Evangelický farář a spisovatel Broučků Jan Karafiát (1846–1929) vzpomínal na rodinné dědictví, které zůstalo v jeho archivu: Instrukční rituál pro přijímání nového bratra do lóže a dvě „zednářské“ pečeti. Rituál pochází podle zmínky v textu z brněnské zednářské lóže Zu wahren vereinigten Freunden (U pravých sjednocených přátel), která byla přímo spojena s ilumináty a navázala na jejich úsilí. 

Brno, či Arbela?

Popis jedné ze dvou rodinných pečetí naznačuje Karafiátovu záměnu pojmů „zednářský“ a „iluminátský“: Pečeti dominuje otevřená kniha, na které sedí sova. Na stránkách knihy jsou čtyři písmena S E M A, jejichž význam Jan Karafiát neznal. Ze zmínek v korespondenci představitelů evangelických tolerančních církví z konce 18. století lze doložit, že jde o Sigillum Ecclesiae Minervae Arbelae – pečeť církve, resp. akademie iluminátů-minervalů města Arbela.

Jméno starověkého města by podle identifikace pečeti mohlo být dosud neznámým krycím iluminátským jménem Brna. Karafiátova „zednářská“ pečeť je tak s velkou pravděpodobností pečetí brněnských iluminátů, svěřenou do rukou protestantů. Jde o pečeť jedné z „akademií minervalů“, které ilumináti zřizovali ve střední Evropě. Nápadně se podobá původní pečeti bavorských iluminátů zakladatele Adama Weishaupta z roku 1776.

TIP: Tajné organizace a utajení světovládci: Svobodní a mocní zednáři

Brněnská shromáždění asi čtyřiceti členů tajného svazu probíhala od druhé poloviny roku 1783 do roku 1785. Zakladatelem se stal Hiacint Arnold (tajným jménem Moses), katolický kněz a kanovník, který přišel se smělým plánem učinit hlavní město Moravy jedním z center světového iluminátství. Do prvního shromáždění hodnostního stupně minervalů byl přijat brněnský evangelický pastor Victor Heinrich Riecke (Terrentius Varro). Mezi významnými členy se uvádějí i superintendent moravských protestantů Michael Blažek (Cajus Servilius) a Antonio hrabě Belcredi (se dvěma tajnými jmény Minutius Rufus a Lactantus de Providentia), kteří založili v Jimramově společně s rodinou Karafiátů legendární osvícenský salon. 

O zahájení válečného stavu informoval britské občany ministerský předseda Neville Chamberlain prostřednictvím rozhlasu. Tehdejší poručík Jock Watt z 3. praporu Královského tankového pluku vzpomínal: „V neděli ráno nás zavolali do jídelny, abychom si vyslechli premiérův projev. Oznámil, že jsme ve válce s Německem. Zvláštní bylo, že se vlastně nic nezměnilo – nevěděli jsme, co je válka, a o hodinu později jsme už zase měli plné ruce práce s obvyklými povinnostmi.“ Pro civilisty přece jen jistá změna nastala – v reakci na obavy z německého bombardování se ještě téhož dne z měst na venkov přesunulo 1,5 milionu žen a dětí. 

Na pozemní frontě klid

Přestože se zdálo, že obě západoevropské mocnosti po ukončení politiky appeasementu vystoupí z pasivity, nestalo se. Do Anglie sice pomalu mířili vojáci z dominií, ale prozatím putovaly na kontinent pouze jednotky Britského expedičního sboru. Dostaly za úkol posílit posádky bunkrů Maginotovy linie a obsadit části francouzsko-belgické hranice, kde se podílely i na stavbě opevnění.

Poláci stále věřili, že Spojenci mohutně udeří na německou Siegfriedovu linii vinoucí se podél hranice se zemí galského kohouta. Dne 7. září se francouzská armáda skutečně nadechla k ofenzivě, ale šlo o polovičatou operaci až s tragikomickými rysy. Plány počítaly se zapojením 40 divizí a tři desítky z nich opravdu dorazily k německé hranici, avšak překročily ji jen na několika místech.

Francouzi nenarazili na odpor, pronikli 8 km do hloubky sárského území a obsadili dvacet vesnic, aby Paříž po dohodě s Londýnem „útok“ za pár dnů zastavila – oficiálně proto, že Spojenci hodlají vést výhradně obrannou válku. Aniž by kdokoliv informoval Varšavu, zapojené jednotky se v polovině září stáhly zpět do kasáren. V následujících týdnech a měsících docházelo v prostoru mezi oběma opevněnými pásmy jen k lokálním potyčkám. Většinu aktivit obstarávaly hlídky, které se snažily zjistit, co nepřítel chystá. O nízké intenzitě bojů svědčí fakt, že prvním padlým Britem se teprve 9. prosince stal desátník Thomas Priday. Paradoxně ho zabila francouzská mina, na niž šlápl při noční hlídce.

Promarněná šance 

Vzhledem k nečinnosti morálka vojáků klesala na bod mrazu a hlavním nepřítelem se stávala zima. Začalo období, které Churchill pojmenoval válka za soumraku (Twilight War), nicméně v Anglii se uchytilo přízvisko falešná (Phoney War). Francouzi mluvili o legrační válce (drôle de guerre), v Polsku zase o podivné (dziwna wojna). Němci si vymysleli přiléhavý pojem sitzkrieg neboli válka vsedě – v protikladu s blitzkriegem probíhajícím na východě.

Mnozí důstojníci Wehrmachtu po válce konstatovali, že právě v této době mohli Spojenci rychle rozhodnout konflikt ve svůj prospěch. Náčelník operačního štábu Alfred Jodl v Norimberku uvedl: „Německo mohlo padnout hned roku 1939. Nestalo se tak jen proto, že během polského tažení 110 francouzských a britských divizí nepodniklo vůči našim 23 divizím na západě zhola nic.“

Zaútočit na SSSR?

O co pasivnější zůstávaly armády, o to aktivněji žhavili své mozky plánovači. Světlo světa spatřila řada návrhů rozsáhlých operací, jež by ochromily německé válečné úsilí. Mezi nejdiskutovanější možnosti se zařadil britsko-francouzský útok na Balkáně, invaze do Norska s cílem odříznout Berlín od železné rudy, a dokonce i ofenziva vůči SSSR ve snaze zastavit Stalinovy dodávky ropy Hitlerovi.

Pokračování: Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (2)

Ze všech plánů se v dubnu 1940 uskutečnilo pouze vylodění v Norsku, ale bylo příliš pozdě, neboť Wehrmacht Spojence předběhl. Prozatím tak Británie i Francie prováděly především opatření ekonomického rázu. Vlády obou zemí si uvědomovaly, že jejich armády nejsou na boj připraveny, a pustily se do hromadných nákupů zbraní především z USA. Ačkoliv Spojené státy zůstávaly neutrální a oficiálně nesměly výzbroj válčícím státům prodávat, vždy se cesta našla a obvykle i za výjimečně výhodnou cenu. 

Během příštích pár měsíců by měla odstartovat pozoruhodná mise. Evropská kosmická agentura ESA připravuje první let satelitu, který bude mít na palubě umělou inteligenci. Půjde o dva cubesaty mise FSSCat, z nichž jeden, přezdívaný PhiSat, bude vybavený zmíněnou umělou inteligencí.

Misi navrhli odborníci španělské Universitat Politècnica de Catalunya a cubesaty následně vyvinulo konsorcium evropských společností a institucí. Jde o satelity zhruba velikosti krabice od bot, které budou provádět dálkový průzkum Země. Použijí k tomu pokročilé mikrovlnné a hyperspektrální optické přístroje. Tyto cubesaty budou také provádět experimenty s komunikací mezi satelity. 

Umělá inteligence na palubě satelitu

Hyperspektrální kamera na jednom u cubesatů pořídí veliké množství snímků povrchu Země. Některé z těchto snímků ale budou nepovedené kvůli mrakům. Právě proto bude snímky na palubě cubesatu kontrolovat umělá inteligence a ty nekvalitní vyřadí, aby zbytečně nezatěžovaly komunikaci mezi cubesaty a Zemí.

TIP: Mise do neznáma: Flotila cubesatů míří do přehlížené ignorosféry

Podle vývojářů umělé inteligence pro PhiSat je vybavení cubesatů této mise sice malé, ale jinak rozhodně špičkové. Kamery pořídí ohromná množství cenných dat. Na jednu stranu je to jistě přínos, na druhou stranu ale vyvstal problém s rychlostí přesunu tak rozsáhlých dat, například o vegetačním pokryvu nebo kvalitě vody, ke koncovým uživatelům. Výkonná umělá inteligence by měla zajistit, že získaná data budou kvalitní a budou mnohem rychleji k dispozici.

Lidská civilizace vyrábí spoustu syntetických látek, které jsou nebezpečné pro životní prostředí. Mnohé z nich jsou přitom hodně trvanlivé a vydrží v prostředí po velmi dlouhou dobu. Nebo si to o nich alespoň myslíme. Nedávný objev amerických badatelů ukazuje, že některé mikroorganismy si mohou poradit i se syntetickými látkami, které jsme považovali za velmi obtížně rozložitelné.

Vědci v laboratorních testech zjistili, že bakterie kmene Acidimicrobium A6 po určité době úspěšně rozloží až 60 procent celkového množství syntetických toxických látek ze skupiny perfluoroalkylovaných sloučenin (PFAS). To jsou organické látky s množstvím atomů fluoru, které se používají při výrobě mnoha komerčních produktů. Některé z těchto látek jsou považovány za velmi závažný problém pro životní prostředí. 

TIP: Ani špetka nazmar: Mikrobi budou recyklovat veškerý odpad astronautů

Tyto fluorované organické látky se jen obtížně rozkládají. Dlouhodobé vystavení těmto látkám přitom může mít závažné zdravotní následky, jako je například nízká porodní váha dětí, vyšší výskyt rakoviny nebo narušení aktivity hormonů štítné žlázy. Zmíněné bakterie pocházejí z mokřadů v New Jersey, jejichž kyselé prostředí bohaté na železo vystavuje tyto bakterie podobným sloučeninám. Pokud bychom se naučili využívat jejich služeb v dekontaminaci životního prostředí, byla by to pro nás velká pomoc.

Od nepaměti hledáme recept na spokojený partnerský vztah, abychom byli v soukromém životě šťastní. Někdo vsadí na intuici, jiný má prostě štěstí. Pomoc v tomto směru ale přichází i z poněkud nečekaných míst - od seriózních vědců.

Tým amerických psychologů analyzoval chování párů žijících v dlouhodobých vztazích. Vědce především zajímalo, jakým způsobem řeší páry vzájemné konflikty. Z jejich výsledků vyplývá, že páry, které jsou ve šťastném a pevném vztahu, mají celkově méně vážných hádek a hádají se méně často. Překvapivě se ale ukázalo, že konflikty nemusejí být vždy jen na škodu.

TIP: Na štěstí a spokojenosti manželství se významně podílí genetika

Zdá se totiž, že velmi záleží na tom, o co se dotyčný pár hádá. Šťastné páry mají sklon se hádat, a často třeba i velmi hlučně, v záležitostech, které mají rozumné řešení. Naopak se vyhýbají hádkám v případě problémů, které takové řešení nemají. Badatelé jsou přesvědčeni, že přinejmenším jeden z důležitých klíčů ke spokojenému vztahu spočívá v umění vybrat si ty správné bitvy. A pokud možno poznat, kdy se vážně nemá smysl hádat.

3D tisk se dnes prosazuje v řadě odvětví, od vesmírných technologií, až po robotiku a medicínu. Skutečně zásadní vliv by ale mohl mít ve stavebnictví, zejména pokud jde o levná obydlí například pro sociálně slabé obyvatele. V současné době se tento trend uchytil i v Texasu, kde budují vesnici pro lidi bez domova.

V texaské metropoli Austinu zahájili projekt vesnice pro lidi bez domova Community First! Village. Nedávno tam 3D tiskem vybudovali centrum komunity o rozloze 46 čtverečních metrů. Jeho stavba přitom trvala pouhých 27 hodin. Na ploše 20 hektarů by tam mělo vyrůst celkem více než 500 obydlí.

TIP: Nové stavebnictví: V nizozemském Eindhovenu staví obytné 3D tištěné domy

Stavitelé vesnice pro bezdomovce používají stavební 3D tiskárnu Vulcan II, která vybuduje základní strukturu domu. Takto vybudovaný dům je pak ještě nutné vybavit dalšími prvky, jako jsou dveře, okna, nebo střecha. Prototyp domu postavili za 48 hodin a celý dům přišel na 10 tisíc dolarů (asi 235 tisíc Kč). V těchto domech by podle plánu měly žít rodiny bez domova, které mají k dispozici méně než 200 dolarů (asi 4 700 Kč) měsíčně.

Tabbyina hvězda ze souhvězdí Labutě, nebo též KIC 8462852, je stále jednou z nejzáhadnějších hvězd, jaké jsme kdy objevili. Velmi neobvyklým způsobem se zjasňuje a opět zatmívá. Velkou popularitu si Tabbyina hvězda získala hypotézou, že jde o hvězdu obklopenou megastrukturou pokročilé mimozemské civilizace.

Astronomové to ale nevzdávají a snaží se nalézt méně „mimozemské“ vysvětlení chování této hvězdy. Dosavadní vysvětlení, která byla založená například na obrovských hejnech komet, rozpadlých planetách nebo třeba na poškozeném vybavení astronomů, se ukázují jako lichá.

Hypotéza exoměsíce

Američtí odborníci teď přicházejí s čerstvou hypotézou, která je sice hodně neobvyklá, nevyžaduje ale existenci žádné gigantické struktury mimozemské civilizace. Podle nich mohla Tabbyina hvězda přitáhnout jeden z exoměsíců. Pokud byla původní planeta měsíce zničena, mohl by se dotyčný měsíc dostat na oběžnou dráhu kolem Tabbyiny hvězdy.

Když by se takový osiřelý exoměsíc dostal blíže k Tabbyině hvězdě, její záření by mohlo způsobit roztání jeho ledového povrchu. Do okolního vesmíru by se v takovém případě uvolňoval materiál z povrchu měsíce, který by mohl způsobovat pozorované neobvyklé zatmívání hvězdy.

TIP: Tabbyina hvězda ze souhvězdí Labutě znovu bliká: Vědci netuší proč

Pokud se nakonec ukáže, že jde o správnou hypotézu, můžeme hovořit o velkém štěstí. Exoměsíc by se totiž v takovém případě mohl v příštích milionech let úplně celý vypařit nebo by ho mohla pohltit Tabbyina hvězda. A my teď dost možná pozorujeme tento vzácný jev přímo v jeho průběhu. V každém případě jde jen o hypotézu, nikoliv o definitivní verdikt. Záhada Tabbyiny hvězdy tak zatím stále trvá. 

Chemoterapie mají sice brutální vedlejší účinky, nádor pacienta ale obvykle zasáhnou velmi těžce a úspěšně. Problém je v tom, že některé z buněk nádoru v řadě případů přežijí a nádor tak dostane šanci opět vyrůst. To je pro zdraví pacienta pochopitelně velmi závažné. Vědci a lékaři proto intenzivně pracují na řešení, jak přežívající nádorové buňky nějakým způsobem zlikvidovat.

Abychom proti odolným buňkám nádoru mohli úspěšně bojovat, je nezbytné je nejprve důkladně poznat a odhalit jejich strategie, které při svém přežívání využívají. Je to klíč k záchraně milionů životů, které jsou jinak ztraceny kvůli návratu již jednou léčené rakoviny.

TIP: Spojenci rakoviny? Některé bakterie sabotují chemoterapii a chrání nádor

Tým amerických odborníků nedávno zjistil, že buňky nádoru prsu, a také některých dalších rakovin, používají ke své obraně neobvyklou strategii. Některé buňky nádoru v tomto případě po nasazení léčby chemoterapií přejdou do stavu klidu neboli dormance. Aby se v tomto stavu uživily, uchylují se tyto buňky ke kanibalismu. Často totiž pozřou okolní buňky nádoru, které nevstoupily do klidového stavu. Díky této neobvyklé stravě získají dostatek živin k tomu, aby přežily léčbu a pak mohly opět škodit.

Na rozsáhlém území pouští a polopouští táhnoucích se v pásu dlouhém přes 2 000 kilometrů od Angoly po Jižní Afriku se cestovateli nabízí prapodivná podívaná. Krajina zarostlá nízkou suchomilnou vegetací je tu poseta holými kruhovými plochami, které jsou po obvodu lemovány úzkým pruhem nápadně vzrostlých travin. Většinou mají průměr asi dva metry, největší z nich ovšem dosahují až dvanácti metrů.

Jsou za tím kouzla?

Biolog Walter Tschinkel z Floridské státní university v americkém Tallahassee zjistil, že se tyto kruhovité lysiny chovají „jako živé“. Objevují se na místech zarostlých travinami a bylinami, rostou, nějakou dobu stagnují a nakonec zanikají. Tento cyklus trvá u malých kruhů přibližně čtvrt století, u velkých se může protáhnout na 75 let. Tschinkel stanovil průměrnou životnost lysin na 41 let.

Mechanismus vzniku holých kruhových skvrn zůstává záhadou. Místní domorodci je považují za dílo pohádkových bytostí a právě proto jim říkají „vílí kruhy“. Vědci však hledají pro vznik těchto útvarů prozaičtější vysvětlení.

Dílo „plovoucích“ termitů

Německý ekolog Norbert Juergens z university v Hamburku prozkoumal několik stovek vílích kruhů v Angole a Namibii a sledoval faunu v jejich okolí. Prakticky ve všech kruzích našel jednoho živočicha – termita Psammotermes allocerus. Tomuto druhu afrického všekaza se přezdívá „písečný termit“, protože s oblibou vyhledává suché oblasti s ročním úhrnem srážek kolem 100 milimetrů. Potravu si nevybírá. Sežere prakticky všechno, co obsahuje celulózu. Konzumuje dřevo i uschlou trávu. Nevyhýbá se dokonce ani rostlinám, které jsou pro jiné tvory prudce jedovaté.

Termit Psammotermes allocerus žije velmi nenápadně. Hnízda si buduje zcela ukrytá pod zemí. Jejich obyvatelé se na povrchu objevují zcela výjimečně a to výhradně v noci. Chodbičky písečných termitů uložené mělce pod povrchem není těžké přehlédnout.

„Mnozí badatelé, kteří zkoumali vílí kruhy, si těchto tvorečků zřejmě vůbec nevšimli, protože se v sypkém písku pohybují, jako kdyby v něm plavali, a zanechávají za sebou jen velmi jemné předivo chodbiček,“ vysvětluje Juergens.

Past na vodu

Německý ekolog je přesvědčen, že vílí kruh vzniká v místě, kde termiti sežerou kořínky travin. Všekazům přitom zdaleka nejde jen o potravu. Místo, kde trávy zbavené kořenů uhynou, je pro ně životně důležité. Kořeny travin zachytí drtivou většinu vody ze vzácných dešťů a zem pod rostlinami je pak suchá na troud. Termiti ovšem k životu potřebují vlhkou půdu. Ve vílích kruzích prosakují srážky do hloubky a voda tam zůstává. Termiti tak vlastně vytvářejí jakési „vodní pasti“. Juergens nenašel během čtyř let měření jediný vílí kruh, kde by půdní vlhkost v hloubce kolem 60 centimetrů klesla byť jen na hodinu pod 5 %. Stabilní zásobárna podzemní vláhy dovoluje intenzivní růst travin na obvodu vílího kruhu. Jestliže v poušti traviny obvykle dorůstají kolem 20 centimetrů, pak na obvodu lysiny se stébla tyčí do zhruba půlmetrové výšky.

V období dešťů se termiti živí mimo vílí kruh. Když zavládnou extrémní sucha, stáhnou se k intenzivně rostoucím travinám na obvodu kruhu. Okusují jejich kořeny a pomalu ale jistě tak přispívají k rozšiřování kruhu. Juergens zatím nedokáže přesvědčivě vysvětlit, proč vílí kruhy nakonec zanikají. Spekuluje, že je to důsledek zániku termití kolonie, která často podléhá soustředěnému tlaku konkurence ze strany nejrůznějších pouštních mravenců.

Kruhový souboj rostlin

Řada odborníků byla k Juergensovým závěrům skeptická. Mezi pochybovače patří i Michael Cramer z univerzity v jihoafrickém Kapském Městě a Nichole Bargerová z Coloradské univerzity v americkém Boulderu. Tento tandem později představil alternativní vysvětlení pro vznik vílích kruhů. Oba biologové měřili obsah živin v půdě uvnitř i vně vílích kruhů a studovali také jejich vlhkostní poměry. Podle Cramera a Bargerové je vznik kruhu výsledkem vzájemného soupeření rostlin o živiny i vodu.

V drsných pouštních podmínkách není pro všechny rostliny dost vody a živin. Slabší v tomto soupeření podléhají a hynou. S tím, jak „poražení“ uvolní místo „vítězům“, roste množství vody a živin v daném místě a zeleň tu roste intenzivněji. Fronta, na které spolu rostliny soupeří, se pomalu posouvá a vílí kruh se tak zvětšuje. Pokud dosáhne holé místo kritické velikosti, obnoví se v jeho centru podmínky příhodné pro růst vegetace a kruh zaniká. Cramer a Bargerová vysvětlují i omezení výskytu jevu na určité oblasti Angoly, Namibie a Jižní Afriky. Soupeření rostlin končí formací holých míst jen v místech, kde se roční úhrn srážek drží v poměrně úzkém rozmezí kolem 100 milimetrů ročně. V oblasti s intenzivnějšími dešti a v oblastech ještě více vyprahlých panuje ve vegetaci jiné rozložení sil a „vílí kruhy“ se nevytvářejí.

Mistři krajinného inženýrství

Juergense studie Cramera a Bargerové nepřesvědčila. Jeho nejnovější pozorování dokazují, že vílí kruhy představují v pouštích jižní Afriky jakési oázy života. Německý biolog v nich napočítal desetkrát až dvacetkrát vyšší počet živočišných druhů než v jejich okolí. Ke kruhovým holinám se stahuje nejen hmyz, ale i ptáci a savci. Můžeme se tu častěji střetnout s mravenci, pavouky, nejrůznějšími ještěrkami, ale i s podstatně většími obyvateli pouště, jako je hrabáč kapský (Orycteropus afer), antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis), šakal čabrakový (Canis mesomelas), liška cháma (Vulpes chama) a mnoho dalších tvorů. Podle Juergense za to vděčíme termitům.

TIP: Nadpřirozené podvody: Kruhy v obilí

„Měli bychom termity obdivovat za to, že dokážou proměnit pustinu, kde často za rok nenaprší víc než 50 milimetrů srážek, na místo příhodné pro život mnoha nejrůznějších živočichů,“ říká Juergens. „Na vílích kruzích je nejzajímavější to, že se termiti vyvinuli v hotové mistry v krajinném inženýrství.“

Ačkoliv by zdánlivě neškodné pobřežní rybí farmy měly sloužit k ochraně mořského života, podle nejnovějších pozorování ho spíš poškozují. Vodu v jejich okolí znečišťují farmaka a chemikálie, jimiž se farmáři pokoušejí udržet ryby zdravé a mimo dosah parazitů. Přesto se často nedaří kondici ryb zachovat a mnohé klece se mění ve zdroje problémů. 

Svoboda a volnost

Situaci dál zhoršuje fakt, že se u pobřeží nevyskytují dost silné proudy, aby rybí výkaly roznesly na větší vzdálenost a tím je „neutralizovaly“. Norská společnost Norway Royal Salmon (NRS) proto přišla s myšlenkou rybích farem na volném oceánu, které by byly šetrnější nejen k rybám, ale i k životnímu prostředí obecně. 

Pokud jde ovšem o konstrukci farmy, představuje otevřené moře spíš překážku: Klec s rybami totiž musí odolat proudům či vlnobití, případně námrazám. NRS proto navrhla skrýt téměř celou stavbu pod vodu a ukotvit ji ke dnu. Koš by měla tvořit prodyšná síťovina a speciální koule balastu by farmu s rybami vyzvedla nad hladinu nebo ji ponořila během 3–6 hodin. 

To nejlepší pro lososy

Vize NRS cílí na lososy, jedny z nejoblíbenějších ryb současnosti (viz Spotřeba ryb roste). Do každé klece by se jich mělo vejít až 600 tisíc a potravu jim zajistí automatické dávkovače. Pro zásobování vzduchem jsou pak po krajích farmy navrženy speciální kapsy. Čidla budou měřit sílu oceánských proudů, teplotu vody, její pH i množství biomasy v klecích. Získané informace poputují do datového centra na lodi, jež se postará o monitorování chodu farmy: K jednomu plavidlu se jich připojí hned několik a úkolem posádky bude dohlížet na funkci systému, případně reagovat na jeho výkyvy.

TIP: Lososi v klecích: Obří rybí farmy připomínají klecové velkochovy slepic

Zatímco návrh zařízení vzešel od již zmíněné společnosti NRS, technologického vybavení se ujala švédsko-švýcarská korporace ABB. První testovací klece by se měly dostat na otevřené moře ve druhé polovině roku 2020.