Amatérský astronom Ethan Chappel z Texasu pozoroval letos v noci 7. srpna planetu Jupiter. Se svým teleskopem najednou zaznamenal nečekaný záblesk na povrchu plynného obra. Záblesk trval asi 1,5 sekundy a dosáhl jasnosti srovnatelné s Jupiterovým měsícem Io. Chappel pozoroval Jupiter ještě další půlhodinu a netušil, že se stal jediným svědkem pozoruhodné vesmírné kolize.

Chappel byl naštěstí dobře vybavený a pořídil videozáznam celé události. Měl také k dispozici volně dostupné software DeTeCt, které bylo vytvořené speciálně pro detekci střetů vesmírných objektů s Jupiterem. Když s pomocí DeTeCtu získal záběry záblesku, kontaktoval tvůrce DeTeCtu, kteří následně ověřili u celé sítě amatérských astronomů, že nikdo další takové záběry nepořídil.

Zásah malým meteoroidem

Analýzy dotyčného záblesku na Jupiteru odhalily, že jeho původcem byl se vší pravděpodobností malý meteoroid, jehož hustota odpovídala typické hustotě kamenoželezných objektů. Odborníci odhadují, že se při tomto nárazu uvolnila energie odpovídající 240 kilotunám TNT. To je zhruba polovina energie, kterou uvolnil Čeljabinský meteorit v roce 2013. Původní meteoroid měl před srážkou s Jupiterem velikost asi 12 až 16 metrů a vážil asi 450 tun. Rozpadl se ve výšce asi 80 kilometrů nad hranicí oblaků v atmosféře Jupiteru.

TIP: Dopady meteoritů na dávném Marsu vyvolaly zběsilá tornáda

Podle astronomů jsou podobné události detekovány jen velmi vzácně. Pro software DeTeCt to byla premiéra. Při podobných událostech sice vznikají pozorovatelné záblesky, jsou ale poměrně slabé a trvají jen krátce. 

Před miliony let, od období oligocénu do období pleistocénu, žila v Austrálii skutečně podivná stvoření. Byli to monstrózní býložraví vačnatci ze skupiny palorchestidů, kteří měli velké drápy, hlavy s krátkým chobotem jako dnešní tapíři, a někteří z nich, jako třeba Palorchestes azael, vážili více než tunu.

Australští vědci studovali více než 60 fosilií těchto pozoruhodných zvířat z různých časových období. Asi nejdivnější jsou na těchto obřích vačnatcích jejich končetiny. Ti největší z nich totiž měli nepohyblivé loketní klouby. Měli je zafixované tak, aby části přední končetiny svíraly úhel asi 100 stupňů.

TIP: Whollydooleya: Dravý vačnatec, co terorizoval Austrálii před 5 miliony let

Obří vačnatci měli své přední končetiny velmi mohutné a v lecčem připomínaly končetiny hrabajících vombatů. Ale palorchestidi určitě nehrabali, protože by jim přitom velmi překážely jejich dlouhé a ostré drápy. Vědci stále tápou v tom, čím se tato zvířata s krátkým chobotem, mohutnýma nohama a dlouhými ostrými drápy vlastně mohla živit. Někteří z nich tipují, že lovila hmyz pod kůrou, jisté to ale rozhodně není.

Asi nikdo nemá rád očkování. Injekčně podávané vakcíny bývají problematické, protože je nutné je uchovávat v chladu. Nová vakcína proti chřipce ale těmito tradičními neduhy vakcín netrpí. Je založená na náplasti s netradiční technologií, která zařídí uvolňování vakcíny do krve očkované osoby.

Podobné náplasti s vakcínami často spoléhají na soustavy mikrojehel. Komerční výroba takových náplastí je ale komplikovaná. Američtí odborníci proto vyvinuli náplast s vakcínou, která mikrojehly nepotřebuje. Namísto nich použili mechanismus, kterým se inspirovali u jinak velmi nevítaného kožního onemocnění – atopického ekzému.

TIP: Náplast s mikrojehlami proti spalničkám. Blíží se revoluce v očkování?

Zní to možná zvláště, ale i choroby mohou přivést vědce a lékaře na dobré nápady. Atopický ekzém se u pacientů rozvíjí, když v jejich kůži schází protein claudin-1. Kvůli tomu je kůže příliš propustná a dostávají se do ní alergeny, jako například pyl, prach nebo plísně. Tvůrci náplasti s vakcínou použili syntetický peptid, který po přilepení náplasti dočasně vyřadí z činnosti protein claudin-1. Kůže se pak pod náplastí stane propustnou a molekuly vakcíny, které by za normálních okolností neprošly, se dostanou dovnitř. První experimenty na myších ukazují, že náplasti s vakcínou proti chřipce fungují velmi efektivně.

Dohoda zástupců čtyř evropských mocností podepsaná koncem září 1938 v Mnichově postavila přední politiky v čele s prezidentem Benešem před otázku, zda verdikt o odstoupení pohraničních území Německu přijmout, nebo odmítnout. Druhá varianta by znamenala vést Československo do války proti početně mnohem silnějšímu nepříteli. Politikové však nehodlali „hnát národ na beznadějné, zoufalé jatky“ a nadiktované podmínky přijali. Mocnosti ostatně nic jiného nečekaly a nikdo vážně neuvažoval o tom, že by se snad Československo mohlo postavit na odpor. Rozhodnutí o kapitulaci ovlivnilo doma mnohé, včetně pohledu na osobnost prezidenta Beneše.

Pryč s demokracií

Období druhé republiky se stalo vítanou příležitostí pro všechny politiky či osobnosti veřejného života, kteří se za Masaryka a Beneše cítili zneuznaní a odstrčení. Nyní náhle dostali možnost si to s dávnými nepřáteli „vyřídit“. Už v průběhu října 1938 se začaly množit různé útoky na dosavadní politiku Hradu a činnost politických stran. Řada lidí otevřeně prohlašovala, že parlamentní demokratický systém za první republiky selhal, politických stran bylo příliš mnoho a jejich vzájemný konkurenční boj oslaboval český národ. 

Politickým nepřítelem č. 1 se postupně začal stávat právě Beneš. Útočili na něj různí lidé z různých důvodů, ale snad vůbec největší pozornost budil Jiří Stříbrný. Jeden z „mužů 28. října“ a ministr v několika prvorepublikových vládách nemohl Benešovi zapomenout konflikt z roku 1926, který vedl k jeho vyloučení ze socialistické strany. Nyní dostal příležitost konečně to starému rivalovi vrátit. Stříbrný začal razit heslo „odbenešit!“ a útočil na exprezidenta ze všech možných pozic. Využil přitom i knihu, kterou připravoval společně s dalším starým Benešovým protivníkem Karlem Kramářem (ten zemřel už v roce 1937). Publikace Kramářův soud nad Benešem byla v prvním vydání vyprodána během 12 hodin.

Edvard i Hana trnem v oku

Hned v úvodu Stříbrný tvrdil, že za první republiky Benešovo „privilegované postavení podepřené silou zákona znemožňovalo jakoukoli kritiku“. Na 250 stranách byl pak Beneš mimo jiné obviňován z toho, že v politických bojích používal nemorální postupy a své protivníky odstraňoval jakýmikoliv prostředky, které uznal za vhodné. V závěru Kramář napsal: „S klidným svědomím mohu říci, že jsem v dlouhých letech své politické činnosti prokázal, jak vážnou je pro mne vždy mravní stránka každé politiky – a proto snad smím říci, že jsem se s p. dr. Benešem rozejít musil, abych se s ním víc nesešel.“ 

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Mimo samotného exprezidenta byla často napadána i Hana Benešová, tato „poživačná blondýna“, která měla chorobnou zálibu „v diamantech, kožiších, maršálovi Vorošilovovi a nedemokratickém chování“. Je pochopitelné, že silné antibenešovské kampani nepropadli všichni a ve druhé republice stále zůstávalo dost stoupenců demokracie. Hlas kritiků však byl na přelomu let 1938 a 1939 slyšet mnohem častěji.

V celosvětovém měřítku jsou buráky nejnebezpečnějším potravinovým alergenem vůbec. V ČR dochází ročně až k několika stovkám anafylaktických reakcí, ale naštěstí již několik let nedošlo k úmrtí, na rozdíl od USA, kde minimálně ve sto případech ročně bohužel nastává smrt.

Alergie na arašídy patří bohužel mezi ty, které, jsou-li diagnostikovány u dětí, velmi často - až v 75 % případů přetrvávají do dospělosti. Jedinou „léčbou“ je absence přijmu alergenu, tedy, celoživotní studium etiket a přísné dodržování diety. Nyní se ale zdá, že svítá na lepší časy.

Panel expertů amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) nedávno odsouhlasil první, ústy podávané, imunoterapeutické léčivo pro děti, které je určené právě pro potlačení alergie na burské oříšky. Klinické testy této léčby dopadly na výbornou, takže vše směřuje k tomu, aby úřad FDA léčbu alergie na burské oříšky povolil na počátku příštího roku. Kolem léčby ale stále zůstávají otázky, které je nutné zodpovědět. Není například úplně jasné, jak dlouhý a hluboký bude účinek léčby alergie.

TIP: Konec trápení? Nová léčba slibuje celoživotní ochranu před silnými alergiemi

Léčivo nese název Palforzia a vzniklo po několika letech vývoje. Jeho klíčovou součástí jsou přesně odměřené dávky alergenu burských oříšků, které jsou pacientovi podávány po určitou dobu. Množství alergenu v dávce přitom postupně vzrůstá. Imunitní systém pacienta si díky této léčbě postupně na burské oříšky zvykne.

Léto už sice pomalu končí, obyvatelé francouzského regionu Artois si ale mohou sluneční paprsky vychutnat ve zbrusu novém veřejném bazénu. Nejde přitom o bazén lecjaký – původně totiž brázdil silnice a během své „aktivní kariéry“ přepravil tisíce cestujících. Bazén totiž vznikl přestavbou z městského autobusu.

Otcem tohoto originálního dílka je francouzský hračička Benedetto Bufalino, který se podobnými výtvory baví již několik let. Starým a vysloužilým autům dává nový život v často nečekaných formách. Světlo světa tak spatřilo například auto přestavěné na zahradní gril, pec na pizzu, květinový záhon, stůl na ping-pong, tenisový kurt nebo třeba lampu pouličního osvětlení.

Některé supermasivní černé díry jsou spíše klidné a na první pohled se v jejich okolí neděje nic moc zajímavého. Jiné jsou ale aktivní až moc a dělají pozoruhodné věci. To je i případ supermasivní černé díry v centru galaxie GSN 069, která v pravidelných intervalech vysílá záblesky rentgenového záření.

Zjistil to tým, který vedl Giovanni Minuitti z centra ESA Center of Astrobiology ve Španělsku. Badatelé zpracovali pozorování vesmírných observatoří Chandra a XMM Newton, které sledují oblohu v rentgenové oblasti spektra. Observatoře si této černé díry poprvé všimly na Štědrý den v roce 2018, později její rentgenové záblesky zaznamenaly ještě několikrát.

Tři velká jídla za den

Pozorování ukazují, že tato supermasivní černá díra odpaluje rentgenové erupce pravidelně, zhruba každých 9 hodin. Samotná černá díra má přitom hmotnost asi 400 tisíc Sluncí, náleží tedy spíše k těm menším supermasivním černým dírám. Galaxie GSN 069 je zase z těch bližších. Její vzdálenost činí asi 250 milionů světelných let.

TIP: Zažívací potíže ve vesmíru: Přejídání škodí i supermasivním černým dírám

Takové chování jsme u supermasivní černé díry zatím nepozorovali. Vědci se domnívají, že tato černá díra třikrát denně pohltí množství hmoty, které odpovídá asi čtyřem našim Měsícům. Zatím je záhadou, jaký konkrétní mechanismus je za takové „krmení“ zodpovědný. Nápadné opakování rentgenových výtrysků by ale v tomto případě prý nakonec mohlo přispět k vyřešení otázek kolem krmení supermasivních černých děr.

Vývoj války na Jadranu v porovnání s ostatními evropskými bojišti stagnoval, a to zejména po uzavření Otrantského průlivu, čímž Dohoda znemožnila c. a k. námořnictvo operovat ve Středozemním moři. To však neznamenalo, že by se námořníci znepřátelených stran nudili, protože tam v letech 1915–1918 proběhla celá řada válečných operací, při nichž se potápěly lodě či ponorky a sestřelovala letadla i vzducholodě. 

Opatrnosti není nikdy dost

Zradu Itálie a její vstup do války (23. května 1915) ztrestala habsburská monarchie bleskovou námořní operací u Ancony, kde uštědřila italské armádě tvrdou lekci. Ta v následujících měsících zareagovala mimo jiné nálety vzducholodí na pozice nepřítele, i když ne vždy to dopadlo podle plánu velení. Stávalo se, že se vzdušný koráb přiblížil k cíli a po odhození bomb do moře zase odlétl, aniž by vzbudil valný zájem rakouského námořnictva či letectva. 

Štěstí Italům nepřálo věčně a po sestřelu vzducholodě M-2 Citta di Ferrara měla vyrazit do akci další V-1  Citta di Jesi. Po několika odkladech konečně odstartovala v noci z 5. na 6. srpna 1915 z letiště Ferrara, zamířila nad Jadran a s nákladem 20 tříštivých a pěti zápalných bomb pokračovala severovýchodním směrem k svému cíli, kterým byl hlavní přístav rakouského námořnictva – Pula. Před městem se vzducholoď zbavila zátěže a začala stoupat, neboť s výškou klesala šance na zásah nepřátelskou palbou. 

Vrtkavá štěstěna

Ve 23.40 rakouské hlídky zpozorovaly V-1 poblíž ostrovů Brioni (dnes Mali a Veliki Brijun) ve výšce 2 700 m a pobřežním bateriím i lodím na moři byl vyhlášen poplach. Italové navzdory oslepujícím reflektorům a husté palbě pokračovali nad Pulu a začali shazovat bomby. Po odhození smrtící zátěže začala vzducholoď stoupat a někdy v té době dostala zásah do zadní části. Výstup ještě chvíli pokračoval až do výšky 3 000 m, než začala V-1 klesat k mořské hladině kvůli úniku vodíku. 

Kapitán Bruno Brivonesi dal rozkaz zbavit se všeho postradatelného, takže přístroje, zbraně a vybavení záhy letěly do vody. Osádka dokonce vypustila pohonné hmoty z nádrží, přesto sestup nezadržitelně pokračoval, a tak Italové po vypnutí motorů už jen očekávali náraz na mořskou hladinu. Vzduchoplavci se přemístili po ocelovém lanovém žebříku do technické šachty v těle vzducholodě a každý se držel, čeho mohl. Po šesti minutách vzducholoď dopadla a silný náraz způsobil zborcení konstrukce v zadní polovině, takže se vrak začal potápět. „Trosečníci“ přelezli do přední části, kde bezmocně čekali na záchranu a zajetí. Kapitán se ještě stačil vrátit do gondoly, odkud vyzvedl palubní deník a vlajku. Oboje raději hodil do moře, než aby padly do rukou nepříteli. 

Konec krále vzduchu 

Rakušané zastavili palbu a začali po vzducholodi pátrat. Do akce se zapojilo námořní letectvo i rychlé torpédovky. Zanedlouho ohlásila pobřežní hlídka, že vrak se nachází na hladině přibližně 2,5 km od pobřeží u malého ostrůvku Porer. Hodinu po půlnoci spatřila posádka rakouské torpédovky 79T vrak Citta di Jesi poblíž zálivu u pevnosti Verudella, kam jej odnesly mořské proudy.

Plavidlo se přiblížilo ke vzducholodi, vzalo na palubu všech sedm Italů a námořníci přivázali trosky ke člunu. Poté pomalu zamířili k přístavnímu molu v zálivu Veruda, odkud vrak následující ráno vyzvedl velký jeřáb. Námořnictvo jej nechalo pečlivě prostudovat, ale vzhledem k těžkému poškození ho později zlikvidovali. Všichni vzduchoplavci putovali do vězení v Pule, kde čekali na svůj další osud válečných zajatců.

Řím přišel v krátkém čase o dvě moderní vzducholodě, což si Rakušané dobře uvědomovali, a náležitě toho propagandisticky využili. Například Brněnské noviny o rok později informovaly, že námořníci ukáží cennou kořist veřejnosti: „Rakousko-uherské válečné výstavě ve Vídni přislíbilo válečné loďstvo dalekosáhlou podporu. Je úmysl vystavovati vedle různých zařízení a výzbroje nepřátelských lodí také části italské vzducholodi Citta di Jesi.“ Většina vraku ale putovala do šrotu, přesto se z některých dílů vyráběly upomínkové předměty, které se těšily velké oblibě. 

Změna kursu

Rakouské námořnictvo převezlo  osádku do karantény v Grazu, kde nešťastníky čekal výslech. Poté dostali obnošené rakouské uniformy a s ohledem na privilegované postavení důstojníků byla osádka rozdělena. Někteří putovali do nechvalně proslulého zajateckého tábora v Mauthausenu, kde v té době živořily tisíce zajatců z Itálie, Ruska, Srbska i dalších zemí. Italové dorazili do lágru ve večerních hodinách, což umocňovalo tísnivou atmosféru „hřbitova živých“, jak se táboru přezdívalo.

Přestože zajatci museli pracovat a neměli k dispozici ani dostatek potravy, podmínky v táboře se ani zdaleka nedají srovnávat se situací, která v Mauthausenu panovala za druhé světové války. Osudy členů osádky se rozdělily a nevíme, jestli se všichni dožili míru a návratu do vlasti. Je doloženo, že kapitán Bruno Brivonesi přesvědčil s pomocí italských táborových lékařů vedení lágru o svém „onemocnění“ tuberkulózou. Zajatci se často snažili simulovat různá onemocnění, a to i za cenu poměrně drastických metod a sebepoškozování.

TIP: Bezhlučná smrt: Německé vzducholodě nad Londýnem

Díky tomu uznala lékařská komise 9. května 1917 Brivonesiho za nevyléčitelně nemocného a úřady mu umožnily návrat domů v rámci repatriace zajatců. V létě roku 1917 odcestoval nemocničním vlakem přes Švýcarsko zpět do Itálie, kde pokračovala jeho kariéra v námořnictvu až do hodnosti admirála. Po druhé světové válce odešel do výslužby a věnoval se psaní pamětí. Svůj příběh, v němž tvoří podstatnou část neúspěšná mise Citta di Jesi i vzpomínky na život v zajetí, zanechal v knize Verso Mauthausen (Směr Mauthausen). 

Karel VI. Habsburský, který do dějin vstoupil jako poslední habsburský císař (jeho vnukové již náleží dynastii habsbursko-lotrinské), se narodil ve vídeňském Hofburku prvního říjnového dne roku 1685 o šesté hodině ranní. Malého prince pokřtili, jak bylo obvyklé, řadou jmen. Vedle rodového patrona sv. Josefa a zakladatele jezuitského řádu sv. Ignáce se mezi nebeskými ochránci budoucího panovníka objevil i sv. Václav, ale hlavní jméno dítěte znělo Karel podle světce Karla Boromejského.

Vládu měl jednou převzít jeho starší bratr Josef, a tak druhorozený Karel nebyl od mládí připravován na přímé převzetí vlády. Absolvoval běžnou výchovu, hlavně osvojení jazyka a humanitních disciplín. Zvládl důkladně latinu spolu s nezbytnou italštinou, později se naučil také kastilsky (tedy španělsky), uměl i katalánsky, maďarsky a rovněž francouzsky. Učitelé líčili mladšího prince jako klidného a rozvážného chlapce, snadno navazujícího přátelské kontakty. Jaké další charakteristiky mu dějiny připsaly? 

Celý táta Leopold

Karel VI. Habsburský byl poněkud zvláštní člověk. Mezi potentáty je nějaká ta zvláštnost přímo poznávací znamením, ovšem Karel byl ještě o trošku zvláštnější. Bylo to patrné, když ho srovnáváme se starším, dynamickým bratrem. Podobal se v něčem Josefovi? Fyzicky ne. A povahou? Snad jenom loveckou vášní, možná i sklonem ke galantním dobrodružstvím.

Jeho vztah k jihoevropské krasavici hraběnce Althanové, manželce českého šlechtice, zavdával příležitost ke klepům na všech evropských dvorech. Ale jinak byl Karel ve všem spíš věrnou kopií svého otce Leopolda jak v dobrém, tak ve zlém. 

Týkalo se to například jeho nemalých ambicí coby amatérského hudebního skladatele. Skoro všichni Habsburkové 17. století byli hudbymilovní a mnozí hudbu nejen rádi poslouchali, ale také ji provozovali a skládali. Dělal to i Karel VI. Ostatně vyrostl ve velmi kultivovaném prostředí dvora svého otce a zdědil tento koníček a snad i trochu nadání. Komponoval, hrál na několik hudebních nástrojů a jednou dokonce předstoupil s taktovkou v ruce před dvorní orchestr.

TIP: František Štěpán Lotrinský: Vladař ve stínu své ženy

Vyznačoval se ale i neschopností rozhodovat se rychle a včas. Taky energie neměl zrovna nadbytek, seděla na něm jakási podivná zemdlenost. Především však dával přednost formě před obsahem. Ten obřadný, ale docela vyprázdněný formalismus prosákl časem i do císařských kanceláří. Snad nikdy předtím ani potom nebyly úřední zprávy, referáty a nařízení ozdobnější a obšírnější, aniž to kladně ovlivňovalo jejich obsažnost a smysluplnost.

V osobním životě byl prý Karel velmi přívětivý, přátelský, leckdy až naivně důvěřivý. Což podivně kontrastovalo s jeho nesnášenlivou katolickou bigotností a se škraboškou nasazenou před veřejností, s onou povýšenou maskou vládce od Boha obdařeného několika panovnickými korunami. Ale bohužel už ne politickými schopnostmi.

Letošní léto je podle všeho ve znamení požárů v již tak dost horkých tropech. Nehoří ale zdaleka jenom v Amazonii a na Sibiři. S přímo ďábelskými požáry teď bojují hasiči v Indonésii, hlavně na Sumatře a na Borneu, kde oheň udeřil nejsilněji.

Tisícovkám hasičů této tropické velmoci vážně není co závidět, i když vlastně hrají s požáry jednu velmi známou hru – „Whac-A-Mole“, čili „Plácni krtka“. V současnosti totiž hoří nejen tropické lesy, ale také jejich podzemí. Na mnoha místech je tam totiž množství rašeliny, která hoří velmi dobře a také velmi záludně. 

TIP: Smrtící smog: Ovzduší znečištěné požáry v jihovýchodní Asii usmrtilo asi 100 tisíc lidí

Takový požár totiž může zuřit v podzemí celé měsíce a přitom není téměř vůbec vidět. Ze země sálá horko a občas z ní vyrazí sloup dusivého dýmu. Podzemní požár je také samozřejmě velmi špatně dostupný pro jakékoliv zásahy. Hasiči operují na ohořelém povrchu ve zbytcích spálených lesů a čekají, kde se podzemní oheň projeví. Tam pak směřují hašení. Podzemní požáry se také rády vracejí na již uhašená místa, což je stresující a také nebezpečně pro samotné hasiče. Letos je prý situace obzvlášť složitá, kvůli celkově suchému klimatu. Podzemní požáry navíc vytvářejí mnohem více kouře, nežli klasické požáry tropického lesa.