Nosorožci tuponosí severní už na Zemi zůstali jen dva. V obou případech jde o samice, takže rozmnožování přirozenou cestou je vyloučené. Vědci naštěstí před časem získali sperma od samců tohoto poddruhu – Suniho a Sauta, kteří jsou už řadu let po smrti. Díky tomu má tento nosorožčí poddruh ještě teoretickou šanci na záchranu.

Poslední dvě žijící samice těchto nosorožců, které se jmenují Najin a Fatu, se narodily v ZOO ve Dvoře Králové. Obě nyní žijí v soukromé rezervaci Ol Pejeta v Keni. Problém je ale v tom, že ani jedna z nich není schopná donosit zdravé mládě.

Vědci proto nedávno úspěšně oplodnili jejich odebraná vajíčka spermatem dříve zemřelých samců, a vytvořili dvě embrya. Vajíčka Fatu byla oplodněna spermatem Suniho, vajíčka Najin spermatem Sauta. Nakonec se ukázala jako perspektivnější dvojice Suni a Fatu – dvě z oplodněných vajíček dospěla do takového stadia vývoje, že mohla být zamražena.

TIP: Na světě jsou už jenom tři poslední severní nosorožci tuponosí

Asistované rozmnožování nosorožců je velmi komplikované. Z původně 10 odebraných vajíček jich bylo 7 vhodných pro umělé oplodnění. Z nich nakonec vzešla dvě použitelná embrya.

Dalším krokem bude vložení těchto zárodků do dělohy dvou samic velmi blízce příbuzných nosorožců tuponosých jižních. Těch v současnosti žije asi 20 tisíc, většinou v Jihoafrické republice.

Pokud uchazeč o vstup do Národní gardy Spojených států dříve nesloužil své vlasti, měl by splňovat několik základních předpokladů: věk mezi 17 a 35 lety, ukončené středoškolské vzdělání, dosáhnout minimálně požadované skóre v ASVAB, které také může pomoci v určení vhodného zařazení či specializace. Samozřejmostí je také mít v pořádku zdravotní a fyzické testy a splňovat morální požadavky na člena gardy.

Předchozí část: Vždy připraveni: Národní garda Spojených států amerických (1)

Výcvik a specializace 

Při splnění všech podmínek se uchazeč zúčastňuje 10týdenního výcviku. V prvním týdnu dostane uniformu, zvyká si na vojenské povinnosti, vyřizuje administrativní záležitosti a připravuje se na základní výcvik. Během samotného výcviku jsou gardisté cvičeni ve vícero dovednostech – střelba a údržba zbraní, práce s mapou, výcvik v noci, fyzické cvičení, pochody, nacvičují se vojenské operace v městské zástavbě, základy zneškodňování výbušnin, dodatečný výcvik se zbraněmi (kulomety, granátomety, miny). Celý výcvik hradí stát a ukončuje se armádním fyzickým testem, který musí každý z uchazečů zvládnout, pokud se chce stát vojákem národní gardy.

Po ukončení základního výcviku většinou nastupují vojáci NG na rozšířený individuální výcvik. Před ním si určují specializaci, kterou chtějí dosáhnout. V závislosti od zvolené specializace může tento výcvik trvat od šesti do 80 týdnů. Specializací je kolem dvou set a patří mezi ně například: chemický specialista, operátor automobilové dopravy, zpravodajec, zdravotník, zásobovač, náborový konzultant či lingvista. Vojáci národní gardy jsou povinnizúčastňovat se pravidelných cvičení – jeden víkend v měsíci a jednoho výročního cvičení, které trvá dva týdny.

Kontrakty se v národních gardách podepisují většinou na osm let aktivní služby, případně na šest let aktivní služby s dodatečnými dvěma roky v záloze. Kromě služby a povinností jsou vojáci placeni na základě dosažené hodnosti, výsledků či specializace a dostávají různé benefity jako například zdravotní a životní pojištění, možnost financování studia na vysoké škole, případně aplikace federálního plánu odchodu do důchodu. Protože národní gardy spadají pod ozbrojené síly USA a z větší části je financuje federální vláda, výzbroj a výstroj vojáků je prakticky stejná jako u americké armády. 

Ve všech velkých válkách...

Od svého vzniku se milice a později národní gardy podílely prakticky na všech vojenských konfliktech, do kterých zasáhly Spojené státy americké, ať už přímým nasazením jako divize, nebo ve formě rezerv a náhrad. Zaměřme se však na 20. století – příslušníci národních gard představovali 40 % bojové síly USA v první světové válce. Ve druhé bojovalo 18 divizí národních gard v severní Africe, Evropě či Tichomoří. Masivního nasazení se příslušníci národních gard dočkali také během války v Koreji.

Osm národních gard sloužilo ve Vietnamu a v průběhu 70. a 80. let zaznamenaly národní gardy největší modernizaci, rozšiřování a úpravy ve výcviku. V tomto období se už postupně rozbíhal nábor černochů a žen do národních gard (ženy jako zdravotnice sloužily v národních gardách už předtím). Operace Pouštní bouře znamenala pro gardy největší mobilizaci od války v Koreji v rámci 20. století. Ve válce v Perském zálivu bojovalo více než 60 000 gardistů. Z nedávných vojenských misí USA sloužili gardisté jak v Iráku, tak v Afghánistánu. 

...i domácích katastrofách

Jak jsme už uvedli, národní gardy vykonávají dvojí službu. V souvislosti se službou v rámci území USA je možné uvést hned několik příkladů z nedávné minulosti. Zřejmě nejznámější je případ z 11. září 2001, kdy letiště a jiné strategické objekty pomáhali střežit právě příslušníci národních gard. Ti jsou také povoláváni na pomoc v případě přírodních katastrof, jako jsou požáry, sněhové bouře, hurikány či povodně. V roce 1992 při nepokojích v Los Angeles, které policie přestávala zvládat, musela zasáhnou také národní garda.

TIP: Strážce Severního moře: Ozbrojené síly Norského království

Největšího nasazení se dočkali gardisté po hurikánu Katrina, který zdevastoval pobřeží Mexického zálivu v roce 2005 . Národní gardy představují svým způsobem unikátní vojenskou sílu – financovanou většinou ze strany federální vlády a cvičenou podle jejích stadnardů, ale jejich služby může podle zákonů využít jak federální vláda USA, tak i jednotlivý stát reprezentovaný guvernérem. Celkový počet příslušníků národních gard se v současnosti pohybuje mezi 450 000 a 500 000 vojáků. Národní gardy existují v každém státě Unie a jsou organizovány i v přidružených územích spadajících pod USA, jako jsou Americké Panenské ostrovy, District of Columbia (DC) a Commonwealth Portoriko. 

Anglicky Mount Everest, v překladu z nepálštiny Tvář nebes. Z tibetštiny pak pochází název Čumulangma, tedy Matka vesmíru. Vrchol vypínající se do výšky 8 848 metrů nad mořem má být domovem bohyně Mijolangsangmy, jedné z pěti strážkyň dlouhověkosti. Právě ona prý v roce 1953 dovolila, aby Novozélanďan Edmund Hillary a Šerpa Tenzing Norgay úspěšně vystoupali na Everest jako první známí lezci v dějinách. 

Bohyně obývající horu na hranicích Nepálu a Tibetu si však čas od času vyžádá oběť a některého ze smrtelníků ve svém sídle pohřbí. Od roku 1922 zemřelo při pokusu zdolat Mount Everest přes 300 lidí včetně dvou Čechů a průměrně na tamních svazích každoročně vydechnou naposled čtyři lezci.

Letos však hora „řádila“ víc než kdy dřív: Za sezonu její ledová náruč pohřbila 11 nešťastníků. Jde tak o čtvrtý nejtragičtější součet v historii: V roce 1996 zahynulo při výstupu 15 osob, zatímco v letech 2014 a 2015 bylo vždy přes 10 obětí, plus další, které zavalila lavina vyvolaná zemětřesením. 

Fronta jako na Everest

Od dob Hillaryho se hora zdánlivě nezměnila, jedno je však dnes zcela jiné – její přístupnost. Jen pro letošní sezonu vydala nepálská vláda zahraničním zájemcům 381 povolení k výstupu, nepočítaje šerpy, kteří je na expedici musejí doprovázet, přičemž na každého lezce připadá minimálně jeden. Například 23. května, v nejkrizovější den tohoto roku, se pod vrcholem pohybovalo současně bezmála 250 lidí. Na sestup pak museli čekat ve frontě i několik hodin a čtyři z nich nápor nezvládli. 

Dle většiny expertů vedl k rekordnímu počtu úmrtí právě nadměrný ruch. S uvedeným vysvětlením však úplně nesouhlasí Dandurádž Ghimire z nepálského úřadu pro turistiku. Podle něj většina obětí nedoplatila na fronty a dlouhé čekání v zimě, ale podlehla výškové nemoci (viz Když výška bolí), jež v těchto extrémních podmínkách představuje jednu z nejčastějších příčin smrti. Další důvod tkví podle něj v tom, že mnozí lezci nejsou na zátěž, kterou si pokoření Everestu žádá, vůbec připraveni.

Jeho slova potvrzuje i 49letý šerpa Kami Rita. Světový rekordman stanul na vrcholu již 24krát a podle něj jsou tamní zácpy běžným fenoménem, s nímž už dnes průvodci i účastníci dopředu počítají. Problémem číslo jedna prý zůstávají méně zkušení horolezci, kteří se chtějí nahoru dostat za každou cenu – v tomto případě bohužel i za tu nejvyšší. 

Zácpa pod vrcholem

Důvodů, proč zmínění „nadšenci“ například ignorují signály vlastního těla velící k návratu, je dle Kamiho hned několik. Často jde ovšem o peníze: Lidé do dobrodružství investovali nemalé finance, v přepočtu mezi 700 tisíci až třemi miliony korun. Vyhradili si týdny času, absolvovali přípravu a nechtějí odjet „s prázdnou“. Svou roli samozřejmě hraje také adrenalin a touha po splnění snu či získání stále ještě exkluzivního zážitku – na nejvyšší bod světa se dosud podívalo „jen“ kolem pěti tisíc lidí.

Některé výzkumy rovněž naznačily, že si horolezci mohou na Everestu přivodit tzv. horečku vrcholu: Mentálně se přinutí vystoupat až k cíli, jen aby si dokázali, že to zvládnou, ačkoliv jim tělo velí pravý opak. Nahoře pak energie rychle dojde a oni už nemají dost sil k návratu. Většina úmrtí skutečně nastává cestou dolů, kdy vyčerpaní dobrodruzi spadnou, zkolabují nebo usnou a už se nikdy neprobudí. 

Trénovat netřeba

Určitá kategorie návštěvníků zas bere celý výstup jako zaplacené dobrodružství a hrubě ho podcení. Očekávají, že se o ně za nemalý obnos prostě někdo postará. Podle Kamiho je však třeba si uvědomit, že „Everest není nikdy snadný“, ani když vás jistí ostřílený šerpa. Jak ostatně dokazuje alarmující počet mrtvých v letošním roce: Pokud se vám v 8 400 metrech nad mořem udělá zle, nepomůže vám ani ten nejlepší průvodce. 

Nezkušení lezci navíc často ohrožují i životy svých zdatnějších kolegů. Většinou se na Everest dostanou prostřednictvím nepálských nízkonákladových agentur, jimž jde primárně o peníze a „berou“ každého. Podle očitých svědků můžete na hoře potkat lezce, kteří si dokonce neumějí nasadit mačky. Zní to možná neuvěřitelně, ale v současnosti se k výstupu z nepálské strany skutečně  není třeba nijak kvalifikovat, a to ani počtem tréninkových hodin či lékařským posudkem. Na tibetské straně ovšem kontrolu nedávno převzala Čína a vydala pro zájemce sérii přísných požadavků: Mimo jiné musejí doložit úspěšné zdolání některé z dalších osmitisícovek. 

Příliš šikmá plocha 

Když se na Mount Everestu zkombinují nevalné schopnosti s dalšími faktory – především špatným počasím, které letos převládalo –, je smrtelná nehoda téměř jistá. Těch několik hodin příhodných povětrnostních podmínek denně, na něž všichni čekají, se stává hrdlem trychtýře, kde mohou lezci snadno uvíznout. 

Jarní sezona trvá obvykle od března do května, pro dosažení vrcholu se však ideálně hodí jen pár dnů ve druhé polovině května, kdy ustanou nepříznivé větry. Letos bylo ovšem „okno“ velmi krátké a na rozdíl od minulého roku se otevřelo až na samém sklonku sezony. Lidé hrnoucí se k vrcholu pak trasu doslova ucpali a cestou zpět uvízli i na několik hodin v „zóně smrti“: Jedná se o nejobávanější úsek, od posledního tábora označovaného jako Camp IV až k vrcholu. 

Ve výškách přesahujících osm tisíc metrů nad mořem je atmosférický tlak velmi nízký a hladina kyslíku tělu nestačí. S výjimkou několika špičkových horolezců se speciálním tréninkem nedokážou běžní smrtelníci v místě dlouho přežít a musejí sáhnout po kyslíkové bombě. Zásoby životodárného plynu jsou však omezené a po jejich vyčerpání nastává smrt. 

Peníze lákají 

Tragické události letošní sezony doslova volají po opatřeních, jež by do budoucna něčemu podobnému zabránila. Zavádět by je měla především nepálská vláda, která se však zatím změnám v politice Everestu brání. Podle některých informací se nicméně již příští rok zvýší poplatky za výstup z 11 tisíc dolarů na 15 tisíc (asi 343 tisíc korun oproti 250 tisícům), což by mohlo některé zájemce odradit.

TIP: Památky praskající ve švech: Přeplněný thajský ráj a chátrající chlouba Inků

Mnozí odborníci také nepálskou vládu dlouhodobě kritizují, že přivírá oči nad bezpečnostními standardy a příliš benevolentně poskytuje licence nedostatečně kvalifikovaným společnostem, jež výstupy nabízejí. Jenže Nepál patří k nejchudším zemím světa, s HDP okolo 2 460 dolarů na hlavu (pro srovnání, v Česku jde o 35 500 dolarů). Jen v letech 2017–2018 vzrostly v zemi příjmy z cestovního ruchu na 643 milionů dolarů a bezmála třetina se pojila právě s výstupy na osmitisícovky. Není tak příliš pravděpodobné, že by se Nepál chtěl přísunu zdrojů z Everestu vzdát. Mediální „humbuk“ kolem tragických úmrtí má navíc na potenciální lezce přesně opačný efekt: Zájem se ještě zvyšuje, protože nebezpečí zkrátka láká. 

Podle dalších hlasů by bylo možné zácpám na vrcholu zabránit zpřístupněním hory i na podzim. Přestože tou dobou panují horší povětrnostní podmínky než na jaře, díky mnohem přesnějším předpovědím počasí by teoreticky bylo možné podnikat expedice i tehdy. Problémem zůstává, že k tomu zatím chybí potřebná infrastruktura.

Jen těžko si představit více cizí svět, než je tichý a temný oceán pod antarktickým ledem. Právě tam se ale našel slibný lék na nemoc, která zabíjí mnoho lidí v tropických oblastech celého světa. Jde o malárii, která doposud vzdoruje úsilí vědců i lékařů o nalezení skutečně účinného léku. V současné době se navíc šíří rezistentní prvoci, kteří jsou odolní vůči běžně používaným lékům, kvůli čemuž je léčba malárie ještě svízelnější.

Malárie je skutečnou metlou lidstva – v roce 2017 bylo podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO ve světě asi 219 milionů nemocných, přičemž 435 tisíc z nich zemřelo. Tato choroba přenášená komářím štípnutím je tím pádem jedním z nejhorším zabijáků lidí na světě.

TIP: Jak zatočit s malárií? Začněme tím, že budeme léčit komáry

Asi jen málokdo čekal, že látka se slibnými účinky proti malárii bude v Antarktidě. Ukázalo se ale, že antarktická mořská houba ze skupiny rohovitých Inflatella coelosphaeroides obsahuje peptid pojmenovaný jako friomaramid, který brání infekci dalšímu vývoji malarických zimniček. Vědci zároveň zjistili, že lidským jaterním buňkám tato látka neškodí. Friomaramid teď nejspíš čeká intenzivní výzkum a testování při léčbě malárie.

Od detailně propracovaných scén a kostýmů po soundtrack, který zahrnuje dosud na CD nevydané živé nahrávky, Bohemian Rhapsody je strojem času pro všechny fanoušky kapely Queen. Film by však zůstal ničím nebýt výkonu, který předvedl Rami Malek. Jeho bezchybné podání hlavní role je kouskem skládačky, v jehož nalezení už Brian May, kytarista Queen, přestával doufat. „Naprosto to trefil, “ tvrdí May. „Nestačí vypadat jako Freddie. Ale on se ve Freddieho osobnosti naprosto zabydlel.“

Bál jste se někdy, že tento projekt nebude vůbec dokončen?

Pochybovali jsme o tom nejmíň tisíckrát. Byla to dost drkotavá jízda, ale takový je někdy život. Věci se nedějí přímočaře a možná jsou díky tomu nakonec lepší. Svým způsobem je to odraz skutečné historie kapely. Stěží bych mohl říct, že Queen šlo všechno vždycky hladce, ale právě některé z těch nesnadných momentů vás udělají silnějšími. S tímto filmem je to úplně stejné. 

Co cítíte, když snímek sledujete – radost, smutek, nostalgii?

Všechno z toho. Štěstí, hrůzu, smutek – všechny ty silné emoce. Viděl jsem ten film nespočetněkrát, nejprve jako hromadu střípků a poté jako celek. Musím říct, že mě pořád dostává. Vlastně je to celé o Freddiem. Ano, my jsme tam taky, ale je to Freddieho příběh – to byl při natáčení vždycky náš cíl. Jeden z velkých počátečních průlomů byl, když Peter Morgan [scénárista] řekl: „Vždyť je film o rodině.“ Je to o všem tom, co se může stát v rodině – něco dobrého, něco špatného, odcházení, hledání nezávislosti a starost o ostatní. Jedna vrstva filmu je o tomhle, a další o Freddieho formujícím se talentu, o jeho úžasné houževnatosti a smyslu pro humor.

Je to celé o Freddiem

Film končí vystoupením Queen na Live Aid roku 1985. Byli jste v pokušení pokračovat dál?

Ne, myslím si, že je to přirozené vyvrcholení. A tak to vycházelo už v nejranějších scénářích. Cítili jsme, že to je vrchol – i přesto, co do tisku psali lidi, kteří o tom věděli starou belu. Někdo, koho nebudu jmenovat, řekl: „No jo, v půlce filmu ukážou umírajícího Freddieho a pak to bude o životě bez něj.“ Zkrátka úplná blbost. Je to celé o Freddiem a myslím, že Live Aid je dobré místo k zakončení. Kdo ví, třeba bude pokračování [smích].

Bylo vystoupení na Live Aid pro člena Queen příjemným zážitkem?

Byl to úžasný okamžik. A celkem neočekávaný, protože jsme na seznam vystupujících přibyli jako úplně poslední a bylo vyprodáno dřív, než vůbec oznámili naši účast. Věděli jsme, že diváci nepřišli na Queen a moc jsme od toho nečekali – cítili jsme se trochu jako páté kolo u vozu. Vidět tu odezvu ale bylo ohromující. A to uvidíte i ve filmu, navíc i z našeho pohledu, což v žádném dokumentu nenajdete. Uvidíte rekonstrukci snu, úžasně skutečného snu.

Najít správnou osobnost pro roli Freddieho byla asi od začátku noční můra, že?

Všichni jsme věděli, že to bude obtížné. Chvílemi jsme si říkali, že to snad ani není možné. Ale objevil se Rami Malek a my z něho rychle získali skvělý pocit.

Pokud by si Sacha Baron Cohen udržel hlavní roli, narazili byste vůbec na Ramiho?

No, to byla málem pohroma. Myslím, že jsme si všimli právě včas, jaká katastrofa by to byla. A uvědomit si to vlastně nebylo tak obtížné. Myslím, že na začátku, když se obsazovaly role, jsme byli všichni nervózní. Protože ano, je opravdu těžké to pojmout – někdo jiný hraje ve své roli vás. S klukem, co hraje mě, Gwily­mem Leem, jsem strávil hodně času, takže mě chápal. Všímal si, jak se projevuji a co mě nakopne. Takže když jsme s filmovým Freddiem společně ve studiu, působí to velmi reálně. Něco z toho byla improvizace, ale předvedli ji s tím, že nám skrz naskrz rozuměli.

Zvrhlík? Ale kdeže…

Jedná se o pouze lichotivé vyobrazení Freddieho, nebo film ukazuje i jeho nedostatky?

Ne, ukazujeme všechno. Nikdo si nemyslí, že Freddie byl dokonalý, ale rozhodně byl výjimečný. Ve filmu všechno, ale nikoliv samoúčelně. Nemá to být špinavé a zhýralé.

Není to ale přece jen film o rocku a drogách?

Ne, a ani to nebylo potřeba. Něco jsme naznačili, ale není nutné se vyžívat ve zhýralých výjevech. A Freddie konec konců opravdu nebyl takový zvrhlík. Vím, že někteří lidé na to čekali, ale mají smůlu. Film zobrazuje pravdu místy docela hrubým a upřímným, ale i zábavným způsobem.

Myslíte, že by Freddie film schválil a oblíbil si ho?

Ano. Myslím, že by měl pocit, že je to dobře odvedený kus práce. Ukazuje jeho velikost, stejně jako jeho omylnost a nejistotu – celou skutečnost. Myslím, že ho zobrazuje nikoliv patolízalsky, ale způsobem, který oceňuje jeho talent. Protože byl skutečně jedinečný. Nikdy předtím ani potom jsem ve svém životě nepotkal nikoho jako Freddie, a už k tomu asi znovu nedojde.

Byl by Freddie dobrá filmová hvězda?

Ne. Neměl potřebnou trpělivost. Jednou mu nabízeli smlouvu na West Endu a on bez mrknutí oka prohlásil: „Fajn, jdu do toho. Kolik představení týdně?“ Oni řekli: „Osm.“ A on na to: „Odehraju dvě.“ Nerad dělal něco dokola, trpělivost opravdu nebyla Freddieho silnou stránkou. Myslím, že by obtížně snášel být každý den na scéně. Asi by mu to nevydrželo dlouho [smích].

Brian May na pódiu se svou slavnou kytarou Red Special, kterou si sám zkonstruoval. I na ni si zahráli tvůrci publikace Queen – Kompletní příběh. Jak doopravdy zní? (Repro z publikace Queen – Kompletní příběh)

Střih zakázán

Která scéna ve filmu je vaše oblíbená?

Můj oblíbený moment s Ramim je, když sbírá odvahu, aby nám řekl, že odchází pracovat na svém sólovém albu. Je to nádherně sehraný kousek, navíc hodně z toho vůbec nebylo ve scénáři. Když to sleduju, říkám si, že to je přesně Freddie. Mluví potichu, potahuje z cigarety, nechce to říct nahlas. Nakonec to udělá – dost suše a věcně, ale cítíte tu úzkost uvnitř. Ta scéna byla z filmu málem vystřižena – vždycky se najde někdo, kdo má snahu všechno zkrátit. Ale my jsme bojovali, aby tam zůstala, protože její realističnost je skutečně až nervy drásající. Byla to pro nás těžká chvíle, když Freddie tak trochu opouštěl rodinu.

Také jste doplnil svou knihu Queen ve 3D o exkluzivní fotografie z natáčení. Jaké to bylo, účastnit se toho všeho?

Cítil jsem mnoho různých emocí. Ze začátku, když film režíroval Bryan Singer, to bylo celé dost strnulé a napjaté, občas jsem měl pocit, že bych tam neměl být, abych nezasahoval do procesu. Přesto jsem si vzal fotoaparát a některé momenty z natáčení zvěčnil. Později, když režii převzal Dexter Fletcher, to bylo jako z jiného vesmíru – všichni se postupně uvolnili a napětí opadlo. Myslím, že filmu prospěly oba režimy; má vážný podtón, ale je místy i odlehčený, opravdu zábavný a vtipný.

Když koncert ožívá

Domníváte se, že snímek uspokojí i skalní fanoušky Queen?

Určitě ano. Uspokojuje nás, co díky němu cítíme. Je tam neuvěřitelné množství detailů. Zapojili jsme všechny naše techniky, takže když se rozhlédnete po kytarách a zesilovačích na scéně pro Live Aid, uvidíte, že jsou všechny umístěné správně. A kluci, kteří stavěli pódium pro filmový Live Aid, byli titíž, kteří postavili originál. Samozřejmě, že pokaždé někde najdete chybu – neexistuje nic jako dokonalý film a fanoušci Queen jistě pochopí, že jistými věcmi jsme museli trochu pohnout, aby příběh dával smysl. Nemůžete stlačit čtyřicet let života do dvou a půl hodiny, aniž byste spoustu věcí nevynechali.

Slyšel jsem, že i ponožky Rogera Taylora jsou dobové.

O ponožkách nic nevím. Abych byl upřímný, rozhodně ne všechno oblečení jsou přesné napodobeniny, ale důležité drobnosti tam všechny jsou. Jakmile se vše dalo do pohybu, už to nebyl náš film, byl to film Foxu – oni platili účty. Čili my jsme nechodili do studia a neříkali lidem, co mají dělat. Pokud jsme viděli něco, co opravdu dřelo a co očividně nebylo správně, velice potichu jsme to řekli režisérovi a řešení nechali na něm.

Opravdu jste na kytaru Red Special hrál houslovým smyčcem jako v upoutávce?

Ne. Vtip je v tom, že lidi dělající na upoutávce pracují s filmovým materiálem, který byl natočen jen pro ně, takže většina věcí z traileru ve filmu vůbec není. Ta scéna se mnou a smyčcem vznikla v rámci nějakého experimentování – my jsme u toho nebyli. Když jsem to viděl, řekl jsem: „Ne, takhle to nebylo. A ani nepředstírejme, že to tak bylo.“ Ale lidem od upoutávky se to zalíbilo a dopadlo to, jak to dopadlo.

Herec Rami Malek, představitel Freddie Mercuryho, se členy skupiny Queen  kytaristou Brianem Mayem a bubeníkem Rogerem Taylorem během natáčení filmu Bohemian Rhapsody (Repro z publikace Queen – Kompletní příběh)

Úsměv z dávnověku

Soundtrack zahrnuje dosud nevydaný záznam z Live Aid, je to tak?

Ano, je tam dobrý živý materiál, část z něj oficiálně nikdy nevyšla. Ale taky jsou tam rané věci, které samozřejmě nejsou dobové, například Freddieho příchod na koncert Smile. Něco z té hudby se nám ale podařilo zrekonstruovat, šlo o docela zábavný proces. Dokonce přišel i Tim Staffel [zpěvák Smile] a nahrával s námi, takže součástí soundtracku je skladba Doing All Right od Smile.

V hudebním průmyslu jste strávil skoro padesát let, ale film je úplně jiná liga. Myslíte, že byste dokázal být součástí hollywoodské mašinérie dlouhodobě, nebo byste se z takového života nervově zhroutil?

Je vtipné, čemu všemu se dokážete přizpůsobit. Chvilku si můžete užívat, že toho jste součástí, ale je to těžká dřina. Jejich finanční obraty jsou mnohasetnásobně vyšší než ty, se kterými se denně potýkáme my. Je to jiný svět a míra plýtvání je v něm doslova neuvěřitelná. Ale děje se tam i spousta báječných věcí – třeba jako tenhle film.

Letos v dubnu dostali čínští vědci k dispozici zbrusu nový radioteleskop FAST v jihozápadní Číně, na zkušební provoz. Výzkum na tomto teleskopu ale probíhal již dříve. S talířovou anténou o průměru asi 600 metrů je největším radioteleskopem s jedinou anténou na světě. Ve zkušebním provozu se FAST osvědčil a v těchto dnech byl prohlášen za schopný operačního provozu.

Přestože FAST pracuje krátce, má už na svém kontě významné úspěchy. Nejnověji v průběhu pár dní na přelomu srpna a září FAST sledoval část oblohy, kde se nachází objekt FRB 121102 – jediný známý zdroj opakovaných rádiových záblesků. A nově spuštěnému radioteleskopu se podařilo „ulovit“ více než 100 nových rádiových záblesků z tohoto zdroje.

Výzkum rádiových záblesků

O zdroji FRB 121102 již víme, že se nachází v trpasličí galaxii, vzdálené od nás asi 3 miliardy světelných let. Tímto zdrojem by mohla být neutronová hvězda, která se pohybuje v nesmírně silném magnetickém poli. Není to ale vůbec jisté a proto jsou stále důležité každé další informace o zdroji FRB 121102. Nová data teleskopu FAST přicházejí v pravou chvíli.

TIP: Nový největší radioteleskop světa v Číně má za sebou první objevy

Radioteleskop FAST teď ještě čeká zhodnocení na národní úrovni, po němž by měl získat status plně provozuschopného zařízení. Pak by měl být přístupný pro vědce z celého světa, alespoň teoreticky. Už teď je jasné, že se FAST stává velmi užitečným nástrojem k výzkumu rádiového vesmíru.

V druhé půlce dubna 1943 vyrazil z ghanského Takoradi směrem na Freetown v Sierra Leone konvoj TS 37. Skládal se z 19 nákladních lodí, korvety Bellwort a tří rybářských lodí, Arran, Birdlip a Fandango, vybavených pro boj s ponorkami. Protivníkem se mu měla stát ponorka U-515, která operovala v rámci své třetí mise u břehů Afriky.

Osamělý vlk je pořád vlk

Základnu ve Francii opustila na konci února a od té doby už potopila dvě spojenecké lodě. Její kapitán Werner Henke, držitel Rytířského kříže Železného kříže, zastával svou funkci už něco málo přes rok a rozhodně nepostrádal talent a zkušenosti. Ke střetu došlo v noci z 30. dubna na 1. května asi 145 km jižně od Freetownu. U-515 se před půlnocí zezadu přiblížila ke konvoji a její velitel nechal vypálit šest torpéd.

Čtyři lodě dostaly zásah, netrvalo dlouho a potopily se. Doprovodná plavidla se pokusila odpovědět, ale bez úspěchu. Zároveň Arran a Birdlip změnily kurs a zahájily záchrannou akci. Ještě před úsvitem stihl Henke provést další útok. Tentokrát poslal ke dnu dvě lodě hned a třetí těžce poškodil. Ta se potopila až cestou do Freetownu ve vleku za dalším plavidlem. V reakci na útok se na místo vypravily tři torpédoborce, U-515 už ale nezastihly. Werner Henke se rozhodl nepokoušet štěstí a raději opustil oblast.

Když se o dva měsíce později vrátil do Francie, za odměnu obdržel k Rytířskému kříži Dubové listy. Během jedné akce Spojenci odepsali pět britských, jedno belgické a jedno nizozemské plavidlo a v Londýně vyvolala ztráta tolika lodí nemalé pozdvižení. Vše se navíc odehrálo v oblasti, kde do té doby k podobným útokům nedocházelo. Impérium mělo omezené zdroje, většina eskortních plavidel se soustředila na jiných více exponovaných trasách. Nikdo však nemohl předvídat, zda šlo o útok osamělého vlka nebo zda budou následovat další. Následný vývoj dal za pravdu těm, kteří věřili, že jde o ojedinělý incident. Ze všech následujících konvojů TS došlo k napadení už jen jednoho.

Zoufalý protiútok

Němci nepůsobili impériu ztráty jen na obchodních lodích, ale dokázali potápět i cenná válečná plavidla. Dne 8. června 1940 došlo na letadlovou loď Glorious plující s torpédoborci Ardent a Acasta z Norska do Skotska. Tato plavidla zpozorovaly hlídky bitevních lodí Scharnhorst a Gneisenau, jež okamžitě zvýšily rychlost a zahájily pronásledování. Britové své pronásledovatele zaznamenali o čtvrt hodiny později.

Na celém střetu je zvláštní, že ve vzduchu neoperovalo žádné průzkumné letadlo a ani v takzvaném vraním hnízdě nikdo nedržel hlídku. Letadlová loď plula vlastně poslepu. Trvalo ještě 20 minut od spatření nepřítele, než kapitán nařídil připravit na palubu pět torpédových letounů. Zatímco Glorious a Acasta pokračovaly dál stejnou rychlostí, Ardent vyrazil do protiútoku. Scharnhorst na malou loď zahájil palbu a během necelé hodiny ji potopil. Němci se poté plně soustředili na Glorious a hned třetí salvou slavili úspěch. 

Zásah na rekordní vzdálenost

Na úctyhodnou vzdálenost 24 km zasáhl Scharnhorst část letecké paluby, zničil připravované letouny a horní hangár, čímž se ochránil před jakýmkoliv vzdušným protiúderem. Těsně před pátou hodinou odpoledne se Němcům podařilo zasáhnout velitelský můstek a vysílačku. Následovalo 20 minut klidu, které zařídila kouřová clona z potápějícího se Ardentu. Kriegsmarine obnovila palbu v 17.20 a zanedlouho se jí podařilo trefi t strojovnu. Glorious začala zpomalovat, což její osud zpečetilo.

TIP: Nepřekonatelné skóre U-35: Nejúspěšnější německá ponorka Velké války

Útočníci pokračovali v palbě ještě necelou půlhodinu, než nešťastná letadlová loď klesla do hlubin, kam ji zanedlouho následoval i druhý torpédoborec Acasta. Odhaduje se, že po odplutí německých bitevních lodí zůstalo ve vodě přes 800 britských námořníků. Kvůli rádiovému klidu před střetem a zásahu vysílačky v jeho průběhu o nich ale Královské námořnictvo nevědělo. V následujících dnech norské lodě a německý hydroplán zachránily 45 námořníků, zbylých 1 519 mužů v chladných severních vodách zahynulo.

Alžbětu, dceru korunního prince Rudolfa a Štěpánky Belgické, vzal po otcově smrti pod ochranná křídla sám císařský dědeček. Dohlédl na to, aby se jí dostalo skvělého vzdělání, dbal, aby měla nejlepší dosažitelnou lékařskou péči, dohlížel také, aby byla uspokojena všechna její přání. 

Ve víru vášní

V lednu 1900 pořádal císař takzvaný ples u dvora. Arcivévodkyně Alžběta se jej zúčastnila rovněž. Bylo jí pouhých 16 let, přesto se stala hvězdou večera a to nejen proto, že byla císařovou vnučkou. Byla krásná, měla nádherné šaty, chovala se s vybranou noblesou. Pro ni však měl ten večer větší význam než pro ostatní. Jak vzpomínají někteří přítomní, v průběhu plesu „přistoupil k Alžbětě vysoký, štíhlý a světlovlasý mladý muž, stanul před ní, srazil podpatky a ztuhl poté v pozoru. Při prvním zvuku houslí ji strhl s sebou, jako by se jí zmocnila bouře. Mnoho přítomných znalo tohoto mladého důstojníka hulánského pluku; byl zván často do Laxenburgu a hrával s Alžbětou tenis. Byl to Otto princ Windischgrätz.“

Mladá Alžběta se do okouzlujícího důstojníka zamilovala na první pohled a při povaze, kterou měla, a sebevědomí, jímž oplývala, nepochybovala ani okamžik, že on musí sdílet stejné city.

Císař, který netušil, co se odehrávalo v jejím nitru, ovšem také pochopil, že z jeho vnučky se stává mladá dáma a že je třeba začít pro ni hledat vhodného ženicha, samozřejmě z rodu, který byl Habsburkům roven. Když jí tento svůj úmysl sdělil, přerušila ho výkřikem: „To raději půjdu do kláštera!“ a z místnosti utekla.

Svého záměru spojit svůj život s knížetem Windischgrätzem se nevzdala a naopak jeho společnost vyhledávala častěji než dříve. A současně se snažila přesvědčit svého císařského dědečka, aby jí v tom nebránil. Podle svědectví, které se traduje mezi jejími potomky, se mladá Alžběta „nechávala zcela strhnout svými emocemi. V tomto stavu psychické zjitřenosti navštívila jednoho prosincového dne svého dědečka. Není známo, o čem přesně mluvili, jisté je jen to, že císař jí řekl, že musí čekat do svých osmnáctých narozenin.“

Alžběta uposlechla, pokud se ale František Josef domníval, že čas udělá své a jeho vnučku zamilovanost přejde, mýlil se. V srpnu 1901 s ním Alžběta promluvila znovu, aby mu oznámila, že se na jejím úmyslu provdat se za prince Windischgrätze nezměnilo nic.

„Dámská volenka“

Císař cítil velké zklamání. Jeho láska k vnučce však byla silnější, a i když to odporovalo jeho zásadám, s nerovnorodým sňatkem souhlasil. Nechal si mladého důstojníka předvolat k audienci a oznámil mu, že jej Alžběta miluje a že si přeje, aby se s ní oženil. Otto stál v pozoru a nehnutě poslouchal císařova slova. Přestože pro něj byla velkým překvapením, nedal to na sobě znát. Odpověděl, že jej nikdy ani na okamžik nenapadlo, že by mu arcivévodkyně mohla věnovat svou přízeň a to nejen proto, že si uvědomuje, že toho není hoden, ale také proto, že se před několika měsíci zasnoubil s jinou ženou a své slovo nemůže vzít zpět. Panovníkovi se ulevilo: pokud tento mladý muž již není volný, nezbývá Alžbětě nic jiného, než aby se s danou situací smířila.

To ale svoji svéhlavou a umíněnou vnučku málo znal. Když uslyšela, jak audience dopadla, dostala hysterický záchvat. „Můj otec dal přednost tomu, aby raději zemřel, než aby zradil svoji lásku,“ křičela, zalykajíc se slzami. „Já jsem jako on, také se nebojím smrti. Jen smrt mne může osvobodit,“ vyhrožovala. 

Nešťastný František Josef jí ohromeně naslouchal, výhrůžce dobře porozuměl. Nezbylo mu nic jiného, než si prince Windischgrätze předvolat znovu. Snažil se jej přimět ke změně stanoviska, ale když mladý muž trval na svém, přešla jej trpělivost. „Jako váš císař a nejvyšší velitel vám poroučím, abyste si vzal za ženu moji vnučku, arcivévodkyni Alžbětu Marii Habsbursko-Lotrinskou! Rozuměl jste?“ „Ano, Veličenstvo!“, srazil důstojník paty a zasalutoval. „Děkuji vám, můžete jít,“ propustil ho panovník.

Tato chvíle patřila k nejhorším v jeho životě. Nejenže musel souhlasit s tím, že se jeho milovaná vnučka provdá za muže, který jí nebyl roven rodem, ale ještě mu to musel dát rozkazem.

Aféry paní Windischgrätzové

Svatba se konala 23. ledna 1902 ve Vídni. František Josef vnučku obdařil velkolepým věnem. Alžbětě navíc plynuly miliony z dědictví po císařovně Alžbětě, takže mohla se svým manželem žít v přepychu. Přesto bylo manželství krajně nešťastné, i když z něj vzešly čtyři děti. Aféry obou manželů dávaly látku k četným klepům, kterými se vídeňská společnost léta bavila. Když Alžběta zjistila, že jí je manžel nevěrný, na jeho milenku vystřelila z revolveru s úmyslem ji zabít. Později sama navázala vášnivý milenecký vztah s hrdinou námořní války Egonem Lerchem. Rozvod byl ovšem možný teprve po smrti císaře Františka Josefa I. a po rozpadu monarchie. Navržen byl sice už v roce 1919, ale teprve roku 1924 vynesl soud pravomocný rozsudek, který manželství rozloučil. 

Rozpad starého světa, v němž Alžběta Marie doposud žila, byl pro ni těžký a trýznivý. Stala se obyčejnou občankou Rakouské republiky, která roku 1919 veškeré šlechtické tituly zrušila, všechny výsady, jichž dříve užívala, byly najednou pryč. Zůstalo jí však velké bohatství, které jí život zpříjemňovalo, nicméně tu byl také manžel Otto Windischgrätz, který se s ní rozváděl. Obvinil ji z nevěry, nevázaného života, z odpírání manželských povinností, jakož i z toho, že byla špatným příkladem pro jejich děti, které bývaly svědky její prostopášnosti. A kromě podílu z jejich společného majetku požadoval, aby děti připadly do jeho péče.

Stejně tak Alžběta obvinila Ottu ze všech možných hříchů, aby ho potupila a zhanobila. Právě spor o děti byl hlavním důvodem, proč se rozvodové řízení táhlo tak dlouho. Soud nakonec rozhodl, že dvě starší děti přenechá matce, dvě děti mladší přikázal otci. 

Alžběta se ze všech sil snažila zabránit manželovi, aby si děti odvedl, přestože mu je soud přiznal. Obracela se na různé státní instituce a orgány a také na jednotlivé politické strany, které v tehdejší rozjitřené době hrály ve veřejném životě ještě důležitější roli než dnes. Nikde však neuspěla, nikdo se nechtěl postavit proti právoplatnému rozsudku, stejně jako proti vlivnému a známému Otto Windischgrätzovi. Až u Socialistické strany Rakouska (tehdejší sociální demokracie) uspěla.

Shodou okolností jednala s Leopoldem Petznekem, důležitým funkcionářem a tehdy také velitelem Schutzbundu, ozbrojené složky sociálně demokratické strany. Nepochybně v tom sehrály roli i osobní Petznekovy sympatie k Alžbětě, stejně jako možnost propagačně využít skutečnosti, že císařova vnučka spolupracuje se socialisty. Petznek vyslal socialistické ozbrojence k Alžbětině vile a ti skutečně princi Windischgrätzovi zabránili, aby si děti odvedl. Impulzivní Alžbětu to nadchlo do té míry, že se dokonce stala organizovanou členkou strany a s Petznekem se sblížila i osobně.

Milostivá paní soudružka

Při této příležitosti Alžběta Marie Windischgrätzová poznala sociálně demokratického politika Leopolda Petzneka a po krátké známosti s ním začala žít. Pod jeho vlivem vstoupila do Sociálně demokratické strany Rakouska a tímto absurdním krokem si získala proslulost coby „rudá arcivévodkyně“. Ačkoliv se stala organizovanou socialistkou, dál žila jako rozmařilá bohatá panička a mnohé její kroky vyrážely současníkům dech.

Například na jeden z prvomájových průvodů, kterých se zúčastnila, přijela v autě! Vydržovala si početné služebnictvo, které se díky jejím výbuchům vzteku často střídalo. Vyžadovala od něj dodržování etikety jako za císařských časů. Nedávala si ovšem říkat „císařská výsosti“, stačilo jen oslovení „milostivá paní“. 

Přestože Alžběta své děti odmítla vydat otci, chovala se k nim nemožně. Dokud byly malé a tvárné, nesmírně je rozmazlovala. Později, když měly vlastní rozum a dovolily si s ní v mnohém nesouhlasit, chovala se k nim podobně jako k manželovi nebo k lidem, kteří ji odmítali poslouchat a vyjadřovali názory odlišné. Povýšeně, odměřeně, diktátorsky. Dokonce jim udělovala audience, kdy byla ochotna je přijmout. Kdo nedodržel smluvený čas, měl smůlu, nebyl vpuštěn.

TIP: (Ne)slavní Habsburkové: Kdo patřil v 19. století k císařské domácnosti?

Pod vlivem socialistické ideologie zaujímala extrémní stanoviska. Nejmladšího syna Rudolfa například vzala z gymnázia a dala ho do učení. Když pak všechny tři syny postihla ve třicátých letech nezaměstnanost, Alžběta jim odmítla pomoci. Její miliony byly jen pro ni samotnou a pro milovanou socialistickou stranu, zatímco její děti živořily. Své soudruhy finančně podporovala i po nástupu fašismu. Alžbětin druh Leopold Petznek byl vězněn už ve třicátých letech i po obsazení Rakouska. Věznění však přežil a v roce 1948 se konečně konala svatba. Po smrti manžela v roce 1956 žila Alžběta osaměle ve vile v Hütteldorfu. Tam také 16. března 1963 zemřela. 

Poslední dobou se stále častěji objevují tkáně a někdy i celé orgány, které vytvoří 3D biotiskárna z biologického materiálu a živých buněk. Výjimkou není ani srdce. Americká společnost BIOLIFE4D se sídlem v Chicagu nedávno tímto způsobem vyrobila miniaturní verzi srdce z buněk lidského dárce.

Vědci nejprve získali bílé krvinky od lidského dobrovolníka, který sehrál roli budoucích pacientů. Tyto bílé krvinky změnili na indukované pluripotentní kmenové buňky, z nichž je možné nechat vyrůst prakticky všechny různé buňky lidského těla. V tomto případě z nich nechali narůst různé typy buněk srdce. Hotové srdeční buňky smíchali s živinami a dalším biologickým mateiálem, čímž vznikl inkoust pro 3D biotiskárnu.

TIP: V Izraeli vyrobili první 3D tištěné srdce na světě: Vzniklo z buněk pacienta

S tímto „srdečním“ inkoustem vytiskli zmenšenou verzi lidského srdce, přičemž jeho tvar vytvořili podle snímku srdce dárce buněk na magnetické rezonanci. 3D biotištěný objekt umístili do bioreaktoru, který napodoboval podmínky uvnitř lidského těla. Tam z objektu vyrostlo malé lidské srdce, které i vnitřním uspořádáním odpovídá své předloze. Zatím není jasné, zda 3D biotištěné srdce bude fungovat stejně jako jeho živá předloha, výsledky experimentu jsou ale rozhodně velkým příslibem.

Vědci a lékaři v posledních letech objevují důkazy o zvláštním vztahu mezi tělesnou výškou a některými nemocemi. Často se přitom ukazuje souvislost mezi tělesnou výškou a diabetem či kardiovaskulárními onemocněními. Podle těchto studií se jak diabetes, tak i choroby srdce objevují častěji u lidí nižší postavy.

Němečtí vědci důkladně analyzovali údaje o rozmanitých zdravotních charakteristikách a postavě více než 2 tisíc lidí. Z jejich výsledků vyplynulo, že každých 10 centimetrů výšky postavy navíc znamená o 41 procent nižší riziko diabetu u mužů a o 33 procent nižší riziko téhož onemocnění u žen. Tento vztah byl přitom výraznější u lidí s normální hmotností.

TIP: Proč rakovina více ohrožuje vysoké lidi? Mají v těle více buněk

Příčiny vztahu mezi tělesnou výškou a rozvojem diabetu či srdečních chorob nejsou úplně jasné. Zřejmě to ale souvisí s tím, že vyšší lidé mají méně tuku v játrech, a také mají příznivější hodnoty klíčových biologických faktorů, jako je obsah tuků v krvi nebo hladina C-reaktivního proteinu. Aby to ale lidem s nižší postavou nebylo líto, podle nedávného výzkumu mají zase dlouháni vyšší riziko rozvoje některých typů nádorů, jako je například rakovina kůže.