Zní to možná překvapivě, ale mapy nám opravdu v lecčems „lžou“. Tu nejběžnější známe ještě ze školních lavic: Vznikla v souladu s tzv. Mercatorovým zobrazením, které už v roce 1569 navrhl vlámský kartograf Gerhard Mercator. Základ tvoří válec rovnoběžný se zemskou osou, jenž obepíná glóbus a dotýká se ho na rovníku. Povrch koule se pak na tento válec promítá, přičemž jeho rozvinutý plášť pokrývá pravoúhlá síť poledníků a rovnoběžek. 

TIP: Pokřivený svět map: Jak velká by byla Česká republika na rovníku?

Zmíněné zobrazení je však poněkud matoucí: Například Afriku zachycuje podobně velkou jako Grónsko (2 miliony km²), ačkoliv ve skutečnosti je černý kontinent 14krát rozlehlejší (přes 30 milinů km²). Aby totiž kartograf vytvořil z glóbu rovinu, musí zkrátka něco obětovat – a v případě Mercatorova zobrazení se jedná právě o relativní velikost území. Rozměry oblastí v blízkosti pólů jsou tudíž nadsazené.

Za mnohem přesnější lze považovat mapu AuthaGraph Japonce Hadžimeho Narukawy: Rozděluje světové území na 96 trojúhelníků a jedná se o čtyřstěn, jehož plášť se rozvine do obdélníku. Takové zobrazení pak zachovává reálné dimenze kontinentů výrazně lépe. 

Těsně po druhé světové válce objevili pašeráci v několika jeskyních v Judské poušti u Mrtvého moře množství ukrytých starověkých svitků. Dnes jsou známé jako Svitky od Mrtvého moře a obsahují biblické texty, apokryfy, komentáře k biblickým knihám, i do té doby neznámé spisy. 

Svitky od Mrtvého moře většinou pocházejí z doby mezi lety 200 před naším letopočtem a 68 našeho letopočtu. Většina svitků byla napsána na kůži, menší část na pergamenu a dalších materiálech. Odborníky od jejich nálezu fascinuje, jak dobře jsou tyto svitky zachovalé, navzdory jejich stáří.

TIP: Rentgenová archeologie: Vědci virtuálně rozbalili zuhelnatělý svitek a přečetli ho

Tyto svitky jsou stejně tak vzácné, jako křehké. Američtí vědci použili rentgenové snímkování a Ramanovu spektroskopii a s pomocí těchto metod vytvořili detailní chemickou mapu nejlépe zachovalého a nejdelšího svitku. Při tom vyšlo najevo, že kůže svitku je výrazně prostoupená množstvím síranových solí ze slané vody. Tyto látky, společně s pouštním klimatem, významně přispěly k uchování svitků po celá tisíciletí.

V noci z pátku 6. 9. 2019 se indický přistávací modul Vikrám pokusil přistát u jižního pólu Měsíce. Bylo to velmi napínavé a přistání až do posledních chvil probíhalo podle plánu. Pak se ale modul Vikrám odmlčel ve výšce asi 1,2 kilometru nad povrchem. Původní zprávy hovořily o tom, že se Vikrám roztříštil o povrch Měsíce.

Nejnověji se ale ukazuje, že situace možná není tak beznadějná. Šance na to, že modul Vikrám přistání přežil, jsou sice velmi malé, ale zřejmě nikoliv zcela nulové. V neděli 8. 9. 2019 totiž Indie ohlásila, že jejich sonda Čandraján-2, která je teď na oběžné dráze Měsíce, objevila přistávací modul Vikrám na povrchu Měsíce.

Poněkud zvláštní přitom je, že Indie nezveřejnila žádné snímky objeveného modulu, i když je má nepochybně k dispozici, ani se nevyjádřila k tomu, v jakém stavu Vikrám vlastně je. Vzhledem k tomu, že všichni již počítali s tím, že je s přistávacím modulem konec, to je vlastně docela nadějná zpráva. Jakoby by stále byla ve hře možnost, že Vikrám vlastně přistál. Tomu nasvědčuje i další prohlášení, podle něhož se indičtí operátoři budou ještě minimálně 2 týdny snažit o navázání spojení s Vikrámem.

TIP: Indická sonda Čandraján-2 úspěšně vyrazila k Měsíci

Ať už ale modul Vikrám přistání přežil anebo nikoliv, pro indickou vesmírnou agenturu ISRO byla jeho mise téměř naprostým úspěchem. Vikrám letěl zcela podle plánu od okamžiku odpojení od sondy Čandraján-2, až do výšky kolem 2 kilometrů nad povrchem. Do toho okamžiku všechny systémy a senzory modulu fungovaly bezchybně a modul Vikrám tím pádem prověřil funkčnost celé řady nových klíčových technologií.

Tyrannosaurus rex je jedním z nejznámějších a intenzivně prozkoumaných dinosaurů. Tento impozantní vrcholový predátor ze samotného konce křídy a celých druhohor dosahoval výšky i přes 12 metrů a váhy 14 tun. Jak se ale zdá, stále skrývá celou řadu tajemství, která vědci postupně odhalují.

Jednou z takových záhad je i to, jak vlastně T. rex reguloval svoji tělesnou teplotu. Původně se myslelo, že dinosauři byli plazi, a že tudíž byli studenokrevní. Postupně se ale ukazuje, že dinosauři měli mnohem blíže k ptákům, než k plazům. Podle řady odborníků to znamená, že dinosauři byli teplokrevní. Definitivní důkaz ale zatím stále chybí. V případě T. rexe je ale zřejmé, že si jejich velká těla nějak musela regulovat tělesnou teplotu, aby vůbec mohli fungovat.

TIP: Hrozivý rekord: Tyrannosaurus rex měl doopravdy drtivý stisk čelistí

Američtí vědci nedávno přišli na to, že T. rex měl pozoruhodný vynález, který zřejmě fungoval jako jeho vnitřní termostat. Král dinosaurů měl v lebce dva velké otvory. Cévy, které těmito otvory procházely, měly na starost klimatizaci těla T. rexe. Napovídá tomu i výzkum současných aligátorů a dalších podobných tvorů.

Kvůli synovi udělal Napoleon I. vše, co mohl. Trůn bez dědice nemá budoucnost, proto se roku 1809 rozvedl s císařovnou Josefínou, třebaže ji nepřestal milovat. Důvod byl jediný, nedokázala mu dát potomka. Hledal ženu, která by toho schopná byla, ale zároveň také dodala lesku dynastii Bonapartů. Na jaře 1810 ji našel v dceři rakouského císaře Františka I., bývalého nepřítele a nyní z donucení spojence. Arcivévodkyni Marii Luise Habsbursko-Lotrinské, jíž se říkalo Marie-Louisa, bylo osmnáct let a čtyři měsíce, když se stala chotí čtyřicetiletého vládce většiny Evropy. Zhruba jedenáct měsíců nato se císař konečně dočkal: 20. března 1811 přišel na svět syn.

Život v odloučení

Po porážce Napoleona však zůstal v Schönbrunnu na dvoře svého dědečka Františka I., což jak on, tak i kancléř Metternich pokládali za bezpečnější. Občas vzklíčilo podezření, byť nepodložené, že bonapartisté chtějí hošíka unést. Vše se zhoršilo poté, co Napoleon utekl z Elby a bez výstřelu došel až do Paříže. Syna i choť chtěl nazpět a Metternich se chvíli zabýval myšlenkou, že by přece jen mohl regentství Marie-Louisy a následnictví vnuka císaře Františka prosadit. Dokonce začal sondovat, Napoleon ale odmítl s tím, že se bude jednat, až umlknou zbraně.

Napoleonova prohra 18. června 1815 u Waterloo definitivně nástupnictví jeho syna pohřbila a ze čtyřletého chlapce už byl jen princ Franzi. Marie-Louisa odjela do Parmy, zatímco malý Franz zůstal ve Vídni. Oba snášeli odloučení těžce, chlapec ale mnohem hůře.

V říjnu 1816 se pařížská konference spojeneckých ministrů zahraničí usnesla, že Napoleonův syn nesmí v zájmu klidu na žádný trůn, tedy ani ten, co by měl po matce zdědit v Parmě, a celé dva roky se ve Vídni hledalo, jaký titul a statky mu dát. Měl být vévodou, jenže kde? Padlo mnoho jmen a Marie-Louisa se upřímně zděsila titulu vévoda Buštěhradský. Svému císařskému otci k tomu napsala: „Píšu knížeti Metternichovi, aby zvolil nejvhodnější z českých panství (…), ale ne například Buštěhrad, což nedokáže krom Čechů nikdo na světě vyslovit.“ 

Vévoda Zákupský

Dne 18. března 1818 dostal sedmiletý Franzi takřka k narozeninám titul vévody Zákupského podle panství v Čechách mezi Mimoní a Českou Lípou. Hierarchií stál hned za arcivévody a právo měl na oslovení „Jasnosti“. Už dávno předtím kancléř Metternich rozhodl, že bude vychovávaný jako Rakušan a Habsburk. Oslovovat jej prvním křestním jménem jako Napoleona bylo nepřijatelné, říkalo se mu tedy tím druhým: František či spíše Franz. 

Jeho vychovatelem se stal hrabě Mořic z Ditrichštejna. Žáka dostal on i další preceptoři sice pohledného a milého, leč líného a mnohdy vzpurného. Jeho ranní předsevzetí, jak se bude učit, brala po čtvrthodině za své. Franzi se nedokázal soustředit, plakal a vztekal se. Ditrichštejnovi se jevil umíněný, lhostejný, zájem měl jen o vojenské věci a tresty, ba i tělesné (které byly i u nejurozenějších normální) nepomáhaly. Mluvil německy a bylo s podivem, že učitele francouzštiny ignoroval a dlouho neřekl jedinou francouzskou větu.

Psycholog by za tím poznal smutné dítě, jemuž velice chyběla matka. Tu viděl nanejvýš jednou do roka. Když přijela, ožíval a byl jak vyměněný. Přesto se na něčem kladném všichni shodli: vystupovat a chovat se uměl mladý vévoda dokonale, dobře konverzoval a časem byl schopen okouzlit. Možná si zvykl mnohé předstírat, neboť věděl, kým byl jeho otec, byť s ním na toto téma málokdo promluvil.

Roku 1820 složil vévoda Zákupský privátně a za dědečkovy přítomnosti zkoušky ze základních předmětů. S jeho nadáním a leností byly výsledky nevalné, přesto jej čekaly privátně gymnaziální roky. Mimo to se musel navíc jako každý Habsburk vyučit nějakému řemeslu, vybral si zahradnictví.

O rok později Napoleon I. na Svaté Heleně zemřel a před Franzim to nešlo utajit. Rozplakal se takřka zoufale, byť si otce pamatoval jen matně. Slzy proléval možná proto, že mu vzpomínky splývaly s pařížskou nádherou, která v něm hluboce utkvěla. Vzápětí se musel smířit s tím, že se jeho matka provdala za hraběte Neipperga, dlouho před ním ovšem tajili, že není jejím jediným potomkem…

Z přemíry lásky jí sňatek prominul, k Neippergovi se ale choval chladně. Z jedné věci měl však tehdy přece jen radost. V rámci povinné vojenské výchovy členů císařského domu dostal poddůstojnickou hodnost šikovatele, začal nadšeně cvičit a v bílé uniformě přišel i na dvorní hostinu, kde způsobně usedl až za generalitou.

Velikánův nenadaný syn

Koncem zimy 1826/27 trpěl Franzi „malými horečkami a vnitřním podrážděním Adamova jablka“, tedy ohryzku, což naznačovalo počínající tuberkulózu lymfatických žláz. Netušil to on ani jeho lékař, vévoda se ostatně uzdravil a další záchvaty dýchacích trubic se přikládaly na vrub pubertě. Franzi začal zaníceně studovat historii, zejména tu, která se týkala jeho otce, což mu nikdo nezakazoval. Byl to jediný předmět, v němž měl slušné výsledky. Nadání po otci nezdědil v ničem, zůstával líný, vzdorovitý, leč šarmantní. Byl bledý a výškou 180 cm legendárního „malého velkého muže“ přerostl, avšak v důsledku rychlého růstu chodil nahrbený.

Dne 17. srpna 1828 mu dědeček splnil sen a podepsal jmenování kapitánem tyrolského mysliveckého pluku. Mladík byl na tři hvězdy na límci nesmírně pyšný. O rok později jeho matka Marie-Louisa ovdověla a krátce poté se Franzi dozvěděl o dětech, které s Neippergem měla. Snášel to víc než zle, matce ale odpustil a znovu ji obdivoval, když roku 1830 rázně smetla nesmělé pokusy o liberalizaci v Parmě.

V onom roce vypukly v mnoha zemích revoluce a on snil proměnlivě o nějakém trůnu, vždy ale jen na chvilku. Chtěl být belgickým či polským králem, francouzský trůn by si dobyl mečem. V tom, aby svrhl krále Ludvíka Filipa, by jej byli ochotni podpořit i císařský dědeček a jeho kancléř, leč ve Francii o Napoleonova syna až na pár bonapartistů nikdo nestál a všichni na něj zapomněli. „Po šesti měsících by stál na pokraji propasti,“ konstatoval realisticky Metternich a hořce dodal: „Není možné dělat bonapartismus bez Bonaparta. (…) Velcí mužové najdou jen zřídka pokračování ve svých dědicích.“ 

V červnu 1831 se stal vévoda Zákupský plnoletým, místo trůnu se ale musel spokojit s hodností majora u pěšího pluku Salis a posléze podplukovníka pěšího pluku Nassau. Službu zastával ohnivě, napodoboval ostatní důstojníky, dělal dluhy, ale nepil a jeho milostný život se omezil (navzdory fámám, jimž podlehl i Wurzbachův Biographisches Lexikon) na pár platonických vzplanutí. Zůstal, jednoduše řečeno, panicem. Prach kasárenského dvora i křik povelů mu ale nesvědčily a nedlouho nato propukla tuberkulóza hrtanu s plnou silou.

Smrtelná nemoc

Když velel 16. ledna 1832 v osmnáctistupňovém mrazu přehlídce na počest zemřelého generála Siegenthala, dostal záchvat kašle takový, že musel velení předat, a od toho dne se jeho zdraví už jen zhoršovalo. Horečky, zimnice a kašel mu nedovolily, aby se ujal funkce, plynoucí z povýšení na plukovníka. V dubnu už se sotva držel na koni a i krátké vyjížďky v kočáře jej unavovaly. Počátkem června se jeho stav ještě zhoršil, vévoda nedokázal pro kašel v noci spát, vykašlával krev, hlen a nakonec i kousky plic. 

TIP: Mistr intrik: Jak se Talleyrand spojil i rozešel s Napoleonem?

V jednu chvíli pronesl francouzsky smutnou větu o tom, že nic, co by se od něj dalo očekávat, nedokázal splnit: „Mezi mou kolébkou a rakví je velká nula.“ Dvacátého června přijal Franzi svátost umírajících, čekal jej ale dlouhý konec plný nezměrného utrpení, neboť záněty a hnisavá ložiska, provázené obrovským zápachem, se šířily od úst po útroby. Od 24. června se o vychrtlého, vyčerpaného a přitom otoky změněného mladíka starala i Marie-Louisa.

Konec nastal v neděli nad ránem po záchvatu, na jehož konci ještě princ zasípěl: „Zavolejte matku.“ Pak se uklidnil a podle všeho vydechl krátce po páté ranní ve spánku. Pohřben byl v  Kapucínské (či Císařské) hrobce ve Vídni, v místě posledního odpočinku mnoha Habsburků.

Monarcha stěhovavý (Danaus plexippus) je elegantní severoamerický motýl s nezaměnitelnou černo-oranžovou kresbou. Nesporná estetická působivost jeho zbarvení společně s mimořádnými cestovatelskými schopnostmi, z něj učinily zřejmě nejznámějšího motýla severní polokoule. 

Na přelomu léta a podzimu migrují monarchové jižním směrem, na jaře se vracejí zpět na sever. Jde o jediné severoamerické motýly, kteří se stěhují obdobně jako ptáci. Pozoruhodné je, že délka jedné „okružní cesty“ přesahuje život kteréhokoli z monarchů, takže kruh stěhování se uzavírá až s dalšími generacemi.

Záběry zubožených, na sebe namačkaných kuřat žijících v příšerných podmínkách či nosnic uvězněných v miniaturních klecích vzaly svět v posledních letech doslova útokem. Nejenže se tak zvýšilo povědomí o utrpení opeřenců, ale objevila se i snaha problém řešit. 

Drůbeží průmysl však na vykořisťování zvířat nevyrostl jako jediný. Podobná odhalení by prospěla i masovém chovu ryb, které patří k „nejvyužívanějším“ živočichům na planetě. Podle organizace Compassion in World Farming se jich pro přípravu pokrmů ročně zabijí až tři triliony. Zákony sice omezují lov na otevřeném moři, ale do pěstování na farmách příliš nezasahují. Počet těchto zařízení tak rapidně roste: V roce 1970 z nich pocházelo pouhých 5 % masa na našich talířích, zatímco dnes pokrývají téměř polovinu poptávky.  

Život za sítí

Pěstírny přitom paradoxně takřka neřeší problém nadměrného lovu na otevřených mořích, jejichž vody se pomalu vyprazdňují. Řada živočišných druhů na farmách je totiž masožravá a chovatelé je krmí převážně mořským úlovkem. Odhaduje se, že až 450 miliard ryb uvízne v sítích na volném oceánu a následně poslouží k výrobě oleje a k nasycení hladových farem. Jenže vypěstování 1 tuny lososů vyžaduje 2,5 tuny krmných druhů, obvykle ančoviček.

Losos se přitom řadí k nejoblíbenějším pochutinám světa a například v Británii absolutně nemá konkurenci: Obyvatelé ostrovní země zkonzumují každý den až milion jídel zahrnujících jeho maso, které pochází zhruba ze dvou stovek farem u skotských břehů.  

Líhně parazitů

Problémy rybích farem nekončí u faktu, že využívají ke krmení úlovky z otevřeného moře. Například produkční cyklus jednoho lososa trvá až tři roky, jež ryba stráví namačkaná spolu s tisíci dalšími v masivním koši, umístěném v relativní mělčině nedaleko pobřeží. Sítě, z nichž bariéry farem vznikají, sice udrží ryby na místě, ale nedokážou odfiltrovat vodní parazity. 

Lososy tudíž napadají drobní členovci příchytkovití – jimž se anglicky přezdívá „sea lice“ neboli „mořské vši“ – a z farem se stávají jejich hnízda. Usazují se na tělech ryb, postupně je ožírají, a spolu s dalšími nemocemi tak na farmách ročně zahubí okolo 9,5 milionu lososů. Problémy však způsobují i mimo klece (viz Sežráni zaživa). 

Raději se nepřibližovat

Líhně vší, v něž se farmy mění, ohrožují podle některých odborníků i divoce žijící lososy, jejichž úbytek se obvykle přisuzuje globálnímu oteplování. V době kladení vajec se totiž ryby vydávají z moře proti proudu řek, do míst vlastního zrození, a po cestě míjejí zamořené farmy. Bohužel se tak samy zřejmě neubrání nákaze, jak podotkl biolog Paul Hopper, a posléze mnoho z nich umírá. 

„Mořské vši se nejprve nachytají na žábra, odkud se rozšíří na zadní část hlavy a záda ryby,“ popisuje Hopper, podle nějž sice tito paraziti sužují populace vodních živočichů odjakživa, ale v přírodě k tomu nikdy nedocházelo v takové míře. „Během výzkumu jsem narazil na rybu, jejíž tělo pokrývalo 747 mořských vší. Něco takového jsem na jedinci žijícím volně v moři ještě neviděl.“ 

Spojitost s farmami vyvozuje badatel z faktu, že většina mrtvých ryb byla nalezena nedaleko několika pěstíren ve skotské lokalitě Loch Roag. A neradostný život lososů v dané oblasti popisuje také filmař Corin Smith, jehož záběry ukazují i pošlá či zmrzačená zvířata. „Při natáčení na farmě jsem viděl rozsáhlou nákazu mořskými vešmi – doslova ryby požíraly zaživa,“ vzpomíná.  

Na dně ekosystému

Rybářským společnostem se samozřejmě nelíbí, že jejich budoucí zboží znehodnocují paraziti, a tak se pokoušejí ryby chránit: Přímo do žrádla jim přimíchávají antibiotika a zároveň do vody vypouštějí chemikálie, které mají chované živočichy udržet v bezpečí. Zmíněná opatření přitom problém pobřežního farmaření spíš prohlubují. 

Podle nevládní organizace Oceana například chovatelé v Chile udržují své rybí populace „zdravé“ aplikací 950 gramů antibiotik na 1 tunu výsledně zpracovaného masa, což představuje šokující číslo: Jde pravděpodobně o největší množství v jakémkoliv potravinářském odvětví, včetně chovu skotu. Kupříkladu Norové používají ke kontrole rybích nemocí pouze 0,17 gramu antibiotik na 1 tunu masa. 

Kolem každé farmy se tak vznáší „mračno“ farmak, výkalů živých lososů a ostatků těch mrtvých. Biologická stopa jedné klece je natolik zásadní, že mění ekosystém v okolí, kde se pak víc daří parazitům, zatímco zbytek původní fauny a flóry umírá.

Hranice neexistují

„Na dně nedaleko farmy v oblasti Loch Shuma jsme objevili silnou vrstvu bakterií a uhynulých živočichů. V podstatě všechno v okolí bylo mrtvé,“ tvrdí britský potápěč David Ainsley. „I když koncentrace škodlivých chemikálií na mořském dně překročí povolenou mez, nic se neděje, nikdo není stíhán. Všichni se k problému otáčejí zády a rybářský průmysl si může dělat, co se mu zlíbí,“ dodává.

TIP: Nebezpečný trend: Většina řek na světě nese stopy antibiotik

Na mořské farmy v okolí britských břehů by měla dohlížet The Scottish Environment Protection Agency (SEPA), která ovšem již řadu let čelí kritice za laxnost: Přestože v současnosti ví o 56 pěstírnách, jež chovají ryby v podmínkách popsaných jako velmi špatné či rizikové, neudělila v posledních pěti letech žádnou sankci ani na farmy nevyvíjela tlak. Podobná situace nicméně nepanuje pouze v okolí Skotska, ale u všech pobřežních rybích farem světa. Utrpení ryb totiž – na rozdíl od psů či zvířat chovaných na kožešinu – nevyvolává u lidí dostatečně silné emoce, aby je úřady musely brát v potaz. 

V bezpečí na moři

Řešení problému je přitom na první pohled jasné: přísnější vládní kontrola farem, spojená s hlídáním kvality vody v jejich okolí. Aby však nastala zásadní změna a chov lososů neničil pobřeží, bylo by třeba přejít na jinou technologii nebo úplně upustit od současných lokalit. Na jedné straně se tak objevují návrhy na polozavřené či zcela uzavřené pěstírny, odkud by škodliviny neunikaly do okolí. A například norská vláda motivuje finančními dotacemi vědce, aby se o danou oblast výzkumu více zajímali. 

Další možnost představuje přesun farem na otevřené moře, kde silnější proudy rozmělní znečištění do širší oblasti. Zároveň by pěstírny daleko v oceánech nezamořovaly delty řek, kudy proplouvají volně žijící lososi.

Pokud jde o stáří člověka, je možné ho vnímat různými způsoby. V dokladech máme zapsáno datum narození, které určuje chronologické stáří. Existuje ale ještě další možný pohled, který se zaměřuje na to, jak lidské tělo skutečně stárne a v jaké míře na něj doléhají choroby související se stárnutím. O tom vypovídá biologické stáří. Chronologické a biologické stáří mohou být v souladu, ale také mohou být dost rozdílné. Někteří lidé jsou biologicky mladší anebo naopak biologicky starší, než udává jejich datum narození.

Elixír mládí?

Vědci a lékaři nedávno zjišťovali, zda je možné ovlivnit „tikání“ biologických hodin člověka koktejlem ze tří různých látek. Původně vlastně zkoumali novou metodu léčby štítné žlázy a vliv na biologický věk připojili k výzkumu až později. Jejich koktejl obsahoval jeden růstový hormon a dvě látky používané k léčbě diabetu – dehydroepiandrosteron (DHEA) a metformin. Tuto směs podávali devíti pacientům po dobu jednoho roku, nešlo tudíž o nijak rozsáhlý výzkum, výsledky jsou ale více než zajímavé...

U všech sledovaných pacientů došlo k tomu, že použitý koktejl léků přetočil jejich biologické hodiny nazpět, a to v průměru o 2,5 roku. Autoři výzkumu nezastírají překvapení. Vědci sice očekávali, že zmíněný koktejl látek by mohl zpomalit biologické hodiny, rozhodně by je nenapadlo, že se jim podaří přetočit biologický věk pacientů nazpět, navíc o tak dlouhou dobu.

TIP: Chcete znát svůj biologický věk? Prověřte si moč

Aby toho nebylo málo, ukázalo se, že tento efekt přetrvává i po vysazení koktejlu léků. Zatím není moc jasné, co se vlastně v těle pacientů stalo. Nepochybně bude následovat rozsáhlý výzkum s více pacienty nejrůznějšího věku, pohlaví i etnického původu. Možná jsme ale nadosah bájného „elixíru mládí“.

Když v říjnu 2014 publikoval vedoucí Laboratoře planetární geodynamiky NASA Herbert Frey jeden z nových objevů týkajících se našeho nejbližšího kosmického souseda, prohlásil: „Měsíc nás nepřestává překvapovat.“ V jedné větě tak shrnul vše, co lunární vědci zažívají v poslední dekádě. Díky flotile automatických sond a stále se zpřesňujícím analytickým metodám dnes víme, že Měsíc představuje mnohem zajímavější těleso, než jsme předpokládali. Pojďme si tedy přiblížit některé z největších hádanek, jež jeho výzkum aktuálně provázejí.

Nepřehlédněte předchozí část článku!

5. Teorie velkého příplesku

Jak došlo k nahromadění hmoty v kůře odvrácené strany Měsíce?

V roce 2011 publikovali Martin Jutzi a Erik Asphaug z University of California v Santa Cruz tzv. teorii velkého příplesku: Podle ní došlo ke značnému nahromadění hmoty v kůře odvrácené strany Měsíce tak, že se tam „přilepil“ rozměrný objekt. Autoři zmíněné teorie předpokládají, že před více než čtyřmi miliardami let mohla mít Země druhý přirozený satelit o průměru asi 1 300 km, který se nedlouho po svém vzniku na Měsíc zřítil. 

Jelikož se sourozenec dnešního Měsíce pohyboval kolem Země po velmi podobné dráze, byla kolizní rychlost obou těles malá, asi jen 2 km/s. Střet proto nevyvolal takovou destrukci jako běžné impakty o rychlostech kolem 30 km/s, a nevznikla tudíž ani klasická prohlubeň. Hmota menšího tělesa se spíš na odvrácenou stranu našeho souputníka pozvolna „přilepila“. Vytvořila se tak solidní bariéra, která poté zamezila výstupu magmatu z lunárního pláště na povrch a zabránila zrodu tamních moří. Teorii velkého příplesku potvrzují i data z mise GRAIL, jež na odvrácené straně Měsíce odhalila „velké vybouleniny“: Vypadá to, jako by někdo na tuto lunární polokouli nalepil velký kus plastelíny. 

Nutno dodat, že zmíněná teorie nevysvětluje vše. Není například jasné, proč se na přivrácené straně našeho souputníka vyskytují ve větších koncentracích radioaktivní prvky, jako například thorium. Zdá se, že se tamní „kamna“ lunární kůry rozehřála mnohem víc než na odvrácené polokouli. Hledání odpovědí na nastíněné otázky bude předmětem dalšího výzkumu.

6. Oceán bouří

Oceán bouří není pozůstatkem po dopadu planetky.

Na Měsíci známe dvacet moří, ale jen jeden oceán – Oceán bouří neboli Oceanus Procellarum. Jde o zdaleka největší lunární čedičovou oblast: Rozlohou kolem čtyř milionů kilometrů čtverečních překonává například Indii. Mezi geology dlouho převažoval názor, že Oceán bouří představuje pozůstatek jedné, či dokonce více impaktních pánví, jež vznikly v raném období vývoje Měsíce. Podrobnou studii na toto téma publikoval v roce 1981 britský astronom Ewen Whitaker, který poměrně přesně určil okraje pánve Procellarum a odhadl její průměr až na 3 200 km.

V říjnu 2014 však vědci přišli s naprosto překvapivým objevem, jenž všechny dřívější představy vyvrátil: Oceán bouří není pozůstatkem po dopadu planetky, nýbrž vulkanickou strukturou gigantických rozměrů. Uvedený závěr vyplynul z dat získaných dvojicí sond GRAIL, které při výzkumu Měsíce používaly metodu gravimetrie. Na Zemi slouží zmíněný postup už celá desetiletí k vyhledávání ložisek ropy a velkých podzemních prostor. V případě Měsíce gravimetrie odhalila, že je Oceán bouří pod povrchem lemován systémem tektonických útvarů, jež připomínají pozemské příkopové propadliny. Tuto ohromnou strukturu mají nejspíš na svědomí konvektivní proudy v měsíčním plášti, které na povrchu vytvořily ohromný bazén lávy. S tím jak magma chladlo, se horniny smršťovaly, praskaly a formovaly útvar, jejž dnes pozorujeme na gravimetrických mapách. 

7. Zásadní otázka na konec: Jak vznikl Měsíc?

Zformulovat přesný scénář vzniku našeho nejbližšího kosmického souseda není snadné – musí totiž zahrnout spoustu parametrů, jimiž se systém Země–Měsíc liší od mnoha jiných ve Sluneční soustavě. 

Zatím nejpropracovanější teorie se zrodila už v polovině 70. let 20. století: V té době přišly hned dva vědecké týmy s převratnou myšlenkou, že Měsíc vznikl při mohutném střetu mladé Země s tělesem asi 10× méně hmotným než naše planeta. Podle této hypotézy se Země srazila se svým dvojčetem, které kolem Slunce obíhalo po velmi podobné dráze. Kolize však vedla k totální destrukci menší planety, jež dostala jméno z řecké mytologie – Theia, podle matky Měsíce.

Izotopická hádanka

Ačkoliv je tzv. teorie velké srážky dosud nejlepším modelem zrodu Měsíce, i ona utržila v posledních letech pořádné šrámy. Jednou z nezodpovězených otázek zůstává například velmi podobné izotopické složení hornin na Zemi a na jejím přirozeném satelitu. Podle dřívějších simulací by měl být totiž Měsíc z více než 60 % tvořen materiálem pocházejícím z Theie. Jenže podle novějších a přesnějších analýz tomu tak není. 

TIP: NASA řeší dilema: Přišel už správný čas na odpečetění vzorků z Měsíce?

Tuto záludnost označovanou jako „izotopická hádanka“ se snaží vysvětlit vůbec nejnovější model, publikovaný letos v lednu v časopise Science. Podle něj je promíchání hmoty obou těles natolik intenzivní, že je třeba počítat s mnohem razantnějším impaktem. A také velikost Theie museli vědci zrevidovat: Zatímco podle předchozích odhadů dosahovala nanejvýš rozměrů Marsu, nyní se uvažuje o ekvivalentu Země. 

Potřebujeme vzorky

V rámci ambiciózního programu Apollo doputovalo do pozemních laboratoří 382 kg lunárních hornin. K výzkumu se dnes využívají i velmi vzácné měsíční meteority o celkové hmotnosti 137 kg. To však nestačí. Geologové potřebují například materiál z odvrácené strany Měsíce, kde dosud žádná mise nepřistála. Navíc jsou nezbytné vzorky z konkrétních oblastí – a v případě meteoritů nemáme jistotu, odkud přesně pocházejí. Budoucí lunární mise by se proto měly zaměřit na sběr hornin a jejich dopravu na Zemi, což se i na počátku 21. století jeví jako nelehký a nákladný úkol. Vždyť poslední takový odběr zvládla v srpnu 1976 sovětská Luna 24...

O počátcích naší historie toho mnoho nevíme. Jediné písemné prameny o prvních slovanských panovnících na území Čech a Moravy pocházejí z pera kronikářů žijících o mnoho staletí později. Ti si při popisu zapomenutých událostí vypomáhali antickou mytologií, lidovými zkazkami i vlastní fantazií. Právě tak se zrodilo vyprávění o vojvodovi Krokovi, který se údajně ujal vlády nad českým lidem po smrti bájného praotce Čecha.

Poprvé se o něm zmínil na přelomu 11. a 12. století žijící kronikář Kosmas, jenž mýtickému mocnému stařešinovi přisoudil tři dcery Kazi, Tetu a Libuši. Další kronikáři a vypravěči tento příběh převzali a patřičně ho vyšperkovali. Celé generace učenců i amatérských nadšenců se pak pokoušeli najít domnělá sídla těchto s největší pravděpodobností zcela smyšlených postav. Kam je umístili?

Ztracený Krokův hrad

Vojvoda Krok údajně žil asi v 7. století. Jako správný velmož vládl podle Kosmy z hradu. Slavný kronikář o tom napsal: „Podle jména Krokova je znám hrad již stromovím zarostlý, v lese u vsi Ztibečná.“ Co se pod označením Ztibečná skrývá? Podle nejrozšířenějšího názoru měl Kosmas na mysli dnešní obec Zbečno na Berounce, kde ve 12. století existoval dvorec pražských Přemyslovců. Za Krokovo sídlo český vzdělanec nejspíše považoval pozůstatky nějakého hradiště. Nedaleko od Zbečna se skutečně nacházejí stopy dávného osídlení, konkrétně na vrcholu Hradiště u Stradonic. Nejedná se ovšem o památku na sídlo bájného vojvody, avšak o keltské oppidum. Mohlo se právě sídliště z doby Keltů stát pro Kosmu předobrazem Krokova hradu?

Slavný kronikář žijící v 16. století Václav Hájek z Libočan, jenž svými fantaziemi později uvedl v omyl nejednoho historika, považoval za Krokův domov hrad Krakovec u Rakovníka. S tímto odvážným tvrzením však hodně přestřelil. Tento hrad vznikl až v pozdním středověku a archeologové nenašli na místě stopy po žádném starším osídlení.

Tajemná Kazi

S údajnými sídly Krokových dcer to nevypadá o mnoho lépe… Kronikář Kosmas obdařil ve svém díle hrady pouze Tetu a Libuši. V souvislosti s jejich nejstarší sestrou, kouzelnicí a léčitelkou Kazi, se zmínil pouze o její mohyle. Přesto historikové celá léta pátrají po hradu či hradišti Kazíně. Kdo to způsobil? První se o sídle Krokovy nejstarší dcery zmiňuje ve 14. století kronikář Dalimil. Zřejmě nedokázal přenést přes srdce, že by se prvorozená vojvodova dcera obešla bez hradu. A tak Dalimil píše ve své kronice o Kazíně a od něj opisují další učenci. Jejich slova brali historikové v 19. století zcela vážně a o existenci Kazína v nejmenším nepochybovali! Kde ho hledat?

Například bujnou představivostí nadanému Hájkovi učarovalo hradiště z doby železné nad pozdější osadou Závist naproti Zbraslavi. Právě tam umístil Kazín, respektive Kášín, neboť legendární léčitelku nazýval Kášou. Jiní autoři se pokusili odvodit polohu domnělého sídla bájné Krokovy dcery od umístění její mohyly. Tu podle kronikáře Kosmy lidé navršili někde v této oblasti: „Nad břehem řeky Mže, při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka.“ Tato slova dala široký prostor nejrůznějším spekulacím.

Co má Tetín společného s Tetou?

Zatímco snahy nalézt Krokův hrad a Kazín se podobají hledání pověstné jehly v kupce sena, o existenci Tetína nelze pochybovat. Samotný hrad sice vznikl asi v polovině 13. století, v jeho blízkosti však prokazatelně stálo slovanské hradiště. Vždyť právě na Tetíně přišla roku 921 o život svatořečená kněžna Ludmila, na niž poslala vrahy její snacha Drahomíra. Založila však toto sídlo skutečně Teta, nebo Kosmas naopak od názvu tohoto sídla odvodil pojmenování Krokovy prostřední dcery?

Hradiště zřejmě vzniklo až v 9. století. To je nejméně o sto let později, než měla žít údajná pohanská kněžka Teta. Od koho tedy dostal Tetín své jméno? Tímto pojmenováním se mohl honosit i nějaký muž. Třeba se tak jmenoval nějaký významný slovanský vůdce. Název hradiště může rovněž odkazovat na keltského boha Teutata, jehož kult zřejmě souvisel s vodou. Těžko soudit, která z úvah o původu pojmenování Tetína se nejvíce blíží pravdě…

Kde sídlila kněžna Libuše?

S podobnými nesnázemi jako v případě Tetína se potýkají badatelé také při určení původu Libušína. Právě zde měla sídlit nejslavnější ze tří Krokových dcer a odtud prý také pronesla proroctví o slávě Prahy. Kosmas píše o činech bájné panovnice mimo jiné následující: „Ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž se táhne ke vsi Ztibečná, a podle svého jména jej nazvala Libušín.“

Nalezení sídla s tímto názvem patří ke snadným úkolům. Obec Libušín se nachází nedaleko Kladna a poblíž ní leží stejnojmenné slovanské hradiště. V původní verzi zněl jeho název Ljubošín, což odkazuje na ženské či mužské jméno Ljuboša. Opravdu zde pobývala Krokova nejmladší dcera? O tom lze s úspěchem pochybovat. Hradiště Libušín vzniklo až ve druhé polovině 10. století. Jeho sláva pak skončila o sto let později. Možná tak právě podle Libušína pojmenoval Kosmas bájnou kněžnu.

Image

Čtěte také

Bájný silák Bivoj: Co vypráví kroniky o osudu nápadníka kněžny Kazi