STS-76 byla mise raketoplánu Atlantis. Cílem letu bylo čtvrté setkání raketoplánu s ruskou orbitální stanicí Mir. V nákladovém prostoru raketoplánu byl umístěn vědecký modul SPACEHAB, na kterém byl i český experiment – mikroakcelerometr MACEK. Posádku raketoplánu tvořili velitel William F. Readdy, pilot Terrence W. Wilcutt a letoví specialisté Thomas D. Akers, Jerome Apt, Carl E. Walz a Američan s českými kořeny John E. Blaha.

Ke spojení mezi raketoplánem a orbitální stanicí došlo 19. září 1996. Během pěti dnů společné práce posádky přestěhovaly na Mir více než 1 800 kg zásob. Kromě potravin, vody a další výbavy to byly také tři experimenty: biotechnologický systém (BTS), experimenty se supravodiči (MIDAS) a Commercial Generic Bioprocessing Apparatus (CGBA).

Raketoplán se od orbitální stanice odpojil 24. září. Posádka ještě dokončila zbývající experimenty a úspěšně přistála na Kennedyho vesmírném středisku 26. září 1996 krátce po poledni. Z Miru se na Zemi vrátila americká astronautka Shannon W. Lucidová po 188 dnech pobytu ve vesmíru.

Roční náklady na stavbu katedrály Sagrada Família (tedy Svatá rodina) vyjdou v přepočtu na přibližně 640 milionů korun. Památka se ale od začátku až do dnešních dní staví pouze z darů a příspěvků tisíců lidí.

Kristova věž do tří let

Uvnitř katedrály je pohřben její tvůrce, architekt Antoni Gaudí. Právě podle jeho návrhů se při stavbě barcelonské ikony stále postupuje. Jak bude vypadat závěrečná fáze stavby, to odhalili španělští architekti.

Barcelonský architektonický klenot má už dlouhé roky jedinou vadu na kráse – lešení. Už přesně 137 let totiž trvá stavba, která se dosud bez lešení neobešla. Památka zařazená v roce 2005 na seznam světového dědictví UNESCO by se ale už brzy měla dočkat své finální podoby. Architekti ji chtějí dokončit v šibeničním termínu: do sedmi let. Představili unikátní animaci, kterou odhalili své nejbližší plány.

„Právě stavíme centrální věže. Věž Ježíše Krista, čtyři evangelické a věž pojmenovanou po Panně Marii. Doufáme, že Kristovu věž dokončíme v roce 2022 i s křížem, který navrhl Gaudí,“ popisuje hlavní architekt Jordi Fauli.

Kameny na míru

Dominantu Barcelony bude ve výsledku zdobit 18 věží. Dostavěných jich je ale zatím jen osm a nejvyšší z nich měří 112 metrů. Už brzy ji, co se výšky týká, pokoří ta Kristova se 172,5 metry. Na vrchol katedrály návštěvníky rychle vyveze úzký výtah. 

Jordi Fauli upozorňuje na některé obtížné body stavby: „V posledních letech jsme postavili sakristii. Ta přesně kopíruje Gaudího plány. A podle nich se řídíme i při navrhování a stavbě centrálních věží. Je to výzva, protože tady používáme novou technologii.“ 

Touto novou technologií má na mysli zpevňování kamene. Architekti k sobě skládají velké části kamene a kovu a slepují je pryskyřicí. Takto mohou rovnou kámen připravit „na míru“ a dovézt jej na stavbu, což podle Fauliho výrazně urychluje dělníkům práci. 

Úkol, který nikdy nekončí

Teď je památka hotová ze 70 % – a místní i turisté si nedávných proměn všímají. „Ta změna je neuvěřitelná. Fasáda je už skoro dokončená, i když se předtím nezdálo, že by to bylo možné,“ žasne Carmen Mena, návštěvnice z Tarragony. „Neumím si ani představit, jak rychle budou muset pracovat, aby stavbu dokončili do sedmi let. Ale chci přijet zpátky, až to bude hotové,“ přidává odlišný pohled norská turistka Stina Petersonová. 

Stavbaři jsou ale optimističtí a s dokončením Gaudího odkazu, které je naplánované na rok 2026, počítají. Datum není zvoleno náhodně – bude to přesně sto let od smrti slavného architekta a 144 let od zahájení stavby proslulé památky. Rok dostavby se ovšem už několikrát posouval a není tedy jisté, jestli dělníci zvládnou termín dodržet.

Ani poté ale jejich práce neskončí. Bude totiž ještě nezbytné opravit a dokončit detaily na části fasády. To by mohlo podle odhadů trvat až do roku 2032. Samotná údržba katedrály Sagrada Família ale bude nikdy nekončícím úkolem.

V zemích, které se rozkládají v blízkosti polárního kruhu, si užijí mnoho starostí a práce se sněhem, který jim tam pravidelně zasypává veškeré komunikace a plochy, včetně letišť. Výzkumné sdružení Automated Vehicles for Airports (AVAP) a švédská společnost LFV nedávno zahájily vývoj a testování autonomního odklízení sněhu na letišti.

V současnosti se soustředí na automatické čištění osvětlení letištních drah. Z nich je nutné neustále odstraňovat sníh, jinak by byla značně ohrožena bezpečnost provozu na letišti. Dnes se takové čištění obvykle provádí manuálně, což je velmi náročné a také nebezpečné, jak pro personál, tak i pro vybavení letiště.

TIP: V zasněžených Spojených státech vyrážejí do akce autonomní SnowBoti

Švédští vědci a inženýři doufají, že autonomní odklízení sněhu na letištích bude jak bezpečnější, tak i rychlejší a pečlivější, což zajistí lepší provoz letišť v náročném zimním období. Autonomní systém pro odklízení sněhu na letištích využívá více než 6-tunový traktor Lundberg 6250, který je vybavený potřebnou elektronikou a senzory pro autonomní řízení. Autonomní uklízeč sněhu je neustále propojený s techniky letiště i operátory letového provozu prostřednictvím 4G sítě.

Na skalnatých svazích, které tvoří ostrov Kubu, roste množství starých, větry pokroucených baobabů. Jejich stáří je podle vědeckých výzkumů odhadováno až na 2000 let. Skály žulového monolitu jsou pokryty zkamenělým trusem vodních ptáků, kteří zde žili v dobách, kdy ještě Kubu obklopovalo velké jezero. Rozkládalo se na ploše několika stovek až tisíců čtverečních kilometrů a vzniklo zřejmě před 40 000 let.

Pozdější tektonické změny odklonily toky řek napájejících jezero na východ a v důsledku toho vodní plocha vyschla. Důkazem její dřívější existence jsou i zkamenělé rozsivky a měkkýši u břehů ostrova. Nacházejí se tady také hroty šípů a nástroje z doby kamenné. Lidé zde však pravděpodobně žili ještě před pěti sty lety.

Odložené setkání

Fotografii ostrova jsem poprvé uviděl v nějaké knize. Byl jsem místem na dálku fascinován a chtěl jsem jej bezpodmínečně vidět na vlastní oči. Příležitost se mi naskytla až po mnoha letech, při mé první cestě Botswany. V plánu jsem měl především návštěvu východní části země, kde se ostrov rozkládá, ale byl jsem tu ve špatný čas. Solné pláně byly po období dešťů hodně rozmoklé a naše cesta skončila v hlubokém bahně daleko od cíle. Zapadlé auto jsme vyprošťovali až do tmy a sen se na nějakou dobu rozplynul...

Uprostřed pustiny

Další cestu do Botswany jsem naplánoval na období africké zimy – času největšího sucha. S napětím a pochybnostmi přijíždíme na okraj pánve. Jsme vybaveni dostatkem pohonných hmot, vodou a jídlem na několik dní. Do GPS zadávám souřadnice několika orientačních bodů, které na pláních nesmíme minout, a vyrážíme. Čeká nás sto dvacet kilometrů cesty neobydlenými pustinami.

Máme na paměti varování z anglického průvodce: „Jde o nebezpečnou oblast, kde se lidé často ztratí a zemřou.“ Díváme se kolem a je nám jasné, že může trvat týdny i měsíce, než sem někdo zabloudí…

Chrám přírodního ticha

Teploměr ukazuje čtyřicet stupňů a jediný stín na pláni vrhá naše auto! Držíme se vyjetých stop několika vozů, které tudy projížděly pár dní před námi. Cesta je jednotvárná a jediným zpestřením je skupinka pštrosů, kterou uprostřed solných plání míjíme. Po pár hodinách jsme u cíle.

TIP: Příliš mnoho slonů? Pravda o afrických chobotnatcích

Skutečnost předčila moje očekávání. Dlouhé hodiny chodíme po ostrově, fotografujeme tisícileté baobaby a vychutnáváme západ slunce na pláních Makgadikgadi. Přichází půlnoc a my stále sedíme na skalách. Měsíc je v úplňku a společně s Jižním křížem vytvářejí nad našimi hlavami fantastickou atmosféru. Naprosté ticho přerušují jen závěrky našich fotoaparátů…

Není to tak dávno, co ve Sluneční soustavě způsobilo rozruch mimozemské těleso ʻOumuamua. A teď tu zřejmě máme druhého takového návštěvníka, který k nám přiletěl z okolního vesmírného prostoru. Pokud se to potvrdí, tak bude jasné, že podobné návštěvy mimozemských objektů jsou mnohem častější, než jsme si kdy mysleli.

Kometu objevil 30. srpna 2019 astronom Genadij Borisov, podle něhož se teď kometa jmenuje C/2019 Q4 (Borisov). V tuto chvíli se stále pohybuje směrem ke Slunci. Výpočty ale ukazují, že se kometa Borisov zůstane ve větší vzdálenosti od Slunce, než kde probíhá oběžná dráha Marsu. Nejblíže ke Slunci bude 8. prosince 2019. K naší Zemi se nepřiblíží na méně než asi 190 milionů kilometrů.

Kometa z mezihvězdného prostoru

Po samotném objevu zaznamenal kometu Borisov systém Scout, který pracuje v labradořích NASA Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně. Ten automaticky označil tuto kometu jako možný mezihvězdný objekt. Teď astronomové pracují na přesném určení dráhy komety Borisov. Z této dráhy pak spolehlivě vyplyne i původ komety. 

TIP: Je to definitivní: Mezihvězdný návštěvník ʻOumuamua není kosmická loď

V současnosti je kometa Borisov od Slunce vzdálená asi 420 milionů kilometrů. Pohybuje se přitom poměrně velkou rychlostí 150 tisíc kilometrů za hodinu. To je podstatně vyšší rychlost, než jaká bývá typická pro objekty Sluneční soustavy v této vzdálenosti od Slunce. Vzhledem k této rychlosti je velmi pravděpodobné, že kometa po čase opustí Sluneční soustavu a opět zamíří do mezihvězdného prostoru. Vědci se teď budou snažit o pozoruhodné kometě rychle zjistit co nejvíce informací.

Zlatá bula sicilská představuje nejdůležitější ze souboru tří písemností, které vydal „vyvolený“ císař Fridrich II. Sicilský v Basileji 26. září 1212. Všechny tři byly zpečetěny zlatými bulami, tedy dvoustrannými pečetěmi vyraženými do zlatého či stříbrného pozlaceného plechu, kdy byly lícní a rubní obrazy sletovány v jeden celek. Podle těchto kovových pečetí se pak jako bula označuje celá písemnost. Fridrichova kancelář tehdy použila razidlo jeho královské sicilské pečeti, protože říšskou ještě neměl k dispozici. 

Podpora za podporu

Zlatá bula sicilská byla určena Přemyslu Otakarovi, který mladého Štaufa mířícího za císařskou korunou podpořil. Přemyslovci je pro jeho zásluhy potvrzena královská hodnost, stejně jako jeho nástupcům, kteří budou zvoleni (mínila se tím domácí volba, právo českých elit vybírat panovníka z Přemyslova rodu) a převezmou odznaky královské moci od císaře. Fridrich jí stvrdil také neměnnost zemských hranic a udělil panovníkovi právo uvádět do úřadu (investovat) v českém království biskupy. Čeští králové se nemuseli v budoucnu účastnit říšských dvorských sjezdů, s výjimkou těch, které by se konaly v Bamberku, Norimberku nebo Merseburku. Měli také vybavit doprovodem polského knížete, pokud by se na takový sjezd vypravil, ovšem pouze v případě, že to bude oznámeno šest týdnů předem.

Na korunovační cestu římského krále měl Přemysl Otakar vypravit dle svého uvážení buď 300 ozbrojených jezdců, nebo vyplatit stejný počet stříbrných hřiven. V listině se nic nepraví o volitelském (kurfiřtském) postavení českého krále, jak někdy bývá v literatuře uváděno, protože sbor volitelů se v uvedené době teprve konstituoval. Ostatně v roce 1198, jak se zdá, volil Filipa Švábského krom českého krále i jeho bratr moravský markrabě, či vévodové rakouský, lotrinský a meranský nebo markrabě míšeňský, kteří později do volitelského kolegia rozhodně nepatřili.

TIP: Inter gravissimas: Papežská bula, která změnila kalendář

Také druhá z bul vydaných Ferdinandem byla určena pro Přemysla. Udělovaly se jí jisté statky ve Francích a Vogtlandu. Pro třetí listinu, adresovanou Přemyslovu bratrovi Vladislavu Jindřichovi, se ujalo označení Privilegium „Mocran et Mocran“, protože markraběti udělovala takto záhadně označené lokality. Mínění historiků osciluje mezi názorem, že jde o jakási konkrétní místa v Německu, a přesvědčením, že se pod tímto podivným označením vlastně skrývá Morava, respektive její dvě části: jižní (Brněnsko a Znojemsko) a severní (Olomoucko).

Říká se, že láska je slepá. Pro včely je přitom tohle rčení hluboce pravdivé. Láska mezi včelí královnou a trubcem může královnu připravit o zrak, alespoň krátkodobě. Zjistili to američtí vědci, kteří analyzují proteiny ve výměšcích včel. Jejich tým během let objevil už více než 300 takových látek, které mívají i velmi specifický účel. 

Nedávno přišli na to, že včelí trubci v průběhu sexu vstřikují do své královny ve spermatu jedovaté látky, které včelí královnu dočasně oslepí. Zní to nepěkně, ale pro trubce je to výhodné. Veškerý jejich sex probíhá brzy potom, co trubci dospějí. Pak včelí trubci umírají, zatímco královny mohou žít a rozmnožovat se ještě mnoho let, aniž by k tomu potřebovali další sex.

TIP: Závislost v říši hmyzu: Včely jsou bláznivé do kofeinu

Podle vědců si včelí trubci vyvinuli látky oslepující královnu po páření, aby si zvýšili šance, že se jejich geny dostanou na potomstva královny. Jedna královna se za svého krátkého svatebního letu může pářit až s 90 různými samci. Proto je v zájmu těch prvních, aby královně zkomplikovali páření s těmi dalšími. Pokud královna špatně vidí, tak mnohem hůře létá a také se méně páří. Včelí láska je podle všeho docela drsná záležitost.

Každý rok slýcháme předpovědi, že má být podle všeho nejhorší sezóna alergií všech dob. A rok po roce se množství pylu v ovzduší skutečně zhoršuje, částečně i kvůli změně klimatu. Jarní sezóna alergií každoročně přivádí k lékárenským pultům, obchodům se zdravou výživou a do lékařských ordinací padesát milionů kýchajících a sípajících Američanů hledajících úlevu. Ačkoliv jsou tedy sezónní alergie velmi reálným problémem, jejich léčba je stále předmětem mnoha mýtů, které se ve společnosti zarputile drží.

Mýtus jedna: „Když budete brát léky proti alergii denně, přestanou zabírat.“

Alergologové neustále čelí pacientům, kteří tomuto tvrzení věří – a tím pádem neberou správně předepsané léky. Americká akademie alergií, astmatu a imunologie nabízí online službu „Zeptejte se odborníka“, v níž zaznamenala dokonce i dotaz lékaře, zda „denní podávání antihistaminik… může tělu navodit odolnost vůči těmto lékům“.

Tuto obavu alergiků už však mnohé studie vyvrátily. Zatímco lidé trpící alergiemi si na to běžně stěžují, skutečnost je taková, že denní užívání léků proti alergiím k odolnosti těla vůči nim nevede. Pacienti, kteří si myslí, že jim léky přestávají zabírat, možná trpí zhoršenými symptomy kvůli novým alergiím nebo přestěhování do nového domu či jiného města. Delší a intenzivnější sezóna alergií může znamenat, že léky, které dříve zabíraly skvěle, už nejsou tak účinné. Někteří alergici neužívají léky správně nebo se mylně domnívají, že všechny léky jsou stejné.

Alergici přehnaně využívají některé volně prodejné nosní dekongestanty (léky určené k odstranění zduření sliznice) ve spreji, které nabízejí dočasnou rychlou úlevu od ucpaného nosu. Lékaři často vidí, že na těchto sprejích vzniká u pacientů závislost, a to zejména při léčbě chronické rýmy – což může mít vliv na spánek, příjem potravy a na kvalitu života obecně. Dlouhodobé stálé užívání těchto druhů sprejů může nakonec mít naprosto opačný účinek a ucpání nosu dokonce zhoršovat, tento jev nese název rhinitis medicamentosa. Chcete-li se závislosti vyhnout, měli byste nosní spreje přestat používat vždy po třech dnech léčby. Základním kamenem léčby sezónních alergií jsou však intranazální steroidy, které závislost nezpůsobují – alergici je tedy mohou směle používat celé jaro.

Mýtus dvě: „Rozkvetlé jarní květiny způsobují alergie.“

Články o sezónách alergií téměř vždy obsahují obrázky alergiků vedle jasně zbarvených květů. Nedávno například televizní stanice NBC ve městě Helena v americkém státě Montana oznamovala, že „s jarními květy přicházejí alergie“. Pacienti mi často říkají, že si myslí, že kýchají kvůli pylu z dřínu, třešňových květů a dalších klasických jarních květin.

Ve skutečnosti ale jarní alergie způsobuje pyl stromů, nikoliv květin. Největšími alergeny mezi stromy je dub, bříza a javor, a ty mají květů jen minimální množství, nebo dokonce nemají květy vůbec. Jejich značný vliv na alergie je však způsobený tím, že produkují hodně pylu – ten cestuje větrem a může doletět velmi daleko. Stromy s pěknými květy, jako například právě dříny či třešně, cibulovité rostliny jako tulipán a kvetoucí keře jako hortenzie, růže a azalky k opylování přitahují hmyz – jejich pyl se tedy větrem přenáší jen zřídka a nevede k alergiím, přestože by mohl alergika podráždit, kdyby se k němu dostal příliš blízko.

Mýtus tři: „Studená zasněžená zima a pozdní jaro znamenají, že alergie nebudou tak hrozné.“

Letos se i v půli dubna, kdy už sezóna alergií dávno začala, většina Američanů stále ještě potýkala se zimním nachlazením, viry a dokonce i chřipkou. To nejspíš mnohé přivedlo k dojmu, že jarní alergie letos tak hrozné nebudou. Místní zprávy od Wisconsinu až po Rhode Island hlásily, že sezónu stromových alergií letos „zdržela“ nebo „zpozdila“ přetrvávající zima.

Ve skutečnosti ale jarní alergie začínají dávno před jarem. Životní cyklus rostlin začíná v zimě, kdy sníh a deště dodávají rostlině vláhu potřebnou k růstu. Stoupající teploty a delší dny s větším množstvím slunečního záření spouštějí opylování a v únoru a na začátku března už americká města zaznamenávají množství pylových zrn v ovzduší, zvláště pak v jižních městech. Studie ukazují, že vyšší teploty a vyšší hladiny CO2, spojované se změnou klimatu, také přispívají k dřívějšímu a robustnějšímu růstu rostlin a opylování. Jedna studie od Rutgers University z roku 2013 pak zjistila, že v důsledku toho se sezóna alergií za posledních dvacet let prodloužila asi o den a půl. „Pozdní“ začátek jara tedy nemá moc význam, když je Země obecně teplejší, roční období trvají déle a vystavení pylu je intenzivnější.

Mýtus čtyři: „Nemusím si s alergiemi dělat starosti, dokud neuvidím všude poletovat pyl.“

Období poletujícího pylu je pro ordinace alergologů nejrušnějším obdobím, lidé totiž většinou čekají, až alergie opravdu dosáhnou vrcholu – a jim je opravdu mizerně – než vyhledají pomoc. Studie z roku 2015 vydaná v časopise Environmental Health zjistila, že volně prodejné léky proti alergiím korelují s daty vrcholů sezóny jarních alergií.

Ale pokud všude vidíte poletovat prachový žlutý pyl, možná už je na účinnou léčbu pozdě. Většina alergologů doporučuje pacientům začít léčbu alespoň dva týdny před začátkem sezóny. Konec zimy znamená, že nepříjemný cyklus symptomů, které si obvykle s jarem spojujeme, už započal. Když teploty začnou poprvé stoupat, alergici jsou vystaveni určitému množství pylu – a už to může spustit mírné příznaky. Teploty však často ještě poklesnou a vystavení pylu je minimální, jenže když se vyšší teploty navrátí a množství pylu zvýší, tělo je „infiltrováno“, a je tedy hyperreaktivní. To znamená, že i minimální množství pylu může při opětovném vystavení způsobit silnou alergickou reakci. Fyziologicky efekt infiltrace nastává vlivem zvýšené reaktivity nosní přepážky způsobené opakovaným vystavením pylu. Jakmile k infiltraci dojde, může trvat dny až týdny, než se efekt zvrátí – a zde nastupuje výhoda brzkého vyzbrojení antialergeny už před sezónou.

Mýtus pět: „Užívání místního medu alergie vyléčí.“

Internet je plný dobře míněných stránek, které ale opakují dlouhodobě zakořeněný mýtus, že místní med může od alergií ulevit. „Aby med proti alergiím účinkoval, musí splňovat následující kritéria,“ píše se na stránce DIYNatural.com a pokračuje se tvrzením, že med musí být surový a vyrobený z květin, které danému pacientovi alergii způsobují.

Med sice má určité antibakteriální a protizánětlivé účinky, ale myšlenka, že dokáže zabránit alergiím, je nepravdivá. Podle této falešné teorie včely při svém pohybu mezi květy sbírají pylová zrnka, která se pak přenášejí i do jejich včelího medu, a postupné vystavení těla těmto místním alergenům tedy údajně poskytuje proti nim imunitu. Tento koncept není úplně mimo mísu: Alergenová imunoterapie funguje obdobně, ale injekce léčiva obsahují mnohem vyšší koncentraci pylu, než je jeho minimální množství v medu. Alergenní pyl se navíc přenáší větrem a vůbec nepochází z květového pylu, který šíří včely. 

TIP: O jaké alergii jste asi ještě neslyšeli? Alergie na vibrace!

Studie z roku 2002 vydaná v Análech alergie, astmatu a imunologie (Annals of Allergy, Asthma and Immunology) sledovala tři skupiny alergiků jednu alergickou sezónu. Jedna skupina denně užívala polévkovou lžíci místního medu, druhá komerčně vyráběný med a třetí dostávala placebo v podobě kukuřičného sirupu s medovou příchutí. Výzkumníci zaznamenávali příznaky subjektů studie a po několika měsících došli k závěru, že med neposkytoval oproti placebu žádné výhody. 

Zelené figurky s domečky, červené s hotely, pár papírových bankovek a také šestistěnné kostky. V podstatě běžný obsah krabice se společenskou hrou Monopoly. Pokud vám ovšem chybí návod, nejspíš si ji nezahrajete. A přesně takový problém už léta řeší Ulrich Schädler z Univerzity ve Freiburgu, specializující se na zapomenutá pravidla historických stolních her. Rád by si totiž zahrál partičku latrones jako staří Římané před dvěma tisíci lety.

Hra, o které se básnilo a mluvil o ní Platón

Názvy latrones, Ludus latrunculorum nebo prostě jen latrunculi patří jedné jediné stolní hře. Ve třetím století ji znal nejspíš každý a na její pravidla bychom se mohli zeptat kteréhokoli otroka, venkovského farmáře či pretoriána. Všichni by nám pravděpodobně dali správnou odpověď, jen by se asi podivovali, proč něco tak samozřejmého nevíme. „Pravidla všech nám známých stolních her: šachů, dámy nebo žolíka, je těžké obsáhnout v detailech,“ vysvětluje Schädler. „Nedají se odvodit jen z přítomnosti různobarevných kamenů, vyřezávaných figurek nebo obrázkových karet. A to je problém.“

Archeologické vykopávky sice nabízejí četné fragmenty hry latrunculi, je z nich ale poněkud těžké usoudit, jak se vlastně hrála. Jisté náznaky tu přesto jsou. „Víme, že to byla hra pro dva hráče, a že její prapůvod je blízký řecké populární hře pettiea,“ vysvětluje Schädler. Herní deska, často zabudovaná přímo do podlahy chrámů, měla 7 x 8 polí, někdy však také 8 x 8 nebo 8 x 12. Z řady náznaků můžeme usuzovat, že to byla hra taktická, simulující bojovou situaci. Odkud tyto teoretické poznatky pramení? Překvapivě z klasické literatury.

Řecký filozof Platón například píše o oponentech filozofa Sokrata, že: „Byli jako nezkušení hráči latrunculi, neboť nikdy nevěděli, jak správně táhnout.“ A Publius Ovidius Naso nás ve svém fenomenálním díle Umění milovat zase seznamuje s faktem, že: „Dobrý milenec musí být jak hráč latrunculorum, a zkušeně zvažovat daleko dopředu každý krok s opatrností.“ Svým způsobem napomáhají i nejrůznější nástěnné malby a mozaiky, které soustředěné hráče latrones zachycují. Díky nim můžeme odtušit, že každý hráč disponoval 16 až 24 hracími kameny.

A pak je tu samozřejmě ještě Marcus Valerius Martialis, římský básník žijící kolem roku 70 na území Hispánie, tedy dnešního Španělska. Ten do svých epigramů poznamenal: „Když jeden je obklíčen dvěma a zahnán do kouta, je bezradný a ztracený jako kámen v latrunculi.“ Nakolik je tento poetický příměr trefný dnes sice posoudit nedokážeme, ale o pravidlech tajemné hry už cosi vypovídá. Trefit se do pravidel však skutečně není snadné. 

Jak například upozorňuje americký archeolog Walter Crist: „Nedá se předpokládat, že by se hra tak populární v dávném Římě, na území Egypta, Británie, Tunisu a Německa, řídila jedněmi a stejnými pravidly.“

Popradský náčelník hrál latrunculi ve velkém

Poslední velmi vágní zmínky o hře latrunculi jsou „čerstvé“ tři století. To je ve své knize zacílené na analýzu šachové hry zmiňuje jednou větou jistý Danican Philidor. Zprávy o tom, jak napínavá kdysi nejspíš byla partie latrunculi, „když se hrací deska chvěla pod kameny dvou barev, pohybujících se v odvážných přímých liniích,“ zahrnul do svého literárního díla v roce 1290 středověký šachový mistr Jacobus de Cessolis. Ale stačí to? „Zatím bohužel ne,“ připouští smutně Schädler, který si vytvořil k latrunculi jen „pracovní verzi“ pravidel.

TIP: Bojujeme proti nepříteli: Desková hra pro děti nacistů

Na radosti mu nepřidal ani mimořádný archeologický nález, který byl objeven roku 2005 ve slovenském Popradu. Bohatě vybavený hrob germánského náčelníka totiž vydal i dřevěnou hrací desku, nápadně podobnou té na latrunculi. Jenže měla 17 x 18 polí, a počty hracích kamenů šly do desítek. Populární hra si tak na odhalení svých pravidel bude muset ještě chvilku počkat.

Typická kakaová farma na Pobřeží slonoviny je malá, s rozlohou do 40 000 m², a její roční výdělek činí v průměru 43,5 tisíce korun. Pohybuje se tedy hluboko pod hranicí chudoby, jak ji vytyčila Světová banka. S tak nízkými příjmy si tamní rodiče zkrátka nemohou dovolit posílat své ratolesti do školy, a tak je využívají na plantážích. Zbytek dětí přivážejí pašeráci z různých koutů Afriky: Podle loňské studie Tulane University až 16 tisíc nezletilých nutí na kakaových polích Pobřeží slonoviny pracovat někdo jiný než rodiče. 

Stejně jako náctiletí jinde ve světě, také Abou Ouedrago a jeho přátelé Karim Bakary a Aboudnamune Ouedrago nosí barevné sportovní oblečení. Na noc však uléhají do chatrčí, dny tráví tvrdou prací a nechodí do školy ani se nevídají se svými rodinami. Když některý z chlapců onemocní, musejí se všichni složit, aby měl na léky. Už v březnu stoupají teploty k 32 °C, takže vzácné chvíle odpočinku tráví kluci ve stínu a dělí se o kalnou vodu nabranou z nedalekého rybníka. Přišli sem hledat lepší život, a teď si za svou dřinu vydělají v přepočtu 19 korun denně.

Cena za utrpení

 „V Burkině nejsou žádné peníze,“ tvrdí Karim, který do oblasti dorazil před čtyřmi lety, když mu bylo dvanáct. „Pokud si tam chcete něco vydělat, musíte hodně trpět. Přišli jsme sem, abychom přežili.“ Jen jednou se Karimovi povedlo poslat domů nějaké peníze – tvrdě ušetřených 778 korun. Utíkat však nechce, na plantážích hodlá zůstat a vydělat víc. 

Děti, kterým je i pouhých deset let, lákají pašeráci na peníze nebo na dárky: Pokud nastoupí na autobus směřující do Pobřeží slonoviny, slibují jim například kola. Zhruba polovina dotazovaných nezletilých potvrdila, že se posléze nemohli vrátit domů. Dvě třetiny se setkaly s fyzickým násilím a výhrůžkami. Většina hledala práci a někteří nikdy neviděli peníze, které jim pašeráci slíbili. Podle muže, jenž dohlížel na Aboua i další chlapce, ale odmítl reportérům sdělit své jméno, není situace zcela černobílá: „Spoustu z místních dětí jednoduše opustili rodiče a přicházejí sem, aby se uživily.“ 

Nechte nás na pokoji!

„Máme morální zodpovědnost za to, abychom v jednadvacátém století netolerovali otrokářství, a obzvlášť ne to dětské,“ prohlásil již v roce 2001 republikán Eliot Engel. Poté navrhl systém značení, který by ukazoval, zda se na pěstování kakaových bobů podíleli nezletilí. Opatření sice prošlo vládním aparátem Spojených států, nicméně zástupci společností se shodli, že čokoládový průmysl vládní regulaci nepotřebuje. 

Demokrat Tom Harkin následně s firmami vyjednal, že stát sice nebude do jejich konání zasahovat, ale společnosti se zavážou, že přestanou využívat kakao poznamenané otrokářstvím, a zároveň přijdou s přehledným systémem značení. Představitelé Hershey, Mars, Nestlé a pěti dalších gigantů souhlasili, pomoc přislíbila i vláda Pobřeží slonoviny a tzv. Engel-Harkinův protokol stanovil pevný termín, dokdy má nastat změna – konkrétně do července 2005. 

Šance nikdy neexistovala

Během následujících pěti let začal cukrovinkářský průmysl problém studovat, vyčlenil k jeho analýze celé týmy, rozjel pilotní programy… A mimo jiné se pokoušel změnit povahu svého slibu, okolo kterého mlžil a přicházel s alternativními výklady. Vznikla také International Cocoa Initiative, jež měla celé tažení proti dětskému otrokářství koordinovat. Podle Petera McAllistera, který ji mezi roky 2003 a 2015 vedl, se však firmy ve skutečnosti pokoušely z úmluvy vyvléknout, protože slíbily víc, než dokázaly splnit. 

„Existovala někdy šance, že by do roku 2005 zmizelo ze západu Afriky dětské otrokářství? Ne, nikdy,“ tvrdí McAllister. A Engel dodává, že ještě čtyři měsíce před vypršením limitu se vůbec nepracovalo na jakémkoliv značení výrobků, nevznikl žádný systém ověřování, zda se na pěstování kakaových bobů nepodíleli nezletilí, a celkové vymýcení dětského otrokářství bylo nemyslitelné. 

Beznadějné vyhlídky

Potravinářský průmysl, který boby od velkoproducentů nakupuje, si nevěděl rady, a tak se obrátil na specializované organizace: Fairtrade, Utz a Rainforest Alliance. Měly s problematikou vlastní zkušenosti a potravináři je najali, aby přišly se značením produktů – což se podařilo. Některé společnosti nicméně přiznávají, že ani systém certifikace příliš nepomáhá. Inspekce farem totiž probíhají sporadicky a lze se jim vyhnout: Úřady hlásí kontrolu předem a ročně navštíví méně než desetinu plantáží. 

Když se čokoládovému průmyslu nepovedlo dosáhnout vytyčených cílů ani v roce 2010, rozhodl se své ambice snížit a zavázal se k redukci dětského otrokářství o 70 %, a to do roku 2020. V současnosti je však pravděpodobné, že ani tento slib nesplní, a navíc stále nepracuje na žádném unifikovaném systému značení pro spotřebitele. 

Snažíme se, ale…

Aby dodrželo vlastní část úmluvy, schválilo Pobřeží slonoviny mezi roky 2010 a 2016 zákony, které přesně definují ilegální dětskou práci a vymezují za ni tresty. Nicméně otrokářství a pašování stále vzkvétá, protože země nedokáže novou legislativu prosazovat. Loni americké ministerstvo zahraničí uvedlo, že protipašerácká jednotka státu sídlí v hlavním městě Abidžan, tedy několik hodin cesty od plantáží, kde by jí bylo zapotřebí. Její roční rozpočet navíc činí pouhých 114 tisíc korun… 

Zatímco giganti tápou a vládě chybějí nezbytné prostředky, mnozí experti poukazují, že o nejpřímočařejším řešení se takřka nemluví: Spočívá totiž v tom, že by se farmářům za boby platilo víc. Větší zisky by rodičům umožnily posílat děti do škol, farmy by nesužovala chudoba a situace by nebyla tak zoufalá.  

Čokoládu nepotřebujeme

Díky programu Fairtrade dostávají farmáři za kakaové boby o 10 % víc, ani to však jejich chudobu neřeší. Malá nizozemská čokoládovna Tony’s Chocolonely se proto rozhodla s problémem bojovat na vlastní pěst a ve snaze o zlepšení života pěstitelů jim platí o 40 % víc. Na otázku, zda je pravděpodobné, že si z ní větší společnosti vezmou příklad, však její ředitel Paul Schoenmakers odpovídá negativně: Podle něj se giganti bojí, že by tím nahráli konkurenci do karet. 

Dodává přitom, že je situace ohledně kakaa zbytečně komplikovaná. „Čokoládu nikdo nutně nepotřebuje,“ tvrdí. „Jde o luxusní zboží a podle nás je naprosto šílené, aby kvůli něčemu, co není životně důležité, trpělo tolik lidí.“

Image

Čtěte také

Na kakaových plantážích v západní Africe dřou až dva miliony dětských otroků