Britský startup Spacebit v těchto dnech zveřejnil své plány ohledně dobytí Měsíce. Chystají se na našeho souputníka poslat malý a unikátní rover, který by neměl po Luně jezdit, nýbrž kráčet na svých. Pokud se jim to podaří, Walking Rover se stane nejen prvním kráčejícím roverem historie, ale také nejmenším roverem, jaký jsme kdy na Měsíc vyslali.

Ve hře je i další primát - jestliže startup Spacebit nikdo nepředběhne, což je pochopitelně otázkou, stane se kráčející vesmírný robot prvním komerčním roverem, který se dostal na Měsíc. A Velká Británie by se zároveň stala čtvrtou zemí, která vyslala misi na povrch Měsíce, po Spojených státech, Rusku a Číně. Jak ale ukazuje nedávná historie, přistání na Měsíci je stále velmi tvrdým oříškem.

Klíště míří do měsíčních lávových tunelů

Jestli vše půjde podle plánu, kráčející Walking Rover by měl přistát na Měsíci na palubě velkého landeru Peregrine, který chce na Měsíc poslat společnost Astrobotic. Lander Peregrine by měla vynést do vesmíru nosná raketa Vulcan Centaur z kosmodromu na floridském Mysu Canaveral, v rámci kontraktu za 79,5 milionů dolarů (asi 1,86 miliardy korun).

TIP: Lunar Library: Přistávací modul Peregrine dopraví na Měsíc vytištěnou Wikipedii

Walking Rover bude mít hmotnost nižší než 1,3 kg a energii pro desetidenní misi mu zajistí baterie dobíjená prostřednictvím solárních panelů. Vzhledem k nízké přitažlivosti na povrchu Luny bude „lunární klíště“ nejen kráčet, ale i skákat. Kráčející rover bude vybavený soustavou senzorů, včetně 3D LiDARu a dvou HD videokamer. Díky pohybu na končetinách by se Walking Rover měl jako první lidský stroj dostat i do měsíčních lávových tunelů.

Spojené státy a řada dalších zemí světa čelí opiátové krizi. Opiáty jsou sice velmi účinné proti bolesti, jsou ale i relativně snadno dostupné a vyvolávají těžkou závislost, která může končit i smrtí. Řešením by byl vývoj nových léků proti bolesti, které by byly stejně účinné jako opiáty, ale nezpůsobovaly by takové škody.

Australští vědci nedávno zjistili, že jedna látka, která pochází z plísně rodu Penicillium, má chemickou strukturu, díky níž se může vázat k opioidním receptorům, stejně jako opiáty. Tato plíseň přitom žije v bahně při ústí řeky Huon, která se nachází na Tasmánii, z pohledu Evropana prakticky na konci světa.

TIP: Děsivá realita: V USA strmě roste počet předávkování opiáty

Je to úplně poprvé, kdy jsme u mikrobů objevili něco, co působí na opioidní receptory. Vědci tuto látku upravili, aby byla ještě účinnější jako lék proti bolesti a její novou verzi pojmenovali bilaktorfin. Sice zřejmě stále může vyvolávat závislost, na rozdíl od běžných opiátů ale neovlivňuje dýchání, což zásadně snižuje riziko úmrtí při předávkování. Bohužel cesta k bezpečnějšímu léku bude ještě dlouhá – bilaktorfin teď čeká přibližně deset let testování, než by se mohl dostat mezi pacienty.

Maroko je mnoha Evropany vnímáno jako „poslední bezpečná“ destinace v Africe a také díky tomu pochází téměř deset procent státního HDP z cestovního ruchu. Relativní blízkost levné exotické země pochopitelně láká i české turisty – od nízkorozpočtových baťůžkářů přes adrenalinové trekery až po lovce luxusních zážitků. Z každoročního přílivu patnácti milionů cestovatelů tvoří Češi čím dál tím větší podíl. Kromě barvitě proměnlivé přírody, pro Evropana atypické architektury a nezvyklých kulinářských zážitků si tu lidé užívají také kulturního obohacení, jehož epicentrem jsou vesnické súky a velká tržiště. Tady se ovšem neprodávají jen běžné turistické suvenýry.

Prosím nefotit!

Pytle s pestrobarevným kořením, nakládané datle a fíky obvykle v krámcích spatříte ještě dřív, než se zanoříte do hlubin tržiště. Tam na vás čekají úchvatné tkané koberce, tepané dýky a podnosy a „zaručeně pravé“ stříbrné šperky. Nejrůznější kýčovité tretky i povedená díla na vás shlížejí z každého místa. Maročané, hrdí na své kořeny – tu arabské, a jinde zase berberské, jak se to hodí – v sobě nezapřou mistry obchodnického řemesla, takže je skutečně těžké nekoupit žádný suvenýr.

Většinu výletníků ovšem zarazí místní „zverimexy“. Často na ně narazíte poblíž řeznictví, která jsou kvůli nedostatku chladících zařízení, rojů much a krvavých flákot na hácích noční můrou hygieniků. Sem už tolik turistů nezavítá, obrázek useknuté velbloudí hlavy se v rodinném albu z dovolené moc nevyjímá. Hned vedle ovšem uvidíte místa, kde si jako vzpomínku na dovolenou můžete koupit papouška, ještěrku, jedovatého škorpiona nebo roztomilou opičku. Lidé tu při pohledu na utrápená zvířata zažívají podobná dilemata, jako při vypouštění vánočních kaprů zpět do vody. Mají si zvíře koupit jen proto, aby jej mohli vypustit na svobodu? Trhovci tu na emoce moc nedají...

Koupit je snadné

Na tržištích určených turistům aspoň většinou narážíte na živá zvířata. Když se ale vydáte dále do hor, například do „poutního města“ Moulay Brahim, z údivu nevyjdete. Je libo křídlo orla skalního? Sušenou opičí hlavu? Nebo raději kožešinu z nějaké větší kočkovité šelmy? Na poměrně zbytečnou otázku: „To se smí?“ prodejci jako jeden muž přesvědčivě souhlasně odpovídají.

Nesouhlasí s nimi ale Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES), kterou od roku 1973 podepsalo už 178 zemí (včetně Marockého království, 16. října 1975). Ta jakoby na tržištích po celé zemi vůbec neplatila. Dodnes se tu dá koupit cokoli, pokud po zboží existuje poptávka. Problémy nastanou až při prohlížení zavazadel na letišti. Druhá příloha Washingtonské konvence totiž poměrně jasně vymezuje živočichy a rostliny, které nesmí být obchodovatelné ani ve formě výrobků a polotovarů. Přitom se nezbytně nemusí jednat o ohrožené druhy. Luxusní kabelky z krokodýlí kůže, předložka z paviána nebo těžítko z želvího krunýře spadají přesně do této kategorie, právě tak jako mnohdy podivná „lidová“ medicína.

Nutně se vnucuje otázka, proč tento obchod není regulován už přímo u zdroje, mezi trhovci? Krutý obchod se zvířaty, která stejně nesmíte vyvézt ze země, je ale jen špičkou ledovce. Dnešní Maroko je odstrašující ukázkou syndromu „turistického drancování“ přírodních klenotů.

Pokladnice otevřená turistům

V Erfoudu nebo městě Merzouga například narazíte na prodejce „dinosauřích“ kostí. Větší část z nich naštěstí ještě nedávno běhala po kurníku, protože z frekventovaně navštěvovaných nalezišť poblíž Erg Chebbi se je už nevyplatí dovážet. Jestliže se ale sami vypravíte do okolí písčité pouště v Chebbi, určitě vám někdo nabídne výlet hodný Indiana Jonese. Organizovaná výprava džípem vás dopraví až k pískovcovému masivu, který je jako ementál proděravělý tunely a plazivkami. Skutečně si tu můžete podle vlastní libosti zalézat do jednotlivých štol. A když překonáte strach z hadů, třeba si odnesete i nečekaný suvenýr. Řada turistů z celého světa tak při každé návštěvě činí.

Celá oblast je skutečným archeologických rájem a narazit v hrubozrnném materiálu na kostry prehistorických ještěrů není problém. Místní to dobře vědí, a tak vám budou ke koupi nabízet kusy fosilizovaných „dračích“ kostí. Lokalita by si přitom zasloužila důslednou ochranu. Už proto, že pro trhovce a místní hledače nemá cenu nic jiného, než šedesát milionů let staré zuby a drápy určené k prodeji. Pokud by se tu někdo pokusil o výzkum na solidní bázi, a odkrýval celé skelety druhohorních ještěrů, místo by se proslavilo po celém světě. Mohlo by tu být muzeum Jurského parku. V případě, že si každý přijde ulomit svůj kousek, je ovšem celý tenhle archeologický poklad ztracen.

Kdysi tu stál Homo sapiens

Podobně macešsky jako k nalezišti v Chebbi se maročtí průvodci chovají ke skalním malbám. Při jiho-alžírském pohoří Tassilli-n´Ajjer jich najdeme celou řadu. Staré spirální kresby a rytiny se savanovými zvířaty pokrývají údobí několika historických epoch, a pamatují ještě časy, kdy na Sahaře pravidelně pršelo. Odborníci je datují daleko před egyptské pyramidy, někam do doby 6 500 let před naším letopočtem. Přímo před vašimi zraky tak z kamene vystupuje živoucí odkaz dávné historie prvních lidských pokolení. To místo je jistě chrámem vědy, a člověk by se podle toho měl chovat, říkáte si. Jenže pořád jste v Maroku, odkud si za pár dirhamů můžete odnést malé kusy odštípaného kamene se zachycenými fragmenty maleb.

Otisky chodidel dávnověkého pastevce, možná právě toho, co se jako první postaral o domestikaci skotu, jsou tu v kameni také otištěny. A vedle nich šlépěje nohou jeho rodiny a dětí. Skoro už je ale neuvidíte, protože každý kdo sem přijede, si prostě musí porovnat svou nohu s jejich. Kámen je od nespočetných tisíců výletnických bot ohlazen, a původní stopy téměř nejsou patrné. Místní se přitom nebojí, že by o příliv turistických peněz mohli přijít. Lidé budou na kresby vždy zvědaví a těch maleb je tu přece tolik! A myslíte si, že situace je jiná pod úpatím pohoří Atlas, kde si na kamenité pláni můžete pohodlně nasbírat za půl hodinky igelitku zkamenělých trilobitů? Vůbec ne. Trhovci navíc přidružili k této lokalitě ještě několik dílen, aby ty opravdu skvostné a nevšední kousky obrousili, a nabídli je za vyšší cenu.

Fosilie nechte v Maroku

Maroko je z geologického hlediska mimořádně členitou zemí, a drastické proměny abiotických podmínek v horizontu věků z něj učinily otevřenou učebnici vývoje života na Zemi. Jenže stovky a desítky milionů let dlouhou historii dokážou zdejší obchodníci prodat během několika desetiletí. Každý si může odvézt kousek. Na znehodnocování památek, významných pro celé lidstvo, si před časem stěžovaly světové špičky z oblasti geologie, paleontologie a paleobotaniky. Výsledek se nečekaně brzy dostavil.

TIP: Výnosný boj s pytláky: Turistický ruch pomáhá chránit divoká zvířata v Africe

Z Marockého království si dnes můžete v zavazadlech oficiálně vyvézt „jen“ deset kousků na osobu. Když nemá rozum marocká vláda, zbývá doufat, že jej budou mít alespoň někteří turisté a ze země si odvezou jenom hluboké zážitky.

V dnešní době spotřebují ve Spojených státech budovy zhruba 40 procent veškeré využité elektřiny. Pokud by se podařilo tuto spotřebu snížit, mohlo by to ulevit klimatu, který je zatížený výrobou elektřiny. Pro více efektivní spotřebu elektřiny budovami je přitom podle odborníků klíčový přesný odhad obsazenosti těchto budov lidmi. 

Udělat takový odhad ale není úplně snadné. Lidé se ve městech během dne pohybují z místa na místo a obsazenost jednotlivých budov se může podstatně měnit. Američtí vědci proto nedávno vyvinuli důmyslný systém, který využívá pro sledování obsazenosti budov v reálném čase signály mobilních telefonů.

TIP: Chytrý obal dokáže sám zjistit, jestli není jídlo zkažené

Nový systém by mohl pasivně shromažďovat data o pohybu jednotlivých mobilních telefonů. Podle badatelů je takový soubor dat mnohem lépe použitelný pro odhady obsazenost budov a podobné aplikace, nežli třeba data technologií Bluetooth či Wi-Fi anebo údaje z kamer ve veřejných prostorech. Tvůrci ověřili fungování systému na datech z metropolitní oblasti Bostonu z února a března 2010, která zahrnovala údaje od 1,92 milionu anonymních uživatelů mobilních telefonů.

Je půlka září roku 1860. Arthur Schopenhauer sedí ve svém frankfurtském bytě a zuřivě čmárá slova na papír. Kašle, nemůže popadnout dech. Cítí, že jeho dny se chýlí ke konci. Jediným společníkem v osamění je mu věrný přítel – kaštanový pudl Atman. Stařec odloží pero a pohladí přítulnou psí hlavu na svém koleni. „Neboj se, až tady nebudu, bude o tebe dobře postaráno. Na všechno jsem pomyslel v závěti.“

Život jako otročení 

Arthur Schopenhauer se ani na sklonku života netajil tím, že si o lidech nemyslí nic dobrého. S postupujícím věkem se jeho protispolečenské názory vyostřují. Lidský život stále považuje za každodenní neustálé utrpení, které prostupují jen vzácné okamžiky klidu. I když nasytíte svůj žaludek jako král, stejně zase dostanete hlad. Život nedává pražádný smysl, ba naopak!

Byt dvaasedmdesátiletého filozofa, který se nikdy neoženil a neměl děti, vyplňuje ticho. Sem tam ještě Schopenhauera navštíví někdo z hrstky jeho přívrženců. „K čemu jsou lidé dobří?“ ptají se, aby udrželi starcovu chřadnoucí mysl ve střehu. „K tomu, aby umřeli,“ odpovídá pohotově bělovlasý muž. „Hnáni primitivními pudy se pachtí za uspokojováním potřeb a konečně – rozmnožením. Ale copak se dá rozmnožování utrpení považovat za dobré? Veškerý život je otročením pro slepou vůli, která řídí lidské jednání. A ať se život snaží, jak se snaží, nakonec stejně vždycky skončí. Kdybychom tak mohli opustit ten začarovaný kruh nekonečného plození a umírání,“ lamentuje Schopenhauer a pohybem ruky naznačuje svému pudlímu kamarádovi, že pro něj má pamlsek. Pes, hnán svými pudy, které mu velí slupnout mňamku, poslušně přiběhne.

Protože byl Schopenhauer potomkem bohatých obchodníků, mohl celých sedmadvacet let ve Frankfurtu strávit jen tím, že pozoroval ubíhající svět a sem tam si na něj v některém ze svých pozdních spisků postěžoval. „Nesnáším prázdné blábolení, anonymní novináře a recenzenty, ale především nesnáším, jak ti prostoduší nabubřelí vozkové práskají bičem jako o život. Hluk způsobuje neschopnost naslouchat a myslet!“  

Umějí se pudlové převtělovat?

Schopenhauer měl během svého života mnoho pudlů. Tomuto plemeni byl celoživotně věrný. Všem svým psům dává vždycky stejné jméno: Atman. To v hindštině znamená základ světa, praduše, ze které vznikají všechny další duše světa. Není to náhoda. Vědec nejspíš doopravdy věřil, že se v různých psech reinkarnuje ta samá duše.

Schopenhauer bude později oceňován jako filozof, který jako první v moderních dějinách zprostředkoval Evropě dálnovýchodní filozofické nauky zahrnující buddhismus a hinduismus. Jak stárnul, více a více se věnoval také ezoterice. Připouštěl zjevování duchů a vysmíval se vědeckým skeptikům, kteří podobné fenomény popírali. Ve svém dobrovolném frankfurtském „vyhnanství“ napsal druhý díl knihy Svět jako vůle a představa. Přemýšlí v ní, jak je možné vyváznout z nepravého života smyslů a jak nahlížet opravdový „svět o sobě“, který smyslům zůstává skrytý – a dosáhnout tak nirvány, pro niž používal termín kontemplace.

Ideální žena neexistuje

Schopenhauer využíval každé příležitosti, při které by mohl v dobrém promluvit o psech. Nicméně o ženách se vyjadřuje o dost hůř. „Na Západě žena, zejména „dáma“ zaujímá místo docela nesprávné, neboť žena, kterou staří právem nazývali sexus sequior čili druhé pohlaví, vůbec není vhodný předmět naší úcty a zbožňování,“ napsal ve spise O ženách.

Už za svého života je tak často označován za misogyna, tedy člověka, který ženským pokolením pohrdá. Ženy podle něj ani nedosahují dostatečných intelektuálních kvalit. Dokazuje to například tím, že ženy v historii nikdy nevykonaly žádné velké dílo ducha na poli umění, filozofie, architektury nebo politiky. V jeho době však ženy neměly prakticky žádný přístup ke vzdělání. Schopenhauer tak po ženě, která by mu vyhovovala, požaduje něco, co mu bohužel takřka žádná současnice nemohla splnit – být emancipovaná a vzdělaná. Schopenhauer nakonec přestal hledat uspokojení v kontaktu s jinými lidmi a nadále se věnoval mrzutému psaní a svým psům.

Do poslední chvíle

Ze všech svých Atmanů má sešlý Schopenhauer nejradši toho posledního, který s ním prožívá i závěr jeho života. Hnědý pudl je však už delší dobu nesvůj. Cítí, jak jeho páníček od začátku roku rychle chřadne. Tuší, že je něco v nepořádku. Starý muž se zvedne od psacího stolu a následován Atmanem se s hlubokým sípáním přesune na gauč. „Každému, kdo potřebuje živou zábavu pro to, aby zahnal chmurnost samoty,“ praví svému psovi, jako kdyby stál před plnou halou univerzitních posluchačů, „doporučuji pořízení psa. Psí morální a intelektuální kvality skoro vždycky přinášejí prožitek radosti a uspokojení.“ Pes neví, že mudrc cituje sám sebe. Stařec se pak uvelebí na gauči a jeho milovaný psí společník s hlasitým oddechnutím ulehne po jeho boku.

„Pan Schopenhauer už dlouho nebyl venku, Atman kňučí za dveřmi,“ podivují se sousedé. Když na klepání nikdo nereaguje, rozhodnou se nakonec dostat do bytu násilím. Kaštanový pudl přivítá nečekané hosty smutným psím nářkem. Přítomní se obávají nejhoršího. Arthura Schopenhauera nacházejí sedět na gauči, jako kdyby hleděl na svou knihovnu s indickými a tibetskými spisy, které studoval. Filozof však nejeví známky života. Přivolaný doktor už jen konstatuje, že starému pánovi selhal dech a prakticky se zadusil. Zemřel 21. září 1860. Soudě podle vyleženého důlku vedle nebožtíka s ním byl jeho Atman až do poslední chvíle. 

Po expanzi islámu neměly berberské kmeny jednoduchý život – řada z nich vzdorovala jeho šíření všemi prostředky, ale arabskému náporu mohla odolat jen stěží. Jako jedni z mála přijali novou víru dobrovolně Zenatové: Záhy se stali „mečem islámu“ a podíleli se na dobývání Španělska. Na rozdíl od mnoha arabských sousedů se však přiklonili k heretické verzi známé jako ibádíja, jež dodnes ve velkém přetrvala například v Ománu. 

Sekta si ve své době podmanila ohromná území severní Afriky a kontrolovala výnosné obchodní trasy napříč Saharou. S „pravověrným“ chalífátem udržovala velmi napjaté vztahy, protože Araby vnímala jako cizí a nemorální vládce. Konflikt vyvrcholil v 9. století ničivým střetem, který ovšem sekta prohrála. 

Život v pevnosti

Berbeři se museli stáhnout hluboko do pouště, kde začali kolem oáz znovu budovat své komunity. Protože však hrozba útoku dál trvala, bylo nutné nové domovy přizpůsobit podmínkám: Stavěli proto opevněné vesnice zvané „ksary“. 

U zdroje vody obvykle vzniklo malé náměstí, jehož srdcem se stala masivní mešita, postavená spíš jako kasárna – včetně zbrojnice a zásob obilí. Dál od ní pak architekti navrhli několik kruhů opevnění, mezi nimiž se nacházela čtvercová, téměř unifikovaná obydlí. Ta sloužila vždy jedné rodině a vyjadřovala, že členové komunity jsou si v majetku rovni. 

Pět sester

Se stejným půdorysem vyrostla asi pět set kilometrů jižně od Alžíru, dnešní alžírské metropole, mezi 10. a 14. stoletím pětice vesnic: El Atteuf, Bounoura, Melika, Ghardája a Beni Isguen se tak staly základem pro vyhlášení chráněného území, označovaného jako údolí M’Zab. Uspořádání těchto osad ovlivnilo pozdější arabské stavitele a inspiraci v nich našli i hvězdní moderní architekti jako Le Corbusier, Fernand Pouillon či André Ravéreau. 

S pokračující válkou si vojáci nacházeli postupy, jak se v zákopech chovat a maximalizovat šanci na přežití. Francouz Philippe Barrès z 12. pluku pěších kyrysníků radil kolegům, jak pobyt ve zmíněném výklenku přestát bez úhony: „Nenechávejte nohy mimo díru, protože na ně prší. Nikdy se nedívejte nahoru, aby vám nenateklo do očí. Nezvedejte ruce, nebo se vám studená voda dostane pod oblečení. A nezapomeňte se hýbat, jinak zmrznete.“ Dodejme, že někteří vojáci si „díry pro zbabělce“ vystlávali pogumovanými pláštěnkami ve snaze o izolaci od vody.

Právě déšť vojáci v zákopech nenáviděli ještě víc než nepřítele. Třeba ve Flandrech nedostatečné odvodnění opakovaně nutilo muže zcela opustit kryty, neboť jim voda sahala až po pás. Počasí nečinilo rozdíly mezi znesvářenými stranami, a tak promočení muži v takových chvílích obvykle udržovali neofi ciální příměří. Kolem Sommy zase křídovitá půda ulpívala na nohou v hroudách o váze až 4,5 kg, které při pohybu vyčerpávaly i nejzdatnější jedince. Cesta ze zákopu k polní kuchyni dlouhá 500 m tak mohla zabrat několik hodin. 

Víra v Boha i lhostejnost 

Zimní období proměňovalo zákopy buď v „mrazáky“, nebo v příkopy plné bahna, z jejichž vězení se vysvobodili pouze dovolenkáři a ranění. Extrémní tuhostí proslula zima roku 1916, kdy půda zůstala zmrzlá až do dubna a v zákopech se šířila tyfová horečka či úplavice. 

Všudypřítomná vlhkost pak masově rozšířila neblaze proslulé onemocnění zvané zákopová noha. Někteří muži v takové situaci propadali fatalismu a Harry Patch od královské lehké pěchoty po válce prohlásil: „Žili jsme z minuty na minutu. A nevěděli, jestli ta minuta nebude naše poslední.“ Jiní se uchylovali k Bohu, čímž si od nevěřících spolubojovníků vysloužili posměch – podobně jako Arthur Barraclough z pluku vévody z Wellingtonu: „Pokaždé jsem se pomodlil a někteří kluci se mi za to smáli. Já přesto vždy poprosil Boha, ať mi dá sílu bojovat a ať se vrátím živý i zdravý.“

Zákopová zoo 

Mezi další „povyražení“ patřila neustálá přítomnost zvířat a hmyzu. Jeden z Američanů rodičům napsal: „Žijeme v temném podzemí spolu s hlemýždi. Stačí pár dnů takového života a začnete si přát, aby raději začal útok proti skopčákům. Kromě šneků, kteří při dešti vylézají ze stěn zákopů, tu máme i krysy, co nás navštěvují každou noc. Dovedou rozkousat kožené boty, jako by to byl salát. A pak tu máme ještě jedno zvířátko: vši. Ty jsou s námi neustále.“

Právě krysy svým rejděním a šustěním budily vojáky ze vzácného spánku, takže se je snažili vypuzovat nejrůznějšími metodami. Jenže vychytralým hlodavcům se v zákopech líbilo a často tuto malou bitvu vyhrávali – jak dosvědčuje vzpomínka Jacquese Vandebeuquea z 56. praporu pěších kyrysníků: „Krysy jsou pány situace. Množí se po stovkách v každém zničeném domě a krytu. (…) Snad stokrát za noc jsem ze sebe strhl pokrývku a snažil se je zaplašit světlem. Ale fungovalo to jen chvilku a vzápětí byly zpět i s posilami.“

K šílenství dokázaly odpočívající muže dohánět i blechy. Jean-Louis Delvert ze 101. pluku bojujícího u Verdunu vzpomínal, že kvůli neustálému štípání neusnul i 72 hodin v kuse. Se značnou dávkou sarkasmu poznamenával, že některé blechy byly tak vytrvalé, až by si od Němců zasloužily Železný kříž.

Jít přes hřeben 

Ačkoliv život v zákopech měl na morálku zhoubný vliv, jejich opuštění bývalo pro vojáky ještě rizikovější. Pokud je vystřídala nová várka mužstva, mohli si sice odpočinout v zápolí za frontou nebo na dovolené, nicméně právě přechod z bahna do bílých peřin a uvolnění po týdnech neustálého stresu poslal řadu mužů do kolen. A když museli ze zákopu ven kvůli nové ofenzivě – vstříc kanonádě a kulometné palbě – šlo ještě o mnohem nebezpečnější situaci.

Přesto se mnozí cítili lépe v sebezuřivějším boji na povrchu než při monotónním ubíjení času v moři bahna. Právě útok ze zákopu přes zemi nikoho dal vzniknout novému výrazu, jenž u většiny vojáků vyvolával úděs: „jít přes hřeben“ („going over the top“). Kronika jednoho z batalionů Jeho Veličenstva uvádí: „Je povinností vojáka útočit proti ostnatému drátu vstříc téměř jisté smrti. Často se ani jeden nevrátí zpět.“

TIP: Sportování, ochotničení i karty: Jak se bavili ve volných chvílích čs. legionáři?

A přeživší veterán tohoto útvaru po válce prohlásil: „Jestli vám někdo bude tvrdit, že šel přes hřeben zákopu a neměl nahnáno, je to zatracený lhář. Protože jste nikdy nevěděli, jestli temný anděl není nablízku s vaším číslem na seznamu. (…) Nelze popsat pocity ve chvílích, kdy čekáte na nultou hodinu. Hlavou se míhají myšlenky, které nejste schopni ovládnout. Vzpomínky na vaše nejdražší, na oblíbená místa, na nejrůznější fáze života – to vše se člověku promítá před očima.“

Z vesmíru padají na Zemi rozličné objekty. V Kostarice letos dopadl meteorit, jemuž se přezdívá podle oblasti nálezu „Aguas Zarcas“. Od ostatních meteoritů se ale v mnohém liší. Není to ani kosmický kámen, ani kus kosmického kovu. Je to vlastně taková kosmická hrouda hlíny, která svým intenzivním zápachem připomíná růžičkovou kapustu.

Meteorit Aguas Zarcas rozzářil oblohu nad Kostarikou 23. dubna (2019). Při vstupu do atmosféry se rozpadl na několik kusů. Jeden z menších zasáhl na povrchu dům a jeden ještě menší se trefil do psí boudy. Větší část původní „kosmické hroudy hlíny“ nedávno získalo americké Field Museum of Natural History v Chicagu.

Cenný zápach

I když zápach meteoritu nejspíš není zrovna příjemný, je zároveň neklamným znamením, že Aguas Zarcas je neobyčejným cenným meteoritem, a že se o něj budou intenzivně zajímat vědci. Zápach v meteoritu totiž vydávají organické látky, jako jsou aminokyseliny a podle všeho jde o velmi starý meteorit, který pochází ze samotného úsvitu Sluneční soustavy. Podobné meteority před miliardami let donesly na Zemi organické látky, které byly nezbytné pro vznik života.

TIP: Dávný meteorit nalezený v Mauretánii odhaluje tajemství Sluneční soustavy

Aguas Zarcas je uhlíkový chondrit. Takové meteority představují jen 4 procenta všech meteoritů, které dopadnou na Zemi a jsou také nápadně bohaté na organické látky. Představitelé muzea zdůrazňují, že přes zeleninový zápach rozhodně nedoporučují meteorit olizovat nebo dokonce ochutnávat. Jednak by mohlo dojít k jeho poškození, a také by naopak meteorit plný organických látek mohl uškodit člověku, například nějakou toxickou sloučeninou.

Lidé mohou jen tiše závidět mlokům a dalším živočichům, kteří si dovedou regenerovat celé poškozené tkáně a někdy i kusy těla. Američtí badatelé ale nedávno zjistili, že i my vlastně máme k dispozici podobný mechanismus, jakým si mloci dovedou regenerovat poškozené končetiny. Tento mechanismus nám umožnuje regeneraci chrupavek v kloubech.

Vědci zkoumali lidské chrupavky na různých místech těla pomocí metody hmotnostní spektrometrie. Přišli na to, že stáří chrupavek záleží na tom, jakou má dotyčný kloub pozici v těle. Chrupavky v kotnících jsou nejmladší, chrupavky v kolenou jsou středního stáří a nejstarší jsou chrupavky v kyčlích. Odpovídá to pozorování u různých zvířat, u nichž se obvykle nejsnadněji regenerují části končetin, které jsou nejvzdálenější od těla, jako koncové části nohou anebo konce ocasu.

TIP: Výzkum regenerace obojživelníků a ryb přináší naději i pro lidské pacienty

Různé stáří lidských chrupavek odpovídá tomu, že zmíněný „mločí“ mechanismus regenerace chrupavek pracuje různě rychle v různých kloubech. Nové znalosti o regeneraci chrupavek by mohly přispět k vývoji nových postupů léčby artrózy, která je nejrozšířenější chorobou kloubů. Výsledky výzkumu rovněž osvětlují, proč se poraněná kolena nebo nedej bože kyčle hojí tak obtížně a dlouho.

V letech 1945–1948, kdy se Komunistická strana Československa teprve připravovala na převzetí moci a tvářila se jako strana demokratická, se ráda hlásila k Masarykovu humanismu. Avšak v padesátých letech se její stanovisko změnilo a z T. G. Masaryka se stal nepřítel. 

Persona non grata

V roce 1953 vedení KSČ vyhlásilo boj proti takzvanému masarykismu, bouraly se prezidentovy pomníky, jeho jméno muselo zmizet z veřejného prostoru, přejmenovávaly se ulice i instituce, v novinách se objevovaly články o jeho nenávisti ke komunismu, dokonce i spekulace, že financoval nezdařený atentát na Lenina. A aby obraz prvního československého prezidenta ve vědomí lidí znectili co nejvíce, přišli komunisté s tvrzením, že to byl právě on, kdo za první republiky „nechal střílet do dělníků“. 

Podkladem pro toto tvrzení se staly nešťastné události, k nimž došlo počátkem třicátých let v době velké hospodářské krize. Za nimi stála právě KSČ, která tehdy procházela krizí.

V roce 1929 proběhl její V. sjezd, který do čela strany zvolil Gottwaldovo vedení. To vyhlásilo program bolševizace, který vedl k oslabení KSČ. V Rudých odborech došlo k roztržce a strana je musela zakládat znovu, dramaticky se snížil počet členů, na protest z KSČ vystoupili přední spisovatelé, několik senátorů a poslanců. Před naprostým úpadkem komunistickou stranu zachránila velká hospodářská krize, která propukla právě v roce 1929 a zasáhla celý svět. K jejím projevům patřila vysoká nezaměstnanost a snižování životní úrovně.

Komunisté se snažili situace využít a radikálními postoji znovu získat pozici mezi pracujícími. K tomu jim měly posloužit stávky, které zoufalí dělníci vyhlašovali. Jejich smyslem nebylo dosažení kompromisu se zaměstnavateli ani prosazení požadavků stávkujících, ale radikalizace nespokojených lidí a vytváření představy, že právě KSČ je jediným skutečným obhájcem jejich zájmů.

Hledání viníka

Podle tohoto vzoru postupovali komunisté 20. dubna 1930 v obci Kosoř u Prahy, kam svolali tábor nezaměstnaných, který organizoval komunistický poslanec Václav Kopecký. Asi 300 lidí pak uskutečnilo nepovolený pochod do Radotína, kterému se snažila zabránit patrola devíti četníků. Organizátoři postavili do předních řad pochodu ženy a děti, sami se skryli za nimi a na četníky začali házet kameny. Jednoho četníka zasáhli, ten údajně propadl panice a bez povelu vystřelil z pušky, pak i ostatní. Zranění utrpěly dvě třináctileté dívky a tři mladé ženy.

Obdobně tomu bylo i v případě stávky, k níž došlo 4. února 1931 v severočeském městě Duchcov. Cílem organizátorů, v jejichž čele stál komunistický senátor Petr Stránský, bylo dovést dělníky z okolí do centra Duchcova a tam uspořádat nepovolenou demonstraci. Zástup zhruba 500 lidí však do města nedošel.

U železničního viaduktu na jižním okraji Duchcova na ně čekala četnická uzávěra. Její velitel stávkující vyzval k rozchodu, ti však neuposlechli, došlo k potyčce a četníci do dělníků vystřelili. Na místě zůstali tři mrtví, čtvrtý zemřel v nemocnici.

Komunistický tisk na to reagoval články, obviňujícími právě prezidenta Masaryka z toho, že „nechal střílet do dělníků“, a přinesl i karikaturu, která ho vykreslovala ozbrojeného puškami a ručními granáty. Pravda je, že hlava státu nedala ke střelbě pokyn a nemohla průběh střetu ovlivnit. Prezident si dokonce předvolal tehdejšího ministra vnitra Juraje Slávika a žádal vysvětlení. „Pane prezidente, četníci stříleli v sebeobraně před agresivním davem. Nemohli jinak, šlo jim o holý život,“ dostalo se mu odpovědi. Sám Stránský, jako organizátor celého střetu, byl zbaven senátorské imunity a za organizování nepovolené demonstrace odsouzen k ročnímu pobytu ve vězení.