Před více než 30 lety byly na území Alberty v Kanadě, na místě zvaném Dinosaur Park Formation, objeveny kosti, které paleontologové považovali za pozůstatky dobře známého pterosaura quetzalcoatla. Nedávná detailní analýza těchto fosilních pozůstatků ukázala, že ve skutečnosti jde o úplně nový druh gigantického pterosaura.

Takto nově objevený létající plaz byl skutečně monumentální. Rozpětí jeho křídel bylo asi 10 metrů a odpovídalo výšce dvou žiraf postavených na sebe. Paleontologové ho pojmenovali zvučným a snadno zapamatovatelným jménem Cryodrakon boreas, což znamená „mrazivý drak severních větrů“. Jde o prvního pterosaura, který byl objevený v Kanadě.

TIP: Ohromní pterosauři byli vrcholovými predátory. Jako okřídlení T. rexové

Kryodrakon žil na území Kanady asi před 77 miliony let, tedy v pozdní křídě, na konci celého období druhohor. Tito velcí pterosauři byli zřejmě nelítostní dravci, vrcholoví predátoři, kteří se živili ještěrkami, savci a nepohrdli ani menšími dinosaury. Na rozdíl od malých pterosaurů zřejmě žili převážně na zemi, kde na ně musel být neuvěřitelný pohled. Druhohorní draci měli duté a tenké kosti, takže ve fosilním záznamu bývají vzácností.

Pohoří And je tvořeno velkým množstvím vyhaslých a činných sopek. V Chile dochází posouváním zemských desek často i k zemětřesením. I v národním parku Conguillío dominuje krajině aktivní doutnající vulkán. Jmenuje se Llaima a jeho vrchol se nachází ve výšce 3 125 metrů. Projíždíme kolem relativně čerstvého lávového pole, kde velkou část země pohltily černé lávové kameny, struska a popel a později se z informační cedule dozvídáme, že sopka explodovala naposledy v roce 2009. Až příliš často se zpočátku otáčíme a sledujeme, jak se nad sopouchem nepřetržitě valí dým. Fantasticky působící araukárie, rostoucí všude kolem, si ale brzy úplně přitáhnou naši pozornost.

Pochoutka i stavební materiál

Araukárie nebo také blahočet chilský (Araucaria araucana) je stálezelený jehličnan. Jeho větve zdobí široké, spirálovitě uspořádané zploštělé jehlice, které opadávají za 10 až 15 let. Jsou 30–50 milimetrů dlouhé a 8–25 milimetrů široké. Dřevo pokrývá stříbřitě šedá až 14 centimetrů tlustá popraskaná kůra, která ochraňuje strom před mrazem, ohněm a horkým sopečným popelem.

Hnědé samčí šištice velmi podobné obyčejným šiškám jsou velké sedm až patnáct centimetrů. Zelené samičí šištice po opylení větrem postupně tmavnou a zvětšují se do kulovitého tvaru o průměru okolo 15 centimetrů. Velké šišky podobné ananasu plodí chutné ořechy, které dozrávají až za dva tři roky. Pět centimetrů dlouhá a 1,5 centimetrů široká semena chutnají jako oříšky a tak není divu, že je domorodci odedávna sbírají. Domorodí indiáni Mapučové využívali stromy také jako stavební materiál, pryskyřice jim sloužila v léčitelství.

Nejstarší mezi starci

Tento konkrétní druh araukárie je endemický, což znamená, že se vyskytuje pouze tady – ve středním Chile a na západě Argentiny. Miluje vlhké podnebí, a proto pokrývá svahy sopečnatých And v nadmořské výšce okolo 600 až 1 700 metrů nad mořem.

Araukárie je prastará nahosemenná jedno- nebo dvoudomá rostlina. Podle fosilního záznamu se tyto jehličnany vyskytují na Zemi již 150 miliónů let a jsou považovány za vůbec nejstarší rostliny světa. Dosahují výšky 30 až 50 metrů, ale rostou velmi pomalu. Ve věku přibližně sta let se araukárie zbavují svých spodních větví a vytvářejí typickou deštníkovitou korunu. Nejstarší exempláře se prý dožívají až 2 000 let!

Symbol pravěké krajiny

Národní park Conguillío o rozloze 60 hektarů byl v roce 1983 zapsán do fondu světového dědictví UNESCO. Mezi jeho hustými lesy se zrcadlí nádherná modrá vysokohorská jezera, do země se zarývají hluboké kaňony. Před dvěma tisíci lety přehradily proudy ztuhlé lávy řeku Truful-Truful a vytvořily tři jezera – Lagunu Conguillío, Lagunu Arco Iris a Lagunu Verde. Všechny musíme samo sebou důkladně prozkoumat. Pod hladinou jsou vidět pahýly výbuchem zničených stromů, v chladivé vodě smočíme své unavené nohy. Šlapeme kus cesty i k 1 800 let staré „Araucarii Madre“, tedy „Matce araukárii“ – největšímu stromu v parku.

TIP: Rekordmani říše stromů: 5 zelených gigantů planety Země

Obdivujeme další krásy okolní krajiny, zasněžené vrcholky, zurčící potoky. Chodíme po ostrých černých kamenech čerstvého lávového pole. S pokorou se klaníme přírodě, která i přes svou ničivou sílu nechala přežít stromy tak úchvatné. Stromy, které i dinosaurům musely připadat jako neměnný symbol pravěké krajiny.

Na povrchu pozoruhodného zmrzlého Saturnova měsíce Titanu vědci před časem objevili jezera, která jsou vyplněná kapalným metanem a dalšími uhlovodíky. Některá z těchto jezer jsou lemována strmými břehy, které dosahují výšek mnoha desítek metrů. Planetární vědci se snaží přijít na to, jak taková jezera mohla na Titanu vzniknout.

Giuseppe Mitri z italské Università d’Annunzio nyní přišel s teorií, že jezera se strmými břehy mohla vzniknout velmi dramatickým způsobem. Podle jeho teze jde o explozivní krátery, které vznikly při dávných explozích dusíku v plynném skupenství.

Explozivní krátery Titanu

Vědci doposud předpokládali, že tato jezera na Titanu mohla vznikat pozvolným rozpouštěním ledového povrchu měsíce kvůli působení kapalného metanu. Podobně vznikají na Zemi krasová jezera, i když je to samozřejmě za úplně jiných podmínek. Podle nové hypotézy to ale byla mnohem výbušnější záležitost.

TIP: Jak vypadá koloběh metanu na Titanu?

Mitri a jeho kolegové předpokládají, že na Titanu kdysi existovaly podzemní kapsy s kapalným dusíkem. Když došlo k ohřátí povrchu Titanu, dusík se v těchto kapsách změnil z kapaliny na plyn. To vedlo k monumentálním explozím a vzniku kráterů, které pak podle vědců zalil kapalný metan. Tímto způsobem mohla vzniknout některá z menších jezer na Titanu, jejichž velikost odpovídá desítkám kilometrů.

Z betonu zatím stavíme jen na Zemi. To by se ale brzy mohlo změnit, pokud se pustíme do kolonizování dalších těles Sluneční soustavy. Vesmírné stavebnictví je momentálně ve fázi intenzivních příprav. Jejich součástí je i nejnovější experiment, který uskutečnili astronauti na palubě Mezinárodní vesmírné stanice ISS.

Klíčovou součástí betonu je cement, který se při jeho výrobě míchá s pískem, štěrkem a vodou. Astronauti teď na ISS poprvé v historii vyrobili cement v prostředí mikrogravitace, tedy ve stavu beztíže. Cílem experimentu MICS (Microgravity Investigation of Cement Solidification) je prozkoumat vznik cementu ve vesmíru a jeho použitelnost pro mimozemské stavby.

Beton pro vesmírné stavaře

Lidské posádky, které se usídlí na Měsíci, na Marsu i jinde ve Sluneční soustavě, a také jejich vybavení, budou zcela jistě potřebovat ochranu před extrémními teplotami a zářením. Při současném stavu technologií je nejlepším řešením postavit budovy a infrastrukturu, které takovou ochranu zajistí. Velmi slibný je v tomto ohledu právě beton, který je odolný a poskytuje kvalitní ochranu. Výhodou tohoto materiálu je i to, že by k jeho výrobě nejspíš mohl být použit místní materiál a ne nutně pozemské suroviny.

TIP: Kolonizace vesmíru: Elon Musk podpořil výstavbu základny na Měsíci

První výsledky experimentu MICS ukázaly, že cement je možné ve vesmíru vyrobit. Vědci pak následně porovnali strukturu cementu vytvořeného na oběžné dráze s cementem, který připravili stejným postupem na Zemi. Jejich mikrostruktura byla odlišná a cement z vesmíru byl mnohem více porézní, než cement ze Země. Badatelé teď budou zjišťovat, nakolik to ovlivní vlastnosti výsledného betonu a budou hledat ideální recept pro přípravu betonu v prostředí mikrogravitace.

12. července 1856 porodila císařovna Alžběta v Laxenburgu druhou dceru, která dostala jméno Gisela. I její výchovy se proti vůli matky ujala babička Žofie – a císař ani v tomto případě ve prospěch své manželky nezasáhl.

Pravděpodobně také proto se mezi Alžbětou a její druhorozenou dcerou nikdy nevyvinul láskyplný vztah, matka se k ní a k její rodině po celý život chovala s neskrývanou chladností. Gisela nezdědila matčinu krásu a nebyla ani tak inteligentní a nadaná jako její bratr Rudolf, uměla však jako mnozí z Habsburků dobře kreslit a malovat. 

Nemilovaná dcera

Doma se arcivévodkyně Gisela nezdržela dlouho. Už jako šestnáctiletá se na základě císařovnina přání provdala za bavorského prince Leopolda, který byl o 10 let starší než ona. Velká svatba, vypravená přesně v tradicích španělského dvorního ceremoniálu, se konala ve Vídni v roce 1873. Princezna se následně odstěhovala za manželem do Mnichova, kde jí František Josef I. daroval – kromě velkého věna – výstavný Palais Luitpold, jenž byl doposud majetkem habsburských císařů. Císař měl dceru rád a velmi dobré vztahy udržoval i s jejím manželem, spojovala je skutečnost, že byl stejně jako císař vášnivým lovcem a důstojníkem z povolání. Stejně tak se František Josef I. rád stýkal s jejich čtyřmi dětmi. 

TIP: Anděl z Wallsee: Jaký byl život nejoblíbenější dcery císařovny Sissi?

Gisela se dožila neslavného konce monarchie, dokázala se však poměrně snadno adaptovat na nové poměry: rozpad Rakousko-Uherska, ale i pád Německého císařství a vyhlášení republiky nepřiměl ani ji, ani jejího manžela, aby se stáhli do ústraní. Velkou pozornost vzbudila jejich účast při volbách do německého národního shromáždění 19. ledna 1919, kterou oba komentovali s tím, že pouze plní svoji občanskou povinnost. Arcivévodkyně Gisela zemřela 27. července 1932 v Mnichově, kde je také pohřbena.

Perutýni ohniví (Pterois volitans) jsou jedním z nejnebezpečnějších a zároveň nejúspěšnějších invazních živočichů. Tyto atraktivní, dravé a ještě ke všemu nepříjemně jedovaté ryby z příbuzenstva ropušnic, se v dnešní době rychle šíří po světě. Žijí na korálových útesech a ve stále větších počtech decimují původní faunu a ničí celé ekosystémy. Velké obavy teď panují o Karibské moře a další oblasti v okolí teplých částí amerických kontinentů.

Podle odborníků hraje klíčovou roli v úspěchu invaze perutýnů především jejich žravost. Navzdory elegantnímu vzhledu jde o nekompromisní predátory, kteří doslova sežerou všechny své konkurenty všude tam, kam se jim povede proniknout. Jsou to dravci na vrcholu potravního řetězce korálového útesu, kteří loví velice rychlými a téměř nepostřehnutelnými výpady. Životem si před nimi nemohou být jisté veškeré menší ryby, korýši, krevety, krabi nebo třeba garnáti na korálovém útesu.

Invaze krasavců

Masivní rozšíření perutýnů na východním pobřeží USA je podle odborníků zapříčiněno jejich atraktivitou – mnoho amerických akvaristů si tuto rybu původem z tropických mořských vod Indického a Tichého oceánu pořídilo, aby ji následně vypustili do Atlantiku. Uvádí se také, že několik kusů se do vod Atlantiku dostalo během řádění hurikánu Andrew v roce 2006, který poškodil soukromá akvária ve floridském oceanáriu. Nový člen potravního řetězce se následně skvěle adaptoval a rychle rozšířil. Během několika let se populace perutýnů zdesetinásobila.

TIP: Tajuplná invaze: Severozápadní pobřeží USA zaplavují vzácné ohnivky

Odborníci se nyní usilovně snaží vymyslet co nejúčinnější metody lovu těchto invazních ryb. Návrhů se již objevila celá řada. Úspěch neslavily speciálně navržené pasti, ani robotičtí harpunáři vybavení umělou inteligencí. Za nejefektivnější vědci považují tradiční a osvědčený lov pomocí harpuny.

Tento způsob sice nemůže zlikvidovat celou invazi perutýnů, vědci ale tvrdí, že vhodně organizovaný lov dokáže perutýny udržet v přijatelných mezích, alespoň v nejcennějších oblastech amerických korálových útesů. Úřady proto přišly s návrhem speciálních loveckých programů, které mají přilákat rekreační i komerční lovce. Pořádají se dokonce závody v lovu perutýnů. Dílčí úspěchy slaví lovci například v oblasti Florida Keys, kde se počty perutýnů daří držet v přijatelných mezích.

Vynikající hudební skladatel a dirigent původem z Vysočiny Gustav Mahler složil kromě jiných hudebních děl také celkem deset symfonií. Desátou symfonii tvořil těsně před smrtí v roce 1911 a už ji bohužel nestihl dokončit. Zvládl pouze první větu a další části díla zůstaly nehotové, jen v podobě poznámek a skic.

Tvůrce umělých inteligencí a hudební skladatel Ali Nikrang z výzkumného centra Ars Electronica Futurelab se ale rozhodl, že by Mahlerovo dílo mohla dokončit, či alespoň prodloužit, hudebně nadaná umělá inteligence. Použil k tomu software MuseNet, s jehož pomocí postupně vytvořil krátké hudební dílo.

TIP: Umělá inteligence píše další díl Harryho Pottera: Zatím jí to ale moc nejde

Nedokončená Mahlerova symfonie zazněla před pár dny v rakouském Linci na festivalu Ars Electronica Festival. Po mistrově díle zazněla i nová šestiminutová část vytvořená umělou inteligencí. Samotný Nikrang je přesvědčený, že je možné ihned poznat rozdíl, a také to, že nová hudba není Mahler. Ne všichni přítomní s ním ale souhlasili. Někteří z oslovených návštěvníků festivalu prý žádný rozdíl neslyšeli, což je pro hudební umělou inteligenci bezpochyby pocta.

Tradice národní gardy Spojených států sahá až do roku 1636, kdy se v severoamerické kolonii Massachusetts zformovala první milice (či domobrana) ve válce proti indiánskému kmenu Pequotů. Tato milice byla rozdělena do tří pluků a dodnes existují v Massachusettské národní gardě jejich následovníci – 181. a 182. pěchotní pluk, 101. pluk polního dělostřelectva a 101. ženijní prapor. Postupem času vznikaly převážně z obranných důvodů milice ve všech koloniích, později státech USA.

Ty byly organizovány hlavně pod vlivem dobových britských koloniálních ideí o tom, že každý zdravý svobodný muž má právo a povinnost starat se o svoji zbraň a v případě všeobecné potřeby bránit svoji kolonii. Poprvé byly milice právně zakotveny v zákoně z roku 1792, který platil 111 let. Stanovoval, že všichni muži ve věku mezi 18 a 45 lety (až na stanovené výjimky) mají povinnost vstoupit do milicí pro potřeby obrany a zájmů státu. Jednotky dobrovolníků, které si koupily vlastní vybavení a uniformy, byly rovněž vítány. Právě 19. století je z pohledu milicí charakteristické nárůstem jejich početního stavu.

Od milice po složku armády 

Milice představovaly během americké občanské války základní bojovou sílu obou táborů. Několik let po válce měly některé jižanské státy zákaz organizovat své milice, ale v polovině 70. let 19. století bylo od tohoto zákazu upuštěno. Po přijetí zákona Posse Comitatus Act v roku 1878 byla omezena pravomoc amerického prezidenta v souvislosti s využíváním domobrany v době míru.

Narostly tak možnosti jednotlivých států využívat milice i pro domácí potřeby, a tak na přelomu 80. a 90. let 19. století jednotlivé státy zrevidovaly a zreorganizovaly své milice a začaly je označovat pojmem „národní gardy“. Devatenáct amerických států v tomto období také zavedlo námořní gardové jednotky, ale dnes je jako federální síla uznána jen ta v New Yorku. V roce 1903 nahradil takzvaný Dickův zákon předcházející zákon o milicích a krom jiného ustanovil národní gardy za součást hlavních rezerv armády USA.

Umožnil také zvýšenou federální kontrolu nad gardami. Zřejmě nejvýraznější právní úpravou byl Zákon o národní obraně z roku 1916. Mimo oficiální uzákonění pojmu „národní gardy“ pro označení těchto jednotek, či potvrzení funkce gardistických rezerv pro armádu, určoval tento zákon pro gardisty plnit svoje povinnosti jak pro svůj stát, tak i pro federální vládu USA. Mobilizační zákon o národních gardách z roku 1933 z nich udělal rovněž složku armády USA. 

Dva vrchní velitelé 

Aktivace národních gard USA či národní gardy má v současnosti poměrně komplikovanou právní úpravu v jurisdikci USA. Podle zákona může aktivovat a využívat jednotky národní gardy buď prezident USA pro potřeby státního zájmu a obrany západní velmoci, nebo guvernér státu, ve kterém je národní garda zřízena pro rozličné krizové potřeby daného státu Unie.

Guvernér také může gardu aktivovat pro státně vojenské mise jako například obrana hranic či strategických objektů, v případě možného ohrožení bezpečnosti státu a podobně. Na druhé straně, pokud je garda aktivována jedním z uvedených státníků, nelze ji využívat pro potřeby druhé strany. V případě států USA, ve kterých se vyskytly krizové situace, si guvernéři mohou pomoci – požádat o pomoc gardu ze sousedního státu. Přednost při aktivaci národní gardy však závisí na okolnostech – v případě mírového stavu má přednost aktivace guvernérem státu, v případě stavu ohrožení USA má přednost prezident.

Gardy jsou ve většině případů děleny podobně jako armáda USA do divizí a menších jednotek. Poměrně rozdílné je velení v případě státní či federální mise. V případě federální mise, pod velením prezidenta, jsou gardy podřízeny velení armády a ministerstvu obrany. V případě, že gardu aktivuje guvernér, velí jí pobočný generál. Tito poboční generálové jsou často jmenováni do funkce guvernérem, s výjimkou některých států, kde je pobočný generál volen některou ze státních institucí. Národní gardy existují v každém státě unie a jsou organizovány i v přidružených územích spadajících pod USA – Guam, Americké Panenské ostrovy, District of Columbia (DC) a Commonwealth Portoriko.

Požadavky na uchazeče 

Osoba, která má zájem vstoupit do národní gardy, by měla být fyzicky a mentálně zdatná a odolná. Výhodou je nepochybně předešlá služba v některé ze složek ozbrojených sil USA. V takovýchto případech by měl uchazeč splňovat několik požadavků jako například věk pod 60 let, zdravotní způsobilost, propouštěcí rozkaz a podobně.

Dokončení: Vždy připraveni: Národní garda Spojených států amerických (2) (vychází v pátek 13. září)

Uchazeč také musí absolvovat dodatečný 6týdenní základní výcvik, ale doba výcviku se může změnit v závislosti od délky přestávky uchazeče mimo armádní službu. Uchazeči s 10letou pauzou mimo službu navíc musí projít takzvaným ASVAB testem – zkouškou z různých disciplín jako například matematika, elektronika, mechanika, právo, všeobecné vědy a podobně. Mezi přijetím bývalých vojáků a důstojníků do národních gard jsou ovšem jisté rozdíly.

Je brzy ráno a masajští pastevci vyhánějí stádo dobytka na pastvu – stejně jako už před stovkami let. Hůl v jejich ruce i tradiční masajský oděv se za poslední staletí asi příliš nezměnily, ale zásadním rozdílem je využití chytrého mobilního telefonu. Masajové, kteří se jinak zuby nehty drží svých tradic, sáhli po nejmodernějším pomocníkovi… 

Informace ze satelitů

„Teď víme, kde je lepší pastva, kde je voda a kde nejsou žádné nemoci,“ ukazuje na obrazovce svého telefonu masajský pastevec Galgalo Shedo. Tyto informace pastevcům poskytne aplikace AfriScout z dílny vývojářů americké neziskové organizace Project Concern International. Funguje jednoduše – zobrazuje aktuální satelitní snímky oblasti, kam chtějí pastevci vyrazit. Ti díky tomu zjistí, v jakém stavu je vegetace nebo jestli je v místě momentálně dost vody. Navíc se taky dozví, jestli v daném místě řádí nemoci dobytka nebo by stáda ohrožovali predátoři, jako třeba lvi nebo krokodýli.

Propagátorka aplikace Brenda Wandera detailněji popisuje, jak Masajové aplikaci využívají: „Pastevci mohou vidět, kudy je lepší hnát dobytek, kde tráva znovu vyrostla a kterým místům se naopak vyhnout, protože tráva ještě není dostatečně bohatá. Díky tomu je pak pastva nejen kvalitnější, ale pastevci navíc přispívají k obnově půdy, kterou sužují vlivy klimatických změn.“ Každý rok přišli pastevci zhruba o čtvrtinu svých stád. Díky aplikaci AfriScout ale úmrtnost dobytka poklesla o 48 procent. 

Informace napomáhají smíru

Zpráva o zázračném vynálezu se mezi keňskými pastevci rychle rozkřikla. Zástupce neziskové společnosti Project Concern International proto vítají s otevřenou náručí. Při příchodu do vesnice nechybí tradiční tance a teprve potom začíná lekce, během níž se Masajové učí, jak zacházet s mobilním telefonem a samozřejmě i aplikací AfriScout.

Masajský pastevec Joel Keloi se s novým pomocníkem rychle sžil: „Naučili nás, jak rozeznat, kde jsou nějaké nemoci, kvůli kterým na ta místa nemůžeme hnát dobytek. Někdy díky aplikaci zjistíme, kde jsou lvi. To všechno vidíme doma, nemusíme nikam cestovat. Náklady jsou nízké a je to úžasně pohodlné. Moc nám to pomáhá.“

Až dosud museli pastevci vysílat tzv. morany, tedy jakési zvědy, kteří zjišťovali, kde se dobytek může bezpečně pást. To bylo pochopitelně časově náročné. Ale nejen to – často se taky stalo, že mezitím vybranou pastvu obsadil jiný kmen a docházelo ke krvavým bitkám. Nebylo výjimečné, že střety končily obětmi na lidských životech, protože pastva a zdroj vody jsou pro pastevce vším. Kvůli pastvě Masajové neváhali zabíjet, ale za půl roku, kdy v Keni aplikaci AfriScout používají, počet násilných střetů výrazně poklesl.

Image ustupuje, život dostává přednost

„Aplikace v zásadě pomáhá pastevcům při rozhodování, kam poženou stáda dál. Mají přístup k informacím a mapám, a to v reálném čase, takže vědí, kudy se mají pohybovat. Snížila se úmrtnost dobytka v obdobích sucha, protože pastevci mají lepší informace a nehledají marně vodu. Mohou navíc plánovat, což dosud nebylo možné,“ říká vývojář aplikace Mamo Godana.

Chytré telefony a aplikace AfriScout naprosto mění dosavadní zvyky pastevců. Masajové teď přesně vědí, kam svá drahocenná stáda hnát, aby se vyhnuli veškerým nebezpečím. Aplikace slaví velký úspěch a vývojáři se snaží zmapovat další oblasti. Na zkoušku aplikaci provozují i v Tanzanii a Etiopii a výsledky jsou také pozitivní.

TIP: Přežít Rio de Janeiro: Navigace smrtícími ulicemi zachraňují lidské životy

Pohled na Masaje s mobilem v ruce sice etnologům trhá srdce, ale nejde o žádné boření tradic, jako spíše o pomoc nejen samotným pastevcům, ale i africké přírodě. Přínos moderních technologií tak snad i v očích milovníků tradic vyváží ztrátu zažité masajské image.