Obětní rituály Inků byly stejně tak děsivé, jako pozoruhodné. Mohou to potvrdit i polští archeologové, kteří studovali 500 let staré pozůstatky jejich dětských obětí. Inkové tyto děti obětovali na vrcholcích vyhaslých andských vulkánů Ampato (6288 metrů n. m.) a Pichu Pichu (5635 metrů n. m.).

Vědce šokovalo, že větší počet těchto obětí nese neklamné stopy po zásahu bleskem. Podle nich nejde o žádnou náhodu. Vše nasvědčuje tomu, že obětovné děti byly záměrně vystavovány na vrcholcích sopek či hor, kde byly obvykle položeny na obřadní kamenné desce, aby je tam zasáhl blesk. Pokud k tomu skutečně došlo, znamenalo to, že bohové jsou s obětí spokojeni. 

TIP: Archeologové odkryli v Mexiku chrám, kde kněží stahovali kůži z lidských obětí

Podle toho, co víme, byl podle Inků zásah bleskem velkou poctou a výrazem obzvláštní přízně bohů. Své děti Inkové považovali za velmi čisté a neposkvrněné, takže jejich oběť používali jako silný argument pro získání bohů na svoji stranu. Rovněž vrcholky hor byly považovány za velmi posvátná místa, takže bleskové oběti dětí na takových místech představovaly velmi intenzivní prosbu bohům.

Jachta, jejíž dvoumetrový koncept firma představila nedávno v Monaku, není žádný drobek. Na délku měří úctyhodných 112 metrů a z prosklené místnosti na přídi nabízí svému majiteli nádherný výhled. Dvojice nádrží na kapalný vodík pojmou až 56 tun paliva udržovaného při teplotě -253 °C. Pokud bude jachta využívat výhradně vodíkový pohon, měla by na jeden zátah zvládnout necelých sedm tisíc kilometrů – tedy vzdálenost, která dělí například Barcelonu a New York. Maximální rychlost jachty je 17 uzlů, tedy zhruba 31 kilometrů v hodině. Zda dojde k přeměně modelu na opravdovou superloď zatím není jasné. Podle tvůrců této krásky vše záleží na zájmu movitých kupců.

Rakušané nastupovali ke střetu s dobrými, ale klasickými „předovkami“ Lorenz: K nabití bylo třeba nasypat prach do hlavně, zasunout a upěchovat náboj a nasadit prachovou kapsli na kohoutek. Prusové naopak použili nové „zadovky“, tzv. Dreyseho jehlovku: Nabíjela se otevřením komory v zadní části pomocí pákového závěru, do níž se poté vložil už kompletní náboj – kule i výbušná slož v jednom těle, vše bleskově připraveno k palbě. 

Rakouská taktika počítala pouze s několika salvami ze stojící řady a poté s rozhodným bodákovým útokem masy pěchoty, což představovalo typickou taktiku napoleonských válek. Prusové si naopak uvědomovali zranitelnost natěsnaných těl a pomalou reakci pluků, v nichž se vojáci chovají jako stroje bez vlastní iniciativy. Ve výcviku se tedy vydali opačným směrem – k přesné a rychlé střelbě a důrazu na schopnost nižších důstojníků se rozhodovat a nečekat na povel shora. 

Bolestivá novinka

Rakouská předovka vyžadovala k nabití a výstřelu vestoje zhruba půl minuty a poté se vyčkávalo na povel velitele. Prusové naopak nechali vojáky, ať zalehnou nebo se kryjí za přírodní překážky a pálí podle vlastní úvahy – dokázali přitom vystřelit jednou za deset vteřin. Pro rakouskou armádu šlo o bolestivě překvapivou novinku, za niž zaplatila ztrátou 45 tisíc mužů oproti pruským devíti tisícům. Bitva také prokázala, že klasické napoleonské taktiky už nejsou použitelné. Zrodila se moderní válka. 

Do historie pilotovaných vesmírných letů v těchto dnech podle všeho vstoupí další země. Na let k Mezinárodní vesmírné stanici ISS je připraven první astronaut pouštní federace Spojených arabských emirátů. Bývalý vojenský pilot a čtyřnásobný otec Hazza Al Mansouri by měl odstartovat na oběžnou dráhu ve středu 25. září 2019 (v 16:57 hodin moskevského času). 

Al Mansouri poletí s americkou astronautkou Jessicou Meir a Rusem Olegem Skripočkou. Jako obvykle je na Mezinárodní kosmickou stanici dopraví kosmická loď Sojuz, která vzlétne z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu. Astronaut Spojených arabských emirátů stráví na palubě ISS celkem osm dní. 3. října by se měl zase vrátit zpátky na Zemi. Doprovodí ho astronaut Nick Hague a kosmonaut Alexej Ovčinin.

Astronaut z Arabského poloostrova

Astronaut Al Mansouri se v roce 2004 stal vojenským pilotem letectva Spojených arabských emirátů, kde létal i na strojích F-16. V roce 2018 se stal jedním z dvojice vítězů výběru kandidátů pro kosmický program Spojených arabských emirátů, kteří byli vybráni z původně více než 4 tisíc kandidátů.

TIP: Nová rekordmanka NASA: Peggy Whitsonová strávila ve vesmíru 665 dnů

Novopečený astronaut se na misi oficiálně připravoval asi dva roky. Reportérům ale prozradil, že se na takovou věc připravoval vlastně již od dětství. Jako vojenský pilot prý nebude mít problém strávit osm hodin v nepohodlném prostoru lodi Sojuz. V ní bude nejprve dvě hodiny čekat na startovací rampě a pak šest hodin poletí k Mezinárodní vesmírné stanici. U sebe bude mít fotografii rodiny a vlajku své země.

Podle některých odhadů prožívá asi 3 až 6 procent všech lidí hypersexualitu. Mají neustálé velké nutkání k sexu, ze sexu ztrácejí hlavu a často neváhají provozovat riskantní sex. Pro jiné odborníky je ale samotná hypersexualita sporná a není jim jasné jak ji odlišit od chování teenagerů nebo výmluv nevěrníků.

Nový výzkum švédských vědců ale ukazuje, že na hypersexualitě určitě něco je. Dokonce přišli na to, co spojuje lidi, jimž byla hypersexualita diagnostikována. Ukázalo se, že se mozky hypersexuálních lidí liší od běžného mozku tím, že v nich dochází k odlišné regulaci oblastí DNA, které jsou spojené s aktivitou hormonu oxytocinu.

TIP: Nejen láska: Hormon oxytocin posiluje vztahy i spiritualitu

Oxytocin je peptidický hormon, který se uvolňuje do krve z hypofýzy. Víme o něm, že v mnoha směrech ovlivňuje lidské chování. Podílí se na formování sociálních vztahů, hraje významnou roli při porodu a péči o malé děti a významnou roli má i při sexu. Není divu, že se změny v působení tohoto hormonu mohou projevit méně obvyklým sexuálním chováním.

Startovalo se v noci, ve 22:25 našeho času. Raketa Sojuz FG navedla loď na trajektorii, jež umožňovala spojení s Mezinárodní vesmírnou stanicí už zhruba šest hodin po vzletu. Tato procedura se dřív zkoušela s nákladními plavidly Progress. 

Téměř podle plánu

Již při prvním obletu Země zažehl Sojuz dvakrát trysky, které mu pomohly v dohánění ISS na její orbitě. Po startu se sice nevyklopil levý solární panel lodi, ale příkon z pravé jednotky pro rychlý přílet ke stanici stačil a mise beze změn pokračovala. 

Při druhém obletu planety dostal počítač Sojuzu aktuální letová data z řídicího střediska a na jejich základě bylo upřesněno dalších osm korekčních a urychlovacích zážehů pro příštích pět hodin letu. Kosmonauti se mezitím odpoutali z křesel a otevřeli poklop do obytné části lodi, kde mohli použít toaletu či si dát vodu a svačinu. Nakonec Sojuz po srovnání vzájemných rychlostí dosáhl blízkosti ISS a 26. září ve 4:11 našeho času se připojil k modulu Poisk v ruské části komplexu. 

Loď si pro své pasažéry přichystala i překvapení – mechanickým nárazem při dokování se samovolně vysunul levý solární panel! O necelé dvě hodiny později otevřely posádky poklopy mezi plavidlem a základnou a vzájemně se uvítaly. Dva nově příchozí byli veteráni: Velitel Sojuzu Alexandr Samokuťjajev i Američan Barry Wilmore se dostali do kosmu podruhé. Zato Jelena Serovová byla „novicka“ a navíc vůbec první žena, kterou agentura Ros­kosmos na ISS vyslala. Tříčlenná posádka se připojila k Expedici 41 a zůstala na palubě 167 dní, do března 2015.

Dobrá zpráva pro ženy

Před startem se Serovová rozpovídala v rozhovoru pro pracovníky PR oddělení NASA. Uvedla například, že její otec sloužil v armádě a už jako malou ji brával s sebou na vojenské letiště: Tamní atmosféra Jeleně učarovala, stejně jako noční hvězdné nebe. Na Moskevském leteckém institutu pak získala inženýrský titul a také se tam díky zájmu o kosmonautiku seznámila s budoucím manželem Markem Serovem. Později spolu odešli pracovat do raketové konstrukční kanceláře Energija, odkud zbýval do oddílu kosmonautů už jen krůček. 

Společenské uspořádání v Rusku ženám dodnes příliš nepřeje, takže jedna z otázek se během zmíněného rozhovoru přímo nabízela: „Až dorazíte na ISS, stanete se první Ruskou v posádce. Jaký to má význam pro vás osobně a pro budoucnost žen ve vesmíru?“ Jelena odpověděla: „Na ISS už byla přede mnou spousta kosmonautek, jen já budu první z mé země. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela, protože se soustředím na pracovní úkoly, které mě ve vesmíru čekají. Ale evidentně půjde pro ruské ženy v této oblasti o zlom. A ženy v Rusku se snaží dostat do oddílu kosmonautů, teď tam máme další mladou kolegyni, Annu Kikinovou. Prochází výběrovým řízením a já doufám, že v budoucnu na stanici také poletí.“ 

Z kosmu do politiky

Co se týče zmíněných pracovních úkolů, Jelenu a její posádku čekal na ISS například dálkový průzkum Země, biologické a medicínské pokusy pro ochranu budoucích astronautů na meziplanetárních expedicích, sběr vzorků z vnějších struktur stanice, výroba čistého inzulinu v mikrogravitačním prostředí pro prodloužení života diabetiků na Zemi či studium vesmírného plazmatu nebo srážek naší planety s malými meteoroidy. 

Samokuťjajev, Wilmore a Serovová přistáli bezpečně v zasněžené stepi Kazachstánu 12. března 2015. Serovová ovšem oddíl kosmonautů záhy opustila a v roce 2016 zahájila v Rusku politickou kariéru.

TIP: Sally Rideová: Těžká cesta první astronautky

Letos v červenci vystoupila na parlamentním shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a prohlásila: „Z paluby ISS jsme na vlastní oči viděli, jak v Donbasu a Luhansku explodovaly bomby a létaly šrapnely. Vrhala je ukrajinská armáda a umírali tam neozbrojení civilisté.“ Její tvrzení však záhy zpochybnil kosmonaut Jurij Baturin, podle nějž by podobné operace ze stanice ve výšce přes 400 km bez speciálního vybavení vůbec vidět nebyly. 

Zamilované pohledy či snad zamilovaný výraz ve tváři, jsou podle všeho běžné projevy náklonosti a přitažlivosti pro opačné pohlaví. Podle nizozemských vědců ale lásku na první pohled charakterizují mnohem přízemnější reakce – srdeční frekvence a úroveň pocení.

Když první rande probíhá dobře a partneři si navzájem vyhovují, dochází ke sladění jejich srdečního rytmu a také úrovně pocení. Tvrdí to alespoň nizozemští vědci, kteří oslovili 140 heterosexuálních lidí a požádali je, aby šli na první rande do malé kabinky na hudebním festivalu Lowlands. Rande tam probíhalo pod bedlivým dozorem přístrojů, které měřily například pohyby jejich očí, srdeční tep, ale i to, jak se partneři na rande potí. Vědci sledovali i řeč, gesta nebo pohyby účastníků rande.

TIP: Na štěstí a spokojenosti manželství se významně podílí genetika

Experiment přinesl velké množství rozmanitých dat, do jejichž zpracování vědci zapojili umělou inteligenci. Cílem výzkumu bylo zjistit, podle jakých ukazatelů by bylo možné předpovědět, zda bude rande úspěšné. Badatelé byli překvapení, že gesta, výrazy obličeje nebo třeba oční kontakt, nejsou k určení výsledku rande nijak zvlášť užitečné. Jako velmi spolehlivé se pro správnou předpověď naopak ukázalo právě to, jestli dojde ke sladění srdečního rytmu a úrovně pocení anebo nikoliv. Jak se zdá, naše těla velmi rychle poznají, jestli má vztah s partnerem nějakou budoucnost.

Skutečně málokteré dílo zabývající se historií českých zemí vzbudilo tak protichůdnou vlnu názorů jako slavná Hájkova kronika. Na světlo světa vstoupil tento ambiciózní literární počin roku 1541. A již v té době vyvolal rozporuplné reakce. Ale bez ohledu na to, jak byl Václav Hájek z Libočan v minulosti hodnocen jinými historiky a jak jej dnes vnímáme my, je nesporné, že takřka na tři dlouhá staletí zásadně ovlivnil vnímání českých dějin v rámci celé společnosti.

Hájkovo životní dílo překládali četní následovníci do němčiny i latiny a poučení v něm hledaly celé generace čtenářů a učenců. Nejedenkrát stálo za vzor jinému historickému dílu. Autor si dokonce vysloužil přízvisko „český Livius“ a jeho kronika posloužila jako předloha kupříkladu známému literátovi Bartoloměji Paprockému z Hlohol.

Tetínské začátky

Vydání kroniky předcházely dlouhé přípravy, během nichž Hájek prodléval šest let na pošmourném Tetíně v úřadu místního faráře. Nápad sepsat rozsáhlou kroniku českých zemí však dostal nejspíš již koncem dvacátých let 16. století, kdy působil na Karlštejně a měl tam ideální příležitost shromažďovat potřebné materiály. K nápadu ho nevedlo nic jiného než ambice prozatím nepříliš úspěšného církevního hodnostáře dokázat něco velkého.

Hájek byl odchován dobou počínajícího humanismu a rád zdůrazňoval latinské heslo soudobých učenců „Ad fontes!“, čili „K pramenům!“ Myšleny tím byly především antické prameny poznání, ale i primární historické prameny, jimž by měl dějepisec dávat přednost před informacemi takříkajíc z druhé ruky.

Hájek skutečně při tvorbě svého díla využil celou řadu původních dokumentů, především listin a výpisků ze zemských desek. Také katolická šlechta Hájka ochotně pouštěla do svých rodinných archivů, kde našel nejeden historický poklad, a materiálně ho podporovala; mezi největší mecenáše patřil mocný Lev z Rožmitálu. Hájek tedy disponoval velmi dobrým zázemím, o čemž svědčí i to, že měl k ruce trojici písařů, kteří pro něj jednotlivé prameny vypisovali. Hájek však znal a ve svém díle využil také starší kroniky, jmenovitě Kosmovu, jež zaznamenává nejstarší dějiny přemyslovského knížectví, ale také Dalimilovu či Staré letopisy české. 

Dvojí kleště

Kromě panské pýchy, kterou mohl kronikář uspokojit například tím, že do kroniky pečlivě zaznamenal oslavné zmínky líčící předky daného aristokrata v těch nejlepších barvách, měla však katolická šlechta i jiný důvod k podpoře. Právě v době vzniku Hájkovy kroniky připravoval k vydání svou vlastní verzi českých dějin Martin Kuthen.

To by samo o sobě samozřejmě nevadilo, ovšem zmíněný muž patřil mezi zapřisáhlé protestanty a katolíci se jednoduše obávali, že sepíše dějiny z pohledu svého vyznání. Hájek jim tedy posloužil coby účinná zbraň v oblasti historické propagandy. Je třeba si uvědomit, že ve 30. letech 16. století zuřily v království nelítostné náboženské rozepře, byť se po zbraních prozatím ještě příliš horlivě nesahalo. Hájek postavený proti Kuthenovi tak představuje perfektní ukázku těchto soudobých střetů.

Ať tedy chtěl nebo ne, musel se Hájek podřídit svému dobovému okolí. Veškerou práci sice dokončil nejspíš již v roce 1539, ale trvalo ještě několik let, než kniha prošla přísnou korekturou tří vybraných katolických šlechticů. Za zmínku stojí alespoň Jan Hodějovský z Hodějova, jenž měl s autorem velmi dobré vztahy. Nekatolíci však drželi v rukou nemalou moc, a proto je nešlo při vydání knihy obdobného formátu přehlédnout. I oni podrobili výsledek Hájkovy práce zevrubné kritice. Autor tak byl ve dvojích kleštích. Těžko dnes ale soudit, jaký měl ve skutečnosti názor na to, že jeho dílo je silně ovlivněno dobovou objednávkou.

Čtenář nade vše

Z obtížné situace Hájek vyklouzl šalamounsky a povedlo se mu nakonec zavděčit drtivé většině čtenářů. S hledáním historické pravdy si při tom příliš hlavu nelámal, a tak mu nejspíš nebyly šlechtické požadavky příliš proti srsti. Hájek byl totiž především spisovatel s literárními ambicemi a skutečná historická hodnověrnost textu pro něj byla mnohem méně významná než čtivost a obliba u řadových čtenářů. Jak je řečeno výše, sám se sice rád zaklínal humanistickým myšlením a zdůrazňoval, že vše vypracoval na základě dostupných pramenů, ovšem na druhou stranu se nijak neštítil získané informace naprosto převrátit, poupravit či doplnit tak, aby dodal výsledné podobě na atraktivitě.

TIP: Kouzelník Žito: Kdo byl tajemný hrdina na dvoře Václava IV.?

Vznikl barvitý příběh líčící s neuvěřitelnou podrobností dějiny české země od dob Praotce Čecha až po korunovaci Ferdinanda I. roku 1527. Hájek k nadšení čtenáře objasnil vše, s čím si dodnes lámeme hlavy. U každé události věděl, kdy a kde se přesně udála, přičemž většinu z nich vylíčil s dech beroucími podrobnostmi. Jako pomyslnou třešničku na dortu nám občas uvedl i přesnou hodinu. Téměř se zdá, že musel být sám očitým svědkem všeho, co popisoval. Ve skutečnosti měl však děj pramálo společného s pravdou. Především nejstarší část jeho líčení, včetně života svatého Václava, je doslova jednou velkou pohádkou. 

Na Zemi máme celou řadu aktivních i vyhaslých sopek. To ale neznamená, že by Země byla tím nejvíce vulkanickým tělesem Sluneční soustavy. Tento titul bezesporu náleží Jupiterovu měsíci Io. Planetární vědci hlásí, že největší vulkán měsíce Io je již jen krůček od velkolepé erupce. Může k ní prý dojít každým dnem.

Tímto největším vulkánem je Loki Patera, který má podobu vulkanické prohlubně na povrchu měsíce Io. Je to vlastně aktivní vulkanické jezero, které je přímo napojené na rezervoáry magmatu pod povrchem Jupiterova měsíce. Erupce takového vulkánu vypadá tak, že na povrchu lávového jezera nejprve utuhne krusta a tuto krustu následně prorazí tlak a horko magmatu, který se hromadí pod ní.

Pravidelné erupce lávového jezera na Io

Jak ukazují pozorování, 200 kilometrů široké lávové jezero Loki Patera prodělává takové erupce dost pravidelně, přinejmenším v průběhu posledních desetiletí. Poslední erupci Loki Patera vědci předpověděli se slušnou přesností. Došlo k ní v květnu 2018. Teď předpovídají, že k nové erupci dojde v září 2019. K naplnění této předpovědi sice zbývá už jen pár dní, vulkán Loki Patera by to ale ještě mohl krásně stihnout.

TIP: Americká sonda Juno objevila další sopku na vulkanickém měsíci Io

Erupce Loki Patera jsou sice relativně pravidelné, jejich periodicita se ale zvláštním způsobem mění. V pozemských devadesátých letech docházelo k erupci tohoto svérázného vulkánu každých cca 540 pozemských dní. Okolo roku 2000 se erupce Loki Patera staly chaotickými. A kolem roku 2013 se pravidelnost erupcí opět vrátila. Teď tento vulkách produkuje erupce zhruba jednou za 475 dní.