V dnešní době mohou být celebritami i roboti. Jednou z nich je nesporně i populární humanoid Atlas ze stále Boston Dynamics. Na tomto robotovi je krásně vidět, jak rychlý je dnes pokrok ve vývoji humanoidních robotů a především jejich umělé inteligence. Není to tak dávno, co byl Atlas ještě nemotorné nemehlo.

Zhruba před rokem se Atlas objevil ve zprávách a na sociálních sítích se svými pozoruhodnými pohybovými dovednostmi. Jeho parkour oslnil celý svět. Teď se Atlas vrací do středu pozornosti médií a je opět úžasný, ještě podstatně lepší, než byl posledně. Teď je Atlas suverénní gymnasta, který by s přehledem strčil do kapsy většinu z nás.

TIP: Humanoidní robot Atlas od Boston Dynamics se dal na parkour

Boston Dynamics nepřehánějí, když o svém Atlasovi mluví jako o nejpohyblivější humanoidním robotovi světa. Atlas je postavený převážně ze 3D tištěných komponent a váží 80 kilogramů. Jak je patrné na nově zveřejněném videu Boston Dynamics, robotovy pohonné systémy a pokročilá umělá inteligence mu dovolují zvládat velmi rozmanité a často náročné pohyby. Co asi Atlas předvede příště?

V březnu 1965 vystoupil sovětský kosmonaut Aleksej Leonov jako první člověk v historii do otevřeného kosmického prostoru. Když se ještě téhož roku spolu se svým velitelem Pavlem Beljajevem poprvé setkal s týmem amerických astronautů, pronesl ve své řeči – navzdory probíhajícímu závodu o dobytí Měsíce –, že pokud chce lidstvo ve vesmíru něčeho dosáhnout, měly by obě strany spolupracovat. A dodal, že by byl rád, kdyby si jednou Američané a Rusové připili vodkou ve společném kosmickém plavidle. Netušil přitom, že jeden z přítomných astronautů USA, Donald „Deke“ Slayton, jej za deset let vezme za slovo.

Přestože to bylo v dobách studené války nevídané, nakonec mělo na slova Alekseje Leonova skutečně dojít: V květnu 1972 podepsali americký prezident Richard Nixon a sovětský vůdce Leonid Brežněv v Moskvě zásadní dohodu o společné misi lodí Sojuz a Apollo, které se měly o tři roky později spojit na zemské orbitě. K tomu okamžiku však vedla ještě poměrně dlouhá cesta.

Při hledání motivů nečekané spolupráce narazíme kromě politické propagandy i na ryze praktické přínosy. Například Apollo dopravilo na místo setkání relativně přelomové zařízení – stykovací modul, umožňující spojení sovětské a americké lodi, jež měly pochopitelně různé dokovací uzly. Tehdy měl zmíněný mechanismus zvyšovat šance na záchranu posádky, která by například kvůli poruše pohonné jednotky uvízla v kosmu. Vesmírní trosečníci by se díky projektu Sojuz–Apollo nakonec dostali zpět na Zemi i v lodi cizí kosmické agentury, pokud by neměli k dispozici vlastní plavidlo. V neposlední řadě pak počátek sdílených vesmírných projektů sliboval úsporu budoucích nákladů na obou stranách.

Nejdřív párty, pak zklamání

Na oběžné dráze si mělo podat ruce pět mužů. Do posádky Sojuzu 19 byl nominován Aleksej Leonov jako velitel a Valerij Kubasov. Ten původně působil coby konstruktér kosmických lodí a v říjnu 1969 se zúčastnil zajímavé mise Sojuz 6, při níž uskutečnil pokusy se svařováním a tavením kovů v beztíži a také zkoušel demontovat a spravovat různá zařízení. Sověti dokonce Američanům slibovali, že kdyby se během společného letu na Apollu něco pokazilo, Valerij to spraví…

V Apollu ASTP (Apollo-Sojuz Test Project) měl do vesmíru zamířit velitel Thomas Stafford, který se účastnil dvou misí Gemini a jako velitel Apolla 10 testoval na jaře 1969 lunární přistávací modul při letu nad Měsícem. Stafforda pak doplnil pilot velitelské sekce Vance Brand – nováček, jenž předtím sloužil v záložní posádce Apolla 15 – a pilot stykovacího modulu Donald Slayton, šéfastronaut zodpovědný za sestavován posádek, kterého dřív uzemnily problémy se srdcem.

Když se v roce 1972 Američané a Sověti pustili do příprav společné mise, nebyla nejprve situace snadná, už kvůli jazykovým bariérám a počáteční nedůvěře. Krásné vzpomínky na výcvik v Sovětském svazu uvedl Slayton v knize Moon Shot z roku 1994. Když byl v SSSR poprvé, bydleli američtí astronauti v hotelu poblíž centra Moskvy a téměř každý večer popíjeli v tamním baru s lidmi z celého světa – bylo to zkrátka společenské centrum pro cizince. Každé ráno pak stál před hotelem autobus, který Američany odvezl do Hvězdného Městečka a večer zase zpět.

Když mířila Slaytonova posádka na výcvik do Sovětského svazu podruhé, těšili se astronauti na další mezinárodní párty v moskevském hotelu. Jenže autobus je z letiště zavezl rovnou do Hvězdného Městečka za Moskvou, kde Sověti postavili hotel jen pro ně! „Chovali se záhadně a nám se to ani trochu nelíbilo. Byly tam jen samé borovice. Borovice, ploty s ostnatým drátem a těžká ostraha. Dívali jsme se na sebe a nechápali jsme, co se děje,“ vzpomínal Slayton. Když pak chtěla americká posádka vyrazit na konci pracovního dne do Moskvy a pobavit se, netvářilo se sovětské vedení právě nadšeně. 

Nový hotel byl hezký a útulný a astronauti měli k dispozici bar i vlastní kuchaře – jen trpěli mírným nedostatkem běžných věcí, jako byly ručníky, mýdlo nebo třeba špunty do van a umyvadel. „Být to ryze komerční hotel, tak do týdne zkrachuje… V Americe určitě,“ uvedl Slayton.

Napíchnutý hotel

Největší překvapení ovšem astronauty teprve čekalo. Jednou večer se Slayton se Staffordem na hotelu bavili: Stěžovali si na ruské pivo mdlé chuti a prohlásili, jak by bylo skvělé mít k pití něco lepšího. Když se příštího dne na hotel vrátili, našli všechny ledničky plné českého piva. Astronautům postupně došlo, že se všude okolo nacházejí skryté mikrofony a Sověti jejich konverzaci poslouchají. Stafford a Slayton mohli sice udělat skandál, místo toho se však rozhodli situaci využít.

„Naučili jsme se mluvit k lampám, stěnám a tak dále – prostě všechno mělo uši. Jeden náš člověk prohlásil, že by bylo dobré mít víc ručníků a mýdel. A příští večer jich tam byla spousta. Další zmínil, jak by bylo skvělé mít kulečník – a když jsme se druhého dne vraceli z výcviku, málem jsme o něj zakopli! […] Pracovalo s námi pár ruských techniků, které jsme neměli zrovna v lásce kvůli jejich přístupu. A tak jsme si jednou večer povídali, jací jsou to pitomci. A heuréka – už jsme je nikdy neviděli,“ uvedl Slayton.

Rusové jsou však od přírody srdeční lidé a bariéry rychle padaly. Brzy začali místní pořádat v hotelu pro americké astronauty divoké „vodka-koňak jízdy“ a posádky obou lodí se rovněž spřátelily. Slayton například s úsměvem vzpomínal na sněhovou koulovačku ve Hvězdném Městečku, při níž se muži z mise Sojuz–Apollo chovali jako malí kluci. A když zase Sověti přiletěli do USA, Slayton s ostatními je pohostili bourbonem, vzali je rybařit do příbojů floridského oceánu či na rodeo.

Deke Slayton rovněž odmítl spekulace, že se stal společný projekt živnou půdou pro průmyslové špionáže na obou stranách. Lodě Sojuz a Apollo byly již tehdy konstrukčně staré a Sověti i Američané sázeli do budoucna na raketoplány – konkrétně na programy STS a Buran. Rozhodně si však mezi sebou nevyměňovali informace o vývoji těchto strojů, a v případě SSSR dokonce ani o jejich existenci. Pokud tehdy Sověti od Američanů něco pochytili, jednalo se podle Slaytona o systém řízení a managementu.

Dokončení: První vlaštovka kosmické spolupráce: Společný let Sojuzu a Apolla (2.)

Jako nejtěžší část příprav pak Deke uvedl 700 hodin ruštiny, které musel absolvovat. Platilo totiž, že jakmile se lodě na oběžné dráze spojí, budou Američané mluvit rusky a Sověti zase anglicky. Nezbytná byla i spolupráce pozemního personálu obou zemí, takže jazykové výuky si všichni užili dosyta.

Základy astronomických znalostí získal Komenský od svého učitele Jana Jindřicha Alsteda na studiích v Herbornu, kam se zapsal 30. března 1611, a později na akademii v Heidelberku, kde studoval od června 1613. Na Moravu se vrátil na jaře následujícího roku. Od Alsteda přejal i encyklopedický charakter psaní svých děl. Během svého života si astronomické vědomosti doplňoval korespondencí i osobním stykem s učenci. Jmenujme například polského hvězdáře Jana Hevelia, který měl na jeho astronomické názory podstatný vliv. Také setkání s francouzským filozofem a matematikem René Descartem jistě obohatilo Komenského o nový pohled na kosmos. Ve svých filosofických a pedagogických dílech shromažďoval tehdejší znalosti a představy o vesmíru, ale snažil se i o vlastní přístup ke kosmologickým otázkám své doby. 

Seznámení s Koperníkem 

S Koperníkovým spisem O obězích nebeských sfér se Komenský seznámil v Heidelberku. Koupil si ho od vdovy po svém profesoru matematiky Jakubu Christmannovi. Sice zůstal celý život geocentrikem a setrvával na pozicích teologa, vyznávající nehybnou Zemi jako střed vesmíru, ale to neznamená, že ho nezajímaly jiné kosmologické postoje. Svědčí o tom právě koupě Koperníkova díla, i když s jeho sluncestřednou hypotézou nesouhlasil. Nebyl moc zběhlý v matematice, a nebyl proto schopen dílo po matematické stránce pochopit. Knihu si koupil za poslední peníze, takže musel jít domů na Moravu pěšky. To ukazuje na značný zájem o myšlenky polského učence. 

V díle Náčrt vševědy z roku 1643 se Komenský vyjadřuje ke Koperníkovu heliocentrismu, že „sice opticky vypadá jeho theorie pěkně, ale ne podle pravdy, protože odporuje Písmu“. Starověký názor o geocentrickém uspořádání světa byl oficiálně přijat církví v první polovině 13. století. Stal se součástí církevního dogmatu a šiřitelům Koperníkových myšlenek hrozil inkviziční soud. Komenský se snažil vyvrátit heliocentrický model vesmíru v díle Vyvrácení Descartovy filosofie a Koperníkovy astronomie, ale to shořelo při požáru Lešna v roce 1656. 

Jak vyplývá z dopisu Komenského profesoru gymnázia v Gdaňsku Janu Mochingerovi z února 1633, měl vlastní představu o vesmíru. Jednalo se „o pojetí astronomie, vybavené hypothesami nejjednoduššími, nejsnazšími, a co je hlavní, odvozenými z přirozené povahy nebes. Snad jí také předložím posudku veřejnosti. Když jsem odhodil neužitečné haraburdí ekcentriků, epicyklů a reálných kruhů, jakož i ten obludný koperníkovský pohyb země, budou moci býti pomocí našich hypothes, a to těch nejjednodušších, zachovány veškeré zjevy a pochopeny s takovou snadností, že jim porozumí i dítě při pouhé četbě bez učitele.“ Bohužel nic bližšího o Komenského hypotéze nevíme, protože se zatím nenašla. 

Pozorování dalekohledem

Nedlouho po objevu dalekohledu na přelomu 16. a 17. století, byl tento vynález na konci prvního desetiletí 17. století použit také pro astronomická pozorování. Komenský se s převratnými objevy učiněnými dalekohledem mohl pravděpodobně seznámit již za studií v Heidelberku, kam jistě dosáhl ohlas Galileova Hvězdného posla (tiskem vyšel v roce 1610), ve kterém italský fyzik a astronom jako první učenec publikoval svoje pozorování Měsíce, Venuše, Jupitera, Saturnu a Mléčné dráhy. O Mléčné dráze Komenský píše ve spisu Přehled fyziky z roku 1633: „Mléčná dráha (to je nejbělejší pruh na nebi) je shluk velmi malých hvězd, jak je možno poznat přesnými dalekohledy.“ Je dost pravděpodobné, že citace Komenského je přepisem z Dioptriky, již napsal Johannes Kepler, německý matematik a astronom působící na začátku 17. století na dvoře Rudolfa II. Tento význačný astronom a objevitel stěžejních zákonů pohybu těles ve vesmíru také sestrojil dalekohled sestávající se ze dvou čoček – spojek, na rozdíl od Galilea, který použil jako okulár rozptylku. 

Komenský se na vlastní oči přesvědčil při společných pozorováních s Janem Heveliem, purkmistrem, který si v Gdaňsku vybudoval observatoř, že krátery a hory na Měsíci jsou důkazem, že toto těleso není podle dosavadních oficiálních představ z dokonalého éteru, ale že se jako ostatní kosmická tělesa podobá Zemi. S Heveliem se Komenský seznámil v roce 1642, kdy se usadil v polském Elbinku. Upozornil na Heveliovy astronomické výzkumy knížete Rákócziho, když působil v jeho službách v Blatném Potoku, a probudil v něm zájem o astronomická pozorování. V září roku 1650 požádal Hevelia o dalekohled pro Rákócziho, byl ovšem poslán až v lednu 1652. Než dalekohled došel, Rákóczi zemřel a dalekohled byl vrácen purkmistrovi. Po odchodu z Elbinku v roce 1648 se už s ním  Komenský osobně nestýkal. 

Praktická astronomie

Při studiu astronomické tématiky v Komenského díle můžeme nabýt dojmu, že Komenský byl spíše kompilátor astronomických novinek, objevů a hypotéz, ale za astronoma praktika ho nelze považovat. To, že se účastnil astronomických pozorování s Heveliem, z něj neudělalo astronoma. Tento dojem však není docela správný, o čemž nás přesvědčuje velice zajímavé dílo, které mělo sloužit jako pomůcka pro žáky lešenského gymnázia. 

Jedná se o rukopis psaný česky O vycházení a zapadání hvězd oblohy osmé, který nikdy nevyšel tiskem. Je to jakási astronomická mapa ve slovní podobě, sloužící k identifikaci hvězd a souhvězdí na obloze v různých hodinách a v různém období roku, tak, „aby se i bez glóbu, kdykoliv v roce, která zvláštní hvězda se spatří, co a jaká jest a jak slove, spatřiti mohlo“. Obzor pozorovatele Komenský rozdělil na 24 dílů po 15 stupních. V takto vzniklých sférických trojúhelnících se společným vrcholem v zenitu se před zraky pozorovatele pohybují hvězdy a celá souhvězdí jen zdánlivým pohybem. Jednotlivé mapky jsou v Komenského spisu nahrazeny slovním komentářem situace na obloze a ta je v tabulce označena abecedním pořadím. Dílo vznikalo před rokem 1628, ještě před učencovým odchodem do exilu. Dokončil je pak v Lešně.

Kosmologie

V souvislosti s Komenského kosmologickými myšlenkami se ukazuje pozoruhodná spojitost se současnými úvahami o úloze Boha v kosmologii. Komenský uvádí, že Bůh je tvůrcem a prvním hybatelem vesmíru, ale dál je vesmír ovládán nepřímo prostřednictvím tří principů, které Bůh stvořil – prvotní hmotou, světlem a duchem. Tyto principy dnes chápeme jako přírodní zákony. Komenský říká, že by bylo nedůstojné Boha, kdyby stále zasahoval do běhů světa. Principy taky hrají důležitou úlohu při úvahách o tom, zda je vesmír konečný, nebo ne.

Tímto tématem se Komenský zabýval v Obecné poradě o nápravě věcí lidských v kapitole O zániku materiálního světa. Zánik principů (přírodních zákonů) je možný pouze, až Bůh zhasne Slunce a hvězdy. Mezitím se budou rodit a zanikat jsoucna – vesmíry. Komenský tu podává náčrt hypotézy oscilujícího vesmíru, to jest vesmíru, který projde od velkého třesku k velkému krachu, čímž ale nezanikne, protože dalším velkým třeskem vznikne nový. To se pak znovu opakuje. Dále Komenský uvádí, že až bude odstraněno střídání zrodu a zkázy, potom bude vesmír neměnný a stále takový na věky. 

Ruská vláda pozorovala úspěšný vývoj konceptu T-90 a v roce 2005 se rozhodla pro nákup dalších strojů, načež ministři vyzvali konstruktéry k vývoji svařované věže odlišné od indického provedení.

Předchozí část: Obrněnec na přelomu ocelových generací: Ruský tank T-90 (1)

Když v Uralvagonzavodu zjistili, že úvodní objednávka zní na směšných 14 kusů(!), odmítli rozsáhlejší práce zahájit. Úředníkům ministerstva obrany nezbylo než souhlasit s konfigurací blízkou verzi T-90S, která – bez jakýchkoliv armádních zkoušek – vstoupila do služby jako T-90A. Už první dodané kusy se mohly pochlubit motory V-92S2, zaměřovačem T01-K05 Buran-M (schopným i noční činnosti a zaznamenávajícím cíle na 1,8 km) a reaktivním pancéřováním Kontakt-5.

Malý zájem Moskvy 

Dalších 31 kusů T-90A, které Moskva odebrala v letech 2006–2007, se vedle vylepšeného pancéřování vyznačovalo běloruským pasivním zaměřovačem Peleng a termální kamerou Catherine-FC od společnosti Thales. Vývoj, na němž se kromě expertů Thalesu podíleli i ruští odborníci z podniku VOMZ, dal do roku 2012 vzniknout mimo jiné nové generaci termálních zobrazovacích zařízení Catherine-XP. Moderní elektronické systémy pro ruské obrněnce vznikají i v dalších podnicích – kupříkladu krasnogorský závod v roce 2016 dokončil testy systému nočního vidění Irbis-K, jenž má strojům T-80U i T-90 umožnit překonat dosavadní nadvládu západních tanků v oblasti senzorického vybavení. Údajně detekuje cíle za jakýchkoli světelných podmínek až na 3 240 m.

Další kvalitativní posun přinesla verze T-90AM vybavená systémem řízení palby Kalina, novým nabíjecím automatem a reaktivním pancířem Relikt. Přes neustálé zlepšování parametrů nedosáhly moskevské objednávky T-90 očekávané úrovně ani v 21. století. K roku 2007 sloužilo u ruských pozemních vojsk asi 334 strojů a námořní pěchota disponovala pouhými sedmi exempláři. Roku 2008 se zablýskalo na lepší časy, neboť armáda začala každoročně odebírat 62 T-90A, ale už v roce 2011 odběry zase zastavila ve prospěch obrněnce T-14 Armata nové generace.

Z dnešního pohledu se tento krok jeví jako uspěchaný – Moskva původně hodlala mezi roky 2015–2020 pořídit až 2 300 strojů T-14, avšak ekonomické potíže i problémy s vývojem T-14 zredukovaly číslo na méně než 200 kusů a zpozdily dodávky minimálně o pět let. Mezitím pokračovala licenční produkce T-90 v Indii, která dnes provozuje úctyhodných 1 650 strojů (označovaných jako Bhíšma podle hrdiny eposu Mahábhárata) v různých modifi kacích. Značná část sérií odpovídá na míru doladěnému provedení vzešlému ze zkušeností s T-90S a vyvinutému v indicko-rusko-francouzské spolupráci. Může se pochlubit mimo jiné vylepšenou věží. 

Raketa v hlavni 

Ačkoliv se od sebe jednotlivá provedení „devadesátky“ liší, některé parametry zůstávají stejné. Hlavní výzbroj tvoří různé verze 125mm kanonu 2A46M s hladkým vývrtem hlavně, který vznikl dalším vývojem protitankového děla Sprut z konce 80. let. Je vybaven ejektorem a stabilizován v horizontální rovině elektromechanicky a ve vertikální rovině elektrohydraulicky. Nabíjení obstarává automat, díky čemuž není třeba nabíječ, a tříčlenná osádka tanku sestává pouze z řidiče, střelce a velitele. Zásoba vezených granátů činí 40–43 kusů podle konkrétní verze obrněnce.

Většina se nachází v otočném zásobníku nabíjecího automatu na dně korby, zbytek ve schránce uvnitř tanku a ve vnější schránce připevněné k zadní části věže. Kromě průbojných podkaliberních střel APDSFS stabilizovaných křidélky a vysoce explozivních kumulativních nábojů HEAT různých typů lze z kanonu odpalovat i řízené protitankové střely 9M119M Refleks s poloautomatickým naváděním pomocí laserového paprsku. Dokážou ničit cíle na vzdálenost od 100 m do 6 km a kromě obrněnců si poradí i s nízko letícími vrtulníky. Sekundární výzbroj tvoří koaxiální kulomet PKT či mladší PKTM ráže 7,62 mm a protiletecký NSVT nebo Kord ráže 12,7 mm.

Lehká váha

Zásoba paliva 1 600 l umožňuje tanku dojezd asi 550 km na silnici a o 100–150 km méně v terénu, maximální rychlost atakuje 60 km/h. S dieselovými motory řady V-84 a V-92 vyráběnými v Čeljabinském traktorovém závodě inženýři spřáhli mechanickou převodovku, která zahrnuje primární redukční a dvě planetové finální převodovky a dvě planetové rozvodky.

Podvozek na každé straně sestává z šesti pojezdových kol, jednoho hnacího vzadu a napínacího vpředu. Je odpružen pomocí torzních tyčí osazených hydraulickými tlumiči, pásy se skládají z článků kombinujících kov a kaučuk. Postupné zesilování ochrany a instalace výkonnějších motorů zvedly hmotnost z původních 46 tun u T-90 až na 48 tun u nejmodernějších variant. I tak představuje „devadesátka“ v porovnání se západními typy lehkou váhu – kupříkladu poslední verze Leopardu 2A7 má 64,5 tun.

V červnu a červenci letošního roku vystoupily teploty zatím na nejvyšší zaznamenanou úroveň a rekordy padaly na všech kontinentech, včetně arktických oblastí. V Grónsku, kde se rtuť teploměru počátkem srpna vyšplhala až k 22 °C, se za jediný den rozpustily dvě miliardy tun ledu. A zatímco v jedné části světa působí oteplení vzestup hladin, jinde vyvolává neobvyklé sucho, které se stává ideální potravou pro hladové plameny. 

Když koncem června vypukly na západě Sibiře první větší požáry, nikdo jim nevěnoval zásadní pozornost. Fenomén hořící tajgy se s různou intenzitou opakuje každý rok: Mezi léty 1975 a 2005 lehly vždy popelem v průměru čtyři miliony hektarů lesa. Obvykle však hoří oblasti ležící stovky kilometrů od nejbližší civilizace a místní úřady nemají lidi, techniku ani peníze, aby situaci řešily. Ruská agentura pro ochranu přírody zaměstnává celkově asi jen tři tisíce hasičů a k dispozici má 24 letadel a helikoptér, což pro nejrozlehlejší zemi světa ani zdaleka nestačí. Ohnivá katastrofa pak v určitém rozsahu porostům prospívá a je zbytečné – a pro zdraví lesa dokonce škodlivé – do ní zasahovat. Všichni tudíž zůstali v klidu. 

Neveselé zprávy

V průběhu července se však objevovaly první zprávy, jak velká plocha vlastně hoří. Zodpovědné osoby záhy zjistily, že už nejde o malé a izolované ohně daleko v tajze, ale o nesmírně rozlehlé území. Řada měst v regionech Krasnojarsk a Irkutsk se ocitla v sevření dusivého kouře a petici za zásah proti požárům podepsalo on-line na 830 tisíc lidí. Situací se tak museli začít zabývat i politici. 

Hádky v Dumě dlouho k ničemu nevedly, protože mezi zákonodárci převládal názor, že hašení je pouze mrháním peněz. Proti tomu se však okamžitě zvedla vlna odporu, vyjádřená slovy novosibirského novináře Nikolaje Salnikova, který v živém televizním vstupu vzkázal: „Moskvo, zapni si mozek.“ Salnikov sice záhy dostal „vyhazov“, což ovšem nic nezměnilo na faktu, že se požáry rozšířily na plochu přesahující 1,1 milionu hektarů a situace se stala kritickou. Duma tedy nakonec 31. července vyhlásila stav nouze a poslala hasičům na pomoc vojáky a letouny, aby bylo možné ochránit alespoň osídlená území. 

Co se oproti minulým rokům změnilo? A jsou sibiřské požáry v něčem závažnější než ohnivá katastrofa, která v tutéž chvíli devastovala centrální Portugalsko, Kalifornii nebo Yellowstonský národní park? 

Prastará zásobárna

Tajga coby ohromný lesnatý pás, který se táhne přes celý sever Eurasie a napříč Severní Amerikou, je pro stabilitu planety nesmírně důležitá. Titul „zelených plic planety“ sice patří amazonskému deštnému pralesu, jenž zpracovává zhruba polovinu veškerého vyprodukovaného oxidu uhličitého, který mimo jiné zesiluje skleníkový efekt. Tajga ovšem funguje jako dlouhodobé skladiště uhlíku. 

Rostliny stahují CO2 z atmosféry a během fotosyntézy ho přeměňují na kyslík a živiny, přičemž uvolněný uhlík slouží coby stavební kámen pro další procesy nutné k jejich růstu. Prodlužování větví a kořenů i obnova listí – při tom všem se zmíněný prvek stává součástí složitějších sacharidů, jež pohánějí růst rostlinných buněk. Jenže zatímco v tropech se odumřelé části stromů při vysoké vlhkosti, dostatku slunce a silných deštích rychle rozkládají, a vracejí tak uhlík do koloběhu CO2, tajga dokáže v důsledku výrazně chladnějšího a suššího podnebí tuto mrtvou hmotu uskladnit. Dlouhodobě tak snižuje množství skleníkových plynů v atmosféře: Odhaduje se, že jen na území Ruska zadržuje 30 % veškerého uhlíku na planetě. 

Zvíře v rašelině

Tajga však nepředstavuje pouze obrovský les a vrstvu humusu pod kořeny stromů. Západosibiřskou rovinu, největší ploché území světa, tvoří z převážné většiny permafrost. Trvale zmrzlá půda po milionech let vývoje a ukládání odumřelého dřeva naakumulovala ohromné množství metanu, který je coby skleníkový plyn v zadržování tepla až dvacetkrát účinnější než CO2. Svrchní vrstvu permafrostu pak z velké části utvářejí rašeliniště a Rusko drží v jejich množství opět primát – 60 % světových zásob rašeliny se nachází na Sibiři. 

Pokud vzplane příliš velká plocha a současně trvá sucho, ztratí rašeliniště část vody a může se vznítit. Jeho zažehnutí pak kontrolu plamenů nesmírně ztěžuje, protože oheň dokáže v doutnající půdě přetrvat dlouhodobě, a dokonce přečká i zapadnutí silnou sněhovou pokrývkou. Jeden z rozsáhlých požárů na Aljašce, který média pojmenovala „the Beast“ neboli „zvíře“, zničil v roce 2016 tisíce domovů a donutil úřady evakuovat město Alberta. „Zvíře“ pak hluboko v rašelině přežilo následující zimu, načež se ho definitivně podařilo uhasit až na jaře. V Kanadě jsou dokonce zdokumentovány ohně, jež po prohoření k vrstvě mělce uloženého uhlí přetrvaly celá desetiletí. 

Sibiř jako ementál

Zahřátý permafrost podstatně snáz uvolňuje metan. Ohromné díry, z nichž mnohé měří v průměru přes kilometr, se na Sibiři začaly objevovat loni a výmluvně dokládají sílu unikajícího plynu. Ačkoliv není jasné, zda dochází ke spektakulárním výbuchům kapes, nebo se zemina jen líně zhroutí dovnitř, výsledek zůstává tentýž: Při pohledu z letadla připomíná země ementál. Méně viditelné je pak pronikání metanu do nespočetného množství jezer a řek v oblasti.

Úniky skleníkových plynů jdou na vrub globálnímu oteplování, které zároveň samy obratem urychlují. Podle výzkumů se v hloubce 10 m, kde by již nemělo docházet k žádným výkyvům, teplota permafrostu pomalu zvyšuje. V celosvětovém průměru jde „pouze“ o 0,3 °C, nicméně na některých místech Sibiře a Aljašky se jedná až o 1,1 °C, což už stačí, aby se oxid uhličitý a metan začaly uvolňovat.

Bažiny se šíří

Tak výrazný nárůst teploty v tajze způsobuje právě požáry, které jsou větší, a doba, během níž se objevují, se prodlužuje. Například na Aljašce se jejich sezona od roku 1950 protáhla téměř o polovinu a množství ohňů klasifikovaných jako „velké“ se zdvojnásobilo. 

Nedotčený permafrost je pro vodu neprostupný – doslova po něm klouže jako po desce, a vytváří tak jezera či vrstvu bažinatých rašelinišť. Při nízkých teplotách to neznamená problém, protože organické zbytky se nestačí dost rychle rozložit a obsažený uhlík v nich zůstává bezpečně uložen. Svrchní vrstva rašeliny však velmi dobře hoří, a pokud se přes ni přežene oheň, plošně zvýší její teplotu a prohřeje i permafrost pod ní. 

Voda se pak vsákne hlouběji, což obratem uvolní další do té doby bezpečně „uzamčené“ organické zbytky. Bažiny a rašeliniště se rozšiřují, organický materiál se v nich rozkládá a do atmosféry unikají skleníkové plyny. Ty planetu dál zahřívají a tání permafrostu se urychluje. Koloběh se zdá nezastavitelný. Podle odhadů by měl tající permafrost do roku 2100 přispět k navýšení globální teploty o 0,3 °C, což se sečte se všemi ostatními klimatickými vlivy. 

Šest elektráren

Nejde však pouze o plyny uvolňované z půdy. Objem CO2 vznikajícího při hoření může být ohromný. Podle kalifornských klimatologů dokáže jeden požár, který přesáhne plochu 200 000 ha (tedy zhruba čtyřnásobek rozlohy Prahy), vyprodukovat tolik oxidu uhličitého jako šest uhelných elektráren za rok. Odhaduje se, že emise ze všech hořících oblastí světa přispívají do roční produkce CO2 z fosilních paliv osmi miliardami tun, což není z celkových 36 miliard právě málo. Naštěstí do sebe lokality, jež se po spálení opět zazelenají, část znečištění znovu stáhnou – i když zdaleka ne vše. Ročně se tak do ovzduší z ohňů dostane 5–10 % z globálně vyprodukovaného množství CO2. 

Je tedy třeba víc hasit? Odpověď zní – ne. Jakkoliv se to totiž zdá nepravděpodobné, požárů na planetě ubývá. Stojí za tím lidský hlad po půdě a rozšiřování zemědělských ploch, které jsou v důsledku kultivace mnohem méně náchylné k hoření a zůstávají pod neustálou kontrolou člověka. Lidé tak dokážou náhlý oheň rychle lokalizovat a zkrotit. Problém tkví v tom, že náhodné požáry v těžce dostupných oblastech daleko od civilizace se mnohem snáz šíří a dosahují vyšších teplot. Vzniká jich tak statisticky méně, ale jsou silnější a ničivější. 

Život tajgy

Jakmile oheň nabude určitých rozměrů, není v lidských silách ho uhasit. I lesní správa národního parku Yellowstone, kde patří požáry ke každoročnímu koloritu, chrání pouhá 2 % území a zaměstnává jediného profesionálního hasiče, jenž má k ruce asi 60 dobrovolníků placených jen v případě katastrofy. 

Plameny totiž patří k životnímu cyklu tajgy a ta si bez nich neporadí. Jejich periodické devastující účinky mají pro ekosystém smysl, protože odstraňují přílišné množství nahromaděné biomasy a čistí les. Například zmíněný Yellowstone proslul svými borovicemi, jež tvoří 80 % tamního porostu, přičemž jejich životní koloběh se bez plamenů neobejde. Mladé stromky potřebují dostatek světla, zelená střecha z korun vzrostlých stromů jim však téměř nedává šanci. Navíc má les tendenci zabírat travnatá území a snižovat tím biodiverzitu. Odstranění starého porostu tedy představuje nutnost, jíž se ekosystém přizpůsobil. 

Tamní borovice mají dva druhy šišek: První, sloužící „obyčejnému“ rozmnožování, se snadno otevírají a vypouštějí semena. Současně na stromech rostou malé, tuhé a pevně zalepené plody, jež v daném stavu přežívají i desítky let a otevřou se, jen když je olíznou plameny. Tím se zajišťuje, že se les obnoví i po žhavém infernu. 

Budoucnost v plamenech

Lepší než hašení je prevence. Především v amerických národních parcích funguje rozsáhlý program řízeného vypalování, jež zmenšuje jednolitou plochu lesa, a brání tak nekontrolovanému šíření plamenů. Například jen floridský lesní úřad vydává ročně 88 tisíc povolení k založení ohně. Les, který se vypálenými pásy člení na menší plochy, nemůže shořet v jediné velké vlně. Průběžné snižování porostů navíc uvolňuje značné množství vody, jež nevysají žíznivé kořeny, takže může stéct dolů po proudu do řek a jezer. 

Podobné preventivní kroky jsou však reálné jen tam, kde může lesní správa skutečně efektivně fungovat. A na ohromných ruských pláních jde o nesplnitelný úkol: Často tam neexistuje potřebná infrastruktura a v okruhu stovek, někdy i tisíců kilometrů se nenachází žádné větší sídlo. Je pravděpodobné, že se bude letošní plamenná sezona opakovat. Vyplní-li se katastrofické scénáře a planeta se do roku 2030 oteplí o 3–3,5 °C, promění se vyschlá půda ve snadnou kořist rozsáhlých požárů. 

Pro Evropany objevila Tahiti roku 1768 expedice francouzského mořeplavce Louise Antoina de Bougainville. V následujících desetiletích se sem vypravil mimo jiné James Cook a v roce 1789 dovedl kontrast mezi tvrdou službou na moři a zdejším příjemným pobytem posádku lodi Bounty ke známé vzpouře. Kdy se ale na ostrov dostali první Češi?

Astronomova mise

V červenci roku 1910 dorazil na Tahiti linkou ze San Franciska spisovatel a světoběžník Jan Havlasa. Jaké bylo cestovatelovo překvapení, když se doslechl, že na ostrově pobývá od dubna onoho roku jeho spolužák z pražských studií. Co víc, Havlasův starý kamarád zde budoval astronomickou observatoř. Domorodci mu říkali „člověk počítající hvězdy“. 

Následujícího roku se o tom psalo už i v pražském tisku: „Založení první hvězdárny v tropickém pásmu je navždy spojeno s českým jménem zásluhou Milana Štefánika, doktora filozofie pražské university, druhdy asistenta Janssenova na hvězdárně meudonské a několikáte již zvláštního vyslance francouzského Institutu [...].“

Podle této zprávy byl Štefánik „hýčkán vládou francouzskou a světovými institucemi vědeckými“, ale i to byla zavádějící informace. Štefánik, ač v Čechách studoval a česky mluvil, byl samozřejmě Slovák a o přílišném hýčkání se rovněž nedalo mluvit. Byl sice pověřen důležitou vědeckou misí, konkrétně zřídit observatoř a pozorovat průlet Halleyovy komety kolem země, ale tato činnost neprobíhala v žádném luxusu. Přesto dokázal vybudovat v těžkých podmínkách kromě hvězdárny i tři meteorologické stanice, jejichž personál zaučil. Halleyovu kometu sice nakonec pozorovat nemohl kvůli špatnému počasí, ovšem i tak vykonal spoustu záslužné práce. V první řadě zdokumentoval zatmění Slunce na ostrovech Tonga. 

Francouzská akademie věd za to Štefánika odměnila udělením ceny a zvláštní finanční odměny. Sen o tom, že se mu podaří provizorní tahitskou hvězdárnu definitivně dostavět a že bude fungovat trvale, se bohužel nesplnil, ačkoliv tomu v následujících letech věnoval veškeré úsilí.  

Kolonie, nebo výmysl?

Štefánikovy tahitské plány definitivně přerušila první světová válka. Když 4. května 1919 tragicky zahynul při návratu do vlasti, stal se kultovní osobností. Není divu, že časem vzbudily zájem i jeho počiny v Tichomoří. Tak se kupříkladu objevily informace, že astronom na ostrovech našel zapomenuté obrazy malíře Gauguina a získal dózu na tabák, kterou francouzský umělec vlastnoručně vyřezal. Mladý architekt Archibald Václav Novák se po Štefánikových stopách vypravil dokonce s finanční podporou ministerstva školství. V roce 1920 už ale našel observatoř takřka prázdnou a pohlcenou bujnou džunglí. Z osobních předmětů po jednom z tvůrců Československa zachránil jen nějaké knihy, malý hvězdářský dalekohled a pár drobností. 

Kromě toho dovezl Novák do vlasti ještě něco. V San Francisku se doslechl, že Štefánik hodlal na Tahiti založit osadu pro své krajany. Jeho informátor tvrdil: „Zatímco v Evropě a Americe musí lidé těžce pracovat v dolech a továrnách a přitom takřka zápasit o holou existenci, Tahiťané neznají těžké práce [...]. A když si Štefánik vzpomenul na těžký osud slovenského lidu v Americe, vznikla v něm myšlenka usadit některé slovenské rodiny na Tahiti.“

Uveřejněním tohoto tvrzení vyvolal Novák značné pobouření. Z pozice Štefánikova přítele vstoupil do věci nám už známý Havlasa a informace o plánech na založení tahitského Nového Slovenska odmítl jako smyšlenou báchorku. Jak ovšem léta ubíhala, břit Havlasovy kritiky se obrousil a nakonec začal uvádět, že ho Štefánik ohledně tohoto záměru žádal o jistou pomoc. 

Není divu, že se kolem Nového Slovenska objevují rozpory i v nejnovějších publikacích. Vladimír Ustohal, autor nejdůkladnější knihy o Češích na Tahiti, dospěl k závěru, že základ nejdivočejších teorií tvoří skutečnost, že si Štefánik s místním francouzským společníkem pronajal pro pěstování kokosovníků malý atol Tupai. 

Srdečný podvodník

Spory o Nové Slovensko teď nechme stranou. Neméně zajímavé totiž je, že v půlce dvacátých let se objevil nový kolonizační projekt. Podle něj byly Štefánikovy tahitské plány nezpochybnitelné a propagoval jejich následování. Vykreslený obrázek byl samozřejmě nanejvýš líbivý a figurovala v něm rajská půda i nová odbytiště pro průmysl mladé republiky. Ve zkratce řečeno, pisateli šlo o to, aby na Tahiti nalákal co největší množství krajanů. 

Kdo stál v pozadí tohoto podniku? Jistý Miloš Řivnáč, rozšafný třicátník disponující nemalou dávkou šarmu. Odvrácenou stranou mince byla skutečnost, že se před útěkem z Prahy nacházel pod policejním dohledem jako podvodník, hazardní hráč a defraudant. Před Řivnáčovou agitací rozvážně varovali lidé jako Havlasa a Novák a nakonec také někteří emigranti. Jeden z nich upozornil, že krásy Tahiti jsou sice velké, „bez peněz to však zde nejde, poněvadž se musí velmi těžce pracovati od 6–11 a od 1–5 hod. Žádný běloch nevydrží déle než 2–6 měsíců, aniž by těžce neonemocněl (reumatismus, zápal slepého střeva, otrava krve atd.).“

TIP: Prostě Červíček: Jak cestovatel Frič přivezl do Prahy Indiána

Řivnáčovi se sice povedlo nalákat na Tahiti několik tuctů lidí, ale jeho podnikatelský záměr kolonizovat údolí Papenoo zcela zkrachoval. Jako jistou polehčující okolnost můžeme o tomto podvodníkovi a hochštaplerovi uvést, že byl rovněž mimořádně dobrosrdečný a pohostinný, spíš nezodpovědný než zlý, a řada lidí na něj vzpomínala v dobrém. Snad mu nakonec prozřetelnost odpustila hříchy mládí a jeho jediným trestem zůstal fakt, že se nedočkal osvobození vlasti, jejíž osud těžce nesl. Zemřel v roce 1941.

Galaxie představují gigantické hvězdné ostrovy, kolem jejichž středu zdánlivě kolotají miliardy hvězd jako na obřím kolotoči. Pravdou je, že v naší Galaxii skutečně převažuje rotační pohyb jednotlivých stálic. Například Slunce ji celou oběhne za 220–250 milionů let a tento interval označujeme jako galaktický rok. Jelikož se naše stálice nachází asi 26 tisíc světelných let od středu hvězdného ostrova, znamená to, že krouží rychlostí kolem 230 km/s. 

Galaxie však není planetární soustava a nemá uprostřed koncentrované gravitační centrum. Pohyby hvězd proto velmi ovlivňuje jejich vzájemné působení. To vede k narušování pohybu od jednoduché rotace, přičemž tyto poruchy mohou v libovolném směru běžně dosahovat desítek kilometrů za sekundu. 

TIP: Nedobrovolně vyhoštění ze svých vesmírných domovů: Hvězdy, hvězdokupy i celé galaxie

Výjimku tvoří tzv. hyperrychlé hvězdy (hypervelocity stars, česky též prchající hvězdy): Pohybují se rychlostí přes 1 000 km/s a nejčastěji se nacházejí na trajektoriích, po nichž Mléčnou dráhu opustí. Jejich původ zůstává nejasný a dost možná souvisí s těsnými setkáními masivních stálic v ústřední oblasti Galaxie, kde leží velmi hustá centrální hvězdokupa.

Jezero Mono ve východní Kalifornii je jedním z míst, které spíše než Zemi připomínají nějaký cizí svět. Jezero je nesmírně zajímavé a zároveň extrémní. Jeho vody jsou tak slané a alkalické, že v něm nežijí žádné ryby. To ale rozhodně neznamená, že by jezero Mono bylo bez života. 

Američtí biologové zde nedávno objevili osm druhů červů, v tomto případě hlístic. Tři z nich už byly vědě známé, pět druhů je zcela nových. Hlístice jsou mimořádně přizpůsobené extrémnímu prostředí jezera. Jeden z nově objevených druhů hlístic je mimořádně odolný vůči jedovatému arzénu. Odolá až pětisetnásobku smrtelné dávky pro člověka. V jezeru Mono se mu tato schopnost mimořádně hodí, je tam totiž spousta arzénu.

TIP: Hlístice z doby ledové: Rozmražení červi obživli po 42 000 letech

Vědci zkoumali živočichy v sedimentu jezera Mono po dobu dvou let. Nově objevené hlístice je obzvláště zaujaly, protože právě hlístice z extrémních prostředí náleží k organismům, s nimiž se počítá pro kolonizaci Marsu a dalších světů ve Sluneční soustavě. Není tedy vyloučeno, že se hlístice z jezera Mono časem podívají i do vesmíru.