František Janeček se narodil 23. ledna 1878 v Klášteře nad Dědinou. Jeho otec Josef byl technicky nadaný sedlák, který působil v obci i jako starosta. Měl čtyři děti, prvorozená dcera záhy zemřela, tři synové se ale dožili dospělosti. Prostřední František vychodil obecnou školu v Klášteře a ve studiích pokračoval v Opočně. Snil o povolání lékaře, podle otcovy vůle ale studoval v letech 1892–1896 na strojnickém oddělení c. k. Vyšší státní průmyslové školy na Betlémském náměstí v Praze. Studium ukončil, ovšem k maturitní zkoušce nepřistoupil.

Následující rok strávil v Berlíně-Charlottenburgu, kde si na Vysoké škole technické zapsal přednášky z elektrotechniky. Následně, aby nabyl praktických zkušeností, nastoupil do Elektrické akciové společnosti, dříve Schuckert a spol. v Norimberku. Po návratu do Prahy získal místo u Elektrotechnické akciové společnosti, dříve Kolben a spol., ve Vysočanech jako konstruktér. 

Nizozemská mise

V „Kolbence“ se František Janeček plně osvědčil, mimo jiné svým podílem na konstrukci generátorů pro elektrárnu v pražských Holešovicích. Roku 1901 ho proto firma vyslala do nizozemského Maarssenu, kde budovala továrnu na dynamoelektrické stroje, a pověřila ho stavebním dozorem. Janeček využil několikaletého pobytu v Nizozemí ke studiu a šest semestrů byl posluchačem Vysoké školy polytechnické v Delftu. Krátce po příjezdu do Maarssenu se také seznámil s dcerou místního starosty Johannou Carolinou Strick van Linschoten, kterou si hned 5. července 1901 vzal za ženu. Téhož roku navíc přihlásil i svůj první patent na podzemní převod elektrického proudu, za který dostal ve Velké Británii 2 000 liber.

Roku 1904 se vrátil do Čech a jako šéf dílen pokračoval v práci u Kolbena. Ve vysočanské vile Flajšnerka se mu pak v únoru 1904 narodil první syn. Nemalé příjmy z prodeje patentů, ale i věno jeho ženy Janečkovi brzy umožnily postavit se na vlastní nohy. Přestěhoval se do Karlína a pracoval jako strojní inženýr a tlumočník z nizozemštiny. Zakoupil také velkostatek Hradsko u Kokořína, který sloužil rodině jako letní sídlo. Zde se věnoval svým zálibám, především vynalézání. Po zbytek roku žil v Praze, jen z dělnického Karlína se brzy přestěhoval do reprezentativnějšího secesního domu hned vedle Národního divadla.

Strojní laboratoř

Roku 1906 Janeček prodal do Německa svůj další patent, tentokrát na vylepšenou obloukovou lampu, za který získal 70 tisíc říšských marek. Tím si zajistil prostředky na zahraniční cestu, během níž v následujících dvou letech sbíral zkušenosti z tovární výroby v Anglii, Německu, Nizozemí a Belgii.

Po návratu si roku 1908 založil na dnešním Masarykově nábřeží naproti Mánesu soukromou strojní laboratoř. Její další rozvoj ale zbrzdila první světová válka, kdy Janeček musel narukovat. Po nedlouhém pobytu v Brixenu a na italské frontě se už koncem roku 1915 vrátil do Prahy, kde byl nedostatek kvalifikovaných dělníků zejména ve zbrojním průmyslu. Dostal se tak do konstrukčního oddělení firmy Breitfeld, Daněk a spol., kde náležitě uplatnil a rozvinul svůj vynálezecký talent.

Pro rakousko-uherskou armádu zkonstruoval náhradu za klasikou pneumatiku a vypracoval i návrhy na odstředivý vrhač min, odstředivý dělostřelecký zapalovač a nárazový ruční granát. Ani jeden z těchto vynálezů se sice do konce války nedostal do výroby, Janečkova práce byla přesto vysoce ceněna a od roku 1917 směl používat titul inženýr.

Zbrojovka F. Janeček

Teprve po vzniku republiky objednala československá armáda u firmy Breitfeld, Daněk a spol. první téměř půlmilionovou sérii Janečkových granátů. Z jejich výroby a prodeje přitom plynuly Janečkovi značné zisky. Obnovil proto strojní laboratoř a roku 1920 založil s bývalým dílovedoucím z „Daňkovky“ Františkem Kohoutkem společnost Kohoutek a spol. v Mnichově Hradišti. Hlavní výrobní náplní měly být nástroje a nářadí, jenže poválečná hospodářská krize vložený kapitál zcela znehodnotila. Janeček proto vyplatil Kohoutkovi podíl ve firmě, ponechal si její název a pokračoval ve výrobě svých ručních granátů.

Vedle podnikání se změnil i jeho rodinný život. Roku 1921 se v důsledku manželské krize rozvedl a vzápětí se znovu oženil s o 16 let mladší Miladou Fabiánovou, se kterou se znal od roku 1917. Později pak s ní měl ještě další dvě děti.

František Janeček plánoval přenesení firmy v Mnichově Hradišti do vlastních budov. Brzy se mu naskytla možnost koupit bývalou zájezdní hospodu Na Zelené lišce v Praze na Pankráci. Neváhal, protože v okolí byla řada volných pozemků, a 6. března 1922 podepsal kupní smlouvu. V dubnu změnil jméno firmy na Výroba vojenské výzbroje, přesných strojů, nástrojů a přístrojů Ing. F. Janeček a současně začalo stěhování. Finance na tento přesun získal mimo jiné díky vítězství v armádní soutěži na adaptaci kulometů. 

Stěhování do Týnce

Janečkovi se nebývale dařilo. Roku 1925 proto zakoupil pozemek v Týnci nad Sázavou, kde si nechal postavit honosnou funkcionalistickou vilu od architekta Otto Kohna. To ale nebylo vše, záhy začal finančně podporovat i modernizaci města. Přispěl na zřízení telefonní centrály, přístavby školy, výstavbu silnice a 50 tisíc korun věnoval i na nový regulační plán.

V Janečkově podnikatelské strategii nabýval Týnec stále většího významu. Postupně se totiž ukazovalo, že budoucnost jeho podnikání v Praze není bezproblémová. Roku 1923 obdržel od magistrátu desetileté provizorium, což ovšem znamenalo, že by roku 1933 musel v případě neprodloužení celou továrnu zbourat. Budovy jeho zbrojovky měly proto většinou jen dřevěnou nebo kovovou konstrukci a pořízené strojní vybavení nebylo nové, ale už použité.

Na rozhodnutí přesunout těžiště výroby do Týnce nad Sázavou měla zásadní vliv tragédie z 5. března 1926. Toho dne totiž došlo v Praze při převozu Janečkových granátů k výbuchu. Na místě zahynuli dva vojáci, kteří náklad převáželi, a jeden kolemjdoucí. Celá událost byla propírána v médiích a zbrojovce na popularitě nepřidala. Janeček proto takřka okamžitě požádal Státní pozemkový úřad o pozemek v Týnci. Vyjednávání se táhlo a kupní smlouva byla podepsána až roku 1929. Janeček byl přesto spokojen a už v květnu následujícího roku začala na pozemku vyrůstat nová slévárna, dokončená v červenci 1931.  

Motocykly Jawa

Podle původních Janečkových představ měly mít nové provozy v Týnci také jiný než zbrojní výrobní program. Roku 1927 mu totiž vojenská správa sdělila, že s odběrem kulometů končí. Nejistota zbrojních zakázek vedla Janečka nejprve k úvahám o zavedení výroby šicích strojů. Tyto plány ale nakonec vzaly zasvé a Janeček se roku 1929 pod vlivem prvorozeného syna Františka Karla rozhodl vyrábět motocykly.

František Karel Janeček totiž předtím nějakou dobu pracoval u strojírenské firmy Wanderer v Chemnitzu, která končila s výrobou motocyklů, a byla proto ochotna prodat licenci. Obchod byl brzy uzavřen, čímž vznikl základ dnes už legendární značky JAWA (JAneček + WAnderer).

TIP: Legenda jménem ČKD: Továrna, která vyrobila vše, od špendlíku po lokomotivu

Začátky ovšem nebyly lehké. Licenční motocykl Jawa 500 OHV, lidově zvaný Rumpál, byl totiž velmi silný, ale také drahý. Cenově se vyrovnal menším automobilům – s přívěsným vozíkem stál až 17 tisíc korun. Praskající přední trubková vidlice a další nedostatky ho navíc limitovaly. Už roku 1930 proto vznikla druhá výrobní série, která měla odolnější vidlici i lepší světlomet, cena byla ale stále vysoká, zhruba 14 tisíc korun. 

Opravdový úspěch zaznamenal až třetí motocykl Jawa 175 Villers z roku 1932, na jehož motor koupila firma licenci ve Velké Británii. Jednalo se o velmi lehký a moderní stroj, který se dal navíc pořídit za pouhých 4 650 korun. Jen během prvního roku vyrobila firma 3 020 těchto motocyklů a brzy s nimi doslova zaplavila republiku.

Lovci nových planet si už docela zvykli, že v cizích planetárních systémech nacházíme planety, jaké ve Sluneční soustavě neznáme. Objev exoplanety GJ 3512b je ale podle všeho doopravdy zaskočil. Jde totiž o plynného obra u velmi malé hvězdy. Mateřská hvězda je dokonce tak malá, že by podle stávajících teorií o vzniku planetárních systémů tak velkou planetu vůbec neměla mít.

GJ 3512 je relativně blízký červený trpaslík spektrální třídy M, kterého od Slunce dělí asi 31 světelných let. Je to velmi malá hvězda, i na poměry červených trpaslíků. Její hmotnost dosahuje zhruba jedné osminy hmotnosti Slunce a blíží se tím pádem spodní hranici hmotnosti známých hvězd. Zato nově objevená planeta je plynný obr, jehož hmotnost odpovídá minimálně polovině hmotnosti našeho Jupiteru.

Exoplaneta mimo teorie?

Znamená to, že hvězda je v tomto systému jen asi 250× hmotnější, než její planeta. A to je problém. Pro srovnání – hmotnost Slunce je 332 950 Zemí, hmotnost Jupitera 318 Zemí, tedy zhruba 1000× méně než hmotnost mateřské hvězdy.

Podle soudobých teorií takto malé hvězdy vznikají z malého oblaku molekulárního plynu, v němž je materiálu sotva na vytvoření hvězdy. Rozhodně by tam nemělo zůstat dost hmoty, na vytvoření tak velké planety, jako je GJ 3512b.

TIP: Astronomové objevili obří exoplanetu o velikosti Jupiteru a hmotnosti Saturnu

Planeta GJ 3512b oběhne červeného trpaslíka jednou za 204 dní po velmi eliptické dráze. Vzhledem k tomu se na planetě zřejmě výrazně mění množství dopadajícího záření hvězdy a tím i teplota, během jednoho oběhu. Její oběžná dráha naznačuje, že v planetárním systému jsou možná ještě další planety.

Nový objev ale především naznačuje, že teorie o vzniku planetárních systémů budeme muset zase jednou poopravit.

Zatímco v roce 1979 přilákal Mount Everest asi 3 600 lidí, roku 2010 jej navštívilo na 25 tisíc turistů. A rostoucí popularitu bohužel provází i znečištění: Loni například snesli dobrovolníci jen z úpatí hory na 32 000 kg jednorázových plastů.

TIP: Mount Everest: Nejvyšší hora světa stále častěji láká sváteční lezce

Nepálská vláda proto zasáhla a oznámila, že od 1. ledna 2020 bude v okolí horského velikána zakázáno používat plasty tenčí než 30 mikronů – tedy například mikrotenové sáčky. Nařízení bude platit nejen pro tamní prodejce, ale také pro horolezce a návštěvníky.

Podzim, včetně toho astronomického, je již v plném proudu a s ním dorazil i chlad a sychravé počasí. Chybí vám sluncem zalité prázdninové dny a rádi byste se někde prohřáli? Co tedy navštívit třeba Kalifornii? A navíc zadarmo! Že se vám taková nabídka jeví přinejmenším podezřelá? Nemějte obavy. Musíte však počítat s tím, že se během slíbené výpravy zahřejete zejména v okamžiku, kdy se budete snažit Kalifornii najít. Ukrývá se totiž na široširém hvězdném nebi.

Pod temnou oblohou

Ideální přitom bude vyhradit si na výlet večer ve druhé polovině října, aby vás při pozorování nerušil svit Měsíce. A rovnou dodejme, že na škodu bude i jakékoliv další osvětlení. Nebeská Kalifornie je velmi slabá, a pokud ji chcete spatřit, vyžaduje to skutečně temnou oblohu – a navíc i dalekohled s velkým zorným polem, například triedr s objektivy o průměru nejméně 60 mm. 

Začnete-li s pozorováním už krátce po západu Slunce, můžete se na nebi věnovat také dvojici jasných planet nad jihem až jihozápadem – Saturnu v souhvězdí Střelce a Jupiteru v Hadonoši. Obě zapadají ještě před půlnocí a v průběhu října se na obloze do jejich těsné blízkosti dostane rovněž dorůstající srpek Měsíce (viz Zajímavé úkazy). Když už jsme u planet, nesmíme zapomenout na Mars, který se po čtvrt roce stává opět pozorovatelným. Spatřit jej však můžete teprve na sklonku října na ranním nebi, nízko nad východním obzorem v souhvězdí Panny.

Nenápadná mlhovina

Nyní už se však věnujme slíbené Kalifornii. Místo, kde se na nočním nebi nachází, naleznete hravě. V první polovině noci nasměrujte pohled nad východní obzor do souhvězdí Persea a vyhledejte jeho 12. nejjasnější stálici Menkhib alias Ksí Persei (viz Hvězdný obr). Tato hvězda čtvrté velikosti je dobře viditelná i očima a od ní už zbývá do Kalifornie jen kousek – přesněji řečeno necelý úhlový stupeň směrem k další nápadné stálici, Epsilon Persei.

Nebuďte však překvapeni, pokud v daných místech nic neuvidíte. Varování, že se při návštěvě Kalifornie zapotíte, nezaznělo nadarmo… Vždyť pro svou nenápadnost unikala astronomům dokonce ještě v éře velkých dalekohledů. Jako první si jí povšiml teprve v roce 1885 Američan Edward Emerson Barnard prostřednictvím refraktoru s objektivem o průměru 150 mm. Velice slabá emisní mlhovina dostala katalogové označení NGC 1499. Jelikož však tvarem na fotografiích připomíná známý protáhlý stát při západním pobřeží USA, říká se jí často Kalifornie, respektive California.

Rozprostřená jasnost

Jenže snímky s dlouhými expozicemi představují jednu věc, a pohled očima druhou. Poněkud zavádějící jsou také informace, jež lze ke Kalifornii dohledat v katalozích nebeských objektů. Vždyť podle nich by měla mít jasnost cca 5 mag a obří úhlové rozměry 145′ × 40′. Na obloze bychom ji tak rozhodně spatřili bez dalekohledu a vměstnali bychom do ní pět úplňkových kotoučů Měsíce za sebou! A v tom tkví právě háček… 

Udávaná hodnota kolem 5 mag nám totiž říká, jaká by byla jasnost mlhoviny, kdyby její světlo vycházelo z jednoho bodu. Pak by skutečně vypadala například jako drobná hvězda páté velikosti. Jenže pokud dané světlo rozprostřeme na výše uvedenou plochu takřka jeden a půl čtverečního stupně, je zřejmé, že ve skutečnosti bude Kalifornie mnohem méně nápadná. Při jejím pozorování se tak rozhodně neobejdeme bez dalekohledu.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října 2019 v 19:20 SELČ vstupuje do znamení Štíra.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný na sklonku října ráno nízko nad východem
• Jupiter – viditelný večer nízko nad jihozápadem
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný po celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2019

• 3. října – setkání Měsíce a Jupitera na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 2°)
• 5. října – setkání Měsíce a Saturnu na večerním nebi (nejblíž si budou v okamžiku západu za obzor, kdy je bude dělit úhlová vzdálenost cca 1°)
• 17. října – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na noční obloze (nejblíž si budou na večerním nebi po východu nad obzor, kdy je bude dělit úhlová vzdálenost cca 2°)
• 20. října – Merkur v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 25° od Slunce)
• 21. října – v noci nastává maximum meteorického roje Orionid
• 24. října – setkání úzkého měsíčního srpku a jasného Regula ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad východem
• 26. října – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Marsu na ranním nebi nad východem 
• 28. října – Uran v opozici se Sluncem
• 31. října – setkání Měsíce a Jupitera na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 1°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Letošní sezóna hurikánů zvolna končí, ještě ale neřekla poslední slovo. Nejnovější hurikán se již stihl zapsat do historických tabulek rekordem pro východní část Atlantiku. Jde o hurikán Lorenzo, který vznikl 23. září 2019 ve střední části Atlantického oceánu a zamířil na východ. Podle amerického Národního hurikánového centra NHC dosáhl v soboru 28. září síly hurikánu kategorie 5, s rychlostí vichrů kolem 260 km/h.

Za poslední století se v Atlantiku vytvořilo 35 hurikánů kategorie 5, tedy takových, v nichž vítr přesahuje rychlost 252 km/h. Lorenzo je ale první z nich, který se dostal tak daleko na východ a zároveň se stal nejsilnějším hurikánem ve východní části Atlantiku. Vzhledem k ostatním známým silným hurikánům je Lorenzo svým pohybem a výskytem skutečně výjimečný.

TIP: Na pokraji katastrofy? Nejsilnější hurikán poslední doby vstupuje do Mexika

V pondělí Lorenzo zeslábl na hurikán kategorie 2, s větry o rychlostech kolem 165 km/h, a pohyboval se směrem k Azorským ostrovům. Tam by měl podle předpovědí dorazit ve středu ráno. Hurikánové centrum NHC varuje, že v důsledku silných vichrů hurikánu Lorenzo vznikají nebezpečné zpětné proudy a podmínky, v nichž je životu nebezpečné například surfovat. Stejně tak se očekávají enormně velké vlny, až kolem výšky 30 metrů.

Není žádným tajemstvím, že způsob zpracování potravin má značný vliv na střevní mikroflóru. Jak ale ukazuje nová studie vědců z Kalifornské univerzity v San Francisku a Harvardovy univerzity, v některých případech může být nevhodná úprava dokonce zdraví škodlivá.

Badatelé nejprve netestovali vliv vaření na střevní bakterie u lidí, nýbrž u myší. Jsou ale přesvědčeni, že to u nás funguje stejně, což si ostatně ověřili malou úvodní studií na lidech. Postupně vyzkoušeli vařené a syrové batáty, hovězí maso, brambory, kukuřici, hrášek, mrkev a řepu. Výsledky experimentu ukazují, že se dopad způsobu přípravy jídla na střevní bakterie druh od druhu potraviny značně liší.

TIP: Vědci omladili imunitní systém výměnou střevní mikroflóry

Vědci byli podle vlastních slov překvapeni, že na střevní mikroflóru nepůsobí rozdílně jen obsah živin v potravinách, ale také celá škála látek, jejichž obsah se liší mezi syrovými a vařenými potravinami. V některých případech, jako například u batátů, dokonce látky ze syrového jídla ničí střevní mikroflóru. Do budoucna vědci plánují zjišťovat, které potraviny je vzhledem ke střevní mikroflóře zdravější jíst syrové, a které je naopak před konzumací tepelně upravit.

Kutilky patří se svými velmi početnými druhy k pohybově nejnadanějším živočichům. Kdyby se kterýkoli člověk zkusil otáčet stejně jako ony, už za několik minut by ho to úplně vysílilo. Kutilky to však jen s malými pauzami vydrží téměř po celý den.

Tento blanokřídlý hmyz (Hymenoptera) řadíme do nadčeledi Apoidea a skupiny Spheciformes. Všechny mají na konci zadečku žihadlo, což je vzhledem ke způsobu života důležitý orgán, stejně jako u jiných zástupců nadčeledí včel a vos. Kutilky jsou vývojově blízce příbuzné včelám, i když zbarvením i tvarem těla připomínají spíše vosy. Na rozdíl od včel se neshromažďují ve větších společenstvech, ale budují si samostatná hnízda a žijí samotářsky.

Samičky kutilek zakládají hnízdní komůrky v půdě (v níž si vyhrabávají chodbičky), v dutinách suchých stonků bylin, v trouchnivějících větvích a kmenech stromů (kde často obsazují opuštěné chodby jiného hmyzu), ve škvírách kamenů a podobně. Výjimečně si některé druhy stavějí z bláta a slin jednostranné hnízdní buňky, tvarem poněkud podobné těm známým vosím. V takových přístřešcích potom kladou vajíčka, kam vylíhlým larvám nosí potravu.

Riziko potravní specializace

Dospělé kutilky se podobně jako včely živí květovým nektarem nebo medovicí. Když ale jde o potravu pro jejich larvy, projevují se jako praví dravci. Navíc loví pouze jediný typ kořisti. Určité druhy kutilek se tak zaměřují na lov pavouků, jiné pronásledují brouky (např. jen nosatce nebo krasce), mouchy, šváby, ploštice, housenky motýlů atd.

Zvlášť pozoruhodné potom je, že některé kutilky loví pro své larvy výhradně dospělce jediného taxonu a ani v nejmenším je nezajímají jiné, byť velmi blízce příbuzné druhy. Samičky kutilek z čeledi Crabronidae a z rodu Tracheliodes (T. curvitarsis a T. varus) například loví pouze mravence lužního (Liometopum microcephalum) a veškerou jinou potravou pohrdají. Přitom mají často v nejbližším okolí stanovišť mravence lužního k dispozici bohatou nabídku jiných mravenčích druhů přibližně stejné velikosti, např. některých druhů rodu Lasius. Tyto kutilky je přesto neloví, a to ani výjimečně.

Třebaže příčiny podobných extrémních potravních specializací nejsou dosud dobře známé, dokládají takové nejužší biologické orientace nesmírnou pestrost vzájemných vazeb organismů, kdy specifická kvalitativní stránka potravy má pro existenci určitých druhů v přírodě klíčový význam. Závažným úskalím takové specializace ovšem je, že jakákoli újma, s níž se lokálně setká populace loveného druhu, se rychle negativně promítne také do místní početnosti výskytu lovce. S úplným ústupem mravence lužního by tak zcela vymizely i oba druhy kutilek.

Drastická strategie přežití

Předsmrtné mučení kořisti – tak bychom mohli s nadsázkou nazvat to, co se děje poté, když samičky kutilek donesou svým larvám do hnízdních komůrek živý úlovek. Aby jim totiž potrava vydržela co nejdéle čerstvá, vždy ukořistěného mravence žahadlem pouze ochromí. Ten se tak sice přestane pohybovat, ale přesto zůstane naživu a jeho tělo se nezačne hnilobně rozkládat. Díky tomu mají larvy neustále k dispozici jakési živé konzervy.

Hladové larvy začnou z mravenčích těl nejprve vysávat krvomízu (hemolymfu), starší a větší jedinci se živí měkčími vnitřními tkáněmi. Velké larvy znehybnělé mravence pravděpodobně postupně zaživa sežírají celé, aniž by strávily hrubší chitinové části. Jen tato z pohledu člověka drastická strategie umožní malým kutilkám zdárně dokončit larvální vývoj až do zakuklení.

Nevyzpytatelná „lovná místa“

Existence druhů Tracheliodes curvitarsis a T. varus tedy životně závisí na výskytu mravence lužního. Jako jeho výluční predátoři se proto kutilky vyskytují zároveň s ním a všude ho následují. A protože jde o kořist vzácnou a kriticky ohroženou (viz Kde jsou v ČR stále doma), je lovec ještě vzácnější a ohroženější.

Určitou zatím nevysvětlenou zvláštností je, že ač někde duby s velkými koloniemi mravence lužního rostou nedaleko od sebe a jsou v polostínu (stromům osídleným mravenci v úplném zástinu se kutilky vyhýbají), tj. v přibližně stejných podmínkách, na některých se lovu zúčastňují obě kutilky, na jiných pouze jedna z nich a někde zůstanou mravenci loupeživých nájezdů úplně ušetřeni.

Jisté odlišnosti jsou zřejmé také při lovu kutilek vzhledem k poloze kmenů stromů. Tracheliodes varus se patrně zaměřuje jen na lov na svislých plochách kmenů, kdežto T. curvitarsis loví častěji i níže u pat. Jednou jsem objevil kolonii mravence lužního ve starém, v hořejšku po silném větru ulomeném dubu. Odlomená část zůstala vodorovně vězet asi metr nad zemí, mravenci po ní nadále proudili, avšak kutilka sem nikdy nenalétla ani jedna. Přitom jen asi dvacet metrů odtud na jiném starém dubu v okraji téže světliny lovily tohoto mravence oba druhy s plným zaujetím.

Mravenci se nedají

Při zběžném odhadu situačních loveckých možností kutilek může člověka napadnout, jak to vlastně mají snadné. Přiletí si ke kmeni, po němž nechráněně proudí množství mravenců, a podle libosti si vybírají kořist. To je však jednostranná a neúplná představa.

Kutilky jsou sice k lovu vybaveny silnými kusadly a vhodně zakřivenými částmi zadních nohou (holení a nártů), ale přesto jim lov často trvá i několik minut. Zdá se, že se nikdy nespouštějí mezi shluk mravenců. Pozorují a nakonec i chytí pouze jedince, kteří vybočí a na chvilku se zdrží mimo mravenčí karavanu. Podobně loví i někteří draví ptáci při pronásledování semknutého ptačího hejna.

Teprve poté, co si kutilka definitivně zvolí objekt útoku a vše dobře „proměří“ (včetně vhodné, menší velikosti úlovku), se střemhlav vrhne na vybraného mravence a strhne jej z borky. Mravenec se ovšem úporně snaží vyprostit ze smrtonosného sevření, a tak někdy dříve, než jej kutilka znehybní žahadlem, ji často stihne svými mohutnými kusadly i pochroumat. Při útocích tak sice mají kutilky převahu, ale musí se mít na pozoru a potenciální kořist vybírat velmi obezřetně.

Nejisté české vyhlídky

Klíčovou příčinou obtížného postavení všech tří druhů na našem území je jejich výskyt jen na geograficky nepatrné části jihomoravského luhu. Nikde jinde se u nás ani ostrůvkovitě nevyskytují. To je také hlavní důvod, proč je v Česku považujeme za kriticky ohrožené.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce

Další významnou nepřízní je, že kutilky jsou na mravenci lužním životně závislé. Pokud tedy budou i nadále ubývat vhodná stanoviště pro tohoto mravence, neudrží se tu dlouho ani on, ani obě kutilky. Lze si jen přát, aby se tak nestalo. Snad se příroda jižní Moravy bude i v budoucnu moci pochlubit jak těmito krásnými tvorečky, tak i pestrou škálou jiných skvostů, které nikde jinde v naší republice nežijí.

Ateistům mohou vstávat vlasy na hlavě, přesto jde o nezpochybnitelný fakt: Každé úterý lidé nepřímo vzdávají hold bohu podsvětí sídlícímu na planetě Mars, ve středu nevědomky velebí nejvyššího stvořitele na Merkuru a v sobotu si připomínají boha času a zemědělství vládnoucího ze Saturnu – tedy alespoň ti, kteří hovoří germánskými či románskými jazyky, ale například i hindštinou. 

Střídání dnů po sedmi nám dnes, po tisíciletích fungování, připadá samozřejmé. Položili jste si však někdy otázku, jak k němu lidstvo vůbec dospělo a podle čeho dny pojmenovalo? A proč má týden právě sedm dnů, a ne třeba deset? 

Bible, nebo Sargon? 

Snad nejproslulejší historický záznam o sedmidenním týdnu přináší Starý zákon. Právě v sedmi dnech měl totiž Bůh stvořit svět, přírodu, člověka a ještě si odpočinout. Jenže kniha knih nelíčí zmíněnou událost zdaleka jako první. Stvořitele konajícího po sedm dnů znala už mnohem starší sumerská tradice. A z civilizace zrozené mezi řekami Eufrat a Tigris pochází i prvotní zmínka o existenci sedmidenního týdne. Zavedl jej panovník a sjednotitel Akkadské říše Sargon I. poté, co v roce 2350 př. n. l. dobyl sumerský Ur. 

Zatímco rok, měsíc i den představují přirozené dělení času spojené s astronomickými cykly, u týdne to tak docela neplatí. Některé nepodložené teorie se jej sice snaží dát do souvislosti se čtyřmi lunárními fázemi (viz Podle fází Měsíce?), jisté ovšem zůstává, že zdaleka ne vždy členili lidé čas na dnes běžné sedmidenní části. Kupříkladu staří Egypťané a Číňané po staletí počítali týdny po deseti dnech – koneckonců, dobře k tomu sloužily prsty na rukou. Sedmidenní cyklus Sumerů však nakonec ve světě převládl: Postupně jej převzali Babyloňané, Řekové, Římané, Evropané i Američané. 

Inspirace v kosmu 

Z čeho tedy dávní obyvatelé tzv. úrodného půlměsíce při vytváření sedmidenního týdne vycházeli? Pro odpověď je třeba pohlédnout do kosmu, ale také do jejich náboženského světa: Sumerové totiž své dny pojmenovali podle bohů, respektive nebeských těles, která měla být jejich sídlem. 

Asi v roce 700 př. n. l. došlo k přepisu dnů, respektive božstev ze sumerštiny do akkadštiny a počínaje nedělí jednotlivá jména zněla: Šamaš, bůh slunce, Sin, bůh měsíce, Nergal, bůh války a smrti vládnoucí Marsu, Nabu, bůh moudrosti spojovaný s Merkurem, Marduk, nejvyšší bůh sídlící na Jupiteru, Ištar, bohyně lásky vládnoucí Venuši, a Ninurta, bůh zemědělství spojovaný se Saturnem. 

Většina akkadských názvů přitom významově přesně kopírovala své sumerské předchůdce: Například Ištar nahradila původní Inannu, a to ve smyslu planety i bohyně lásky. Proč bylo božstev, potažmo dnů právě sedm, lze vysvětlit mimo jiné tím, že Sumerové vnímali zmíněné číslo jako vysoce posvátné. V jejich tradicích existoval sedmidenní květ života i sedmero nebes, což odrážely například sedmistupňové zikkuraty a stejně členěné visuté zahrady.

Až k indickým mudrcům

Podobně jako akkadská tradice, také ta hebrejská přejala mnohé ze starého Sumeru. Když se podle Bible praotec izraelského národa Abrahám vydal někdy v 19. století př. n. l. na západ od svého rodného Uru do Kanaánu, přinesl s sebou i řadu sumersko-akkadských mýtů. Stejně jako u Sumerů se tak v knize Genesis objevuje Bůh, který stvořil svět za sedm dnů – jen s tím rozdílem, že sumerský nebeský vládce sedmého dne neodpočíval, ale moudře od veškeré činnosti ustoupil. Vše, oč by se toho dne pokusil, by totiž podle legendy skončilo slzami. 

Jak dokládají některé hinduistické texty, před více než 2 000 lety doputoval sedmidenní týden z Mezopotámie až do Indie. A také tam se ujal, přičemž indičtí mudrcové rovněž vnímali číslo sedm jako velmi posvátné. Výborní pozorovatelé oblohy znali dobře například hvězdokupu Plejády, sedm běžně viditelných stálic v souhvězdí Býka. Znali též sedm hvězd Velkého vozu a ztotožňovali je se sedmerem mudrců, kteří podle legendy přežili potopu. Kromě členění týdne nakonec přejali i příslušnost dnů k bohům: Například úterý a středa dostaly v sanskrtu a později také v moderní hindštině názvy „mangalvar“ a „budhvar“, odvozené od pojmenování pro Mars a Merkur. 

Od antiky ke Slovanům

Když po starých Řecích převzali sedmidenní cyklus týdne Římané, jejich bohové „přijali“ dnes už mnohem povědomější jména: Sol, Luna, Mars, Mercurius, Jupiter, Venus a Saturnus. Spojení planet a božstev však zůstalo prakticky stejné, změnila se jen pojmenování – například sumerská Inanna, respektive akkadská Ištar se stala římskou Venuší. 

Angličtina i další germánské jazyky zmíněnou spojitost zachovaly, jen dny opět získaly jména vlastních božstev. Úterý až pátku tak odpovídali následující bohové: Tiw (také Tý či Týr), bůh nebes, války a práva, Woden (též Ódin), nejvyšší bůh, Thór, bůh hromu, deště a plodnosti, a Freya, bohyně lásky a krásy. Kupříkladu germánský Woden bývá tudíž ztotožňován s římským Mercuriem, zatímco Freya zaujala místo Venuše. Božskou kontinuitu udržely i románské a keltské jazyky: Římský „bůh středy“ Mercurius tedy zůstává snadno rozpoznatelný ve francouzském „mercredi“, rumunském „miercuri“ či velšském „Mercher“.

Naproti tomu slovanské jazyky zaujaly ke jménům dnů pragmatičtější přístup a vlastně je očíslovaly. Ruština tak zná úterý až pátek jako vtornik, sredu, četverg a pjatnicu, tedy „druhý až pátý“. Podobně v polštině uslyšíme wtorek, środa, czwartek a piątek, a ani čeština zde nijak nevybočuje (viz Týden po česku). Se stejným principem se ovšem můžeme setkat i v novodobé řečtině, kde se pondělí, úterý a středa nazývají „Deutera, Triti, Tetarti“ neboli „druhý, třetí, čtvrtý“.

Výjimečná sobota

Výlučné místo v týdenním cyklu odedávna zaujímala sobota, v historických kalendářích poslední den týdne (ten totiž dřív začínal nedělí). V sumerštině jí vládl bůh zemědělství Ninurta, kterého později nahradil římský Saturnus. Na jeho jméno přitom dosud odkazuje například anglické „Saturday“. 

Již pro Babyloňany představovala sobota den posvátný, i když poněkud nepříznivý. Význačné postavení ovšem získala až v hebrejské tradici. Mnohé jazyky tak její název dodnes odvozují od hebrejského „šabat“, značícího den odpočinku. Důkazem budiž italské „sabato“, španělské „sabado“ a koneckonců i česká „sobota“.

Slunci, Pánu, nebo oběma? 

Za „rozdvojené“ pojmenování neděle může římský císař Konstantin Veliký. V roce 321 vydal nařízení, podle nějž měl zmíněný den sloužit odpočinku. A přestože příkaz směřoval spíš k vyznavačům kultu boha slunce, posloužil především křesťanům, kteří tak mohli neděli spojovanou se vzkříšením Ježíše ustanovit dnem pro společnou modlitbu. V terminologii tím ovšem vznikl rozkol mezi „dnem slunce“ a „dnem Páně“, jenž přetrval dodnes. 

Zatímco tedy angličtina, němčina či nizozemština nazývají neděli podle příslušnosti ke slunci, tedy „Sunday“, „Sonntag“, respektive „zondag“, románské jazyky ji vztahují k Pánu – latinsky „dominus“. Vzniklo tak například portugalské a španělské „domingo“, italské „domenica“ či francouzské „dimanche“. 

Den osmý čili nákupní 

Sumerský týden se však rozhodně neuplatňoval po celá dlouhá staletí nepřerušovaně. Například Římané používali během období republiky v letech 509–27 př. n. l. osmidenní cyklus, s jednotlivými dny označenými pomocí písmen A–H. „Osmý den“ býval vyhrazen především nákupům, a to zejména potravin na další týden. 

Z nepříliš zřejmých důvodů nakonec popularita osmidenního týdne klesala ve prospěch kratšího konkurenta. Trend pak ještě zesílil po roce 46 př. n. l., se zavedením juliánského kalendáře o 365 dnech a s každým čtvrtým rokem přestupným. Přerod ovšem nenastal náhle – odehrával se po staletí, a v určitých etapách dokonce existovaly oba týdny současně. Osmidenní cyklus v Římě definitivně zanikl po roce 321, kdy císař Konstantin ustanovil sedmidenní týden jako oficiální.

Marné snahy revolucionářů 

Revolucionáři ve Francii pro změnu nastolili na konci 18. století během Velké revoluce desetidenní „týden“, přičemž jednotlivé dny označovala čísla. Experiment ovšem trval pouhých dvanáct let a nikdy se plně neujal. O podobný převrat se pokusili i bolševici po roce 1917, kdy Stalin nařídil zavést nejprve pětidenní týden a posléze šestidenní. Jednou z jeho motivací se údajně stala úplná likvidace neděle, úzce propojené s náboženskými zvyky, které hodlal vymýtit. Ani sovětský krok se ovšem nesetkal s pozitivní odezvou. 

TIP: Tajemství jazyka: Která řeč je nejsložitější a jakou mluví nejvíce lidí?

Téměř 4 400 let starý odkaz Sumerů tak v současné globální kultuře úspěšně přetrvává, přestože nestojí na astronomických pilířích, ale spíš na těch náboženských. Na sedmidenním cyklu je zkrátka něco posvátného, co přežívá říše, revoluce i diktátory. Každý den tudíž svým způsobem skládáme poctu dávným sumerským bohům sídlícím ve vesmíru. 

Vědci a lékaři se neustále snaží zlepšovat šance pacientů tím, že hledají možnosti detekce nádorového onemocnění v co možná nejranější fázi vývoje. Jednu ze slibných možností v tomto ohledu představují krevní testy. Američtí odborníci nedávno vyvinuli další takový test, který tentokrát dokáže určit přes 20 různých typů rakoviny v rané fázi vývoje.

Podobný testů se dnes vyvíjí celá řada. Některé z nich se orientují na detekci zvýšené hladiny určitých proteinů, jiné zase na poškozenou DNA v určitých typech krevních buněk a ještě další zase na RNA profily krevních destiček. Úspěšnost takových testů je přitom různá. Nový test krevních vzorků se soustředí na detekci metylových skupin, které hrají roli značek na DNA, kde určují, jaké geny budou zapnuté a jaké vypnuté.

TIP: Revoluční test na rakovinu odhaluje nemoc mnohem dříve

Úvodní experimenty s 3 600 krevními vzorky ukázaly, že nový krevní test dokáže rozpoznat více než 20 typů rakoviny v rané fázi vývoje, s přesností na 99,4 procent. Dobrou zprávou je i nízká chybovost testu – zdravému člověku tento test přiřkne rakovinu jen v 0,6 procentech případů. Tento test rovněž dokáže s přesností 76 procent určit, zda pacient trpí nádorem s vysokou úmrtností.

Příběh o krásné dámě a její odvážné jízdě se stejně jako jiné staré pověsti traduje v bezpočtu různých variant. Jádro je nicméně vždy zhruba stejné. Pověst vypráví o hraběti z Coventry, který, aby zajistil stavební rozvoj města a přilehlého okolí, zatížil svůj lid strašlivými daněmi. Smutný nářek jeho poddaných brzy dolehl až k uším jeho manželky. Krásné paní Godivě bylo nešťastných lidí velice líto, a tak padla před manželem na kolena a v slzách jej prosila, aby byl na svěřené duše mírnější. Hrabě jí však odvětil, že na stavbu potřebuje peníze, stejně jako ona potřebuje své krásné šaty. S úsměvem pak dodal: „Vždyť kdybys neměla své odění a šperky, nikdo by nepoznal, že jsi urozená dáma.“

Lady mu ale odpověděla: „Beru vás za slovo, můj pane. Zítra v poledne projedu Coventry docela nahá a vy za to svým lidem snížíte daně. Snad vám tím dokáži, že opravdová urozenost je patrná na první pohled i bez vnějších ozdob.“

Hrabě se samozřejmě zděsil a začal manželce ten bláznivý nápad vymlouvat, ona ovšem ze svého plánu neustoupila. Druhého dne tak letěla od úst k ústům zpráva o podivném divadle, jež se chystá, a všichni bohabojní občané rychle zavírali okenice, aby svou vládkyni ani koutkem oka nezahlédli. Když pak zvon udeřil poledne, vsedla Godiva na hřbet bílé klisny a zahalená jen do svých dlouhých zlatých vlasů projela celé Coventry, aniž by ji kdo viděl. Když ji spatřil její manžel, rozhořel se v jeho srdci zapomenutý plamen lásky. Navíc byl rád, že jízda proběhla v poklidu, a občanům tíživé daně odpustil. 

Historické jádro

Zevrubně rozebírat pověst o lady Godivě je poněkud ošidné, protože se dochovala v mnoha různých verzích. Přesto zde najdeme řadu detailů, jež stojí za zmínku. Jedna z variant příběhu například ztotožňuje krutého hraběte s Leofrikem z Mercie. Tento muž zesnul roku 1057 a opravdu se oženil s ženou jménem Godiva. Ta zemřela někdy mezi lety 1066 a 1086 a svému choti povila syna jménem Ælfgar. 

Leofrik a jeho žena prosluli jako štědří donátoři. Samotná Godiva nechala u známého zlatníka Manninga zhotovit skvostný náhrdelník v hodnotě 300 hřiven stříbra, jenž darovala Coventry. Podobný šperk putoval i do Eveshamu, kde ozdobil sochu Panny Marie v životní velikosti, a byl pro změnu darem od Leofrika. Do dnešní katedrály svatého Pavla v Londýně pak manželé darovali skvostnou kasuli (ornát) vyšívanou zlatem.

Dramatický příběh o nahé jezdkyni se však poprvé objevil až o dvě století později a s tehdejší šlechtičnou má jen pramálo společného. Snad poprvé jej nacházíme v kronikách souhrnně označovaných jako Flores Historiarum, které byly sepsány Rogerem z Wendoveru v 13. století. Následně se legenda vyvíjela a měnila, stejně jako údajný motiv slavné jízdy. Neméně dynamicky se pak proměňovalo jméno hlavní aktérky, kterou tak jednou potkáváme jako Godivu, jindy jako Godinu, Godgivu a podobně, vždy jde ale o variaci jména, které by se dalo přeložit jako „bohem daná“.

Kdo má modrou krev?

Celá legenda nabízí mnoho historických klišé. Samotná Godiva vystupuje v tradiční roli přímluvkyně, což je typická úloha, kterou měla vznešená dáma sehrát. V kronikách či legendách totiž na ženský popud přijímá manžel křest, rozkacení soci se smíří či (jako v tomto případě) dojde k odpuštění.

Šlechtična je samozřejmě půvabná. Podobná dáma je totiž krásná vždy, což pro středověkého posluchače neznamenalo jen to, že na ni byl pěkný pohled, ale také, že byla dobrá a laskavá. Popis šlechtice či panovnické osoby vždy probíhal za použití obvyklého seznamu adjektiv, který ovšem se skutečným stavem popisovaného nemusel mít mnoho společného. 

Legendární Godiva má nápadné světlé vlasy, protože dobová kráska měla být blond a mít pleť tak bílou a jemnou, až jí prosvítaly modré žilky. Právě to pak pravděpodobně položilo základ slovního spojení „mít modrou krev“.

Zvláštní akcent je kladen i na to, že šlo o porost mimořádné délky. To důvěrně známe z křesťanských legend, typicky u Máří Magdalény, kterou na poušti její vlasy zahalily jako ten nejlepší šat. U svaté Anežky Římské pak Legenda aurea dokonce popisuje, že jí v nevěstinci narostly předlouhé vlasy, díky kterým unikla znásilnění. Vilní muži se k ní totiž skrze zázračný porost nedostali.

Za zmínku stojí i to, že dáma jela na bílém koni. V rámci panovnických vjezdů bylo typické, že královna vstupovala do města na bílém mimochodníkovi, což je kůň, který vychází oběma levýma nebo oběma pravýma nohama zároveň. Zvláštní druh chůze umožnil použití dámského sedla. Existuje však i teorie, která ztotožňuje nahou ženu na bílém koni s dávnými pohanskými rituály, které měly zabezpečit bohatou úrodu. Z hlediska interpretací se ale jedná o mimořádně tenký led.

Věčně živá Godiva

Navzdory všem ustáleným motivům je příběh o krásné paní plný rozporů. Jedná se o poslušnou manželku, která se ovšem postaví svému muži. Cestuje nahá a přitom zůstává cudná. Je příslušnicí vládnoucí třídy a přitom se zastane těch nejchudších...

TIP: Luxusní sídlo šlechtičny, která projela nahá městem na koni, je na prodej

Samotná postava lady Godivy v sobě mísí atributy Panny Marie, pramáti Evy i Máří Magdalény. Snad právě proto příběh o šlechtičně z 11. století neztratil nic ze své přitažlivosti ani o devět staletí později. Godiva tak inspiruje i dnes. Její jméno nenesou pouze sochy a obrazy, ale i písně, několik filmů a dokonce také belgická čokoládovna.