Rozsáhlé zemědělství civilizace Mayů ovlivňovalo tropické pralesy a ve svém důsledku i globální klima již před tisícovkami let. Přišli s tím američtí vědci, kteří dělali výzkum na lokalitě „Birds of Paradise“ ve středoamerickém Belize. Jde o zemědělsky intenzivně využívaný mokřad, který fungoval jako celý umělý tropický ekosystém.

Už nějakou dobu víme, že Mayové v dávných dobách podstatně ovlivňovali a měnili tropickou krajinu své říše. Vědce ale překvapilo, jak velký vliv na krajinu mohlo mít intenzivní hospodaření Mayů před tisíci lety. Výzkum vycházel ze zmapování krajiny v dotyčném místě pomocí leteckého snímkování LIDARem (Light Detection And Ranging).

TIP: O vlásek: Mayskou civilizaci málem zlikvidovala gigantická sopečná exploze

Mayská civilizace existovala zhruba mezi polovinou 3. tisíciletí před naším letopočtem a 16. stoletím našeho letopočtu. Mayové se v průběhu času museli přizpůsobovat rostoucímu počtu obyvatel a také nepříznivým faktorům prostředí, jako byla sucha a vzestupy mořské hladiny. Kvůli tomu se pustili do obchodování a také do zemědělství. Při tom vypalovali veliké plochy pralesa, z nichž se uvolňovalo množství skleníkových plynů. Jak se zdá, lidé začali měnit krajinu a klima už hodně dávno.

Pro současnou vědu představují lidské sny stále ne zcela rozluštěnou záhadu. Nicméně badatelé nedávno popsali alespoň hlavní rozdíly mezi těmi, kdo si je pamatují a kdo nikoliv. 

Podle profesorky Deirdre Barrettové z Harvard Medical School si noční výjevy lépe vybavují ženy než muži, za což podle ní může snad zvýšený zájem o snění či rozdílné hormonální nastavení. Další významný faktor představuje věk: Na sny si dokážeme nejlépe vzpomenout kolem 20. roku, načež zmíněná schopnost klesá.

Lapače snů

Důležitou roli ovšem hraje i kvalita a délka spánku. Vědci z Harvardu zjistili, že lidé, kteří se probouzejí pomalu, si z putování fantastickou krajinou mysli pamatují víc. Usínáte-li pozvolna, vstupujete nejprve do fáze tzv. hypnagogie, kdy se mohou objevit vizuální, sluchové i fyzické halucinace. Následuje stadium REM (rapid eye movement, rychlé pohyby očí), provázené změnami dýchání a srdečního rytmu. V jeho závěru se spáč buď probudí, nebo přejde do fáze NREM (non-rapid eye movement). Oba cykly se pak několikrát za noc střídají. Při probuzení ke konci REM fáze přitom podle badatelů existuje větší šance si sen zapamatovat. 

TIP: Jste obětí opakujících se nočních můr? Možná jen příliš spíte

Pokud si tedy chcete své noční výlety myslí co nejlépe vybavit, doporučují vědci několik jednoduchých triků: Před spaním usilovně myslete na to, že si chcete sny zapamatovat – mozek si požadavek zařadí jako prioritu. Spěte co nejdéle: Fáze REM se postupně prodlužují, a s tím roste i šance na uchování snu v paměti. Snažte se probouzet se pomalu a ještě v polospánku si noční výjev opakovaně vybavit. Dřívější studie australských vědců také naznačila, že lepší šanci zapamatovat si své sny mají lidé s dostatečně vysokou hladinou vitamínu B6.

Když na Zemi vyschne jezero, zůstává po něm vrstva soli. Na Marsu by to mělo být stejné. Americká robotická laboratoř Curiosity nedávno objevila takové soli v kráteru Gale. Je to pozůstatek z dávných časů, kdy na povrchu Marsu byla hojná voda a případný život, pokud tam kdy nějaký byl, měl šanci prospívat.

Odborníci vybrali kráter Gale jako oblast průzkumu pro Curiosity za části také kvůli tomu, že tam jsou dostupné různě staré vrstvy usazených hornin. Právě v těchto vrstvách Curiosity objevila uloženiny s jílovými horninami, které obsahují 30 až 50 váhových procent síranu vápenatého. Na některých místech byl rovněž přítomen síran hořečnatý, v o něco menších množstvích.

Dávné slané horniny v kráteru Gale

Podle údajů laboratoře Curiosity jde o horniny, které jsou staré asi 3,7 až 3,3 miliardy let. Na Zemi už nejspíš tou dobou byl život, ale zřejmě nebyl nijak zvlášť oslnivý či pestrý. Vědci se domnívají, že taková přítomnost velkého množství soli v horninách na povrchu Marsu dokládá existenci dávného jezera v kráteru Gale, jehož vody tehdy byly z pozemského pohledu velmi slané. Nicméně, i v tak slané vodě žijí na Zemi organismy.

TIP: Příležitost pro organismy: Kráter Gale měl v minulosti prostředí vhodné pro život

Zároveň se ukazuje, že vodě byly vystaveny ještě starší horniny v kráteru Gale. V té době ale bylo jezero či jezera mnohem méně slané. Jinak laboratoř Curiosity zatím neobjevila žádné stopy po přítomnosti kapalné vody v kráteru Gale, které by byly mladší než uvedených 3,7-3,3 miliardy let. Vědci se ale nevzdávají a stále věří, že Curiosity objeví nějaké novější doklady kapalné vody na Marsu.

Potuluje se lesním podrostem a dlouhým, úzkým čenichem ve všech skulinách šmejdí po něčem k snědku. Pátrá ve spadaném listí, pod tlejícími větvemi a kmeny stromů, nadzvedává kameny. Mezi tím, co najde, si nosál červený (Nasua nasua) moc nevybírá. Pochutná si na hmyzu, slimácích, štírech, pavoucích, červech a dalších bezobratlých tvorech. Rád si přilepší drobnými obratlovci, loví ještěrky, žáby i hlodavce.

Mistrně šplhá v korunách stromů, kde si při udržování rovnováhy pomáhá dlouhým huňatým ocasem. Když je to potřeba, s oblibou přeskakuje z větve na větev. Jídelníček si zpestřuje ovocem, ale i vajíčky nebo mláďaty z ptačích hnízd. V blízkosti lidských sídel nepohrdne ani odpadky z domácností.

Bratranci mývalů

V Mexiku mu říkají tejón nebo moncún. V Panamě jej označují jako gatosolos. Nejčastěji však bývá nosál v jihoamerické domovině nazýván coati nebo coatimundi. Oba názvy pocházejí z jazyka indiánů Tupi-Guarani, kde „coati“ znamená „pas“ nebo „břicho“ a „tim“ označuje „čenich“. Původní obyvatelé Jižní Ameriky tak chtěli připomenout zvláštní polohu těla nosálů při spánku, kdy si zvířata strkají dlouhý čenich pod břicho. Latinský název Nasua je rovněž odvozen od slova „nos“ a byl zřejmě inspirován nejen vzezřením, ale i stejným chováním nosála, jaké stálo u zrodu původního indiánského jména zvířete.

Nosálové jsou příslušníky čeledi medvídkovitých (Procyonidae) a do jejich širšího příbuzenstva tak patří například severoamerický mýval severní (Procyon lotor), kynkažu (Potos flavus) žijící od jihu Mexika po sever Argentiny nebo několik druhů jihoamerických olingů (Bassaricyon).
Nosálové se vyskytují v Novém světě v několika druzích. Vedle nosála červeného (Nasua nasua) tu žije nosál horský (Nasuella olivacea) a nosál bělohubý (Nasua narica).

Příruční dravec

Nosál červený patří mezi tzv. mezopredátory, tedy „dravce střední třídy“, kteří jsou v hierarchii potravní pyramidy druzí za velkými šelmami. V Jižní Americe zaujímá pozici vrcholového predátora jaguár (Panthera onca) a nosál stojí tak trochu v jeho stínu. Vzájemné postavení těchto tvorů připomíná tandem puma-kojot ze Severní Ameriky nebo dvojici lev-promyka z rovníkové Afriky.

Pro většinu mezopredátorů jsou typické menší tělesné rozměry a velmi pestrý jídelníček, který často obsahuje i rostlinnou potravu. Na druhé straně jsou sami mezopredátoři loveni pestrou skupinou přirozených nepřátel. Po nosálovi pasou draví ptáci nebo velcí hadi, jako jsou hroznýši nebo anakondy. Stává se kořistí jaguárů, pum (Puma concolor) nebo ocelotů (Leopardus pardalis).

Ve stínu velkých šelem

Pozice v potravní pyramidě předurčuje mezopredátory k významné roli v nejrůznějších ekosystémech. Jako menší tvorové dosahují na dané ploše mnohem vyšších počtů než velké šelmy. Vzhledem k bohatství jídelníčků jsou propojeni s mnohem větším počtem organismů než velké šelmy, které se často specializují jen na lov několika velkých býložravců. Díky zálibě v ovoci navíc nosál přispívá k šíření semen mnoha stromů a keřů. Roznáší je po krajině s trusem.

Bohužel, typické je pro mezopredátory i to, že jim vědci nevěnují zdaleka takovou pozornost jako vrcholovým predátorům – lvům, tygrům, pumám, levhartům. Platí to i o nosálovi červeném. I zběžný pohled do databází vědecké literatury překvapí tím, jak málo studií se o tomto savci z příbuzenstva mývalů napsalo.

„Mužský“ a „ženský“ svět

Nedostatek informací o životě nosálů způsobil, že vědci dlouho považovali samce a samice nosála červeného za příslušníky dvou zcela odlišných druhů. Nepříbuzné dospělé samice žijí společně s nedospělými mláďaty v početných skupinách až o třiceti jedincích. Samci jsou samotáři. Ani samci ani samice si nevymezují rajón a příslušníci obou pohlaví se proto zákonitě potkávají. Samci se však k samicím připojují jen na přechodnou dobu během námluv. Skupina samic obvykle přijme mezi sebe jen jednoho samečka, s kterým se pak každá z nich opakovaně páří.

Po většinu roku tedy nelze zastihnout samce a samice nosála červeného pohromadě. Lidé proto vídali buď jen pospolitě žijící samice, nebo osamocené samčí tuláky. Životní styly příslušníků obou pohlaví jim připadaly tak odlišné, že je považovali za samostatné druhy. Samice byly označovány jako „coati“. Pro samce se ujal název „coatimundi“.

Námluvy podle počasí

Samice nosála červeného přicházejí do říje v závislosti na nástupu období, kdy v dané oblasti dozrává ovoce. Je nezbytné, aby se mláďata po sedmasedmdesátidenní březosti narodila v době vrcholící úrody. Samice tak svým potomkům pro první období života zajišťují nadbytek vydatné, kalorické potravy a tím i vyšší šanci na dožití až do dospělosti. V některých oblastech Jižní Ameriky tak probíhají námluvy nosálů už od listopadu do prosince. Jinde přichází čas páření nosálů až v březnu.

Po skončení námluv samci tlupu samic opouštějí a vracejí se k toulavému životnímu stylu. Krátce před porodem opouští tlupu i nastávající matka. Uchyluje se do ústraní, aby v hnízdě ukrytém ve větvích stromů porodila tři až sedm mláďat. Nosálové se rodí holí a slepí, a jsou zcela odkázáni na péči matky. Oči se jim otevírají asi deset dní po porodu. Ve třech týdnech se staví na nohy a po čtyřech týdnech už zkoušejí chodit. Orientaci jim usnadňuje fakt, že v tomto věku už dokážou zaostřit zrak na předměty v bezprostředním okolí. Záhy poté se už pokoušejí šplhat po rodném stromě.

TIP: Severoamerický medvídek mýval: Čistotný lupič s maskou

Matka se vrací k tlupě, když jsou její potomci staří asi pět týdnů. Malí nosálové nejsou v té době ještě zdaleka soběstační. Přesto se už o sebe dokážou v mnoha ohledech postarat. Zůstávají však ještě dlouho odkázáni na matčino mléko. Na pevnou potravu přecházejí až ve věku dvou a půl měsíců.

Chovy prasat v Číně v posledních letech devastuje africký mor prasat. Toto hrozivé a vysoce nakažlivé virové onemocnění již zlikvidovalo třetinu všech čínských prasat. Zahynulo jich asi tak 100 milionů. Výsledem je akutní nedostatek vepřového masa v Číně. Čínští farmáři se to snaží řešit tím, že chovají větší a větší prasata.

Podle nedávné zprávy agentury Bloomberg mají v jihočínské provincii Kuang-si prase, které váží půl tuny. To odpovídá průměrnému lednímu medvědovi. Za takové prase může farmář u řezníka dostat až 1 400 dolarů, čili téměř 33 tisíc Kč. Čína je přitom supervelmocí pokud jde o produkci vepřového. Spotřebují ho tam nejvíce na světě, přibližně polovinu veškeré globální produkce tohoto druhu masa.

TIP: Skrytá hrozba: V Číně se šíří nový záhadný virus

Donedávna šla v Číně na porážku prasata o průměrné váze 110 kilogramů. Teď se průměrná hmotnost prasat zvýšila na 140 kilogramů a stále stoupá. Odborníci přitom varují, že příliš velká prasata mohou trpět závažnými zdravotními komplikacemi a mohou i předčasně uhynout. Chovy gigantických prasat proto zřejmě nebudou dlouhodobým řešením nedostatku vepřového v Číně.

Již v barokní mystice se objevuje komunikace s dušemi zemřelých, ale teprve v salonech 18. století se tyto seance staly rozšířenou zábavou. Dobový okultismus vzal z různých náboženských směrů, co se mu hodilo, a vytvořil ucelený ezoterický systém, který se dal skloubit se společenskými aktivitami. Na vesnický ples se běžně zvala věštkyně či kartářka, čajový dýchánek se neobešel bez vyvolávání duchů nebo alespoň věštění z lístků čaje. Zdálo se, že neviditelné tajemné síly jsou všude, a nové objevy okem nepostřehnutelných jevů jako elektřiny a magnetismu hrály víře v nadpřirozeno do karet. 

Od komunikace s dušemi se rychle přešlo k ideji ducha: Osvícenská filozofie podporovala tvrzení o duchu jednotlivce, stejně jako uznávala jeho existenci u neživých i nehmotných věcí. Myslitelé hovořili o duchu doby či místa (genius loci), což vyvolalo obavy z poltergeista, ducha uvězněného v předmětu. Systematizaci spiritismu jakožto „vědy“ provedl anglikánský duchovní William Stainton Moses, který začal v 1. polovině 19. století konat seance s médiem a lidmi u kulatého stolečku. Invaze poltergeistů, duchů zemřelých a přízraků vyvolávala v 18. století u řady lidí stejné obavy jako domovní lupič.

Měšec drobných za komínem

Před nájezdy duchů měly obyvatele ochránit jejich domy spolu se zvláštními opatřeními: Do základů se například zazdívala mrtvá kuřata k usmíření zlých sil. Zvykem bylo také naházet pod schodiště nebo za komín nějaké osobní předměty – třeba staré dopisy a noviny, dětské oblečení, rozbité nádobí či alespoň měšec drobných. Pokud by duchové na dům zaútočili, uvedené věci je měly svést z cesty. Zvláštní oblibě se těšily dětské botičky, které se vyměňovaly a přeprodávaly, aby každý domov chránil nějaký cizí předmět.

TIP: Falešná spojení se záhrobím: 5 největších spiritistických podvodů

Do domu dokázali duchové vniknout stejnými místy, kudy proudí vzduch. Dveře bylo možné požehnat znamením kříže (odtud pochází zvyk věšet kříž či svatý obrázek právě nad vstup), otevřený komín však musely strážit zavěšené ochranné předměty. Mnoho starých budov má dodnes komín obezděný dutým prostorem, kam se tyto věci naházely při stavbě. 

Pokud bychom sestavovali žebříček zvířat na základě jejich inteligence, většina by na přední příčky řadila primáty případně delfíny. Ti znalejší by pak připojili vrány nebo třeba slony. Jen málokdo by si ale ve spojitosti s inteligencí vsadil na prasata. Že jde o nespravedlivé opomenutí, ukazuje nedávný výzkum badatelů z pařížské zoo. Prasata jsou totiž schopná pozoruhodně citlivého a sociálně inteligentního chování.

Odborníci z pařížské ZOO v Ménagerie du Jardin des Plantes pozorovali velmi vzácná a kriticky ohrožená prasata visajanská (Sus cebifrons), která původně pocházejí ze dvou ostrovů Filipín. V přírodě těchto prasat žije již jen velmi málo a o jejich životě či chování nevíme stále prakticky nic.

TIP: Malpy z doby kamenné: Vědci natočili opice, které používají kamenné nástroje

V říjnu 2016 si v jednu chvíli všimli, že jedna ze samic jménem Priscilla, rýpe do země klackem, který drží v tlamě. Série následných experimentů s prasaty pak potvrdila, že nešlo o žádnou náhodu, ale že tato prasata používají klacky a kusy dřeva k rýpání cíleně. Dokonce se zdá, že používání nástrojů se u prasata přenáší sociálně, mezi členy rodiny. Vědci teď budou prasata dále zkoumat, aby zjistili, jak inteligentní tito tvorové to vlastně jsou.

Původní plány obou stran počítaly s pohyblivou válkou, charakterizovanou rychlými manévry kavalerie. První týdny těmto předpokladům odpovídaly, jenže Dohodě ani centrálním mocnostem se nepodařilo dosáhnout rozhodujícího vítězství. Ve snaze zabránit dalším nepřátelským výpadům začaly armády vytvářet defenzivní linie ze zákopů – nejprve jednoduché, posléze prošpikované minami, ostnatými dráty a kulometnými hnízdy. 

Patová situace

S příchodem roku 1915 se Velká válka na západě definitivně proměnila ve válku zákopovou, která učinila rozsáhlejším manévrům přítrž. Armády ve Francii a Belgii proti sobě stály na linii o délce 760 km. Zatímco Němcům začala tato situace záhy víceméně vyhovovat, Dohoda se na jaře nadechla k pokusu o průlom.

Ofenziva u Artois a Festubertu však selhala a nastala patová situace. Ta poté několik let nutila statisíce mužů trávit dlouhé týdny a měsíce v zákopech a čelit ubíjející rutině, strachu z dalšího útoku, nemocem i mnoha jiným formám utrpení. Nejen prostí vojáci, ale i velitelé záhy rozpoznali, že zákopová válka má svá dosud neznámá specifika.

Spojky na odstřel 

Patřilo mezi ně mimo jiné obtížné spojení, které bylo zpočátku možné jen díky odvaze jednotlivců, protože dělostřelba obvykle potrhala telefonní a telegrafní dráty. Anglický kapitán Fielding činnost spojek barvitě popsal v dopise ženě: „Během bitvy je nutné vyslat spojku se vzkazem za okolností, v nichž hrozí smrt či zranění. A přece jsem nikdy nezažil, že by některý z vybraných mužů odmítl splnit rozkaz. Ať je úkol sebenebezpečnější, spojku není třeba vybízet dvakrát. Popadne pušku a vyběhne – často vstříc smrti.“

Někdy trvalo hodiny, než byl vzkaz doručen na vzdálenost pár stovek metrů. V okamžiku, kdy generál informaci obdržel a pokusil se podle ní jednat, se tak situace mnohdy už dávno změnila. Spojky a spojaři se těšili mezi pěšáky značné reputaci a podobnou vážnost požívali též ženisté. Za nepředstavitelně obtížných podmínek hloubili z vlastních zákopů tunely vedoucí k pozicím protivníka a kladli do nich trhaviny. V každém okamžiku se podkop mohl kvůli otřesům zbortit a způsobit sapérům strašlivou smrt. Občas se dokonce prokopali do tunelu, který se stejným cílem budovali ženisté nepřítele. Pak docházelo ke krvavým bojům zblízka, kdy se hrozivou zbraní stávaly i polní lopatky.

Stavovské rozdíly 

Příslušníky jiných druhů zbraní, kteří v zákopech nemuseli „šlapat bláto“, považovali infanteristé naopak za ulejváky. Ačkoliv kulometčíci dokázali zastavit nepřátelský přepad dříve, než dosáhl vlastních zákopů, právě oni měli nejčastěji pověst primadon. V deníku jednoho francouzského vojáka se píše: „Cítili se nadřazení pěším rotám, ale my je považovali za zašíváky bojující daleko od první linie. Na rozdíl od obyčejných pěšáků nemuseli stavět hlídky a dopřávali si nerušený noční spánek. Protože se nesměli vzdálit od svých zbraní, promíjely se jim četné povinnosti.“

Mezi pěšáky, kteří žili den za dnem spolu ve stísněných a neustále ostřelovaných zákopech, se vytvářela pevná pouta. Jejich společné opovržení ostatními vojáky i vyššími šaržemi dokládá zahořklá vzpomínka Georga Demonchyho ze 4. zuávského regimentu: „Desátníci a vojáci žili a trpěli v zákopech, obsazovali předsunutá postavení a chodili na patroly. Mezi flákače naopak patřili seržanti, kulometčíci, dělostřelci, důstojníci, vozatajci a příslušníci štábů. Dále řidiči a letci – zkrátka všichni, kteří patřili k týlovým službám nebo se vyhýbali frontě.“

Pokračování: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech (2)

„Stavovské“ rozdíly se stávaly tématem rozprav a rozmíšek hlavně ve stresových situacích, kdy si vojáci v zákopech připadali obětovaní a nedocenění. Mnoha francouzským pěšákům vadilo, že poddůstojníci a důstojníci jedí spolu stranou od mužstva. Jak si zapsal vojín Pierre Chaine, posmívali se i tématům jejich hovorů: „Oficíři se baví o ženách, poddůstojníci o důchodu a povýšení. Nás zajímá hlavně víno. Jenže láska je vzácná, chlast drahý a povýšení nejisté.“ Výlučnost důstojníků, již zabahnění vojíni těžce nesli, vyjadřovaly také oddělené latríny.

Soustava radioteleskopů ALMA v Chile opět předvedla, proč je dnes jedním z nejužitečnějších a nejvýkonnějších přístrojů pro pozorování vesmíru. Její nový snímek v extrémně vysokém rozlišení ukazuje pozoruhodný dvojhvězdný systém, jehož vznik pozorujeme v přímém přenosu. Něco podobného prý odborníci ještě neviděli.

Felipe Alves z německého institutu Max Planck Institute for Extraterrestrial Physics a jeho kolegové namířili soustavu ALMA na systém BHB2007. Jde o nejnovější známý přírůstek v malé hvězdokupě uvnitř temné mlhoviny Barnard 59, která je součástí rozsáhlých oblaků mezihvězdného prachu známých jako mlhovina Dýmka.

Preclík se zárodkem dvojhvězdy 

Jak je vidět na zmíněném snímku soustavy ALMA, systém BHB2007 tvoří dvě vznikající hvězdy, přičemž obě jsou obklopené diskem z kosmického plynu a prachu. Obě hvězdy stále ještě rostou a hltají materiál z příslušného disku. Každý z těchto disků má přitom velikost zhruba jako Hlavní pás planetek ve Sluneční soustavě, který se nachází mezi Marsem a Jupiterem. Od sebe navzájem disky dělí vzdálenost odpovídající 28násobeku vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí.

TIP: Astronomové vystopovali možný zárodek planety u mladičké hvězdy

Na snímku kosmického „preclíku“ je patrné, že obě hvězdy i s jejich disky společně obklopuje větší disk plynu a prachu, z něhož se původně zrodily. Jeho hmotnost badatelé odhadují na 80 Jupiterů. Analýza dat také ukázala, že méně hmotný, ale jasnější disk (na obrázku dole) vtahuje větší množství hmoty. V další fázi nasává každá hvězda hmotu ze svého vlastního malého disku.

„Očekáváme, že tento dvoustupňový akreční proces řídí dynamiku celého dvojhvězdného systému v období získávání hmoty,“ doplňuje Felipe Alves. „I když shoda našich pozorování s teoretickými předpoklady vypadá v současnosti velmi slibně, bude potřeba podrobně zkoumat větší počet mladých dvojhvězd, abychom lépe pochopili, jakým způsobem tyto systémy vznikají.“