V letech 1945–1948, kdy se Komunistická strana Československa teprve připravovala na převzetí moci a tvářila se jako strana demokratická, se ráda hlásila k Masarykovu humanismu. Avšak v padesátých letech se její stanovisko změnilo a z T. G. Masaryka se stal nepřítel. 

Persona non grata

V roce 1953 vedení KSČ vyhlásilo boj proti takzvanému masarykismu, bouraly se prezidentovy pomníky, jeho jméno muselo zmizet z veřejného prostoru, přejmenovávaly se ulice i instituce, v novinách se objevovaly články o jeho nenávisti ke komunismu, dokonce i spekulace, že financoval nezdařený atentát na Lenina. A aby obraz prvního československého prezidenta ve vědomí lidí znectili co nejvíce, přišli komunisté s tvrzením, že to byl právě on, kdo za první republiky „nechal střílet do dělníků“. 

Podkladem pro toto tvrzení se staly nešťastné události, k nimž došlo počátkem třicátých let v době velké hospodářské krize. Za nimi stála právě KSČ, která tehdy procházela krizí.

V roce 1929 proběhl její V. sjezd, který do čela strany zvolil Gottwaldovo vedení. To vyhlásilo program bolševizace, který vedl k oslabení KSČ. V Rudých odborech došlo k roztržce a strana je musela zakládat znovu, dramaticky se snížil počet členů, na protest z KSČ vystoupili přední spisovatelé, několik senátorů a poslanců. Před naprostým úpadkem komunistickou stranu zachránila velká hospodářská krize, která propukla právě v roce 1929 a zasáhla celý svět. K jejím projevům patřila vysoká nezaměstnanost a snižování životní úrovně.

Komunisté se snažili situace využít a radikálními postoji znovu získat pozici mezi pracujícími. K tomu jim měly posloužit stávky, které zoufalí dělníci vyhlašovali. Jejich smyslem nebylo dosažení kompromisu se zaměstnavateli ani prosazení požadavků stávkujících, ale radikalizace nespokojených lidí a vytváření představy, že právě KSČ je jediným skutečným obhájcem jejich zájmů.

Hledání viníka

Podle tohoto vzoru postupovali komunisté 20. dubna 1930 v obci Kosoř u Prahy, kam svolali tábor nezaměstnaných, který organizoval komunistický poslanec Václav Kopecký. Asi 300 lidí pak uskutečnilo nepovolený pochod do Radotína, kterému se snažila zabránit patrola devíti četníků. Organizátoři postavili do předních řad pochodu ženy a děti, sami se skryli za nimi a na četníky začali házet kameny. Jednoho četníka zasáhli, ten údajně propadl panice a bez povelu vystřelil z pušky, pak i ostatní. Zranění utrpěly dvě třináctileté dívky a tři mladé ženy.

Obdobně tomu bylo i v případě stávky, k níž došlo 4. února 1931 v severočeském městě Duchcov. Cílem organizátorů, v jejichž čele stál komunistický senátor Petr Stránský, bylo dovést dělníky z okolí do centra Duchcova a tam uspořádat nepovolenou demonstraci. Zástup zhruba 500 lidí však do města nedošel.

U železničního viaduktu na jižním okraji Duchcova na ně čekala četnická uzávěra. Její velitel stávkující vyzval k rozchodu, ti však neuposlechli, došlo k potyčce a četníci do dělníků vystřelili. Na místě zůstali tři mrtví, čtvrtý zemřel v nemocnici.

Komunistický tisk na to reagoval články, obviňujícími právě prezidenta Masaryka z toho, že „nechal střílet do dělníků“, a přinesl i karikaturu, která ho vykreslovala ozbrojeného puškami a ručními granáty. Pravda je, že hlava státu nedala ke střelbě pokyn a nemohla průběh střetu ovlivnit. Prezident si dokonce předvolal tehdejšího ministra vnitra Juraje Slávika a žádal vysvětlení. „Pane prezidente, četníci stříleli v sebeobraně před agresivním davem. Nemohli jinak, šlo jim o holý život,“ dostalo se mu odpovědi. Sám Stránský, jako organizátor celého střetu, byl zbaven senátorské imunity a za organizování nepovolené demonstrace odsouzen k ročnímu pobytu ve vězení.

Nadcházející olympijské hry v Tokiu budou nepochybně přehlídkou nejen špičkového sportu, ale také futuristických technologií. O řadu z nich se postará společnost Toyota. Mezi účastníky olympiády vypustí početný tým robotů, kteří budou asistovat jak jednotlivým výpravám, tak i návštěvníkům sportovních klání.

V těchto dnech Toyota potvrdila, že kromě robotů poskytne i autonomní transportní kabiny e-Palette. Měly by vozit atlety v olympijské i paralympijské vesnici. Toyota pro tento účel připravila 20 kusů speciální edice vozidel e-Palette: Jsou připravená především na paralympijské sportovce, kteří při převozu obvykle potřebují prostor navíc i speciální pomůcky.

TIP: Ve Velké Británii testují autonomní kabiny LUTZ Pathfinder

Autonomní kabiny e-Palette jsou vybavené elektrickým pohonem a baterií. Na jedno nabití ujedou zhruba 150 kilometrů, rychlostí až 20 kilometrů za hodinu. Řízení a navigaci vozidla zajišťuje autonomní systém, který je vybavený kamerami, LiDARem a příslušným autonomním software. 

Pád z letadla bez padáku se může zdát jako jistá smrt, nicméně podle Úřadu pro letecké havárie v Ženevě přežilo jen mezi roky 1940 a 2008 podobnou událost 157 lidí. Z toho se navíc ve 42 případů jednalo o výšku nad 3 000 metrů. Šance, že nezemřete, přitom překvapivě vzrůstá při pádu z více kilometrů v porovnání s „pouhými“ 9 metry, kde dosahuje pravděpodobnost přežití poměru 1 : 10. 

Prioritou je zaujmout pozici, které parašutisté přezdívají „létající veverka“: Je potřeba roztáhnout nohy a ruce do „X“, s břichem dolů a prohnutým hrudníkem. Během propadu o každou míli (1,6 km) je tak možné se horizontálně posunout až o míli bez speciálního vybavení. A tím můžete smrtící let zpomalit až o 64 km/h. 

Při dopadu se také doporučuje se pokud možno vyhnout vodě: Jak totiž dobře vědí nejen profesionální vodní lyžaři, hladina může být při nárazu stejně tvrdá jako beton. 

TIP: Povolání s příchutí smrti: Tohle jsou statisticky nejrizikovější zaměstnání

Pokud jde o samotnou přistávací pozici, nejsou vědci jednotní. Nicméně odborníci z Federální letecké správy (FAA) radí dosednout jako parašutisté, s chodily a patami u sebe a s pokrčenými koleny, přičemž ruce chrání hlavu.

Galaxie na první pohled připomínají hvězdné ostrovy, které plují v oceánu temnoty. Ve skutečnosti to ale nejsou žádné izolované systémy. Hvězdy i kosmický plyn a prach mohou do galaxií vstupovat, a také je opouštět. Pokud jde o Mléčnou dráhu, vědci až doposud předpokládali, že naše Galaxie je víceméně v rovnováze, a že přijímá i vydává zhruba stejné množství hmoty.

Andrew Fox z amerického institutu Space Telescope Science Institute v Baltimoru a jeho spolupracovníci ale zjistili, že to pro Mléčnou dráhu neplatí. Na základě svého výzkumu odhadují, že Mléčná dráha každoročně přichází o hmotu, která odpovídá 53 tisícům Zemí. Zároveň ale každým rokem získá z okolí hmotu asi jako 176 tisíc Zemí, čili více než trojnásobek. Taková hmota odpovídá 53 procentům našeho Slunce.

Mléčná dráha pomalu kyne

Pro vědce to bylo velkým překvapením. Znamená to, že Mléčná dráha zvolna přibírá na hmotnosti. Fox s kolegy něco takového nečekali. Jejich výzkum byl založený na 10 letech pozorování Hubbleova vesmírného teleskopu v oblasti ultrafialového záření. Především díky zařízení COS (Cosmic Origins Spectrograph) na palubě Hubbleova teleskopu je možné sledovat pohyby jinak velmi řídkého a nezřetelného kosmického plynu.

TIP: Pokroucená galaxie: Proměnné hvězdy pomohly zmapovat tvar Mléčné dráhy

Část hmoty, která přichází do Mléčné dráhy, podle všeho pochází z okolního mezigalaktického prostoru. Ten není úplně prázdný, takže z něho Mléčná dráha může „usrkávat“ kosmický plyn. Foxův tým se ale domnívá, že přinejmenším část tohoto materiálu pochází ze satelitních trpasličích galaxií, které se vyskytují poblíž Mléčné dráhy. Ve světě galaxií je loupež hmoty běžnou součástí života.

Od genetického editoru CRISPR se čekaly velké věci. A podle všeho právem. Potvrzuje to i nový výzkum australských vědců, kteří použili tento genetický editor v nejvíce používané verzi CRISPR/Cas9, aby s ním úspěšně léčili nádor děložního hrdla u myši. Léčba byla stoprocentně úspěšná. Všechny nádory zmizely a všechny pokusné myši přežily.

Podle vědců jde o zásadní průlom. Zatím totiž ještě nikdo s genetickým editorem CRISPR rakovinu nevyléčil. Australský tým použil i speciální nanočástice, které sehrály roli nosiče molekul editoru CRISPR. Nanočástice pronikly do buněk nádoru a nalezly místo v jejich DNA, kde sídlí gen, který je zodpovědný za rozvoj tohoto typu rakoviny.

TIP: Imunoterapie: Vakcína proti rakovině tlustého střeva uspěla v klinickém testu

Pak se pustil do práce editor CRISPR a připsal k dotyčnému genu pár „písmen“. Tím došlo ke změně genu a přestal fungovat jeho překlad do příslušného proteinu. Výsledkem takového zákroku bylo, že nádor rakoviny děložního hrdla u myší zcela vymizel. Vědci věří, že do pěti let již budou tento postup ověřovat v klinických testech na lidech. Zároveň tvrdí, že stejný postup bude možné použít i u jiných typů rakovin, pokud budeme znát klíčový gen, na který bude možné editor CRISPR zacílit. 

V americké agentuře NASA takoví lidé doopravdy jsou a zcela vážně se připravují na pěstování plodin na jiných planetách či vesmírných stanicích. Patří k nim i fyziolog rostlin Ray Wheeler, který vede výzkum pokročilé podpory života v rámci Exploration Research & Technology Program v Kennedyho vesmírném středisku. A nejde o žádné plané teoretizování. Wheeler a jeho kolegové pracují se skutečnými rostlinami, aby zjistili, nakolik je scénář filmu Marťan Ridleyho Scotta z roku 2015 reálný (viz Marťan alias rudý botanik).

Veggie úspěchy

V NASA teď připravují celou řadu projektů pro výzkum vesmíru, včetně nosného systému Space Launch System (SLS) a lodi Orion pro pilotované mise k Měsíci i dál do Sluneční soustavy. Pozornosti se tak dostává rovněž programům, jež mají za úkol zajistit dlouhodobější chod pilotovaných expedic ve větších vzdálenostech od Země. A pěstování plodin k nim nepochybně patří.

Wheeler a jeho kolegové zkoumají různé postupy, jak zemědělské plodiny co nejlépe získávat mimo Zemi. Nedávno na palubě Mezinárodní vesmírné stanice testovali The Vegetable Production System pro pěstování zeleniny, přezdívaný Veggie: Astronauti na oběžné dráze vypěstovali a také s chutí snědli římský salát. Veggie vytvořila společnost Orbitec v rámci programu NASA nazvaného Small Business Innovative Research Program. Sám Wheeler patří k těm, kdo pracovali na vývoji systému a na jeho přípravě pro fungování na orbitě: Před startem musel Veggie projít celou řadou testů a vyhovět náročným požadavkům, jež se kladou na všechna zařízení pro ISS.

Brambory pro cizí světy

Podle Wheelera by astronauti-zemědělci mohli na jiných planetách začít s bramborami, sladkými bramborami čili batáty a sójou. Uvedené plodiny se totiž docela snadno pěstují a obsahují dostatek sacharidů, přičemž sója je i solidním zdrojem proteinů. Wheelera a kolegy zaujaly v tomto ohledu hlavně brambory: Tvoří podzemní hlízy a při určitém osvětlení mohou produkovat dvakrát víc potravy než řada jiných rostlin, z nichž se sklízejí jedlá semena. Brambory a salát také před konzumací vyžadují jen minimální úpravu. Jak říká Wheeler, pokud by si astronauti pěstovali brambory, pšenici, sóju a k tomu ještě salát, pokryli by většinu nezbytných živin.

Aby vědci z NASA zjistili, jaké typy brambor by se mohly na Marsu nejlépe uplatnit, zahájili experimenty ve spolupráci s mezinárodním centrem pro výzkum brambor International Potato Center (CIP) v peruánské Limě. Společně hodlají pěstovat 100 vybraných odrůd v podmínkách, jež se co nejvíc podobají prostředí Marsu. Odborníci zvolili 40 odrůd, které pocházejí z And, rostou na rozmanitých místech velehor, dovedou čelit drsnému klimatu a přežijí v kamenitém a suchém terénu. Zbývajících 60 odrůd představují geneticky vylepšené druhy, jež zvládají růst v prostředí s nedostatkem vody a v zasolené půdě a jsou také odolné vůči virům. Všechny pak splňují ještě jednu významnou podmínku: Mají velký výnos, aby se jejich pěstování vyplatilo.

Badatelé z NASA se snaží co nejlépe napodobit prostředí rudé planety. Zvolili si oblast Pampas de La Joya v jižním Peru, která patří coby součást pouště Atacama k nejsušším místům na Zemi. Právě tam nabrali 100 kg zeminy a převezli ji do laboratoří centra CIP v Limě, kde budou simulovat marsovskou atmosféru, tedy především oxid uhličitý a ultrafialové záření, jež zalévá povrch planety.

Štěrk a voda 

Ve filmu Marťan použil opuštěný astronaut Mark Watney pro své rostliny svrchní vrstvu marsovských hornin čili regolit. Ve skutečnosti však tamní regolit tvoří štěrk, jenž postrádá většinu potřebných živin. Wheeler využíval v pozemních experimentech hydroponický systém, i když s kolegy museli dbát na to, aby nebyly brambory příliš ponořené ve vodě. Kde však vzít životodárnou tekutinu pro bramborové farmy ve vesmíru? Dopravit cokoliv na Mars je – a ještě dlouho bude – velice nákladné. Určitou část vody bychom mohli při pěstování recyklovat, jinak by ovšem bylo velmi žádoucí získat ji přímo na místě. 

Podle Roba Muellera ze zmíněného Exploration Research & Technology Program jsme nyní svědky příznivého vývoje, neboť se na Marsu daří objevovat zdroje vody. Drahocenná tekutina přitom může posloužit mnoha způsoby: Astronauti z ní mohou vyrábět palivo pro raketové motory, využít ji pro své životní potřeby – anebo v ní pěstovat zemědělské plodiny. Mueller však jedním dechem dodává, že voda na Marsu jistě nebude úplně čistá a tamní zemědělci budou muset počítat s rozpuštěnými solemi. 

Už dnes víme, že horniny na povrchu rudé planety obsahují chloristany neboli perchloráty, tedy soli kyseliny chloristé, což jsou silná oxidační činidla a zemědělci se jich budou muset zbavit. V NASA počítají s tím, že by si první farmáři na Mars přivezli vodní pumpy, hnojiva a další nezbytné pomůcky, s nimiž by rozjeli zemědělství v hydroponických podmínkách. A později by pěstování rostlin rozšířili i na substrát z marsovských hornin.

Bez světla to nepůjde

Na Zemi je světla pro rostliny dost, přinejmenším přes den. Zajistit jej však v odpovídajícím množství pro vesmírné pěstování může být problematické. Když v roce 2007 jistý student z University of Colorado zmapoval intenzitu světla dopadajícího na povrch Marsu během dvou solů (tamních dní), ukázalo se, že se rudé planetě dostává oproti Zemi jen 43 % záření. V řadě oblastí nízkých zeměpisných šířek Marsu, tedy poblíž rovníku, by sice rostliny získaly světla k růstu dost, ovšem podle Wheelera musíme počítat s prašnými bouřemi, které tvoří významný prvek místního podnebí – a kromě případných rostlin by ohrožovaly i systémy napájené slunečním zářením. Solární energetika tak nebude mít na rudé planetě na růžích ustláno.

Právě kvůli nedostatku slunečního svitu v hloubi naší soustavy nespoléhají meziplanetární vesmírné sondy jako Cassini, Galileo či New Horizons na fotovoltaiku. Ve skutečnosti je pohánějí radioizotopové termoelektrické generátory (RTG), které představují velmi trvanlivý a spolehlivý zdroj elektrického proudu. Články využívají ke svému provozu tepelnou energii rozpadu radioaktivních prvků, zejména plutonia-238 ve formě oxidu plutoničitého. Tento izotop představuje alfa-zářič, takže nepoškozuje okolní zařízení, a má vhodný poločas rozpadu – necelých 90 let.

Pro vesmírné zemědělce jsou zajímavá LED světla, jimž by dodávaly energii právě radioaktivní články. Vývoj technologií LED kráčí rychle kupředu a NASA na tom má velkou zásluhu. Právě její lidé vymysleli, že by bylo možné LED světla využít při pěstování rostlin, a také si zmíněný nápad patentovali. Systém Veggie na ISS tudíž disponuje modrým a červeným LED osvětlením. Badatelé z Kennedyho vesmírného střediska se rovněž jako jedni z prvních pustili do vertikálního farmaření, kdy se plodiny pěstují v mnoha vrstvách nad sebou právě s využitím LED světla. Mimo vesmírný výzkum se už vertikální farmy objevily v Japonsku, Koreji, Číně a na několika místech v Severní Americe. 

Živé recyklátory

Substrát, voda a světlo jsou sice pro zemědělce v kosmu velice důležité, samy o sobě však k úspěchu nestačí. Na Marsu je totiž ještě nutné chránit plodiny před ultrafialovým zářením, mrazem a příliš nízkým atmosférickým tlakem – bude tak muset vzniknout marsovská verze skleníku. Podle botaniků z NASA se ovšem vývoj takového přístřešku stane tvrdým oříškem pro techniky i materiálové vědce. Na druhou stranu, pozemské rostliny dovedou být neuvěřitelně odolné a možná je vhodnými genetickými úpravami přimějeme prostředí rudé planety obstojně snášet. V takovém případě by měli farmáři na Marsu situaci o poznání snazší.

Astronauti si také budou muset zajistit dostatečně velkou úrodu, kterou bude možné sklízet průběžně. U brambor je to docela jednoduché, jak je vidět i ve zmíněném filmu Marťan: Vytvářejí totiž „očka“ čili pupeny, z nichž pak raší nové rostliny. Část sklizně je proto možné zasadit, načež z ní po nějaké době vyroste další generace. Postačí jen kusy určené k sadbě uhlídat před mlsnými strávníky.

TIP: Jak vypadají místa z románu Marťan ve skutečnosti

Rostliny pěstované v kosmu však mohou přinést mnohem širší užitek než „pouhé“ naplnění hladových žaludků astronautů. Především každá zelená rostlina představuje sofistikovaný bioreaktor na výrobu kyslíku a pohlcování oxidu uhličitého: Při intenzivní fotosyntéze oxid uhličitý spotřebovává, vyrábí si nezbytnou energii a jako vedlejší produkt uvolňuje do vzduchu kyslík. Zároveň dokážou rostliny obstojně zpracovat i odpad – nepohrdnou mírně upravenou použitou vodou ani výměšky astronautů. Kromě produkce potravy se tak mohou zapojit do recyklace důležitých látek při vesmírných misích.

Ty tam jsou doby, kdy zmrzlina znamenala hlavně vanilku a čokoládu. Své pevné místo mezi zmrzlinami mají výrobky s příchutí tropického a exotického ovoce, ti odvážnější okusí zmrzlinu s příchutí máku, slivovicovou nebo tu s příchutí moravského uzeného a pro opravdové gurmány je připravena zmrzlina z rozmixovaných Šmoulů.

Netradiční příchutě ale pochopitelně nejsou doménou jen českých luhů a hájů. Například v Britové si oblíbili mražený krém s příchutí rybího filé, zmrzlinu bramborovou či kapustovou s krůtím rosolem. S velmi překvapivou, a podle všeho i úspěšnou příchutí, přišla nedávno María del Carmen Pilapañaová z Ekvádoru – její tajnou ingrediencí je maso z morčat.

Zatímco v Evropě či Severní Americe je morče bráno především jako domácí mazlíček, v jihoamerických zemích, jako je Peru, Bolívie či právě Ekvádor, oceňují morčata především kvůli jejich masu.

TIP: Japonští vědci přišli na způsob, jak vytvořit slunci odolnou zmrzlinu

S prvními experimenty se zmrzlinou a morčaty začala María zhruba před rokem. Vytvořit dokonalý recept jí trvalo zhruba měsíc. Nejprve zkoušela použít maso sušené, potom zkusila morčecí maso upéct. Ani jeden tento způsob však se zmrzlinou příliš dohromady nešel. Třetí pokus už byl ten pravý. Pilapañaová maso nechala uvařit a následně ho důkladně rozmixovala a rozředila vzniklým vývarem. Vznikla tak tekutá kaše s ideální chutí morčete. Pak už postupovala jako při výrobě jakékoliv jiné zmrzliny. Do masové směsi ještě přimíchává ovocné pyré – většinou z marakuji či lilku quitského. Zmrzlinu podává s drcenými oříšky – kopeček za 25 korun, litr zmrzliny pak za 270 korun. Na nezájem o netradiční příchuť si María nemůže stěžovat - týdně prý připravuje okolo 150 porcí.

Pompeje byly jedním z měst Římské říše v oblasti Neapolského zálivu, která byla zničena během slavné erupce Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu. Sopečný výbuch Pompeje dokonale zakonzervoval a město až do svého znovuobjevení v roce 1748 zmizelo z historie. Objev Pompejí přinesl kulturní šok a velmi změnil pohled na Římskou říši a každodenní život jejích obyvatel.

Výzkum v Pompejích už probíhá několik století, stále ale přináší nové, pozoruhodné a nejednou i umělecky hodnotné objevy. Italský ministr kultury Dario Franceschini v těchto dnech ohlásil nález doposud neznámé fresky, velmi realisticky znázorňující krutý souboj gladiátorů. K objevu došlo ve sklepení domu v oblasti Pompejí zvané Regio V, v místech nepřístupných veřejnosti.

TIP: Smrt a zmar: Prožijte zkázu Pompejí v ohromující animaci

Freska je vyhotovená v jásavých barvách, především ve zlaté, modré a červené. Znázorňuje souboj svou gladiátorů v pokročilé fázi. Jeden z gladiátorů je celý zbrocený krví a jeho soupeř zaujímá vítězný postoj. Velmi realistické je především zobrazení poranění gladiátora, který se zdá být poražen. Není ale jasné, jak tento souboj nakonec dopadne. Poražený gladiátor mohl být v takové situaci zabit anebo mohl dostat milost. Experti se domnívají, že v budově s freskou byla hospoda a snad i nevěstinec, a že tento podnik hojně navštěvovali gladiátoři.

Americký palubní letoun F-8 Crusader představoval ve své době výtečnou konstrukci, která se vyznačovala množstvím pokrokových prvků. Piloti těchto letadel se často sami pokládali za ty „pravé“ stíhací letce a hleděli s nedůvěrou na těžší dvoumístné letouny F-4, jejichž arzenál byl alespoň zpočátku značně problematický. Typickými protivníky amerických „křižáků“ se staly zdánlivě primitivní, avšak velmi obratné sovětské stíhačky MiG-17F v barvách Vietnamského lidového letectva. Dnes dostupné informace navíc dokládají, že v jejich kokpitech neseděli jen Vietnamci, ale v některých případech také Severokorejci. 

Žádost o lepší stroje

Sovětské letouny MiG-15 ve službách KLDR způsobily Američanům za korejské války velice nepříjemné překvapení. Americké letectvo proti nim muselo vyslat typ F-86 Sabre, avšak nové proudové stíhačky provozovalo a vyvíjelo též námořnictvo, jehož úloha v korejské válce bývá často opomíjena. Pro letectvo se rodila nová „stovková“ série letadel, která začala typem F-100 Super Sabre, avšak i US Navy žádalo výkonnější stroje, které měly prolomit dlouholeté přesvědčení, že parametry palubních letounů musejí „logicky“ zaostávat za těmi, které startují z pozemních základen.

Palubní letouny musely mít celkově odolnější konstrukci a vyžadovaly větší zásobu paliva, ale specifikace námořnictva z roku 1952 žádaly stíhací letoun, jenž by byl z hlediska rychlosti, stoupavosti a obratnosti zcela srovnatelný se stroji letectva. Coby nejlepší se ukázal návrh V-383 od firmy Vought, která roku 1953 vyhrála výběrové řízení, a tak mohl 25. března 1955 vzlétnout prototyp nového letadla pod jménem XF8U.

Jak vyřešit přistání na palubě 

Nejzajímavější rys tohoto stroje představovalo křídlo, které mělo mechanismus pro změnu úhlu náběhu. Díky tomu bylo letadlo schopno přistávat v úhlu, jenž umožnil pilotovi dobrý výhled na palubu letadlové lodě. Právě špatný výhled při přistání znamenal u většiny starších palubních letounů slabinu, kterou nový stíhač s bojovým jménem Crusader neměl, ačkoliv s ovládáním tohoto mechanismu bylo spojeno několik počátečních těžkostí.

Jinak ale stroj během zkoušek sbíral převážně pochvaly, a proto byl v roce 1956 zařazen do arzenálu US Navy jako F8U Crusader a o něco později byl přijat i námořní pěchotou. V roce 1962 došlo ke změně značení techniky námořnictva, a proto „křižák“ dostal nový název F-8. V témže roce prodělal též první „ostré“ nasazení za kubánské raketové krize, během které operovaly i průzkumné stroje provedení RF-8, ale největší bojové nasazení čekalo novou stíhačku nad jihovýchodní Asií.

Sázka na kanony Colt

Do akcí nad Laosem a Vietnamem se stíhače F-8 zapojily už v roce 1964 a s tím, jak narůstala americká angažovanost, rostla i intenzita jejich užívání. Navíc se uskutečňovaly i změny v konstrukci a vybavení letadla, které odrážely provozní zkušenosti, a proto přicházely do služby i nové varianty „křižáků“. Nové přístroje na některých z nich však patrně způsobily více problémů než užitku. Všechny verze ovšem používaly shodnou základní výzbroj, která se skládala ze čtyř kanonů Colt ráže 20 mm na bocích trupu.

Stroj F-8 byl na delší dobu poslední americkou stíhačkou, jež od začátku nesla integrální hlavňovou výzbroj, jelikož první varianty stíhačů F-4 Phantom II neměly kanony vůbec a teprve do pozdějších se instalovaly dodatečně, když se ukázalo, že řízené rakety neřeší zdaleka vše. F-8 byl tudíž znám i pod přezdívkou „Poslední pistolník“ („The Last Gunfighter“), ačkoliv se vědělo, že při manévrech s velkým přetížením mají jeho kanony tendenci selhávat.

Stíhačka i bombardér

První varianty F-8 měly také výsuvné trupové raketnice pro 70mm neřízené rakety, tato výzbroj se však příliš neosvědčila. Větší význam tak měly čtyři kolejnice po bocích trupu, které sloužily pro 127mm neřízené rakety Zuni nebo pro tepelně naváděné protiletadlové rakety AIM-9 Sidewinder. Stroj měl i závěsníky pod křídlem, kam se daly zavěsit pumy či řízené střely vzduch–země AGM-12 Bullpup, takže crusader mohl sloužit i jako stíhací bombardér.

Dokončení: Rachot kanonů na vietnamském nebi: F-8 Crusader vs. MiG-17 (2)

Primárně však šlo zejména o stíhačku, jež nabízela výtečnou stoupavost a obratnost. Piloti F-8 tudíž byli cvičeni pro klasické manévrové vzdušné souboje, kdežto osádky phantomů podobný výcvik postrádaly, nehledě k tomu, že jejich těžší letouny se pro tento styl boje příliš nehodily. F-8 nesly i radiolokátor, který byl však notoricky nespolehlivý. Často selhávaly i rakety AIM-9, a tak piloti „křižáků“ museli spoléhat primárně na kanony, s nimiž také dosáhli většiny bojových úspěchů.

Start Voschodu 2 dne 18. března 1965 proběhl normálně. Hned při prvním obletu Země nad Kamčatkou vlezl Alexej Leonov do přechodové komory. Když zavřel dveře do kabiny s Pavlem Běljajevem, začal vypouštět vzduch. A potom otevřel dvířka do kosmu. V 11.30 zahájil nad Afrikou svůj riskantní výstup.

Krátké lano

V řídicím středisku panovalo naprosté ticho. Neztratí tahle „lidská družice“ ve vesmíru smysl pro orientaci? Bude umět dobře koordinovat všechny své pohyby? Nezaplete se do lana? Nebude návrat do lodi příliš namáhavý? Desítky otázek vzrušovaly specialisty v sále sledovacího střediska v prvním patře montážní haly Bajkonuru. Nicméně lékaři, kteří měli na Leonovově přípravě největší podíl, byli optimističtí. Při tak krátkém výstupu do pětimetrové vzdálenosti v prostoru nemohou snad vzniknout nějaké kardinální obtíže, s nimiž při pozemním tréninku nepočítali.

„Mohli jsme očekávat pouze jedno nebezpečí,“ řekl mi později akademik Vasilij Parin, zodpovědný za lékařsko-biologickou část projektů Vostok a Voschod, „že totiž nemusí dobře fungovat uzavírací systémy, že loď nebude možné hermeticky uzavřít – a z kabiny unikne atmosféra a vytvoří se tam vakuum. Pak by bylo obtížné přistávat.“ Zatímco na Zemi se o hermetičnost kabiny starají desítky přístrojů a specialistů, na oběžné dráze musí tuto životně důležitou službu vykonat automaty.

„Bylo neuvěřitelné ticho,“ vzpomínal později Leonov. „Slyšel jsem, jak mi tluče srdce. Slyšel jsem vlastní těžký dech.“ V jednu chvíli se kosmonaut poněkud prudčeji odstrčil od lodi: lano jej sice zachytilo, ale on na jeho konci bezvládně kroužil. Naštěstí bylo lano krátké, takže se Leonov několika rychlými, avšak namáhavými pohyby dostal zase ke kabině. Chtěl se vrátit do lodi, jenže to nebylo jednoduché. V pravé ruce držel kameru, kterou odmontoval z boku Voschodu, levicí se snažil pod správným úhlem připlout ke vchodu do přechodové komory. Loď se však od něho při každém dotyku vzdalovala. Nakonec se mu podařilo rychle svinout lano, kameru vhodil do otvoru – ve stavu beztíže se poškodit nemůže – a sám se začal soukat dovnitř.

Fyzicky na dně

V tu chvíli nastal další malér. Skafandr byl najednou větší než vstupní otvor a mezitím vyplouvala vzhůru kamera. Leonov supěl námahou, tlampače ve spojovacím středisku jeho oddychování ještě zesilovaly, registrační pásky fyziologických funkcí ukazovaly, že má pulz 143 za minutu a teplotu přes 38 °C. „Bylo mi jasné, že musím snížit tlak uvnitř skafandru, ale nevěděl jsem o kolik,“ vzpomínal. „Kdybych to přehnal, začala by mi vřít krev v těle a byl by se mnou amen. Ale musel jsem to udělat. Na Zemi jsem nic neohlásil. Znal jsem situaci lépe než kdokoliv jiný.“

TIP: Nejdelší, nejkratší, nejnebezpečnější: Rekordní výstupy do otevřeného vesmíru

Snížil tlak a pokoušel se vlézt dovnitř přesně opačně, než se to učil – hlavou dopředu. Jinak by se tam asi nedostal. „Byl jsem fyzicky úplně na dně.“ Není divu – za tu chvilku ztratil šest kilogramů váhy a vypotil tolik vody, že ji měl ve skafandru po kolena. Konečně se v 11.50 dostal dovnitř – na sedmý pokus. Kdyby se mu návrat nepodařil, údajně ho měl Běljajev odstřelit a kabinu zavřít. Venku byl skoro dvanáct minut, stejný čas strávil v přechodové komoře. Když oba kosmonauti seděli zase vedle sebe v dobře hermeticky uzavřené lodi, zvedl Koroljov s ulehčením mikrofon: „Blahopřeji vám k úspěšnému splnění úkolu.“ A prostě dodal: „Děkuji!“