Nejudatnější hrdina středověkého Španělska je známý pod krátkým jménem Cid, popřípadě El Cid Campeador (dobyvatel). Jeho skutečné jméno je Rodrigo Diaz de Viviar, rytíř z Kastilie, který v 11. století ovládl a dobyl Valencii. 

Proslavil se ale hlavně díky hrdinskému eposu, který jeho velké činy opěvoval. Píseň vyobrazuje hrdinu Cida jako vzor rytířské ctnosti, neohroženého a až geniálního bojovníka, který ctí ženy, striktně rozlišuje mezi dobrým a špatným a je až za hrob věrný svému králi Alfonsovi VI. Rodrigo se navíc narodil ve velmi skromných poměrech; o to víc byl jeho příběh vedoucí až na vrchol slávy dojemnější.

Jeho vojenské úspěchy stejně jako jeho osobnost později inspirovala muže po celé Evropě, aby se mu snažili vyrovnat a dala tak spoluvzniknout vlastně celé rytířské kultuře, dominující v Evropě celý středověk.

Nesmrtelná píseň 

Hrdinský epos vypráví o životě Rodriga od okamžiku, kdy se nepohodne s kastilským králem Alfonsem VI.  a musí odejít s i manželkou a dvěma dcerami do exilu. Důvod rozepře s králem není znám, je možné, že byl uvedených v prvních verších původní písně, která se bohužel nedochovala v úplnosti. První známé části popisují až Cidův bolestný odchod ze zkonfiskovaného domova. Nikdo z jeho známých se mu neodváží nabídnout pomoc či přístřeší v obavě, aby si také nerozhněvali krále.

Společensky ostrakizovaný a zbavený moci, Cid nepropadá zoufalství a využívá své chytrosti, aby se znovu postavil na nohy. Naplní dvě truhly pískem a pomocí lsti přesvědčí dva lichváře, aby mu dali peníze na jeho další cesty. Musí se však rozloučit s rodinou, kterou nechává na opatrování mnichům.

Díky svému geniálnímu strategickému uvažování dosahuje čím dál větších vojenských úspěchů. Podaří se mu dobýt zpět Maury okupovaní města a vesnice ve španělské Zaragoze. Jeho činy se stávají legendárními a počet jeho přivrženců roste. Nikdy však nezapomene na věrnost svému králi a podle zvyklosti z každé kořisti posílá Alfonsovi štědrou část. Poté, co Cid ovládne Valencii, získává zpět královu milost i konfiskované majetky. Hrdina se znovu shledává s rodinou a začíná ve Valencii nový život jako čestný muž.

Rodinné potíže

Dva nepříliš počestní šlechtici, vévodové z rodu de Carrion, vidí v Cidovi a ještě více v jeho bohatství šanci na vlastní prospěch. Požádají tedy krále o ruce dvou Cidových dcer. Král souhlasí, a ačkoliv Cid vidí v potenciálních švagrech nebezpečí, z loajality vůči králi neprotestuje také. Nemůže však s čistým svědomím svatbu navštívit, a proto ani vlastní dcery nedoprovodí během svatební ceremonie k oltáři.

Z nových švagrů se vyklubou slaboši, zbabělci a násilníci. Zatímco na Cidovy dcery si fyzicky troufnou, když Maurové zaútočí na město, už tolik odvahy nemají. Ačkoliv se bitvy o město účastní, ve skutečném boji je nikdo neviděl. Aby se vyhnuli výsměchu Cidových přátel a přívrženců, opouští oba vévodové ve spěchu Cidův dům a dcery berou s sebou. Cid jim na rozloučenou dá mnoho darů a také dva vzácné meče, ke kterým má osobní vztah. Švagrové však své ženy cestou na panství okradou, brutálně je zmlátí a nahé nechají uprostřed lesů zemřít. Naštěstí jsou však zachráněny.

Když se Cid o hrůzném skutku dozví, požaduje u krále spravedlnost. Král svolá svou radu a na jejich podnět veřejně vévody poníží. Spor mezi oběma muži má však rozhodnout duel. Hrdina oba švagry v boji poráží a jako gesto omluvy jsou Cidovy dcery znova provdány za královy syny a dědice Aragonského a Navarrského trůnu. Tím však životní příběh Cida nekončí a do své smrti vykoná další velké činy a vybojuje mnohá slavná vítězství!

Co píseň nevypráví

Podle dobové tradice epická báseň vypráví a oslavuje skutky velkého hrdiny a vojevůdce, kromě tohoto konkrétního úkolu však popisuje také dobové reálie jako celek. V době, o které píseň vypráví, muži naplňovali svůj osud pomocí hlavně bitevních úspěchů. Proto také každý hlavní charakter hrdinského eposu je v prvé řadě schopný vojevůdce, který však ve své životní dráze čelí mnoha výzvám a nepřízním osudu. Často se vydává na nebezpečnou cestu, většinou jako symbol pokání či sebeobětování, jejíž cíl má hlubší smysl. Hrdina trpí nepřízní osoudu, je neohrožený a zústává věrný svému cíli či svým ideám, zatímco překonává překážky, které ho mají v jeho odhodlání zviklat.

TIP: Buřiči a rebelové: Templáři v městech pražských

Cid se však v jednom ohledu od stereotypního hrdiny liší. Ztělesňuje bez pochyby většinu opěvovaných vlastností, výše uvedených je v něm ovšem nezvykle silná lidskost. Na rozdíl od jiných hrdinů je pro něj jeho lidská stránka, v tomto případě rodinný život, přinejmenším stejně důležitý, jako jeho bitevní úspěchy a služba králi. 

Poslední dobou se objevuje stále více elektrických letounů rozmanitých velikostí a tvarů. Nedávno si získal pozornost nový, v pořadí již třetí elektrický letoun startupu Kitty Hawk, za kterým je spoluzakladatel Googlu Larry Page a společnost Boeing. O stroji, který nese jméno Heaviside, je zatím kromě videa a fotografií k dispozici jen málo technických detailů.

TIP: Pětimístné elektrické aerotaxi startupu Lilium má za sebou první let

Kitty Hawk ale nápadně zdůrazňují, že osmivrtulový elektrický letoun je výjimečně tichý, čímž řeší jeden z hlavních problémů s provozem elektrických letounů. Heaviside vyprodukuje za letu ve výšce 1 500 metrů hluk o síle 38 decibelů. Pro srovnání - vrtulník letící ve stejné výšce produkuje přibližně 80 decibelů, běžné vysavače vydávají hluk o síle asi 70 až 80 decibelů, zatímco tiché myčky nádobí vytvářejí zvuky na úrovni cca 40 decibelů.

Nový letoun Heaviside je jednomístný, s rozpětím křídel 6 metrů, a je možné ho pilotovat jak manuálně, tak i autonomně. Na jedno nabití baterií by měl uletět do vzdálenosti asi 160 kilometrů.

Galové, s nimiž se Římané museli potýkat v 1. století př. n. l., měli proti invazní armádě mnoho výhod: velkou populaci (a tudíž početnou armádu), znalost domácího prostředí i opevněná sídla. Republika však dokázala Galii pokořit pomocí mnohem vyspělejších taktik a díky podstatně kvalitnějšímu vybavení, především zbraním. 

Ačkoliv Galové představovali tradičně dobré řemeslníky a dokázali vytvářet skvělé ocelové meče, šlo o výrobky určené elitě a vznikající v malém množství. Většina bojovníků se musela spokojit s meči nízké kvality, jež se podle svědectví ohýbaly už při prvním úderu o štít. Bylo to sice lepší, než kdyby se zlomily, ale stále se jednalo o zásadní nepříjemnost a rovnat zbraň přišlápnutím o zem nebylo ve víru bitvy právě praktické. 

Tvrdá a pružná výhoda 

Naopak Římané používali meče, které se naučili kovat od nepřátelských kmenů v Hispánii. Ty odolávaly římské expanzi celá dvě staletí – mimo jiné díky tvrdým a zároveň pružným mečům, jež se v boji nelámaly ani neohýbaly. Římané nakonec přiměli zajaté hispánské kováře, aby jim způsob výroby jedinečných zbraní prozradili. A nový design krátkého meče určeného k bodání, zvaného gladius, se ukázal jako šťastná volba: Jeho masová produkce zajistila armádě výraznou technologickou výhodu, jež pomohla vytvořit římské impérium. 

Překvapivou paralelu k procesům s Janem Husem a Jeronýmem Pražským, pro něž inkviziční tribunál skončil hranicí, představuje soud s Janem Malkawem. Případ mistra univerzity v Heidelbergu, který doputoval před kostnický koncil jen pár týdnů po Husovi, měl nečekané rozuzlení. 

Malkaw kázal v letech 1388–1390 v Porýní proti ilegálně zvolenému papeži sídlícímu v Avignonu, proti nemravnému životu kněží i některým bodům církevní nauky. Štrasburský inkvizitor Mikuláš Böckler jej dal uvěznit a zahájil s ním proces. V roce 1392 se pak obrátil do Heidelbergu, aby teologická fakulta tamní univerzity posoudila pravověrnost Malkawových tezí. Škola proslula odmítáním nových forem zbožnosti a za herezi běžně označovala řadu lidových praktik. Mistr neměl dobré vyhlídky. 

Doktoři zasedají

Ještě téhož roku tak zasedlo osm heidelberských doktorů teologie, aby posoudili žádost týkající se pravověrnosti padesáti Malkawových článků. Akademici dospěli k závěru, že některé jeho názory nesou znaky hereze, za něž by měl být potrestán, bude-li je hájit.

Štrasburský biskup však z politických důvodů nařídil proces ukončit a mistra propustit. V říjnu se Malkaw formálně imatrikuloval na kolínské univerzitě, a o rok později jej dokonce jmenovali papežským kaplanem, čímž byl vyňat z podřízenosti biskupů a jejich úředníků. Posílen novými privilegii ke sloužení mší a užívání vlastních přenosných oltářů se o dva roky později obrátil do Heidelbergu k mistrům teologie, aby jej od nařčení z hereze očistili.

Pod ochranou císaře

Heidelberští teologové si nechtěli popudit inkvizitory ani papežského preláta. Proto rozhodli, že byl jejich původní výnos nezávazný a vycházel z neúplných a nepřesných informací. Nová komise poté Malkawa nařčení zbavila, načež inkvizitor Böckler rezignoval.

S očištěním mistra se však nehodlali smířit františkáni, vůči nimž Malkaw nešetřil kritikou. Jejich představitelé nález univerzity zpochybnili, a když škola stížnost odmítla, předložili věc papeži. Malkaw, jenž se stal v roce 1396 komturem řádu německých rytířů, byl předvolán před inkvizici v Kolíně nad Rýnem. S vidinou plápolající hranice však před vynesením rozsudku raději uprchl a byl exkomunikován. 

TIP: Osudná Kostnice: Kdo poslal mistra Jana Husa na hranici?

Přesto nad ním stáli všichni svatí: S ochranným glejtem, který si zajistil u císaře Zikmunda, dorazil roku 1415 do Kostnice a požádal o úplné omilostnění. K překvapení všech ho koncil vyslyšel a Malkaw se mohl vrátit do řádu. 

Vesmír je plný nebezpečí, Sluneční soustavu nevyjímaje. Vědci a inženýři si s tím musejí nějak poradit. Někdy jde o velmi složité a náročné situace, jako byl nedávný vynucený manévr americké meziplanetární sondy Juno. Ta operuje na oběžné dráze kolem Jupiteru a teď musela změnit svou oběžnou rychlost o 203 kilometrů za hodinu.

Sonda se musela vyhnout hrozbě, která je doposud velmi neobvyklá, i na poměry ve vesmíru. Sondě Juno totiž hrozil zánik zatměním (anglicky hezky „death by eclipse“). Kosmická plavidla zanikají různě, ale kvůli zatmění to obvykle není. Zní to možná trochu zvláštně, ale celou situaci snadno objasní dvě skutečnosti: 1. Jupiter je veliká planeta a 2. Sonda Juno je poháněná solární energií.

Záchrana před stínem obra

Pokud by nedošlo k záchrannému manévru, Juno by 3. listopadu prolétala ve stínu Jupiteru po dobu 12 hodin. A to by bývalo stačilo k tomu, aby sonda zcela vybila své baterie, které si dobíjí ze solárních panelů. Jestliže by se to stalo, tak by Juno bez energie v mrazivém vesmíru pravděpodobně nepřežila a operátoři by sondu už nedokázali oživit.

TIP: Dostaveníčko s vládcem bohů: Sonda Juno zítra vstoupí na oběžnou dráhu Jupitera

Aby NASA zabránila ztrátě cenné sondy, která nás teď zásobuje pozoruhodnými informace o největší planetě Sluneční soustavy, musela Juno podstoupit náročný manévr. Mezi 30. zářím a 1. říjnem (2019) zažehla svůj pohon na 10,5 hodiny, což bylo asi pětkrát déle, než dosavadní nejdelší zážeh pohonu tohoto druhu. Juno během manévru spotřebovala 73 kilogramů paliva. Manévr byl úspěšný, takže Juno by měla nadcházející průlet stínem Jupiteru bez potíží zvládnout. 

Speciální kladkostroj zvedá těžkou betonovou kostku, která chrání důmyslnou kovovou uzávěru. Pod ní se ukrývá nehluboká šachta obdélníkového profilu a na jejím dně další poklop s těsnou izolací. Teprve když se jím protáhneme, objevují se první jeskynní prostory. Na první pohled jsou zcela obyčejné. Obdobně jejich rozloha není nijak mimořádná a krápníkovou výzdobu nevidíme vůbec. Podobných jeskyní jsou na světě tisíce a až na pár zasvěcenců o nich nikdo neví a nikdo o ně nepečuje. Proč je tedy právě zde tak důkladné zabezpečení? Jeskyně Movile totiž uchovává ekosystém, který z ní činí světový unikát!

Jako z jiné planety

Malebná mírně zvlněná krajina obklopuje přímořské rumunské letovisko Mangalia. Historicky významné město je známo především archeologickými nálezy z doby starověkého Říma. Tato skutečnost není až tak překvapující, vždyť západní pobřeží Černého moře bylo v období antické kultury hojně osídleno. S ohledem na bohatství zdejší historie mnohem víc překvapí, že Mangalii v posledních letech více proslavil její podzemní svět. Relativně nedávný objev překvapil širokou veřejnost a ohromil odborníky po celém světě. Jeskyni Movile lze bez velké nadsázky považovat za cizí svět na planetě Zemi.

Život v naprosté tmě

Krasové jevy na území Rumunska byly podobně jako u nás známy odnepaměti a historie jejich objevů je bohatá. I v přímořské oblasti se nacházejí ostrůvky nebo pásy vápenců, v nichž je evidována řada jeskyní, a to i v okolí Mangalie. Již dlouho je probádaný například rozsáhlý jeskynní systém Limanu se zvláštními, obdélníkovými profily chodeb. Roku 1986 byla při geologickém průzkumu na západním okraji Mangalie navrtána nehluboko pod zemí krasová dutina. Do jeskyně byla následně vyhloubena šachta a její prostory objevili a prozkoumali speleologové pod vedením Cristiana Lascua.

Badatelé měli jako první příležitost zmapovat přibližně 240 metrů dlouhou soustavu chodeb nevelkých dimenzí ve dvou výškových úrovní, přičemž nižší patro je trvale zatopeno vodou. Přítomní specialisté užasli nad hojným a druhově velmi pestrým životem mnoha skupin bezobratlých živočichů. Brzy zjistili, že se jedná o živočichy troglobiontní, tedy organismy plně přizpůsobené pro život v podzemí. Jsou depigmentovaní a nemají vyvinuté oči. Naopak jsou u nich patrná dlouhá tykadla a makadla, která jim v naprosté tmě umožňují plně se orientovat, přežívat a rozmnožovat se.

Pokladnice endemických druhů

Ani existence troglobiontů v jeskyni však není ničím výjimečným. Tisíce druhů takových živočichů bylo popsáno v mnoha jeskyních celého světa. Vyvíjeli se postupně miliony let a přizpůsobovali se specifickému prostředí. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že život v jeskyni Movile je oproti jiným jeskyním zvláštní pouze vysokou hojností. Největší překvapení však vědce čekalo, když zjistili, že ze 48 zjištěných živočišných druhů je 33 endemických! Jednalo se o zcela nové druhy bezobratlých živočichů, suchozemských i vodních, které nebyly do té doby jinde na Zemi popsány.

Na stěnách se hemží mohutné stonožky, bílé mnohonožky a téměř průhlední stejnonožci. Již méně nápadní jsou pavouci nebo štírci. Živočišných skupin však žije v jeskyni Movile mnohem víc. Řada z nich, jako jsou chvostoskoci, je sotva rozpoznatelných. Troglobiontní brouci se vyskytují spíše v těsných puklinách nebo v sutích, takže je velmi vzácné je vůbec spatřit. Pod vodou byly zase popsány endemické slepé pijavice.

Podzemní laboratoř

Výjimečně početná přítomnost tolika nových druhů má několik příčin. Na vývoji jeskyně se podílely hydrotermální procesy spojené s tvorbou sloučenin obsahujících síru. I když je tedy jeskyně vytvořena ve vrstvách třetihorních vápenců, sekundární výplň netvoří krápníky z uhličitanu vápenatého, ale krystaly sádrovce. Síra se také podílela na potravním řetězci a povlaky sirných bakterií na hladině vody se staly jeho nedílnou součástí. Teplota v jeskyni je po celý rok stálá a mírně kolísá kolem úrovně 21 °C.

Další významná událost, která ovlivnila vývoj života v Movile, byla izolace jeskynních prostor od povrchu. Několik milionů let byla jeskyně odříznuta od venkovního prostředí. Tak se skupiny živočichů, které zde přebývaly v období, kdy byla jeskyně z povrchu přístupná, dlouhou dobu přizpůsobovaly velmi specifickým podmínkám.

Aby tento výjimečný ekosystém zůstal i nadále beze změn, je dnes jeskyně přísně střežena a důkladně uzavřena. Mají do ní omezený přístup pouze odborníci spolupracující s rumunským speleologickým institutem. V 90. letech zde probíhal rozsáhlý výzkum, kdy byla přímo v prostorách jeskyně zřízena podzemní laboratoř. Objevy byly tak významné, že se jeskyně Movile s vybranými druhy vyobrazených živočichů objevila na sérii poštovních známek.

Movile na vlastní oči

Vstup do jeskyně se nachází na nenápadném návrší. V betonové patce je zabudována složitá uzávěra, pod níž ústí uměle vyhloubená, asi 15 metrů hluboká šachta přístupná pouze pomocí jednolanové techniky. Na jejím dně je další poklop s polystyrénovou izolací kvůli zachování citlivého mikroklimatu. Vlastní jeskyně začíná těsnější horizontální chodbou, která se postupně rozšiřuje. V největší prostoře pak pokračuje přibližně ve stejném směru. Zároveň však lze sestoupit nehlubokou propástkou k podzemnímu jezeru, jehož hladina je na stejné úrovni jak hladina moře. Další části jsou pak přístupné pouze s potápěčským vybavením.

TIP: Kronika věčné tmy: Dobrodružná výprava do nitra Sloupsko-šošůvských jeskyní

Z podvodního horizontu vystupují nad hladinu dvě samostatné prostory, kde je také největší kumulace troglobiontních živočichů. Do těchto částí jeskyně je přístup nejvíce omezený. Pestrá skladba života je však i v suchých částech a to nejvíce v blízkém okolí jezera. Během našeho sestupu bylo pozorováno a dokumentováno několik desítek bezobratlých z pěti živočišných skupin. Nejpočetnější byli zástupci stejnonožců izopodů, dále pak bylo možno vidět stonožky, mnohonožky, pavouky a štírky.

Největší masožraví vačnatci ďáblové medvědovití jsou dnes mimořádně ohroženi zvláštní nakažlivou rakovinou (DFT, podle anglického devil facial tumor), která devastuje jejich obličeje a šíří se mezi ďábly pokousáním. Vědci a lékaři je intenzivně zkoumají, a to nejen proto, aby se pokusili zachránit samotné ďábly. Objasnění fungování jejich rakoviny by totiž mohlo významně prospět i lidským pacientům s nádory. To potvrzuje i nový výzkum.

Když se lidské tělo snaží bojovat s rakovinou, vysílá do boje především bíle krvinky T-lymfocyty. Ty ale nejprve musejí rozeznat buňky nádoru, aby je následně mohly zničit. T-lymfocyty k rozpoznávání svých cílů používají proteiny MHC-I, které jsou součástí procesů imunitního systému, a které se objevují na povrchu buněk zasažených infekcí nebo jinými problémy.

Mnohé nádory se ale brání tím, že jejich buňky mají na svém povrchu jen málo proteinů MHC-I. Tímto trikem „zmizí z radaru“ T-lymfocytů, což brání rakovinu nejen před imunitou pacienta, ale také před stále slibnější léčbou imunoterapií.

TIP: Mateřské mléko ďáblů medvědovitých se možná stane novým zdrojem antibiotik

Australští a britští vědci studovali tento mechanismus „maskování“ před imunitou u buněk nakažlivé rakoviny ďáblů. Odhalili řadu zajímavých skutečností a mimi jiné zjistili, že tento mechanismus je zřejmě starobylý a využívají ho tím pádem mnohé druhy rakoviny. Zdánlivě odtažitý výzkum mrzutých vačnatců z Tasmánie by teď mohl nastartovat vývoj nových typů léčiv a léčebných postupů pro pacienty s nádory, zvláště s těmi odolnými, které vzdorují dosavadní léčbě.

Všechno začalo rozhodnutím založit společnost zaměřenou na prodej moravských vín. K těm pak chtěli majitelé nabízet i dobré jídlo, proto sáhli po receptech, podle nichž připravují dávno zapomenuté lahůdky. Tak vznikla Chuť Moravy: Mezi první „obnovenou“ pochoutku patřily svatojánské ořechy a hned dosáhly úspěchu včetně několika ocenění – například dvou zlatých hvězd v anglické soutěži Great Taste Awards, která je obdobou michelinských hvězd pro delikatesy.

Nezralý úspěch 

Svatojánské ořechy se sbírají v magický čas kolem svátku Jana Křtitele. Zelené, ještě nezralé „vlašáky“ se nechají zhnědnout až zčernat, načež se konzervují naložením do sladkého nálevu. Nakrájené na tenké plátky se pak jedí buď nasladko jako ozdoba dortů, nebo naslano společně s paštikou, kdy nejvíc vynikne jejich chuť. Vyrábí se z nich i svatojánský krém, jehož důležitou součást představuje čokoláda.

K hamburgerům či grilovanému masu se, jak známo, skvěle hodí slanina. Výrobci chuťovek však tuto lahůdku ještě povýšili a stvořili slaninádu – slaninovou marmeládu: Ke slanině se přidá cibule, ocet, česnek, káva a koření a vznikne božský pokrm. Není proto divu, že se letos stal vítězem Regionální potraviny Jihomoravského kraje. 

Diplomová práce snů

Chmelíček je zase delikatesa z mladých výhonků chmele, sbíraných hned na jaře, jež se naloží do sladkokyselého, jemně kořeněného nálevu. Jedná se o ideálního společníka pro moravské uzené nebo klobásky, a dokonce se stal předmětem diplomové práce: Věnovala se testování chutí různých variant chmelíčku, přesněji řečeno tomu, jak jeho výslednou podobu ovlivní například odrůda chmele, doba sběru či receptura. 

TIP: Odhalená tajemství vídeňské kuchyně: Kde se vzal štrúdl nebo Mozartovy koule?

Nové využití v podobě jedinečné chuťovky získávají v podání jihomoravských výrobců i nezralé mandle, vlastnoručně trhané v hustopečských mandloňových sadech. Stejně jako většina lahůdek z Chutě Moravy se nakládají do sladkokyselého nálevu, ve kterém se rozvine jejich ovocná chuť. Z nedozrálých meruněk se pro změnu vaří lehce pikantní čatní. 

V dnešním světě se bohužel až příliš často stává, že lidé přicházejí o své končetiny. Medicína jim může nabídnout rozmanité protézy, které mají ovšem do skutečné končetiny velice daleko. Pokud jde o protézy nohou, tak u nich bývá často problém s rizikem pádu, špatnou pohyblivostí a s nepříjemnými pocity či fantomovými bolestmi u pacientů. Proto řada z nich dokonce protézy nohou opouští a raději žije bez nich.

Evropský tým vědců z řady institucí nedávno vytvořil a také již otestoval na třech dobrovolnících nový typ protézy nohou. Říkají jí neuroprotéza, protože zařízení je připojené k nervům ve zbytku těla a tyto nervy stimuluje. Díky tomu má pacient s touto protézou vjemy podobné tomu, jako kdyby měl skutečnou končetinu.

TIP: Medicína s nadhledem: Superhrdinské protézy pro nejmenší pacienty

Taková neuroprotéza velmi vylepšuje možnosti pacientů a nabízí jim komfortní pocity, že protéza je skutečnou součástí jejich těla. Nové zařízení je vybudované na základě dnes komerční dostupné protézy dolní části nohy. Klíčovým vylepšením neuroprotézy je elektronika se senzory a její propojení s nervy pacienta pomocí nepatrných elektrod, implantovaných do nohy pacienta.

Život našich dávných předků byl plný těžkostí a nástrah. Děti nemusely přežít kojenecký věk, muži umírali na následky úrazů či na bojišti, zatímco kolbištěm žen bylo jejich porodní lože.

Pokud si chceme trochu přiblížit, jak často končil příchod nového člověka na svět tragédií, nemusíme chodit daleko – stačí nahlédnout do lidové slovesnosti. Vždyť většině pohádkových princezen a celé řadě dětí v čele s Jeníčkem a Mařenkou chyběla matka, a právě proto si otec musel přivést domů macechu.

Podvažte rodičce palce!

Kvůli této nebývalé rizikovosti provázelo vše spjaté s porodem mnoho pověr. O těhotenství se například říkalo, že pokud si žena při požáru sáhne na nějaké místo na těle, bude mít její dítě na stejném místě „oheň“. Tradovalo se také, že budoucí matka snáze porodí, pokud se napije svěcené vody, a že zaručeně nevykrvácí, pakliže se jí pořádně podvážou palce. Za zmínku stojí i rada pro svobodné ženy: Měly se vybavit sáčkem s kuchyňskou solí, jenž měly mít celou dobu na krku. Když se pak kousek lůžka a pupeční šňůry po odpadnutí usušil, rozemlel na prášek a smíchal s danou solí, vznikl kouzelný nápoj. Pokud jej otec dítěte vypil, pak už nikdy nemohl chodit za jinou ženou a svého potomka měl navždy rád.

Celá řada příkazů a zákazů se logicky týkala žen v šestinedělí, které byly považovány za nečisté. Právě kvůli tomuto neblahému stavu držela dítě při křtu jeho kmotra. Nedělka navíc nesměla pro vodu do studny, aby na ni nepřišla můra, nemohla na půdu a do hospody a měla zakázáno chodit po klekání ven, jinak by ji honily a roztrhaly večernice. Všechny tyto zákazy však vedly mladou matku k tomu, aby nenosila těžké věci, nepřepínala síly a nevydávala se příliš daleko. Zkrátka, žena po porodu se podle těchto pranostik i podle doporučení moderní medicíny musí šetřit a být na sebe opatrná.

Moudrost jiných ponaučení nemusí být jasná takto na první pohled, přesto však nepostrádají železnou logiku. Například známé rčení, že májové svatby přinášejí smůlu, zdánlivě nedává smysl. Květen je krásný měsíc, není moc zima ani moc teplo a rozkvetlá příroda nabízí ideální výzdobu pro kostelní lavice. Děti počaté v daném čase však přicházely na svět uprostřed zimy, kdy se k rodičce bába ani doktor vůbec nemuseli dostat. Vysoké závěje totiž některé oblasti zcela odřízly od světa. Problémem byla rovněž voda, která se získávala rozehříváním sněhu a mohla se stát zdrojem infekce.

Náramek proti uřknutí

Mateřský folklor však není žádnou ozvěnou dávno minulých časů. Tyto tradice mají nesmírně tuhý kořínek a předávají se i dnes. Mnoho moderních rodičů proto odmítá koupit kočárek dopředu a koupí-li jej, nesmí být černý, jinak bude dítě do roka v rakvi. Neméně živá je víra, že pachole, které otec či matka překročí, nikdy nevyroste. Naši slovenští sousedé zase dávají svým robátkům na ruku červenou stuhu, aby je nikdo neuhranul. Tyto náramky se staly tak žádaným zbožím, že jsou běžně k mání na tržištích.

Mnoho mýtů se pak pojí s prvními postřižinami. Zejména časté je tvrzení, že pokud žena dítěti mladšímu jeden rok stříhá vlasy, zkracuje mu život. Toto varování se dodnes předává jako obecně platné, má však až neuvěřitelně archaický charakter. Samotný termín postřižiny je novotvar pocházející z 19. století z pera slavného Václava Hanky (1791–1861). Rituál je však doložen již v první staroslověnské legendě o sv. Václavu z 10. století. Podle všeho je ovšem praktika ještě starší. Pověru, podle níž nesměly být dítěti po určitou dobu stříhány vlasy, poněvadž by to mohlo uškodit jeho zdraví, nalézáme již u pohanských národů. Zdá se tedy, že ponaučení prošlo dějinami v podstatě v nezměněné podobě až do dnešních časů a je stále živé.

Když miminku rostou vlásky

Asi nejzajímavější je však zdánlivě nesmyslná a stále živá pověra, že když těhotnou pálí žáha, rostou dítěti vlásky. Tento mýtus je rozšířen i v cizojazyčném prostředí, a proto se jím zabývali i vědci K. A. Costigan, H. L. Sipsmová a J. A. DiPietro. Své výsledky pak zveřejnili mimo jiné i na stránkách US National Library of Medicine.

Jejich cílem bylo zjistit, zda ženy trpící v průběhu gravidity pálením žáhy skutečně povijí vlasaté novorozence. V průběhu výzkumu sledovali 64 těhotných, které své těžkosti posuzovaly pomocí stupnice. Nezávislí odborníci poté kontrolovali objem vlasů na hlavičkách dětí pomocí dvou referenčních snímků – a výsledek byl skutečně překvapivý. Třiadvacet z celkových osmadvaceti sledovaných, které hlásily střední nebo těžké obtíže, porodilo děti s průměrným či nadprůměrným množstvím vlasů. Deset z dvanácti žen, jež se s těžkostmi vůbec nepotýkaly, povilo děti s řídkým či žádným vlasovým porostem. Výsledky přitom neovlivňovalo ani pohlaví plodu, ani mateřské charakteristiky.

TIP: Gerard van Swieten: Muž, který se postavil strachu, bludům a pověrám

Navzdory očekáváním se tedy zdá, že souvislost existuje. Autoři výzkumu se tak zamýšlejí nad tím, zda těhotenské hormony působí stejným mechanismem na uvolnění jícnového svěrače a na řízení růstu vlasů plodu. Fascinující však je, že nic takového naši předkové vědět nemohli, přesto si danou informaci předávali. Folklor zkrátka může prostřednictvím orální tradice zprostředkovávat kolektivní historickou zkušenost.