Elon Musk už konečně má svou vysněnou raketu Starship, i když jde zatím jen o prototyp s označením Mk1. Musk se ale netají tím, že raketa Starship by měla letět k Měsíci, k Marsu, a možná ještě dál do hloubi Sluneční soustavy. Šéf SpaceX v těchto dnech představil své ambiciózní plány na svém texaském testovacím zařízení v Boca Chica. Stalo se tak u příležitosti 11. výročí prvního úspěšného letu SpaceX na oběžnou dráhu, s raketou Falcon 1.

Až bude Starship ve své definitivní verzi, měla by být s pomocí prvního stupně Super Heavy schopná přepravit během jediného letu až 100 lidí. S takovou technologií bychom mohli zahájit skutečnou kolonizaci blízkého vesmíru. Systém Starship a Super Heavy by měl v nejnovější verzi dosahovat monumentální výšky 118 metrů a měl by být celý opakovaně použitelný.

Starship míří do vesmíru

Musk během svého vystoupení zdůraznil, že hlavním cílem SpaceX již od samotného založení v roce 2002 stále zůstává pomoc lidstvu, aby se mohlo stát multiplanetárním druhem. Musk a s ním i mnozí další jsou přesvědčeni, že tím lidstvo podstatně zvýší své šance na dlouhodobé přežití. Stěžejním cílem je přitom pro Muska zahájení kolonizace Marsu. 

TIP: Ještě větší silou: SpaceX posiluje výkon rakety Starship – Super Heavy

Design kosmické lodi Starship i prvního stupně Super Heavy ve SpaceX stále ještě dolaďují, V tuto chvíli počítají s tím, že by loď Starship měla mít 6 raketových motorů Raptor a první stupeň Super Heavy bych jich měl mít minimálně 24 a maximálně až 37, podle požadavků konkrétní mise. Musk by byl rád, kdyby se kosmická loď Starship podívala na oběžnou dráhu za půl roku. Zároveň ale připustil, že dodržet tento ambiciózní termín bude náročné.

Když v září 1941 gdaňské loděnice Danzig Werft předaly Kriegsmarine ponorku U-405 nejrozšířenějšího typu VIIC, už dávno se nejednalo o slavnostní záležitost, ale o rutinní dodávku téměř spotřebního válečného zboží. Ani její budoucí kapitán Rolf-Heinrich Hopmann nepatřil mezi propagandou opěvovaná ponorková esa. Přesto měl oprávněnou pověst zkušeného námořníka.

Ke Kriegsmarine se přihlásil už v roce 1926. Na torpédoborci Hermann Kühne v dubnu 1940 bojoval u Narviku a na rozdíl od své lodě bitvu přežil. Následně sloužil v různých štábních funkcích a k ponorkám, ke kterým ostatně nikdy neměl vztah, jej v roce 1941 „vyhnal“ až nedostatek zkušených důstojníků. Prvních sedm misí U-405 bloumala drsnými vodami severního Atlantiku. Sice se zúčastnila několika konvojových bitev, avšak na své konto si připsala jen dvě nákladní lodě. Přitom posádka kupodivu považovala svou loď za šťastnou. Postarší Hopmann si Železný kříž vysloužil už u Narviku, a tudíž neměl zapotřebí riskovat svůj člun v honbě za medailemi.

Z Karibiku do pekla

Naproti tomu americký torpédoborec Borie postavily Crampovy loděnice ve Filadelfii již v roce 1920. Patřil do třídy Clemson, která ve 20. letech tvořila páteř lehkých sil amerického námořnictva a o dekádu později už byla právem považována za zastaralou. Po vstupu USA do války se Borie pro flotilovou službu nehodil, ale hlídky kolem Panamy mohl stále zvládat s přehledem. O „důležitosti“ lodě a jejích úkolů svědčí fakt, že většinu posádky tvořili záložníci, a to včetně velitele, poručíka Charlese Hutchinse.

Nudnou službu v Karibském moři přerušila až v červnu 1942 záchranná akce, při níž Borie našel člun s devíti trosečníky z parníku Merrimack potopeného ponorkou U-107. V květnu 1943 ale Borie dostal náročnější úkol, když doprovodil konvoj do severní Afriky a potom byl přidělen jako eskorta malé letadlové lodě Card. Právě na jaře 1943 se v Atlantském oceánu objevilo několik takových seskupení, která neměla za úkol přímou ochranu konvojů, ale zásah v místě, kde se německé ponorky prokazatelně nacházely. Ukázalo se, že je to velmi účinná taktika.

Údaje z Huff Duff

V období od srpna do října 1943 totiž letadla z Cardu zničila sedm německých ponorek. Na konci října 1943 skupina na základě zpráv rozvědky lovila dva německé podmořské tankery operující ve středním Atlantiku. Krátce po příjezdu do oblasti Američané získali dobré údaje ze zaměřovače Huff Duff  – tedy přístroje, který na několik desítek kilometrů dokázal odhalit přibližnou pozici rádiového vysílání.

Jak se později ukázalo, nešlo o hledané tankovací čluny, ale o U-91, která chtěla předat U-584 tolik paliva, aby se dostala domů. Pozdě odpoledne 31. října pilot torpédového bombardéru Grumman TBF Avenger oba čluny našel. Poplach přivedl na místo další dva avengery, načež navzdory zmatené protiletadlové palbě U-584 podlehla protiponorkovému akusticky naváděnému torpédu Fido. U-91 se mezitím stihla ponořit a uniknout. Velitele skupiny kapitána Arnolda Isbella útěk U-91 hodně rozzlobil, protože ji považoval za hledaný podmořský tanker, a vyslal v jejích stopách torpédoborec Borie. 

Zničit za každou cenu 

V brzkých ranních hodinách Američané získali radarový kontakt, avšak nejednalo se o U-91, ale o Hopmannovu U-405. Boj, který se odehrál v příští hodině a dvaceti minutách, se dá označit jako jeden z nejtvrdších a nejintenzivnějších za celou námořní válku. Borie se k ponorce blížil s plameny šlehajícími ze všech hlavní a U-405 se ponořila.

Následovat měla salva hlubinných náloží na přibližném místě ponoru, jenže kvůli závadě na spouštěcím mechanismu nespadla do moře běžná dávka, ale všechny připravené pumy najednou. Německým člunem zacloumala nepředstavitelná série ničivých explozí, které jej poškodily a doslova vystřelily na hladinu. Ponorka se však k torpédoborci dostala tak blízko, že dělostřelci na ni nedokázali sklopit hlavně děl a kapitán Hutchins se proto odhodlal k taranu. Kvůli vysokým vlnám se však tento záměr až tak nezdařil a místo úderu do trupu došlo k poměrně měkkému „dosednutí“ torpédoborce na příď ponorky.

Ve smrtelném objetí

Obě plavidla se do sebe zaklesla ve tvaru písmene V a posádky po sobě střílely z bezprostřední blízkosti. Američané na tom byli lépe, protože ačkoli mohli střílet jen z jednoho 20mm protiletadlového kanonu a po protivnících pálili i ze samopalů a pistolí, rozsvítili reflektor. Díky tomu měli na bojišti přehled, zatímco Němce prudké světlo oslňovalo a palba jejich ručních zbraní (palubní dělo v té době už u-booty neměly) nikomu neublížila. Co se týče odolnosti plavidel, za kratší konec tahali poněkud paradoxně pro změnu Američané.

Zatímco trup ponorky v podstatě držel, na torpédoborci se objevovaly šrámy a trhliny. Když mořské vlny od sebe protivníky oddělily, ponorka s torpédoborcem po sobě vystřelily po torpédu – obě však svůj cíl minula. Pak Hutchinse napadla malá lest. Nařídil zhasnout reflektor, načež se Němci pokusili zmizet ve tmě. Jenže přesně na to Hutchins čekal. Jak se od sebe sokové vzdálili, Borie zaujal vhodné postavení a vystřelil z vrhačů tři hlubinné nálože nastavené na malou hloubku.

Dopadly po obou stranách U-405 a spolu se dvěma zásahy palubního děla do věže ponorku katastrofálně poškodily. Asi 20 dosud žijících Němců naskákalo do gumových člunů a k nebi stříleli světlice. Hutchins byl zmaten. Nepochopil, že nepřátelé sami sebe osvětlují, aby mohli být zachráněni, a byl toho názoru, že poblíž je další ponorka, které protivníci dávají signály nebo osvětlují bojiště. Aby jim v tom zabránil, Borie pomalu proplul přímo mezi trosečníky. Ty šťastlivce, které nerozsekaly lodní vrtule, pak z moře nikdo nelovil. Z německé posádky 49 mužů tak nikdo nepřežil. 

Borie má potíže 

Zkázou U-405 ale příběh ještě neskončil. Když Borie „přistál“ na ponorce, začala do strojovny pronikat voda a k hlášení o vítězství na Card tak Hutchins dodal: „Možná budeme muset opustit loď.“ Zpráva však byla zkomolená a na vlajkové lodi si nikdo neuvědomoval, jaké má Borie problémy. Voda brzy zaplavila přední strojovnu a generátory a v zadní strojovně pracoval jen jeden motor. Teprve když Hutchins odvysílal, že se začíná potápět, kapitán Isbell zahájil záchrannou akci.

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau

Skupinu kolem Cardu ale pronásledovala mlha, a tak než jeden letoun Borie našel, musela se jeho posádka zbavovat všeho těžkého včetně torpéd, matrací, ba i záchranných člunů. Ve snaze prodloužit agonii co nejdéle odčerpávala vodu z podpalubí nejen všechna čerpadla, ale také lidský řetěz s kbelíky. Když pozdě odpoledne torpédoborce Barry a Goff  potápějící se loď našly, Hutchins nařídil posádce, aby Borie opustila. Jenže ani to se nezdařilo bez problémů. Bez záchranných člunů museli námořníci ke svým přeplavat, což všichni nezvládli. Nakonec se zachránilo 127 trosečníků, tři důstojníci a 24 námořníků boj se studenými vlnami prohrálo. Hutchins, lodní inženýr Morrison Brown a strojník Irving Saum byli za bitvu a snahu o záchranu lodi vyznamenáni Námořními kříži. 

čaj je jedním z nejpopulárnějších nápojů na světě. Asi jen málokdo ale počítá s tím, že kromě čaje a ochucovadel bude pít i ohromné množství mikroplastů. Kanadští vědci přitom zjistili, že čajové sáčky, které nejsou papírové ale z plastů, mohou uvolňovat ohromné množství mikroplastů.

Badatelé vyzkoušeli čtyři různé komerčně dostupné čaje s plastovými sáčky. Odstranili z nich samotný čaj a pak tyto sáčky louhovali ve vodě ohřáté na teplotu 90 °C. Poté použili elektronový mikroskop, s jehož pomocí spočítali množství nepatrných částic plastů, které se při takové proceduře uvolní do vody, tj. do připravovaného čaje.

TIP: Jsou všude: Vědci objevili malé kousky plastu už i v lidských střevech

Počítání dalo vědcům dost práce. Ukázalo se totiž, že se z jednoho plastového čajového sáčku uvolní v průměru 11,6 miliard částic mikroplastů a 3,1 miliardy částic nanoplastů. Důvodem tak vysokého počtu je zřejmě to, že se některé složky použitých plastů v horké vodě začínají tavit. Podle nedávné studie Světové zdravotnické organizace mikroplasty v pití zřejmě neškodí lidskému zdraví. Zároveň ale platí, že zatím máme jen málo informací, abychom to mohli zhodnotit v celé šíři.

Velká hospodářská krize trvala deset let, postupně se rozšířila po celém světě a nezvratně ovlivnila celý chod moderních dějin. Odstartoval ji takzvaný Černý čtvrtek 24. října 1929, kdy se akciový trh propadl o 14 miliard dolarů. Nastala panika, čím více investoři prodávali své akcie, tím více jejich hodnota klesala. Během víkendu se panika ještě zhoršila. Celkové ztráty na cenných papírech během toho týdne se pak vyšplhaly na 30 miliard dolarů.

Dopady krize

Svého vrcholu dosáhla deprese v roce 1933. Nezaměstnanost se tehdy vyšplhala ze 3 na 25 procent v celostátním průměru, v oblastech středozápadu, kde se nacházela spousta průmyslu a továren však dosahovala i 80 procent. Mzdy těch, kteří si svá místa dokázali udržet, klesly o 42 procent. Dělník vydělával v průměru 17 dolarů týdně, lékař 61. Průměrný rodinný roční příjem se propadl z 2 300 dolarů na 1 500. Stejně tak jaké americké HDP se snížilo o polovinu ze 103 na 55 miliard. 

Lidé šetřili kde se dalo. Stávalo se běžnou praxí, že se návštěva hned po příchodu do domu místo na hostitelovo zdraví a děti zeptala, jestli náhodou nezbylo něco od večeře. Místo toaletního papíru se používaly papírové odřezky, či noviny. Ocelárny Bethelem Steel zase propustily v jedné ze svých poboček tisíce zaměstnanců, vystěhovaly je z podnikových bytů a domy zbouraly jen proto, aby ušetřily na dani z nemovistosti. 

Farmáři masově ničili své úrody a zabíjeli zvířata. Zapálit pole plné kukuřice prostě dávalo ekonomicky větší smysl, než ho sklidit a prodat na trhu. Jeden americký pastevec si zase spočítal, že vydržovat stádo ovcí by ho finančně zruinovalo. Raději všem třem tisícům ovcí podřízl krk a mrtvá zvířata naházel do propasti. V letech 1930-1935 zbankrotovalo dohromady 750 tisíc farmářů.

Móda a stravování

Lidé často neměli peníze ani na jídlo, nákupování nového oblečení se tedy stalo záležitostí velmi ošidnou. Přesto, obzvláště v konzervativnějších částech Ameriky, chodit nahý po ulici nešlo. Nakonec vynalézavé hospodyňky přišly s kreativním řešením. začaly si šít šaty z pytlů od mouky. Když si toho všimly společnosti prodávající mouku, rozhodly se na pytle tisknout barevné motivy. 

Podobně kreativně se přistupovalo také k opravám obuvi. Díry v podrážkách se opravovaly pomocí kůže odkrojené z opasků či kabelek. Podrážky, které už nešlo opravit, byly nahrazovány novými – vyřezanými ze starých pneumatik.

V roce 1931 prezident Herbert Hoover mimo jiné prohlásil, že v Americe „nikdo skutečně nehladoví.“ A opět se spletl. Dva roky od vypuknutí krize už nebylo otázkou, zda někdo hladoví, ale jak moc. 

V Západní Wirginii se nezaměstnaní coal miners stravovali bramborami, chlebem, fazolemi a margarínem. Rodiny v suchých oblastech Colorada či Kansasu se omezovaly pouze na minimální množství mouky, sádla a brambor. Pellagra, rachytis a další nemoci způsobené podvýživou a nedostatkem vitamínů se nekontrolovatelně rozšířily po celé zemi. 

Zatímco celá země trpěla hladem a příslušníci Červeného kríže nevěděli, kde dříve pomoci, vrchní statistik Metropolitní zdravotní pojišťovny pak do všeobecné sklíčenosti ještě prohlásil, že vzhledem k tomu, že „lidé jsou v současné době tak navyklí přejídání, že by ho vůbec nepřekvapilo, kdyby se díky současné nutné umírněnosti v jídle nezačali lidé těšit lepšímu zdraví než dříve.“ 

Rekordní nezaměstnanost

Téměř každý třetí Američan byl nezaměstnaný. Prácovní místa se stala, jako všechno ostatní, nedostatkovým zbožím. Kolují historiky o lidech, kteří zakládali požáry, aby si vydělali peníze při jejich hašení. Majitelé agentur na zprostředkování práce sami přijímali příchozí nabídky. Výtahy v hotelech odborně obsluhovali absolventi nejlepších vysokých škol a jejich profesoři zase brázdili města za volanty taxíků či autobusů veřejné dopravy. 

Od konce prosperity 1929 až po vyvrcholení hospodářské krize v roce 1932, bylo devět tisíc bank nuceno zavřít, či zbankrotovalo. Přes sto tisíc firem zkrachovalo.

Láska a sex v časech krize

Krizí si ve 30. letech neprocházelo jen hospodářství, ale také většina amerických manželství. Mužům v důsledku krize pokleslo sebevědomí i libido. Se ztrátou práce se z hrdých živitelů rodiny stala přítěž, která se manželkám přes den neštastně motala pod nohy. 

Ti méně (či více šťastní) sice práci měli, ale jakou! Některé státy schválily zákon, že do zaměstnání by měl chodit je jeden člen rodiny. Většinou volba padla na pána domácnosti. Kdysi úspěšní bankéři, vlastníci firem či řemeslníci tak nově museli vykonávat typicky ženská zaměstnání, jako zdravotní sestra, či učitelka. Změna společenské prestiže se ničivě nepodepsala pouze na pracovní morálce amerických mužů. Do roku 1940 opustilo své manželky rekordních 1,5 manželů.

TIP: Bankrotující Detroit: Proč zkrachovalo kdysi prosperující město

Pokud se, nepříznivým okolnostem navzdory, k plnění manželských povinností některý muž přece jen postavil čelem, vyvstávala otázka nechtěného početí. Nikdo nechtěl přivést dítě do tak finančně neutěšeného světa. Lidová kreativita tedy opět zapracovala a vznikla celá řada domácích antikoncepčních prostředků a praktik. Nejčastější, ale také nejnebezpečnější z nich byla ‚ženská hygiena,‘ kdy si žena bezprostředně po styku vyplachovala vagínu dezinfekcí. Ženy používaly nejčastěji lysol, velmi silný dezinfekční prostředek používaný v nemocnicích. Používání lysolu co by domácí antikoncepce mělo dvě hlavní nevýhody, jednak většině žen poleptal vagínu a jednak jako antikoncepce neúčinkoval.

Estonsko je neuvěřitelně zelená země: Ze třetiny ho porůstají lesy, na čtvrtině se rozkládají bažiny, zanedbat však nelze ani louky s pastvinami, přičemž pro zemědělský průmysl zbývá jen malý kousek půdy. Města se krčí na nepatrné části území a bez nadsázky se dá říct, že vás v pobaltské republice na každém kroku obklopí příroda. Překvapivě to platí i v Tallinnu: Hlavní město pokrývá zeleň z 25 %, takže se řadí mezi „nejpřírodnější“ metropole světa. 

Estonsko si na svých zelených plochách skutečně zakládá, proto nepřekvapí, že se tamní nejvýznamnější poklady ukrývají v četných národních parcích. Největší z nich – Lahemaa neboli „země zálivů“ – zaujímá 750 km², z čehož přibližně dvě třetiny připadají na souš a zbytek představuje moře. Chráněnou oblast tvoří čtyři zálivy a čtyři poloostrovy: Juminda, Pärispea, Käsmu a Vergi. Lahemaa leží asi 60 km východně od Tallinnu na pobřeží Baltu a vznikla v roce 1971 k ochraně a studiu přírodního dědictví Estonska. Jednalo se přitom o vůbec první národní park v tehdejším Sovětském svazu. 

Koupání v mokřadech

Oblast láká na kilometry pobřeží, hluboké borové lesy, mokřady i rozsáhlé bažiny nebo například na pozůstatky sovětské ponorkové základny. Po celém parku jsou rozesety bludné balvany, které tam zhruba před 12 tisíci let zanesl ledovec sunoucí se na jih. Zaujmou také tzv. alvary – lokality na vápencovém podloží, kryté pouze malou nebo žádnou vrstvou půdy, jež umožňují růst vzácných kapradin. 

Skrz obří bažinu Viru vede stezka na dřevěných kůlech. V jednom místě se pak nachází dostatečně široká tůň, do níž lze dokonce skočit a bezpečně se vykoupat. Přibližně v polovině trasy se navíc tyčí rozhledna, odkud budete mít okolní mokřady jako na dlani.

Sovětská ochrana pobřeží

Tamní lesy obývají bobři i divoká prasata, nechybějí však ani norci, vlci, rysi, losi či medvědi. Nezřídka zahlédnete také lišky, srnky nebo kuny. Na vodních plochách se pokocháte pohledem na labutě a černé i bílé čápy, pod hladinou se to zas hemží pstruhy či lososy. Milovníci chůze mohou krásy parku obdivovat díky značeným trasám a stejná pozornost se věnovala cyklistům.

V rezervaci se navíc nacházejí vesničky, kde lze zhlédnout původní estonskou architekturu: Ideální cíl pro výlet za minulostí představuje malá rybářská osada Käsmu, odkud se dá vyrazit i na řadu příjemných vycházek kolem stejnojmenného poloostrova. Dřív tam bydleli kapitáni estonských lodí, posléze však byla oblast uzavřena kvůli sovětské „ochraně“ pobřeží a rybáři se na moře vrátili až v roce 1991 (viz Století útlaku).       

S jarem přijde potopa

Za skutečným dobrodružstvím byste však měli vyrazit do národního parku Soomaa: Jeho jméno lze přeložit jako „země rašelinišť“ a od roku 1993 se rozkládá v krajích Pärnu a Viljandi na ploše 360 km². Pravidelné záplavy tam v některých místech zvedají hladinu i o několik metrů, a rozsáhlé mokřiny se tak mění v zatopenou oblast se stovkami ostrovů. 

Době stoupající vody se v Estonsku říká „páté roční období“ a přichází každý rok s jarním táním. Zaplavená lokalita má zhruba 175 km², a jakmile hladina vzroste, nic vám nebrání usednout do kánoe a vydat se na průzkum tajemné krajiny. V průměru se voda zvedá o 2–3 m, i když rekord činí 5,5 m. Někdy přitom záplavy trvají jen několik dní, jindy déle. 

Bobří stezkou 

Mapy lokality a přesné informace o jejím zatopení či proměnách v závislosti na období získáte v novém informačním centru u kempoviště Kortsi-Toramaa. Tamní zaměstnanci vám ochotně poradí, jak si dovolenou co nejvíc užít. Hned u kempu navíc začíná dvoukilometrová „bobří stezka“: Nikdo vám sice nezaručí, že na ní zahlédnete hlodavce, po kterých je pojmenována – nicméně jejich práci spatříte všude kolem. 

V mapách také najdete čtyři největší bažinaté tůně parku, tedy Kuresoo, Valgeraba, Ordi a Kikerpera. Dělí je od sebe šestice řek a vedle nich se krajinou vine řada chodníků, které vás celou oblastí bezpečně provedou. 

Neoficiální rekordman

Úplně jiný druh chráněného území představuje rezervace Vilsandi. Nachází se na stejnojmenném ostrově západně od estonské pevniny a její existence se datuje do roku 1910, což z ní činí nejstarší lokalitu svého druhu v Pobaltí: U jejího zrodu stál nadšenec a strážce majáku Artur Toom, který se rozhodl chránit tamní ptačí populaci. Jeho zápal posléze strhl další milovníky opeřenců a zanedlouho vznikla rezervace. Oficiální status jí sice vláda přiznala až v roce 1993, ale ochranářské práce tam probíhaly prakticky po celé 20. století.

TIP: Finsko: Na cestě za polární září

Do ostrovního parku se dá překvapivě dojít i pěšky: Stačí se vydat po značené trase z kempu Käkisilma a dobře se připravit na túru dlouhou asi 15 km. Pokud zrovna nebude foukat silný vítr, dorazíte do rezervace po relativně klidném výšlapu. V opačném případě musíte počítat s tím, že z cesty nad rozbouřeným mořem nevyváznete zcela suší. 

Vynaložená námaha však stojí za to: Vilsandi se považuje za jednu z nejkrásnějších oblastí Estonska, a na jejím pobřeží navíc uvidíte desítky ptačích druhů. Zpátky se pak můžete svézt lodí – mezi ostrovem a pevninou jezdí sice nepravidelně, ale funguje také na zavolání. 

Východoantarktický ledový příkrov představuje největší masu ledu v Antarktidě a také na celé planetě. Zároveň je to nejstudenější, největrnější a také nejsušší místo na Zemi. Donedávna byl tento ledový příkrov velmi pevný, stabilní a na první pohled se nezdálo, že by ho mohlo cokoliv ohrozit do příchodu další doby ledové.

Jenomže zdání klame. Podle nového výzkumu britských vědců je tání na Východoantarktickém ledovém příkrovu intenzivnější, než jsme si mysleli. Podle satelitních snímků této části světa ve vysokém rozlišení tam v nedávné době na povrchu ledu vzniklo velké množství jezer a jezírek sladké vody.

TIP: Velké tání právě teď: V Antarktidě ročně roztaje přes 200 miliard tun ledu

Badatelé na satelitních snímcích objevili celkem více než 65 tisíc nedávno vzniklých sladkovodních jezer. Většina z nich má velikost průměrného plaveckého bazénu. Největší z těchto jezer má ovšem rozlohu přes 70 kilometrů čtverečních. Většina objevených jezer a jezírek se nachází v pobřežních oblastech. Některá z nich jsou ale celé stovky kilometrů ve vnitrozemí a objevují se až do 1 000 metrů nad mořem.

Pračky jsou skvělé stroje. Udělají za nás spoustu špinavé práce. To ale neznamená, že by byly bez špíny nebo choroboplodných zárodků. Jak zjistili němečtí vědci, pračky se mohou za jistých okolností stát útočištěm mimořádně rezistentních bakterií, které pak mohou být reálným rizikem pro lidi.

Autoři studie zároveň dodávají, že se není čeho obávat. V tomto konkrétním případě šlo o pračku v německé nemocnici, která se stala zdrojem infekce rezistentních bakterií u novorozených dětí.

TIP: Nepříznivý vývoj: Mezi dětmi je mnoho infekcí rezistentních vůči antibiotikům

Podle vědců jde nejspíše o první známý případ, kdy se lidé nakazili rezistentní infekcí z nemocniční pračky. Zároveň šlo o výjimečnou situaci, protože v dotyčné nemocnici používají pračku pro domácnost a nikoliv jinak běžné průmyslové pračky. Problém je v tom, že pračky tohoto typu nejsou určené ke sterilizaci oblečení. Prostě jenom perou. Jak je ale vidět, teď budeme muset věnovat pozornost i pračkám.

Největší známý impaktní kráter Sluneční soustavy sice nemáme přímo na dosah, ale nachází se poblíž. Jde o pánev South Pole-Aitken, která se nachází na Měsíci, mezi jižním pólem Měsíce a kráterem Aitken. Jde skutečně monumentální útvar o průměru asi 2 500 kilometrů a hloubce asi 13 kilometrů.

Jak tento extrémní kráter vznikl? Před miliardami let nejspíš něco děsivého narazilo do Měsíce, aniž by se náš souputník při této srážce rozpadl. Mezi odborníky až doposud převažoval názor, že šlo o srážku s velmi velkým a velmi rychle se pohybujícím asteroidem. Takový náraz by prorazil měsíční kůru a na povrchu rozlehlého kráteru by rozházel kusy měsíčního pláště, pocházející z větších hloubek.

Záhada největšího kráteru

Nedávná studie čínských odborníků ale hypotézu s prudkým nárazem velkého a rychlého asteroidu vážně zpochybňuje. Číňané mají k dispozici data své mise Čchang-e 4, jejíž modul úspěšně přistál v oblasti kráteru Von Karmán, který se nachází právě v pánvi South Pole-Aitken, na odvrácené straně Měsíce.

TIP: Čínská sonda Čchang-e 4 úspěšně přistála na odvrácené straně Měsíce

Podle čínských vědců nalezla mise Čchang-e 4 pouze horniny odpovídající měsíční kůře ale nikoliv plášti. Jak se zdá, náraz při vzniku kráteru South Pole-Aitken nejspíš nebyl tak drtivý, aby prorazil měsíční kůru. To podle všeho vyvrací přímý náraz velkého a rychle letícího tělesa. Pak je ale stále otázkou – co vlastně vytvořilo největší impaktní kráter Měsíce a Sluneční soustavy?

Při „úrodě“ myší a hrabošů můžete poštolky obecné (Falco tinnunculus) sledovat, jak se třepotají na místě a vyhlížejí kořist. Hlodavci tvoří až 90 % jejich potravy a vzhledem k tomu, jak je technika poštolčího lovu nesmírně energeticky náročná, třepotavý let malých dravců přitáhne vaše oči jen nad lokalitami s bohatým výskytem potenciální kořisti.

Lety dálkové i akrobatické

Poštolky obecné jsou patrně našimi nejběžnějšími dravci, ornitologové odhadují, že v Česku žije 9–13 tisíc hnízdních párů a zimní populace je odhadována na 15–30 tisíc exemplářů. Tehdy lze u nás kromě „našich“ poštolek zastihnout i dravčíky ze severu, zatímco mnozí z ptáků, kteří jsou Česku věrní jen v létě, směřují v zimě většinou k jihozápadu. Například jeden u nás kroužkovaný dravec byl zastižen až v Portugalsku. Zpět na hnízdiště se poštolky vracejí koncem zimy, kdy předvádějí nápadné zásnubní lety s celou škálou svého fascinujícího leteckého umění.

Jen u lidí s pochopením

Necitlivé hospodaření s krajinou způsobilo, že poštolky již řadu let pronikají do našich měst. Hnízdí na věžích kostelů, ale také na střechách a lodžiích panelových domů. V žádném případě však nejde o ptáky typicky synantropní, kteří by blízkost člověka vyhledávali. Zůstávají plaché a mohou vyhnízdit jen v blízkosti těch lidí, kteří v sobě najdou dostatek pochopení, ohleduplnosti a pokory, při hnízdění dravce nevyrušují a jsou třeba ochotni vzdát se po dobu několika týdnů využívání svých lodžií.

Vidí i lidmi neviděné

Kořistí „městských“ poštolek jsou, kromě hlodavců, i ptáci - především rehci domácí, kosi černí, mláďata holubů a větší hmyz (převážně sarančata a kobylky). Poměrně často se tedy jejich obětí stávají také drobní pěvci, což je ve volné přírodě spíše výjimečné.

Mezi poli se malí dravci zaměřují hlavně na hraboše, pro jejichž hledání jsou skvěle vybaveni. Hraboši si svá teritoria a cestičky často značí trusem a močí. Sokolovití (i mnozí další) dravci přitom dokážou vidět ultrafialové světlo a čerstvá moč hlodavců odráží UV záření charakteristickým způsobem. Pozorná poštolka objeví místo, kde si hraboš nebo myš před chviličkou udělal značku, a dokáže odhadnout, kde se s největší pravděpodobností zase objeví. Aby poštolka obecná přežila, musí denně ulovit aspoň dvě myši.

Smrtící balet žlutooranžových vějířů

Pokud vás svět rostlin oslovuje víc než trpělivé hlídkování poštolek, od května až do října můžete na kmenech stromů objevit nepřehlédnutelný sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus). Je rozšířený po celém světě a já jej za teplého podzimu často nacházím především v říjnu například na pobřežních vrbách u řek na okraji Brna. Jednoletá dřevokazná houba z čeledi troudnacovitých připomíná roztažené vějíře nebo nařasený lem sukýnek kankánových tanečnic. Mladé plodnice jsou zbarveny jasně žlutě až žlutooranžově, spodní strana bývá sírově žlutá. V tomto období jsou jedlé. Stárnutím plodnice někdy bledne do krémova, jindy naopak tmavne.

TIP: Labyrinty kamenných poutníků – Rezervace Maštale ve Východních Čechách

Přes svoji nepochybnou estetickou působivost je sírovec nebezpečným parazitem, který vyvolává poměrně rychlý úhyn dřeviny. Do živých stromů se dostává poraněním na kořenech, nebo na kmeni. Na dřevinách nejsou zpočátku znát žádné příznaky napadení do doby, dokud houba nepronikne celým profilem kmene a nezačnou se tvořit plodnice. Někdy se tato hniloba nazývá kostková, protože napadené dřevo se rozpadá na nepravidelné kostky.

Italský vůdce Benito Mussolini toužil obnovit Římskou říši – ačkoliv na to neměl prostředky. Itálie 30. let 20. století byla zemědělská země s velmi omezenou průmyslovou základnou a zaostalým systémem školství. Krátce řečeno: Mezi industrializovanými a sebevědomými velmocemi Evropy působila jako sice hezké, ale chudé a trochu přihlouplé děvče z venkova, držené zkrátka autoritativním otcem. Diktátor si tedy musel pečlivě vybírat slabé protivníky. 

Po Somálsku a Eritreji se dalším cílem italské rozpínavosti stala Etiopie neboli Habeš. V roce 1936 se dala do pohybu armáda 750 tisíc mužů, vybavená šesti sty tanky, dvěma tisíci děl a čtyřmi stovkami letadel. I podle standardů tehdejší doby šlo o technicky podprůměrné, nespolehlivé zbraně. Proti Etiopanům, které zval císař Haile Selassie do války slovy „ať se dostaví každý muž schopný nést kopí“, to však mělo bohatě stačit. 

Mlýnek na maso

Habešané nebyli zcela bezbranní: Asi polovina mužů z půlmilionové armády nesla střelné zbraně, ale vesměs staré pušky. Mnoho vojáků se dostavilo se štíty, šavlemi a kopími, téměř všichni navíc v zářivě bílých hábitech, jež sice dobře odrážely sluneční paprsky, ovšem zároveň tak fungovaly doslova jako terče. Jedinou výjimku představovala císařova osobní garda, oděná do belgických khaki uniforem, vyzbrojená a vycvičená podle západních standardů. 

Italové postupovali pomalu a metodicky ničili každý pokus o odpor. Vlnové útoky etiopské pěchoty, která se s primitivními zbraněmi často pokoušela dostat do přímého kontaktu, se proměnily v krvavé „mlýnky na maso“ – to když se do formací zakously italské kulomety. Habešská protiofenziva se brzy rozpadla a Italům už nic nebránilo v obsazení hlavního města Addis Abeby. 

Etiopský císař musel i s národním pokladem utéct do britského exilu. Na slyšení v Lize národů, předchůdkyni OSN, pak pronesl prorocká slova: „Dnes jsme to my, zítra to budete vy.“ Organizovaný habešský odpor se zhroutil, ačkoliv na mnoha místech země vypukla partyzánská válka a Italové měli po následující tři roky plné ruce práce s pacifikací.