Dlouhou dobu to byl hlavně závod americké a sovětské vlády, pro který soukromé firmy po celá desetiletí jen dodávaly komponenty. Než v roce 1980 Evropská vesmírná agentura (ESA) založila Arianespace, prvního komerčního dopravce na orbit. Spojené státy soukromým firmám významněji otevřely cestu nahoru v průběhu devadesátých let, a po kolapsu Sovětského svazu se i mnoho tamějších technologií dostalo na mezinárodní trh.

Think tank Space Foundation odhaduje aktuální obrat vesmírného průmyslu v jeho nejširší definici na 415 miliard dolarů či 9,5 biliard korun, z kteréžto sumy připadá zhruba polovina na satelitní služby. A podle analytiků Goldman Sachs se objem vesmírné ekonomiky do dvaceti let více než zdvojnásobí. Ostatně jen majitel Amazonu Jeff Bezos tvrdí, že do svojí firmy Blue Origin investuje více než miliardu dolarů ročně, o Elonu Muskovi a jeho SpaceX ani nemluvě.

Jde to levněji

Hlavním důvodem, proč se s komerčními vesmírnými projekty roztrhl pytel, je strmý pokles nákladů. Vynesení kilogramu váhy na raketě SpaceX dnes stojí řádově kolem 2 500 dolarů či 60 tisíc korun, jen před deseti lety bylo nutno počítat s minimálně 50 tisíci dolary a výrazně delší přípravou samotného startu. SpaceX se v roce 2008 stala prvním nevládním subjektem, který sám vystřelil raketu na tekuté palivo na oběžnou dráhu.

Kalifornská společnost je také pionýrem vícenásobně použitelných raketových technologií. V prosinci 2015 se SpaceX podařilo hladce přistát vracející se první stupeň rakety Falcon 9. První let nosiče sestávajícího z již použité komponenty následoval v únoru 2017 s telekomunikačním satelitem SES-10 evropského operátora SES. Klesající náklady na vypouštění mimochodem otevírají dveře vesmíru dokořán také méně bohatým zemím Asie či Afriky.

Jsou to právě soukromé společnosti, které spřádají nejodvážnější plány na využití nebe nad námi. SpaceX v květnu vynesl prvních 60 z bezmála 12 tisíc družic soustavy Starlink, které zavedou širokopásmový internet na každý centimetr zemského povrchu. Podobnou ambici má také dceřinná společnost Bezosova Amazonu Kuiper Systems, jejíž síť má do konce příští dekády čítat přes 3600 družic. Tyto i již existující služby jako O3b Networks operátora SES budou důležitým pilířem dokonale propojeného světa nejbližší budoucnosti.

Poklad nad hlavou

Pokud nenajdeme významnější nová naleziště a poptávka bude stoupat podle predikcí, zásoby některých surovin klíčových pro průmyslovou výrobu se vyčerpají už za 50 až 60 let. Přitom platiny, kobaltu a dalších vzácných kovů sviští Sluneční soustavou celé hory. Takzvaných zemi blízkých těles (NEO) jsme již napočítali na devět tisíc, přičemž devět z těchto asteroidů bychom mohli těžit i se současnými technologiemi.

Kvalitu rudy a skutečné náklady na její těžbu však můžeme jen odhadovat. Některé analýzy přitom naznačují, že by se doprava v kosmu vytěžených materiálů nemusela vyplatit nikdy. Což platí i pro na Zemi velmi vzácné kovy jako je platina – jak asi s tržní cenou zamává, když suroviny najednou bude víc než dost? Proto spíš než bychom vytěžený materiál vozili domů, budeme jej zpracovávat přímo v orbitu. Při výstavbě vesmírné infrastruktury tímto způsobem také ušetříme za dopravu mnoha komponentů ze zemského povrchu. 

Z nejběžnějších asteroidů typu C zase budeme získávat palivo, obsahují totiž vodu, kterou lze štěpit na vodík a kyslík. Cena paliva a jemu vyhrazený přepravní prostor totiž nehrají větší roli, dokud se kodrcáme jen v bezprostřední blízkosti Země. Cesty do vzdálenějších destinací se však neobejdou bez tankování za letu, zejména pokud ony cíle leží ve vnější Sluneční soustavě, tedy za Marsem. Přesně tam se rozkládá Hlavní pás asteroidů, který nám poslouží jako odrazový můstek do Jupiterova systému a dál.

K novým světům

V pásu vzdáleném přibližně 150 až 300 milionů kilometrů budou operovat robotičtí prospektoři, kteří z vhodného tělesa začnou rafinovat raketové palivo nebo těžit kovy. Ty na místě zpracují do dalšího těžařského vybavení a na větším asteroidu vybudují celé automatizované fabriky, které budou vyrábět komponenty pro obří vesmírné stanice kolem Jupitera. Lodě mířící tím směrem u jednoho asteroidu natankují a u druhého naloží stavební materiály a stroje pro vzdálené kolonie. Do nákladních prostor, které si nechaly vyrobit a připojit na asteroidu v polovině cesty.

TIP: Satelit Arkyd-6 vesmírných těžařů prošel klíčovým testem

Jsme tedy svědky zrodu dvou vesmírných ekonomik. Jedné, která dnes nabírá obrátky a utvářejí ji firmy jako SpaceX nebo SES. Jedná se o telekomunikační, monitorovací a jiné služby, které rozšiřují pozemskou infrastrukturu či jinak přímo slouží Zemi. Chytré hlavy ale již poměrně detailně promýšlejí zcela jinou ekonomiku, která se v průběhu tohoto století stane skutečností. Bude v pravém slova smyslu meziplanetární, vysoce integrovaná a automatizovaná, využívající všechna vhodná tělesa Sluneční soustavy.

Jak se zdá, změny klimatu nenechávají chladnými ani přední bankovní a investiční společnosti. Odborníci Goldman Sachs v těchto dnech zveřejnili zprávu, ve které uvádějí rizika, která přináší postupující globální oteplování velkým městům celé planety. Podle všeho to neberou na lehkou váhu.

Neradostné vyhlídky

Města přitom vytvářejí asi 80 procent celkového hrubého domácího produktu světa a jsou dnes domovem více než poloviny obyvatelstva planety. Podle předpovědí OSN to navíc v roce 2050 budou celé dvě třetiny všech lidí. V souvislosti s oteplováním a vzestupem hladiny oceánu je varující, že desetina lidí světa žije v oblastech o nadmořské výšce nižší než 10 metrů nad mořem, mnoho z nich v pobřežních městech.

TIP: Vyřeší problém se stoupající hladinou oceánu plovoucí města?

Zpráva Goldman Sachs uvádí, že rostoucí teploty ve městech změní rozšíření infekčních onemocnění. Ve městech podle nich hrozí i více intenzivní a déle trvající vlny veder, stejně jako více destruktivní projevy počasí. Oteplování rovněž více zatíží dostupnost a kvalitu pitné vody, ale i vody využívané v zemědělství. Řada velkoměst je bezprostředně ohrožena záplavami kvůli stoupající hladině oceánu, například New York, Tokio anebo nigerijský Lagos. V klidu ale nemohou být ani obyvatelé Miami, egyptské Alexandrie, bangladéšské Dháky nebo třeba Šanghaje, Bombaje a Karáčí.

Vyšší teploty by podle bankéřů v budoucnu mohly způsobit migraci chorob z tropických částí světa do oblastí, kde lidé mají menší imunitu. Konkrétně by mohlo jít o malárii nebo horečku dengue.

Výzkumy ukazují, že muži tráví úklidem průměrně asi jen třetinu času oproti ženám. Zatímco dámy se péči o domácnost věnují zhruba hodinu a dvacet minut denně, z čehož na úklid připadá přibližně třetina, jejich polovičky vykonávají domácí povinnosti asi půlhodinku, z toho úklid trvá okolo deseti minut. 

TIP: Experiment hledá odpověď na citlivou otázku: Jsou ženy čistotnější než muži?

Existuje hned několik teorií, které popsanou skutečnost vysvětlují. Podle jedné z nich nejsou pánové k uklízení geneticky „naprogramovaní“ a nepořádek zkrátka „nevidí“. Jak ovšem odhalila nedávná studie publikovaná v odborném časopise Sociological Methods and Research, jde o pouhý mýtus: Badatelé předložili 327 mužům a 295 ženám fotografii neuklizeného pokoje a sledovali, jak účastníci zhodnotí úroveň chaosu v místnosti i míru naléhavosti úklidu.

Ukázalo se přitom, že nepořádek a potřebu jej eliminovat vnímala obě pohlaví stejně. Nepoměr v čase věnovaném uklízení tak vědci vysvětlují odlišnou mírou společenského očekávání – u žen se totiž nepořádek hodnotí mnohem přísněji než u mužů.

Že politika a móda nemají nic společného? Velký omyl. Cokoli se stane v politice, odráží se v jakémkoli umění. A móda není výjimkou. Revoluce, války, hospodářské krize i velký blahobyt. A zapomenout nesmíme ani na tu spoustu muziky! To všechno najdete v oblečení příslušných let. Nejvýrazněji se tato síla začíná projevovat mezi dvěma největšími válečnými konflikty v dějinách. Během dvou dekád se vystřídá naprostá euforie, krach na burze, počátky filmu i nástup rasistické totality. 

Móda a válka

Oba světové válečné konflikty ovlivní společnost nejen v Evropě, ale i v USA. A na obou kontinentech se začnou dít velice rychlé změny. Samozřejmě i v módě. V roce 1914 vládly dlouhé sukně, vosí pasy, kadeře a veliké klobouky. Mnoho žen bylo proto i při normálních aktivitách odkázáno na pomoc mužů. Válečné běsnění tomu ale udělalo rychlý konec. Muži šli na frontu. A ženy? Zkuste si v korzetu naštípat dřevo! Změna byla nutná. Oděv se začne uvolňovat. Důraz je kladen hlavně na praktičnost.

V historii nikdy nebyly kratší sukně, dlouhé vlasy jsou také minulostí, vystřídá je mikádo. „Hubená léta“ je potřeba využít. Trendem je vyzáblá postava chlapeckých tvarů. Žádné boky, žádné oblé křivky. Ani tento trend ale nevydrží dlouho. Krach na burze a další válečné nebezpečí sukně opět prodlouží, rozjívenost vystřídá umírněnost. Ženy zase nosí dlouhé vlasy. Večírky končí mnohem dřív a ve vzduchu je znovu cítit střelný prach.

Dámy ve stalu pánů

Jsme na začátku. Je rok 1918, Velká válka je pryč. Ve velkém se slaví, víno teče proudem, dámy se nebojí odhalovat a ze všech stran je slyšet volání po svobodě. Dlouhé sukně mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Doba se se změnila téměř ze dne na den. Šaty 20. let jsou prosté. Mnozí je popisují jako válec s otvory na ruce a hlavu. Pas se posouvá na úroveň boků, mizí zbytečné ozdoby. Střihy jsou tak snadné, že je zvládne ušít každá žena.

Nové časy platí taky pro spodní prádlo. Trendem je štíhlost, propadlé břicho, žádné boky a co nejmenší poprsí. Korzety jsou ale minulostí. Prodává se speciální stahující prádlo, které bujné tvary zkrotí. Vyrábí se z pryže. Šaty mají velké výstřihy na dekoltu i na zádech. I pod ně se vyrábí speciální prádlo. Zrodí se podprsenka. Tančí se charleston a dívkám kolek krku vlají dlouhé šňůry umělých perel. Touha po mužském vzhledu někdy hraničí s fanatismem. Ženy kouří, popíjí v barech a nebrání se ani karbanu. Některé z nich sahají po pánských oblecích, a dokonce po umělých vousech! 

Umírnění pánové

Pro muže jsou poválečná léta v mnohém komplikovaná. Mnozí se vyrovnávají s traumaty a děsivými zážitky ze zákopů. Ulice jsou plné veteránů bez vyhlídky na normální život. Za to bary praskají ve švech. A to i přes právě zavedenou prohibici.

Všude hraje jazz a od něj se odvíjí i pánská móda. Nosí se úzké trubkovité kalhoty a vypasovaná saka. Tento trend rychle vystřídá odrbaný vzhled slavného komika Charlieho Chaplina. Cylindr nahradí buřinka nebo měkký klobouk. Ve vzorech vládne jemný proužek. A všechno je tak nějak měkčí a méně vyztužené. Svůj originální styl mají i americké gangy. Právě ty zažívají ve spojených státech veliký rozkvět. Všeobecně je ale pánský šatník v mnohém umírněnější než ten dámský. Obleky se rozdělují podle příležitosti a vládnou barvy jako šedá, námořnická modrá, béžová a černá. Nesmí chybět vestičky, rukavice a kravaty. 

Vlasy a doplňky

Velkou změnou prošly i trendy v účesech. Dlouhé vlasy zmizí hned na konci 1. světové války. Nahradí je kraťounká mikáda. V Evropě se jim přezdívá bubikopf, jinde zkráceně bob. S odcházející válečnou euforií se ale prodlužují i vlasy. Nikterak dramaticky, mikádo je stále oblíbené, ale do módy se dostávají kladené vlny a první pokusy o trvalou. Letí natáčky, svorky, zkrátka vše, co udělá na hlavě lokny. Čím je situace ve světě vážnější, tím jsou i účesy delší. Před 2. světovou válkou ženy opět přechází k praktičnosti. Vlasy se nejčastěji češou do všemožných drdolů.

Líčení je po celou dobu poměrně střídmé. Lehce zvýrazněné oči, navečer výrazná rudá rtěnka. Výstřednější dámy si malují obočí a lakují nehty. Naopak velký důraz je kladen na boty a punčochy. Přispěje k tomu i vývoj nylonového vlákna a příchod legendárních nylonek. Chtějí je všechny. Ženy, které nylonky nemůžou mít si taky poradí. Typický zadní šev nylonek si na nohu jednoduše namalují tužkou. K tomu boty na středně vysokém podpatku, v ruce kabelka nebo psaníčko. Klobouček má ladit s halenkou. A zapomenout nesmíme ani na rukavičky. Mezi šperky kralují dlouhé korále. A pánové? Krátké vlasy vedou i u nich. Žádné velké výstřednosti. Ty jim dovoluje jiný trend. Knírek! Úzký, krátký, dlouhý, hustý. Jen si vybrat.

Sportovní móda a kult těla

Samostatnost žen ve 20. letech výrazně roste. A s ní taky touha po sportování. Cyklistika je už běžnou aktivitou. Hraje se tenis, kriket, golf, baseball. A k tomu je potřeba taky vhodné oblečení. Do módy se dostávají kalhoty a taky šortky. Tolik žádaná vyhublost také není jen tak. Časopisy plní rady na přípravu nejrůznějších lektvarů, drží se přísné diety, polykají se hubnoucí tabletky a dámy cvičí a cvičí. Hlavně nemít ani deko navíc!

Svoje vysportovaná těla chtějí ukazovat na plážích, tudíž samozřejmě i plavky projdou velkou změnou. Neforemné oblečky rychle vystřídají stále kratší nohavičkové úbory. Pleť má být opálená! Ženy si užívají, sportují, jsou v přírodě. Žádná z nich nechce být domácí puťkou. Naprostým fenoménem jsou první sluneční brýle! A pánové? Do obliby se dostávají zkrácené kalhoty nazývané pumpky. K nim se nosí vzorované podkolenky a boty ze dvou druhů kůže. Často s výrazným štupováním. Sportovní oděv se stává nezbytností v šatníku, podobně jako třeba smoking. 

Ve vesmíru se věci obvykle dějí pomalu, přinejmenším pokud jde o galaxie. Život galaxií se měří miliardami let a vědci jsou přesvědčeni, že i změny jejich chování jsou z lidského hlediska pomalé. Teď se ale stalo něco zvláštního. Astronomové pozorovali šest klidných galaxií, které se prakticky ve stejné době velmi rychle změnily na bouřlivé kvazary.

Sara Frederick z americké University of Maryland a její kolegové to pozorovali u šesti různých galaxií typu LINER (low-ionization nuclear emission line region). Ty představují přibližně třetinu galaxií v okolí Mléčné dráhy a jejich galaktická centra jsou mírně aktivní. Aktivnější než notoricky líné centrum Mléčné dráhy, ale mnohem méně aktivní, než například kvazar.

Kvazarem za pár měsíců

Soudobé teorie říkají, že by mělo trvat tisíce let, než se takový kvazar, což je vlastně extrémně aktivní galaktické jádro galaxie, pořádně zažehne na plný výkon. Jenomže Fredericková s kolegy pozorovali na vlastní oči, že se z klidné galaxie stane kvazar v průběhu několika měsíců.

TIP: Astronomové našli kvazar s teplotou tak vysokou, že se vymyká všem předpokladům

A co je ještě horší, během prvních devíti měsíců průzkumu oblohy Zwicky Transient Facility (ZTF), který běží na observatoři Palomar v Kalifornii, badatelé nepozorovali jednu takovou událost. V kvazary se proměnilo hned šest galaxií typu LINER. Objev tak představuje pro vědce nejen velkou záhadu, ale také vekou výzvu. Zdá se totiž, že naše teorie o galaxiích a kvazarech nejsou v zcela souladu s našimi pozorováními.

Zatímco na pevnině panoval v roce 1939 relativní klid, na moři se odehrávaly krvavé boje. Už několik hodin po vyhlášení války torpédovala ponorka U-30 britský parník Athenia a smrt ve vlnách nalezlo přinejmenším 112 osob. Šlo o první výstřely několikaleté bitvy o Atlantik a Spojenci 4. září vyhlásili námořní blokádu Německa s cílem zamezit dovozu potravin i surovin nezbytných pro válečný průmysl.

Na narušování blokádních opatření se měly zaměřovat bombardéry Luftwaffe i ponorky a hladinové lodě Kriegsmarine. Největším úspěchem U-Bootů se stalo potopení letadlové lodi Courageous, kolem níž – podobně jako u ostatních plavidel této kategorie – Britové zformovali protiponorkovou skupinu.

Německé ponorky v akci

Večer 17. září se Courageous účastnila hlídky u irského pobřeží a dostala se na mušku U-29, která ji zasáhla dvojicí torpéd. Exploze rozervala trup a vyřadila zdroje elektřiny, což znemožnilo pokusy o záchranu. Letadlová loď šla ke dnu během 20 minut a zahynulo 519 námořníků. Dvojice doprovodných torpédoborců se pustila do pronásledování útočníka, ale U-29 po čtyřech hodinách uprchla. Royal Navy pozbylo první hladinovou loď od začátku války a ztráta Courageous vyvolala na ostrovech šok. Protože pouhé tři dny předtím podobný osud málem potkal i letadlovou loď Ark Royal, námořnictvo nosiče z protiponorkových hlídek stáhlo.

Další pohroma pro Royal Navy přišla 14. října, kdy se ponorka U-47 vplížila do základny ve Scapa Flow a potopila bitevní loď Royal Oak. Zničení zastaralého plavidla sice nenarušilo nadvládu britského námořnictva, avšak zasáhlo morálku vojáků i civilistů. Nájezd U-47, jejíž kapitán Günther Prien za svou akci obdržel Rytířský kříž Železného kříže, ukázal schopnost Kriegsmarine i přes početní slabost přenést válku do britských domácích vod.

Boj s korzáry

Další způsob, jímž se Němci snažili narušovat blokádu, představovalo nasazení korzárů. Za podivné války se proslavila především kapesní bitevní loď Admiral Graf Spee. Už 21. srpna – více než týden před vypuknutím války – vyplula z Německa, aby včas dosáhla operačního prostoru v Atlantiku. Pro korzárskou činnost šlo o ideální loď, vyzbrojenou mimo jiné šesti děly ráže 280 mm a schopnou dosáhnout rychlosti 28,5 uzlu (53 km/h). V následujících měsících se posádce podařilo potopit devět parníků a zaměstnávat několik stíhacích skupin o síle tří bitevních a čtyř letadlových lodí, dvou bitevních a 16 lehkých či těžkých křižníků.

Korzárův osud se začal naplňovat 13. prosince, kdy ho trojice spojeneckých křižníků vypátrala a donutila k souboji. Admiral Graf Spee v přestřelce utrpěl poškození, a tak se stáhl k opravám do přístavu Montevideo v neutrální Uruguayi. Úřady povolily Němcům setrvat čtyři dny a Britové mezitím podvrženými radiogramy přesvědčili kapitána Hanse Langsdorffa, že ústupové cesty uzavřelo silné námořní uskupení. Po opuštění Montevidea Němci raději loď sami vyhodili do povětří, kapitán spáchal sebevraždu a posádka zůstala internována v Argentině.

Zásobovací loď Altmark, která korzára podporovala, se poté pokusila prorazit blokádou a dovézt kořist i tři stovky zajatců do Německa. V závěrečné fázi své cesty se Altmark pohyboval norskými teritoriálními vodami, aby se vyhnul britskému útoku. Jakmile letecký průzkum zjistil jeho polohu, první lord admirality Winston Churchill se rozhodl pro ozbrojený zásah a komando z torpédoborce Cossack loď obsadilo. 

Změna ve vedení 

Když Němci spustili 9. dubna 1940 invazi do Norska, netušili, že takřka ve stejném momentu zahajovali obdobnou operaci i Britové. Ačkoliv spojenecká vojska německý výsadek početně převyšovala a u Narviku dosáhla vůči horským myslivcům pozoruhodných úspěchů, nakonec se ze Skandinávie stáhla a Wehrmacht ovládl celé Norsko. Tento debakl záhy vyústil v Dolní sněmovně ve vzrušenou debatu, při níž Chamberlain čelil tvrdé kritice. Při hlasování o důvěře sice vláda svou pozici uhájila, ale mnoho dosavadních premiérových příznivců se vyslovilo proti, nebo se hlasování zdrželo.

Chamberlain pochopil, že pokud má zůstat ve funkci, musí zformovat novou koalici s podporou labouristů. To jejich vůdce Clement Attlee odmítl, načež premiér 10. května 1940 odstoupil. Král Jiří VI. jmenoval novým ministerským předsedou dlouhodobého kritika ústupkářské politiky Winstona Churchilla, jenž sestavil novou vládu z konzervativců, liberálů, labouristů i několika nepolitických odborníků.

TIP: Vzdušné boje u Dunkerque 1940: Obloha nad hořícím přístavem

Symbolicky v tentýž den, kdy se Chamberlain vzdal funkce, skončilo po dlouhých osmi měsících také období podivné války. Právě 10. května se daly do pohybu německé armády v západní Evropě a napadly země neutrálního Beneluxu s cílem připravit si půdu pro úder na Francii. Sitzkrieg se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v blitzkrieg a Británie měla velké štěstí, že do nové fáze konfliktu vstupovala s vůdcem, který se rozhodně nevzdá lacino. 

„Když jsem byl ještě kluk, jezdil jsem skoro každý týden s otcem na farmu. Bylo tam tolik kapybar, že jsme často museli auto zastavit a počkat, až jejich zmateně pobíhající stáda uvolní cestu,“ popisoval mi Juan Lopez de Ceballos vzpomínky ze svého dětství. Úplně jsem hltal jeho slova a představoval jsem si, jak se synovi majitele ranče Campo Alegre uprostřed venezuelských llanos (jihoamerické savany) kdysi dávno žilo. Představa pohybu uprostřed nesčetných stád kapybar mě naprosto uhranula.

Příliš blízká minulost

Juanovy zážitky ale nejsou od naší současnosti až tak propastně vzdáleny. Vždyť jeho vyprávění jsem si vyslechl v roce 1994 a Juanovi tehdy bylo něco přes třicet. Před nějakými padesáti lety se tedy v Pantanalu prohánělo tolik kapybar, že nikoho zřejmě ani nenapadlo, že by někdy mohla prořídnout. Jenže už o dvacet let později, když jsem byl v tomto úžasném království savan a mokřadů podruhé, jsem ani po několika týdnech nezahlédl víc než dvě až tři kapybary. Výjimečně se mi před očima mihla malá rodinka obřích hlodavců, kteří okamžitě zmizeli v hustém podrostu kolem vody.

Kam se tedy poděla všechna ta stáda, kterých se zde baron von Humboldt při své cestě „do rovníkových krajů Nového světadílu“ před dvěma sty lety ani nemohl dopočítat? „Kde nejsou kapybary, ubývá také jaguárů, kteří navíc strhávají naše krávy, hlavně telata. Nikde to prosím neříkejte, ale za poslední rok nebo dva jsem jich tady skolil nejméně sedm.“ Dodnes nevím, jak vážně mám brát Juanova slova, ale začínalo mi svítat…

Zázraky se pořád dějí

Zasvěcencům není asi třeba připomínat, že kapybara (Hydrochaeris hydrochaeris) je největším hlodavcem světa – dospělá zvířata dosahují váhy přes šedesát kilogramů! Ve dvou rasách (dle některých zoologů dvou druzích) obývají obrovské území od Panamy až po severní Argentinu.

O přítomnosti kapybar v amazonských pralesích svědčí stopy na březích řek, ale zvířata samotná zde zahlédnu jen zřídka. Jsou spíše typickými obyvateli mokřadů a savan ve venezuelsko-kolumbijských llanos a v brazilském Pantanalu. Obrovské populace čítající tisíce zvířat jsem však pozoroval pouze jednou, a to v kolumbijských llanos na farmě Hato la Aurora. Při jízdě autem podvečerní savanou jsem se skutečně nemohl ubránit dojmu, že jsem někde uprostřed stád na východoafrických pláních. Kapybary jsem v padajícím slunci pozoroval nejen na březích lagun, kde poslední zbytky vody rychle stravovalo vrcholící období sucha, ale oblé kupky jejich tmavých těl byly rozesety také všude v rozlehlé savaně, doslova kam až oko dohlédlo.

„Tak tohle je ten obraz, který popisuje von Humboldt,“ vydechnu uchváceně do větru na korbě auta a zároveň přemýšlím, co se asi honí hlavou mým dvěma slovenským společníkům Štefanovi a Lence, kteří jsou v llanos nováčky a hned napoprvé vidí to, co já jsem za více než dvacet let, kdy jsem llanos projezdil křížem krážem, ještě nikdy nezažil.

Laguny v kruzích

S vitálními populacemi kapybar se běžně setkávám také v brazilském Pantanalu, občas i Bolívii, nebo na březích řeky Paraguay, která je páteří zdejších mokřadů, mimochodem nejrozsáhlejších na Zemi.

Kapybary jsou nedílnou součástí fauny téměř každé zdejší farmy a mám dojem, že je místní obyvatelé vůbec neloví. Jedním z přítoků řeky Paraguay je také Rio Negro (nezaměňovat s největším přítokem Amazonky!). V oblasti jejího středního toku se vyskytuje zvláštní hydrologický fenomén – početné víceméně kruhovité laguny, které zásadním způsobem utvářejí charakter zdejší krajiny.

Unikátní rys okrouhlých lagun vynikne zvlášť při pohledu letadla, jak máme možnost se přesvědčit. Lucas, majitel farmy Barranco Alto, nám do sluchátek vysvětluje, že některá z těchto jezer nejspíše po staletí nekomunikují s žádnou řekou a to ani při pravidelných záplavách. Proto jsou slaná. „Jsou to hlavně ty laguny, které mají písčitý břeh a jsou úplně bez vegetace,“ snaží se Lucas překřičet příšerný hluk motorů. Mlčím, pokyvuji hlavou a myslím na to, jak mne včera doběhl.

Posolené kožichy

Když jsme spolu s mou ženou Rady navštívili jedno ze zmíněných slaných jezer, vysvětloval nám Lucas ledabylým hlasem, že rodina kapybar, která se právě popásá nedaleko břehu, je nový druh. „To bych se divil,“ protestuje moje zoologická erudice, ale když se auto přiblíží na pár metrů, překvapením ztrácím řeč. Stejně tak Rady se přidržuje kovové hrazdy na korbě auta hned vedle mne a jen němě zírá. Všechny kapybary jsou totiž takřka bílé a ze všeho nejvíc připomínají ovce na slovenských kotárech.

„Dyť říkám, že je to nový druh,“ trvá na svém Lucas a já mu tuhle návnadu na chvíli spolkl snad i s prutem. Defilé bílých kapybar jsem totiž ještě nezažil. Nakonec mne ale rozverný Lucas přestal trápit, hlasitě se rozchechtal a poté, co splašené kapybary zmizely pod vodou, přidal jednoduché a naprosto logické vysvětlení. Místní malou populaci zřejmě konkurenční rodiny vytlačily do okolní slané vody, kde se tato skupina docela dobře adaptovala. Sůl jim ovšem dokonale vybělila srst. Tato zvláštnost však neměla dlouhého trvání. Během našich dalších návštěv bílé kapybary postupně zmizely. Nejspíš byly vzaty na milost a našly si místo v některém z mnoha jezer se sladkou vodou…

Představení pro dva

Nakonec jsem i v Llanos objevil farmy, kde je lov kapybar regulován, nebo zcela omezen. Největší hlodavci světa se tu v hojném počtu poklidně popásají při březích vodních nádrží i řek. V laguně Guacamaya na mé „domovské“ farmě Corralito ve Venezuele jsem jich napočítal na pět stovek. Potulují se také kolem ostatních vodních nádrží v okolí, ale právě Guacamayu jsem si oblíbil nejvíc.

Snad každý den v pozdním odpoledni spolu s Rady pobízíme řidiče nebo naše koně k návratu z terénu a pak už spěcháme ke břehu. Usadíme se na místo se skleničkou červeného vína a tiše pozorujeme západ rudého slunce. Z vody se postupně jeden za druhým vynořují kajmani, kteří se tiše rozplácnou na břehu kolem nás. Po chvíli se ze savany začnou stahovat kapybary, které nás sice pozorují s nedůvěrou, ale nakonec se i ony ukládají k odpočinku pod dozorem dominantního samce. Ten od nás sedí snad jen dva tři metry daleko a upřeně nás pozoruje. Už dobře víme, že od tohoto okamžiku můžeme volně mluvit mezi sebou i na kapybary, dokonce gestikulovat rukama a v klidu popíjet víno.

Zabíjení, které se vymklo kontrole

Zvířata jsou v tuto část dne ukolébána laskavým ochlazením krutého denního žáru i rudým soumrakem a nám nevěnují takřka žádnou pozornost. Ostatně naše slova přehlušuje hádka rudých ibisů, bělostných volavek nebo růžových kolpíků, kteří v rozložitých větvích stromů za našimi zády bojují o místo k přenocování. Když však krajinu pohltí černočerná tma a láhev s vínem je prázdná, rozpačitě se zvedáme k návratu na farmu. Zděšení všech tvorů kolem nás je v tom okamžiku nejspíš zcela upřímné a také velmi halasné. Kajmani s razancí torpéda sjíždějí do vody, odkud na nás poulí své velké oči. Alfa samec zařve děsem a jeho heknutí je signálem celému stádu mladých i dospělých kapybar ke zběsilému úprku do jezera. Voda s rámusem stříká na všechny strany, menší kapybary zmateně pobíhají kolem nás a musíme si dávat dobrý pozor, aby nám některé z nich nepodrazila nohy…

To je ovšem výjev, který rozhodně nelze označit za běžný obrázek současných llanos. Kam tedy odtud zmizela většina kapybar? Odpověď jsem již naznačil a je zoufale „stále více stejná“, obdobně jako v případě mnoha jiných druhů zvířat v našem moderním světě. Společnými jmenovateli jsou ztráta životního prostředí, intenzivní lov a masivní pytláctví, které se nejspíš zcela vymklo kontrole.

TIP: Překvapivá setkání s tapírem: Náruživý plavec z Orinoka

Neoficiální odhady spekulují o 400 000 tunách kapybařího masa, které je ročně zkonzumováno především ve Venezuele. Navíc katolická stolice ve Vatikánu již v 16. století prohlásila maso kapybar za postní, takže může být konzumováno za obdobných podmínek jako rybí. Šílené masakry těchto zvířat před největšími křesťanskými svátky mi ze všeho nejvíc připomínají kruté ubíjení nebohých tuleních mláďat ocelovými tyčemi.

Jak se ukazuje, péče o lidské potomky se alespoň v některých ohledech příliš neliší od praxe doby kamenné. Potvrzuje to nový výzkum britských geochemiků a archeologů. Podařilo se jim najít první důkaz toho, že naši předci v prehistorické době krmili svá mimina mlékem z dětských lahviček, tedy velmi podobně jako dnes.

Klíčovou roli v tomto výzkumu sehrály tři malé nádobky s velmi úzkými hrdly, které byly před časem objeveny v jinak velmi vzácně nalézaných dětských hrobech. Jde o hroby malých dětí v Bavorsku, které tam byly pohřbeny v neolitu, čili v době kamenné, přibližně před 5 tisíci lety.

TIP: V Chorvatsku vykopali ostatky starověkých chlapců s deformovanými lebkami

Tvar objevených nádobek ještě nebyl pro určení jejich účelu rozhodující. Definitivní důkaz přinesly až chemické a izotopové analýzy zbytků obsahu, které jsou v objevených nádobkách stále patrné. Analýzy ukázaly, že jde o zbytky mléka hospodářských zvířat, buď kravského, ovčího nebo kozího. Funkčnost prehistorických dětských lahviček na mléko potvrdily i následné experimenty s rekonstruovanou lahvičkou.

Ideální tvarůžek se vyznačuje svěžím zlatožlutým mazem na povrchu a jantarovou barvou na lomu. Dokonale vyzrálé kousky jsou pak probarveny po celé ploše. Samozřejmě nesmí chybět charakteristická vůně, pro kterou někteří netradiční sýr milují a jiní ho dvakrát nemusejí. 

Ze statků do továren 

Aromatickou pochoutku známe již stovky let, dodnes však přesně nevíme, kdo ji vymyslel. „Její původ zůstává neznámý, nicméně už v roce 1585 se v archivech objevuje první zápis ve znění ‚dvě kopy tvarůžků‘,“ přibližuje vedoucí olomouckého muzea tvarůžků Pavel Pospěch. 

Původně se jednalo o čistě domácí sýr. První podnikání průmyslového charakteru zahájil na konci 19. století v Lošticích Alois Wessels a později vznikaly také další firmy. Ránu jim však zasadily obě světové války a poté nástup socialismu. V době sametové revoluce už existovali pouze tři producenti tvarůžků a dnes najdeme jedinou výrobnu právě v Lošticích: Zásobuje nejen celé Česko, ale i naše sousedy a provozují ji Wesselsovi potomci.

Na tisíc způsobů 

O neutuchající popularitě unikátního sýra svědčí rovněž olomoucký festival, který se každoročně těší velké návštěvnosti. Na akci se pravidelně spotřebuje 5,5 tuny olomouckých tvarůžků, tedy zhruba 55 tisíc balení. 

Zájemci mohou na místě sýr ochutnat na všemožné způsoby: smažený, v bramborovém těstě, jako „tatarák“ na topince či v burgeru. Pro odvážnější jsou pak připraveny třeba tvarůžky na lívanci či tvarůžková zmrzlina.

Zdravá pochoutka 

V Lošticích najdete dokonce Tvarůžkovou cukrárnu, která se specializuje na „zákusky“ a další pochutiny z fermentovaného sýra. Kromě toho, že jde o skutečnou pastvu pro oči, představují zákusky z „tvarglí“ také dobré pomocníky při dietě. Sýr totiž zásadně vzniká z odtučněného mléka, tělu dodává plnohodnotné bílkoviny a zatěžuje ho jen malým množstvím sacharidů či tuku.

TIP: Bílé zlato z Česka: Za první republiky se chřest z Hodonínska vyvážel i do Francie

Výroba přitom nevyžaduje nic speciálního. Základ tvoří kvalitní netučný kyselý tvaroh: Dřív se šlapal nebo mačkal, dnes už zmíněnou činnost vykonávají stroje. Následuje formování sýrové hmoty do kulatého tvaru, sušení, koupání a konečně to nejdůležitější – zrání. Unikátní pochoutka se navíc jako jediný tuzemský produkt dostala do světově uznávané encyklopedie sýrů.