Astronomové v roce 2018 ohlásili objev podezřelého tělesa o velikosti Neptunu, které by mělo obíhat kolem obrovské exoplanety Kepler-1625b. Tento objekt dostal označení Kepler-1625b-i a v dnešní době je jedním ze slibných kandidátů na objev prvního exoměsíce, tedy měsíce, který obíhá planetu mimo Sluneční soustavu.

Pokud by byl objev exoměsíce Kepler-1625b-i potvrzen, šlo by pochopitelně o historickou událost, která by nepochybně vstoupila do učebnic astronomie. Postupně se ale ukazuje, že potvrzení tohoto objevu bude velmi komplikované. Dostupná data teleskopu Kepler jsou totiž v tomto případě bohužel nejednoznačná.

Záhadný kandidát na exoměsíc

Pokud exoměsíc Kepler-1625b-i existuje, měl by mít hmotnost jako náš Neptun. Není to tedy žádný střízlík. Svého plynného obra, který má hmotnost přibližně 2 až 10 Jupiterů, obíhá v průměrné vzdálenosti 3 miliony kilometrů. Na první pohled je tedy jasné, že pokud by to skutečně byl exoměsíc, musel by být mnohonásobně větší a hmotnější, než měsíce, jaké známe ze Sluneční soustavy.

TIP: Přeplněná galaxie? Potulných exoměsíců je možná tolik co hvězd

Bradley Hansen z americké University of California Los Angeles ve své nové studii tvrdí, že pokud zmíněný měsíc existuje, je nepravděpodobné, že vznikl stejným způsobem, jako velké měsíce, které známe ze Sluneční soustavy.

Podle Hansena by Kepler-1625b-i ve skutečnosti mohl být planetárním jádrem, které se mělo stát plynným obrem, stejně jako planeta Kepler-1625b. Brzy po svém vzniku se ale toto planetární jádro mohlo dostat do sféry vlivu planety Kepler-1625b a změnilo se v extrémní měsíc. Slovy Járy Cimrmana: „Já nejsem tvůj měsíc, jsem tvoje nenarozená sestra…“

Ve 14. století propukla děsivá pandemie moru, která podle některých odhadů zabila téměř třetinu Evropanů. Archeologové a biologové už dlouho pátrají po tom, odkud vlastně tato vražedná choroba přišla.

Historické dokumenty uvádějí, že původce moru, bakterie Yersinia pestis, tehdy připlul do Itálie na palubě lodí z Černého moře, plných mrtvých a umírajících námořníků. Následná epidemie zahubila v první polovině 14. století až 200 milionů lidí, tedy zhruba 50 % tehdejší evropské populace.

Vědci nedávno prozkoumali DNA z pozůstatků obětí tohoto moru z několika míst v Anglii, Francii, Německu, Švýcarsku a Rusku. Podařilo se jim rekonstruovat genom morových bakterií u celkem 34 obětí. DNA bakterií pak jasně ukázala, odkud nejspíše středověký mor do Evropy dorazil.

TIP: Černá smrt: Mor poprvé přicestoval do Evropy možná už v době kamenné

Výsledky výzkumu napovídají, že morové bakterie během středověkého moru do Evropy dorazily pouze jednou. Jejich genetická diverzita je totiž velmi nízká. A nejvíce starobylá byla DNA morových bakterií u obětí moru v Rusku. Vše tedy nasvědčuje tomu, že právě z Ruska dorazil středověký mor do Evropy.

Vláda Přemysla Otakara II. byla plná paradoxů. Vytvořil sice rozsáhlou úchvatnou říši, jenže ta byla spíše nesourodým slepencem navzájem znesvářených území, než skutečnou silnou zemí. Jako český král neměl přátele, jen dočasné politické spojence, kteří jej následovali, jen dokud to pro ně bylo výhodné. Zato měl dost upřímných a odhodlaných nepřátel, zvlášť z těch, na jejichž úkor se Přemyslova moc rozrůstala. 

Oč urputněji si šel Přemysl za svými cíli, o to více zapomínal na to, že politika není jen na bojištích a v mocenských kláních. Jemnou diplomacii a vztahy s ostatními evropskými panovníky hrubě podceňoval, stejně jako se příliš nezajímal o regionální šlechtu. Když se pak objevily skutečné potíže, neměl se král o co ani o koho opřít. A potíže se objevily. Jmenovaly se Rudolf Habsburský. 

Císař, který si koupil spojence

Paradoxně Rudolfovi v císařské kariéře nejvíc pomohl právě Přemysl. Když říšská šlechta vybírala nového císaře, volila mezi Přemyslem a Rudolfem – mezi nejmocnějším panovníkem střední Evropy a mezi nepoměrně chudším a méně zámožným šlechticem. Argument byl jasný, páni se obávali, aby je Přemysl nechtěl připravit o jejich vlastní moc a privilegia. Rudolf měl být jako slabý panovník zárukou toho, že se proti mocným šlechticům nepostaví.  

Jenže Rudolf vůbec nebyl tak slabý a nedůležitý, jak vedle Přemysla vypadal. Naopak, velmi brzy dokázal předvést svou silnou stránku, diplomatické dovednosti. Sport mezi ním a Přemyslem měl rozhodnout papež Řehoř X. Ačkoli patřil k dlouholetým Přemyslovým příznivcům, dal se Rudolfem přetáhnout na svou stranu (svou roli hrál také slib novopečeného císaře, že zorganizuje křížovou výpravu). Přemysl tak ztratil nejen naději na císařství, ale k tomu ještě vlivného spojence na mezinárodním poli. 

Navíc se Rudolf nezastavil jen u koruny jako takové. Krok za krokem, pomocí diplomacie, peněz i intrik rozbíjel zbylá Přemyslova spojenectví a obracel proti němu jak zahraniční, tak i jeho domácí šlechtu. Bylo jasné, že se oba muži musí definitivně střetnout. 

Vše na jednu kartu

Přemysl Otakar II. se ocitl v kritické situaci. Rudolf zničil prakticky veškerý jeho vliv v zahraničí. Papež od něj odpadl a dokonce jej uvrhl do církevní klatby. Co mu zbývalo? Přece to, co vždycky dokonale uměl! Jako rytíř se rozhodl vydobýt si opět svou čest a proslulost na bitevním poli. Žádné pletichaření, líbivé sliby a úplatky! 

Nápad vyřídit si s Rudolfem účty bitvou vůbec nevypadal špatně. Pokud by vyhrál, zbavil by se jak svých oponentů, tak i mocenského konkurenta; jeho dřívější spojenci by se k němu opět vrátili a jeho moc by nikdo do budoucna nezpochybnil. A přestože o svá dosavadní spojenectví a přátelství příliš nedbal, ani jeho armáda není tak špatná, jak by se snad dalo čekat. Vojska Českého království jsou zkušená, navíc posílená o šiky knížete Jindřicha III. Hlohovského a dolnobavorského vévody a vojáci markrabství Míšeňského a Braniborského. Byli to ti, kteří měli Rudolfa sami z různých důvodů plné zuby. Do bitvy tak český král pochodoval s úctyhodnými pětadvaceti tisíci muži. 

Přemysl měl rozhodně více nepřátel než spojenců. Jeho největším protivníkem bylo už tradičně Uherské království. Ladislav IV. Kumán byl odhodlán mu potupné porážky svého otce a děda oplatit, a získat zpět Štýrské vévodství, o které ho Přemysl připravil. Také sám císař Rudolf Habsburský přijel osobně hájit své zájmy v čele říšských vojsk. Podporovali ho šlechtici z Norimberka a hlavně z Rakous. Společně s dalšími spojenci a najatými žoldnéři měl Rudolfův tábor na jen o něco málo více, než Přemyslův. 

Setkání u Moravy

Tábory protivníků se rozložily jen několik kilometrů od sebe, ale žádný se k velké bitvě neměl. Nikdo ostatně neměl příliš velkou chuť se neuváženě vrhnout do boje, který se pořád dal ještě vyřešit rytířským soubojem obou hlavních zúčastněných nebo jemnou diplomacií. Zdálo se, že český panovník na něco takového právě čekal, protože přešlapování na místě trvalo dva dny! Část Přemyslova vojska nicméně poté dostala hlad a vyrazila shánět zásoby do okolí. To byl ten moment, kterého protivník využil. V dopoledních hodinách vyrazila proti přemyslovskému táboru kumánská jízda. Střetnutí začalo. 

Do boje se brzy zapojili všichni. Vojska české koruny se po prvních ztrátách rychle vzpamatovala a s vervou přešla do protiútoku, Kumány rozehnala a dokonce napadla i hlavní síly Habsburského vojska. Byl to moment, kdy se zdálo vítězství pro Přemysla na dosah. Někde v urputné vřavě dokonce spadl z koně sám Rudolf Habsburský, a kdyby jej nespasil rytíř Walter z Ramschwag, byla by po něm veta. 

Jednotlivé oddíly i rozprášené jednotky měly jen pramalý přehled o tom, co se odehrává ve středu bojiště, kde se bili obrnění rytíři, a nikdo doopravdy netušil, jak se vyvíjí bitva jako celek. A do tohoto chaosu přišla nečekaná rána, když do zad Otakarova rozptýleného vojska vpadnla „jízdní záloha“ Habsburků, vedená Ulrichem von Kapellen, která skrytě dvě hodiny vyčkávala na svůj moment. 

Dějiny píší vítězové

Že to bylo nerytířské a nečestné? Na to se po bitvě nikdo neptal. Habsburští vojáci navíc velmi příhodně volali: „Žeňte je, utíkají!“ Česká pěchota, která neměla přesnou představu o dění na bojišti, se po těchto výkřicích pustila na bezhlavý útěk. Tím to ale nekončilo.

Proti hrozbě v týlu vyrazila jízda Miloty z Dědic. Manévr to byl sice naprosto logický, ale z dálky to opravdu mohlo vypadat tak, jakoby českého krále uprostřed vřavy opouštěla část jeho vlastní věrné jízdy. Tehdy se boj proměnil doslova v jatka. Prchající, kteří doběhli až k řece, se topili ve vlnách, zbytek se nažil uniknout, kudy se dalo. A Přemysl Otakar II.?  Řídnoucí zástup jeho věrných byl stále pevněji svírán zástupem nepřátel, a již pro něj nebylo úniku. S rozseknutou lebkou padl Český král mrtev k zemi.

TIP: Zrádný Kressenbrunn: Dopustil se lsti Přemysl Otakar II., nebo uherský princ?

Po třech hodinách bylo oficiálně dobojováno, ale pronásledování prchajících trvalo až do večera. Vojsko koruny české bylo naprosto rozprášeno, velká část prchajících utonula ve vodě. České země bez krále zachvátila anarchie, a na celoevropské politické ambice mohlo české  království zapomenout. Poručník mladého kralevice Václava, Ota V. Braniborský, hleděl jen na vlastní prospěch. Oproti tomu Rudolf Habsburský definitivně obhájil své mocenské postavení, a položil základy nové monarchii i nové velké panovnické rodině. 

Krušnohorské Špičáky jsou blízkými příbuznými. Představují pozůstatky drobných čedičových sopek, jejichž aktivita vyvrcholila zhruba před 15 miliony let v období spodního miocénu. Je možné, že jsou to zbytky podpovrchových přívodních drah sopečných aparátů, ale nelze vyloučit ani eventualitu, že jde o torza povrchových výlevných útvarů.

Nejvyšší sopka a neznámé varhany

Jedním z nejznámějších Špičáků nejenom v Krušných horách je Božídarský Špičák poblíž Božího Daru – nejvýše položené obce České republiky. Drtivá většina návštěvníků Krušných hor jej ovšem zná pouze jeho siluetu nad Božídarským rašeliništěm. Vzhledem k tomu, že se kopec nachází mimo značenou trasu na území národní přírodní rezervace, na vrchol se nechodí a ze zákona ani chodit nesmí. Dlužno však dodat, že to rozhodně není velká škoda. Opravdu vážný důvod k výstupu na vrchol mohou mít snad jen vášniví zájemci o české vulkány. Božídarský Špičák je totiž se svými 1 115 metry nejvýše položeným kopcem sopečného původu u nás!

Výrazný zalesněný suk oválného kupovitého tvaru je pravděpodobně povrchovým zbytkem přívodní dráhy čedičové sopky, z níž vytékaly dlouhé lávové proudy. Jeden z nich doputoval až do vzdálenosti cca 5 km na západ k osadě Ryžovna, nad níž je možné sledovat jeho vnitřní stavbu v opuštěném lomu Hřebečná. Mocnost lávového proudu, jenž vyplnil depresi reliéfu, činila původně 10 až 25 metrů.

Do roku 1960 se v lomu těžil stavební kámen, dnes je součástí přírodní rezervace Ryžovna. Čedičová hornina se zde rozpadá do typických vertikálně orientovaných sloupců až půl metru hrubých, které vytvářejí jednu z nejhezčích ukázek tzv. kamenných varhan. Na rozdíl od ostatních lokalit s tímto obdivuhodným přírodním jevem, je Ryžovna v Krušných horách téměř neznámá.

Step uprostřed chladu a vlhka

Další, pro změnu Velký Špičák (965 m n. m.) hledejte jihovýchodně od Vejprt. Jde o působivý, trávou porostlý strmý vrch, který se vynořuje nad okolní les. Téměř dokonalý kužel působí jako zjevení z jiné krajiny. Má krátký, mírně protažený vrcholový hřbítek a jeho nejvyšší zašpičatělou kótu zvýrazňuje dřevěný kříž. Nahoru kdysi vedla odbočka ze žluté trasy, ta však již není dávno znatelná. Hned na začátku mimořádně strmého výstupu se nachází starý lom na čedič s vertikálně orientovanou sloupcovou odlučností, jejíž zvláštní estetické kouzlo spočívá v nerovných, jakoby rozvlněných liniích jednotlivých sloupců.

Vrcholovou část Velkého Špičáku pokrývají hebké traviny, které mají charakter teplomilné stepní vegetace, což je v chladném a vlhkém klimatu Krušných hor téměř nepochopitelné. Z původního lesního pokryvu se dochovala pouze ojedinělá torza buků a javorů. Z vrcholu se otevírá úžasný rozhled do všech stran, zvláště pak do Německa, kam se okolní krajina mírně a pozvolna sklání. Působivá je odtud vodní nádrž Přísečnice a nad ní se tyčící Jelení hora (rovněž sopečného původu). Pro zaznamenání skvělých dojmů a pocitů slouží „Gipfelbuch“ – vrcholová kniha uschovaná v dřevěné skříňce na kříži. Při jejím zběžném prolistování je hned zřejmé, že většina zápisů pochází od německy mluvících turistů.

Menší obdobou překrásného Velkého Špičáku je Střední Špičák (924 m n. m.) vyčnívající v podobě travnaté špice zhruba kilometr jihozápadně. Existuje dokonce ještě i třetí bratr Malý Špičák (904 m n. m.), ten však nebývá na všech mapách značen.

Písek tvrzený čedičem

Poslední krušnohorský Špičák vystupuje do výšky 723 m na samém východním konci pohoří u obce Krásný Les, opět kousek od německé hranice. Jeho hmotu tvoří druhohorní pískovec sedící jako čepice nebo ostrůvek na geologicky mnohem starší krušnohorské pláni. Zbytek tohoto kdysi podstatně rozsáhlejšího pískovcového pokryvu se zachoval díky čedičové žíle. Ta vrstvami pískovců pronikla, zpevnila je a tím zabránila jejich odnosu. Čedičová žíla, původně ukrytá v puklině pískovcového souvrství, dnes tvoří nejvyšší vrcholek Špičáku.

Špičák u Krásného Lesa má tedy dvojí tvář – pískovcovou a čedičovou. Ta první je nejlépe vyvinuta na východním úbočí. Řady skal porostlé břízami a jeřáby vystupují ze svahu do výšky až deseti metrů, jejich úpatí lemují haldy mohutných balvanů. Podobně jako ve známých pískovcových skalních městech se tu vyskytují drobné tvary zvětrávání a odnosu jako například skalní mísy, převisy a různé dutiny. Přírodovědnou i turistickou lahůdkou je 20 metrů dlouhá pseudokrasová jeskyně. Nevznikla krasovými procesy a chybí jí tudíž typická krápníková výzdoba. Má charakter úzké (asi metr) a vysoké chodby (cca 6 metrů) mířící kolmo do skalního masivu. Lze jí procházet v podstatě bez hrbení až ke snižujícímu se závěru, kde je malá dvoumetrová propast.

Skvostná vyhlídka z čedičových skal

Na Špičáku, dříve zvaném Sattelberg, stávala výletní hospoda a kopec býval před druhou světovou válkou oblíbeným výletním místem. Nejvyšší partie kopce se vypíná hned nad ruinami někdejší chaty a má podobu ostrého skalního hřbetu, vystupujícího až nad okolní vzrostlý les. Jedná se o výše zmíněnou čedičovou žílu dlouhou 120 metrů a širokou 4–8 metrů, která pronikla do pískovcové hmoty kopce. Vysokou estetickou působivost nevšedního přírodního výtvoru obstarává šikmo ukloněná sloupcová odlučnost a ohromná kamenná moře, do nichž černé čedičové skály na strmých úbočích plynule přecházejí. Člověka tato divoká scenérie překvapí o to víc, že zdálky není nic vidět a Špičák působí dojmem zcela obyčejného kopce.

TIP: Pálavská stolová hora: Neobyčejný strážce jižní hranice

Nejvyšší kótu zvýrazňuje starý kříž na kamenné podezdívce, kde je umístěná vrcholová kniha. Výhled se otevírá hlavně na sever a na západ do Německa, poutavou podívanou skýtají dva dálniční mosty přes hluboká údolí Rybného a Hraničního potoka. Nebýt hluku z nedaleké dálnice Praha – Drážďany, dal by se Špičák označit za oázu téměř božského klidu a pohody.

Název „Sparta“ nesou četné sportovní kluby, a není divu: Jedná se o synonymum pro tvrdost, houževnatost a neochotu vzdát se třeba i tváří v tvář jasné porážce. Za neuvěřitelnou reputací antického městského státu stojí jediné – legendární bitva u Thermopyl, v níž se 300 spartských hrdinů postavilo stotisícové perské armádě. Může snad existovat názornější příklad naprosto nerovné bitvy? 

Věc má ovšem háček: Téměř nic z mýtu o neohrožených Sparťanech není pravda, tedy kromě faktu, že čelili ohromné přesile. Peršané se v roce 480 př. n. l. skutečně pokusili o invazi do Řecka a Řekové se jim postavili v úzkém průsmyku, který z jedné strany svíralo moře a z druhé vysoké skály. A opravdu šlo asi o nejvíc nerovný boj antické historie. Všechno ostatní však téměř dokonale zahalila legenda, velmi šikovně vytvořená spartskou propagandou. 

Nebojácní Fókové

Thermopyly, v řečtině „horké brány“, představovaly tradiční místo využívané k blokování armád, jež se pokoušely o invazi do řeckého vnitrozemí. Přes okolní horské masivy sice vedly úzké pastevecké stezky, nehodily se však pro přechod velkých skupin a jejich zásobování. Na jediné použitelné cestě, vinoucí se okolo pobřeží, proto existovala stará zeď postavená kmenem Fóků a omezovala průchod. A právě tu se spojenecké řecké vojsko rozhodlo obsadit a opravit. 

Na místo dorazily tři stovky mladých válečníků (a devět set otroků zvaných hélóti) i s králem Leonidem, protože byli coby jeho osobní garda ihned po ruce, zatímco svolávání spartské armády z vesnic okolo města vždy zabralo celé týdny. V průsmyku už ovšem čekalo šest tisíc jiných Řeků, kteří se činili s přípravami, především se zužováním asi sto metrů širokého průchodu. Jenže Peršané se objevili dřív, než se podařilo opevnění dostatečně vylepšit, a řecké velení zvažovalo ústup. Nebyli to však Sparťané, kdo chtěl do boje – obranu hlasitě prosazovali právě Fókové a spartští muži se nakonec přidali. 

Bronzová hradba

Peršané zaútočili, ale čekala je hradba bronzových štítů, přileb a kopí. Jakkoliv ohromnou početní převahu měli, v úzkém průsmyku jim nebyla nic platná. Perské síly byly pouze lehce oděné, s krátkými kopími a proutěnými štíty, uvyklé na rychlé manévrování. Tady se musely přetlačovat s urputnou, těžce obrněnou formací zvanou „falanx“, typickou pro řecký boj. V otevřeném poli byla falanga zranitelná obchvaty kavalerie nebo lehkou pěchotou s vrhacími oštěpy. V čelním kontaktu ovšem zůstávala pro Peršany neproniknutelná. Všechny jejich pokusy končily krvavou lázní, zatímco řecké síly po každém útoku rotovaly a nápor nepřítele vykrývaly rovným dílem. 

Peršanům se však nakonec podařilo objevit kozí stezku, po níž pronikli Řekům do zad přes horský masiv. V bezvýchodné situaci se „domácí“ rozhodli vyklidit pole a Leonidas hodlal podle všeho krýt jejich ústup setrváním s vlastní gardou na místě. Sparťané však v hrdinském aktu nezůstali sami: Připojilo se i sedm set Thespijců a čtyři stovky Thébanů. Zatímco ovšem pro Spartu znamenala ztráta tří set válečníků úbytek 4 % její vojenské síly, Thespijci přišli o celou generaci mladých mužů. 

Hrdinové, ale…

Hrdinná porážka se stala předmětem velkolepých vyprávění – jenže spartští pěvci nějak opomínali zmiňovat své bratry z jiných měst. Vzpomínkám na bitvu zasvětili Sparťané řadu veřejných oslav a přicházeli s nimi, kdykoliv někdo pochyboval o jejich obětavosti. Postupem času se na jiné obránce téměř zapomnělo a spartská verze události přešla i do psané historie, jak ji podal Herodotos o dvě generace později. 

Mýtus o buldočí zarputilosti hrál Spartě do karet, protože řada protivníků se raději poklonila jejím výhrůžkám, než by se stavěli na odpor. Pověst neporazitelných vojáků měla jistý základ: Sparťané vyhrávali války díky dobré morálce, organizaci a dostatku času na trénink – pracovali za ně totiž výhradně otroci. Mohli tak cvičit manévrování v jinak neohrabané falanze a po 150 let neztratili jedinou velkou bitvu. 

TIP: Legendární spartský král: Jaký byl ve skutečnosti hrdinný Leónidás?

Nebyli však žádnými nadlidskými válečníky: Za nejlepší individuální bojovníky považovali Řekové muže z Argosu, zatímco Sparta prý oplývala výjimečně krásnými ženami. Sparťané se nikdy nechlubili řadou menších potyček, v nichž drtivě prohráli, ani okamžiky, kdy se jednoduše vzdali – jako během invaze na ostrově Sfakteria, kde čtyři sta jejich mužů tváří v tvář porážce raději složilo zbraně. Spartští pěvci ovšem odvedli skvělou práci a mýtus o neporazitelnosti přežil dodnes.

Transfuze krve jsou již dnes nedílnou součástí mnoha operačních zákroků. Dárcovské krve je ale  takřka trvalý nedostatek. Vědci se proto již dlouhou dobu snaží vytvořit umělou krev, kterou by bylo možné použít jako náhradu lidské krve. Japonští vědci teď zaznamenali významný úspěch a vyvinuli umělou krev, kterou je přinejmenším teoreticky možné poskytnout všem pacientům, bez ohledu na jejich krevní skupinu.

TIP: Jak vyřešit problémy s krevními skupinami lidské krve?

Nová umělá krev je vytvořená z krevní plazmy a ze speciálních nanočástic, které nahrazují červené krvinky v roli nosičů kyslíku. Výzkum je teprve na samotném počátku a tvůrci umělé krve zatím stihli testy jen na 10 pokusných králících, které navíc nebyly stoprocentně úspěšné. Pokud se ale tato umělá krev dostane až do klinických testů s lidskými pacienty, půjde rozhodně o revoluci v medicíně.

Potíže s dodávkami Armaty a zastavení nákupů T-90 způsobily, že jádro ruských tankových vojsk dodnes tvoří T-72 – byť v zásadně vylepšeném provedení B3. Tato situace vedla moskevské ministerstvo obrany roku 2015 nejen k rozhodnutí modernizovat celou flotilu T-90 a T-90A, ale i k dalším akvizicím.

Do výzbroje se dostane nejnovější provedení T-90M, které uralvagonzavodští inženýři vytvořili v rámci programu Poryv-3. Vycházeli přitom z exportního T-90MS, který v počtu 464 kusů nakoupí ozbrojené síly Indie, a brzo se uplatní i v dalších ozbrojených silách. Vláda v Novém Dillí tak reaguje na rostoucí hrozbu války s Pákistánem a potíže provázející rozvoj domácího tanku Arjun. 

Zásadní modernizace

Srdce T-90M i T-90MS tvoří dvanáctiválcový diesel V-92S2F o 842 kW, nechybí pomocná pohonná jednotka napájející elektronické systémy i bez zapnutého motoru. Bojová hmotnost „emka“ činí asi 48 t. Hlavní výzbroj představuje modernizovaný kanon 2A46M-5 ráže 125 mm vybavený novým elektronickým systémem řízení palby a účinnější stabilizací, jež přinesla v porovnání s T-72 zvýšení přesnosti až o 15–20 %, zatímco rozptyl při střelbě za jízdy se snížil 1,7krát.

Hlavní zásobník na 22 nábojů v Uralvagonzavodu upravili oproti starším verzím tak, aby pojal podkaliberní munici větší délky – a tím i vyšší průbojnosti. Další granáty může T-90M vézt v izolovaných pancéřovaných schránkách, které zřejmě nahradily pravou přední nádrž. Na přání zákazníka bude možné 2A46M-5 nahradit dělem 2A82-1M z tanku Armata. Kromě koaxiálního kulometu PKTM ráže 7,62 mm nese T-90M též 12,7 mm automat NSVT či Kord-T v upravené zbraňové stanici velitele.

Svařovanou věž inovovaného tvaru kryje vrstvený pancíř kombinující ocel, hliník a plast. Její odolnosti opět napomáhají bloky dynamické ochrany Relikt, které chrání stroj před kumulativní municí a snižují účinek podkaliberních střel až o polovinu. Některé zdroje hovoří o možnosti instalace aktivní ochrany – kupříkladu nové generace systému Arena či Afghanit – ovšem konkrétní údaje chybějí. Dodejme, že u areny radiolokátor pátrá po podezřelých objektech, a jakmile detekuje přilétající protitankovou střelu, z bloku na věži proti ní odstartuje antiraketa. 

Zajímavá alternativa 

Originální konstrukční prvek představují mříže chránící přechod mezi korbou a věží, které mají vyzkratovat zapalovač hlavice reaktivních granátů a zabránit vytvoření kumulativního paprsku. Velitel má k dispozici panoramatický pozorovací přístroj PK PAN Sokolinyj glaz (Sokolí oko) od běloruské firmy Peleng, který kombinuje denní/termovizní kameru a dálkoměr s dosahem 7,5 km.

Také střelec obdržel modernější systém PNM Sosna-U spojující zaměřovač, denní/termovizní kameru a laserový dálkoměr sloužící i k ozařování cílů pro navádění řízených raket vypouštěných z kanonu. Design T-90M se potýká s jistými kompromisy typickými pro původní T-72 – především nedostatkem vnitřního prostoru. I tak v něm ruská armáda po letech získá obrněnec, který se bude moci jako rovný s rovným utkat s posledními modifikacemi abramsu či Leopardu 2. První nově postavené kusy má Uralvagonzavod dodat roku 2020, do dalších pěti let by se modernizace na tentýž standard měly dočkat i všechny ostatní ruské „devadesátky“.

Tčka v akci

Do reálného boje se T-90 zatím dostal sporadicky. Zatímco v prvním čečenském konfliktu si T-90 pravděpodobně nezabojovaly, na počátku druhé čečenské války roku 1999 se generálové údajně rozhodli vyzkoušet rané provedení exportní verze T-90S. Podle moskevských zdrojů jeden stroj v Čečně inkasoval sedm zásahů reaktivními protitankovými granáty, přesto zůstal bojeschopný. Roku 2015 vyslala Moskva několik T-90A do Sýrie k obraně letiště Hmímím, odkud vzlétaly ruské bombardéry.

Začátkem následujícího roku se obrněnce zapojily i do útoků syrských vládních jednotek a jeden z nich v Aleppu přestál přímý zásah řízenou střelou TOW-2A. Na podzim 2017 jiný T-90 naopak podlehl palbě ozbrojenců Islámského státu. Přestože základ konstrukce ze 70. let v lecčems ztěžuje osádkám práci, na druhou stranu přispívá k dobré pohyblivosti a nízké siluetě. Právě tyto parametry se uvádějí jako hlavní devíza T-90 a spolu s nižšími provozními náklady v porovnání s mnohdy o více než 15 t těžšími konkurenty činí z ruského tanku zajímavou alternativu pro méně movité armády.

Americký vesmírný infračervený teleskop Spitzer opět okouzlil odborníky i širší veřejnost. Na svém novém snímku zachytil hvězdnou porodnici, tedy oblast intenzivní tvorby nových hvězd, která se nachází v Mléčné dráze, v oblasti, kterou pozorujeme v souhvězdí Orla. Infračervený teleskop je pro snímky hvězdných porodnic velmi vhodný, protože tyto oblasti bývají skryté v ohromné spoustě kosmického prachu a plynu. Infračervené záření si s tím poradí.

Na snímku je patrná oblast velké koncentrace prachu a plynu, která je plná bublin. Tyto bubliny mají přitom velikosti asi 10 až 30 světelných let. Do jejich podoby je vyfouklo záření mladých a žhavých hvězd a jejich hvězdné vichry, čili proudy energetických částic. 

Bubliny v porodnici

V takové bublině se obvykle ukrývají stovky až tisíce hvězd, které se tam nedávno zrodily. Proudění části hvězdného větru, a také tlak záření hvězd, mohou odpuzovat okolní materiál. Tímto způsobem postupně vznikají bubliny v hvězdné porodnici, kde se neustále rodí další a další nové hvězdy.

TIP: Kosmický motýl Westerhout 40 je domovem stovek mladičkých hvězd

Barvy na snímku teleskopu Spitzer představují různé vlnové délky infračerveného záření. Modrá barva reprezentuje vlnové délky samotného záření hvězd. Kosmický prach a organické molekuly se jeví v zelené barvě a červená barva zobrazuje horký kosmický prach, který svým zářením ohřály blízké hvězdy.

V Kanadě a na severozápadním pobřeží USA v posledních desetiletích onemocněly stovky lidí záhadnou houbovou infekcí. Jejich původcem je patogenní kvasinkovitá houba kryptokok Cryptococcus gattii, která se ale původně vyskytuje v tropických a subtropických krajích. Američtí badatelé podezřívají z rozšíření této infekce vlny tsunami, které byly vyvolány zemětřesením na Aljašce v roce 1964.

K infekci kryptokokem dochází obvykle po vdechnutí spor této houby. Převážně u lidí s oslabenou imunitou se může rozvinout dramatické onemocnění plic a mozku. Na východním pobřeží severní Ameriky se objevilo asi 300 případů této zákeřné choroby, přičemž přibližně 10 procent pacientů na následky onemocnění zemřelo. Do té doby byla přitom tato choroba známá jenom z Papui-Nové Guineje, Austrálie a tropické jižní Ameriky.

TIP: Neslavně proslulá indonéská sopka Anak Krakatau spustila vánoční tsunami

Badatelé se domnívají, že by velké vlny tsunami mohly být zásadním mechanismem, který šíří tento patogen z oceánů a říčních delt na souš, a také k obyvatelům souše. Pokud je teorie vědců správná, zřejmě budeme v příštích letech svědky podobných infekcí této smrtící houby v oblastech zaplavených vlnami tsunami po zemětřesení v Indonésii z roku 2004, a také po zemětřesení v Japonsku z roku 2011.

Až 14 000 m² bude mít pařížská střešní zahrada, která se otevře příští rok a stane se nejrozsáhlejší pěstírnou svého druhu. Do tamní půdy se zasadí třicet druhů ovoce či zeleniny, o něž bude pečovat dvacítka zahradníků. Ve vrcholné sezoně tak střešní prostor vyprodukuje i tunu potravin denně. 

Společnost Agripolis coby autor projektu navíc dodává, že zahrada nebude využívat žádné pesticidy a rovněž se promění v oázu klidu, vzdělání a seberealizace: Mezi záhonky se totiž budou konat pěstitelské workshopy a lidé si zároveň budou moct kousek střešního prostoru pronajmout k vysazení vlastní zeleniny. 

„Ploché střechy představují nevyužitý prostor měst a naše vize do budoucna počítá s tím, že by se zaplnily zahradami,“ vysvětluje zakladatel Agripolisu Pascal Hardy. „Naším cílem je zavést městskou zahradu jako udržitelný zdroj potravin, jejichž produkce přímo v srdci Paříže bude zcela přirozeně kopírovat roční období.“

Zahrady vítězství

Plán působí jako průlomová myšlenka na využití částí moderního města, jež by jinak ležely ladem. Pravdou však zůstává, že kvůli četným obdobím nouze se plodiny přímo uvnitř zástavby pěstovaly již v 19. století: Například obyvatelé Detroitu zasaženého ekonomickou krizí byli v roce 1893 vyzváni, aby každou volnou plochu města přetvořili v zahrady. Ještě mocnější pobídkou se staly obě světové války, kdy dávalo podobné pěstování lidem křehkou jistotu, že nebudou trpět hlady, ačkoliv jejich země musí podporovat vojáky na frontách. Pro spojenecké zelené plochy tohoto typu z dob druhé světové války se dokonce vžilo označení „zahrady vítězství“. 

Dnes se však vedle komunitních pěstíren objevují také technologicky vyspělé alternativy: Nereagují ovšem přímo na útrapy válečných konfliktů a finanční krize, nýbrž na paradoxní fakt, že ve městech sice dochází místo, ale zároveň tam stojí řada nevyužívaných budov. Vznikají tak projekty jako pařížská superzahrada, nicméně moderní pěstitelé zvelebují i opuštěné továrny či podzemní bunkry. 

Rosteme do výšky

V továrenských nebo podzemních komplexech se úspěšně uplatňuje tzv. vertikální farmaření, kdy se rostliny uloží do truhlíků, jež se následně zavěsí do pater nad sebe. „Záhony“ tudíž rostou do výšky a na relativně malém prostoru se dá vypěstovat velké množství zeleně. K výhodám zahrad vznikajících ve skladech či bývalých výrobních halách navíc nepatří jen úspora místa, ale také absolutní kontrola pěstitelů nad produkcí. 

Jelikož je halová zahrada zastřešená, starají se zahradníci o všechny procesy, které jinak zajišťuje příroda, déšť a slunce. Rostliny potřebují dostatek světla a nesmějí jim chybět ani vláha a živiny. Ve skladišti na okraji New Yorku například vznikla díky společnosti Bowery Farming vertikální zahrada, kde se zeleň nesází do hlíny, ale roste ve speciálním tkanivu z recyklovaných plastových láhví. Látka se po sklizni snadno vyčistí, čímž se brání nákaze škůdci nebo plísněmi, a farma tak nemusí využívat fungicidy, pesticidy ani herbicidy. 

Plně pod kontrolou

Zároveň se jedná o hydroponickou farmu – kořeny plodin tedy prorůstají přímo do nádržek s vodou obohacenou o živiny. V praxi to znamená, že se H2O nevsakuje do zeminy, odkud ji posléze odpařuje slunce, ale používá se cíleně a úsporně. Podle ředitele společnosti Bowery Farming Irvinga Faina uspoří jejich hydroponická farma až 95 % vody, kterou normálně vyžaduje pěstování na polích. Slunce ve skladu nahrazují LED žárovky, díky nimž sklizeň nezávisí na ročních obdobích. Vertikální zahrada tak poskytuje až 100krát víc plodin než běžné pole o stejné ploše.

Ve městech, kde po většinu roku panuje spíš chladné počasí, se mohou moderní pěstitelé uchýlit do nevyužívaného podzemí. V Londýně například vznikla hydroponická farma třicet metrů pod zástavbou v opuštěném bunkru, kde se Londýňané za druhé světové války ukrývali před bombami. Jelikož se nachází dost hluboko pod povrchem, neovlivňují ji teplotní výkyvy a udržuje si stabilní klima. I zde se rostliny pěstují v regálech s kořeny namočenými do vody, přičemž potřebné světlo a teplo jim dodává kombinace LED a obyčejných žárovek. Vzduch do podzemí navíc přivádějí průduchy s filtry, jež tak zachytí veškeré škůdce, kteří by mohli rostliny ohrozit. 

Kam včely nelétají

Nicméně ne vše je na urban farmingu tak „zelené“, jak se na první pohled zdá. Například podle studie, kterou si nechalo vypracovat město New York, je zemědělská revoluce ještě relativně vzdálená. Dokument v první řadě uvádí, že ačkoliv pěstírny ve skladech či pod zemí umějí na rozdíl od běžných farem efektivněji využívat vodu, jejich umělé osvětlení a vytápění zanechává velkou ekologickou stopu – zvlášť pokud si elektrický proud nevyrábějí samy pomocí solárních panelů, ale odebírají ho z dodavatelské sítě. Například ve srovnání s bolivijskými „walipinis“ (viz Blízko přírodě a pod zemí) jsou proto nešetrné. 

Studie také zmiňuje, že moderní městské farmy sice poskytují obyvatelům jakousi potravinovou jistotu, ale věc má háček. Jelikož se do halových a podzemních komplexů nedostanou včely, které by plodiny opylovaly, roste tam převážně listová zelenina a bylinky – tedy rostliny s nízkou výživovou hodnotou, jež by v případě nouze městům přežití nezajistily. 

Na dobré cestě

Závěrem práce uvádí, že proti halovým potravinám hovoří také cena vypěstované zeleniny: Ačkoliv totiž roste ve vysoce efektivním prostředí, její výsledná cenovka je oproti běžné produkci „prémiová“. A tím popírá původní myšlenku halového a střešního pěstování, tedy dostupnost potravin…

TIP: Robotičtí rolníci v USA odstartovali další průmyslovou revoluci

Pokud lze tedy na základě newyorské zkušenosti něco tvrdit, pak že urban farming ještě nepředstavuje spásnou metodu zahradničení. Zatím se jedná spíš o průkopnický proud pěstování ovoce či zeleniny, jenž pomáhá vyvíjet nové technologie. Teprve díky nim se snad v budoucnu stane výhodnou alternativou pro běžné zahrady a sady, kterou chtěl od počátku být.