Zatímco na pevnině panoval v roce 1939 relativní klid, na moři se odehrávaly krvavé boje. Už několik hodin po vyhlášení války torpédovala ponorka U-30 britský parník Athenia a smrt ve vlnách nalezlo přinejmenším 112 osob. Šlo o první výstřely několikaleté bitvy o Atlantik a Spojenci 4. září vyhlásili námořní blokádu Německa s cílem zamezit dovozu potravin i surovin nezbytných pro válečný průmysl.

Na narušování blokádních opatření se měly zaměřovat bombardéry Luftwaffe i ponorky a hladinové lodě Kriegsmarine. Největším úspěchem U-Bootů se stalo potopení letadlové lodi Courageous, kolem níž – podobně jako u ostatních plavidel této kategorie – Britové zformovali protiponorkovou skupinu.

Německé ponorky v akci

Večer 17. září se Courageous účastnila hlídky u irského pobřeží a dostala se na mušku U-29, která ji zasáhla dvojicí torpéd. Exploze rozervala trup a vyřadila zdroje elektřiny, což znemožnilo pokusy o záchranu. Letadlová loď šla ke dnu během 20 minut a zahynulo 519 námořníků. Dvojice doprovodných torpédoborců se pustila do pronásledování útočníka, ale U-29 po čtyřech hodinách uprchla. Royal Navy pozbylo první hladinovou loď od začátku války a ztráta Courageous vyvolala na ostrovech šok. Protože pouhé tři dny předtím podobný osud málem potkal i letadlovou loď Ark Royal, námořnictvo nosiče z protiponorkových hlídek stáhlo.

Další pohroma pro Royal Navy přišla 14. října, kdy se ponorka U-47 vplížila do základny ve Scapa Flow a potopila bitevní loď Royal Oak. Zničení zastaralého plavidla sice nenarušilo nadvládu britského námořnictva, avšak zasáhlo morálku vojáků i civilistů. Nájezd U-47, jejíž kapitán Günther Prien za svou akci obdržel Rytířský kříž Železného kříže, ukázal schopnost Kriegsmarine i přes početní slabost přenést válku do britských domácích vod.

Boj s korzáry

Další způsob, jímž se Němci snažili narušovat blokádu, představovalo nasazení korzárů. Za podivné války se proslavila především kapesní bitevní loď Admiral Graf Spee. Už 21. srpna – více než týden před vypuknutím války – vyplula z Německa, aby včas dosáhla operačního prostoru v Atlantiku. Pro korzárskou činnost šlo o ideální loď, vyzbrojenou mimo jiné šesti děly ráže 280 mm a schopnou dosáhnout rychlosti 28,5 uzlu (53 km/h). V následujících měsících se posádce podařilo potopit devět parníků a zaměstnávat několik stíhacích skupin o síle tří bitevních a čtyř letadlových lodí, dvou bitevních a 16 lehkých či těžkých křižníků.

Korzárův osud se začal naplňovat 13. prosince, kdy ho trojice spojeneckých křižníků vypátrala a donutila k souboji. Admiral Graf Spee v přestřelce utrpěl poškození, a tak se stáhl k opravám do přístavu Montevideo v neutrální Uruguayi. Úřady povolily Němcům setrvat čtyři dny a Britové mezitím podvrženými radiogramy přesvědčili kapitána Hanse Langsdorffa, že ústupové cesty uzavřelo silné námořní uskupení. Po opuštění Montevidea Němci raději loď sami vyhodili do povětří, kapitán spáchal sebevraždu a posádka zůstala internována v Argentině.

Zásobovací loď Altmark, která korzára podporovala, se poté pokusila prorazit blokádou a dovézt kořist i tři stovky zajatců do Německa. V závěrečné fázi své cesty se Altmark pohyboval norskými teritoriálními vodami, aby se vyhnul britskému útoku. Jakmile letecký průzkum zjistil jeho polohu, první lord admirality Winston Churchill se rozhodl pro ozbrojený zásah a komando z torpédoborce Cossack loď obsadilo. 

Změna ve vedení 

Když Němci spustili 9. dubna 1940 invazi do Norska, netušili, že takřka ve stejném momentu zahajovali obdobnou operaci i Britové. Ačkoliv spojenecká vojska německý výsadek početně převyšovala a u Narviku dosáhla vůči horským myslivcům pozoruhodných úspěchů, nakonec se ze Skandinávie stáhla a Wehrmacht ovládl celé Norsko. Tento debakl záhy vyústil v Dolní sněmovně ve vzrušenou debatu, při níž Chamberlain čelil tvrdé kritice. Při hlasování o důvěře sice vláda svou pozici uhájila, ale mnoho dosavadních premiérových příznivců se vyslovilo proti, nebo se hlasování zdrželo.

Chamberlain pochopil, že pokud má zůstat ve funkci, musí zformovat novou koalici s podporou labouristů. To jejich vůdce Clement Attlee odmítl, načež premiér 10. května 1940 odstoupil. Král Jiří VI. jmenoval novým ministerským předsedou dlouhodobého kritika ústupkářské politiky Winstona Churchilla, jenž sestavil novou vládu z konzervativců, liberálů, labouristů i několika nepolitických odborníků.

TIP: Vzdušné boje u Dunkerque 1940: Obloha nad hořícím přístavem

Symbolicky v tentýž den, kdy se Chamberlain vzdal funkce, skončilo po dlouhých osmi měsících také období podivné války. Právě 10. května se daly do pohybu německé armády v západní Evropě a napadly země neutrálního Beneluxu s cílem připravit si půdu pro úder na Francii. Sitzkrieg se jako mávnutím kouzelného proutku proměnil v blitzkrieg a Británie měla velké štěstí, že do nové fáze konfliktu vstupovala s vůdcem, který se rozhodně nevzdá lacino. 

„Když jsem byl ještě kluk, jezdil jsem skoro každý týden s otcem na farmu. Bylo tam tolik kapybar, že jsme často museli auto zastavit a počkat, až jejich zmateně pobíhající stáda uvolní cestu,“ popisoval mi Juan Lopez de Ceballos vzpomínky ze svého dětství. Úplně jsem hltal jeho slova a představoval jsem si, jak se synovi majitele ranče Campo Alegre uprostřed venezuelských llanos (jihoamerické savany) kdysi dávno žilo. Představa pohybu uprostřed nesčetných stád kapybar mě naprosto uhranula.

Příliš blízká minulost

Juanovy zážitky ale nejsou od naší současnosti až tak propastně vzdáleny. Vždyť jeho vyprávění jsem si vyslechl v roce 1994 a Juanovi tehdy bylo něco přes třicet. Před nějakými padesáti lety se tedy v Pantanalu prohánělo tolik kapybar, že nikoho zřejmě ani nenapadlo, že by někdy mohla prořídnout. Jenže už o dvacet let později, když jsem byl v tomto úžasném království savan a mokřadů podruhé, jsem ani po několika týdnech nezahlédl víc než dvě až tři kapybary. Výjimečně se mi před očima mihla malá rodinka obřích hlodavců, kteří okamžitě zmizeli v hustém podrostu kolem vody.

Kam se tedy poděla všechna ta stáda, kterých se zde baron von Humboldt při své cestě „do rovníkových krajů Nového světadílu“ před dvěma sty lety ani nemohl dopočítat? „Kde nejsou kapybary, ubývá také jaguárů, kteří navíc strhávají naše krávy, hlavně telata. Nikde to prosím neříkejte, ale za poslední rok nebo dva jsem jich tady skolil nejméně sedm.“ Dodnes nevím, jak vážně mám brát Juanova slova, ale začínalo mi svítat…

Zázraky se pořád dějí

Zasvěcencům není asi třeba připomínat, že kapybara (Hydrochaeris hydrochaeris) je největším hlodavcem světa – dospělá zvířata dosahují váhy přes šedesát kilogramů! Ve dvou rasách (dle některých zoologů dvou druzích) obývají obrovské území od Panamy až po severní Argentinu.

O přítomnosti kapybar v amazonských pralesích svědčí stopy na březích řek, ale zvířata samotná zde zahlédnu jen zřídka. Jsou spíše typickými obyvateli mokřadů a savan ve venezuelsko-kolumbijských llanos a v brazilském Pantanalu. Obrovské populace čítající tisíce zvířat jsem však pozoroval pouze jednou, a to v kolumbijských llanos na farmě Hato la Aurora. Při jízdě autem podvečerní savanou jsem se skutečně nemohl ubránit dojmu, že jsem někde uprostřed stád na východoafrických pláních. Kapybary jsem v padajícím slunci pozoroval nejen na březích lagun, kde poslední zbytky vody rychle stravovalo vrcholící období sucha, ale oblé kupky jejich tmavých těl byly rozesety také všude v rozlehlé savaně, doslova kam až oko dohlédlo.

„Tak tohle je ten obraz, který popisuje von Humboldt,“ vydechnu uchváceně do větru na korbě auta a zároveň přemýšlím, co se asi honí hlavou mým dvěma slovenským společníkům Štefanovi a Lence, kteří jsou v llanos nováčky a hned napoprvé vidí to, co já jsem za více než dvacet let, kdy jsem llanos projezdil křížem krážem, ještě nikdy nezažil.

Laguny v kruzích

S vitálními populacemi kapybar se běžně setkávám také v brazilském Pantanalu, občas i Bolívii, nebo na březích řeky Paraguay, která je páteří zdejších mokřadů, mimochodem nejrozsáhlejších na Zemi.

Kapybary jsou nedílnou součástí fauny téměř každé zdejší farmy a mám dojem, že je místní obyvatelé vůbec neloví. Jedním z přítoků řeky Paraguay je také Rio Negro (nezaměňovat s největším přítokem Amazonky!). V oblasti jejího středního toku se vyskytuje zvláštní hydrologický fenomén – početné víceméně kruhovité laguny, které zásadním způsobem utvářejí charakter zdejší krajiny.

Unikátní rys okrouhlých lagun vynikne zvlášť při pohledu letadla, jak máme možnost se přesvědčit. Lucas, majitel farmy Barranco Alto, nám do sluchátek vysvětluje, že některá z těchto jezer nejspíše po staletí nekomunikují s žádnou řekou a to ani při pravidelných záplavách. Proto jsou slaná. „Jsou to hlavně ty laguny, které mají písčitý břeh a jsou úplně bez vegetace,“ snaží se Lucas překřičet příšerný hluk motorů. Mlčím, pokyvuji hlavou a myslím na to, jak mne včera doběhl.

Posolené kožichy

Když jsme spolu s mou ženou Rady navštívili jedno ze zmíněných slaných jezer, vysvětloval nám Lucas ledabylým hlasem, že rodina kapybar, která se právě popásá nedaleko břehu, je nový druh. „To bych se divil,“ protestuje moje zoologická erudice, ale když se auto přiblíží na pár metrů, překvapením ztrácím řeč. Stejně tak Rady se přidržuje kovové hrazdy na korbě auta hned vedle mne a jen němě zírá. Všechny kapybary jsou totiž takřka bílé a ze všeho nejvíc připomínají ovce na slovenských kotárech.

„Dyť říkám, že je to nový druh,“ trvá na svém Lucas a já mu tuhle návnadu na chvíli spolkl snad i s prutem. Defilé bílých kapybar jsem totiž ještě nezažil. Nakonec mne ale rozverný Lucas přestal trápit, hlasitě se rozchechtal a poté, co splašené kapybary zmizely pod vodou, přidal jednoduché a naprosto logické vysvětlení. Místní malou populaci zřejmě konkurenční rodiny vytlačily do okolní slané vody, kde se tato skupina docela dobře adaptovala. Sůl jim ovšem dokonale vybělila srst. Tato zvláštnost však neměla dlouhého trvání. Během našich dalších návštěv bílé kapybary postupně zmizely. Nejspíš byly vzaty na milost a našly si místo v některém z mnoha jezer se sladkou vodou…

Představení pro dva

Nakonec jsem i v Llanos objevil farmy, kde je lov kapybar regulován, nebo zcela omezen. Největší hlodavci světa se tu v hojném počtu poklidně popásají při březích vodních nádrží i řek. V laguně Guacamaya na mé „domovské“ farmě Corralito ve Venezuele jsem jich napočítal na pět stovek. Potulují se také kolem ostatních vodních nádrží v okolí, ale právě Guacamayu jsem si oblíbil nejvíc.

Snad každý den v pozdním odpoledni spolu s Rady pobízíme řidiče nebo naše koně k návratu z terénu a pak už spěcháme ke břehu. Usadíme se na místo se skleničkou červeného vína a tiše pozorujeme západ rudého slunce. Z vody se postupně jeden za druhým vynořují kajmani, kteří se tiše rozplácnou na břehu kolem nás. Po chvíli se ze savany začnou stahovat kapybary, které nás sice pozorují s nedůvěrou, ale nakonec se i ony ukládají k odpočinku pod dozorem dominantního samce. Ten od nás sedí snad jen dva tři metry daleko a upřeně nás pozoruje. Už dobře víme, že od tohoto okamžiku můžeme volně mluvit mezi sebou i na kapybary, dokonce gestikulovat rukama a v klidu popíjet víno.

Zabíjení, které se vymklo kontrole

Zvířata jsou v tuto část dne ukolébána laskavým ochlazením krutého denního žáru i rudým soumrakem a nám nevěnují takřka žádnou pozornost. Ostatně naše slova přehlušuje hádka rudých ibisů, bělostných volavek nebo růžových kolpíků, kteří v rozložitých větvích stromů za našimi zády bojují o místo k přenocování. Když však krajinu pohltí černočerná tma a láhev s vínem je prázdná, rozpačitě se zvedáme k návratu na farmu. Zděšení všech tvorů kolem nás je v tom okamžiku nejspíš zcela upřímné a také velmi halasné. Kajmani s razancí torpéda sjíždějí do vody, odkud na nás poulí své velké oči. Alfa samec zařve děsem a jeho heknutí je signálem celému stádu mladých i dospělých kapybar ke zběsilému úprku do jezera. Voda s rámusem stříká na všechny strany, menší kapybary zmateně pobíhají kolem nás a musíme si dávat dobrý pozor, aby nám některé z nich nepodrazila nohy…

To je ovšem výjev, který rozhodně nelze označit za běžný obrázek současných llanos. Kam tedy odtud zmizela většina kapybar? Odpověď jsem již naznačil a je zoufale „stále více stejná“, obdobně jako v případě mnoha jiných druhů zvířat v našem moderním světě. Společnými jmenovateli jsou ztráta životního prostředí, intenzivní lov a masivní pytláctví, které se nejspíš zcela vymklo kontrole.

TIP: Překvapivá setkání s tapírem: Náruživý plavec z Orinoka

Neoficiální odhady spekulují o 400 000 tunách kapybařího masa, které je ročně zkonzumováno především ve Venezuele. Navíc katolická stolice ve Vatikánu již v 16. století prohlásila maso kapybar za postní, takže může být konzumováno za obdobných podmínek jako rybí. Šílené masakry těchto zvířat před největšími křesťanskými svátky mi ze všeho nejvíc připomínají kruté ubíjení nebohých tuleních mláďat ocelovými tyčemi.

Jak se ukazuje, péče o lidské potomky se alespoň v některých ohledech příliš neliší od praxe doby kamenné. Potvrzuje to nový výzkum britských geochemiků a archeologů. Podařilo se jim najít první důkaz toho, že naši předci v prehistorické době krmili svá mimina mlékem z dětských lahviček, tedy velmi podobně jako dnes.

Klíčovou roli v tomto výzkumu sehrály tři malé nádobky s velmi úzkými hrdly, které byly před časem objeveny v jinak velmi vzácně nalézaných dětských hrobech. Jde o hroby malých dětí v Bavorsku, které tam byly pohřbeny v neolitu, čili v době kamenné, přibližně před 5 tisíci lety.

TIP: V Chorvatsku vykopali ostatky starověkých chlapců s deformovanými lebkami

Tvar objevených nádobek ještě nebyl pro určení jejich účelu rozhodující. Definitivní důkaz přinesly až chemické a izotopové analýzy zbytků obsahu, které jsou v objevených nádobkách stále patrné. Analýzy ukázaly, že jde o zbytky mléka hospodářských zvířat, buď kravského, ovčího nebo kozího. Funkčnost prehistorických dětských lahviček na mléko potvrdily i následné experimenty s rekonstruovanou lahvičkou.

Ideální tvarůžek se vyznačuje svěžím zlatožlutým mazem na povrchu a jantarovou barvou na lomu. Dokonale vyzrálé kousky jsou pak probarveny po celé ploše. Samozřejmě nesmí chybět charakteristická vůně, pro kterou někteří netradiční sýr milují a jiní ho dvakrát nemusejí. 

Ze statků do továren 

Aromatickou pochoutku známe již stovky let, dodnes však přesně nevíme, kdo ji vymyslel. „Její původ zůstává neznámý, nicméně už v roce 1585 se v archivech objevuje první zápis ve znění ‚dvě kopy tvarůžků‘,“ přibližuje vedoucí olomouckého muzea tvarůžků Pavel Pospěch. 

Původně se jednalo o čistě domácí sýr. První podnikání průmyslového charakteru zahájil na konci 19. století v Lošticích Alois Wessels a později vznikaly také další firmy. Ránu jim však zasadily obě světové války a poté nástup socialismu. V době sametové revoluce už existovali pouze tři producenti tvarůžků a dnes najdeme jedinou výrobnu právě v Lošticích: Zásobuje nejen celé Česko, ale i naše sousedy a provozují ji Wesselsovi potomci.

Na tisíc způsobů 

O neutuchající popularitě unikátního sýra svědčí rovněž olomoucký festival, který se každoročně těší velké návštěvnosti. Na akci se pravidelně spotřebuje 5,5 tuny olomouckých tvarůžků, tedy zhruba 55 tisíc balení. 

Zájemci mohou na místě sýr ochutnat na všemožné způsoby: smažený, v bramborovém těstě, jako „tatarák“ na topince či v burgeru. Pro odvážnější jsou pak připraveny třeba tvarůžky na lívanci či tvarůžková zmrzlina.

Zdravá pochoutka 

V Lošticích najdete dokonce Tvarůžkovou cukrárnu, která se specializuje na „zákusky“ a další pochutiny z fermentovaného sýra. Kromě toho, že jde o skutečnou pastvu pro oči, představují zákusky z „tvarglí“ také dobré pomocníky při dietě. Sýr totiž zásadně vzniká z odtučněného mléka, tělu dodává plnohodnotné bílkoviny a zatěžuje ho jen malým množstvím sacharidů či tuku.

TIP: Bílé zlato z Česka: Za první republiky se chřest z Hodonínska vyvážel i do Francie

Výroba přitom nevyžaduje nic speciálního. Základ tvoří kvalitní netučný kyselý tvaroh: Dřív se šlapal nebo mačkal, dnes už zmíněnou činnost vykonávají stroje. Následuje formování sýrové hmoty do kulatého tvaru, sušení, koupání a konečně to nejdůležitější – zrání. Unikátní pochoutka se navíc jako jediný tuzemský produkt dostala do světově uznávané encyklopedie sýrů. 

Sluneční soustava je sice naší domovem, není to ale zrovna moc bezpečné místo k životu. Je plná kosmických balvanů různých velikostí, z nichž některé mohly někdy v budoucnosti ohrozit naší planetu. Teď se k nim připojila další skupina asteroidů a komet, které se skrývají v oblasti Jupiteru, jimž jsme zatím v tomto ohledu nevěnovali větší pozornost.

Tvrdí to japonský astronom Kenta Oshima z National Astronomical Observatory of Japan. Jupiter má jako největší a také nejtěžší planeta Sluneční soustavy kolem sebe spoustu malých kosmických těles, jako jsou měsíce, asteroidy nebo komety. Měsíce obíhají kolem Jupiteru, další tělesa obíhají Slunce po podobné dráze jako Jupiter.

Nebezpečí z prostoru Jupiteru

V tuto chvíli jsou oběžné dráhy takových objektů obvykle stabilní. Oshima ale upozornil na to, že když některé objekty v oblasti Jupiteru určitým způsobem změní oběžnou dráhu, mohou se snadno stát vážnou hrozbou pro Zemi nebo jinou z vnitřních planet Sluneční soustavy. Oshima přitom vystopoval přinejmenším jeden takový případ.

TIP: Nepříjemně blízké setkání: Zemi ve čtvrtek jen těsně minul „neviditelný“ asteroid

Zmíněné objekty se nacházejí v blízkosti Jupiteru, někdy téměř doslova v jeho stínu. Proto je dost obtížné je ze Země pozorovat, natož důkladně sledovat. Jak se ale zdá, budeme si s tím muset nějak poradit. Pokud by náhle došlo ke krizi a některý z objektů by se skutečně dostal na dráhu, na níž by bezprostředně ohrožoval Zemi, je pro nás životně důležité vědět to s co největším předstihem, abychom se mohli pokusit něco smysluplného podniknout.

Na přelomu 60. a 70. let začali sovětští konstruktéři pracovat na hlavním bojovém tanku T-80, který vycházel z T-64 a měl čelit i nejmodernějším západním typům. Generálové prosadili osazení stroje přelomovou plynovou turbínou, jejíž produkce se záhy ukázala jako dražší a náročnější, než kdokoliv očekával. Navíc měla obrovskou spotřebu paliva, takže sériové tanky zavedené do služby roku 1976 vykazovaly dojezd pod 300 km. Náklady na výrobu se vyšplhaly do závratných výšin, objednávky sovětské a posléze i ruské armády zůstaly za očekáváním a T-80 se prosadil hlavně při exportu. Moskva totiž požadovala spíše větší počty levnějších tanků, a tak padlo rozhodnutí modernizovat typ T-72.

Původ v T-72 

Roku 1986 dostala vývoj na starost Karcev-Venediktova konstrukční kancelář, která přichystala dva návrhy. Zatímco Objekt 188 představoval jen lehce upravenou verzi existujícího T-72B, pokročilejší Objekt 187 přinášel nový design trupu i věže a propracovanější pancéřování i pohon. O dva roky později spatřily světlo světa prototypy, a přestože se Objekt 187 jevil nadějněji, generálové nehodlali riskovat a schválili konzervativnější verzi přeznačenou na T-72BU.

K tomuto rozhodnutí pravděpodobně přispěl zmatek spojený s rozpadem Sovětského svazu a nejistota ohledně budoucího rozpočtu na ozbrojené síly. Ruské ministerstvo obrany typ oficiálně přijalo na podzim 1992 a obratem ho přejmenovalo na T-90. Nové označení mělo vyjádřit vyšší bojový potenciál stroje a udělat tlustou čáru za původními T-72, které se za první války v Perském zálivu v iráckých službách příliš nevyznamenaly.

Moderně nadupaný

Marketingově motivovanou změnu osobně posvětil prezident Boris Jelcin. Hlavní vylepšení oproti „dvaasedmdesátce“ představovala integrace systému řízení palby 1A45T Irtyš převzatého po mírné úpravě z T-80U a zabudování inovovaného vidlicového vznětového dvanáctiválce V-84MS o výkonu 618 kW, jenž kromě běžných druhů nafty snese i automobilový benzin a letecké petroleje.

Irtyš zahrnuje stabilizátor kanonu a balistický počítač a umožňuje účinné vedení palby ve dne i v noci. Střelci nabízí krom jiného infračervené zobrazení cílů, veliteli pak denní i noční pozorovací systém TO1-PO2T Agava-2 TI zobrazující cíle do vzdálenosti 2,5 km. Sériová produkce se rozjela v letech 1992–1993 v Uralvagonzavodu v Nižném Tagilu, avšak kvůli nedostatku peněz na nákup nové techniky sjížděly z linek minimální počty strojů. Do roku 2005 odebrala armáda ruské federace zřejmě méně než 200 kusů T-90.

S novou věží

Vedle malého zájmu Moskvy čelil projekt i dalšímu problému, a to uzavření poslední továrny na odlévání tankových věží na území bývalého SSSR. Konstruktérům nezbylo než sáhnout po výsledcích testů ještě ze sovětské éry a ve spolupráci s experty na zpracování oceli vyvinout novou svařovanou věž. Management Uralvagonzavodu věřil, že tímto krokem zaujme i zahraniční zákazníky, a nemýlil se – záhy přišla poptávka od indické vlády, která potřebovala reagovat na pákistánský nákup více než 300 T-84 z Ukrajiny.

Prvních 42 tanků označených T-90S Indové obdrželi roku 2001, nicméně šlo o přechodový model vybavený ještě posledními odlévanými věžemi a původním motorem. Dalšího roku následovalo 82 strojů už osazených novými věžemi i výkonnějším dieselem V-92S2 o 735 kW. Indická „eska“ nesla zjednodušenou variantu systému Štora-1, jehož senzory po detekci ozáření tanku laserovým paprskem spustí zadýmovací granátomety (u pozdějších sérií zařízení nahradily pokročilejší systémy). Indové podepsali s výrobcem smlouvu o licenční produkci dalších 186 kusů, která však neběžela podle plánu, a tak Uralvagonzavod roku 2007 obdržel novou objednávku na 124 tanků.

Tréma dokáže rozklepat kolena i zkušeným umělcům, natož lidem, kteří nejsou příliš zběhlí ve vystupování před obecenstvem. Perfektně naučený text, scénka nebo třeba přednáška se mohou najednou změnit v noční můru. Podle nového výzkumu ale stačí docela vpustit mírný elektrický proud do oblastí mozku, které jsou zodpovědné za úzkost, a tréma do značné míry vyšumí.

Zjistili to japonští odborníci, kteří zkoumali, jak úzkost může narušovat proces rozhodování a celkový výkon člověka, třeba před obecenstvem. Pomocí důmyslných experimentů a sledování mozků dobrovolníků na magnetické rezonanci vystopovali oblast v mozku, která je zodpovědná za poruchu výkonu člověka kvůli trémě či úzkosti. Jde o takzvaný „dorzální anteriorní cingulární kortex“ (dACC), který se nachází ve střední části mozkové kůry.

TIP: Kouření psychedelického slizu americké ropuchy úspěšně zahání deprese

Pak vědci použili transkraniální magnetickou stimulaci a s její pomocí zavedli účastníkům experimentu do oblasti mozku dACC elektrický proud o frekvenci 1 Hz, po dobu pěti minut. Tím způsobili znatelný pokles aktivity v této oblasti mozku. Když pak dobrovolníci opakovali svůj experimentální úkol, zvládali jej s méně chybami než předtím.

Podle autora projektu Matta Pearsona si lidé doslova klepali na čelo, když v roce 2015 jeho společnost Alauda Racing oznámila, že se hodlá zaměřit na vývoj závodních vznášedel. „Jenže když se pak o rok později na internetu objevily další podobné projekty, začalo všem konečně docházet, jaký potenciál tento druh dopravy skrývá. A zatímco ostatní teprve své stroje navrhovali, my jsme už vyráběli první prototyp,“ vzpomíná Pearson.

Své vznášedlo pojmenoval Airspeeder a v současnosti vlastní dálkově ovládaný prototyp označený MK4: Dosahuje 3/4 délky finálního stroje, měří tedy zhruba 3 metry, a zatím v něm není prostor pro pilota. Výsledky testů, jež probíhaly po značnou část tohoto roku, jsou však natolik dobré, že brzy vzlétne i pilotovaná verze – a v roce 2020 by se měla stát pilířem nového sportu.

Cestou necestou

Formát klání by se měl podobat Formuli E, tedy závodům, v nichž monoposty pohánějí výhradně elektromotory: Na startovní čáru by se vyrovnalo deset vznášedel pěti týmů. Po hvizdu by se stroje vznesly zhruba do výšky 4 metrů a vyrazily na trať. Atraktivita zápolení spočívá podle Pearsona nejen v tom, že letouny dovedou uhánět rychlostí přes 200 km/h – klíčová je hlavně skutečnost, že by se nemusely omezovat na předem vybudované okruhy. Nic by jim nebránilo zápolit nad vodou, mezi dunami pouště nebo třeba uprostřed města, to vše navíc zcela bezpečně. 

Alauda Racing se totiž stará, aby letouny dovedly haváriím samy zabránit. Hlídá je například antikolizní systém, který pomocí čidel neustále vyhodnocuje potenciální nebezpečí v okolí. Situaci budou mít plně pod kontrolou také piloti ve futuristickém kokpitu: Odezvy přímo v rukavicích by jim měly simulovat výkyvy povrchu a prostřednictvím monitorů zároveň uvidí „skrz“ tělo letounu. Díky rozšířené realitě pak budou moct přesně volit úhybné manévry. 

V posledních letech se občas objevují zprávy o souvislostech mezi konzumací jásavě žlutého koření kurkumy a otravou olovem, které se hromadí v těle a působí jak zákeřný neurotoxin. Američtí vědci provedli intenzivní výzkum v Bangladéši, odkud pochází podstatná část kurkumy, a objevili první přímý důkaz o otravách olovem kvůli kurkumě.

Kurkuma samotná olovo prakticky neobsahuje. Zároveň podle dosavadních zkušeností dochází při výrobě koření k náhodné kontaminaci toxickými látkami jen zcela vzácně. Nakonec vyšlo najevo, že se o žádnou náhodu nejedná. Někteří výrobci kurkumy totiž přidávají do svého koření látku, která je zodpovědná za problémy s olovem. 

TIP: Pravidelná konzumace pálivých jídel snižuje riziko úmrtí

Jde o průmyslové barvivo chroman olovnatý, který obsahuje nejen jedovaté olovo, ale i jedovatý chrom. Nešťastnou souhrou okolností má chroman olovnatý žlutou barvu, která je dost podobné barvě kurkumy. A také je levný. Výrobci kurkumy v Bangladéši chromanem olovnatým nelegálně barví své koření, aby bylo lákavě žluté a stálo je to méně peněz. Podle vědců má teď kvůli těmto podvodníkům asi 30 procent těhotných žen na bangladéšském venkově zvýšenou hladinu olova v těle. Kontroloři kvality potravin teď nepochybně věnují kurkumě zvýšenou pozornost.