Pro spojení s přístroji na oběžné dráze i na povrchu Marsu se využívají rádiové vlny, které se šíří rychlostí světla. Doba letu signálu mezi rudou a modrou planetou tudíž odpovídá podílu jejich aktuální vzdálenosti a rychlosti světla. Vzdálenost obou těles se ovšem výrazně mění. Nachází-li se Mars vzhledem k Zemi na opačné straně než Slunce, tedy v tzv. opozici, je k nám nejblíž. Vzhledem k velké výstřednosti jeho trajektorie může jít i o pouhých 54,6 milionu kilometrů, a pak letí rádiový signál k Zemi tři minuty. 

TIP: Pokrytí na Měsíci: Německý startup pošle na Měsíc stanici pro mobilní telefony

Naproti tomu nejdál se rudá planeta pohybuje v době tzv. konjunkce, tedy je-li na pozemské obloze „za Sluncem“. Potom může vzájemná vzdálenost činit až 401 milionu kilometrů a signálu trvá cesta 22 minut. Obousměrná komunikace tak nabírá zpoždění 44 minut, což je například pro spojení astronautů s řídicím střediskem kvůli řešení akutního problému nepředstavitelné. 

Ačkoliv se o hedvábné stezce hovoří v jednotném čísle, zdaleka nešlo o jedinou souvislou „dálnici“, nýbrž o celý systém cest vedoucích od západu k východu napříč Asií. Trasy, měřící celkově kolem 9 000 km, se v průběhu času proměňovaly následkem klimatických či politických událostí. Přesto lze mezi nimi vysledovat jednu hlavní, po níž putovalo nejvíc zboží. 

Karavany kráčely v dobře vyšlapaných koridorech a čítaly stovky, ale někdy i tisíce zvířat a lidí. Po stezce proudily nejrůznější komodity: Kromě hedvábí, o něž panoval největší zájem, se jednalo o drahé kamení, koření, látky, zvířata, sklo i otroky. Východ nejvíc žádal slovanské otrokyně z Ruska a pobřeží Jadranu. I proto se dnes v mnoha jazycích výraz pro otroka odvozuje od latinského pojmenování pro Slovana, „sclavus“, které stezka pomohla rozšířit do germánských a románských jazykových oblastí. 

Trasa však neměla jen obchodní význam, ale také informační. Tvořila jakýsi most mezi Asií a Evropou, po němž se kromě cenného zboží šířilo rovněž náboženství, vědomosti či technologie – například za umění výroby papíru vděčíme právě Číně.

Píše se první kapitola

Hedvábná stezka původně nevznikla za obchodním účelem. Číňané věřili, že jejich země leží uprostřed světa obklopena ze čtyř stran nepřáteli, a „říše středu“ tak neustále čelí ohrožení. Nešlo o žádnou kosmologickou fantazii, nýbrž o obraz tvrdé reality. Na Čínu trvale útočily barbarské, zejména turkicko-mongolské kmeny. Císař Wu-ti z dynastie Chan proto roku 138 nebo 133 př. n. l. vyslal velitele palácové stráže Čang Čchiena, aby navázal spojenectví s národem Jüe-č’, sídlícím západně od Číny. 

Čang výzvu přijal a vydal se do neznámých krajin. Netušil ovšem, že strastiplná pouť potrvá několik let. Při cestě za spojenci, kteří měli Čínu ochránit mimo jiné před Huny, padl na několik let právě do jejich zajetí, ale nakonec uprchl. Když se pak dostal do cíle, Jüe-č’ové společné tažení proti Hunům odmítli. Ačkoliv se Čang vrátil s nepořízenou, pokud jde o spojenectví, přinesl císaři alespoň velice užitečné informace o zemích, jimiž procházel. Navíc přivedl ceněné koně z Ferganské kotliny, odolnější než domácí plemena. S jejich pomocí vybudovali Číňané kvalitní lehké jezdectvo a později s ním Huny porazili. Díky tomu ovládli a zabezpečili Tarimskou pánev, navázali trvalé diplomatické styky se Střední Asií a zahájili výměnu zboží. Tak započala historie slavné hedvábné stezky.

Všichni touží po hedvábí

Obchodníci ze západu okamžitě začali prahnout po „plátěné mlze“, jak hedvábí nazývali. Čína naopak ukájela touhu po dobrých koních, kterých se imperiální armádě nikdy nedostávalo. Těsně před přelomem letopočtu doputovaly hedvábné látky přes Kušánskou říši ve Střední Asii a Parthskou říši na Blízkém východě až do Říma. 

TIP: Dějiny tkané látkami: Odkud se vzala vlna, bavlna, kašmír a další materiály?

Římané prý hedvábí poprvé spatřili v bitvě s Parthy u Karrh v roce 53 př. n. l., a jednalo se o osudové setkání. Ačkoliv Parthové čelili čtyřnásobné přesile, dokonale morálku nepřítele podlomili: Před střetem údajně na bojišti pomocí bubnů vyluzovali hluboký dunivý zvuk, jenž připomínal vrčení ohromného zvířete, zatímco obrnění jezdci se zahalili do kožešin. Těsně před útokem je pak odhodili, a černá masa nepřátel se tak v okamžiku proměnila v zářící linii kovu a barev. Nejvýraznější prý byly honosné hedvábné praporce vlající ve větru, které už tak nervózním vojákům vyrazily dech. Následující úder těžce obrněné kavalerie římské linie neustály a následovala jedna z nejpotupnějších porážek v historii impéria. Jakkoliv bylo ponížení hořké, zájem o zázračnou látku v Římě rychle rostl a záliba v něm se záhy přelila i do zbytku říše. 

Lepší obchod než válka

Vzácný materiál samozřejmě nebyl pro každého a vyvažoval se zlatem. Hedvábí se brzy stalo synonymem pro luxus a patřilo k povinné výbavě všech evropských boháčů, kteří se nechtěli ztrapnit před sobě rovnými. Rostoucí poptávka generovala úžasné zisky a zainteresovaným osobám rychle došlo, že obchod a z něj plynoucí poplatky a cla znamenají požehnání pro státní kasu. Ve 2. století se tak čtyři velké říše – Římská, Kušánská, Parthská a Čína – společně dohodly, vytvořily diplomatická zastoupení a podílely se na zabezpečení obchodní trasy.

Přes veškerou snahu vládců však zůstala cesta karavan velmi riskantní. Nejenže nebylo možné celou stezku efektivně hlídat a vždy se našla místa, kde se lapkům a loupežníkům dařilo. Obchodníci také museli čelit pouštnímu podnebí, na něž často nebyli zvyklí. Vznikaly proto tzv. karavanseráje, orientální hostince v oázách a ve městech, které poskytovaly místo k odpočinku pro lidi i zvířata a také bezpečí před kriminálníky.

Celou hedvábnou stezku zdolal jen málokdo. Zboží se směňovalo a prodávalo štafetovým obchodem se sousedními zeměmi. Palmýra, jako jedno z nejdůležitějších měst Blízkého východu, sloužila coby dopravní uzel. Nejprve se tam sbíhaly obchodní cesty ze středomořských přístavů. Dál karavany putovaly přes Bagdád do perské Ekbatany, což je dnešní Hamadán, a do Reje, současného předměstí Teheránu. Odtud stezka vedla až do slavného Mervu v Turkmenistánu.

Rozhodně však nešlo o jednosměrnou záležitost. Zatímco z Číny do Evropy putovalo hedvábí, porcelán a papír, v opačném směru proudily mimo jiné koberce, závěsy či gobelíny. Číňané sice dokázali „utkat mlhu“, ale techniku zpracování vlny, lnu a výrobu koberců neovládali. Proto na ně tyto kusy dělaly obrovský dojem.

Rozkvět a masakry

K rozkvětu hedvábné stezky paradoxně přispěl jeden z nejkrvavějších masakrů v dějinách lidstva. Ve 13. století se mongolské kmeny pod vedením Čingischána sjednotily a vyrazily na dobyvačné tažení ve víře, že existuje-li pouze jeden vládce nebes, měl by i na zemi vládnout jediný vůdce. Proto se Velký chán rozhodl všechny nepoddajné konkurenty zlikvidovat ničivou silou. Mongolské kmeny zmasakrovaly miliony lidí, vylidnily celé oblasti a na víc než sto let obsadily téměř celou Asii, včetně Číny.

Když potom vraždění ustalo, říše se stabilizovala, a aby se nerozpadla, musela zavést systém efektivní komunikace i obchodu. Téměř celá stezka se dostala pod mongolskou nadvládu a nová říše ji bezezbytku využila. Tzv. mongolský mír zajistil poutníkům do té doby nevídaný stupeň ochrany, protože mongolské hlídky si dokázaly se škůdci rychle a brutálně poradit. Čínští inženýři ve službách nových pánů vybudovali silnice a podél nich řadu pevností, odkud lokální úředníci spravovali dobytá území. Obchodní život na stezce se vrátil do klidných kolejí. 

Konec zlatého věku

Ve 14. století začal v Asii budovat své impérium vojevůdce Tamerlán. Na rozdíl od Mongolů však netoužil ani tak vytvořit říši, jako spíš vydrancovat veškeré dostupné bohatství světa. Jeho krvavé spády dokonce předčily nejhorší mongolské excesy a tam, kde se Mongolové často spokojili s otevřením městských bran a zaplacením výkupného, Tamerlán vypaloval a srovnával se zemí. Odhaduje se, že jeho vládu nepřežilo 17 milionů lidí, zhruba 5 % světové populace. Uprostřed chaosu a mrtvých nezbyl nikdo, kdo by obchodoval. 

TIP: Nová Hedvábná stezka: 93 tisíce kilometrů dlouhá vysokorychlostní železnice

Po Tamerlánově smrti se jeho říše rozpadla a západní Asii začali ovládat osmanští Turci. Zavedli vysoká cla, takže se evropským kupcům přestával obchod vyplácet. I proto podnikali průzkumné plavby, při nichž se snažili najít do orientu jinou cestu. Na východě jim však přístup znesnadnila Čína, která se před světem zcela uzavřela a komunikovala pouze skrz své přístavy. Obchody se tak přesunuly na moře, přičemž trasa vedla kolem Malajského poloostrova a Cejlonu až do Perského zálivu. V 15. století, zhruba po 1 600 letech existence, pevninská podoba hedvábné stezky zanikla a s ní zmizel i kus živoucí historie. 

Dnes si můžeme jen představovat, jak vypadal život v dávných prvohorních mořích. Podle nových nálezů z Maroka to ale vypadá, že už v období ordoviku, před zhruba 480 miliony let, žily v oceánu organismy, kterým bylo vlastní kolektivní chování. Odborníci se přitom domnívali, že takové chování je v historii evoluce spíše novinkou.

Paleontologové před časem při průzkumu známé lokality fosilií ze spodního ordoviku, která se nachází v jižním Maroku, objevili pozoruhodnou skupinu trilobitů druhu Ampyx priscus. Jsou to malí trilobiti velikosti mince, kteří jsou nápadní dlouhými ostny. Nový nález je výjimečný tím, že trilobiti jsou všichni srovnaní jednom směru, jako kdyby „dělali vláček“. Z analýzy fosilií a uspořádání jejich těl i ostnů vyplývá, že trilobiti byli v takové formaci společně pohřbeni přívalem bahna a nejde o náhodné umístění těl trilobitů po jejich smrti.

TIP: Nejstarší na světě: Primitivní trilobiti měli oči už před 530 miliony let

Fosilií trilobitů známe neuvěřitelné množství. O jejich chování ale mnoho nevíme. V dnešní přírodě už nežijí žádní jejich blízcí příbuzní, kteří by nám mohli o životě trilobitů leccos napovědět. Vědci již dříve měli podezření, že trilobiti obvykle nežili osaměle, nýbrž ve velkých skupinách. Ale tak pěkný důkaz kolektivního chování, který by ukazoval, že trilobité nejen žili ve skupinách, ale dokonce lezli jeden za druhým, jsme zatím ještě neviděli.

Astronauti z šesti misí Apollo, kteří stanuli na Měsíci, zanechali na jeho povrchu množství nejrůznějších předmětů. Každá posádka pak na místě přistání vztyčila americkou vlajku. Pomineme-li konspirační teorie, jež umístění vlajek zpochybňují, čelí tyto předměty ponechané na Měsíci působení kosmického prostoru, neboť náš souputník nemá ochrannou atmosféru. Jak tedy asi vypadají po celém půlstoletí? 

Především jsme zcela nedávno konečně získali důkazy, že na lunárním povrchu skutečně jsou. Snímky ze sondy Lunar Reconnaissance Orbiter s vynikajícím rozlišením ukazují na místech přistání nejen spodní stupně výsadkových modulů či zaparkované rovery, ale také stopy astronautů i stíny vrhané právě vlajkami. Přinejmenším v polovině případů tak americké standarty stále stojí. Výjimkou je například vlajka vztyčená posádkou Apolla 11: Zřejmě spadla při startu lunárního modulu, čehož si Buzz Aldrin povšiml již při odletu. 

TIP: Jak voní vesmír? Podle astronautů spíš nepříjemně páchne

Nelze s jistotou říct, jak vlajky vypadají, ale s největší pravděpodobností jsou zcela vybledlé a tkanina je dost možná velmi poškozená. Nylon totiž padesát let odolával mikrometeoritům, výkyvům teplot a především intenzivnímu ultrafialovému záření, které nefiltruje atmosféra.

Rok se s rokem sešel a na americké Harvard University se znovu předávaly tzv. Ig Nobelovy ceny, které mají oslavovat netradiční výzkum, jenž člověka „nejdřív rozesměje a poté přiměje k přemýšlení“. V názvu přitom ukrývají slovní hříčku se zjevnou narážkou na proslulé ocenění: „Ignoble“ totiž v angličtině znamená „nízký“ či „pokleslý“. V pořadí 29. ročník se nesl v duchu objevování tajemství lidského těla i jeho napravování, ale na své si přišli rovněž nadšenci inženýrství či hranatých exkrementů… 

Jako první se vyhlašovala cena za medicínu a získal ji italsko-nizozemský tým pod vedením Silvana Galluse. Vědci zkoumali, zda je pro lidské tělo prospěšná pizza a jestli náhodou neomezuje riziko výskytu některých typů rakoviny. Z jejich práce nakonec vyplynulo, že zmíněný pokrm opravdu pomáhá pravděpodobnost vzniku nádorů snižovat, a navíc do jisté míry slouží jako prevence proti infarktům. Podmínka zní, že se musí jednat o skutečnou italskou pizzu, která je výživově lehká a vyrábí se z čerstvých surovin. Naopak s některými americkými variantami svému zdraví jedině uškodíte. 

Nesahejte na peníze!

Pokud by však pizza nezabrala a zlepšení vašeho zdravotního stavu by vyžadovalo operaci, šance na úspěch by mohla stoupnout díky výzkumu, za který získali ocenění američtí odborníci v čele s Karen Pryorovou a Theresou McKeonovou: Zkoumali totiž, jak zefektivnit výuku studentů chirurgie, a zjistili, že na budoucí lékaře překvapivě fungují podobné principy jako na psy. Výcvik chirurgů podpořili tzv. klikrem, tedy zařízením, jež vydává specifický zvuk a využívá se k upevňování požadovaného chování u čtyřnohých mazlíků. Pokud zvíře jedná, jak chceme, mačkáme klikr, a tím mu dáváme najevo svou spokojenost. Trénink je tak mnohem účinnější, což se již podařilo ověřit i na operačním sále: Chirurgové za přispění klikru pracovali sice o něco pomaleji než běžně školení kolegové, zato precizněji.  

Lidským zdravím se do jisté míry zabýval také tým, který získal cenu za ekonomii: Habip Gedik, Timothy a Andreas Vossovi vycházeli z hygienického nařízení, podle nějž by pracovníci v rychlém občerstvení nikdy neměli sahat na jídlo bezprostředně poté, co se dotýkali peněz. Bankovky totiž procházejí bezpočtem rukou, skrz které se na ně dostávají nejrůznější bakterie. Trojice výzkumníků proto zjišťovala, která platidla jsou k přenosu choroboplodných zárodků nejnáchylnější. Nakonec dospěli k závěru, že aktuálně nastupující umělohmotné bankovky na rozdíl od těch papírových (vyrobených z bavlněných vláken) přitahují bacily mnohem víc. Zdaleka nejhůř přitom z testu vyšla rumunská měna leu, naopak „nejhygieničtěji“ se platí překvapivě v Indii a v Chorvatsku.  

Myčka na děti

Hygiena se stala jedním z východisek i pro japonský tým oceněný za chemii: Jeho výzkum spočíval v měření množství slin, jež během jednoho dne vyprodukuje pětileté dítě. Testů se zúčastnili jak chlapci, tak děvčata a výsledná hodnota se zastavila přibližně na 500 mililitrech. 

Za práci s ještě mladšími ratolestmi získali cenu íránští inženýři, kteří zkonstruovali tzv. přebalovač. Nejedná se sice o zařízení, jež by vašemu dítku bezpečně vyměnilo plenu – v takovém případě by vědci nejspíš nebyli laureáty zrovna Ig Nobelovy ceny –, ale o jakýsi stroj připomínající malou troubu nebo myčku na nádobí: Dítě do něj posadíte a konstrukce mu brání se vrtět, než s ním odbudete všechny potřebné náležitosti. A jako bonus umí přebalovač také pomoct s očistou.

Jak vyloudit úsměv

Radostným úsměvem vykouzleným na tvářích nejen těch nejmenších se zabýval výzkum ověnčený Ig Nobelovou cenou za mír: Vědci z Velké Británie, Saúdské Arábie, Singapuru a USA zkoumali, jak velké uspokojení člověku přinese, když se škrábáním pokusí zahnat svědění, a zda se míra úlevy liší podle části těla. Dle jejich závěrů je nejpříjemnější poškrábání na kotníku a na zádech. Satisfakce plynoucí z tření těchto míst má navíc mnohem delší trvání než například ze škrábání na předloktí.

TIP: Nobelova cena za výzkum toxoplazmózy míří do Česka

Podobně vykouzlilo udělené ocenění úsměv na tváři německému týmu Fritze Stracka, který se rozhodl ověřit svůj 31 let starý výzkum – a mimoděk ho bohužel vyvrátil. V roce 1988 Strack studoval, zda a jak nám ovlivňuje náladu vlastní výraz ve tváři. Účastníci experimentu tehdy museli držet v ústech propisku tak, aby se tím přiměli k úsměvu, a posléze sledovali kreslené pohádky. Výsledky naznačovaly, že lidem bez psacích potřeb v puse přišly seriály méně vtipné než jejich protějškům. Současné pokusy o zopakování výzkumu však dřívější poznatky nepotvrdily, a tak nakonec Strackovi nezbylo než prohlásit, že výraz tváře nemá na naše rozpoložení vliv. 

Americká agentura NASA se zvolna chystá na Měsíc a na Mars, i když ještě není jasné, kdy a zda vůbec k těmto pilotovaným misím dojde. Až tam ale astronauté poletí, budou potřebovat spolehlivé kosmické skafandry. NASA proto v těchto dnech představila novou generaci kosmických obleků.

Dosavadní skafandry amerických astronautů byly nepochybně funkční. Jen poněkud neohrabané. Jak ukazují záběry skotačících astronautů programu Apollo na Měsíci, často tam skončili na zadku. Skafandry nové generace byly navrženy s důrazem na pohyblivost astronautů, kteří je budou nosit.

Nové skafandry pro vesmírné hrdiny

Šéf NASA Jim Bridenstine se svými spolupracovníky předvedl veřejnosti skafandry „Exploration Extravehicular Mobility Unit (xEMU)“ a „Orion Crew Survival System“, které jsou určené k výstupům na cizí světy, respektive pro starty a přistání posádek připravované kosmické lodi Orion.

TIP: Boeing vyvinul nové stylové skafandry pro své vesmírné mise

Není tajemství, že v NASA skafandrům dlouho nevěnovali téměř žádnou pozornost. Skafandr xEMU je prvním skafandrem pro výstupy na jiná tělesa, který v NASA vytvořili po zhruba 40 letech, zatímco druhý kosmický oblek pro starty a přistání astronautů na Zemi následuje po předchůdci z devadesátých let minulého století. Doufejme, že astronauti nové obleky brzy vyzkouší při reálné vesmírné misi.

Proměny zbrojního průmyslu Německa během šesti let druhé světové války reprezentují velice zajímavý a do značné míry unikátní proces. Ještě v roce 1938 totiž trpěla říše dosti vážnými ekonomickými problémy (téměř na úrovni státního bankrotu) a do války vstoupila s ekonomikou de facto mírového charakteru. V průběhu roku 1944 však měla i navzdory náletům Spojenců a postupu jejich armád vysoký produkční potenciál, který byl schopen dodávat techniku až do posledních dnů války, což se týkalo též tanků. Německo mělo pochopitelně mnohem menší možnosti než USA, Sovětský svaz či britské impérium, avšak i přesto dokázalo vyrobit zhruba 25 000 tanků a mnoho tisíc kusů dalších obrněnců. 

Utajený vývoj 

Jak známo, Německu Versailleská smlouva zakazovala vývoj a produkci tanků, avšak tento zákaz se již od poloviny 20. let obcházel. Velitelé Reichswehru a šéfové zbrojních firem zpravidla chápali, že tanky reprezentují jednu ze zbraní budoucnosti (ostatně to byl paradoxně i zákaz ze strany Dohody, který je o tom přesvědčil), takže pokud by Německo zaostalo, mělo by to vážné důsledky nejen pro jeho vojenský potenciál, ale i pro pozici na trhu.

Zkrátka bylo potřeba sledovat technologické trendy, budovat výrobní základnu a připravovat personál, třeba i provizorně a tajně, dokud se nezmění politická situace. Změna se dostavila roku 1933 s nástupem kancléře Adolfa Hitlera, ale tajný program vývoje tanků se rozběhl už dříve. Již koncem 20. let armáda převzala prototypy Leichttraktor a Grosstraktor, u kterých už sama krycí označení vypovídají o snaze zmást kontrolní komisi zemí Dohody.

Traktory na scéně

Tyto první dva typy nepřinesly úspěch a zůstaly jen v několika kusech, a tak byl v roce 1931 zadán projekt nového lehkého vozidla s krycím názvem Kleintraktor, vycházející z tančíku britské firmy Vickers Carden-Lloyd. Oficiálně šlo o zemědělský traktor, ale ve skutečnosti se jednalo o budoucí tančík PzKpfw I. V roce 1934 vojáci objednali další tank, tentokrát jako Landwirtschaftlicher Schlepper, tedy zemědělský tahač, jak se nazýval budoucí lehký PzKpfw II.

Je ale třeba zdůraznit, že oba tyto obrněnce nebyly projektovány jako stroje, které by měly skutečně bojovat. Armáda potřebovala vozidla pro výcvik, kdežto průmysl musel získat zkušenosti s produkcí. To, že PzKpfw I a II se intenzivně užívaly v boji, znamenalo hlavně důsledek Hitlerova spěchu, kvůli němuž začala válka dřív, než byly k dispozici nové střední tanky. Ty obdržely krycí názvy Zugführerwagen a Battalionführerwagen, avšak do historie se zapsaly jako střední obrněnce PzKpfw III a PzKpfw IV. 

Střední obrněnce

Výroba „trojky“ a „čtyřky“ ale nabíhala pomalu, provedla se řada změn a vzniklo několik počátečních variant, většina z nich jen v desítkách exemplářů. Při invazi do Polska tak tvořily naprostou většinu arzenálu Wehrmachtu stále ještě tančíky a lehké tanky; kromě výše uvedených i typy PzKpfw 35(t) a PzKpfw 38(t), tedy ukořistěné české stroje. 

Teprve v roce 1940 začaly továrny dodávat velké série středních obrněnců, které sehrály klíčovou roli při invazi do západní Evropy, v bojích na Sahaře a při invazi do Sovětského svazu. Už boje proti britským a francouzským armádám ale prokázaly, že tančík PzKpfw I již absolutně nevyhovuje, a proto v roce 1940 jeho produkce skončila (nepočítáme-li některé speciální varianty).

Trojky a čtyřky

Ani lehký PzKpfw II ve výrobním programu dlouho nevydržel, protože poslední tanky byly dodány koncem roku 1942. Je však třeba dodat, že jeho konstrukce se stala základem pro speciální tanky k průzkumu či podpoře pěchoty (verze Ausf. G, H, J a L), které se vyráběly až do května 1943. Střetnutí s tanky SSSR ukázalo, že Wehrmacht má co dohánět a že střední „trojky“ a „čtyřky“ se blíží limitům svého potenciálu.

PzKpfw III vydržel ve výrobě až do srpna 1943 a PzKpfw IV se však vyráběl až do konce války. Je ovšem hodně příznačné, jak se podoba tohoto vozidla měnila, protože „čtyřka“ začínala verzí Ausf. A, která vážila něco přes 18 t a měla pancíř silný 16 mm, kdežto finální varianta Ausf. N vážila 23 t a byla chráněna ocelí o tloušťce až 80 mm. Výzbroj tvořil celou dobu 75mm kanon, ačkoli se značně prodloužila jeho hlaveň (z 24 na 48 násobků ráže). V případě „trojky“ se výzbroj změnila ještě více, protože se začalo u 37mm děla a skončilo se u krátké 75mm zbraně.

Image

Čtěte také

Jak vzniklo 25 000 panzerů? Výroba německých tanků za 2. světové války (2)

Když se někde nachází velká masa ledu a panuje chladné počasí, mohou se do tohoto ledu ukládat nejrůznější látky, které se vyskytují v okolí. Pokud se časem oteplí, led v ledovcích ubývá a zamrzlé látky se mohou zase dostat ven. Právě to se teď děje v Antarktidě, kde kvůli postupujícímu oteplování postupně tají ledovce.

Francouzští badatelé nedávno zjistili, že některé ledovce v Antarktidě v této době uvolňují radioaktivní izotop chlor-36. Některé atomy tohoto radioaktivního izotopu vznikají samovolně v atmosféře, když atomy vzácného plynu argonu reagují s vysokoenergetickými částicemi kosmického záření.

TIP: Nečekaný dopad: Globální oteplování zvyšuje radioaktivitu polárního oceánu

Dalším významným zdrojem chloru-36 jsou nebo spíše byly testy jaderných zbraní v oceánu, které proběhly v padesátých a šedesátých letech minulého století. Dochází k tomu tak, že neutrony z exploze jaderné bomby reagují s chlorem v mořské vodě v místě exploze. Radioaktivní chlór se pak dostal do atmosféry kolem celé Země. Část chloru-36 doputovala nad Antarktidu, kde pak zamrzla do ledovců, z nichž se dnes zase uvolňuje.

Orla jestřábího (Aguila fasciata) jsem poprvé sledoval někdy před patnácti lety ve filmu o španělských dravcích. V paměti mi ihned utkvěly jeho úžasné lovecké schopnosti a skutečně dravčí vzhled. V reálu jsem měl možnost vidět tohoto brilantního lovce před deseti lety na naší první výpravě do Španělska. Setkání to ovšem byla krátká a vzdálenost vhodná maximálně na pozorování dalekohledem. Až při naší další cestě do této hornaté země jsme od španělských ornitologů dostali nabídku využít pro pozorování orlů jejich fotografický kryt.

Neodolatelná návnada

Přímo nad prudkým, asi stometrovým srázem do údolí, jímž protéká říčka Flúmen, maskujeme Honzu do malého stanu, který ještě pokrýváme jalovcovými větvemi. Když udělám několik kroků dozadu, naprosto ztrácím přehled o tom, kde je zamaskován. Další důležitou částí plánu je kořist. Na hranu srázu, přímo pod staré větve, kam orli velmi rádi sedávají, proto spolu se španělskými ornitology připravujeme holuba. Tito hojní ptáci jsou odchytáváni na katedrálách okolních měst, kde ničí historické stavby. Jako dravčí potrava jsou použiti především zranění a různě deformovaní jedinci. Někdy je do teritoria dravců potenciální kořist přilákána na zrní.

Do karet nám hraje několik faktů, které způsobují, že orli mají problém s nedostatkem potravy. Populace králíků je zdecimovaná myxomatózou a bažantovité orebice jsou loveckou zvěří španělských lovců. A lov je v této části Španělska opravdu velkým fenoménem. Šance, že dnes orli přiletí, je proto poměrně vysoká. Loučíme se s Honzou a já mu trochu závidím, že do krytu může jako první. O jeho přednostním právu rozhodla náhoda v podobě dětské hry kámen-nůžky-papír. Další poměrně atypické chování orlů popisuje on sám.

Útok jen tak mimochodem

„Usedám do malého maskovacího stanu, který už ze vzdálenosti několika metrů není k rozpoznání od jalovcového houští. Kryt se nachází na hraně útesu a je odtud výhled snad na celé předhůří Pyrenejí. Zřejmě jej oceňují i orli, pro které je tady navíc připravená svačina v podobě holuba. Čekám. Prosincové slunce hřeje do zad, vůně jalovců uspává a já trochu ztrácím pozornost. Najednou slyším pleskání holubích křídel, vidím velký stín a za ním hned druhý. Jsou tady. Pár orlů usedá na vzdálenější větev.“

„Jako první se odhodlává samec a útočí na holuba. Nejde ovšem o nijak prudký útok, jak jsem očekával. Samec přistává kousek za holubem a finální útok provádí v podstatě z chůze s roztaženými křídly.“

Nové děvče na scéně

„Samec je evidentně ostřílený pirát, který své území brání již několik let. Pravděpodobně tušil, že kořist nemůže uprchnout, a proto se ani při ataku nenamáhal víc, než bylo nutné. Škube holubí peří a začíná se krmit. I na vzdálenost čtyřiceti metrů a přes mírný vítr slyším, jak trhá kusy masa.“

„Asi po čtvrt hodině si pro svůj díl přiletí i samice. Už toho na ni moc nezbylo, jeden holub je přece jen pro dva orly málo. U dravců je neobvyklé, že samec žere jako první a samice čeká. V tomto případě je důvodem zřejmě fakt, že družka je velmi mladá. Na rozdíl od výrazně staršího samce ještě není ani úplně vybarvená, takže jí zřejmě ještě nebylo více než pět let. Od našich španělských přátel se později dovídáme, že samec ji na své území přivedl asi dva měsíce poté, co se ztratila jeho původní partnerka. Orli se po obědě usadili na větve a postupně se očistili. Pak se na svých křídlech snesli do údolí. V jejich přítomnosti jsem pobyl bezmála hodinu a bylo to pro mě neskutečný zážitek.“

U společného stolu

Druhý den byla řada na mně a já se těšil, že se mi orli předvedou stejně jako Honzovi. Znovu probíhá maskování, které nyní pozoruji zevnitř. Připravuju si fotoaparáty, horký čaj v termosce mám na dosah ruky. Je to rutina, k níž patří v prvé řadě dlouhé a někdy vyčerpávající čekání. Orli mi ale nedávají šanci, abych dnes jen začal být netrpělivý. Ještě snad ani nedozněl zvuk motoru odjíždějícího auta a dravci jsou tu.

Samička předvedla nádherný nálet na holuba. Těsně nad terénem se přiřítí na hranu svahu, stisk mohutnými pařáty a holub to má spočítáno. Tentokrát tedy jako první útočila samička a oba ptáci se krmili současně. Orli se mi předvedli v krásném ranním slunci a odlétli pro ně typickým způsobem. Vrhli se oba střemhlav do údolí a těsně kopírovali terén. Naposled jsem je zahlédl, jak sedí na protilehlé skále.

V podhradí orlů skalních

Dvojice, kterou jsme v posledních dvou dnech měli možnost vidět, je posledním párem orlů jestřábích v této oblasti. Jejich teritorium zahrnuje několik kilometrů podél řeky a z okolních kopců je velmi dobře rozpoznatelné. Mezi orlím územím je jakési nárazníkové pásmo tvořené rovinou, kde jsou pole a pastviny. O necelý kilometr dále se již zvedají kopce, království orlů skalních.

TIP: Orel mořský: Pozvolný návrat největšího dravce Česka

Pro mladé orly jestřábí je velmi obtížné najít volné teritorium přiléhající k horám, které ještě neobsadili větší orli skalní. Můžeme jen doufat, že pár zahnízdí a přivede na svět novou generaci. A ti si najdou své místo mezi ostatním majestátními dravci Pyrenejí.