Instituci královského rozvodu znalo lidstvo již od počátku své existence. Jeho projevy a způsob provedení se však v jednotlivých epochách značně lišily a především u konkrétních panovníků nabývaly v závislosti na okolnostech značně individuálních rysů.

Prosté odvrhnutí, zapuzení nebo vyhnání královského partnera přicházelo v úvahu jako jedna z možných eventualit pouze ve starších nebo raně středověkých dějinách. Novověká mentalita již nic podobného nepřipouštěla. Kodifikace práva a ustálení společenských pravidel, provázanost panovnické moci s mocí církevní a zejména společenský status vládce z boží milosti situaci panovníka značně zkomplikovaly. Rozvod byl neslučitelný s tehdejší morálkou.

Ani panovníkům 19. a 20. století nedovolovalo jejich společenské postavení a pocit zodpovědnosti opouštět nefunkční a mnohdy i nešťastná manželství. Proto se rozvody až na výjimky realizovaly pouze u nevládnoucích členů panovníkovy rodiny nebo v pobočných větvích královských rodů. 

Napoleon boří mýty

Rozvod do královských řad nepřinesl v novodobých dějinách nikdo méně významný než Napoleon Bonaparte (1769–1821). Tento „parvenu“, pohrdající po staletí tvořenými společenskými konvencemi stejně jako příslušníky starých evropských královských rodů, se na počátku 19. století ocitl v situaci, kterou mohl vyřešit pouze a jedině rozvod. Napoleonovi se jako vynikajícímu vojevůdci, vychytralému konzulovi a ambicióznímu císaři podařilo vytvořit obrovskou říši, před jejímž panovníkem se třásla celá Evropa. Ale k absolutnímu štěstí mu chyběl mužský dědic, který by zabezpečil kontinuitu říše a slávu Bonapartů na věčné časy. 

V touze zabezpečit Francii legitimního dědice uzavřením sňatku s některou z evropských princezen královského původu stál však Napoleonovi v cestě jeho občanský a církevní sňatek s Josefínou de Beauharnais (1763–1814). Mladická nerozvážnost a vášnivá láska ke starší a zkušené Josefíně se pro Napoleona staly noční můrou, která jej pronásledovala až do roku 1809, kdy se rozhodl celou záležitost definitivně vyřešit.

Pro Napoleona představoval velký problém zejména církevní svazek uzavřený v předvečer císařské korunovace v prosinci 1804. V případě občanského sňatku z roku 1796 měl císař vyhráno, neboť se na základě francouzského občanství odvolával na příslušné paragrafy občanského zákoníku z března 1804. Podle něj měl Napoleon jako kterýkoliv jiný francouzský občan právo se rozvést a ukončit tak nevyhovující nebo nefunkční svazek.

Napoleon byl připraven neplatnost svého občanského sňatku u soudu řádně doložit. Podle císařova tvrzení se oba snoubenci prokázali falešnými doklady totožnosti, ve kterých si kromě jiného upravili i svůj věk, a to oddávajícímu komisaři, který ani neměl právo oddávat. Neplatnost rekordně krátkého obřadu, který netrval déle než pět minut, dokládal i fakt, že ženichův pobočník a svědek Lemarois nebyl v době obřadu plnoletý a tudíž ani oprávněný k právním úkonům. Zrušení císařova občanského sňatku s Josefínou se tak po doložení všech skutečností stalo pouhou formalitou.

Bez souhlasu papeže

Církevní právo ovšem považuje sňatek uzavřený před Bohem za posvátný svazek a k jeho anulování dochází jen ve zcela ojedinělých případech. V minulosti bylo toto právo vyhrazeno pouze privilegovaným a i oni museli mnohdy vyvinout velké úsilí a vydat nemalé finanční prostředky, aby jim církevní soudy vyšly vstříc a sňatek zrušily.

Napoleonovy špatné vztahy s papežem však již předem dávaly tušit, že se zrušením císařova církevního sňatku bude velký problém. Napoleon hodlal ovšem svazek ukončit za každou cenu, i kdyby k tomu měl představitele francouzské církve donutit. A to i bez souhlasu papeže. Ostatně právě on, Pius VII., jej k církevnímu sňatku s Josefínou přemluvil.

U církevního soudu využil Napoleon dokument o zrušení svého občanského sňatku a svůj církevní svazek prohlásil rovněž od počátku za neplatný. Argumentoval uzavřením posvátného svazku bez řádných ohlášek, tajně, bez svědků a na naléhání papeže, který hrozil svým odjezdem z Paříže a neúčastí na dlouho připravované korunovaci. Císařovým triumfem v soudním procesu byl jeho strýc, kardinál Fesch, který jej před lety církevně oddával. Podle kardinálova tvrzení ani jeden z partnerů nechápal posvátnost uzavíraného sňatku a Napoleon jej podstupoval pouze jako formalitu z prospěchářských důvodů k potěše Josefíny. Papež toto vysvětlení označil za cynické a o rozvodu odmítl dále diskutovat.

TIP: Rozvod po anticku: Jak se rozváděli staří Římané?

Zrušení císařova církevního sňatku bylo tedy oznámeno pouze formou senátního rozhodnutí, které byl o pár dní později přinucen potvrdit také církevní soud v Paříži. Naprostý konec v komunikaci císaře s papežem znamenala takzvaná aféra třinácti černých kardinálů. Vysocí představitelé francouzské církve se na počátku dubna 1810 odmítli na pokyn papeže účastnit náboženského obřadu, při kterém byl Napoleon oddán s Marií Louisou (1791–1847), dcerou rakouského císaře Františka I. Vysloužili si nejen vyhnání z recepce pořádané na počest císařské svatby v Tuileriích, ale i zbavení odznaků svých úřadů a uvěznění.   

Jak rychle rotují galaxie? Mléčná dráha představuje průměrnou spirální galaxii. Měření v oblasti Sluneční soustavy udávají, že se Mléčná dráha otáčí rychlostí asi 210 kilometrů za sekundu. Podle nového výzkumu ale rychlost rotace Mléčné dráhy dost zaostává za otáčení těch největších známých spirálních galaxií.

Vědci zjistili, že veliké spirální galaxie, kterým se říká spirální super galaxie, rotují až rychlostí 570 kilometrů za sekundu. Spirální super galaxie jsou přitom výjimečné v celé řadě ohledů. Největší z nich jsou asi dvacetkrát hmotnější než Mléčná dráha. Takoví obři mají průměr asi 450 tisíc světelných let, zatímco Mléčná dráha měří asi 100 tisíc světelných let.

Rotace spirálních obrů

Není divu, že takových spirálních super galaxií známe jen velmi málo. K dnešnímu dni asi jen stovku. Patrick Ogle z amerického institutu Space Telescope Science Institute v Baltimoru a jeho spolupracovníci studovali tyto galaxie pomocí teleskopu Southern African Large Telescope (SALT), což je největší optický teleskop na jižní polokouli.

TIP: Výjimečný úspěch: Vědci přesně změřili pohyby hvězd v jiné galaxii

Vědci si zatím nejsou jistí příčinami rychlé rotace spirálních supergalaxií. Podle převládající teorie je to způsobeno tím, že se masivní spirální galaxie nacházejí ve značně velkých a hmotných halech temné hmoty. Taková hala by měla obklopovat každou galaxii. Hala temné hmoty kolem spirálních super spirálních galaxií by ale měla být tak velká, že to odpovídá spíše celé skupině normálních galaxií. Takové obrovské množství temné hmoty pohání rotaci těchto galaxií, ale zároveň v nich zřejmě brzdí tvorbu nových hvězd.

Tým německých psychologů se nedávno rozhodl podrobit zkoušce zažitý stereotyp, že ženy zvládají víc věcí naráz. Studie zkoumala rozdíly mezi pohlavími v sekvenčním multitaskingu (přepínání úkolů) a v tom souběžném (dual tasking), přičemž ukázala, že mezi výsledky mužů a žen není žádný rozdíl. Opět se však potvrdilo, že ať už dělá víc věcí najednou zástupce kteréhokoliv pohlaví, výsledky jsou stejně špatné. 

TIP: Svět mezi růžovou a modrou: Proč muži vnímají barvy jinak než ženy?

Kognitivní schopnosti mužů a žen se velmi podobají a individuální rozdíly mezi pohlavími se stírají, jakmile výzkum zahrne dostatečné množství lidí. Zmíněné studie se zúčastnilo 96 osob, z nichž polovinu představovali muži a půlku ženy. Vědci měřili pět různých empirických ukazatelů, včetně reakční doby splnění úkolu či přesnosti jeho vyhotovení. Výsledky pak mezi oběma skupinami neukázaly žádnou významnou odlišnost.

V pátek 13. dubna roku 2007 jsem procházel údolím Svratky nedaleko městečka Doubravníku. Jen výrazný kopec Pláňava se ještě zlatil posledními slunečními paprsky a já se co nejtišeji prodíral břehovým porostem a pátral po lovící vydře, kterou jsem zde již několikrát zastihl. V tom se můj malamut Fram postavil na zadní a usilovně větřil. Bohužel mi byly zapovězeny tiché pachové zprávy, ale v rychlé vodě jsem vytušil nehybný bod na místě, kde jsem o kameni v důvěrně známé řece nevěděl. Hlasité plácnutí – a „kámen“ zmizel. „Bože můj, bobr!“ okamžitě mi blesklo hlavou. Možná jsem byl prvním člověkem, který po staletích spatřil prvního „svrateckého“ bobra

Mírumilovný, ale ne zbabělý

Jeden z nejproslulejších zoologů 18. století – hrabě Georges-Louis Leclerc de Buffon o bobrech napsal: „Jakkoli početná může skupina být, panuje v ní mír a vzorný pořádek; společná lopota utužuje jejich semknutost, zvyky, na nichž se shodli, ji potvrzují; hojnost zásob, jež schraňují a společně konzumují, je činí šťastnými. Protože mají skrovné chutě a odpor k masu a krvi, nejsou sebeméně náchylní k nepřátelství či násilí, ale opravdu si užívají oněch požehnání, o nichž člověk leč sní.“

Až příliš idylicky působící Buffonův popis i podle dnešních znalostí v podstatě odpovídá skutečnosti. Jen je snad potřeba dodat, že navzdory mírumilovným povahám se bobři v případě nutnosti dokážou účinně bránit. Byly doloženy případy, kdy bobr dokázal usmrtit i útočícího vlka.

Napůl ryba?

Bobr byl odjakživa objektem loveckých vášní lidského rodu, a to především kvůli kvalitní černohnědé kožešině, která má v létě 19 000 a v zimě dokonce 27 000 chlupů na centimetr čtvereční. Ostré řezáky lidé využívali k výrobě nástrojů a nazmar nepřišly ani pachové žlázy, jimž se přičítaly léčivé účinky. Například Laponci míchali výměšek bobřích žláz se šňupacím tabákem a tato část bobřího těla je dodnes využívána pro výrobu parfémů.

Mnoha bobrům se stalo osudné jejich kvalitní maso a dnes se může zdát úsměvné, že bobřina byla na koncilu v Kostnici v letech 1414–1418 povolena jako postní jídlo. Obdobě jako v případě jihoamerických kapybar totiž bylo usouzeno, že ve vodě žijící bobr je vlastně napůl ryba. Ještě v roce 1760 prohlásila lékařská a teologická fakulta v Paříži bobra za rybu, poněvadž má šupinatý ocas. Rovněž toto prohlášení doporučovalo bobra křesťanům jako postní pokrm. Archezoolog René Kyselý, který realizoval detailní průzkum moravských archeologických nalezišť, zjistil, že bobr byl – po jelenu, zajíci, srnci a praseti – pátým nejčastěji loveným zvířetem zdejšího regionu.

Zpět do českých vod

Právě kvůli atraktivitě nejrůznějších částí svého těla byl v našich zemích bobr evropský vyhuben v polovině 18. století. Na přelomu 18. a 19. století se některá panství pokusila o reintrodukci zvířat a umělý chov v „bobrovnách“. Tak byli bobři v letech 1804–1809 vysazeni na rybníky u Třeboně, odkud se šířili dál a v roce 1830 pronikli dokonce až do Prahy. Poněvadž ale v jižních Čechách narušovali rybniční hráze a náhony, byl v roce 1833 vydán příkaz k jejich hubení. Poslední bobrovna na rybníku Rožmberk zmizela v roce 1882. Od té doby se v české kotlině po bobrech slehla voda i zem.

Obrat nastal až v letech 1991–1996 kdy bylo na střední Moravě vysazeno šestadvacet bobrů, kteří pocházeli z polských Mazurských jezer. Přibližně ve stejné době k nám po Labi začali spontánně pronikat bobři z Německa. Od roku 1995 je stálá kolonie u Rozvadova na Kateřinském potoce a v roce 1997 se bobři objevili v povodí Vltavy na Šumavě. Stejný rok znamenal také příchod prvních bobrů z Polska na Olši u Jablunkova, na Stonávce u Karviné a od roku 2000 v Orlickém Záhoří. V současné době žije v České republice přibližně 3 000 a v celé Evropě kolem 700 000 bobrů.

Mohou se přemnožit?

S rostoucím počtem dobře prospívající populace bobrů rostou stížnosti na „škody“, které mohutní hlodavci působí na břehových porostech. Nelze přeslechnout hlasy, že jsou bobři prý přemnoženi a nájemci porostů volají po jejich odstřelu. Naštěstí – alespoň prozatím – je jejich volání marné! Specialista na bobry Vladimír Kostkan z Univerzity Palackého v Olomouci s jistotou prohlašuje: „Bobři se u nás nepřemnožili. Jen přirozeným způsobem opět začali osidlovat břehy.“

Bobři jsou výrazně teritoriální zvířata a dokážou agresivně hájit hranice svých území. Z toho důvodu se bobr nemůže v dané lokalitě přemnožit! Bobří populace se ovšem může rychlým způsobem šířit po říčních tocích dál, čehož jsme v současné době svědky na mnohých místech Moravy a v západních Čechách.

Paměť jako bobr

Bobr je živočich se soumračnou a noční aktivitou, což pochopitelně stěžuje sledování jeho života. Přesto se mi v uplynulých letech podařilo získat potřebné zkušenosti a mohl jsem nahlédnout do fascinujícího bobřího světa. Poznal jsem tak, že bobři jsou neuvěřitelně snášenlivá a hravá zvířata s dokonale propracovanou komunikací. Samci jsou obětaví a trpěliví otcové, kteří se o svá mláďata nejen pečlivě starají, ale dokonce si s nimi nadšeně hrají.

Archibald Stansfeld Belaney, který po příchodu do Ameriky přijal jméno Grey Owl a stal se zaníceným ochráncem severoamerických bobrů, v jedné ze svých knih popisuje život rodiny bobrů takto: „Ve volných chvílích se bobří otec a matka starali o všechny potřeby mláďat: často jim vyměňovali podestlání, nosili k jídlu snítky měkoučkých listů, česali a kartáčovali jejich chmýří – srstí se to dalo sotva nazvat. Vydávali při tom zvláštní, laskající zvuky plné něhy a hovořili k nim podivným bobřím jazykem, který z menší vzdálenosti zní skoro tak, jako když si lidé tiše povídají.“

Hope Rydenová, autorka skvělé knihy Lily Pond: Four Years with Family of Bears, zase pozorovala, že bobři i po dlouhém odloučení poznávají své potomky. Ačkoli už většinou šlo o dospělé jedince schopné rozmnožování, rodiče se s nimi dokonce dělili o zásoby potravy. Domněnku o dobré paměti podporuje i Grey Owl, který byl přesvědčen, že bobři mají patrně nejdelší paměť ze všech severoamerických zvířat, a že se v tom směru podobají slonům.

Jízda na ocase

Bobříci po porodu váží necelého půl kilogramu, ale mají otevřené oči a jsou již velmi vyvinutí. Tělo je pokryto srstí, řezáky se zdají být dostatečně vyvinuté a jen pár hodin po porodu už dokážou plavat. Přesto první měsíc nesmějí opouštět noru a jeden z rodičů je neustále hlídá. Od rodičů a starších sourozenců se malí bobříci pozorováním učí všemu potřebnému. Dva měsíce sají mláďata od matky a v případě potřeby je rodiče často přepravují na zádech; na souši je dokonce „vozí“ na plochém ocase. Zní to sice jako báchorka, ale je to skutečně pravda. Tuto kuriózní činnost nafilmoval na řece Concord v terénní výzkumné stanici Harvardské univerzity Donald Griffin.

Dřevorubci bez bázně

Střední tok Svratky je rychlý a celoročně velmi chladný. Poskytuje sice dokonalé podmínky například pstruhům potočním, ale bobři zde nemají možnost stavět své pověstné hráze. Žijí tedy ve složitých systémech nor s mnoha průduchy. Teprve na konci podzimu a v zimě, kdy povadne a uschne bujná pobřežní bylinná vegetace, je možné jejich biotop na pravém břehu Svratky prozkoumat. Tehdy jsem mohl objevit řadu průduchů do podzemních nor, a také „klouzaček“ a stezek, po nichž bobři tahají větve do řeky. Narazil jsem samozřejmě také na okusy mladých i mohutných stromů.

TIP: Záhada paleontologie: Proč najednou v Americe zmizeli obrovští bobři?

Bobři sice dávají přednost „kácení“ mladých stromků, ale neváhají se pustit ani do opravdových velikánů s dvoumetrovým obvodem kmene. Padlé topoly a olše v řece Svratce jsou toho jasným důkazem.

Kdo je tady navíc?

Návrat bobrů na naše toky vyvolal nejen nadšení milovníků přírody, ale i hlasité protesty nájemců břehových porostů a správců jednotlivých povodí. Téma se dokonce dostalo do jednání české vlády. Podobně jako třeba v případě vlků se vzniklé škody populisticky nafukují. Člověk ještě stále nepochopil, že dělení živočichů na užitečné a na škodnou v přírodě nikdy neplatilo, neplatí a platit nebude.

TIP: Bobři, nebo ne? Návrat bobrů ochrání krajinu před záplavami a erozí

Samozřejmě, že nelze nic namítat proti tlumení aktivity bobrů při narušování hrází rybníků v zátopových oblastech, kde jejich činnost ohrožuje bezpečnost lidských sídel; podobná rozhodnutí by však měli vždy učinit odborníci, nikoliv laická veřejnost.

Když má dnes někdo podezření na výskyt toxických látek a chce zjistit složení plynů ve vzduchu, obvykle použije metodu plynové chromatografie s hmotnostní spektrometrií (GC-MS). Ta ale zahrnuje komplikovaný sběr vzorků, jejich přepravu do laboratoře a výsledky jsou pak k dispozici za několik hodin nebo i několik dní. Pro kritické situace, jako jsou přírodní katastrofy nebo havárie velkého rozsahu, je přitom nesmírně důležitá rychlost zásahu.

Tým singapurských odborníků nedávno vyvinul nové přenosné zařízení, které detekuje toxické látky ve vzduchu doslova za pár sekund. Dokáže přitom zachytit malé molekuly, jako oxid siřičitý, stejně jako velké molekuly typu benzenu. V případě potřeby může zařízení monitorovat kvalitu ovzduší v reálném čase, například ve znečištěném městském ovzduší nebo při úniku nebezpečných plynů z průmyslových provozů.

TIP: Šikovné optické nanosenzory pro lampy ohlídají smog ve městech

Klíčovou součástí zařízení je speciální porézní kovový nanomateriál, do něhož vstoupí molekuly testovaného vzduchu. Na tento nanomateriál pak posvítí laser, jehož paprsek „přečte“ molekuly plynů ve vzorku, pomocí metody Ramanovy spektroskopie. Tato metoda se obvykle nepoužívá k analýze plynů, ale díky zmíněnému materiálu je to možné, dokonce na vzdálenost několika metrů. Vědci teď pracují na komerčním využití svého zařízení.

Osmdesátá léta představovala v ženském horolezectví zlatou éru. Mezi lezením v podání obou pohlaví nastal fázový posun. První mužské výstupy na osmitisícovky se uskutečnily počátkem padesátých let a během dekády pánové dobyli všechny ostatní. U žen se zlomové výstupy posunuly přibližně o dvacet roků. Někomu se to možná zdá být směšné – horolezec jako horolezec –, ale není to pravda. V každém sportu se dělají rozdíly mezi mužským a ženským výkonem, nikoho přece nenapadne slučovat třeba atletické výkony na obou stranách a házet je do jednoho pytle. Na horách platí totéž a já jsem měla to štěstí, že jsem tu průkopnickou éru chytila – vlastně jako jediná ženská od nás.

Zlatá éra

V lezeckých začátcích na mě velmi zapůsobila jedna událost, kdy jsem si vůbec poprvé uvědomila, že existuje nějaký Himálaj. Bylo to v devětapadesátém, když na šesté nejvyšší hoře světa Čo Oju zahynuly Francouzky Claude Koganová a Claudine van der Stratenová. V té době mi bylo devatenáct, studovala jsem první ročník vysoké školy a nic jsem neobdivovala víc než to, že šlo o ženskou expedici a že se pokoušela vylézt na osmitisícový vrchol, i když s tragickým koncem. Pokusit se o něco podobného byl můj sen, ale nikdy jsem si nemyslela, že by se mohl splnit. V životě prostě existují takové momenty, kdy se něco naznačí do budoucna: Ta hora, přestože jsem to vůbec netušila, pak celých dvacet pět let čekala, až štafetový kolík Claude Koganové donese na vrchol někdo jiný. A ten někdo jsem měla být já. 

Sama na kopci

Na Čo Oju však vedla ještě dlouhá cesta. Podařilo se mi protlačit se na výpravy do Karákóramu a také jsem zažila šíleně dobrodružnou cestu po Afghánistánu, kam jsem se vydala jen s kamarádkou Martou. A zatímco já jsem běhala po úřadech a sháněla různá povolení, ona se přidala ke slovenské výpravě, která jela obhlížet památky. Jenže cestou je přepadli banditi, a protože se pokoušeli ujet, došlo i na střelbu. Marta to chytila do boku a jeden Slovák do hrudníku. Naštěstí se o ně postaral místní doktor, ale lidi z československé ambasády byli strašně naštvaní, neměli náladu řešit nějaké postřelené horolezce. Bylo jasné, že z toho bude průšvih, a chtěli mi to lezení zakázat. 

Marta musela odjet domů, ale mně se povedlo přes telegram vyjednat u nás povolení. Teď bylo na mně, abych sama vylezla Nošak, sedmapůltisícový „kopec“, druhý nejvyšší vrchol Hindúkuše. Skoro mě to stálo život, ale nakonec se všechno podařilo. Byl to úžasný pocit. Jen doma následovala dohra, protože z ambasády poslali na horolezecký svaz stížnost a předseda pak běhal po chodbách a řval: „Štěrbová! Jaká Štěrbová? Kdo to je? Vyhodit ze svazu!“ Bylo to legrační, protože na vyšší horu se moc Čechoslováků v historii nedostalo, jen kluci na Tirič Mir, Nanga Parbat a Makalu. Naštěstí jsem dostala cenu za výstup roku, tak mě nevyhodili. 

Dámy na expedici

V roce 1980 jsem si doslova vyboxovala první československou ženskou výpravu, která by se snad podle Aloise Jiráska měla správně jmenovat Proti všem. Bylo nás osm horolezkyň a naše hlavní idea zněla, že když nemáme peníze na šerpy, tak si je přivezeme od nás. Jeli s námi čtyři chlapi včetně mého muže coby kameramana, který tam skutečně nakonec udělal dva docela pěkné filmy. 

Kluci nám navíc pomohli sehnat peníze, protože zbourali čtyři komíny, z čehož se výprava z velké části finančně pokryla. Tady měli lidi často představu, že všichni, kdo se někdy někam dostali, jeli zadarmo s výpravou organizovanou Československým svazem tělesné výchovy a sportu. To nebyl náš případ, naše expedice byla vyvzdorovaná v rámci těch vedlejších, které začal ČSTV časem povolovat. To už se komunismus trochu klátil, a tak nebyly jen federální výpravy, ale i tyto, takzvané oddílové. 

Nicméně existovali jiní oblíbenci. Jiná expedice dostala téměř veškerý devizový limit deseti tisíc dolarů, takže jsme valuty museli shánět na černém trhu a různě jsme si je rozdělovali, aby je u nás nenašli. Přes všechny překážky jsme nakonec odcestovali a jako vůbec první československá výprava jsme se do Nepálu nedopravovali po silnici. Do Bombaje jsme letěli letadlem a pak jsme přes Indii pokračovali vlakem. Poslední kousíček se pak ještě letěl z Váránasí do Káthmándú.

Vše v rukou kádrů

Hlavní vrchol Manaslu se nám nakonec zdolat nepodařilo, ale načerno jsme vylezli na Manaslu North, krásnou sedmitisícovku. Moc jsme to nesměli hlásat, Nepálci by nás zavřeli. Za uspořádání expedice, které mi zabralo dva roky nepředstavitelného trápení, kdy byl každý krok stokrát těžší než dnes, jsem dostala důtku horolezeckého svazu a zákaz organizování výprav na neurčito. Jeden funkcionář dokonce prohlásil: „Když někam jede Štěrbová, tak to vždycky vstoupí do dějin československého horolezectví“ – což samozřejmě nemyslel v dobrém. Já jsem pro ně byla takový odstrašující případ a oni se stali mými nepřáteli. Šlo vlastně o formu jakéhosi boje s komunisty. 

Čím dál jasněji jsem viděla, že pokud si ty naše „baby“ neudělají nějakou výpravu samy, žádná Češka nebo Slovenka nikdy nikam neodjede. Nabrala jsem si dokonce nějaké funkce přes ženské komise a začala jsem se o to prostě prát. Do svazu jsem přišla jako divoká voda, funkcionářský typ nejsem a diplomacií jsem rozhodně neoplývala. O situaci v tehdejším horolezeckém svazu se dneska moc nemluví. Horolezectví, stejně jako každou jinou činnost v té době, ovládala skupinka jakýchsi předurčených nomenklaturních kádrů.

Setkání s Věrou

Neměla jsem žádné politické konexe, zato špatný kádrový původ, nebyla jsem ve straně, tudíž jsem byla odsouzena zůstat dvacet let Donem Quijotem v ženském vydání, ze kterého měli všichni legraci. Strašně mi záleželo na tom, abych se někam dostala, a tak jsem si ani neuvědomila, že jsou ostatní v ohromné přesile. Ale někdy, když člověka vede svaté nadšení a nehledí na objektivní fakta, se prostě stane zázrak. A tím byla právě expedice na Manaslu.

Seznámila jsem se na ní totiž s Věrou Komárkovou. Poprvé jsem ji viděla – to si pamatuju naprosto přesně – na ministerstvu turistiky v Káthmándú. Seděla na schodech, pojídala mandarinky a čekala se zprávou, kterou jsme tam obě musely podat. Tenkrát jsme se domluvily, že bychom spolu mohly něco podniknout. Představovalo to pro mě fantastickou vzpruhu. V té době mi bylo čtyřicet a myslela jsem si, že všechno končí. Věra pak ale čekala rodinu a naše plány musely ještě čtyři roky vydržet, než se jí dítě narodilo a trochu odrostlo.

Směrem k Čo Oju

Věra byla neuvěřitelná. Třeba v roce 1968 se v rámci výpravy Šlápoty vydala s třemi dalšími horolezkyněmi pěšky na letní olympiádu do Mexika. A protože jí režim lezl krkem, krátce po sovětské invazi emigrovala do USA a získala americké občanství. 

Ve Státech se stala jednou z průkopnic ženského lezení. V roce 1976 zdolala s šestičlenným týmem žen nejvyšší horu amerického kontinentu Denali. V roce 1977 společně s Tomášem Grossem uskutečnila na Aljašce prvovýstup jihovýchodní stěnou Mount Dickey se 47 délkami. A v roce 1978 dosáhly s Irene Millerovou vrcholu Annapurny jako vůbec první ženy v rámci čistě ženské expedice, která vystupovala Holandskou cestou v severní stěně.

S Věrou jsme si hodně rozuměly. Byly jsme skoro stejně staré, v názorech na komunismus jsme se shodovaly. Utvrdily jsme se v tom, že když z nás mají všichni legraci, tak od nás vlastně nikdo nic nečeká. Říkaly jsme si – my tady musíme udělat to svoje „best“, a jestli to vyjde, tak skvěle, a když ne, nevadí. Prostě tu káru budeme tlačit tak dlouho, dokud to půjde. Takže jsem v roce 1984 sama odjela na vysněné Čo Oju, abych se s ní pokusila o výstup.  

Boží dar

Samotný výstup byl asi jiný než dnes, kdy jde o jednu z nejnavštěvovanějších osmitisícovek. Teď tam proudí zástupy lidí a náklaďákem se do základního tábora dá z Tibetu dojet za den. Tenkrát se ale musel překročit hlavní himálajský hřeben, aby se pak došlo na úpatí hory ve výšce šesti tisíc metrů. 

Tento základní tábor ležel třicet kilometrů od nástupu a my jsme potom téměř tři týdny všechno nosily do dalšího tábora. Byla to dřina, ale díky tomu jsme se skvěle aklimatizovaly. Na kopci jsme byli úplně sami – jen my dvě a dvojice šerpů. Nikde jinde žádná výprava, prostě čtyři lidi v dolině. Úžasné! To byl takový dar, co mi Bůh poskytl, že za něj musím být navždycky vděčná. Nad takový zážitek není. Šlo asi o jednu z posledních expedic, která ještě zažila Himálaj v tom nádherném, až panenském osamění. 

První ženy na špičce

Při lezení jsme neměli větší problémy. Trochu jsme to uspěchali, ale celkově jsme byli takoví pokorní. Věděli jsme, že nikdo nesmí onemocnět, že se nesmíme trhnout, protože v naší situaci tam neexistovala jakákoliv záchrana. Všichni čtyři pořád pohromadě, nehnuli jsme se od sebe. 

Při prvním pokusu o vrchol jsme šli strašně pomalu. Ráno v půl osmé jsme se otáčeli v sedmi a půl tisících dolů – bylo to velmi rozumné. Nechtěli jsme riskovat, že budeme scházet v noci a přitom omrzat. Tak jsme pěkně pokorně slezli a teprve za týden jsme vše zopakovali podruhé a v mnohem lepší formě. Pak už to šlo jako po másle. Byly jsme první dvě ženy, které stanuly na vrcholu v 8 188 metrech. Já jsem navíc jako první Čechoslovačka překonala osmitisícovou hranici. 

Tato výprava byla taky hodně vyvzdorovaná a docela unikátní. Ve své době se jednalo o nejmenší ženskou expedici, první svého druhu a celkově sedmou, která Čo Oju zdolala. Domů jsem se vracela v těžké ilegalitě, na letišti mě čekal jen manžel se synem a dvě kamarádky. Můj výstup ohlásilo pouze Rádio Svobodná Evropa. V roce 1984 se totiž konala olympiáda v USA, „socialističtí“ sportovci ji bojkotovali, a moje výprava s Američankou nebyla žádoucí. 

TIP: Mount Everest: Nejvyšší hora světa stále častěji láká sváteční lezce

Po několika letech mi nakonec udělili titul Mistra sportu. Hodně jsem zvažovala, jestli ho vůbec převzít, ale nakonec jsem to udělala – věřila jsem, že by mi to mohlo nějak pomoct při další expedici. Šlo ovšem jen o další z dlouhé řady mých omylů. V té době jsem měla jako jedna z mála osmitisícovku, ale do žádné výpravy mě stejně nepozvali. Na následující cestu do velehor jsem se dostala až o čtyři roky později a jen proto, že jsem slíbila si ji celou zaplatit. To už je ovšem na další příběh.

Podle nového výzkumu amerických odborníků některé zdroje světla, které dnes hojně používáme, přinášejí zdravotní rizika. Vědci zkoumali mušky octomilky, které denně vystavovali po 12 hodin účinkům modrého světla LED diod. Takové záření přitom odpovídá svitu obrazovek elektronických zařízení, jako jsou notebooky, chytré telefony nebo tablety. Chování mušek pak porovnávali s octomilkami, které byly vystavovány běžnému osvětlení.

TIP: Nizozemské město zavádí červené osvětlení, které je vhodné pro netopýry

Výsledky výzkumu ukázaly, že dlouhodobé vystavení modrému LED osvětlení u octomilek urychluje stárnutí. Octomilky měly poškozené buňky sítnice a také mozkové buňky. Modré osvětlení přitom poškodilo mozek i mutantním octomilkám, které vůbec neměly oči.

Pokud jde o lidi, náš život je o tolik delší, než život octomilek, že zatím nevíme, jak celoživotní osvícení modrými LED diodami může zasáhnout lidské zdraví. Vědci a lékaři to ale nepochybně budou sledovat.

V raném středověku měli zlatníci své dílny v hlavních sídlech Velkomoravské říše, po jejím zániku se centrum řemesla přesunulo do Čech. Jeho velký rozmach nastal za vlády Karla IV. Zlatníci v Praze ale zorganizovali cech již roku 1324 a jejich počet ve městě stoupal. Mezi lety 1436 a 1526 jich zde žilo přes sedmdesát a za prvních Habsburků (v letech 1526–1620) dokonce přes 300. Uvážíme-li, kolik lidí si mohlo dovolit nosit vzácné šperky, je to opravdu hodně. Vedle Prahy bychom zlatníky našli v Kutné Hoře, Brně, Olomouci, Jihlavě, Plzni nebo Opavě. Pro malý počet se ale zpravidla spolčovali v cechu s malíři, konváři a dalšími kovozpracujícími nebo uměleckými řemeslníky. V jiných městech býval zlatník jediný nebo vůbec žádný, podle bohatství vrchnosti a měšťanstva.

Zlaté časy 

Zlatnictví výjimečně vzkvétalo za vlády Rudolfa II. (1576–1611), který přenesl císařský dvůr z Vídně do Prahy. Umělecké mistry z celé Evropy přitahoval jako magnet. Nejvíce zlatníků přicházelo z Německa a počtem převýšili i tuzemské řemeslníky v oboru. Našli bychom mezi nimi ale také Italy, Francouze, Nizozemce či Poláky. Někteří přišli sami, jiné císař sám pozval, jako Jana Vermeyena z Antverp. Známý zlatník a medailér Paulus van Vianen, původem z Utrechtu, zhotovil pro Rudolfa II. množství medailí, plaket a stolního nádobí nejčastěji s reliéfními scénami z bible nebo antické mytologie. Z dalších dvorních zlatníků proslul Zacharias Glockner, Erasmus Hornick, Georg Lencker či medailéři Antonio a jeho syn Alessandro Abondiové. 

Přímo pro císařský dvůr pracovalo asi padesát mistrů tohoto řemesla. Ti, kteří přišli na panovníkovo pozvání, dostali dekret, že mohou s vlastními tovaryši a učni u dvora pracovat. Pokud by se ale dvůr přestěhoval, museli by i oni Prahu opustit, aby neubírali práci místnímu zlatnickému cechu. Přesně to se stalo po nástupu Matyáše II. na český trůn, kdy se sídelním městem císaře stala opět Vídeň. Pro zlatnictví u nás nastal soumrak. Nejlepší mistři z Prahy odešli. Ti, kteří zůstali, zaměřili svou výrobu spíše na jednodušší zboží pro šlechtu a bohaté měšťany. Ale nepředbíhejme a vraťme se do umělecky rozkvetlé rudolfinské Prahy.

Třpytivé umění

Zlatníci byli do velké míry umělci, nestačilo pouze kov zpracovat do podoby žádaného šperku či nádoby, na zboží bylo vždy ceněno jeho umělecké ztvárnění. Vedle základních kovů – zlata a stříbra – používali také bronz, cín a měď. Zlato neutvářeli čisté, ale tavili je a slévali do směsi s jinými kovy. Odedávna pracovali i s drahokamy, které leštili, vyrývali do nich různé znaky a ornamenty a zasazovali je do klenotů. Z drahokamů se velké obliby dočkaly především smaragdy, rubíny, ametysty, polodrahokamy (acháty a chalcedony), perly, jantary, topasy nebo beryly.

Před započetím práce zlatník promyslel, jakou by měl mít šperk podobu, následně si nakreslil návrh, detail ornamentu či kompozici. Kresby předloh šperků se pomocí dřevorytu a tisku šířily a umělci si tak snadno mohli osvojit vzory tuzemských i zahraničních umělců. Mezi nejběžnější zlatnické výrobky patřily monstrance, koflíky, číše, pečetě, prsteny, náramky, pásy, oblíbené bývaly řetězy a řetízky, honosné spony a knoflíky. Zlatem a stříbrem se zdobila také zbroj, koňská sedla a nábytek, především stoly. Mnoho zlatníků vyrábělo hodiny.

Kdopak to šidí?

Přestože měli zlatníci jasně daná pravidla, vidina snadného přivýdělku prostřednictvím nekalých obchodů a šizení zákazníků nebyla nijak výjimečná a přivedla nejednoho před soud. Například mistr Václav z pražského Nového Města byl hnán k soudu za to, že přijal 12 tolarů od zákazníka, za což měl vyrobit 12 lžic, zboží však nedodal. V roce 1606 se před soudem objevil dokonce samotný staroměstský cechmistr Jan Prunar, který přijal od svijanského úředníka prsten s drahokamem k opravě, zákazník se však opravy nedočkal ani po pěti letech. Dvorský zlatník Mates Rormeyster byl zase stíhán, protože při opravě zlaté zápony vyňal vsazené drahokamy a nahradil je obyčejným sklem.

TIP: Melancholik nebo šílenec? Rozporuplný císař Rudolf II.

Nejeden zlatník byl usvědčen, že namísto zlatého zboží prodával jen pozlacené mosazné a měděné. Neobvyklé nebyly ani případy, kdy zlatníci nahradili cenný kov falešným nebo méně kvalitním. Staroměstský zlatník Mikuláš Smolík byl usvědčen, že v krámě, který měl u své dílny, prodával lžíce z falešného stříbra. Podobně se prohřešil malostranský zlatník Hanuš Hannusperger, který dostal 50 uherských dukátů, aby z nich udělal řetěz, uherské zlato si nechal a namísto něj použil na řetěz méně kvalitní „korunové zlato“. 

Pozoruhodné a stále velice záhadné rychlé rádiové záblesky (Fast Radio Burst, FRB) jsme objevili teprve před pár lety. Jde o velmi krátké a zároveň intenzivní rádiové pulzy, které na nás najednou „bliknou“ z vesmíru. První známý rádiový záblesk odhalil Duncan Lorimer z West Virginia University. Při analýze dat z australského radioteleskopu Parkes za rok 2007 detekoval signál z prostoru Malého Magellanova oblaku: Trval pouhých pět milisekund a dorazil k nám zřejmě ze vzdálenosti milionů světelných let. 

Deset tisíc denně

Tento první objevený rychlý rádiový signál vstoupil do dějin jako tzv. Lorimerův záblesk (Lorimer Burst). Detailní analýza dat z radioteleskopu Parkes ukázala, že z místa jeho původu po dalších 90 hodin žádný další záblesk nepřišel. Astrofyzici dospěli k závěru, že se jednalo o ojedinělou, zato dost intenzivní událost. Časem se ukázalo, že nejde o izolovaný jev a že podobných záblesků je vesmír nejspíš plný.

Doposud přesně nevíme, odkud vlastně FRB pocházejí. Vznikají v hlubokém kosmu? Nebo představují „domácí záležitost“ Mléčné dráhy? V roce 2012 se po analýze záblesku FRB 121102 z prostoru souhvězdí Vozky řada odborníků přiklonila k názoru, že takové signály přilétají z míst mimo naši Galaxii. Victoria Kaspi z McGill University v té době také potvrdila původní odhady počtu rychlých rádiových záblesků: Na celé obloze by se jich každý den mělo odehrát asi deset tisíc. Přesto jsme o nich do roku 2007 nevěděli.

V přímém přenosu

První objevené rychlé rádiové záblesky vzešly z analýz velkého množství dat zachycených radioteleskopy. Aby však vědci mohli zkoumat podstatu záhadného signálu, potřebovali jej pozorovat v reálném čase. Něco takového ovšem nebylo vůbec snadné. 

Povedlo se to až v roce 2015: Emily Petroffová ze Swinburne University of Technology v Melbourne a její kolegové vyvinuli technologii, s jejíž pomocí bylo možné zachytit signál bezprostředně po jeho vzniku. „Trik“ fungoval a radioteleskop Parkes umožnil poprvé pozorovat rychlý rádiový záblesk – konkrétně FRB 140514 – doslova v přímém přenosu. Badatelé odhadli, že přiletěl ze vzdálenosti až 5,5 miliardy světelných let.

Jakmile vědci signál zachytili, ohlásili jeho souřadnice dalším pozemním teleskopům i vesmírným observatořím, aby místo jeho původu prozkoumaly na různých vlnových délkách. Přestože však odborníci přistihli záblesk přímo při činu, následné prohledávání oblohy záhadu FRB neobjasnilo. Nepodařilo se najít žádnou věrohodnou stopu, která by nám napověděla, jak tyto signály ve skutečnosti vznikají. Kosmická observatoř Swift sice objevila dva zdroje rentgenového záření, v nichž Nordical Optical Telescope (NOT) na ostrově La Palma rozeznal dva kvazary čili aktivní galaktická jádra; ty ovšem nejspíš neměly s rychlým rádiovým zábleskem vůbec nic společného. 

Opakovaná záhada

Donedávna to vypadalo, že z jednoho místa na obloze dorazí vždy jen jeden rádiový signál. Potvrzovalo by to představu, že FRB vznikají při nějaké katastrofické události. Jenže Jason Hessels z Universiteit van Amsterdam a jeho kolegové tvrdí, že zachytili hned deset nových rychlých rádiových záblesků a že všechny pocházejí z jediného místa – shodou okolností z téhož, odkud v roce 2012 přiletěl jiný signál. Pro Hesselsův tým šlo o skvělý objev, ale věda o rychlých rádiových záblescích se potýkala s velkou záhadou.

Dotyčný dřívější záblesk s označením FRB 121102 zachytil v roce 2012 portorický radioteleskop Arecibo. Vědci pak detailně sledovali oblast jeho původu, nic zajímavého však nenašli. Dramatický zvrat nastal loni, když Hesselsův tým detekoval v období od května do června celkem deset rádiových záblesků ze stejného místa. Podle Hesselse zmíněný objev fakticky vyvrací názor, že FRB vznikají při katastrofických srážkách či explozích. Mohlo by se údajně jednat o nějaký rotující zdroj záření, který občas naším směrem vyšle intenzivní rádiový signál – podobně jako pulzary. Pokud ovšem rychlé rádiové záblesky skutečně přilétají ze vzdálenosti miliard světelných let, muselo by jít o pulzar „nadopovaný hodně silnými steroidy“.

Pátrání po původu

Při jednom záblesku se během pár milisekund vyzáří energie, na níž by naše Slunce muselo pracovat celý den. Mezi prvními možnostmi původu záhadných signálů proto figurovaly exploze hvězd, jenže ty nejspíš musíme vyloučit. V takovém případě by totiž ze stejného místa přicházely i záblesky na jiných vlnových délkách. Malou nápovědu poskytuje odborníkům charakter polarizace rádiového záření záblesku, z něhož lze odvodit, že vznikl v blízkosti silného magnetického pole.

Vědci se domnívají, že k vyzáření FRB dochází z oblasti o velikosti maximálně několika stovek kilometrů, což je na vesmírné poměry opravdu málo. Jestli však záblesky přicházejí ze vzdálenosti milionů a miliard světelných let, musejí být nesmírně jasné. Ve hře je několik hypotéz o jejich vzniku, zatím ovšem žádná nepřevládla.

Blitzary a bílé díry

Jednu z možností představují srážky, ne však ledajaké. Zdrojem rychlých rádiových záblesků by mohly být děsivé kolize velice hustých objektů, jako jsou neutronové hvězdy nebo černé díry. Další variantu představují tzv. blitzary: Měly by vznikat jako pulzary s nadkritickou hmotností, jejichž zhroucení do černé díry brání jen nesmírně rychlá rotace. Jakmile by silné magnetické pole takového objektu jeho rotaci postupně zbrzdilo, mohl by se blitzar zhroutit do černé díry. Událost by doprovázel pouze rádiový výkřik, nikoliv gama- či rentgenový záblesk, protože magnetické pole blitzaru by do té doby „vyluxovalo“ hmotu v okolí. Potíž tkví v tom, že jsme blitzary zatím neobjevili, takže zůstávají v rovině hypotéz. 

Někteří vědci se ovšem domnívají, že by za rychlými rádiovými záblesky mohly být ještě exotičtější objekty. Podle teorií o kvantové gravitaci by se za jistých okolností mohla černá díra překlopit do podoby bílé díry, tedy objektu, který funguje jako černá díra naruby a vyvrhuje hmotu ven do okolního vesmíru. Vlnové délky, na nichž pozorujeme FRB, jsou shodou okolností blízké hodnotám, jež bychom u bílých děr očekávali. 

Nečekané násobky

K určování vzdálenosti zdroje rádiových záblesků používají vědci tzv. míru rozptylu (anglicky „dispersion measure“). Každý FRB pokrývá široký rozsah rádiových frekvencí – jako kdyby v rádiu hráli v celém FM pásmu stejnou písničku. Zároveň víme, že elektrony ve vesmírném prostoru záření rádiového záblesku rozptylují a zpomalují. Záření o vyšších frekvencích letí kosmem o něco rychleji než záření na nižších frekvencích. Čím větší je rozdíl v čase příletu záření rádiového záblesku na vyšších a nižších frekvencích – čili čím větší je míra jeho rozptylu –, tím větší by měla být vzdálenost, z níž záblesk dorazil.

Michael Hippke z Institutu analýzy dat v německém Neukirchen-Vluynu a jeho kolegové v roce 2015 zjistili, že míry rozptylu všech deseti známých rychlých rádiových záblesků odpovídají celočíselným násobkům čísla 187,5. Jedno z možných vysvětlení zní, že pokud rádiové záblesky přilétají z velké dálky, jsou v hlubokém vesmíru – miliardy světelných let od nás – velmi pravidelně rozmístěny jejich zdroje, přestože zatím nevíme, jaké. 

Hippke a jeho kolegové však považují za pravděpodobnější, že FRB pocházejí ze skupiny objektů v Mléčné dráze, které z nějakého důvodu vyzáří rádiové vlny na kratších frekvencích se zpožděním po záření na vyšších frekvencích – a toto zpoždění odpovídá násobkům čísla 187,5. Takové uspořádání objektů může vzniknout náhodně, s pravděpodobností asi 1 : 5 000, což tedy není úplně nemožné. Pokud se ovšem nejednalo o náhodu, jsme s rozumným vysvětlením podobného jevu zatím v koncích.

Extrémní pulzary versus extrémní omyl

Je možné, že existuje nějaký přirozený, avšak dosud neznámý proces, který vytvoří rádiové záblesky v pozorovaném uspořádání. Například pulzary vysílají rádiové vlny, jež ovšem nejsou tak intenzivní a tak uspořádané jako FRB. Třeba se v kosmu vyskytují nějaké vzácné a hodně speciální pulzary, kupříkladu z extrémně husté hmoty, jejichž chování by mohlo být podobně matematicky zvláštní. Také je možné – a v minulosti už k tomu došlo –, že rychlé rádiové záblesky nepocházejí z vesmíru, nýbrž že je vytvořila pozemská technologie. Nejsme neomylní a v mohutné záplavě nových přístrojů mohou figurovat takové, které nečekaně vyvolají iluzi podivných záblesků z kosmu. 

TIP: Největší exploze ve vesmíru jsou poháněny magnetary

Nedávno se například zjistilo, že původcem podobně záhadných signálů (jimž se přezdívalo perytony, podle jelenů s křídly z knihy Jorgeho Luise Borgese) je ve skutečnosti mikrovlnná trouba na observatoři. Perytony vytvářeli hladoví zaměstnanci radioteleskopu Parkes, když nedočkavě otevírali mikrovlnku ještě za chodu. Pokud jde ovšem o rychlé rádiové záblesky, většina odborníků se dnes kloní k názoru, že opravdu pocházejí z vesmíru.

Signály jiných civilizací?

Vzhledem ke zvláštní povaze FRB asi nepřekvapí, že zaznělo i podezření o jejich umělém mimozemském původu. Zmíněný názor však zůstává jen okrajový – používání rádiových záblesků k vesmírné komunikaci je totiž ve skutečnosti velice nepraktické. Podle Maury McLaughlinové z West Virginia University, která se podílela na objevu historicky prvního rychlého rádiového záblesku, je k vyslání signálu na mnoha frekvencích zároveň nutné použít skutečně hodně energie. Pokud FRB přicházejí z hlubin vesmíru daleko za hranicemi Mléčné dráhy, musela by je odpálit nepředstavitelně velká energie. A i kdyby pocházely z naší Galaxie, stále ještě by spotřebovaly množství energie, které by si mohla dovolit jedině technologicky velice rozvinutá civilizace, schopná monumentálního hvězdného inženýrství.

Jednu z mála možností, jak mužstvo při útoku chránit, představovala dělostřelecká baráž. Neutuchající kanonáda však zároveň měla zhoubný dopad na psychické zdraví. Tradovalo se, že život v zákopu se skládal z 90 % z rutiny a 10 % z hrůzy – a dělostřelba měla na oné desetině lví podíl. Starší vojáci snášeli palbu lépe než chlapci a snažili se jim dodávat odvahu. Jim Wooley ze západoyorkshirského pluku vzpomínal na čtyřhodinové bombardování, kdy zákopy zaplnil dým z explozí: „Byl s námi nový mladík, který začal vzlykat. Jeden z kamarádů, jenž měl malého syna, se k němu přisunul a objal ho. Po chvíli se nováček uklidnil.“ 

Plyn a dělostřelba 

Podobný děs jako artilerie způsobovaly plynové útoky a někdy pouhá zmínka o jejich hrozbě vyvolávala paniku. Následky takových přepadů dokázaly muže v zákopech ochromit, i když je otravná látka nezasáhla. Britský dělostřelec Palmer si zapsal do deníku: „Tváře ležících mužů zabitých plynem změnily barvu a byl na ně hrůzný pohled. Obličeje i ruce zmodraly a zezelenaly. Mnozí leželi s nohama přitaženýma k tělu a křečovitě si svírali hrdlo.“

Primitivní ochranné prostředky zdaleka neznamenaly jistotu přežití, navíc ne každý jejich použití zvládl. Arthur Barraclough uvedl, že Britové si do úst strkali trubičku a dýchali přes kus látky: „Tu trubičku jsme měli zastrčenou až v krku, aby se plyn nedostal do plic. Pamatuju si na jeden plynový útok, při němž někteří zkrátka nevydrželi a vyndali si ji. Všichni zemřeli.“  Zabíjení neustávalo ani v obdobích relativního klidu mimo hlavní ofenzivy. Dělostřelecká a minometná palba, kulomety, snajpři a zákopové šarvátky seznam obětí každým dnem prodlužovali. Pro některé vojáky trvalo zabíjení už příliš dlouho a začali ho odmítat.

Stále častěji se objevovaly prvky vzpoury a ignorace rozkazů. Každá armáda si v letech 1914–1918 prošla krizí, kdy pěšáci zkrátka řekli „dost“. Pro Francouze se onou poslední kapkou stala jatka u Verdunu, výmluvně charakterizovaná dvěma deníkovými zápisky maršála Philippa Pétaina. Na začátku bitvy si zaznamenal: „Srdce mi buší radostí při pohledu na naše muže, jak se vrhají do výhně.“ A v jejím závěru odevzdaně konstatoval: „Na vracející se vojáky byl skličující pohled. Výrazy v tvářích ztuhly vidinou hrůz, držení těla prozrazovalo odevzdanost osudu. Když jsem je oslovil, nebyli ani schopni odpovědět.“ 

Krize morálky 

Deziluze se po Verdunu šířila na obou stranách fronty. Poručík německé armády Ernst Jünger si zapsal: „Co znamenal lidský život v této krajině, kde byl vzduch prosycen zápachem rozkládajících se těl? Smrt číhala na každého, v každém kráteru – nemilosrdná a vnucující nemilosrdnost těm, co přežili. Úcta a rytířskost se poroučely. (…) S hrůzou zjistíte, že vaše tělesné i duševní bytí pozbylo na významu. Vždyť ten kousek kovu, který vás rozdrtí, už možná letí vzduchem.“ Poté, co se v katastrofu přeměnila i Nivellova ofenziva (duben–květen 1917), jež měla válku rázně ukončit, objevily se v armádě země galského kohouta regulérní vzpoury.

Kapitán Besagnon si zapsal: „Nemluví se o ničem jiném. Stává se, že vojáci jsou v předních liniích o 3–4 dny déle, protože další je odmítají nahradit.“ Nedošlo k násilnostem vůči důstojníkům ani zhroucení fronty – muži už jen nebyli ochotni obětovat životy v marných útocích. Situaci vyřešilo až nahrazení Nivella Pétainem, který se měl se vzpourami vypořádat tvrdou disciplínou a exemplárními popravami, ale i jistými ústupky vůči požadavkům vojáků. Britové si podobnou krizí prošli po bitvě u Cambrai (listopad–prosinec 1917), v níž Dohoda sice díky tankům zvítězila, avšak pro muže na frontě úspěch představoval jen kapku v moři utrpení.

Za těchto podmínek vojákům nezbývalo než se upnout k posledním radostem, které jim ještě zbývaly. Většině otupělých mužů záleželo už jen na dvou věcech: jídle a poště. Ačkoliv zásobování a doručování dopisů zdaleka ne vždy fungovalo bezvadně, kupříkladu britská armádní pošta se vyznačovala až neuvěřitelnou výkonností – dopisu to z fronty domů či zpět trvalo v průměru dva dny. Dopisy z domova přinášely do zákopů vzácné okamžiky lidskosti a vzpomínek na mírový život. Vojáci se o své rodiny doslova dělili, neboť si dopisy vzájemně četli nahlas. 

Kručení v břiše 

Snad ještě blahodárnější dopad na morálku měly balíčky. Jak vzpomínal anglický ženista Arthur Halestrap, nedostatkové laskominy rozjasnily i nejhorší den: „Těšili jsme se na výborné koláčky. Nejvíc potravin se ale na frontu posílalo v odolných plechovkách – třeba káva, kondenzované mléko nebo maso… Vše bylo velmi oblíbené a rádi jsme se dělili, což zlepšovalo náladu i vojákům, kteří neměli příbuzné a balíčky jim nechodily.“ Ve francouzských zákopech se obzvlášť netrpělivě čekalo na pochutiny ze statků – od klobásek a šunky přes paštiky po confit neboli pečená drůbeží stehna obalená tukem.

Předmětem směny se stávalo teplé oblečení, přičemž obzvláštní oblibě se těšily ručně pletené rukavice, ponožky nebo šály. Obsah balíčků tvořil vítané přilepšení k „dietní“ vojenské stravě. Kupříkladu francouzští pěšáci fasovali 700 g chleba, 600 g čerstvého masa, 300 g konzervovaného masa, půl deci vína a litr piva nebo jablečného vína, zatímco Britové 680 g čerstvého nebo 453 g soleného masa, 453 g sucharů, 113 g slaniny, 85 g sýra, dále čaj, džem, cukr a trochu zeleniny.

Oproti vínu u Francouzů dostávali denně 60 ml rumu. Skutečné dávky byly ovšem oproti papírovým chudší a mužstvo trpělo hlady. Nechvalně proslulé suchary vypadaly jako beton a moc jim nechybělo ani k jeho tvrdosti. V chladném počasí s nimi vojáci topili a prohlašovali, že po připojení k násadě by se z nich stala vražedná zbraň. Vilémovská pěchota na tom bývala ještě hůř – denní dávka 350 g masa z roku 1914 se postupně ztenčila na 200 g a v polovině roku 1916 zásobovači zavedli jeden bezmasý den týdně. Co se týče alkoholu, mohli velitelé německých rot nařídit vydání denní dávky 0,5 l piva, polovičního množství vína nebo 125 ml brandy či rumu. 

Do konce života 

Přes přetrvávající mizérii se v posledním válečném roce přece jen začalo blýskat na lepší časy – minimálně co do šance pěšáků přežít útoky proti zákopům protivníka. Ve větší míře se totiž projevily postupně zaváděné inovace v taktice i technologiích.

Artilerie se díky pozorovacím letounům účinněji koordinovala s pěchotou, která byla častěji vyzbrojena lehkými kulomety, granáty či minomety. Namísto masových frontálních ztečí se také rozšířily cílenější akce menších oddílů. Do bojů se tak přece jen zčásti vrátil pohyb a vojáci v zákopech trávili méně času. Přesto si ti, co masakr Velké války přežili, obvykle vzpomínky na bláto, dělostřelbu, plyn, krysy i nemoci nesli v sobě po zbytek života…