Před 300 tisíci lety zformovala evoluce v Africe člověka Homo erectus v přímého předka Homo sapiens. Černý kontinent mu byl nakonec těsný a vydal se osídlit nové pevniny. Když zhruba před 40 tisíci roky došel do Evropy, narazil na neandertálce dokonale přizpůsobené místnímu klimatu ledových dob. Homo sapiens si s sebou nesl dědictví evoluce pod africkým sluncem. Kdo by si asi ve střetu obou druhů vsadil na „teplomilného“ a poměrně subtilního Homo sapiens? Jenže přesně tak historická „kolize“ dopadla: Před 30 tisíci lety žil už v Evropě a v Asii prakticky jen on.

Image

Čtěte také

Dědictví pravěkého sexu (1): Kolik nám toho předali neandertálci ze své DNA?

Jak se svého robustního konkurenta adaptovaného na zimu zbavil? Nakazil ho chorobami, na něž nedokázal neandertálský imunitní systém reagovat? Vyvraždil neandertálce ve vyhlazovací válce dokonalejšími zbraněmi a lepší organizací svých tlup? Pääbo a spol. nabízejí úplně jiný scénář: Lidé Homo sapiens se s neandertálci příležitostně křížili. Evolučně už k nim měli dost daleko, a představovalo tak trochu zázrak, že se oba druhy lidí ještě mohly mísit, a jejich potomci přesto zůstávali životaschopní a plodní. Do dědičné informace Homo sapiens přitom pronikly neandertálské varianty genů, jež předkům člověka náramně svědčily. Mnohé z nich se v naší DNA udržely dodnes.

Neandertálské dědictví

Někteří lidé v sobě nesou variantu dědičné informace, jež způsobuje problémy při odvykání kouření. Tato vloha pochází od neandertálců, což samozřejmě neznamená, že by kouřili. Zmíněná varianta genu však v pravěku zajišťovala nějaké výhody, a to jak svým původním neandertálským nositelům, tak dědicům z řad dávných Homo sapiens. Její odvrácená tvář se projevila až u současného člověka holdujícího tabáku.

Další neandertálské geny ovlivňují produkci bílkoviny keratinu v kůži a zaručují vyšší odolnost nejen pokožce, ale i chlupům, vlasům a nehtům. Vědci se domnívají, že daná vloha zvyšovala rezistenci neandertálců vůči chladnému klimatu Evropy a Asie v ledových dobách. K výhodným genovým variantám, jež pomohly lidem Homo sapiens přežít kruté podmínky ledových dob, patří také geny podílející se na metabolismu cukrů, regulující sílu stahů kosterní svaloviny či ukládání tuku v podkoží. Neandertálci navíc předkům dnešních lidí „vyztužili“ imunitní systém.

Pod paprsky slunce

Homo sapiens se dlouho vyvíjel pod ostrým africkým sluncem a na ochranu před škodlivými účinky ultrafialového záření ho příroda vybavila silně pigmentovanou pokožkou. V severněji položených oblastech Evropy a Asie byla tmavší kůže zbytečná, a lidem dokonce vadila. Pigment nedovolil UV záření pronikat kůží, a bránil tak syntéze životně důležitého vitaminu D. Naléhavost potřeby dostatku ultrafialového záření narostla u evropských a asijských Homo sapiens i proto, že se v chladnějším klimatu museli teple oblékat a slunci pak vystavovali jen nezahalené části těla.

Neandertálci předali lidem Homo sapiens vlohy pro světlou pleť, která klade tvorbě vitaminu D do cesty mnohem méně překážek. Tmavá pokožka druhých zmíněných díky tomu rychle a nápadně zesvětlala. Nešlo však o jejich jedinou adaptaci na slabší sluneční svit. Dnešní lidé mají v dědičné informaci celkem 18 neandertálských genů, jež promlouvají do toho, jak tělo reaguje na dopad UV záření na kůži.

Denisované přicházejí

Pääbo a jeho spolupracovníci se snažili získat víc neandertálských genomů, a přivítali tak spolupráci s ruskými vědci, kteří v horách sibiřského Altaje zkoumali neandertálské sídliště v Denisově jeskyni. Rusové poslali lipským genetikům úlomek kosti z malíčku ruky a ti z něj izolovali DNA. Výsledky analýz však nedávaly smysl: Dědičná informace nevypadala jako neandertálská a zcela jistě nepatřila ani pravěkému Homo sapiens. Kde se stala chyba? 

Ověřovací testy žádnou nesrovnalost neodhalily. Jediné rozumné vysvětlení nabízela změna pohledu na evoluční historii rodu Homo: V Denisově jeskyni žil další druh pravěkého člověka! Z úlomku kosti malíčku nelze vyčíst, jak vypadal, ale jeho DNA mluví za vše. Vědci zatím nedali tajemnému obyvateli kaverny jméno – používají pro něj provizorní označení denisovan.

Pohled do DNA současných lidí odhalil další pravěkou mezalianci. Obyvatelé Asie a Oceánie si nesou v dědičné informaci části té denisovanské, přičemž u některých etnik jde až o 5 %. Badatelé to považují za neklamný důkaz, že se přímí předci pravěkých Homo sapiens křížili i s denisovany. Evropané přitom mají z posledních zmíněných jen málo a Afričané vůbec nic.

Nový pohled

Výzkum pravěké DNA rozmetal představy vědců o evoluci člověka na kousky a složil je do zcela nové mozaiky. Evoluční biologové dlouho předpokládali, že vývojovou linii lidstva tvoří přímka vedoucí od australopitéků přes první lidi až k neandertálcům a Homo sapiens. Dnes je jasné, že se pravěké obyvatelstvo planety rozdělilo na několik druhů, které žily vedle sebe. Existovalo hned několik nezávislých vývojových větví, navíc se vzájemně proplétaly, jak se lidé různých druhů navzájem křížili. V tom nepředstavovali výjimku ani neandertálci či denisované.

V jednom úlomku kosti z Denisovy jeskyně se nacházela dědičná informace složená napůl z té denisovanské a napůl z neandertálské. Vědci tam přistihli oba druhy doslova in flagranti – objevili zlomek ostatků dítěte zplozeného rodiči náležejícími ke dvěma odlišným pravěkým lidským druhům. Výzkum evoluce člověka s pomocí dávné DNA udělal i díky Svantemu Pääbovi obrovský pokrok, ale zdaleka neřekl poslední slovo. Nedávno badatelé porovnávali dědičnou informaci dnešních lidí, neandertálců a denisovanů a došli k překvapivému závěru: Malou část DNA získali lidé v pravěku spojením s člověkem, který nebyl ani neandertálcem, ani denisovanem. Naši předkové se tedy zkřížili s jiným pravěkým zástupcem rodu Homo, o němž zatím nevíme zhola nic. 

Image

Čtěte také

Úsvit lidského rodu: S kým se líbali neandertálci?

Američtí neurovědci naučili laboratorní potkany řídit jednoduchá vozítka. Na první pohled poněkud bláznivý experiment měl své racionální a ryze vědecké opodstatnění – výzkum měl poodhalit vztah mezi podněty prostředí a fungováním mozku.

Badatelé tímto rozverným experimentem prokázali, že prostředí bohaté na podněty může zlepšit pokročilé funkce mozku, včetně zvládání složitých úkonů. Rovněž zjistili, že dosažení pokročilé úrovně v něčem hodně komplikovaném, což pro potkany řízení dopravního prostředku jistě je, přináší snížení úrovně stresu a zlepšení duševní pohody.

TIP: I potkani jsou lechtiví: Ale jenom když na to mají náladu

Experiment s řidiči potkany ukazuje, že když se živočich pohybuje ve složitém prostředí s mnoha podněty, lépe se učí složité věci, jako je třeba řízení vozidla. Vše nasvědčuje tomu, že mozek je do značné míry tvárný orgán, na jehož výkonu se podílejí dosavadní prožitky i prostředí, v němž se jeho majitel pohybuje. Plyne z toho poučení, že bychom měli vyhledávat nové výzvy a oživovat svůj životní styl, protože je to přínosné pro duševní výkony i naši pohodu.

Současný informační prostor překypuje nepřehlednou změtí objektivních i bulvárních zpráv, polopravd, spekulací a úmyslných dezinformačních podvrhů. Informace o netradičních zbraních hromadného ničení, o jejich vývoji či držení proto musíme hodnotit s velkou obezřetností. Často pocházejí z různých kontroverzních „záhadologických“ zdrojů nebo jsou výsledkem fantaskních úvah milovníků sci-fi.

Prostor pro konspirační teorie

V posledních letech dochází i k nezanedbatelnému propojení s „fake news“, kdy šíření konspiračních teorií o vývoji ničivých prostředků má diskreditovat politické protivníky. Otázky za této situace vzbuzují například různé zvěsti o utajených izraelských zbraních. Šíří je totiž kruhy, jejichž orientace se dá označit za takzvaný „nový antisemitismus“.

Na druhé straně to neznamená, že lze spoléhat pouze na oficiální zdroje, protože vývoj těchto zbraní musí probíhat za přísného utajení. Uvedené prostředky mohou spadat pod Úmluvu o zákazu vojenského nebo jakéhokoliv jiného nepřátelského použití prostředků měnících životní prostředí z roku 1977 nebo Úmluvu o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobovat nadměrné utrpení nebo mít nerozlišující účinky z roku 1980. 

Laserová superděla 

Ke druhé uvedené dohodě byl v říjnu 1995 přijatý i Protokol o oslepujících laserových zbraních. Již od poloviny 20. století se přitom ve sféře sci-fi  a později i v seriózním vojenském tisku objevovaly náznaky o využití laserů jako podtypu zbraní se směřovanou energií (Direct Energy Weapon). Ke zmíněnému tématu kolují různé neověřené „hoaxy“. Zřejmě nejznámější se týká údajného nasazení sovětského laserového systému k „vypaření“ tisíců čínských vojáků během pohraničního konfliktu mezi dvěma komunistickými velmocemi v roce 1969. Jak však po letech ukázaly oficiální a zpětně ověřené informace, jednalo se o „pouhé“ masivní využití 122mm raketometů BM-21 GRAD. 

Specifický význam měly prostředky s laserovým paprskem v rámci programu Strategické obranné iniciativy z 80. let 20. století. Jednu z plánovaných součástí tvořila takzvaná paprsková děla, umístěná na oběžné dráze a likvidující letící balistické střely. Takzvaný Free Electron Laser, vyvinutý na Stanfordské univerzitě, měl postupně zvyšovat svou účinnost, až by se dal využít k rozsáhlejším útokům než jen k přesnému ničení letících bodových cílů. 

LaWS a Peresvet

Nicméně dosavadní výsledky pokusů USA a dalších zemí nedávají zatím na již téměř 50 let permanentně avizované uvedení laserových superzbraní do provozu velkou naději. Příznačné je zastavení amerického programu Airborne Laser Testbed v roce 2014. První „vlaštovkou“ se zatím jeví zbraň LaWS, kterou americké námořnictvo zavedlo v roce 2017, přičemž Rusko kontrovalo následujícího roku systémem Peresvet.

Avšak obě novinky mají účinky omezené na malé cíle a nejedná se tedy o zbraně hromadného ničení. Na elektromagnetickém principu by mohly fungovat i další zbraně, o kterých se spekuluje. Specificky zaměřené mikrovlnné záření má mít potenciál vyvolat zemětřesení a případně i následnou tsunami. V záhadologické literatuře se spekuluje o dávných pokusech Nikoly Tesly, které měly způsobit katastrofu na Sibiři v roce 1908 (běžně připisovanou Tunguzskému meteoritu). 

Galaxie během vývoje vesmíru rostou, pohybují se, a také se někdy srážejí. Jejich kolize jsou přitom významnou součástí historie galaxií, včetně naší Mléčné dráhy. Z lidského pohledu jde sice o velmi pomalý, ale o to monumentálnější proces. Srážky galaxií a jejich splývání dohromady mohou trvat celé miliardy let.

Astronomka Lingyu Wang z nizozemského SRON Netherlands Institute for Space Research a její spolupracovníci použili ke studiu splývání galaxií za téměř celou dobu historie vesmíru jako první umělou inteligenci. Prozkoumali bezkonkurenčně rekordní počet 200 tisíc splývání galaxií, které pozorujeme na obloze.

Umělá inteligence ve výzkumu srážek galaxií 

Jejich výsledky přesvědčivě potvrzují dosavadní názory, že ve srážejících se galaxiích dochází k nápadně intenzivnější tvorbě nových hvězd. Podle jejich zjištění se ve splývajících galaxiích objevují místa s masovým vznikem hvězd asi dvakrát častěji, nežli v galaxiích, které se s nikým nesrážejí. 

TIP: Souboj vesmírných titánů: Drama, které se odehrálo před 13 miliardami let

Autoři výzkumu se netají tím, že zásadní bylo právě využití umělé inteligence. Po mnoho desetiletí se astronomie spoléhala na lidské badatele. Tato éra se ale již chýlí ke konci. Zpracovat materiály pro 200 tisíc srážek galaxií je totiž nadlidský úkol. Umělá inteligence to ale zvládne v rozumném čase a hlavně bez chyb.

Antonín Kludský se protloukal od vesnice k vesnici jako mnoho jiných komediantů. Vystupoval s několika pimprlaty a akrobacií na provaze. Později si pořídil ještě opičku a papouška, časem i další zvířata. A v roce 1864 si splnil sen: koupil si svou první slonici. Ta mu ale během zimy uhynula. Kromě velké finanční ztráty to Antonínovi přineslo i ponaučení, že pro exotická zvířata potřebuje i odborné chovatelské znalosti. 

Jeho menažerie, jak se tehdy říkalo zvěřinci u cirkusu, se pomalu rozrůstala. Brzy ji už Kludský ohlašoval coby největší v Království českém: měl až 50 dravých šelem a předváděl s nimi drezérská vystoupení přímo v klecích. Zájem publika posilovaly také senzační zprávy o nebezpečném krocení zvířat. Stejně rychle jako zvěřinec, se rozrůstala i Kludského rodina. Měl dvacet jedna synů, skoro všichni zůstali věrni cirkusu. 

Když se jeho nástupce v čele dynastie Antonín Kludský mladší chtěl na své vlastní svatbě v roce 1891 předvést před hosty, uspořádal pro ně vystoupení se lvy. Nevěsta seděla v první řadě. Jenže parádní číslo skončilo tragédií. Všech pět lvů napadlo Antonína přímo v kleci a roztrhali ho na kusy. Zvířata nejspíš zneklidnil ruch, množství lidí a výrazné pachy. Celou rodinou neštěstí otřáslo a nikdo nechtěl převzít rodinnou štafetu. Zřejmě šlo i o to, že by musel ostatní bratry vyplatit. Antonín starší se ze smrti svého syna nevzpamatoval. Zemřel čtyři roky poté.

Místo celibátu cirkus

Nakonec se vedení ještě téhož roku chopil druhorozený syn Karel (1864–1927). Už pár let předtím na otcovo přání opustil kněžská studia. Velkou lítost prý necítil. Místo o ovečky se začal starat o šelmy. Po náhlé bratrově smrti prodal vše, co měl. Zbylé sourozence částečně vyplatil a slíbil, že zbytek peněz bude splácet. S Karlem vlastně skutečně začíná historie cirkusu Kludský. Začátek ale vypadal spíš jako konec. Pár týdnů po bratrově pohřbu Karel vystupoval v Bratislavě a věřil, že vydělá spoustu peněz. Najednou však onemocněly dvě lvice, zanedlouho koně a pak další a další zvířata. Zvěrolékaři v Bratislavě i v Pešti jen kroutili hlavou. Kludský proto vzal uhynulou lvici a jel s ní za odborníky do Vídně.

Verdikt zněl: vozhřivka! Vysoce nakažlivé onemocnění lichokopytníků je navíc přenosné i na člověka. Co teď? Vybít všechna zvířata? Stejně nejspíš uhynou. V nebezpečí se ale ocitli i lidé. Katastrofa! Když se Karel vrátil zpátky do Bratislavy, na menažerii ho vítal nápis ZAVŘENO. Úřady a telegraf byly rychlejší než on.   

Karel Kludský dostal šílený nápad. Absolutně neproveditelný. A zvlášť v byrokratickém Rakousko-Uhersku. Přesto se ho podařilo uskutečnit! Kdesi v Pešti si vymohl souhlas celou menažerii vydezinfikovat a hlavní předváděcí klec neprodyšně zasklít. Za těchto podmínek mu bylo povoleno na čtrnáct dní vystupovat. A když lhůta uplynula, požádal o další dva týdny. Potřetí už žádat nemusel. Jednak už zvířat zbylo jen pár, ale hlavně menažerie pod sklem přilákala tolik diváků, že za ten měsíc na vstupném vybral  dost peněz nejen na přežití, ale i na nový start.

Po jedné katastrofě další překážky

Po krkolomném a těžkém období epidemie se Karel rozjel do Hannoveru, Alfeldu a Hamburku. Objednal nové maringotky, na dluh koupil další zvířata. Když po návratu své ženě pověděl, kolik splácí, omdlela. A to jí raději řekl jen polovinu částky! Zbytek se dozvěděla, až když ji vzkřísil.

Vyjelo se. Všem trablům ale ještě nebyl konec. Všechny vozy se v italském Meranu po průtrži mračen ocitly až po nápravy v bahně. Řada zvířat uhynula na zápal plic. Když nacvičovali nové číslo se dvanácti vlky, smečka nečekaně srazila drezéra Hauera na kolena. Aby mu zachránil život, Kludský musel osm z nich železnou tyčí zabít. V Mnichově čistič klecí zase jednu neděli špatně zajistil dvířka a lev se dostal ven. Pár lidí si v nastalé panice polámalo končetiny, což byl pro úřady dostatečný důvod, aby Karla Kludského vykázali nejen z města, ale i ze země. Musel se vrátit zpátky do Čech. 

Stalo se to kolem roku 1906. Náhoda tomu chtěla, že jeho bratr Bohumil právě s menší menažerií jezdil po Čechách. Sešli se v Praze a pokračovali společně. Aby si vydělali na zimu, pořádali každý všední den dvě představení. V sobotu pak nejmíň čtyři a v neděli deset i dvanáct! Sám Karel Kludský v každém představení prováděl tři obtížné drezury. Vyčerpal se, skončil v nemocnici, dostal zápal plic. Vypadalo to hodně vážně.

Travič zvířat 

Bohumil nebyl drezér. Čísla se šelmami z programu vypadla, návštěvnost výrazně klesala. Karel leže v nemocnici osm týdnů. Byl by tam ještě pár týdnů zůstal, ale alarmující zprávy z cirkusu ho donutily utéct. Pohádal se s Bohumilem a od té doby zase jezdili každý na vlastní pěst. 

Jenže smůle ani tak nebyl konec: Karlovi náhle začala hynout zvířata. Nejprve někdo otrávil jejich obrovského a výborně vydrezírovaného lva Daniela. Právě toho, který dokonce jezdil na hřbetě koně. Vrcholné číslo a zlatý hřeb programu! A najednou ho našli v koutě s hlavou na prackách. Nespal. Byl mrtvý.

Pak pošla stará kulhavá slonice Nella, o jejíž operaci tříkilogramového nádoru v noze se kdysi psalo ve všech novinách. Za čtrnáct dní zdechla zebra Róza, miláček Karla Kludského, jediná cvičená zebra ve střední Evropě. A posléze přišlo na řadu pět tibetských medvědů. Diagnóza zněla vždycky stejně: otrava arzenem. Nikdy se ale nevyšetřilo, jak se k němu zvířata dostala. Ani ředitel, ani policie se ničeho nedopátrali… 

Karel Kludský byl zoufalý. V cirkuse má traviče. Ale kdo to může být? Nakonec rozhodl tvrdě. Propustil skoro všechny. Zůstal sám – jen s manželkou, syny Karlem, Jindřichem a Rudolfem a starým drezérem Hauerem. 

TIP: Hříšný Moulin Rouge: U zrodu nejslavnějšího kabaretu stál zločinec

Cesta k úspěchu v branži nikdy nebyla jednoduchá. Cirkusová sláva byla odjakživa vykoupená nepředstavitelnou dřinou, příslovečnou božskou trpělivostí, a především mimořádnou odolností vůči všudypřítomným nezdarům, nehodám i tragédiím. Cirkus musel jet dál. Angažovali nové artisty, nakoupili zvířata. Vše se znovu rozjelo naplno. V této době v manéži pravidelně vystupoval i budoucí nejpopulárnější český zápasník Gustav Frištenský. Pro cirkus Kludský přišlo období prosperity...

V 16. a 17. století žila celá Evropa touhou objevit v jižní Americe bájné Eldorádo (El Dorado), což mělo být město plné zlata. Pátralo po něm mnoho dobyvatelů a cestovatelů, mezi nimi například španělský conquistador a cestovatel Gonzalo Jimenéz de Quesada, bájné zlaté město ale nikdy objeveno nebylo. Odborníci se dnes spíše přiklánění k názoru, že šlo od začátku o omyl – Eldorádo podle nich nebylo město, nýbrž rituál, během kterého byl náčelník při korunovaci posypán zlatým prachem. Podle některých verzí mohlo jít i o označení samotného korunovaného náčelníka.

Legenda o Eldorádu

Marné pátrání po Eldorádu ale na druhou stranu přineslo řadu zajímavých zeměpisných i archeologických objevů. V sedmdesátých letech 20. století bylo například v Kolumbii objeveno Ztracené město neboli Ciudad Perdida, které je jednou z nejvýznamnějších předkolumbovských památek v celé oblasti. Právě tam někde se zřejmě zrodila legenda o Eldorádu.

TIP: Mayská civilizace významně měnila prostředí a klima již před tisíci lety

LiDARem vyzbrojení archeologové si nedávno připsali významný úspěch, když s pomocí této převratné laserové technologie objevili v této oblasti na severu Kolumbie další, doposud neznámé předkolumbovské město. Stejně jako v případě Ciudad Perdida ani toto město prý rozhodně není ze zlata, a to ani v nejmenším. To ale samozřejmě neznamená, že jeho obyvatelé nemohli mít zlaté šperky či další předměty, které archeologové mohou časem objevit. Zda přece jen jde o bájné Eldorádo snad ukáže až další průzkum.

Nešlo pouze o jazyk, změny nastaly i v tom, co bychom mohli nazvat právní kultura. Byl to teprve vrcholný středověk, který českým zemím přinesl pravidelné pořizování písemných dokumentů, jež stvrzovaly nejrůznější majetkové převody: koupě, dary, odkazy. Zhruba od konce 12. století již přestávala stačit pouhá ústní dohoda jako dříve. Jakousi první vlaštovku v tomto směru pak pro české země představuje takzvaná zakládací listina litoměřické kapituly. 

Nenápadný dodatek

Dokument sděluje, že český kníže Spytihněv II. (vládl 1055–1061) založil v Litoměřicích při kostele svatého Štěpána kolegiátní kapitulu a daroval jí příslušné majetky. Kolegiátní kapitula je skupina duchovních, kteří zajišťují v daném chrámu pravidelné bohoslužby. Z darovaných statků měly být naplňovány hmotné potřeby těchto kněží, aniž by měli svůj osobní majetek, po způsobu řeholníků v klášteře. 

Vznik písemnosti se datuje zhruba k roku 1057, tedy do doby, kdy ještě nebylo obvyklé pořizovat právní dokumenty. V tomto případě se také jedná spíše o prostý pamětní zápis bez skutečných právních náležitostí, jaké příslušejí listině v pravém slova smyslu. Na spodní části lícové strany se dále nachází text zapsaný již jinou rukou, který je asi o století mladší. Protože se za tu dobu řada věcí změnila, kapitula pociťovala potřebu znovu písemně zachytit aktuální stav. Najdeme zde nový výčet vsí a různých pozemků, které jí ve 12. století patřily. 

A konečně z druhé strany, na rubu pergamenu, se ukrývá přípis, který vznikl ze všeho nejpozději, až někdy na počátku 13. století. Od veškerého předchozího textu psaného latinsky se tento krátký dodatek liší právě tím, že je pořízený v češtině. Stojí zde (po upravení jazyka do podoby srozumitelnější dnešnímu čtenáři) toto:

„Pavel dal jest Ploskovicích zemu, Vlach dal jest Dolas zemu bohu i svatému Štěpánu se dvěma dušníky, Bogučeja a Sedlatu.“ 

Pro spásu duše

V textu figurují tedy dva dárci jménem Pavel a Vlach, kteří kapitule věnovali další majetky. Konkrétně šlo o půdu v Ploskovicích a Dolanech (Dolas je starobylý tvar tohoto místního názvu) na Litoměřicku včetně dvou výše jmenovaných poddaných. Dušník byl člověk příslušející k takzvanému záduší, tedy majetku rozličného charakteru, jejž někdo věnoval kostelu či jiné církevní instituci za účelem zajistit si tímto zbožným skutkem spásu vlastní duše. Bohučej a Sedlata darovanou zádušní půdu obhospodařovali a výnosy z ní pak plynuly svatoštěpánskému chrámu, respektive kněžským členům tamní kolegiátní kapituly. 

TIP: Těžké počátky slovenštiny: Proč ji učenci považovali za pouhé nářečí?

Do této doby se v právních dokumentech roztroušeně objevovala pouze jednotlivá česká slova, a sice v těch případech, kdy chyběl adekvátní latinský termín. Teprve v zakládací listině litoměřické kapituly se však poprvé setkáváme s opravdovou větou rozvitou.

Totožnost ani jedné z oněch tří osob, které do listu vtiskly své písmo, nicméně neznáme, takže autorství toho, co dnes nazýváme první českou větou, zůstává zahaleno tajemstvím. Přestože obsahově není nijak mimořádná či zajímavá, má v českých dějinách své nezpochybnitelné místo.

Pylové alergie rozhodně nejsou nic příjemného. Jak ale ukazuje studie publikovaná v časopise Journal of Health Economics mohou mít alergie a koncentrace pylu dopad i ve zcela nečekaných oblastech.

Vědci například přišli na to, že když je ve velkých městech neobvykle velké množství alergenního pylu, dochází zde ke znatelnému poklesu množství násilných trestných činů. Svůj výzkum založili na analýze denního kolísání množství pylu v celkem 16 velkých amerických městech. Vše nasvědčuje tomu, že i zločinci mohou mít sennou rýmu.

TIP: Překvapivé zjištění: Teplejší a mírnější zimy zvyšují zločinnost

Pozoruhodné bylo zjištění, že vyšší koncetrace pylu tlumí pouze násilnou trestnou činnost a nikoliv hospodářskou kriminalitu. Ta totiž obvykle vyžaduje více plánování dopředu, zatímco násilné činy bývají často impulzivní. Podle autorů studie to není tak, že by pyl nějak měnil chemii mozku násilníků. Spíše jde podle nich o to, že když se lidé cítí celkově špatně a nemohoucně, jiným způsobem podvědomě zvažují možné zisky a ztráty před případným útokem. A potenciální oběti jsou naopak opatrnější.

Nejsou to ani dva roky, co sympatický vesmírný startup Rocket Lab vypustil ze svého malého kosmodromu na Novém Zélandu první satelit na nízkou oběžnou dráhu. A v těchto dnech Rocket Lab oznámil, že hodlá rozšířit své služby na dopravu malých nákladů za oběžnou dráhu Země, až na oběžnou dráhu kolem Měsíce, a dokonce i do prostoru za Měsícem.

Podle Rocket Lab jim to teď umožňuje pokrok v technologiích, jehož dosáhli díky dosavadním letům nosné rakety Elektron na oběžnou dráhu. Významnou roli v tom sehrálo vylepšení jejich 3D tišteného pohonného systému Curie, který dokázal při devátém startu rakety Electron dopravit náklad na oběžnou dráhu ve výšce 1 000 kilometrů.

Platforma Photon pro meziplanetární lety

Zřejmě největším pokrokem Rocket Lab je ale jejich nová 50-kilogramová platforma pro lety do vesmíru, která nese jméno Photon. Má avioniku odolnou vůči kosmickému záření a je navržená tak, že zvládne mise na nízkou oběžnou dráhu i meziplanetární lety. Photon přitom nabízí nejen přepravu nákladu na místo určení, ale také navigaci, komunikaci, zdroj energie a datovou podporu. Do vesmíru by měl Photon vyrazit koncem roku 2020.

TIP: Rocket Lab úspěšně vypustili raketu Electron s nákladem cubesatů

Platforma Photon by se mohla stát součástí mise menšího satelitu nebo sondy, až do hmotnosti 170 kilogramů. Bude prospěšná od samotného startu až po dobu pěti let trvání mise. Může přitom fungovat nejen jako poslední raketový stupeň, který dopraví náklad na požadované místo, ale vlastně jako plnohodnotná sonda.