Pamětníci si ještě vzpomínají na dobu, kdy byla v ochraně životního prostředí největším strašákem ozonová díra. Dny její slávy jsou ale už nejspíše sečteny, jednak kvůli úspěšně prosazované politice zákazu freonů, a pak také kvůli změnám klimatu, které ozonové díře nepřejí. Vědci amerických agentur NASA a NOAA v těchto dnech oznámili, že ozonová díra je nejmenší od začátku pozorování v roce 1982.

Ozonová díra nad Antarktidou se každým rokem zvětšuje a opět zmenšuje. Letos byla největší začátkem září, kdy její rozloha byla asi 16,4 milionů kilometrů čtverečních. Pak se zase rychle zmenšila na méně než 10 milionů kilometrů čtverečních. Odborníci zároveň varují před přehnaným optimismem. Jsou to sice dobré zprávy a ozonová díra se postupně zmenšuje, její aktuální rekordně malá rozloha je ale způsobená neobvyklým vývojem počasí v horních vrstvách atmosféry nad Antarktidou. 

TIP: Příznivý vývoj? Ozonová díra je nejmenší za posledních 30 let

Vědci na základě dlouhodobých měření odhadují, že se poničená ozonová vrstva v pozemské atmosféře obnovuje rychlostí asi 1 až 3 procent za 10 let. Podle těchto odhadů by měla být ozonová vrstva kompletně obnovená nad severní polokoulí a v rovníkových oblastech ve třicátých letech 21. století, zatímco nad jižní polokouli to bude trvat do padesátých let. Vývoj klimatu s globálním oteplováním by ale mohl tyto odhady ještě pozměnit.

V prosinci 2017 se na internetu začala objevovat videa zachycující létající objekt, která údajně pořídili piloti amerického námořnictva. Záběry byly černobílé, zrnité a obecně nekvalitní – jak už to u „zaručeně autentických“ důkazů o existenci UFO bývá. Zaznívají na nich i hlasy udivených pilotů, kteří se snaží cíl zachytit pomocí přístrojů a vyhodnotit jeho rychlost – což se jim skutečně podaří. Následuje ohromené: „Jak se to může do p***le pohybovat tak rychle?“ Na jiném videu pak pilot upozorňuje kolegu: „Dívej! Udělalo to kotrmelec! A je jich tam celá letka!“

Dal si v tomto případě někdo s falšováním skutečně práci? Podle všeho ne. Na rozdíl od nesčetného množství předešlých materiálů zástupci amerického námořnictva potvrdili, že se nejedná o falzifikáty, nýbrž o autentické záběry z kabin stíhaček. A dodávají, že stále nevědí, co videa zachycují.

Neidentifikovaný patent

Natočené objekty se podle mluvčího Josepha Gradishera řadí do kategorie UAP čili „unidentified aerial phenomena“, v překladu „neidentifikované vzdušné jevy“. Zmíněný termín se armáda rozhodla zavést nově. Obchází tak zkratku UFO neboli „unidentified flying object“, tj. „neidentifikovaný létající objekt“, kterou pokřivila popkultura a konspirační teorie. Vojáci, kteří narazí na nejasný úkaz, si pak totiž hlášení raději nechají pro sebe, než by vysvětlovali nadřízeným, že viděli zelené mužíčky. V jednom ze záznamů je ostatně slyšet i komentář pilota, jenž situaci vyhodnocuje realisticky: „To je sakra dron, kámo!“

UAP tak může zahrnovat cokoliv, co se nachází mimo znalosti pilota a nelze to vysvětlit běžnými úkazy v atmosféře. V praxi může jít nejen o „setkání třetího druhu“, ale také o novou technologii, kterou americké námořnictvo nedokáže rozpoznat – anebo ji vlastní a pouze odmítá „nižším šaržím“ přiznat její existenci. 

Obě možnosti sice konspirační teoretiky přivádějí do varu, nicméně ve světle letošních patentů udělených americké armádě působí zamlčené objevy poněkud reálněji. V červenci totiž přinesl web The Drive zprávu, že si námořnictvo USA nechalo patentovat leteckou technologii, díky níž by se nové vzdušné jednotky přiblížily chování, jaké si obvykle spojujeme s UFO. 

Fyzikální zákony neplatí

Autorem patentu je armádní inženýr Salvatore Cezar Pais a letouny, které na základě jeho objevu vznikly, by měly popírat fyzikální zákony, jak je chápeme – a to ve vzduchu, ve vodě i v kosmu. Zařízení prý totiž stroje obalí tzv. kvantovou bublinou, jež je izoluje od okolního prostředí, a jejich pohyb tudíž nebrzdí odpor vzduchu či vody. 

Podle oficiálně nepotvrzených zpráv zněl koncept úředníkům patentového úřadu natolik fantasticky, že ho zpočátku odmítli. Změnit názor je prý přiměl až dopis vrchního technického důstojníka námořnictva USA s vysvětlením, že ozbrojené síly technologii skutečně vyvinuly a patent nutně potřebují, protože Čína do podobného projektu už nyní „významně investuje“. Úřad tak zapsal vynález pojmenovaný „vozidlo redukující tření hmoty“, doplněný o patent „vysokofrekvenčního generátoru gravitačních vln“ – což naznačuje, jak by technologie mohla pracovat. 

TIP: UFO nad Británií: Co vydaly odtajněné archivy?

Za normálních okolností by se samozřejmě nabízela otázka, kde vzít k pohonu takového zařízení dostatek energie. A odpověď by zněla, že napájet něco podobného zatím není v našich silách. Jenže začátkem roku získal tentýž inženýr patent na supravodiče fungující za pokojové teploty (supravodiče dokážou vést elektrický proud beze ztrát, ale až dosud je bylo nutné chladit na velmi nízké teploty). Tak by teoreticky bylo možné „kvantový letoun“ pohánět. 

Skrytá zpráva?

Proč tedy námořnictvo potvrdilo autentičnost záběrů pouhé dva roky poté, co pronikly na veřejnost, ačkoliv v předchozích případech trvalo odtajnění svazků celé dekády? Setkání pilotů s testovací technologií mohlo být skutečně zcela náhodné (a nikoliv naaranžované, jak tvrdí konspirátoři) a námořnictvo jde nyní s pravdou ven, protože Čína to zanedlouho udělá sama. USA tak možná jen využily elegantní způsob, jak informovat svět o nadcházející revoluci v letectví – a případně trochu zamotat hlavu konkurenci. 

Do říše vědeckotechnických zázraků se lze již dnes vydat s maskovací technologií Quantum Stealth, kterou vyvinula kanadská společnost Hyperstealth. Jde o materiál, který je tenký jako papír, není drahý a jeho použití nevyžaduje žádný zdroj energie.

Vypadá to jako magie, ve skutečnosti ale štít s neviditelností využívá jednoduchý fyzikální princip, takzvaný Snellův zákon. Je to jeden ze základních zákonů, které popisují šíření vlnění, procházející lomem, tedy rozhraním mezi dvěma typy prostředí s různými optickými vlastnostmi, jako je například rozhraní mezi vodou a vzduchem.

TIP: Korýši ze širého oceánu používají k maskování nanotechnologii

Materiál ohýbá světelné paprsky takovým způsobem, že z druhé strany jsou vidět pouze věci, které jsou buď velmi blízko k povrchu štítu anebo naopak vzdálené od štítu. Z osoby, která takový štít drží, jsou zřetelně vidět pouze ruce, což přiznejme působí poněkud děsivým dojmem. Výhodou technologie Quantum Stealth je, že funguje nejen v oblasti viditelného světla, ale v poměrně velkém rozsahu spektra, od střední vlnových délek ultrafialového záření, až po infračervené záření. 

Tým egyptských vědců objevil památky v rozsáhlé archeologické lokalitě na západním břehu Nilu - v thébské nekropoli, která je zařazená na seznamu světového dědictví UNESCO. Hieroglyfy bohatě zdobené a barevné sarkofágy naskládané na sebe zhruba metr pod zemí ve dvou vrstvách. Uvnitř našli mumie kněžích, kněžek a dětí, kteří žili během 22. dynastie, jež vládla přibližně v letech 945 až 715 před naším letopočtem.

Desítky skvěle zachovalých sarkofágů

„Jedná se o první velký nález sarkofágů s lidskými pozůstatky od konce 19. století,“ citovala egyptského ministra pro památky Chálida Ananího agentura Reuters.

Dřevo sarkofágů staří egyptští umělci pomalovali jasnou žlutou barvou, která je pokrytá písmem a výjevy egyptských bohů, zvířat a rostlin v zelené, červené a žluté barvě. I přesto že jsou sarkofágy v dobrém stavu, projdou ještě rukama restauratérů. Následně budou vystaveny v novém muzeu zasvěcenému egyptských památkám, které tamní úřady plánují otevřít příští rok poblíž pyramid v Gíze.

TIP: Jak se dělá mumie: Pohřební rituál, který měl vést k nesmrtelnosti

Egypt se v posledních letech snaží o nových nálezech důkladně informovat, a nalákat tak více návštěvníků; turistický sektor tvrdě zasáhlo povstání a politické nepokoje takzvaného arabského jara v roce 2011. Podle Ananího konflikt snížil i počet nálezů významných archeologických památek, jakým jsou i dnes prezentované sarkofágy.

Pokud chceme založit kolonie na mimozemských světech – například na Měsíci nebo Marsu, je téměř nezbytné, aby byly pokud možno co nejvíce soběstačné. Takové základny budou potřebovat ochranu proti vnějšímu prostředí, vodu a v neposlední řadě také potraviny. Ideální by tak bylo, kdyby si budoucí kolonisté vypěstovali základní potraviny přímo na místě.

Wieger Wamelink z nizozemské Wageningen University a jeho tým se rozhodli ověřit, jak reálné takové představy jsou. Nejprve si vytvořili co nejvíce věrohodné simulované půdy Měsíce a Marsu. Pak v nich zkusili pěstovat celkem 10 vybraných plodin: řeřichu setou, rukolu, rajče, ředkev, žito, merlík čilský známý jako quinoa, špenát, pažitku, hrášek a česnek.

První sklizeň plodů v půdě Marsu

Experiment dopadl z velké části úspěšně. Výsledky by nepotěšily asi jen Pepka námořníka, protože jedinou plodinou, která v simulovaných půdách nedokázala vytvořit jedlé části, byl špenát. Vyklíčit a růst ale dokázalo všech 10 druhů plodin. Podobné experimenty se simulovanými půdami cizích světů se uskutečnily i dříve, Wamelink a spol. jsou ale přesvědčeni, že jsou první, kdo v takovém experimentu sklízel plody.

TIP: Další sklizeň ve vesmíru: Astronauti si na ISS vypěstovali vlastní zeleninu

Pro vědce prý bylo velmi vzrušující, když viděli dozrávat první rajčata v simulované půdě Marsu. Byl to sice jen úvodní experiment, ale ukázal, jaké by mohlo být zemědělství v prvních koloniích na Měsíci a na Marsu. Je to další krok na cestě k udržitelným mimozemským zemědělským ekosystémům.

Vpád do Sovětského svazu znamenal i rozhodující podnět pro zrod zcela nových typů tanků, přestože faktem je, že těžký PzKpfw VI Tiger ve skutečnosti hodně čerpal z projektů, jež byly navrženy už před válkou. Jeho sériová produkce se rozběhla v červnu 1942. Doopravdy novou generaci obrněnců však představoval až střední PzKpfw V Panther, jenž sice nesl nižší číselné označení, ale první sériové kusy se k útvarům dostaly až v lednu 1943.

Image

Čtěte také

Jak vzniklo 25 000 panzerů? Výroba německých tanků za 2. světové války (1)

Vozidla nové generace 

Oba typy měly společné to, že jejich výroba nabíhala v horečném spěchu, takže kvalita prvních dodaných kusů ani zdaleka neodpovídala požadavkům, což se poté dramaticky podepsalo na výsledcích počátečního bojového nasazení pantherů. Trvalo mnoho měsíců, než se podařilo nastolit odpovídající standard kvality, jenže to už průmysl třetí říše stále více trpěl leteckými útoky západních Spojenců. Americké i britské bomby ničily továrny a zabíjely dělníky, a proto se v dodávkách objevovaly výpadky a některé série tanků dlouho čekaly na dokončení, protože chyběly součástky od subdodavatelů.

Spojenecké nálety například zničily 600 Tigerů II uprostřed výroby. Říše na nálety reagovala decentralizací výroby, rozmísťované do stále většího počtu závodů, což ale zase kladlo velké nároky na dopravu ke konečné montáži. Vedle toho se Wehrmacht začínal chovat racionálněji, pokud jde o počet dodávaných variant, a snažil se hodně redukovat do té doby až absurdní typovou rozmanitost.

Objevovaly se nové verze obrněnců, které byly optimalizovány pro „nouzové“ podmínky, což odrážely jednodušší tvary či snížené počty dílů, například u PzKpfw IV Ausf. J. Právě „čtyřka“ se měla stát i obětí redukcí, když Hitler v červnu 1944 hodlal zcela zastavit její dodávky ve prospěch obrněnců Panther a Tiger a stíhačů tanků Jagdpanzer IV. Zvedl se však velký odpor důstojníků, kteří trvali na tom, že se takový efektivní „tahoun“ jako PzKpfw IV musí dále dodávat, protože panthery a tigery se nikdy nepodaří vyrábět v adekvátním množství. 

Kvantita především 

Začátek a průběh výroby typů Panther a Tiger lze použít jako dokonalé ukázky toho, jak se lišila produkce v Německu od procesů v USA a SSSR. Němci sázeli primárně na vysokou kvalitu tanků, která měla překonat početní převahu Spojenců, jenže nakonec to byla právě kvantita americké a sovětské produkce, co slavilo úspěch. Pro Spojené státy i Sovětský svaz bylo typické využití pásového montážního systému, kompletně převzatého od automobilových závodů.

Ostatně největší americká zbrojovka v Detroitu vznikla v podstatě na bázi automobilky a největší sovětský závod v Čeljabinsku (kterému se říkalo „Tankograd“) čerpal i z prací amerických inženýrů, kteří pomáhali budovat sovětský průmysl. Navzdory tomu však přístupy Američanů a Sovětů nebyly zcela stejné. Američané mohli na produkci vynakládat obrovské finance, díky čemuž provozovali špičkové lisy, obráběcí stroje a další zařízení, a tak navzdory masové produkci zůstávaly tanky dodávané armádě kvalitní.

Cena tanku

Sovětští dělníci pracovali v daleko horších podmínkách a neměli k dispozici moderní nástroje, takže se vysoké kvality dalo dosáhnout jen těžko, ale sovětský přístup o ni ani neusiloval. Tanky a jiné zbraně se vyráběly s ohledem na kalkulovanou životnost, počítající se zpravidla v měsících či týdnech, přímo v boji pak maximálně v hodinách.

Právě to umožnilo Sovětům vyprodukovat asi 55 000 tanků T-34, kdežto americké zbrojovky dodaly 50 000 strojů M4 Sherman. Jen těchto dvou hlavních typů tudíž dohromady vzniklo zhruba čtyřikrát více, než kolik Němci vyrobili všech svých tanků. Velkou vypovídací hodnotu mají rovněž časové a finanční náklady na produkci, jelikož na jeden sherman bylo třeba asi 10 000 člověkohodin (čas odpovídající práci průměrného pracovníka po dobu jedné hodiny) a cena činila asi 115 000 říšských marek, zatímco PzKpfw VI Ausf. B vyžadoval až 300 000 člověkohodin a stál okolo 800 000 marek.

Image

Čtěte také

Jak vzniklo 25 000 panzerů? Výroba německých tanků za 2. světové války (3)

Žijeme v době, která již jenom vzpomíná na zlatou éru antibiotik, kdy bylo možné v pohodě vyléčit valnou většinu bakteriálních infekcí. Dnes se stále častěji objevují rezistentní infekce, a týká se to bohužel i běžných a přitom obtížně léčitelných bakterií. Jednou z nich je helikobakter, což je velice rozšířená bakterie, zodpovědná za žaludeční vředy i rakovinu žaludku.

Léčba infekce v žaludku je už tak velmi komplikovaná a často vyžaduje dlouhodobé užívání více různých léků. Evropský tým nedávno zjistil, že lékaři musí počítat i s tím, že stále větší počet infekcí helikobaktera je rezistentních vůči používaným antibiotikům. Za posledních 20 let se jejich proporce více než zdvojnásobila.

TIP: Nepříznivý vývoj: Mezi dětmi je mnoho infekcí rezistentních vůči antibiotikům

Výzkum se zaměřil na více než 1 200 pacientů z 18 evropských zemí s infekcí žaludeční bakterie. V roce 1998 jich bylo rezistentních vůči antibiotikům 9,9 procent. V loňském roce činil podíl rezistentních infekcí helikobaktera už 21,6 procent. Nejvyšší podíl těchto infekcí byl nalezen v jižní Itálii (39.9 procent), Chorvatsku (34,6 procent) a Řecku (30 procent). Podle odborníků se v těchto zemích hojně používají antibiotika proti virózám, což je nejen zbytečné, ale v některých případech i zdraví škodlivé.

Hon na pravěkou DNA nezpopularizovali vědci, nýbrž americký spisovatel Michael Crichton, když v roce 1990 vydal román Jurský park. Ještě než se kniha dostala ke čtenářům, koupil práva na zfilmování příběhu o oživlých dinosaurech Steven Spielberg a natočil kultovní kasovní trhák.

Hlavní zápletku, tedy izolaci dinosauří DNA ze zbytků krve v útrobách komára dochovaného v jantaru, si Crichton tak úplně nevymyslel. Inspiroval se pokusy badatelů, kteří se už v 80. letech snažili získat dědičnou informaci vyhynulých organismů, přičemž mnozí upřeli pozornost právě k DNA pravěkých tvorů.

Jako z Jurského parku

Poprvé získali zlomky „dávné“ DNA američtí genetici pod vedením Allana Wilsona, kteří ji izolovali ze 150 let staré kůže muzejního exponátu vyhubené zebry kvagy. Následovaly pokusy s izolací DNA z ostatků organismů dochovaných v jantaru. Vědci předpokládali, že zkamenělá pravěká pryskyřice dědičnou informaci chrání před rozkladem a že její studium nabídne dosud netušené pohledy na evoluci pozemského života. První vlaštovky na sebe nenechaly dlouho čekat: Hned několik laboratoří hlásilo, že z fosilií v jantaru získaly fragmenty DNA pravěkého hmyzu. A když se podařilo izolovat její zlomky z dinosauřích kostí, zdálo se, že Crichtonův Jurský park ožívá.

Jenže jásot byl předčasný. Tehdejší metody molekulární genetiky nedokázaly odlišit DNA dávného vzorku od náhodného znečištění a jako „pravěkou“ detekovaly dědičnou informaci ze současnosti: Někdy pocházela od mikrobů, jindy od lidí, kteří přišli s materiálem do styku. Další experimenty odhalily, že se DNA ve fosiliích rychle rozkládá a ani za optimálních podmínek nevydrží déle než milion let. Dědičná informace ze zkamenělin dinosaurů, kteří žili před více než 65 miliony roky, je tedy pro vědu nenávratně ztracená.

Od snu k DNA mumií

Rozčarování z předčasného nadšení nad dávnou DNA netrvalo dlouho. Vědci se soustředili na pátrání po dědičné informaci pravěkých lidí, protože ta má reálnou šanci na přežití. K průkopníkům na daném poli, označovaném někdy jako paleogenetika, patří švédský genetik Svante Pääbo působící v lipském Max-Planck-Institutu. Syn estonské emigrantky a švédského laureáta Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu se odmalička zajímal o historii a toužil po dráze egyptologa. Nakonec však následoval svého otce, vystudoval medicínu a věnoval se molekulární biologii.

Dětský sen o výzkumu egyptských mumií však Pääba neopustil a mladý genetik vynaložil na jeho splnění obrovské úsilí. V rámci doktorátu sice studoval genetiku virů, ale po nocích pracoval na analýze DNA z balzamovaných ostatků starých víc než dvě tisíciletí. Vzorky tkáně z mumifikovaného dítěte mu opatřil jistý penzionovaný egyptolog ze sbírek muzea nacházejícího se za tehdejší železnou oponou ve východním Berlíně.

Mamutí genom

Výsledky Pääbových „nočních směn“ zveřejnil prestižní týdeník Nature a mladý vědec se stal přes noc světovou celebritou. Nic se na tom nezměnilo, ani když později sám závěry své studie zpochybnil a připustil, že izolovaná dědičná informace nemusí patřit staroegyptskému dítěti: Je docela pravděpodobné, že náleží někomu, kdo s mumií manipuloval relativně nedávno. Možná je to Pääbova vlastní DNA z buňky kůže, jež se nalepila na vzorek zkoumané tkáně.

Aby se Svante vyhnul dalším podobným omylům, rozhodl se přesedlat na výzkum dědičné informace pravěkých zvířat. Izoloval její úlomky z fosilie obřího lenochoda žijícího v Americe před 12 tisíci lety, zkoumal DNA z ostatků mamutů dochovaných ve věčně zmrzlé půdě i vyhubených tvorů, například novozélandských ptáků moa či vakovlků tasmánských. Snu o výzkumu staré lidské dědičné informace se však odmítal vzdát.

Špatné odhady genetiků

Šestadvacátého června 2000 bylo oznámeno hrubé přečtení lidského genomu. „Den G“, jak se tomuto milníku v historii genetiky někdy přezdívá, měl poněkud trpkou příchuť. Vědci si od přečtení našeho genomu slibovali, že z něj pochopí, čím se Homo sapiens vydělil z živočišné říše, čemu vděčí za svou výjimečnou inteligenci, kulturu a civilizaci. Ukázalo se však, že ani molekulární genetici neměli o genomu člověka reálnou představu. 

Při uzavírání sázek na celkový počet genů, jež obsahuje, běžně tipovali zhruba 80 tisíc a výjimkou nebylo ani 120 tisíc genů. Z prvního kompletně přečteného genomu jich ovšem na badatele „vykouklo“ necelých 23 tisíc. Nápadně přitom připomínaly geny myší a od těch šimpanzích se lišily ještě méně. Co tedy dělá člověka člověkem? Zcela jistě to má vepsáno v dědičné informaci. Jenže kde?

Odpověď se rozhodla hledat i americká firma 454 Life Sciences, neboť v té době disponovala nejpokročilejší technologií na „čtení“ DNA. Její experti byli přesvědčeni, že mají v rukou natolik výkonné a spolehlivé „čtečky“ dědičné informace – DNA sekvenátory, aby jejich pomocí dokázali rozlousknout i podstatně tvrdší oříšek, než jaký představuje čtení dokonale zachovaných molekul dědičné informace izolovaných z buněk člověka.

Skládka starých genů

„Pokud bychom našli schopného genetika, vybavili bychom mu laboratoře tak, aby se mohl pokusit o přečtení kompletní DNA neandertálců,“ spřádali plány šéfové 454 Life Sciences. V roce 2006 přešla firma od slov k činům a iniciovala projekt The Neanderthal Genome Project. A do čela postavila nejpovolanějšího z povolaných – Svanteho Pääba. Ten viděl v genetických odlišnostech druhu Homo sapiens a neandertálců klíč k pochopení výjimečného postavení lidstva v živočišné říši.

Obtížnost úkolu se ukázala v plné síle, když se Pääbo a jeho tým pokusili izolovat DNA z kousku pažní kosti prvního vědecky popsaného neandertálce, nalezeného v létě roku 1856 v německém Neanderově údolí. Z dvojité šroubovice DNA zůstal v kostech jen genetický šrot – zlomky, z nichž se kompletní genom poskládat nedal.

Mezidruhová bokovka

Naštěstí dostal Pääbo druhou šanci v podobě kousků kostí neandertálců objevených v chorvatské jeskyni Vindija, z nichž se přece jen podařilo izolovat DNA v lepším stavu. Ani pak ovšem problémy nekončily, protože zhruba 80 % této dědičné informace nepatřilo neandertálcům, nýbrž bakteriím namnoženým v rozkládající se neandertálské mrtvole. Vědci museli záplavu dat ze sekvenátorů od bakteriálního balastu očistit. Když jim zbývala jen DNA pocházející od člověka, vyvstala před nimi další komplikace: Některé úseky se až příliš podobaly částem dědičné informace současných lidí.

Že by se do vzorků přimíchala dědičná informace z buněk archeologů či genetiků? Při srovnávání s DNA dnešního člověka si však vědci všimli jisté zvláštnosti – genetická informace získaná z neandertálských kostí se částečně shodovala se současnými Evropany a Asijci, nicméně tyto shodné úseky zcela chyběly v DNA dnešních obyvatel subsaharské Afriky. Pääbo a jeho spolupracovníci provedli bezpočet ověřovacích experimentů a nakonec měli pro záhadu šokující vysvětlení: Usvědčili pravěké lidi Homo sapiens z křížení s neandertálci!

Image

Čtěte také

Dědictví pravěkého sexu (2): Kolik nám toho předali neandertálci ze své DNA?

Není žádným tajemstvím, že lidé s nadváhou mívají obtíže s dýcháním. Odborníci si ale doposud mysleli, že je to důsledek vnějšího tlaku tělního tuku na plíce. Teď se ale ukazuje, že příčina může být úplně jiná a poměrně překvapující. Australští vědci totiž zjistili, že se obézním lidem nebo i lidem s nadváhou může tuk ukládat přímo v plicích. Mohl by s tím souviset i známý vztah mezi obezitou a astmatem.

Badatelé k tomuto závěru, který mění dosavadní představy o nadváze a obezitě, dospěli díky pitvám 52 lidí. 16 z nich zemřelo na astma, 21 mělo astma, ale příčina jejich smrti byla jiná a 15 zemřelých nikdy nemělo příznaky astmatu. Výsledky pitev jasně odhalily těsnou závislost obsahu tuku v plicích na indexu tělesného hmotnosti BMI. Čím větší nadváhou lidé trpěli, tím více měli v plicních tkáních tuku. 

TIP: Obezita zabíjí: S nadváhou souvisí 40 procent případů rakoviny v USA

Nejde přitom jen o pouhou přítomnost většího množství tuku. Australský tým zjistil, že zvýšený obsah tuku mění normální strukturu dýchacích cest. Co je ještě horší, tento tuk přispívá ke vzniku zánětů v plicích, které mohou vést k velmi vážným zdravotním problémům. Nový objev přináší další pádný argument pro to, aby se lidé snažili udržet svoji tělesnou váhu v rozumných mezích.