Když má policista podezření, že řidič požil alkohol, obvykle použije alkohol tester. Ten mu ukáže, kolik má řidič alkoholu v dechu. V případě marihuany ale to tak jednoduché není. 

Američtí vědci a inženýři vyvinuli zařízení, které funguje podobně jako alkohol tester, v dechu testovaného řidiče ale nezjišťuje alkohol, nýbrž THC, hlavní psychoaktivní složku marihuany. Prototyp THC testeru pracuje přesněji a spolehlivěji, než dřívější podobná zařízení. Využívá k tomu nanotechnologii a rovněž i umělou inteligenci. 

TIP: Nový výzkum: Po legalizaci klesá spotřeba marihuany u teenagerů

Klíčovou součástí THC testeru je soustava uhlíkových nanotrubiček. Když se do nanotrubiček dostanou látky z dechu testované osoby, dojde ke změně jejich elektrických vlastností. Umělá inteligence zařízení tyto vlastnosti analyzuje a dokáže zjistit, zda je v dechu osoby přítomný THC a v jakém tam je množství. Zatím jde o prototyp, v dohledné době by ale měl být THC Tester k dispozici na trhu.

Když v říjnu 2014 publikoval vedoucí Laboratoře planetární geodynamiky NASA Herbert Frey jeden z nových objevů týkajících se našeho nejbližšího kosmického souseda, prohlásil: „Měsíc nás nepřestává překvapovat.“ V jedné větě tak shrnul vše, co lunární vědci zažívají v poslední dekádě. Díky flotile automatických sond a stále se zpřesňujícím analytickým metodám dnes víme, že Měsíc představuje mnohem zajímavější těleso, než jsme předpokládali. Pojďme si tedy přiblížit některé z největších hádanek, jež jeho výzkum aktuálně provázejí.

1. Krátery a zase krátery

Přivrácená strana Měsíce musela být v minulosti víc zahřátá než odvrácená.

Kdybychom měli vybrat jediné slovo, jímž bychom Měsíc vystihli, pak by jistě znělo „krátery“. Povrch našeho vesmírného souputníka totiž představuje skvělou „rezervaci“ stop po dopadech velkých těles. Na Zemi se do dávných kráterů zařezávají koryta řek, ohlazují je prudké lijáky, pohřbívají je oceány či nově vznikající pohoří. Na Měsíci žádný z těchto vlivů nepůsobí. I stovky milionů let staré krátery tak na jeho povrchu přetrvávají bez větší úhony, a my proto můžeme nahlédnout hluboko do historie utváření lunární krajiny.

Díky americké sondě Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která už od roku 2009 nepřetržitě mapuje měsíční povrch, získali vědci obrovské množství dat a také dosud nejdokonalejší mapy Měsíce, včetně velmi přesné představy o počtu a rozmístění tamních kráterů. Víme například, že přesně 5 185 z nich měří přes 10 km. Nejde však jen o suchopárné statistiky. 

Velmi zajímavá je například studie, jež se zabývá rozmístěním skutečně velkých kráterů, s průměrem nad 200 km (tzv. impaktních pánví): Jasně totiž ukazuje, že na přivrácené straně Měsíce se jich nachází víc než na odvrácené. Vědecký tým pod vedením Katariny Miljkovićové z Pařížského institutu fyziky Země vysvětluje zmíněnou skutečnost tím, že přivrácená strana musela být v dávné minulosti víc zahřátá než odvrácená. Na silně zahřátém povrchu vznikají totiž při dopadu kosmického projektilu mnohem větší struktury, než kdyby byl povrch zcela ztuhlý. Otázkou zůstává, co zahřátí přivrácené strany způsobilo: Uvažuje se mimo jiné o záření z ještě rozžhavené mladé Země nedlouho po vzniku Měsíce.

2. Opravdu velká pánev

Nejrozsáhlejší zmagnetovaná oblast leží v obří impaktní pánvi.

Na Měsíci se nachází jedna z vůbec největších impaktních pánví v celé Sluneční soustavě, a přitom před námi zůstávala dlouho skryta. Dokonce ještě v dobách, kdy se po lunárním povrchu procházely posádky Apolla, se o existenci této gigantické struktury jen spekulovalo. Centrum obří stopy po dopadu planetky se totiž nachází na odvrácené straně Měsíce. Navíc se jedná o velmi starý útvar, který postupně překrylo mnoho dalších impaktů, takže na běžných snímcích nijak nevyniká. 

Definitivní potvrzení existence obrovské struktury, jež dostala označení Jižní pól – Aitken (South Pole-Aitken, zkráceně SPA), přišlo až v roce 1990, kdy kolem Měsíce proletěl automat Galileo. Skutečný rozsah pánve pak pomohla odhalit výšková měření sondy Clementine v roce 1994. Na topografických mapách se objevil gigantický útvar o průměru 2 500 km a hloubce 12 km. Přítomnost pánve SPA prozrazují i mapy zastoupení různých chemických prvků. Zdá se, že tamní materiál tvoří horniny vyvržené impaktem ze středních částí měsíční kůry, jejich skutečnou povahu však pomohou odhalit až analýzy vzorků v rámci budoucích vědeckých výprav. 

Poslední dobou ovšem tato pánev odborníky zajímá i z jiného důvodu. Měsíc nemá globální magnetické pole, ale pouze místní „zmagnetované“ anomálie. A největší z nich se nachází právě v severní části pánve SPA. Proto se spekuluje, zda za vznikem ohromného útvaru nestál dopad planetky tvořené převážně železem. Její rozměr se přitom odhaduje na 200 km, což by znamenalo přísun tak velkého množství železa, že by při rovnoměrném rozšíření po celém lunárním povrchu vytvořilo souvislou „pancéřovou“ vrstvu silnou 14 m!

3. Je Měsíc mrtvý?

Na Měsíci „spícím“ už dvě miliardy let se nacházejí velmi mladé geologické útvary.

Největší rozruch, pokud jde o otázku nedávné aktivity Měsíce, vzbuzuje v posledních letech struktura označovaná jako Ina. Nevelká propadlina o průměru 2,9 km a hloubce jen 30 m vědce poprvé zaujala na fotografiích, které z oběžné dráhy pořídila posádka Apolla 15 už v roce 1971. Útvar se nachází v Jezeře štěstí a nepřipomíná nic, co jsme dřív z Měsíce znali. Vypadá spíš jako dílek mandarinky než jako lunární kráter, a navíc působí velmi zachovale. Z multispektrálních snímků oblasti pak vědci zjistili, že dno struktury muselo vzniknout před méně než 50 miliony let, což je z hlediska stáří Měsíce zcela nedávno! 

Mořské kapsy

Nejpádnější důkazy, že je Ina velmi mladým měsíčním útvarem, přinesly snímky vytvořené sondou LRO. Na detailních záběrech totiž struktura vypadá, jako by do lunárního světa vůbec nepatřila. Zvláštní také je, že se na 8 km² lávové výplně nacházejí pouze dva impaktní krátery s průměrem nad 30 m. Zmíněná skutečnost svědčí o tom, že je tamní povrch opravdu mladý a bombardování drobnými meteoroidy ho ještě nestačilo obrousit. 

Díky záběrům ze sondy LRO odborníci rovněž zjistili, že Ina nepředstavuje ojedinělý případ: Objevili už asi 70 struktur s průměrnou velikostí kolem 0,5 km, které dostaly neformální označení „nepravidelné mořské kapsy“. A podle posledních studií vědeckého týmu vedeného Peterem Schultzem z Brown University mohlo v těchto místech dojít v geologicky nedávné době k výstupům vulkanických plynů z podpovrchových rezervoárů Měsíce. Tyto dozvuky sopečné činnosti by mohly probíhat zvlášť v oslabených částech měsíční kůry na okrajích velkých impaktních pánví – a Ina se v jedné takové lokalitě nachází: konkrétně na okraji pánve Imbrium. Útvary typu Ina tak mění naše představy o nedávné aktivitě souputníka Země. Původně se totiž vědci domnívali, že poslední záchvěvy vulkanické činnosti zažil Měsíc už před miliardou let.

4. Dvě tváře luny

Na odvrácené straně našeho souputníka téměř chybějí tmavá lunární moře.

Odvrácenou polokouli souputníka Země lidé poprvé spatřili až na snímcích pořízených sovětskou sondou Luna 3 v říjnu 1959. Přestože byly první fotografie zcela neznámé krajiny velmi nekvalitní, vzbudily mezi odborníky značné pozdvižení. Ukázalo se totiž, že tmavá měsíční moře, jež tvoří 31,2 % povrchu přivrácené strany, na opačné hemisféře téměř chybějí – pokrývají jen 2,6 % tamního povrchu.

Čedičová výplň moří se soustřeďuje především do velkých impaktních pánví neboli pozůstatků po dopadech planetek. Mohlo by se tedy zdát, že pánve a jejich vulkanické výplně vznikly najednou. Z datování měsíčních hornin ovšem vyplývá, že se jejich stáří liší až o stovky milionů let! Zalití impaktních pánví čedičovými lávami se proto přisuzuje spíš narušení měsíční kůry řadou hlubokých trhlin, podél nichž pronikalo magma v době vulkanické aktivity snáz k povrchu. A v tom také tkví pravá příčina absence moří na odvrácené straně našeho souputníka! 

Dokončení: Stále tajemný Měsíc: Největší hádanky lunárního výzkumu (2.)

Dřívější mise (například Apollo) i ty novější (GRAIL) potvrdily, že je kůra na odvrácené polokouli Měsíce zhruba dvakrát mocnější než na přivrácené straně. Magma by se tam tudíž k povrchu dostávalo obtížněji. Zbývá zodpovědět otázku, proč je kůra na odvrácené hemisféře silnější. A zdá se, že i tuto záhadu dnes geologové dokážou vysvětlit… 

Obecně lze říct, že armády od současné generace vrstveného pancéřování očekávají odolnost vůči starším typům pancéřovek a podkaliberní munici ráže 90–100 mm, což vyžaduje sílu „sendviče“ 200–300 mm. To znamená také velkou hmotnost, pro kterou lze vrstvený pancíř umístit jen v partiích tanku s nejvyšší prioritou ochrany. 

Předchozí část: Od oceli k antiraketám: Jak funguje ochrana tanků? (1)

Další vývoj počítá s využitím materiálů, jež by při stejné odolnosti dosahovaly asi poloviny váhy stávajících pancířů. Může jít třeba o plastovou výplň mezi deskami z titanu nebo plně kompozitový pancíř bez kovu, kdy prostor mezi deskami z lisovaných aramidových vláken vyplní tvrzený polymer na bázi křemíku a uhlíku. Vzhledem k všeobecnému utajení některé stroje dost možná už takové komponenty nesou.  

Akce a reakce

Výše popsaná ochrana se řadí mezi takzvané pasivní metody, které se stále častěji doplňují aktivními prvky. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco pasivní komponent „čeká“ na zásah a snaží se mu odolat, aktivní systém má střelu zničit dříve, než se obrněnce dotkne. Nejprve se do služby dostal jakýsi mezistupeň, tedy poloaktivní pancéřování zvané též reaktivní či dynamické (anglicky ERA – Explosive Reactive Armor).

Reaktivní pancíře využívají různé technologie, nicméně jejich společný jmenovatel spočívá v principu akce–reakce – pancéřování totiž při nárazu  generuje protisílu, která náboj zneškodní. Zasažený blok je zastavením střely zničen a mechanici ho posléze musejí nahradit prvkem stejného tvaru. Nejčastěji má dynamické pancéřování podobu kovových pouzder se slabou trhavinou, která po zásahu kumulativní municí exploduje. Energie výbuchu i odmrštěné kovové desky oddálí střelu od vozidla a naruší homogenitu paprsku, který pak nemá sílu probít vrstvený pancíř.

Dynamická ochrana

S reaktivním pancéřováním přišel jako první Izrael, jenž ho roku 1982 za libanonské války odzkoušel na tancích M60. Největšího rozmachu však tyto systémy dosáhly v SSSR a Rusku, kde se konstruktéři reaktivními bloky snažili kompenzovat nedostatečnou odolnost základního pancíře. V roce 1985 se na T-80U objevil systém Kontakt-5, který představuje vůbec první typ takzvané těžké dynamické ochrany.

Vyznačuje se výjimečnou účinností i proti podkaliberním průbojným střelám. Rozdíl oproti běžnému systému ERA spočívá v tom, že obě kovové desky tvořící pouzdro se dají do pohybu až v okamžiku, kdy náboj proniká skrz ochranný blok. Poté doslova uříznou přední i zadní část střely, naruší její strukturu a vychýlí ji ze směru. Podle některých zdrojů tvoří Kontakt-5 ekvivalent asi 300 mm oceli. Tuzemské fanoušky může těšit, že mezi nejlepší systémy této kategorie bývá řazen pancíř DYNA-72 vyráběný v ČR pro tanky T-72M4CZ, jimž kryje čelo a boky korby i čelo a strop věže. 

Raketou proti raketě 

Plně aktivní ochrana obrněnců zvaná APS (Active Protection Systems) se dělí na dvě skupiny podle způsobu, jímž protitankovou střelu zneškodňuje. Systémy „soft kill“ patří z technického pohledu mezi rušiče, které řízenou munici „zmatou“ nebo naruší její navádění. Prostředky typu „hard kill“ ji fyzicky ničí zásahem. Prim i tentokrát dlouho hráli ruští inženýři, jejichž nejznámější „měkký“ komplet nese název Štora-1 a používá se na T-80 a T-90 či ukrajinských T-84.

Jakmile systém zjistí, že obrněnec je ozářen laserovým paprskem, spustí se zadýmovací granátomety a vytvoří kolem tanku neproniknutelnou clonu. Další stupeň ochrany sestává z infračervených zářičů proti raketám s poloautomatickým naváděním. Generují klamné stopy, které matou autopilota střely a následně pomocí vysílaných povelů dokážou raketu odklonit. Kromě ruských tanků se podobné soupravy uplatňují třeba u izraelských strojů Merkava 4 či francouzských leclerců.

Ruský drozd

Indické T-90S podle některých zdrojů nesou vylepšený model Štora-2 s detektorem radarového záření, jehož vývojem konstruktéři reagovali na rozšíření raket naváděných radary s milimetrovými vlnovými délkami. Pokud taková střela tank zaměří, odpálí systém granáty plné kovových částic, jež radarové paprsky odstíní.  

Také v oblasti „hard kill“ kompletů stanovili standard Rusové, kteří vytvořili hned dvě modelové řady. Jako první spatřil světlo světa Drozd, jehož první verze se roku 1983 objevila na experimentální verzi T-55, v 90. letech přišel modernější komplet Arena. Oba fungují na podobném principu, kdy milimetrový radiolokátor sleduje okolí a pátrá po podezřelých objektech. Jako protitankovou střelu vyhodnotí předmět, jenž se ocitne v kratší vzdálenosti než 50 m a směřuje přímo k tanku rychlostí 70–700 m/s. Z bloků na věži se odpálí antiraketa, která u drozdu míří přímo proti střele a u areny nad ni, aby ji zničila mračnem střepin. Od zjištění po likvidaci střely uplyne maximálně 0,4 vteřiny. 

Prověřeno v boji 

Přes slibné výsledky systému Drozd se záhy ukázaly i jeho slabiny – neschopnost radaru včas odhalit všechny hrozby a přílišné vedlejší ztráty na vlastní technice způsobené explozí antirakety. Pokročilé systémy APS v posledních letech zavádějí též další země. Izrael vlastním kompletem Trophy vybavuje od roku 2010 nejen tanky Merkava 4, ale i obrněné transportéry Namer.

TIP: Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

Výrobek společnosti Rafael pracuje na podobném principu jako ruské systémy, přičemž dokáže vozidlo ochránit i před současným útokem z více směrů a eliminovat účinek reaktivních granátometů (RPG), protitankových řízených střel i kumulativní tankové munice HEAT. Své kvality už potvrdil v boji, kdy při střetech s hnutím Hamás ochránil merkavy před poškozením pancéřovkami RPG-29 či střelami Metis. O kvalitách kompletu Trophy svědčí fakt, že roku 2018 se jím své abramsy rozhodla vybavit i US Army. Američané tak zřejmě zastavili vývoj vlastního systému Quick Kill s obdobnými parametry, ovšem vyšší cenou. 

Výzkumníci Margaret Couvillonová a Roger Schürch z Virginia Polytechnic Institute and State University publikovali v dubnu výsledek své studie v magazínu Animal Behaviour kde tvrdí, že se jim podařilo popsat univerzální kód umožňující dešifrovat komunikaci včel. Nejedná se však o řeč v našem slova smyslu, ale spíš o odkrytí významu charakteristického včelího vrtivého pohybu, který se označuje také jako osmičkový tanec.

Včelí esperanto 

Pokud včela medonosná najde nový zdroj nektaru, zatančí typický taneček, aby upozornila kolegyně. Pro tyto příležitosti existuje dokonce před vstupem do úlu jakýsi „taneční parket“. Některé prvky pohybu sdělují podrobnosti o zdroji potravy: Například jeho délka koresponduje se vzdáleností od úlu a úhel těla tanečnice vzhledem ke slunci označuje správný směr. 

Badatelé z Virginia Tech si všimli, že včely, jež komunikují ohledně stejného zdroje nektaru, občas svoje tanečky pozměňují. Rozhodli se proto zjistit, jak velký mají zmíněné odlišnosti vliv na nalezení potravy.

TIP: Když němé tváře mluví: Lidskou řeč umí napodobit sloni, běluhy nebo tuleni

V rámci studie zkoumali 85 označených včel medonosných ze tří různých úlů a ukázalo se, že komunikační systém funguje univerzálně: Neváže se na poddruh ani konkrétní lokaci. Jinými slovy by „včela z Anglie pochopila kolegyni z Virginie a našla by zdroj potravy stejným způsobem s podobnou úspěšností“. Obecně platný kód má přitom nezměrný význam nejen z hlediska vědy, ale rovněž ekologie – hrozba vymírání včel, jež opylují plodiny nezbytné pro člověka, totiž stále narůstá. 

Počátky Velké Moravy se datují k roku 833, kdy se v pramenech poprvé objevuje postava knížete Mojmíra I., jenž tohoto roku ovládl vedle Moravy také Nitranské knížectví. O sto let později došlo k vraždě přemyslovského knížete Václava, vládnoucího ještě stále malému kmenovému knížectví kolem Prahy. Rozhodně nelze hovořit o nějaké přímé kontinuitě v existenci těchto dvou celků, přesto tu však jsou jisté souvislosti, jež pomáhají objasnit samotné počátky vlády Přemyslovců. V prvé řadě to byl poměr k Východofrancké říši, nejmocnější politické entitě ve střední Evropě a následně nezbytný atribut raného středověku, postupující christianizace pohanských kmenů. 

Preventivní křest

Pokud nebudeme brát v potaz dřívější kusé zmínky o válečných akcích, které proti českým kmenům vedl Karel Veliký na počátku 9. století, upozornili na sebe čeští velmoži na přelomu let 844 a 845 natolik významně, že si to vyžádalo letopiscův zápis: „Ludvík čtrnácti z (celkového počtu) knížat Čechů, kteří žádali o přijetí křesťanského náboženství, vyhověl a v oktávě Epifanie je přikázal pokřtít.“

Co tento zápis ve Fuldských análech konkrétně znamená? Roku 831 došlo k pokřtění Moravanů. Východofrancká říše patřila ke křesťanským zemím již delší dobu. Dosud pohanské kmeny v české kotlině se tak ocitly v kleštích mezi říší velkomoravskou a východofranckou a musely se tak více obávat možného útoku z obou stran.

Česká knížata pochopila závažnost situace po roce 843, kdy se Francká říše rozdělila na tři části, a východ získal Ludvík II. Němec. Ten v duchu politiky svého děda Karla Velikého a otce Ludvíka I. Pobožného aktivně vstoupil do poměrů ve slovanských zemích za Labem a Dunajem, aby ochránil hranici vlastního státu. Proto se roku 844 vypravil proti slovanským Obodritům, aby zdejší knížata uvedl v závislost na říši a zabránil jejich spojení s vikinskými Dány. Jistě nebyla náhoda, že se krátce po této akci, na samém sklonku roku 844, rozhodli čeští předáci k  preventivnímu kroku. Inspirací k tomu se jim nepochybně stal právě křest Moravanů. Aniž by česká knížata kdokoliv čekal, objevila se na přelomu let 844 a 845 v Řezně u Ludvíkova dvora s žádostí o křest. Zaskočený král tedy přikázal knížata pokřtít, k čemuž došlo 13. ledna 845.

Pod tlakem říše 

Čeští velmoži věřili, že je křest ochrání před vojenským vpádem východofranckého krále a patrně též v to, že nebudou muset obnovit poplatnost říši. Ludvík II. Němec je ale velmi brzy vyvedl z omylu. V srpnu 846 vojensky intervenoval na Moravě, aby zabránil snahám zbavit se závislosti na říši a dosadil Moravanům nového knížete Rostislava, synovce Mojmírova. Tak to alespoň líčí francké prameny. Pak se obrátil do Čech, kde chtěl demonstrací vojenské síly Čechům připomenout jejich staré závazky vůči říši, tedy zejména odvádění tributu, což evidentně nebylo v Řezně dořešeno. Z pohledu krále totiž přijetí křesťanství znamenalo automatické podřízení se říši a tedy i přijetí starých závazků. 

Podle Bertinských análů se však napadení Čechové bránili a královskému vojsku způsobili citelné ztráty. Zaskočený král se tak sice musel stáhnout zpět do Bavorska, ale čeští velmoži pochopili, že přijetí křtu nemá ani zdaleka očekávaný efekt a vrátili se zpět k původní pohanské víře. Snahy o mírové soužití s Východofranckou říší skončily.

V závislosti na Moravě

Deset let po neúspěšném tažení do Čech se Ludvík II. znovu pokusil přivést české kmeny pod kontrolu. Tomuto tažení předcházela výprava na Moravu, ale tam ho Rostislav porazil, a proto předal moravské záležitosti synu Karolomanovi a sám se obrátil na sever, aby řešil otázku Srbů a Čechů. Vpád do Čech roku 856 byl nečekaný, králi však vítězství nepřinesl. Bertinské anály uvádějí, že ztratil větší část svého vojska, a podle Fuldských análů si aspoň podrobil některá česká knížata. Vojenské akce v dalších letech pak již namířili Frankové zejména proti Rostislavově říši. Například roku 869 král vyslal silné vojsko, aby zlomilo Rostislavovu moc. Tehdy se poprvé dozvídáme o existenci Svatopluka, proti němuž král vyslal samostatnou armádu. Došlo na plenění Moravy, ne však k porážce. Na to již byla Morava příliš silná.

Téhož roku však došlo ještě k jedné události, totiž ke změně moravského vládce. Svatopluk Rostislava zrádně zajal, vydal králi a sám se pak ujal vlády. Původně jako králův vazal, ale vzápětí se proti říši obrátil a roku 871 rozdrtil její vojsko. V následujících letech uštědřil Frankům tolik porážek na moravském i říšském území, že Ludvíkovi nezbylo nic jiného, než požádat Moravany o mír. Naopak Svatopluk se během jednání zasadil o to, aby král propustil z žaláře biskupa Metoděje a vrátil ho pod jeho ochranu.

TIP: Osudová léta Mojmíra II.: Krize Velké Moravy a její pád

Teprve poté roku 874 potvrdily obě strany mír. Svatopluk pak jako schopný diplomat navázal spojenectví s kmeny v Čechách, což mimo jiné vedlo ke křtu přemyslovského knížete Bořivoje I. na moravském Velehradě před rokem 884. Po Bořivojově smrti roku 888 se pak Svatopluk stal svrchovaným vládcem nad Čechami. Teprve po jeho smrti o 6 let později a s nástupem knížete Spytihněva I., staršího z Bořivojových synů, se cesty Čech a Moravy rozešly.

Chcete zlepšit svou duševní pohodu? Mezinárodní tým vědců, v něm se na výzkumu významně podíleli i čeští odborníci, s jistou nadsázkou doporučuje následující postup:

1. Vypravte se na jihozápad USA či do severního Mexika, do oblasti řeky Colorado a najděte tam ošklivou, olivově zbarvenou ropuchu.
2. Sesbírejte sliz z kůže této ropuchy a usušte ho.
3. Zakuřte si ho.

Zní to jako rada indiánského šamana nebo nějakého šarlatána. Je ale založená na výzkumu, podle kterého postačí jediné šluknutí sušeného psychedelického slizu ropuchy coloradské, aby u dotyčného člověka vzrostla spokojenost se životem a naopak poklesla úzkost, stres a deprese. Vědci tímto výzkumem navázali na zkušenosti místních obyvatel, kteří využívají sliz ropuch k léčbě duševních obtíží.

TIP: Kouření psychedelického slizu americké ropuchy úspěšně zahání deprese

Halucinogenní sliz, který je vylučovaný žlázami na povrch kůže žáby, je součástí obrany těchto ropuch před predátory. Směs toxinů ve slizu obsahuje mimo jiné i alkaloid 5-methoxy-N,N-dimethyltryptamin, čili 5-MeO-DMT, který je zodpovědný za prakticky okamžité a velmi silné psychedelické prožitky. Výzkumu se zúčastnilo celkem 42 dobrovolníků z České republiky, Španělska a Nizozemí. Výsledky výzkumu prokázaly, že jediné zakouření tohoto slizu má dlouhodobé příznivé účinky na lidskou psychiku.

Jako aktivní galaktické jádro označují astronomové specifické uspořádání objektů v centru velké galaxie. Předpokládá se, že se v jádru všech rozměrných hvězdných ostrovů ukrývá černá veledíra – a aktivní galaxie nejsou výjimkou. V jejich případě však veledíru bezprostředně obklopuje akreční disk, obsahující plyn, prach a snad i větší částice.  Vzhledem k blízkosti materiálu disku k černé díře do ní zmíněná látka neustále padá, přičemž se prudce ohřívá a stává se zdrojem elektromagnetického záření: především na rentgenových vlnových délkách, ale i v jiných oborech.

TIP: Co bylo dřív: Galaxie, nebo černá díra?

V polárních oblastech pozorují astronomové mohutné výtrysky, které tvoří další zdroj elektromagnetického záření. Objem pohlceného materiálu pak přímo ovlivňuje množství uvolněného záření, jež tudíž může být značně proměnné. Podle úhlu pohledu na aktivní jádro klasifikujeme dané objekty jako Seyfertovy galaxie typu I a II, kvazary, blazary nebo typ BL Lacertae. 

Horské dráhy si obvykle spojujeme s rychlostí, křivolakými zatáčkami a hrůzu nahánějícími srázy. Horská dráha v japonském městě Okajamě jde v tomto směru tak trochu proti proudu. SkyCycle je totiž zřejmě nejpomalejší horskou dráhou na světě. Rozhodně to ale neznamená, že by jí chybělo vzrušení a maximální dávka adrenalinu.

TIP: Divoká jízda džunglí: V Malajsii vzniká nejdelší tobogán na světě

Horská dráha SkyCycle se nachází na kopci pokrytém zelení v zábavním parku Washuzan Highland. Pohon obstarávají sami jezdci – šlapáním do pedálů. Jízda na nikterak přehnaně stabilním vozíku ve výšce okolo 15 metrů nad zemí dokáže ale zrychlit tep nejednomu z návštěvníků, zvlášť když trochu zafouká. Kromě toho nabízí i ohromující výhled na okolní krajinu – japonské Vnitřní moře a nad ním se vinoucí Velký most.

Obyvatelé ekvádorské vesničky Ozogoche Alto vysoko v Andách hrdě pózují s mrtvými bartramiemi dlouhoocasými (Bartramia longicauda). To, co na první pohled vypadá jako dost morbidní zábava, je ve skutečnosti rituál uctívající duchy. Každý rok na konci září pokryjí stovky mrtvol těchto tažných opeřenců břehy jezera Ozogoche (čti Ozogoče). Místní je sbírají a pak je oslavují, protože věří, že se ptáci dobrovolně dali jako oběť apusům – tedy duchům posvátného jezera. Věří, že ptáci kvůli duchům páchají rituální sebevraždu.

Stále živá legenda

Zdejší šaman Raul Tenesaca má na věc jednoznačný názor: „Ptáci se obětují. Vracejí se z teplejších částí hor z východu. Oblétnou velký oblouk nad vrcholky hor a pak se vrhnou do jezera, kterému říkáme Makta Jan.“ Tradiční oslavy jsou na místní poměry velkolepé – lidé na počest mrtvých ptáků a jejich oběti tančí a zpívají písně. Nechybí pocty ve formě ovoce a ti odvážnější se vrhnou do ledových vod jezera, aby získali sílu na další rok a byli zdraví. 

Vesničané se nesnaží přijít na to, zda má smrt tažných ptáků nějaké jiné vysvětlení. Z jejich pohledu není co řešit – ptáci se zkrátka obětují. „Legenda je něco, co se vypráví. Já ale znám lidi, kteří sebevraždu ptáků viděli. Proto to není pověst, ale skutečnost,“ tvrdí jeden z obyvatel vesničky Miguel Marcatoma. Ornitologové se pochopitelně takovému vysvětlení zdráhají poddat. Navzdory tomu ale přiznávají, že hromadná úmrtí bartramií jsou zatím záhadou bez řešení. 

Žádné nemoci, žádná otrava plyny

Mrtvé bartramie dlouhoocasé nacházejí místní obyvatelé na březích jezera Ozogoche každý rok ve stejnou dobu, a to jen po rozednění. Bartramie přes andské jezero Ozogoche přelétají na cestě z Aljašky do Argentiny, Paraguaye a Chile, kde přezimují. Musejí tak překonat tisíce kilometrů a ornitology napadlo, zda ptáci nehynou v důsledku nemocí nebo vyčerpání.

Ekvádorská ornitoložka Tatiana Santanderová, která se výzkumu věnuje, popisuje, co biologové zjistili: „Když jsme oblast navštívili, našli jsme ptáky, které jsme dokázali zachránit. Prohlédli jsme je, ale nezjistili jsme na nich žádné anomálie. Měli i dostatečné tukové zásoby. Je navíc nepravděpodobné, že by každý rok bylo tolik nemocných ptáků, aby umírali tímto způsobem.“

Vědci tedy vyloučili, že by ptáci hynuli kvůli nemocem nebo chatrnému zdraví. Napadlo je také, zda se ptáci při průletu nad jezerem neotráví jedovatými sirnatými plyny. Jenže proč by pak hynuly jen bartramie a ne jiné ptačí druhy? A proč by se tak dělo jen v poměrně úzce vymezeném období? 

Je pachatelem teplotní šok?

Po vyloučení předchozích hypotéz na řadu přišla další teorie – ptáci přelétají přes jezero Ozogoche v noci a kvůli silnému větru a rozmarům počasí mohou ztratit výšku. Když se pak ponoří do vody jezera, utrpí teplotní šok a hynou. Voda má totiž pouhých pět stupňů Celsia. Jakkoli rozumně tato teorie zní, důkazy pro ni zatím neexistují. „To, co se děje s bartramiemi dlouhoocasými, dosud nemá vysvětlení. Domníváme se, že podléhají klimatickým podmínkám, kvůli kterým spadnou do vody jezera. Ověřit se to ale dá dost těžko,“ přiznává Tatiana Santanderová. 

TIP: Pod křídly kondorů: Divukrásná pohádka ekvádorského parku Sangay

Nedostatek vědeckých důkazů jen podporuje víru místních v pověst, že se ptáci obětují. Stovky lidí tak dál každý rok tančí a slaví na březích posvátného jezera, aby uctili oběť ptáků, jež jim zajistí přízeň duchů jezera. Oslavy se navíc staly turistickou atrakcí, která je v Ekvádoru známá jako festival kuviviů, jak se ptákům říká.

Pestrobarevný festival ve vesničce, která leží v nadmořské výšce přesahující tři a půl tisíce metrů, láká stále víc zvědavců. A tak je snad dobře, že ani moderní věda nedokáže tajemnou smrt bartramií vysvětlit. I díky tomu přežívá starodávná legenda dál.