Lovci nových planet si už docela zvykli, že v cizích planetárních systémech nacházíme planety, jaké ve Sluneční soustavě neznáme. Objev exoplanety GJ 3512b je ale podle všeho doopravdy zaskočil. Jde totiž o plynného obra u velmi malé hvězdy. Mateřská hvězda je dokonce tak malá, že by podle stávajících teorií o vzniku planetárních systémů tak velkou planetu vůbec neměla mít.

GJ 3512 je relativně blízký červený trpaslík spektrální třídy M, kterého od Slunce dělí asi 31 světelných let. Je to velmi malá hvězda, i na poměry červených trpaslíků. Její hmotnost dosahuje zhruba jedné osminy hmotnosti Slunce a blíží se tím pádem spodní hranici hmotnosti známých hvězd. Zato nově objevená planeta je plynný obr, jehož hmotnost odpovídá minimálně polovině hmotnosti našeho Jupiteru.

Exoplaneta mimo teorie?

Znamená to, že hvězda je v tomto systému jen asi 250× hmotnější, než její planeta. A to je problém. Pro srovnání – hmotnost Slunce je 332 950 Zemí, hmotnost Jupitera 318 Zemí, tedy zhruba 1000× méně než hmotnost mateřské hvězdy.

Podle soudobých teorií takto malé hvězdy vznikají z malého oblaku molekulárního plynu, v němž je materiálu sotva na vytvoření hvězdy. Rozhodně by tam nemělo zůstat dost hmoty, na vytvoření tak velké planety, jako je GJ 3512b.

TIP: Astronomové objevili obří exoplanetu o velikosti Jupiteru a hmotnosti Saturnu

Planeta GJ 3512b oběhne červeného trpaslíka jednou za 204 dní po velmi eliptické dráze. Vzhledem k tomu se na planetě zřejmě výrazně mění množství dopadajícího záření hvězdy a tím i teplota, během jednoho oběhu. Její oběžná dráha naznačuje, že v planetárním systému jsou možná ještě další planety.

Nový objev ale především naznačuje, že teorie o vzniku planetárních systémů budeme muset zase jednou poopravit.

Zatímco v roce 1979 přilákal Mount Everest asi 3 600 lidí, roku 2010 jej navštívilo na 25 tisíc turistů. A rostoucí popularitu bohužel provází i znečištění: Loni například snesli dobrovolníci jen z úpatí hory na 32 000 kg jednorázových plastů.

TIP: Mount Everest: Nejvyšší hora světa stále častěji láká sváteční lezce

Nepálská vláda proto zasáhla a oznámila, že od 1. ledna 2020 bude v okolí horského velikána zakázáno používat plasty tenčí než 30 mikronů – tedy například mikrotenové sáčky. Nařízení bude platit nejen pro tamní prodejce, ale také pro horolezce a návštěvníky.

Podzim, včetně toho astronomického, je již v plném proudu a s ním dorazil i chlad a sychravé počasí. Chybí vám sluncem zalité prázdninové dny a rádi byste se někde prohřáli? Co tedy navštívit třeba Kalifornii? A navíc zadarmo! Že se vám taková nabídka jeví přinejmenším podezřelá? Nemějte obavy. Musíte však počítat s tím, že se během slíbené výpravy zahřejete zejména v okamžiku, kdy se budete snažit Kalifornii najít. Ukrývá se totiž na široširém hvězdném nebi.

Pod temnou oblohou

Ideální přitom bude vyhradit si na výlet večer ve druhé polovině října, aby vás při pozorování nerušil svit Měsíce. A rovnou dodejme, že na škodu bude i jakékoliv další osvětlení. Nebeská Kalifornie je velmi slabá, a pokud ji chcete spatřit, vyžaduje to skutečně temnou oblohu – a navíc i dalekohled s velkým zorným polem, například triedr s objektivy o průměru nejméně 60 mm. 

Začnete-li s pozorováním už krátce po západu Slunce, můžete se na nebi věnovat také dvojici jasných planet nad jihem až jihozápadem – Saturnu v souhvězdí Střelce a Jupiteru v Hadonoši. Obě zapadají ještě před půlnocí a v průběhu října se na obloze do jejich těsné blízkosti dostane rovněž dorůstající srpek Měsíce (viz Zajímavé úkazy). Když už jsme u planet, nesmíme zapomenout na Mars, který se po čtvrt roce stává opět pozorovatelným. Spatřit jej však můžete teprve na sklonku října na ranním nebi, nízko nad východním obzorem v souhvězdí Panny.

Nenápadná mlhovina

Nyní už se však věnujme slíbené Kalifornii. Místo, kde se na nočním nebi nachází, naleznete hravě. V první polovině noci nasměrujte pohled nad východní obzor do souhvězdí Persea a vyhledejte jeho 12. nejjasnější stálici Menkhib alias Ksí Persei (viz Hvězdný obr). Tato hvězda čtvrté velikosti je dobře viditelná i očima a od ní už zbývá do Kalifornie jen kousek – přesněji řečeno necelý úhlový stupeň směrem k další nápadné stálici, Epsilon Persei.

Nebuďte však překvapeni, pokud v daných místech nic neuvidíte. Varování, že se při návštěvě Kalifornie zapotíte, nezaznělo nadarmo… Vždyť pro svou nenápadnost unikala astronomům dokonce ještě v éře velkých dalekohledů. Jako první si jí povšiml teprve v roce 1885 Američan Edward Emerson Barnard prostřednictvím refraktoru s objektivem o průměru 150 mm. Velice slabá emisní mlhovina dostala katalogové označení NGC 1499. Jelikož však tvarem na fotografiích připomíná známý protáhlý stát při západním pobřeží USA, říká se jí často Kalifornie, respektive California.

Rozprostřená jasnost

Jenže snímky s dlouhými expozicemi představují jednu věc, a pohled očima druhou. Poněkud zavádějící jsou také informace, jež lze ke Kalifornii dohledat v katalozích nebeských objektů. Vždyť podle nich by měla mít jasnost cca 5 mag a obří úhlové rozměry 145′ × 40′. Na obloze bychom ji tak rozhodně spatřili bez dalekohledu a vměstnali bychom do ní pět úplňkových kotoučů Měsíce za sebou! A v tom tkví právě háček… 

Udávaná hodnota kolem 5 mag nám totiž říká, jaká by byla jasnost mlhoviny, kdyby její světlo vycházelo z jednoho bodu. Pak by skutečně vypadala například jako drobná hvězda páté velikosti. Jenže pokud dané světlo rozprostřeme na výše uvedenou plochu takřka jeden a půl čtverečního stupně, je zřejmé, že ve skutečnosti bude Kalifornie mnohem méně nápadná. Při jejím pozorování se tak rozhodně neobejdeme bez dalekohledu.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října 2019 v 19:20 SELČ vstupuje do znamení Štíra.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný na sklonku října ráno nízko nad východem
• Jupiter – viditelný večer nízko nad jihozápadem
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný po celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2019

• 3. října – setkání Měsíce a Jupitera na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 2°)
• 5. října – setkání Měsíce a Saturnu na večerním nebi (nejblíž si budou v okamžiku západu za obzor, kdy je bude dělit úhlová vzdálenost cca 1°)
• 17. října – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na noční obloze (nejblíž si budou na večerním nebi po východu nad obzor, kdy je bude dělit úhlová vzdálenost cca 2°)
• 20. října – Merkur v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 25° od Slunce)
• 21. října – v noci nastává maximum meteorického roje Orionid
• 24. října – setkání úzkého měsíčního srpku a jasného Regula ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad východem
• 26. října – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Marsu na ranním nebi nad východem 
• 28. října – Uran v opozici se Sluncem
• 31. října – setkání Měsíce a Jupitera na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 1°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Letošní sezóna hurikánů zvolna končí, ještě ale neřekla poslední slovo. Nejnovější hurikán se již stihl zapsat do historických tabulek rekordem pro východní část Atlantiku. Jde o hurikán Lorenzo, který vznikl 23. září 2019 ve střední části Atlantického oceánu a zamířil na východ. Podle amerického Národního hurikánového centra NHC dosáhl v soboru 28. září síly hurikánu kategorie 5, s rychlostí vichrů kolem 260 km/h.

Za poslední století se v Atlantiku vytvořilo 35 hurikánů kategorie 5, tedy takových, v nichž vítr přesahuje rychlost 252 km/h. Lorenzo je ale první z nich, který se dostal tak daleko na východ a zároveň se stal nejsilnějším hurikánem ve východní části Atlantiku. Vzhledem k ostatním známým silným hurikánům je Lorenzo svým pohybem a výskytem skutečně výjimečný.

TIP: Na pokraji katastrofy? Nejsilnější hurikán poslední doby vstupuje do Mexika

V pondělí Lorenzo zeslábl na hurikán kategorie 2, s větry o rychlostech kolem 165 km/h, a pohyboval se směrem k Azorským ostrovům. Tam by měl podle předpovědí dorazit ve středu ráno. Hurikánové centrum NHC varuje, že v důsledku silných vichrů hurikánu Lorenzo vznikají nebezpečné zpětné proudy a podmínky, v nichž je životu nebezpečné například surfovat. Stejně tak se očekávají enormně velké vlny, až kolem výšky 30 metrů.

Není žádným tajemstvím, že způsob zpracování potravin má značný vliv na střevní mikroflóru. Jak ale ukazuje nová studie vědců z Kalifornské univerzity v San Francisku a Harvardovy univerzity, v některých případech může být nevhodná úprava dokonce zdraví škodlivá.

Badatelé nejprve netestovali vliv vaření na střevní bakterie u lidí, nýbrž u myší. Jsou ale přesvědčeni, že to u nás funguje stejně, což si ostatně ověřili malou úvodní studií na lidech. Postupně vyzkoušeli vařené a syrové batáty, hovězí maso, brambory, kukuřici, hrášek, mrkev a řepu. Výsledky experimentu ukazují, že se dopad způsobu přípravy jídla na střevní bakterie druh od druhu potraviny značně liší.

TIP: Vědci omladili imunitní systém výměnou střevní mikroflóry

Vědci byli podle vlastních slov překvapeni, že na střevní mikroflóru nepůsobí rozdílně jen obsah živin v potravinách, ale také celá škála látek, jejichž obsah se liší mezi syrovými a vařenými potravinami. V některých případech, jako například u batátů, dokonce látky ze syrového jídla ničí střevní mikroflóru. Do budoucna vědci plánují zjišťovat, které potraviny je vzhledem ke střevní mikroflóře zdravější jíst syrové, a které je naopak před konzumací tepelně upravit.

Kutilky patří se svými velmi početnými druhy k pohybově nejnadanějším živočichům. Kdyby se kterýkoli člověk zkusil otáčet stejně jako ony, už za několik minut by ho to úplně vysílilo. Kutilky to však jen s malými pauzami vydrží téměř po celý den.

Tento blanokřídlý hmyz (Hymenoptera) řadíme do nadčeledi Apoidea a skupiny Spheciformes. Všechny mají na konci zadečku žihadlo, což je vzhledem ke způsobu života důležitý orgán, stejně jako u jiných zástupců nadčeledí včel a vos. Kutilky jsou vývojově blízce příbuzné včelám, i když zbarvením i tvarem těla připomínají spíše vosy. Na rozdíl od včel se neshromažďují ve větších společenstvech, ale budují si samostatná hnízda a žijí samotářsky.

Samičky kutilek zakládají hnízdní komůrky v půdě (v níž si vyhrabávají chodbičky), v dutinách suchých stonků bylin, v trouchnivějících větvích a kmenech stromů (kde často obsazují opuštěné chodby jiného hmyzu), ve škvírách kamenů a podobně. Výjimečně si některé druhy stavějí z bláta a slin jednostranné hnízdní buňky, tvarem poněkud podobné těm známým vosím. V takových přístřešcích potom kladou vajíčka, kam vylíhlým larvám nosí potravu.

Riziko potravní specializace

Dospělé kutilky se podobně jako včely živí květovým nektarem nebo medovicí. Když ale jde o potravu pro jejich larvy, projevují se jako praví dravci. Navíc loví pouze jediný typ kořisti. Určité druhy kutilek se tak zaměřují na lov pavouků, jiné pronásledují brouky (např. jen nosatce nebo krasce), mouchy, šváby, ploštice, housenky motýlů atd.

Zvlášť pozoruhodné potom je, že některé kutilky loví pro své larvy výhradně dospělce jediného taxonu a ani v nejmenším je nezajímají jiné, byť velmi blízce příbuzné druhy. Samičky kutilek z čeledi Crabronidae a z rodu Tracheliodes (T. curvitarsis a T. varus) například loví pouze mravence lužního (Liometopum microcephalum) a veškerou jinou potravou pohrdají. Přitom mají často v nejbližším okolí stanovišť mravence lužního k dispozici bohatou nabídku jiných mravenčích druhů přibližně stejné velikosti, např. některých druhů rodu Lasius. Tyto kutilky je přesto neloví, a to ani výjimečně.

Třebaže příčiny podobných extrémních potravních specializací nejsou dosud dobře známé, dokládají takové nejužší biologické orientace nesmírnou pestrost vzájemných vazeb organismů, kdy specifická kvalitativní stránka potravy má pro existenci určitých druhů v přírodě klíčový význam. Závažným úskalím takové specializace ovšem je, že jakákoli újma, s níž se lokálně setká populace loveného druhu, se rychle negativně promítne také do místní početnosti výskytu lovce. S úplným ústupem mravence lužního by tak zcela vymizely i oba druhy kutilek.

Drastická strategie přežití

Předsmrtné mučení kořisti – tak bychom mohli s nadsázkou nazvat to, co se děje poté, když samičky kutilek donesou svým larvám do hnízdních komůrek živý úlovek. Aby jim totiž potrava vydržela co nejdéle čerstvá, vždy ukořistěného mravence žahadlem pouze ochromí. Ten se tak sice přestane pohybovat, ale přesto zůstane naživu a jeho tělo se nezačne hnilobně rozkládat. Díky tomu mají larvy neustále k dispozici jakési živé konzervy.

Hladové larvy začnou z mravenčích těl nejprve vysávat krvomízu (hemolymfu), starší a větší jedinci se živí měkčími vnitřními tkáněmi. Velké larvy znehybnělé mravence pravděpodobně postupně zaživa sežírají celé, aniž by strávily hrubší chitinové části. Jen tato z pohledu člověka drastická strategie umožní malým kutilkám zdárně dokončit larvální vývoj až do zakuklení.

Nevyzpytatelná „lovná místa“

Existence druhů Tracheliodes curvitarsis a T. varus tedy životně závisí na výskytu mravence lužního. Jako jeho výluční predátoři se proto kutilky vyskytují zároveň s ním a všude ho následují. A protože jde o kořist vzácnou a kriticky ohroženou (viz Kde jsou v ČR stále doma), je lovec ještě vzácnější a ohroženější.

Určitou zatím nevysvětlenou zvláštností je, že ač někde duby s velkými koloniemi mravence lužního rostou nedaleko od sebe a jsou v polostínu (stromům osídleným mravenci v úplném zástinu se kutilky vyhýbají), tj. v přibližně stejných podmínkách, na některých se lovu zúčastňují obě kutilky, na jiných pouze jedna z nich a někde zůstanou mravenci loupeživých nájezdů úplně ušetřeni.

Jisté odlišnosti jsou zřejmé také při lovu kutilek vzhledem k poloze kmenů stromů. Tracheliodes varus se patrně zaměřuje jen na lov na svislých plochách kmenů, kdežto T. curvitarsis loví častěji i níže u pat. Jednou jsem objevil kolonii mravence lužního ve starém, v hořejšku po silném větru ulomeném dubu. Odlomená část zůstala vodorovně vězet asi metr nad zemí, mravenci po ní nadále proudili, avšak kutilka sem nikdy nenalétla ani jedna. Přitom jen asi dvacet metrů odtud na jiném starém dubu v okraji téže světliny lovily tohoto mravence oba druhy s plným zaujetím.

Mravenci se nedají

Při zběžném odhadu situačních loveckých možností kutilek může člověka napadnout, jak to vlastně mají snadné. Přiletí si ke kmeni, po němž nechráněně proudí množství mravenců, a podle libosti si vybírají kořist. To je však jednostranná a neúplná představa.

Kutilky jsou sice k lovu vybaveny silnými kusadly a vhodně zakřivenými částmi zadních nohou (holení a nártů), ale přesto jim lov často trvá i několik minut. Zdá se, že se nikdy nespouštějí mezi shluk mravenců. Pozorují a nakonec i chytí pouze jedince, kteří vybočí a na chvilku se zdrží mimo mravenčí karavanu. Podobně loví i někteří draví ptáci při pronásledování semknutého ptačího hejna.

Teprve poté, co si kutilka definitivně zvolí objekt útoku a vše dobře „proměří“ (včetně vhodné, menší velikosti úlovku), se střemhlav vrhne na vybraného mravence a strhne jej z borky. Mravenec se ovšem úporně snaží vyprostit ze smrtonosného sevření, a tak někdy dříve, než jej kutilka znehybní žahadlem, ji často stihne svými mohutnými kusadly i pochroumat. Při útocích tak sice mají kutilky převahu, ale musí se mít na pozoru a potenciální kořist vybírat velmi obezřetně.

Nejisté české vyhlídky

Klíčovou příčinou obtížného postavení všech tří druhů na našem území je jejich výskyt jen na geograficky nepatrné části jihomoravského luhu. Nikde jinde se u nás ani ostrůvkovitě nevyskytují. To je také hlavní důvod, proč je v Česku považujeme za kriticky ohrožené.

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce

Další významnou nepřízní je, že kutilky jsou na mravenci lužním životně závislé. Pokud tedy budou i nadále ubývat vhodná stanoviště pro tohoto mravence, neudrží se tu dlouho ani on, ani obě kutilky. Lze si jen přát, aby se tak nestalo. Snad se příroda jižní Moravy bude i v budoucnu moci pochlubit jak těmito krásnými tvorečky, tak i pestrou škálou jiných skvostů, které nikde jinde v naší republice nežijí.

Ateistům mohou vstávat vlasy na hlavě, přesto jde o nezpochybnitelný fakt: Každé úterý lidé nepřímo vzdávají hold bohu podsvětí sídlícímu na planetě Mars, ve středu nevědomky velebí nejvyššího stvořitele na Merkuru a v sobotu si připomínají boha času a zemědělství vládnoucího ze Saturnu – tedy alespoň ti, kteří hovoří germánskými či románskými jazyky, ale například i hindštinou. 

Střídání dnů po sedmi nám dnes, po tisíciletích fungování, připadá samozřejmé. Položili jste si však někdy otázku, jak k němu lidstvo vůbec dospělo a podle čeho dny pojmenovalo? A proč má týden právě sedm dnů, a ne třeba deset? 

Bible, nebo Sargon? 

Snad nejproslulejší historický záznam o sedmidenním týdnu přináší Starý zákon. Právě v sedmi dnech měl totiž Bůh stvořit svět, přírodu, člověka a ještě si odpočinout. Jenže kniha knih nelíčí zmíněnou událost zdaleka jako první. Stvořitele konajícího po sedm dnů znala už mnohem starší sumerská tradice. A z civilizace zrozené mezi řekami Eufrat a Tigris pochází i prvotní zmínka o existenci sedmidenního týdne. Zavedl jej panovník a sjednotitel Akkadské říše Sargon I. poté, co v roce 2350 př. n. l. dobyl sumerský Ur. 

Zatímco rok, měsíc i den představují přirozené dělení času spojené s astronomickými cykly, u týdne to tak docela neplatí. Některé nepodložené teorie se jej sice snaží dát do souvislosti se čtyřmi lunárními fázemi (viz Podle fází Měsíce?), jisté ovšem zůstává, že zdaleka ne vždy členili lidé čas na dnes běžné sedmidenní části. Kupříkladu staří Egypťané a Číňané po staletí počítali týdny po deseti dnech – koneckonců, dobře k tomu sloužily prsty na rukou. Sedmidenní cyklus Sumerů však nakonec ve světě převládl: Postupně jej převzali Babyloňané, Řekové, Římané, Evropané i Američané. 

Inspirace v kosmu 

Z čeho tedy dávní obyvatelé tzv. úrodného půlměsíce při vytváření sedmidenního týdne vycházeli? Pro odpověď je třeba pohlédnout do kosmu, ale také do jejich náboženského světa: Sumerové totiž své dny pojmenovali podle bohů, respektive nebeských těles, která měla být jejich sídlem. 

Asi v roce 700 př. n. l. došlo k přepisu dnů, respektive božstev ze sumerštiny do akkadštiny a počínaje nedělí jednotlivá jména zněla: Šamaš, bůh slunce, Sin, bůh měsíce, Nergal, bůh války a smrti vládnoucí Marsu, Nabu, bůh moudrosti spojovaný s Merkurem, Marduk, nejvyšší bůh sídlící na Jupiteru, Ištar, bohyně lásky vládnoucí Venuši, a Ninurta, bůh zemědělství spojovaný se Saturnem. 

Většina akkadských názvů přitom významově přesně kopírovala své sumerské předchůdce: Například Ištar nahradila původní Inannu, a to ve smyslu planety i bohyně lásky. Proč bylo božstev, potažmo dnů právě sedm, lze vysvětlit mimo jiné tím, že Sumerové vnímali zmíněné číslo jako vysoce posvátné. V jejich tradicích existoval sedmidenní květ života i sedmero nebes, což odrážely například sedmistupňové zikkuraty a stejně členěné visuté zahrady.

Až k indickým mudrcům

Podobně jako akkadská tradice, také ta hebrejská přejala mnohé ze starého Sumeru. Když se podle Bible praotec izraelského národa Abrahám vydal někdy v 19. století př. n. l. na západ od svého rodného Uru do Kanaánu, přinesl s sebou i řadu sumersko-akkadských mýtů. Stejně jako u Sumerů se tak v knize Genesis objevuje Bůh, který stvořil svět za sedm dnů – jen s tím rozdílem, že sumerský nebeský vládce sedmého dne neodpočíval, ale moudře od veškeré činnosti ustoupil. Vše, oč by se toho dne pokusil, by totiž podle legendy skončilo slzami. 

Jak dokládají některé hinduistické texty, před více než 2 000 lety doputoval sedmidenní týden z Mezopotámie až do Indie. A také tam se ujal, přičemž indičtí mudrcové rovněž vnímali číslo sedm jako velmi posvátné. Výborní pozorovatelé oblohy znali dobře například hvězdokupu Plejády, sedm běžně viditelných stálic v souhvězdí Býka. Znali též sedm hvězd Velkého vozu a ztotožňovali je se sedmerem mudrců, kteří podle legendy přežili potopu. Kromě členění týdne nakonec přejali i příslušnost dnů k bohům: Například úterý a středa dostaly v sanskrtu a později také v moderní hindštině názvy „mangalvar“ a „budhvar“, odvozené od pojmenování pro Mars a Merkur. 

Od antiky ke Slovanům

Když po starých Řecích převzali sedmidenní cyklus týdne Římané, jejich bohové „přijali“ dnes už mnohem povědomější jména: Sol, Luna, Mars, Mercurius, Jupiter, Venus a Saturnus. Spojení planet a božstev však zůstalo prakticky stejné, změnila se jen pojmenování – například sumerská Inanna, respektive akkadská Ištar se stala římskou Venuší. 

Angličtina i další germánské jazyky zmíněnou spojitost zachovaly, jen dny opět získaly jména vlastních božstev. Úterý až pátku tak odpovídali následující bohové: Tiw (také Tý či Týr), bůh nebes, války a práva, Woden (též Ódin), nejvyšší bůh, Thór, bůh hromu, deště a plodnosti, a Freya, bohyně lásky a krásy. Kupříkladu germánský Woden bývá tudíž ztotožňován s římským Mercuriem, zatímco Freya zaujala místo Venuše. Božskou kontinuitu udržely i románské a keltské jazyky: Římský „bůh středy“ Mercurius tedy zůstává snadno rozpoznatelný ve francouzském „mercredi“, rumunském „miercuri“ či velšském „Mercher“.

Naproti tomu slovanské jazyky zaujaly ke jménům dnů pragmatičtější přístup a vlastně je očíslovaly. Ruština tak zná úterý až pátek jako vtornik, sredu, četverg a pjatnicu, tedy „druhý až pátý“. Podobně v polštině uslyšíme wtorek, środa, czwartek a piątek, a ani čeština zde nijak nevybočuje (viz Týden po česku). Se stejným principem se ovšem můžeme setkat i v novodobé řečtině, kde se pondělí, úterý a středa nazývají „Deutera, Triti, Tetarti“ neboli „druhý, třetí, čtvrtý“.

Výjimečná sobota

Výlučné místo v týdenním cyklu odedávna zaujímala sobota, v historických kalendářích poslední den týdne (ten totiž dřív začínal nedělí). V sumerštině jí vládl bůh zemědělství Ninurta, kterého později nahradil římský Saturnus. Na jeho jméno přitom dosud odkazuje například anglické „Saturday“. 

Již pro Babyloňany představovala sobota den posvátný, i když poněkud nepříznivý. Význačné postavení ovšem získala až v hebrejské tradici. Mnohé jazyky tak její název dodnes odvozují od hebrejského „šabat“, značícího den odpočinku. Důkazem budiž italské „sabato“, španělské „sabado“ a koneckonců i česká „sobota“.

Slunci, Pánu, nebo oběma? 

Za „rozdvojené“ pojmenování neděle může římský císař Konstantin Veliký. V roce 321 vydal nařízení, podle nějž měl zmíněný den sloužit odpočinku. A přestože příkaz směřoval spíš k vyznavačům kultu boha slunce, posloužil především křesťanům, kteří tak mohli neděli spojovanou se vzkříšením Ježíše ustanovit dnem pro společnou modlitbu. V terminologii tím ovšem vznikl rozkol mezi „dnem slunce“ a „dnem Páně“, jenž přetrval dodnes. 

Zatímco tedy angličtina, němčina či nizozemština nazývají neděli podle příslušnosti ke slunci, tedy „Sunday“, „Sonntag“, respektive „zondag“, románské jazyky ji vztahují k Pánu – latinsky „dominus“. Vzniklo tak například portugalské a španělské „domingo“, italské „domenica“ či francouzské „dimanche“. 

Den osmý čili nákupní 

Sumerský týden se však rozhodně neuplatňoval po celá dlouhá staletí nepřerušovaně. Například Římané používali během období republiky v letech 509–27 př. n. l. osmidenní cyklus, s jednotlivými dny označenými pomocí písmen A–H. „Osmý den“ býval vyhrazen především nákupům, a to zejména potravin na další týden. 

Z nepříliš zřejmých důvodů nakonec popularita osmidenního týdne klesala ve prospěch kratšího konkurenta. Trend pak ještě zesílil po roce 46 př. n. l., se zavedením juliánského kalendáře o 365 dnech a s každým čtvrtým rokem přestupným. Přerod ovšem nenastal náhle – odehrával se po staletí, a v určitých etapách dokonce existovaly oba týdny současně. Osmidenní cyklus v Římě definitivně zanikl po roce 321, kdy císař Konstantin ustanovil sedmidenní týden jako oficiální.

Marné snahy revolucionářů 

Revolucionáři ve Francii pro změnu nastolili na konci 18. století během Velké revoluce desetidenní „týden“, přičemž jednotlivé dny označovala čísla. Experiment ovšem trval pouhých dvanáct let a nikdy se plně neujal. O podobný převrat se pokusili i bolševici po roce 1917, kdy Stalin nařídil zavést nejprve pětidenní týden a posléze šestidenní. Jednou z jeho motivací se údajně stala úplná likvidace neděle, úzce propojené s náboženskými zvyky, které hodlal vymýtit. Ani sovětský krok se ovšem nesetkal s pozitivní odezvou. 

TIP: Tajemství jazyka: Která řeč je nejsložitější a jakou mluví nejvíce lidí?

Téměř 4 400 let starý odkaz Sumerů tak v současné globální kultuře úspěšně přetrvává, přestože nestojí na astronomických pilířích, ale spíš na těch náboženských. Na sedmidenním cyklu je zkrátka něco posvátného, co přežívá říše, revoluce i diktátory. Každý den tudíž svým způsobem skládáme poctu dávným sumerským bohům sídlícím ve vesmíru. 

Vědci a lékaři se neustále snaží zlepšovat šance pacientů tím, že hledají možnosti detekce nádorového onemocnění v co možná nejranější fázi vývoje. Jednu ze slibných možností v tomto ohledu představují krevní testy. Američtí odborníci nedávno vyvinuli další takový test, který tentokrát dokáže určit přes 20 různých typů rakoviny v rané fázi vývoje.

Podobný testů se dnes vyvíjí celá řada. Některé z nich se orientují na detekci zvýšené hladiny určitých proteinů, jiné zase na poškozenou DNA v určitých typech krevních buněk a ještě další zase na RNA profily krevních destiček. Úspěšnost takových testů je přitom různá. Nový test krevních vzorků se soustředí na detekci metylových skupin, které hrají roli značek na DNA, kde určují, jaké geny budou zapnuté a jaké vypnuté.

TIP: Revoluční test na rakovinu odhaluje nemoc mnohem dříve

Úvodní experimenty s 3 600 krevními vzorky ukázaly, že nový krevní test dokáže rozpoznat více než 20 typů rakoviny v rané fázi vývoje, s přesností na 99,4 procent. Dobrou zprávou je i nízká chybovost testu – zdravému člověku tento test přiřkne rakovinu jen v 0,6 procentech případů. Tento test rovněž dokáže s přesností 76 procent určit, zda pacient trpí nádorem s vysokou úmrtností.

Elon Musk už konečně má svou vysněnou raketu Starship, i když jde zatím jen o prototyp s označením Mk1. Musk se ale netají tím, že raketa Starship by měla letět k Měsíci, k Marsu, a možná ještě dál do hloubi Sluneční soustavy. Šéf SpaceX v těchto dnech představil své ambiciózní plány na svém texaském testovacím zařízení v Boca Chica. Stalo se tak u příležitosti 11. výročí prvního úspěšného letu SpaceX na oběžnou dráhu, s raketou Falcon 1.

Až bude Starship ve své definitivní verzi, měla by být s pomocí prvního stupně Super Heavy schopná přepravit během jediného letu až 100 lidí. S takovou technologií bychom mohli zahájit skutečnou kolonizaci blízkého vesmíru. Systém Starship a Super Heavy by měl v nejnovější verzi dosahovat monumentální výšky 118 metrů a měl by být celý opakovaně použitelný.

Starship míří do vesmíru

Musk během svého vystoupení zdůraznil, že hlavním cílem SpaceX již od samotného založení v roce 2002 stále zůstává pomoc lidstvu, aby se mohlo stát multiplanetárním druhem. Musk a s ním i mnozí další jsou přesvědčeni, že tím lidstvo podstatně zvýší své šance na dlouhodobé přežití. Stěžejním cílem je přitom pro Muska zahájení kolonizace Marsu. 

TIP: Ještě větší silou: SpaceX posiluje výkon rakety Starship – Super Heavy

Design kosmické lodi Starship i prvního stupně Super Heavy ve SpaceX stále ještě dolaďují, V tuto chvíli počítají s tím, že by loď Starship měla mít 6 raketových motorů Raptor a první stupeň Super Heavy bych jich měl mít minimálně 24 a maximálně až 37, podle požadavků konkrétní mise. Musk by byl rád, kdyby se kosmická loď Starship podívala na oběžnou dráhu za půl roku. Zároveň ale připustil, že dodržet tento ambiciózní termín bude náročné.

Když v září 1941 gdaňské loděnice Danzig Werft předaly Kriegsmarine ponorku U-405 nejrozšířenějšího typu VIIC, už dávno se nejednalo o slavnostní záležitost, ale o rutinní dodávku téměř spotřebního válečného zboží. Ani její budoucí kapitán Rolf-Heinrich Hopmann nepatřil mezi propagandou opěvovaná ponorková esa. Přesto měl oprávněnou pověst zkušeného námořníka.

Ke Kriegsmarine se přihlásil už v roce 1926. Na torpédoborci Hermann Kühne v dubnu 1940 bojoval u Narviku a na rozdíl od své lodě bitvu přežil. Následně sloužil v různých štábních funkcích a k ponorkám, ke kterým ostatně nikdy neměl vztah, jej v roce 1941 „vyhnal“ až nedostatek zkušených důstojníků. Prvních sedm misí U-405 bloumala drsnými vodami severního Atlantiku. Sice se zúčastnila několika konvojových bitev, avšak na své konto si připsala jen dvě nákladní lodě. Přitom posádka kupodivu považovala svou loď za šťastnou. Postarší Hopmann si Železný kříž vysloužil už u Narviku, a tudíž neměl zapotřebí riskovat svůj člun v honbě za medailemi.

Z Karibiku do pekla

Naproti tomu americký torpédoborec Borie postavily Crampovy loděnice ve Filadelfii již v roce 1920. Patřil do třídy Clemson, která ve 20. letech tvořila páteř lehkých sil amerického námořnictva a o dekádu později už byla právem považována za zastaralou. Po vstupu USA do války se Borie pro flotilovou službu nehodil, ale hlídky kolem Panamy mohl stále zvládat s přehledem. O „důležitosti“ lodě a jejích úkolů svědčí fakt, že většinu posádky tvořili záložníci, a to včetně velitele, poručíka Charlese Hutchinse.

Nudnou službu v Karibském moři přerušila až v červnu 1942 záchranná akce, při níž Borie našel člun s devíti trosečníky z parníku Merrimack potopeného ponorkou U-107. V květnu 1943 ale Borie dostal náročnější úkol, když doprovodil konvoj do severní Afriky a potom byl přidělen jako eskorta malé letadlové lodě Card. Právě na jaře 1943 se v Atlantském oceánu objevilo několik takových seskupení, která neměla za úkol přímou ochranu konvojů, ale zásah v místě, kde se německé ponorky prokazatelně nacházely. Ukázalo se, že je to velmi účinná taktika.

Údaje z Huff Duff

V období od srpna do října 1943 totiž letadla z Cardu zničila sedm německých ponorek. Na konci října 1943 skupina na základě zpráv rozvědky lovila dva německé podmořské tankery operující ve středním Atlantiku. Krátce po příjezdu do oblasti Američané získali dobré údaje ze zaměřovače Huff Duff  – tedy přístroje, který na několik desítek kilometrů dokázal odhalit přibližnou pozici rádiového vysílání.

Jak se později ukázalo, nešlo o hledané tankovací čluny, ale o U-91, která chtěla předat U-584 tolik paliva, aby se dostala domů. Pozdě odpoledne 31. října pilot torpédového bombardéru Grumman TBF Avenger oba čluny našel. Poplach přivedl na místo další dva avengery, načež navzdory zmatené protiletadlové palbě U-584 podlehla protiponorkovému akusticky naváděnému torpédu Fido. U-91 se mezitím stihla ponořit a uniknout. Velitele skupiny kapitána Arnolda Isbella útěk U-91 hodně rozzlobil, protože ji považoval za hledaný podmořský tanker, a vyslal v jejích stopách torpédoborec Borie. 

Zničit za každou cenu 

V brzkých ranních hodinách Američané získali radarový kontakt, avšak nejednalo se o U-91, ale o Hopmannovu U-405. Boj, který se odehrál v příští hodině a dvaceti minutách, se dá označit jako jeden z nejtvrdších a nejintenzivnějších za celou námořní válku. Borie se k ponorce blížil s plameny šlehajícími ze všech hlavní a U-405 se ponořila.

Následovat měla salva hlubinných náloží na přibližném místě ponoru, jenže kvůli závadě na spouštěcím mechanismu nespadla do moře běžná dávka, ale všechny připravené pumy najednou. Německým člunem zacloumala nepředstavitelná série ničivých explozí, které jej poškodily a doslova vystřelily na hladinu. Ponorka se však k torpédoborci dostala tak blízko, že dělostřelci na ni nedokázali sklopit hlavně děl a kapitán Hutchins se proto odhodlal k taranu. Kvůli vysokým vlnám se však tento záměr až tak nezdařil a místo úderu do trupu došlo k poměrně měkkému „dosednutí“ torpédoborce na příď ponorky.

Ve smrtelném objetí

Obě plavidla se do sebe zaklesla ve tvaru písmene V a posádky po sobě střílely z bezprostřední blízkosti. Američané na tom byli lépe, protože ačkoli mohli střílet jen z jednoho 20mm protiletadlového kanonu a po protivnících pálili i ze samopalů a pistolí, rozsvítili reflektor. Díky tomu měli na bojišti přehled, zatímco Němce prudké světlo oslňovalo a palba jejich ručních zbraní (palubní dělo v té době už u-booty neměly) nikomu neublížila. Co se týče odolnosti plavidel, za kratší konec tahali poněkud paradoxně pro změnu Američané.

Zatímco trup ponorky v podstatě držel, na torpédoborci se objevovaly šrámy a trhliny. Když mořské vlny od sebe protivníky oddělily, ponorka s torpédoborcem po sobě vystřelily po torpédu – obě však svůj cíl minula. Pak Hutchinse napadla malá lest. Nařídil zhasnout reflektor, načež se Němci pokusili zmizet ve tmě. Jenže přesně na to Hutchins čekal. Jak se od sebe sokové vzdálili, Borie zaujal vhodné postavení a vystřelil z vrhačů tři hlubinné nálože nastavené na malou hloubku.

Dopadly po obou stranách U-405 a spolu se dvěma zásahy palubního děla do věže ponorku katastrofálně poškodily. Asi 20 dosud žijících Němců naskákalo do gumových člunů a k nebi stříleli světlice. Hutchins byl zmaten. Nepochopil, že nepřátelé sami sebe osvětlují, aby mohli být zachráněni, a byl toho názoru, že poblíž je další ponorka, které protivníci dávají signály nebo osvětlují bojiště. Aby jim v tom zabránil, Borie pomalu proplul přímo mezi trosečníky. Ty šťastlivce, které nerozsekaly lodní vrtule, pak z moře nikdo nelovil. Z německé posádky 49 mužů tak nikdo nepřežil. 

Borie má potíže 

Zkázou U-405 ale příběh ještě neskončil. Když Borie „přistál“ na ponorce, začala do strojovny pronikat voda a k hlášení o vítězství na Card tak Hutchins dodal: „Možná budeme muset opustit loď.“ Zpráva však byla zkomolená a na vlajkové lodi si nikdo neuvědomoval, jaké má Borie problémy. Voda brzy zaplavila přední strojovnu a generátory a v zadní strojovně pracoval jen jeden motor. Teprve když Hutchins odvysílal, že se začíná potápět, kapitán Isbell zahájil záchrannou akci.

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau

Skupinu kolem Cardu ale pronásledovala mlha, a tak než jeden letoun Borie našel, musela se jeho posádka zbavovat všeho těžkého včetně torpéd, matrací, ba i záchranných člunů. Ve snaze prodloužit agonii co nejdéle odčerpávala vodu z podpalubí nejen všechna čerpadla, ale také lidský řetěz s kbelíky. Když pozdě odpoledne torpédoborce Barry a Goff  potápějící se loď našly, Hutchins nařídil posádce, aby Borie opustila. Jenže ani to se nezdařilo bez problémů. Bez záchranných člunů museli námořníci ke svým přeplavat, což všichni nezvládli. Nakonec se zachránilo 127 trosečníků, tři důstojníci a 24 námořníků boj se studenými vlnami prohrálo. Hutchins, lodní inženýr Morrison Brown a strojník Irving Saum byli za bitvu a snahu o záchranu lodi vyznamenáni Námořními kříži.