V Tichém oceánu se objevil nový ostrov, který pluje směrem k Austrálii. Měl by tam dorazit za sedm až osm měsíců. Zní to sice poněkud zvláštně, ale není na tom nic záhadného. Jde o velkou masu pemzy, velmi porézní vyvřelé horniny, která se nedávno dostala na hladinu Tichého oceánu po podmořské vulkanické erupci v oblasti souostroví Tonga. 

Podstatnou část objemu pemzy tvoří dutiny a bubliny sopečných plynů, takže pemza bez potíží plave. Jednotlivé kusy pemzy mohou vytvořit ohromné masy. V tomto případě vznikl celý ostrov pemzy, jehož plochu australští odborníci odhadují na 150 kilometrů čtverečních. Větry, které vanou v této části světa, ženou ostrov pemzy přímo na Velký bariérový útes u pobřeží Queenslandu, na severovýchodě Austrálie.

TIP: Katastrofa: Letecký průzkum odhalil rozsah blednutí Velkého bariérového útesu

Pemza sice pozvolna nabírá vodu, podle vědců by ale trvalo celé roky, než by se tento plovoucí ostrov potopil. Doufají, že mnohem dřív dorazí k Velkému bariérovému útesu, a že mu hodně pomůže. Ostrov pemzy tam totiž přinese život. Během cesty Tichým oceánem se na plovoucí pemze uchytí mnoho rozmanitých mořských živočichů, včetně larev korálů. A ti všichni se nakonec dostanou na Velký bariérový útes, kde přispějí k jeho obnově.

Když vypukla první světová válka, belgická vláda deklarovala neutralitu. Z obav před invazí však země 31. července 1914 preventivně mobilizovala. O dva dny později Němci vstoupili do Lucemburska a zaslali do Bruselu ultimátum požadující volný průchod svých jednotek. Belgie, opírající se o britskou podporu, odmítla a německá armáda 4. srpna zahájila invazi.

Belgičané se však bránili nečekaně urputně. Po heroické obraně Lutychu v prvních dnech bojů se defenziva soustředila na opevněnou linii kolem Antverp známou jako národní reduta. Ačkoliv v druhé polovině srpna dorazily na pomoc jednotky britského expedičního sboru, Němcům se do počátku října podařilo ovládnout drtivou většinu belgického území. 

Znásilnění Belgie

Tento pojem se vžil pro chování německých vojáků především v prvních měsících okupace. Bojové operace léta 1914 doprovázela řada násilností vůči civilnímu obyvatelstvu. Udává se, že bylo zavražděno kolem 6 000 lidí, dalších 17 000 zemřelo v důsledku deportací a věznění nebo bylo popraveno na základě rozhodnutí soudu. Vznikly také rozsáhlé škody na zástavbě a infrastruktuře.

V důsledku brutálního postupu Němců velká část belgické civilní populace uprchla do Francie – zemi opustilo až 1,5 milionu lidí, tedy 20 % tehdejších obyvatel. Brutální postup invazní armády měl několik příčin. Němečtí velitelé po zkušenosti z prusko-francouzské války roku 1870 očekávali, že narazí na rozsáhlý odpor partyzánských a dalších nepravidelných oddílů, označovaných jako francs-tireurs (svobodní střelci). S těmi měli vojáci dle instrukcí jednat bez jakékoliv lítosti. Obavy z partyzánských přepadů vyvolávaly paranoiu, v jejímž důsledku vojáci často viděli nepřítele i tam, kde nebyl.

Princip kolektivní viny

Popravy bez soudu na základě neprůkazného označení za partyzána se staly běžným jevem. S trvajícím belgickým odporem a s tím, jak během září 1914 gradoval „závod k moři“ (snaha obchvátit nepřátelskou linii podél pobřeží), se agresivita útočníků stupňovala. K obětem násilností patřily i ženy a děti, docházelo také k rabování a žhářství. Shořela mimo jiné i univerzitní knihovna v Lovani. Němečtí důstojníci se rychle naučili při jakýchkoliv potížích uplatňovat vůči obyvatelstvu princip kolektivního trestu, čímž se řídili i v následujících letech.

V říjnu 1914 již Němci ovládali 2 598 z 2 636 belgických měst a obcí, tato oblast se stala základem Císařského německého generálního gouvernementu Belgie (Kaiserliche Deutsche Generalgouvernement Belgien). Ten se postupně etabloval na okupovaných územích již od 26. srpna. V čele německé správy stál nejprve maršál Wilhelm Leopold Colmar von der Goltz (1843–1916) a od konce listopadu 1914 generál Moritz von Bissing (1844–1917). Po jeho smrti pak Ludwig von Falkenhausen (1844–1936). Oblasti podél frontové linie, označované jako Etappengebiet a Operationsgebiet, spadaly pod pravomoc orgánů pozemní armády a námořnictva.

Život za frontou

Okupační úřady se snažily v maximální možné míře zachovat existující administrativní systém a správní aparát. Bissing disponoval jen malou skupinou důstojníků a omezenými prostředky; pouze ve větších městech vznikly německé komandatury. Pro zefektivnění výroby a zpřehlednění správy Němci v Belgii nově zavedli středoevropský čas, užívaný i v Německu, namísto greenwichského. Aby oslabili rezistenci, snažili se němečtí úředníci podněcovat národnostní napětí mezi Valony a Vlámy rozličnými přísliby budoucí autonomie. 

TIP: Předvečer Velké války: Komu přišlo nesplnitelné srbské ultimátum vhod?

Zejména germánští Vlámové se jevili jako vhodný cíl pro německou propagandu. V roce 1915 Bissing zahájil takzvanou vlámskou politiku (Flamenpolitik). V jejím rámci vznikla v roce 1916 v Gentu Vlámská akademie, označovaná také jako Bissingovova univerzita. V roce 1917 došlo k utvoření Vlámského koncilu (Raad van Vlaanderen, RVV) jako základu avizované vlámské autonomie. Když se ale radikální část RVV pokusila vyhlásit nezávislost Flander, narazila na německý odpor. Jelikož celá Flamenpolitik neměla očekávaný ohlas, okupační správa od ní na jaře 1918 postupně upustila a zrušila i avizované volby. 

Dokončení v pátek 30. srpna

Starověcí Řekové se proslavili mimo jiné i jako vynikající mořeplavci, kteří moře ovládli díky skvělé organizaci a morálce a také pozoruhodným válečným lodím, jimž se říkalo triéry. 

Turisté za vesly triéry 

Triéra byla chloubou antického Řecka a svým pánům zajistila nadvládu nad Středozemním mořem. Loď pohánělo sto sedm­desát veslařů a dokázali s ní dosáhnout rychlosti až devíti námořních uzlů, což představuje asi 17 km/h. Věrná replika válečné lodi dnes vozí nadšené turisty, kteří mají jedinečnou možnost sami usednout za vesla. Ani při perfektní synchronizaci ale nevyvinou takovou rychlost, jakou kdysi dávno dosahovali zocelení Athéňané.

„Naše loď pojme 200 lidí. Největší úskalí představuje bezpečnost, ale naštěstí jde zatím všechno dobře. Turisty nejdřív učíme veslovat, protože to většina lidí neumí,“ říká kapitán triéry Nikos Polychronakis. Replika triéry poprvé dosedla na mořskou hladinu v roce 2015 a o rok později začala na dvouhodinovou projížďku brát i zvídavé cestovatele. Například řeckého učitele Giorgose Ladise, který je po plavbě skutečně nadšený: „Veslování byla úžasná zkušenost. Dá vám to představu, jak žili naši předci, když veslovali na starověkých triérách. Je to jedinečný a neuvěřitelný zážitek.“

Obratné a křehké 

Pouhých pět a půl metru širokou triéru s největší pravděpodobností nezkonstruo­vali jako první Řekové, ale Féničané. Až Řekové ale 37 metrů dlouhé plavidlo využili ve službách námořnictva. Triéra i tehdy nesla bezmála 200 lidí – kromě veslařů její palubu chránili 4 lukostřelci a 14 těžkooděných hoplítů. Úspěch triér tkvěl zejména v jejich obratnosti. Loď se za pouhou minutu dokázala otočit o 180 stupňů a bronzovým klounem (tedy svým čumákem) probodla plavidlo nepřítele.

„Je to zajímavá loď. Je poměrně úzká, takže se musíte vtěsnat na místo. Velmi důležitá je koordinace, jinak se vám můžou lehce zkřížit vesla s ostatními,“ popisuje zkušenost z veslařské lavice švýcarský turista Martin Roosli. Triéra byla kvůli požadavku na maximální zrychlení ve výsledku velmi křehká, její slabiny se projevily při dlouhých plavbách…

Dřina na zkoušku

Za klidného počasí sice dokázaly tyto mořské štiky doplout z Athén až do malé Asie a překonaly tak vzdálenost 600 kilometrů, ale jakmile se vzedmuly vlny, malý ponor a štíhlý trup představovaly pro posádku smrtící past. Poslední námořní bitva peloponéské války ostatně skončila pro Athéňany katastrofou.

Slavná válečná plavidla byla konstruovaná tak, aby dokázala co nejrychleji obeplout nepřítele a zasadit jeho lodi smrtící ránu. Rychlost triéry se zvyšovala i umístěním co nejvíce veslařů na malou plochu. Veslaři proto seděli stejně jako dnešní turisté ve třech řadách těsně nad sebou. Nebyl to žádný med, což je jasné i z usilovných výrazů dočasných mořeplavců, jimž stačí okusit tvrdou řeholi starověkých veslařů na pouhé dvě hodiny plavby. „Překvapilo mě, jak moc to dá zabrat, než se loď pohne dopředu. Upřímně si neumím moc představit, že bych vesloval celou cestu od jednoho ostrova ke druhému,“ utírá si pot z čela Švýcar Martin Roosli. 

Množství nenarozených dětí bývá v děloze vystaveno potenciálně nebezpečnému stavu, takzvané růstové restrikci plodu. Příčiny této poruchy mohou být různé, ale nejčastěji jde o problémy ve fungování placenty, která zajišťuje pro plod kyslík a živiny. Plody a novorozenci s růstovou restrikcí plodu jsou oproti ostatním více nemocní a častěji umírají.

Podle nového výzkumu amerických vědců a lékařů by zajímavou prevencí růstové restrikce plodu mohlo být pití šťávy z granátových jablek. Granátová jablka jsou totiž významným zdrojem polyfenolů, čili antioxidantů, jejichž molekuly proniknou až do mozku. A již dříve vyšlo najevo, že šťáva granátových jablek chrání mozek pokusných zvířat před neurodegenerativními chorobami.

TIP: Placenta na čipu pomůže lépe pochopit těhotenství

Výzkumu se zúčastnilo celkem 78 těhotných žen, u nichž byla během těhotenství diagnostikována růstová restrikce plodu. Polovina z těchto žen dostávala pít asi čtvrtlitr šťávy z granátových jablek denně, zatímco druhá polovina pila placebo podobné barvy a chuti. První výsledky ukazují, že granátová jablka pomáhají chránit mozek novorozenců před působením růstové restrikce plodu. V současnosti již probíhá další kolo výzkumu s větším počtem těhotných žen.

Z Kyrgyzstánu, který leží v centrální části Asie, je ze všech zemí na světě nejdál k moři. Od pobřeží oceánu jsou zdejší obyvatelé neuvěřitelných 3 600 kilometrů daleko. Kyrgyzové přitom mají vlastní moře, za něž lze bez rozpaků prohlásit slané jezero Issyk-kul. Vodní plocha o rozloze 6 236 km², při délce 182 km a šířce 60 km, nejenže jako moře opravdu vypadá, ale krásou předčí mnohá skutečná moře. Jeho hladina leží v nadmořské výšce 1 608 metrů, tedy o pár metrů výš než vrchol naší Sněžky. Po jihoamerickém jezeru Titicaca jde o druhé největší vysokohorské jezero světa. Zároveň je po Kaspickém moři druhým největším slaným jezerem světa.

Ani slaná, ani sladká

Jezero Issyk-kul se nachází v protáhlé kotlině, kterou jak na severní, tak na jižní straně ohraničují více než čtyřtisícové zasněžené hřebeny hor. Díky tektonickému původu má největší kyrgyzské jezero úchvatnou maximální hloubku 668 metrů, což z něj dělá 5. nejhlubší jezero světa (nejhlubší Bajkal v Rusku má hloubku 1 637 metrů). Úctyhodná je i průměrná hloubka jezera - 280 metrů. Do vodní nádrže vtéká několik desítek přítoků, ale v současné době je jezerní pánev bezodtoká.

Issyk-kul znamená v překladu „teplé jezero“ a skutečně ani během zdejších drsných zim jeho hladina nezamrzá, což není důsledkem solí rozpuštěných ve vodě. Místní salinita je totiž pouhých šest promile, tedy 6 gramů solí na litr vody, přičemž běžná mořská salinita se pohybuje kolem 35 gramů na litr. I tak se ale voda v jezeře nehodí ke konzumaci, ani ji nelze použít k zavlažování.

Porušená rybí rovnováha

Jezero je od roku 1958 přírodní rezervací, v roce 1975 bylo zařazeno do seznamu mokřadů chráněných Ramsarskou konvencí a v roce 2001 bylo prohlášeno Biosférickou rezervací UNESCO s cílem chránit zdejší unikátní ekosystémy.

Počátkem 20. století žilo ve vodách jezera přes deset původních druhů ryb, z nichž bylo několik endemických. Během sovětské éry zde však byly vysazeny nepůvodní druhy – například pstruzi z arménského jezera Sevan, jimž se tady daří lépe než v rodné Arménii. Staly se ovšem problémem pro původní druhy. Stejně tak bajkalští omulové značně narušili rovnováhu s původními převážně menšími druhy a některé z nich dokonce vyhubili.

Turistický sever, přírodní jih

Bránou do kotliny Issyk-kul je město, které se za Sovětů jmenovalo Rybače, dnes opět kyrgyzsky Balykči. V podstatě ovšem název zůstal stejný, protože slovo „balyk“ v překladu znamená ryba. I když je tady ryb stále hodně, k rybolovu je třeba povolení. Na jezeru se přitom hojně pytlačí, jak mimo jiné nasvědčuje nabídka ryb na zdejších trzích i v jurtách podél silnic.

Během sovětské éry byla východní část jezera tajnou vojenskou zónou, kde soudruzi zkoušeli válečné ponorky. Na severním pobřeží vyrostly hotely a rekreační resorty, kam se vydávali na dovolenou zámožní Rusové a Kazaši nebo vysoce postavení politici středoasijských států. V městečku Cholpon Ata na severním pobřeží pravidelně relaxovali sovětští kosmonauti. Většina rekreačních komplexů dnes jen vzpomíná na doby velké slávy a značně chátrá.

Jižní pobřeží jezera je naproti tomu rozvinuté minimálně a příroda zde stále hraje prim. Mezi nejvýznamnější přírodní zajímavosti na jižním pobřeží patří „Slané ozero“, tedy kyrgyzská obdoba Mrtvého moře s velmi slanou vodou, která plavce lehce nadnáší. I díky „léčivému“ bahínku na dně jezera, které by mělo mít pozitivní vliv na lidskou pokožku a organismus, je toto místo oblíbenou destinací hlavně pro místní a rusky mluvící turisty. Pravděpodobně se jedná o někdejší součást jezera, která je dnes od samotného Issyk-kulu oddělena širokou písečnou dunou. Po slané a bahenní lázni je tedy možné hezky se umýt v čisté vodě.

Po malém hledání jsme navštívili i skalní město Skazka. V tomto místě výrazná odolnější slepencová deska vystupuje kolmo vzhůru z načervenalých pískovců a tvoří dramatické skalní město. Téměř celé jižní pobřeží jezera je tvořeno tzv. badlandy, tedy aridní, díky erozi výrazně členitou krajinou z barevných sedimentárních hornin.

Neobjevený ráj

Kyrgyzstán patří mezi země, které jsou umístěny v samém nitru kontinentu. Z toho důvodu zde v zimě vládnou třeskuté mrazy, v létě naopak vedro k padnutí. U jezera stoupají letní teploty nad 30 °C a například v Čujské i Ferganské nížině pomyslná rtuť teploměru běžně šplhá ke 40 °C. Nejvyšší absolutní rozdíl ročních teplot byl v Kyrgyzstánu naměřen v hlavním městě Biškeku (dříve zvaném Frunze), a to 76 °C.

Jezero má na zdejší klima výrazný vliv, vysoké letní teploty způsobují velký výpar z rozsáhlé vodní plochy a převládající západní větry ženou vzniklou oblačnost do hor. Vlhkost podél jezera tedy výrazně stoupá od západu k východu, přičemž oblast kolem západního konce je nejsušším místem v Kyrgyzstánu vůbec. Roční srážky dosahují na tomto místě jen cca 150 mm. Naopak v pohoří Terský Alatou na východě jezera rostou v kontrastu s vyprahlým zbytkem stepního Kyrgyzstánu dokonce krásné jehličnaté lesy (chráněné např. v národním parku Karakol) a celé pohoří je díky dostatku vláhy i výrazně zaledněno.

Na pobřeží jezera vládne v létě příjemná přímořská atmosféra a průzračnou vodou je možné vidět asi 30 metrů daleko. Je ideální ke koupání, přestože její teplota i v horkém létě dosahuje sotva 20 °C. Na dlouhých písečných a štěrkových plážích u jezera můžete bezpečně přespat i ve stanu. Je velmi pravděpodobné, že v okruhu několika kilometrů bude jedinými turisty.

Největší zvířecí trh

Na jihovýchodním okraji jezera se rozkládá Karakol, třetí největší město republiky, které bylo dříve nazývané podle známého ruského objevitele Prževalsk. Tento dobrodruh podnikl několik cest do střední Asie, Mongolska a Tibetu. V Karakolu se v neděli koná zvířecí trh, který je považován za největší ve střední Asii. Na tuto slavnostní událost vyrážíme již před východem Slunce.

TIP: Kazachstánské jezero Almaty: Klenot v bahnitém obklíčení

Na trh se sjíždí pastevci a obchodníci z velké části země a začíná se už kolem třetí hodiny ráno. S prvními ranními paprsky zůstáváme ochromeni skutečnou rozlehlostí trhu. Prodíráme se mezi stovkami nebo snad tisíci ovcemi, mezi žigulíky i starými náklaďáky do dalších sekcí, kde čekají krávy a koně. Obklopují nás nekonečné hektary zvířat a typických starých Kyzgyzů se šedivou bradkou a bílými vysokými klobouky zvanými Kalpaky. I takové je okolí fascinujícího kyrgyzského moře.

V souhvězdí Malíře, asi 63 světelných let od nás, se nachází soustava velice mladé hvězdy Beta Pictoris, která je o něco větší a jasnější než naše Slunce. Vznikla asi před 23 miliony let, tedy z hlediska hvězd téměř jako včera. Na jižní obloze je tahle hvězda viditelná pouhým okem. Pro planetární vědce je unikátní laboratoří vývoje mladé planetární soustavy. U hvězdy Beta Pictoris pozorujeme rozsáhlý disk planetárních sutin, zárodky planet, zanikající komety a také čerstvě zrozené gigantické planety. 

Astronomové v roce 2008 objevili v soustavě Beta Pictoris gigantickou exoplanetu Beta Pictoris b. Je to superjupiter o hmotnosti přibližně 11 Jupiterů, který obíhá hvězdu ve vzdálenosti zhruba devítinásobku vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. To do značné míry odpovídá vzdálenosti mezi Sluncem a Saturnem. Beta Pictoris b stihne jeden oběh za necelých 22 pozemských let. Navzdory nemalé vzdálenosti od hvězdy má tento superjupiter vysokou teplotu 1 451 °C, zřejmě díky obrovské hmotnosti a husté atmosféře.

Nový plynný obr Beta Pictoris c

V těchto dnech se planetární systém soustavy Beta Pictoris rozrostl o nového člena. Asi 10 let pozorování této soustavy spektroskopem HARPS (High Accuracy Radial Velocity Planet Searcher), který pracuje na soustavě teleskopů Very Large Telescope (VLT) Evropské jižní observatoře na hoře Cerro Paranal v Chile, přineslo objev nové exoplanety, pojmenované Beta Pictoris c.

TIP: Astronomové objevili v planetárním systému Beta Pictoris tři nové exokomety

Podle šéfky výzkumu, astronomky Anne-Marie Lagrange z francouzského výzkumného centra National Centre for Scientific Research, je to opět gigantická plynná planeta, superjupiter o hmotnosti asi 9 Jupiterů. Svou hvězdu oběhne za 3,3 pozemské roky a je ve vzdálenosti asi 2,7 násobku vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí. Vědci se teď na nově objevenou planetu vrhnou, aby se o ní dozvěděli co nejvíce.

O obrovském štěstí může hovořit Susie Torresová z amerického Kansas City. Lékaři jí v uchu objevili koutníka jedovatého – 6 až 20 milimetrů velkého pavouka. Jak již název osminohého členovce napovídá, nešlo o nikterak příjemnou zkušenost – koutníci svým jedem způsobují dermonekrózu, tedy doslova smrt kůže. Susie ale naštěstí vyvázla bez zranění. Lékařům se podařilo nebezpečného vetřelce z ucha vyjmout, aniž by svou „hostitelku“ kousl.

TIP: Bolestivý jackpot: Mladého Australana kousl pavouk do penisu. Již podruhé!

Koutníci nepatří mezi agresivní pavouky. Vyskytují v Severní a Jižní Americe, Africe, Austrálii a v některých částech Evropy. S oblibou se ale ukrývají v odloženém šatstvu. Jsou také jediní na světě, jejichž jed způsobuje zmíněné odumírání kůže. Vědci to spojují s vzácným enzymem v jedu nazývaným sfingomyelináza D, který poškozuje a zabíjí tkáň kůže. V malém procentu případů, kdy není protijed podán dostatečně rychle, mohou lidé zemřít na selhání orgánů, časté jsou ale i amputace postižených končetin.

Zprávy o svržení francouzské monarchie se šířily jako požár. A dorazily i na venkov, kde často vládla větší informovanost než ve městech. Zatímco metropole již byly pod dozorem policie, vesnice závisely spíš na zprávách od očitých svědků a na sdělování novinek po hospodách.

Velkému zájmu se revoluční dění těšilo například na Znojemsku. Díky poloze mezi Prahou, Brnem a Vídní projížděli skrz tamní obce poslové a v oběhu byly tiskoviny včetně těch zakázaných.

Ve znojemském výčepu Karla Wolfsbergera vedli hosté podle hlášení běžně protiválečné řeči a zesměšňovali státní náboženství. Sám majitel se pak hanlivě vyjadřoval o zesnulé panovnici Marii Terezii, kterou označoval za prostopášnici a její potomky za zdegenerované. O její dceři Marii Antoinettě prohlásil, že je jen dobře, přijde-li o hlavu, a o císaři Františkovi II. tvrdil, že ničemu nerozumí.

V nedalekých Oleksovicích zas jistý Josef Lang přímo v panské kanceláři při placení daní o Vánocích roku 1795 pronesl: „Už dávno jsme měli zabít císaře, který nás připravuje o všechny naše věci! Mělo by se mu to stát stejně jako francouzskému králi. Kéž by jen Francouzi přišli a všechno Habsburkovi vzali!“

Jakobíni, kam se podíváš

K nejbizarnějšímu případu došlo v Mikulovicích u Znojma. V listopadu 1794 obdržel moravský gubernátor hrabě Alois Ugarte list od policejního ředitele, že je mikulovický důchodní písař Antonín Šrámek „hlavou skutečného arcijakobínského klubu“, který působí také v Horních Dunajovicích a Konicích, kde spřádá „státu nebezpečné návrhy“.

Představa jakobínského klubu – nejmocnějšího politického spolku Francie a jednoho z hybatelů revoluce – provozovaného v zapadlých moravských obcích se dnes zdá komická. Úřady ve Vídni i v Brně se ovšem vyděsily a ve vší tajnosti vyslaly své agenty, obvykle kryté jako obchodníky, dráteníky či formany, aby si získali důvěru místních při pití vína. Před exemplárním procesem se Šrámkem chtěla policie znát komplice a také bylo třeba diskrétně opatřit důkazy.

Rozuzlení však úředníky nemile překvapilo. Ukázalo se, že měl písař spory s několika poddanými pro hrubé chování a ti se mu rozhodli pomstít. V několika udáních jej proto označili za jakobína, což vyvolalo daleko prudší reakci úřadů, než by o století dřív dokázalo obvinění z čarodějnictví. 

Soutěž vzešlá z krve

• Sport:  jugger – krutá hra
• Původ:  film Pozdrav od juggerů

Když v roce 1989 dorazil do kin australský postapokalyptický snímek Pozdrav od juggerů (Salute of the Jugger), nevyvolal téměř žádnou pozitivní reakci. Zápletka byla následující: V roce 2200 je svět téměř zničený a lidé v pustině stěží přežívají. Mezi umírajícími osadami kočují hráči brutální zábavy známé jako jugger a za pár drobných baví křupany tím, že se mlátí po hlavách a snaží se nabodnout na kůl psí lebku. Mezitím ovšem sní, že jednoho dne proniknou do Ligy. Ta se odehrává v ohromném podzemním městě, kde civilizace přežila a úzká elita se tam snaží zabavit krvavými zápasy. 

Ačkoliv hlavní roli ztvárnil Rutger Hauer, hollywoodská hvězda s holandským pasem, kritici film ztrhali hodnocením ve stylu „Není se na co dívat ani co poslouchat. Dokonce i samotná hra je nuda!“. Pokud jde o filmové kvality, měli více méně pravdu, v jednom se však mýlili – hra rozhodně není nudná, zvlášť když se přenese do reality. Záhy po uvedení inspirovalo dílo hráče v Německu a Austrálii: Nezávisle na sobě vytvořili pravidla, zrodily se i ligy, a disciplína tak expandovala do celého světa. 

O kapku tvrdší česká verze 

Na rozdíl od filmu dali tvůrci sportu přednost bezpečnosti před brutalitou, což ovšem neuspokojí každého. Hráči juggeru totiž v dresech působí dojmem, že by stačilo odhodit zbraně a pustit se do fotbalového klání. V Česku ovšem vznikla v roce 2009 zcela jiná verze hry, a to aniž by si byli zakladatelé vědomi, že se jugger hraje i někde jinde ve světě. Češi si vzali za vzor původní postapokalyptickou poetiku a vrátili se ke kořenům – herním stylem i vizuálně. 

Místo dresů se dostaly ke slovu divoce pomalované hokejové chrániče a přílby, které záměrně vypadají jako vyhrabané na skládce. Tam, kde mezinárodní pravidla juggeru výslovně zakazují údery do hlavy, je česká verze naopak vyžaduje. A zatímco ostrý kontakt představuje v globální verzi faul, česká varianta si v pořádném bodyčeku doslova libuje. Není divu, že k odlišení od „měkké“ podoby, jež se však u nás také hraje, používají domácí tvůrci pro „svůj“ jugger přídomek „krutá hra“. 

Účastní se jí dva týmy po čtyřech borcích, kteří mají jasně rozdělené role. Smyslem je donést a položit napodobeninu psí lebky do hnízda na straně soupeře, dotknout se jí ovšem smí pouze neozbrojený „qwik“. V průniku mu pomáhají „holaři“, kteří mohou soupeře úderem do hlavy donutit, aby si lehl – a v této pozici jej „zaklíčují“, když na něm podrží hůl. Třetího hráče představuje převážně defenzivní „řetězák“, jenž se ohání hadrovou koulí na šňůře. Qwika však srazí kdokoliv úderem do kterékoliv části těla. 

Kostýmově barvitou zábavu si lze užít na různých festivalech nebo – v největší slávě – na akci Junktown, kde si můžete každoročně vyzkoušet přežívání v postapokalyptické budoucnosti na vlastní kůži.

Vzhůru za zlatonkou

• Sport:  mudlovský famfrpál
• Původ:  svět Harryho Pottera

Kdo někdy v knihách o Harrym Potterovi četl o famrfpálu (v originále „Quidditch“) nebo ho pak viděl na plátně kina, těžko uvěří, že se dá hrát i ve skutečnosti. Samozřejmě musíte zapomenout na zběsilé létání vzduchem na ultravýkonném koštěti Nimbus 2000 a poměrně skromně se přesunout na obyčejný trávník. Pokud se smíříte s nadvládou gravitace a zlatonkou v podobě tenisáku, který visí v ponožce na „pozadí“ neustále unikajícího hráče, nic vám nebrání užít si mač. 

Na první pohled vypadá famfrpál jako zběsilé pobíhání po herní ploše, rvačka o míč a pokus ho prohodit obručí. I v jiných sportech by se jednalo o úctyhodné úkony, jenže tady hráčům mezi nohama neustále zavazí koště. Při bližším pohledu pak zjistíte, že všechno, čeho jste si všimli na počátku, stále platí – a že je to přesně tak šílený sport, jak jeho popis zní. 

Nejde ovšem jen o nějakou lehkovážnou zábavu, nýbrž o zcela seriózní klání se vším, co k tvrdé soutěži patří, včetně profesionální ligy. Jen si pusťte dovedně sestříhané záběry ze závěru mistrovství světa: S akční hudbou v pozadí si borci před prvním výkopem vyměňují pohledy, jež by dokázaly do soupeřů vypálit díry. Prudká akce a tělesné střety si v ničem nezadají se špičkovou házenou (a občas ani s ragby), zatímco za kombinace by se zas nemuseli stydět fotbaloví kouzelníci. 

Zlatonka jako hvězda

Na hřišti o rozměrech 55 × 33 metrů proti sobě stojí smíšené týmy o sedmi hráčích, kde musí být poměr zástupců pohlaví vždy 4 : 3. Úkolem je prohodit „camrál“ protivníkovou obručí a získat tak bod. Hráč si však musí dávat pozor, aby nedostal zásah „potloukem“, který ho donutí „spadnout“ z koštěte a opět nasednout až ve vlastním brankovišti. Hra trvá obvykle 30–40 minut a končí, jakmile je chycena zlatonka, reprezentovaná žlutě oděným hráčem. Obvykle jde o nejdůležitější cíl na hřišti, protože jeho lapení garantuje 30 bodů a okamžitý konec hry, což může zvrátit i zcela ztracený zápas. 

Roli zlatonky proto obvykle zastává zdatný sprinter a může svůj poklad bránit jakkoliv kromě faulů. Běžně si tedy drží specializované chytače od těla odstrkováním či kradením košťat, jež poté odhazuje mimo herní plochu. Vítězí tým, který má při chycení zlatonky víc bodů. Každopádně existuje i mezinárodní federace famfrpálu, a v USA dokonce vznikla zmíněná profesionální liga. 

Souhra svalů a mozku

• Sport:  šachbox
• Původ:  komiksová trilogie Nikopol

Když srbsko-francouzský komiksový kreslíř Enki Bilal vytvářel svoji slavnou sci-fi trilogii Nikopol, pomohl si v příběhu s názvem Chladný rovník prazvláštním sportem, tzv. šachboxem. Protivníci v něm poměřují nejen sílu paží, ale také obratnost strategického myšlení, a finální skóre tudíž vzejde ze dvou zápasů: jednoho v šachu a druhého v boxu. Idea byla natolik praštěná, že mnohé příznivce komiksu nenechala chladnými a rozhodli se ji uvést do praxe. 

Věci se chopil holandský umělec Iepe Rubingh a vytvořil pravidla tak, aby byl šachbox skutečně hratelný. Zápas má jedenáct tříminutových kol, přičemž se střídají tzv. rychlé šachy s boxováním. Zvítězit lze knokautem soupeře v ringu nebo šachmatem na herní desce. Pokud však dojde k remíze na šachovnici, vyhrává boxer s větším počtem zásahů. Hráče, který šachovou partii protahuje, mohou navíc rozhodčí přinutit k tahu, jinak mu hrozí diskvalifikace.  

Pomalu a zběsile

Největší slabina sportu tkví ovšem v jeho velmi nerovném tempu. Po vyhecovaných kolech plných úderů usedají hráči přímo v ringu ke stolku a v tichosti se soustředí na své tahy, což zasazuje dynamice zápasů citelné rány. Prapodivná disciplína si přesto našla své fanoušky, pravidelně se konají evropské i světové šampionáty, odehrály se první profesionální zápasy, a organizátoři už dokonce stačili šachbox rozštěpit na dvě konkurenční sportovní asociace. 

Nechť vás provází Síla

• Sport:  šerm se světelnými meči
• Původ:  filmová série Hvězdné války

Taky jste si vždycky říkali, že souboje se světelnými meči vypadají v legendárních Hvězdných válkách zatraceně dobře – jen vám není jasné, jak do sebe mohou narážet dva svazky protonů, které jsou navíc přesně metr dlouhé a neběží do nekonečna? Dnešní neúplné znalosti fyziky samozřejmě nelze aplikovat na technologie daleké budoucnosti, takže nadšený divák musí hodit pochyby za hlavu a souboje rytířů Jedi s temnou stranou si prostě užít – včetně všech zvuků, které máchající světlo běžně vydává, jako „vzzzzmmmm“ a „bžžžiiijúúú“. 

Světelné meče (v originále „light sabres“, doslova „světelné šavle“) se staly symbolem celé filmové série. Tímto druhem „archaické“ zbraně směli vládnout jen trénovaní rytíři řádu Jedi, a jak pravila jedna z hlavních postav Obi-Wan Kenobi, „kdo uměl používat světelný meč, ten stvrzoval, že není jen tak někým“. Málokterému fanouškovi se chce na sci-fi festivalech soukat do nepohodlného plastového brnění obyčejných „stormtrooperů“, kteří navíc ve filmu neumějí svou laserovou pistolí nic trefit. Zato mávat svítící replikou meče by si přál každý. 

Z hračky je zbraň

Plastové meče dlouho zůstávaly pouze na okrasu a často se už při neopatrném ťuknutí lámaly. Technologie však mohutně poskočila a výrobci je nyní dokážou osadit tvrzenými plastovými pruty, které dobře vedou světlo, při úderu pruží, ale nelámou se. Jsou natolik odolné, že se s nimi mohou směle ohánět i zkušení praktici japonského kenda, kteří obvykle trénují s dřevěnými napodobeninami, tzv. bokkeny. 

Jakmile se ukázalo, že se nové zbraně hodí k reálnému použití a nestojí víc než pět či šest tisíc korun, roztrhl se s turnaji na festivalech pytel. Vznikly první školy, jež boj se světelnými meči vyučují. Jelikož je plast mnohem lehčí než poctivé železo, může být poměr fanoušků sportu genderově zcela vyrovnaný. Po celém světě se zrodily nejen ligy, ale také velké turnaje. A odtud už zbýval jen krok, aby se nová disciplína dočkala oficiálního uznání: Letos v únoru ji vzala pod křídla francouzská asociace sportovního šermu. Nadšencům už tudíž nikdo nemůže spílat do „nerdů“, neboť se stali součástí dlouhé a úctyhodné tradice. 

Efektní souboje? Ehm, ne

Pravidla jsou, podobně u jiných šermířských disciplín, v podstatě jednoduchá. Protivníka je třeba zasáhnout a body se udělují podle toho, kam trefa míří. Zásah trupu vynese pět bodů, úder do paží či nohou tři a trefený hřbet ruky jeden. Vítězí ten, kdo první získá patnáct bodů. A pokud se nerozhodne do tří minut, vyhrává šermíř s vyšším skóre. 

Na rozdíl od ostatních šermířských disciplín si ovšem tvůrci dali práci, aby boj sestával z rozmáchlých vířivých úderů „čepelí“, takže bodání je zakázáno. Stejně důležitou roli hraje vizuální podoba zápasů, proto se odehrávají v příšeří, aby si i diváci přišli na své. Dostat ránu tvrdým kusem polykarbonátu samozřejmě není úplně příjemné, a šermíři tak nastupují do klání v celotělovém brnění. 

TIP: Tohle raději nezkoušejte: Vybrali jsme 5 nejnebezpečnějších sportů

Nicméně podle videí z mistrovských zápasů se rozmáchlá filmová estetika plná piruet a boje těsně u sebe příliš nekoná. Světové scéně dominují borci, na nichž je patrný trénink v klasickém historickém šermu nebo kendu, takže zápas tvoří spíš sekvence taktického vyčkávání na velkou vzdálenost, následovaného přiskočením a smrští rychlých výměn. To, po čem touží oko fanouška, tudíž častěji najdete v dobře sehraných exhibicích, na které je ovšem radost pohledět. 

Desítky dětí posedávají na hlavním nádvoří a naslouchají vyprávění soudružky učitelky. Žáky v modrobílých uniformách a s rudým šátkem uvázaným kolem krku výuka očividně baví. Však také probírají dějepis a lepší místo pro líčení historie země v Hanoji ani nalézt nelze. 

„Chrám nechal postavit král Lý Thánh Tông v roce 1070 a zasvětil ho Konfuciovi. Šest let poté zde vznikla i první univerzita v zemi. Učenci, kteří na ní získali vzdělání, pak sloužili panovníkovi,“ vypráví naše průvodkyně. 

Zároveň popisuje jednotlivé stavby tyčící se pod korunami vzrostlých stromů: Hlavní bránu se dvěma malými brankami a Velkou bránu Středu se dvěma postranními vstupy s výmluvnými názvy Dosažený talent a Dokonalá ctnost. Dále ukazuje na Dvůr stél se čtvercovým jezerem a nakonec i na samotný Chrám literatury. 

Zkoušky vedl sám panovník 

Celý komplex je rozdělen na pět částí. Obepíná ho zeď z červených cihel, jež toto místo meditací a uctívání odděluje od okolního rušného světa. „Tento pavilon byl vybudován v roce 1805. Je zasvěcen souhvězdí Literatury. Vidíte, jak koresponduje se zvěrokruhem?“ ukazuje průvodkyně. 

Jak dodává, v Chrámu literatury vždy studovali jen ti nejnadanější. Než se sem totiž dostali, čekalo na ně poměrně mnoho překážek. Nejprve museli absolvovat vesnickou školu v rodné obci a poté studium Pěti klasických a Čtyř posvátných knih. Nakonec dokazovali nabyté vědomosti u provinčních zkoušek zahrnujících i politiku, právo a matematiku. Z původních dvou až tří tisíc uchazečů uspěly jen desítky. Pokud se dostali do Hanoje, zkoušel je i samotný panovník. Poté je však čekala všeobecná úcta a věčná sláva. 

Želví hlavy pro štěstí 

„Univerzita představovala centrum vzdělanosti od jedenáctého do devatenáctého století. Získání doktorských titulů bylo korunováno i vyrytím jmen absolventů do stél. Těchto kamenných desek se dodnes dochovalo osmdesát dva,“ ukazuje průvodkyně. 

TIP: Nesmysly v indických učebnicích: Letadla i zákony gravitace známe již pět tisíc let

Upozorňuje, že jednotlivé stély jsou umístěny na krunýřích želv – samozřejmě také kamenných. Želva je totiž symbolem dlouhověkosti a síly, oblý tvar krunýře zase představuje nebesa a břicho Země. Návštěvníky i studenty však nejvíce zajímají hlavy tohoto zvířete. Podle starodávné tradice totiž přinesou štěstí tomu, kdo je pohladí. U náročných zkoušek to platí dvojnásob, i když se v samotném Chrámu literatury už zhruba dvě století nekonají.