Když jsou vojáci zraněni v boji nebo v podobných stituacích, o jejich životě či smrti často rozhoduje čas. Americký Pentagon se proto snaží vyvinout technologie, které zajistí co nejrychlejší ošetření zraněného ve zcela polních podmínkách. Nedávno udělil americkým University of Pittsburgh School of Medicine (UPMC) a Carnegie Mellon University (CMU) kontrakt ve výši 7,2 milionu dolarů (asi 167 milionů Kč) na vývoj autonomního záchranáře v podobě batohu.

Technologie nese název TRACIR, podle anglického „TRAuma Care In a Rucksack“. Bude spoléhat na pokročilé senzory, robotiku a umělou inteligenci, díky nimž dokáže okamžitě a prakticky bez cizí pomoci léčit raněné, včetně podávání léků a trasfuzí. Hlavním úkolem TRACIRu bude zkrátit čas potřebný k zahájení léčby v terénu už jen pouze na dobu, než se zraněný dostane k tomuto záchranáři v batohu.

TIP: Lékařská péče budoucnosti? Autonomní pojízdné kliniky s umělou inteligencí

Podle týmu odborníků, kteří budou na vývoji tohoto podivuhodného zařízení pracovat, ještě není úplně jasné, jak by vlastně TRACIR měl přesně vypadat. Zřejmě bude mít podobu batohu, snad s nafukovací vestou či podobným zařízením. Buď bude fungovat prakticky bez lidské účasti, nebo jen s minimálními lidskými zásahy. TRACIR nebudou využívat jen vojáci, ale i záchranáři v nepřístupných oblastech a další specialisté. Lehký a chytrý systém bude možné shazovat z vrtulníku, anebo ho přímo ke zraněnému dopraví dron. Mohl by se také stát součástí záchranného vybavení lodí a letadel. 

Motýlice lesklá (Calopteryx splendens) patří mezi relativně velké vážky a dorůstá bezmála pěti centimetrů. Samice kladou vajíčka na vodní rostliny, někdy i na jejich ponořené části. Pro tento účel se dokážou pod vodu opakovaně ponořit a během 45 minut nakladou až 10 vajíček. Vajíčka se vyklubou po 14 dnech a protáhlé larvy žijí obvykle dva roky, než se z nich vyvine dospělec.

TIP: Svazky nezaměstnaných opeřenců - Ptačí rodičovství a homosexualita

Samci obvykle brání svoje teritorium, ale občas je možné vidět je ve větším množství na vodních rostlinách nebo na plujících předmětech. V období námluv se snaží upoutat pozornost samiček vzdušným tancem.

Při dlouhodobých výpravách do vesmíru budou jednou z klíčových věcí potraviny. A rozhodně by bylo příjemné mít alespoň jednou za čas možnost dát si něco čerstvého. V NASA na tom pracují, o čemž svědčí i jejich nový experiment Veg-PONDS 02 na Mezinárodní vesmírné stanici.

Podle představitelů NASA tento experiment zahrnuje pěstování již osvědčené vesmírné plodiny, římského salátu. V budoucnu by ale chtěli ve vesmíru pěstovat více zajímavých plodin, jako třeba rajčata. Při vesmírných cestách se takové živiny a vitamíny budou jistě hodit.

Farmaření ve vesmíru s PONDS

Experiment Veg-PONDS 02 testuje novou technologii pěstování plodin ve vesmíru. Semena římského salátu jsou v tomto experimentu umístěna ve 12 takzvaných pasivních orbitálních živinových systémech (PONDS, podle anglického „passive orbital nutrient delivery system“). S touto technologií mají pěstované plodiny k dispozici více vody, a rovněž i více prostoru pro kořeny. PONDS také pro vesmírné farmaření spotřebují méně cenné energie.

TIP: Další sklizeň ve vesmíru: Astronauti si na ISS vypěstovali vlastní zeleninu

Po ukončení experimentu se polovina systémů PONDS vrátí zpátky na Zemi kvůli detailním analýzám, na palubě nákladní lodi Dragon společnosti SpaceX. Tvůrci PONDS podle výsledků analýz zařízení doladí tak, aby v něm bylo možné pěstovat i další plodiny, než jen římský salát, jako třeba právě rajčata. 

V posledních desetiletích se objevují alarmující zprávy o kvalitě spermatu u mužů žijících ve vyspělých zemích. Za hlavní problém bývá označován zejména nízký (a snižující se) počet spermií. Možných příčin je mnoho - od mobilních telefonů v předních kapsách u kalhot, tedy v blízkosti mužských reprodukčních orgánů, přes hormony ve vodě a environmentální toxiny až po špatnou stravu z fast foodů a fyziologické změny v lidském těle. Stále ale není úplně jasné, co hraje v úpadku kvality spermií lidských samců hlavní roli.

Kondici spermií švýcarských mužů se nedávno pokusili prověřit také švýcarští vědci ve spolupráci s úřady a armádou. Uskutečnili první celonárodní výzkum kvality spermatu, který zahrnoval 2 523 mužů mezi 18 a 22 lety. Badatelé se přitom zaměřili na tři významné ukazatele kvality spermatu – počet spermií, jejich pohyblivost, a také jejich tvar. Výsledky Švýcary rozhodně nepotěšily.

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrzuje: Mužům z vyspělých zemí kvapem ubývají spermie

Ukázalo se, že kvalita spermatu Švýcarů patří k těm nejhorším v Evropě. Když se sečtou všechna kritéria dohromady, jen 38 procent mladých mužů ve Švýcarsku má takové sperma, že by vyhovělo kritériím Světové zdravotnické organizace jako zdravé, vhodné k oplození. Studie neidentifikovala rozdíly v kvalitě spermií mezi různými geografickými regiony Švýcarska a rozdílné nejsou ani výsledky u mužů z venkova a z velkých měst.

Odborníkům není jasné, proč právě ve Švýcarsku je to se spermatem tak zlé. Obávají se, že by to mohlo souviset s rakovinou varlat, která je opět z nepříliš jasných důvodů ve Švýcarsku v porovnání s ostatními zeměmi Evropy velmi častá. Tímto onemocněním zde trpí v průměru více než 10 na 100 tisíc mužů.

Hydrologové již nyní varují, že se máme připravit na další rekordní sucho. A koho se loni dotkl zákaz napouštění bazénů či zalévání zahrad, velmi dobře ví, o čem je řeč. Naučit se nakládat se zahradní vodou hospodárně ovšem není složité: S pomocí ekologických novinek a inteligentních systémů to zvládne každý. 

Jezírko či biobazén 

Společnost Martina Panchartka se specializuje na ekologická řešení zahrad, mimo jiné na úsporné využití vody v zahradních jezírkách. Ta na pozemku nejen dobře vypadají, ale mají i řadu dalších výhod: Lze do nich chytat dešťovou vodu a využít ji k zalévání, v jejich okolí se navíc udržuje příjemná vlhkost. „Pro zálivku zahrady potřebujeme obecně zhruba patnáct kubíků na tisíc metrů čtverečních za týden. Samozřejmě je proto vítaný každý kubík, který nám přiteče a my ho dokážeme využít,“ vysvětluje Panchartek. 

Šetřit vodou ovšem může i ten, kdo si nedovede představit život bez bazénu. Alternativu tvoří koupací jezírko nebo biobazén – obě varianty fungují bez chemie a ušetří rovněž kubíky vody. „U koupacích jezírek a biobazénů pracujeme s živou vodou. Nepoužíváme tudíž žádné přípravky, jimiž bychom ji dezinfikovali. Biologicky upravenou vodu navíc nemusíme měnit. V nádrži může zůstat i několik let a lze ji pouze doplňovat,“ dodává podnikatel. 

Ze střechy na zahradu 

Další dnes již hojně využívanou zásobárnu vody představují tzv. retenční nádrže. V nich se voda získaná ze střechy dál využívá na zahradě i v domácnosti, například na praní či splachování. Chovat se ekologicky v tomto případě znamená i významně ušetřit. „Cena celé sestavy retenční nádrže se pohybuje kolem dvaceti až čtyřiceti tisíc korun, v závislosti na její velikosti. Při průměrném úhrnu srážek se investice vrátí zhruba za tři roky,“ objasňuje podnikatel ve zmíněné oblasti Petr Levinský. 

Udržet vodu na pozemku lze ovšem i díky revoluční dlažbě. Existuje totiž taková, jež propustí sto procent srážek. Díky speciálnímu materiálu tudíž tekutina nemizí v kanálu. „Dlažba je porézní a dokáže vsakovat vodu do podloží. Nejde však jen o to, že ji položíme a všechno proteče – vše se tak rovněž vrátí do ovzduší,“ vysvětluje manažer firmy prodávající zmíněná řešení Jan Hlavsa.  

Zahradník z jedniček a nul 

Do hry stále častěji vstupují také ultramoderní technologie. Novinkou na českém a slovenském trhu se stal inteligentní systém závlahy, který sám dávkuje zeleni přesně tolik vody, kolik potřebuje. Díky speciálním senzorům dostane každá rostlina potřebnou závlahu, aniž by se plýtvalo. A statistiky naznačují, že tak lze oproti normálnímu zavlažování ušetřit až 80 % životodárné tekutiny.

TIP: Konec gurmánského potěšení? Podle vědců přijdeme v dohledné době o lanýže

Není přitom pravda, že přechod na ekologické systémy vyžaduje vyšší investice. Mezi nejnovější řešení totiž patří i vychytávky za pár korun. Tzv. bodová závlaha se sice nehodí pro velké plochy, ale květiny či záhony se zeleninou obstará spolehlivě. Kapátka, mikrozavlažovače a rozvodné i připojovací hadičky, jimiž se tlakuje voda do čerpadla nebo vodovodu, pořídíte řádově za desítky korun. Vodu můžete vést třeba i z barelu, kde stačí použít kapkovací hadici. Výhodou je, že tak tekutina míří rovnou ke kořenům rostlin.  

Od léta roku 1908 přinášel český tisk z Francie početné zprávy o stále lepších výkonech prvních letců. 25. července 1909 všechny ohromil Francouz Louis Blériot, když slavně překonal úžinu La Manche mezi Francií a Anglií. Nato koncem toho roku přicestoval do Prahy jeho krajan L. J. Gaubert, aby na chuchelském závodišti před desetitisícovým davem předvedl, co nikdo z Čechů dosud neviděl. Pilot však letěl jen asi půl minuty, načež mu vysadil motor a musel nouzově přistát. České obecenstvo si muselo ještě počkat, až uzří ve vzduchu zázrak moderní techniky.

Počátky kariéry

První Čech, který létal, pardubický rodák Jan Kašpar (1883–1927), vystudoval strojní inženýrství na c. k. České vysoké škole technické v Praze. Po vojenské „prezenční“ službě navštěvoval v Německu půlroční kurs stavby automobilů. V roce 1908 pracoval v Porýní u firmy Basse & Selve a účastnil se řady automobilových závodů, jako konstruktér se snad podílel i na návrhu dílů pro Zeppelinovy vzducholodě. Již za pobytu v Německu se začal zajímat o létání, zpočátku právě především o zepelíny. Ač pocházel z movité rodiny, byly pro něj tyto vzdušné koráby cenově nedostupné, a svůj zájem proto přenesl na mnohem levnější letadla. 

V roce 1909 pracoval nějaký čas v Mladé Boleslavi v automobilce Laurin & Klement, avšak 1. července toho roku se definitivně vrátil domů do Pardubic. O pár měsíců později začal uvažovat o stavbě vlastního letadla, s nímž by se naučil létat. Stroj byl dokončen koncem února 1910, avšak nezdařil se. Skutečného létání nebyl schopen. 

Jak nádherný pták

Začátkem dubna 1910 se Jan Kašpar dočkal letadla tehdy proslaveného typu Blériot XI., které objednal ve Francii. Letoun měl tříválcový, vzduchem chlazený motor Anzani o výkonu 24 k/17,6 kW. První řízený let se inženýru Kašparovi zdařil v sobotu 16. dubna a 19. června uskutečnil v Pardubicích první veřejnou leteckou produkci. Následovaly další v českých a moravských městech. Na podzim začal létat i Kašparův bratranec Eugen Čihák.

Motor Anzani se ovšem po asi 20–25 minutách běhu začal přehřívat a ztrácel výkon. To byla značná nevýhoda, navíc Kašpar chtěl také létat s cestujícím, a na to výkon tohoto motoru nestačil. Proto se v létě 1910 pustil do stavby nového letadla, konstrukčně navazujícího na osvědčeného Blériota, avšak poněkud většího a opatřeného spolehlivějším, vodou chlazeným motorem. Volba padla na výrobek firmy Östrreichische Daimler o výkonu 65 k/48 kW. Čtyřválcový motor výrobního čísla 777 továrna dodala až 3. října, a tak k dokončení letounu došlo teprve na jaře následujícího roku. 

TIP: Životní příběh Jana Kašpara, otce české aviatiky

Nový stroj vzlétl v dubnu 1911 a v sobotu 13. května uskutečnil Jan Kašpar už dlouho zamýšlený let z Pardubic do Prahy. Pardubické Samostatné směry tehdy napsaly: „V sobotu ráno o 5 hodině 19 minutě vzlétl pan inženýr Kašpar na cvičišti, obletěl třikráte letiště ve výši 50 m, přistál hladce, aby přehlédl stroj, jehož jedno křídlo poněkud bylo nakloněno. O 6 hodině 13 minutě vzlétl naposledy, obletěl za báječného napjetí obecenstva třikráte letiště, pomalu šel výš a výše a o 6 hodině 11 minutě zaměřil směrem k Čivicům, nad kterými byl o 6 hodině 18 minutě viděn, kterak pohodlně pluje s větrem o závod. Výše 260 metrů. (…) O 7 hodině přišla zpráva, že přeletěl dávno Kolín, letěl přes město jak nádherný pták a zmizel brzo zrakům shromážděného obecenstva. (…) V 7 hodin 29 minut byl nad Národním divadlem. Pan inženýr Kašpar šťastně přistál hladce v Chuchli v 7 hodin 33 minut.“

Let dlouhý asi 120 km, které pilot překonal za hodinu a půl, tehdy představoval neoficiální rakousko-uherský dálkový rekord. Rekordman obdržel četné gratulace, mimo jiné od samého Louise Blériota z Paříže. 

Teleskopy, které slouží k pozorování téměř nepolapitelných částic neutrin, bývají postavené v extrémním prostředí, které zajistí odstínění jiných částic a rušivých vlivů. Platí to i pro nově budovaný teleskop KM3NeT nebo též Cubic Kilometre Neutrino Telescope, který vyrůstá na místě, kde byste určitě astronomickou observatoř nečekali – na dně Středozemního moře.

Neutrina jen velice neochotně a zřídka interagují s částicemi běžné hmoty. Když k tomu ale dojde v mořské vodě, objeví se záblesk Čerenkovova záření, který pak přístroje tohoto unikátního teleskopu mohou detekovat.

Teleskop KM3NeT v současnosti vyrůstá na dvou místech a nejspíš vznikne ještě třetí. Stanice u pobřeží francouzské Riviéry studuje především „místní“ neutrina, které přilétají hlavně od Slunce. Druhá stanice vyrůstá u pobřeží Sicílie a má na starost vysokoenergetická neutrina ze supernov, srážek neutronových hvězd a dalších extrémních vesmírných fenoménů.

Neutrinová observatoř na mořském dně

Teleskop KM3NeT ještě není dokončený. Až bude hotový, jeho detektory a další zařízení zaberou celkem asi 5 kilometrů krychlových Středozemního moře, na což ostatně odkazuje i název teleskopu. Stanice u francouzského a sicilského pobřeží již ale fungují s částí detektorů a sbírají data. Na rozdíl od obvyklých teleskopů KM3NeT nepozoruje oblohu, ale hledí naopak na mořské dno. Jenom neutrina totiž mohou prolétnout skrz Zemi a vletět do teleskopu „zespoda“.

TIP: Neutrinová observatoř IceCube se přidala k lovu na rychlé rádiové záblesky

KM3NeT není jedinou podobnou neutrinovou observatoří na světě. Stavba teleskopu navazuje na tři předchozí menší projekty ve Středozemním moři: ANTARES, NEMO a NESTOR. A na jižním pólu již nějakou dobu úspěšně pracuje Neutrinová observatoř IceCube. Až bude teleskop KM3NeT v plném provozu, společně s observatoří IceCube pokryjí celou oblohu a vytvoří globální virtuální neutrinovou observatoř.

Konopí je prastará kulturní rostlina, kterou lidé zřejmě pěstovali na samotném úsvitu zemědělství. U takových rostlin bývá velmi obtížné určit jejich původ. Nemusí totiž být jasné, které populace rostliny byly pěstované a které nikoliv. Tehdejší lidé také plodiny šířili po světě, často až překvapivou rychlostí.

Mezinárodní tým botaniků pátral po původu konopí v archeologických a geologických nálezech. Odborníci se v podobných případech spoléhají hlavně na pylové analýzy, díky nimž určí druh rostlin podle nalezených pylových zrn. Ta jsou ve vhodných podmínkách velmi odolná a vydrží velmi dlouhou dobu. 

TIP: Rozsáhlá studie marihuany odhalila řadu účinků konopí na lidské zdraví

U konopí je ovšem problém v tom, že jeho pyl je prakticky úplně stejný, jako pyl chmele, kterému je konopí velmi blízce příbuzné. Vědci problém vyřešili tak, že přihlíželi k tomu, jaké další druhy pylu se našly u zkoumaných vzorků. Pokud šlo o lesní či vlhkomilné druhy, zkoumaný pyl se vší pravděpodobností patřil chmelu. Pyl stepních druhů rostlin naopak provázel konopí. Díky tomuto postupu se badatelům nakonec podařilo určit, že konopí nejspíše pochází z Tibetské náhorní plošiny, pravděpodobně z oblasti jezera Kukunor, největšího bezodtokého horského jezera centrální Asie.

Ledoborec CCGS Amundsen, který se sunul ledovými vodami Severozápadního průjezdu, zastavil. Na cestě jedním z nejméně probádaných území planety uvízlo kanadské plavidlo o velikosti fotbalového hřiště v ledu tlustém tři a půl metru. Kousek se proto muselo vrátit, otočilo se o třicet stupňů a za neutuchajícího rachotu se opět vydalo vpřed. 

Jeho úkolem bylo dopravit vědce do málo známých vod na severu Kanadského arktického souostroví. Tam hodlali odborníci zmapovat a ve vysokém rozlišení zaznamenat mořské dno a rovněž z něj odebrat vzorky. Podle teorie by totiž právě na jejich základě dokázali určit, co se v místě odehrávalo koncem poslední doby ledové, tedy před 10–12 tisíci lety. 

Arktické dilema

Badatelé však také začnou mapovat region, kudy se až donedávna nemohly kvůli silnému ledu plavit lodě. V současnosti jim to dovoluje hlavně globální oteplování. Severozápadní průjezd, který spojuje Atlantik a Tichý oceán, se tak coby někdejší nepřekonatelné území otevírá. Tam, kde dřív ztroskotala většina výprav vědců i dobrodruhů, by díky rostoucí teplotě a novým mapám mohly vést běžné námořní trasy. 

Zatímco odborníci hodlají vnést trochu světla do problematiky oteplující se planety, jejich poznatky zároveň zřejmě otevřou dveře turistům, dopravcům a komerčním společnostem. A ti všichni by časem mohli poničit ekosystém dřív bezpečně skrytý pod ledem. „Jako vědci se dostaneme do míst, kam před námi lidská noha nevkročila,“ vysvětluje geolog Mark Furze z MacEwan University v Albertě, který byl na palubě Amundsena. „Všechno má ale svou cenu.“

Strategicky tající led 

Přes pět set let se mořeplavci snažili najít spojnici mezi dvěma oceány skrz Kanadské arktické souostroví. Teprve v poslední dekádě však led v důsledku rostoucích teplot dostatečně ustoupil a místem začíná pomalu proudit lodní doprava. V roce 2017 Severozápadní průjezd překonalo 33 plavidel. Na jejich palubách přitom nebyli pouze vědci, ale také dobrodruhové či vládní úředníci, kteří hodnotili strategickou důležitost tamních vod. 

Pro země s rozsáhlým severním územím, jako jsou Kanada a Rusko, vytváří tenčící se ledový příkrov příležitosti k těžbě přírodních surovin. Dovoluje jim také vydělávat na turismu či plánovat nové trasy. 

Dřívější výpravy do neprobádaných končin šly ruku v ruce s šířením nemocí, ale také s dovážením nepůvodních druhů, které následně ničily celé ekosystémy. V neposlední řadě docházelo k vyvražďování domorodých obyvatel. Severozápadní cesta se však bránila tlustým ledem. Pokusy o její zdolání byly sice lákavé, ale také extrémně nebezpečné, a tak se za několik posledních staletí na jejím území nahromadilo nesčetně vraků. 

„V určitém smyslu je skvělé, že tato oblast začíná být přístupná,“ prohlásila Anna Pienkowská, profesorka z MacEwan University a vedoucí vědecká pracovnice na palubě lodi CCGS Amundsen. „Jestli je však dostupnost příznivá také pro tamní životní prostředí, to si nejsem jistá. Měli bychom zkoumat opatrně.“ 

Hledají se odpovědi

Konec poslední doby ledové, tedy období asi před dvanácti tisíci lety, charakterizovaly překotné klimatické změny, svým způsobem srovnatelné s těmi dnešními. Pochopení dávných událostí by nám proto podle Pienkowské a Furzeho mohlo dát odpovědi na některé současné otázky. Území okolo stanoviště 5.10 zajímalo vědce hlavně proto, že se tam kdysi rozestoupily masivní kry a otevřel se tak Severozápadní průjezd – v podstatě oceánský kanál. Pokud by se o tehdejších událostech podařilo zjistit víc, mohli bychom tyto informace aplikovat na aktuální tání ledu. 

Cílem odborníků bylo získat z mořského dna pomocí hloubkového vrtu vzorky bahna a ze sedimentů, jež během tisíciletí zformovaly pomyslnou časovou kapsli, následně rozklíčovat historii regionu. „Jde o naše nejnadějnější stanoviště. Snažili jsme se sem dostat dlouhé roky,“ vysvětluje Pienkowská, která do oblasti 5.10 mířila také o rok dříve, nicméně necelých sedm kilometrů před cílem zastavil jejich loď silný led. 

Teď už jen získat vzorky

Ani tentokrát na palubě Amundsenu pár hodin před cílovou destinací nebylo jisté, že se vědcům podaří na stanoviště doplout. Furze, Pienkowská a další se proto sešli v navigační místnosti a společně sledovali cestu pomocí sonaru. Dno před nimi se jevilo v různých barvách, jež značily rozdílnou hloubku. Pokračovali ve studiu mapy, načež se z interkomu ozvala žádost, aby se Mark s Annou dostavili do kormidelny. 

Tam se od kapitána Claudea Lafrance dozvěděli, že lodní helikoptéra objevila při průzkumu ledu bezpečnou trasu ke stanovišti 5.10. „Když jsem tu byla naposled, ze zoufalství se mi chtělo brečet. Momentálně bych plakala taky, ale radostí,“ nechala se slyšet Pienkowská. „Teď už jen získat vzorky,“ dodal Furze. 

Mrazivá past

V roce 2017 zažily vody Severozápadního průjezdu největší provoz v dějinách: Velmi zběžně sice oblast již koncem 16. století probádali evropští a hlavně britští dobrodruhové, většina výprav však skončila tragicky. Námořníci se plavili na příliš malých lodích nebo se posádka nedokázala vyrovnat s mrazem a odloučením od civilizace. Jakmile ale začal led odtávat a technologie v lodní dopravě urazily kus cesty, stalo se dobývání místa skutečností. 

Předloni se tedy mezi Atlantikem a Pacifikem odehrálo rekordních 33 plaveb, a padlo tak maximum dvou desítek úspěšných pokusů z roku 2012. Cestu vpřed razí mezioceánským výpravám hlavně turismus: Od roku 2016 proplula trasou opakovaně obrovská loď Crystal Serenity s 1 500 pasažéry, z nichž každý zaplatil v přepočtu minimálně 450 tisíc korun. 

Rozhodování podle sezony

V posledních letech proudí severovýchodními vodami i nákladní doprava. Například plavidla pod vlajkou nizozemské firmy Royal Wagenborg několikrát převezla z Číny do Quebecu obří náklad hliníkových součástek. V roce 2017 projel oblastí v rámci vládního průzkumu také čínský ledoborec Süe-lung. „Globální oteplování otevřelo Číně novou dopravní trasu,“ napsal tehdy oficiální Lidový deník. Asijská velmoc zároveň převáží zboží podél severního pobřeží Ruska, kde je v současnosti méně ledu než v Kanadském arktickém souostroví. 

Ačkoliv je Severozápadní průjezd rok od roku přístupnější, z analýz expertů vyplývá, že se v něm stále nachází moc ledu, než aby si s ním i specializované lodě poradily mimo nejteplejší měsíce. Podle Tima Keaneho, odborníka na arktické operace společnosti Fedna, dnes průjezdem nemůže vést velká dopravní tepna. Tvrdí to se zkušenostmi člověka, který v roce 2014 na zmíněnou trasu úspěšně vyslal loď naloženou niklem. „Tehdy cesta dávala smysl. Dovolovalo ji roční období a trasa nebyla příliš dlouhá,“ vysvětluje Keane. „Když jsme se však vraceli, už byla sezona tak daleko, že jsme museli plout Panamským průplavem.“

Těžký úděl záchranářů

V prozkoumaných lokalitách se také nacházejí zásoby ropy a zemního plynu. Vláda kanadského teritoria Nunavut se společností Kitikmeot Inuit Association navrhla v zálivu Grays zbudovat přístav a vytyčit trasy, po nichž by mohly přes sever putovat diamanty. Vše tedy nasvědčuje tomu, že bude Severozápadní průjezd časem velmi „oblíbený“.  

„Jenže rostoucí počet projíždějících lodí také znamená víc záchranných misí,“ dodává kapitán Lafrance. Při každé nehodě bude muset kanadská pobřežní stráž nejspíš urazit ohromnou vzdálenost a podniknout extrémně náročnou operaci. „Problém je v absenci infrastruktury, pomalé odezvě na volání o pomoc, v přístupnosti a tak dál,“ tvrdí expert na lodní dopravu Lawson Brigham z University of Alaska. Bezpečné cestování Severozápadním průjezdem si tak vyžádá ještě spoustu projektů a investic.  

Jediný pokus

Poté, co se Amundsen prodral ledovým příkrovem do cíle, zakotvil v místech, kde se podle Pienkowské a Furze koncem poslední doby ledové rozdělily dvě obrovské kry. Výzkumníci nejprve pomocí lodního sonaru našli lokalitu se silnou vrstvou tuhého bahna, jež tam leželo už v éře dávných ledovců. Pak v bezpečnostních oblecích vyrazili na příď. 

Hodlali použít desetimetrový dvojitý vrták, který se vlastní váhou zaboří do dna. Počasí se však zhoršovalo, déšť i poryvy větru sílily. Zároveň se prudce ochladilo, přestože v létě slunce za polárním kruhem nezapadá. Badatelům bylo jasné, že na získání vzorků mají jediný pokus. Dvojice vrtáků nakonec zajela pod hladinu a zaryla se do dna. Zhruba o patnáct minut později vytáhli vědci zařízení na palubu a z jeho útrob vyjmuli plastové trubice s cenným materiálem. 

Štěrk starý tisíce let

Dávné sedimenty nyní čeká v laboratořích řada analýz. Už na lodi však byla v bahně zřejmá zrnka štěrku – podle Furzeho se jedná o úlomky, které se na dně ocitly působením dávných ledovců. Díky drobným částečkám horniny si vědci byli jisti, že našli místo, které by mohlo vydat svědectví o událostech před deseti tisíci lety. A možná by mohlo odpovědět také na některé otázky současnosti. „Docela se mi ulevilo,“ oddechla si Pienkowská. 

TIP: Nesmrtelní mikrobi ze Sibiře: Jak velkou hrozbu představují tisíce let zmražené viry?

Spokojená posádka se vrátila do útrob ledoborce, loď se otočila na jih a vyrazila za dalším vědeckým dobrodružstvím. Posádku čeká mimo jiné studium organismů, které obývají nově „dobyté“ vody, a pozorování jejich proměn s příchodem intenzivnější lodní dopravy. „Z pohledu vědce je velmi vzrušující sledovat, jaká tajemství nám ustupující led vydá,“ přiznal Furze. „Zároveň však vím, proč ho ubývá, a myšlenka tajících pólů mě děsí.“ 

Západobelgické městečko Boussu o víkendu hostilo vyznavače mnohdy vysmívaného účesu zvaného mullet. Účes, který v Česku proslavil například Ondřej Hejma, Jaromír Jágr a řada dalších sportovců, byl populární zejména v 80. letech minulého století.

TIP: Subkultury dneška: Tak trochu jiní lidé

Podle organizátora festivalu Damiena Huberta je mullet spíše životním postojem než módou. Sám Damien kultovní sestřih nepovažuje za příliš atraktivní, důležité ale podle něj je, umět si ze sebe udělat legraci. 

Za belgickým festivalem původně stálo natáčení hudebního klipu, který však přerostl v mnohem větší akci. Mulletí festivaly jsou populární zejména v Austrálii, kde se konají pravidelně již desítky let. Slet mulletů v belgickém Boussu je prvním větším pokusem o uspořádání podobného setkání v Evropě. Vzhledem k počtu návštěvníků, kterých bylo podle organizátorů okolo 1500, šlo o poměrně vydařenou premiéru.