Umělé inteligence dnes pronikají do mnoha oblastí lidské činnosti. Jen málokde je ale jejich role doslova životně důležitá, jako právě ve zdravotnictví. Britští vědci a lékaři se domluvili se společností Nvidia, že vybudují celostátní systém umělé inteligence, která bude analyzovat radiologické snímky pacientů pro nemocnice v celé Velké Británii.

V čem by to mělo být výhodné? Podobné systémy umělých inteligencí ve zdravotnictví nejsou jenom rychlejší a spolehlivější než lidští specialisté. Ještě důležitější je, že jejich nasazení uvolní lidské specialisty tam, kde je jejich více potřeba. Pacienti tím jenom získají. Použití umělých inteligencí rovněž vede k celkovému pokroku v diagnostice a k rozšiřování možností léčby pacientů.

TIP: Umělá inteligence objeví rakovinu kůže lépe než lidští specialisté

Klíčovým prvkem projektu je výpočetní systém DGX-2. Je to superpočítač sestavený z 16 propojených grafických procesorů, který má výkon 2 petaFLOPS. Podle společnosti Nvidia je to momentálně nejvýkonnější systém pro fungování umělé inteligence na světě. Systém bude vybavený souborem speciálně vycvičených umělých inteligencí, které jsou již dnes velmi zdatné v analýzách zdravotní dokumentace.

Cizí druhy zavlekl člověk na nové kontinenty někdy nedopatřením, a často úmyslně. Tak se dostala z Ameriky do Evropy ondatra pižmová či nutrie, zatímco opačným směrem putoval přes Atlantik třeba špaček obecný nebo skřivan polní. Někdy se zaoceánský import obešel bez následků, jindy odstartoval přírodní pohromu. U zrodu bezesporu nejznámější ničivé invaze stál záměrný dovoz králíka divokého do Austrálie. 

Boj s pomocí bakterií a virů

Příklad australských králíků názorně dokládá obtíže, které se lidem stavějí do cesty, když se snaží napravit následky dřívějšího neuváženého zavlečení živočicha do nového prostředí. Králíci divocí se z Evropy do Austrálie dostali na konci 18. století a o pár desítek let později se na nejmenším kontinentu proměnili ve skutečnou pohromu (viz Austrálie zaplavená králíky).

Počátky pokusů o plošné odstranění hopkajících vetřelců spadají do konce 19. století, kdy vláda Nového jižního Walesu vypsala prémii 25 tisíc liber za účinný recept na likvidaci jejich populace. Vysoká odměna přitom oslovila i Louise Pasteura: Slavný francouzský biolog navrhl nakazit zvířata bakterií, kterou sám objevil. Mikrob, pojmenovaný později Pasteurella multocida na počest svého „otce“, se sice mezi králíky rozšířil, ale k jejich vyhubení nestačil. 

V roce 1950 byl mezi australské králíky cíleně rozšířen virus myxomatózy. Zvířata umírala po tisících a jejich stavy klesly na šestinu – z 600 milionů přežilo „jen“ 100 milionů. U zbylých jedinců se ovšem k chorobě vyvinula odolnost, a myxomatóza tak zůstala při dalším boji o očistu Austrálie mimo hru. 

Králíci odolávají nástrahám

Počátkem 90. let už králičí populace v zemi opět dosahovala 300 milionů, a proto se Australané rozhodli otestovat další virus. Tentokrát padla volba na kalicivirus vyvolávající smrtelné onemocnění. Předběžné zkoušky začaly v roce 1991 na ostrově Wardang, s tím že se nákaza v žádném případě nesmí rozšířit na pevninu. O případném nasazení mikroorganismu na kontinentu se mělo rozhodnout až na základě výsledků z Wardangu. Přesto už v roce 1995 hubil virus králíky i na pevnině. Nikdy přitom asi nezjistíme, zda šlo o nehodu, či sabotáž.

V roce 2017 byl mezi divokou králičí populaci vypuštěn ještě účinnější typ kaliciviru v naději, že škůdce – ohrožující na 150 druhů původní australské fauny a páchající zemědělcům každoročně škody ve výši 200 milionů dolarů – definitivně zmizí. Je však celkem pravděpodobné, že králík přežije i tuto bitvu ve válce o jeho vyhubení. Proto Australané zvažují, že proti němu nasadí genetickou zbraň, označovanou odborníky jako „gene drive“.

Nesmlouvavá dědičná vloha

Za vědeckým termínem „gene drive“ se ukrývá uměle připravená dědičná vloha, jež se populací šíří jako požár vyprahlou savanou. Všichni její příslušníci se tak během několika generací „přepíšou“ a stanou se nositeli nové vlohy. 

Tradiční geny dědí potomek po jednom od obou rodičů, přičemž mu otec a matka mohou předat každý jinou variantu genu. V případě vlohy, jež se chová jako gene drive, je však úplně jedno, jakou verzi k ní dostal potomek „do páru“ od druhého rodiče – gene drive se do druhé vlohy sám přepíše. Výsledek vypadá, jako kdyby jeden rodič předal potomkovi dvojici gene drivů a předání genu od druhého bylo zcela zablokováno. Neplatí zde tudíž Mendelovy zákony, které říkají, že gen jednoho rodiče zdědí polovina synů a dcer, čtvrtina vnuků a vnuček a osmina pravnoučat: Gene drive je postaven tak, aby se přenesl na všechny syny a dcery, vnoučata i pravnoučata. V populaci zcela převládne a už nikdy nezmizí.

Mušky pod přísným dohledem

Genetici vymysleli gene drive už před dlouhou dobou, ale realizace nápadu vázla. Změnilo se to před pěti lety, s objevem techniky genového inženýrství označované jako CRISPR-Cas9, jež dovolila nevídanou přesnost zásahu do dědičné informace. Dřív genoví inženýři „stříleli naslepo“, protože neměli kontrolu nad tím, kde dědičnou informaci pozmění. Technika CRISPR-Cas9 jim umožnila „ostrostřelbu“, jež by nedělala ostudu ani Vilému Tellovi. V tu chvíli se otevřela cesta k vytvoření fungujícího gene drivu, tedy genu, který se populací šíří řetězovou reakcí a jehož zastoupení může jen a jen narůstat.

Jako první vytvořili dokonale fungující gene drive američtí vědci Ethan Bier a Valentino Gantz v roce 2015. Vnesli ho do dědičné informace octomilky a muškám tím zajistili změnu barvy těla. V perfektně zabezpečené laboratoři vypustili do jejich hejna pár jedinců přebarvených pomocí gene drivu. Po deseti generacích zbyly ve skupině jen přebarvené mušky a hmyz s původním odstínem vymizel. 

Je jasné, že při práci s gene drivem je namístě maximální opatrnost. Kdyby z laboratoře unikla jediná muška s dědičnou informací obohacenou o gene drive, mohla by „přebarvit“ kompletní divokou populaci octomilek. Těžko říct, jaké by to mělo následky, protože vypustit takto modifikovaný hmyz do přírody si nikdo netroufá. Můžeme se jen domnívat, že odlišně zbarvené mušky by byly nápadnější svým přirozeným nepřátelům. Mohla by se změnit i jejich odolnost k chladu či vysokým teplotám, protože jinak zbarvené tělo by se na slunci také jinak ohřívalo. 

Důsledky? Velká neznámá

Pro gene drive se nabízí celá řada využití. Vědci už takto stvořili komáry odolné k původci malárie. Kdyby je vypustili v zemích, kde nemoc stále ohrožuje miliony lidí, „přepsal“ by gene drive dědičnou informaci divokých jedinců a ti by ztratili schopnost přenášet chorobu na člověka. Podobně lze mezi komáry rozšířit gene drive, jenž by jim zabránil v šíření viru zika a původců mnoha dalších nemocí. Nikdo však nic podobného neplánuje, protože komáři zaujímají v přírodě významné místo a nevíme, co všechno bychom změnou jejich dědičné informace rozpoutali. 

Mohli bychom spustit dominový efekt, kdy by se křehká stavba ekosystému zhroutila jako domeček z karet. Za potlačení malárie či horečky dengue bychom zaplatili rozsáhlou přírodní katastrofou a recept na likvidaci takové kalamity nemáme. 

Jen jedno pohlaví

Přítomnost invazních druhů znamená pro přírodu velký problém a jejich vymizením by neměly vzniknout škody, naopak: Narušené ekosystémy by dostaly šanci se z jejich vpádu vzpamatovat a vrátit se do původního stavu. Existuje několik strategií, jak vetřelce zlikvidovat. Jedna z nich například počítá s tím, že by gene drive šířil populací vlohy zajišťující vývoj samčího pohlaví. 

Za normálních okolností se australským divokým králíkům rodí dcery a synové v poměru 1 : 1. Pokud by otec nesl vlohy pro vývoj samčího pohlaví ve formě gene drivu, rodily by se samicím pouze mužští potomci. Je jasné, že populace s takovým vychýlením by se záhy zhroutila. 

Škůdci z dovozu

O nasazení gene drivu proti zvířecím vetřelcům velmi vážně uvažují Novozélanďané. Na jejich ostrovy byla zavlečena řada živočichů z Evropy, Asie i Austrálie. Značné problémy tam páchá například lasice hranostaj pocházející ze starého kontinentu nebo vačnatec kusu liščí úmyslně importovaný z Austrálie. 

Hranostaj hubí mnoho zástupců novozélandské fauny, ale ještě větší škody má na svědomí všežravý kusu: Vybírá ptačí hnízda a požírá vajíčka i mláďata, nepohrdne však ani rostlinnou potravou a ničí původní flóru. Ohrožuje například strom železnatec druhu Metrosideros robusta – žere jeho listy, mladé větvičky, pupeny, květy i semena. Zároveň se stal nebezpečným konkurentem pro původní býložravce, kteří v boji o rostlinnou potravu s vačnatým vetřelcem prohrávají. 

Jako šíp a slovo

Novozélanďané zvažují, že by v laboratořích vnesli do dědičné informace hranostaje či kusu liščího gene drive. Nositele těchto genů by pak vypustili do přírody a vloha by se šířila populacemi zvířecích vetřelců, až by je přivedla ke kolapsu. 

Zatím je vše ve stadiu teoretického plánování – sebemenší chyba může mít nedozírné následky. Pokud by se například kusu s nebezpečným gene drivem dostal z Nového Zélandu do své australské domoviny, ohrozilo by to původní populaci vačnatce na celém kontinentu.

TIP: Australské úřady hodlají pomocí jedovatých klobásek otrávit až 2 miliony koček

Přesto nejsou Novozélanďané v plánech na nasazení gene drivu proti invazním druhům sami. Mluví se o jeho využití k likvidaci potkanů na Galapágách či králíků v Austrálii. Všude ovšem panují velké a oprávněné obavy z neuváženého nasazení zmíněné zbraně. Sanové z Kalahari říkají: „Vystřelený šíp a vyřčené slovo už nikdo zpátky nevrátí!“ A totéž platí o organismech s gene drivem vypuštěných do přírody.  

Jason Windus žije v kalifornském městě Santa Rosa a obehnal si pozemek před domem bezmála dvoumetrovým plotem, aby tak mimo jiné zabránil svým psům v útěku. Jednomu z rýpavých sousedů se však plot nelíbil, a podal proto stížnost na magistrát: Oficiálně mu vadilo, že mu zábrana omezuje výhled na silnici – a vedení obce mu dalo za pravdu.

Winduse rozhodnutí překvapilo, zvlášť s přihlédnutím ke skutečnosti, že podobně vysoké ploty u jiných domů v ulici nikdo zkracovat nemusel. Když mu ovšem město pohrozilo pokutou v přepočtu 11 tisíc korun za každý den, kdy svůj plot nechá v původním stavu, podvolil se. Na protest však před své sídlo umístil stůl a kolem něj naaranžoval nahé figuríny – aby se měl soused na co dívat. Nicméně jej zaskočilo, že jeho akt rebelie kolemjdoucí ani obyvatele z okolí nijak nepohoršil: Právě naopak – zastavují se u něj, a dokonce se s figurínami fotí.

Koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas), nazývaný také Stellerova mořská kráva, byl kdysi hojným savcem obývajícím vody Tichého oceánu. Tento až devět metrů dlouhý býložravec se nikdy úplně neponořoval pod hladinu. Většinu času trávil konzumací mořských chaluh poblíž pobřeží, takže bylo snadné jej spatřit a ulovit. Krotkého bezzubého obra, jenž byl největším zástupcem řádu sirén, pak muselo na břeh vytáhnout několik desítek lidí. Právě takový lov osud korounů zpečetil...

Pro maso a kožešiny

Korouny bezzubé objevila v roce 1741 na Komandorských ostrovech ruská expedice Vituse Beringa, jež tu ztroskotala. Korouoni se pásli ve studených, mělkých vodách, takže člen výpravy Georg Steller, německý přírodovědec a lékař žijící v Rusku, je mohl docela snadno studovat.

Desetitunové ochechule, jak se sirénám někdy říká, se daly snadno ulovit harpunou a představovaly výborný zdroj masa. Také jejich silná, pevná kůže připomínající kůru stromů, se skvěle hodila na výrobu nejrůznějších předmětů a opravy lodí. Ostrov se proto stal oblíbenou zastávkou pro ruské lovce kožešin, kteří korouny nemilosrdně vybíjeli.

Nezáviděníhodný rekord

Podle některých výpočtů žilo na Beringově ostrově, jak se místo ztroskotání dnes nazývá, původně více než 2 000 korounů. Do roku 1768 ovšem všichni vyhynuli, a to včetně jedinců, kteří pravděpodobně přežívali na Aleutských ostrovech. Kromě lovu samotných korounů byl druhou hlavní příčinou jejich vyhynutí lov mořských vyder.

Úbytek těchto živočichů měl na svědomí přemnožení mořských ježovek, jimiž se vydry živí, a tím i zánik prostředí vhodného pro růst určitého druhu chaluh. Korouni proto trpěli nedostatkem potravy. Podle výpočtů některých biologů však klesající počet vyder pouze urychlil nevyhnutelné – k vyhubení mořských krav by totiž samotný lov úplně stačil. Tomuto druhu se tak nikoli jeho vlastní zásluhou podařilo vytvořit rekord – vyhynul ani ne 30 let po svém objevení.

Vysoce inteligentní, ambiciózní, chladnokrevný a především nebezpečný. Podobnou charakteristiku Reinharda Heydricha přinesl nejeden člověk, který s ním přišel do styku. Druhý nejmocnější muž v SS, architekt celoevropského projektu na vyhlazení Židů, katan českého národa. To byl Heydrich na vrcholu moci, kdy nastoupil do úřadu zastupujícícho protektora.

Heydrich v Protektorátu

Na podzim 1941 přišla na stůl obávaného šéfa RSHA umístěnka do Prahy. Dočasné jmenování říšským protektorem bylo reakcí na vyhrocující se bezpečnostní situaci v Protektorátu. To ale nebylo vše, lidé v Hitlerově okolí se hlavně chtěli Heydricha nějakým způsobem zbavit a odsunout ho na vedlejší kolej. I Himmlerovi se začal jeho navenek věrný, ve skutečnosti neustále nenápadně intrikující a kotníky okopávající, nohsled zajídat. 

Pro Heydricha neznamenala mise v Čechách výminek jako pro Neuratha, naopak v ní viděl příležitost, odrazový můstek dál. Hodlal Vůdci ukázat, že pro něj není žádný úkol nesplnitelný. Především ale nechtěl mrhat čas, protože po splnění zadání, tedy pacifikaci „národa švejků“ a likvidaci odboje, pokukoval po mnohem větším soustu, jakým se dle všech předpokladů mělo stát místo guvernéra okupované Francie. Věděl, že ho funkce na Pražském hradě může posílit a obohatit o potřebné zkušenosti z vysoké politiky a diplomacie. Protektorství tedy vzal neobyčejně vážně a rozhodně je nechápal jako trest nebo vyhnanství. Ostatně měl neustále k dispozici osobní letoun, kterým často zalétal do Berlína na inspekce a schůzky se zbytkem vedení SS. 

Nadšená byla i manželka Lina se třemi dětmi. Jak uváděla ve vzpomínkách, v Praze konečně povýšili mezi německou smetánku. Čekalo ji zde honosné sídlo v Panenských Břežanech se služebnictvem, recepce, bankety a dostatek financí. Zejména na poslední jmenované nebyla manželka někdejšího policejního oficíra zvyklá. Zaměstnanci zámku Panenské Břežany mezi sebou Linu titulovali „stará“ nebo „Heydriška“. Pokud ovšem byla Lina Heydrichová na doslech, stala se z ní rázem „milostpaní“. Nechala si také říkat „Excelence“. 

TIP: Mýty kolem atentátu na Heydricha

V počátcích fungování Sicherheitsdienst Heydrich ani nedostával plat a rodina žila velmi skromně, mnohdy odkázaná jen na pomoc Lininých rodičů. Později coby generál přirozeně už bral odměny v řádu tisíců marek, ale stále byl jen jedním z mnoha. Až v Protektorátu si užíval luxusu a privilegií státníka. Netušil, že záhy jej zde potká také smrt a ukončí pozoruhodnou kariéru ve službách černého řádu. 

Na počátku období druhohor, tedy v triasu, by pro nás byl svět k nepoznání. Tam, kde dnes jsou velehory, mohlo být třeba dno oceánu. Právě proto lze v rakouských Alpách, v nadmořské výšce asi 2 kilometry, najít pozůstatky mořských fytosaurů, dávných předchůdců krokodýlů, kteří také krokodýly v mnoha ohledech připomínali.

Čtyři nedospělí fytosauři tam byli vlastně objeveni už v roce 1980, aby je o dva roky později vyzvedl tým Přírodovědného muzea ve Vídni. Muzeum fosilie zpracovalo a vystavilo je na veřejnosti. Problém byl ale v tom, že odborníci na fytosaury jsou ještě vzácnější, než tyhle druhohorní fosilie, takže až doposud nebylo jasné, co jsou nalezené fosilie vlastně zač. Až nedávno se mezinárodní tým odborníků dostal k tomu, že fytosaury z Alp popsal jako nový druh Mystriosuchus steinbergeri.

TIP: Teleocrater: Předek dinosaurů byl až překvapivě podobný krokodýlům

Mystriosuchové dorůstali délky přes 4 metry a jako velcí dravci terorizovali menší obyvatele oceánu v období triasu, asi před 210 miliony lety. Zajímavé je, že doposud jsme znali sladkovodní fytosaury. Objevení fytosauři se ale nacházeli v mořských sedimentech, desítky kilometrů od tehdejšího pobřeží. Jak se zdá, fytosauři se asi slané vody nebáli.

Vypadá to, že na naší oběžnici bude v příštích letech docela těsno. Další z vesmírných miliardářů, Jeff Bezos, který stojí za společností Blue Origin, v těchto dnech zveřejnil své záměry přistát na Měsíci. Poslouží jim k tomu nový měsíční modul, který pojmenovali Blue Moon.

Blue Moon je relativní velký přistávací modul, který může dopravit na povrch Luny vybavení pro vědecké experimenty, měsíční rovery, a samozřejmě také astronauty. Podle Bezose Blue Moon rovněž dovede, jako takový technologický bonus, vypustit na oběžnou dráhu Měsíce malé satelity, které by mohl mít na palubě.

Autonomní lunární modul 

Měsíční modul společnosti Blue Origin vzdáleně připomíná slavný měsíční modul programu Apollo. V řadě věcí se ale od svého legendárního předchůdce liší. Na první pohled zaujme veliká kulovitá palivová nádrž s nápisem Blue Moon. Nápadné jsou i menší spodní části vzpěr modulu, v porovnání s přistávacím modulem programu Apollo. Inženýři NASA si totiž původně mysleli, že povrch Měsíce je měkčí, než ve skutečnosti je, a vytvořili tím pádem lunárnímu modulu větší "nohy", než bylo nutné.

TIP: Velké plány: Jeff Bezos z Amazonu se chce pustit do dobývání Měsíce

Blue Moon je také oproti původnímu přistávacímu modulu plně autonomní. Měl by být schopen dopravit a vyložit na Lunu různé typy nákladu, včetně velkých měsíčních roverů. Díky sofistikovanému navigačnímu systému se Blue Moon dokáže sám navigovat pomocí hvězd a najít si vhodné místo pro přistání na měsíčním povrchu. Pohon modulu zajistí nové motory BE-7 na kapalný vodík a kyslík, které bude společnost Blue Origin testovat letos v létě.

Vědci a inženýři amerického institutu Florida Institute for Human & Machine Cognition (IHMC) jsou známí svými úspěchy v robotice. Mimo jiné se podílejí i na vývoji dnes již slavného robota Atlas, kterého vytvořili odborníci společnosti Boston Dynamics. Před pár dny vzbudili pozornost fanoušků robotiky po celém světě novým videem, které předvádí nové pokroky Atlase v obtížném terénu.

IHMC Robotics vytvořili algoritmy, které zodpovídají za ovládání pohybu robota terénem, jeho vnímání okolí, a také za plánování cesty, kterou se robot v příštím okamžiku vydá. Jak je vidět na novém videu, díky těmto algoritmům je Atlas ve svém pohybu ještě více lidský, než na dříve zveřejněných záběrech.

TIP: Humanoidní robot Atlas od Boston Dynamics se dal na parkour

Vývojáři z IHMC Robotics nechali Atlase chodit v obtížném terénu s mnoha překážkami. Jeho výkon není dokonalý, ale stejně vzbudil velké nadšení. Vývojáři se teď budou snažit výkony Atlase ještě zlepšit.

Tvůrci Atlase počítají s tím, že by podobní roboti mohli fungovat jako avataři lidských operátorů v nebezpečných misích, včetně například vesmírných výprav. Dálkově ovládaní humanoidní roboti by mohli vybudovat základny pro první lidské kolonisty, ať už na Marsu, Měsíci, nebo i jinde ve Sluneční soustavě.

Voják žil obklopen dalšími vojáky a ženská bytost pro něj byla mnohem vzácnější, než pro civilistu. Byl většinou mladý, plný energie, pochopitelně i sexuální, a zajímaly jej všechny osoby opačného pohlaví, mladé i starší, svobodné, vdané i vdovy. Ženy naopak podléhaly kouzlu uniformy (pokud byla vyčištěná a spravená), mužným knírům i drsně galantnímu chování, tolik odlišným od dvoření chasníků a měšťanských či řemeslnických synků.

Nepostradatelné společnice

V armádě bývalo žen pramálo. Předpisy povolovaly čtyři na batalion a myslely se tím nepostradatelné kantýnské či markytánky, jejichž kantýny se stávaly společenským centrem jednotky, „salonem“ mužstva i důstojníků.

„Ty dámy obvykle začínaly tak, že šly za vojákem, který jim vnukl něžné city. Nejprve jste je viděli jít pěšky se soudkem kořalky na popruzích přes prsa. O týden později už seděly pohodlně na nalezeném koni. Vlevo, vpravo, vepředu i vzadu měly dovedně a rovnoměrně upevněny soudky, klobásy, uzenky a sýr. Na konci měsíce už jim obvykle patřil povoz s dvojspřežím, plný zásob všeho druhu, což jen dokládalo rostoucí výdělečnost jejich živnosti.“ psal kapitán Blaze.

Markytánky se těšily úctě a generál Lasalle, největší husar všech dob, napsal dokonce pro jednu z nich jménem Fanchon kuplet, který se stal jednou z nejoblíbenějších písní Napoleonovy armády:

„Jak je její náruč žhavá, 

s námi se směje i pije, 

stejnou si vyzpěvuje, 

patří jí náš dík i sláva...“ 

Mnoho těchto žen vojenským životem zdrsnělo a okoralo, přesto jim však zůstalo citlivé srdce. Ne pro lásku, ale pro pomoc vojákům, kteří tvořili jejich velkou rodinu. Obětavě se staraly o nemocné a raněné, mnohé s chlapskou statečností vyvlekly zkrvavené z nejhustší palby či seče a spousta vojáků jim vděčila za život.

TIP: Němá tvář armády: Jakou roli hrál pes v Napoleonových bitvách?

Cathérine Béguin od 14. lehkého pluku nesla svého raněného manžela k ambulanci na zádech plných osm kilometrů! Kantýnskou Casajusovou od 57. řadového pluku citoval armádní rozkaz (a citace v rozkaze znamenala jednu z vojenských pochval), že navzdory husté palbě dvakrát pronikla na planinu, na níž zuřila bitva, jen proto, aby vojákům nalila na posilněnou kořalku. Plné dva soudky – a zdarma!