Titicaca si díky netradičnímu umístění na andské náhorní plošině Altiplano ve výšce 3 812 m n. m. vysloužila titul nejvýš položeného splavného jezera na světě. O vodní plochu s rozlohou přes 8 000 km² se dělí Peru a Bolívie a turisty k ní táhne nejen bohatá flóra a fauna, ale především pestrá sbírka pradávných indiánských tradic. 

V minulosti bylo jezero sídlem mocných kultur a národů, z nichž nejvíc samozřejmě prosluli Inkové. Podle legendy se z vodních hlubin jednoho dne vynořil zakladatel incké říše Manco Cápac se svou ženou Mamou Ocllo, načež zamířili do hor hledat domov pro svůj lid. Vypráví se, že po cestě zapichovali do země zlatý prut a usadili se až v místě, kde byla půda dost kyprá a úrodná. V zemi zaslíbené pak vzniklo Cuzco, které dodnes mnozí považují za historické hlavní město Peru.

Na útěku před válkou

Historikové samozřejmě přicházejí s mnohem uvěřitelnějším a méně pohádkovým výkladem dávných událostí: Podle nich opustili předkové Inků oblast okolo jezera poté, co se rozpadly tamní velké říše a propukly krvavé války. Svou cestu do lokality budoucího Cuzca si pak museli tvrdě vybojovat, ale nakonec vytvořili majestátní říši. 

O několik století později si lidé etnika Uru, ohrožováni bojovnými kmeny Ajmarů, zvolili také „útěk“. Na rozdíl od Inků však neprchali od vody, nýbrž na vodu. Jako zkušení rybáři a lovci vodních ptáků si postavili velké lodě a vydali se v nich na jezero, kde se následně trvale usídlili. Své bárky pak postupně proměnili v plovoucí ostrovy (viz Magická totora), které na hladině přetrvaly po celá staletí, a Uruové tak mohli žít daleko od nebezpečné souše.  

Národ temna

Tento záhadný národ sám o sobě tvrdí, že má krev černou tak, jak je jezero hluboké, a že nepatří k běžným lidem. Uruové tu prý byli už dávno před námi: Vynořili se z velké temnoty, jež byla dnem, v dobách, kdy panovaly světlé noci. Ovšem neděste se – bez ohledu na tradované legendy jde o velmi přátelský a usměvavý národ. 

Protože Uruové neznali písmo, nevíme přesně, kdy se z břehů jezera přestěhovali na jeho hladinu. K migraci však pravděpodobně došlo někdy ve 14. století. Ve svobodné izolaci žil kmen až do doby, kdy si Peru a Bolívie vodní plochu rozdělily a její obyvatele přinutily „zakotvit“ v zátoce asi půl hodiny cesty motorovým člunem od města Puno. Zhruba sedmdesát ostrovů je tam dodnes pevně zapuštěno do dna eukalyptovými pruty: Jejich obyvatelé je pospojovali tak, aby vznikl velký ovál s vodním „náměstím“ uprostřed. 

Krok do reality

Plovoucí městečko má dnes přibližně dva tisíce obyvatel a nechybí mu ani základní infrastruktura včetně radnice, školy či restaurace. Moderní závan vnesly do tradičního způsobu života také solární panely, které Uruům věnoval bývalý peruánský prezident Alberto Fujimori. 

Obchodování a styk se suchozemci nakonec vedly k obnovení vzájemných vztahů, a dokonce ke sňatkům s kmenem Ajmarů, jež vyústily v prolnutí obou národů. Původním jazykem proto dnes mluví už jen hrstka Uruů a hranice mezi oběma etniky je takřka nezřetelná. Ostrovní životní styl se však zcela nevytratil a s ním ani důležité části kulturního odkazu: V paměti národa se pořád drží původní legendy i mýty a současná generace stále zpívá písně v prastarém jazyce, ačkoliv jim vlastně vůbec nerozumí.  

Kouzlo peněz

Asi není třeba dodávat, že se ostrovy Uruů staly oblíbenou turistickou destinací a jejich prohlídka patří takřka mezi povinné atrakce. Návštěvu spolu s doprovodným programem vám zajistí desítky agentur: Můžete s nimi vyrazit na půldenní výlet, nebo u ochotné ostrovní rodiny „zakotvit“ třeba i na několik dní. 

Neutuchající proud návštěvníků nicméně podle očekávání otřásl původními hodnotami komunity, která se tak stále víc spoléhá na peníze z kapes cestovatelů a pomalu zanevřela na tradiční způsoby obživy. Mnozí turisté se proto mohou vrátit na souš zklamaní, protože je místo autentického ostrovního života přivítá kultura, jež se přizpůsobila potřebám cestovního ruchu. Díky nezměrnému zájmu výletníků se však obyvatelům ostrovů žije mnohem lépe než v minulosti: Nejsou už tak závislí na rybolovu, který je na jezeře Titicaca rok od roku problematičtější. 

Plíživé nebezpečí

Na jezeře se dnes rybaří tak intenzivně, že by Titicaca bez vnějších zásahů nedokázala své obyvatele uživit. Původní rybí populaci proto rozšířily nové druhy dovezené z Argentiny, Kanady a Spojených států, jimž se ve vysoko položených vodách daří, a rybolov tak nadále zůstává důležitým způsobem obživy.  

Mnohem závažnější problém však představuje znečištění jezera. Rychle vznikající zástavba v jeho okolí totiž nemá vybudovánu kanalizaci, a veškerá špína i splašky tudíž končí ve vodě. Ostrovy Uruů naštěstí „kotví“ dostatečně daleko od břehů, takže je znečištění zatím neohrožuje. Nicméně pokud se od nich budete blížit k pevnině, zcela jistě si všimnete, že voda získává hnědý odstín a postupně se z ní line čím dál odpudivější zápach. Situace se navíc podstatně zhoršuje během dešťů, kdy do jezera stéká špína přímo z městských ulic.

V nejchladnějších obydlích překvapivě žijí Japonci – jejich příbytky totiž v drtivé většině případů nemají centrální vytápění. Namísto radiátorů si proto pomáhají různými přímotopy, termopokrývkami nebo sedí okolo stolečků kotacu, jež mají malá topení přímo pod deskou. 

O něco teplejší obydlí si užívají Britové, nicméně i u nich se průměrná teplota pohybuje okolo 15 °C, tedy stále hluboko pod doporučením Světové zdravotnické organizace (WHO), jež činí 18 °C. Britské domy sice disponují centrálním topením, ale jejich obyvatelé jsou zvyklí na chladné počasí a mnohem raději než teplo mají peníze na kontě. Doma se proto z vlastní vůle víc oblečou a „hřejí“ je pak jejich úspory.  

Kraťasy v zimě 

Česká republika razí pomyslnou střední cestu, která zároveň odpovídá doporučením WHO. Vysoko nad „optimální“ teplotu ohřívají svá obydlí například Mongolové, jejichž jurty dokážou odolat krutému počasí. V centru každého příbytku stojí kamna na dřevo, a aby teplo neunikalo stěnami, obalují je Mongolové na zimu několika vrstvami zvířecích kůží.

V nejteplejších domácnostech žijí paradoxně Rusové, přestože v jejich zemi panují v průměru nejnižší teploty na planetě. Ruské domácnosti totiž vytápějí masivní teplárny, a lidé ve starších bytech si navíc nemohou teplotu doma regulovat sami, protože ventily radiátorů obvykle nastavuje správce. Teplota v místnostech proto často stoupá k závratným výšinám, a není tudíž neobvyklé, že i v zimě chodí Rusové doma v kraťasech a tričku.

Zatopit, či větrat? 

• Méně než 9 °C - Člověka žijícího pod touto teplotní úrovní již může ochromit podchlazení.
• 12–16 °C - V této úrovni lidem hrozí onemocnění dýchacích cest.
• 16–18 °C - Relativně zdravá, ale mírně nepohodlná teplota.
• 18–21 °C - Optimální, pro zdravého a dospělého jedince příjemná teplota.
• 21–24 °C - Relativně zdravá, ale mírně nepohodlná teplota.
• 24 °C a více - Člověka ohrožuje vyšší riziko infarktu nebo mrtvice.

Počátkem devadesátých let 17. století podnikl Jindřich František Boblig z Edelstadtu pokus rozšířit svou zhoubnou činnost na další teritoria. Náznaky jeho záměrů jsou zřetelné už ve známém pokusu očernit nepohodlné duchovní, pletoucí se do jeho šumperského vyšetřování. Barvíř Sattler byl donucen vypovídat, jak na Petrových kamenech viděl rýmařovského faráře Pabsta souložit s paní Mitschkovou z Olomouce. U hodovní tabule pak viděl také hejtmana Haßnika ze sousedního panství Janovice. 

Lákavé sousto Olomouc

Neúnavný stařec Boblig byl fascinován možností přenést procesy do Olomouce, kde to dobře znal. Dnes by se řeklo, že to pro něj byla výzva. Ovšem královské město mělo přece jen lepší konexe a možnosti obrany než poddanský Šumperk. Městská rada o hrozícím nebezpečí dobře věděla, a to i z Bobligových zpráv o podezření na některé olomoucké měšťany. Když inkvizitor pro tento záměr získal podporu i mladého Jana Adama Ondřeje z Lichtenštejna, obrátili se olomoučtí raději přímo na panovníka Leopolda I. 

Memorandum olomouckého patriciátu shrnulo všechny negativní důsledky, jež by případné rozšíření působnosti inkvizice na město mělo. S dříve prosperujícím Šumperkem nechtěl nikdo kvůli pověsti o „řádění čarodějnic“ obchodovat, město chudlo částečně vinou smrti nejlepších šumperských obchodníků a řemeslníků, částečně proto, že další a další rodiny uvrhly do chudoby výdaje za věznění příbuzných. Obchodní vazby předních šumperských měšťanů byly zpřetrhány, když v procesech vymřely celé rodiny. Leopold I. se tak rozhodl dát Olomouckým za pravdu a důrazně varoval inkvizitora i losinskému tribunálu nadřízený pražský apelační soud, před dalšími invektivami vůči obyvatelům královského města a před neuváženým otevíráním nových procesů. Činnost obou tribunálů postoj panovníka výrazně utlumil.

Drahá spravedlnost 

Také žerotínské hospodářství utrpělo. Náklady na losinské čarodějnické procesy se za osmnáct let Žerotínům vyšplhaly na devět a půl tisíce zlatých. Nemalé částky však vrchnostenská správa zpětně vymáhala na příbuzných usvědčených a popravených čarodějnic. Zlomek dochovaných účetních pohledávek losinského panství uvádí, že za osoby upálené na konci roku 1686 požadovala hraběcí pokladna 83 zlatých – za každou z nich!

TIP: Proces s děkanem: Boj proti čarodějnictví zaplatil Kryštof Alois Lautner životem

Pokud by se skutečně podařilo dlužné peníze v určené výši vybrat, mohla si procesy sužovaná žerotínská pokladna přijít na nějakých čtyři a půl tisíce zlatých. To sice nebyla malá záplata, ovšem ne všechny škody lze vyčíslit tak přímočaře. Po popravených poddaných zůstaly nezaopatřené děti, grunty bez hospodáře a nedobrá pověst celého kraje – to vše nepřímo připravovalo majitele panství o další finanční prostředky. 

Boblig končí

Před tím, než byla v roce 1696 činnosti obou tribunálů definitivně zastavena, měl už zřejmě málokdo zájem na jejich pokračování. Boblig sám, jakmile viděl, že jeho role je u konce, opustil úřad a nechal vše tak, jak bylo. Trestuhodný způsob, jakým bylo zapomenuto na některé uvězněné, jen dokazuje, že nebyla vůle dotáhnout byrokratickou stránku procesní mašinérie do konce.

Mezinárodní tým astronomů objevil pozoruhodný objekt v hlubokém vesmíru. Z našeho pohledu se jeví nepatrně, ale jeho skutečná velikost je ohromující. Vystopovali téměř nepředstavitelně veliká elektromagnetická pole, která spojují dvě kupy galaxií. Něco takového jsme ve vesmíru pozorovali vůbec poprvé.

Kupy galaxií jsou největší spolehlivě známé struktury ve vesmíru, které navzájem drží pohromadě gravitace. Během času tyto kupy obvykle zvolna narůstají. Pohlcují okolní kosmický plyn, a také splývají s okolními kupami galaxií. Kupy galaxií jsou přitom obvykle uspořádány na vláknech kosmické pavučiny, která vyplňuje celý vesmír. Zmíněnou dvojici kup galaxií, které nesou označení Abell 0399 a Abell 0401, pozorujeme ve vzdálenosti zhruba 330 milionů světelných let od Země.

Rádiový most mezi kupami galaxií 

Mezi těmito kupami galaxií se táhne nezměrný pás kosmického plynu. Obsahuje množství samovolně urychlených a elektricky nabitých částic, které vyzařují takzvané synchrotronové záření. Tím vzniká charakteristický rozptýlený rádiový signál, který pak na Zemi díky pokročilým technologiím a odhodlanosti vědců můžeme detekovat.

TIP: Nový rekord: Astronomové objevili doposud nejvzdálenější kupu galaxií

Z našeho pohledu to vypadá tak, že se mezi kupami galaxií Abell 0399 a Abell 0401 táhne most, který vydává rádiové záření. Jeho délka je přes 10 milionů světelných let. Vědci díky detailním pozorováním a simulacím zjistili, že tento rádiový most je také magnetický. Jeho magnetické pole je ale dost slabé. Jeho síla odpovídá stovkám nanogaussů, což je podobné magnetickým polím některých zařízení, s nimiž se můžeme běžně setkávat.

Věčně zmrzlá půda, čili permafrost, ukrývá mnohé podivuhodné věci, které díky globálnímu oteplování vycházejí na světlo. Je mezi nimi i unikátní vlčí hlava, kterou se podařilo objevit loni na Sibiři. Díky uložení v permafrostu je tato hlava výjimečně dobře zachovalá, včetně srsti a dokonce i mozku.

Pozůstatky vlka našel místní muž, který v odlehlých oblastech Jakutska společně s dalšími takzvanými lovci mamutů pátrá v permafrostu po slonovině. Podobné skupinky jsou v současnosti pro místní vědce největším zdrojem nálezů pozůstatku pravěkých zvířat. Společně s hlavou se našla i téměř nedotčená mláďata lva jeskynního.

Ruští a japonští vědci odhadují stáří vlčí hlavy asi na 40 tisíc let. V té době, v období pleistocénu, na Zemi panovala doba ledová. Zatím není jasné, jak dotyčný vlk přišel o hlavu nebo vlastně o tělo. Podle vědců ale nejde o dílo lidských rukou, protože první lovci se v této části světa objevili až o necelých 8 tisíc let později.

TIP: Arktický permafrost taje a vědcům přidělává vrásky na čele

Vlk, jemuž patřila objevená hlava, byl dospělý, asi ve věku 2 až 4 let. Hlava měří asi 40 centimetrů a je o zhruba 25 procent větší, nežli hlava dnešních vlků obecných. Zřejmě jde o pleistocenní formu vlka obecného, není to ale ještě úplně jisté. Paleontologové jsou nadšeni, protože jde o první nález pozůstatků dospělého vlka se zachovalými tkáněmi. Pro odborníky je tento vlk cenným srovnáním tehdejších a dnešních vlků. Teď přijde na řadu analýza DNA tohoto dávného vlka, kterou by neměl být problém z fosilie získat.

Ostrovní stát Grenada (asi 100 000 obyvatel a 344 km²) nacházející se 160 km severně od Venezuely v souostroví Malé Antily získal v roce 1974 nezávislost na Velké Británii, nicméně nadále zůstává konstituční monarchií, jejíž hlavou je britská královna Alžběta II. Tu v zemi zastupuje generální guvernér. V roce 1979 proběhl na Grenadě politický převrat a nový levicový režim Maurice Bishopa se začal sbližovat s Kubou, jež poskytla vojenské poradce k vybudování grenadské armády a spolu se Sovětským svazem ji začala vyzbrojovat. Zároveň Kubánci zahájili výstavbu letiště v Point Salines, které mohlo přijímat i obří sovětské transportní letouny.

Situace se vyhrotila v říjnu 1983, kdy se vojenským pučem generála Hudsona Austina dostala k moci krajní levice, jež rozpoutala vlnu násilí, při níž byl zavražděn i premiér Bishop. Současně se v ohrožení ocitla tisícovka občanů USA pobývajících v zemi. Jednalo se vesměs o studenty medicíny na mezinárodní univerzitě v hlavním městě  Saint George’s či jejich pedagogy.

Rychlé plánování 

Grenadská krize přinutila USA uvažovat o záchraně svých občanů. Původně se očekávalo mírové řešení, leč o americkou intervenci požádala Organizace východokaribských států, takže v průběhu tří dnů se zrodil plán k záchraně studentů i eliminaci komunistického vlivu v regionu. Vedením operace Urgent Fury (Náhlá zuřivost), jejíž provedení schválil prezident Reagan v 18 hodin 24. října, bylo pověřeno námořnictvo, konkrétně velitel 2. flotily US Navy viceadmirál Joseph Metcalf, jenž měl akci řídit z paluby vrtulníkové výsadkové lodi USS Guam.

Operačnímu svazu vedle sil námořnictva podléhaly expediční oddíly námořní pěchoty, speciální jednotky všech složek, útvary letectva a výsadkáři z praporů Rangers a 82. výsadkové divize. Základní koncept operace byl prostý: izolovat z moře i ze vzduchu ostrov a obojživelnými a padákovými výsadky jej obsadit. Cíle praporu námořní pěchoty představovalo letiště Pearls a město Grenville na východním pobřeží, výsadkáři měli obsadit letiště Point Salines na jihozápadě ostrova a následně osvobodit internované studenty. Elitním útvarům amerických sil pak byl svěřen průzkum a záchranné akce.

Úkol pro SEAL Team 6 

Zahájení invaze bylo stanoveno na 2.00 25. října 1983. Dlužno dodat, že přípravu operace ztěžoval nedostatek času i zpravodajských informací, a dokonce i podrobných map, které suplovaly plánky z turistických průvodců. Předehrou operace se stalo vyslání průzkumníků ze speciálních jednotek námořnictva SEAL. V noci na 24. října 12 mužů z protiteroristické jednotky SEAL Team 6 seskočilo do moře 30 km jihozápadně od Grenady s úkolem vyzvednout značkaře průzkumných jednotek letectva, nenápadně se s ním dostat ve dvou člunech až na pobřeží a provést průzkum letiště v Point Salines.

Výsadek ze 180 m s téměř 50kg nákladem probíhal při rychlosti větru 36 km/h do rozbouřeného moře, takže čtyři „tuleni“ utonuli. Jednotka také ztratila jeden člun, přesto pokračovala v plnění úkolu a zamířila k pobřeží, kde unikla grenadskému hlídkovému plavidlu. Naneštěstí vlny z těsně proplouvající lodi vyřadily motory lehkého člunu, proto „tuleni“ museli odpádlovat na volné moře, kde je nakonec vyzvedl torpédoborec USS Caron. Příští noc proběhl druhý pokus, ale i ten byl nakonec neúspěšný, protože člunům opět selhaly motory. Průzkumníkům se aspoň z dálky podařilo zjistit, že přistávací dráha je zatarasena, ale přítomnost protiletadlových postavení zůstala utajena. Kvůli neúplným zprávám průzkumu byla hodina H posunuta na 5.00.

Výsadek na letišti 

Již akce týmu SEAL naznačila, že v operaci budou hrát velkou roli takzvané Murphyho zákony neboli rčení „Může-li se něco pokazit, pokazí se to“. Až nad ránem 25. října například Američané zjistili, že vytipované prostory na východním pobřeží jsou nevhodné k obojživelnému výsadku, takže mariňáci z 2. praporu 8. pluku námořní pěchoty museli narychlo „přesedlat“ na vrtulníky. Útok začal včas a po 5. hodině bylo téměř bez boje zajištěno letiště Pearls. Současně s námořní pěchotou měly na opačné straně ostrova přistávat výsadkáři US Army s cílem obsadit Point Salines.

Pokračování: Smolná invaze v Karibiku: Speciální operace na Grenadě (2)

Úkol byl svěřen elitní lehké pěchotě z praporů Rangers, jež po obsazení letiště a vytvoření předmostí pro přísun dalších invazních sil měla osvobodit zadržované studenty. Příslušníky 1. a 2. praporu (Ranger) 75. pěšího pluku k rychlému zprovoznění letiště posílili ženisté a 24. října pozdě večer vyrazili ve 14 letounech vstříc 6,5 hodiny vzdálenému cíli. Podle původního plánu měly seskočit padákové výsadky jen z prvních dvou strojů a rychle připravit plochu pro přistání dalších letadel. Poslední zjištění průzkumu o zablokování dráhy ale zapříčinila, že na padácích musel zaútočit celý 1. prapor. Nicméně padáky na sobě měla zatím jen jedna rota a kvůli špatnému spojení se nepodařilo včas informovat výsadky v dalších letounech, tudíž se zprvu mohlo skákat jen ze tří strojů.

Evropa je známá svým velmi negativním postojem ke geneticky upraveným plodinám. Přesto ve Španělsku a Portugalsku již 21 let ověřují dopady pěstování GM kukuřice, která je odolná vůči některým hmyzím škůdcům. Vědci se zaměřili na dopad takové kukuřice na ekonomiku a rovněž na životní prostředí.

Jde o geneticky upravenou kukuřici, která je odolná vůči zavíječi kukuřičnému a travařce Sesamia nonagrioides, dvěma nevzhledným malým můrám, jejichž housenky dovedou zničit ohromné množství úrody kukuřice. V roce 2018 pěstovali tuto kukuřici na zhruba 25 procentech všech kukuřičných polí ve Španělsku a na asi 6 procentech kukuřičných polí v Portugalsku.

Odborníci sesbírali data za celou dobu pěstování GM kukuřice ve Španělsku a v Portugalsku. Dospěli k závěru, že pěstování GM kukuřice podstatně snížilo používání postřiků insekticidy, asi o 37 procent. Zdravější rostliny spotřebovaly méně vody a také méně paliva pro stroje na obslužné zemědělské práce. To vše šetří životní prostředí.

TIP: Celosvětový zákaz geneticky upravených plodin by zhoršil globální oteplování

Na GM kukuřici vydělali i farmáři, jejichž průměrná sklizeň kukuřice díky GM plodinám vzrostla o 11,5 procent ve Španělsku a 12,5 procent Portugalsku. Vzrostla i celková produkce kukuřice v této části světa, což znamená přínos jak ekonomický, tak i pro životní prostředí, protože to vede ke snížení tlaku na získávání nové půdy pro kukuřičná pole.

Bakterie v našich střevech mají „dlouhé prsty“. Ukazuje se, že ovlivňují spoustu pochodů v lidském těle, ať už těch příznivých anebo těch nežádoucích. Podle nového výzkumu amerických vědců může narušení střevní mikroflóry značně podpořit šíření metastází rakoviny prsu.

Agresivní forma této rakoviny, která je zodpovědná za asi 65 procent případů této choroby, se dokáže rychle šířit po těle, zejména do lymfatických uzlin a do plic. Právě šíření metastáz je hlavním problémem při léčbě tohoto onemocnění, a také přímo ohrožuje pacienty na životě. Pro lékaře je proto velmi důležité co nejlépe rozumět faktorům, které toto šíření ovlivňují.

TIP: Jak zatočit s rakovinou? Švýcarští vědci přeměnili její buňky na neškodný tuk

Vše nasvědčuje tomu, že vážné narušení střevní mikroflóry otevírá cestu pro metastázování rakoviny prsu. Když vědci „vykolejili“ mikroflóru pokusných myší tím, že jim dlouhodobě podávali antibiotika, tak se u nich rozvinul zánět v prsní tkáni. V prostředí zánětu se rakovinné buňky mnohem snadněji dostávají do krve a do plic, kde pak následně vytvářejí metastáze. Jak se zdá, lidé by si měli dobře hlídat, co se jim děje ve střevech. 

Během bojů nacistické Luftwaffe s britskou RAF ztratila letecká válka svoji „rytířskost“. Gentlemanství z oblaků vymizelo. Vítězství a přežití si mohl zajistit jen ten nejchytřejší, nejsilnější a s největším vědeckým i průmyslovým potenciálem. Československo tehdy disponovalo řadou úspěšných modelů, které ale v boji s Německem nestihlo využít. Některé se však prosadily v zahraničí.

Konstrukční špička

Nejúspěšnější československou konstrukcí byla zřejmě Avia B-534. Její vznik spadá do roku 1932. Na svou dobu šlo o silně nadprůměrné letadlo, na němž naši letci získali mnohá ocenění na mezinárodních soutěžích. Bohužel úspěch s dvojplošníkem byl zároveň prokletím československých konstruktérů, kteří „usnuli na vavřínech“ a nezachytili včas nástup rychlých jednoplošníků se zatahovacím podvozkem. Za mnichovské krize byla Avia B-534 už zastaralá a nemohla by se měřit s německými Messerschmitty. 

Elegantní Avia B-35, jednoplošník s pevným podvozkem, jenž se již mohl měřit s Messerschmittem Bf-109, přišel pak už pozdě. Prototyp byl zalétán za mobilizace v září 1938. Ještě rychlejší stíhačka Avia B-135, tentokrát vybavena zatahovacím podvozkem, již vznikla přímo pod dozorem okupantů v létě 1939. Vyrobeno bylo jen 12 kusů a Němci je povolili prodat Bulharům. 

TIP: Messerschmitt Bf 109: Nadčasová stíhačka a nebezpečný protivník

V řadách španělského republikánského letectva bojovaly i naše stíhací stroje. Československý Letov Š-231, který zůstal ve stínu Avie B-534, se dostal do Španělska reexportem přes Estonsko. Těchto 24 dvojplošníků sloužilo krátce v našem letectvu, ale vojenská správa uvítala možnost jejich prodeje španělské republice. Na Iberský poloostrov se několik kusů dostalo lodí. Po jejich urychleném smontování bez návodu však došlo k několika vážným nehodám. Několik strojů bylo zničeno nacionalisty ve vzduchu i na zemi, tři přestály válku a sloužily jako cvičné.

Otázku, jaké prkénko se nejvíc hodí ke zpracování syrového masa, si asi položil každý, kdo se někdy pohyboval v kuchyni. Pokud prostor, kde připravujeme jídlo, znečistíme syrovým masem, ale například i neopranou zeleninou, hrozí nám nejen salmonelóza, nýbrž také jiná závažná infekční onemocnění.

Badatelé dlouho věřili, že plastová prkénka pomáhají omezit šíření nežádoucích bakterií. Podstatou jejich tvrzení byla domněnka, že plastový povrch na rozdíl od dřevěné desky tolik nevstřebává nečistoty z upravovaných potravin. Jenže v roce 1994 vědci na University of Wisconsin-Madison zmíněnou teorii vyvrátili. 

TIP: Experiment hledá odpověď na citlivou otázku: Jsou ženy čistotnější než muži?

Vyšlo totiž najevo, že nože způsobují na plastových podložkách větší rýhy než na těch dřevěných. A ačkoliv lze povrch plastových prkének snáz vyčistit, v jejich rýhách zůstává víc bakterií. Naproti tomu ve dřevě, které je obecně tvrdší, tolik štěrbinek pro nebezpečné mikroby nenajdeme. Nejlepší jsou z tohoto ohledu prkénka z tvrdého dřeva, například z javoru, která nejsou tolik náchylná k rýhám jako dřeva měkčí.