Nezasvěcenému pozorovateli se v roce 1914 mohlo zdát, že první světová válka přišla zcela nečekaně. S výjimkou permanentně výbušného Balkánu byl totiž v Evropě několik desetiletí klid a poslední velký ozbrojený konflikt mezi Francií a německými státy v čele s Pruskem proběhl v letech 1870–1871. Právě na Balkáně se ale rozehrála nebezpečná mocenská hra.

Kdo získá převahu?

Již v letech 1877–1878 zde proběhla válka mezi Ruskem a Osmanskou říší, která skončila vítězstvím carských jednotek. Po skončení konfliktu řešil nastalou situaci Berlínský kongres, přičemž Rakušané dostali souhlas s okupací území Bosny a Hercegoviny, jež proběhla krvavým způsobem během srpna a září 1878. Na obsazeném území pak fakticky rozhodovali Rakušané, i když formálně nadále zůstávalo pod sultánovou svrchovaností. To se však změnilo v říjnu 1908. Rakousko-Uhersko tehdy okupované území anektovalo, aniž by o svých úmyslech dalo předem vědět ostatním mocnostem. Výsledkem byla vážná politická krize budící chvíli dojem, že by mohla přerůst ve válku velkého rozsahu. K tomu sice tehdy ještě nedošlo, ale balkánské problémy pokračovaly.

Slábnoucí Osmanská říše byla v roce 1912 poražena Italy a toho využily Srbsko, Černá Hora, Bulharsko a Řecko k zahájení nové války s odvěkým nepřítelem. Dostala název první balkánská a neblaze ji poznamenaly zejména masakry civilního obyvatelstva. Po turecké porážce chtěli Srbové rozšířit své území až k Jaderskému moři, ale právě to nehodlalo Rakousko-Uhersko připustit. U pobřeží Jadranu proto pod patronací mocností vznikl nový stát Albánie a území Turecka na Balkáně bylo omezeno jen na východní Thrákii. Během dělení „kořisti“ však došlo ke sporům, jelikož Bulhaři chtěli obsadit celou Makedonii. Srbsko s Řeckem reagovaly tvrdě a tísně svého souseda se rozhodlo využít i Rumunsko. Koalice bývalých spojenců pak Bulhary v průběhu druhé balkánské války porazila.

Neřešitelné spory

Krvavé události na Balkáně vystupňovaly i soupeření mocností. Německo získávalo stále větší vliv v Osmanské říši, čemuž se Rusko s Británií snažily zamezit. Berlín považoval kontrolu Balkánu za nezbytnou, protože se mu tak otevírala cesta do Orientu a k dalším případným územním ziskům. Rakousko-Uhersko mezitím pozorovalo dvojí vítězství Srbska v balkánských válkách se zjevnou nechutí a připravovalo se tohoto nepříjemného souseda srazit na kolena.

V Bělehradě zase vlivná organizace armádních důstojníků s názvem Černá ruka propagovala myšlenku vytvoření „Velkého Srbska“ a toužila po územní expanzi na úkor habsburského impéria. Proto členové Černé ruky podporovali zbraněmi i penězi hnutí bosenských Srbů Mladá Bosna, které chtělo Rakušany z Balkánu vyhnat pomocí jakýchkoliv prostředků.

Balkán však považovalo za svou zájmovou oblast také Rusko, které zde mělo v úmyslu získat dominující postavení a pravoslavné Srbsko k tomu bylo vhodným nástupním prostorem. Pochopitelně šlo také o kontrolu strategicky významných úžin Bosporu a Dardanel. Složitý propletenec zájmových sfér, vlivů i tužeb po územních změnách a ziscích prakticky mírovou cestou vyřešit nešlo. Bylo tedy jen otázkou času, kdo zažehne onu příslovečnou jiskru, ze které vzejde celoevropský požár.

V předvečer světového konfliktu

Rakousko-Uhersko reagovalo na vzrůstající ambice Srbů jednak podporou Bulharska a Osmanské říše, jednak chtělo dát najevo, kdo je na Balkáně silnější. Demonstrací síly měly být vojenské manévry za účasti následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este, které by sousedům jasně ukázaly připravenost c. a k. armády k boji.

Zprávy o přípravách manévrů vyvolaly v zahraničí negativní reakce s tím, že jde o zbytečnou provokaci. Francouzský velvyslanec navíc ohlásil do Paříže, že cvičení se zúčastní okolo 100 000 vojáků a záměrně proběhne v blízkosti srbských hranic. Zprávu poté zveřejnil tisk a přispěla k dalšímu zvýšení napětí. Ve skutečnosti bylo na manévry připraveno jen 22 000 mužů a odehrávat se měly 80 kilometrů od hraničního pásma.

TIP: V předvečer války: Co následovalo po smrti Františka Ferdinanda d'Este?

Následující události jsou pak dobře známé. Bosensko-srbští nacionalisté, vycvičení a vybavení srbskou tajnou službou, provedli 28. června 1914 v Sarajevu atentát, jehož následkům František Ferdinand se svou ženou Žofií podlehli. O měsíc později vypověděli Rakušané Srbům válku a následná řetězová reakce uvrhla během pár dní do válečného konfliktu téměř celou Evropu. 

Španělský conquistador Francisco de Orellana, který jako první Evropan prošel v letech 1541 až 1542 Jižní Amerikou napříč od Kordiller po atlantské pobřeží, zanechal ve svých denících svědectví o početném obyvatelstvu žijícím ve velkých osadách na březích Amazonky. Pozdější generace badatelů považovaly Orellanovy deníky za cestovatelskou latinu, s jejíž pomocí chtěl Španěl dodat lesku své jinak nepříliš úspěšné misi. Na důvěryhodnosti mu nepřidalo ani tvrzení, že u jihoamerického veletoku narazil na kmeny bojovných žen, a že právě proto pojmenoval řeku, po níž se plavil, Amazonka. 

Vědci byli k možnosti hustšího sídlení Amazonie skeptičtí ještě v polovině minulého století. Jejich náhled se v zásadě příliš nelišil od náhledu evropských kolonizátorů. Ti přicházeli do Amazonie po staletí se záměrem osídlit liduprázdnou pustinu a zmocnit se jejího bohatství. Do cesty se jim stavěla neprostupná hradba bujné tropické vegetace vyrůstající z půdy extrémně chudé na živiny. Nikdo si nedokázal představit, že by v takovém prostředí vyrostla velká civilizace. Byl to přece tak nehostinný a nepřátelský svět! Teprve v 90. letech minulého století začalo být jasné, že kdysi byla Amazonie úplně jiná a člověk tamější přírodu odedávna významně formoval. S odstupem 450 let tak vědci rehabilitovali dokonce i Orellanovu „cestovatelskou latinu“. Přesto však spory o charakter osídlení Amazonie neustávají a mezi odborníky zuří dodnes. 

Velké pozdvižení vyvolala v roce 2012 studie týmu Crystal McMichaelové z Florida Institute of Technology dokazující, že velké části Amazonie zůstávaly v předkolumbovských dobách liduprázdné. Kritici kontrovali tvrzením, že v Amazonii žilo před příchodem Evropanů na deset milionů lidí a pro žádné „periferie“ tu nezbývalo místo. Pro srovnání, dnešní Amazonie je domovem asi 30 milionů lidí, z nichž však původní obyvatelé tvoří jen malou část – pouhých 450 tisíc. 

Stopy dávných civilizací

Rozsah osídlení Amazonie v předkolumbovských dobách dlouho zůstával velkou neznámou. Nejnovější výzkumy ale svědčí o překvapivě obydlené krajině. Nedávno vzbudila velkou pozornost studie britsko-brazilského týmu, který s pomocí satelitních snímků v jižní Amazonii identifikoval na osm desítek velkých sídel. Civilizace jejich obyvatel dosáhla zenitu v polovině 13. století. Indiáni budovali velké mohyly z navršené zeminy, kopali dlouhé příkopy a budovali valy. Vytvářeli tak v krajině gigantické zemní obrazce čili geoglyfy sloužící k rituálním účelům. To svědčí o důkladné organizaci asi milionu lidí žijících na území o rozloze zhruba 400 tisíc kilometrů čtverečních. K budování geoglyfů musela dávné obyvatele Amazonie vést společná víra. Výstavba zemních obrazců od nich navíc vyžadovala dlouhodobou koordinaci aktivit početných zástupů lidí. Všichni museli táhnout za jeden provaz. Že toho nebylo vždycky snadné dosáhnout, prozrazují mohutná opevnění jednotlivých osad. Ani tady nežili sousedé vždycky v dokonalé shodě a dohodnout společné aktivity jistě vyžadovalo i nemalé diplomatické schopnosti. 

Observatoř, nebo drogová svatyně?

Historie hustého a stabilního osídlení Amazonie je až nečekaně dlouhá. Dokládá to celá řada archeologických nálezů z poslední doby. Jeden z nejpřekvapivějších objevů se podařil týmu vědců vedených Quirinem Oliverou nedaleko peruánského města Jaén. Uprostřed pastvin se tu nad okolní terén tyčí Montegrande čili „velká hora“. Místní lidé ji považovali za dílo přírody a nikdo nepředpokládal, že k jejímu vzniku významně přispěla lidská ruka. Olivera však při vykopávkách zjistil, že kopec v sobě skrývá mohylu kruhovitého půdorysu, jejíž výstavba začala někdy kolem roku 1000 př. n. l. a probíhala v nejméně osmi etapách. Jako centrum náboženských rituálů „velká hora“ Montegrande sloužila nejméně tisíc let!

Ať už byl její účel jakýkoli, postavit ji mohla jen dobře organizovaná společnost vedená lidmi s jasnou představou o konečné podobě celého díla. A to nebylo zdaleka to jediné, co bylo nutné při budování mohyly vyřešit. Stavba vázala po dlouhou dobu velké množství pracovních sil, které pak chyběly jinde. Aby měli budovatelé mohyly stále co jíst, musela amazonská civilizace vládnout výkonným zemědělstvím a spolehlivou distribucí potravin.

Říční lidé

To, že původ budovatelů amazonských sídel, geoglyfů a obřadních míst musíme skutečně hledat v Amazonii a nikoli třeba v horských oblastech And či dokonce na pacifickém pobřeží, dokládá charakter jejich osad. Andské civilizace budovaly kruhovitá sídla. Ani ty nejstarší velké, trvale obývané osady Amazonie však nemají kruhový půdorys a táhnou se v pásu podél břehů řek. 

„Žili tu lidé pocházející z Amazonie. Nikoli přivandrovalci bůhvíodkud. Jejich osady jsou uspořádány lineárně a drží se amazonské tradice. Tohle byli říční lidé. Za dlouhá staletí si zbudovali velmi vyspělou civilizaci. Netoulali se z místa na místo poté, co rychle vyčerpali zemědělskou půdu, nežili v chatrčích z trávy,“ říká Quirino Olivera o sídlech objevených v Amazonii. Příkladem je peruánská lokalita Huayurco, kde se lidé natrvalo usadili někdy kolem roku 800 př. n. l a říční břeh obývali nepřetržitě po osm století. 

Známky „urbanizace“ pralesa „říčním lidem“ nacházejí vědci v nejrůznějších koutech Amazonie. Například na březích řeky Rio Xingu v brazilském státě Mato Grosso archeologové odhalili několik desítek velkých i menších osad, jež začaly vyrůstat někdy kolem roku 500 n. l. Na ploše kolem 20 000 kilometrů čtverečních v nich mohlo trvale žít až 50 000 lidí. 

Obživu obyvatelům osad skýtala rozsáhlá pole s maniokem. Indiáni na řekách stavěli přehrady a v takto vzniklých jezerech chovali ryby. Velká „města“ chránil tři metry hluboký a deset metrů široký obranný příkop doplněný vysokou palisádou z klád. V centru sídel se nacházela „náměstí“ o průměru až 150 metrů. Ulice těchto velkých osad byly orientovány podle dráhy, kterou opisuje slunce na obloze v den letního slunovratu.

Silnice, mosty, přehrady a kanály

O tom, že sídla rozkládající se podél Rio Xingu tvořila organizovaný celek, svědčí satelitní snímky. Z těch je ještě dnes jasně patrné, že osady spojovaly cesty vykácené v bujné pralesní vegetaci. Některé byly dlouhé i pět kilometrů! Vodní toky tyto pralesní komunikace překonávaly díky mostům z kmenů stromů. Podél některých „silnic“ se táhly uměle vyhloubené kanály splavné na kánoích vydlabaných z jednoho kusu dřeva. Dnes už tu náhodnému návštěvníkovi pralesa nic nepřipomíná čilý dopravní ruch, který tu vládl před půldruhým tisíciletím.

„Tato zahradní města měla daleko k dnešním hustě obydleným městským aglomeracím,“ připouští objevitel osad na Rio Xingu Michael Heckenberger. „Jejich obyvatelé ale žili v dokonalém souladu s přírodou. Dokázali čerpat z omezených zdrojů amazonského pralesa bez toho, že by jej devastovali či ohrožovali.“

TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy

Osady na Rio Xingu zanikly zhruba před 400 lety nejspíše poté, co jejich obyvatelstvo zdecimovaly infekční choroby zavlečené do Nového světa Evropany. Ty se zřejmě staly osudnými i dalším velkým sídlům Amazonie. První Evropané, jako byl Francisco de Orellana, ještě viděli amazonské civilizace v plné síle. Jen o pár desetiletí později už ale nemoci vykonaly své a nově příchozí osadníci z Evropy snadno propadali mylnému dojmu, že vstupují do panenské přírody nepoznamenané lidskou činností. 

Fotografie zachycuje příslušníky francouzské speciální jednotky GIGN (Groupe d’intervention de la Gendarmerie nationale), jež spadá pod četnictvo. Vznikla jako odpověď na mnichovský masakr izraelských olympioniků a je aktivní od roku 1974. Počet operativců postupně stoupal z původních 15 až na 380 v roce 2014. Jádro útvaru tvoří čtyři čety, z nichž dvě se specializují na seskoky z velké výšky a dvě na potápění. Kromě toho pod GIGN patří například průzkumná skupina nebo oddíl, který ve spolupráci s elitními policisty střeží francouzského prezidenta.

Bohatá výzbroj

Druhý muž v řadě je vyzbrojen bezhlučným samopalem Heckler & Koch MP5. V tomto případě jde o variantu MP5SD6, jež umožňuje palbu třírannými dávkami a která má teleskopickou skládací ramenní opěrku. Nahoře má připnutý elektronický kolimátor, který usnadňuje míření.Od stejné firmy jako samopal pocházely i dříve standardní útočné pušky Heckler & Koch HK416, jež ale začaly v roce 2017 u GIGN nahrazovat české zbraně Bren 2.

TIP: Vědci varují: Strach z terorismu poškozuje mozek!

Četníci na fotografii mají na hlavách tvarově charakteristické helmy SPECTRA, jež vyrábí společnost CGF Gallet. Tato výstrojní součástka váží 1,4 kg a doplňuje ji i plexisklo kvůli dodatečné ochraně očí. Co se ochranného oděvu týče, GIGN většinou používá brnění R1N Rhino. Taktický štít nosí operativec kryjící čelo týmu a v tomto případě je na jeho vrcholku upevněna svítilna. 

Víte, co mají společného žulové stolní desky, banány a letištní skenery? Nepřetržitě vydávají velmi slabé záření. Lékaři a toxikologové ovšem hlásí, že k nim lidé obvykle nechodí s obavami z banánů nebo nových kuchyňských linek. Strach vzbuzují především bezpečnostní skenery na letištích.

Odborníci ovšem uklidňují, že skutečně není čeho se bát. Asi polovina letištních skenerů pracuje na milimetrových vlnách, což není takzvané ionizující záření, které by alespoň teoreticky mohlo poškodit DNA a zvýšit riziko rakoviny. Druhá polovina jsou sice letištní rentgenové skenery, jejichž záření je sice ionizující, ale zároveň je velice slabé.

TIP: Nebezpečná žlutá pochoutka: Je pravda, že jsou banány radioaktivní?

Pro představu, dávka záření, kterou cestující „schytá“ od letištního rentgenového skeneru, představuje asi jednu tisícinu záření při pořízení jediného rentgenového snímku plic v nemocnici. Cestující jsou vlastně mnohem většímu záření vystaveni přímo během letu. Za každou minutu na palubě letadla člověk dostane dávku záření, která je zhruba stejná, jako při průchodu rentgenovým skenerem. Obavy z letištních skenerů jsou podle všeho úplně zbytečné.

Naše Slunce prochází jedenáctiletým cyklem sluneční aktivity. V období slunečního maxima je na Slunci k vidění největší množství slunečních skvrn, zatímco během slunečního minima je počet skvrn na slunečním kotouči naopak nejnižší. Podle vědců tento cyklus odpovídá změnám v magnetických polích naší hvězdy.

Astronomické observatoře, které pozorují Slunce, v uplynulých dvou týdnech nezaznamenaly na naší hvězdě ani skvrnku. To naznačuje, že se zřejmě blížíme do období slunečního minima. Spolehlivě to ale určí až statistická analýza, která zahrne sluneční aktivitu v průběhu 12 měsíců. Takže potvrzení, že teď probíhá sluneční minimum, může přijít až tak za půl roku. Není prý ale vyloučeno, že minimum teprve ještě přijde.

Skvrny na Slunci

Sluneční skvrny jsou vlastně chladnější oblasti na povrchu Slunce. Jejich výskyt a tvar je daný magnetickou aktivitou, k níž zřejmě dochází asi v jedné třetině vzdálenosti od povrchu Slunce směrem k jeho středu. Odborníci si tím ale ještě nejsou úplně jistí. 

TIP: Dva týdny bez skvrn: Slunce prochází třetím nejslabší cyklem od roku 1755

Podle dřívějších předpovědí mělo sluneční minimum nastat mezi polovinou roku 2019 a koncem roku 2020. V současné době je sluneční aktivita celkově dost slabá, což podobné odhady komplikuje. V letošní roce bylo na Slunci už celkem 92 pozemských dní ze 152 (k 6. červnu), kdy byl sluneční povrch zcela bez patrných skvrn. Sluneční cyklus je pro vědce stále poměrně záhadný, takže jeho průběhu věnují velkou pozornost.

Dědičnost je úplným základem biologie. Rodiče mají nějaké znaky a jejich potomci je pak dědí. Američtí odborníci ale přišli na to, že u oblíbených modelových červů háďátek obecných (Caenorhabditis elegans) se může dědit i naučené chování. A takové chování přechází až do čtyř generací potomků.

Vědci nejprve naučili háďátka, že si mají dávat pozor na patogenní bakterie pseudomonády, protože kontakt s nimi není právě příjemná zkušenost. V přirozeném prostředí se háďátka setkávají s mnoha různými typy bakterií. Některé z nich jsou vítaným zdrojem potravy a jiné jsou zase pro háďátka nebezpečné, jako právě pseudomonády.

TIP: Mají i háďátka svobodnou vůli? Nejspíš ano!

Experimenty s háďátky ukázaly, že když bakterie pseudomonády takové háďátko infikují a háďátko se pak ještě může rozmnožit, předá svým potomkům informaci, že se těmto bakteriím mají vyhýbat. Nejde přitom o dědičnost ve formě DNA, ale o takzvanou epigenetickou dědičnost, při níž se informace mezi generacemi přenáší jiným způsobem.

V tomto případě jde o předání instrukcí v podobě „značek“ na DNA, které říkají, jaké geny se mají aktivovat s větším úsilím. Výsledkem je, že se potomci háďátka se špatnou zkušeností vyhýbají problematickým bakteriím.

Nejvýznamnějšími rituály v životě běžného člověka byl křest, svatba a pohřeb. U vyšší společenské vrstvy k tomu přistupovaly četné další reprezentativní obřady s politickým pozadím. Patřila sem například lenní přísaha, korunovace či vstup do jiného významného úřadu, četné triumfální vjezdy do měst, defilé, uvítání zahraničních diplomatů nebo také oslava narozenin, jmenin nebo narození následníka a dědice rodu apod. Součástí těchto ceremoniálních událostí ale bývala i divadelní představení, která byla pro dvorskou společnost nepostradatelná.

Podoba barokního divadla

Při divadelních slavnostech docházelo ke spojení nejen umění tanečního, hereckého a hudebního, ale rovněž výtvarného. Jeho součástí byla i řada nových technických vynálezů, protože barokní divadlo nebylo statické a jednotvárné, ale poskytovalo přihlížejícím četná překvapení a efekty světelné, zvukové i pohybové.

Základ divadelní scény představovaly kulisy. Na bočních stranách jeviště bylo umístěno několik úzkých kulis nasazených v pojízdných rámech. Směrem od hlediště se scéna zužovala. Na jejím konci nesměl chybět prospekt – rozměrné iluzivně malované plátno, které scénu uzavíralo ze zadní části. Aby bylo z hlediště zabráněno pohledu do provaziště, zavěšovaly se nad jeviště tzv. sufity, které zároveň tvořily strop scény. 

Kulisy byly malovány iluzivní malbou, která se pokoušela vyvolat dojem jistého reálného prostoru, například městského pokoje či pohledu do krajiny. Dotyčný malíř se snažil dané smyšlené místo namalovat trojrozměrně a využít všech možných uměleckých i optických prostředků, aby zmátl diváka, který měl uvěřit iluzi jeho malby. 

Součástí divadelní scény bylo i efektivní technické vybavení, které činilo z barokního představení nezapomenutelný zážitek. Návštěvníky šokovalo, bavilo a překvapovalo nejenom hranými hudebními skladbami a divadelními hrami, ale zejména jejich provedením. Během jednoho večera se mohla celá scéna několikrát kompletně proměnit, což umožňovala důmyslná jevištní technika zvaná mašinérie. Během několika vteřin se pomocí lan, hřídelí a kladek před očima diváků změnila třeba z města na lodní palubu. 

Intenzita divadelního osvětlení byla poměrně nízká a ponechávala divákovi prostor pro fantazii. Z pološera vystupovaly postavy herců oděné v nápadných kostýmech, jejichž součástí byly i rozličné kovové a skleněné doplňky, které i následkem mírného osvětlení vrhaly blyštivé odlesky. Prostor jeviště byl osvětlován naprosto odlišným způsobem než dnes, kdy intenzivní záře reflektorů ostře osvětluje celou scénu nebo její části. Barokní divadlo nemělo tak silný světelný zdroj a tak používalo mnoho zdrojů, jejichž intenzita mohla být proměnlivá, stejně tak jako jejich barevnost. 

Opera k oslavě císaře

V roce 1735 byla u příležitosti jmenin rakouského císaře Karla VI. uvedena opera Scipione Affricano il Maggiore. Vyprávěla příběh slavného římského vojevůdce, jenž se ve své přímořské vile obává útoku pirátů. V tomto případě však nešlo ani tak o příběh, který vypráví o odvaze a slávě tohoto vojevůdce, jenž je ochoten v případném nerovném boji položit život za svou rodinu. Důležité bylo oslavit císaře.

TIP: Výpůjčky anglického barda: Byl William Shakespeare pouhým plagiátorem?

Každá opera složená pro habsburský císařský dvůr byla uzavřena tzv. licenzou (dovětek vzdávající hold císaři), která představuje skutečnou pointu představení a dává mu nový význam. V závěrečné scéně této konkrétní opery se na jevišti objeví symboly Moci, Pověsti, Vítězství a zosobnění Slávy, Stálosti, Síly a Ctnosti, které charakterizují dobrého vládce. Postava Scipiona Africana posloužila tedy pouze k tomu, aby byl oslaven císař, jehož sláva je daleko větší než pověst vítěze nad Hannibalem.

Barokní představení nebyla určena jen k pobavení veřejnosti a ukrácení chvíle, ale byla rovněž mocným politickým nástrojem, který sloužil k ovlivňování veřejného mínění. Z toho důvodu panovníci a aristokraté věnovali patřičnou pozornost i samotným hudebním skladatelům a dramatikům. Mnozí z nich pracovali přímo pod jejich mecenátem. Na evropských panovnických dvorech působila řada divadelních, hudebních a literárních společností. 

Americká vesmírná agentura NASA oznámila, že otevře Mezinárodní vesmírnou stanici pro komerční aktivity. To znamená, že na palubě ISS bude možné například testovat nové výrobky, provádět soukromý výzkum nebo třeba natáčet filmy. To všechno za patřičný obnos, který pokryje astronomické náklady takového podniku.

V neposlední řadě by na Mezinárodní vesmírnou stanici mohli vyrazit turisté. Jinými slovy, z ISS se, přinejmenším z části, stane vesmírný hotel. Pokud má někdo zbytečných 59 milionů dolarů (asi 1 miliardu 342 milionů Kč), může si od roku 2020 začít plánovat dovolenou na oběžné dráze.

Letenka za 58 milionů dolarů

Turistika na Mezinárodní vesmírné stanici bude mít, kromě poněkud astronomické částky, pochopitelně i další omezení. Například vesmírný turista bude muset být Američan. Samotná letenka pro cestu kosmickou lodí společností SpaceX nebo Boeing bude stát 58 milionů dolarů. V částce za dovolenou na oběžné dráze bude ale ještě zahrnuta cena za pobyt. Turista bude moct na Mezinárodní vesmírné stanici zůstat až 30 dní. Za každou noc přitom bude muset zaplatit až 35 tisíc dolarů (asi 796 tisíc Kč).

TIP: Mezinárodní kosmická stanice: Jak kosmonauti jedí, pijí, spí a chodí na záchod

NASA doufá, že díky placeným aktivitám získá finanční prostředky, které by ji pomohly čelit nepříjemným škrtům v rozpočtu. Představují si to tak, že by každým rokem vyrazily na ISS maximálně 2 mise s turisty, a že na soukromé aktivity věnují maximálně 5 procent zdrojů vesmírné stanice.

Příběh Hany Krupkové splétá hrdinství, strach, erotiku i oddanost. Je „červenou knihovnou“ z pekla. Díky své přítelkyni se Hana stala spojkou Alfréda Bartoše, velitele výsadkové skupiny Silver A. Po atentátu byla spolu s ostatními na udání Karla Čurdy zatčena. 

Její krása zřejmě učarovala vyšetřujícímu komisaři Gestapa Wilhelmu Schultzemu. Při prvním výslechu ji pohostil kávou a cigaretami a dvakrát „přemluvil“ k souloži – prý tím pomůže svému uvězněnému muži, bývalému důstojníkovi, který s výsadkáři taktéž aktivně spolupracoval. Souhlasila, jak jinak. 

Strach nebo láska?

Schultze slovo skutečně dodržel – koneckonců Hanu si velmi oblíbil. Do protokolů zapsal, že obžalovaná hodlá s Němci spolupracovat a zřejmě fiktivně vykazoval její konfidentské aktivity. Paní Hana vyšetřovatelům sdělila jen to, co už Gestapo vědělo.

Úspěšně intervenovala za svého manžela. Díky její přímluvě nebyl poslán na smrt do Mauthausenu, ale jako řadový vězeň do Flossenbürgu. Válku přežili oba a po ní si - již každý zvlášť a poněkud jinak, prožili své peklo. Hana je hned po osvobození zatčena a uvězněna. Pár dní tráví dokonce na cele s Lídou Baarovou. I Václav Krupka je zatčen a musí se zpovídat z toho, jak si tehdy zachránil život. Jeho podezření, že Hanka spolupracovala s nacisty, kterým se užíral už ve Flössenbürgu, je definitivně potvrzeno. Pro nedostatek důkazů je Krupka zproštěn obžaloby. S Hankou, která dostala tři roky vězení, se okamžitě rozvádí. 

TIP: Z nebe rovnou do pekla: Jak vypadala životní dráha první české letušky?

Jak pokračuje její příběh? Neradostně. V padesátých letech na ni StB nasadí provokatéra – bývalou spoluvězenkyni. Ta ji postraší, že komunisté hodlají její případ znovu otevřít a nabídne jí, že ji pomůže uprchnout přes hranice. Je to samozřejmě past. Za útěk může Hanka dostat deset let žaláře. Anebo spolupracovat. Vybere si to druhé. Až do roku 1961 pak pracuje pro StB. Velice výkonně a ryze profesionálně. Iluze už ztratila dávno. Na konci šedesátých let odchází na Západ a veškeré kontakty s rodnou zemí až do konce života přeruší... 

Německý cirkus Roncalli baví Evropu svými vystoupeními už od roku 1976. V poslední době se jako jeden z prvních přiklonil k tomu, že talent svých umělců předvádí s využitím moderních technologií. Před dvěma lety se rozhodli zareagovat na stále silnější protesty a obavy o zdraví cirkusových zvířat a nahradili vystoupení živých zvířat úžasnou holografickou show.

Taková vystoupení jsou vlastně docela podobná klasickým cirkusovým číslům. Rozdíl je v tom, že namísto živých koní nebo třeba slonů účinkují jejich hologramy. Holografická show je dílem patnáctičlenného týmu 3D designérů a softwarových inženýrů, kteří pomocí důmyslného systému s laserovými paprsky vykouzlili celé vystoupení.

TIP: TeleHuman 2: Videokonference se 3D hologramy v životní velikosti

Holorafická představení již zhlédly tisíce diváků z celého světa. Hologramy defilují v manéži o rozměrech 32 krát 5 metrů a návštěvníci představení jim aplaudují, jako by šlo o klasické cirkusové představení. Řada zemí v nedávné době zakázala používání živých zvířat v cirkusových představeních, včetně Irska, Itálie nebo Indie. Hologramy jsou jednou z možností, jak takovým zákazům vyhovět a přitom pobavit diváky se zvířecí show. V Roncalli také uvažují o zařazení čísel s roboty.