V době českého stavovského povstání (1618–1620) nevypadala situace ještě tak zle. Plenění a další válečné hrůzy zažívala jen menší část země (jih), navíc krátkodobě. Pochopitelně, obyvatelé měst a vesnic museli i stavovské a poté falcké vládě poskytovat finanční a vojenskou pomoc. Zvláště když se s postupujícím časem konflikt mezi stavy a Ferdinandem II. rozhořel do rozměrů regulérní války, vystrojovala česká města a panství do pole určitý počet pěších, případně i jízdních vojáků. A požadavky s kritickou situací v Čechách nadále narůstaly. 

Císařští „okupanti“ ve městech

Byly ale ničím ve srovnání s tím, co mělo přijít po bělohorské bitvě (8. listopadu 1620), kdy města a venkov zaplavily nejrůznější císařské jednotky, a to natrvalo. Pokud tedy nebyly později vystřídány saskými nebo švédskými vetřelci. Pro města se staly pobyty tu větších, tu menších armádních těles každodenní realitou, naopak spíše výjimečné byly momenty, kdy vojáky nehostila. V době třicetileté války totiž dosud neexistovala kasárna, kde by bylo možné jednotky přes zimu bezpečně ubytovat. Nešlo jen o zdraví vojáků, ale také o možné poškození drahé výstroje a výzbroje, stejně jako si velitelé přáli zmenšit nebezpečí dezerce svých mužů. K tomu se hrazená města hodila velmi dobře.

Vojsko ve městě se nadto stávalo nátlakovým prostředkem, díky němuž bylo možné dosáhnout politických, náboženských a ekonomických cílů. Umístění vojáků do domů nekatolických hospodářů se záměrem donutit je ke změně víry je dostatečně známou skutečností, stejně jako to, že pohrůžka ubytováním vojska byla účinným prostředkem, jak z měst dostat požadované finance a naturálie. Císařský žoldák se stal za války stálým obyvatelem měst a pro měšťana největším zdrojem potíží. Byť některé vojenské pobyty trvaly třeba jen několik dní a u nejkratších se jednalo o pouhé přenocování, jiné se protáhly i na několik měsíců a nebylo jich málo. 

Nevítaní nenasytní nájemníci

Císařští vojáci ubytovaní v městských domech i venkovských usedlostech kladli všude obdobné požadavky na své „hostitele“, přičemž nebrali vůbec ohled na to, jakými prostředky hostitelé disponovali. Většina sousedů je mohla plnit jen obtížně nebo vůbec ne. Situace zacházela již od počátků tak daleko, že někteří z obyvatel rychle opustili své domácnosti kvůli obavě o holé životy. Toto řešení se mělo v brzké budoucnosti mnohokrát opakovat a často dokonce převážilo. Pro městské rady a příslušné vrchnosti se pak stalo hlavním argumentem při žádostech o odvelení císařských vojáků na jiné místo.

Lidé si naříkali, že pokud se vojákům hned nedá vše, co žádají, perou se s nimi a ničí jim jejich obydlí. Nadto většinou chtěli mnohem více, než na co měli podle vládního nařízení nárok (chleba, maso, pivo). Ve městech se pekl pro vojáky komisní chleba, takzvaný komisárek, pro jejich koně se opatřovalo krmivo a sláma, i po venkově se sháněly vozy a tažná zvířata pro dopravu vojenských věcí. Důstojníci měli mít maso na talíři každý den, k pivu často chtěli také víno. 

Když se vojáci posilnili alkoholem, stávali se vůbec nejagresivnějšími a nejnáchylnějšími k urážkám a poškozování majetku hospodáře, u něhož byli ubytováni. Kdo si během dlouhé války neprožil fyzické napadení od některého z nich, mohl mluvit o štěstí. Nechyběly ani případy s těmi nejfatálnějšími důsledky, které mnoho měšťanů a venkovanů stály život. Podobné to bylo s krádežemi.

TIP: Když je otcem neznámý vojín: Znásilnění ženy vojákem bylo v minulosti běžné

I pokud vojáci vše a včas dostali, neměli lidé jistotu, že se ozbrojení návštěvníci nezmocní svévolně dalších částí jejich majetku. Nejčastěji a s největší oblibou byli loupeni koně, jedna z nejcennějších movitostí venkovských i městských domácností, poměrně snadno zpeněžitelná. Následovalo další domácí zvířectvo i předměty denní potřeby. Existovali pochopitelně lidé, kteří si z této skutečnosti udělali výnosné řemeslo a ukradené zboží od vojáků překupovali.

Modří veleobři jsou extrémně horké, jasné a velké hvězdy, jejichž teplota na povrchu dosahuje pětinásobku až desetinásobku teploty Slunce. Jejich hmota obvykle odpovídá 10 až 50 Sluncím, zatímco jejich průměr může být oproti Slunci až tisícinásobný. Jde o velmi vzácné hvězdy, které náležejí k těm nejžhavějším a nejjasnějším v celém vesmíru. Mezi nejznámější příslušníky třídy modrých veleobrů patří například Rigel - nejjasnější hvězda souhvězdí Orion.

Modří veleobři v mnohém připomínají rockové hvězdy. Jejich život bývá mimořádně dramatický a také mimořádně krátký. Vzhledem k jejich vzácnosti je těžké tyto hvězdy zkoumat. Před zprovozněním kosmických teleskopů jsme toho o nich věděli jen velmi málo. Díky teleskopům, které pozorují vesmír z kosmického prostoru, se to teď ale změní.

Vlnění modrých veleobrů

Dominic Bowman z belgické Katholieke Universiteit Leuven a jeho spolupracovníci využili ke studiu rockových modrých veleobrů data amerických vesmírných teleskopů Kepler a TESS, jejichž pozorování se specializují právě na hvězdy. Tyto teleskopy přinášejí zajímavé informace nejen o planetách pozorovaných hvězd, ale i o hvězdách samotných, jako právě v případě modrých veleobrů.

TIP: Antares: Jaké je počasí v atmosféře červeného veleobra?

Bowman s kolegy zjistili, že prakticky všichni modří veleobři, které sledovali, nepatrně blikají. Toto blikání mají přitom na svědomí monumentální vlny, které vznikají hluboko v nitru hvězd. Díky tomuto objevu teď bude možné studovat vnitřky těchto extrémních hvězd, pomocí asteroseismologie. Ta postupuje podobně jako pozemská seismologie a z vlnění hmoty hvězdy odvozuje její vlastnosti a strukturu vnitřních vrstev hvězdy.

Bohatá naleziště druhohorních dinosaurů v Číně vydala další poklad. Nově objevený dinosaurus se jmenuje Ambopteryx longibrachium a paleontologové si od něj slibují, že jim pomůže odhalit, jak dinosauři začínali létat. Ambopteryx byl malý opeřený letec, který na první pohled zaujme svými křídly. Připomínají totiž křídla dnešních netopýrů.

Byl to zřejmě všežravec, který plachtil mezi stromy v období jury, asi před 163 miliony let. Náleží do skupiny scansoriopterygidů, kteří byli velmi blízce příbuzní dnešním ptákům. Odborníci si nejsou jistí, jestli ambopteryx kromě plachtění zvládal i klasický let, není to prý ale vyloučeno.

TIP: Opeření dinosauři druhohor byli nelítostní, hladoví a plyšoví

Objev ambopteryxe podle paleontologů napovídá, že dinosauři v době vzniku ptáků „experimentovali“ s rozmanitými typy křídel. Ambopteryx měl křídla uspořádaná velmi podobně jako netopýr. Prsty jeho předních končetin vyztužovaly křídlo i v ploše, tak jako u netopýrů – nejen na jednom okraji křídel, jako je tomu u ptáků. 

Zatímco stříbrný prsten s umrlčí lebkou mohl po roce 1939 získat prakticky každý vyšší příslušník SS, s menší velkorysostí Himmler uděloval další insignii v podobě legendární čestné dýky. Ucházet se o ni mohli pouze muži, kteří dosáhli alespoň hodnosti Untersturmführera, a o jejím přidělení rozhodoval Reichsführer osobně. Čím vyšší šarži esesman měl a čím blíže se dostal k Himmlerovi, tím větší měl šanci dýku obdržet.

Sepjetí vlastnictví tohoto artefaktu s hodností ilustruje stav z roku 1945, kdy se dýkou mohlo pochlubit 362 Standartenführerů z 621 sloužících, 230 Oberführerů z 276, 88 Gruppenführerů z 96, 91 Obergruppenführerů z 92 a všichni čtyři Oberst-Gruppenführeři. Pouze nejvýlučnější z výlučných pak měli nárok na nejvyšší insignii SS – osobní erb vytvořený na míru vrchním Himmlerovým designérem Karlem Diebitschem. Tuto výsadu šéf Schutzstaffel udělil jen tuctu esesmanů, kteří se těšili jeho zvláštní přízni.

Král Artuš i středověké řády 

Oněch dvanáct vyvolených Obergruppenführerů mělo působit v roli jakési rady starších SS a Himmler se při jejím vzniku inspiroval pověstmi o keltském králi Artušovi. Dočetl se, že legendární panovník řešil všechny klíčové otázky u kulatého stolu s dvanáctkou nejvěrnějších rytířů, a tak se rozhodl soustředit kolem sebe podobnou skupinu v černých uniformách. Nyní již zbývalo pro nejužší vedení SS jen najít důstojné sídlo – novodobý Kamelot.

Při hledání Himmlerovi posloužily mýty z germánských dějin. Schutzstaffel se v jeho očích měla stát dědičkou odkazu řádu německých rytířů, jenž sídlil na hradě Malbork. Himmler se opět ponořil do knih a zjistil, že právě zde se rytíři setkávali při plánování bitev se Slovany. Silně na něj zapůsobilo proroctví, že příštímu útoku z východu odolá jediný hrad ve Vestfálsku. Nechal prozkoumat všechny hrady v regionu a zjistil, že nejpevnějšími zdmi disponuje Wewelsburg poblíž Paderbornu. Stavba se majestátně tyčila na horském hřebenu a její romantická silueta Himmlera doslova uhranula.

Řádové sídlo

V létě 1934 začal usilovat o převedení hradu do správy SS a překvapivě snadno uspěl – Wewelsburg se nenacházel v nejlepším stavu a radní ho Schutzstaffel rádi za symbolický poplatek pronajali. Nadšený Reichsführer shromáždil peníze, nechal nacistického architekta Hermanna Bartelse vypracovat plány a pustil se do přestavby.

Centrem řádového sídla se stala síň o délce 35 a šířce 15 metrů, v jejímž středu stál kulatý dubový stůl pro třináct vyvolených. Na kožených křeslech se skvěly stříbrné jmenovky s erby. Z pokojů nad jídelnou vznikly Himmlerovy komnaty se zbrojnicí i knihovnou, nechyběla zasedací místnost soudu SS nebo apartmá pro Hitlera, který však Wewelsburg nikdy nenavštívil. Pod jídelnou našla své místo hrobka padlých velitelů, jejíž mramorové stěny dosahovaly až metrové tloušťky. Na vyvýšeném místě stál oltář pro plamen věčného ohně, v němž měly být obřadně páleny erby zemřelých.

Úpravy Wewelsburgu přišly státní kasu na 13 milionů marek, ovšem Himmler je považoval za výhodnou investici. Domníval se, že historie – byť zkreslená jeho představami – by se mohla stát oním ideologickým pojítkem členské základny SS. A tak se rozhodl Němcům dokázat, že germánské etnikum vždy stálo na vrcholu evropského vývoje. 

Po stopách předků 

V rámci SS vznikl výzkumný ústav Ahnenerbe (Odkaz předků), který se měl zaměřit na studium germánského starověku, pohanské epochy raného středověku a kolonizačních misí rytířských řádů. Vědci měli dodat důkazy, že předkové Němců odjakživa otáčeli kormidlem dějin. Archeologové ve službách SS se na Himmlerův popud vypravili do všech koutů světa s úkolem dodat k těmto teoriím důkazy.

A pokud by chyběly, neváhal je Reichsführer uměle vytvořit. Kupříkladu když vědci u Aurichu ve východním Frísku nalezli pluh, jehož stáří odhadli na 6 000 let, Himmler zveřejnil informaci, že germánští zemědělci používali vyspělou techniku už 4 000 let před příchodem křesťanství… Dodejme, že přes úpornou snahu svého šéfa si Schutzstaffel vlastní ideologii nikdy zcela nevytvořila. Mnozí vysocí funkcionáři SS hleděli na Reichsführerovy počiny s despektem i posměchem. Coby technokrati moci považovali mytologické výstřednosti za Himmlerovu zábavu, kterou tolerovali jen do doby, než v jejich očích překročila meze racionality.

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

Ani řadoví členové SS těmto záležitostem příliš pozornosti nevěnovali a raději se zabývali každodenními úkoly. Dle dochovaných dokumentů si Hlavní úřad SS dlouhodobě stěžoval na ideologický nezájem Waffen-SS a také školicí centra Allgemeine-SS zela prázdnotou. Nepodařilo se vymýtit ani pozitivní vztah mnoha esesmanů ke křesťanství, byť za to zčásti nesl vinu sám Himmler – jeho rituály se odkazy na Boží náklonnost a pomoc jen hemžily. Černý řád tak sice tragicky ovlivnil osudy milionů lidí, vybojoval řadu bitev a budil hrůzu u spojeneckých vojáků i obyvatel okupovaných zemí, avšak svou identitu až do zániku v roce 1945 nenašel.

Poslední dobou přicházejí zprávy o tom, že ve vyspělých zemích světa dochází k poklesu zájmu o sex. Nejnověji to potvrzuje i výzkum vědců a lékařů z Velké Británie. Badatelé k tomu použili průzkumy sexuálního chování Britů, které proběhly v rámci výzkumného programu Natsal (National Survey of Sexual Attitudes and Lifestyles), v letech 1991, 2001 a 2012.

Tyto průzkumy přitom zahrnovaly asi 34 tisíc mužů a žen ve věku 16 až 44 let. V rámci průzkumu byli lidé dotazováni, zda měli sex v průběhu minulého měsíce, jak často měli sex, a jaká by pro ně byla ideální frekvence sexu. Z výsledků srovnání jednotlivých let jednoznačně vyplývá, že sexuální apetit Britů v posledních letech poklesl.

TIP: Velká sexuální recese: Rekordní počet Američanů dnes žije v celibátu

A jak na tom Britové jsou? Mezi lety 2001 a 2012 vzrostl počet lidí, kteří v uplynulém měsíci neměli sex ze 23 na 29 procent u žen a ze 28 na 29 procent u mužů. Počet Britů, kteří měli v uplynulé měsíci sex více jak desetkrát, naopak poklesl, u žen ze 20 na 13 procent a u mužů ze 20 na 14 procent. Pokles se týká především Britů ve středním věku.

Podobné výzkumy mají svá omezení, spočívající například v tom, že jsou založené na tvrzení samotných účastníků, které není možné ověřit. Přesto se ale zdá, že zájem o sex v Británii skutečně poklesl. Možných příčin je zřejmě hned několik, včetně moderního životního stylu nebo náročnější péče o rodinu. 

Po sedmnácti hodinách v letadlech nechápavě mžouráme na varování před nebezpečnými vlnami. Tabule je umístěna v kalifornské zátoce Monterey, kde jsme začali naši cestu za přírodním bohatstvím této části amerického pobřeží. Zdá se nám, že od hlučného příboje Tichého oceánu jsme dost vzdáleni, ale nad smysluplností nápisu moc dlouho nepřemýšlíme. Brzy totiž naši pozornost upoutá hlasité halekání lachtanů kalifornských, kteří se tísní na molu v přístavu.

S Vševědem na jedné lodi

Tak co, jdeme? Je devět hodin a z nedalekého mola v Moss Landingu má právě vyrazit „safari loď“, která návštěvníkům umožňuje poznat zdejší mokřadní rezervaci Elkhorn Slought. V reklamním letáčku jsme si sice všimli poznámky o nutnosti rezervovat místa dopředu, ale přesto s důvěrou vyrážíme na nedaleké molo, odkud má startovat pontonové plavidlo přizpůsobené plavbě po bažině.

Oslovujeme muže za kormidlem, který je téměř dokonalým zosobněním pohádkového děda Vševěda s námořnickou čepicí. Můžeme se přidat k právě odplouvající výpravě? Kapitánovi se při pohledu na naši fotografickou výbavu rozzáří oči a hned nás organizuje: „Támhle si běžte vzít lístek na parkování, tohle si dejte do auta, že máte zaplaceno parkování, běžte za dcerou k autu a podepište revers pro pojišťovnu. A honem si vezměte záchranné vesty, odplouváme!“

Na lodi se kapitán nadále chová jako poručík velící jednotce nezkušených nováčků: „Stativ si přivažte takhle k zábradlí, tady máte vydry, teď honem pojďte na druhou stranu lodě na lachtany, tady máte kormorány, pelikány, rybáky…“ Podobné rázné pokyny provázejí celou plavbu. Každopádně je ale za vším sekýrováním a povely nepopiratelná snaha zprostředkovat nám vše, co bohatá fauna a flóra v mokřadní rezervaci Elkhorn Slough nabízí.

Ráj milovníků přírody

Od kapitánovy ženy se později dozvídáme, že její muž fotografy divoké přírody přímo miluje a udělá cokoli, aby měli ideální podmínky pro práci. Když nám bylo umožněno prohlédnout si hostinec a ubytování této manželské dvojice, pochopili jsme, že nešlo o přehnané prohlášení. Ubytování je vybudováno speciálně s ohledy na potřeby pozorovatelů mořských ptáků a savců – s prosklenou stěnou, takže výhled do širého okolí na zátoku Monterey umožní „birdwatching“ přímo z postele nebo z vany. Každý pokoj postupně přistavovaných domečků hostince je vybaven dalekohledy a seznamy pro určování druhů žijících v okolí. Kapitán s manželkou si navíc vedou podrobné statistiky pozorovaných druhů a hrdě se jimi pyšní na internetových stránkách. Jenom jsme zírali.

„A co rypouši sloní?“ Kapitán nerad připouští, že ti se v jeho milované bažině nenachází: „Jsou jižněji, v Big Sur.“ Tak se jmenuje nejen malé městečko pár desítek mil jižně od naší současné polohy, ale zároveň se tak říká asi stovce mil dlouhého neobydleného pobřeží. Benzinové stanice nebo ubytování tam nenajdete.

Mapa pokladů

Přemýšlíme, jak budeme uprostřed téhle pustiny hledat zvířata. Naštěstí se ukáže, že kapitánova žena je snad ještě hlubší studnicí místních přírodopisných znalostí než její muž. Ihned se pouští do nákresu mapy míst, která bychom neměli minout. Na náčrtu se postupně ocitají orientační body s radami jako: za poštovními schránkami bude prudká zatáčka doprava a za ní je jedno z posledních hnízdišť kondorů kalifornských, nebo – za stanicí rangerů zahnete nenápadnou stezkou prudce doprava a najdete skrytou silnici na nejkrásnější pláž s názvem Pfeifer Beach a podobně.

Tahle „mapa pokladů“ je naším spolehlivým průvodcem po mnoha krásných místech. Jedno z prvních bylo Point Lobos – jedna z pobřežních lokalit, odkud místní lidé v tuto roční dobu s oblibou sledují migrující velryby.

Velryby kam se podíváš

Každým rokem od září do ledna až začátku února migrují kolem kalifornského pobřeží tisíce velryb. Plejtvákovec šedý (Eschrichtius robustus) směruje na jih do teplých vod Baja California u Mexika, kde se velryby páří a rodí mláďata. Od února až do brzkého jara se plejtvákovci i s mláďaty vracejí do bohatých lovišť na Aljašce. Populace plejtvákovce šedého se kolem roku 1800 blížila bodu vyhynutí. Dramatický pokles počtu těchto velryb naštěstí způsobil, že se jejich lov stal neekonomickým. Zřejmě jen díky tomu dnes mezi Aljaškou a Baja California putuje kolem 20 000–22 000 jedinců plejtvákovce šedého.

Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus) je dalším mořským savcem z řádu kytovců. Jde o největšího v současnosti žijícího živočicha a zřejmě i největšího tvora, který se kdy na Zemi vyskytoval. Poblíž kalifornského pobřeží je tyto giganty možné pozorovat převážně v létě. Populace pohybující se mezi Aljaškou a Kostarikou má kolem 2 800 jedinců.

V létě byste mohli kolem zálivu Monterey spatřit i další druhy velryby – keporkaky (Megaptera novaeangliae) a plejtváky myšoky (Balaenoptera physalus). Za potravou se sem stahují i delfíni a kosatky.

Nedostupná zotavovna Big Sur

Oblast Big Sur, kam dále směřuje naše cesta, je historicky jedním z nejméně osídlených míst v Kalifornii. Silnice podél pobřeží – známá Highway 1 – byla vybudována teprve začátkem 20. století a dnes je považována za jednu z nejkrásnějších scénických cest v USA. Nádherné pobřeží se však nedoporučuje obdivovat za jízdy kolem strmých skalnatých srázů nad příbojem divokého Pacifiku. Pro ten účel jsou zde vybudována odpočívadla.

Nedostupnost pobřeží, nízký počet obyvatel a velká vzdálenost od obydlených lokalit přispěly k zachování několika druhů téměř vyhynulých zvířat, která zde našla útočiště. Vydra mořská (Enhydra lutris), pelikán hnědý kalifornský (Pelecanus occidentalis californicus), lachtan kalifornský (Zalophus californianus) a rypouš sloní (Mirounga leonina) se odtud po zintenzívnění ochrany přírody znovu rozšířili do dalších oblastí kalifornského pobřeží poté, co byli na jiných místech Kalifornie téměř vyhubeni.

Africké zjevení

Cesta podél pobřeží Big Sur je sice dlouhá jen něco přes málo přes 150 kilometrů, ale jízda po ní zabere mnohem víc času, než by si člověk po přečtení tohoto údaje myslel. Nejde jen o množství serpentin podél strmého srázu, především nelze odolat zastavení na každé vyhlídce a obdivování překrásných scenérií. Bouřící vlny Tichého oceánu jsou dramatickým prvkem před kulisami nádherných zálivů se skalnatými útesy. Nedaleko pobřeží si hrají delfíni, proplouvají velryby, nebo přelétají tisíce ptáků. Do už tak skvělého výhledu svítí zvláštní slunce mírně rozptýlené občasnou mlhou, která na pobřeží Pacifiku vzniká z tříštících se vln. Prostě pohádkový svět. Člověk se nemůže divit, že tady hollywoodští filmaři našli inspiraci pro nejednu filmovou scénu.

Jakoby všechny ty mimořádné výjevy nestačily, najednou se nám oči zastaví na zvířatech, která sem patří asi tak stejně jako tibetští jaci. Na pobřeží Pacifiku se pase stádo afrických zeber. Nějakou dobu přemýšlíme, jestli s tím nemá něco společného zmíněný Hollywood. Později se z místního informačního letáku dozvídáme, že jde o uprchlíky ze soukromé zoo. Adaptovali se na zdejší prostředí a zjevné se jim ve volné přírodě daří.

Intenzivní život pod hladinou

Pestrost fauny a flóry na pobřeží Pacifiku vyráží dech. Největší paleta přírodních divů je ale lidským očím ukryta pod mořskou hladinou. Částečně tento lidský handicap pomáhá vyrovnat Monterey Bay National Marine Sanctuary (MBNMS) – rezervace podmořské zvěře založená za účelem ochrany, výzkumu, vzdělávání a veřejného prospěchu v roce 1992. Rozkládá se v délce více než 400 kilometrů podél pobřeží střední části Kalifornie od San Francisca po Saint Luis Obispo. Několik návštěvnických center, z nichž je to v zálivu Monterey největší, propagují potřebu ochrany podmořského života velkolepou formou názorných příkladů ekosystémů v obrovských akváriích.

TIP: Národní park Redwood: Říše rudých obrů

Expozice jsou mimo jiné věnovány názorným ukázkám využívání alternativních zdrojů energie využitím mořských vln, solárních panelů a větru. Hravou formou zvou především dětské návštěvníky k vyzkoušení modelů různých přístrojů. V prvé řadě však názornost prezentací a ohromující rozměry akvárií umožní návštěvníkům zažít pocity podmořských potápěčů.

Opalovací krémy nás chrání před nebezpečným ultrafialovým zářením. Opalování je díky nim méně bolestivé a také méně často končí obávanou rakovinou kůže. Podle nového výzkumu amerických odborníků ale opalovací krémy mohou představovat (zatím nespecifikovaná) zdravotní rizika.

Na to, jak široce jsou opalovací krémy používány, existuje jen překvapivě malý počet studií zabývajících je jejich dopadem na lidské zdraví. Na krémy a opalovací oleje se proto zaměřili vědci z Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA).

V rámci experimentu vědci aplikovali 24 dobrovolníkům čtyřikrát denně 4 různé druhy opalovacích prostředků. Celý experiment trval týden a dobrovolníci během něj nebyli vystaveni působení slunečního záření. Následně vědci analyzovali vzorky odebrané krve dobrovolníků a zkoumali hladinu čtyř běžných složek používaných na ochranu proti slunečnímu záření: avobenzonu, oxybenzonu, oktocrylenu a ecamsule.

Výsledky mimo jiné ukázaly, že účinné látky z opalovacích krémů pronikají do těla opravdu velmi rychle. Již po prvním dnu vědci zaznamenali zvýšenou hladinu u všech čtyř zkoumaných látek, a to v míře překračující bezpečné limity stanovené FDA. Při překročení těchto limitů přitom úřad vždy doporučuje výzkum dopadů na lidské zdraví. S dalším používáním se navíc tyto hodnoty zvyšovaly, což znamená, že zmněné látky se mohou v krvi hromadit.

TIP: Tichomořské Palau se stalo první zemí, kde zakázali toxické opalovací krémy

Podle Dr. Kanade Shinkai z University of California, která se na nové studii spolupodílela, neznamená překročení doporučujících limitů FDA automaticky, že jsou opalovací krémy zdraví nebezpečné. Ukazuje se ale, že je třeba se na jejich účinky více zaměřit a prověřit, jakým způsobem látky z opalovacích krémů lidské zdraví ovlivňují. Pro seriózní závěry bude také zapotřebí širší studie - aktuální výzkum se totiž týkal příliš malého vzorku. 

Zatímco dřív představoval automobil výsadu nejbohatších vrstev, automatizace, levné materiály a zvyšování mezd zpřístupnily motorová vozidla i střední třídě. Co bylo kdysi luxusní, stává se takřka spotřebním zbožím, a není tedy divu, že na silnicích „dochází místo“. Uvedený trend nejlépe dokládá Čína, kde v roce 2016 podle statistického portálu Statista jezdilo 194 milionů vozidel, ale o dva roky později jich už bylo 240 milionů. 

Podobný vývoj lze však podle společnosti INRIX, jež vytváří statistiky z 1 360 měst v 38 zemích, pozorovat po celé planetě: Do roku 2050 bude na Zemi odhadem 9,7 miliardy lidí a globální ekonomika se ztrojnásobí. Silniční a železniční doprava vzroste víc než dvakrát a pocítí to hlavně města, kde bude žít 70 % světové populace. 

Sto zoufalých hodin

Víc aut i cestujících nutně vede k ochromujícím zácpám. Dnes se jim nevyhne takřka žádná metropole a jejich následky jsou dalekosáhlé: Pracovní síla uvězněná v dopravě například způsobuje firmám ztráty, jež se v důsledku projevují i na cenách. Řada měst si proto nechává vyhotovit posudky dopravní situace, které odhalují největší slabiny tamní silniční sítě. 

K uvedeným metropolím patří i Los Angeles, jež v průzkumu společnosti INRIX získalo post „nejucpanějšího“ města světa: V roce 2017 tam průměrný řidič strávil v zácpách během špičky 102 hodin, tedy o 11 víc než v Moskvě či New Yorku. V celé aglomeraci totiž žije přes 15 milionů lidí a 84 % z nich každý den jezdí do práce autem.

TIP: Woodstock, vánice i pád Berlínské zdi: Pět impozantních dopravních kolapsů

Situace ve městě a okolí je kritická, proto si obyvatelé odhlasovali velkorysý plán na rozšíření dopravní sítě, který vyjde správu silnic v přepočtu na 2,7 bilionu korun. S jeho dokončením se počítá v roce 2057 a díky úpravám by se doba, kterou lidé stráví v kolonách, měla snížit o 15 %.

Průměrný počet hodin strávených ročně v zácpách:

Průměrný Čech strávil v roce 2017 v dopravních zácpách během špičky 16 hodin, na Slovensku to bylo 29 hodin.

Naši dávní předkové dosáhli mnoha úspěchů, na které jsme dnes právem pyšní. Zároveň ale také někdy dělali věci, které v nás vzbuzují naprosto opačné pocity. Přesto neoddělitelně náležejí k naší historii. Týká se to i zjevných sklonů našich předků doplňovat si živiny lidským masem.

Španělští badatelé studovali jednoho z blízkých předků našeho druhu, hominida Homo antecessor. Podle některých názorů je právě tento hominid společným předchůdcem našeho druhu a neandertálců. Právě ve Španělsku nalezli kosti hominida Homo antecessor se zřetelnými stopami po kanibalismu. Jsou staré 800 tisíc let a představují nejstarší doklad kanibalismu, který se týká lidí.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Vědci zvážili známá fakta o životě předků i o prostředí, v němž žili. Dospěli k závěru, že naši dávní předci se nejen věnovali kanibalismu více, než jsme si mysleli, ale že to také pro ně bylo dost výhodné. Lidské maso sice není bůhvíjak výživné a jeho konzumace přináší rizika nakažení infekcemi, pro naše předky ale bylo snadné ho získat. Lidí už tehdy žilo poměrně hodně a jejich „ulovení“ nebylo tak problematické, jako třeba u velkých zvířat. Když lidé loví, tak jako každý správný dravec pečlivě zvažují poměr zisku a ztrát. U kanibalismu byl tento poměr dost příznivý.

Astronauti se na palubě Mezinárodní vesmírné stanice rozhodně nenudí. Během pobytu na oběžné dráze jim projde rukama celá řada zajímavých experimentů, v nichž často testují revoluční technologie. Současná posádka ISS mimo jiné testuje unikátní řasový bioreaktor, který nese název „Photobioreactor“.

Experiment Photobioreactor dorazil na ISS v pondělí 6. května. Dovezla ho tam nákladní loď Dragon společnosti SpaceX. Účelem experimentu je otestovat takové zařízení ve vesmíru. Zelené mikrořasy Chlorella vulgaris v bioreaktoru pomocí fotosyntézy přeměňují oxid uhličitý, který vydechují astronauti, na kyslík, a také na jedlou biomasu.

Řasové systémy podpory života

Photobioreactor představuje významný pokrok směrem k uzavřeným biosystémům podpory života, které by jednou mohly zajišťovat vzduch a potravu pro astronauty, aniž by je bylo nutné nepřetržitě zásobovat ze Země. Takové systémy budou obzvláště důležité pro dlouhodobé mise na Měsíci na nebo na Marsu, které budou vyžadovat více zásob, než kolik by jich uvezla kosmická loď.

TIP: Vědci NASA poslali na ISS bakterie E. coli pro výzkum bakteriální rezistence

V přípravě experimentu Photobioreactor sehráli klíčovou roli odborníci z německého centra Deutsches Zentrum für Luft- und Raumfahrt e.V. (DLR). Podle nich budou podobné systémy fungovat spíše na planetárních či měsíčních základnách anebo na kosmických lodích pro dlouhé lety. Technologii je ale nutné nejprve vyzkoušet na oběžné dráze a tak byla Mezinárodní vesmírná stanice jasnou volbou.