Globální oteplování mění klima na mnoha místech planety. Kdysi více či méně úrodná místa se stávají nehostinnou pustinou, jako například centrální Afrika nebo Florida. V jiných částech světa naopak klima mění dříve neobyvatelná místa v potenciálně úrodné kraje. Týká se to například Sibiře, kde jsou v současnosti ohromné rozlohy země osídlené jen velice malým počtem lidí.

V současnosti je Sibiř krajinou porostlou především jehličnatými stromy, po dlouhou část roku zasypanou sněhem. Panují zde velmi nízké teploty, které jsou dokonce nižší, než v polárních oblastech. Průměrná teplota na Sibiři se v lednu pohybuje pod –10 °C, ve vnitrozemí padá až k –45 °C. V Ojmjakonu nebo Verchojansku ale mohou teploty spadnout i pod –70 °C. Letní průměry se pohybují okolo nuly. Podle studie ruských vědců by se to ale v následujících letech mohlo rychle změnit. Na Sibiři bude mnohem přívětivější klima.

TIP: Nesmrtelní mikrobi ze Sibiře: Jak velkou hrozbu představují tisíce let zmražené viry?

Oteplování Sibiře přináší řadu obav. Roztáváním věčně zmrzlé půdy, čili permafrostu, se mění stabilita podloží, což ohrožuje silnice, železnice i budovy. Ze sibiřské půdy se do atmosféry uvolňuje množství metanu a jedovaté rtuti. Vědci ale zároveň předpokládají, že by se díky postupujícím klimatickým změnám mohla populace Sibiře do roku 2080 zvýšit o astronomických 500 procent.

Adolf Dassler měl obuvnictví v krvi, podobně jako náš Tomáš Baťa. Němci mu ostatně říkali „švec národa“. A podobně dobře uměl zacházet s reklamou. Byl také synem obuvníka a společně s bratrem Rudolfem vybudoval firmu na sportovní obuv, která neměla ve své době konkurenci. Jenže do osudu firmy i jejích majitelů zasáhla válka a sympatie k nacismu. 

Z pekaře ševcem

Mladší Adolf se narodil se 3. listopadu 1900. Na rozdíl od našeho Tomáše Bati se však vyučil pekařem. Údajně za to mohl otec. Prodej obuvi prý není perspektivní obor. Zato chleba budou lidé potřebovat stále. Láska k ševcovině ale Adolfa k rodinné tradici brzy přivedla. Prošel si bojišti 1. světové války a po jejím skončení se vrhl na to, co jej už od raného mládí zajímalo. Sportovní obuv. Výrobním materiálem jeho prvních bot nebyla kůže, ale daleko lehčí plátno. Krátce nato převzal podnik svého otce, který byl do té doby zaměřený hlavně na výrobu filcových pantoflů, a pustil se do sportovní obuvi ve velkém. Jeho specializací byly lehké atletické boty. O čtyři roky později přijal do podniku svého o dva roky staršího bratra Rudolfa a jeho název změnil na Gebrüder Dassler Schuhfabrik neboli Obuvní továrna bratrů Dasslerů.

Rudolf měl sice v kapse ševcovský výuční list, ale byl to právě Adolf, který dostal talent od „Pánaboha“. V těchto společných začátcích měli pětadvacet zaměstnanců a vyráběli sto párů bot denně. A nezůstali jen u atletiky. První boty vylepšené tretrami vyrobené speciálně na fotbal či na běh pocházejí od nich. Nebo spíše od Adolfa. Ten ostatně nápady jen hýřil. Za svůj život přihlásil okolo sedmi stovek patentů! Na olympiádě v Amsterdamu v roce 1928 už atleti obouvali boty z jejich dílny.

V následujících letech se sortiment rozrostl na třicet různých druhů bot pro jedenáct sportů a podnik bratrů Dasslerů měl na sto zaměstnanců. Následující Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 už téměř vypadaly jako přehlídka jejich značky. Nosily je i takové sportovní hvězdy jako americký atlet Jesse Owens. Ten tehdy získal celkem čtyři zlaté medaile v běhu i ve skoku do dálky. A boty na nohou mistrů světa byly nejlepší reklamou, to si Adolf Dassler moc dobře uměl spočítat. Po olympiádě se rozšířil jejich věhlas mezi veřejností a poptávka raketově stoupala. Před válkou byla firma na vrcholu a prodávala na dvě stě tisíc párů obuvi ročně.

Válečný rozkol

Pak však přišla válka. Už dávno před ní se oba bratři shlédli v myšlenkách nacismu. Do NSDAP vstoupili už v roce 1933. Větším nadšencem byl prý Rudolf. Adolf  postupem času vnímal účast ve straně více jako nutné zlo, důležité pro úspěšné podnikání. To údajně mezi bratry vneslo první rozkol. Na začátku války Adolf vstoupil do wehrmachtu, v armádě však pobyl pouhý rok. Poté se opět vrátil do své firmy. Ukázalo se totiž, že jako výrobce obuvi pro Hitlerovy vojáky bude pro armádu daleko užitečnější.

To Rudolf měl podstatně bohatší zážitky. V roce 1943 bojoval na východní frontě proti Rudé armádě. V dubnu 1945 byl však označen za vojenského zběha. A mašíroval rovnou do koncentračního tábora Dachau. Tady byl vzápětí osvobozen americkou armádou, ale ihned uvězněn jako válečný zajatec.

Američané zatkli také Adolfa, po výslechu ho ale pustili. Rudolfa věznili podstatně déle. Podezřívali jej, že byl členem SS. Po roce jej sice propustili, ale na vyhrocené vztahy mezi bratry už bylo zaděláno. Rudolf se totiž dozvěděl, že ho udal někdo z jeho nejbližšího okolí. A hned ho napadlo, kdo. Adolf se chtěl zbavit právoplatného společníka a získat firmu pro sebe. Jenže i Adolf si myslel, že ho bratr udal. Kdo měl pravdu? Těžko říct. Existují však i další verze, proč se rozhádali. Oba prý měli jinou představu o dalším vývoji firmy. A pod heslem za vším hledej ženu si snad bratři navzájem svedli manželky.

TIP: Antifašista jménem Göring: Podivuhodný příběh bratra nacistického zločince

Rudolf a Adolf se každopádně vydali na „válečnou stezku“ a začal boj o majetek, do kterého se vehementně zapojily i jejich drahé polovičky. Firma se rozdělila a oba nezávisle na sobě rozjeli své podnikání ve výrobě sportovní obuvi i dalšího vybavení. Vznikly dvě dnes nejznámější značky na světě: Adolfův Adidas a Rudolfova Puma. A sídlo společností? Oba bratři zůstali se svými podniky v  rodném městě Herzogenaurach, jen každý na jiné straně řeky. 

Trávení neboli digesce je metabolický biochemický proces, díky němuž tělo získává z potravin živiny. Když je tato přeměna probíhající v tenkém a tlustém střevě dokončena, dochází ke vstřebávání živin. Ale co s nestrávenými zbytky? Ty se hromadí v těle, mohou kvasit a zahnívat, což může způsobit i smrt (otravu krve). Proto je vyměšování stejně důležité jako přijímání potravy. Při dlouhodobém pobytu na frontě, vlivem špatných hygienických podmínek i mnohdy nekvalitní stravy však často docházelo k poruchám vylučování, které vojákům znepříjemňovaly život. V případě nedostatečně pestrého jídla se u mužů objevovala zácpa, ale daleko častější byla průjmová onemocnění infekčního původu (úplavice, tyfus).

Na pochodu i v zákopech

Pro zajištění bojeschopnosti armády je dodnes základním předpokladem zdravé mužstvo, takže vojáci museli dodržovat alespoň základní hygienická nařízení. V případě přesunu se nejednalo o nic složitého, muži prostě vykonali potřebu kdekoliv u cesty a poté šli dál. Ale v bojovém postavení to bylo horší, a tak jednotky budovaly polní záchody, většinou latrínového typu. Důstojníci museli být vždy přísní a trvat na tom, že vojáci musí používat určené latríny, a ne například spojovací zákopy, což by mohlo vést k výskytu nemocí.

Vojáci zřídkakdy trávili na latríně více času, než bylo nezbytně nutné. Mezi hlavní důvody patřil kromě nepříjemného zápachu i fakt, že se jednalo o nebezpečné místo. I když je zpravidla kryly zástěny chránící proti nepřátelským odstřelovačům, místa přinášející úlevu se často stávala cílem dělostřelců, kteří detekovali rušnější pohyb vojska. Když se tu však vojáci cítili bezpečně, v klidu si na latríně přečetli dopisy z domova či noviny, protože je nemohli nadřízení nařknout, že se „zašívají“. 

Nezapomeňte po sobě uklidit! 

I v případě budování latrín platily určité zásady. Za tím účelem vydávaly jednotlivé armády pokyny a návody obsahující také jednoduché nákresy. Mezi základní pravidla patřilo, že latríny nesměly ohrozit spodní vody, proto měly být umístěny nejméně 30 m od zdrojů pitné vody. Stejná měla být nejmenší vzdálenost od pozice jednotky. Pokud vojáci kopali latrínové příkopy, zeminu ukládali poblíž. Jáma se pak měla průběžně zasypávat vápnem a případně i zeminou. Po opuštění postavení mělo mužstvo příkop zasypat 8cm vrstvou hlíny, zhutnit a celý proces opakovat, než došlo k naplnění latríny. Na závěr vojáci navršili nad příkopem násep vysoký asi 30 cm a na něj umístili ceduli s nápisem „uzavřená latrína“ s datem uzavření.

Taková bývala teorie, v praxi ale jednotky často odcházely, aniž by po sobě „uklidily“. Mezi nejjednodušší stavby patřily takzvané Donnerbalken (volně přeloženo jako hromové trámy či prkna), v praxi se jednalo o dvě tyče nad vykopaným příkopem. Ten býval obyčejně 30–50 cm široký, hloubky okolo metru a dlouhý dle potřeby (zpravidla 1–10 m). Dobové nákresy dokazují, že existovaly i různé varianty a vylepšení – sedačky zbudované ze sbitých tyčí či prken i jednoduché přístřešky chránící proti nepřízni počasí. Pokud velení předpokládalo delší pobyt vojska na pozicích, došlo na budování komfortnějších variant latrín.

Trvalejší stavbou, která zajišťovala mužům více soukromí, byly mobilní dřevěné kadibudky, které se daly po naplnění jámy přenést na jiné místo. Objevovaly se proutěné, dřevěné či plátěné zástěny chránící nejen před nepřátelskými dělostřelci, ale také před pohledy kamarádů. Problém nastával v zákopech, které vojáci sloužící na nejexponovanějších úsecích fronty mohli zřídkakdy opouštět. Tam pak budovali jednoduché suché záchody – zpravidla za pomocí kýblů či prázdných konzerv. Takové toalety však museli denně vyprazdňovat, jinak kromě nesnesitelného zápachu opět hrozilo šíření nemocí. Tuto službu obyčejně vykonávali muži v rámci odpykání menších trestů za kázeňské prohřešky. 

Objímání stromů 

Některá nařízení bývala úsměvná a je jasné, že je vymýšleli důstojníci z tepla kanceláří. Podle nich si měl voják například vyhloubit důlek, chytnout se oběma rukama stromu a vykonat potřebu. Naskýtá se otázka, zdali by to vše stihl bez újmy na zdraví a na oděvu. Úsměvně působí i návod, jak vyrobit toaletu ve skříni, nebo doporučení zasadit nad zasypanou jámou stromek. Zajímavý nápad představovala takzvaná vypalovací latrína. Tvořil ji ocelový sud opatřený madly, jenž měl nahoře sedací desku s poklopem, a měla se používat v místech, kde se nedala vykopat díra. Denně pak měli vojáci obsah zlikvidovat zapálením hořlavé směsi (1 litr benzinu a 4 litry nafty). Tento způsob používaly i jednotky během války ve Vietnamu.

TIP: Vojákem Velké války: Jak se žilo českým brancům za 1. sv. války

Dochovaly se také stovky fotografií s vojáky „v akci“. Jde většinou o naaranžované snímky, které pak sloužily k pobavení, a muži je posílali i domů. Často je doplňovali, různými žertovnými nápisy, například „Těžké dělostřelectvo na východě“ („Schwere Artillerie im Osten“), „Důležitý bod, který s největší vytrvalostí držíme obsazený“ („Ein wichiger Punkt, den wir mit größter Ausdauer Besetz halten“) či „Kladení min na nepřátelském území“ („Minen-Legen in Feindesland“). Kromě smyslu pro humor mužů v poli dokládají skutečný stav zařízení určených k vykonávání potřeby. Některé fotografie se objevily dokonce i na pohlednicích schválených ministerstvem války a měly odlehčit skutečné strádání mužů na frontě. 

Astronomové nám už dlouho předkládají podivuhodná odhalení. Díky nim jsme poznali hvězdy, mlhoviny, galaxie, černé díry i cizí planety, na kterých by možná mohl být život. Velice jsme si rozšířili obzory a kosmos se pro nás stal nesmírně rozlehlým místem plným divů. Nyní jsou však odborníci na stopě něčeho naprosto převratného. Reálně se totiž před námi rýsuje možnost, že náš vesmír není jediný – že žijeme v nevelké části vesmíru vesmírů, tzv. mnohovesmíru. Šlo by jistě o ten nejpřekvapivější objev v dějinách.

Svět za hranicemi

Lidé již dlouhé věky přemýšlejí o tom, kam až kosmos sahá. Když vyšlo najevo, že se rozpíná, mnozí se ptali, jak asi vypadají jeho hranice a co by se mohlo nacházet za nimi. Máme jen omezené možnosti přímého pozorování. Astronomové však poslední dobou naznačují, že možná dokážeme prozkoumat oblasti, odkud k nám světlo nikdy nedoletí. A že tam toho najdeme víc, než jsme si kdy dokázali představit.

Ve fyzikálních teoriích, které se dotýkají samotné podstaty kosmu, se stále častěji objevuje tzv. mnohovesmír. Podle uvedené myšlenky neexistuje jen jeden kosmos, ale velké množství – možná nekonečně mnoho – vesmírů. Každý z nich má přitom svoje fyzikální zákony i základní konstanty, navzájem se ovšem tyto světy mohou lišit. Všechny dohromady pak vytvářejí skutečný všeobjímající vesmír, tedy mnohovesmír.

Jaký může být?

Americký teoretický fyzik Brian Greene ve své knize The Hidden Reality (česky Skrytá realita) z roku 2011 uvádí hned devět modelů mnohovesmíru, které se však nemusejí vždy navzájem vylučovat. „Prošívaný“ mnohovesmír (anglicky „quilted multiverse“) je z nich úplně nejjednodušší. Vychází z představy mnohovesmíru jako nekonečného vesmíru, který není zakřiven sám do sebe. Jednotlivé vesmíry v něm existují vedle sebe – tak trochu jako vzory na prošívané dece –, přičemž některé jsou úplně stejné jako ten náš. Každopádně od sebe leží nepředstavitelně daleko.

Inflační mnohovesmír souvisí s teorií kosmologické inflace, podle níž se náš kosmos na počátku dramaticky „nafoukl“. V inflačním mnohovesmíru se přitom podobné nafukování odehrává pořád a vesmíry v něm vznikají jako houby po dešti. 

Hned tři modely mnohovesmírů vycházejí ze světa teorií superstrun. Podle M-teorie, která teorie superstrun zastřešuje, představuje možná celý náš kosmos bránový svět, trojrozměrnou membránu, jež se vznáší jako jedna z mnoha ve čtyřrozměrném bránovém mnohovesmíru. Z M-teorie rovněž vyplývá, že by za jistých okolností mohl fungovat i cyklický mnohovesmír. V něm by se bránové světy srážely a jejich kolize by zažehávaly Velké třesky, v nichž by se rodily nové vesmíry. Podle M-teorie také existuje sice konečný, ale zároveň ohromně velký počet možností, jak mohou být nastaveny základní fyzikální parametry kosmu. A náhodné kvantové fluktuace, k nimž neustále dochází, možná takové vesmíry doopravdy zformovaly. Všechny dohromady by pak měly tvořit mnohovesmír krajiny teorie strun. 

Podle podivuhodné teorie mnoha navzájem se ovlivňujících světů („many interacting worlds“) existuje obrovské množství paralelních světů, které se vzájemně ovlivňují. V takovém případě možná jejich částice mezi jednotlivými vesmíry prosakují, navzájem na sebe působí a vyvolávají tak zvláštní efekty, jež pozorujeme v mikrosvětě a známe je jako kvantovou mechaniku. Popsané paralelní světy by pak dohromady tvořily kvantový mnohovesmír.

Holografický princip rovněž vychází ze strunových teorií a tvrdí, že nežijeme v trojrozměrném prostoru, ale v hologramu, který jako trojrozměrný jen vypadá. A možná takto funguje celý holografický mnohovesmír. Pro některé vědce zůstává ve hře i možnost, že nás obklopuje velice důmyslná a složitá počítačová simulace – a pokud by byla opravdu důkladná, mohla by zahrnovat celý simulovaný mnohovesmír. Aby byl výčet úplný: Kosmolog Max Tegmark přišel s filozofickou úvahou, podle níž naše realita představuje matematickou strukturu. V Tegmarkových vizích žijeme v ultimátním mnohovesmíru, jenž zahrnuje všechny matematicky možné vesmíry.

Co prozradí reliktní záření?

Mohlo by se zdát, že kdybychom žili v jednom z vesmírů mnohovesmíru, nikdy se o těch ostatních nedozvíme. Někteří odborníci však věří, že šance na průzkum paralelních kosmů přece jen existuje. Mohla by nám při tom významně pomoct sonda Planck, kterou v roce 2009 vypustila ESA. Hlavním cílem observatoře bylo detailně zmapovat reliktní mikrovlnné záření prostupující celý vesmír, které podle všeho vzniklo nedlouho po Velkém třesku (viz Reliktní záření). Ze zmíněného záření jsme už získali o našem kosmu řadu zajímavých informací, například co se týče jeho stáří, velikosti či hustoty. Badatelé teď doufají, že nám reliktní záření odhalí mnohem víc – totiž existenci dalších vesmírů uvnitř mnohovesmíru.

Podle astronoma Stephena Feeneyho z University College London pozorování reliktního záření přesvědčivě potvrzuje již zmiňovanou teorii kosmologické inflace. Podle této představy prošel náš vesmír bezprostředně po svém vzniku obdobím bleskového nafouknutí – inflace –, při němž se dramaticky zvětšil. Fyzikální teorie přitom naznačují, že je taková inflace nejen možná, ale že by mohla také úzce souviset s existencí mnohovesmíru.

Dokončení: Multivesmír aneb Kolik vesmírů existuje… ve vesmíru? (2)

Jak prohlásil jeden z tvůrců teorie kosmologické inflace Alan Guth z Massachusetts Institute of Technology (MIT), většina jejích verzí vede ve skutečnosti k věčné inflaci, která se nikdy nezastaví. Znamenalo by to „pučení“ nových a nových vesmírů, a vznik mnohovesmíru by byl v takovém případě prakticky nevyhnutelný. Pokud kosmologickou inflaci pohání nějaká energie ukrytá v prázdném prostoru, může se její množství lišit místo od místa – a pak by se lišila i povaha inflace: Někde by mohla být velmi líná a jinde zase nekontrolovatelně bouřit a vytvářet nové inflační vesmíry jako na běžícím pásu. Každý z takto vzniklých kosmů by měl mít svoji fyziku, jež by rozhodla o jeho osudu. Některé světy by byly nudné a prázdné, jiné zase plné částic – jako ten náš.

Proteiny se skládají z řetězců aminokyselin. Těch základních je sice jen dvacet, ale i tak je počet variant proteinů naprosto ohromující. Říká se, že počet možných proteinů převyšuje množství všech atomů v našem vesmíru. Zkoumat něco tak proměnlivého je proto velmi náročné. Kromě tradičních výzkumných týmů se na tom v poslední době podílejí umělé inteligence, a také občanští vědci, kteří studují proteiny ve svém volném čase. Výzkum přitom zasahuje i do oblastí, kde bychom seriózní vědu nejspíš nečekali...

Od roku 2008 na výzkumu proteinů pracují i hráči online hry Foldit, která unikátním způsobem spojuje zábavu s hodnotnými vědeckými výsledky. Zapojit se přitom může kdokoliv. Hráči Folditu už mají na svém kontě objasnění struktury proteinů i vylepšení funkce užitečných enzymů. V roce 2011 se například hráčům hry podařilo rozluštit krystalickou strukturu retrovirální proteázy Mason-Pfizerova opičího viru (M-PMV), který způsobuje AIDS u opic. Správný 3D model tohoto enzymu zvládli vytvořit za tři týdny, vědci se přitom tímto problémem zabývali přes patnáct let. Až doposud ale hráči vždy „hráli“ s již existujícími molekulami proteinů.

TIP: Hráči online hry porazili vědce v sestavování struktury proteinu

Nedávno se hráčům této tvůrčí hry povedlo poprvé úspěšně navrhnout strukturu zcela nových syntetických proteinů, jaké se v přírodě nevyskytují. Podle odborníků je rozmanitost nových proteinů, které vymysleli hráči, zcela udivující. Tímto způsobem mohou vzniknout nové vakcíny nebo třeba nové léky proti rakovině.

Armagedon, apokalypsu či konec věků si lidstvo předpovídalo snad od nepaměti. Ale v době okolo roku 1200 př. n. l. se zdálo, že jejich čas skutečně nastal. Největší, nejvyspělejší a nejbohatší civilizace padaly jako domečky z karet a v průběhu jediné generace prakticky zanikly. V epoše trvající asi jen padesát let zmizela mykénská kultura Kréty, rozpadla se Novochetitská říše rozkládající se v dnešním Turecku a severní Sýrii, zanikla říše Kanaán na území dnešního Izraele, Libanonu a Jordánska a s obrovskými problémy se potýkal i Egypt. 

Vyspělá ekonomika a kultura celé oblasti Egejského moře a Malé Asie se rozpadla, všeobecný úpadek zhoršil stav obchodních cest a v celém známém světě ohromně poklesla míra gramotnosti. Ve východním Středomoří bylo zničeno téměř každé významné město a mnohá už nikdy z popela nepovstala. Zmíněnou éru badatelé někdy označují jako egejskou katastrofu nebo též kolaps pozdní doby bronzové, a například americký historik Robert Drews ji dokonce popisuje jako „největší katastrofu antické historie, ještě horší než zhroucení západořímského impéria“.

Na zásadní otázku, co rychlý a nečekaný kolaps „zlatého věku“ způsobilo, dodnes nemáme uspokojivou odpověď. K možným vysvětlením ovšem patří i náhlý a rychlý útok tzv. mořských národů. Kým však byli tito mocní válečníci, kteří ovládli moře a vyplenili nejvyspělejší mocnosti starověku? Odkud podnikali své výboje, jakým bohům se klaněli a hlavně – kde získali své úchvatné válečnické dovednosti, před nimiž se třásl i velký Egypt?

Hrozba z moře 

O útočných národech se toho z dobových zdrojů dozvídáme žalostně málo. Jedny z mála kusých informací nám zanechali staří Egypťané, například na velkém reliéfu pohřebního chrámu panovníka Ramsese III. v Medinet Habu, zhruba z roku 1170 př. n. l.: „Žádná země jim nemohla odolat, naráz byly zničeny Hatti [Chetitská říše], Kode [kraj v Malé Asii], Karkemíš [oblast na Eufratu], Jeret [Kréta] a Jeres [Kypr]. Rozbili tábory v zemi Amoritů [egyptská provincie] a zpustošili zemi i lid, jako by jich nikdy nebylo. Jakmile přirazili, nachystali oheň… Vztáhli ruku až na sám kraj země, jejich srdce byla plna sebedůvěry a hovořili takto: Naše záměry se zdaří!“

Z nápisu je patrné, že Egypťané chovali vůči nájezdníkům respekt, nicméně se jim v roce 1175 př. n. l. nakonec podařilo jejich útoky definitivně odrazit v bitvě u delty Nilu. Poté, co kompletně zničili jejich flotilu, mořské národy náhle zmizely ze scény a zanechaly za sebou tajemství, jež přetrvává dodnes.

Badatelé nyní spekulují, že početnou a vyspělou armádu mohly tvořit některé z následujících národů, případně jejich konfederace: Etruskové, kteří později obsadili Itálii, Lýkové z jihozápadu Malé Asie, Dórové původem ze severozápadu Řecka a Makedonie, Frýgové z jihu Balkánského poloostrova, Thrákové s domovem v dnešním Bulharsku, Féničané z východního Středomoří, Pelištejci (též Filištínci) původem z Kréty a pozdější obyvatelé Sardinie a Sicílie. 

Chyba v překladu

Kdo ze zmíněných národů měl však „hlavní slovo“ a kdo dal impulz k mohutnému dobyvačnému tažení? Proč a za jakých okolností se tak stalo? Na uvedené otázky odpovědi neznáme ani dnes. Slovy archeologa Eberharda Zanggera: „Velmi málo archeologů – pokud vůbec nějací – považuje mořské národy za poznané.“ 

Konec 20. století nicméně přece jen přinesl jistou možnost rozuzlení záhadného příběhu. Někteří vědci totiž začali zpochybňovat celý koncept „mořských národů“, který v roce 1855 zavedl francouzský egyptolog Emmanuel de Rougé. Vycházel přitom ze šesti různých egyptských písemných zdrojů, které záhadné nájezdníky zmiňují. Je však možné, že hieroglyfy přiřazené „lidem z moře“ jen chybně přeložil. Na lingvistickou nepřesnost poukázal například v roce 1985 francouzský egyptolog Claude Vandersleyen, jenž dokonce tvrdí, že by se od termínu „mořské národy“ mělo úplně upustit. 

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Staroegyptské výrazy, které vedly de Rougého k zavedení zmíněného pojmu, totiž podle Vandersleyena jednoznačně neukazují ani na „moře“, ani na „ostrovy uprostřed moře“ – podle něj mohly sloužit k označení i jiných druhů území, a nikoliv ostrovů. Ostatně některé egyptské zdroje hovoří o nájezdnících jako o „seveřanech“, což otevírá pole pro další spekulace o jejich skutečném původu. 

Po brzké smrti Ladislava Pohrobka v roce 1457 zůstaly české země a Uhry bez panovníka a záleželo na politické reprezentaci stavů jednotlivých zemí, jak nastalou situaci vyřeší. Rozhodli se zvolit krále ze svých řad, Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína. Došlo tedy k něčemu nečekanému – před tradičními dynastiemi dostali přednost zemští šlechtici. Netrvalo však dlouho a hlavní slovo ve středoevropském prostoru získali Habsburkové, jmenovitě nový český král Ferdinand I. Habsburský.

Kdo ovládne Uhry?

Habsburkové ovšem současně usilovali také o uvolněnou uherskou korunu a hned v prosinci 1526 byl Ferdinand I. skutečně uherským králem zvolen, a sice jako bratr Marie Habsburské, vdovy po uherském králi Ludvíku I. Jagellonském. Země najednou měla krále dva, protože v listopadu část stavů zvolila sedmihradského knížete Jana Zápolského. Uhry se ocitly ve vnitřní válce, která měla pro zemi zničující dopad.

V první fázi se podařilo Ferdinandovi vyhnat Jana z Uher a ten nalezl útočiště u polského krále Zikmunda I. Starého, jenž měl za manželku Janovu sestru Barboru. Nakonec našel Jan věrného spojence v osmanském sultánovi Sulejmanovi Nádherném, jehož vojska se roku 1529 dostala až před Vídeň. Tehdy si rakouští Habsburkové vážně uvědomili, že v prostoru střední Evropy budou Osmané hrát důležitou roli, zatímco španělští Habsburkové považovali za rozhodující bojiště s Osmany Středomoří.

Situace v Uhrách se uklidnila až velkovaradínským mírem v roce 1538 – země byla rozdělena mezi dva panovníky s tím, že Jan Zápolský bude vládnout do své smrti a pak bude jediným králem Uher Ferdinand I. Potomci krále Jana Zápolského měli získat knížecí titul a rentu. Jenže Jan usiloval dlouhodobě o sňatek s královskou dcerou Zikmunda I. Starého Isabelou, což se mu v roce 1539 povedlo.

TIP: Záhada šikmého kříže: Zničil někdo uherskou korunu záměrně?

O více než třicet let mladší Isabela mu rok na to porodila syna Jana Zikmunda a šťastný Jan okamžitě nařídil velké oslavy, které ho však stály život – už před narozením potomka ležel po mozkové mrtvici upoutaný na lůžko. Podle dohody měl celé Uhry získat Ferdinand I. Nestalo se tak. Královna vdova Isabela vládla místo svého syna až do roku 1568 za podpory Osmanů. Jan Zikmund pak v části Uher panoval pouze dva roky, než v roce 1570 abdikoval ve prospěch Maxmiliána Habsburského. Tímto rokem získali Habsburkové také svatoštěpánskou korunu a dlouhá válka o uherské dědictví mohla být uzavřena.

Po druhé světové válce testovali Američané ukořistěné německé balistické střely V-2, výtvor Wernhera von Brauna. Když 20. února 1947 odstartovala raketa podvacáté, na palubě se v malém kontejneru nacházely mušky rodu Drosophila – neboli octomilky. Vědci na nich chtěli zkoumat vliv kosmického záření ve velkých výškách.

Tři minuty a deset sekund po vzletu dosáhla V-2 hranice 109 km, a drobný hmyz se tak stal prvním zástupcem pozemské fauny ve vesmíru. Mušky svůj výlet přečkaly: Po padesátiminutovém sestupu na padáku se ukázalo, že jsou v pořádku. Ve 40. letech začali Američané v upravených raketách V-2 vysílat do kosmu malé primáty a pokusy trvaly až do roku 1952.

TIP: Ochránci zvířat protestují: Rusko chce vyslat na Mars opice

Odborníci na druhé straně oceánu pracovali s jiným druhem savců. Třetího listopadu 1957, pouhý měsíc po úspěchu sondy Sputnik 1, odstartovala na špici rakety R-7 „dvojka“. Ve válcové schránce o délce 80 cm a průměru 64 cm byl ve speciálním postroji uchycen pes Lajka a z družice se na Zem přenášely údaje o jeho stavu a vyhodnocovaly se. Počítalo se s tím, že Lajka bude na oběžné dráze žít asi týden, poté ji mělo usmrtit přerušení dodávky kyslíku. Při startu se však porouchal stabilizátor, takže termoregulační systém nefungoval správně. Teplota v kabině tudíž záhy vystoupala na 40 °C a psík uhynul na následky přehřátí a stresu.

Jak je na tom průměrný Američan s jídlem? Každým rokem zkonzumuje 1 314 000 kalorií, 69 kilogramů cukru, a také nejméně 74 tisíc částic mikroplastů. Vyplývá to z výzkumu kanadských vědců, kteří zpracovali 26 předchozích vědeckých studií na téma mikroplasty v různých typech potravin, nápojů i ovzduší.

Mikroplasty jsou velmi malé částice plastu, které vznikají rozpadem větších produktů z plastů, i z dalších zdrojů. V dnešní době jsou již mikroplasty všudypřítomné. Našli jsme je na odlehlých ledových pláních vnitrozemské Antarktidy i v těch nejhlubších příkopech oceánů. 

TIP: Život v polévce z plastů: Děsivá fakta o světových oceánech

Vědci zjistili, že množství mikroplastů, které se do člověka dostane, záleží na řadě různých faktorů. Roli hraje například věk, pohlaví, a také preference pro různá jídla a nápoje.

Američané ale musejí každým rokem počítat s tím, že do nich pronikne nejméně 74 tisíc, někdy i 121 tisíc kousků mikroplastů. Pokud někdo pije veškerou vodu z plastových lahví, a takových lidí není zrovna málo, tak se tento počet ještě zvýší o dalších 90 tisíc částic mikroplastů. Něco přes polovinu těchto kousků přitom pochází z potravy, zbytek lidé v USA vdechnou.

Vydat se do hor, jimž dominuje 7 495 metrů vysoký Pik Ismaila Somoni (dříve Pik Komunisma), mohou i ti, jimž postačí kochat se krásou pamírských údolí. Z tádžické metropole Dušanbe do této oblasti vede populární cesta M-41, známější jako „Pamírská dálnice“. Ta nejprve prochází pahorkatinou východně od hlavního města a překonává třítisícový průsmyk Chaburabad. Posléze pokračuje podél řeky Pjandž na hranici s Afghánistánem a dále rozsáhlými horskými masivy přes města Chorog a Murgab až do kyrgyzského Ošu.

Dva břehy, mnoho národů

Velká část důležité spojnice vede po tádžickém břehu řeky Pjandž. Tato řeka je významným přítokem Amudarji a na svém horním toku tvoří hluboko zaříznutou dolinu, jejíž dno leží o více než dva kilometry níže než hřebeny okolních hor. Divoké vody lze sice překročit jen na několika místech, ale život na afghánské straně Pjandž je i z druhého břehu vidět jako na dlani. Zemědělci se tu starají o svá malá políčka a děti směřují do školy. Venkované často putují dlouhé kilometry pěšky, protože výstavba silnic na afghánském břehu Pjandž probíhá přes složitý terén a kvůli nedostatku prostředků jen velmi pomalu. Na mnoha místech spojuje vesnice jen úzký chodník určený pro pěší, koně a osly.

Západní část silnice M-41 prochází hluboko pod úrovní okolního terénu, její východní část vede vysokohorskou pustinou. Rozdíl není jen v reliéfu okolní krajiny, ale také v národnostním složení okolních obyvatel. Níže položené části západního Pamíru obývají pamírské národy, které téměř v každém údolí používají jiný z místních jazyků. Nehostinné planiny východního Pamíru jsou naproti tomu většinou domovem kyrgyzské menšiny.

Se zkráceným dechem

Zatímco v níže položeném městečku Chorog, hlavním městě tádžického Badachšánu, je začátek podzimu ještě teplý, na severovýchodnějších náhorních plošinách padá drobný studený déšť. Cesta vedoucí k nejvýše položenému tádžickému městu Murgab zeje během rána prázdnotou. Po okrajích rozpukané asfaltky kráčejí z okolních vesnic do města jen zachumlaný domácí a několik oslíků. Na blízkost městského centra poukáže až houstnoucí síť dřevěných elektrických sloupů, typicky sovětské šedé a ošuntělé domy a bíle namalovaný, ruku zvedající Vladimír Iljič Lenin.

„Vždycky, když přijdu do Murgabu po delší době, vůbec nestačím s dechem. První týden i dva. Tíží mě plíce, rychle se unavím a často mě bolí i všechny zuby,“ říká asi padesátiletý obchodník z murgabského trhu, který pochází z níže položených oblastí Šugnanu. Bez dobré aklimatizace je cizinec v Murgabu opravdu ztracený a adaptace organismu zabere několik následujících dní i nám.

Za průsmykem bílého koně

Murgabský trh je složený z volně pohozených kontejnerů a najít tady auto, které směřuje dál na sever, je někdy umění. Cestující musí vozidlo naplnit do posledního místa, což může trvat i několik dní. Kompletní posádka se nakonec v sovětském vojenském džípu UAZ vydává protáhlými dolinami lemujícími neutrální území před čínskou hranicí až k 4 655 metrů vysokému průsmyku Ak-Bajtal. Jeho název pochází z kyrgyzštiny a lze jej volně přeložit jako „Dobrý bílý kůň“.

Za sedlem cesta pozvolna klesá, aby se po několika desítkách kilometrů na dně kotliny ukázaly vody obrovského jezera. Díky němu jsou barvy této pustiny doplněny jasně modrou třpytící se hladinou. Přitom barva spojená s jeho jménem je černá. Jde totiž o „Černé jezero“ Karakul.

Mizející teresken

Ráno je vzhledem ke vzdálenosti od civilizovaného světa nesmírně klidné. Jezero Karakul leží v téměř čtyřtisícové nadmořské výšce a jeho kulisu tvoří horské hřebeny, jimž kralují bílá záda 7 134 metrů vysokého Piku Lenina na hranici s Kyrgyzstánem. Spousta klidu je i za zdmi domů, jež lemují břeh jezera. Hospodyně jednoho z nich, třicátnice Tildachan, připravuje v tmavé kuchyňce „borsok“ – na oleji smažené koblihy z mouky, soli, droždí a vody. Na pánvi jednotlivé kousky borsoku nabobtnají a ještě než vychladnou, členové široce rozvětvené rodiny je s nadšením ochutnávají.

Děti zatím ze „skladu“ za domem přinášejí a do malé pícky neustále přikládají teresken – nízký keřík rostliny Krascheninnikovia ceratoides (synonymem je název Ceratoides papposa), který je v suchém prostředí severozápadního Tádžikistánu často jediným palivem a v češtině nese jméno bělostník růžkatý. Osud rostliny, pojmenované podle ruského geografa a přírodovědce Stěpana Petroviče Krašennikova, trápí nejen ekology, ale i některé místní. Ti však často nemají jinou možnost, jak si zajistit materiál na topení.

„Je pravda, že tahle malá rostlinka roste velmi pomalu a shoří za pár minut, ale my nemáme jiné palivo!“ vysvětluje Tildachan a dodává: „Je těžké nevšimnout si, že je tereskenu stále méně a sběrači musí pro rostlinky chodit pořád dál od Karakulu. Situace ale ještě není akutní a teresken mnozí chápeme jen jako zboží. Lze ho koupit, nebo objednat u sběračů.“

Podle našich informací se za plně naloženou korbu nákladního auta ZIL v přepočtu platí okolo pěti set korun. V materiálech organizací věnujících se ekologickým problémům Pamíru se o rostlině lze dočíst více. Roste ve výškách 3 500 až 4 200 metrů a kvůli tvrdým klimatickým podmínkám produkuje přibližně jen 150 kilogramů biomasy na hektar. Má proto nízký regenerační potenciál a její drancování vede k postupné desertifikaci vysokohorských stepí, na nichž je dominující rostlinou.

Idyla Bulunkulu

Následující rána jsou už dost mrazivá. Zubaté slunce na konci září neposkytuje kromě světla téměř nic a horské potůčky až do poledne pokrývá zatím tenká vrstva ledu. V dobách největší zimy, kdy teplota klesá pod čtyřicet stupňů mrazu, bude všechno jinak.

Ve vesničce Aličur skládají z korby svůj náklad sekáči sena. Pracují rychle, jakoby se zima blížila s každou minutou. Vzápětí se vracejí do své vesnice k asi třicet kilometrů vzdálenému stejnojmennému jezeru Bulunkul. To je, spolu s větším „Zeleným jezerem“ Jašilkul, jedním z nejkrásnějších míst v blízkosti Pamírské dálnice. O Bulunkulu se vesničané vyjadřují v superlativech: „Tady by bylo možné založit opravdové město – lepší místo široko daleko není! Nefouká tady, v okolí roste dobrá tráva a hory nás chrání před řádícím počasím. Ne jako v Aličuru!“

Bílá, modrá, šedá

Vzhůru údolím Pjandž, směrem ke kišlaku Ljangar, spěchá vojenský zásobovací konvoj. Zima je přede dveřmi a do údolí říčky Pamírky a na hraniční post Charguší směřují věčně optimisticky naladění chlapi na Kamazech. Zásobují tamní posádky dřevem, uhlím a ostatním materiálem, dokud méně využívané cesty nepokryje sníh.

Ljangar je posledním větším sídlem na tádžické straně, dále jsou na sto kilometrech jen dvě obydlená místa – letovisko Matz a post pohraničníků Charguší. Příroda je zde ale čarokrásná. Vše je dokonale sladěno do odstínů bílé, modré a šedé a dožluta zbarvené listy ojedinělých stromů příjemně kontrastují s tyrkysovou barvou říčních vod a s odstíny sněhu, hor a oblohy, které jsou zde tak vysoko, až je třeba zaklonit hlavu.

Na afghánské straně třpytící se říční hladiny se pasou jaci a typicky oděný muž kráčí k malému letnímu příbytku. V nohách má možná několik stovek kilometrů, ale nevypadá unaveně – afghánští Badachšanci chodí pěšky téměř všude, často dlouhé dny. O odloučení a pusté kráse však vědí víc než kterýkoliv z našich horalů.

Čáry, hory a cesty

Rozdělení historického území Váchánu má na svědomí soupeření kdysi nejvýznamnějších hráčů o vliv v regionu: Spojeného království a carského Ruska. V období známé „Velké hry“, strategického konfliktu mezi oběma mocnostmi o dominanci ve střední Asii, se Britové a Rusové koncem devatenáctého století dohodli na vytvoření pásu afghánského území, který by od sebe odděloval teritoria jejich zájmů. Neutrální Afghánistán se díky jeho vzniku stal sousedem podobně neutrální Číny. Přibližně dvě stě dvacet kilometrů dlouhý koridor začíná u města Iškašim, pokračuje levým břehem řeky Pjandž, dolinou říčky Váchán a končí v blízkosti horského průsmyku Vachdžír na hranici s čínským autonomním regionem Sin-ťiang. Dnes však už dávno neodděluje Britskou Indii od ruských imperiálních teritorií, či později od SSSR. Váchánsky koridor v současnosti tvoří jakýsi prst vsunutý mezi území Tádžikistánu a Pákistánu. A začíná se stále víc otevírat.

Nedávno zpřístupněným průsmykem Kulma se otevřela cesta z Tádžikistánu do Číny, pořád častěji se mluví i o možnostech výstavby další spojnice směřující přes Váchán do Pákistánu. Plánovaná cesta přes horské sedlo Baroghil by výrazně zkrátila pozemní pouť z Dušanbe do Karáčí a Tádžikům tak výrazně zjednodušila přístup k jednomu z nejvýznamnějších přístavů v Arabském moři.

TIP: Hory indického Ladaku: Království větru, slunce a hor

Projít se dnes Váchánským údolím znamená ponořit se do světa divokých hor, malých vesniček a skromných polí. Dá se tu vykoupat v termálních pramenech, jejichž hosty jsou téměř výhradně domácí, nebo utrhnout si přímo u silnice pár plodů rakytníku řešetlákového, který obsahuje množství vitamínů a má antibakteriální účinky. Tatáž dolina plná nákladních aut by vypadala mnohem méně přitažlivě. Zbývá jen doufat, že nákladnost projektu ochrání zdejší přírodu před takovou změnou co nejdéle.