V předchozí části článku jste mohli navštívit pekelné planety, strašidelné mlhoviny, démonické stálice či zombie supernovy.

6. Oko Saurona

Sauron, vládce Mordoru, je hlavní zápornou postavou fantasy trilogie J. R. R. Tolkiena Pán prstenů. Čtenáři či diváci těchto příběhů nikdy nezapomenou na „veliké oko bez víčka, ověnčené plameny“, jež je zpodobněním a symbolem Temného pána. Sugestivní motiv pak zřejmě ovlivnil i vědce, protože „Sauronových očí“ objevili ve vesmíru hned několik. 

Asi nejodlehlejší z těchto objektů se ukrývá v souhvězdí Honicích psů. Čtyřicet tři milionů světelných let vzdálená NGC 4151 neboli Seyfertova rentgenová galaxie má aktivní a nesmírně jasné jádro. Za podobu Sauronova oka vděčíme v jejím případě supermasivní černé díře, nebo dokonce dvojici supermasivních černých děr v jejím nitru.

Krásné Sauronovo oko vytváří i planetární mlhovina M1-42 v souhvězdí Střelce, vzdálená od nás deset tisíc světelných let. Stejnou fantasy přezdívku získal také nádherný Helix – nejbližší a současně nejjasnější planetární mlhovina na obloze. Najdete ji v souhvězdí Vodnáře a od Země ji dělí 650 světelných let. Oko Temného pána připomínají rovněž čerstvě zrozené planetární soustavy, se zřetelnými protoplanetárními disky. Perfektní příklad představuje systém velice mladé hvězdy Fomalhaut, nejjasnější stálice Jižní ryby a jedné z nejjasnějších hvězd celé oblohy, která leží ve vzdálenosti pouhých 25 světelných let.

7. Hvězdní vampýři

V otevřených i kulových hvězdokupách se nacházejí hvězdy, jež vědci označují spojením „modří opozdilci“: Na první pohled totiž vypadají mladší než okolní stálice, což ovšem odporuje našim teoriím o vzniku a vývoji hvězdokup. Modří opozdilci představují velmi žhavé a poměrně velké modré hvězdy, a měli by tedy mít krátký život zakončený výbuchem supernovy. Jenže to neplatí: Jako by se doslova opožďovali za vývojem ostatních kolegyň v hvězdokupě.

Odborníci se nejprve domnívali, že modří opozdilci jednoduše vznikli později než okolní stálice. Poté byli přesvědčeni, že se omlazují přitahováním mezihvězdného prachu a plynu z hvězdokupy. Postupně ovšem vyšlo najevo, že se naprostá většina těchto objektů vyskytuje v těsných dvojčlenných systémech. Ukázala to například studie 21 modrých opozdilců v sedm miliard let staré hvězdokupě NGC 188 v souhvězdí Kefea. Jde tak vlastně o bezostyšné vampýry, kteří postupně vysávají hmotu svým hvězdným partnerům a tím si sami prodlužují život. Ne všichni modří opozdilci jsou však takoví parazité – někteří se zřejmě rodí i při srážce a splynutí dvou stálic.

8. Kanibalské galaxie

Galaxie nepředstavují neměnné útvary, které by na obloze svítily stále ve stejné podobě. Rodí se a prodělávají bouřlivý vývoj: Mohou se srážet, splývat a také se navzájem požírat. Podobným nenasytným kanibalským monstrem, jež tloustne pojídáním malých galaxií v sousedství, je i naše Mléčná dráha nebo nejbližší hvězdný ostrov srovnatelné velikosti – Galaxie v Andromedě.

Detailní pohled na strukturu Mléčné dráhy prozrazuje, že mnohé její starobylé stálice i celé hvězdokupy ve skutečnosti vznikly v malých sousedních galaxiích, které pak sama pozřela během miliard let své existence. Ohromné gravitační síly při těchto střetnutích roztrhaly menší hvězdné ostrovy na kusy, ve většině případů dlouho před zrodem našeho Slunce. Mléčnou dráhu navíc za několik miliard let čeká srážka s Galaxií v Andromedě, s níž se nacházíme na kolizním kurzu. Podle všeho se stálice po zmíněné kolizi promíchají, načež vznikne nová velká eliptická galaxie.

9. Vesmírné výkřiky hrůzy

V kosmu se odehrávají procesy, jejichž intenzita snadno překoná vše, co známe ze Země: mohutné exploze, srážky gigantických objektů i zrození nových hvězd. Veškeré zmíněné úkazy ovšem blednou ve srovnání se záblesky gama – nejoslnivějšími elektromagnetickými jevy ve známém vesmíru. Jednou za čas k nám z velké dálky, jako prastarý výkřik, dolétne gama-záření. Během typického záblesku, který trvá pár sekund, se přitom vyzáří tak ohromné množství energie, že by naše Slunce potřebovalo na tentýž efekt celý svůj život, tedy přes deset miliard let.

Gama-záblesky jsou tak nesmírně energetické, že zatím jen odhadujeme, jaké události je mohou vyvolávat. V podezření jsou hlavně zběsilé exploze obřích a rychle rotujících stálic, které mohly takový záblesk odpálit při zhroucení v závěru svého nedlouhého života. Krátké záblesky gama, jež trvají nanejvýš dvě sekundy, by zase mohly vznikat při děsivých srážkách dvou neutronových hvězd. 

10. Hvězda smrti

Fanouškům Hvězdných válek jistě není nutné vysvětlovat, jak vypadají Hvězdy smrti. Ve světě slavného sci-fi existovaly dvě vesmírné bitevní stanice, jejichž velikost zhruba odpovídala největším planetkám Sluneční soustavy. První z nich, poněkud skromnější Death Star I, měřila v průměru 160 km a druhá, Death Star II, dokonce přes 900 km. Obě Hvězdy smrti byly prošpikovány množstvím zbraní a jejich vzhledu dominoval monstrózní superlaser připomínající zlověstné oko, který mohl jediným výstřelem zničit planetu o velikosti Země.

TIP: Přistižena při činu: Hvězda smrti hodující na blízké planetce

Shodou okolností máme přitom Hvězdu smrti i ve Sluneční soustavě. Jedná se o Saturnův měsíc Mimas, na jehož povrchu se nádherně vyjímá obří kráter Herschel. Přirozený satelit je dokonce s Hvězdami smrti srovnatelný také velikostí a vysloužil si rovněž stejně znějící přezdívku. Prý jde však o náhodu, protože první díl slavné série, v němž hraje vesmírná zbraň významnou roli, natočil George Lucas o celé tři roky dřív, než jsme získali detailní fotografie Saturnova měsíce.

Konstruktéři Albatros Flugzeugwerke (AFW) neusnuli na vavřínech a po počátečních úspěších pokračovali ve vývoji. Tři z původních dvanácti prototypů byly během září a října 1916 testovány s křídly inspirovanými francouzskou stíhačkou Nieuport.

Předchozí část: Německé stíhačky Albatros: Elegantní lovec císaře Viléma (1)

Jednalo se o takzvané jedenapůlplošníky, kdy horní křídlo mělo mnohem větší rozměry než spodní. Spojovaly je charakteristické vzpěry ve tvaru písmene V. Tato křídla zaručovala lepší stoupavost, obratnost a také výhled směrem dolů. Stroj dostal označení Albatros D.III a piloti si jej oblíbili i pro příjemné letové vlastnosti. Trpěl však problémy při střemhlavém letu. Při něm někdy docházelo k překroucení a zborcení spodního křídla. 

Obratná, ale nebezpečná trojka 

Přes tuto nectnost objednalo velení letectva už v říjnu 1916 obrovskou sérii 400 kusů a v příštím roce ji navýšilo o dalších sto. Ani to nestačilo a společnost OAW v licenci postavila mezi dubnem a srpnem 1917 neuvěřitelných 840 Albatrosů D.III. Na frontu první z nich dorazily v prosinci 1916 a vydržely tam do konce války. Stroj začal používat i Manfred von Richthofen, který v kokpitu jednoho z těchto letounů vybojoval 24. ledna své osmnácté vítězství. Pak se mu ale během boje ve výšce 300 m zlomilo jedno křídlo, přesto dokázal nouzově přistát. 

Na jaře 1917 se válka ve vzduchu ještě zintenzivnila a vrchol přišel v dubnu. Dohoda totiž zahájila 9. dubna 1917 ofenzivu u Arrasu, pro niž Britové vyčlenili takřka 400 letounů v 25 perutích. Jejich letectvo se ale tou dobou nacházelo v hluboké krizi a albatrosy předčily všechny tehdejší královské stíhačky. Němci do oblasti přesunuli skoro všechny své stíhačky a získali tak v daném místě potřebnou převahu.

Krvavý duben

Nad frontou se rozpoutaly mimořádně tvrdé letecké boje, v nichž královští letci jednoznačně tahali za kratší konec provazu. Většinou totiž operovali za německými liniemi a velká část pilotů „sedlala“ již dost zastaralé RAF B.E. 2 nebo F.E. 2. Moderních stíhaček SE 5 měli tou dobou pomálu a ty nedokázaly vybojovat vzdušnou převahu. Britové tento měsíc pojmenovali bloody april (krvavý duben) a ztratili během něj 245 letadela 319 letců, zatímco nepřítel odepsal jen 66 letadel.

Ani takto vysoké ztráty ale Britům nezabránily plnit jejich úkoly. Královské letouny pokračovaly v podpoře pozemních jednotek, průzkumu i ve fotografických letech. Krvavý duben znamenal pro britské letectvo nejčernější měsíc celé války a Albatrosy D.III na tom nesly rozhodující podíl. Manfred von Richthofen právě na této verzi vybojoval 24 ze svých 80 vítězství. Berlín v témže měsíci zadal vývoj ještě výkonnější stíhačky, jež později získala označení Albatros D.V.

Karta se otáčí

Hlavní rozdíl představoval nový trup s eliptickým průřezem a s ještě menším čelním odporem. Měl také přepracované a o něco větší svislé ocasní plochy. Křídla zůstala stejná a moc se nedařilo omezit problém s jejich pevností. Horní křídlo konstruktéři přiblížili k trupu pro lepší výhled. Výrobci dostali objednávku na 700 kusů a první stroje se dostaly na frontu už koncem května 1917. Tam se však začátkem léta začala situace postupně měnit, protože Britové přezbrojovali na nové Soptwith Camel a RAF S.E. 5a. Francouzi zase nasazovali stále více SPADů VII a letectvo Dohody začalo posílat stíhačky nad bojiště ve větších formacích.

Dokončení: Elegantní lovec císaře Viléma: Německé stíhačky Albatros (3)

Albatrosy začaly ztrácet své nadřazené postavení, a dokonce i samotný von Richthofen označil D. V za zastaralý. Sám o té době napsal: „Boj, který se odehrává na všech frontách, se stal zatraceně vážným. Z oné radostné války, jak jsme zpočátku naši činnost nazývali, už nic nezbylo. Teď se musíme všude zoufale bránit, aby nepřátelé nevnikli do naší vlasti. Všechno je mnohem vážnější, tvrdší.“ Vývoj stíhaček Albatros však nadále pokračoval.

Původně lázeňská kolonie blízkého města Cheb byla založena roku 1793, a to zásluhou chebského městského lékaře dr. Bernharda Vinzenze Adlera, jenž zdejší prameny prozkoumal a popsal. Dal také vyčistit hlavní pramen a nad ním postavit pavilon, který  ale strhly nosičky „chebské vody“, jež se zřízení lázní bránily. 

Císař kam se podíváš

Lázně byly pojmenovány Franzensbad po císaři Františku II., který je sám navštívil roku 1812, a jeho jméno nese také hlavní pramen. Traduje se však, že zdejší léčivou vodu, nazývanou chebská kyselka, popíjel už na sklonku 12. století český kníže Jindřich Břetislav.

Místní prameny zkoumal už slavný Paracelsus nebo švédský chemik Berzelius, vysoce je cenil Agricola. Velký rozmach exportu zdejší vody nastal po roce 1822, kdy byl nejstarší pramen dán do pronájmu chebskému podnikateli J. A. Hechtovi. Ten zkonstruoval speciální stáčecí přístroj, který se pak uplatnil po celých Čechách.

Urbanistický plán lázní vypracoval stavební ředitel českých kamerálních (královských) statků abbé Tobias Gruber. Vyšel přitom z francouzské zahradní architektury Ludvíka XIV. a v intencích baroka osově vedl hlavní ulici k Františkovu prameni.

TIP: Byznys postavený na vodě: Mattonka chutnala ve Vídni stejně jako v Americe!

V 19. století zástavba dospěla do podoby ideálních antických měst: získala pravidelnou uliční síť se čtyřmi šachovnicově propojenými ulicemi. Kolem poloviny 19. století tu již stálo půl sta lázeňských domů. Tehdy Franzensbad dosáhly evropského formátu. Díky stavbám chebského stavitele Adama Haberzettla a místního stavitele Karla Wiedermanna a jejich synů získaly Františkovy Lázně nenapodobitelnou tvář a něžný půvab romantického historismu. 

Proslulí návštěvníci

V roce 1808 prohlásil Johann W. Goethe Františkovy Lázně za jedno z nejkrásnějších míst v srdci Evropy. V trojúhelníku západočeských lázní se totiž odlišují – jsou menší a útulnější. Inspirovaly literáty, například německá spisovatelka Marie von Ebner-Eschenbach tu napsala eseje Aus Franzensbad. Také Božena Němcová, která se zde léčila roku 1846, reflektovala lázeňský pobyt ve svých fejetonech. Poslední rakouský císař Karel I. tady v roce 1909 potkal svou lásku – budoucí manželku Zitu.

Naše planeta je planetou virů. Ve všech prostředích na Zemi se skrývají doposud neznámé viry, z nichž některé mohou být pro nás nebezpečné. Jeden takový virus se v poslední době nenápadně šíří po venkovských oblastech Číny. Až donedávna se o tomto viru nevědělo prakticky nic.

Čínští vědci teď ale zjistili, že virus, který dostal označení „Alongshan virus“, se vší pravděpodobností na lidi přenášejí klíšťata. Podařilo se jim virus izolovat z krve 42-leté farmářky, přečíst jeho DNA a také prozkoumat v elektronovém mikroskopu. Analýzy potvrdily, že jde o záhadný virus, který již nějakou dobu trápil specialisty.

TIP: Nebezpečné infekce: V Číně se šíří smrtící ptačí chřipka H7N9

Virus Alongshan náleží do příbuzenstva flavivirů, jako je třeba virus západonilské horečky anebo virus zika. Dobrou zprávou je, že se nový virus nešíří mezi lidmi, ale jen prostřednictvím klíšťat. Také je relativně snadné tuto infekci léčit, pomocí kombinace antivirových léků a antibiotik. Nový virus si ale ještě jistě zaslouží intenzivní výzkum. 

Ostrov Borneo zaujímá na jihovýchodě Asie úctyhodnou plochu odpovídající rozloze Turecka a jeho severní třetina, s výjimkou nevelkého sultanátu Brunej, spadá pod správu Malajsie. Dělí se na západní provincii Sarawak a východní Sabah, přičemž hlavním městem druhé zmíněné a pomyslnou vstupní bránou na ostrov je půlmilionová metropole Kota Kinabalu. Místní jí přezdívají „KK“, aby neustále nemuseli opakovat celý název – a jejich zvyk přejde rychle do krve i vám. 

Na starších mapách byste město našli jako Jesselton, nicméně pátrání po zbytcích architektury z dob britské kolonizace je v moderní zástavbě velmi náročné: Během druhé světové války totiž sídlo takřka srovnaly se zemí bomby. K nejkrásnějším a nejzachovalejším památníkům minulosti tak patří hodinová věž Atkinson Clock Tower, která v místě stojí od roku 1902 a původně sloužila coby maják. 

Vydáte-li se od ní na krátkou procházku mimo zástavbu, narazíte také na zapomenutý hřbitov a z náhrobků vyčtete, že patří Britům. Zemřeli na tzv. bornejskou horečku, ovšem za tajemnou nemocí se neskrývá nic jiného než tehdy neznámá malárie. Mnoho obětí zabila ještě před čtyřicátým rokem života. 

Ráj streetfoodu

Duši Kota Kinabalu tvoří nábřežní tržiště, kde se každé ráno koná velký bazar s čerstvými rybami. Prodavači nabízejí vše, co se dá chytit v moři, od malých sardinek přes tropické ryby, humry, langusty, krevety, olihně až po obrovské tuňáky. Zatímco se zákazníci motají mezi zbožím a sjednávají ceny, nedaleko se prodává také exotické ovoce, jemuž svou velmi specifickou vůní vévodí durian. 

Pokud se na místo vrátíte večer, ocitnete se v ráji prvotřídního pouličního jídla. Zatímco se na grilech opékají krevety, humři či ryby, místní sedí okolo plastových stolků a svá sousta poklidně zapíjejí čerstvým kokosovým mlékem. Snad nikde na světě nekoupíte mořské živočichy tak levně: Stačí ukázat na humra, jenž ještě ráno plaval v moři a který by jinde stál sto dolarů. Tady za něj dáte třicet a můžete si jej vychutnat v pohodové přímořské atmosféře. 

Pláže jako ve snu

Národní park Tunkua Abdula Rahmana leží jen pár kilometrů od Kota Kinabalu a téměř dvě třetiny z jeho pěti tisíc hektarů zaujímá Jihočínské moře. Oblast však protkává nespočet malých ostrůvků, které oplývají dokonalými plážemi. Nejoblíbenější z nich, Pulau Manukan, vypadá doslova jako kopec stromů a palem obklopený průzračnou vodou. Nejenže tedy láká k odpočinku v bělostném písku, ale zároveň připomíná ráj potápěčů. S trochou nadsázky si tam zkrátka budete připadat jako na Maledivách. 

Na nedalekém ostrůvku Mamutik na vás čekají běloskvoucí pláže, ale i stezka vinoucí se jeho nevelkým pralesem. Mnoho turistů tam nejezdí, takže vám nikdo nebude plašit divokou zvěř – obzvlášť až metrové varany, jejichž královstvím se Mamutik stal. Naopak k největším ostrovům v oblasti patří Gaya, která je dokonce trvale obydlená: Lidé se tam však mačkají v dřevěných chatrčích, postavených na kůlech přímo u pobřeží. Před padesáti lety se totiž v místě začali usazovat Filipínci prchající před válkou na jihu země. Od té doby na ostrově žijí v ilegalitě, ovšem tolerované. 

Po čajové stezce

Po několika hodinách jízdy z Kota Kinabalu dorazíte k nejvyšší hoře Malajsie, Gunung Kinabalu. Její vrchol ční do 4 095 metrů nad mořem, a pokud se jej rozhodnete zdolat po jedné z oblíbených trekových tras, čeká vás dvoudenní dobrodružství. Kousek za horským velikánem se pak z krajiny vynoří městečko Ranau, jehož kopce pokrývají nejrozlehlejší čajové plantáže na Borneu. 

Pěstování čaje do těchto končin sice dorazilo s Brity, nicméně místní plantáže už založili Malajsijci v roce 1973. Čaj však nepředstavuje jediné přírodní lákadlo v okolí. V tamních pralesích totiž kvete divoká raflézie s největšími květy na Zemi: Mohou dorůst průměru až jednoho metru a vážit i deset kilogramů. Kromě nezvyklé rostliny proslulo Borneo také coby někdejší ráj orangutanů, jichž na ostrově před příchodem civilizace žily tisíce. Jméno jim dali první malajští obyvatelé a v jejich jazyce zní „orang utang“, tedy „lesní člověk“. Dnes však zrzavé primáty vyhání z jejich přirozeného prostředí kácení pralesů, které ustupují polím s olejovými palmami (viz Pomalá smrt). 

Lesní lidé

Pokud se s orangutany chcete setkat, vypravte se do rezervace Sepilok nedaleko města Sandakan: Jedná se o jakýsi útulek zraněných či opuštěných primátů, kteří tam přechodně žijí, dokud nevyrostou nebo se neuzdraví – pak míří zpět do divočiny. „Fungujeme již od roku 1964 a jsme nejstarší na ostrově,“ chlubí se průvodci, zatímco ukazují cestu pralesem neuvěřitelně mohutných stromů. Najednou však v porostu něco zašustí a vykoukne z něj hlavička orangutaního mláděte. Za ním se objeví další dvě, načež se malí tvorové pověsí za ruce na větev a začnou švitořit, jako by si o něčem povídali a smáli se.  

Čas krmení sice do parku přiláká pár zvědavců, ale stále se nedá mluvit o turistické atrakci, kde byste museli čekat ve frontách. Něco přes dvacet lidí se v tichosti nachystá u výběhu, načež v něm zřízenec vysype košík ovoce. Během okamžiku se z pralesa vyřítí hladoví orangutani a začnou si pochutnávat na banánech. Někteří sedí, jiní se drží jednou rukou za větev či lano. A z dálky je pozoruje párek makaků, kteří čekají, až přijdou na řadu.

Pod tíhou kokosů

Z ostrůvků při pobřeží Bornea byste rozhodně neměli minout ani Selangan. Nabízí liduprázdné pláže s bílým pískem, průzračné moře a palmy, které se ohýbají pod tíhou kokosů – ale především k němu každý rok připlouvají klást vejce želvy, a z jeho území se proto stal národní park. Správci dokonce omezují počet turistů, kteří mohou zůstat přes noc, na 50–60 osob. 

TIP: Zelený mor Bornea: Nebezpečný boom palmy olejné

Jakmile padne soumrak, změní se Selangan v přírodní divadlo, jehož herce představují karety obrovské, a někdy i vzácné karety zelenavé. Želvy hloubí jámy do písku a kladou do nich vajíčka o velikosti pingpongových míčků: Některé jich snesou téměř stovku. Nadílka se také průběžně klube a drobotinu pro její dobro odchytávají hlídači. „Na svobodu želvičky vypouštíme v noci, aby měly větší šanci na přežití,“ vysvětluje správce Rob. Pod rouškou tmy se totiž mláďata vyhnou pozornosti dravců. Ani pak ovšem nemají vyhráno – podle Roba během dalších dnů skončí ve chřtánech predátorů až 90 % malých karet. 

Závody dronů jsou stále populárnější. Lidští operátoři dronů při takových závodech podávají úžasné výkony a mají v zásobě celou řadu šikovných triků. Poslední dobou se ale stále častěji hlásí o slovo autonomní drony, které namísto lidského mozku řídí autonomní umělá inteligence.

Nizozemští vědci a inženýři nedávno postavili nový autonomní závodní dron, který je podle svých tvůrců nejmenší na planetě. Kromě miniaturní velikosti je také vybavený velmi zdatnou inteligencí, která využívá při pilotování novátorské algoritmy. Testy ukázaly, že nový dron dokáže letět závodní trasou rychlostí kolem 2 metry za sekundu, čímž se vyrovná větší závodním dronům.

TIP: Autonomní auta jezdí rallye: Inženýři vylepšují jejich vlastnosti v terénu

Nizozemský automní dron má hmotnost pouhých 72 gramů a velikost 10 centimetrů. Vzhledem k tomu se do jeho výbavy vejde jen jediná malá kamera a minimální soubor senzorů. Miniaturní závodník se tudíž musí spoléhat z velké části na velmi schopnou inteligenci, která dokáže navigovat dron ve velké rychlosti a s jenom minimálními informacemi.

Než se v červnu přehoupne den v noc, potrvá to opravdu dlouho – nejdéle z celého roku. Do tmy se přitom ponoříme jen na krátko. Už v brzkých ranních hodinách se totiž nad severovýchodem začne rozednívat. Červnové noci jsou zkrátka ty nejkratší. Co tedy dělat, než se setmí a nad hlavou se nám objeví hvězdné nebe?

Dvojice za soumraku

Můžete třeba pátrat po Merkuru, jehož viditelnost se bude až do poloviny června zlepšovat. Zrak zaměřte nízko nad severozápadní obzor a s pozorováním začněte asi 20–30 minut poté, co Slunce zmizí ze scény. Chcete-li výrazně zvýšit šanci, že planetu zahlédnete, vezměte si na pomoc dalekohled s velkým zorným polem. Hledejte zářící bod mihotající se oproti soumrakovému nebi. Jen o něco později, až obloha dostatečně potemní, můžete zkusit rozeznat i naoranžovělý Mars v souhvězdí Blíženců. Zatímco na počátku června jej spatříte v úhlové vzdálenosti cca 16° od Merkuru (po levé straně a o něco výš nad obzorem), 18. června už půjde pouze o 0,2° a rudá planeta se bude nacházet přímo pod Merkurem. Pozorování v uvedeném období však značně zkomplikuje malá výška obou těles nad horizontem i světlé podvečerní nebe. 

Přicházejí obři

„Planetární drobotinu“ pak s nástupem noci vystřídají plynní obři a na obloze je určitě nepřehlédnete: Zatímco Jupiter bude zářit v souhvězdí Hadonoše, Saturn spatříte ve Střelci. Označení „obři“ je u dvou největších planet Sluneční soustavy nasnadě. A proč plynní? Protože vznikli před více než 4,5 miliardy roků nahromaděním obrovského množství plynu.

Prahnete-li po detailech, zaměřte svou pozornost na Jupiter. Je totiž větší než Saturn a zároveň se k nám nachází blíž, takže má jeho kotouček zhruba 2,5násobný úhlový průměr – konkrétně 46″ (počítáno pro červen 2019). Desátého června se navíc planeta ocitne v tzv. opozici se Sluncem, a na obloze ji tudíž naleznete přímo naproti naší denní hvězdě. Jupiter tak bude pozorovatelný po celou noc, přičemž nejvýš nad obzor vystoupá zhruba hodinu po půlnoci, kdy nad jihem dosáhne úhlové výšky cca 17°. Tehdy nastanou nejlepší pozorovací podmínky, protože obraz planety v dalekohledu nejméně poznamená neklid atmosféry (viz Zrádný seeing).

Do hlubin Jupiterovy atmosféry

Nicméně hlavní důvod, proč dát přednost Jupiteru před Saturnem, tkví v pestrosti a členitosti jeho atmosféry. Řadu detailů zachytí již dalekohled s průměrem objektivu kolem 150 mm, o existenci atmosféry se však mohou přesvědčit i majitelé mnohem menších přístrojů. Stačí rozlišit kotouček planety a pozorně si jej prohlédnout: Nebude kruhový, nýbrž mírně zploštělý. V důsledku rychlé rotace, která činí 9 hodin a 55 minut, je totiž atmosféra deformovaná a rovníkový průměr Jupitera o něco přesahuje ten polární.

Další detail, který v náznaku spatříte třeba už ve větším triedru, představuje dvojice tmavých proužků protínajících kotouček planety. Jsou rovnoběžné s rovníkem a jejich přesné označení zní Severní a Jižní rovníkový pás. V oblasti pásů se díváme do hlubších vrstev Jupiterovy atmosféry, do míst, kde atmosférické hmoty klesají k nitru planety a ohřívají se. Pozorovatelé s velkými dalekohledy pak záhy zjistí, že v mírných šířkách Jupitera existují i další, mnohem méně nápadné tmavé pásy. 

A co světlé oblasti mezi nimi? Říká se jim zóny a jsou v područí silného výstupného proudění, tudíž zasahují až nad úroveň pásů. Atmosférické plyny se při výstupu rozpínají a ochlazují natolik, že kondenzují do drobných ledových krystalků tvořících mohutná světlá oblaka (platí to například pro čpavek). Jelikož je atmosféra Jupitera velmi dynamická a větry v ní vanou rychlostí až 600 km/h, mají pásy i zóny značně neuspořádaný charakter a lze v nich rozlišit četné záhyby a zvlnění. 

Mimoto jsou v nich – ve velkých dalekohledech – patrné i různé světlé či tmavé oválné skvrny. Jedná se o obří cyklony a anticyklony, tedy tlakové níže a výše. Nejznámější a největší takový útvar na Jupiteru, ale i v celé Sluneční soustavě představuje tzv. Velká červená skvrna: Gigantická anticyklona o průměru přes 16 000 km je zřejmě již několik století pozorovatelná v Jižním mírném pásu. V dalekohledu s objektivem o průměru 20 cm se však jeví docela nenápadně, jako drobné oválné zjasnění skořicově hnědé až lehce oranžovočervené barvy, jež se přimyká k sousednímu tmavšímu pásu. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Blíženců, 21. června ve  17:55 SELČ vstoupí do znamení Raka; nastává letní slunovrat a začíná astronomické léto.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině června večer nízko nad severozápadem
• Venuše – vnepozorovatelná
• Mars – viditelný večer nízkonad severozápadem
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Uran – viditelný ve druhé polovině června ráno nad východem
• Neptun – viditelný ráno nad jihovýchodem

Zajímavé úkazy v červnu 2018

• 5. června – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Marsu a Merkuru na soumrakové obloze nízko nad severozápadem (Mars v úhlové vzdálenosti cca 3° severozápadně od Měsíce, Merkur tímtéž směrem, avšak v úhlové vzdálenosti cca 14°)
• 8. června – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva v první polovině noci nad západem
• 10. června – Jupiter v opozici se Sluncem
• 16. a 17. června – seskupení Měsíce, Jupitera a jasné hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra na noční obloze
• 18. června – setkání Merkuru a Marsu na soumrakovém nebi nízko nad severozápadem (Merkur cca 0,2° severně od Marsu, v blízkosti planet budou pozorovatelné i jasné hvězdy Pollux a Castor ze souhvězdí Blíženců)
• 18. června – setkání Měsíce a Saturnu na noční obloze (nejblíž si budou v ranních hodinách 19. června nízko nad západem, kdy je bude dělit úhlová vzdálenost cca 1,5°)
• 24. června – Merkur v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 25° od Slunce)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Období předbělohorské a pobělohorské máme tendenci vnímat odděleně, jako by ani jedno nenavazovalo na druhé. Většinou k nim lidé také zaujímají výrazná hodnotící stanoviska. Předbělohorská doba je obvykle považována za pozitivní pro české obyvatelstvo a dobu pobělohorskou naopak lidé často odsuzují. Nechme nyní stranou, že si toto zjednodušené vidění většinová česká společnost hýčká již přes jedno století, a soustřeďme se na ony časy „přelomu“ mezi oběma epochami, tedy na dvacátá léta 17. století. V centru pozornosti budou stát klíčové právní úpravy, jejichž dosavadní interpretace podporovala ono černobílé vidění českých dějin raného novověku. Jde o Obnovená zřízení zemská pro Čechy (1627) a Moravu (1628). 

Obnovené zřízení zemské nebylo, jak se často dočteme, žádnou ústavou. To je moderní termín, který je jednak nevhodný pro starší dějiny, a navíc zemská zřízení obecně obsahovala kromě státního také procesní, trestní či dědičné právo, takže bychom je mohli s jistou mírou zjednodušení spíše označit za zemské zákoníky.

Úskalí první: absolutismus

Nyní se ale vraťme na začátek a podívejme se na dosavadní výklady obou zákoníků. Tvrdívá se, že obnovená zřízení zavedla v Čechách a na Moravě absolutismus a že Ferdinand II. byl absolutním monarchou. Je to způsobeno zejména tím, že oba zákoníky jsou interpretovány pouze v kontextu českých zemí a hlavně se srovnávají se staršími právními úpravami v Čechách a na Moravě, kterými byly Vladislavské zřízení zemské (1500) a jeho revize, či Kniha tovačovská (1490) a různá moravská zemská zřízení.

To v sobě ale ukrývá hned dvojí nebezpečí. Předně se z pohledu 16. století hodnotí realita mladší doby, která prostě byla jiná a jestli byla „lepší“ nebo „horší“, nemohou historikové říci, protože takové otázky jsou ahistorické. Hlavně se ale vůbec nebere v potaz, že Ferdinand II. i ostatní čeští králové z dynastie Habsburků zároveň vládli i v dalších zemích. Pokud by totiž fungoval jednoduchý výklad, že Ferdinand II. se stal absolutistickým panovníkem, pak by bylo logické, že se buď zcela stejně jako v Čechách choval i v ostatních svých zemích, nebo ještě lépe že zavedl jednotný zákoník pro celou svou složenou říši.

Fakta nám ale dávají jednoduchou lekci. Žádný celoříšský zákoník nikdy v raném novověku v habsburském soustátí nevznikl a navíc ve dvacátých letech 17. století prosadil Ferdinand II. nové a příkřejší celozemské právní úpravy jen v Čechách a na Moravě. Ve většině zemí totiž nadále fungovaly původní zvyklosti z 16. století a do značné míry se tu prosazovalo i původní zvykové právo. Jednoduše řečeno byly země habsburského soustátí v barokní době z hlediska práva decentralizované.

Úskalí druhé: teorie a praxe

Další velký problém stávající interpretace spočívá v tom, že jednostranně preferuje pouze právně historický úhel pohledu. Jinými slovy se historici soustředili jenom na vlastní texty obnovených zřízení a porovnávali je se staršími úpravami i dobovými právními teoriemi, ale do nedávna se vůbec neptali na to, jak se pak ustanovení zákoníků uváděla do praxe, jak je využíval sám král a jak stavové. Jde tedy o to zjistit, zda tyto normy fungovaly i ve skutečnosti a nestály jen na papíře.

Při bližším zkoumání se ukazuje, že mezi normou a realitou přeci jen nějaké rozdíly, jak už tak bývá, existovaly. Stavovské členění společnosti zůstalo i po vydání Obnoveného zřízení zachováno a v nejvyšších zemských úřadech také nedošlo k žádným radikálním změnám. Vždyť v Čechách byl zrušen jen jeden z osmi nejvyšších úřadů vyhrazených vyšší šlechtě a místo něj přibyly v zemské vládě dvě jiné funkce. U rytířů pak pouze ubyla funkce karlštejnského purkrabí. Stavovství jako takové ostatně zaniklo až v polovině 19. století.

Skvělým nástrojem v rukou panovníka se mohlo stát nařízení, že nejvyšší úředníci budou jmenováni pouze na pět let. Ve skutečnosti král úředníky neustále potvrzoval, takže se ve funkcích udrželi až do povýšení či smrti. Právo jmenovat úředníky si nově vyhradil král, a mohl tak ovlivňovat dění v Čechách třeba tím, že by do funkcí jmenoval loajální cizince.

To se ale zase ve skutečnosti nestalo. Když se podíváme na skladbu nejvyšších zemských úředníků v Čechách v letech 1627–1705, dojdeme k jednoznačným závěrům. Za tu dobu bylo jmenováno do funkcí 36 mužů, pouze čtyři z nich ovšem nepocházeli z tradičních českých rodů a polovina z nich dokonce byla příslušníky panských rodů, jež jmenovalo už Vladislavské zřízení zemské v roce 1500! Čechám tedy rozhodně nevládli žádní cizinci, ačkoliv sem nově přišlo dost rodů z ostatních částí habsburského soustátí.

Nový úhel pohledu

I v některých dalších bodech se při bližším pohledu ukazuje, že realita byla komplikovanější, než to při četbě obnovených zřízení na první pohled vypadá. Tyto i další nové poznatky přinášejí zejména historici mladší generace, mezi nimiž vynikají vídeňský Petr Maťa a brněnský Jiří David. Konstatují, že v nových zákonících se sice král pokusil získat kontrolu nad sněmem, ale „habsburští panovníci neměli možnost přímo ovlivňovat charakter rozhodnutí sněmu v jimi proponovaných bodech a vynucovat si jejich schválení.“

Až na drobné výjimky prý proti obnoveným zřízením nikdo z tehdejších elit nevystupoval a ani neměl důvod vystupovat, protože většinu nařízení vnímali buď pozitivně, nebo ztratila postupně smysl. Oba autoři to dokládají několika fakty. Konstatují třeba, že přestalo vadit, že stavové nemohou sami svolávat sněmy, protože jejich jednání se v 17. století tak protahovalo, že zasedaly téměř permanentně (nejdelší trvaly i více než rok!). Také ztráta možnosti navrhovat na jednání sněmu vlastní body programu přestala být vnímána jako politický problém, protože většina panovnických nařízení byla předem se stavy konzultována.

TIP: Noví Češi, nový císař: Jak si vedl Ferdinand III. v pobělohorských Čechách?

Stavové sice byli nadále loajálními poddanými, to ale automaticky neznamená, že byli pasivními politiky. Sněmovní jednání dokládají, že o schválení panovnických propozic a výšce povolovaných berní se nadále vedly tuhé boje. Stavové se snažili vlastní zemi uhájit před přehnanými daňovými požadavky panovníka, využívali zdržovací taktiky a vyjednávali různé ústupky. Navíc se často sami mezi sebou prudce dohadovali na dalším postupu a rozhodně se tedy nejednalo o monolitní a beznázorovou masu privilegovaných.

Zoologové veverkám pouštěli záznamy teritoriálního volání, čímž v konkrétní lokalitě vytvořili iluzi přítomnosti velkého množství jedinců. Vzniklý rozruch vedl k okamžitému zvýšení produkce stresového hormonu u březích samic, jehož výsledkem byl rychlejší růst zárodků.

„Navzdory rozšířené představě, že stres je špatný, naše studie ukazuje, že vysoká hladina stresového hormonu u matek může ve skutečnosti pomoci jejich mladým,“ říká biolog Ben Dantzer a jeho kolega Andrew McAdam dodává: „Když je hustota v populaci vysoká, jen rychle rostoucí mláďata přežijí.“

Podle Danzera je překvapivé, že veverky dokážou zplodit rychleji rostoucí potomky, i když nemají přístup k většímu množství potravy. Dokázat, že dostupnost potravy není vždycky univerzální proměnnou, jež má vliv na dynamiku populace, bylo skutečně obtížné. Studie se musela opírat o znalosti z oblasti fyziologie, experimentální ekologie a přirozeného výběru a jejím základem byl dvaadvacetiletý výzkum severoamerických veverek žijících v Yukonu.

TIP: Boj o život: Zvířecí starosti o spižírnu

Vědci upozorňují, že i přes nesporné výhody rychlejšího růstu způsobeného vysokou hladinou stresového hormonu, mají mláďata narozená v době, kdy je veverek mnoho, poměrně malou naději na dlouhověkost. Jako by hned na počátku svého života spálila příliš mnoho energie, která jim později chybí.

Největší aktivity dosahují Perseidy kolem 10. srpna a s ohledem na datum se jim říká také „slzy sv. Vavřince“. Bezpochyby jde o nejznámější meteorický roj – ovšem nikoliv proto, že by byly nejaktivnější, nýbrž proto, že si lidé za teplých letních nocí všímají oblohy lépe.

Meteory představují světelný úkaz, jenž souvisí se vstupem malého tělíska (prachového zrna) do atmosféry. Kamínek se pohybuje rychlostí desítek kilometrů za sekundu, prudce se o plynný obal tře, ohřívá jej na teplotu tisíců stupňů a nutí ho zářit. Ohnivou stopu pak pozorujeme jako meteor.

Prachová tělíska za sebou v naší soustavě typicky nechávají komety prolétající v blízkosti Slunce a zrna pak vytvářejí jakési tlusté prachové trubice. Pokud se Země se zmíněnou trubicí střetne, sledujeme nárůst počtu meteorů, které zdánlivě vylétají z jednoho místa na obloze: Tehdy mluvíme o meteorickém roji. Naše planeta se s kometární trubicí setkává při svém oběhu pravidelně, tudíž se i aktivita rojů opakuje. Jména nesou podle souhvězdí, z nějž meteory vylétají – Perseidy tedy „opouštějí“ Persea. Dodejme, že jejich původcem je kometa 109P/Swift–Tuttle, která se k naší centrální hvězdě vrací jednou za 133 let.