Znečištěný vzduch je dnes jedním z nejhorších zabijáků na světě. Podle Světové zdravotnické organizace WHO kvůli znečištěnému ovzduší každoročně zemře asi 4,2 milionů lidí. Přitom asi 91 procent celosvětové populace žije v oblastech, kde znečištění vzduchu přesahuje limity, které WHO doporučuje jako hranici pro zdravotně nezávadný vzduch.

Britští vědci nedávno spojili síly s biotechnologickým startupem Arborea, aby otestovali novou technologii „biosolárních umělých listů“ v prostoru univerzitního kampusu v Londýně. Klíčovým prvkem této technologie jsou nepatrné zelené mikrořasy, které žijí uvnitř velkých panelů s kultivačním systémem, připomínajících solární panely. Tyto panely je přitom možné nainstalovat kdekoliv na vhodných místech na zemi, na budovách nebo na střechách všemožných objektů.

TIP: Lepší než originál: Nové bionické listy jsou desetkrát účinnější než přírodní

První prakticky využitelné biosolární umělé listy napodobují přírodní proces fotosyntézy. Panely plné mikrořas pohlcují oxid uhličitý z okolí a naopak vypouštějí kyslík. Zároveň vyrábějí výživný rostlinný protein, s minimálním dopadem na životní prostředí. Panely s biosolárními listy využívají přírodní sluneční svit a je možné jimi pokrýt prakticky libovolně velké plochy. Při použití vyčistí vzduch jako 100 stromů, které ale zabírají plochu jediného stromu. Znečištěný vzduch je jedním z největších problémů Londýna, podobné projekty jsou zde proto velmi vítané.

Zatímco lvi v oplocených rezervacích prospívají, jejich kolegové v otevřených oblastech trpí nedostatkem potravy a jejich život je ohrožován lidmi. Rostoucí populace Masajů a Zulů přetváří divočinu na pastviny, takže klesá množství přirozené kořisti velkých koček. Lvi pak místo zeber útočí na dobytek a čas od času zabijí i člověka. Tím se pro místní obyvatele stávají nepřítelem číslo jedna, kterého je potřeba za každou cenu zneškodnit.

Když biolog Luke Hunter z organizace Panthera, která se snaží o záchranu velkých koček, porovnal lví populace na 42 místech v Africe, zjistil, že oplocené rezervace mají oproti otevřeným čtvrtinové náklady a počet v nich žijících jedinců je o mnoho vyšší.

TIP: Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Pokud se situace v otevřených rezervacích nezmění, může být období následujících 20 až 40 let pro lvy osudným. Hunter situaci komentuje: „Sám bych velmi nerad viděl další části Afriky za plotem. Úplně se tak vytrácí smysl volné přírody.“

Oplocení navíc brání migraci býložravců a volnému pohybu dalších zvířat, jako je například pes hyenovitý nebo gepard. Stále jde však o nejefektivnější a v současné době možná jediný způsob, jak lvy zachránit. „Ať už použijeme ohradu nebo jinou bariéru, je jasné, že musíme lvy fyzicky oddělit od lidí.“

Kdy a kde začít s pozorováním květnového hvězdného nebe? Snadná odpověď – nejlépe hned po setmění nad západním obzorem. V opačném případě totiž propásnete jednu ze tří jasných planet, jež lze aktuálně spatřit. Pohled do přiložené hvězdné mapy napoví, že se jedná o naoranžovělý Mars, který se v průběhu května přesune ze souhvězdí Býka do Blíženců. 

Nenechte se přitom zmást podobně zbarvenou, avšak jasnější stálicí Betelgeuze ze souhvězdí Orionu, která se bude nacházet o něco níž nad horizontem nalevo od Marsu. Pomůže vám velmi úzký srpek dorůstajícího Měsíce, jenž se v blízkosti rudé planety objeví v podvečer 7. května: Mars bude přímo nad ním v úhlové vzdálenosti asi 5°, zatímco Betelgeuze spatříte třikrát dál nalevo od zemského souputníka.

Pokud jde o zbývající dvě třetiny avizovaného „planetárního menu“, odpovědi se vám dostane nad jihovýchodem ještě před půlnocí. Právě tam se totiž objeví žlutobílý Jupiter v souhvězdí Hadonoše a o dvě hodiny později i nažloutlý Saturn ve Střelci. Také v jejich případě dojde na setkání s Měsícem – 20. května se jeho kotouč ukáže poblíž Jupitera a 23. května nedaleko Saturnu.

Pozdrav Halleyovy komety

Zkraje května nejspíš na noční obloze zaznamenáte i zvýšený počet meteorů. V noci z 5. na 6. května totiž nastává maximum meteorického roje Éta Akvarid. Letos se nabízejí ideální pozorovací podmínky, protože Měsíc bude pouze den po novu, takže jeho svit sledování nenaruší. Tzv. radiant Éta Akvarid – tedy místo na nebi, odkud meteory pro pozemské pozorovatele zdánlivě vylétají –, leží v souhvězdí Vodnáře nedaleko stálice Éta Akvarii. 

Jako nejpříhodnější doba pro pozorování se tudíž jeví hodiny před rozedněním, kdy už se Vodnář nachází nad obzorem: Tehdy lze spatřit i několik desítek slabších meteorů za hodinu! A až nějakou Akvaridu zahlédnete, vzpomeňte si, že se jedná o drobnou prachovou částečku uvolněnou z jádra slavné Halleyovy komety, jež právě zakončila svou vesmírnou pouť ohňostrojem v zemské atmosféře.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 21. května v 9:59 SELČ vstoupí do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný večer nad severozápadem
• Jupiter – viditelný takřka celou noc kromě večera
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Úkazy na nebi

• 5. května – v noci nastává maximum meteorického roje Éta Akvarid
• 7. a 8. května – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Marsu na soumrakové obloze nízko nad západem
• 12. května – setkání Měsíce a jasného Regula ze souhvězdí Lva na nočním nebi
• 19. až 21. května – seskupení Měsíce, Jupitera a jasné hvězdy Antares ze souhvězdí Štíra ve druhé polovině noci
• 23. května – setkání Měsíce a Saturnu na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Jak nedávno zjistili badatelé z Kalifornie, povzdech nepředstavuje pouze reakci na smutek nebo projev deprese či zoufalství. Jde totiž zároveň o životně důležitý reflex, který napomáhá správnému fungování plic. Kontrolní systém v mozku zajišťuje, že si automaticky povzdechneme asi dvanáctkrát za hodinu – nezávisle na tom, zda přemítáme nad politickým děním současného světa, nebo nad zítřejším obědem. 

TIP: Proč jsme po sexu skleslí? S kvalitou to nesouvisí, mohou za to hormony!

Konkrétně za to mohou shluky nervových buněk v mozkovém kmeni, tedy v oblasti zodpovídající za spánek, dýchání a tepovou frekvenci. Dostávají totiž příkaz v případě potřeby znovu nafouknout nesčetné drobné váčky v plicích zvané alveoly neboli plicní sklípky. Právě ty přitom kontrolují výměnu kyslíku a oxidu uhličitého v těle a jejich špatné fungování si organismus nemůže dovolit. Jak vysvětlil Jack Feldman z University of California pro časopis Nature: „Pokud bychom si nepovzdechli přibližně každých pět minut, alveoly by postupně kolabovaly, což by vedlo k selhání plic.“  

V metropoli, která obepíná papežský stát Vatikán, si lid nikdy nesměl moc vyskakovat, natož aby veřejně projevoval svou nespokojenost s počínáním duchovenstva a šlechty. Nezávislý tisk ještě v 16. století neexistoval, zato v Římě navýsost dobře fungovala šuškanda, a tak už brzy ráno věděl i ten poslední trhovec, co měl včera papež k večeři a která prostitutka tentokrát navštívila místní vznešené zbohatlíky. Zprávy šířené polohlasem se ale dostávaly i k nesprávným uším, ke špehům a placeným informátorům-udavačům. Ti pak ještě zatepla donesli svou zprávu o klevetnících na patřičná místa. A na všechny neopatrné povídálky čekala přinejmenším tučná pokuta nebo i šatlava. Vox populi, tedy hlas lidu, si ale našel ke svobodnému projevu cestu. A nechyběl u toho ani ostrý italský humor.

Socha darovaná římskému lidu

Začalo to v roce 1501, kdy při přestavbě vznosného náměstí Piazza Navonna nalezli kopající cestáři poničený fragment dávné sochy. Kdysi pravděpodobně zobrazovala mytického spartského krále Menelaa svírajícího v náručí umírajícího Patrokla, jednoho z hrdinů Trojské války. O kamenné torzo bez rukou, nohou a s poškozenou hlavou neměl nikdo zájem. Kardinál Oliviero Carafa proto schválil, aby bylo „odloženo“ na piedestal jen o několik uliček dál. Prý bude u této poničené sochy vždy 25. května svobodně recitovat skupina básníků antické klasiky. Prostí Římané ale věděli své: pokud by socha byla skutečně cenná, dávno už by zmizela ve vatikánských galeriích. Jen proto, že je to laciný a neopravitelný střep, daroval ho kardinál „velkoryse“ lidem. A svobodně recitovat a oslavovat starými básněmi nové časy? Není proto divu, že socha druhého dne „promluvila“.

Upovídaný Pasquino 

Dnes už se pochopitelně nedozvíme, kdo první tuto sochu „rozmluvil“, ale vtípek to byl náramný. Na krku torza se druhého dne objevila cedulka s naškrábaným textem. Socha v něm kardinálovi „upřímně“ děkovala za projevenou štědrost. A to se opakovalo skoro každé ráno. Jednou socha kritizovala kvalitu ryb na trhu, jindy vysoké poplatky za mletí mouky, ale vždy tak činila pomocí veršíku či krátkého rýmu. A když se nějaký špicl zeptal, odkud takové zvěsti plynou, lidé se nebáli říct: „To přece povídal Pasquino.“

Toto univerzální pojmenování sochy se ujalo, stejně jako legendy o jeho původu. Pasquino měl být původně krejčím nebo bradýřem-holičem, který pracoval pro vatikánské kněží. A jako takový vždy věděl zaručeně nejlépe, co se to ve Svatém městě zase děje.

Když sochy promlouvají

Lidé si toho ale chtěli otevřeně říkat víc, a jedna socha by na to nestačila. Postupně se zrodila tradice pasquinady. A brzy již mluvila o problémech města, vlády i církve celá řada soch. Mezi nejznámější patřil ještě tlustý Marforio, Madama Lucrezia, strhaný opat Luigi, satyr Babuino zvaný Pavián a prodavač vody Il Facchino.

Zvláště během konkláve - uzavřené volby nového papeže - se uměly rozpovídat desítky kamenných soch a výjevů. Šlechtě a církvi tyto šprýmy hýbaly žlučí, ale bránit se proti nim nemohli. Žádného konkrétního viníka se prý nepodařilo dopadnout. Nepomohli hlídači, tajné stráže ani špehové. Místo jedné ostře sledované sochy začala promlouvat další. Nizozemec Adriaan Florenszoon Boeyens, který proslul coby papež Hadrián VI., chtěl dokonce na náklady městské pokladny hodit sochu Pasquina do Tibery.

Dialogy přes celé město 

A socha mu hned druhého rána odpověděla: „Ve vodě bych dál kvákal jako žabák... jen mnohem hlasitěji“. Nakonec zůstal na svém místě. Lidé se mohli také dočíst, že: „Od té doby, co je tenhle papežem, je v městě spousta krve, ale jen velmi málo vína“. A díky jiným promluvám se veřejnost rychle dozvídala o milostných pletkách a nemanželských dětech nejvyšších církevních činitelů včetně papežů. Socha Marforia, stojící v roce 1679 ještě na kapitolském vršku, si dokonce začala s Pasquinem „povídat“. Proč? Papež Klement XI. si totiž v městě Urbino, které papežskému státu patřilo, budoval luxusní rezidenci a stěhoval tam většinu uměleckých sbírek. A tak jednoho dne stojí na ceduli u Marforia text: „Pasquino, co to děláš?“ a na populární soše o dva kilometry dál zase: „Hlídám Řím, aby se nám celý nepřestěhoval do Urbina.“

Řečnický sněm zapomenutých soch

Ještě hůře se vedlo papeži Urbanovi VIII. z rodu zámožných Barberinů. Ten nechal v rámci rekonstrukce dómu svatopetrského chrámu vyškubat bronzové obklady na nejstarším „pohanském“ římském chrámu - Pantheonu. Místním se to vůbec nelíbilo, ale co mohli dělat. Ozvala se až Madama Lucrezia, tedy poničené torzo sochy bohyně Isis stojící v uličce za bazilikou Sv. Marka. Městu vzkázala: „Co nedokázali barbaři, dokázali Barberini.“

TIP: Romanum Imperium: Fenomén jménem Svatá říše římská

A když tvrdý zastánce protireformace papež Sixtus V. konečně po dlouhých letech nechal opravit rozbitý akvadukt, povzdechla si renesanční socha Prodavače vody: „Tak, a jsem konečně bez práce.“ Mluvících soch byly v centru Říma desítky, ale jen pár z nich se dostalo výsady členství v il Congresso degli Arguti tedy na Sněmu mluvících soch.

Byť je jejich umělecká hodnota mizivá, dodnes se těmto poničeným torzům dostává od místních velké úcty. V době občanské nesvobody totiž jediná ústa, která se nebála hovořit, byla ta kamenná.

Když Konrád, opat zbraslavského kláštera, jednoho horkého červencového dne roku 1309 oslovil v bazilice sv. Víta Elišku Přemyslovnu, řekla mu prý „Bylo by mi lépe zemřít, nežli tak bídně žít a vidět opuštění své i království“.

Seděla zamyšlená v příšeří chrámu, k uším jí doléhala latinská slova bohoslužby, která jí však nedodávala útěchu do zkroušené duše. Propukla v pláč, neboť ona, sirota zbavená obou rodičů, se již nemohla déle dívat na mizernou vládu jejího švagra Jindřicha Korutanského. Opat Konrád, jemuž nebyl osud království i princezny lhostejný, se rozhodl jednat.  

Konečně královnou

Cisterciáčtí opati, tito „bystří mužové českého království“, tajně rozehráli partii, jejímž cílem bylo vypuzení neoblíbeného Jindřicha Korutanského ze země a nastolení nového krále. Nejdůležitější kartou v této odvážné a riskantní hře byla mladá, dosud nezadaná Přemyslovna. Jejich naděje se upnuly k Janovi, synu římského krále Jindřicha VII. Lucemburského. Král se ale zprvu zdráhal vydat svého sotva čtrnáctiletého potomka do země proslulé nedávnou vraždou panovníka. Namísto něj nabízel svého zkušeného bratra Walrama. Díky diplomatické aktivitě mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a skvělému rétorickému umění opatů se přece jen podařilo krále přesvědčit. Svolil, ale až poté, co sličnou tmavovlásku spatřil a potupná zkouška panenství, kterou Eliška musela absolvovat, rozptýlila pomluvy o jejím nestoudném životě.

Na přelomu srpna a září roku 1310 vystrojil Jindřich VII. novomanželům ve Špýru velkolepou svatební hostinu. V Čechách sice stále vládl Jindřich Korutanský, ztrácel však podporu domácí šlechty, která s nadějí vyhlížela nového krále. Když Jan Lucemburský vstoupil do země a dobyl Prahu, pochopil Jindřich Korutanský, že jeho šance na udržení vlády je mizivá. A České království raději s manželkou Annou Přemyslovnou 9. prosince 1310 opustil. A tak mohl Petr z Aspeltu 7. února 1311 korunovat Jana a Elišku v bazilice sv. Víta na českého krále a královnu.     

Cizinec, diplomat a rytíř 

Za mrazivého únorového dne, kdy se Praha radovala z královské korunovace, měla však Eliška o čem přemýšlet. Stála vedle čtrnáctiletého novomanžela zhýčkaného francouzskou výchovou. Sice vzdělaného, neboť prý ovládal čtyři jazyky, ale v podstatě ještě pubertálního výrostka. Možná na ni tehdy padl splín, nepříjemná předtucha nelehké budoucnosti, která ji jako ženu, jako matku, i jako královnu čekala. Ve všeobecném svatebním i korunovačním veselí to však postřehl málokdo.

Eliščin muž Jan Lucemburský se s českým prostředím nikdy nesžil. Proto byl nazván historiky králem Cizincem. Byl však také králem Diplomatem, neboť svým šarmem a uměním přesvědčovat dokázal získat pro české království nejedno území. Už za jeho života kolovalo přísloví, že „bez českého krále nikdo nemůže vyřídit svou věc.“ Jan Lucemburský se však cítil především králem Rytířem. Navštěvoval turnaje po celé Evropě, rozdával bohaté dary a šířil tak svou pověst nejudatnějšího reka. A této pověsti zůstal věrný do konce života bez ohledu na zdravotní handicapy. 

Složité manželství  

Možná i Eliška nesla část viny na tom, že se Jan cítil v Čechách poněkud cize. Zaujala k němu spíš postoj kárající matky než milující, natož pak zamilované královny. Měla to těžké. Jan Lucemburský občas vyváděl věci, které se konat nesluší a už vůbec by je neměl dělat český král. Vyřvával při bohoslužbách vulgární slůvka, snaže se zřejmě cosi dokázat. Spolu se svými oblíbenými kumpány z řad zámožných šlechticů se potuloval za nocí po pražských ulicích a házel váženým měšťanům kameny do oken. Jednou ho dokonce při činu chytila městská stráž a už chtěla výtržníka ztrestat, když s úžasem zjistila, že se pod kapucí skrývá králova tvář.  

Eliščiny představy o tom, že Jan se bude podobat jejímu otci, byly prostě naivní. Zidealizovaný obraz vlády Václava II. kladla Janovi stále za vzor. Politická situace v zemi nebyla jednoduchá. V čele stály mocné panské rody, které nedávaly králi Cizinci příliš prostoru k manevrování. Jan se proto brzy spolčil s Jindřichem z Lipé a jeho přívrženci. Jeden z nejvlivnějších šlechticů země byl navíc milencem královny vdovy Alžběty Rejčky, Eliščiny nenáviděné macechy.

TIP: Království za oko: Jak přišel Jan Lucemburský o svůj zrak?

„Které Bůh spojil, ty rozloučila ničemná rada,“ píše zbraslavský kronikář Petr Žitavský. A skutečně, v roce 1319 došlo mezi manželi k vážné roztržce. Eliška se odstěhovala i s třemi dětmi, mezi nimiž nechyběl Václav, budoucí Karel IV., na Loket. Král Jan, jemuž někteří namluvili, že jeho žena chce s pomocí tříletého syna uzurpovat vládu v Čechách pro sebe, na Loket dorazil. Odebral Elišce děti a donutil ji odejít do Mělníka.

Už delší dobu víme, že se na vjemu chutí podílí nejen jazyk, ale i čich. A role čichu není zrovna bezvýznamná. Na vlastní kůži to může pocítit každý, kdo má problémy s dutinami. I částečné zablokování čichu může způsobit, že se najednou chutě chovají úplně jinak. Jako by každé jídlo bylo mdlé a nevýrazné. 

Američtí vědci teď zjistili, že to funguje i opačně. Překvapivě totiž objevili úplně stejné čichové receptory, jako jsou ty v nose, ale tentokrát v chuťových buňkách na jazyku. Jak se zdá, pocit chuti nemusí vznikat někde hluboko v mozku, jak si odborníci doposud mysleli. Minimálně v některých případech se vjem chuti zřejmě vytvoří přímo v chuťových buňkách na jazyku, které detekují jak chuť jídla, tak i jeho vůni.

TIP: Podceňovaný smysl: Lidský nos dokáže rozlišit miliony pachů

Vědci nejprve studovali myši a kultury lidských chuťových buněk. Tak zjistili, že lidské chuťové buňky obsahují nejen receptory chuti, ale také klasické čichové receptory. Pak se badatelé detailně zaměřili na provoz chuťových buněk a potvrdili, že čichové receptory jsou v chuťových buňkách zcela funkční. Na různé pachy reagují podle všeho stejně, jako čichové receptory v nosu. Teď bude následovat intenzivní výzkum lidských chutí, které jsou zřejmě ještě složitější, než jsme si mysleli.

Všudypřítomný nedostatek pečiva pocítila kolem roku 1800 nejsilněji Británie, neboť kvůli válce s Napoleonem nedokázala dovážet potraviny. Bídnou situaci se vláda pokusila vyřešit tzv. zákonem o okoralém chlebu, na jehož základě se nesmělo prodávat pečivo, jež na pultech neschlo alespoň 24 hodin. Logika opatření vycházela z přesvědčení politiků, že prodejny jsou prázdné, protože lidé nedokážou odolat čerstvým produktům a kupují je ve velkém. 

Lékaři zákon schvalovali, neboť věřili, že vysušené pečivo může být až o pětinu výživnější. Pokud by pekaři nařízení porušili, hrozila jim pokuta pět šilinků za bochník. Dva šilinky naopak úřady nabízely každému, kdo zlotřilé prodejce udá. 

Nekonečná krize

Situace se však nezlepšila a nedostatek potravin narůstal. Od roku 1815 vznikaly speciální obchody s jídlem pro chudé, kde se daly koupit chlebové kůrky a mouka mletá z plesnivých sucharů: Sypaly se do ní draselné soli, takže byla méně černá i vlhká a tolik nezapáchala. Nouze dosáhla takové míry, že parlament zvažoval zákaz výroby alkoholu, protože se při něm plýtvalo obilovinami. 

Ani s koncem války roku 1815 se poměry na ostrovech nezlepšily. Aby vláda získala podporu pozemkových vlastníků, zakázala dovoz obilí, a cena chleba proto rostla dál. V roce 1816 stál bochník již šestinásobek oproti přelomu století. Neúroda ve Francii a v Anglii pak vyvolala hladomor a nepokoje napříč zemí musela krotit armáda. 

Soud za kyselé pecny

Mnoho pekařů se navzdory zákazům pokoušelo vyrábět i levnější chléb, který by šel snáz na odbyt. John Dixon se například ocitl před soudem za prodej 257 bochníků velmi kyselé chuti, jež dětem způsobovaly zažívací potíže. Vyšetřování nakonec odhalilo, že 11 let přidával do pečiva síran draselný, jehož antiseptickými účinky se pokoušel zvyšovat kvalitu plesnivé mouky.

TIP: Vyhladovělá Evropa: Řecký a holandský hladomor za druhé světové války

Krizi nakonec vyřešily brambory, propagované věhlasnými ekonomy, jako byli Adam Smith či Thomas Malthus. Vědci na hlízách oceňovali, že je mohou chudí pěstovat na vlastních zahrádkách, aniž by péče o zeleninu jakkoliv ohrozila hodiny odpracované v továrnách. Do roku 1820 se brambory staly běžnou součástí britského jídelníčku a spotřeba chleba klesla o polovinu. Teprve zrušení obilných zákonů v roce 1846 však umožnilo návrat jeho cen na úroveň před přelomem století. 

Ve vesmíru je tzv kosmické vakuum a v něm se zvuk nemůže šířit. To ale neznamená, že by nebeské objekty nemohly vytvářet žádné zvukové vlny, i když je nikdo neslyší. Fúzní pece uvnitř každé hvězdy vytvářejí množství složitých vibrací a v jejich rytmu se vlní i povrchy hvězd. Naše teleskopy přitom mohou tyto vibrace zaznamenat v podobě relativně rychlých změn jasnosti či teploty povrchu hvězd.

Když porozumíme této „hudbě“ hvězd, tak by nám to mohlo přinést nové informace o vnitřní struktuře stálic a také o procesech, které tam probíhají, ve skrytu před našimi zraky. Snaží se o to například Jacqueline Goldstein z americké University of Wisconsin–Madison a její spolupracovníci.

Simulace hudby hvězd

Goldsteinová s kolegy studují souvislosti mezi strukturou hvězd a jejich „hudbou“ tak, že vyvíjejí software, které simuluje různé typy hvězd a zároveň i jejich vibrace. Následně pak srovnávají hudbu simulovaných hvězd s jejich reálnými protějšky, které pozorujeme na obloze.

Frekvence vibrací hvězd jsou oproti slyšitelnému zvuku příliš nízké. Když si je ale přehrajeme tisíckrát nebo třeba milionkrát rychleji, tak můžeme poslouchat „hudbu“ hvězd. Zmíněné vibrace hvězd jsou vlastně něco jako „hvězdotřesení“ a můžeme je studovat podobně, jako seismické otřesy na Zemi. Výzkumu „hudby“ stálic se proto říká astroseismologie. 

Koncem února přivedla dvacetiletá Arifa Sultanaová na svět svého prvního potomka: Chlapeček se sice narodil předčasně, ale bez dalších komplikací. O 26 dní později si však matka začala stěžovat na bolesti břicha a nakonec ji převezli do nemocnice. Tam doktoři šokované ženě oznámili, že má v břiše ještě dvojčata a budou jí muset provést císařský řez.

TIP: Úspěch transplantace: V Brazílii se narodilo první dítě z dělohy mrtvé dárkyně

Arifa pochází z velmi chudých poměrů a před prvním porodem neabsolvovala vyšetření ultrazvukem. Nezjistilo se tak, že se u ní vyvinuly dvě dělohy. Například v Británii si přitom podobnou diagnózu vyslechne zhruba jedna žena z tisíce. Každopádně, všichni tři novorozenci i matka jsou v pořádku.