Rusko dlouhodobě přikládá vysokou důležitost dělostřelecké podpoře svých vojsk, o kterou se vedle hlavňových systémů starají také dělostřelecké raketomety a taktické a operačně-taktické balistické rakety. Mezi nejslavnější typy se řadí 9K72 Elbrus, známější pod západním jménem Scud-B. Coby jeho nástupce byl zaveden komplet OTR-23 čili 9K714 Oka, který však padl za oběť Smlouvě o raketách středního doletu (INF), která zavazovala signatáře (USA a SSSR) k likvidaci raket země–země s doletem 500–5 500 km. Proto začala Moskva pracovat na náhradě, kterou reprezentuje současný systém 9K720 Iskander-M. 

Špičková naváděcí soustava 

Nový raketový komplet vyvinula firma KBM (Konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija), která vytvořila rovněž starší rakety Točka a Oka. Hlavním konstruktérem byl Sergej Něpobědimyj a první zkušební vypuštění proběhlo roku 1996. Finanční problémy ale způsobily, že sériová produkce začala až o deset let později. Komplet 9K720 Iskander-M byl formálně zařazen do výbavy ruských dělostřeleckých jednotek 10. července 2007 a v kódu NATO se označuje jako SS-26 Stone.

Základním prvkem je jednostupňová balistická střela 9M723K1, která má motor na pevné palivo a z jejíž startovní hmotnosti asi 3 800 kg tvoří bojová hlavice maximálně 800 kg. Ve většině zdrojů se uvádí, že k dispozici je hlavice nukleární, konvenční výbušná a kontejnerová pro přepravu až 54 kusů submunice, ale spekuluje se, že existují také jiné náplně, mimo jiné průrazná proti podzemním bunkrům či elektromagnetická pulsní.

Kličkující raketa

Nesporné však je, že Iskander-M nese vyspělý řídicí systém, který kombinuje inerciální a družicové navádění a koncové navedení za pomoci radaru a televizní kamery, což umožňuje použít předem známá data o cíli a jeho okolí, která se porovnávají s aktuálními daty ze senzorů. Raketa navíc neletí po čistě balistické dráze a může manévrovat, aby se vyhýbala prostředkům protiraketové obrany; k témuž účelu disponuje elektronickými rušičkami a možná vypouští i klamné cíle. Maximální dosah činí 500 km, aby střela splnila limity smlouvy INF, jenže podle mnoha odborníků je její potenciál daleko vyšší a nové palivo by mohlo reálný dostřel snad až zdvojnásobit. 

Střela startuje z vozidla 9P78, jež využívá běloruský podvozek MZKT-7930 Astrolog a nabízí prostor pro dvě rakety. Další dvě dopravuje transportní a nabíjecí vozidlo 9T250. Kromě toho do komplexu Iskander-M spadají ještě čtyři typy vozidel, jež zajišťují velení a řízení, přípravu dat o cílech, životní podmínky obsluhy a konečně technickou údržbu. 

Pro podporu i odstrašování 

Dnes má tyto komplexy třináct raketových brigád (každá s dvanácti 9P78 a dvanácti 9T250) a jejich počet pořád roste, protože Rusko pokládá iskander za jeden z nejdůležitějších prostředků palebné podpory svých vojsk a navíc za účinný odstrašující prostředek. Komplety Iskander umístěné na západě Ruska (a navíc v Kaliningradu) totiž teoreticky mohou ohrozit cíle v hloubce území států NATO, což samozřejmě chápou obě strany. Lze připomenout, že Kreml tak vyhrožoval mimo jiné v době, kdy se vedly rozhovory o umístění amerického radaru v Česku.

TIP: Utajený sovětský hrdina: Raketový konstruktér Sergej Koroljov

O bojovém nasazení střel Iskander se spekulovalo již v roce 2008 během konfliktu s Gruzií, ale Rusko oficiálně oznámilo použití až v rámci intervence v Sýrii. Na světovém trhu se nabízí obměna Iskander-E, jež má maximální dosah zkrácený na 280 km a zatím byla dodána do dvou zemí, a to do Arménie a Alžírska, ale údajně se hlásí řada dalších zájemců. Lze ještě dodat, že do „rodiny“ Iskander patří i systém Iskander-K, jenž používá střely s plochou dráhou letu 9M728 a 9M729, odvozené z námořních zbraní řady Kalibr. Druhá z nich podle názoru USA i dalších členů NATO porušuje smlouvu INF, protože její maximální dosah údajně činí možná až 2 500 km.

Psychedelické látky byly ještě donedávna na seznamu úhlavních nepřátel ve „válce proti drogám“. Karta se ale obrátila a vědci s lékaři zjistili, že rozmanité psychedelické látky nám mohou významně pomoct s výzkumem lidské psychiky i s léčbou celé řady závažných psychických poruch a onemocnění.

Tento trend se teď naplno projevil ve Velké Británii, kde budují první centrum pro psychedelický výzkum na světě. „Imperial Centre for Psychedelic Research“ bude otevřeno v kampusu prestižní britské univerzity Imperial College London. Na vybudování této instituce se kromě dalších prostředků již sešlo více než 3 miliony liber (téměř 90 milionů Kč) od soukromých dárců.

TIP: Mikrodávkování LSD by mohlo rozpoutat revoluci v péči o duševní zdraví

Výzkum v centru povede britský odborník Robin Carhart-Harris. Centrum se bude věnovat dvěma stěžejním směrů výzkumu: využití psychedelik v péči o duševní zdraví a léčby psychických poruch, a pak také studiu základů vědomí v lidském mozku. Cílem centra je také vybudování výzkumné kliniky. Tam budou vědci i lékaři získávat nové poznatky a testovat nové typy léčby s pomocí psychedelických látek. Tato klinika by se přitom měla stát prototypem pro podobná zařízení nabízející odbornou psychedelickou léčbu. 

Spalničky jsme v posledních letech považovali za už v podstatě vyřešenou nemoc. Máme k dispozici osvědčené očkování a počet případů spalniček postupně klesal. Teď se ale píše rok 2019 a spalničky slaví nečekaný návrat. V letošním roce jsme ve světě zaznamenali již 110 tisíc případů této nebezpečné choroby, což je nárůst o 300 procent za stejné období v loňském roce.

Křehká kolektivní imunita

Podle nové analýzy UNICEF má tato katastrofální situace jedinou a bohužel dost zbytečnou příčinu. Ukazuje se, že mezi lety 2010 a 2017 nebylo proti spalničkám očkováno neuvěřitelných 169 milionů dětí. V dnešní době se používají dvě dávky vakcíny, jedna obvykle ve věku 12-15 měsíců a druhá ve 4-6 letech dítěte.

TIP: Návrat spalniček: Proč se vrací již téměř vymýcená choroba?

Podle UNICEF je hlavním důvodem špatná dostupnost lékařské péče, především v chudých oblastech světa. S tím často souvisí méně efektivní a vyspělé systémy lékařské péče v méně rozvinutých zemích.

Problém se ale týká i nejvyspělejších zemí jako je USA, Francie, Británie nebo třeba Německa. Jen ve Spojených státech nebylo v letech 2010 až 2017 očkováno přes 2,5 milionu dětí. Ve Francii je to více než 600 tisíc a v Británii přes půl milionu. Podle zástupců UNICEF mohou za stále větší počet dětí bez očkování odpůrci očkování, a také šíření lživých zpráv o vakcínách.

Z rodiny se císař František Josef I. samozřejmě stýkal se svými dvěma dcerami, arcivévodkyněmi Giselou a Marií Valerií. Obě se však šťastně vdaly, měly své vlastní rodiny a otcovu společnost příliš nevyhledávaly. O císaři nelze říci, že by měl kamarády či přátele, to při jeho postavení nebylo možné. Přece jen jej však po léta obklopovali lidé – dvorští hodnostáři, sloužící a komorníci, ale také vládní úředníci, ministři a další činitelé – které důvěrně znal a na něž byl zvyklý. Ale i těch pozvolna ubývalo, někteří odcházeli do výslužby, jiní umírali a to panovník těžce nesl. 

Hádky s následníkem

Zvlášť jej zasáhla smrt Eduarda hraběte Taaffeho, který dlouhá léta patřil k jeho nejbližším spolupracovníkům. Nejen proto, že jako ministerský předseda v letech 1879–1893 navštěvoval Františka Josefa I. takřka denně a jeho konzervativní politika mu vyhovovala, ale také proto, že se s Taaffem znal a stýkal od mládí. Když byl František Josef ještě malým chlapcem, uvědomovali si jeho vychovatelé a především matka arcivévodkyně Žofie, že je nezbytné, aby měl možnost stýkat se s chlapci stejného věku. Proto sestavili družinu chlapců z nejpřednějších šlechtických rodin, kteří si malým arcivévodou hráli. Eduard Taaffe byl mezi nimi. Když v roce 1895 zemřel, císaře se to hluboce dotklo. Navíc na místa těch, kteří odešli, přicházeli lidé, s nimiž si ne vždy rozuměl a v jejichž společnosti se necítil příliš dobře.

Platilo to především o jeho synovci a novém následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d´Este. Císař nejspíš při pohledu na něj vždycky pocítil ztrátu, která jej postihla Rudolfovou smrtí, a uvědomil si, že na ní sám měl svým chováním jistý podíl. František Ferdinand svému strýci zase nikdy neodpustil ponížení, které mu připravil renunciací v roce 1900. A rozdělovaly je i odlišné povahy a různé názory na řešení politických problémů.

Pamětníci vzpomínali, jak bouřlivě probíhaly audience Františka Ferdinanda u císaře. Většinou jednali o samotě, ale ani tak nemohlo personálu uniknout napětí, které mezi nimi panovalo. Zpočátku prý bylo setkání klidné, po čase však pronikal přes zavřené dveře vzrušený hovor, který většinou přerostl v bouřlivou hádku a křik. A když se otevřely dveře, vyrazil z nich rychlým krokem zpocený a brunátně červený František Ferdinand, zatímco František Josef stál sinavě bledý za svým psacím stolem a třásl se rozčilením. 

Přítelkyně herečka

Přes to všechno si i nyní císař dokázal zpříjemnit život ve společnosti lidí, kteří mu byli milí. Mezi ty, kteří k nim patřili z minulosti, se počítala i herečka vídeňského Dvorního divadla Kateřina Schrattová, o 23 let mladší než panovník. Pojilo je hluboké pouto, znali se již od roku 1885 a jejich přátelský vztah údajně přerostl i v poměr milenecký. Nebylo by to nic nepochopitelného vzhledem k tomu, že mezi Františkem Josefem I. a Alžbětou došlo již před lety k hlubokému odcizení, císařovna navíc trávila dlouhé týdny na cestách Evropou a její manžel trpěl osamělostí. 

TIP: První úředník říše: Jak vypadal běžný den Františka Josefa I.?

Pikantní na celé záležitosti je skutečnost, že to byla právě sama císařovna Alžběta, která zorganizovala první schůzku Františka Josefa se Schrattovou a vědomě vytvářela podmínky pro to, aby se jejich přátelství změnilo ve vztah milenecký a ona sama se tak mohla z některých manželských povinností vyvázat. Kateřina Schrattová tak byla jednou z mála milých osob, které císaři stály po boku až do smrti – přežila jej o dlouhých 24 let, zemřela 17. dubna 1940.

V USA sice plánují návrat na Měsíc, podle všeho si ale budou muset pospíšit. Velké plány s Měsícem mají i v Číně. Podle čínské státní agentury Xinhua Čína hodlá postavit na Měsíci výzkumnou stanici. Chtějí to zvládnout do deseti let. Čínské plány potvrzuje i čínská vesmírná agentura CSNA (China National Space Administration).

Jak je v podobných případech obvyklé, kromě samotného prohlášení není k dispozici příliš mnoho dalších detailů. Čína ale nepochybně dělá pokroky ve svých vesmírných technologiích, i pokud jde o lety na Měsíc. Právě letos čínský lander Čchang-e 4 úspěšně přistál na odvrácené straně Měsíce.

Čína míří na Měsíc

Ještě letos by měla k Měsíci vyrazit další robotická mise Čchang-e 5. Podle dostupných informací by se tato mise měla pokusit o odběr vzorků z povrchu Měsíce a jejich dopravení zpět na Zemi. Čína v současnosti vydává na svůj vesmírný program více prostředků, nežli kterákoliv jiná země, s výjimkou Spojených států.

TIP: Vesmírné ambice: Čína připravuje přistání lidské posádky na Měsíci

Spojené státy mají sice Měsíc v hledáčku, ale jejich vesmírný program není bez problémů. Od vyřazení raketoplánů z provozu si Američané dokonce pronajímají místa na ruských kosmických lodích, které je vozí na palubu Mezinárodní vesmírné stanice. V tomto směru si hodně slibují od kosmických lodí soukromých vesmírných tygrů, jako je třeba SpaceX. Jejich vývoj ale také není úplně bezproblémový, jak ukázala nedávná nehoda lodi Crew Dragon během pozemního testu.

Afrika se z pohledu celkového počtu ptačích druhů řadí až na druhé místo na světě – hned za Jižní Ameriku. Ovšem co se týká savců, nechává za sebou africký kontinent zbytek světa s velkým odstupem. Nabízí totiž zdaleka nejvyšší počet velkých, dobře pozorovatelných zvířat, která jsou lehce k vidění nejen díky své velikosti, ale hlavně kvůli biotopům, kde žijí – otevřeným savanám s rozptýlenými stromy. Není divu, že při této koncentraci velkých zvířat má černý kontinent i dva ptačí druhy, které se specializují na vybírání parazitů ze srsti velkých kopytníků.

Pohodlný život „servisáků savany“

Většina velkých savců Afriky jsou býložravci, kteří tvoří cílovou kořist pro predátory, jako jsou velké kočky a plazi, následně jsou z jejich zpola pozřených těl živi i mrchožrouti. Všechna tato velká zvířata zajišťují potravu také klíšťatům a krev sajícímu hmyzu, kterého lze v Africe potkat víc než dost. Kromě velkých dravců a nepatrného hmyzu je existence velkých býložravců klíčová také pro dva ptačí druhy, které tráví většinu dne v jejich těsné blízkosti.

„Servisáci savany“, jak jsou klubáci ve starší literatuře nazýváni, patří do příbuzenstva špačků. Dva existující druhy, klubák červenozobý (Buphagus erythrorhynchus) a klubák žlutozobý (Buphagus africanus), se navzájem liší pouze barvou zobáku. Klubák žlutozobý má jeho kořen zbarven žlutě, jinak jsou téměř identičtí.

Krk, hřbet, hlava, ale v podstatě jakákoli část těla býložravých savců slouží klubákům jako pohodlné mobilní hřady. Velcí kopytníci je také dopraví k vodě, kde se mohou napít a vykoupat. Na jejich hřbetech rovněž probíhá páření. Co je však nejdůležitější, formou „švédského stolu“ nabízejí velcí savci ptákům různý bodavý hmyz a parazity, zvláště chutná, krví napitá klíšťata. Jsou to ale opravdu jen klíšťata, co k velkým savcům tyto ptáky přitahuje?

Parazité až ve druhé řadě

Předpokládalo se, že klubáci snižují zatížení velkých savců ektoparazity a jejich soužití s velkými savci je tedy vzájemně výhodné (mutualismus). Poslední výzkumy ale naznačují, že o prospěšnosti klubáků pro velké kopytníky lze pochybovat. Spíše se jedná o příklad úspěšné adaptace, která se pohybuje na hranici parazitismu.

Klubáci se živí téměř výhradně tím, co najdou na kůži velkých afrických savců. Nejenom parazity, ale i ušním mazem, šupinami kůže a krví! A zdá se, že právě na krev se specializují. Velmi často lze klubáky pozorovat, jak se krmí v otevřených ranách zvířat. Klíšťata jsou spíš jen jednou z forem, jak se ke krvi snadněji dostat. Pokusy na domácím skotu v Zimbabwe prokazují, že klubáci nejenže preferují určitý druh klíšťat – takzvaná modrá klíšťata (Boophilus decoloratus) a hnědá „ušní“ klíšťata (Rhipicephalus appendiculatus) – ale hlavně že přes 85 % času tráví krmením se krví a ušním mazem.

Žádná velká výhra

Dosud není jasné, zda jsou klubáci schopni způsobit savcům nová poranění, nebo jestli jen rozšiřují rány po klíšťatech, případně udržují a využívají zranění vzniklá jiným způsobem. Pokusy na dvou stádech domácího skotu, kdy od jedné skupiny byli klubáci systematicky zaháněni, každopádně neprokázaly, že by jejich přítomnost skotu nějak významně od parazitů odlehčila.

Kdo pozoroval klubáky v akci, pravděpodobně si rovněž všiml, že jejich přítomnost není kopytníky vyhledávána, ale spíše trpěna. Velcí afričtí savci se nepřicházejí na určitá místa dobrovolně očistit, jako to dělají velcí obyvatelé korálových útesů, kanici počínaje a karetami konče. Naopak, jsou klubáky spíše obtěžováni a snaží se jich zbavit.

Podle všeho tedy nejsou klubáci pro velké africké savce žádným požehnáním. Když už slupnou nějaké to klíště, jde o parazita zcela nasátého krví. Jestliže bylo klíště infikováno, už na zvíře zřejmě nakažení přeneslo. Je však možné, že klubáci přináší prospěch savcům odstraněním nymf a larev klíšťat, která naleznou na kůži nebo v ranách. Také v oblastech, kde převažuje výskyt jimi preferovaného druhu klíšťat, mohou mít klubáci pozitivní vliv na snížení celkového zatížení ektoparazity.

Poplašné výkřiky

Rovněž zatím není jasné, zda odstraňování ušního mazu je nebo není pro velké savce prospěšné. Lze se domnívat, že čistší zvukovod s větší jistotou odhalí přibližujícího se predátora. Na druhou stranu ovšem maz poskytuje zvukovodu antibakteriální ochranu.

Je tedy vztah klubáků a velkých savců vzájemně prospěšný nebo parazitní? To záleží na konkrétním zvířeti. Zatímco v případě hrochů jde téměř určitě o parazitismus (hroši tráví většinu času pod vodou, nemají žádnou srst ani klíšťata, ale zato dost otevřených ran), u nosorožců se dá hovořit o mutualismu. Nosorožcům totiž klubáci nejsou schopni způsobit rány, pouze jim vybírají klíšťata, a to hlavně z uší. Nakonec v případě velkých kopytníků jsou velcí savci využíváni, ale sami nic nezískávají.

TIP: Cizopasní řasníci: Fascinující včelí jezdci

Přes otazníky, které visí nad jejich úlohou, se dá bezpečně říct, že jsou klubáci svým způsobem života naprosto jedineční. V jejich prospěch lze navíc dodat, že přinejmenším jejich ostrý ptačí zrak pomáhá odhalit predátora dřív než čich a sluch hostujícího zvířete. Poplašné ptačí volání tak může často obtěžovanému hostiteli zachránit v klíčovém okamžiku život.

I když jsou lidé po dobrém a vydatném obědě, zdaleka ne každý dokáže odmítnout zákusek nebo další dobroty. Prostě si nemůžeme pomoct. Podle nového výzkumu má tato naše slabost pro dobroty a pochoutky, kořeny v mozku. Jak se zdá, jezení kvůli hladu a mlsání dobrot ovládají v mozku dvě různé nervové dráhy.

Když jíme, mozek hlídá, zda už jsme sytí. V okamžiku, kdy už pocit hladu nemáme, tělo přestane vyžadovat další přísun jídla. Mlsání dobrot ale ovládá jiná část mozku a ta často pokračuje v jídle, i když jsme už dávno plní. Vědci teď zjistili, že mlsání do značné míry řídí signální protein nociceptin, který je charakteristický pro mozek savců. To by mohlo vysvětlit, proč mají k tloustnutí sklon právě savci a ne třeba ještěři nebo rejnoci.

TIP: Obezita zabíjí: S nadváhou souvisí 40 procent případů rakoviny v USA

Když badatelé chemicky vypnuli neurony v mozku myší, které produkují nociceptin, myši se přestaly přejídat. Na jejich normální jezení to ale vliv nemělo. Odborníci jsou přesvědčeni, že tento mechanismus přejídání dobrotami původně vznikl z velmi dobrého důvodu. Aby naši předkové zvládali časté hladovění, mlsání v době hojnosti jim zajistilo zásoby na horší časy.

Matera leží téměř na „podrážce“ pomyslné italské boty a dlouho představovala opomíjenou a zaostalou oblast – nezajímala Řeky, Římany a později ani Italy. Dnes tam však přijíždějí lidé z celého světa, aby obdivovali skalní domy a kostely, které se dostaly na seznam kulturního dědictví UNESCO. 

Komplex prastarých obydlí, později přeměněný na domy, kostely a kláštery, vyrostl v přírodních jeskyních vápencové plošiny Murge. Lokalita dnes zahrnuje přes tisíc bytů a spousty obchodů i dílen. Nejstarší doklady osídlení pocházejí již z paleolitu a člověk tamní jeskyně kontinuálně obýval po celá tisíciletí. 

Od 18. století se každopádně pomalu rodilo také město „nadzemní“, plné elegantních paláců a náměstí. Zatímco do nové části se stěhovala bohatší třída, původní podzemní byty zůstaly útočištěm chudiny, jejíž situace byla víc než neutěšená: Dětská úmrtnost přesahovala 40 %, vybavení domácností připomínalo neolit a všude vládla negramotnost. V polovině minulého století bylo oficiálně nařízeno stará obydlí vyklidit kvůli asanaci, načež zůstala prázdná až do 80. let, kdy začaly místo i jeho duch znovu ožívat. 

Sixtinská kaple ve skalách

V těsné blízkosti města se dnes nachází na 150 podzemních chrámů, připomínajících včelí plástve. Snad nejvelkolepější je La Cripta del Peccato Originale neboli „krypta prvotního hříchu“. Památku, kterou zdobí nástěnné malby z první poloviny 9. století, opustili mniši už kolem roku 850 a další tisíciletí sloužila coby útočiště pastýřů. Pro svůj význam bývá označována jako „Sixtinská kaple ve skalách“ a najdete v ní řadu biblických výjevů, v jejichž provedení se mísí byzantské a latinské vlivy.

TIP: Město tří věží: 800 let nezávislosti San Marina

Místu ovšem dodávají úchvatný ráz nejen samotná podzemní obydlí, ale též krajina hlubokých roklin a holých náhorních plošin. Spolu s jeskynními chrámy a pasteveckými stezkami, jež lemují studny a statky, patří Matera a její okolí k nejúchvatnějším a nejméně dotčeným regionům Středomoří. Mimo jiné tak zaujala i režiséra Piera Paola Pasoliniho, jenž tam v roce 1964 natočil své Evangelium svatého Matouše. 

Slunce – stejně jako ostatní hvězdy – získává svou energii, kterou pak zásobuje meziplanetární prostor, termojadernými reakcemi probíhajícími v jeho samotném nitru. Za podmínek vpravdě pekelných se tam slučují jádra vodíku na jádra helia: Každou sekundu se 620 milionů tun vodíku přemění na 615 milionů tun helia a zbývajících pět milionů tun je odneseno ve formě záření. V jádře tak ubývá vodíku a přibývá heliového popela. Proměny naší hvězdy související s jejím jaderným vývojem však probíhají velmi pomalu, na časových škálách miliard let, a člověk je tedy nemůže pozorovat. Přesto se Slunce v čase mění rychleji, než odpovídá jeho hvězdnému vývoji.

Vesmírná elektrárna

Velká sluneční erupce začíná vysoko v koróně. Vlivem nejrůznějších dynamických pochodů se k sobě přiblíží opačně orientované siločáry magnetického pole a přepojí se. Při prudkém přepojení – tzv. rekonexi – se uvolní těžko představitelná energie v řádu 10²⁵ joulů. Takové množství by vyrobil jeden blok jaderné elektrárny Temelín asi za tři sta milionů let, pokud by běžel bez přestávky. Plazma se při rekonexi ohřeje na desítky milionů stupňů: V důsledku toho pak vyzařuje na rentgenových vlnových délkách a dochází k tvorbě částicových svazků. Ty se šíří jednak směrem dolů, kde nutí k záření atmosférické plazma, a jednak do meziplanetárního prostoru. 

Rekonexe se odehrávají ve všech oblastech magnetických polí prakticky neustále. Projevy změn málo intenzivních magnetických polí sice nejsou tak významné, ale zato bývají tyto tzv. mikroerupce mnohem četnější. Naopak rekonexe silných magnetických polí provázené celou plejádou efektů se objevují jen výjimečně: Jde o pouhé stovky událostí během jednoho slunečního cyklu. Při silných erupcích se však často roztrhne pokroucená magnetická smyčka vyplněná plazmatem neboli tzv. filament, jehož část se pak může při rekonexi odpojit: Miliony tun horkého plazmatu vystřelí rychlostí přes 1 000 km/s do meziplanetárního prostoru – dojde k výronu koronální hmoty. 

Polární záře

Pokud se erupce odehraje na přivrácené sluneční polokouli, víme o ní už za 8,5 minuty – tak dlouho trvá rentgenovým a ultrafialovým paprskům, než urazí 150 milionů kilometrů. Vysokoenergetické fotony ionizují vysoké vrstvy zemské atmosféry a narušují telekomunikační a navigační systémy. Po dvaceti minutách až dvou hodinách dorazí svazky rychlých protonů, pokud se naše planeta nachází ve směru jejich šíření. Protony opět ionizují atmosféru, zvyšují radiační zátěž astronautů a mohou poškodit citlivou elektroniku družic. Z historie známe nejednu protonovou erupci, která narušila komunikaci se satelitem. 

Největší problémy ovšem způsobuje zmagnetizovaný oblak plazmatu, jenž k Zemi obvykle dorazí do 20–72 hodin. Během cesty kosmickým prostorem si zachovává svoji integritu – nese si s sebou totiž vlastní magnetické pole. Magnetosféra Země nedovolí nabitým částicím přímo proniknout dovnitř a odkloní je. Reaguje však na přítomnost cizího magnetického pole a pružně vyrovnává (smrštěním nebo rozepnutím) účinky koronální hmoty. Impulzy prostupují celou magnetosférou a vzniká geomagnetická bouře. V klidových podmínkách sahá geomagnetosféra na straně přivrácené ke Slunci až do vzdálenosti 60 000 km, nicméně během popsané bouře může tato hodnota klesnout i na polovinu a geostacionární satelity pak musejí čelit přímému vlivu kosmického záření. 

Při určité orientaci vlastního magnetismu nalétajícího oblaku může dokonce přechodně zeslábnout zemská magnetosférická ochrana. Sluneční částice se v tom případě dostanou hlouběji do atmosféry, excitují její atomy a molekuly a vyvolávají polární záře. Život na Zemi ovšem nalétávající částice přímo neohrožují: Buď je odstíní magnetosféra, nebo je pohltí srážky v zemském ovzduší. Ani porušené magnetické pole planety nepředstavuje pro biosféru velký problém. 

Komplikace na Zemi

Kmitající magnetické pole a elektrické proudy v atmosféře, které vznikají v důsledku slunečních erupcí, však negativně ovlivňují pozemské technologie. Rozkmitané magnetické pole planety indukuje elektrické proudy na dlouhých vodičích – rozvodech elektřiny, ropovodech, plynovodech, kolejích atd. Geomagnetické indukované proudy (GIC) zvyšují korozivnost ropovodních a plynovodních potrubí a zkracují jejich životnost až na polovinu. Dále vyvolávají falešné signály na zabezpečovacích zařízeních železnic a šíří se i po telekomunikačních sítích, kde způsobují přepětí.

TIP: Hnědý trpaslík překvapil: Odpaluje erupce silnější než Slunce

V září roku 1859 ovlivnila geomagnetická bouře, spojená s vůbec první pozorovanou sluneční erupcí, telegrafní síť v USA: Očití svědci popisovali jiskry sršící z telegrafních sloupů, spojení fungovalo i bez baterií, některé operátory výboje popálily. V květnu 1921 se zastavila městská železnice v New Yorku, neboť od telegrafu vyhořela řídicí věž.

Největší problém však indukované proudy představují pro rozvodné sítě. Způsobují přepětí, vyvolávají automatické odpojování přetížených segmentů a mohou vést až ke kaskádnímu zhroucení sítě na velkém území. V březnu 1989 došlo v souvislosti se zvýšenou sluneční aktivitou k takovému kolapsu v kanadské provincii Quebec. Rozpad sítě zásobující elektřinou šest milionů lidí trval pouhých 90 sekund. Za necelé dvě minuty nesvítila v oblasti jediná žárovka a tento stav – tzv. blackout – pokračoval dlouhých devět hodin. Ve stejné době zaznamenali na dvě stě různě závažných problémů v rozvodných sítích na území Spojených států a komplikace registrovala i Velká Británie a Švédsko.