Přírodní barva vajec je velmi různorodá. Pohybuje se od bílé přes béžovou, nažloutlou až po sytě hnědou, a méně často mohou být skořápky dokonce přirozeně nazelenalé či namodralé. Daná skutečnost ovšem nijak nesouvisí s barvou peří slepic, jak praví všeobecně rozšířený mýtus. 

Bílá, hnědá, zelená

Trvá asi 26 hodin, než slepice vyprodukuje vajíčko; k vytvoření skořápky z uhličitanu vápenatého je přitom potřeba celých 20 hodin z uvedeného času. Na konci procesu se u některých nosnic uvolňují pigmenty, jež skořápky obarvují: Červené pocházejí z krve, žluté ze žluči a bílá vejce obě složky postrádají. 

Nazelenalé skořápky mají slepice křížené s druhem chilského kura araukana, který snáší tyrkysově zelená, někdy až namodralá vejce. Zmíněný odstín, pro nějž se mu přezdívá „velikonoční slepice“, má na svědomí zelené barvivo biliverdin obsažené ve žluči. Badatelé přitom nedávno zjistili, že za nezvyklou barvu skořápek může genetická mutace, kterou u zvířat vyvolalo napadení virem již ve starověku. 

TIP: Ptačí kouzla s vejci: Neobyčejná tajemství obyčejných vajec

Produkci popsaných pigmentů, a tudíž i barvu vajec ovšem principiálně řídí geny, jež zodpovídají i za některé další vnější znaky slepice, například za barvu lalůčku pod uchem. Právě podle ní lze dopředu říct, jaká vejce budou opeřenci snášet: Bílý lalůček znamená bílé skořápky, tmavě červený zase hnědé.

Naprostá většina růstu mozku a nervové soustavy probíhá až během třetího trimestru, tedy v závěrečném období těhotenství. Když je toto období přerušeno předčasným porodem, může se stát, že vývoj mozku neproběhne, jak by měl. Důsledkem pak mohou být různé obtíže, jako například poruchy učení.

Švýcarští vědci přišli na to, že když se předčasně narozeným dětem pouští speciálně komponovaná hudba, podporuje úspěšné dozrávání jejich mozku. Výsledkem takové léčby je pak vývoj mozku dítěte, který odpovídá stavu u dětí narozených v termínu.

TIP: Hudba léčí: Poslech klasické hudby může zdolat bolest či zánět

Vědci během výzkumu využili služeb skladatele Andrease Vollenweidera, který spolupracoval s lékaři a ošetřovateli. Nejprve společně experimentovali s různými zvuky, poté Vollenweider složil tři osmiminutové zvukové sety, které byly založené na zvucích, na něž novorozenci nejlépe reagovali. S hudbou následně uspořádali experiment, v němž část předčasně narozených dětí poslouchala pětkrát týdně vždy jednu ze tří uvedených skladeb ve sluchátkách. Magnetická rezonance ukázala, že mozky dětí, které poslouchali hudbu, jsou mnohem podobnější správně vyvinutým mozkům dětí narozených v termínu.

Jakmile na jaře rozkvetou bílé a žluté květy, vždy se těším na pozorování nijak vzácného, ale fascinujícího pavouka běžníka kopretinového (Misumena vatia), jehož samičky jsou skutečnými dravci hmyzího mikrosvěta.

Přestože jsou běžníci kopretinoví běžným druhem, zpravidla zcela unikají lidské pozornosti. Jestliže se vám je však podaří spatřit, určitě si všimnete nápadné pohlavní dvojtvárnosti, takzvaného dimorfismu. Zatímco samička měří až 12 mm, sameček dorůstá velikosti pouze 4 mm. Kromě toho jsou samičky barevně velice proměnlivé: škála jejich zbarvení sahá od bílé, přes žlutou až k zelenkavé a po stranách zadečku mají některé z nich červené pruhy.

„Uniforma“ samečků je naproti tomu jednotná – s tmavě hnědou hlavohrudí doplněnou úzkým světlým podélným pruhem, a kontrastně bílým, hnědě pruhovaným zadečkem. Jejich nohy jsou na rozdíl od samiček vždy světle a tmavě proužkované.

Stvořeni pro lásku

Samičky běžníků kopretinových ovšem nejsou jen barevně různorodé. Navíc dokážou zbarvení měnit podle odstínu květů, jež si zvolily za loviště. Na žlutých květech se buňky jejich pokožky naplní žlutým tekutým pigmentem, kdežto na bílých květech sestoupí žlutý pigment hlouběji a jinak průsvitnými buňkami je vidět guanin, který dává pavoučicím bělostný vzhled. Barevná proměna samic trvá několik dní, samečci tuto schopnost vůbec nemají.

Zvídavého čtenáře zřejmě napadne otázka: „Proč jsou samečci těchto pavouků oproti samičkám tak malí, a proč nejsou schopni barevné přeměny?“ Odpověď je až překvapivě prostá: samečci vůbec nepotřebují velikost ani maskování, které samičkám pomáhá k úspěšnému lovu, protože na rozdíl od svých ženských protějšků vůbec nepřijímají potravu! Jejich život je totiž kratičký a naplněný jediným posláním – rozmnožením rodu. Po splnění svého úkolu hynou.

Lovecké „bezpečnostní pásy“

V některé odborné literatuře a především na internetu je často uváděno, že běžník kopretinový nespřádá vlákna. Je sice pravda, že nevytváří klasické pavoučí sítě, ale bez možnosti využití pavoučího vlákna se rozhodně neobejde. Samičky se například pomocí spuštěného vlákna dokáží nesmírně přesně přemisťovat mezi velmi vzdálenými květy. I pro nezasvěceného člověka je markantním důkazem faktu, že běžníci kopretinoví vlákna spřádají, skutečnost, že právě tento pavoučí druh je odpovědný za pověstné babí léto

Vlákno má pak ještě jedno méně obvyklé použití. Samičky běžníků kopretinových jsou nesmírně schopné lovkyně. Dokážou svýma dlouhýma předníma nohama chytit i kořist několikanásobně větší než ony samy a na jejich jídelníčku najdeme kromě much a pestřenek často i různé druhy motýlů. Osminohé predátorky se neváhají obořit ani na úporně bojující včelu nebo vosu. A právě při zápasu s takto zdatnou obětí se vlákno znovu velmi hodí. Samičky jednak spřádají v květech nenápadná vlákna k zadržení kořisti a k tomu se samy připoutávají vláknem k podkladu, aby znásobily své síly.

Samečci, kteří protančí noc

Zatímco správný čas pro pozorování běžníků je za denního světla, noc nabízí další pozoruhodnou možnost, jak se stát přímým svědkem přírodního dění. Už za teplých červnových nocí totiž lesní tmu prozáří světlušky.

Světlušky větší (Lampyris noctiluca) jsou brouci z čeledi světluškovitých. Schopnost létat mají pouze samci tohoto druhu, ale příslušníci obou pohlaví dokážou vyzařovat zelenkavé světlo, které mohou podle vlastní vůle zapnout i vypnout. Při ohrožení dokáže světluška bolestivě kousnout.

Světlušky jsou aktivní za červnových, červencových a srpnových nocí (při teplém září je můžete zastihnout dokonce i v tomto měsíci). Menší samečkové (10–12 mm) létají se slabým světlem, „tančí“ tmou a pátrají po samičkách (15–20 mm), které leží v trávě, svítí velmi výrazně a lákají partnery k lásce. Po páření a nakladení vajíček oba partneři do několika dnů uhynou.

Tajemství „lampiček“

Samičky tedy svítí intenzivněji než samečci. Na rozdíl od nich nemají krovky a nápadně se podobají larvě. Nelétavé „dámy“ ovšem mají více světelných orgánů než samečkové – jejich světelná políčka se nacházejí mezi šestým a sedmým kroužkem a na osmém mají dodatečnou světelnou skvrnu. Ploché tělo samečků je zbarveno do hněda a na dlouhých krovkách má několik podlouhlých rýh, pokrytých jemnými chloupky. Světelnou skvrnu mají pouze na sedmém kroužku na břiše.

TIP: Smrt ve žlutém hávu aneb Nebezpečné dobrodružství opylování

Samičky i samečci svítí díky bioluminiscenci – procesu chemických reakcí v živých buňkách a tkáních (konkrétně tento proces se nazývá chemoluminiscence). Záření vzniká v okamžiku, kdy se luciferin odbourává enzymem luciferázou a uvolněná energie je vyzářena ve formě světla. Stojí za zmínku, že tento chemický pochod neprodukuje žádné teplo, a proto je neobyčejně efektivní – plných 90 % vložené energie je přeměno na energii světelnou.

Zachování rodu

V pondělí 27. 5. 2019 uspořádali v Tokiu společnou tiskovou konferenci japonský premiér Šinzó Abe a americký prezident Donald Trump, který je v Japonsku na oficiální návštěvě. Mimo jiné oznámili dohodu USA a Japonska, která by mohla zahrnovat i cestu japonských astronautů na Měsíc.

Podle slov prezidenta Trumpa by mělo dojít k rozšíření dosavadní spolupráce obou technologických velmocí. Japonsko by se mělo připojit k americkým snahám o návrat na Lunu, kde poslední američtí astronauti chodili v prosinci roku 1972, tedy již před velmi dlouhou dobou.

Japonsko má zálusk na Měsíc

Trump ani Abe detailněji nepopsali obsah dohody, která zatím nebyla zveřejněná. Podle dostupných informací zahrnuje domluvu obou velmocí na tom, že je velmi důležitá trvalá přítomnost lidských posádek u Měsíce i přímo na jeho povrchu. Šéf japonské vesmírné agentury JAXA Hiroši Yamakawa ve svém vyjádření potvrdil, že je pro agenturu JAXA velmi potěšující spolupracovat s americkou NASA v jejich programu návratu na Měsíc.

TIP: Japonsko odhaluje plány: V roce 2030 chceme přistát na Měsíci

Agentura JAXA bude ve spolupráci NASA při comebacku na Měsíci vycházet ze zkušeností s pobytem na Mezinárodní vesmírné stanici. Japonští astronauté by se měli připojit k americkým kolegům při cestách na Měsíc, i do vzdálenějších končin Sluneční soustavy. Japonsko se má také podílet na stavbě orbitální základny Deep Space Gateway, kterou NASA plánuje vybudovat na oběžné dráze Měsíce, jako podporu pro mise na povrchu i k cestě lidské posádky k Marsu.

Kvůli nedostatku automobilů sice velká část střel musela startovat ze stacionárních ramp, ale Rusům se podařilo přípravy dobře utajit. Díky dokonalému překvapení se hromadné nasazení raketometů stalo jedním z rozhodujících činitelů, který umožnil vítězství ve stalingradské bitvě, protože palba soustředěná na malý prostor zlikvidovala obranu a otevřela cestu tankovým formacím.

Na fordech a studebakerech 

Od roku 1943 došlo rovněž k pronikavé změně v možnostech nasazení raketometů. V rámci americké pomoci dorazily k Sovětům stovky moderních amerických terénních náklaďáků typů Ford, Marmon-Herrington, Chevrolet a především Studebaker US6. Hlavně tato vozidla přednostně dostávala jako nástavbu odpalovací rampy a s nimi vešla ve známost. Vysoká rychlost a dobrá terénní průchodnost umožnily pružnější operační nasazení kaťuší a jejich rychlé soustředění na místech, kde se objevily pro ně odpovídající cíle.

To se poprvé rozsáhle projevilo v bitvě u Kurska a později i v podpoře všech důležitých průlomových akcí Rudé armády. Po celou dobu se reaktivní střely vyvíjely podle poznatků a zkušeností z operačního nasazení. Konstruktéři se snažili zvýšit dosah a přesnost raket. Ta bohužel nevyhovovala kvůli nedostatečné stabilitě střel – jejich rozptyl dosahoval až dvacetkrát vyšších hodnot než u granátů polního dělostřelectva.

Nový tvar stabilizátorů a účinnější pohonná prachová slož nakonec částečně přesnost zlepšily a zvýšily dolet. Pro rakety ráže 82 mm vznikla i nová průbojná hlavice určená k ničení odolnějších cílů. Obdobným způsobem se podařilo upravit i projektily M-13, u nichž se ještě experimentovalo s přídavnou rotací pomocí bočních trysek. Kvůli unifikaci oba typy střel znovu zavedlo letectvo a s úspěchem je používalo jako výbavu bitevníků Iljušin Il-2 Šturmovik proti tankům a odolným cílům. 

Menší dostřel

Úspěchy reaktivních střel vedly ke konstrukci nových typů větší ráže, které by umožnily rozsáhlejší poškozování pevností a odolných staveb. Z toho důvodu se zrodily M-30, vytvořené modifikací M-13, k jejímuž tělu byla připojena mohutná nadrážová hlavice obsahující 29 kg amatolu. Její ničivý potenciál ovšem na druhé straně vedl k nárůstu hmotnosti, kvůli čemuž dostřel klesl na pouhých 2 800 m a muselo pro ni vzniknout i nové rámové odpalovací zařízení pro osm raket.

Od roku 1943 přicházely vrhače těchto vysoce explozivních střel k jednotkám, v praktickém boji se však příliš neosvědčily, protože přece jen jejich nízký dostřel vyžadoval, aby se přiblížily až těsně k frontové linii. Proto došlo ke konstrukci dalšího typu – pro osvědčenou hlavici M-30 vzniklo nové tělo o větším průměru, které umožnilo zvětšit objem hnací náplně a prodloužilo tak maximální dostřel na 4 300 m. Ke zvýšení účinku jedné salvy konstruktéři navrhli i nové odpalovací zařízení pro 12 střel, které se montovalo na těžké třínápravové nákladní automobily.

Destruktivnější váňuše

Tento komplet nesl označení BM-31-12 a od června 1944 se začaly formovat baterie těchto raketometů s účinkem hrozivějším než u kaťuší. Vojáci na frontě jim začali říkat „váňuše“. Rudé armádě patří nepochybně primát v hromadném nasazení raketometů a nejvíce se také zasloužila o rozvinutí jejich taktického potenciálu. Jen v období od konce roku 1941 do prosince 1944 dodaly sovětské muničky na frontu přes 12 milionů raket všech typů.

I když Němci mohli se Sověty v posledních měsících války soutěžit v počtu použitých odpalovacích zařízení, rudoarmějci nasazovali své raketomety mnohem účelněji a s větším efektem. Sloužily nikoliv k přesnému zasahování bodových a blízkých cílů, ale především k plošné devastaci rozlehlých pozic protivníka před zahájením velkých průlomových operací, v nichž se dal akceptovat jejich příliš velký rozptyl. Přesto se jednotky gardových raketometů potýkaly s hrozivými ztrátami.

TIP: Příběhy z boje o Berlín: Hrdinové posledních dnů 2. světové války

Z komplexů nasazených od počátku války na frontě jich boje přečkala jen polovina. Navzdory tomu, že mnoho úkolů hromadně odpalovaných neřízených střel převzaly po válce přesně naváděné střely všeho druhu a nejrůznější varianty inteligentní munice, jejich úloha v moderní válce je stále nezastupitelná. Ve prospěch salvových raket hraje především nižší cena a snadnější hromadná výroba a především skutečnost, že i v moderních válkách a konfl iktech se vyskytuje dostatek plošných vojenských cílů, kde na přesnosti a velkém rozptylu palby zas tak moc nezáleží. 

Lidské ruce představují velmi šikovný nástroj pro manipulaci s rozmanitými předměty všech možných tvarů. Vědci a inženýři amerického Massachusettského technologického institutu (MIT) vyvinuli levnou a jednoduchou senzorovou rukavici, která snímají doteky lidské ruky, když se člověk dotýká objektů. 

Rukavice dostala jméno Scalable TActile Glove (STAG). Je do ní zabudováno celkem 550 maličkých tlakových senzorů, které detailně sledují veškeré doteky ruky člověka. Rukavice je propojená s počítačem, který shromažďuje data z tlakových senzorů a vytváří z nich „taktilní mapu“ doteků ruky.

TIP: LUKE arm: Na trh vstupuje bionická ruka nové generace od zbrojařů DARPA

Rukavice STAG poslouží vývojářům, kteří budují pokročilé roboty. Detailní znalost lidských doteků by jim měla umožnit postavit robotické ruce či manipulátory, které budou zvládat podobné věci, jako lidské ruce. Rukavice STAG by mohli využít i tvůrci pokročilých protéz lidských rukou a třeba i konstruktéři rozhraní pro ovládání her či různých dalších zařízení.

Mezinárodní tým vědců nedávno objevil úplně první známé mimozemské organické látky v pozemských horninách. Našly se v horninách z pohoří Barberton Makhonjwa v Jihoafrické republice, které jsou staré asi 3,3 miliardy let.

Badatelé detailně analyzovali strukturu jihoafrických hornin metodou takzvané elektronové paramagnetické (spinové) rezonance. Narazili při tom na materiál, který se příliš nepodobal žádné pozemské hornině. Namísto toho byl velmi podobný organickému materiálu bohatému na vodík, který se nachází v meteoritech zvaných uhlíkové chondrity.

Materiál z meteoritu

Objevený materiál tvoří vrstvu o tloušťce pouhé 2 milimetry, která zřejmě vznikla po nárazu meteoritu do země. Vědci v tomto materiálu našli i nanočástice feritu se spinelovou strukturou, bohaté na nikl a chrom. Takové částice přitom běžně vznikají, když meteority proniknou do pozemské atmosféry.

TIP: Meteorit z Antarktidy ukrýval nečekaný poklad: Úlomek komety

V době před 3,3 miliardami let, kdy Zemi zasáhl meteorit s objeveným mimozemským organickým materiálem, byla naše planeta velmi odlišná. Život se na ní objevil zřejmě jen před pár sty miliony let a stihl se vyvinout jen do jednoduchých organismů. V atmosféře Země zatím scházel kyslík. Podle odborníků tehdy musely být podobné pády meteoritů velmi běžné, takže není vyloučeno, že brzy objevíme další podobnou organickou hmotu mimozemského původu. 

Kočkodani zelení, stejně jako další druhy opic, používají určité zvuky jako „slova“, která označují různé druhy životu nebezpečných dravců. Pro každý typ takového predátor mají svůj výraz. Když kočkodani takové „slovo“ uslyší, reagují naučeným způsobem a chrání se před nebezpečím.

Vědci studovali kočkodany zelené v západní Africe a v rámci výzkumu ke kočkodanům poslali drony. Kočkodani si pro ně vymysleli varovné „slovo“, které vědce velice zaujalo. Je totiž velmi podobné výrazu, který používají příbuzní kočkodani červenozelení z východní Afriky pro orly. Západoafričtí kočkodani zelení se přitom s nebezpečnými orly nepotkávají a dotyčný výraz běžně nepoužívají.

TIP: K čemu má kahau nosatý tak velký frňák? Je odznakem plodnosti

Badatelé se domnívají, že předkové dnešních kočkodanů zelených, stejně jako dnešní kočkodani červenozelení, používali varovný výraz pro orly, jako varování před smrtelným nebezpečím ze vzduchu. I když teď kočkodani zelení v západní Africe již po tisíce generací varování před orly nepoužívají, v jejich genech, které jsou zodpovědné za „kočkodaní řeč“, jsou tyto zvuky zřejmě stále „natvrdo“ zadrátované. Výzkum kočkodanů přináší řadu cenných informací pro pochopení evoluce lidské řeči.

Fridrich Barbarossa si od počátku své vlády kladl nemalé cíle. Protože sám neměl hluboké teologické či filozofické vzdělání, nechal si rád v této oblasti poradit od svého strýce, biskupa Oty z Freisingu. Vzdělaný Ota byl autorem říšské kroniky a první léta Barbarossovy vlády zachytil v knize Gesta Friderici Imperatoris (Skutky císaře Fridricha). Z jeho pera rovněž vzešla první a zjevně opatrná definice o postavení císaře jako univerzálního vládce křesťanů, jenž má právo vládnout nad ostatními králi, a pochopitelně je nadřazen i papežům.

Světská vs. církevní moc

V Otově odkazu pokračoval po biskupově smrti v roce 1158 jeho žák Rainald z Dasselu, který se stal císařovým kancléřem a arcibiskupem kolínským. Ten se ještě více vymezil vůči Barbarossovým oponentům, když zcela jednoznačně charakterizoval císařovo postavení jako nadřazené a výsadní nad celým křesťanským světem. Toto tvrzení neopomnělo ani císařovu svrchovanou nadvládu nad papežstvím. Když si totiž svatý otec nárokoval jisté državy v Itálii pro svůj církevní stát, císař mu vzkázal, že dědictví svatého Petra je území náležející říši: „Římský císař by byl jen stínem svého majestátu, kdyby nebyl pánem v Římě.“ 

Kvůli přehnanému sebevědomí Fridricha Barbarossy, jehož intelektuální zázemí vytvářel vzdělaný kancléř Rainald, byl popuzen nejen papež, ale pochopitelně i další mocní panovníci Evropy. Francouzský a anglický král, kteří nebyli k říši žádným způsobem vázáni, se rovněž cítili Barbarossovými megalomanskými výroky dotčeni. Tím spíš, když Rainald z Dasselu prohlašoval, že „jeho pán se nedělí s malými králi o právo jurisdikce nad římskou církví“ (citáty jsou převzaty z knihy Svatá říše římská národa německého od Francise Rappa). Takové srovnávání skutečné moci evropských panovníků však bylo bez pevné argumentace nemístné a není divu, že se oba dotčení vládci při každé vhodné příležitosti stavěli k Barbarossovi zády. 

Panovníci se bouří

Antipatie vůči římskému císaři se projevila i v okamžiku, kdy se jednalo o podporu papeže. Císař totiž neváhal sám svolávat koncil, dosazovat „svého“ kandidáta na svatopetrský stolec, a tím v podstatě nepřímo určovat pravidla i mimo území říše!

Anglický diplomat John ze Salisbury zvolal při jednání koncilu v Pavii roku 1160 památnou větu: „Kdo činí Němce soudci nad národy?“ Tím dal najevo, že v jeho očích není císař ničím jiným než vládcem Němců, možná s problematicky připojenou Itálií.

TIP: Romanum Imperium: Fenomén jménem Svatá říše římská

Přes zjevnou zášť ze strany dalších evropských vládců a přes sílící nátlak zloby a nepřátelství dokázal Fridrich Barbarossa dlouho kráčet od vítězství k vítězství až do památné porážky u Legnana. Ani po ní však nebyl zastrašen a ještě dlouho se mu dařilo upevňovat svou moc v německé části říše. V závěru devadesátých let se rozhodl završit svou slávu účastí na křížové výpravě, která se mu nakonec stala osudnou. Následujícího roku se totiž nečekaně utopil při přechodu řeky Salef. Svému synovi Jindřichovi VI. zanechal říši, která se navenek jevila jako pevná a neotřesitelná. Uvnitř však doutnaly vášně a nálady, které byly vůlí a energickým přístupem Fridricha Barbarossy jen dočasně utlumeny.

Na začátku první světové války již všechny světové mocnosti disponovaly vojenským letectvem, šlo však pouze o neozbrojené průzkumné stroje. Letci po sobě vedli palbu pouze z pušek a pistolí, protože kulomety představovaly pro křehké letouny nemalou zátěž a hlavně z nich nešlo střílet dopředu. Tam totiž překážela točící se vrtule. Tento problém jako první vyřešili Němci, kteří v létě 1915 nasadili Fokkery Eindeckery. Ty sice nebyly příliš rychlé ani obratné, měly však převratnou novinku v podobě synchronizátoru, jenž dokázal „sladit“ otáčky vrtule s výstřely kulometu.

Císařské letectvo díky nim ovládlo ve druhé polovině roku 1915 vzdušnou arénu nad západní frontou. V lednu 1916 však Francouzi kontrovali nasazením výkonných Nieuportů 11. Jednalo se o dvouplošníky s výrazně menším spodním křídlem a výklopným kulometem na horním křídle. Němci se pokusili situaci zvrátit a zahájili výrobu rovněž dvouplošných Fokkerů D.I a Halberstadtů D.II, které ale zklamaly a na Nieuporty 11 ani nové 17 rozhodně nestačily. Velení císařského letectva tak velmi tlačilo na všechny své výrobce letounů, aby situaci řešili.

Od průzkumníků...

Mezi oslovené firmy patřila i berlínská společnost Albatros Flugzeugwerke (AFW), která se do té doby zaměřovala na konstrukci a výrobu dvoumístných průzkumných letounů. Na začátku léta 1916 začal tým šéfkonstruktéra Rudolfa Schuberta a technického ředitele Roberta Thelena pracovat takřka souběžně na stavbě dvanáctikusové série prototypů nové stíhačky.

Všechny tyto letouny poháněl nejsilnější dostupný motor Mercedes D.III o výkonu 108 kW. Měly také mohutnou výzbroj tvořenou dvojicí 7,92mm synchronizovaných kulometů LMG 08/15. Všechny letouny měly stejný krásně aerodynamicky tvarovaný trup celodřevěné konstrukce s nosným překližkovým potahem. Poloskořepinová konstrukce byla na tehdejší dobu novátorský konstrukční prvek podobně jako celokovové ocasní plochy s plátěným potahem. Křídla všech prototypů měla dřevěnou konstrukci a rovněž je krylo plátno. Právě v křídlech prototypů byly největší rozdíly.

...ke stíhačkám

Stroje, které se staly vzorem pro sériové Albatrosy D.I, nesly horní křídlo dost vysoko nad trupem, díky čemuž měl pilot výborný výhled přímo před sebe, dopředu, ale nahoru viděl špatně. Letadla prošla testy během srpna 1916 a vzbudila u zkušebních pilotů opravdové nadšení. Vyznačovala se rychlostí, obratností a dobře stoupala. Navíc měla velmi příjemné letové vlastnosti, a tak okamžitě přišla objednávka na 50 stíhaček.

První vyrobené kusy přišly už o měsíc později k nedávno založené letce Jasta 2 (Jagdstaff el – stíhací letka). Té velel nejslavnější německý stíhač té doby kapitán (Hauptmann) Oswald Boelcke, který měl tehdy na účtu už 19 vzdušných vítězství. Než dokončil formování jednotky, létal nad frontu sám a již 2. září vybojoval první sestřel na albatrosu. Do poloviny měsíce si připsal dalších šest vítězství. K patrně první akci jednotka pod jeho velením vzlétla ráno 17. září 1916, když pět albatrosů napadlo formaci britských RAF B.E. 2 a každý z německých pilotů si připsal po sestřelu.

Mezi nimi byl i tehdy ještě neznámý Manfred von Richthofen. Od toho dne pak Boelckovi muži rozjeli vítěznou sérii a do konce měsíce nárokovali 25 sestřelů, v říjnu číslo stouplo dokonce na 32. Ukázalo se, že albatrosy mají jednoznačnou převahu nad všemi stíhačkami Dohody, naprostá jatka pak rozpoutaly mezi dvoumístnými pozorovacími stroji. Nadvláda císařských stíhačů ve vzduchu byla obnovena a jen v průběhu září a října ztratil nepřítel 211 strojů. 

Dvojka s lepším výhledem 

I když si Albatrosy D.I vedly skvěle, piloti si stěžovali na výhled, kterému překáželo poměrně vysoko položené křídlo. Tento problém konstruktéři vyřešili u některých z původních dvanácti prototypů. Na jejich základě vznikla verze D.II, která se začala stavět prakticky současně s padesátikusovou sérií D.I. Kromě výroby u mateřské společnosti AFW vzniklo dalších 75 kusů u firmy Luftverkehrsgesellschaft (LVG). Díky přiblížení horního křídla ke spodnímu se výrazně zlepšil výhled nahoru a piloti si novou verzi pochvalovali. Nově je kromě Jasta 2 dostávaly i další útvary. Ale ani tato „superstíhačka“ nezaručovala nesmrtelnost – 28. října 1916 na ní totiž Oswald Boelcke zahynul při srážce během souboje se zastaralou britskou stíhačkou Airco DH.2.

Pokračování: Elegantní lovec císaře Viléma: Německé stíhačky Albatros (2) (vychází v neděli 2. června)

V listopadu 1916 Němci měli na západní frontě celkem 20 letek a u většiny z nich tvořily albatrosy alespoň část výzbroje. Převaha byla ještě o to zřetelnější, že císařští letci operovali většinou v síle celé letky a v boji tak těžili z početní převahy. Německou převahu nezvrátila ani nová stíhačka SPAD S.VII, kterou Francouzi nasadili ve stejné době. Britové se zase pokusili kontrovat nasazením letadla Sopwith Pup, ale ani tím se mnoho nezměnilo.