Habsburská monarchie se začala na podzim roku 1918 rozkládat. Vstup USA do války na straně Dohody, námořní blokáda a únava z války vedly ke všeobecné demoralizaci. Stát již nedokázal plnit své základní funkce, vázlo zásobování takřka vším, množily se stávky a demonstrace a v celé říši se stupňovalo národnostní napětí.

Už 13. července 1918 vytvořili Češi Národní výbor československý jako vrcholnou národní instituci. Nikdo se nesnažil zastírat, že vznikl v souladu se zahraniční akcí Masaryka a rakouské úřady dokonce dovolily, aby jeho členové odjeli dne 22. října do Švýcarska k jednání s představiteli zahraniční Československé národní rady. Podobně jako Češi vytvořili 5. října 1918 svoji národní radu Jihoslované, o něco později pak i Ukrajinci a Slováci.

Avšak i německy hovořící obyvatelé Rakouska se začali stavět proti monarchii. Dne 21. října 1918 vzniklo ve Vídni Prozatímní německé národní shromáždění, které deklarovalo odhodlání založit nezávislý německý stát. Jeho součástí se měla stát všechna rakouská území obydlená Němci, především Sudety. V prohlášení stálo, že chtějí-li s ním ostatní národy vytvořit federativní stát, jsou vítány. Pokud ne, připojí se nový stát k Německé říši. 

Příslušníci ostatních národů viděli v německém postupu ohrožení svých vlastních zájmů. Naprostý zlom ve vývoji situace znamenalo 28. října 1918 zveřejnění nóty rakouského ministra zahraničí Andrássyho prezidentu USA Wilsonovi. Rakousko-Uhersko v ní prohlásilo, že uznává práva rakouských národů, zejména Čechoslováků a Jihoslovanů. V Praze vypukly spontánní demonstrace, které vyvrcholily vyhlášením samostatného československého státu. Jen o dva dny později se v Martině sešla Slovenská národní rada, která vyhlásila připojení Slovenska k československému státu. 

A Slovensko získává...

Praha – na rozdíl od Vídně a Budapešti – nenavázala s císařem Karlem žádné spojení. Dne 14. listopadu přijalo Prozatímní Národní shromáždění pod předsednictvím dr. Karla Kramáře usnesení: „Habsbursko-lotrinská dynastie je zbavena všech práv na český trůn a my prohlašujeme, že náš československý stát je svobodnou Československou republikou“. Po svém vypovězení ze země žádal Karel v Československu o azyl, čemuž nebylo vyhověno. 

Prozatímní parlament Československé republiky vznikl rozšířením Národního výboru. Původních 256 poslanců doplnilo 11. března 1919 ještě 14 zástupců slovenských, což bylo velmi důležité, neboť maďarská vláda připojení Slovenska českým zemím neuznávala. Vydala proklamaci proti vstupu českých vojenských jednotek na Slovensko, které začalo už 2. listopadu 1918, a sama tam také vyslala vojenské posily. Současně se pokoušela o uzavření kompromisní dohody se slovenskými předáky, především s Milanem Hodžou, který před válkou spolupracoval s arcivévodou Františkem Ferdinandem. Skutečně se jí podařilo dosáhnout toho, že Hodža podepsal 6. prosince 1918 v Budapešti úmluvu o prozatímní demarkační čáře na Slovensku, aniž jej tím nová československá vláda pověřila. V Praze to samozřejmě vyvolalo pobouření.

Národní shromáždění 10. prosince přijalo „zákon o mimořádných přechodných opatřeních na Slovensku“ a vytvořilo ministerstvo s plnou mocí pro Slovensko, v jehož čele stanul Vavro Šrobár. Sídlem nového úřadu se stala nejprve Žilina a v poslední den roku 1918 přesídlil do Bratislavy.

TIP: Nejen Československo: Rok 1918 výrazně proměnil tvář celé Evropy

Vojenskou moc nové ČSR posilovaly jednotky legionářů, které se postupně vracely do vlasti. Díky nim české vojsko vstoupilo 30. prosince 1918 do Košic a připojilo je k novému státu. Již o týden dříve musela maďarská vláda přistoupit na nótu dohodových mocností a akceptovat na Slovensku novou demarkační čáru, která byla vytyčena podle představ pražské vlády. Slovenska bylo do 20. ledna 1919 obsazeno československým vojskem a dostalo se pod kontrolu nově vzniklé republiky.

Dne 21. dubna 1918 se nedaleko pozic australských dělostřelců na západní frontě zřítil rudý trojplošník Fokker Dr.I. Za kniplem seděl, v době dopadu už mrtvý, Manfred von Richthofen.

Smrt největšího prvoválečného esa zasáhla celé Německo, ale zdá se, že ztrátu pocítili i dohodoví piloti, kteří respektovanému protivníkovi vystrojili pohřeb se všemi vojenskými poctami.

TIP: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války

Video zachycuje několik mužů, kteří se probírají troskami von Richthofenova letadla, někteří s úsměvem ve tváři. Kulomet, části trupu i další cenné artefakty některým poslouží jako vzácné suvenýry, které by měly dnes na dražbách cenu zlata. Po pár sekundách jsou však vidět dohodoví letci, kteří kráší se smutečními věnci či čestná stráž složená z australských vojáků. Smutné procesí se vydává na hřbitov v severofrancouzském Bertangles, kde na uložení ostatků dohlédl kněz a slavného stíhače vyprovodily na poslední cestě také čestné salvy. Video neobsahuje zvuk. 

Teprve nedávno popsaný delfínovec araguaiský (Inia geoffrensis) se liší od většiny ostatních delfínů. Obývá řeky, tedy sladkovodní prostředí, kde dává přednost poměrně samotářskému životu. Proto se vědci, kteří studují komunikaci delfínů, domnívali, že tito sladkovodní delfíni nebudou příliš výřeční a jejich jazyk nebude složitý. Opak je ale pravdou.

Američtí badatelé studovali sociální uspořádání a jazyk delfínovců araguaiských ve velké brazilské řece Tocantins a jejích přítocích. Podařilo se jim zjistit, že delfínovci jsou výrazně sociálnější, než jsme doposud předpokládali. Zároveň se ukázalo, že i jejich komunikační jazyk je mnohem složitější a pestřejší, než jsme si mysleli.

TIP: Přistiženi při činu: Vědci poprvé nahráli konverzaci dvou delfínů

Delfínovci jsou normálně velmi obezřetní a v porovnání se svými příbuznými z oceánu se mnohem více straní lidí. Vědci ale během výzkumu využili toho, že ve městě Mocajuba mají rybí trh, jehož zákazníci mají sklony krmit delfínovce rybami. Jejich štědrost obměkčila delfínovce natolik, že je vědci mohli důkladně prostudovat.

Američtí programátoři CJ Carr a Zack Zukowski jsou vývojáři umělých inteligencí. Oba kromě toho spojuje i záliba v moderní energické hudbě. Již dříve vytvořili projekt DADABOTS, který díky umělé inteligenci vytvářel hudbu různých žánrů, od skate punku až po black metal. Netají se tím, že na rozdíl od svých kolegů, kteří pronikají s umělou inteligencí spíše do klasické hudby, jako jsou Bach, Beethoven nebo Beatles, si oblíbili poněkud extrémnější hudební žánry.

TIP: Umělé inteligence pronikají do umění: Chystá se první aukce jejich obrazů

Jejich nejnovější projekt se jmenuje „Relentless Doppelganger“, čili „Neúnavný dvojník“. Jde o nekonečný livestream death metalu, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Tuhle hudbu ale nehrají lidé, nýbrž umělá inteligence.

Tvůrci svoji inteligenci vycvičili na hudbě kanadské skupiny Archspire, která hraje technický death metal. Každý může posoudit, do jaké míry se to umělé inteligenci daří. Carr a Zukowski tvrdí, že jejich projekt je dalším krokem k eliminaci lidí z extrémního metalu.

Nejdůležitější a nejslavnější vikingskou zbraní byla tzv. dlouhá loď neboli drakkar. Vynalezl ji neznámý vizionář někdy ve druhé polovině 8. století, když spojil to nejlepší, co tehdejší seveřané o budování plavidel věděli, a zmíněnou znalost ještě značně vylepšil. Popustíme-li uzdu fantazii, můžeme si představit některého z legendárních dánských králů, jak k sobě povolává mistra loďaře se slovy: „Postav mi loď rychlou jako vítr a obratnou jako úhoř, která unese tolik mužů, co skála. Ať proklouzne každým potokem, ale přitom mě bezpečně přenese přes rozbouřené moře.“

Předchozí část: Zlatý věk Vikingů: Poháněla seveřany touha po zlatě, nebo šlo o demonstraci síly?

Je možné, že podobný úkol znamenal pro neznámého stavitele roky pokusů a frustrujících omylů – stejně tak si ovšem mohl jedinečnou podobu plavidla vysnít přes noc. Pravdu neznáme a nikdy znát nebudeme: Jisté je pouze to, že Dánové dokázali loď postavit přesně podle zmíněného přání. 

Svět do té doby nic podobného neviděl. Námořní velmoci Středomoří používaly galéry, štíhlá plavidla poháněná desítkami veslařů, s klounem neboli mohutným hrotem na přídi. Ve srovnání s drakkarem šlo ovšem o zoufale neohrabané „kocábky“. Dánové upřednostnili jako primární pohon vítr a síle lidských paží u vesel určili jen podpůrnou úlohu. Vyžadovalo to dobré zvládnutí principů hydrodynamiky a porozumění tomu, jak vyrobit plavidlo s mělkým ponorem tak, aby zůstávalo i s velkou plachtou stabilní. 

Skutečná revoluce však spočívala v konstrukci trupu. Zdánlivě nemožně zahnuté linie, jež jsou pro přídě drakkarů typické, vytvářeli mistři stavitelé ohýbáním mokrého dřeva nad ohněm. Na míru formované desky pak dovedně sestavovali tak, že plavidlo drželo tvar i bez vnitřní konstrukce. Zaručovalo mu to pružnost a současně pevnost, přičemž se obešlo bez kostry, která jinak přidává na váze i neohrabanosti (viz Jak postavit drakkar?)  

Na výpravě za zlatem

S novými loděmi začali Dánové plenit britské pobřeží, zatímco k tomu franskému, i když mnohem bližšímu, se zpočátku vydávali jen opatrně. Smyslem zdrženlivé strategie bylo vyslat Frankům jasnou zprávu, co se stane, pokud se pokusí o invazi do Skandinávie – a současně je zbytečně neprovokovat, aby ke skutečné konfrontaci nemuselo dojít. Daná taktika fungovala na výbornou a mezi Franky a Vikingy se odehrávaly jen zřídkavé konflikty. Tedy až do chvíle, kdy se Franská říše ocitla v roce 840 v občanské válce a námořním lupičům se otevřely dokořán dveře k jejímu bohatství, čehož také bez milosti využili. 

Vikingové však začali ve velkém kolonizovat i nové země. Úrodná pole Anglie se jako cíl přímo nabízela, nájezdníci ovšem museli počítat s odporem tamních obyvatel. Osídlování poloprázdných území bylo sice logisticky náročnější, ale také bezpečnější. Vikingové tak záhy obsadili Orkneje a Hebridy, ostrovy ležící severně od skotské pevniny, kde přežívaly zbytky keltského obyvatelstva. Podobně zabrali Faerské ostrovy, Shetlandy a Island, téměř neobydlená místa, jež ovšem v 9. a 10. století oplývala mnohem příjemnějším podnebím než dnes a kde se na zelených pláních dařilo ovcím, skotu i nenáročnému zemědělství. 

Z těchto dalekých výsep byl už jen krok ke kolonizaci Grónska. K jeho objevu přitom došlo pouhou náhodou, když námořníky mířící z Islandu do Norska smetla silná bouře a zanesla jejich lodě k neznámému pobřeží. Dobrodruh Erik Rudý pak zorganizoval výpravu asi tří tisíc kolonistů do míst, která s jistou dávkou reklamního umu pojmenoval „Groenland“ neboli „zelená země“. Nicméně nemusel lhát příliš: Ačkoliv byl ostrov na kontinentální poměry stále relativně chladný, zažíval velmi příznivé období klimatického oteplení, jež okolo roku 1000 zasáhlo většinu severní Evropy a vydrželo zhruba tři staletí. Vikingové tedy mohli v Grónsku založit řadu osad a začít obchodovat s kůžemi i mrožími kly s původní domovinou.  

Sbohem, Ameriko

Vikingské výpravy se v důsledku této západní kolonizace stále prodlužovaly. Bezpečná přístaviště a vesnice, kde bylo možné doplnit zásoby, značně rozšířily dosah doplutí lodí seveřanů. Erikův syn Leif Eriksson se vydal ještě dál na západ a objevil Vinland neboli „zemi vína“ – dnešní kanadský ostrov Newfoundland. Odtud pak zbýval už jen kousek k založení osad na pevnině, kterou dnes známe jako Nový Brunšvik. 

Vědci dlouho předpokládali, že zmínky o Vinlandu v ságách představují pouhé bajky – až do chvíle, kdy byla v roce 1960 na Newfoundlandu nalezena někdejší vikingská osada. Další se tam podařilo odhalit před čtyřmi lety a jiné možná na objev stále čekají. Zdejší osídlení však mělo pouze krátké trvání a šlo nejspíš o dočasné tábory, kde objevitelé přečkávali zimu, aby se na jaře mohli vrátit domů. Vikingy zajímaly hlavně přírodní zdroje, zejména dřevo, kterého se v Grónsku nedostávalo, přičemž hrálo kritickou roli při údržbě lodí i stavbě domů. 

Založit stálé osady a obchodní trasy se seveřanům v Americe nikdy nepodařilo. Na vině byla nejen značná vzdálenost a nebezpečné vody Atlantiku, ale také konflikty s indiány, z nichž Vikingové v mnohonásobné menšině obvykle nevyvázli se zdravou kůží. Poslední výprava zamířila zpátky do původní domoviny v roce 1009 a další už nikdy nedorazila. Na „znovuobjevení“ Evropany si tak kontinent počkal až do roku 1492, kdy k jeho pobřeží připlul Kryštof Kolumbus.

Hravost a soutěživost jsou člověku vlastní odedávna a lze tedy říci, že sport je starý jako lidstvo samo. Vždyť už roku 776 př. n. l. se v Olympii konaly první olympijské hry, jež byly svátkem míru, umění a především sportu. O klidu se však nedalo mluvit v rámci Rakousko-Uherska, kdev době obnovy olympijských her nevraživost mezi českým a německým obyvatelstvem.

Znovu do dresů

V roce 1892 vystoupil na pařížské Sorboně jistý Pierre Coubertin s návrhem na znovuvzkříšení olympijských her. Ještě sice neuspěl, ale o dva roky později jeho projekt účastníci olympijského kongresu schválili.

Mezi dvanácti členy prvního Mezinárodního olympijského výboru se ocitl i český gymnaziální profesor Jiří Guth (Guth-Jarkovský), který se s Coubertinem seznámil na počátku 90. let v Paříži, kde sbíral materiál o nových přístupech k tělesné výchově pro rakouské ministerstvo školství. Oba pedagogové se stali přáteli a dopisovali si. Coubertin chtěl pro MOV získat hned od počátku co nejvíce členů, nominoval proto i Jiřího Gutha jako zástupce Čechů, ačkoliv ti neměli vlastní státní útvar, což později přineslo vážné politické komplikace. 

Prvních novodobých her v Aténách (1896) se ještě Češi nestihli zúčastnit, neboť Sokol, největší tělovýchovná organizace, která by mohla vyslat své nejlepší členy, aby reprezentovali národ, se odmítla zúčastnit her, na nichž sport „stává se pouhým řemeslem, při němž jde především o ceny skvostné a championáty bez jakékoliv vnitřní mravní pohnutky!“

Nicméně zásluhou Jiřího Gutha byl ustaven Český olympijský výbor a na druhé hry už se do Paříže vypravilo pět českých sportovců. František Janda-Suk obsadil v hodu diskem druhé místo a jako první český sportovec stanul na olympijských stupních vítězů. Dalších her v Saint Louis v USA se Češi nezúčastnili, zato v roce 1908 v Londýně poprvé nastoupilo 19 Čechů pod vlastní vlajkou. Úspěchu dobyli šermíři – Vilém Goppold z Lobsdorfu v šermu šavlí jednotlivců a družstvo šavlistů vybojovali bronzové medaile. 

Němci se nevzdávají

České olympioniky však nepřestávaly ohrožovat útoky Němců na českou autonomii v rámci olympijského hnutí. Češi nemají autonomii ani v rámci monarchie, jak by pak bylo možné, aby nadále soutěžili na mezinárodních závodech pod vlastní vlajkou! Na hrách v roce 1912 ve Stockholmu sice žádný z padesáti Čechů medaili nezískal, ale alespoň tu s podporou Coubertina a organizačního výboru obhájili svou samostatnost. Při slavnostním nástupu sice pochodovali za Rakouskem a s označením Autriche – Tcheques, ale s vlastní českou vlajkou.

TIP: Sokolové všech zemí, sleťte se: Zimní sletové hry roku 1937

Nakonec bylo na kongresu v roce 1914 rozhodnuto, že Češi nejsou samostatný olympijský národ a mohou se účastnit olympiády pouze jakou členové rakouské výpravy. Příští olympijské hry se měly konat v Berlíně, ale vypuknutí první světové války tomu zabránilo.  V roce 1916 byl pak z rozhodnutí místodržitele Český olympijský výbor zrušen. Další rozvoj českého olympismu a sportu vůbec nastal po vzniku samostatného Československa. 

Kyslík je druhým nejvíce zastoupeným plynem atmosféry naší planety. Jeho procentuální podíl činí necelých 21 % a jeho role v udržení života na zemi v podobě, jak jej známe dnes, je nepopiratelná. Kyslík dýchají nejen lidé, ale i zvířata, houby, a dokonce i rostliny a většina bakterií. Samozřejmě i dnes se na Zemi vyskytují organismy, které se bez kyslíku obejdou úplně, pokud by však zmizel z atmosféry, naprostá většina všeho živého by zahynula.

Před miliony let

Země je stará přibližně 4,6 miliardy let a vznik prvních forem života předpokládají vědci poměrně záhy po jejím zformování – asi před 4 miliardami let. Život jako takový však poměrně po dlouhou dobu přetrvával ve svých nejprimitivnějších formách. Důvodem tohoto stavu bylo i nehostinné složení atmosféry, která v tu dobu obsahovala jen zlomek dnešní koncentrace kyslíku. Dokonce ještě před „pouhou“ miliardou let dosahoval obsah kyslíku nejspíš jen 0,1 % současných hodnot. Kde se tedy kyslík v atmosféře vzal?

Každé léto si můžete ve zprávách přečíst o zamoření rybníků a nádrží přemnoženými sinicemi. Tyto obtížné mikroorganismy vytvářejí toxiny a znemožňují koupání na řadě míst. Právě „vodnímu květu“ však vděčíme za vznik kyslíkové atmosféry. Sinice, latinsky zvané Cyanobacteria (ano, opravdu se jedná de facto o fotosyntetizující bakterie) patří mezi jedny z nejstarších organismů na Zemi.

Konkurenční boj o kyslík

Zprvu nebyly sinice příliš rozšířené a kyslík byl v podstatě pouze jejich odpadním produktem. Na počátku se kyslík vyskytoval omezeně v takzvaných kyslíkových oázách v oceánech. Je třeba zdůraznit, že praorganismy nebyly na jeho přítomnost adaptovány a na většinu z nich působil toxicky – asi jako dezinfekce. Jeho masivnějšímu rozšíření bránila také aktivita podmořských vulkánů, které jej spotřebovávaly na oxidaci svých produktů. 

Až s postupným ustáváním vulkanické aktivity došlo k masivnějšímu rozšíření sinic. Zelená masa pozvolně zaplavila oceány a nadprodukcí kyslíku likvidovala své konkurenty, pro něž byly tyto koncentrace toxické. V té době ještě neexistovaly na Zemi ve větším množství organismy, které by potřebovaly kyslík dýchat. Záplava atmosféry kyslíkem však měla ještě jeden vedlejší efekt, který měl zásadní vliv na rozvoj života.

Před vytvořením kyslíkové atmosféry byl povrch planety nemilosrdně spalován ultrafialovými slunečními paprsky, které činily rozvoj života na povrchu takřka nemožným. Díky přítomnosti kyslíku však došlo k vytvoření ozonové vrstvy, která se stala účinným UV filtrem chránícím nerušený rozmach života na planetě. Následnou evoluci rozličných forem života adaptovaných na kyslík, zakončenou lidmi samotnými, již znáte.

Víš, co dýcháš?

Lidé si dlouho přítomnost kyslíku v atmosféře neuvědomovali. Nezbytnost dýchání a nepostradatelnost vzduchu byly známy samozřejmě odpradávna. Pouze od sebe lidé nerozlišovali vzduch, kyslík a jiné plyny. Až Leonardo da Vinci vypozoroval, že jedna ze složek vzduchu podporuje hoření a poprvé kyslík samostatně popsal švédský chemik Carl Wilhelm Scheele, který jej nazval „ohnivý vzduch“. Francouz Antoine Lavoisier pak poprvé použil název „oxygen“ pro složku vzduchu nezbytnou k dýchání a hoření.

Hladina kyslíku v atmosféře se v průběhu věků samozřejmě měnila. Roli producentů kyslíku převzaly kromě sinic také vyšší rostliny a jeho spotřeba kolísala v závislosti na mnoha různých faktorech. Proto nepřekvapí, že v minulosti byl podíl kyslíku v atmosféře mnohem větší, až 30 %. Není však bez zajímavosti, že jeho koncentrace v historii Země klesala i na mnohem nižší hladiny.

Podle výpočtů z analýz hornin vychází ještě před asi 200 miliony let (tedy někdy v období jury) jeho koncentrace na pouhých 10 až 15 %. Pak jeho podíl postupně narůstal a dnešních hodnot dosáhl v období před asi 40 miliony let. Právě v tuto dobu také docházelo k masivnímu rozvoji savců, jejichž teplokrevná těla mají na koncentraci kyslíku daleko větší nároky než plazi.

Planý poplach

V poslední době se čím dál tím víc množí alarmující zprávy o tom, že kyslík v atmosféře ubývá. Realita je taková, že skutečně jsou na Zemi místa, kde je kyslíku nedostatek. Jedná se však zejména o vodní prostředí, typicky části moří a oceánů. Rozpustnost kyslíku ve vodě je totiž nepřímo úměrná její teplotě. Nadměrně ohřívané lokality, typicky při pobřeží v subtropech a tropech, pak trpí kritickým nedostatkem kyslíku. Také místa s výraznou mírou znečištění se vyznačují vysokou spotřebou kyslíku, který je využit na rozklad organických látek – obvykle se jedná o ústí velkých znečištěných řek.

V takových oblastech nemohou žít ryby ani celá řada dalších mořských živočichů, z ekologického hlediska se proto jedná o zásadní problém. Nedostatek kyslíku v těchto místech je však pouze relativní, zásadní problém je v jeho distribuci, nikoli v jeho celkovém nedostatku.

Množství kyslíku na Zemi však opravdu mírně pokleslo. Celkový pokles od doby, kdy lidstvo začalo ve velkém spalovat fosilní paliva, tedy od začátku průmyslové revoluce, je však pouhých 0,095 %. Tento pokles je natolik nepatrný, že na lidský organismus má pramalý vliv. Srovnatelný pokles zažijete, pokud se posunete v nadmořské výšce asi o 100 m výše. 

Navzdory bezohlednosti

Současná lidská civilizace spotřebovává více kyslíku, než kolik se jej stačí doplňovat přirozenými cestami do atmosféry. Zatímco člověk sám o sobě spotřebuje asi 0,8 kg kyslíku za den, dálkový let proudového letadla jej spotřebuje několik tun, nemluvě o uhelných elektrárnách a dalších spalovacích provozech. Celosvětová společnost ročně spotřebuje souhrnně asi tolik fosilních paliv, kolik se jich stihlo uložit za milion let.

Oproti přirozeným procesům je to značná rychlost a měřitelným způsobem se to projevilo především nárůstem oxidu uhličitého v zemské atmosféře. Dlužno však říci, že celkovým složením atmosféry toto masivní spalování příliš nezahýbalo. Plynný obal planety má totiž vskutku gigantické rezervy, a i kdyby lidé spálili všechna fosilní paliva a k tomu vykáceli a spálili lesy, ani tak by obsah kyslíku v atmosféře nepoklesl o více než pár procent.

Jak kyslík doplnit?

Domníváte se, že za udržování kyslíku v atmosféře vděčíme tropickým deštným lesům? Vždyť amazonské pralesy jsou přece vzletně nazývány „plíce planety“! Jedná se však pouze o hluboce zakořeněný mýtus. Ekosystém pralesa sice masivně produkuje kyslík, stejně tak masivně jej ale spotřebovává. Kupříkladu rostoucí strom v pralese pohltí velké množství oxidu uhličitého a vytvoří tomu úměrné množství kyslíku. Jakmile však odumře a spadne, veškerá jeho biomasa je rychle rozložena a vytvořený kyslík je urychleně opětovně spotřebován.

Aby na zemi kyslíku začalo přibývat, musela by jeho produkce převládnout nad spotřebou. V praxi to znamená, že rostlina, která během svého života vyprodukovala kyslík, by se nesměla rozložit, ale „zakonzervovat“ bez přístupu vzduchu. Takové procesy jsou známé, podobným způsobem vznikalo uhlí či ropa. I dnes se tak děje kupříkladu na rašeliništích či v hlubokomořských močálech. Pouze měřítko, ve kterém k těmto procesům dochází, by muselo být mnohanásobně větší.

Dostatek pro všechny

V současné době za doplňování kyslíku do atmosféry vděčíme zejména mořskému fytoplanktonu, především opět sinicím. Jeho zásoba v atmosféře je nicméně natolik výrazná, že pokud by z planety vymizel veškerý život, trvalo by ještě asi 15 milionů let, než by se většinově spotřeboval k postupné oxidaci plynů a hornin.

I kdyby však hladina kyslíku poklesla v průběhu času pod úroveň 19,5 %, rozhodně by nenastalo masové vymírání civilizací na výškovou nemoc. I dnes známe etnické skupiny, jejichž příslušníci žijí ve vysokých polohách po mnoho generací. Jedná se o andské indiány, obyvatele Tibetu či Etiopany. U všech těchto obyvatel horských poloh došlo rozličnými mechanismy k postupné adaptaci organismu na nedostatek kyslíku (nárůst hemoglobinu, úprava viskozity krve, změny plicní tkáně a podobně). Pokud by tedy ke změně nedošlo skokově, pravděpodobně by ji dnešní lidé, ani jejich potomci vůbec nezaznamenali. 

Vznik vesmíru před 13,7 miliardami let byl divoký. Ve velmi krátké době se vesmír z jediného bodu, singularity, rozepnul do obrovských rozměrů. Na počátku se toho dělo tolik, že během pouhých dvaceti minut po vzniku vesmíru bylo například rozhodnuto o jeho chemickém složení. Prvky, které se nevytvořily do té doby, musely pak pracně vznikat v nitrech hvězd. 

Materiál raného vesmíru byl velmi horký. Důležitou roli zřejmě hrály všechny interakce, tedy i elektromagnetická, a horké plazma také podléhalo četným lokálním nestabilitám. Někteří vědci se domnívají, že za takových teplot a tlaků postačily pouhé lokální odchylky k tomu, aby se samovolně z náhodného zhustku vytvořila černá díra (tedy materiál byl místně stlačen na hranici samovolného a nezastavitelného gravitačního kolapsu). 

TIP: Jak vznikají černé díry: Dokážeme vyluštit záhadu temných žroutů?

Vědci očekávají, že takových černých děr by mohlo vzniknout velké množství, přičemž každá z nich by měla hmotnost zhruba stejnou, jako je hmotnost Měsíce, a rozměr asi milimetr. Někteří kosmologové dokonce tvrdí, že primordinální černé díry by mohly být důležitou součástí temné hmoty. Bohužel, prozatím všechny pokusy o detekci primordinálních černých děr selhaly.  

Chorvatská kuchyně je neodmyslitelně spjata především s mořskými plody. Chorvatští restauratéři z jižního povodí Neretvy se však rozhodli dokázat, že si u nich mohou přijít na své i gurmáni, kteří plody moře zrovna nemusejí. Pochoutky ze zdejší řeky totiž prý hravě strčí do kapsy i tepelně upravené mořské zázraky. Turisty mají přitom nalákat především perfektně připravené žáby. 

Jako kuřecí

Delta Neretvy se od ostatní chorvatské krajiny v mnohém liší. Tvoří ji nepravidelně se střídající pole a sady, mezi nimiž probleskuje voda říčních ramen. Ve 2. století př. n. l. tu Římané založili významné město Narona, jehož pozůstatky lze obdivovat dodnes. Velmi úrodná půda a skvělé klimatické podmínky se zasloužily o to, že je region největším chorvatským producentem ovoce a zeleniny.

V neposlední řadě se pak bahnité oblasti staly také rájem žab. Receptů na zpracování masa drobných obojživelníků přitom existuje nepřeberné množství. Průvodce Martin Baška k tomu uvádí: „Pro nás představují žáby velkou pochoutku. Turisté se sice někdy bojí, že bude jídlo chutnat po rybině, ale hned po prvním soustu zjistí, že jsou žáby mnohem lepší než třeba kuře.“ Stejně jako kuřecí je přitom i žabí maso plné proteinů a minerálů.

Žabí guláš a nugetky

Největší oblibě se dnes těší žáby připravené na způsob kuřecích nugetek, obalované a smažené ve strouhance. Takto upravené maso se pak jí rukama – můžete tedy lehce odstranit kosti a vychutnat si křehký, lahodný a zdravý obsah. Na jednu porci je podle apetitu potřeba šest až dvanáct kousků, ovšem nachytat místní zelenohnědé skokany není vůbec snadné. Zdejší profesionální lovci si musí vystačit s holýma rukama, a k lovu žab proto používají malý trik – chytají většinou v noci, kdy žáby z loďky oslepí svítilnami, a pak už je prostě sbírají jako hrušky ze stromu.

TIP: Ochutnejte kyrgyzský kumys: Alkoholem kořeněný kefír z kobylího mléka

K oblíbeným pochutinám patří rovněž speciální guláš zvaný brodet. Jde o dušenou směs úhořího a žabího masa s rajčatovou omáčkou a pálivou paprikou, přičemž se tato pikantní a lehce stravitelná lahůdka nejčastěji servíruje s polentou, tedy kukuřičnou kaší. 

V severním Mexiku a na jihozápadě USA žije pouštní ropucha coloradská (Incilius alvarius), která disponuje pozoruhodnou obranou před dravci. Její hladká kůže je plná slizu, který má mimořádně silné halucinogenní účinky.

Obsahuje směs psychedelických a jedovatých látek, jako je například 5-MeO-DMT nebo bufotenin. 5-MeO-DMT je přitom psychedelická látka ze skupiny triptaminů, s účinky až pětkrát silnějšími než proslulý halucinogen DMT (dimethyltryptamin). Ten je mimo jiné i hlavní psychedelickou složkou pralesní halucinogenní směsi známé jako ayahuasca.

Účinky, autentické výpovědi a zážitky s halucinogenním ropuším sekretem popisuje i český dokumentární film scénáristy a režiséra Filipa Záruby: Bufo Alvarius – The Underground Secret.

Žába se nelíže, žába se kouří

Vědci nedávno zjistili, že halucinogenní sliz této ropuchy je výjimečně účinný nejen proti predátorům, ale také proti nepříjemným depresím a úzkostem. Když se sliz ropuchy coloradské usuší a vykouří, přivodí konzumetovi krátký psychedelický zážitek a také na další dobu ovlivní jeho psychiku.

TIP: Amazonský psychedelický koktejl pomáhá v léčbě extrémních depresí

Zní to trochu bizarně, ale experimenty se 42 dobrovolníky potvrdily, že vykouření slizu ropuchy představuje velice rychlou a extrémně účinnou léčbu akutního stavu hluboké deprese. Tento příznivý účinek ropušího slizu přetrvává až 4 týdny. Mechanismus působení halucinogenů proti depresím zatím není známý, ale objevuje se u celé řady podobných látek. Vědci se ho teď chystají pořádně prozkoumat.