Když se v  roce 1896 vrátil do Čech z USA čtyřiatřicetiletý inženýr Emil Kolben, nikdo netušil, že do českého podnikatelského prostředí vstupuje zásadní osobnost. Ve své práci využil bohatých zkušeností, které nabyl ve firmě Edison Machine Co., a to nejprve jako Edisonův asistent, později jako ředitel technických kanceláří a laboratoří. Kolben se podílel na vývoji elektrických motorů a dynam a jedním z výsledků jeho práce se stal tramvajový motor. Další zkušenosti získal ve Švýcarsku, kde v roce 1892 nastoupil jako šéfkonstruktér firmy Oerlikon, jež vyráběla vícefázové generátory. 

Mistr v akci

Po příchodu do Prahy založil Kolben vlastní elektrotechnickou továrnu. Během tří let se počet jejích zaměstnanců zvýšil z původních 25 na 400. Zpočátku dodávala především motory, generátory a jeřábové pohony. V roce 1898 se firma Kolben a spol. změnila na akciovou společnost a přijala nový název Elektrotechnická akciová společnost. Její součástí se stala modelárna, slévárna, kovárna a elektrárna.

V roce 1900 vyjela z továrny první lokomotiva, později firma zhotovila zařízení elektrárny v Holešovicích a na Světové výstavě v Paříži získala zlatou medaili za tisící alternátor. V roce 1901 zahájila výrobu parních válců a turbín a rok poté zhotovila pro londýnskou elektrárnu dva alternátory o průměru 7 metrů. V roce 1907 začala Kolbenova Elektrotechnická akciová společnost společně s Ringhofferovou strojírnou budovat automobilku Praga. 

Expanze podniku před první světovou válkou byla obdivuhodná: do roku 1910 dodal kolem 10 000 elektrických strojů a zařízení pro 70 velkých elektráren včetně rozvoden, a to nejen v Evropě, ale dokonce až v Austrálii. 

Zrodila se ČKD

Rozmach společnosti pokračoval i po první světové válce. Roku 1921 se spojila s První Českomoravskou továrnou na stroje v Praze a přejmenovala se na Českomoravská-Kolben. V roce 1923 vypracovala projekt tepelné elektrárny v Ervěnicích, poté začala pracovat na projektu elektrizace železnic a vyrábět první elektrické lokomotivy. Následně došlo k další fúzi.

TIP: Baťovský zázrak: Jak dostal Jan Antonín Baťa firmu na vrchol?

V roce 1927 vznikla spojením s Akciovou společností Strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol., Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD) a Emil Kolben se stal jejím generálním ředitelem.

V době největšího rozmachu měl podnik 12 000 zaměstnanců a jeho produkce skutečně naplňovala podnikové heslo „Vyrábíme vše, od špendlíku po lokomotivu“. V roce 1930 zahájil dokonce výrobu letadel a měl významný podíl na elektrifikaci Slovenska. ČKD začala dodávat také tanky a v roce 1936 vyjel z jejích bran první trolejbus pro Prahu.

Prvenství ve vynálezu raket – bambusových „trubek“ poháněných střelným prachem a stabilizovaných šípovým způsobem díky upevněné tyči – náleží bezpochyby Číňanům, od nichž se učili i mongolští válečníci. Na území Asie také došlo k prvnímu válečnému použití těchto střel, ať už jednotlivě, nebo z provizorních „raketometů“ v podobě dřevěných stojanů či košů.

Carské experimenty 

V Rusku se rakety již za imperátora Petra I. používaly jako signální a v menší míře jako bojový prostředek. Pokročilé reaktivní střely se však v ruské armádě objevily až na počátku 19. století po vzoru západních armád. Zatímco úloha raket se v Evropě většinou omezovala na signální použití, Rusové použili reaktivní střely v bojích s Turky a kavkazskými Čečenci a Inguši. Ve vývoji dále pokračovali a zásluhou generála Konstantinova byl do Petrohradu z Moskvy přesunutý raketový výzkum. Tam se soustředil vývoj i výroba těchto nových zbraní až do poslední třetiny 19. století.

Carská armáda rakety použila i v krymské válce (1853–1856), kdy jich při obraně Sevastopolu Rusové vypálili na nepřítele asi 5 000, úspěšně je nasadila i za rusko-turecké války v letech 1877–1878. Potom však zájem armády o rakety ochaboval, až došlo k jejich úplnému vyřazení z výzbroje. Důvod spočíval v prudkém rozvoji dělostřelectva v posledních desetiletích 19. století. Moderní kanony totiž rakety překonávaly ve všech ohledech – přesnosti, dostřelu a hmotnosti explozivní střely.

Válečné testy, stalinské čistky 

Teprve ve 20. letech, po doznění občanské války, se v Sovětském svazu znovu začíná s vývojem raket. Koncem 30. let však již SSSR stál na čele světového vývoje reaktivní techniky. U zrodu salvových raketometů stálo trochu paradoxně rudé letectvo. Jeho technická správa totiž prozíravě rozpoznala potenciál překvapivých hromadných útoků na plošné pozemní cíle i letadla (při salvovém odpalu tolik nevadila nepřesnost střel) a zahájila jejich vývoj. V roce 1933 za tím účelem vznikl Reaktivní vědeckovýzkumný ústav.

V prvé řadě vyvstala nutnost vyvinout účinnou prachovou slož, která zajistí vyšší rychlost a přesnost raket. Teprve když prošla zkouškami směs NGV, dalo se přikročit ke konstrukčním pracím na leteckých raketách. Jejich vývoj úspěšně skončil v roce 1937 a sovětské letectvo mohlo své stíhačky Polikarpov I-15 a I-16 vybavit střelami RS 82 i účinnějšími RS 132 (číslo označovalo ráži v mm). Kromě letectva se rovněž velení dělostřelectva rozhodlo zadat vývoj mobilních salvových raketometů. Ten probíhal od roku 1937 v Reaktivním vědeckovýzkumném ústavu, který se kvůli přísnému utajení záhy přejmenoval na Vědeckovýzkumný ústav č. 3.

Tam na jejich konstrukci pracovali inženýři Georgij Langemak a Ivan Klejmenov, kteří konstrukci zdárně dokončili a následně obdrželi vysoké odměny a nejvyšší státní vyznamenání. V lednu 1938 však byli oba zatčeni a vzápětí popraveni. Za vším stál ing. Andrej Kostikov, spolupracovník NKVD, který připravil falešné obvinění obou otců kaťuší ze špionáže ve prospěch Německa. Ten si také vzápětí přivlastnil jejich úspěchy a za „vynález“ raket získal nejvyšší státní vyznamenání. Sám však v roce 1944 skončil v gulagu kvůli neúspěchu při vývoji reaktivní stíhačky. 

Promarněná premiéra

Samotný vývoj raketometu vyvrcholil na počátku roku 1939. Pro novou střelu označenou M-13 vzniklo vypouštěcí zařízení s 16 kolejnicovými rampami umístěné na podvozku nákladního automobilu ZiS-6. Zbraň prošla řadou zkoušek a počátkem roku 1940 rozhodlo velení armády o zavedení raketometů do výzbroje. Nejprve, v lednu 1941, začala výroba raket M-13 ve Voroněži. Samotný vrhač střel se pod označením BM-13-16 („bojevaja mašina“ k vypouštění raket M-13 se 16násobným vedením) začal rozbíhat od poloviny června 1941. Z prvních vyrobených raketometů velení urychleně zformovalo oddíl pod velením kapitána Fjodorova.

Pokračování: Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša (2)

Jeho jednotka se sedmi vozidly byla pod tlakem hrozivé situace na frontě nasazena proti shromaždišti německých vojsk na železniční stanici Orša. Celkem 112 raket, které Rusové na nádraží obsazené nepřítelem vypálili, sice způsobilo značné škody a ztráty na životech, Němce se však zastavit nepodařilo a Fjodorovův oddíl se záhy dostal do obklíčení. Rusové nakonec svá vozidla museli zničit výbušninami a většina obsluh včetně velitele zahynula. Sověti tak promarnili efekt z nasazení nové techniky, kterou nepoužili v dostatečném počtu a na správném místě. Avšak údaje o datu a místě úvodního použití kaťuší se liší a starší prameny ho datují až do poloviny srpna 1941.

Poslední dobou slýcháme ze světa strašné zvěsti o plastovém odpadu v oceánu. Tento nepříjemný problém se ale netýká jenom exotických dálek. S plasty v oceánu již intenzivně bojují i v mořích Evropské unie. Jeden odporný ostrov z plastu se v dnešní době pravidelně tvoří mezi ostrovy Korsika a Elba ve Středozemním moři.

Ostrovy v severozápadním Středomoří, které důvěrně znal Napoleon, jsou obtékány mořskými proudy. Ty sem v posledních letech přinášejí značná množství plastového odpadu, především z pobřeží západní Itálie, kde o takový odpad není nouze. Mezi Korsikou a Elbou se kvůli tomu vytváří plastový ostrov o průměru desítek kilometrů. Když fouká vítr, tak je situace ještě horší. Severovýchodní vítr, který tu často vane v létě, může poslat záplavu plastu na pobřeží Korsiky.

TIP: Znepokojivé znečištění: V roce 2050 bude v oceánu více plastů než ryb

Podle odborníků je možné, že část tohoto plastového odpadu půjde ještě nějak využít. Většinu plastového ostrova ale zřejmě nebude možné recyklovat, protože by to se soudobými technologiemi bylo příliš nákladné. Plast se tedy mezi Korsikou a Elbou bude hromadit i nadále, i když by ho teď mohlo být méně kvůli novým opatřením Evropské unie.

Když jsou vojáci zraněni v boji nebo v podobných stituacích, o jejich životě či smrti často rozhoduje čas. Americký Pentagon se proto snaží vyvinout technologie, které zajistí co nejrychlejší ošetření zraněného ve zcela polních podmínkách. Nedávno udělil americkým University of Pittsburgh School of Medicine (UPMC) a Carnegie Mellon University (CMU) kontrakt ve výši 7,2 milionu dolarů (asi 167 milionů Kč) na vývoj autonomního záchranáře v podobě batohu.

Technologie nese název TRACIR, podle anglického „TRAuma Care In a Rucksack“. Bude spoléhat na pokročilé senzory, robotiku a umělou inteligenci, díky nimž dokáže okamžitě a prakticky bez cizí pomoci léčit raněné, včetně podávání léků a trasfuzí. Hlavním úkolem TRACIRu bude zkrátit čas potřebný k zahájení léčby v terénu už jen pouze na dobu, než se zraněný dostane k tomuto záchranáři v batohu.

TIP: Lékařská péče budoucnosti? Autonomní pojízdné kliniky s umělou inteligencí

Podle týmu odborníků, kteří budou na vývoji tohoto podivuhodného zařízení pracovat, ještě není úplně jasné, jak by vlastně TRACIR měl přesně vypadat. Zřejmě bude mít podobu batohu, snad s nafukovací vestou či podobným zařízením. Buď bude fungovat prakticky bez lidské účasti, nebo jen s minimálními lidskými zásahy. TRACIR nebudou využívat jen vojáci, ale i záchranáři v nepřístupných oblastech a další specialisté. Lehký a chytrý systém bude možné shazovat z vrtulníku, anebo ho přímo ke zraněnému dopraví dron. Mohl by se také stát součástí záchranného vybavení lodí a letadel. 

Motýlice lesklá (Calopteryx splendens) patří mezi relativně velké vážky a dorůstá bezmála pěti centimetrů. Samice kladou vajíčka na vodní rostliny, někdy i na jejich ponořené části. Pro tento účel se dokážou pod vodu opakovaně ponořit a během 45 minut nakladou až 10 vajíček. Vajíčka se vyklubou po 14 dnech a protáhlé larvy žijí obvykle dva roky, než se z nich vyvine dospělec.

TIP: Svazky nezaměstnaných opeřenců - Ptačí rodičovství a homosexualita

Samci obvykle brání svoje teritorium, ale občas je možné vidět je ve větším množství na vodních rostlinách nebo na plujících předmětech. V období námluv se snaží upoutat pozornost samiček vzdušným tancem.

Při dlouhodobých výpravách do vesmíru budou jednou z klíčových věcí potraviny. A rozhodně by bylo příjemné mít alespoň jednou za čas možnost dát si něco čerstvého. V NASA na tom pracují, o čemž svědčí i jejich nový experiment Veg-PONDS 02 na Mezinárodní vesmírné stanici.

Podle představitelů NASA tento experiment zahrnuje pěstování již osvědčené vesmírné plodiny, římského salátu. V budoucnu by ale chtěli ve vesmíru pěstovat více zajímavých plodin, jako třeba rajčata. Při vesmírných cestách se takové živiny a vitamíny budou jistě hodit.

Farmaření ve vesmíru s PONDS

Experiment Veg-PONDS 02 testuje novou technologii pěstování plodin ve vesmíru. Semena římského salátu jsou v tomto experimentu umístěna ve 12 takzvaných pasivních orbitálních živinových systémech (PONDS, podle anglického „passive orbital nutrient delivery system“). S touto technologií mají pěstované plodiny k dispozici více vody, a rovněž i více prostoru pro kořeny. PONDS také pro vesmírné farmaření spotřebují méně cenné energie.

TIP: Další sklizeň ve vesmíru: Astronauti si na ISS vypěstovali vlastní zeleninu

Po ukončení experimentu se polovina systémů PONDS vrátí zpátky na Zemi kvůli detailním analýzám, na palubě nákladní lodi Dragon společnosti SpaceX. Tvůrci PONDS podle výsledků analýz zařízení doladí tak, aby v něm bylo možné pěstovat i další plodiny, než jen římský salát, jako třeba právě rajčata. 

V posledních desetiletích se objevují alarmující zprávy o kvalitě spermatu u mužů žijících ve vyspělých zemích. Za hlavní problém bývá označován zejména nízký (a snižující se) počet spermií. Možných příčin je mnoho - od mobilních telefonů v předních kapsách u kalhot, tedy v blízkosti mužských reprodukčních orgánů, přes hormony ve vodě a environmentální toxiny až po špatnou stravu z fast foodů a fyziologické změny v lidském těle. Stále ale není úplně jasné, co hraje v úpadku kvality spermií lidských samců hlavní roli.

Kondici spermií švýcarských mužů se nedávno pokusili prověřit také švýcarští vědci ve spolupráci s úřady a armádou. Uskutečnili první celonárodní výzkum kvality spermatu, který zahrnoval 2 523 mužů mezi 18 a 22 lety. Badatelé se přitom zaměřili na tři významné ukazatele kvality spermatu – počet spermií, jejich pohyblivost, a také jejich tvar. Výsledky Švýcary rozhodně nepotěšily.

TIP: Rozsáhlý výzkum potvrzuje: Mužům z vyspělých zemí kvapem ubývají spermie

Ukázalo se, že kvalita spermatu Švýcarů patří k těm nejhorším v Evropě. Když se sečtou všechna kritéria dohromady, jen 38 procent mladých mužů ve Švýcarsku má takové sperma, že by vyhovělo kritériím Světové zdravotnické organizace jako zdravé, vhodné k oplození. Studie neidentifikovala rozdíly v kvalitě spermií mezi různými geografickými regiony Švýcarska a rozdílné nejsou ani výsledky u mužů z venkova a z velkých měst.

Odborníkům není jasné, proč právě ve Švýcarsku je to se spermatem tak zlé. Obávají se, že by to mohlo souviset s rakovinou varlat, která je opět z nepříliš jasných důvodů ve Švýcarsku v porovnání s ostatními zeměmi Evropy velmi častá. Tímto onemocněním zde trpí v průměru více než 10 na 100 tisíc mužů.

Hydrologové již nyní varují, že se máme připravit na další rekordní sucho. A koho se loni dotkl zákaz napouštění bazénů či zalévání zahrad, velmi dobře ví, o čem je řeč. Naučit se nakládat se zahradní vodou hospodárně ovšem není složité: S pomocí ekologických novinek a inteligentních systémů to zvládne každý. 

Jezírko či biobazén 

Společnost Martina Panchartka se specializuje na ekologická řešení zahrad, mimo jiné na úsporné využití vody v zahradních jezírkách. Ta na pozemku nejen dobře vypadají, ale mají i řadu dalších výhod: Lze do nich chytat dešťovou vodu a využít ji k zalévání, v jejich okolí se navíc udržuje příjemná vlhkost. „Pro zálivku zahrady potřebujeme obecně zhruba patnáct kubíků na tisíc metrů čtverečních za týden. Samozřejmě je proto vítaný každý kubík, který nám přiteče a my ho dokážeme využít,“ vysvětluje Panchartek. 

Šetřit vodou ovšem může i ten, kdo si nedovede představit život bez bazénu. Alternativu tvoří koupací jezírko nebo biobazén – obě varianty fungují bez chemie a ušetří rovněž kubíky vody. „U koupacích jezírek a biobazénů pracujeme s živou vodou. Nepoužíváme tudíž žádné přípravky, jimiž bychom ji dezinfikovali. Biologicky upravenou vodu navíc nemusíme měnit. V nádrži může zůstat i několik let a lze ji pouze doplňovat,“ dodává podnikatel. 

Ze střechy na zahradu 

Další dnes již hojně využívanou zásobárnu vody představují tzv. retenční nádrže. V nich se voda získaná ze střechy dál využívá na zahradě i v domácnosti, například na praní či splachování. Chovat se ekologicky v tomto případě znamená i významně ušetřit. „Cena celé sestavy retenční nádrže se pohybuje kolem dvaceti až čtyřiceti tisíc korun, v závislosti na její velikosti. Při průměrném úhrnu srážek se investice vrátí zhruba za tři roky,“ objasňuje podnikatel ve zmíněné oblasti Petr Levinský. 

Udržet vodu na pozemku lze ovšem i díky revoluční dlažbě. Existuje totiž taková, jež propustí sto procent srážek. Díky speciálnímu materiálu tudíž tekutina nemizí v kanálu. „Dlažba je porézní a dokáže vsakovat vodu do podloží. Nejde však jen o to, že ji položíme a všechno proteče – vše se tak rovněž vrátí do ovzduší,“ vysvětluje manažer firmy prodávající zmíněná řešení Jan Hlavsa.  

Zahradník z jedniček a nul 

Do hry stále častěji vstupují také ultramoderní technologie. Novinkou na českém a slovenském trhu se stal inteligentní systém závlahy, který sám dávkuje zeleni přesně tolik vody, kolik potřebuje. Díky speciálním senzorům dostane každá rostlina potřebnou závlahu, aniž by se plýtvalo. A statistiky naznačují, že tak lze oproti normálnímu zavlažování ušetřit až 80 % životodárné tekutiny.

TIP: Konec gurmánského potěšení? Podle vědců přijdeme v dohledné době o lanýže

Není přitom pravda, že přechod na ekologické systémy vyžaduje vyšší investice. Mezi nejnovější řešení totiž patří i vychytávky za pár korun. Tzv. bodová závlaha se sice nehodí pro velké plochy, ale květiny či záhony se zeleninou obstará spolehlivě. Kapátka, mikrozavlažovače a rozvodné i připojovací hadičky, jimiž se tlakuje voda do čerpadla nebo vodovodu, pořídíte řádově za desítky korun. Vodu můžete vést třeba i z barelu, kde stačí použít kapkovací hadici. Výhodou je, že tak tekutina míří rovnou ke kořenům rostlin.  

Od léta roku 1908 přinášel český tisk z Francie početné zprávy o stále lepších výkonech prvních letců. 25. července 1909 všechny ohromil Francouz Louis Blériot, když slavně překonal úžinu La Manche mezi Francií a Anglií. Nato koncem toho roku přicestoval do Prahy jeho krajan L. J. Gaubert, aby na chuchelském závodišti před desetitisícovým davem předvedl, co nikdo z Čechů dosud neviděl. Pilot však letěl jen asi půl minuty, načež mu vysadil motor a musel nouzově přistát. České obecenstvo si muselo ještě počkat, až uzří ve vzduchu zázrak moderní techniky.

Počátky kariéry

První Čech, který létal, pardubický rodák Jan Kašpar (1883–1927), vystudoval strojní inženýrství na c. k. České vysoké škole technické v Praze. Po vojenské „prezenční“ službě navštěvoval v Německu půlroční kurs stavby automobilů. V roce 1908 pracoval v Porýní u firmy Basse & Selve a účastnil se řady automobilových závodů, jako konstruktér se snad podílel i na návrhu dílů pro Zeppelinovy vzducholodě. Již za pobytu v Německu se začal zajímat o létání, zpočátku právě především o zepelíny. Ač pocházel z movité rodiny, byly pro něj tyto vzdušné koráby cenově nedostupné, a svůj zájem proto přenesl na mnohem levnější letadla. 

V roce 1909 pracoval nějaký čas v Mladé Boleslavi v automobilce Laurin & Klement, avšak 1. července toho roku se definitivně vrátil domů do Pardubic. O pár měsíců později začal uvažovat o stavbě vlastního letadla, s nímž by se naučil létat. Stroj byl dokončen koncem února 1910, avšak nezdařil se. Skutečného létání nebyl schopen. 

Jak nádherný pták

Začátkem dubna 1910 se Jan Kašpar dočkal letadla tehdy proslaveného typu Blériot XI., které objednal ve Francii. Letoun měl tříválcový, vzduchem chlazený motor Anzani o výkonu 24 k/17,6 kW. První řízený let se inženýru Kašparovi zdařil v sobotu 16. dubna a 19. června uskutečnil v Pardubicích první veřejnou leteckou produkci. Následovaly další v českých a moravských městech. Na podzim začal létat i Kašparův bratranec Eugen Čihák.

Motor Anzani se ovšem po asi 20–25 minutách běhu začal přehřívat a ztrácel výkon. To byla značná nevýhoda, navíc Kašpar chtěl také létat s cestujícím, a na to výkon tohoto motoru nestačil. Proto se v létě 1910 pustil do stavby nového letadla, konstrukčně navazujícího na osvědčeného Blériota, avšak poněkud většího a opatřeného spolehlivějším, vodou chlazeným motorem. Volba padla na výrobek firmy Östrreichische Daimler o výkonu 65 k/48 kW. Čtyřválcový motor výrobního čísla 777 továrna dodala až 3. října, a tak k dokončení letounu došlo teprve na jaře následujícího roku. 

TIP: Životní příběh Jana Kašpara, otce české aviatiky

Nový stroj vzlétl v dubnu 1911 a v sobotu 13. května uskutečnil Jan Kašpar už dlouho zamýšlený let z Pardubic do Prahy. Pardubické Samostatné směry tehdy napsaly: „V sobotu ráno o 5 hodině 19 minutě vzlétl pan inženýr Kašpar na cvičišti, obletěl třikráte letiště ve výši 50 m, přistál hladce, aby přehlédl stroj, jehož jedno křídlo poněkud bylo nakloněno. O 6 hodině 13 minutě vzlétl naposledy, obletěl za báječného napjetí obecenstva třikráte letiště, pomalu šel výš a výše a o 6 hodině 11 minutě zaměřil směrem k Čivicům, nad kterými byl o 6 hodině 18 minutě viděn, kterak pohodlně pluje s větrem o závod. Výše 260 metrů. (…) O 7 hodině přišla zpráva, že přeletěl dávno Kolín, letěl přes město jak nádherný pták a zmizel brzo zrakům shromážděného obecenstva. (…) V 7 hodin 29 minut byl nad Národním divadlem. Pan inženýr Kašpar šťastně přistál hladce v Chuchli v 7 hodin 33 minut.“

Let dlouhý asi 120 km, které pilot překonal za hodinu a půl, tehdy představoval neoficiální rakousko-uherský dálkový rekord. Rekordman obdržel četné gratulace, mimo jiné od samého Louise Blériota z Paříže. 

Teleskopy, které slouží k pozorování téměř nepolapitelných částic neutrin, bývají postavené v extrémním prostředí, které zajistí odstínění jiných částic a rušivých vlivů. Platí to i pro nově budovaný teleskop KM3NeT nebo též Cubic Kilometre Neutrino Telescope, který vyrůstá na místě, kde byste určitě astronomickou observatoř nečekali – na dně Středozemního moře.

Neutrina jen velice neochotně a zřídka interagují s částicemi běžné hmoty. Když k tomu ale dojde v mořské vodě, objeví se záblesk Čerenkovova záření, který pak přístroje tohoto unikátního teleskopu mohou detekovat.

Teleskop KM3NeT v současnosti vyrůstá na dvou místech a nejspíš vznikne ještě třetí. Stanice u pobřeží francouzské Riviéry studuje především „místní“ neutrina, které přilétají hlavně od Slunce. Druhá stanice vyrůstá u pobřeží Sicílie a má na starost vysokoenergetická neutrina ze supernov, srážek neutronových hvězd a dalších extrémních vesmírných fenoménů.

Neutrinová observatoř na mořském dně

Teleskop KM3NeT ještě není dokončený. Až bude hotový, jeho detektory a další zařízení zaberou celkem asi 5 kilometrů krychlových Středozemního moře, na což ostatně odkazuje i název teleskopu. Stanice u francouzského a sicilského pobřeží již ale fungují s částí detektorů a sbírají data. Na rozdíl od obvyklých teleskopů KM3NeT nepozoruje oblohu, ale hledí naopak na mořské dno. Jenom neutrina totiž mohou prolétnout skrz Zemi a vletět do teleskopu „zespoda“.

TIP: Neutrinová observatoř IceCube se přidala k lovu na rychlé rádiové záblesky

KM3NeT není jedinou podobnou neutrinovou observatoří na světě. Stavba teleskopu navazuje na tři předchozí menší projekty ve Středozemním moři: ANTARES, NEMO a NESTOR. A na jižním pólu již nějakou dobu úspěšně pracuje Neutrinová observatoř IceCube. Až bude teleskop KM3NeT v plném provozu, společně s observatoří IceCube pokryjí celou oblohu a vytvoří globální virtuální neutrinovou observatoř.