Obě teorie relativity – jak původní speciální, tak pozdější obecná – jsou výjimečné zejména tím, že ve své základní podobě představují dílo jediného člověka. Ten je navíc formuloval, aniž by provedl jakýkoliv experiment, přestože vycházel z několika dřívějších pokusů, které uskutečnili jiní. Klást absurdní otázky a nalézat průlomové odpovědi – takový byl styl práce Alberta Einsteina.

Vysněná škola

Albert se narodil 14. března 1879 v německém Ulmu do rodiny židovského obchodníka Hermanna Einsteina. V dětství nic nenaznačovalo, že by měl z chlapce vyrůst velikán vědy. V roce 1894 se Einsteinovi přestěhovali do italské Pavie, ovšem bez Alberta, který měl nejdřív dokončit gymnázium v Mnichově. Nicméně militarismus německé společnosti se mladíkovi protivil natolik, že se ze školy nechal vyloučit a odešel hned. 

Celý rok si užíval bezstarostné mládí a v roce 1895 se přihlásil na polytechniku v Curychu, jež tenkrát přijímala i uchazeče bez střední školy, museli ovšem složit náročné zkoušky. A u nich Albert neuspěl. Díky rodinným známostem se dostal na střední školu ve švýcarském Aarau, kde rok usilovně dřel, aby dohnal vědomosti nezbytné pro přijetí na vysněnou polytechniku. Zkoušky nakonec zvládl bez větších potíží a v necelých osmnácti se stal řádným studentem univerzity. 

K jeho profesorům patřila i význačná osobnost fyziky 19. století, Heinrich Weber, od něhož se Albert naučil základy klasického, tradičního oboru. V pozdějších letech však Einstein projevoval nespokojenost s tím, že Weber ignoruje některé nové objevy, jež zcela popíraly tradiční pojetí fyziky. Mezi oběma muži tak vznikl konflikt, který trval léta. 

Zlomový rok

Kvůli nepříliš vřelým vztahům se svými učiteli nenašel Einstein práci jako univerzitní asistent a nakonec zakotvil na švýcarském patentovém úřadě. Pozice „technického experta třetí třídy“ nebyla právě prestižní, ale finančně mladého muže zajistila a umožnila mu soukromě bádat. Einstein se konečně naplno pustil do řešení rozporů mezi starou teorií a novými experimenty. Rozhodl se vsadit na nové myšlenky, rozpracoval je a výsledkem se stala speciální teorie relativity, kterou v roce 1905 uveřejnil v časopise Annalen der Physik. 

Do odvážného článku přitom neváhal zavrhnout vše, na čem stavěla tehdejší věda. Newtonovy zákony velmi přesně předpověděly pohyby planet a popisovaly dobře i děje na Zemi, pro Einsteina však nebyly dost elegantní. A ukázalo se, že měl pravdu: Newtonovy zákony lze použít pouze pro nízké rychlosti a slabá gravitační pole. Každopádně spolu se zmíněným článkem publikoval Einstein ve zlomovém roce 1905 ještě dva další: Jeden objasnil fotoelektrický jev a druhý se zaměřoval na problematiku atomů, jimž se mladý vědec věnoval i ve své doktorské dizertační práci. 

Dočasná teorie

Speciální teorie relativity představovala pochopitelně skutečnou revoluci ve fyzice, přestože odborná veřejnost zpočátku reagovala chladně. Einstein byl jen neznámým úředníkem a jeho články nevzbudily větší pozornost. On sám přitom věděl, že je jeho teorie přechodná a neúplná. Zahrnovala totiž pouze inerciální vztažné soustavy, a neuměla si tedy poradit se zrychlením ani s gravitací. Odtud onen přídomek „speciální“ – teorie fungovala jen ve speciální třídě (inerciálních) vztažných soustav. A Einstein toužil najít teorii obecnou, univerzálně platnou.

Začal na ní pracovat v roce 1907. V té době ještě stále neměl vysněné univerzitní místo, ačkoliv ho vědecká komunita již uznávala coby prvotřídního fyzika. Klíčová myšlenka jej údajně napadla v křesle kanceláře na patentovém úřadě: Při volném pádu člověk necítí vlastní váhu. Na první pohled triviální tvrzení přivedlo Einsteina k myšlence, že zrychlení a gravitace jsou v podstatě totéž. Pokud bychom se ocitli v uzavřeném boxu, nepoznáme, zda stojíme, nebo se pohybujeme rovnoměrně přímočaře – pocítíme pouze zrychlení (či zpomalení). A podle Einsteina mělo platit, že stejně tak nerozeznáme zrychlení od projevů gravitace. 

Nad popsaným tématem přemýšlel až do roku 1908, bohužel bez významnějšího výsledku. Proto se na čas rozhodl věnovat jiným oblastem fyziky. Konečně se také uchytil na univerzitě: Nejprve působil jako docent v Curychu, ale když mu v Praze nabídli plnou profesuru, neváhal.

Vypůjčený časoprostor

V roce 1911 se Einstein opět vrátil k problémům gravitace a začal studovat jev, který obvykle označujeme termínem „slapy“. Při těchto přírodních procesech, jež mimo jiné způsobují příliv a odliv, se projevuje dobře známá vlastnost gravitačního působení mezi dvěma tělesy – totiž že přitažlivá síla slábne s jejich rostoucí vzdáleností. I na Zemi tak působí nepatrně větší gravitace na naše nohy než na naši hlavu, která se nachází od zemského povrchu dál. Gravitace je však v tomto případě celkově natolik slabá, že popsaný rozdíl nepociťujeme a v podstatě jej nelze měřit. 

Ovšem Einsteinovi šlo o princip, nikoliv o měření. Přišel na to, že prostor a čas nejsou ploché a že určitá jejich deformace by mohla problém vyřešit. Zmíněná myšlenka byla revoluční, vědec však stále nebyl spokojen. V roce 1912 si uvědomil, že klíč spočívá ve čtyřrozměrném časoprostoru, který objevil jeho někdejší profesor Hermann Minkowski. Šlo o sjednocení času a prostoru do jedné provázané entity. Einsteinovi bylo jasné, že nelze řešit samostatně čas a samostatně prostor – je nutné řešit časoprostor. A ačkoliv neměl s Minkowským dobré vztahy, implementoval „jeho“ časoprostor do své práce, načež jej zdeformoval neboli zakřivil. 

Přímka versus křivka

Jak ovšem souvisí zakřivení časoprostoru s gravitací? A co vlastně zakřivení časoprostoru způsobuje? Příčinou je hmota. Představme si pružnou gumovou blánu, kterou zcela napneme. Pokud do jejího středu položíme těžkou železnou kuličku, blána se zakřiví. Necháme-li pak po ní kutálet menší kuličku, bude se – stejně jako v normálním prostoru – pohybovat po nejkratší možné dráze. Jenže nejkratší možnou dráhu na zakřivené bláně již netvoří přímka, ale právě křivka. 

Jestliže pošleme malou kuličku dost rychle, prolétne prohlubní kolem velké kuličky, lehce se vychýlí z původního směru a bude pokračovat dál. Bude-li její rychlost menší, původní trajektorie se zakřiví víc. A pokud nebude mít kulička dost pohybové energie, spadne na dno prohlubně k větší kolegyni. Přesně tak přitom funguje i gravitace naší planety: Má-li těleso dost energie, unikne z jejího gravitačního sevření; v opačném případě dopadne na její povrch. Einstein tak v roce 1912 učinil zásadní objev: Gravitace a zakřivení časoprostoru jsou totéž. 

Bylo ovšem nutné formulovat deformační zákon, tedy soustavu rovnic, jež by popsaly, jak hmota zakřivuje časoprostor a jak se gravitace projevuje. A navíc musely být nezávislé na volbě vztažné soustavy. 

Vysoká matematika

Jen krátce po svém objevu se Einstein vrátil do Curychu, neboť mu jeho alma mater – místní polytechnika – nabídla profesuru. Fyzik hodlal dál pracovat na teorii gravitace, neměl však vhodný matematický nástroj. V Curychu ovšem vyučoval matematiku jeho někdejší spolužák Marcel Grossmann a Einstein jej požádal o pomoc. Grossmann během krátké doby zjistil, že matematici Riemann, Ricci a Levi-Civita vymysleli již v 19. století aparát, který se dnes nazývá diferenciální geometrie. A ten mohl Einstein použít.

Oba muži se potýkali s těmi nejsložitějšími rovnicemi. Není proto divu, že postupovali velmi pomalu a dokázali najít jen jakousi předběžnou verzi zákona popisujícího, jak hmota deformuje prostor. Základní komplikace tkvěla v tom, že zákon stále závisel na některých speciálních vztažných soustavách. Navíc se problémem gravitace zabývalo několik dalších vědců, přičemž Einsteinovu tezi o zakřiveném časoprostoru nikdo nepřijal. Byla příliš revoluční.

Závody rovnic

V roce 1914 přijal Einstein profesuru v Berlíně. Výhodou bylo, že neměl žádné pedagogické povinnosti a mohl se naplno věnovat vědecké činnosti. V univerzitním městě Göttingen působil jeden z nejvýznamnějších matematiků 20. století David Hilbert. Einsteinova práce ho zaujala a od léta roku 1915 už oba muži spolupracovali. Hilbert Einsteina inspiroval a fyzik postupně objevoval chyby, jichž se při svém bádání dopustil. Prezentoval také nové verze svého zákona, které méně a méně porušovaly princip relativity. Na sklonku listopadu konečně našel skutečně významnou chybu a 25. listopadu mohl Pruské akademii věd představit svůj deformační zákon.

Ve skutečnosti nebyl Einstein první. Hilberta jeho práce upoutala natolik, že se sám pustil do hledání odpovídajících rovnic. Coby velký matematik si s nimi poradil daleko dřív, a tak svou verzi přednesl 20. listopadu na zasedání Královské akademie věd v Göttingenu. Hilbert byl ovšem slušný člověk a významný vědec, který si nepotřeboval přivlastňovat výsledky jiných. Uznal, že autorem zákona je Einstein a on sám pouze rychleji sestavil rovnice. Koneckonců, teorií gravitace se zabývali i jiní, matematicky zdatnější kolegové. Einstein „vyhrál“, protože měl správný náhled na fyziku skrývající se za zákonem. On jediný v té době připustil deformace časoprostoru. 

Objev si žádá důkaz

Zbývalo nový zákon potvrdit. Brzy po formulaci Einsteinovy deformační rovnice se objevily výpočty, jež hovořily o konkrétních jevech, které bychom měli být schopni měřit. Patřil k nim i ohyb světla při průchodu kolem hmotného tělesa. Bude-li například světlo hvězdy procházet kolem Slunce, ohne se vlivem gravitace. Stálice se tak bude na obloze jevit jinde než v době, kdy se před ní Slunce nenachází. 

Situaci však ztěžovaly dva základní problémy. Zaprvé, naše denní hvězda představuje ve vesmírném měřítku poměrně malou hmotu a gravitační ohyb není velký. Přesto měl být i s technologiemi dostupnými ve druhém desetiletí 20. století měřitelný. Druhý problém byl ovšem principiální: Slunce září na obloze mnohem jasněji než okolní hvězdy, proto také až na výjimky ve dne žádné další stálice nevidíme. V blízkosti Slunce, kde se měl ohyb projevit, byli tedy vědci prakticky bez šance na úspěch. Jako ideální řešení se tak nabízelo zatmění.

Potvrzeno, uznáno

Nejbližší zatmění Slunce se mělo odehrát 29. května 1919. Viditelné bylo z Brazílie a z Princova ostrova v Guinejském zálivu, kam se proto vypravil vědecký tým v čele s britským astrofyzikem Arthurem Eddingtonem. Nakonec se podařilo zachytit několik kvalitních snímků, které se později podrobovaly zkoumání. Část fotografických desek však byla proměřena už na místě, takže Eddington hned věděl, že drží v ruce důkaz Einsteinovy obecné teorie relativity. Výsledky zazněly 6. listopadu na jednání Královské společnosti a Královské astronomické společnosti. Einsteinův věhlas pak předčil i mnohé hvězdy showbyznysu a spousta lidí jej dodnes považuje za nejslavnějšího vědce všech dob.

Teorii relativity postupně potvrdila řada dalších, preciznějších testů. Dnes už ale víme, že obecná relativita není slučitelná s jinou velkou teorií – kvantovou fyzikou. Proto vědci neúnavně hledají rámec, jenž by obě paradigmata propojil. Sám Einstein neměl kvantovou fyziku rád, přesto se snažil na tomto tématu pracovat. Do své smrti v roce 1955 v americkém Princetonu však již žádnou další revoluci nezpůsobil. Navzdory pokrokům a teoriím, jako jsou kvantová elektrodynamika či kvantová chromodynamika, zatím nedisponujeme finální teorií popisující všechny čtyři přírodní síly. Ani sto let po zrodu obecné teorie relativity tak není fyzika uzavřena.

Norská státní hymna začíná slovy „Ano, milujeme tuto zemi, jak se zvedá vrásčitá a ošlehaná nad mořem, s tisícero domovy“. Že mohou být Norové na svoji domovinu právem pyšní, potvrzují davy turistů, přijíždějící každoročně obdivovat (nejen) tamní přírodní poklady. Severoevropský stát proslul především fjordy – úzkými zálivy, které v hornatých oblastech vykouzlily v dávných dobách svým působením ledovce.

Obr s šesti rameny

Nejdelší a nejmocnější fjord dostal jméno Sognefjord a rozkládá se v centru západního Norska, v kraji zvaném Sognog Fjordane. I protřelí cestovatelé přitom ztratí řeč, když do něj neslyšně vpluje zaoceánský parník, který se v sousedství mohutných skalních stěn promění v pouhou křehkou skořápku. V nápadně se zužujícím hlubokém koridoru přitahují pohled strmé skály, řídce porostlé borovicemi. Z rozsedlin pak vytékají stovky drobných pramínků, které občas vystřídá bíle zpěněný vodopád, a scenérii často zahalí závoj husté mlhy.

Sognefjord měří 220 km na délku a průměrně 5 km na šířku, což z něho dělá zároveň druhý největší fjord světa. Vybíhá z něj šest hlavních ramen a desítky vedlejších. Skalní stěny se zvedají téměř kolmo vzhůru po obou stranách a tyčí se do výšky až 1 000 m. Stejně prudce však klesají až 1 200 m ke dnu, a celková výška fjordu tak místy přesahuje i 2 000 m.

Závan Karibiku

V bočních údolích se skály mírně rozestupují a fjord lemují svažité, travnaté břehy, kde se také rozkládají městečka, vesnice či skupinky chat. U tradičních dřevěných domů ve veselých barvách přitom převládá terakotově červená. Největší norský fjord i jeho ramena otevírají cestu do téměř neobyvatelných hor a Norové osídlili jeho břehy všude, kde to bylo jen trochu možné. Tamní obyvatele navzájem propojuje lodní doprava, hlavně trajekty neúnavně křižující slanou „řeku“. Na přístaviště pak navazuje spolehlivá síť silnic.

Horské řeky se řítí z okolních vrcholů do vod fjordu a představují nevyčerpatelný zdroj energie. Norové tuto možnost výroby elektřiny bohatě využívají a zásobují tak domácnosti i průmysl. Například ve městě Aurland funguje vodou poháněná továrna na výrobu hliníku.

Skrz fjordy proniká hluboko do hor i blahodárný vliv Severoatlantského proudu, který jako prodloužená ruka Golfského proudu ohřívá norské břehy a přináší s sebou trochu karibského tepla. Proto lze například na stráních kolem města Leikanger pěstovat dokonce i jablka.

Ve stínu vikingských mohyl

První turisté zavítali do Sognefjordu před více než 150 lety. A zatímco tehdy se cestovalo výhradně výletními loděmi, dnes se využívají především trajekty a plavební systém Hurtigruten (v překladu „rychlá cesta“), jenž od roku 1893 sloužil převážně k rozvozu pošty.

V oblasti se nachází řada turisticky atraktivních lokalit. Například malebné letovisko Balestrand patří k oblíbeným destinacím zejména díky okolní scenérii – za širokými a úrodnými příbřežními pásy se zvedá kulisa mohutných štítů a ledovců. V tamním hotelu Kviknes, vybudovaném roku 1877 ve stylu horských chat, zaujme kromě vnější architektury také hala s řezbami draků a umělecká sbírka. V Balestrandu můžete navštívit i dvě vikingské pohřební mohyly, z doby kolem roku 800. Jedna z nich ukrývá sochu legendárního krále Bele, jenž se objevuje v severské mytologii.

Vesnice Kaupanger v sadovém kraji Sogndal zase láká roubeným kostelem z 12. století. Nedaleko pak najdete skanzen Sogn Folkmuseum s 32 historickými stavbami. Nejzazším cípem fjordu protéká bystřina Årøyelva, vyhlášená lovem lososů – tamní rekordní úlovek vážil 34 kg.

Dřevěné unikáty

Zajímavé je i malé středisko Lærdalsøyri, charakteristické souborem dřevěných staveb z 18. a 19. století. K tamním unikátům patří Borgund stavkirke zasvěcený apoštolu Ondřejovi, který představuje nejzachovalejší z 28 roubených kostelů, jež se v Norsku dosud nacházejí. Vznikl roku 1150 a na jeho výstavbu bylo použito výhradně dřevo. Interiér je velmi skromný – prostory bez lavic i výzdoby ozařuje pouze světlo pronikající několika malými otvory vysoko ve zdech.

Venku můžete naopak obdivovat bohaté dekorace zahrnující dřevořezby, runové nápisy i dračí hlavy a drakům podobná zvířata, jež svádějí boj na život a na smrt.

Skutečnou perlou mezi norskými roubenými kostely se stal bezpochyby Urnes stavkirke ve stejnojmenné vesnici ve východní části fjordu. Pochází z let 1130–1150, vyrostl v místě původního svatostánku z 11. století a dnes figuruje i na seznamu UNESCO. Jedná se o jednu z nejstarších památek zachycujících prolínání křesťanské architektury a umění dávných Vikingů. K nejpozoruhodnějším prvkům patří severní portál, jenž se zachoval z někdejší prvotní stavby: jeho dřevořezby metaforicky vyjadřují boj mezi dobrem a zlem v podobě zvířat zápolících s hady.

Vlakem k vodopádu Kjosfossen

Oblastí Sognefjordu prochází také jedna z nejúchvatnějších železničních tratí světa – Flåmsbanen –, jež spojuje městečka Myrdal a Flåm. Měří sice jen asi 20 km, nicméně překonává působivý výškový rozdíl 864 m a byla uvedena do provozu teprve v roce 1942. Vlak projíždí na trase dvaceti tunely a zastavuje na devíti místech, přičemž každé nabízí jiné panoráma, včetně výhledu na fascinující vodopád Kjosfossen.

Norské fjordy, a zejména Sognefjord, patří k nejatraktivnějším destinacím skandinávského státu. Čekají tam na vás snad všechny přírodní atrakce, jež země nabízí a které společně vytvářejí jednu z nejkrásnějších scenérií na světě.

Skutečný prapůvod syfilidy je dodnes obestřen rouškou tajemství, existují však tři hlavní teorie, jež dnešní věda považuje za nejpravděpodobnější. Podle první z nich se nemoc vyskytovala na starém kontinentu už v předkolumbovských časech. Další možností je, že šlo o neduh původního amerického obyvatelstva, jenž se do Evropy dostal spolu s Kolumbovou výpravou. Nejvíce zastánců má názor, podle kterého se jednalo o nepříliš závažné dětské onemocnění vyskytující se u obyvatel Afriky již v paleolitu. Odtud se nemoc rozšířila jak do Ameriky, tak do Evropy, kde se pod vlivem různých přírodních, klimatických i socioekonomických podmínek začala rychle vyvíjet. 

Dotek sladké Francie

Kdy se choroba masově rozšířila? Podle převažující teorie se tak stalo až na konci 15. století, a to díky vojskům krále Karla VIII. (1470–1498). Tento mladý francouzský panovník se tehdy rozhodl dobýt neapolské království, a proto shromáždil početnou armádu, kterou navíc na tažení doprovázelo velké množství dalších osob.

Chabě bráněná Neapol se vzdala za pouhé tři dny, což zavdalo příčinu k oslavám, trvajícím skoro tři měsíce. Další vývoj už tak pozitivní nebyl. Vladař se dostal do obklíčení, přišel o většinu kořisti a jeho vojáci se rozprchli do všech koutů Evropy, čímž se do Evropy dostala i syfilis.

Těžko říci, zda se nemoc v Itálii vyskytovala i před invazí, či sem byla teprve zavlečena. V každém případě většina pramenů klade její počátky v zemi galského kohouta mezi roky 1495 až 1498. Další šíření bylo bleskurychlé. Na britských ostrovech se objevila mezi lety 1497–1498, Rusko jí podlehlo roku 1499 a Dánsko mezi lety 1502–1510. Ušetřen samozřejmě nezůstal ani zbytek světa. Do Afriky zavlekli nemoc Španělé a v Číně přistála na palubě jedné z evropských lodí.

Nemoci mocných

Lavina se samozřejmě nevyhnula ani českým zemím, kde se první dobře zdokumentovaný případ choroby datuje do roku 1503. V dalších stoletích se neduh rozšířil i do nejvyšších pater společnosti. K nemocným pravděpodobně patřil i nejvyšší císařský purkrabí Adam II. z Hradce (1549–1596). Možné projevy terciárního stadia však byly nalezeny i na ostatcích samotného císaře a krále Rudolfa II. (1552–1611). Nemocí pravděpodobně trpěl rovněž jeho syn don Julius Caesar (d’Austria) (1586–1609), který zemřel v mladém věku. Dalším možným pacientem byl vojevůdce Albrecht z Valdštejna (1583–1634) a mnozí další.

Situaci 17. a především 18. století zajímavě dokresluje výzkum na pohřebišti u kostela sv. Benedikta a Norberta v Praze, kde bylo odkryto 850 hrobů a bezpečně detekováno 11 syfilitických koster. 

Blýská se na lepší časy?

Zásadní změna přišla v roce 1905, kdy zoolog Fritz Schaudinn (1871 až 1906) a dermatolog Erich Hoffmann (1868–1959) izolovali bakterie Treponema pallidum. Rok nato bakteriolog August von Wassermann (1866–1925) představil historicky první netreponemový test. 

V průběhu druhé světové války objevil Alexander Fleming (1881–1955) penicilín, který začal chránit vojáky coby nejohroženější skupinu obyvatel. Po válce se lék začal využívat i pro civilní obyvatelstvo, kde nahradil bolestivé a nákladné arsenikové injekce.

V té chvíli se zdálo, že má lidstvo vyhráno. Počty nemocných začaly celosvětově klesat a vše nasvědčovalo tomu, že nemoc po čase úplně vymizí. Ale nestalo se. Naopak, počty nakažených v Evropě a USA strmě rostou a v Austrálii se počet nakažených mezi lety 2010 až 2017 zvedl o 250 %. Podle Světové zdravotnické organizace mělo být ve věkové kategorii 15 až 49 let nakaženo 10,7 milionu osob.

Syfilis vrací úder

Důvodů tohoto nečekaného návratu je samozřejmě celá řada a jejich výčet by vydal na samostatnou publikaci. Na jednu z poněkud nečekaných příčin však nedávno upozornil Josef Pazdera, redaktor vědeckého internetového magazínu osel.cz. Vydavatelé podobných e-zinů se totiž neobejdou bez reklamy; aby nalákali inzerenty, musejí se vyhýbat „ošklivým“ tématům. Roli soudců a ochránců dobrých mravů v této oblasti převzali roboti.

TIP: Odborníci bijí na poplach: Kapavka možná bude neléčitelná

Právě ti totiž trpělivě procházejí stránku po stránce a podle výskytu některých slov a typu obrázků určují bonitu pro inzerenty. Najdou-li tedy například na portálu zabývajícím se zdravím článek o návratu syfilidy, dané stránky nedoporučí, neboť jsou nevhodné a mravně pochybné. Výsledkem je nižší informovanost, která hraje do karet dalšímu šíření choroby. Lidstvo tak stále nemá vyhráno. 

Na vyhlazování vlka obecného (Canis lupus) začali lidé pracovat již ve středověku. Například v Anglii byl poslední vlk zabit již na počátku 16. století, v Dánsku v 18. století a ve Švédsku a Norsku ve 2. polovině 20. století. Kdyby lidé ve vybíjení vlků pokračovali stále stejným tempem, těžko bychom dnes v přírodě vůbec nějakého našli.

Dobytek lovený z nouze

Vlci nedoplatili jen na svoji špatnou pověst, která je odedávna provází a odráží se v legendách a pohádkách. Hlavní příčinou pronásledování vlčí populace byly útoky těchto šelem na dobytek, čemuž se farmáři snažili za každou cenu zabránit. Vlci však neměli na výběr. Dokud měli dostatek přirozené kořisti, napadali ovce, kozy a koně jen málokdy. Úbytek lesní zvěře je však donutil jít proti vlastním instinktům, přiblížit se lidskému obydlí a lovit dobytek.

Trávení či střílení vlků se téměř všude stalo běžnou praktikou podporovanou vládami – za každého zabitého jedince byla vyplacena odměna. Dnes jsme se octli v opačném extrému: farmáři obdrží finanční náhradu za každou ovci zabitou vlkem. Tímto způsobem se vlády snaží přispět k ochraně vlků, jejichž populace se sice na většině míst naší planety opět vzchopily, nejsou však natolik stabilní, aby mohly čelit novým útokům ze strany lidí.

Města jako prostředek záchrany

Největší psovitá šelma může opět obývat temné lesy a pustiny a lovit jeleny, losy, soby, divoká prasata, zajíce či menší hlodavce. Do přírody se vrátil živočich, který má úlohu zdravotní policie. Loví totiž slabé, nemocné kusy a požírá zdechliny. Výrazně tak pomáhá k ozdravení lesního ekosystému a regulace stavu zvěře.

Jako první se o osud vlků začalo zajímat Německo, kde se roku 1934 stal vlk obecný zákonem chráněným živočichem. Mnoha populacím se ve větší míře začalo dařit v 50. letech 20. století, kdy bylo pastevectví a zemědělství na ústupu, a vlky tak nebylo proč pronásledovat. Trend stěhování obyvatel do měst pokračoval. Stouplo také množství zvěře v lesích a státy začaly zavádět legislativní opatření na ochranu zvířat. Pro vlky to znamenalo velkou vzpruhu, takže z globálního hlediska je dnes jejich populace víceméně stabilizovaná.

Stále není vyhráno

Vlk patří k nejpodrobněji zkoumaným zvířatům, a proto máme od zoologů velké množství informací o propracovaném sociálním životě uvnitř vlčí smečky. Přísná hierarchie založená na alfa páru, který se jako jediný ve smečce může pářit, pomáhá ve smečce udržet rovnováhu a předávat mláďatům kvalitní geny. Pro člověka je vlk nebezpečný pouze ve chvíli, kdy má vzteklinu nebo je vyhladovělý. Za normálních okolností je velmi plachý a vždy raději uteče.

TIP: Výzva vlčího návratu: Jak probíhá vlčí comeback na Lužicko

Ani v dnešní době však nemá vlk zcela vyhráno. Ohrožuje ho pytláctví, přehnaný strach lidí a na některých místech i farmáři, kteří šelmu raději zabijí, než aby za případné oběti vlčích útoků inkasovali finanční náhradu. Také segmentování přirozeného prostředí vlkům nesvědčí – vznikají příliš malá území na to, aby uživila jednotlivé populace. Ačkoli je vlk hojně rozšířen a v červené knize nese označení „málo dotčený“, na regionální úrovni je často vážně ohrožen, a to zvláště v Severní Americe a v Evropě.

Zátoka Kaneohe na severovýchodním pobřeží ostrova Oahu je jedním z nejvíce ikonických míst celého Havajského souostroví. Zahrála si i ve filmech, například ve 4. díle série Pirátů z Karibiku. Zdejší vody ale rozhodně nejsou idylické. Jsou v hrozném stavu a odborníci je považovali za prakticky neobyvatelné pro korály a další citlivé mořské organismy. V sedmdesátých letech tam vybledlo až 95 procent korálových útesů.

V dnešní době ale přesto v zátoce Kaneohe korálové útesy opět vzkvétají a žije na nich celá řada druhů korálů i dalších živočichů. Vědci odebrali korály z těchto útesů, a také z dalších míst, a v laboratorních podmínkách vyzkoušeli, jak jsou tito koráli odolní. Drželi je 2,5 měsíce ve velmi nevhodné vodě a sledovali, co se bude dít. Ukázalo se, že superkoráli ze zátoky Kaneohe jsou mnohem odolnější, nežli koráli z jiných míst Havajských ostrovů.

TIP: Umělé konstrukce v oceánu jsou přesně to, co koráli potřebují

Podle vědců je zatím předčasné jásat. Prý zřejmě nejde o rychlé přizpůsobování nevhodným podmínkách, ale o nějaké mechanismy, jejichž podstatu zatím ještě neznáme. Také zatím není jasné, jak běžní jsou takoví superkoráli ve světě. Zároveň to jsou ale velmi dobré zprávy pro všechny, kterým leží na srdci osud korálových útesů. Jak se zdá, přinejmenším některé korálové útesy si dovedou poradit i s velmi nepříznivými podmínkami.

Venuše může být po Slunci a Měsíci nejjasnějším objektem na nebi, za což vděčíme třem skutečnostem. Jednak je skutečně „lesklá“: Její albedo, tedy poměr mezi přijatým a odraženým zářením, činí 75 % – a to především kvůli husté atmosféře. Země odráží v průměru 30 % přijatého záření, Měsíc asi 10 %.

Za druhé Venuše krouží blízko zdroje záření, tedy Slunce, konkrétně ve vzdálenosti asi 0,7 astronomické jednotky. Jelikož intenzita světla s druhou mocninou vzdálenosti klesá, je blízkost planety ke hvězdě pro její jasnost na obloze důležitá. A do třetice se Venuše nachází poměrně blízko Zemi a současně je relativně velká.

TIP: Proč má Venuše tak pomalou rotaci?

Kombinací uvedených tří faktorů se tak stává nejjasnější planetou Sluneční soustavy při pozorování ze zemského povrchu. Blížit se jí může Jupiter, který hendikep ve vzdálenostech od nás a od centrální stálice dohání velikostí, neboť má téměř 150krát větší odrazovou plochu.

Stafordširský bulteriér Amos se narodil v útulku slepý. Jess Martinová, zaměstnankyně Cheshirského požárnického sboru, však podlehla jeho kouzlu a navzdory obavám spojeným s jeho zdravotním stavem ho adoptovala.

TIP: Nejlepší přítel člověka? Amerického důchodce postřelil jeho rotvajler brokovnicí

Pomyslnou dobrou duší se nicméně stal její druhý pes, devítiletý border teriér Toby. Nového parťáka totiž nejen přijal, ale jakmile si uvědomil, že je slepý, začal se o něj starat: Všude Amose doprovází, chrání ho před ostatními hafany a vodí slepého kamaráda i k misce s vodou. Z Tobyho se tak stal amatérský vodicí pes a Amos díky němu může vést relativně plnohodnotný život. 

Jeho volání proti falešným prorokům a proti nepravému vladaři mělo úspěch. Ujišťoval své zanícené posluchače, že je nutné, aby se lid sám chopil zbraní a vykonal boží pomstu.

„Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci poznáte je [...]. Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně [...]. A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku, ale šelma byla zajata a s ní i falešný prorok, který k její cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a klekali před jejím obrazem. Za živa byli šelma a její prorok hozeni do ohnivého jezera hořícího sírou. Ostatní byli pobiti mečem vycházejícím z úst jezdce. A všichni ptáci nasytili se jejich těly [...]. Hle, jaká hrozí nebezpečí! A nikdy není nebezpečí překonáno bez nebezpečí. Proto je proti velkému nebezpečí nezbytná velká příprava.“ 

Procesí

Na Želivského výzvu se v neděli 30. července 1419 dostavil na kázání k Panně Marii Sněžné hojný počet pražského lidu. I když šlo o bohoslužbu, neměli Pražané holé ruce, ale měli v nich zbraně. Když kázání skončilo, uspořádal Želivský průvod, v jehož čele byla nesena svátost oltářní. Cílem průvodu byl kostel svatého Štěpána, kde se konaly katolické bohoslužby. To však nebyl jediný důvod. Jan Želivský totiž na zásah krále ztratil kazatelnu právě v kostele sv. Štěpána Na Rybníčku, a to se ho hluboce dotklo. Jeho úmyslem bylo zmocnit se kostela a získal jej zpět pro sebe.

„Roku 1419. v neděli na svatého Abdona, to jest 30. července se konalo veliké procesí od Panny Marie Sněžné ke svatému Štěpánu, ale kostel svatého Štěpána před ním zavřeli. Lidé z toho procesí však vyvrátili kostelní dveře a vešli do kostela násilím a sloužili tam mši svatou a podávali prostému lidu tělo a krev Páně pod obojí způsobou. Když se pak z toho procesí od svatého Štěpána vraceli, zastavili se u radnice a žádali purkmistra a konšely, aby byli propuštěni všichni vězňové, kteří byli zatčeni za to, že přijímají tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí způsobou. Purkmistr a konšel ani rychtář to nechtěli udělat. A vtom prý někdo z radnice hodil kamenem po knězi, který nesl monstranci s tělem Páně.“

Z oken ven

Představitelé novoměstské radnice byli o situaci nejspíš dobře informováni. O tom může svědčit i jejich zasedání v neděli před polednem, tedy v poněkud neobvyklou dobu. Bylo jim jasné, že napětí se blíží k vyvrcholení a proto pravděpodobně nechali sledovat radikální předáky.

Na vzniklou situaci ale nakonec zareagovali jen tím, že svolali mimořádnou chůzi. Stačili ještě zavolat královského podkomořího Jana z Bechyně s ozbrojenou mocí, když procesí došlo k radnici. Jeho mluvčí začal jednat o propuštění zajatců. Konšelé měli údajně shromážděné urážet a jeden z radních dokonce hodit kámen na Želivského, který držel monstranci. Účastníci procesí asi od začátku počítali s tím, že záležitost neproběhne hladce a že svůj záměr potom dovedou za všech okolností do konce, o čemž svědčily i jejich zbraně. Když přišla ta pravá chvíle, použili je při útoku na radnici.

„Brzy přemožen byl odpor všeliký. Zuřivci vedravše se do domu, poráželi v něm vše napořád a vyházeli ty, kteří utéci nemohli,“ uvádí František Palacký. A spoluautor Starých letopisů českých k tomu podává velice podrobnou výpověď: „Všichni lidé v tom procesí velmi byli pobouřeni, vtrhli na radnici a vyplenili ji. Purkmistra Jana Podivínského, Klimenta Šťastníka, koželuha Tomáška, konšely Čeňka Patriarchu, Rehlu Drevníka, Jana Humpolce, Václava Barbořina, Jana Rybu, Sasína, rychtáře Nykláska, rychtářovy pacholky, valcháře Řeháka (toho zabili v kuchyni) – ty všechny a ještě několik dalších ukrutně, hanebně a bez milosti povraždili, protože je házeli z oken dolů na oštěpy, sudlice, meče a kordy; a který při tom nevypustil duši, toho hned na místě dorazili.“

Počet obětí se odhaduje na deset až čtrnáct mrtvých a většina z nich byla dobita pod okny radnice. „Podkomoří Jan z Bechyně přichvátal sice asi s třemi sty jízdnými ku pomoci, ale spatřiv nesčíslné proti sobě zástupy každým okamžením se množící, poradil se, jak říkají, s Vaňkem.“ Vzbouřenci zcela ovládli situaci. 

Dva Janové

Kolem pražské defenestrace je však řada nejasností a otazníků. František Palacký napsal: „Tu rozlítivše se zástupové, počali sbíhati se ozbrojení ze všech stran a vedením Žižkovým hnali se útokem proti radnici.“ Týkala se tato zmínka skutečně Jana Žižky z Trocnova? Týkala. Aspoň to stručně uvádějí dva kronikáři – Vavřinec z Březové a Bartošek z Drahonic. Žižkovo jméno se tedy objevuje už v počátcích husitské revoluce. Jeho role ale nebyla zcela jasná. Můžeme předpokládat, že v těch kritických okamžicích Jan Žižka na Dobytčím trhu byl, ale už nic víc.

A byla defenestrace opravdu živelný výbuch lidové zloby, nebo byla celá akce pečlivě připravena? Musíme se přiklonit k představě záměrně vedeného, tajně schystaného úderu. Želivského posluchači přišli na nedělní kázání se zbraněmi ukrytými pod plášti, konšelé měli zřejmě pohotovost, když místo na nedělní mši byli na radnici, za napjaté situace v Praze se nějaké mimořádné události zřejmě čekaly. Šlo už jenom o to, co konkrétně tu lavinu spustí.

„Tehdy král Václav dlel se svým dvorem na Novém hradě, vzdáleném skoro míli do Prahy. A pro ten skutek zmocnil se nepřátel pravdy v Praze veliký strach; neboť jak usedlí, tak přistěhovalci na Novém Městě, ti všichni a každý zvláště byli od těch, kteří svrchu jmenované konšely zavraždili, pod trestem ztráty hrdla nebo vypovězení z města povoláni, aby se ve svých zbrojích dostavili na radnici; proto mnozí a zvláště rouhači pravdy ze strachu, že jim hrozí nebezpečenství smrti, uprchli z města. Obec však sama zvolila si čtyři hejtmany až do volby budoucích konšelů a svěřila jim pečeť a jiné konšelské odznaky, přičemž v těch dnech na Novoměstské radnici hlídalo ve dne v noci množství ozbrojenců.“ 

Zlomený král

„Zpráva o krvavém tom povstání donesla se rychle na Nový hrad kunratický a způsobila na dvoře králově ohromu náramnou a všeobecnou; král Václav zejména vztekem ani vzpamatovati se nemoha, přísahal, že hrozně se mstíti chce, zvláště na kněží husitských, jež tudíž i jmenoval, a že vyhladí konečně celou tu sektu až do kořene. Když jeden z důvěrníků jeho neopatrné prohodil slovo, jako že dobře byl předvídal, že něco takového se stane, král obořil se naň co domnělého spoluviníka a porazil ho k zemi a byl by ho dýkou probodl, kdyby mu byli v tom nepřekazili. Lehká mrtvice, ranivši zvláště levý bok těla, avšak nezbavivši ho všeho pohybování, byla bezprostředním následkem tak neobyčejného rozzuření se.“  

Václav nakonec přijal zprostředkování konšelů Starého Města pražského. Prostě se spokojil s omluvou novoměstské obce a potvrdil vzniklý stav. „A tak bylo dohodnuto, že obec Nového Města pražského se pokoří králi a král že ráčí potvrdit nové konšely, které si obec zvolí.“ K potvrzení došlo 2. srpna. 

TIP: Zase se házelo z oken: Proběhla Třetí pražská defenestrace

Novoměstská defenestrace představovala násilný převrat tato a tragédie krále Václava nadobro zlomila. „Příběh ten zničil všecku důvěru Václavovu k lidem; zdálo se mu, jako by nejen milci, ale i sama jeho manželka se spikla proti němu, protože husitství více nebo méně všichni příznivi byli. Na den Nanebevzetí Panny Marie zotaviv se poněkud, zpovídal se, ale svátosti oltářní, pro ustavičné dávení, přijímati nemohl. Nazítří ve středu, dne 16. srpna roku 1419., nenaříkal sice leda na bolesti v levé ruce, které již po deset dnů trápily jej ustavičně: podvečer ale porazila jej nová mrtvice s takovou prudkostí a silou, že v několika hodinách strašně stonaje ducha pustil.“ Král umíral, zatímco husitská revoluce právě vypukla. 

Pověst těžařských společností není příliš dobrá – vytěží cokoliv cenného a moc se přitom neohlížejí na to, co po nich zbude. Teď se těžaři chystají do vesmíru a někteří odborníci už dopředu bijí na poplach. Podle nich je čas, abychom cenná a zajímavá místa ve Sluneční soustavě vyhlásili za chráněná území.

Martin Elvis z amerického centra Center for Astrophysics a Tony Milligan z britské King's College London navrhují, abychom asi 85 procent Sluneční soustavy prohlásili za chráněnou vesmírnou „divočinu“, podobnou národním parkům na Zemi. Na zbývající asi jedné osmině Sluneční soustavy by si vesmírní těžaři a developeři mohli dělat, s jistou nadsázkou řečeno, co se jim zlíbí.

Vytěžíme Sluneční soustavu?

Pokud k tomu nedojde, mohla by podle Elvise s Milliganem vesmírná ekonomika zažít podobný exponenciální růst, jakého jsme byli svědky na Zemi v době průmyslové revoluce. Naše planetární soustava vypadá velmi rozlehle. Její zdroje ale nejsou bezedné. Badatelé odhadují, že zhruba za 500 let by se ze Sluneční soustavy mohla stát vytěžená pustina, podobná výsypkám po hnědouhelných dolech.

TIP: Těžba na asteroidech: Najdeme ve vesmíru zlato?

V současné době ve vesmíru ještě nikdo netěží. Celá řada kosmických agentur a hlavně soukromých společností si už ale dělá zálusk na těžbu vody, železa a dalších zajímavých surovin. Případnou ochranu cenných částí Sluneční soustavy ale bude jistě komplikovat fakt, že vesmír v dnešní době vlastně nikomu nepatří. Otázkou totiž pak bude, jak vynucovat ochranu a jakým způsobem postihovat ty, kteří by se proti takovým pravidlům prohřešili.

Dávejte si pozor, kde necháváte svoji žvýkačku. Jak se ukazuje, jde o výtečnou databanku DNA. Švédští archeologové a paleogenetici nedávno dokázali získat DNA ze žvýkačky z doby kamenné.

Dávné žvýkačky, o nichž je řeč, byly objeveny na lokalitě Huseby Klev na západním pobřeží Švédska. V období neolitu tam lidé lovili a rybařili. Našli se tam i lidské kosti, ty jsou ale v takovém stavu, že z nich již není možné získat DNA tehdejších obyvatel. U žvýkaček je to ale jiné.

TIP: Kde se vzala žvýkačka? Stopy sahají až do neolitu

Důkladně prožvýkané žvýkačky byly vyrobeny z březové pryskyřice. Jsou staré téměř 10 tisíc let. V té době je jejich majitelé zahodili či ztratili, přičemž žvýkačky byly plné slin. Vědcům se i po tak dlouhé době podařilo ze žvýkaček úspěšně vytáhnout DNA a určit, že studované žvýkačky žvýkali tři různí lidé, dvě ženy a jeden muž. Jde o nejstarší získané sekvence DNA z této části světa. Badatelé objevili i otisk mléčných zubů, takže se na žvýkání podíleli i děti. Dávné žvýkačky a jejich DNA podle nich poskytují velmi cenné informace o genetice i každodenním životě tehdejších obyvatel Švédska.