Virtuální radioteleskop Teleskop Horizontu událostí (EHT) byl navržený tak, aby díky souhře několika pozemních radioteleskopů metodou zvanou astronomická interferometrie VLBI (Very Long Baseline Interferometry) pozoroval bezprostřední okolí supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy, tedy objektu Sagittarius A*, a také okolí supermasivní černé díry uprostřed gigantické galaxie Messier 87.

Ve středu 10. dubna v 15:00 našeho času vědci týmu EHT zahájili několik tiskových konferencí současně. Po pár minutách představili světu historicky první detailní snímek okolí supermasivní černé díry. Je to první přímý vizuální doklad existence supermasivní černé díry. Až doposud jsme je totiž pozorovali jen nepřímo.

Galaktické centrum Messier 87

Snímek zobrazuje supermasivní černou díru v srdci galaxie Messier 87, masivní eliptické galaxie v souhvězdí Panny. Jde o jednu z nejhmotnějších galaxií v širším okolí Mléčné dráhy a ústředního člena Kupy galaxií v Panně. Samotná supermasivní černá díra je od nás vzdálená asi 55 milionů světelných let a její hmotnost je mnohem větší, než v případě supermasivní černé díry Sagittarius A*. Odpovídá neuvěřitelným 6,5 miliardám Sluncí.

TIP: Průlomový objev? Astrofyzici již zítra odhalí podrobnosti z pozorování supermasivní černé díry

Když tým EHT po dvouletém intenzivním úsilí při zpracování a analyzování dat získal vytoužený snímek, mohli vědci konečně porovnat zobrazenou siluetu černé díry se sofistikovanými počítačovými modely. Tyto modely přitom zahrnují věci jako je fyzika zakřiveného prostoru, přehřátá hmota a silná magnetická pole. Ukázalo se, že snímek supermasivní černé díry v mnoha ohledech až překvapivě dobře sedí na teoretické předpoklady. Vše nasvědčuje tomu, že naše chápání gravitace, relativity a černých děr je v podstatě správné.

Mamuty srstnaté a neandertálce vždy spojovalo přinejmenším to, že žili společně na území zaledněné Evropy. Kromě toho, že jde o savce, na první pohled mnoho společného nemají, Mamuti jsou sloni a neandertálci zase lidé. Izraelští vědci ale ve své nové studii tvrdí, že toho mamuti a neandertálci ve skutečnosti sdílejí mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Jak mamuti, tak i neandertálci vymřeli. Díky paleogenetikům ale máme v obou případech už delší dobu k dispozici jejich kompletní DNA. Izraelský tým pečlivě prostudovali genomy mamuta i neandertálce a zjistil, že oba druhy sdílely celou řadu znaků na molekulární úrovni, které souvisejí s přizpůsobením vůči chladu a mrazu.

TIP: Překvapení: Analýza DNA šperků ze slonoviny v Kambodži odhalila mamuta

Mamuti i neandertálci obývali svět, v němž běsnily doby ledové. Mamut srstnatý asi před 600 tisíci lety a neandertálec o něco poději, asi před 400 tisíci lety. Jak mamuti, tak i nendrtálci se velmi chladnému klimatu přizpůsobili díky podobným „trikům“ na úrovni genů. Nakonec měli společnou ještě jednu věc. Na jejich vyhubení se zřejmě podstatně podílel náš druh, tedy Homo sapiens.

Na základě zákona z roku 2000 mohou izraelské ženy sloužit v armádě v jakékoli specializaci, pokud pro ni mají kvalifikaci. Vzrostl tak například i počet žen u letectva – roku 2001 se první izraelskou stíhací pilotkou stala Roni Zuckermannová a po ní se do bojových akcí dostávaly další ženy, ať už šlo o pilotky nebo navigátorky. V posledních letech se ženy prosazují také jako operátorky bezpilotních letounů.

Jak se vyvázat ze služby 

Povinná služba žen v IOS v současnosti trvá 24 měsíců, u bojových jednotek je delší (základní služba mužů byla původně tříletá, v roce 2015 došlo k jejímu zkrácení na 32 měsíců a zvažuje se další krácení). Vojenskou službu lze odmítnout z náboženských důvodů, výjimku mají dále ženy vdané, těhotné či matky. Žen, které přišly do Izraele ve věku 17 a více let, se branná povinnost zpravidla netýká, ale mohou narukovat dobrovolně.

Ženy rukují do armády ve věku 18 let stejně jako muži. V armádě nyní slouží 65 % Izraelek z těch, co mají rukovat, 25 % tuto službu odmítá z náboženských důvodů, zbývajících 10 % žen z ostatních výše uvedených důvodů. V roce 1978 byl přijat zákon umožňující ženám vyvázat se ze služby v armádě po vyplnění prohlášení, v němž potvrzují dodržování ortodoxních náboženských zásad (ze zákona byla pro tyto ženy stanovena alternativní služba, většinou v sociální oblasti, v praxi ji ale ženy vykonávaly pouze dobrovolně). Tato legislativa přidělala vrásky na čele armádním náborářům, kteří se obávali, že takto snadný postup bude ženami zneužíván, čímž dojde ke zhoršení už tak napjaté personální situace armády.

Navzdory uvedenému byla a stále je pro velkou část Izraelek služba v armádě samozřejmou povinností a pro mnohé z nich představuje symbol emancipace žen. Svědčí o tom mimo jiné nárůst počtu vojákyň v bojových jednotkách. Ročně jich přibývá zhruba 1 500, v roce 2012 tvořily ženy 3 % příslušníků těchto oddílů, o čtyři roky později už šlo o 7 %, přičemž se očekával další nárůst. 

Problémy s tankistkami 

Služba žen v armádě ale není v Izraeli bezvýhradně přijímána. Argumentem odpůrců je jejich údajná menší fyzická a psychická odolnost i to, že muži mají tendenci pečovat o ženy spolubojovnice a nesoustředí se tak na svůj bojový úkol. Zároveň se ozývají hlasy, že některé specializace nejsou pro ženy vhodné. Příkladem může být působení žen u tankových jednotek, v nichž dosud zastávaly roli instruktorek, ale neměly možnost stát se členem osádky tanku.

Proti tankistkám mluví tyto tři důvody: V tanku by byli po dlouhý čas v těsných prostorách pohromadě ženy a muži, což je především pro ortodoxní věřící, kterých v posledních letech v izraelské armádě přibývá, nepřijatelné. Dále testy ukázaly, že ženy mají problém unést granáty pro tankový kanon. Poslední důvod je prozaický – pro ženy by v bojové akci, kdy osádka třeba několik dní nemůže tank opustit, bylo velmi obtížné vykonávat potřebu (na rozdíl od mužů je pro ně problematické močit do láhve). Přesto v loňském roce 13 žen úspěšně ukončilo výcvikový program pro osádky tanku. Nicméně ženy v úloze tankistek budí velké kontroverze, a to i mezi vysokými armádními představiteli. 

Emancipace vs. víra 

V izraelské armádě je genderová problematika ještě dále komplikována otázkami víry. Ortodoxní rabíni vznesli námitky proti vojenské službě žen už v roce 1950 a jejich nesouhlas stále přetrvává. V posledních letech navíc narůstá počet vojáků – ortodoxních věřících, kteří mnohdy odmítají sloužit společně se ženami. Velení armády se tuto situaci pokouší řešit a v roce 2016 stanovilo povinnost ptát se mužů, zda je v rozporu s jejich náboženským přesvědčením sloužit ve smíšené jednotce (netýkalo se vojáků z povolání). V případě kladné odpovědi měli být přiřazeni k čistě mužské jednotce a na jejich výcviku se neměly podílet ženy.

Po vydání tohoto nařízení se rozběhla vášnivá veřejná diskuse, kde proti sobě stáli představitelé ortodoxní církve a ženské organizace. Především ze strany rabínů padala i ostrá vyjádření typu „je lepší zemřít než zhřešit“ zařazením ke smíšené jednotce. Z reakce představitelů náboženské obce vyplývá, že jejich opozice vůči službě žen v armádě je vedena nejen zájmem o blaho ortodoxních vojáků, ale také obavami z kolapsu tradiční struktury společnosti a role žen v ní (zároveň je ale třeba uvést, že roste počet ortodoxních žen, které z vlastní vůle rukují do armády).

Kritici často integraci žen do armády znevažují jako nebezpečný společenský experiment s možnými negativními důsledky pro národní bezpečnost, podporovatelé naopak argumentují tím, že jde o nezbytná a dlouho očekávaná opatření, která už byla zavedena v mnoha západních zemích. Teprve budoucnost ukáže, na čí straně je pravda. Zatím to vypadá, že si izraelské vojákyně při plnění svých povinností počínají víc než zdatně. 

Nedávno zavedené očkování vakcínami proti lidskému papilomaviru HPV zaslouženě sklízí mnoho chvály. Očkovaní lidé jsou chráněni proti rakovině děložního čípku a dalšími nádorům, které tyto nebezpečné viry mohou vyvolat. Problém je ale v tom, že tyto vakcíny sice chrání člověka před infekcí virem HPV, nejsou ale účinné u lidí, kteří již jsou tímto virem nakažení. Těch je přitom ohromné množství.

S dobrou zprávou nyní přicházejí američtí vědci, kteří vyvinuli novou imunitní léčbu. Ta cílí na viry HPV a takzvané prekancerózní léze na děložním čípku. To jsou útvary, které již tyto viry v těle vytvořily a z nichž se časem může stát zhoubný nádor. V první testech tato léčba dokázala kompletně zlikvidovat viry HPV v jedné třetině prekancerózních lézí.

TIP: Rakovina děložního krčku by do roku 2100 mohla vymizet ve 149 zemích světa

V současnosti se prekancerózní léze obvykle odstraňují chirurgickým zákrokem. Je to operace se všemi možnými riziky a navíc se často stává, že viry HPV v děložním čípku zůstanou. I po této operaci je proto velké riziko, že se objeví nádor děložního čípku. Pokud nová imunitní léčba uspěje v klinických testech, riziko onemocnění by se mohlo podstatně snížit.

Proč z obrazu našeho venkova prvek tělesna úplně vymizel? Doboví sběratelé, jako byl například František Ladislav Čelakovský (1799–1852), akcentovali výchovnou funkci děl a vše „pokleslé“ záměrně vynechávali. 

Sprosťárny v dívčí škole

V tomto kontextu působí jako skutečné zjevení Kryptadia z pera Karla Jaroslava Obrátila (1866–1945), která vydal autor vlastním nákladem v letech 1932–1939. Za svoji předcházející knihu Sokolský katechismus (1898) byl zařazen mezi podezřelé osoby, a tak novou sbírku raději ukryl v kanceláři na dívčí škole, jíž byl ředitelem. Část však někdo ukradl a předal úřadům. Obrátil tak byl kvůli své sběratelské vášni opět perzekvován. Tentokrát důvodem nebylo vypjaté češství jako za starého mocnářství, ale objekt jeho zájmu.

Obrátil se totiž věnoval všemu zdánlivě nízkému a tělesnému, a to především na moravském venkově (hlavně Slovácku), i když sem tam badatelsky zavítal i do Čech či na Slovensko. Právě kvůli skryté povaze studovaných zvyklostí nazval svou sbírku Kryptadia. Ono krypto– je totiž první částí složených slov, která znamenají „tajný“ a Kryptadia tedy značí souhrn ukrytých věcí.

Hra „Na kanečky“

Tématu onanie a prvních sexuálních experimentů dětí a mladistvých se přitom v daném díle věnuje mnoho prostoru. Podle autora totiž u mladých lidí obou pohlaví platilo, že si do jistého věku mohli dělat, co chtěli. Okolí vše považovalo jen za jakousi nevinnou hru. Obrátil tak mimo jiné boří představu o dívkách, které do manželství vstupovaly bez jakýchkoli sexuálních zkušeností.

Kryptadia se ovšem zabývají i vzájemnou interakcí mezi mladými chlapci. Dočteme se například o jinošské hře „Na kanečky“, pod kterou se neskrývá nic jiného, než anální styk. Jako další příklad pak autor uvádí: „Jedenáctiletý má dlouhou chvíli, třináctiletý leží oblečen na břiše v trávě a čte. (...) Jedenáctiletý vytáhne pyj, lehne na čtoucího a snaží se mu jej vpravit aspoň mezi půlky hýždí přes kalhoty. Ležící se však najednou obrátí a řekne: ‚Ale dé mě pokuj, ty sviňo.‘“

Dle huby, či dle řitě?

S postupujícím věkem se z dětské společnosti začaly vyčleňovat zvláště půvabné dívky, které si měly co nejdéle uchovat svůj pel. Pojem krásy se v jednotlivých krajích velice lišil: „Na Slovácku cení se krása děvčete dle huby (tváře) a dle řitě (zadní části těla).“ (…) Povídá-li se o některém děvčeti, že je hezké, ale Slovákovi (ze Slovácka) se nelíbí, řekne o něm ‚hezká jak posraná deska.‘“

Dále byla za půvabnou považována zavalitá postava, což útlé dívky řešily naškrobenými spodničkami. Totéž platilo i na Hané ovšem s tím, že zatímco obyvatelé Slovácka si cenili plných lýtek, dívky na Hané měly mít lýtka útlá.

Už na obecné škole měl prý každý hoch „svoju děvčicu“ a zhruba v osmé třídě začínala děvčata hledat galány starší, než byla ona sama. „Milostný poměr spřádá se na Slovácku obyčejně mezi chlapci a děvčaty z téže vesnice.“ Tento zvyk býval střežen tak bedlivě, že přespolní, který by si namlouval cizí dívku, mohl od místních dojít citelné úhony. 

Vstávaj milá spíš-li

Obrátil dále pokračuje: „Styk dospělé mládeže je všude volný. Na Slovácku navštěvují hoši děvčata jednotlivě i houfně, a vždycky hraje přitom hlavní úlohu sexus.“ Tato kolektivní dostaveníčka dokládají i lidové písně. „Stávaj milá spíš-li, namlúvat ťa přišli,/ horňané dolňané – chlapci vlčnovjané.“

Zajímavý byl ráz podobných akcí. Na Slovácku totiž chlapců přišla celá skupina a dívka je musela pustit dovnitř. Hoši se na ni pak různě sápali a dotírali: „Na děvčicu sa tlačíja a šmátrajú ju.“ Dívka si musela nechat vše líbit, ovšem jen, dokud byla tma. Jestliže tedy některý z chlapců došel k závěru, že on nedostává stejnou příležitost, ze zlosti zapálil sirku a veškerá zábava končila.

Až se chlapci dostatečně pobavili, odešli k další dívce. Pokud však měla navštívená mezi hochy svého „ženicha“, směl u ní zůstat. „Potmě dovolí galánka zase ženichovi všecko. Ani rodiče, ani bratři, ačkoli spí všichni v jedné izbě, neřeknou ani slova.“ 

Hlavně nenabóchat

Tím se logicky otevírá problematika ochrany proti nechtěnému početí. Chlapci často volili ejakulaci mimo ženské tělo: „Na mlatovni mlátit a před mlatovňů se vytřásá.“ Pokud metoda selhala, šla se dívka „vyscat“ a nepomohlo-li to, přišly na řadu „zeliny“. Pokud ke graviditě přece jen došlo, často pomáhaly i porodní báby, které tak mohly ukojit i svou zvědavost. Na Přerovsku například pracovala jistá Macháčková, která „padlým“ dívkám odmítala pomoci, dokud ji postižená nepřiznala, kdo je otcem. 

Mnohem přísnější byl přístup k padlým dívkám na Slovensku. Dívka, která přišla před svatbou o věneček, nebývala při ohláškách označována jako „poctivá“, ale jen jako „uctivá“. Pokud se vdávalo padlé děvče na Brněnsku, nesla za ním chasa dokonce kolébku. Jinde musela provinilá dělat různé potupné práce, nebo lézt po kostele po kolenou, či klečet před chrámovými dveřmi. Takové děvče nesmělo jít ke zpovědi s pannami, ale stálo a čekalo a každý z komunity do něj s chutí strčil. Pro nemanželské dítě byl problém najít kmotra či kmotru. Na Slovácku se trestu dočkal i svůdce. Musel sundat klobouček s kohoutím perem a přátelé ho mezi sebou nesnesli ani v kostele: „Ten stréc nepatří mezi nás.“

Holka pro všechno

Mnohem vzácnější jsou doklady o sexuálním životě starších členů komunity. Jako jakási konkubína fungovala často služebná dívka, jejíž neplnoprávné postavení ji nedovolovalo účinně se bránit. Proto bývala „paní k ruce a pánovi k tělu“ a mužská část rodiny získávala první milostné ostruhy právě s ní.

TIP: Místo ultrazvuku pšenice a ječmen: Novověké ženy vsázely na pověry i amulety

 Obrátil nám však dochoval i případy interakce dvou rovnoprávných osob: „Jednou se potkali za vsí u Prostějovska dva dospělí, asi 40letí. Muž se ženou. Vyprávěli si o zcela nevinných věcech a najednou řekne muž: ‚A víš co? Pojď zamrdať (...)‘ A žena šla mlčky, ani se nezarděla.“ Podobný doklad pak máme z Plumlovska: „Jindy vyzval tamtéž muž ženskou: ‚Pojď, zamrdáme si!‘ A žena šla za ním rovněž mlčky, jen mu připomněla: ‚Jenom mě nenabóché.‘“

Existuje populární představa, že mají kobylky opravdu „uši na nohou“. Ve skutečnosti se jejich sluchové ústrojí nachází na břiše, respektive na obou jeho stranách pod křídly. Nazývá se tympanální orgán a funguje na principu bubnu: Citlivá membrána v reakci na zvukové vlny rezonuje.

TIP: Hmyz a vyšší matematika: Jak a podle čeho hledají zvířata správnou cestu?

Tympanální orgán přijímá signály od jedinců svého druhu a zároveň je vytváří. Samečci ústrojí používají k vábení samiček a k vymezení svého teritoria. Potenciální partnerky mohou podle zvuků určit, jak je daný jedinec velký: Větší zástupci totiž vyluzují hlubší tóny. Samečkům se zase zmíněné informace hodí, aby se na vlastním území vyhnuli boji s urostlejším soupeřem, nebo se naopak vydali pronásledovat menšího soka. 

Vídeň je prostoupená historií. Kdysi představovala srdce Rakousko-uherské monarchie, kde žila milovaná Sissi, posedlá vosím pasem a nádhernými vlasy, a také její muž, císař František Josef. Svoji teorii snů tam rozvinul psychoanalytik Sigmund Freud, zatímco malíř Gustav Klimt navrhl pro místní univerzitu nástěnné malby, které prudérní společnost tak pohoršily, že nesměly v prostorách ústavu pro cudné vzdělance nikdy vzniknout. 

Později se město proměnilo v centrum evropské bohémy i jejích skandálů. Ve svém bytě tam pořádala divoké salonní večírky božská Alma, femme fatale provdaná za hudebního skladatele Gustava Mahlera. Milena Jesenská se ve městě na Dunaji zamilovala do Franze Kafky a aristokratka Sidonie Nádherná ve Vídni podlehla svodům spisovatele židovského původu Karla Krause.

Později se z metropole stal pro našince nedostižný sen bohatého Západu, oddělený železnou oponou. V průběhu následujících desítek let se ve Vídni mnohé změnilo, ale nesmazatelný odkaz na monarchii a bohatý kavárenský život přetrval.  

Thonetky a sacher 

Kavárny, hospůdky a jednoduché restaurace, které fungují již po mnohá desetiletí, a někdy dokonce staletí, se ukrývají v postranních uličkách. Takové místo představuje i bohémské Café Hawelka. Kavárnu s omšelými zdmi polepenými plakáty mají pod palcem číšníci v oblecích a veškerý prostor tam vyplňují stolky s malou pohovkou či s klasickými thonetkami, legendárními židlemi z ohýbaného dřeva. 

Dopřát si můžete třeba mélange, silnou kávu s trochou mléka, a čokoládový sacher dort s meruňkovou marmeládou (viz Překvapení pro knížete Metternicha). Nabízí se však i rakouská klasika: jablečný závin se šlehačkou nebo tlustý párek s hořčicí a křenem. Na tamní maličké toalety si sice počkáte ve frontě a platit lze pouze hotovostí, přesto vám Café Hawelka už během pár minut nabídne nefalšovanou vídeňskou kavárenskou náladu.  

Na skok v Loosbaru 

Jen o pár kroků dál narazíte na podnik Trzesniewski, s vídeňskou verzí obložených chlebíčků. Na několik kousků této tradiční delikatesy a maličké pivo zvané „pfiff“ tam chodí dělníci i elegantní dámy v důchodovém věku, s psíky na vodítku. 

Za rohem byste pak přímo na Graben, nejrušnější tepně v centru, neměli vynechat interiér s elegantními prosklenými výlohami krejčovského salonu Knize. Jde o jednu z dalších slavných realizací architekta Adolfa Loose, která dodnes slouží původnímu účelu – stejně jako nedaleký Loosbar.

V miniaturním podniku, kde si architekt vyhrál s využitím zrcadel, při první návštěvě jen stěží odhalíte, o jak malý prostor se ve skutečnosti jedná. Chodí se tam hlavně na odpolední drinky, které „mají říz“, a můžete si je vychutnat v jednom ze stylových zeleně polstrovaných boxů.

Císaři pánu na míru

Dramatik a celoživotní kritik rakouské maloměšťácké morálky Thomas Bernhard rád sedával v kavárně a restauraci Bräunerhof. I dnes patří zmíněný podnik – podobně jako Café Museum, Café Central nebo Café Landtmann – k místům, kde na vás dýchne atmosféra starých časů. S jednou kávou a novinami si tam vystačíte celé dopoledne. 

Pokud toužíte po dobrém jídle, vyrazte do podniku Figlmüller. Nabízí totiž ten nejtradičnější „schnitzel“, vepřový v trojobalu, naklepaný do tenka a přes celý talíř. Rezervace je ovšem víc než nutná: Ve frontě jinak můžete čekat i hodiny, a přesto se na vás nakonec možná nedostane. 

Víc úspěchu se získáním místa slibuje restaurace Plachuta, kde mají v menu rakouské národní jídlo „tafelspitz“. Pokrm ze zadního hovězího, které se vaří v polévce s kořenovou zeleninou, prý vytvořili v císařské kuchyni, aby jím „zabavili“ samotného Josefa II. Panovník totiž debužírování příliš neholdoval, a aby si tedy zbytek dvora mohl v klidu vychutnat svůj oběd, musel císař dostat na stůl jídlo, které miloval. Tradiční delikatesa se servíruje na ohřívači v měděném hrnci, se zeleninou, jablečným křenem, špenátem a lehce osmaženými bramborami – a v souladu se svým prvotním účelem se konzumuje skutečně dlouho. 

Šampaňské na bleším trhu

V centru města se nachází trh Naschmarkt, kde během celého týdne koupíte nejrůznější lahůdky. V sobotu se ovšem ke stánkům s jídlem přidává i bleší trh a v místě je pak pořádně rušno. Dopřát si můžete třeba tureckou snídani se sklenkou sektu a k tomu si pořídit brož z 19. století. I pouhá procházka mezi stovkami improvizovaných pultů a nahlédnutí do bohatství místních prodejců však slibuje velký zážitek. 

K takovému dopoledni nesmí chybět silná káva – a navrch k ní dostanete výhled na dva nádherné secesní domy s nepřehlédnutelnými fasádami, stojící vedle rohového Café Savoy. Jeden z nich, Majolica House s kachličkovou mozaikou, vystavěl slavný rakouský architekt Otto Wagner. 

Krása nákupní horečky 

Chcete-li propadnout nákupní horečce, pokračujte na Mariahilfer Strasse. Rušná třída však nezklame ani ty, kdo utrácení zrovna nemilují – vedle obchodů se vším a ničím totiž nabízí také staromilské podniky s elegantními koženými kapesními manikúrami, kartáči na obleky a štětkami na holení či nádherná kloboučnictví. Nedaleko najdete rovněž muzeum nábytku Hofmobiliendepot, jež vystavuje i kousky použité během natáčení filmové trilogie o rakouské císařovně a uherské královně Alžbětě Bavorské. 

TIP: Odhalená tajemství vídeňské kuchyně: Kde se vzal štrúdl nebo Mozartovy koule? 

Půjdete-li po Mariahilfer Strasse dolů do centra města, narazíte na Muzejní čtvrť s Leopoldovým a Mumok muzeem. Obě rozhodně stojí za návštěvu, ale výstavu už si musíte vybrat podle svého vkusu. V létě tato část Vídně vybízí k posezení na vtipně výtvarně pojatých venkovních lavičkách, v zimě se zas můžete ztratit v místním skvěle zásobeném obchodě s uměleckými publikacemi.

Český Achilles, jak kronikář Kosma s oblibou nazýval knížete Břetislava I. z dynastie Přemyslovců, byl jedním z nejslavnějších panovníků českých zemí. Vládl plných dvacet let – od roku 1035 až do své smrti v roce 1055 a za tu dobu coby moudrý vládce a velký vojevůdce české knížectví skutečně pozvedl k výšinám a navíc po sobě zanechal pět následovníků, z nichž Vratislav na svou hlavu poprvé vložil královskou korunu.

Kníže Břetislav je dodnes jednou z nejobdivovanějších postav české historie… A to přes to, že jeho původ byl víc než sporný. Vždyť jeho matkou byla prostá pradlena a jeho otec také v té době už doma jednu manželku měl! A nutno dodat, že ani manželství samotného Břetislava nezačalo zrovna tím nejrůžovějším příběhem lásky. Pojďme se podívat, jak to chodilo s námluvami u prvních Přemyslovců.

Cizí kněžna a vdaná pradlena

Český kníže z Přemyslovské dynastie Oldřich byl synem Boleslava II. a českým zemím vládnul od roku 1012 – tedy definitivně, jelikož jeho vládě předcházel spletitý boj o trůn s dvěma bratry. Až Oldřich svému panství zajistil stabilitu. 

Právě v době sourozeneckých sporů se Oldřich nejspíš poprvé oženil. Jeho paní se zřejmě stala zahraniční šlechtična Juta, která pocházela z Německa. O mnoho víc o ní ale bohužel nevíme. Jedna věc je ale jistá. Tato „cizí kněžna“ byla neplodná. A panovník bez nástupce snad není ani pořádný panovník.  

Proto když jednou cestou z lovu u Postoloprt v dnešní obci Peruce uviděl krásnou pradlenu Boženu, neváhal Oldřich ani na okamžik! Tato česká dívka byla nádherná – „pleti bělejší než sníh, jemnější než labuť, lesklejší než slonová kost, krásnější než safír…“, a také ctná a počestná, jak ve své kronice zdůrazňuje Dalimil. Raději se nebudeme příliš zabývat tím, že podle Kosmy nebyla Božena už tak docela svobodná. Podle všeho byla manželkou jistého Křesiny. 

Kníže Oldřich se však do této půvabné venkovanky zamiloval na první pohled, popadl ji přímo u studnice, kde polonahá prala své prádlo, a okamžitě si ji odvezl domů. Co tomu říkala nebohá Juta? Nemohla příliš protestovat. Uvědomme si, že šlo o časy, kdy „každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy,“ jak poznamenává Kosmas: „a nebylo hříchu unést manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže.“ 

Kdo ale nebyl s Oldřichovou novou paní vůbec spokojen, byli čeští šlechtici. Oldřich jim ale rázně vysvětlil, že raději se chce „…s českou venkovankou smát, než dceru krále – cizinku za ženu mít.“

Toužil po dětech a také toužil po tom, aby právě jeho potomci mluvili česky, a ne nějakou cizí řečí, kterou by je naučila jejich matka. Tak alespoň celou tu skandální záležitost s ženatým knížetem a unesenou pradlenou, která se náhle stala kněžnou, vysvětloval kronikář Dalimil. Krásná Božena svého knížete skutečně nezklamala a brzy mu porodila syna. 

Levoboček z neurozené matky

Břetislav I., který se narodil někdy kolem roku 1002, je nám dodnes známý jako jeden z největších panovníků naší země a ceníme si toho, že se dokázal postarat i o schopné následovníky. Jenže než se k trůnu dostal, neměl to v životě vůbec jednoduché. Ač výměna manželek byla, jak už bylo řečeno, v té době celkem normální záležitostí, jediné dítě Oldřicha a Boženy bylo považované za levobočka. 

Oldřich se vlády na pevno zmocnil až v roce 1012, a teprve tehdy se jeho synovi začalo dostávat té správné výchovy a vzdělání. Spolu se stejně starými syny předních velmožských rodin se učil vládnout i válčit. Z jeho kamarádů z dob dospívání se následně stali jeho družiníci, rádci i správci hradů a statků. Jenže ani vzdělaný kníže ještě nebyl pro ostatní pány dost legitimní. Co dělat? Jak „vymazat“ ne úplně šťastný původ? Jak vylepšit fakt, že matka knížete je prostá žena z lidu? Nejvhodnějším lékem se zdál být správný sňatek. 

Manželka pro knížete

Břetislav tedy hledal vhodnou urozenou dívku z významného rodu, která by se mohla stát jeho nevěstou. A našel... Jitka, tedy latinsky Judita – dcera markrabího bavorské marky Jindřicha Schweinfurtského z rodu Babenberků byla ta pravá. Mezi rodinami Přemyslovců a Babenberků panovaly dobré vztahy, které ale měly být ještě stvrzeny svatbou. O takovém potvrzení spojenectví určitě kolem roku 1020 probíhala čilá jednání.

Podle Kosmy „… Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí, či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji.“  

Méně romanticky řečeno – Břetislav se sice o krásnou Jitku mohl řádně ucházet, v tom případě by se ale vystavoval riziku, že ho její rodina kvůli jeho nemanželskému původu odmítne. Zkusil to tedy jinak… 

Únos ve Svinibrodu

Mladíkova velká chvíle přišla v okamžiku, kdy byla tato šlechtična poslána do kláštera v bavorském Svinibrodu. Neměla se ovšem stát jeptiškou, v klášteře se jí podobně jako i jiným dívkám z významných rodin mělo dostat odpovídající výchovy před tím, než se provdá.

TIP: Princezny na prodej: Na které dvory zamířily mladé Přemyslovny?

Jednoho dne Břetislav spolu se skupinou svých věrných bojovníků přijel do svinibrodského kláštera. Tam si počkal, až Jitka se svými družkami vyšla k večerním nešporám ven, rychle ji chytil, posadil na koně a uháněl s ní k východu. Jenže ouha! Klášterní brána byla spoutaná tlustým řetězem. Budoucí panovník neváhal ani vteřinu, tasil meč a jedním mocným máchnutím řetěz přeťal, jako by to bylo stéblo trávy. Než se dobré jeptišky i klášterní strážci vzpamatovali, byl Břetislav i s milou Jitkou ten tam.

Budoucí kníže i s nevěstou ale bezpečně dorazil k tátovi Oldřichovi, který mu hnedle přidělil správu Moravy. Jak je možné, že Břetislav nebyl za svůj těžký zločin únosu nijak potrestán? Se svatbou se zkrátka asi tak nějak počítalo, a i Jitčina rodina o ní věděla předem…

Nedávné záplavy spláchly z australských polí pesticidy a další zemědělskou chemii. Pokud by se naplaveniny dostaly až k Velkému bariérovému útesu, hrozilo by, že jeho „obyvatelům“ zastíní slunce a způsobí nezvratné škody.

Podobné následky by však mohlo mít i schválení australské vlády, že je možné do nedaleké oblasti vyvézt milion tun usazenin nasbíraných při údržbě dna doků. Získat povolení umožnila díra v systému, podle níž nelze zmíněný odpad považovat za škodlivý: Jedná se totiž o „přemístěnou“ část oceánu.

TIP: Umírající poklad Austrálie: Velký bariérový útes má hodnotu 56 miliard dolarů

Podle prohlášení společnosti North Queensland Bulk Ports Corporation Limited, která má zmíněné doky na starosti, budou dopady na životní prostředí krátkodobé a minimální.

Austrálie se paradoxně v loňském roce zavázala uvolnit 500 milionů dolarů (přes 10 miliard korun) na ochranu Velkého bariérového útesu. Ten během posledních 20 let přišel o 30 % korálů v důsledku rostoucí teploty moří a škod způsobených dravou mořskou hvězdicí. Letecké průzkumy v roku 2016 navíc odhalily, že blednutí korálů postihlo přes 90 % Velkého bariérového útesu.