Na předmětech hrobové výbavy se však občas zachovají drobné zbytky textilu, zakonzervované korozí kovových artefaktů. Máme tak doklady látek tkaných ze lnu i z vlny a to hned v několika různých tkalcovských vazbách. Barvení látek vycházelo z dostupných přírodních barviv, méně dostupná barviva (jako červená) a hotové obarvené látky byly dováženy. Výjimečně narazíme i na doklady hedvábných látek z Orientu. 

Základ oděvu

Celé zachované kusy oděvu neznáme a můžeme se pouze domnívat, že velkomoravský šatník byl do jisté míry poplatný tehdejšímu celoevropskému úzu. Na druhou stranu pravděpodobně nesl i některé východní vlivy a svébytné prvky dané domácím vývojem a tradicí. Základem oděvu byla nějaká forma delší volné košile (tunika, rubáš), která byla u mužů kratší (zhruba po kolena) a u žen delší (ke kotníkům). Mužský oděv mohly dále tvořit buď spodky a k nim oblékané oddělené nohavice, nebo snad i klasické kalhoty, jak je známe například už od Germánů. 

Jedno z mála vyobrazení, které by mohlo představovat velkomoravského muže v tehdejším oděvu, je vytepáno na rubu stříbrného opaskového nákončí z Mikulčic: postava má oblečený nejasný druh kabátce či pláště, ale naopak velmi jednoznačně širší kalhoty, zastrčené do vysokých bot s ostrou špičkou. Přes základ oděvu se zřejmě oblékala svrchní suknice (opět u mužů kratší a u žen delší), případně snad kabátec. V chladném počasí se mohl přidat plášť nebo kožich. Boty lze na základě analogických nálezů z jiných slovanských oblastí předpokládat zejména jednoduché nízké. Výše postavení muži nosili nejspíš i vysoké, často s ostruhami.

Opasek a ozdoby

Důležitou součástí oděvu byl opasek, který měl také symbolickou funkci. Honosné opasky byly pravděpodobně jedním z odznaků vysoce postavených mužů. Ženský oděv patrně také přepásával opasek, ale měl funkci pouze praktickou a býval nejspíš jen vázací.

TIP: Pramáti podprsenka: Kus oblečení starý 532 let

Naopak ženy nosily hojně šperky, prosté i honosné: nejrůznější typy náušnic, korále, lunicovité závěsky z bronzu a prsteny. Společným šperkem pro ženy i muže byly gombíky, duté kulovité kovové knoflíky s očkem, obvykle zdobené vytepanými ornamenty nebo granulací a filigránem. Z nálezů v hrobech se dá usuzovat, že byly na oděvu umístěny obvykle v páru a to v okolí krku a klíčních kostí. Souvisely tedy snad se zapínáním oděvu u krku nebo sepnutím pláště, ačkoli některé obzvlášť křehce a jemně zdobené exempláře navozují domněnku, zda se nejednalo spíše o ozdobné nášivky. 

Vřelé přijetí čekalo na území Československa například příslušníky německé 2. horské divize, která vznikla v roce 1938 z útvarů bývalé rakouské armády.

Předchozí část: S Wehrmachtem do Sudet: Okupace Sudet německým pohledem (1)

„Obyvatelé Vranovska nám připravili velkolepé přivítání. Mnoho jich také muselo uprchnout, avšak ti, co zůstali nebo se již stihli vrátit, ozdobili každý dům v ulici, přes cestu byly pověšeny nápisy ‚Sieg Heil!‘, ‚Willkommen die Befreier!‘ (Vítáme osvoboditele!), nebo ‚Wir danken unserem Führer!‘ (Děkujeme našemu vůdci), které se promíchávaly s nespočetnými vlajkami,“ popisoval příchod jednotek horského pluku 136 do Vranova nad Dyjí jeden z rakouských dobrovolníků, který se po anšlusu Rakouska přihlásil ke službě ve Wehrmachtu.

Dík jedinému muži: vůdci! 

Vzpomínky pokračují: „Vzduchem se nese zvuk zvonů, přátelský i vážný zároveň. Cesty lemují jásající lidé, kteří takto dávají najevo své štěstí z toho, že jsou svobodní. V jejich výrazech v těchto minutách štěstí je z jejich volání patrný dík jedinému muži: vůdci! (…) Je to vůbec možné, že lidský obličej může svým výrazem přinést tolik radosti?

Následně byly jednotky vstupující do města krátce pozdraveny zástupcem města. Dav lidí však zmlkl, když velitel praporu srdečně děkoval za přijetí. A zde muselo být všem jasné: nepřišli jsme sem jako dobyvatelé, ale jako osvoboditelé. Lid musí k lidu a krev ke krvi!“

Výpomoc místním

Příslušník 3. horské divize vzniklé rovněž z jednotek Bundesheeru po anšlusu Rakouska nám dává možnost nahlédnout do života vojáků a obyvatel ve dnech, které následovaly po vstupu Wehrmachtu na odstoupená území, v jeho případě pak konkrétně v okolí obce Strachotice na Znojemsku: „V krásné krajině při nádherném počasí utíkají týdny velmi rychle. Všichni naši lidé a všichni koně byli spravedlivě rozděleni k jednotlivým rolníkům a pomáhali se žněmi.

Rozdělovací důstojník to často neměl lehké, aby splnil přání všech. Když pak ale přišla nějaká stará paní a s pláčem prosila o pomoc, neboť všechny její děti musely uprchnout před českým terorem, pak se dlouho nerozmýšlel a už paní odcházela s jedním vojákem a koněm jako s kořistí na svoje pole. Naši lidé nebyli nikdy tak veselí jako v tento čas. Většinou to byli synové rolníků, kteří měli tuto práci v krvi.

Dokončení: S Wehrmachtem do Sudet: Okupace pohraničí německým pohledem (3)

A ačkoliv měli doma ještě spousty práce na polích, všichni byli rádi, že mohou pomoci bratrům v Sudetech. To je opravdové národní souručenství! Potom po vykonané práci vyráželi ven a jedli hrozny vína z nádherných vinic. Majitelé je stále žádali, aby se najedli jen dosyta, neboť jim bylo tisíckrát milejší, když mohli potěšit německé vojáky dobrými hrozny, než aby jim česká lůza pustošila zahrady. Pak byly prohlíženy různé bunkry a opevňovací objekty. Pohled na ně v nás všech vyvolával pocit škodolibé radosti. Kolik práce a peněz je v nich ukryto a teď je to vše nadarmo. Kolem ležely stovky rolí ostnatého drátu, protitankových překážek z železných nosníků byly tisíce."

Tohle se už nikdy nebude opakovat: když jsem byl malý, sráželi jsme v hejnech poletující chrousty obecné košťaty a sbírali je do kbelíku. Za časných chladných rán jsme zase třásli větvemi stromů a zvedali ze země ty lesklé krasavce, kteří byli labužnickou pochoutkou pro slepice. Chrousti byli nádherní, háčky na jejich nožkách příjemně škrabkaly v dětských dlaních a báječně se zaplétali do dlouhých vlasů nic netušících spolužaček…

Koloběh chroustího života

Dospělci chrousta obecného (Melolontha melolontha) létají s nepřeslechnutelným hlasitým bzučením. Dospělci (imaga) se živí listy stromů, larvy (ponravy) žijí pod zemí, kde se čile prokousávají kořínky. Napadají obilniny a další zemědělské plodiny.

Vývoj od larvy do dospělosti trvá za ideálních podmínek tři a za nepříznivých až pět let. Imaga se objevují od konce dubna, zejména však v květnu a záhy se páří. Po dvou týdnech dospělosti samičky nakladou až 80 vajíček, která zahrabávají 10–20 cm do země. Larvy se začnou líhnout za 4–6 týdnů. Aktivní jsou pouze na jaře a v létě, v zimních měsících přezimují 20–100 cm pod povrchem země. V půdě zůstávají do doby, kdy dorostou velikosti 4–5 cm. Na podzim toho roku se zakuklí a na jaře vylétají jako dospělci.

Nejen proti člověku

Dnes je pro milovníka přírody setkání s chroustem obecným radostným překvapením, ale dříve býval brouk pohromou pro zemědělce i sadaře. Člověk mu – jak jinak – vyhlásil nemilosrdnou válku, a tak byli chrousti v polovině 20. století kvůli nadměrnému používání pesticidů téměř vyhubeni. Osobně jsem po desetiletí nespatřil ani jediného! Teprve od 80. let 20. století, kdy bylo používání pesticidů poněkud omezeno, se jejich stavy nepatrně zrevitalizovaly.

Kromě člověka mají chrousti samozřejmě i přirozené nepřátele. Živí se jimi ptáci, převážně rackové, havranovití a špačci. Na ponravách parazitují houby rodů Beauveria a Metarhizium, které zahubí až 75 % larev. Ponravy jsou také napadány háďátky, larvami kuklic a masařek.

Boubelatá krasavice

Na přelomu dubna a května můžete zahlédnout i další výrazné zástupce říše hmyzu – velké černolesklé brouky, kteří se batolí svěže zelenou trávou. Jsou to majky (řád Coleoptera, čeleď Meloidae), které žijí na celém světě s výjimkou Nového Zélandu. Čeleď čítá na 3 000 druhů a v Evropě hranice výskytu dokonce překračuje severní polární kruh.

U nás je známá především majka obecná (Meloe proscarabaeus) – impozantní černý brouk s kovově modrým leskem. Velikost majky obecné kolísá mezi 11 a 35 mm, mohutná samička je mnohem větší než samec. Křídla majky jsou silně zkrácená, zadeček naopak výrazně zvětšený. S dospělci se setkáváme od dubna do června, nejčastěji je však objevíme právě v máji.

Méně včel, méně majek

Vývoj majek je neobyčejný. Samička naklade do půdy obrovské množství vajíček, z nichž se rodí larvy (tzv. triungulin). Larva vyleze na příhodný květ, kde číhá na přílet samotářské včely nebo čmeláka. Pak se na zvoleného jedince přichytí pomocí tří drápků na konci chodidla a hostitel ji nedobrovolně odnese k sobě domů. Nezvaný návštěvník pak zahubí larvu včely a zkonzumuje veškerou její potravu.

Na příběhu majek je patrné, jak v přírodě vše souvisí se vším: dříve byly majky hojné, dnes se stávají stále vzácnějšími (a jsou přísně chráněné zákonem). Jejich úbytek totiž přímoúměrně kopíruje úbytek samotářských včel.

Brouk, který potí jed

Při vyrušení roní majka z kloubů nožek silně jedovatý výpotek s obsahem kantharidinu. Tento prudký olejovitý jed odrazuje dravce, kteří by si chtěli na buclatém soustu pochutnat. Při neopatrné manipulaci s těmito brouky způsobuje jed svědivé puchýře i na lidské kůži. Dokonce došlo ke smrtelným otravám po jeho požití. To z vlastní zkušenosti potvrdit nemohu, poněvadž jsem – přes svou příslovečnou přírodovědnou zvídavost – nikdy majky neolizoval.

TIP: Obrácené role predátorů: Když je z lovce kořist

Doporučuji tento opatrnický přístup i vám, ale věřím, že si přítomnost majek a chroustů v naší přírodě budeme moci i do budoucna vychutnat v jiném smyslu.

Německý startup Lilium vznikl v inkubátoru Evropské kosmické agentury ESA v roce 2016 a již od samotného počátku se netajil velkými ambicemi. Firma zde vyvíjí letecké taxi pro pět osob na elektrický pohon, které by startovalo i přistávalo vertikálně a létalo horizontálně, přičemž důležitým kritériem je dolet na jedno nabití.

Podobných projektů je dnes celá řada. Lilium ale právě zaznamenali významný úspěch a pokrok ve svém úsilí, když jejich prototyp Lilium Jet absolvoval svůj první let, při němž byl řízený dálkovým ovládáním. Letoun má zatažitelný podvozek, elektronické řízení „fly-by-the-wire“ a celkem 36 elektrických motorů.

TIP: BlackFly je nový osobní elektrický ultralehký letoun s kolmým startem

Lilium Jet může létat rychlostí 300 kilometrů za hodinu. Na jedno nabití baterií přitom uletí zhruba 300 kilometrů. Takový stroj by v New Yorku zvládl cestu z letiště JFK na Manhattan za pět minut, zatímco dnes to trvá téměř hodinu. Cesta z New Yorku do Bostonu by s ním trvala zhruba hodinu. Lidé ze startupu Lilium doufají, že by jejich letecké taxi mohlo vozit zákazníky ve velkoměstech kolem roku 2025, za ceny srovnatelné s dnešními pozemními taxíky.

Při pohledu na batole zabalené do modré či růžové je nám na první pohled jasné, jakého je malý človíček pohlaví. Bylo tomu tak ale vždycky? Podle všeho nikoliv. Přinejmenším to tvrdí Jo B. Paolettiová, která dřív působila na University of Maryland. Nyní se jako soukromá badatelka zabývá zejména vývojem textilního průmyslu v Americe, historií odívání či rolí oblečení v populární kultuře. Otázku přiřazení barvy na základě pohlaví důkladně rozebrala v knize Pink and Blue: Telling the Boys from the Girls in America (Růžová a modrá: rozpoznávání amerických chlapců a dívek), kde uvádí, že ještě počátkem 19. století se děti oblékaly většinou do neutrální bílé. 

Pastelové odstíny se začaly uplatňovat až později, nicméně ještě bez jasného rozdělení pohlaví. Škatulkování, alespoň v Americe, přišlo až počátkem 20. století – avšak v poněkud jiné podobě, než jsme zvyklí dnes. Výstižně to vyjadřuje výňatek z článku publikovaného v roce 1918: „Všeobecně uznávaným pravidlem je, že růžovou nosí chlapci a modrou děvčata. A to proto, že růžová se považuje za výraznější a silnější barvu, takže je pro hochy vhodnější, zatímco modrá, která je jemnější a roztomilejší, sluší více dívkám.“ Pozdější rozdělení nastoupilo teprve ve 40. letech a udrželo se dodnes – i přes určité krize, například v souvislosti s rozvojem feministického hnutí.

Rozhodujeme za děti

Děti si nicméně své oblečení nevybírají, tudíž se nabízí otázka, co vede k volbě barvy jejich rodiče – a zda muži upřednostňují jiné odstíny než ženy. Odpověď se v posledních dekádách pokoušela nalézt řada studií: Některé žádné mezipohlavní rozdíly v preferovaných barvách neobjevily, jiné ano. Výzkumy obecně ukazují, že bez ohledu na pohlaví jsou nejoblíbenější modré tóny, přestože u žen se k nim přidávají i odstíny růžové či fialové. Podobné preference odhalila i loňská studie publikovaná v časopise Color Research & Application. Zašla však ještě o krok dál, když se její autoři rozhodli prozkoumat, zda podobné tendence platí v různých kulturách. 

V dotazníkovém šetření oslovili badatelé 80 britských a 81 indických vysokoškolských studentů. U obou skupin odhalili již známé upřednostňování chladnějších barev, ženy však dál tíhly k růžové: Britské účastnice dávaly přednost studenějším odstínům, kdežto jejich indické protějšky těm teplejším. Studie každopádně ukázala, že zmíněné preference platí bez ohledu na kontinent.

Já sbírám, ty lovíš

Existenci rozdílů v upřednostňování barev a jejich možnou souvislost se zpracováváním vizuálních signálů v mozku se pokusila objasnit studie publikovaná v roce 2007 v časopise Current Biology. Do výzkumu se zapojilo 208 dobrovolníků z Velké Británie a Číny, kteří měli na obrazovce počítače co nejrychleji označit kurzorem svou oblíbenou barvu. Výsledky napověděly, že mezi muži a ženami panuje poměrně výrazný rozdíl: Dámy vykazovaly největší preferenci pro červené a fialové odstíny, zatímco nejmenší zájem měly o zelenožlutou část spektra. U pánů dostaly naopak přednost barvy z oblasti modrozelené. 

Výsledky studie jsou podle jejích autorů biologicky podmíněné a odpovídají tomu, jakým způsobem náš vizuální systém barvy dekóduje. Dodatečnou oblibu červené u žen dávají vědci do možné souvislosti s naší lovecko-sběračskou minulostí, jelikož se mohla preference pro danou barvu projevit vyšší šancí na nalezení zralých plodů. Alternativně však nelze vyloučit, že zvýšená citlivost pro červenou hrála roli i v sociálním kontextu, protože potenciálně umožňovala lépe rozpoznávat odstíny kůže partnera či jiných jedinců. Za pozornost stojí i fakt, že čínská skupina obecně víc upřednostňovala červenou, jelikož v asijské zemi jde o barvu štěstí.

Žlutá, nebo oranžová?

Co když se však pohlaví neliší pouze v tom, jakým barvám dávají přednost, nýbrž i v samotném vidění světa? Již dřívější výzkumy prokázaly, že ženy mají oproti mužům rozsáhlejší slovník pro pojmenování jednotlivých barev: Zatímco pánové často nerozlišují odstíny a vidí například „jen“ modrou, dámy rozeznávají mnoho jejích druhů: ultramarínovou, námořnickou, královskou, denim, lapis, indigo, kobaltovou a mnohé další. 

TIP: Malířka s genetickou mutací vidí 100× víc barev než ostatní

Behaviorální neurovědec Israel Abramov se v roce 2012 pokusil zjistit, zda hlubší vnímání barev představuje vlastnost naučenou, nebo biologicky danou. Na základě důmyslných testů dospěl k závěru, že i ženy bez dřívější průpravy skutečně rozlišují víc odstínů než muži, a to zejména uprostřed barevného spektra – v oblasti žluté a oranžové. Navíc podle něj mají pánové vnímání barev nepatrně posunuté. Jinými slovy, stejný odstín jako ženy viděli, když sledovali světlo o nepatrně větší vlnové délce: Například tam, kde registrovali žlutou, dámy již mluvily o světle oranžové. 

Barvy a hormony

Zrak mužů a žen se tedy pravděpodobně skutečně liší, což ovšem úplně nepřekvapí, protože podobné rozdíly najdeme i u dalších smyslů: Něžné pohlaví například mívá citlivější sluch a dokáže lépe rozlišovat i menší změny tónu. Jedna z možných příčin tkví v množství hormonů, jemuž jsme vystaveni během embryonálního vývoje. Pokud se muži vyvíjeli v prostředí s vysokou hladinou testosteronu, vede to u nich k výrazným změnám v oblastech mozkové kůry, jež odpovídají za zpracování senzorických informací – zejména ve zrakové kůře. I v tomto případě se autoři domnívají, že podobné odlišnosti mohly vzniknout během naší lovecko-sběračské minulosti. Jde však pouze o jednu z hypotéz.

TIP: Tajemství neviditelné modré barvy

Nicméně v případě barev upřednostňovaných na základě pohlaví je stále velmi těžké říct, zda mají výsledné preference biologické opodstatnění, nebo se jedná spíš o kulturní záležitost. Dostáváme se zde totiž do začarovaného kruhu: Je-li dítě odmalička podmiňováno k oblibě jedné barvy, vcelku logicky se výchova odrazí v názoru dospělého jedince, který jej posléze předá další generaci. Podmiňování se navíc nemusí odehrávat jen ve výběru oblečení, nýbrž i v barevném provedení oblíbených hraček. Jak by to asi vypadalo, kdyby panenky měly převážně modré šatičky, zatímco nejlepší autíčka by se skvěla krásnou růžovou metalízou? 

Atmosféra Marsu je oproti té pozemské mnohem řidší, což má neblahý vliv na marsovské klima. Jako by to nestačilo, jednou za dva roky se v atmosféře rudé planety otevírá veliká díra, kterou unikají pryč už tak nepříliš hojné zásoby vody. Zbytek vody Marsu se přitom hromadí na pólech planety, kde pozorujeme i její polární čepičky.

Právě takto vysvětluje tým německých a ruských vědců zvláštní chování vody na rudé planetě. Dřívější pozorování ukázala, že vodní pára se na Marsu vyskytuje v horních vrstvách atmosféry, a že se voda na této planetě pohybuje směrem k pólům. Doposud ale nebylo jasné, jak tam vlastně probíhá cyklus vody, ani proč je dnes tahle dříve zřejmě dost zavodněná planeta tak suchá.

Léto na jižní polokouli Marsu

Pokud jde o atmosféru, na Zemi jsou léta na severní a jižní polokouli dost podobná. To ale není případ Marsu. Kvůli jeho oběžné dráze je jižní pól planety během léta, které nastává každé dva pozemské roky, mnohem blíž Slunci, než když je léto na severní polokouli. Kvůli tomu jsou léta na jižní poloukouli Marsu mnohem teplejší.

TIP: Kam zmizela voda Marsu? Možná ji nasákly místní horniny

Simulace ukazují, že kvůli těmto podmínkám se na jižní polokouli rudé planety každé léto otevírá „okno“ kterým uniká vodní pára do horních vrstev atmosféry. Část této vody putuje k oběma pólům planety, kde se kvůli tomu voda postupně hromadí. Zbytek molekul vody ale rozloží ultrafialové záření, které přichází k Marsu z vesmíru, na atomy vodíku a kyslíku. Vodík pak uniká do okolního prostoru a Mars tím přichází o vodu. Tento mechanismus zřejmě podstatně přispěl k tomu, že je Mars dnes nápadně suchým světem.

Problémem monarchie byla zejména její mnohonárodnostní povaha. Je pochopitelné, že uvnitř říše začaly vznikat různé národotvorné tendence, jež nesmazatelně ovlivnily i vývoj celého českého národa. Obyvatelstvo se během 19. století odklonilo od vlasteneckého pocitu náležitosti k rakouské říši a spíše smýšlelo právě podle toho, k jakému národu se hlásilo. V českých zemích tak vedle sebe stanuly český a německý živel.

Pokusy o vyrovnání 

Habsburkům bylo jasné, že v oblastech, kde německé etnikum představuje menšinu, nebude jednoduché udržet legitimní německou nadvládu. Postavení vídeňského dvora navíc oslabila válka s Pruskem završená katastrofální porážkou u Hradce Králové.

Se stávajícím postavením v rámci monarchie byli nespokojeni nejen Češi, ale i Maďaři. Vídeň se proto rozhodla pro vytvoření dualistické unie Rakouska-Uherska, čímž chtěla zmírnit tlak ze strany silné uherské opozice. V případě českých požadavků již tak velkorysá nebyla, přestože si velice dobře uvědomovala, že české země jsou finančně i průmyslově nejvyspělejší částí Rakouska. Důvod byl prostý: vídeňská vláda musela vzít v potaz rozhořčení německého obyvatelstva, které by zákonitě vypuklo. Češi přesto neztráceli naději, že se jim podaří dosáhnout nějakého obdobného vyrovnání, tentokrát rakousko-českého. 

Návrhů, plánů a požadavků ohledně spravedlivého podílu obou národností v zastupitelských sborech v Čechách a na Moravě a jazykové otázky vznikla celá řada, a často kvůli nim vzplály otevřené spory. Dlouholetá jednání mezi vídeňskými úředníky a zástupci zemí Koruny české byla vedena až do rozpoutání 1. světové války, zejména kvůli odporu Němců žijících na českém území. Ti se obávali toho, že se ocitnou rázem v menšině a ztratí své výhodné postavení. Negativní postoj Vídně nebyl dán žádným nepřátelstvím vůči Čechům, ale právě obavami z reakce Němců. Tato zklamání české politiky dokonce v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století přivedla až k pasivní rezistenci, kdy se odmítali zúčastňovat zasedání říšské rady.

TIP: Češi ve Vídni: Jak se žilo krajanům v srdci rakousko-uherské monarchie?

Čechům však bylo jasné, že s politikou pasivního odporu daleko nedojdou a že Vídni to spíše vyhovuje, protože nemusí trvale odolávat jejich nátlaku. Změnili tedy svůj dosavadní postoj a zahájili „drobečkovou politiku“ – za podporu vlády hraběte Taafeho očekávali drobné ústupky v národnostních otázkách.

Jako první úspěch bylo zaznamenáno v roce 1880 přijetí Stremayerových jazykových nařízení, podle nichž mohli občané komunikovat s úřady jak v němčině, tak v češtině. O dva roky později byla pražská univerzita rozdělena na českou a německou. Tyto dílčí úspěchy svědčí o příznivých podmínkách pro rozvoj českého národa, o slábnoucím postavení rakouské vlády, ale také o nemožnosti prosadit s ohledem na druhý zemský národ zásadnější změny. Přes různé pokusy zůstávala situace stále stejná.

Jantar nabízí paleontologům skvělou příležitost nalézt celé a z valné část nepoškozené organismy z dávných časů. Obvykle jde ale o suchozemské živočichy a rostliny, protože jantar vzniká ze zkamenělé pryskyřice tehdejších stromů. Bohatá naleziště jantaru v Myanmaru (Barmě) teď ale vydala opravdu speciální nález.

Vědci zjistili, že jeden kousek druhohorního jantaru z období křídy, který je starý asi 99 milionů let, obsahuje pestrou sbírku asi 40 organismů, mezi nimiž jsou nejen suchozemští živočichové a rostliny, ale také živočichové obývající moře. Je mezi nimi i jeden amonit, zástupce kdysi velmi početné a běžné, ale dnes již dlouho vyhynulé větve hlavonožců.

TIP: Druhohorní šperk: Dávný jantar ukrýval nejstarší známé mládě hada

Badatelé velmi vzácný nález prozkoumali pomocí speciální výpočetní tomografie (micro-CT). Ukázalo se, že jde asi o centimetrového mladého jedince rodu Puzosia (Bhimaites).

Pryskyřice ze stromu na pobřeží tehdy zřejmě nejprve polapila suchozemské tvory a pak buď spadla přímo do vody anebo se dostala na pláž, kde v ní uvízl i malý amonit. Objevený amonit bohužel neobsahuje žádné měkké tělní části, takže se do pryskyřice zřejmě dostala už jenom jeho schránka. Podobné nálezy jsou pro vědce mimořádně cenné, neboť poodhalují podobu tehdejších ekosystémů.

Slavná firma Gothaer Waggonfabrik zalétala v lednu 1915 prototyp bombardéru G.I, který byl řešen opravdu neobvykle. Drtivá většina dvouplošníků měla trup spojený se spodním křídlem, zatímco u tohoto letadla se trup napojoval na horní křídlo, kdežto od spodního jej dělil výrazný odstup. Vznikla ale pouze malá série, jež se dočkala značně omezeného využití, a firma Gotha se posléze vydala konvenčním směrem, z něhož vzešel už standardně pojatý dvouplošník G.II.

K pohonu sloužily dva motory Mercedes D.IV a konstrukce letounu odpovídala tehdy běžným zvyklostem, což znamenalo dřevěnou konstrukci s plátěným potahem, pouze přední část trupu pokryla překližka. Velice charakteristický podvozek měl celkem čtyři kola – dvě pod každou motorovou gondolou. 

Německý tunel

Sériová výroba začala v létě 1916, jenže vzniklo pouze jedenáct kusů, jelikož se záhy přešlo na typ Gotha G.III se silnějšími agregáty Mercedes D.IVa. Kromě toho konstruktéři zesílili trup a přidali obrannou výzbroj. „Dvojka“ totiž měla jen dva 7,92mm kulomety – jeden vepředu a druhý vzadu na hřbetě, zatímco u G.III přibyla třetí zbraň namontovaná dole vzadu. Oba zadní kulomety ale obsluhoval jediný muž, jenž se měl přesouvat mezi oběma střelišti podle toho, odkud přicházela hrozba.

Předchozí část: Obři na nebesích: Handley Page Type O vs. Gotha G.IV (1)

Vzniklo asi 25 sériových letounů, ale vývoj pokračoval dál. Řešení výzbroje se ukázalo jako nešťastné, takže pro letoun Gotha G.IV vymysleli konstruktéři prvek zvaný tunel. Zadní část trupu byla otevřená, takže střelec mohl z horního kulometu střílet doslova skrze trup dolů. Teoreticky mohla být namontována i spodní zbraň, navíc zde byl prostor pro umístění čtvrtého kulometu mezi kokpity pilota a bombometčíka, ovšem standardně létaly bombardéry Gotha G.IV pouze se dvěma.

Problémy s palivovými nádržemi 

Vedle jinak řešené výzbroje se stroj Gotha G.IV odlišoval pevnější konstrukcí, kterou si koneckonců vynutila již samotná existence „tunelu“. Celý trup pokrývala překližka, plátno se použilo jen na potah nosných ploch. Na spodní křídlo přibyla křidélka zlepšující dosud kritizovanou ovladatelnost během startu a přistání. Sériová produkce „čtyřek“ začala na konci roku 1916 a kromě samotné továrny Gothaer Waggonfabrik se do ní poté zapojily firmy Siemens-Schuckertwerke (SSW) a Luftverkehrsgesellschaft (LVG), byť jejich licenční stroje se poněkud odlišovaly. Některé z posledních exemplářů od SSW a LVG navíc obdržely slabší motory, protože agregáty Mercedes představovaly nedostatkové zboží. Kolem třiceti letadel s motory Hiero a kulomety Schwarzlose vyrobil LVG pro letectvo Rakouska-Uherska. 

Posledním strojem, který továrna Gotha vyrobila ve větším počtu, se stal bombardér G.V. U toho se zásadně změnilo umístění palivových nádrží, které se u starších verzí nacházely v motorových gondolách, což se stávalo příčinou požárů při nouzových přistáních. Tyto nehody totiž způsobily zhruba 75 % ztrát letadel Gotha, a proto se nádrže typu G.V přesunuly do trupu.

Bylo vyrobeno kolem 200 kusů, ty ale měly slabší výškové charakteristiky než předchozí verze, takže sloužily převážně pro noční útoky. Z těch se ostatně postupem času stal i primární způsob nasazení také starších typů Gotha, neboť ztráty při denních útocích na Velkou Británii nepříjemně narůstaly. Největší nálety provedlo císařské letectvo na jaře a v létě roků 1917 a 1918, kdy Němci doufali, že s pomocí zápalných bomb donutí Brity k jednáním o míru. Podle versailleské smlouvy museli Němci všechna letadla Gotha zničit (létal pak už jenom jeden G.IV v letectvu Polska), a tak se žádný z těchto zajímavých strojů nedochoval. 

Srovnání taktiky

Koncepce dálkového bombardování, kdy je napaden týl nepřítele, existovala ve Velké Británii i Německu dokonce už před válkou. Němci ale v tomto oboru mnohem víc věřili vzducholodím a letadla těžší než vzduch se prosazovala obtížně. Britové sice vzducholodě neměli v tak velké oblibě, zato zprvu sázeli spíše na hydroplány. Oběma stranám tak chvíli trvalo, než si uvědomily, že ideální strategický bombardér je ze země operující letadlo těžší než vzduch. Znepřátelené velmoci se také odlišovaly ve výběru cílů. Britové hodlali napadat především námořní základny, kdežto Němci se nijak netajili úmyslem útočit na města, což mělo narušovat morálku nepřítele. Letadla Jeho Veličenstva si ale nakonec také vzala na mušku německá města, především průmyslové čtvrti. 

Zde dokázaly působit větší škody než císařské stroje nad Británií. Královské letectvo totiž od začátku pochopilo, že strategickou leteckou ofenzivu musejí provádět mohutné svazy bombardérů. Letouny Handley Page se tak zpravidla vydávaly na své útoky po desítkách, zatímco Luftstreitkräfte jen vzácně nasazovaly dvouciferný počet letounů a jen jednou za celou válku (19. května 1918) letěla proti Londýnu sestava asi čtyřiceti německých strojů. Další výhodu Britů představoval fakt, že propracovali kooperaci s doprovodnými stíhačkami, kdežto Němci se spolupráci obou kategorií letadel věnovali jen omezeně.

TIP: Poslední souboje nad Pacifikem: Stíhačky F4U Corsair vs. Ki-84 Hajaté

Bombardér Gotha nebyl konstrukčně špatný, jenže jeho reálná efektivita zůstávala kvůli nevyspělé taktice vesměs nízká. Z toho potom vyplynulo, že německé letectvo v meziválečném období na strategické bombardéry dosti zanevřelo, zatímco Britové je povýšili takřka na jeden z pilířů své vojenské moci. Také z těchto důvodů musíme prohlásit stroje Handley Page vítězem našeho duelu.

Kmenové buňky jsou dnes velmi oblíbené mezi vědci a lékaři, kteří vyvíjejí nové léčebné postupy pro celou řadu závažných onemocnění či poranění. Tyto buňky se totiž mohou změnit v prakticky každou dospělou buňku lidského těla a v případě potřeby je tím pádem mohou nahradit. 

Problém je v tom, že kmenové buňky jsou velmi zranitelné. Dospělé specializované buňky lidského těla mají k dispozici celou řadu nástrojů a mechanismů, jimiž se mohou do jisté míry bránit před viry a dalšími hrozbami. Kmenové buňky se takto bránit nedovedou. Když jsou v lidském těle, chrání je doposud neznámé mechanismy. V laboratoři jsou ale kmenové buňky vydány virům napospas, což komplikuje výzkum a ohrožuje pacienty.

TIP: Léčba stárnutí pomocí kmenových buněk na lidech zabrala

Tým britských odborníků nedávno objevil protein, který nazvali MAVS. Ten funguje jako vypínač pro imunitní obranu buňky proti virům. U kmenových buněk, které pocházejí z embryí, je tento vypínač obvykle v poloze „vypnuto“. Protivirová obrana by totiž zřejmě mohla narušovat správný vývoj zárodků. Badatelé ale také našli krátkou molekulu RNA, která nese označení miR-673, a která tento vypínač imunitní obrany ovládá. V praxi to znamená, že nyní už bude možné protivirovou obranu kmenových buněk zapínat podle potřeby.