Soukromá společnost Stratolaunch Systems, kterou v roce 2011 založil miliardář Paul Allen, zaznamenal významný úspěch. Jejich obrovský letoun, který je momentálně největším letadlem světa, vzlétl ke svému prvnímu letu. Samotný letoun i jeho první let představují významný úspěch inženýrů a techniků, kteří teď zaslouženě slaví.

Monumentální stroj, jehož rozpětí křídel 117,3 metrů přesahuje standardní délku fotbalového hřiště pro mezinárodní zápasy, odstartoval 13. dubna 2019 v 6:58 ráno místního času ze základny Mojave Air and Space Port v Kalifornii. Jeho let nebyl předem ohlášený a podle prvních reakcí překvapil profesionály i fandy extrémních leteckých a kosmických technologií. Letoun doposud absolvoval testy na runwayi základny a neočekávalo se, že se vznese tak brzy.

Pták Noh je ve vzduchu!

Gigantický letoun, který nese jméno „Roc“, čili „Pták Noh“, byl ve vzduchu 2,5 hodiny. Dosáhl přitom výšky 5 180 metrů a maximální rychlosti 304 kilometrů za hodinu. Piloti a specialisté společnosti Stratolaunch testovali ovládání stroje, a také jeho chování ve vzduchu. Nakonec bez potíží přistál zpět na základně Mojave.

TIP: První testy nosného letounu: Pták Noh si vykračuje po ranveji

„Pták Noh“ bude sloužit jako letecká platforma pro odpalování menších raket na oběžnou dráhu. Stratolaunch Systems původně spolupracovali se SpaceX, pak se ale domluvili se společností Orbital ATK (nyní Northrop Grumman Innovation Systems), která dodá pro lety do vesmíru svoji raketu Pegasus XL. Jde o vylepšenou verzi nosné rakety, která startuje z nosného letounu a v první fázi letu se chová jako raketový letoun. V dohledné době by tyto rakety mohly startovat z „Ptáka Noha“. 

Když v listopadu 1917 podnikli Němci protiútok u Cambrai, bitevní letky dostaly za úkol oslabit nepřátelské pozice ostřelováním a připsaly si rozhodující zásluhu na úspěchu. Na začátku velké císařské jarní ofenzivy (21. březen 1918) měli Němci k dispozici 38 Schlachtstaffeln a u některých už létaly i nové Halberstadty CL.IV nebo Hannovery CL.III.

Předchozí část: Letci proti pěšákům: Zrod bitevního letectva za Velké války (1)

Ve velkých počtech systematicky útočily na místa, kam pak udeřila vlastní pěchota. Jejich cílem se stávaly i nepřátelské dělostřelecké baterie, které se jim někdy dařilo úplně umlčet. Velmi náročné byly útoky na dohodová letiště. Ta se totiž nacházela poměrně daleko za frontou a bitevníky tak musely letět dlouhou dobu nad nepřátelským územím, odkud na ně pálila každá dostupná hlaveň. Dosavadní zkušenosti ukázaly, že k bitevním akcím by se hodil ještě mnohem odolnější letoun, a v Německu se na takovém ve společnosti Junkers & Co už dlouho pracovalo. 

Pancéřovaný speciál

Všechny letouny Velké války měly velmi podobnou konstrukci. Trupy i křídla se stavěly z dřevěných žeber a nosníků a kryl je potah z lakovaného plátna, takže jejich výroba připomínala spíše výrobu čalouněného nábytku než moderní strojírenství. Dne 28. ledna 1917 ale vzlétl prototyp firmy Junkers nesoucí tovární označení Junkers J 4 – šlo o letoun zcela nové koncepce a doslova revoluční stavby.

Měl kostru z duralu a některé – více namáhané části – z oceli. Křídla i ocasní plochy pokrýval duralový vlnitý plech o tloušťce 0,38 mm, který se vyznačoval výbornou pevností. Celou příď s řadovým motorem Benz Bz IV o výkonu 147 kW tvořila pancéřová vana z 5mm plechů z chromové oceli. Mimořádně odolná skořepina vážila 470 kg, chránila pilota, pozorovatele i benzinovou nádrž tvořící část pilotovy sedačky. Jen část trupu za pracovními prostorami osádky krylo lakované plátno jako u běžných letounů té doby, stroj měl samonosná křídla jen s minimem vzpěr.

Pancéřovaný speciál

Jeho tvůrce Hugo Junkers chtěl původně stavět jednoplošník, ale inspektorát německého vojenského letectva zadalo dvouplošník, což Junkers obešel tím, že spodní křídlo zkonstruoval mnohem menší než horní. Jeden z jeho konstruktérů Fritz Brandenburg na první lety vzpomínal: „Nebyl to žádný jednoduchý experiment. Stroj byl velmi těžký na ocas a pilot, aby ho udržel ve vzduchu, musel úplně potlačit řídicí páku. Podařilo se nám to ale vyřešit. Pak začalo dlouhé a obtížné období vystrojování, zalétávání a úprav pro frontové využití. Provedli jsme nesčíslně množství dílčích zkoušek pro jednotlivé části. Potíže působilo zabudování pancéřové vany, ale i to se podařilo vyřešit ruku v ruce se závěrečnými zkouškami kovových dílů.“

Letoun nakonec úspěšně prošel všemi testy a v březnu 1917 následovala objednávka 50 sériových strojů, které dostaly vojenské označení Junkers J.I. První letouny vojenské letectvo převzalo už v červenci a do výzbroje je dostala letka určená ke spolupráci s armádou Flieger-Abteilung 19. Nad nepřátelské území v oblasti Yper poprvé vzlétl 1. srpna 1917. Let probíhal ve výšce pouhých 50 m nad zemí a v husté palbě z pěchotních zbraní. Junkers sice dostal několik zásahů, posádku však bezpečně donesl domů. 

Přímá letecká podpora 

V létě 1917 výrobce dodal další Junkersy J.I letkám určeným ke spolupráci s pěchotou (Flieger Abteilung-Infanterie). Kromě přímých útoků ručními granáty nebo kilogramovými pumami Fliegermaus podnikaly hlavně průzkumné lety nad postavení nepřítele v nízkých výškách. S vlastní pěchotou osádky komunikovaly pomocí světlic, dýmovnic, praporků a barevných terčíků, některé stroje dostaly dokonce radiostanice. Šlo vlastně o přímou leteckou podporu v tom nejmodernějším pojetí.

Letouny si brzy získaly přízeň pilotů, kteří je láskyplně přezdívali Möbelwagen (stěhovací vůz) nebo Fliegender Panzer (létající tank). Jako velká nevýhoda se ale ukázal jejich dlouhý rozběh při startu, který činil až 125 m, a dlouhý dojezd při přistávání. Junkers J.I měl totiž přistávací rychlost 80 km/h, což komplikovalo provoz z rozbahněných polních letišť ve Francii. Junkersy proto po jarních a podzimních deštích často operovaly ze stálých základen s pevným povrchem dál za frontou. Přesto bylo velení letectva spokojeno a už v prosinci 1917 objednalo dalších 100 kusů. 

Nejdokonalejší bitevník 

Na jarní ofenzivu roku 1918 jich měli Němci k dispozici více než sto a útočící pěchotě poskytovaly tyto stroje neocenitelné služby. Dokázaly létat v minimální výšce v dešti střel, protože pancéřová vana byla pro pěchotní zbraně i střepiny granátů neprůstřelná. Díry v křídlech tolik nevadily a je doložen i návrat letounu, který dostal 400 zásahů! Nad nepřátelským územím nebyl žádný bitevník sestřelen a do rukou nepřítele se jako první dostal až vrak na opuštěném letišti po ústupu z podzimu 1918.

TIP: Junkers Ju 87: Německý postrach nebe

Německé velení objednalo celkem 303 těchto letounů, dokončit jich továrny stačily jen 227 a k jednotkám zamířilo 189 kusů. Po kapitulaci padlo do rukou vítězů mnoho J.I a tento model vzbudil zaslouženou pozornost. Jeden stroj se v květnu 1919 dostal jako válečná kořist i za oceán a dnes se nachází v kanadském Národním leteckém muzeu. Hugo Junkers i přes úspěch svého bitevníku tvrdil, že budoucnost patří samonosným jednoplošníkům, a od konce roku 1917 pracoval na stroji továrního označení Junkers J 10.

Šlo o mohutný dvoumístný letoun celý z vlnitého plechu, tentokrát však bez oné pancéřové vany. Od země se poprvé odlepil 4. května 1918 a po dokončení testů přišla objednávka na 47 kusů. Letoun měl velmi aerodynamický tvar a i přes svou váhu létal rychlostí 190 km/h. Do konce války letectvo převzalo jen šest kusů označovaných Junkers CL.I., ty se ale do konfliktu zapojit nestihly.

Mocná eroze potřebovala miliony let, než v etiopské náhorní plošině vytvořila pohoří Simien, jedno z nejúchvatnějších horstev planety. Kromě nejvyššího vrcholu země, Ras Dašen s 4 533 m n. m., tam najdete závratně kolmé skalní stěny, hluboká údolí, ale i stolové hory s nádhernými vodopády. 

Mezi kozorožci a šakaly 

Jedinečná a izolovaně se vyvíjející krajina postupně nabídla útočiště mnoha rostlinám i živočichům, včetně endemitů, kteří se jinde nevyskytují. Z dvaceti druhů velkých savců a 120 druhů ptáků obývajících chráněné území patří k nejvzácnějším etiopský vlk (též simienská liška) nebo kozorožec walia. Domov však v místě našli i paviáni anubi, paviáni pláštíkoví, malé antilopy skákolezové skákaví nebo šakali obecní.   

Opravdovým vládcem a zároveň symbolem parku ovšem zůstává pavián dželada: Tito primáti spolu často a živě komunikují a samce zdobí rudá náprsenka, takže se jim někdy přezdívá paviáni s krvácejícím srdcem.  

Kříže na úpatí hor 

Pohoří má nicméně význam i pro okolní obydlená území: Hory, podzemní pukliny, potoky a říčky totiž v období dešťů vytvářejí vodní zásobárnu nejen pro živočichy v parku, ale i pro tamní města, včetně 120 km vzdáleného Gondaru. 

Ostatně celou horskou oblast Simien osídlil člověk již před dlouhými staletími, tudíž ji lemují starobylá historická centra, včetně někdejšího královského města Aksúmu či křesťanské Lalibely s unikátními kostely, rovněž zapsanými na seznamu UNESCO. Na jihu pohoří se pak rozprostírá jezero Tana, obklopené dalšími architektonickými skvosty: Ty dokládají, že před mnoha staletími vedly regionem jedny z nejvýznamnějších obchodních tras na východě Afriky. 

Podle toho, co zatím víme, život nejspíš vznikl na Zemi a to hodně dávno. Jak to ale přesně probíhalo a v jakém prostředí k tomu vlastně došlo, to je zatím předmětem odborných dohadů a hypotéz. V dnešní době převládá názor, že se život objevil v mořských hlubinách u hydrotermálních průduchů, které chrlí velmi horkou vodu bohatou na minerální látky.

Podle nové studie amerických odborníků ale v hlubinách pradávného oceánu pravděpodobně nebyl dostatek dusíku. Tento prvek je přitom nepostradatelný pro tvorbu i těch nejjednodušších struktur organismů. Přítomnost dusíku je ve skutečnosti často považovaná za klíčovou pro přechod z neživé polévky chemických sloučenin k prvním živým organismům. Týká se to hlavně oxidů dusíku, které přitom podle badatelů svým působením rozkládá ultrafialové záření na povrchu a rozpuštěné železo v hlubinách.

TIP: Kde vznikl život? Nadějné by mohly být krátery po kometách!

Proto vědci navrhují, že život mohl vzniknout v malých jezírcích u pobřeží oceánu. V takových jezírcích, hloubky asi tak do jednoho metru a velikosti pár desítek nebo set čtverečních metrů, se mohlo hromadit množství oxidů dusíku, které zase umožnily vznik prvních organismů. Vznik života je ale zatím stále otevřenou otázkou a vědci na tom intenzivně pracují dál.

Devětapadesátiletý Nizozemec Wim Hof, známější pod přezdívkou „Ledový muž“, je živým důkazem schopnosti lidského těla přizpůsobit se okolním podmínkám. Aktuálně drží 26 rekordů ve zvládání extrémního chladu: Například v roce 2011 bez hnutí setrval v ledové koupeli hodinu a 52 minut, čímž o osm minut překonal vlastní předchozí primát. 

Už o pět let dřív na sebe upozornil při pokusu zdolat Mount Everest pouze v krátkých kalhotách. Jeho snahu sice zhatil úraz, a dostal se tudíž „jen“ do 6 700 m n. m., v roce 2009 ovšem stejným způsobem zdárně vystoupal na vrchol Kilimandžára ležící v nadmořské výšce 5 895 m. Nedlouho poté za polárním kruhem uběhl maraton, rovněž jen v šortkách a navíc bosý. Trasu dlouhou přes 42 km a při průměrné teplotě −20 °C dokončil za 5,5 hodiny. V září téhož roku absolvoval stejnou trať v rozpálené Namibské poušti.

Mimo logiku vědy

Lékaři připouštějí, že Hofův organismus naprosto popírá veškeré vědecké poznatky. Snese extrémy, které by kohokoliv jiného dávno zabily. Sám Holanďan tvrdí, že za všechno vděčí tibetské meditaci tummo, jež staví na specifickém způsobu práce s dechem a umožňuje ovlivňovat vlastní tepovou frekvenci, dýchání a krevní oběh. Její tajemství si však Wim nenechává pro sebe: Netradiční způsob života včetně tibetské praxe přetavil ve své živobytí a pro zájemce pořádá kurzy, přednášky a natáčí výuková videa.

Dokud badatelé nenajdou jiné vysvětlení, jsou ochotni připustit, že Hof dokáže nějakým způsobem regulovat autonomní nervový systém, který věda běžně považuje za vůlí neovladatelný. Ke zmíněnému závěru dospěl tým pod vedením nizozemské lékařky Marie Hopmanové poté, co Ledového muže podrobil důkladnému testování. Rekordman se v rámci experimentu ponořil do válce se 700 kg ledových kostek, načež mu lékaři měřili teplotu a sledovali jeho životní funkce. Nejenže se u něj nedostavil charakteristický svalový třes – navíc si po celou dobu pokusu udržel konstantních 37 °C, aniž by se mu zrychlil tep coby signál intenzivnějšího metabolismu.

Všechny klady otužování 

Co naopak badatelé potvrdit dokážou, jsou četné zdravotní benefity otužování pro zdravého člověka. Výzkumy opakovaně prokázaly, že lidé uvyklí nízkým teplotám lépe odolávají stresu a snáz si udržují dobrou náladu, přičemž se hovoří i o snížení krevního tlaku. Především však tito jedinci daleko méně trpí nemocemi z nachlazení. Vysvětlení zní prostě: Při otužování čelí tělo krátkodobě podmínkám, které stimulují obranyschopnost. Imunitní systém vychází ze „zkoušky ohněm“ posílený a připravený čelit reálným hrozbám v podobě choroboplodných zárodků. 

Jakmile se náhle ponoříme do ledové vody – ať už záměrně, nebo třeba následkem pádu –, zažije náš organismus tzv. hypotermický šok. Při kontaktu s mrazivou hladinou se proto ihned aktivují instinktivní mechanismy tzv. chladové odpovědi, aby se tělo s náročnými podmínkami co nejdříve vyrovnalo. Podněty z periferních nervových zakončení informují hypotalamus o změně teploty a v reakci na to se v okrajových částech těla stáhnou cévy, takže se v nich omezí průtok krve. Ta se tudíž může soustředit tam, kde je právě víc potřeba. 

Cílem nevědomého procesu je udržet krev převážně v tzv. tělesném jádru, a ochránit tím vnitřní orgány před chladem. Proto nám například při delším pobytu na mrazivém vzduchu „prokřehnou“ prsty či nos. Když se pak vrátíme do vyhřátého bytu a zčervená nám obličej, jde o signál, že mechanismus chladové odpovědi již není nutný: Cévy ve vnějších částech těla se roztáhnou a krev v nich opět může volně proudit, což se projeví právě nápadným zrudnutím.

Klíčových šedesát sekund

K viditelným dokladům chladové termoregulace patří také „husí kůže“. Jde o pozůstatek z dávné minulosti, kdy těla našich předků pokrývala souvislá srst. Zapojení drobných svalů u chlupových cibulek, jež se projeví typickými pupínky, umožnilo napřímení chlupů – a ty poté udržely víc tepla těsně u těla. Dnes ovšem popsaný mechanismus nedokáže povrchovou teplotu pokožky reálně nijak ovlivnit. Zato svalový třes, který se dostaví rovněž bez vědomé kontroly, je velice efektivní: Zrychlením metabolismu totiž dojde k dočasnému zahřátí.

Zvládne-li člověk prvních 60 sekund po pádu do ledové vody, může přežít ještě zhruba půl hodiny. Klíčové je nezačít se topit: Šok z ponoření totiž způsobí reflexní hluboký nádech a následnou hyperventilaci. Pokud se přitom daný jedinec ocitne ve vodě nečekaně, často mu tekutina pronikne i do dýchací trubice. Již po deseti minutách tak u netrénovaných lidí šance na přežití rapidně klesá. 

Ledová malátnost

Jak se totiž krev stahuje z periferních oblastí, je čím dál obtížnější zvládat koordinaci svalů. Pohyb ve vodě se stává stále náročnějším, a může dojít i k bezvědomí. Existují dokonce případy, kdy lidé v takových podmínkách utrpěli omrzliny – jako například jeden z nejlepších dálkových plavců současnosti. Brit Lewis Pugh vstoupil do dějin coby první člověk, který absolvoval dálkovou plavbu ve všech světových oceánech, a v roce 2007 také v historické premiéře proplaval mezi krami severního pólu. Z vody o teplotě −1,7 °C však vylezl se závažným poškozením prstů a trvalo údajně několik měsíců, než se mu do nich vrátil cit. 

Zdravého člověka obecně trauma způsobené krátkým kontaktem s ledovou vodou na životě neohrožuje. Například u kardiaků však může vést až k zástavě srdce, když do něj z periferie přiteče studená krev. Netrénovaný jedinec vydrží podle odborníků v chladné vodě bez závažnější úhony i hodinu, pokud nemusí bojovat o život třeba na prolomeném ledě. Jestliže ovšem na umění vyrovnat se s chladem pracujeme, je možné si vypěstovat obdivuhodné dovednosti.

Legenda jménem Nikodém

Otužování v ledové vodě má v českých zemích dlouhou tradici. Ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století přišla na svět řada budoucích plavců, kteří se svými úctyhodnými výkony zapsali do dějin českého otužilectví. K jeho průkopníkům patřil i Alfréd Nikodém, považovaný za otce sportovní disciplíny zimní plavání. S otužováním přitom začal relativně pozdě: Do zimní Vltavy se veřejně poprvé ponořil v roce 1923, ve svých 59 letech. 

Do té doby se příliš nevěnoval ani jinému sportu, živil se jako zlatník. Neobvyklá disciplína jej nicméně uchvátila a propadl jí natolik, že se později stal držitelem několika rekordů. Zvítězil například v kategorii starších pánů pařížského poháru Napříč Seinou, který se při teplotě vody 7 °C konal na Boží hod vánoční roku 1928. Nikodém si vyzkoušel i kurióznější plavecké soutěže: Zvládl 200m trať v uniformě a s puškou nebo půlkilometrovou exhibici plavání v pytli. U příležitosti slavnostního otevření bazénu pod barrandovskými filmovými ateliéry jej také v roce 1930 vyzvali k závodu s Vlastou Burianem. 

Koupele pod trestem smrti 

Proslulý otužilec pak v Amatérském plaveckém klubu Praha založil sekci zimní záchrany tonoucích. Brzy měl desítky následovníků, kteří začali organizovat veřejné otužování. Některé z nich neodradil ani zákaz koupání ve Vltavě, jenž u nás za druhé světové války platil pod trestem smrti. Nařízení padlo spolu s koncem války v roce 1945 a téhož roku v prosinci se veřejně naposled představil i Nikodém. Bylo mu 82 let. 

Jeho pokračovatelem se stal Oldřich Liška: Zpopularizoval otužilecký sport v celém tehdejším Československu a založil řadu klubů, fungujících dodnes. Zahájil například tradici zimního plavání v podzemní říčce Punkvě v Moravském krasu nebo plavecký maraton na Lipně. Propagoval nejen otužování, ale i plavání jako takové – pod jeho vedením udělaly svá první tempa tisíce dětí i dospělých.

TIP: Cesta k neprůstřelnému zdraví: Jak začít s otužováním

Na památku dvou nestorů českého otužování se dnes v Praze každoročně o Vánocích odehrává Memoriál Alfréda Nikodéma. Za jeho první ročník se považuje neoficiální předvánoční plavba ve Vltavě, jíž se v roce 1947 zúčastnilo pouze šest otužilců. Současná obliba akce je daleko širší: Pokaždé přiláká ještě víc zájemců a loni jich do vody o teplotě 4,5 °C skočily téměř čtyři stovky. Závod se koná bez ohledu na panující teploty, a pořadatelům tak může zhatit plány jedině led. Naposledy se tak ovšem stalo v roce 1946 – tehdy se musel Memoriál zrušit, neboť v 25 stupních pod nulou nešlo do ledu vysekat otvor, aniž by hned znovu nezamrzal. 

Propojení střevní mikroflóry s lidským zdravím je až překvapivě těsné. Týká se to přitom celé řady závažných onemocnění, od depresí a posttraumatické stresové poruchy, až po autoimunitní choroby. Teď se ukazuje, že obsah střev a diverzita střevní mikroflóry velmi těsně souvisí i s autismem, což by ještě nedávno asi čekal jenom málokdo.

Určité náznaky tu ale byly vždy. Ve Spojených státech trpí určitou formou autismu asi 1 dítě z 59. Přitom asi jedna třetina až jedna polovina z nich zároveň uvádí vážné střevní problémy, jako je zácpa nebo naopak průjem, či bolesti žaludku. Američtí vědci se proto rozhodli zkusit u vybraných autistických dětí transplantaci stolice, čili fekální transplantaci, která může zajistit obnovu „zdravé“ střevní mikroflóry.

TIP: Zachrání medvídky koaly transplantace trusu a změna jídelníčku?

Americký tým nejprve v roce 2017 transplantoval stolici u celkem 18 autistických dětí, aby je dlouhodobě sledoval. Po dvou letech vědci dospěli k závěru, že efekt transplantace stolice je u dětí s autismem trvalý, a že se stav podstatné části z nich neustále zlepšuje. V době transplantace stolice mělo 83 procent dětí těžkou formu autismu. Dnes jich je s těžkým autismem pouhých 17 procent a 44 procent původně autistických dětí po dvou letech od transplantace stolice již autisty podle odborného hodnocení není. Teď přijde na řadu velká klinická studie a v případě dalších úspěchu už autoři nové léčby budou žádat o její povolení pro použití v praxi.

Že s energetickým nápojem Power Natural High Energy Drink SX není něco v pořádku, vyšlo najevo poté, co nejmenovaný Uganďan poslal stížnost Národnímu úřadu pro potraviny a léčiva: Tvrdil, že měl po vypití zmíněného drinku šestihodinovou erekci. Rozbory posléze odhalily, že výrobek obsahuje sildenafil, známější pod názvem viagra.

TIP: V okolí irské továrny na Viagru mají prý permanentní erekci i psi

V každém balení se nacházelo zhruba 70 mg látky, přičemž doporučená dávka činí pouhých 50 mg. Úřad tedy výrobu a prodej nápoje zakázal, nicméně podle místních novinářů zůstává životabudič na pultech obchodů.

Soukromá společnost SpaceX Elona Muska má všechny důvody ke spokojenosti. Jejich nová těžká nosná raketa Falcon Heavy fantasticky uspěla při svém prvním komerčním letu, který následoval více než po roce od prvního startu této rakety, a sledoval to celý svět. Viděli to i potenciální zákazníci s těžkými náklady pro vesmír, takže objednávky startů Falcon Heavy se teď nepochybně jenom pohrnou.

Falcon Heavy je v současnosti nejvýkonnější nosnou raketou světa, která je v provozu. Historicky drží třetí příčku, za americkým gigantem pro lety na Měsíc Saturn V a neúspěšnou sovětskou raketou Eněrgija. Nemluvě o tom, že je jako první těžká nosná raketa z podstatné části opětovně použitelná. Sedmdesátimetrová raketa Falcon Heavy odstartovala na svůj celkově druhý a první komerční let v noci na 12. dubna 2019 z amerického Startovacího komplexu 39 (LC-39) ve Vesmírném středisku Johna F. Kennedyho na floridském mysu Canaveral.

Veleúspěšný start pro SpaceX

Během své komerční premiéry raketa Falcon Heavy vynesla 6,5tunový satelit Arabsat-6A, který vlastní Liga arabských států. Jde o zatím nejpokročilejší typ komerčního komunikačního satelitu, který vyrobila společnost Lockheed Martin. Na geostacionární dráze bude Arabsat-6A přenášet televizní vysílání, internet, telefonní spojení i vysoce zabezpečenou komunikaci pro zákazníky na středním Východě, v Africe a Evropě.

TIP: SpaceX to dokázali! Raketa Falcon Heavy úspěšně odstartovala

Nový start rakety Falcon Heavy zdobí jeden úspěch vedle druhého. Těžký komunikační satelit se v pořádku dostal na svoji oběžnou dráhu a zákazník je spokojený. Oba pomocné stupně bezchybně autonomně přistály na mysu Canaveral. První stupeň hladce přistál v oceánu na autonomní loď. A SpaceX úplně poprvé získali k opětovnému použití obě části aerodynamického krytu nákladu. Až doposud k tomu chtěli používat speciálně upravenou loď se sítí, nikdy se jim to ale nezdařilo. Proto SpaceX změnili strategii a nechali obě části krytu měkce přistát do mořských vln, odkud je vzápětí bez problémů vylovili. 

Středověký stát v žádném případě nefungoval na národním principu. Vedle Itálie patřila k říši i další území obývaná jiným etnikem než německým. Platilo to například pro Burgundské království (v říši 1033–1378), typickými Němci nebyli ani Frísové či Holanďané, ale pro nás je samozřejmě nejzajímavější postavení českého knížete (později krále), případně dalších Slovanů v říši.

Proč se vlastně tito vládci k „německému“ státu přidávali? Rozhodně to nemůžeme chápat jako nějaké podmanění Čechů Němci. Členství v říši bylo pro českého knížete poměrně výhodné. Neztrácel tím svou faktickou samostatnost a naopak z pozice říšského knížete mohl výhodně zasahovat do říšské politiky. Navíc český král z pozice říšského arcičíšníka získal i výhodný post jednoho z kurfiřtů, volitelů římského krále. 

Panovník symbolický i faktický

Titul římského krále nebyl na rozdíl od většiny šlechtických titulů dědičný, ale volitelný. Zpočátku volil krále říšský sjezd všech knížat z německé části říše, tedy severně od Alp. Římský král měl pak být korunován mohučským arcibiskupem v cášském paláci, tedy na místě spojeném s prvním císařem Karlem Velikým. Od 13. století se pak volba zúžila na sedm kurfiřtů. Ani v případě všeobecného sjezdu, ani v případě kurfiřtů, však volba nemusela být jednotná a docházelo i k volbě dvou králů, kteří pak mezi sebou bojovali za podpory svých příznivců z řad říšských knížat. Pak se často stávalo, že král byl třeba korunován na jiném místě, nemohl-li se dostat do Cách. Třeba Karel IV. musel svou první korunovaci absolvovat v Bonnu. Navíc ho zvolilo pouze pět kurfiřtů.

Panovníci se často snažili zajistit nástupnictví svého syna tím, že ho nechali zvolit ještě za svého života. Designovat svého syna jako nástupce však obvykle mohl až římský císař, nikoliv pouze král – pak byl v říši jeden král a jeden císař, nikoliv dva králové, což mohlo působit zmatky.

Zvolený a korunovaný římský král se navíc ve skutečnosti stal pouze králem Němců (resp. zemí severně od Alp), jenž pak z toho titulu měl nárok na italskou korunu (železnou korunu Langobardů) a od roku 1033 do 1378 i na korunu burgundskou (či arelatskou). Hlavně však mohl být korunován císařem. Tuto pravomoc měl od počátku pouze papež a z toho důvodu se musel král snažit vycházet s hlavou církve v dobrém. Případně se nechal korunovat „svým“ protipapežem, nebo od 14. století jiným hodnostářem.

TIP: Slavná císařská korunovace: Co čekalo Karla IV. v Římě?

Za účelem císařské korunovace musel římský král podniknout cestu z centra říše v Německu až do dalekého Říma, což nebývalo snadné. Teprve císař se stal skutečnou hlavou celé Svaté říše římské.

Veverky žijí všude, kde městskou krajinu oživují hájky nebo alespoň rozlehlejší parky. Dokonce se zdá, že jim městský život vyhovuje. Na některých místech jsou v parcích hojnější než ve volné přírodě, kde naopak těchto stromových akrobatů ubývá.

Dobrý úmysl je málo

Vnímavá inteligentní očka upřeně sledují každý náš pohyb. Drobný hlodavec párkrát mrskne huňatým ocasem. Chvíli otálí, ale přemožen lákadlem v podobě lískového oříšku nakonec zručně přihopsá po křivolaké větvi až k pletivu a drobnými prstíky s ostrými, zahnutými drápky nabízený pamlsek přijme.

Sameček Bubula má za sebou přes zdánlivou bezstarostnost velmi pohnutou minulost. Byl nalezen jako týden staré veveřátko a jeho příběh by měl dokonale šťastný konec, kdyby ho nálezkyně ihned odevzdala do odborné péče. Ta však nabyla přesvědčení, že rozkošného tvorečka vypiplá sama. A tak byl chudák Bubula nejprve popálen zahřívací lampou a poté mu jeho nevhodná strava zcela rozhodila metabolismus. Teprve když se veveřák ocitl na pokraji smrti, pochopila jeho opatrovnice, že dobrý úmysl a láska ke zvířatům prostě nestačí.

Výjevy z veverčí nemocnice

Bubula byl na pokraji vyčerpání předán do rukou manželů Soukupových, kteří na základě dlouholetých zkušeností veveřákovi alespoň částečně vrátili ztracené zdraví a chuť do života. Z následků předchozí špatné péče se ale Bubula léčil dalších několik měsíců, dodnes má slabou tělesnou konstituci a nenarostly mu správně zuby, takže v záchranné stanici musí dožít jako trvale handicapovaný jedinec.

Podobně pohnutý osud stihl samičku Larvu. Od nálezců se dostala do záchranné stanice až po několika dnech. Po celou dobu měla v nose vzrostlou muší larvu, která si z miniaturního veverčího mláděte udělala prostřený stůl. V záchranné stanici mládě terorizujícího cizopasníka zbavili. „Bylo to, jako byste dospělému člověku vytáhli z nosu menšího hada,“ snaží se připodobnit poměr velikosti larvy a hlavy veverčete pan Petr. S manželkou Kateřinou zvítězili nejen nad parazitem, ale následně i nad zánětem slinných žláz a veverče tak na poslední chvíli sundali „hrobníkovi z lopaty“. Bohužel ani Larva se podobně jako Bubula už nevrátí zpět do volné přírody. I když je z ní dospělá mladá dáma, vzrůstem stále připomíná odrostlejší mládě. „Kdyby se k nám dostala hned po nálezu, mohla by se vrátit do přírody,“ dodává pan Petr.

Kočovný život veverčích matek

Život veverky obecné (Sciurus vulgaris) není jednoduchý. Námluvy a páření se odehrávají často ještě během zimních měsíců a první vrh může mít veverčí máma již koncem ledna. Zdatná samice odchová za rok mláďata dvakrát, výjimečně až třikrát. V případě dvou vrhů veverky přichází na svět obvykle v únoru a březnu a pak v červnu a červenci.

Veveřátka přijdou na svět holá a slepá v jednom z hnízd, která matka ve svém teritoriu rozmísťuje v korunách stromů. Hnízdo ve tvaru ragbyového míče o průměru 25–30 cm je postaveno z větviček a z důvodu bezpečnosti má dva východy, aby při náhlém útoku predátora mohli jeho obyvatelé snáze uniknout. Spleteno bývá velmi pevně, takže i při pádu z výšky stromu, např. za silného větru, se mláďatům uvnitř zpravidla nic nestane. Pád utlumí i bohatá výstelka z lýka a mechu, která zároveň slouží jako tepelná izolace. Pokud samice hnízdo dobře zateplí, může vnitřní teplota i v silných mrazech dosáhnout dvaceti stupňů!

Aby samice zmátla predátory, stěhuje čas od času mláďata do dalších připravených hnízd. Použije při tom trik, který při přenášení mladých využívá i liška nebo jezevec. Mládě je nejprve matkou stočeno do klubíčka – samice ho uchopí zuby za kůži na břiše nebo na bocích a předními tlapkami mu přejede několikrát po těle, jako kdyby uhlazovala svazek naloupaného lýka. U mláděte nastane tzv. paroxyzmální útlum. Díky tomuto stavu podobnému hypnóze mládě ztuhne, takže ho matka může v zubech pohodlně přenést na potřebnou vzdálenost. Při přenosu drží veverče zakousnuté za bříško, zatímco jeho tělíčko má ovinuté zespodu kolem krku. Veverka využívá brzkých ranních hodin s mlhavým počasím či deštěm, aby byla pro oči predátorů skutečně „neviditelná“. Pozorovat něco takového se tedy jen tak nepodaří.

Opuštěny kvůli podchlazení

Po třech týdnech jsou mladé veverky již plně osrstěny, oči otevírají ve věku jednoho měsíce. Když je jim šest týdnů, začínají vylézat z hnízda, aby prozkoumaly jeho okolí. V tomto období jsou veveřátka také nejzranitelnější. Ještě jsou slabá a nemotorná, a tak mohou lehce spadnout ze stromu, na který již ovšem nedokážou sama vyšplhat.

Pokud samice pád mláděte přímo nevidí a nedopraví ho okamžitě zpátky do hnízda, je „sirotek“ více méně odsouzen k smrti. Drobné veverčí tělíčko na zemi rychle prochladne. Veverka navíc bohužel posuzuje zdravotní stav svých potomků kromě jiného podle tělesné teploty. I když tedy naříkající veveřátko najde, bude ho kvůli prochladnutí považovat za nemocné a opustí ho. Proto při nálezu veverčího mláděte na zemi platí na rozdíl od ostatních savců přesný opak: mládě je nutné sebrat, protože matka se pro něj nevrátí!

Jestliže je opuštěné veverče zdatnější, může umírat i několik dní. Pokud se nestane snadnou kořistí predátora, brzy ho objeví mouchy a nakladou do jeho srsti a tělních otvorů vajíčka, z nichž se vylíhnou larvy, které veverče doslova sežerou zaživa.

Zpátky do divočiny

Na záchranu malých veverek, které třeba vypadnou z hnízda, se specializuje záchranná stanice pro veverky Pinky při ZS ČSOP v Pátku u Poděbrad. Úspěšně funguje už dvanáct let a ročně tudy projde kolem 100 veverčat, což je asi polovina z celkového počtu veverčat, která nálezci odevzdají do záchranných stanic v ČR. Pro nalezené sirotky si manželé Soukupovi jezdí po celé republice. Zaměstnání, které oba vykonávají z domova, jim umožňuje zajišťovat chod stanice jako náročné hobby a přizpůsobit se veverčím potřebám.

Jakmile se veverčata úplně zotaví a dosáhnou věku, kdy přecházejí z náhražky mateřského mléka na pevnou stravu, jsou přesunuta do 6 metrů vysoké venkovní rozběhové voliéry. Jednak si musí odvyknout na kontakt s člověkem a naopak přivyknout na společnost druhých veverek, aby získala správné veverčí návyky a dokázala se socializovat. Za druhé je interiér voliéry uzpůsoben tak, že veverky mohou trénovat spirálovitý pohyb po kmenech vzrostlých stromů, který jim v divočině leckdy pomůže zdárně uniknout před útočícím predátorem.

Ve společné voliéře se veverčatům instinkty obnoví rychle, takže při vypouštění do volné přírody se bojí i svých dočasných pěstounů. Uzdravené mladé veverky jsou vypouštěny ve stáří tří měsíců, neboť v tomto věku jsou na osamostatnění přirozeně geneticky připravené. Velkým úspěchem ZS Pinky je statistika, že 95 % veverek, které se manželům Soukupovým podaří vypiplat a uzdravit, se může navrátit k plnohodnotnému životu na svobodě. 

Každý život má cenu

Veverka obecná je u nás a ve většině států Evropy chráněným druhem. Přesto není stav veverčí populace ve volné přírodě nijak růžový. Kulturní lesy jsou málo úživné a veverčí životy také končí na silnicích pod koly automobilů. V posledních letech představují velké nebezpečí také přemnožené kočky domácí. Kočičí sliny navíc obsahují nebezpečné bakterie, takže veverka může uhynout i na následky nepatrného škrábance.

Veverky se mohou dožít šesti až sedmi, v zajetí i deseti let. Jednoho roku se ovšem nedožije značná část veverčat a průměrný věk dospělců se pohybuje pouze kolem dvou až tří let. Zachráněný život každého jedince má tedy velkou hodnotu.

TIP: Dokud je smrt nerozdělí: Obdivuhodná věrnost městských kojotů

Jak jsme se dozvěděli od pana Petra, mladé veverky přecházejí na pevnou stravu (ořechy, pupeny, houby, semena šišek, žaludy, atd.) teprve kolem osmého týdne po narození. Do té doby se živí pouze mateřským mlékem, i když od šesti týdnů věku už na první pohled vypadají jako zmenšená kopie dospělé veverky. Ve skutečnosti však ještě nemají vyvinuty horní zuby, takže jsou po ztrátě matky bez mateřského mléka odsouzena k smrti hladem.
Veverka není kontaktní zvíře. Pokud je zdravá, má tendenci před člověkem prchat. Jestliže se dospělý jedinec nechá od člověka chytit, je to signál naprostého vysílení nebo těžkého poranění. V případě, že se k vám při procházce snaží malá veverka vytrvale přidružit nebo po vás dokonce leze, je něco špatně. Bez prodlení pak kontaktujte ZS Pinky a poraďte se, jak dál postupovat. V mnoha případech se jedná o zoufalého „sirotka“, umírajícího bez matky hlady. Včasnou odbornou pomocí mu lze pořád zachránit život.