Hubbleovo hluboké pole neboli Hubble Deep Field (HDF) patří k nejvěhlasnějším snímkům, jaké kdy pomocí zmíněného teleskopu vznikly. Pozoruhodná fotografie nepatrné části oblohy odhalila tisíce do té doby neznámých galaxií a dalších objektů. Onen den před dvaceti lety, kdy byla pořízena, změnil naše chápání kosmu. Hubbleova hluboká pole od té doby přinášejí vědcům jedinečné informace o mladém vesmíru, jež můžeme přímo konfrontovat se současnými kosmologickými modely.

Hubbleův kosmický teleskop (HST) krouží na zemské orbitě a naši planetu oběhne zhruba jednou za 1,5 hodiny; může tak provádět pozorování pouze na necelé polovině trasy, kdy se nachází nad noční polokoulí. K zachycení slabých objektů musí danou oblast vesmíru sledovat opakovaně během většího počtu oběhů, načež se získaná data „sčítají“ do jedné fotografie. Dosáhne se tak větší citlivosti a rozlišení. Tuto skutečnost astronomové využili i k hloubkovým sondám do vzdálené minulosti kosmu při pořizování tzv. snímků hlubokých polí.

Historická premiéra

První detailní pohled HST do hlubin vesmíru zachytil velmi malou oblast v souhvězdí Velké medvědice (Ursa Major): Jednalo se o lokalitu s rozměrem 2,5 úhlové minuty, přičemž průměr Měsíce na obloze dosahuje asi 30 úhlových minut. Obraz sestával z 342 samostatných záběrů, které mezi 18. a 28. prosincem 1995 pořídila Wide Field and Planetary Camera 2. Celková doba expozice činila 34–42 hodin v závislosti na použitém filtru.

Snímané pole bylo tak malé, že obsáhlo pouze několik hvězd Mléčné dráhy. Většinu asi ze tří tisíc viditelných objektů představovaly galaxie, přičemž některé z nich byly velice mladé a velmi vzdálené. Díky odhalení tak hojného počtu mladých hvězdných ostrovů se stal snímek Hubble Deep Field důležitou sondou do dávného vesmíru a následně dal vzniknout zhruba tisícovce vědeckých prací.

Směr jižní obloha

V roce 1998 se pak obdobným způsobem podařilo vyfotografovat část jižní hvězdné hemisféry a výsledný snímek proslul jako Jižní Hubbleovo hluboké pole, tedy Hubble Deep Field South (HDF-S). Podobnost obou oblastí utvrdila vědce v myšlence, že vesmír je ve velkých měřítkách homogenní (hovoříme o tzv. kosmologickém principu) a že Země krouží v podstatě ve velmi běžné kosmické lokalitě. Fotografie obsáhla přes deset tisíc galaxií – některé z nich přitom vidíme ve stavu, v jakém se nacházely před třinácti miliardami roků.

Wide Field and Planetary Camera 2 na palubě HST snímkovala danou oblast po dobu deseti dnů na přelomu září a října 1998. Pozorování se uskutečnila při 150 obězích Země, celková délka expozice přesáhla 15 dní.

Ultra hluboké pole

Hubbleovo ultra hluboké pole neboli Hubble Ultra Deep Field (HUDF) představuje snímek malé oblasti v souhvězdí Pece (Fornax), složený z dat Hubbleova dalekohledu shromážděných od 24. září 2003 do 16. ledna 2004. Jedná se o obraz nejvzdálenějšího vesmíru, jaký kdy vznikl v oboru viditelného světla. Dovoluje nahlédnout přibližně 13 miliard roků do minulosti a hledat galaxie, které existovaly 400–800 milionů let po Velkém třesku.

Fotografie HUDF obsáhla zhruba deset tisíc hvězdných ostrovů a zaměřila se na část oblohy s malou hustotou jasných stálic, což umožnilo mnohem lépe zachytit méně jasné, vzdálenější objekty. HST je přitom jediným přístrojem na světě, který dokáže pozorovat tyto daleké cíle ve viditelném světle.

Snímkování zahrnulo oblast o velikosti pouhé desetiny měsíčního disku v úplňku a výsledná fotografie sestávala z 800 záběrů, jež vznikly během 400 oběhů HST kolem Země. Celkový expoziční čas dosáhl 11,3 dne u přístroje Advanced Camera for Surveys (ACS) a 4,5 dne u aparatury Near Infrared Camera and Multi-Object Spectrometer (NICMOS). Uvnitř Hubbleova ultra hlubokého pole bylo později zachyceno také Hubbleovo extrémně hluboké pole.

Sčítání galaxií v raném vesmíru

Pomocí HST tak astronomové objevili dosud nepozorovanou populaci prvotních galaxií, které se zformovaly před více než 13 miliardami let. Tehdejší nejhlubší pohledy Hubbleova teleskopu do vesmíru poskytly vůbec první statisticky významné vzorky galaxií, jenž nám sdělily, jak hojný byl jejich výskyt v době vzniku prvotních hvězdných ostrovů.

Výsledky ukazují pozvolný pokles počtu galaxií při pohledu do časově vzdálenějšího období, a to až do doby 450 milionů roků po Velkém třesku. Pozorování podporují představu, že se galaxie během kosmického vývoje nepřetržitě spojovaly a rovněž produkovaly dostatečné množství záření k opětovnému zahřátí (tzv. reionizaci) vesmíru v období několika stovek milionů let po jeho vzniku.

V roce 2012 se HST zaměřil pouze na malou část Ultra hlubokého pole, kterou celkově exponoval 23 dní. Některé galaxie na výsledném snímku reprezentují vesmír starý jen čtyři sta milionů let.

Nové výzkumy 

V nové pozorovací kampani HUDF 2012 využila skupina astronomů pod vedením Richarda Ellise z pasadenského Caltechu zařízení Wide Field Camera 3 na palubě HST, aby nahlédla v oboru blízkého infračerveného záření ještě hlouběji do vesmíru. Pozorování probíhala šest týdnů během srpna a září 2012. „Naše výzkumy se zlepšily ve dvou směrech,“ vysvětloval Ellis. „Zaprvé jsme použili delší expozici než dosud. Dostali jsme se tak do vzdálenější oblasti kosmu, což tvoří podstatu spolehlivého výzkumu počátků vesmírné historie. Zadruhé jsme velmi účinně využili dostupné barevné filtry na HST k přesnějšímu měření vzdálenosti galaxií.“

V dalekém kosmu však možná existuje ještě mnoho neznámých hvězdných ostrovů, které čekají na objevení pomocí chystané vesmírné observatoře James Webb Space Telescope (JWST). „Ačkoliv jsme dosáhli vzdálených hlubin vesmíru, v jistém smyslu jde pouze o předstupeň toho, co může dokázat JWST,“ objasňuje Anton Koekemoer z baltimorského Space Telescope Science Institute. „Naše práce naznačuje, že existují oblasti bohaté na prvotní galaxie, které snad nový dalekohled odhalí a prostuduje.“

Extrémně hluboké pole

Hubbleovo extrémně hluboké pole neboli Hubble eXtreme Deep Field (XDF) představuje výřez z HUDF, tedy obraz malé části nejstaršího vesmíru v již zmiňovaném souhvězdí Pece. Výsledek vznikl z více než dvou tisíc snímků pořízených od 24. září 2003 do 16. ledna 2004, expozice trvala přibližně 23 dní.

Fotografie zachytily kamery na palubě HST, které pracují nejen ve viditelném světle, ale i v oblasti infračervených a ultrafialových vlnových délek, což nám umožňuje nahlédnout do velmi starých částí kosmu. Vůbec nejstarším, a tudíž i nejvzdálenějším pozorovaným objektem všech dob se na tomto snímku stala galaxie, kterou od Země dělí přibližně 13,2 miliardy světelných roků. Fotografie pak mimo jiné odhalila nejméně 5 500 dosud neznámých hvězdných ostrovů z rané vývojové fáze vesmíru, z období zhruba 500 milionů let po Velkém třesku.

Ultrafialové ultra hluboké pole 

Obraz Ultrafialového ultra hlubokého pole z roku 2014 vznikl z 841 samostatných expozic pořízených v rozmezí let 2003–2012 pomocí přístrojů ACS a Wide Field Camera 3 na palubě HST. Projekt navázal na snímky Hubble Ultra Deep Field, kdy se z expozic z let 2003–2004 podařilo sestavit nejhlubší pohled do vesmíru ve viditelné a blízké infračervené oblasti.

S přidáním fotografií v UV oboru pak bylo možné dosáhnout plného barevného rozsahu od blízké infračervené až po ultrafialovou oblast spektra. Na složeném snímku se nachází přibližně deset tisíc galaxií, z nichž nejstarší vznikaly již několik set milionů let po Velkém třesku.

Podoby nejvzdálenějších galaxií

V poslední době jsme si zvykli na nádherné snímky blízkých hvězdných ostrovů pořízené pomocí velkých pozemních či kosmických dalekohledů. Jakou podobu však mají pradávné galaxie? I na tuto otázku poskytla odpověď Hubbleova hluboká pole. Naše fotografie ukazuje 36 mladých galaxií zachycených v procesu spojování s jinými hvězdnými ostrovy. Jeví se nám přitom tak, jak vypadaly před mnoha miliardami let. Výřezy pocházejí z HUDF z roku 2004.

TIP: Soustava teleskopů ALMA prozkoumala Hubbleovo ultrahluboké pole

Astronomové spatřili v těchto mladých galaxiích náznaky aktivity černých děr. K takovým charakteristickým projevům patří kolísání jasnosti v čase, což znamená, že černá díra pohlcuje okolní plyn či hvězdy. Záblesky světla nepřicházejí ze samotné černé díry, ale z jejího bezprostředního okolí. Odborníci sice nepozorovali změny jasnosti u žádné ze zkoumaných zárodečných galaxií, sledovali je však u 46 různých slabých hvězdných ostrovů, jež se zrodily o několik stovek milionů let dřív. 

Závěry napovídají, že černé díry začaly pohlcovat okolní materiál až v době spojování galaxií. Přesněji řečeno trvalo několik stovek milionů let, než plyn a stálice ze srážek hvězdných ostrovů dospěly do blízkosti černých děr a došlo k detekovaným změnám jasnosti. Souhlasí to s novými počítačovými modely, podle nichž by mělo být pohlcování hmoty černými dírami pozorovatelné až po fázi spojování prvotních galaxií.

Zatímco v létě 1940 se Luftwaffe snažila neutralizovat britské Královské letectvo útoky na jeho letiště, základny a radarové stanice, 7. září zahájila zcela novou kapitolu: poprvé masově bombardovala centrum Londýna a ještě téže noci se nálet opakoval. Skončila tím letecká bitva o Británii a začal takzvaný Blitz, tedy německá kampaň proti Londýnu a dalším, zejména anglickým městům.

Noci plné smrti

Právě na britskou metropoli se přitom Němci zaměřili hned zkraje ofenzivy a od 7. září tak Londýňany čekalo 68 nocí, z nichž jen jedna se obešla bez výbuchů bomb a následných požárů. Teprve v polovině listopadu se totiž Luftwaffe zaměřila i na další britská města, nad Londýn se ale i tak někdy vracela.

Následky byly hrozné: do 11. května 1941, tedy dne, který je považován za konec Blitzu, bylo zabito 15 775 Londýňanů a asi 1 400 000 jich přišlo o domovy (přibližně každý šestý obyvatel britské metropole). Zásahům německých pum neunikl ani Buckinghamský palác, sídlo královské rodiny.

TIP: Královna Alžběta II. slaví devadesátiny: Potřebuje Británie ještě monarchii?

Poprvé byl poškozen již 8. září a o pět dnů později, dopoledne 13. září, měli velké štěstí král Jiří VI. a královna Elizabeth, neboť dvě bomby vybuchly přímo v obytné části paláce, kde právě pobývali. Snímek zachycuje královský pár při prohlídce trosek, Jiří VI. má na sobě uniformu velkoadmirála Královského námořnictva. Elizabeth posléze napsala do jednoho ze svých dopisů: „Jsem ráda, že nás vybombardovali. Konečně mám dojem, že se můžu podívat obyvatelům East Endu (londýnská městská část, pozn. aut.) do očí.“ 

Václav Eusebius Popel z Lobkovic byl považován za nejúspěšnějšího z Lobkoviců 17. století. Stal se zaháňským vévodou a nejvyšším hofmistrem císaře Leopolda I. Svým potomkům sice zanechal obrovský majetek s centry v české Roudnici nad Labem, ve falckém Neustadtu a slezské Zaháni, ovšem znesnadnil jim cestu za dvorskou kariérou. Na konci života totiž upadl v nemilost císaře a dožil v internaci na Roudnici. Jméno Lobkovic tehdy po dlouhé době neotvíralo dveře do vídeňského Hofburgu, spíš naopak. Na vlastní kůži to pocítil i nejstarší syn Václava Eusebia, Ferdinand August, v pořadí třetí kníže z Lobkovic.

Ferdinand August a jeho kavalírské cesty

Mladý Lobkovic neabsolvoval typickou kavalírskou cestu své doby. Nebývalo zvykem, aby se cesta kavalíra přerušila, mladík se vrátil domů a posléze v ní zase pokračoval. Lobkovicovi se to stalo. První část absolvoval od září 1673 do října 1674 a po roční pauze v ní pokračoval od října 1675 do června 1676. Jedním důvodem bylo to, že právě na podzim roku 1674 upadl jeho otec do nepřízně Leopolda I. a musel se stáhnout do Roudnice. Tato situace si vyžádala určité změny v průběhu cesty. Vedle toho ale otec rozhodně nebyl spokojen s dosavadním průběhem putování a hodlal svému potomkovi rázně vysvětlit, čeho se má vyvarovat.

Poprvé vyslal císařský hofmistr Václav Eusebius svého nejstaršího syna do cizích zemí v září 1673, kdy mu bylo osmnáct. Pro mladé členy knížecích rodů se tehdy nehodilo, aby putovali pod svým pravým jménem. Museli by totiž jako knížata reprezentovat své postavení, všechny hosty náležitě na úrovni přijímat a vydržovat poměrně rozsáhlý dvůr. To by celý podnik značně prodražilo a znesnadnilo plnění výchovného a vzdělávacího plánu, a tak se tito šlechtici (známe to i u knížat Lichtenštejnů či Schwarzenberků) vydávali na kavalírské cesty inkognito. Oficiálně zapřeli svůj stav a cestovali v hodnosti stavu nižšího – hraběcího či dokonce jen baronského.

Ferdinand August tak na otcův rozkaz přijal titul hraběte z Mühlbergu, a proto mohl vyrazit jen s malou suitou pěti osob v čele s hofmistrem Benedettem Manfredim a putovat poměrně rychle tam, kam jeho otec chtěl.

Cesta ho vedla z říšských rodinných statků přes Augšpurk dále na jih a po překročení Alp zavítal nejprve do Benátek. Po krátkém pobytu cestoval přes Bolognu a Florencii do prvního hlavního cíle kavalírské cesty. Byla jím toskánská Siena. Hofmistr tu svému svěřenci najal lektory, kteří Ferdinanda Augusta vzdělávali v historii, politických vědách, latině i matematice. Ze šlechtických cvičení se věnoval šermu, tanci a tehdy oblíbenému opevňování. Pilným studiem tu měl podle otce strávit celý rok až do podzimu 1674. Pak měl klasicky pokračovat do Říma, následně přes severní Itálii a Lyon zamířit do Paříže a po delším pobytu ve francouzské metropoli se přes Nizozemí a říšský prostor vrátit domů.

Jak už víme, otcovy úmysly nebyly naplněny. Pečlivě naplánovaná a dobře finančně zabezpečená cesta (ročně měla přijít na více jak 7000 zl.!) musela být již na konci pobytu v Sieně přerušena. Začalo to tím, že se Václav Eusebius dozvěděl, že jeho syn neplní dané úkoly, zanedbává výuku a pohybuje se ve špatné společnosti. Protože se tyto zprávy opakovaly, sršely otcovy dopisy do Sieny zlostí. Když pak navíc Václav Eusebius upadl v císařovu nemilost, už na nic nečekal a povolal Ferdinanda Augusta domů. Byl to totální krach kavalírské cesty. Mladý kníže se nenaučil to, co měl, nepodíval se ani do Říma a otci zbyly velké dluhy, které musel na dálku zaplatit. Není divu, že to stálo hofmistra Manfrediho místo.

Druhá kavalírská cesta

Na katarzi měl mladý Lobkovic rok času. Rodina ten čas využila k tomu, aby zajistila lepší výchozí podmínky, jež by zaručily, že se neúspěch nebude opakovat. Našli i nového hofmistra, jistého Johanna Georga Loybela. Nově vybrali mladému pánovi i členy doprovodu, takže z minulé výpravy zůstal jen jeden jediný člověk. Tentokráte se na všem více podílela Ferdinandova matka, kněžna Augusta Žofie Falcko-Sulzbašská, protože otec nesměl opustit Roudnici a odjet na říšské statky, odkud se jeho syn v půli října 1675 pod novým inkognitem hrabě ze Sternsteinu vydal na druhou cestu.

Byla ovšem kratší, trvala pouhých devět měsíců a jejím hlavním cílem se stal Řím. Mladý Lobkovic tam dorazil za dva měsíce. Do Itálie putoval jiným směrem než poprvé, a to přes Janov, Milán a Turín. Zde se zúčastnil pohřbu savojského vévody Karla Emanuela II. Pak rychle přejel do střední Itálie a zastavil se ve slavných poutních místech Loretu a Assisi. V sobotu 10. prosince už ho vítalo Věčné město, jež se mu stalo domovem na dalších pět měsíců. 

Čas v Římě dělil mladý Lobkovic, jehož inkognito bylo obratem odhaleno, mezi několik základních aktivit. Jako kníže se po odpolednách věnoval návštěvám významných osobností a dosáhl i audience u papeže Klimenta X. nebo bývalé švédské královny Kristiny. Běžně se ale pohyboval zejména ve společnosti svých vrstevníků ze střední Evropy – pozdějšího kurfiřta Jana Viléma Falcko-Neuburského, knížete Jana Adama z Lichtenštejna či Jana Leopolda Donáta Trautsona. Zároveň se snažil vzdělat a absolvovat některá šlechtická cvičení, čemuž byla vyhrazena dopoledne a někdy i večery, kdy se učil hrát na flétnu, kytaru a loutnu a bral také lekce opevňování.

Pravidelně si prohlížel starobylé město, navštěvoval Vatikán, významné kostely a jiné památky. Nejvíce jej lákala papežská a kardinálská sídla ve městě i za hradbami – proslavené paláce (Barberini, Farnese, Chigi a další) a zahradní vily (Doria Pamphili, Ludovisi, Borghese a další), kde mohl na vlastní oči spatřit, jak se reprezentují nejvýznamnější muži papežského státu.

Těžká cesta ke dvoru

Vzhledem k pádu Václava Eusebia na císařském dvoře je vcelku logické, že jeho dědice nečekala žádná strmá kariéra. V prvním desetiletí po návratu z kavalírské cesty se dokonce zdálo, že se Ferdinand August do přízně Leopolda I. nikdy nedostane. Po několika marných pokusech získat významnější úřad se situace změnila teprve na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nejprve se v roce 1689 stal tajným radou, což byl ceněný titul, ale jeho držitel neměl reálný přístup k moci. Zlom přišel až v roce 1691, kdy ho panovník jmenoval do funkce císařova zástupce na říšském sněmu v Řezně. Jako takový byl oprávněn nosit titul principální komisař a sněmu jménem císaře předsedat.

TIP: Dospívání urozených: Jak vypadala výchova šlechtice v raném novověku?

Do vysněné Vídně se trvaleji dostal až na přelomu let 1698 a 1699. Teprve tehdy zažil velké zadostiučinění, když obdržel prestižní Řád zlatého rouna a krátce na to se stal nejvyšším hofmistrem manželky následníka trůnu Josefa I. a pozdější císařovny Vilemíny Amálie Brunšvicko-Lüneburské. Až tato funkce mu umožnila pobývat neustále v blízkosti císařské rodiny. Tohoto privilegia využíval až do roku 1708, kdy na úřad rezignoval. Nedosáhl tedy na úplně nejvyšší funkci, jak se to poštěstilo jeho otci, ale ostudu rodu rozhodně neudělal.

Navíc ještě Ferdinand August bohatě zajistil pokračování rodu, jehož existence visela v posledních dvou generacích na vlásku. Se čtyřmi manželkami měl totiž dohromady 13 dětí, přičemž dva synové založili vlastní linie rodu. Nezdar jeho první kavalírské cesty byl dávno zapomenut.

Britská vodárenská společnost Thames Water v těchto dnech oznámila, že její zaměstnanci učinili pozoruhodný objev. Během výkopových prací v hrabství Oxfordshire, nedaleko Oxfordu zjistili, že místo pro vodovod je už vlastně obsazené.

Vyklubal se z toho unikátní objev celkem 26 lidských koster. Některé z nich jsou přitom staré témě 3 tisíc let. Nejstarší z těchto koster pocházejí z doby železné a podle archeologů přinášejí cenný pohled do Británie v době před invazí Římanů. Tito lidé zřejmě měli co do činění se slavným geoglyfem v podobě 110 metrů velkého stylizovaného koně, takzvaným „Bílým koněm z Uffingtonu“. Ten se totiž nachází nedaleko nálezu koster a vznikl zhruba ve stejné době.

TIP: Vědci izolovali DNA původce Velkého moru ze zubů koster obětí v Londýně

Odborníci tvrdí, že přinejmenším některé z koster nesou stopy rituálního obětování. Společně s kostrami bylo objeveno množství cenných artefaktů, včetně keramiky, nástrojů, pozůstatků zvířat nebo ozdob. Všechny nálezy se přemístí do laboratoří k analýzám, takže projekt vodovodu v Oxfordshire bude moci pokračovat.

Přidržíme-li se prvotního dělení, pak umírněný proud reprezentuje zejména Praha a radikálům dominují ti, z nichž se později stanou táborité. Není to samozřejmě tak jednoduché, ale pro začátek a pochopení souvislostí nám takové dělení postačí. 

První neshody

Kolem českých šlechticů, kteří se hlásili k Husovi, podstatné části univerzitní komunity a bohatého pražského patriciátu se vytvořilo umírněné křídlo husitství. To usilovalo především o uznání praktiky svatého přijímání z kalicha a tím o větší respekt kostnického koncilu i papeže k českým specifikům. Jejich snahy o náboženskou svobodu však narážely na tvrdý odpor koncilu i římské kurie. 

Problémem bylo, že ani sami husitští učenci se ne vždy dokázali shodnout. Jejich proklamace o nutnosti reformy církve navíc nejednou zabředly do příliš abstraktních úvah. Z univerzitního prostředí však vzešli i kazatelé, jako například Jakoubek ze Stříbra, kteří dokázali oslovit širší veřejnost. A dokonce i radikálové. Například Jan z Jičína později stanul u založení Tábora. Obrazy zkaženosti tohoto světa a vize na jeho ráznou nápravu byly daleko bližší prostému lidu, řemeslníkům, chudině i nemajetným šlechticům nižšího původu. Ti si vzali slova kazatelů za svá, ba co víc, stále častěji si je vykládali po svém a upnuli k nim veškeré své naděje na lepší život.

Radikálové přicházejí

S tím, jak se šířily reformní myšlenky husitství za hranice Prahy a dále do všech stran Českého království, přibývalo stoupenců z řad venkovanů, jejichž obzor byl zúžen na jejich vesnici. Náhle jim však svitla naděje na novou, spravedlivější společnost, nový řád věcí v souladu s Božím zákonem. Objevovaly se desítky lidových kazatelů, kteří svými kázáními pod širým nebem bourali všechno, co církev tak pracně budovala. Hlásali blížící se apokalypsu a nový příchod Krista. Lepší život pro masy nemajetných měl být nadosah. 

Po období „národní“ jednoty, vyvolané společným odporem nad smrtí Jana Husa, se dostavila doba, kdy se začaly stále výrazněji projevovat rozdílné zájmy různých sociálních vrstev. Učení univerzitních mistrů již bylo jen námětem, který se mísil s lidovou mystikou a valdenstvím.

Města v ohni

A pod vlivem laických kněží se měnila i města. V Plzni působil Václav Koranda, v Hradci Králové kněz Ambrož a v Praze se prosadil Jan Želivský. Propast mezi umírněnými a radikály se prohlubovala. Jak moc se oba světy od sebe vzdálily, dokládá výňatek z kázání Jana Želivského: „Pouze ti, kdo skutečně pracují, říkají právem chléb náš vezdejší, ale ostatní jedí chléb jako zloději a lupiči. Jsou to... králové, knížata, rychtáři, konšelé, všichni, kdož se povalují na radnicích...“

TIP: Mýty o husitech: Jaká pověst provázela „boží bojovníky“?

Nelze se divit, že neustálé opakování takových názorů vyústilo ve vyhození novoměstských konšelů z oken radnice a následnému pokusu venkovanů obsadit Prahu. Soupeření frakcí neustávalo po celé husitské období. Vygradovalo v bitvě u Lipan roku 1434, kde se střetla polní vojska radikálů s armádou umírněných pražanů a české šlechty. A umírnění v koalici s katolíky zvítězili. 

Voleb na post čestného zvířecího starosty obce Fair Heaven se zúčastnilo celkem šestnáct domácích mazlíčků: Všechny psí a kočičí kandidáty i jednoho pískomila ovšem nakonec porazila tříletá anglo-núbijská koza Lincoln. Hlasovalo pro ni třináct voličů, zatímco na druhé příčce skončil pes Sammie s deseti hlasy.

TIP: Naštvaný Američan zaplatil daně v mincích: Vážily 700 kilogramů

Po nástupu do úřadu se bude muset zvolený sudokopytník účastnit veškerých významných akcí obce, při nichž bude nosit speciální, na míru ušitou róbu. Nápad uspořádat netradiční volby vzešel z hlavy městského správce Josepha Guntera, který tak chce přiblížit fungování správní rady dětem.

Na každý jahodník mají sběrači zhruba deset sekund, během nichž musejí mezi listy objevit zralé plody, jemně je ukroutit od stonků a uložit do plastových košíků. Tento postup přitom opakují celé dny až do úmoru, protože pokud trochu poleví, hrozí, že se sklizeň začne kazit. Během únorového odpoledne jich na polích jahodové farmy, s rozlohou zhruba 454 fotbalových hřišť, pracuje tucet: Nad rostlinami ohýbají záda stejně, jako to lidé dělali odjakživa. Nedaleko se však již testuje jejich automatizovaná konkurence, jež podle inženýrů v následujících letech rukodělnou sílu zcela nahradí.   

Mechanický pomocník Berry-4, kterému se přezdívá Harv (jeho tvůrcem je společnost Harvest CROO Robotics), snad vyřeší nedostatek zájemců o práci na poli, a dokonce díky němu klesne cena potravin. Jde totiž o hlavního tahouna národní snahy o automatizaci sběru ovoce, jež je extrémně náchylné na poškození. Navrhnout robota, který by dokázal plodiny uchopit jemně, znamenalo klíčový krok v industrializaci amerických farem, bez níž by jim hrozil úpadek. „Rok od roku máme méně zaměstnanců,“ stěžuje si pěstitel jahod Gary Wishnatzki. „Pokud problém nevyřešíme automatizací, cena čerstvého ovoce a zeleniny poroste tak, že si je nakonec běžný člověk nebude moct dovolit.“

Všichni chtějí Harva

Nedostatek pracovní síly je natolik palčivý, že dokonce podnítil ke spolupráci firmy, jež si dřív konkurovaly. Nyní společně financují vývoj robota nazvaného Harv: Podařilo se na něj získat v přepočtu 202 milionů korun od potravinářských gigantů, jako jsou Driscoll’s a Naturipe Farms. Významně však přispěli i menší farmáři. Wishnatzki, který zařízení navrhl spolu s bývalým inženýrem společnosti Intel Bobem Pitzerem, do něj sám investoval zhruba 67,5 milionu korun. 

Během loňského testování dokázal Harv bezchybně sebrat 20 % jahod z každé rostliny. Letos by se podle tvůrců měla jeho efektivita vyšplhat na 50 %. U lidí se stále počítá s 80 %, takže je stroj mírně pozadu. Nicméně na rozdíl od běžných zaměstnanců nemusí spát, neohrožují ho nemoci ani nepotřebuje pracovní vízum. Jedná se o jakýsi polonáklaďák, na dně má šestnáct menších robotů a ti svými klepetovitými pažemi sbírají jahody, jež snímá důmyslný kamerový systém.  

Třicet lidí v jednom stroji

Podle pěstitelů je stále náročnější sehnat dost pracovníků, kteří by úrodu sklidili dřív, než se na polích začne kazit. Velká část pomocníků se totiž mimo jiné rekrutuje z řad Mexičanů, kteří však za vlády Donalda Trumpa čelí mnohem přísnějším imigračním podmínkám, takže jich do země přijíždí méně. Američané se na druhou stranu na pole příliš nehrnou a nepomáhá ani zvyšování mezd či bonusy v podobě dopravy či ubytování zdarma. Podle Bureau of Labor Statistics se přitom situace nezlepší ani v následujících sedmi letech.

Výrobní průmysl Spojených států již automatizační evolucí prošel: Za posledních dvacet let se produktivita amerických továren zvýšila, ale počet zaměstnanců v důsledku častějšího zapojování strojů klesl. Harv zastane práci třiceti lidí, každou sekundu sebere pět jahod a za den pokryje plochu 32 000 m². 

Cena ovoce poroste

Na farmách USA pracuje zhruba 850 tisíc lidí a podle údajů z roku 2016 pobývá přibližně polovina z nich v zemi načerno. Dle analytiků z ministerstva zemědělství zvedá už teď nedostatek pracovní síly mzdy, jimiž se farmáři pokoušejí lákat novou krev: Mezi roky 2014 a 2018 vzrostl přepočtený průměrný plat těchto „nádeníků“ z 254 na 298 korun na hodinu. 

Pokud by ovšem zemědělci o veškerou ilegální pracovní sílu přišli, museli by podle odborníků z Arizona State University zvednout mzdy až o polovinu – jedině tak by přilákali dost lidí k zahlazení deficitu. Cena ovoce a zeleniny by však v návaznosti na to stoupla o 40 %. 

Američané si ovšem za některé pochutiny v obchodech zřejmě připlatí i bez vyhoštění ilegálních pracovníků: Od roku 2025 totiž budou muset všechny kalifornské farmy hradit svým zaměstnancům přesčasovou přirážku po osmi odpracovaných hodinách namísto současných deseti. 

Dlouhodobé řešení

„Automatizace představuje dlouhodobé řešení úbytku pracovní síly,“ souhlasí Tim Richards z Arizona State University. Wishnatzki dodává, že kvůli nesklizenému ovoci přišel loni v přepočtu o víc než 22 milionů korun. Zkušeným sběračům přitom platí zhruba 560 korun na hodinu, takže se nedá říct, že by se jim žilo špatně. 

Harv by sice člověka na poli nahradil, ale zároveň by pomohl vytvořit nová pracovní místa. Wishnatzkiho rodinný podnik Wish Farms by například sběrače přeškolil na techniky. „Budeme potřebovat lidi, kteří budou čistit a opravovat stroje,“ vysvětluje zemědělec. Ne každému se ovšem taková představa zamlouvá. „Když se dívám na toho robota, bojím se, že kvůli němu přijdu o práci,“ přiznává 48letý Antonio Vengas, jeden z 600 zaměstnanců Wish Farms. Na Floridu se přistěhoval před patnácti lety z mexického státu Oaxaca. Tři čtvrtiny jeho kolegů pocházejí rovněž z Mexika a pobývají v USA na pracovní vízum.

Nestojíme v cestě pokroku

„Lidé dokážou sebrat jahodu, aniž by ji poničili. Snadno rozliší nezralé či nahnilé plody – stroje nic podobného nedovedou,“ dodává Vengas. A odbory s ním souhlasí: „Robot nedokáže sbírat drobné hrozny, jahody nebo plody ze stromů, aniž by narušil jejich vzhled, který tvoří součást kouzla čerstvého ovoce,“ myslí si Giev Kashkooli, ředitel společnosti United Farm Workers of America, jež zastupuje zhruba dvacet tisíc pomocníků na farmách napříč Floridou. Odbory však rozhodně nechtějí stát v cestě pokroku, neboť „díky strojům by práce mohla být snazší a méně namáhavá na záda“, jak Kashkooli doufá.

V den testování Harva přijíždějí na farmu tři autobusy výzkumníků z Kanady, Austrálie, Německa i Švýcarska: Pěstitel jahod z Alberty Blaine Staples přistupuje ke stroji, který sbírá červené plody. Spolu s tuctem dalších lidí si přidřepne, aby mohl sledovat precizní práci jeho klepet. „Jsme svědky nové průmyslové revoluce,“ podotýká. Jeho kanadská farma je proti Wishnatzkiho podniku malá, přesto si Staples dovede představit, že si Harva na sezonu pronajme. V současnosti by totiž zemědělci platili za ovoce sebrané strojem stejnou taxu, jakou nabízejí běžným pracovníkům. 

Honem to zaklepej!

O několik řádků dál se na robota nemůže vynadívat farmář Doug Carrigan ze Severní Karolíny. „Je mu jedno, jestli je neděle nebo nějaký svátek, prostě pracuje,“ pochvaluje si. Svým zaměstnancům, převážně místním obyvatelům, platí v přepočtu 225–315 korun za hodinu. „Američané příliš zlenivěli,“ myslí si, „jde jim spíš o výplatu než o práci. Takže pokud něco můžete zautomatizovat, aniž byste ohrozili kvalitu zboží, je to výhra.“

Tým inženýrů sleduje práci Harva zpovzdálí v bílém přívěsu, kam se na televizní obrazovku přenáší výstup z jeho kamery. Zblízka tak vidí, jak se šestnáct drobných robotů v jeho spodní části otáčí a sbírá jahody. „Lepší výhled si nedovedu představit,“ rozplývá se Alex Figueroa, který podívanou pro vědce připravoval. Sběr probíhá zcela hladce. „Zatím žádné chyby!“ vykřikne Figueroa nadšeně. „Honem to zaklepej,“ nechává se slyšet jeden z inženýrů. 

Když ne letos, tak příští rok

Na druhém konci pole ohýbá záda skupina sběračů, jako by se nic nedělo. Je sice sedmadvacet stupňů, ale všichni mají trička s dlouhým rukávem a obličej si před sluncem chrání šálami. Plody sbírají ručně, ukládají je do plastových nádob a plné je pak předávají vedoucímu, který v závislosti na kvalitě práce rozděluje peníze. Většina zaměstnanců žije pod Wishnatzkiho střechou a na pole je vozí starý otlučený autobus, jenž nyní parkuje nedaleko.

TIP: Až nás nahradí chytré stroje: Skladníci, prodavači, novináři i úředníci v ohrožení 

Santiago Velasco pracuje na jahodových plantážích už 35 let, během nichž vystřídal pozici sběrače, okopávače i zavlažovače. Harva se však nebojí: „Nemyslím si, že by nás nějak ohrozil. Lidé jsou pečlivější a zatím i rychlejší.“ 

V den prezentace měl pravdu. Robot sice v každé rostlině „objevil“ víc než polovinu plodů, letos se však urodily mimořádně velké jahody a Harvova klepeta si s nimi občas nevěděla rady, takže mnoho z nich upustil. Vědci sice nevědí, o kolik plodů šlo – pořízený záznam budou teprve studovat –, ale v jednom mají jasno: Pokud se Harvovi nepovede splnit kvóty letos, příští rok už určitě ano. 

Zápis Anglosaské kroniky z roku 793 nešetří divokými vizemi: „Přibyla strašlivá znamení nad zemí Northumbria a žalostně vystrašila lid. Veliké blýskání a bouře a ohniví draci byli popatřeni na obloze. Velký hladomor následoval tato znamení a později v tom roce pohanské bandy zničily Boží chrám na ostrově Lindisfarne strašlivým pleněním a masakry.“ 

Historicky první zmínka o výpravě loupeživých seveřanů na bohaté kláštery na britském pobřeží nezůstala na dlouho jedinou. Stránky církevních kronik a diplomatických zpráv brzy plnily popisy hrůz, jež rozsévali nemilosrdní zabijáci, kteří se nebáli zemřít a jejichž štíhlé lodě pronikaly po řekách hluboko do vnitrozemí. Tam potom rabovali a vybírali výpalné, načež zase bleskově zmizeli, když se místním pánům konečně podařilo svolat dostatečně velký „fyrd“ neboli domobranu.  

Británie počátku 8. století připomínala dámu středního věku – byla bohatá a mírná: Spory mezi královstvími řešila hlavně díky vlivu křesťanské církve často dohodou a beze zbraní. I vedení válek se však začalo řídit jasnými pravidly a ze „zákona ohně a meče“ byli vyjmuti kněží, ženy a děti. Dobová vyobrazení dokonce ukazují ženu, kterou znásilnil voják, načež ho dotyčná proklála jeho vlastním kopím. Mužovi kamarádi jí pak jako omluvu za příkoří přinesli osobní věci zabitého. 

Vpád barbarů, kteří se těší na smrt v boji – protože z bitevního pole odejdou rovnou do božské Valhally –, berou otroky a zabíjení považují za příjemnou kratochvíli, znamenal pro tuto relativně civilizovanou společnost šok. Dobové prameny tak nájezdníky vykreslují téměř jako ďábly, kteří nejsou z tohoto světa. Vikingové však byli lidé: možná brutální a nemilosrdní, přesto také nesmírně vynalézaví, pracovití a zruční. Jenže divoká válečná pověst v historii překryla mnohé z jejich kvalit. 

Neobvyklé povolání

Slovo „viking“ zpočátku nevyjadřovalo etnickou příslušnost, ale povolání. Označení „fara i víking“ náleželo ve staré norštině těm, kdo „vyrážejí na lup“. Drancování nepředstavovalo plnohodnotné zaměstnání, protože vody severního Atlantiku umožňují bezpečnou plavbu pouze v letních měsících. Vikingové 9. a 10. století nebyli v drtivé většině profesionální zabijáci, nýbrž obyčejní farmáři či rybáři, kteří se převážnou část roku lopotili a ve volných chvílích trénovali boj. Výjimku tvořilo jen několik vybraných mužů, tzv. húskarlů, náležejících k osobní gardě náčelníka. Těm střechu nad hlavou, cenné dary a osobní prestiž zajišťovala prvotřídní výzbroj a ochota kdykoliv padnout za zájmy svého vůdce. 

Historici se dodnes přou, proč vlastně začaly pohanské kmeny na severu Evropy vyrážet na výpravy. Hlavním důvodem mohla být touha po rychlém zisku, když se rozšířily zvěsti o bohatství anglických království a snadném způsobu, jak v tamních klášterech přijít k penězům. Možná šlo o reakci na přelidnění a nedostatek kvalitní úrodné půdy, kterou sever právě neoplývá. Vize usazení se v nové domovině a založení farem – bez ohledu na to, zda daná země někomu patří, či nikoliv – mohla být velmi lákavá. Jako třetí vysvětlení se nabízí důrazná demonstrace síly vůči rozpínavým franským sousedům. Pravděpodobně se však jednalo o kombinaci všech tří zmíněných faktorů. 

Násilím proti pohanům

Díky prvním úspěšným výpravám a následnému přílivu bohatství popularita výpadů napříč severskými zeměmi nesmírně vzrostla. Norové kolonizovali sever Skotska a Dánové rabovali a obsazovali Anglii. Další Vikingové se vydávali do Pobaltí a dnešního Ruska, kde coby „Varjagové“ brzy převzali vládu. Expandovali také do neprozkoumaných dálav na západě a zanedlouho si podmanili Island, Grónsko, a dokonce i severoamerické pobřeží. Tento neuvěřitelný, tři století trvající rozmach odstartoval „vikingský věk“. Jak je však možné, že se zaostalé kmeny z nejméně pohostinného kouta kontinentu během krátké doby proměnily ve smrtelné nebezpečí nejen pro Británii, nýbrž i pro mocnou Franskou říši? 

Odpověď spočívá v obrovských technologických i politických změnách, jimiž zmíněné kmeny prošly. Zlomovým okamžikem se pro ně stal nástup křesťanství v Evropě. Lidé v Británii a Irsku opustili staré bohy víceméně dobrovolně, zato germánští Sasové a Frísové nehodlali pohanské modly jen tak zahodit. Šlo přitom o dobrou záminku pro franského císaře Karla Velikého, který se rozhodl šířit novou víru nevídaným násilím. Potlačení pohanů bylo brutální dokonce i podle tehdejších standardů a vyznačovalo se řadou symbolických aktů: V roce 872 například nechal panovník pokřtít 4 500 zajatých Sasů – načež je dal všechny popravit. 

Seveřané, především Dánové, si byli osudu svých sousedů velmi dobře vědomi. Mnozí Germáni, kteří ztratili domov, totiž našli u svých pohanských bratří útočiště a přinášeli s sebou příběhy o masakrech, bezpráví a uvržení do otroctví. Dánové se proto rozhodli vzdorovat franské rozpínavosti budováním rozsáhlé sítě opevnění a vytvořením silného loďstva, jež by je ochránilo před nadcházející invazí. 

Z rybářů piráty

Pověst seveřanů coby skvělých námořníků byla oprávněná. Jen v Norsku se nachází na 1 200 fjordů, hlubokých zátok, které vytvářejí doslova labyrint členitého pobřeží dlouhého přes 26 000 km. Popsané podmínky nesmírně svědčily rybolovu a hojné úlovky se staly klíčem k přežití v jinak nevlídném kraji. 

Na počátku vikingského věku neexistovala města, a dokonce i sídla náčelníků – jarlů – měla podobu jen větších vesnic, což platilo rovněž pro první krále Dánska. Lidé žili rozprostřeně v pobřežních osadách a ve vnitrozemí na malých rodinných farmách. Vláda byla velmi demokratická a spory se rozhodovaly na sněmech svobodných mužů. Přirozená tendence k nezávislosti a absence autority, jež by si uměla efektivně vynutit svoji vůli, však vedla také ke vzniku společnosti, kde vládlo právo meče. Konflikty a následné krvavé klanové války tak patřily k běžnému koloritu. Z hlubin časů se díky jedné ze ság zachovalo i přísloví, které odkazuje na zvyk vyplácet se z vraždy penězi: „Jen hlupák zabije víc lidí, než na kolik má zlato.“ 

TIP: Vikingské bojovnice: Mýtus, nebo realita?

Ve světě, kde se násilná smrt považuje za smysluplné řešení sporu, tvořilo umění boje podstatu přežití a jeho oslava pronikla i do samotných základů náboženství. Obliba ostří coby argumentu, kombinovaná s námořnickou zručností, představovala úhelný kámen budoucího národa objevitelů, pirátů a dobyvatelů. 

Dokončení: Vikingové objevují Ameriku: Vstříc dobrodružstvím na palubě drakkaru (vychází v pondělí 22. dubna)

Společnost Northrop Grumman Innovation Systems (dříve Orbital ATK) ve středu 17. dubna 2019 vypustila nosnou raketu Antares 230. Raketa vzlétla z amerického komerčního kosmodromu MARS (Mid-Atlantic Regional Spaceport), který je součástí zařízení Wallops Flight Facility na ostrově Wallops, u pobřeží státu Virginie. Podle zástupce NASA Joela Montalbana šlo o fantastický start.

Raketa Antares dopravila na oběžnou dráhu kosmickou loď Cygnus NG-11, která nese jméno „S.S. Roger Chaffee“ –  robotickou nákladní loď, která na Mezinárodní vesmírnou stanici přiváží 3 447 kilogramů nákladu, což je dosavadní rekord pro lodě tohoto typu. U stanice by měla zakotvit během dnešního dne. Náklad jako obvykle obsahuje nezbytné zásoby pro šestičlennou posádku a pro provoz stanice. Zhruba polovinu ho tvoří vybavení pro celou řadu vědeckých experimentů.

Myši na palubě

Přestože jde o nákladní misi, loď Cygnus vlastně má posádku. Nikoliv však lidskou – její posádkou je 40 neohrožených laboratorních myší, které sehrají hlavní roli v jednom z plánovaných experimentů. Jde o test vakcíny proti tetanu na oběžné dráze. Polovina myší dostane ve vesmíru očkování a druhá polovina nikoliv. Po návratu myší na Zemi vědci zjistí, jak hlodavci reagovali na podanou vakcínu.

TIP: Soukromá premiéra: Nákladní loď Cygnus zamířila poprvé k ISS

Kromě očkovaných myší a dalších zajímavých experimentů loď Cygnus nese do vesmíru i celé hejno malých satelitů. Jsou mezi nimi jak cubesaty, tak i takzvané thinsaty (ThinSats), maličké satelity, které postavili studenti 70 základních a středních škol v 9 státech USA. Po jejich vypuštění budou studenti po dobu asi 5 dní přijímat a analyzovat data těchto vlastnoručně vyrobených satelitů.