Konopí je prastará kulturní rostlina, kterou lidé zřejmě pěstovali na samotném úsvitu zemědělství. U takových rostlin bývá velmi obtížné určit jejich původ. Nemusí totiž být jasné, které populace rostliny byly pěstované a které nikoliv. Tehdejší lidé také plodiny šířili po světě, často až překvapivou rychlostí.

Mezinárodní tým botaniků pátral po původu konopí v archeologických a geologických nálezech. Odborníci se v podobných případech spoléhají hlavně na pylové analýzy, díky nimž určí druh rostlin podle nalezených pylových zrn. Ta jsou ve vhodných podmínkách velmi odolná a vydrží velmi dlouhou dobu. 

TIP: Rozsáhlá studie marihuany odhalila řadu účinků konopí na lidské zdraví

U konopí je ovšem problém v tom, že jeho pyl je prakticky úplně stejný, jako pyl chmele, kterému je konopí velmi blízce příbuzné. Vědci problém vyřešili tak, že přihlíželi k tomu, jaké další druhy pylu se našly u zkoumaných vzorků. Pokud šlo o lesní či vlhkomilné druhy, zkoumaný pyl se vší pravděpodobností patřil chmelu. Pyl stepních druhů rostlin naopak provázel konopí. Díky tomuto postupu se badatelům nakonec podařilo určit, že konopí nejspíše pochází z Tibetské náhorní plošiny, pravděpodobně z oblasti jezera Kukunor, největšího bezodtokého horského jezera centrální Asie.

Ledoborec CCGS Amundsen, který se sunul ledovými vodami Severozápadního průjezdu, zastavil. Na cestě jedním z nejméně probádaných území planety uvízlo kanadské plavidlo o velikosti fotbalového hřiště v ledu tlustém tři a půl metru. Kousek se proto muselo vrátit, otočilo se o třicet stupňů a za neutuchajícího rachotu se opět vydalo vpřed. 

Jeho úkolem bylo dopravit vědce do málo známých vod na severu Kanadského arktického souostroví. Tam hodlali odborníci zmapovat a ve vysokém rozlišení zaznamenat mořské dno a rovněž z něj odebrat vzorky. Podle teorie by totiž právě na jejich základě dokázali určit, co se v místě odehrávalo koncem poslední doby ledové, tedy před 10–12 tisíci lety. 

Arktické dilema

Badatelé však také začnou mapovat region, kudy se až donedávna nemohly kvůli silnému ledu plavit lodě. V současnosti jim to dovoluje hlavně globální oteplování. Severozápadní průjezd, který spojuje Atlantik a Tichý oceán, se tak coby někdejší nepřekonatelné území otevírá. Tam, kde dřív ztroskotala většina výprav vědců i dobrodruhů, by díky rostoucí teplotě a novým mapám mohly vést běžné námořní trasy. 

Zatímco odborníci hodlají vnést trochu světla do problematiky oteplující se planety, jejich poznatky zároveň zřejmě otevřou dveře turistům, dopravcům a komerčním společnostem. A ti všichni by časem mohli poničit ekosystém dřív bezpečně skrytý pod ledem. „Jako vědci se dostaneme do míst, kam před námi lidská noha nevkročila,“ vysvětluje geolog Mark Furze z MacEwan University v Albertě, který byl na palubě Amundsena. „Všechno má ale svou cenu.“

Strategicky tající led 

Přes pět set let se mořeplavci snažili najít spojnici mezi dvěma oceány skrz Kanadské arktické souostroví. Teprve v poslední dekádě však led v důsledku rostoucích teplot dostatečně ustoupil a místem začíná pomalu proudit lodní doprava. V roce 2017 Severozápadní průjezd překonalo 33 plavidel. Na jejich palubách přitom nebyli pouze vědci, ale také dobrodruhové či vládní úředníci, kteří hodnotili strategickou důležitost tamních vod. 

Pro země s rozsáhlým severním územím, jako jsou Kanada a Rusko, vytváří tenčící se ledový příkrov příležitosti k těžbě přírodních surovin. Dovoluje jim také vydělávat na turismu či plánovat nové trasy. 

Dřívější výpravy do neprobádaných končin šly ruku v ruce s šířením nemocí, ale také s dovážením nepůvodních druhů, které následně ničily celé ekosystémy. V neposlední řadě docházelo k vyvražďování domorodých obyvatel. Severozápadní cesta se však bránila tlustým ledem. Pokusy o její zdolání byly sice lákavé, ale také extrémně nebezpečné, a tak se za několik posledních staletí na jejím území nahromadilo nesčetně vraků. 

„V určitém smyslu je skvělé, že tato oblast začíná být přístupná,“ prohlásila Anna Pienkowská, profesorka z MacEwan University a vedoucí vědecká pracovnice na palubě lodi CCGS Amundsen. „Jestli je však dostupnost příznivá také pro tamní životní prostředí, to si nejsem jistá. Měli bychom zkoumat opatrně.“ 

Hledají se odpovědi

Konec poslední doby ledové, tedy období asi před dvanácti tisíci lety, charakterizovaly překotné klimatické změny, svým způsobem srovnatelné s těmi dnešními. Pochopení dávných událostí by nám proto podle Pienkowské a Furzeho mohlo dát odpovědi na některé současné otázky. Území okolo stanoviště 5.10 zajímalo vědce hlavně proto, že se tam kdysi rozestoupily masivní kry a otevřel se tak Severozápadní průjezd – v podstatě oceánský kanál. Pokud by se o tehdejších událostech podařilo zjistit víc, mohli bychom tyto informace aplikovat na aktuální tání ledu. 

Cílem odborníků bylo získat z mořského dna pomocí hloubkového vrtu vzorky bahna a ze sedimentů, jež během tisíciletí zformovaly pomyslnou časovou kapsli, následně rozklíčovat historii regionu. „Jde o naše nejnadějnější stanoviště. Snažili jsme se sem dostat dlouhé roky,“ vysvětluje Pienkowská, která do oblasti 5.10 mířila také o rok dříve, nicméně necelých sedm kilometrů před cílem zastavil jejich loď silný led. 

Teď už jen získat vzorky

Ani tentokrát na palubě Amundsenu pár hodin před cílovou destinací nebylo jisté, že se vědcům podaří na stanoviště doplout. Furze, Pienkowská a další se proto sešli v navigační místnosti a společně sledovali cestu pomocí sonaru. Dno před nimi se jevilo v různých barvách, jež značily rozdílnou hloubku. Pokračovali ve studiu mapy, načež se z interkomu ozvala žádost, aby se Mark s Annou dostavili do kormidelny. 

Tam se od kapitána Claudea Lafrance dozvěděli, že lodní helikoptéra objevila při průzkumu ledu bezpečnou trasu ke stanovišti 5.10. „Když jsem tu byla naposled, ze zoufalství se mi chtělo brečet. Momentálně bych plakala taky, ale radostí,“ nechala se slyšet Pienkowská. „Teď už jen získat vzorky,“ dodal Furze. 

Mrazivá past

V roce 2017 zažily vody Severozápadního průjezdu největší provoz v dějinách: Velmi zběžně sice oblast již koncem 16. století probádali evropští a hlavně britští dobrodruhové, většina výprav však skončila tragicky. Námořníci se plavili na příliš malých lodích nebo se posádka nedokázala vyrovnat s mrazem a odloučením od civilizace. Jakmile ale začal led odtávat a technologie v lodní dopravě urazily kus cesty, stalo se dobývání místa skutečností. 

Předloni se tedy mezi Atlantikem a Pacifikem odehrálo rekordních 33 plaveb, a padlo tak maximum dvou desítek úspěšných pokusů z roku 2012. Cestu vpřed razí mezioceánským výpravám hlavně turismus: Od roku 2016 proplula trasou opakovaně obrovská loď Crystal Serenity s 1 500 pasažéry, z nichž každý zaplatil v přepočtu minimálně 450 tisíc korun. 

Rozhodování podle sezony

V posledních letech proudí severovýchodními vodami i nákladní doprava. Například plavidla pod vlajkou nizozemské firmy Royal Wagenborg několikrát převezla z Číny do Quebecu obří náklad hliníkových součástek. V roce 2017 projel oblastí v rámci vládního průzkumu také čínský ledoborec Süe-lung. „Globální oteplování otevřelo Číně novou dopravní trasu,“ napsal tehdy oficiální Lidový deník. Asijská velmoc zároveň převáží zboží podél severního pobřeží Ruska, kde je v současnosti méně ledu než v Kanadském arktickém souostroví. 

Ačkoliv je Severozápadní průjezd rok od roku přístupnější, z analýz expertů vyplývá, že se v něm stále nachází moc ledu, než aby si s ním i specializované lodě poradily mimo nejteplejší měsíce. Podle Tima Keaneho, odborníka na arktické operace společnosti Fedna, dnes průjezdem nemůže vést velká dopravní tepna. Tvrdí to se zkušenostmi člověka, který v roce 2014 na zmíněnou trasu úspěšně vyslal loď naloženou niklem. „Tehdy cesta dávala smysl. Dovolovalo ji roční období a trasa nebyla příliš dlouhá,“ vysvětluje Keane. „Když jsme se však vraceli, už byla sezona tak daleko, že jsme museli plout Panamským průplavem.“

Těžký úděl záchranářů

V prozkoumaných lokalitách se také nacházejí zásoby ropy a zemního plynu. Vláda kanadského teritoria Nunavut se společností Kitikmeot Inuit Association navrhla v zálivu Grays zbudovat přístav a vytyčit trasy, po nichž by mohly přes sever putovat diamanty. Vše tedy nasvědčuje tomu, že bude Severozápadní průjezd časem velmi „oblíbený“.  

„Jenže rostoucí počet projíždějících lodí také znamená víc záchranných misí,“ dodává kapitán Lafrance. Při každé nehodě bude muset kanadská pobřežní stráž nejspíš urazit ohromnou vzdálenost a podniknout extrémně náročnou operaci. „Problém je v absenci infrastruktury, pomalé odezvě na volání o pomoc, v přístupnosti a tak dál,“ tvrdí expert na lodní dopravu Lawson Brigham z University of Alaska. Bezpečné cestování Severozápadním průjezdem si tak vyžádá ještě spoustu projektů a investic.  

Jediný pokus

Poté, co se Amundsen prodral ledovým příkrovem do cíle, zakotvil v místech, kde se podle Pienkowské a Furze koncem poslední doby ledové rozdělily dvě obrovské kry. Výzkumníci nejprve pomocí lodního sonaru našli lokalitu se silnou vrstvou tuhého bahna, jež tam leželo už v éře dávných ledovců. Pak v bezpečnostních oblecích vyrazili na příď. 

Hodlali použít desetimetrový dvojitý vrták, který se vlastní váhou zaboří do dna. Počasí se však zhoršovalo, déšť i poryvy větru sílily. Zároveň se prudce ochladilo, přestože v létě slunce za polárním kruhem nezapadá. Badatelům bylo jasné, že na získání vzorků mají jediný pokus. Dvojice vrtáků nakonec zajela pod hladinu a zaryla se do dna. Zhruba o patnáct minut později vytáhli vědci zařízení na palubu a z jeho útrob vyjmuli plastové trubice s cenným materiálem. 

Štěrk starý tisíce let

Dávné sedimenty nyní čeká v laboratořích řada analýz. Už na lodi však byla v bahně zřejmá zrnka štěrku – podle Furzeho se jedná o úlomky, které se na dně ocitly působením dávných ledovců. Díky drobným částečkám horniny si vědci byli jisti, že našli místo, které by mohlo vydat svědectví o událostech před deseti tisíci lety. A možná by mohlo odpovědět také na některé otázky současnosti. „Docela se mi ulevilo,“ oddechla si Pienkowská. 

TIP: Nesmrtelní mikrobi ze Sibiře: Jak velkou hrozbu představují tisíce let zmražené viry?

Spokojená posádka se vrátila do útrob ledoborce, loď se otočila na jih a vyrazila za dalším vědeckým dobrodružstvím. Posádku čeká mimo jiné studium organismů, které obývají nově „dobyté“ vody, a pozorování jejich proměn s příchodem intenzivnější lodní dopravy. „Z pohledu vědce je velmi vzrušující sledovat, jaká tajemství nám ustupující led vydá,“ přiznal Furze. „Zároveň však vím, proč ho ubývá, a myšlenka tajících pólů mě děsí.“ 

Západobelgické městečko Boussu o víkendu hostilo vyznavače mnohdy vysmívaného účesu zvaného mullet. Účes, který v Česku proslavil například Ondřej Hejma, Jaromír Jágr a řada dalších sportovců, byl populární zejména v 80. letech minulého století.

TIP: Subkultury dneška: Tak trochu jiní lidé

Podle organizátora festivalu Damiena Huberta je mullet spíše životním postojem než módou. Sám Damien kultovní sestřih nepovažuje za příliš atraktivní, důležité ale podle něj je, umět si ze sebe udělat legraci. 

Za belgickým festivalem původně stálo natáčení hudebního klipu, který však přerostl v mnohem větší akci. Mulletí festivaly jsou populární zejména v Austrálii, kde se konají pravidelně již desítky let. Slet mulletů v belgickém Boussu je prvním větším pokusem o uspořádání podobného setkání v Evropě. Vzhledem k počtu návštěvníků, kterých bylo podle organizátorů okolo 1500, šlo o poměrně vydařenou premiéru.

Jedním z palčivých problémů dnešní světa je nerovnost, která se stále více rozevírá mezi lidmi různých sociálních vrstev. Američtí badatelé pomocí dostupných dat a vlastních experimentů zjišťovali, jak se sociálně ekonomická nerovnost udržuje mezi lidmi. Využili k tomu rozsáhlý soubor dat o 150 tisících mexických žadatelů o půjčku mezi lety 2015 až 2017.

Součástí těchto žádostí o půjčku byly i psychologické testy, v nichž žadatelům 20× rychle po sobě ukázali dvojici obrázků a požadovali po nich, aby určili, zda jsou obrázky stejné či nikoliv. Klíčová byla druhá část testu, ve které měli žadatelé odhadnout, jak si sami vedli v porovnání s ostatními.

TIP: Statistky ukazují: Starší otcové mají větší šanci na chytré a vzdělané syny

Výsledky těchto testů i dalších podobných experimentů ukázaly, že lidé, kteří jsou vzdělanější, bohatší a sami se považují za více nóbl, si o sobě myslí, že uspěli v podobných testech výrazně lépe, než ostatní žadatelé o půjčku. Tito lidé jsou upřímně přesvědčeni, že jsou lepší než ostatní, a to jim poskytuje v řadě ohledů přinejmenším nepřímé výhody. Lidé, kteří se narodili do horních vrstev, tam také zůstanou. Příslušnost k horním sociálním vrstvám podle vědců zvyšuje mínění o vlastních schopnostech a možnostech, a to zase přispívá k udržování sociálních vrstev mezi generacemi. 

Jedním z nejvýraznějších útvarů na povrchu Pluta je jeho „srdce“, neboli Tombaugh Regio. Jeho levou část představuje Sputnik Planitia, geologicky mladá a nápadně hladká oblast. Podle některých vědeckých teorií existuje pod Sputnik Planitia skrytý podpovrchový kapalný oceán. Pro jeho existenci svědčí některé nepřímé důkazy.

Kde by se ale takový oceán na Plutu vzal a jak by mohl vydržet v kapalném stavu na trpasličí planetě s průměrnou teplotou −229 °C? Jednou z možností je, že se podpovrchový oceán Pluta vytvořil v kráteru po dávné dramatické srážce s velikým asteroidem. Pokud by tam ale takový oceán vznikl, měl by už před dlouhými miliony a miliony let kompletně zmrznout.

Přirozená izolace

Shunichi Kamata z japonské Hokkaido University a jeho spolupracovníci tvrdí, že klíčem k řešením této záhady je vrstva klatrátů. Ty tvoří molekuly plynu, například metanu, které jsou polapené mezi molekulami vody. Klatráty jsou velmi viskózní a velmi špatně vedou teplo. To z nich dělá ideální materiál, který by mohl izolovat kapalný oceán od ledu na povrchu Pluta. Plyn v klatrátech by přitom mohl pocházet z jádra Pluta.

TIP: Vesmírná Sahara: Na povrchu Pluta jsou duny z metanového ledu

Pokud mají Kamata a spol. pravdu, stejný mechanismus by mohl fungovat na řadě jiných světů, které jsou dostatečně velké a přitom jen minimálně ohřívané. Ve Sluneční soustavě by to mohla být řada ledových měsíců nebo trpasličích planet a podobných objektů. To by znamenalo, že kapalné oceány se mohou ve vesmíru vyskytovat mnohem častěji, než jsme si mysleli.

Statkáři nevolníky běžně fyzicky trestali, natahovali na skřipec, dávali do klády a zavírali na libovolně dlouhou dobu do vězení. Před zvůlí vrchnosti je neochránila ani pravoslavná víra, neboť zůstávali „pokřtěným majetkem“.

„Smrad z nohou vyhání mouchy“

Nevolníky tyranizovala i příroda: „Půda držela rolníka ve svém sevření, občas ho obdarovávala, občas mu své dary upírala, zůstávala ale vždy záhadná a vrtošivá.“ Navíc se drželi neracionálních metod obdělávání, používali zastaralé nástroje a ke všem novinkám přistupovali odmítavě. Nelze se divit, že většina z nich nebyla schopna vyprodukovat nadbytek zemědělských produktů, žila ve velké nouzi, zadlužovala se a hladověla.

Tvrdé životní podmínky se odrazily i na necitlivosti v jejich rodinách. Bylo běžné, že se stejnou krutostí, s jakou páni zacházeli s nevolníky, se mužici chovali ke svým ženám. Jednali podle přísloví: „Udeř svou ženu topůrkem sekery, sraž ji na zem a podívej se, jestli dýchá. Pokud ano, pak to hraje a potřebuje přidat.“ Mnozí mužici raději utekli do řídce obydlených a odlehlých oblastí obrovské ruské říše, jiní se bouřili a pozvedali zbraně proti svým pánům.

Zatímco statkáři žili na zámcích či v městských palácích, poddaní se museli spokojit s nízkými dřevěnými domky. Přes zastřešenou verandu se vcházelo do jediné místnosti - velké sednice: „Čtyři stěny, stejně jako celý strop do půl zakoptěný sazemi. Podlaha rozprýskaná, nejméně na coul vysoko zanesená špínou; pec bez komína, ale nejlepší ochrana před mrazem, a kouř, kterého je každé ráno v zimě v létě plná chýše.“ „ (…) pán domu (...) měl z titulu své funkce nejlepší místo na spaní – což bylo nahoře na peci (...) Ostatní členové rodiny spali na hliněné podlaze. Svléknout se by je ve snu nenapadlo, ale když v pokoji nebyla moc velká zima, muži si před ulehnutím sundali válenky. Měli pořekadlo: ‚Smrad z nohou vyhání mouchy.‘“

Velké plány

Členové domácnosti jedli ze společné mísy, spali v jedné místnosti často vedle dobytka a potřebu vykonávali pod širým nebem. Hygienické podmínky byly děsivé. Rolníci si například plivali do očí, aby se zbavili ječného zrna, nebo krmili potomky z úst do úst. I z tohoto důvodu každé čtvrté vesnické dítě umíralo ještě před dovršením jednoho roku, a dospělí se v průměru dožívali pětatřiceti let.

Proti nevolnictví se nepostavil žádný car. Toho se hodlala odvážit až Kateřina II., která dosedla na trůn v roce 1762. Inspirovala se díly osvícených filozofů a ve svých dopisech Voltairovi, Diderotovi i dalším myslitelům horovala pro svobodu každého jedince. Zdálo se, že chce prosadit reformy, které by odstranily přežitky feudalismu.

Carevna proto svolala do Moskvy komisi volených delegátů, kteří měli rozhodnout o novém zákoníku. Sepsala pro ně velmi liberální takzvanou Velkou instrukci. Nešlo o původní dílo, ale o kompilát z Montesquieuova „Ducha zákonů“.

Komise se ale žádných závěrů nedopracovala, jelikož se šlechta zásadně postavila proti zrušení nevolnictví, nevolníků se nikdo na nic neptal a nepočetné měšťanstvo se nedokázalo zasadit o modernizaci země. A sama Kateřina II. si nemohla dovolit znepřátelit šlechtu, neboť se na trůn dostala státním převratem. Z pragmatického hlediska proto nakonec potvrdila všechny výsady statkářů, jejich vlastní samosprávu, neplacení daní a zrušení povinné služby státu. Šlechta měla jedinou povinnost - odpovědnost za placení daní nevolníky. Ze všech carevniných velkolepých osvícených plánů tak zbyl pouze zákaz používání kladívka při dražbách lidí, na nichž se nevolníci prodávali jako zboží.

TIP: Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

Carské Rusko vstoupilo do 19. století jako země, kde devadesát procent obyvatelstva žilo na vesnici v neutěšených podmínkách a živořilo v pozici nesvobodných mužiků. Na svobodu a občanská práva si nevolníci museli počkat až do roku 1861.

Asi 80 procent všech bakteriálních infekcí mají na svědomí bakteriální biofilmy, slizké povlaky plné nebezpečných bakterií. Takové biofilmy často vznikají kolem poranění pacientů nebo třeba na implantátech a dalších medicínských zařízeních. Bakteriální biofilmy nikdy nebylo snadné odstranit, v dnešní době bakterií rezistentních vůči antibiotikům je to ale úkol téměř nadlidský.

Američtí vědci zavádějí novou metodu boje proti biofilmům rezistentních bakterií, která je založená na bezdrátových elektrických obvazech (WED, podle anglického „wireless electroceutical dressing“). Tyto obvazy nepotřebují vnější zdroj elektrického proudu. Elektřinu si vyrábějí samy pomocí elektrochemické reakce, která se spustí, když se obvazu dotkne tělní tekutina pacienta. Podle dřívějších výzkumů elektřina rovněž podporuje samotné hojení ran.

TIP: E-obvaz urychluje hojení ran pomocí elektrického pole

Experimenty ukazují, že elektřina z takového obvazu je pro lidské pacienty neškodná. Zároveň ale postačuje k tomu, aby rozrušila bakteriální biofilm, a také bránila samotnému jeho vzniku. Také se ukazuje, že díky elektřině jsou bakterie zranitelnější dalšími léky. Podle vědců je také velmi nepravděpodobné, že by si bakterie proti takovému obvazu vyvinuly rezistenci. V současnosti probíhají klinické testy bezdrátových elektrických obvazů na lidských pacientech s popáleninami.

Už jako miminko je Sissi zvláštní, vždyť její maminka jí daruje život o Štědrém večeru. A právě narozená Alžběta Amálie Evženie z rodu Wittelsbachů má navíc v puse zoubek. Maminka Ludovika je ženou vévody Maxe Bavorského, který si rozhodně zaslouží pár řádek. Není to významný vévoda, ale Sissi po něm dědí povahu. „Vévoda celé dny chodí po lesích, oblečený jako měšťák, a pak hraje v hospodě karty,“ šeptá si evropská aristokracie. Rodina žije v přírodě v milovaném zámku Possenhofenu. Jenže idylka měla brzy skončit a vystřídat ji idylka jiného druhu. Tedy idylka zvenčí.

Musí jen souhlasit

Císařovnou se měla stát její sestra Helena, zvaná Néné. „Vychovávala jsem ji jako nejlepší nevěstu,“ ujišťuje v létě 1853 maminka Ludovika maminku ženicha, jímž byl třiadvacetiletý císař František Josef I. Františkova matka Žofie byla Ludovičina sestra a obě mladé dívky tedy jeho sestřenice. Blízké sňatky mezi panovníky jsou obvyklé, což vede ke genetickým zatížením. Jenom v 19. století se mezi Wittelsbachy, k nimž Sissi patří, objevilo třicet osob deviantních nebo šílených, a Habsburkové na tom nebyli líp.

Přítomnost mladých krasavic císaře z míry nevyvádí, už má za sebou zkušenosti. „Na tu první mu slečnu obstarala maminka, ostatní si už sehnal sám,“ šeptají si dvorní dámy. Teď si ale František vybírá manželku. Ke zděšení maminky i tety volba nepadne na perfektní Néné, ale na nezkrotnou Sissi. „To nedovolím,“ vzteká se císařovna matka. „Bude ti dělat ostudu, neumí se chovat, rostla jak dříví v lese!“

Jenže Sissi, které není ještě ani šestnáct, Františka okouzlí za jediný den. Když jí císař oznámí, že si ji hodlá vzít, nemá jinou šanci než souhlasit. „Kdo by mohl nemilovat takového muže?“ odpoví prý na dotaz své matky. O mnoho let později ovšem poznamená: „Manželství je nesmyslná instituce. V patnácti je člověk prodán a vysloví přísahu, které nerozumí a které se nemůže zbavit třicet a více let.“

Tchyně i v posteli

Sissi nemá podle měřítek Františkovy matky slušné vychování ani slušné šaty. Okamžitě po zásnubách ji  provedou vzdělávacím drilem a dostane seznam pravidel včetně toho, jak provádět ranní toaletu. Horda učitelů doplňuje mezery ve vzdělání, mezi nimi učitel dějepisu z Uher. Jeho výuky se účastní dobrovolně i bratři princezny. Pan učitel netuší, že v budoucí císařovně vzbudí nadšení pro všechno uherské, které ji bude provázet celý život. Chystá se taky výbava. Mimo jiné obsahuje čtrnáct tuctů punčochových párů, dvacet párů rukavic, šest párů vysokých bot a sto třináct párů střevíců, neboť císařovna si smí vzít tytéž boty a rukavice pouze šestkrát.

Svatba se koná 24. dubna 1854. „Tím skončila moje svoboda,“ stěžuje si Sissi sestrám. František byl totiž od malička vychováván matkou bez zásahu svého otce, a tak se naučil ji ve všem poslouchat. Vůbec mu nepřišlo na mysl, že do manželství by mu zasahovat neměla. Takže z tchynina zápisníku víme největší intimnosti, třeba jak vypadala Sissi před svatební nocí: „Alžběta ukrývala svou přirozenou krásu. Upoutala mě záplava dívčiných nádherných vlasů na polštáři. Ležela jako vyděšené ptáče schoulené hluboko v hnízdě.“ Taky díky tchýni víme, že úspěšná byla až třetí společná noc. „Sissi se omluvila ze snídaně, císař mě ujistil, že naplnila jeho lásku.“ 

Ubohá Sissi je špehovaná na každém kroku. „Cítila jsem se tak opuštěná, tak sama. Císař vždy časně ráno odjížděl do Vídně, až v šest se vracel na večeři. Až do té chvíle jsem byla celý den sama a obávala se okamžiku, kdy vstoupí arcivévodkyně Žofie. Hodinu za hodinou slídila, co dělám. A všechno, co jsem dělala, bylo špatně. Smýšlela nepříznivě o každém, koho jsem milovala.“ Takto zaznamenala v pamětech tetiny stížnosti Sissiina neteř Marie.

Nápadníci a nápadnice

Sissi si zoufá. „Mám císaře tak ráda! Jen kdyby nebyl císař,“ stěžuje si matce v dopise. Ale on císařem je a navíc poslušným synem. „Intimní život císařského páru byl problematický,“ uvádí lékař Hans Bankl, autor knihy Nemoci Habsburků.

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

„Temperamentní císař se ocital ve složité situaci, protože Sissi byla v kontrastu ke svému přitažlivému zjevu ženou chladnou. Tělesná láska ji zajímala pramálo. Ve svém manželství si z erotiky učinila nástroj nátlaku. Když se při věčných hádkách s tchyní František Josef nepostavil na její stranu, Alžběta ho vykázala z ložnice. Marně klepával na její dveře po mnoho týdnů.“ To si nenechá líbit žádný muž, takže i tenhle začal hledat útěchu u jiných žen. Sissi také nachází jiné obdivovatele, z nichž nejslavnější je Gyula Andrássy, revolucionář a posléze premiér v Uherském království. 

Průmyslově intenzivně zpracované potraviny (anglicky „ultraprocessed foods“) jsou v poslední době stále oblíbenější. Odborníci ale varují, že taková jídla mohou ohrožovat naše zdraví. Předešlé studie zjistily, že průmyslové potraviny mohou zvyšovat riziko obezity, vysokého krevního tlaku a rakoviny. Nový výzkum z Francie dospěl k tomu, že konzumace průmyslových jídel možná celkově zvyšuje riziko časnějšího úmrtí.

Podobné výzkumy bývají citlivé, zvláště pro výrobce takových potravin. Proto badatelé zdůrazňují, že nejde o jednoznačný důkaz, nýbrž souvislost, která si zaslouží další výzkum. Ve své studii analyzovali data o více než 44 tisících lidech žijících ve Francii, starších 45 let. Účastníci výzkumu po dobu 7 let detailně zaznamenávali, co měli předchozí den k jídlu. Během této doby celkem asi 600 účastníků výzkumu zemřelo a vědci hledali spojitosti mezi úmrtími a stravou. Výzkum ukázal, že intenzivně průmyslově zpracované potraviny tvoří průměrně asi 30 procent jídelníčku všech účastníků výzkumu.

TIP: Ztužený tuk zabíjí: Stát New York funguje jako obří laboratoř

Průmyslově zpracovaná jídla obsahují celou řadu složek, které mohou ovlivnit lidské zdraví, od nevyzpytatelné soli a tuků, až po nejrůznější umělé příchutě, barviva, sladidla či emulgátory. V dnešní době se takto průmyslově vyrábějí například zmrzliny, bonbony a jiné sladkosti, moučníky, energetické tyčinky, zpracované masné výrobky nebo instantní potraviny. Výsledky výzkumu sice ještě bude nutné důkladně ověřit v jiných oblastech a na větších souborech dat, ale zatím to vypadá, že každých 10 procent průmyslových potravin v jídelníčku zvýšilo pravděpodobnost úmrtí během uvedeného sedmiletého období výzkumu o nemalých 14 procent. Nejlepší ochranou je jako vždy v podobných případech pestrá strava.

Na začátku dubna sledoval celý svět odvážný pokus izraelské soukromé společnosti SpaceIL, jejíž modul Berešít měl jako první soukromé zařízení přistát na Měsíci. Velkým úspěchem přitom již byla samotná stavba modulu a jeho vyslání k Měsíci s využitím nosné rakety Falcon 9 americké společnosti SpaceX. Pokus bohužel skončil neúspěchem kvůli selhání gyroskopu a následné ztrátě spojení s izraelskou sondou.

Podle posledních údajů telemetrie měl modul Berešít ve výšce 150 metrů rychlost přes 500 kilometrů za hodinu a podobnou rychlostí zřejmě narazil do povrchu Luny, což vedlo k jeho destrukci. Americká lunární sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) podle všeho nedávno vystopovala místo dopadu modulu Berešít, které se nachází v měsíčním Moři jasu.

Objev místa dopadu Berešít

NASA nejprve odhalila oblast dopadu sondy Berešít analýzou dostupných dat o závěrečné fázi letu modulu. Tím určili oblast dopadu s přesností na několik kilometrů. Když nad touto oblastí přeletěla sonda LRO ve výšce 90 kilometrů, tak pořídila černobílé snímky území. V NASA poté porovnali nové snímky se záběry oblasti, které byly pořízené před dopadem izraelského modulu.

TIP: První soukromá mise dopraví na Měsíc časovou schránku z Izraele

Nakonec se jim s velkou jistotou podařilo určit samotné místo dopadu. Není tam patrný žádný zřetelný kráter, jaký by se objevil po dopadu meteoritu. Modul Berešít se pohyboval přece jenom mnohem pomaleji než meteority, letěl pod velmi pozvolným úhlem a oproti meteoritům byl také poměrně lehký. NASA bude místo dopadu dále zkoumat. Chtějí hlavně zjistit, jestli nehodu přežil systém pro odrážení laserových paprsků Lunar Retroreflector Array (LRA), který by bylo možné dále využít.