Jak se rok 2014 překlápěl do letopočtu 2015, vydali se vojáci Islámského státu změnit každý aspekt života v Mosulu – a začali ženami. Na ulicích se nově tyčily billboardy s portrétem zcela zahalené ženy. Militanti zabrali textilní továrnu, jež záhy chrlila na tržiště tisíce nikábů, dlouhých závojů kryjících celé tělo a tvář kromě očí. Příslušnice něžného pohlaví považované za nedostatečně zahalené dostávaly pokuty. Veterán státní služby Muhammad Nasser Hamoud koupil jeden nikáb své dceři. Tím však změny nekončily. 

Úvodní část: Tajný byznys Islámského státu: Chalífát proslul krutostí i efektivní byrokracií

Do práce chodil jinudy, aby se vyhnul náměstím a kruhovým objezdům, jež fanatici využívali jako veřejná popraviště. Jednou zahlédl, jak vyvlekli z dodávky náctiletou dívku, kterou někdo obvinil z cizoložství, a srazili ji na kolena. Poté jí na hlavu hodili kamenný blok. Na nedalekém mostě se houpala těla lidí podezřelých ze špehování. 

Jenže na stejných promenádách smrti si Hamoud všiml ještě něčeho, co ho plnilo hanbou – ulice byly mnohem čistší než za irácké vlády. Omar Bilal Younes, 42letý řidič kamionu, jemuž práce umožnila projet teritorium Islámského státu křížem krážem, změnu zaznamenal ihned. „Svoz odpadu představoval pro ISIS všude starost číslo jedna,“ vzpomínal. 

Uklízeči a zametači se nezměnili. Disciplína však ano. To nám v rozhovoru potvrdilo i půl tuctu zaměstnanců městského úklidu, kteří pracovali ve třech různých městech pod správou ISIS. „Když někdo dřív šidil práci, mohl jsem mu maximálně nechat propadnout jeden denní plat,“ vysvětluje úředník Salim Ali Sultan. „Pod ISIS mohl jít za totéž do vězení.“ Další zpovídaní potvrzují, že bylo mnohem pravděpodobnější, že poteče voda, neucpe se kanalizace nebo ze silnice zmizí díry – a to vše v situaci, kdy na město téměř denně dopadaly bomby. 

Útěk se nezdařil

Striktnost nového režimu se promítá v 87 dokumentech, které jsme objevili v jednom z bývalých vězení. Lidé končili v cele za takové přečiny, jako je trhání obočí, nevhodný účes, chov holubů, hraní domina, poslouchání hudby či kouření vodní dýmky.  

Počátkem roku 2016 vyběhla Hamoudova dcera Sára na chvilku ven vyřídit krátkou pochůzku a zapomněla si zahalit oči. Bohužel ji zahlédl člen mravnostní policie, a než mu mohla vysvětlit, proč není zakrytá, dostala ránu pěstí do obličeje. Později v nemocnici zjistili, že kvůli tomu částečně přišla o zrak. Otec jí od té doby zakázal opouštět dům. 

Byla to poslední kapka. Hamoud se rozhodl, že rodina musí z Mosulu zmizet. Už dřív se svým nejstarším synem, 28letým Omarem, spořil na nový dům. Teď se rozhodli, že peníze vyberou a odejdou. Ráno v den plánovaného útěku vyzvedli v bance v přepočtu téměř 700 tisíc korun. O necelé dvě hodiny později u nich doma zastavila jednotka ozbrojených maskovaných mužů. Ten, který bušil na dveře, držel v ruce bankovní výpis s Omarovým podpisem. „Zkuste to ještě jednou a zabijeme vás. Všechny,“ zněla výhrůžka. 

Daně na každém kroku

Ve vypálené budově na březích Tigridu jsem našla kufřík, který patřil bankovnímu úředníkovi. Podle dokladů, jež ukazovaly plešatějšího muže s velkým orlím nosem, býval jeho majitel účetním na ministerstvu zemědělství. Zavazadlo nacpané analýzami rozpočtů a odhady výnosů dokonale dokreslovalo ambice i schopnosti byrokracie, kterou islamisté vytvořili. 

Přehled finančních operací nalezený v tomto jediném kufříku hovoří o přepočteném zisku 430 milionů korun – a to pouze ze zemědělství. Popisuje, jak organizace vydělávala peníze na každém kroku: Ještě před zasazením prvního zrna vybral ISIS nájem ze zkonfiskovaných polností. Když došlo na mlácení obilí, vyžádal si daň za sklizeň. Kontroloval skladiště i sila a požadoval peníze za uskladnění. Náklaďáky, jež obilniny převážely do mlýnů, platily mýto. Mouku pak organizace prodávala velkoobchodníkům, kteří ji rozváželi do všech koutů chalífátu – přičemž samozřejmě opět hradili mýtné. Poté mouka putovala do obchodů a supermarketů, jež státu odvedly daň. A následně zákazníci zaplatili za hotové pečivo ještě jednu, tentokrát spotřební. 

Záznamy ukazují, že během jediného dne v roce 2015 vydělal ISIS na prodeji obilí v přepočtu 43 milionů korun. Jiný dokument vypočítává, že mu prodej mouky na třech místech v Mosulu vynesl během tří měsíců asi 68 milionů. 

Dobrovolně povinná charita 

Ruka islámského berního úřadu zasáhla do každé oblasti života. Domácnosti platily dva tisíce dinárů (asi padesát korun) za svoz odpadu, deset tisíc (250 Kč) za každých deset ampérů odebrané elektřiny a stejnou částku za vodu. Firma, která si chtěla nechat zavést telefonní připojení, uhradila v telekomunikační kanceláři patnáct tisíc dinárů (375 Kč) jako instalační poplatek a pět tisíc (125 Kč) za měsíční údržbu. Matriky vybíraly peníze za rodné listy a uzavírané sňatky. 

Nejvýnosnější daní se ovšem stal tzv. zakát, jeden z pěti pilířů islámu. Rovná se 2,5 % z celkových příjmů věřícího a až 10 % objemu zemědělské produkce. Ačkoliv i dřív vyžadovaly vlády Sýrie a Iráku některé poplatky, osobní daň znamenala novinku. Za normálních okolností představuje zakát příspěvek na pomoc chudým. V pojetí Islámského státu se však charitativní akt změnil v povinnou platbu, a přestože část z takto vybraných peněz skutečně směřovala k nemajetným rodinám, ministerstvo zakátu a charity se v praxi proměnilo v generální finanční ředitelství. 

Většina novinářů se při popisu toho, jak se z ISIS stala nejbohatší teroristická organizace světa, soustředí na jeho příjmy z ilegálního prodeje ropy, který na vrcholu moci přiváděl do pokladny v přepočtu až padesát milionů korun týdně. Nicméně dokumenty nalezené v Sýrii ukazují, že z daní plynulo Islámskému státu šestkrát víc prostředků než z ropného byznysu. 

Civilní motor války

Navzdory stovkám leteckých úderů, které zanechaly chalífát v rozvalinách, nepřestávala jeho ekonomika fungovat. Podle mezinárodních norem totiž nemohla dostat zásah raketou – jejím motorem byli civilisté se svými komerčními aktivitami a země pod jejich nohama. 

Podle dat Zemědělské komory OSN byla zabavená půda tou nejúrodnější, jaká se v Iráku nacházela. Na vrcholu moci Islámského státu farmařili „jeho“ civilisté na polích, jež dřív dávala přes 40 % obilí země a polovinu celkového výnosu ječmene. V jednu chvíli ISIS kontroloval 80 % produkce bavlny v Sýrii. To vše přispělo k neuvěřitelnému zisku asi 18 miliard korun, jež dokázala organizace na své aktivity každoročně vydělat. 

Výběr daní byl pro ni tak důležitý, že pokračoval až do jejího úplného zničení. Nejméně stovka dokumentů označená jako „Hrubý denní výnos“ se datuje k listopadu 2016, tedy celý měsíc poté, co se koaliční síly zakously do okrajů Mosulu a pomalu, ale neodvratně se probojovávaly do centra. 

Musíme být upřímní

Bojovníci, jejichž plánům na vybudování státu se zpočátku všichni smáli, se nakonec ukázali jako velmi schopní. Trvalo devět dlouhých měsíců, než elitní irácká Zlatá divize a speciálové z USA vyrvali Mosul z jejich sevření, a to během bojů tak ostrých, že o nich jeden z amerických generálů hovořil jako o nejtěžší bitvě za 35 let své kariéry. 

Islámský stát padl a je minulostí. Ale o život se rval s takovým odhodláním, že musely postupující armády srovnat dům za domem téměř v každém osvobozovaném městě. Tisíce lidí přišly o střechu nad hlavou. Každý den nacházejí vojáci masové hroby, a v jednom z nich leží i čtyři bratranci z Hamoudovy rodiny. Jeho dcera Sára nosí kvůli poškozenému zraku silné brýle, přesto nemůže nevidět hory odpadků, jež se kupí v sousedství. Málokdo má pro dřívější pány dobré slovo – pokud se tedy nezeptáte na kvalitu služeb, které zajišťovali. „V tomto musíme být upřímní,“ připouští Hamoud, „za ISIS to tu bylo podstatně čistší.“ 

Jediný stát?

Obyvatelé města Tel Kaif ležícího severně od Mosulu vzpomínají, jak ISIS povolal do práce tým inženýrů, aby opravili přetíženou elektrickou síť. Muži sehnali a nainstalovali nové jističe, a místní si tak poprvé v životě mohli rozsvítit kdykoliv, nejen během šesti vyhrazených hodin denně. Když potom na začátku roku 2017 dobyly město irácké jednotky, jističe zas odmontovaly a výpadky proudu se vrátily. „Kdyby se vláda rozhodla, že přijme systém řízení tak, jak to dělal ISIS, líbali bychom jí ruce,“ vysvětloval řidič kamionu Omar Bilal Younes. 

TIP: Malí lvi plní strachu: Kdo jsou děti Islámského státu?

Naštěstí přesně to vláda během několika měsíců udělala a elektřina opět funguje. Nicméně ironický fakt, že dlouhodobě neřešený problém dala doslova přes noc do pořádku teroristická organizace, lidem rozhodně neušel. „Ačkoliv je nikdo jako stát neuznával,“ povzdechne si místní obchodník Ahmed Ramzi Salim, „oni jediní se jako stát chovali.“ 

Československá obec legionářská sdružuje účastníky boje za svobodu ve druhé světové válce a novodobé válečné veterány, pozůstalé po účastnících národních odbojů a různé další příznivce. Důležitým mezníkem v činnosti obce byl V. manifestační sjezd v roce 2011, který mimo jiné rozhodl o realizaci projektu LEGIE 100. Ten se uskutečňuje za podpory vlády České Republiky a ministerstva obrany ČR a jeho cílem je připomenout zásluhy československých legionářů na vzniku samostatného Československa. Takzvaný Legiovlak je dosud největším a nejhmatatelnějším výsledkem pilné práce této organizace.

Svědek dob minulých

Předchůdci Legiovlaku byly soupravy z let 1918–1920, kdy se nejdříve jednalo o nahodile sestavované ešelony, určené pouze k co nejrychlejšímu opuštění bachmačského nádraží. Postupem času byly ešelony organizovány a každý vagon v nich měl vlastní funkci a význam. Legiovlak je pak spíše průřezem nejtypičtějších vozů, které jste mohli v legionářských vlacích zahlédnout, než kopií jednoho z takových ešelonů.

Mezi zásadní vozy této novodobé soupravy patří jistě zdravotnický vagon s expozicí dobových lékařských nástrojů, velmi věrně zhotovená a vybavená těpluška, krejčovský či kovářský vagon nebo kulometný vůz. Bonusem je určitě dobově vyhlížející lávočka – prodejna suvenýrů a publikací vážících se k čs. legiím, nemluvě o profesionálních průvodcích, kteří ve vlaku a vlakem doslova žijí.

Technická náročnost takové rekonstrukce je nemalá, přesto se však věc povedla a legionářský vlak v roce 2017 opět cestuje po českých (a slovenských) kolejích. Bližší informace o jízdním řádu Legiovlaku, který je vypsán až do začátku prosince tohoto roku, najdete na adrese www.csol.cz/legiovlak.

Sebastião Ribeiro Salgado je světově proslulý sociální dokumentarista a fotožurnalista z Brazílie, málokdo ale ví, že je také architektem jednoho z nejúžasnějších projektů obnovy životního prostředí v historii. Společně se svou manželkou se mu během 20 let podařilo dokončit proměnu téměř mrtvého deštného pralesa v zelenou oázu kypící životem.

Příběh Instituto Terra, neziskové organizace, kterou založil Sebastião Salgado se svou ženou Léliou, začal v roce 1998. Slavný fotograf se v té době vrátil z válkou rozvrácené Rwandy, kde dokumentoval válečné tragédie. Hrůzy, kterých byl v tomto koutě světa svědkem, ho pronásledovaly ještě dlouho poté, co opustil Afriku. Sebastião téměř ztratil víru v lidstvo a chuť k dalšímu focení.

Má to smysl

Rozhodl se k návratu na rodnou farmu v Brazílii. Návrat to byl ale neveselý – z idylického ráje, jaký si Sebastião pamatoval z dětství nezbylo téměř nic. Farma, čítající 1750 akrů, která bývala pokrytá lesem se změnila v nehostinnou savanu. Podobně jako mnoho dalších zemědělců v Brazílii se i Salgadův otec přeorientoval na těžbu dřeva. Vykácené plochy lesa poté přeměnil v pastviny, aby uživil dobytek. Zatímco před 50 lety pokrýval až polovinu farmy prales, na konci 90. let zde rostly stromy na méně než 0,5 % plochy.

Sebastião a Leila se rozhodli, že farmě vrátí původní život. Světoznámému umělci se podařilo získat finanční podporu od místní vlády i nadací z celého světa. Společně s odborníkem na rekultivaci najali dva tucty dělníků a pustili se do práce. Nešlo ale jen o výsadbu nových stromů – zničenou půdu bylo nutné nejdříve zbavit invazních druhů a oživit ji. Po první výsadbě přišli tři pětiny sazenic, postupně se jim ale dařilo lépe. Když přišlo na finanční problémy, neváhal Sebastião vydražit svůj fotoaparát Leica M7, aby za utržené peníze nakoupil další sazenice.

TIP: Manželský pár si v Indii během 25 let vybudoval vlastní deštný prales

Výsledek snažení manželů Salgadových je ohromující. Tam, kde ještě před 20 lety byla neúrodná savana, se dnes tyčí vzrostlé stromy. Díky zadržené vodě se dokonce podařilo oživit i dávno vyschlý potůček. Přestože v měřítku Brazílie jde o kapku v moři, ukazuje příklad manželů Salgadových, že snaha o uzdravení přírody má smysl a nikdy na ni není pozdě.

1. Pekelné planety

Ve vesmíru jsme už objevili stovky rozmanitých cizích planet, přičemž mnohé z nich krouží velmi blízko u své mateřské stálice: dokonce blíž než Merkur kolem Slunce. Víme přitom, že na první planetě našeho solárního systému – na straně přivrácené k naší centrální hvězdě – dosahuje teplota téměř 430 °C. Podmínky na tělesech obíhajících ještě blíž ke stálicím podobným Slunci se tak vymykají naší představivosti.

Planeta COROT-7b ze souhvězdí Jednorožce se v roce 2009 stala první známou kamennou exoplanetou. Má průměr odpovídající 1,5násobku Země, dělí ji od nás 489 světelných let a obíhá hvězdu, která je jen o málo menší a chladnější než ta naše. Zatímco však Merkur obkrouží Slunce za 88 dní, COROT-7b trvá cesta kolem její stálice pouhých 20 hodin. Její oběžná dráha tedy prochází velmi blízko povrchu hvězdy: jen 1/23 vzdálenosti Merkuru od Slunce. 

„Pekelné“ prostředí takové planety si můžeme stěží přestavit, její povrchová teplota dosahuje asi 1 800–2 600 °C. COROT-7b jistě pokrývá oceán rozžhavené lávy, a odborníci proto podobné planety označují jako lávové. Pokud se oběžná dráha zmíněného objektu jen mírně odchyluje od kružnice, působí na jeho nitro nesmírné slapové síly, jež vyvolávají ohromující sopečnou činnost. (Podobné podmínky panují na Jupiterovu měsíci Io, který je vulkanicky nejaktivnějším tělesem Sluneční soustavy.)

Ještě extrémnější svět představuje planeta Kepler-78b, již objevil teleskop Kepler v roce 2013: Je pouze o 20 % větší než Země, svoji hvězdu však oběhne za pouhých osm hodin, a to čtyřicetkrát blíž, než krouží Merkur kolem Slunce. Teplota na jejím povrchu by mohla dosahovat 2 000–2 800 °C. Není divu, že Kepler-78b dostal přezdívku Hell planet neboli „pekelná planeta“. Těleso je tak žhavé, že nemůže mít žádnou atmosféru. 

2. Strašidelné mlhoviny

Mezihvězdný prach a plyn tvořící vesmírné mlhoviny dokážou vykouzlit fantaskní tvary. Ve Velkém Magellanově oblaku – blízké nepravidelné trpasličí galaxii, jež patří ke klenotům jižní oblohy – se vyjímá rozlehlá, nesmírně jasná a pouhým okem viditelná mlhovina Tarantule. Bouřlivou porodnici plnou horkých a mladých stálic, včetně opravdových gigantů, pozorujeme v souhvězdí Mečouna. Jak už jméno napovídá, tento ohromný mrak ionizovaného vodíku nápadně připomíná velkého pavouka, číhajícího v černi oblohy na šťavnatou kořist.

Jen kousek směrem na jih, stále ještě v souhvězdí Mečouna, se ve Velkém Magellanově oblaku nachází o poznání menší, ale výrazně strašidelnější mlhovina Hlava ducha. Skutečně připomíná ducha, který pozoruje vesmír z temného závoje, vykresleného do zelena ionizovanými atomy kyslíku a rovněž do červena ionizovaným vodíkem. I Hlava ducha představuje hvězdnou porodnici, kde se rodí oslnivě zářící stálice, dodávající mlhovině démonické vzezření.

Komu by pak nestačila pouhá hlava, ten najde v souhvězdí Kefea mlhovinu Duch. Leží k nám o hodně blíž než Tarantule a Hlava ducha: Pozorujeme ji přímo v Mléčné dráze a dělí ji od nás necelých 1 500 světelných let. Měří „jen“ dva světelné roky, obsahuje však několik mladých hvězd, které ji přízračně nasvěcují. 

3. Zombie supernovy

Jakmile stálice podobné našemu Slunci vyčerpají většinu svého paliva, nafouknou se do ohromné velikosti jako červení obři, odhodí převážnou část své hmoty v podobě planetární mlhoviny a nakonec z nich zůstanou bílí trpaslíci, tedy postupně chladnoucí jádra někdejších hvězd. Pokud se však bílý trpaslík nachází ve dvojhvězdě či vícečlenné soustavě, může být jeho další osud velice napínavý.

Může totiž krást hmotu – nejčastěji vodík – svému hvězdnému partnerovi. Jakmile pak nahromaděný materiál přesáhne určitou hranici, dojde k ohromující termonukleární explozi. Bílý trpaslík se odpálí jako tzv. supernova typu Ia a obvykle z něj nic nezůstane. 

Nedávno však zazněl názor, že za určitých okolností může bílý trpaslík partnerovi krást místo vodíku helium. Pokud by pak vybuchl jako supernova, nešlo by zdaleka o tak mohutnou explozi jako u supernovy Ia a část bývalého bílého trpaslíka by mohla zůstat vcelku – načež by se opět „oživil“ z okolního prachu a plynu, tak jako se zombie vracejí do světa živých.

4. Démonické stálice

Nejznámější stálicí souhvězdí Persea je Algol. Její jméno pochází z arabského Rás al-Gúl, což znamená „hlava démona“, a ve starých astronomických mapách bývá zobrazena jako hlava Medúzy v ruce hrdiny Persea. V celé řadě kultur má špatnou pověst a astrologové ji považují za jednu z nejméně šťastných stálic na obloze. Proslula také svým blikáním: Její jasnost se mění poměrně nápadně a zcela pravidelně v periodě 2 dnů, 20 hodin a 49 minut.

Vědci se Algolu nebojí a řadí jej k nejznámějším zákrytovým proměnným hvězdám. Ve skutečnosti jde o trojhvězdu, jejíž členové se při pohledu ze Země navzájem zakrývají, což způsobuje změny jasnosti. Stálice označované jako Algol Aa1 a Algol Aa2 tvoří velice těsný dvojčlenný systém, přičemž se oběhnou za necelé tři dny. Algol Ab pak zmíněnou dvojici obkrouží jednou za 1,8 pozemského roku.

5. Krvavý Měsíc

Jednou za čas máme měli unikátní příležitost pozorovat nádherné úplné zatmění Měsíce. Kdo má štěstí na dobré počasí, ten se může stát svědkem, jak se náš souputník postupně zatmívá, rudne a opět rozjasňuje. Úplná měsíční zatmění bývají velmi nápadná a lidé je opředli mnoha mytologickými příběhy. „Ďábelsky krvavé“ zbarvení vyvolává spíš děsivá očekávání, konce světa nevyjímaje.

TIP: Horké jupitery, ledoví obři, plynní trpaslíci či superzemě: Jak dělíme exoplanety?

Tento jev přitom není nijak komplikovaný. Měsíc se dostane do stínu Země, který pak na nějaký čas utlumí jeho záři. Dochází k tomu během lunárního úplňku, když se Slunce, Země a Měsíc ocitnou v postavení blízkém přímce. Ve srovnání se zatměním naší denní hvězdy jde o úkaz výrazně delší a také mnohem častější – může nastat několikrát ročně. Měsíc se pohybuje ve stínu Země rychlostí asi kilometr za sekundu a zatmění může trvat téměř dvě hodiny. I během této doby však zůstává náš přirozený satelit pro pozemské pozorovatele viditelný, a to díky ohybu slunečních paprsků v atmosféře naší planety, které jej následně ozařují. A právě zmíněný ohyb také vysvětluje, proč je Měsíc při úplném zatmění narudlý.

Pokračování příště

Létající drony dnes plní mnoho rozmanitých úkolů. Mimo jiné se věnují i kontrolám elektrického vedení. Kanadská společnost Hydro-Quebec teď ale vyvinula autonomní zařízení jiného typu, které by v kontrolách elektrické sítě mohlo létající drony do značné míry nahradit.

Pozoruhodný robot elektrikář o váze 50 kilogramů se jmenuje LineRanger a společnost Hydro-Quebec jej představila na nedávné velké konferenci věnované robotice, 2019 International Conference on Robotics and Automation, která proběhla v kanadském Montrealu. Robot byl navržen ke kontrole vedení o velmi vysokém napětí 735 kV.

TIP: Další nástup robotů: Přebírají inspekce letounů před startem

LineRanger nelétá, ale pohybuje se přímo v elektrickém vedení. Proto nepotřebuje energii k letu a může ji použít ke své práci. Na jedno nabití baterií LineRanger může zkontrolovat až několik kilometrů elektrického vedení. Podle jeho tvůrců je velkou výhodou robota i jeho velmi snadné užívání, k němuž nejsou nutné žádné speciální znalosti robotiky.

Základní zásobování prvních komunistických bojůvek na jihu bylo původně zajištěno z místních zdrojů, ale rozšiřování kontingentu si vyžádalo logistickou podporu přímo z Vietnamské demokratické republiky. K přesunům osob a dopravě materiálu však bylo nutné nejdříve vytvořit skryté infiltrační koridory.

V polovině roku 1959 vznikl v rámci Vietnamské lidové armády speciální útvar, který měl vytyčit vhodnou stezku na jih. Kvůli utajení vybralo velení do této jednotky vojáky pocházející výhradně z jihu, přičemž jejich vybavení tvořil civilní rolnický oděv a starší francouzské zbraně. První úkol praporu spočíval v dopravení 7 000 zbraní a 500 mužů do jižního Vietnamu jako základ k zahájení povstaleckých akcí. Tyto cesty měly zpočátku charakter objevitelských výprav, neboť bylo nutné v náročném terénu najít nejvhodnější trasy, čemuž napomáhalo využití domorodých horalů jako průvodců. 

100 kilometrů za měsíc 

První průnik na území Vietnamské republiky se podařil již v srpnu 1959, kdy bylo do severní provincie Quang Ngai doručeno prvních několik desítek zbraní. Průběh tehdejší trasy obcházel pohraniční demilitarizovanou zónu ze západu přes Laos a jižně od hraničního pásma vstupoval do země. Jihovietnamská armáda však stezku brzy odhalila a přijala ochranná opatření. Sever pak trasu modifikoval a přesunul ji hlouběji na území neutrálního Laosu, kterou bojové jednotky VLA zajistily proti případným protiakcím laoské vlády, a současně byla připravena námořní infiltrace na pobřeží Jihočínského moře.

Do roku 1961 se cestou pozemní infiltrace dostalo na jih téměř 3 000 osob a v dalších letech se počet zvyšoval, což umožnilo další technické zdokonalování stezky (jež se nyní oficiálně nazývala Strategická zásobovací cesta Truong Son) a její prodlužování na jih. Docházelo ke zpevňování a rozšiřování cest, přičemž z původních pěšin širokých maximálně pro dvě jízdní kola se stávala regulérní vozovka. Dále se budovaly takzvané odpočinkové stanice a mezisklady a také probíhalo vytváření nových tras dále k jihu, nově již i na území Kambodže podél západních hranic Vietnamské republiky.

Tempo budování činilo asi 100 km nových cest za měsíc. Jako dopravní prostředek sloužily zpočátku pěší nosiči, posléze se uplatnila jízdní kola upravená k přepravě těžších břemen. Ke konci roku 1961 byla k transportu zásob na úseku mezi VDR a Laosem nasazena nákladní vozidla a díky neustálému budování cest se akční rádius automobilové dopravy dále zvyšoval. V roce 1965 se o udržování rostoucího logistického komplexu staralo asi 10 000 osob a stejný počet pak zajišťoval samotnou přepravu materiálu. Klíčové prvky systému představovaly odpočinkové stanice, které zajišťovaly nejen stravování a zásobování procházejících vojenských transportů, ale i opravu komunikací ve svém úseku, údržbu projíždějících vozidel a také protivzdušnou obranu oblasti.

Kennedyho plán

Přerušení provozu Ho Či Minovy stezky, jak se komunikaci začalo všeobecně přezdívat, se stalo jedním z hlavních cílů válečné strategie vrchního velení spojeneckých sil ve Vietnamu. Již v roce 1961 navrhoval bezpečnostní poradce prezidenta USA Kennedyho uskutečnit ve spolupráci se státy vojenského paktu SEATO (Smluvní organizace jihovýchodní Asie) rychlou intervenci do Laosu a na nejkritičtějších místech trasu přerušit, což ale narazilo na neochotu otevřeně porušit neutralitu země.

Nouzovým řešením se stalo nasazení speciálních jednotek místních horalů vycvičených americkými „zelenými barety“ (tedy jednotkami zvláštního určení Special Forces). Účinnějším prostředkem se jevilo letecké bombardování stezky, které v malé míře zahájilo laoské letectvo v roce 1964. Koncem téhož roku se do bombardování zapojili v rámci tajných misí poprvé i Američané a příští rok se pak jejich nasazení výrazně zvýšilo.

Pokusy o likvidaci 

Jen v letech 1965–1967 uskutečnili na logistická zařízení stezky v Laosu přes 100 000 náletů včetně 2 000 úderů strategických bombardérů B-52. Achillovou patu letecké kampaně ale představovala jejich přesnost, protože komunikace i zařízení byly v džungli výtečně maskovány (obvyklou technikou bylo vytvoření ochranného horního příkrovu svazováním vrchů korun stromů po stranách cesty k sobě). Tento problém pak pomáhaly řešit průzkumné týmy tvořené domorodci a veliteli z řad příslušníků amerických speciálních jednotek.

Úkolem jejich misí uprostřed nepřátelského území bylo zjišťovat přesnou polohu cílů, navádět bojová letadla a také rozmisťovat nenápadná seismická čidla, která detekovala provoz ve svém okolí. Enormní úsilí letectva (v letech 1968–1972 si nárokovalo zničení 51 000 vozidel a 3 400 protiletadlových prostředků) sice značně Severovietnamcům ztížilo zásobování, ale provoz se nikdy přerušit nepodařilo. Rozhodným krokem ovšem mohla být pozemní operace, o jejíž povolení několikrát neúspěšně žádal politiky vrchní velitel amerických sil William Westmoreland. Jediným pokusem se stala operace Lam Son 719, kterou v únoru a březnu 1971 provedli Jihovietnamci s americkou leteckou a logistickou podporou (Kongres zakázal nasazení USA v Laosu). Jihovietnamské pozemní síly byly však i přes počáteční moment překvapení přinuceny silnými formacemi VLA se z oblasti stáhnout. 

Neustálý provoz 

Obrovské úsilí týlového zabezpečení VLA dokázalo navzdory ničivým úderům udržet stezku v chodu a vyřazená klíčová místa či úseky se vždy podařilo po několika dnech opravit. Plynulému provozu napomáhal i systém náhradních tras, které byly vybudovány ve vytížených úsecích, kde často docházelo k náletům. V případě vyřazení jednoho úseku tak došlo k přeložení provozu na náhradní větev. Cesta na jih byla velmi nebezpečná a pro pěší jednotky také fyzicky náročná, neboť se pochodovalo 8–10 hodin denně.

Původní pěší stezky navíc vedly přes husté tropické pralesy a vojáky sužovaly nemoci, divoká zvířata, hlad a za monzunů také silné deště a hluboké bláto. To se samozřejmě projevovalo na nebojových ztrátách. Například 52. pluk VLA, jenž pochodoval až do delty Mekongu, dorazil na místo určení pouze s 1 200 bojeschopnými muži z původních 2 800. Žádná překážka však přísun materiálu a vojáků nedokázala zastavit a v roce 1966 se vedle více než 60 000 osob přepravovaly již také těžké zbraně jako děla a obrněná vozidla. Koncem 60. let se začalo stavět i potrubí k dopravě pohonných hmot, což posléze umožnilo přechod na ofenzivní akce větších tankových formací VLA.

TIP: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu 

Rostoucí počet přepravovaného materiálu byl umožněn neustálým navyšováním týlové podpory stezky, která v roce 1970 dosáhla síly rovnající se vojenskému okruhu o síle pěti divizí a téměř 20 samostatných pluků (automobilní vojsko, ženisté, protivzdušná obrana, doprava PHM). Ke konci války se cesta Truong Son, kterou tehdy tvořila na četných místech plnohodnotná dlážděná dvouproudová vozovka, stala doslova cestou k vítězství, protože v letech 1974–1975 umožnila soustředění sil a materiálu k finálnímu zničení Vietnamské republiky. V průběhu války bylo po Ho Či Minově stezce dopraveno na jih přes 1 700 000 tun materiálu, z toho však téměř polovina až v letech 1974–1975. 

První volba padla na nejstaršího syna císařova přítele a bratrance, lotrinského vévody Karla Leopolda, hezkého a inteligentního prince Leopolda Klementa, který byl vychováván ve Vídni. Ten však bohužel zemřel, když bylo jeho potenciální nevěstě šest let. Poté se Karel VI. překvapivě sblížil se španělským králem Filipem V., svým dávným sokem, který mu „ukradl“ španělské dědictví. Jenže pro uznání Pragmatické sankce byl císař ochoten učinit nejeden ústupek. Panovníci se tedy domluvili, že se Marie Terezie provdá za infanta Karla, budoucího panovníka v italských državách španělského královského rodu.

Pruský ženich na obzoru

Proti této variantě se ale postavil císařův hlavní rádce, polní maršál, princ Evžen Savojský. Požíval značné autority, což historik Oppenheimer komentoval slovy: „Vedle … prokázaného smyslu pro pořádek umožnila princi i jeho neobyčejná obezřetnost a znalost sama sebe vždy včas zbrzdit jeho vlastní bojovnou povahu. Jeho přísná sebekázeň – nevyžadoval přísnou disciplínu jen od svých vojáků, nýbrž ji sám stále prokazoval jak svým životním stylem, tak svým způsobem práce – mu dopomohla k jeho politickým úspěchům.“ Evžen se pokusil císaře přesvědčit, aby si za zetě vybral nějakého prince z římsko-německé říše. Dokonce mu navrhl pruského následníka, pozdějšího hlavního rivala Marie Terezie – Fridricha II.

TIP: Úspěchy a selhání hrdé panovnice: Jak se dařilo Marii Terezii na trůně?

Pro něj se sice na vídeňském dvoře již počítalo s jinou vhodnou kandidátkou na manželku – s císařovninou neteří z brunšvicko-wolfenbüttelského rodu, ale vzít si dědičku monarchie by pro něj znamenalo výhru. Princ nebyl proti a v jednom z dopisů uvedl: „Co se týká rozhovoru s císařovnou, pak přiznávám, že by mi udělala větší radost, kdyby mi místo neteře dala jednu ze svých dcer. Každopádně se k ničemu nezavážu. Pokud mě nechají starým mládencem, budu za to děkovat Bohu.“ Toto dynastické spojení nemělo od počátku velkou šanci na realizaci, a to především kvůli rozdílnému náboženskému vyznání. 

Proč mají někteří lidé tak bezmezně rádi psy a jiní zase nikoliv? Dřívější vědecké studie ukázaly, že když jsou lidé psům vystavení od malička, tak si k nim často vytvoří trvalé pouto. Tým švédských a britských badatelů zajímalo, jestli je láska lidí ke psům daná i geneticky.

Aby to zjistili, tak prozkoumali soubor dat o více než 85 tisících dvojčatech ve Švédském registru dvojčat, který je největší na světě. Z těchto dvojčat mělo asi 8,5 tisíce lidí psa. Výzkum jednovaječných a dvojvaječných dvojčat v podobných případech pomáhá odhadnout, nakolik je nějaký typ chování ukotvený v genech.

TIP: Na štěstí a spokojenosti manželství se významně podílí genetika

Když badatelé zpracovali všechny údaje a vytvořili počítačové modely, tak zjistili, že genetika má na to, zda člověk vlastní psa, o něco větší vliv, než výchova a prostředí. U mužů přispívá genetika k lásce vůči psům z asi 51 procent, u žen je to cca 57 procent. Závěry výzkumu naznačují, že s údajnými zdravotními přínosy psů pro jejich majitele to nemusí být tak slavné. Když mají například majitelé psů statisticky nižší riziko infarktu, tak to může být kvůli rozdílům v genech a nikoliv kvůli psům.

Měsíční kráter Tycho patří k dominantám přivrácené měsíční polokoule. Za dobrých pozorovacích podmínek jej lze dokonce spatřit jako jasný bod i pouhýma očima, neboť se s průměrem 85 km řadí spíš mezi větší útvary svého druhu. Je velmi světlý (tedy mladý), s výraznou soustavou paprsků. Představuje archetyp pro celou třídu měsíčních kráterů, jež se projevují terasovitými svahy, relativně plochými dny a často výraznými centrálními pahorky. Astronomové však u něj objevili jednu zvláštnost: Při prohlížení podrobných snímků ze sondy Lunar Reconnaissance Orbiter vyšlo najevo, že na jeho středovém vrcholku leží asi 120 metrů velký balvan.

TIP: Kosmické extrémy: Největší krátery ve Sluneční soustavě

Podobný objekt vzbuzuje dojem zlomyslné akce mimozemšťanů, vědecká hypotéza je ovšem mnohem prozaičtější. Když před 110 miliony let vznikl Tycho srážkou velké planetky s Měsícem, bylo do okolí vyvrženo množství balvanů nejrůznějších velikostí. Ty jsou ostatně původcem jasných paprsků kráteru. Jeden balvan srážka vymrštila nahoru a jen náhodou dopadl zpět v oblasti centrálního vrcholu, který se v místě zformoval.

Víme přesně, kdy takzvaný Islámský stát přestal existovat – došlo k tomu 23. března 2019, v den, kdy kurdské síly rozdrtily poslední obránce syrské vesnice Baghúz na samotné hranici s Irákem. Dva čtvereční kilometry představovaly jediný kousek území, který si teroristický „chalífát“ ještě nárokoval. 

Že to s jeho budoucností půjde z kopce, však bylo jasné už v červnu 2017, kdy irácká armáda vyrvala extremistům z rukou jejich hlavní baštu – město Mosul. Islamisté sami vyhodili do vzduchu tamní Velkou mešitu, kde o tři roky dřív vůdce ISIS Abú Bakr al-Bagdádí vyhlásil vznik nového státu, řízeného extrémně konzervativním výkladem islámského práva. Šlo nejen o pád mocenské základny, ale současně o konec jednoho symbolu. 

Zbývající bojovníci se stáhli do Sýrie, kde posléze zemřelo jejich tvrdé jádro. Ostatní se rozprchli nebo zmizeli v podzemí, odkud čas od času vylézají ve vestách ověšených výbušninami. Lidé v kavárnách a na tržištích tak dál platí svými životy, ale islamisté jako politická a ekonomická síla, před níž se kdysi třásl celý region, zanikli.  

Co po nich zbylo? Ruiny a masové hroby. A – poněkud nečekaně – stohy papírů. Úkol vybudovat stát totiž pojali skutečně poctivě a v kafkovském duchu odlili jeho základy z betonu tvořeného terorem a komplikovanou byrokracií. Její archivy o tom nyní vydávají svědectví. 

Poučení z krizového vývoje

Možná to byli fanatici, ale chytří. Poučili se z chyb, jichž se dopustily Spojené státy poté, co v roce 2003 zahájily invazi do Iráku. Strategickým omylem, který uvedl do pohybu řetěz povstání, bylo rozpuštění státní správy i armády. Ty sice pojilo úzké pouto se Saddámovou stranou Baas, ale současně by se po změně režimu velmi spokojeně ujaly povinností v nové administrativě. Místo toho museli profesionálové své posty vyklidit a instituce dostaly zákaz je opět přijmout. 

Nový Irák se tak možná zbavil starých kádrů, současně však kompletně „vykuchal“ klíčové součástky fungujícího motoru státní správy a bezpečnosti. Bezradné orgány ovládané amatéry vytvořily v zemi mocenské vakuum a skupiny jako ISIS se předháněly, která jej dřív zaplní. 

Pár týdnů poté, co počátkem června 2014 islamisté zabrali Mosul, se rozezněly tlampače mešit. Autoritativní hlas nařizoval, aby se státní úředníci dostavili do svých někdejších kanceláří. Aby si noví páni města byli jistí, že zpráva pronikla ke správným uším, následovala série telefonických hovorů bývalým šéfům. Když se jeden z nich pokoušel z povinnosti vyvléct s poukazem na bolavá záda, dočkal se odpovědi: „Jestli se neukážeš, tak přijdeme osobně a tu páteř ti zlámeme.“

Tak jako předtím. Ale jinak

Telefonát zastihl veterána státní služby Muhammada Nassera Hamouda, který strávil na iráckém ministerstvu zemědělství devatenáct let, za zamčenou bránou jeho domu. Ukrýval se uvnitř s celou rodinou. V určené datum se tedy on i jeho kolegové, zmatení a vystrašení, dostavili do šestipatrového úřadu. Židle našli vyrovnané v úhledných řadách, jako by se tam chystala přednáška. 

Do místnosti vstoupil velitel a pohodlně se usadil v čele tak, aby dobře viděli jeho pistoli připnutou na stehně. V tu chvíli byly slyšet jen jejich modlitby drmolené mezi zuby. Obávali se však zbytečně – ačkoliv velitel mluvil ostře, měl na srdci překvapivě mírnou žádost: Vraťte se do práce. Ovšem ty, kdo neuposlechnou a nebudou mít zápis v docházkové knize, čeká trest. 

Podobná setkání se odehrála na všech územích, která ISIS v roce 2014 uchvátil. Bývalí zaměstnanci města brzy znovu zaujali svá stará místa a opravovali silnice, malovali přechody pro chodce, zprovozňovali elektrickou síť nebo řešili vyúčtování. „Nezbývalo nám než se vrátit do práce,“ vzpomíná Hamoud. „Dělali jsme to, co předtím. Jenže teď pro teroristickou organizaci.“

Hory dokumentů

Ošlehaní bojovníci vyrazili na svou dobyvatelskou výpravu z hlubin pouště a založili stát, který kromě nich neuznala žádná země světa. Přesto ISIS déle než tři roky kontroloval oblast, jež byla větší než Británie a představovala domov víc než 12 milionů lidí. V době maximálního rozmachu ovládala organizace 160kilometrový pruh libyjského pobřeží, část nigerijských džunglí, jedno filipínské město a kolonie nejméně ve třinácti dalších zemích. Ovšem zdaleka největší metropolí pod její vládou se stal irácký Mosul s 650 tisíci obyvatel. 

To vše se rozplynulo v minulosti, Islámský stát je mrtev. Nicméně ve vzduchu stále visí otázka: Jak dokázala organizace, jež proti sobě svými krvavými „show“ poštvala prakticky celý svět, držet tolik území a tak dlouho? Část odpovědi leží ve stohu víc než patnácti tisíc dokumentů, které náš tým loni shromáždil během pěti výprav přímo na frontové linie Iráku. Důkazy jsme vytáhli ze stolů, za nimiž kdysi seděli velitelé teroristů, z podlah soudů, kde odsuzovali k smrti, z kartoték jejich policejních stanic a také z domovů „emírů“, nové vládnoucí šlechty. 

Výkonní a primitivní

Dokumenty ukazují, že teroristé, i když jen na krátký čas, skutečně dosáhli svého snu a vytvořili fungující stát. Svou teokracii nazvali chalífátem a vládli v ní tvrdou rukou podle vlastní interpretace islámu. Jenže stát nelze spravovat pouze mečem, stát je také pero a byrokracie. Posvěcuje sňatky, vybírá daně, zajišťuje lékařskou péči nebo třeba organizuje svoz odpadu. 

Nejpřekvapivějším zjištěním bylo, že výběr daní zdaleka předčil zisky, které ISIS plynuly z ropy. Zlatou žilou se stal každodenní obchod a zemědělství, nikoliv pokoutné prodeje barelů nerafinované ropy překupníkům ze sousedních zemí. Vojenská koalice vedená Spojenými státy se marně pokoušela přiškrtit kohoutky peněz bombardováním těžebních věží. Je totiž mnohem těžší shazovat pumy na pole ječmene. 

Až nyní, po pádu Mosulu, kdy se na hrobech konečně usadil prach, je podstatně jasněji vidět kompletní obrázek. „Vždycky jsme Islámský stát vnímali jako bandu barbarských primitivů. A oni barbarští byli. Jenže si zároveň uvědomili, že nutně potřebují udržovat civilní instituce,“ soudí americko-libanonský politolog a specialista na Blízký východ Fawaz Gerges, autor knihy Islámský stát: Cesta k moci (ISIS: A History). „Schopnost Islámského státu vládnout byla stejně nebezpečná jako jeho bojovníci.“

Kalhoty krátké, ale ne příliš

Den po tísnivém setkání s autoritou ISIS se Hamoud dostavil do staronové práce. Bylo to nezvyklé, protože měl poprvé během své kariéry za kolegy výhradně sunnity. Lidé jiných vyznání, především šíité a křesťané, uprchli. Všechno ostatní ale zůstalo při starém: Militanti je pouze upozornili, aby na veškerých papírech začernili logo iráckého státu. Krátce nato už nově vytištěné formuláře nesly hrdý černý znak ISIS. Dostalo je všech čtrnáct nových ministerstev – včetně toho, jež mělo v popisu práce vykrádání kulturních a archeologických památek, a toho, které se zabývalo „válečnou kořistí“. 

Novou hlavičkou na listinách to ovšem neskončilo, úřad čekala velká proměna. Islamisté nejprve poslali domů veškeré ženy a zavřeli školku, jež k ministerstvu náležela. Rozpustili také tamní právní oddělení s tím, že obchodní i civilní právo přestalo existovat a nahrazuje ho jediný zákon, zákon Prorokův. Zrušili rovněž jednu z tradičních povinností, které Hamoudovo oddělení zajišťovalo: kontrolu vlhkosti vzduchu a srážkovou předpověď. Odůvodnění znělo, že déšť představuje dar Alláhův – a kdo jsou lidé, aby měřili jeho štědrost?  

Nakonec zaměstnancům zakázali holení a zapověděli kalhoty, jež by zakrývaly kotníky, ovšem jejich horní lem nesměl přesáhnout polovinu lýtek. Jak přesně se oblékat, názorně ukazovaly letáky tištěné na křídovém papíře, které se distribuovaly do všech domácností. Lidé tak měli dosáhnout idealizovaného odění, jaké se prý nosilo před 1 400 lety za časů Proroka. 

Začínají konfiskace 

Zhruba pět měsíců po ustavení vlády ISIS přišla největší změna, jež z úředníků udělala přímé komplice teroristické skupiny. Hamoudovo oddělení, zodpovídající za pronájem státní půdy farmářům, dostalo příkaz zvýšit výdělek a především celý proces urychlit. To, co dřív znamenalo týdny běhání od přepážky k přepážce, se nyní mělo stihnout za jediné odpoledne. A to byl jen začátek. 

Nadále měl úřad pronajímat nejen státní půdu, nýbrž také pozemky, které mu nikdy nepatřily. Ve 27stránkovém manuálu nazvaném Chalífát a cesta proroctví fanatici jasně deklarovali vztah k majetku jiných náboženských skupin – tedy konfiskaci. „Ministerstvo spravedlnosti nařizuje,“ psalo se v něm, „znárodnit majetek každého odpadlíka, šíity, křesťana, alavity či jezída.“ Příslušníci Islámského státu byli totiž výhradně sunnité a viděli sami sebe jako jediné pravé věřící. Nově měl Hamoudův úřad vést evidenci polností všech náboženských menšin a distribuovat je místním sunnitům. 

Poznámka na okraj

Konfiskace ovšem nekončily u půdy. Ministerstvo válečné kořisti dostalo do popisu práce zabírat a rozprodávat kromě domů a bytů i tak triviální věci jako postele, poličky, knihy, a dokonce příbory, jež po uprchlých rodinách zbyly. 

Jeden z dokumentů ministerstva jsme našli v budově, kterou téměř srovnal se zemí spojenecký nálet. Na zmačkaném a ohořelém papíře, odeslaném Kanceláří mučedníků starající se o rodiny zabitých bojovníků ISIS, se lze dočíst: „Prosím o laskavé schválení žádosti rodiny po zesnulém bratrovi Salíhu Chaláfovi.“ Dokument se týká poskytnutí kuchyňského vařiče a pračky. Rukou psaná poznámka na okraji listu věcně komentuje: „Poskytnout pouze vařič. Přidat plazmovou televizi.“ Žádající osobou byla paní Hadra – podle policejních záznamů tehdy těhotná žena jednoho ze sebevražedných atentátníků, kteří se v roce 2015 odpálili v pařížském divadle Bataclan, a připravili tak o život devadesát lidí. 

Poklad v odpadcích

Zvyk hrabat se v nepořádku, který po sobě zanechali teroristé, jsem si vytvořila v roce 2013, když jsem coby reportérka pokrývala operace al-Káidy v Mali. Místní mě tehdy navedli k budovám, jež okupovali islamisté v pouštním Timbuktu. Mezi rozházeným nábytkem a pořadači papíru jsem našla rukou psané listiny, které extremisté převáželi přes poušť a jež ukazovaly svět takový, jak si ho vysnili po úspěšném džihádu. 

Když se koaliční síly koncem roku 2016 pohnuly k ofenzivě, která měla vládě vrátit Mosul, spěchala jsem do Iráku. Po tři týdny jsem se pokoušela najít jakékoliv dokumenty, ale marně. Den za dnem se náš tým snažil vyjednat přístup do budov nesoucích znak Islámského státu, abychom pak našli prázdné šuplíky a harddisky vytrhané z počítačů. 

Nakonec se na nás usmálo štěstí: Jeden z místních si vzpomněl, že v nedaleké vesnici Omar Khan, kam islamisté umístili ředitelství svého Ministerstva zemědělství, se nachází dům plný papírů. Vyrazili jsme tam, ale našli jsme ho – stejně jako všechny ostatní – kompletně vyrabovaný. Nicméně vzadu na dvorku jsem si všimla kůlny, a když jsem otevřela dveře, uviděla jsem poklad: 273 žlutých svazků s logem ISIS, všechno konfiskační materiály na půdu, z níž islamisté vyhnali původní vlastníky. Když jsme pak papíry v New Yorku překládali, jedno jméno se na nich objevovalo znovu a znovu – hlavní technický supervizor Mahmoud Ismael Salim. 

Nabídka, která se neodmítá

Při další cestě do Iráku jsem tyto papíry ukázala místnímu policejnímu důstojníkovi, který podpis poznal a vzal mě přímo do domu onoho úředníka. Na dotaz, proč ještě nezatkli člověka, jenž pracoval pro ISIS, jenom pokrčil rameny. Jeho lidi plně zaměstnávalo pátrání po těch, kdo zabíjeli se zbraní v ruce, a na malé ryby z administrativy nezbýval čas ani zdroje. Tak jsme vstoupili do skromného příbytku muže, jehož podpis odebral polnosti křesťanskému knězi, zabavil ovocné sady klášteru a nechal propadnout majetek šíitských rodin. 

Jedinou dekoraci v pokoji představovaly rozbité hodiny, jejichž ručičky se zastavily na 10:44. Shrbený muž s tlustými brýlemi, 63letý Salim, byl očividně nervózní. Vysvětlil, že několik posledních let vedl místní pobočku ministerstva zemědělství a výkazy zasílal panu Hamoudovi. Přiznal, že na papírech je jeho podpis, ale současně dodal, že neměl jinou možnost. Do teroristické administrativy jej povolali lidé, kteří běžně řežou hlavy – a taková „nabídka“ se neodmítá. 

Moji bratři a sestry

Popsal, jak celé přebírání agendy vypadalo: „Vzali si všechny naše dokumenty a jeden po druhém je prošli. Udělali si seznam pozemků a spárovali je s náboženským vyznáním majitelů. Pak začali půdu metodicky zabavovat.“ Vzpomněl si také, jak informátoři volali do kanceláře a udávali křesťany a šíity. Zkonfiskovaná pole pak jeho úřad nabídl k pronájmu sunnitským rodinám. Těm nejchudším, kteří si nemohli dovolit zaplatit nájem předem, nabídli polnosti výměnou za třetinový podíl na sklizni. 

Dokončení: Tajemství černé mašinerie: Co zbylo z Islámského státu?

Během některých dnů se od dveří jeho kanceláře vinul celý had čekajících. Salim mnohé z nich znal osobně – rozčarované sunnity rozzlobené na vládu, sestávající převážně z šíitů. Jejich děti si hrávaly společně s těmi jeho, i s kamarády od křesťanů a šíitů ze sousedství. Jenže pozemky těchto rodin si nyní sunnité přivlastňovali. Jediný škrt pera ukončil dlouhou historii. „Vztahy jsme budovali desítky let, už otcové našich otců,“ snažil se vysvětlit Salim. „Ti lidé byli moji bratři a sestry. Ale neměl jsem na vybranou, musel jsem to udělat.“