V době vypuknutí první světové války měl za sebou český národ několik desetiletí bouřlivého politického, ekonomického, sociálního i kulturního vývoje. Postupně vznikla řada českých politických stran, v jejichž řadách získávali první zkušenosti mnozí politikové působící i za první republiky.

Roku 1907 se mužští voliči dočkali všeobecného volebního práva do poslanecké sněmovny Říšské rady ve Vídni. Do politiky zasahovala i vrstva průmyslníků, obchodníků a finančníků, stejně tak jako spisovatelé, novináři a umělci. Mnohým z nich už před válkou stávající poměry nevyhovovaly, vadil jim přílišný vídeňský centralismus a privilegované postavení Němců v českých zemích. Uvažovali proto, jakým způsobem situaci změnit. 

Východní sen

Mezi českými politiky se našli tací, kteří zastávali radikální názory a rádi by viděli úplnou změnu situace. Patřil k nim i poslanec říšské rady a českého zemského sněmu Karel Kramář. Vždy se vyznačoval obdivem k carské říši a sňatek s bohatou Ruskou Naděždou Nikolajevnou Abrikosovou v něm tento nekritický obdiv jen prohloubil.

Jako řada jiných politiků a intelektuálů té doby zastával názor, že smyslem a cílem všeho je národ tvořený skupinou lidí mluvících stejným jazykem. Jelikož je ale český národ utiskován a utlačován, potřebuje nějakou oporu. Tu podle Kramáře mohlo zajistit pouze Rusko jakožto dostatečně silná mocnost, jejíž obyvatelé používají příbuzný jazyk. Právě slovanské národy měly mít podle těchto představ obdobného ducha a charakter, stejně jako politickou budoucnost. 

Kramář proto v květnu 1914, tedy ještě před vypuknutím války, vytvořil návrh ústavy jednotné Slovanské říše, kterou mělo tvořit carské Rusko společně s Polskem, českými zeměmi, Bulharskem, Srbskem a Černou Horou. V čele říše měla stát hlava ruského panovnického rodu Romanovců jakožto „císař všech Slovanů a celé Rusi“, jenž by se honosil i tituly car český a polský. Disponoval by velkými pravomocemi v podstatě autokratického panovníka.

V Čechách by měl císař svého náměstka jakožto šéfa občanské správy. Podle náměstkova návrhu by jmenoval ministerského předsedu, další ministry a předsedy nejvyšších soudů. Hlavním zastupitelským orgánem se měla stát podle Kramářových představ Říšská rada tvořená ze zástupců všech zemí, jejichž většina v podobě pětadvaceti členů by byla ruské národnosti. Rozložení zbývajících křesel si představoval tak, že v radě bude zasedat jenom pět Poláků, po čtyřech Češích a Srbech, tři Bulhaři a jeden Černohorec.  

Nová územní podoba

Aby Kramář Čechům příslušnost ke Slovanské říši co nejvíc „osladil“, mělo se jim dostat velkých územních zisků. Jednak by území českého carství zahrnovalo oblasti západních částí Rakouského Slezska, dále „jihozápadního pohraničí Pruského Slezska, kde se ještě zachoval český živel (hrabství Kladské aj.), země srbsko-lužické ve východním Sasku a pruských okresů přiléhajících na severu, slovanských území severního Uherska, jejichž jižní hranice jde po středním Dunaji od Bratislavy k Vyšehradu pod Budapeští a dále po přímé linii na východ k hranici Uherské Rusi a Západní Haliče.“ Obyvatelstvo tak mělo podle Kramáře tvořit „15 miliónů, z nichž je 10 miliónů Čechoslováků, 1,5 miliónu pomaďarštěných Slováků a poněmčených Čechů, schopných znovu přihlásit se ke svému plemeni, 3 milióny Němců a asi půl miliónu Židů.“ Ve všech neruských zemích říše se měla povinně vyučovat ruština a z celého plánu byla jasně patrná ruská převaha nad ostatními národy tohoto státního útvaru.

TIP: Třikrát co by kdyby: Jak mohla vypadat alternativní historie Československa

Naštěstí se Kramářovy myšlenky neuskutečnily, i když se spasitelských vizí hraničících s fanatismem v podobě vše zachraňujícího Ruska nikdy nevzdal. Ještě dlouho po skončení první světové války proto vyzýval k podniknutí velkého válečného tažení proti bezbožnému bolševickému režimu a k záchraně svaté Rusi. Jenže k jeho zlosti jej nikdo neposlouchal a sám Kramář po válce jenom krátce držel v letech 1918-1919 funkci ministerského předsedy, načež už žádný významný post nezastával. Jako věčný kritik Hradu a zahraniční politiky Edvarda Beneše se pak stával terčem různých vtipů a zemřel zahořklý v květnu 1937.

Náš nos a uši se opravdu s věkem zvětšují, není to však proto, že by „rostly“. Zmíněné orgány tvoří chrupavčitá tkáň složená mimo jiné z kolagenových vláken, jež se s přibývajícími léty kvůli ztrátě elasticity prodlužují. Ve změně velikosti pak hraje roli gravitační síla, v důsledku jejíhož působení se nos i uši „vyvěšují“ směrem k zemi. 

TIP: Mohou růst vlasy a nehty i po smrti?

Co se týče rychlosti popsaného procesu, podle odborných studií se v případě uší jedná průměrně o 0,22 mm za rok, a za půl století se tak naše vnější sluchové orgány zvětší zhruba o jeden centimetr. Badatelé z Functional Anatomy Research Center v Miláně zase zjistili, že se nos s věkem nejen zvětšuje, ale jeho špička také „padá“ k hornímu rtu. Uvedené změny obou částí těla se přitom projevují shodně u mužů i u žen. 

Dávno předtím, než lidé postavili solární panely, které přeměňují sluneční záření na elektřinu, a možná i předtím, než bakterie přišly s fotosyntézou, dělaly to stejné skály. Tvrdí to čínští vědci, kteří udělali překvapující objev v poušti Gobi. Našli tam první známý příklad přírodního a přitom nebiologického procesu, který z energie slunečního záření vyrábí elektřinu.

Když badatelé studovali vzorky skal z pouště Gobi pod jasným světlem, tak si všimli, že přitom vzniká elektrický proud. Čím silnější bylo světlo, tím více elektřiny hornina vytvořila. Klíčem k tomuto pozoruhodnému jevu jsou povlaky ze železa a manganu, které jsou na horninách v poušti běžné. Pozorovaný elektrický proud totiž vznikal jedině v přítomnosti těchto povlaků.

TIP: Vědci poprvé v historii objevili stopy supravodivosti v meteoritech

Neznamená to ale, že pokud se ztratíte ve zdejší poušti, že si na zdejších skalách dobijete mobilní telefon. Světlem vytvářený elektrický proud je jen velmi slabý, i když ho ozáří svit silnější než sluneční záření. Lidé v pouštních oblastech tuto elektřinu nejspíš nevyužijí, ale zdejší bakterie ji nepochybně využívají jako vítaný zdroj energie. Podobné procesy podle vědců mohly hrát roli při osídlování Země nejstaršími organismy.

Lety do vesmíru nejsou snadné. Někdy jde všechno hladce a jindy zase nečekaně dojde k závažné nehodě. Teď se to stalo po sérii úspěchů společnosti SpaceX. V sobotu 20. dubna 2019 došlo při pozemním testu kosmické lodi pro lidskou posádku Crew Dragon ke zřejmě závažné nehodě.

Podle představitelů SpaceX nebyl nikdo zraněn. Pokud jsou ale spolehlivé zprávy o mohutné explozi a oblacích dýmu, tak je možné, že právě ta kosmická loď Crew Dragon, která má za sebou nedávný úspěšný let k Mezinárodní vesmírné stanici a pak zpět na Zemi, utrpěla zásadní a snad i fatální škody.

Zpoždění pilotovaného letu SpaceX

Zatím ještě není nic potvrzené. Pokud je ale dotyčná kosmická loď poškozena či dokonce ztracena, tak to zřejmě povede k významnému zpoždění plánovaného a velmi očekávaného prvního letu společnosti SpaceX s lidskou posádkou. Měl by to být historicky první pilotovaný let do vesmíru v režii soukromé společnosti vůbec a také první let astronautů do vesmíru z americké půdy od roku 2011.

TIP: Havárie na Mysu Canaveral: Explodovala raketa Falcon 9 společnosti SpaceX

Osudný pozemní test probíhal na ploše Landing Zone 1 v prostoru Cape Canaveral Air Force Station na Floridě. Šlo o sérii testů motorů SuperDraco, které slouží jako únikový systém při startu nosné rakety s kosmickou lodí Crew Dragon. SpaceX se vyjádřili v tom smyslu, že první testy proběhly bez potíží, ale při finálním ze série testů došlo k „anomálii“. Brzy bychom se měli dozvědět víc.

Dnešní radary jsou obvykle dost velké a těžké. Také většinou přehlížejí detaily, protože pracují na delších vlnových délkách rádiových vln. Čím menší a lehčí ale podobná zařízení jsou, tím širší je jejich uplatnění. Proto vědci a inženýři mezinárodního týmu odborníků vyvinuli radar, který je srovnatelný s tradiční krabičkou sirek.

Prototyp nového radaru váží méně než 150 gramů, napájí ho 5V baterie a do vzdálenosti 12 metrů dovede detekovat a sledovat kráčející lidskou postavu. Miniaturní radar vysílá pulzy rádiových vln na proměnlivých frekvencích, díky čemuž může detekovat malé změny ve sledovaném prostoru.

TIP: Meteorologický radar zachytil nad Coloradem obří hejno motýlů

Výkonný radar velmi malých rozměrů a také přijatelné ceny se skvěle uplatní v nejrůznějších dronech nebo robotech. Stejně dobře poslouží v nejrůznějších bezpečnostních systémech, vojenském či policejním vybavení, v medicíně, záchranné službě nebo třeba v systémech osobní navigace pro lidi s poškozeným zrakem.

Pravidelné útvary jsou uspořádané do řad oddělených cestičkami, které se sbíhají k jednomu bodu. Jsou složené z drobných, asi třímilimetrových kuliček písku a vypadají, jako by je vytvořil nějaký moderní umělec. Zhruba centimetr široký vchod do nory, který při bližším pohledu najdete v centru obrazců, ovšem napovídá něco jiného.

„Pojídači“ písku

Jestliže chcete uvidět autora obrazců, musíte mít trpělivost a pozorný zrak. Mezi kuličkami se po chvilce hledání objeví malý krab. Je jen o málo větší než samotné kuličky a zbarvený stejně jako okolní písek. Patří k plážovým krabům rodu Scopimera.

Miniaturní, sotva centimetrový krab stojí na místě a zvláštním způsobem se krmí. Malými klepítky sbírá jemný vlhký písek a přikládá ho k ústnímu ústrojí, kterým pečlivě opracovává povrch zrnek a prostor mezi nimi. Získává tak organický detrit a mikroplankton. Z použitých zrnek velmi hbitě vzniká kulička, kterou krab hodí za záda. Pak se posune o kousíček dál a systematicky pokračuje ve svém konání.

Plíce na nohách

Krabi Scopimera se vyskytují na všech jihoasijských plážích s jemným pískem a mělkým sklonem. Tam, kde je písek hrubší a obsahuje korálové úlomky, je nenajdete. Žijí v přílivové zóně, což znamená, že pří maximálním přílivu je jejich areál s norami zaplaven a objevují se opět ve chvíli, kdy moře při odlivu ustoupí a obnaží písek.

Krabi přečkají příliv ve spodní části nory a pak si znovu vystaví trubičkovitý vchod. O přísun potravy se starat nemusí, to za ně každý den obstará příliv. Kromě životního rytmu a hbitých úst jim k přežití na relativně suché pláži ohřívané sluncem pomáhá zvláštní zařízení na nohách. Štětičkami na jejich koncích jsou schopni vstřebávat atmosférický kyslík.

Obezřetná kořist

Při pozorování pilných krabích dělníků musíte být opatrní. Jsou velmi plaší a přestože se mohou spoléhat na ochranné zbarvení a zdánlivě se soustředěně věnují jen získávání potravy, jejich oči na tenkých tykadlech bedlivě pozorují okolí. Jakmile zaznamenají možné nebezpečí, pomalu se začnou přibližovat k noře. Když překonáte tolerovanou hranici, krab v noře okamžitě zmizí.

TIP: Citlivost pod tvrdou slupkou: Také krabi cítí bolest

I přes svou obezřetnost mají krabi hodně nepřátel. Patří k nim hlavně volavky, majny a další ptáci, ale i jejich vlastní větší draví příbuzní – krabi Ocypode cordimanus. Ti jsou aktivní hlavně za šera a v noci. Menší jedince tohoto druhu jsem však viděl i ve dne, jak pobíhají po pláži a snaží se aktivně lovit malé písečné kraby.

Ve Mšeně pod Vrátenskou horou uprostřed kokořínských lesů stojí na první pohled nenápadné stavení. Minout jej však nelze: Od pondělí do soboty se z něj totiž do širého okolí line charakteristická vůně. Pochází z žitného kvasu, živého organismu přeměněného ve vyhlášený chléb. 

Kvasí se třikrát

Zdeněk Vondřich žije ve Mšeně od tří let a na zdejším kvasovém chlebu vyrostl. Když se v 90. letech původně kulturní referent rekvalifikoval na pekaře, pronajal si místní pekárnu a začal podle 75 let staré receptury připravovat vyhlášené pecny svého dětství, které znaly už naše babičky. 

Podle jeho slov vše stojí a padá se stoletími prověřenou technologií třístupňového kvašení: „Začínáme takzvanou zárodečnou drobenkou, což je třetí stupeň kvasu plus žitná mouka. Z té se vytvoří materiál podobný drobence na koláče. Do směsi pak přidáme vodu a další žitnou mouku, uděláme z ní takzvaný zákvas a zhruba šest hodin jej kvasíme.“ 

Poté se do vznikajícího chleba přidá další voda i žitná mouka a následují ještě tři hodiny kvašení – načež se proces zopakuje, tentokrát v délce tří a půl hodiny. Jak název napovídá, bochníky se tedy kvasí hned třikrát a celá výroba trvá asi patnáct hodin. 

Na skok v „pekle“

Při kvašení žitného kvasu v nerezové díži, která připomíná obří květináč, vzniká až dvě stě aromatických látek. U běžně prodávaného chleba z obyčejného droždí, navíc uměle zakyseleného, se takového efektu nikdy nedocílí. 

Ve Mšeně kromě toho používají unikátní pec – stoletou parničku. Topí se v ní dřevem a ve dvou patrech nad sebou se připraví až sto dvacet pecnů. Uvnitř cirkuluje voda ve spleti rour a vyhřeje pec na víc než dvě stě stupňů. Není divu, že jí místní neřeknou jinak než „peklo“. Zdeněk Vondřich vysvětluje její výhody: „Příprava ve staré peci je šetrnější a výrobky se tolik nevysušují. Pokud se chleba zabalí do plátýnka, vydrží i čtrnáct dní.“

Jedinečná vůně 

V další fázi vmíchává obří hnětač do těsta kyslík. Chlebové těsto pak musí do čtyř minut na vál, jinak přezraje a v ošatce už nevykyne. Bochníky se sázejí do pece třímetrovou lopatou z dubového dřeva: Přitom se nepřeklápějí, ale tzv. vyhazují. A jelikož na povrchu nezůstává mouka, získávají dokonalou křupavou kůrčičku.

TIP: Chléb Schüttelbrot: Křupavý poklad z Jižního Tyrolska

Perfektní chléb „je pěkně vypečený, s pružnou skývou a vysokou zlatavou kůrkou. A samozřejmě – nádherně voní,“ dodává Zdeněk Vondřich. Tradičních kulatých, přesně tříkilových pecnů vyrobí denně na tři stovky. 

Největší z epidemií postihla Aztéky v roce 1545. Přežil ji jen každý pátý obyvatel. Choroba zůstávala po staletí záhadou. Zcela nedávno rozlouskl tento historický oříšek mezinárodní tým vědců vedený Johannesem Krausem z Harvard University.

Smrtící epidemie

Cocolitzli. To slovo znamená v jazyce nahuatl čili aztéčtině „nákaza“. Dávní obyvatelé Mexika jím označovali choroby tak závažné, že bychom cocolitzli mohli překládat také jako „mor“ nebo „morová rána“. V roce 1545 udeřila cocolitzli v podobě, s jakou se tehdejší lékaři nikdy předtím nestřetli. Nemocní zežloutli jako při žloutence a jazyk jim ztmavl. Blouznili ve vysokých horečkách, trpěli závratěmi, úpornými bolestmi hlavy, břicha a hrudníku. Mízní uzliny na krku jim zduřely natolik, až znetvořily obličej. Lidé stižení nákazou krváceli z nosu, uší a úst a umírali v krutých křečích už za tři či čtyři dny od nástupu prvních příznaků. Obraz choroby nápadně připomíná onemocnění africkým virem Ebola. Dlouho však nikdo nevěděl, co ji skutečně vyvolalo.

Odhady počtu obětí se různí i proto, že Španělé se o umírající domorodce nijak zvlášť nezajímali. Epidemii vnímali jako nepříjemný úbytek levné pracovní síly, kterou bude nutné nahradit dovozem otroků ze zámoří. Podle velmi umírněných odhadů zemřela během epidemie z let 1545 až 1550 asi polovina všech domorodých obyvatel Mexika. Choroba kosila přednostně indiány. Evropané se nakazili jen výjimečně. Podle jiných pramenů však zdecimovala cocolitzli počet původních obyvatel Mexika na pětinu.

První velká epidemie udeřila na Aztéky už v roce 1520, když si jejich říši podmanili conquistadoři v čele s Hernánem Cortésem. Zemřelo až 8 milionů indiánů. Počet obyvatel klesl zhruba z 22 na 15 milionů. V letech 1545 až 1550 zabila cocolitzli 12 milionů lidí. Přežily pouhé 3 miliony obyvatel! Zbídačené populaci zasadila poslední ránu epidemie v roce 1576, která si vyžádala 2 miliony obětí na životech. Z kdysi mocné a lidnaté říše zbyl pouhý stín. 

„V roce 1576 zachvátila indiány nákaza s vysokou úmrtností a trvalo rok, než pominula. Země, kterou známe jako Nové Španělsko, zůstala téměř vylidněná,“ popsal tehdejší situaci v Mexiku v dobové kronice františkánský mnich Juan de Torquemada.

Odhalení tajemství Mixtéků

Vědci se o původu choroby dlouho jen dohadovali. Teprve moderní metody molekulární genetiky jim nabídly odpověď. Tým vedený Johannesem Krausem prozkoumal 29 koster nalezených v ruinách dávno zaniklého města označovaného archeology jako Teposcolula Yucundaa. Město ležící v mexické provincii Oaxaca obývali Mixtékové, etnikum odlišné od Aztéků. I na ně však epidemie cocolitzli ničivě dopadla. Čtyřiadvacet koster pocházelo z let 1545 až 1550. Zbývající pětice byla o plné století mladší.

Vědci za přísně sterilních podmínek navrtali zuby všech nebožtíků a z jejich nitra odebrali hmotu, z níž pak izolovali DNA. Nejen jejich. Pokud by některý z nich zemřel na cocolitzli, zachovala by se v nitru zubů i dědičná informace původce choroby. 

Vnitřek zubu funguje jako „konzerva“ DNA mikrobů, kteří žili v těle člověka v době jeho smrti. Důvod, proč zrovna v zubech stará DNA přežívá, není zcela jasný. V kostech však bývá podstatně zranitelnější a podléhá zkáze o poznání vyšším tempem. Genetici už dokázali izolovat ze zubů středověkých i starověkých nebožtíků tak dobře zachovanou DNA, že na základě její analýzy identifikovali původce několika morových ran Starého světa. Dokonce se jim podařilo rekonstruovat kompletní dědičnou informaci bakterie stojící za středověkou epidemií malomocenství.

Na Krausův tým čekalo překvapení. Vědci předpokládali, že naleznou zlomky dědičné informace viru podobného ebole. Místo toho však narazili na zbytky DNA bakterie Salmonella enterica enterica vyvolávající onemocnění paratyfem typu C. Na nákazu tímto druhem salmonely zemřela plná polovina nebožtíků z let 1545 až 1550. Z koster mladších o jedno století nebyla nakažená ani jedna. 

Dnes je původce paratyfu C poměrně vzácný. Lze se s ním střetnout nejvíce v jihovýchodní Asii a Latinské Americe. Vědci ale narazili na stopy po paratyfu C u norského nebožtíka, kterého zabil už před osmi staletími. Evropou tedy bakterie kolovala dávno před tím, než Španělé vstoupili na mexickou půdu. 

Bakterie importovaná z Evropy

Dnes, v době antibiotik, nepředstavuje paratyfus C zdaleka takovou hrozbu, jakou byl v dobách, kdy řádil v otřesných poměrech středověké Evropy. V Americe v polovině 16. století však vládly podmínky pro smrtící epidemii ještě mnohem příhodnější.

TIP: Vyznavači krvavých bohů: Lidské oběti v krutém světě Aztéků

Krause a jeho spolupracovníci se domnívají, že původce paratyfu C přicestoval do Nového světa z Evropy buď s domácími zvířaty, nebo v útrobách bacilonosičů. Pokud se člověk bakterií Salmonella enterica enterica nakazí a uzdraví se bez léčby antibiotiky, často se původce choroby zcela nezbaví. Bakterie už nevyvolává příznaky onemocnění, ale množí se a člověk ji vylučuje ve velkém množství do okolí. Pak už stačí, aby se dostala do vody či na potraviny, popřípadě někomu ulpěla na rukách. A vzplane epidemie. Aztékové a další obyvatelé Střední Ameriky se s paratyfem C nikdy předtím nestřetli a jejich „naivní“ imunitní systém si nedokázal se salmonelou poradit. Proto byl průběh onemocnění u indiánů tak závažný, proto měla cocolitzli tak nezvyklé příznaky a proto na ni umíralo tolik nemocných. 

Na první pohled možná lehce morbidní sbírkou se může pochlubit oddělení patologie v německém Rostocku. Zdejší depozitář čítá 132 různých očních náhrad vyrobených z foukaného skla mezi léty 1860 až 1880. V Německu, podobně jako například v Itálii a zemích východní Evropy, se protézy vyrábějí převážně ze skla. Teprve v posledních letech je doplňují náhrady z umělé pryskyřice, které se začaly praktikovat ve Spojených státech v 50. letech minulého století. 

Výroba umělých očí se používala již v době starověku. Pravděpodobně nejstarší skleněné oko nosila žena v dnešním Íránu 2900 let před naším letopočtem. Egypťané opatřovali umělýma očima své mumie. První náhrady vznikaly z voděodolné pozlacené pryskyřicové pasty, používaly se ale i zlaté plíšky či leštěné kamínky. Skleněné oči spatřily světlo světa na počátku 16. století v Benátkách, kde je vyrobili tamní skláři. Ve Francii poprvé oční protézy popsal chirurg a lékař několika francouzských králů Ambroise Paré.

TIP: Technologie přírody: Jaké je vlastně rozlišení lidského oka?

Oční protézy je třeba docela často měnit. Jejich degradaci způsobují slzy, protézám ale škodí i prach a další látky v ovzduší. Když nejsou dokonale hladké, mohou působit záněty a podobné komplikace.

Merkur je sice nejmenší z planet Sluneční soustavy, jeho tajemství jsou ale přinejmenším stejně velká, jako v případě větších planet. Jedna z těchto záhad se pojí s vnitřním jádrem planety. Merkur je kamenná planeta, stejně jako Venuše, Země a Mars. Vnitřek Merkuru je členěný podobně jako u ostatních kamenných planet, proporce jednotlivých částí jsou ale u Merkuru dost výjimečné.

Například kovové jádro Merkuru ve skutečnosti tvoří naprostou většinu celé planety. Zabírá asi 85 procent objemu Merkuru. Antonio Genova z italské Sapienza University of Rome a jeho spolupracovníci nedávno zjistili, že vnitřní jádro Merkuru je pevné přiližně stejně, jako vnitřní jádro Země.

Masivní vnitřní jádro Merkuru

Co je ještě pozoruhodnější, přestože je Merkur svou velikostí oproti Zemi asi jen třetinový, jeho vnitřní jádro je zhruba stejně velké, jako vnitřní jádro naší planety. Pozorování Merkuru také ukazují, že jeho jádro je stále aktivní a že pohyby jeho roztaveného materiálu vytvářejí magnetické pole Merkuru, byť je slabší, než magnetické pole Země.

TIP: Země se netřese sama: Do klubu tektonicky aktivních planet vstoupil Merkur

Výzkum Genovyho týmu je založený na datech, která získala americká meziplanetární sonda MESSENGER. Ta pozorovala Merkur zblízka od března 2011 do dubna 2015 a velmi přesně zaznamenávala jak gravitační pole planety, tak i její rotaci. Z těchto dat pak vědci mohli odvodit uspořádání vnitřní části planety.