Mnoho mladých lidí se při volbě studia dívá v prvé řadě na to, jaká profese je bez problémů uživí. U vás ale tohle při volbě biologie jako studijního oboru asi sotva hrálo roli, zejména když jste si vybral tropickou biologii…

Na studium biologie jsem se zaměřil úplně automaticky. Nikdy jsem vlastně nepřemýšlel o jiných alternativách. Tropická příroda je sice z pohledu středoevropského biologa také extrémně zajímavá, nicméně vůbec nejsem zastáncem racionálního kalkulu při volbě povolání či výzkumného tématu. Studentům rovněž doporučuji řídit se intuicí, jejich podvědomí stejně ví nejlépe, v čem jsou opravdu dobří a co je tedy bude také nejvíc bavit.

Oblast Papuy-Nové Guiney, kde se pohybujete už více než 20 let, je nejen pro české entomology zemí zaslíbenou. Jak se vám poštěstilo založit a vést v této tropické oblasti výzkumnou stanici?

Pokud se podíváte na velké výzkumné projekty, zjistíte, že k jejich vzniku překvapivě často vedla náhoda nebo rozhovor vědců nad pivem, spíš než vykalkulované rozhodnutí nebo vládní výzkumná priorita. I já jsem dostal víceméně náhodné pozvání na Novou Guineu při setkání se známým biologem Yvesem Bassetem v hospodě v Yorku. Mělo jít o krátký jednorázový výzkum. Nová Guinea je ovšem natolik extrémní a neobvyklá, že nenechá nikoho chladným a každý na ni silně reaguje – kladně nebo záporně. Moje reakce byla kladná a dá se říct, že to nebylo hlavně kvůli přírodě. Ta je tam sice výborná, ale to platí o řadě tropických oblastí. Víc mne oslovila tamní společnost, která si dodnes zachovává kmenovou strukturu. Lidé dosud žijí v pralesích, ale nejde o nějaký skanzen. Je to společnost, v níž se navzájem ovlivňují tradice, neporušená příroda a moderní civilizace. I díky úspěchu našeho výzkumu jsem nakonec namísto půl roku zůstal roky dva a ani teď, po sedmnácti letech na Nové Guineji, nehledám jinou zemi.

Váš možná nejznámější výzkum se zabýval počtem hmyzích druhů v tropech, což je mezi biology dost sporná otázka…

Druhů je v tropech tolik, že jejich celkový počet vždy zajímal biology, ale zároveň není snadné je všechny spočítat. Například za jeden den je v tropech možné vidět stejný počet motýlích druhů, kolik jich žije v celé Evropě. Biologové se dosud příliš nevyznamenali, popsali jen asi milion druhů živočichů, což je bezesporu menšina. Prakticky úplně jsou dnes známí ptáci, kupodivu nemáme jistotu u savců a už vůbec ne u hmyzu. Náš výzkum byl tedy zpřesněním odhadů, ale jistotu budeme mít až v okamžiku, kdy budou opravdu všechny druhy vědecky popsány. Otázka má i praktický význam, protože nemůžeme chránit přírodu, aniž bychom věděli, kdo a co v ní vlastně žije.

K jakému závěru jste došli, pokud jde o počet žijících druhů hmyzu?

Odhady počtu druhů mají zajímavou historii. Darwin odhadoval, že jich je asi 800 000. Později se na základě muzejních sbírek číslo ustálilo v rozpětí zhruba tří až osmi milionů. Až v 70. letech minulého století přišly nové odhady na základě nové metody sběru hmyzu z korun tropických stromů, které se zamlžily insekticidem a opadávalo z nich tak obrovské množství hmyzu. Proto odhady vzrostly až na třicet nebo dokonce sto milionů. To se ale nesetkalo s pochopením muzejních biologů, kteří prostě neviděli tomu odpovídající proud nově objevených druhů přicházející do muzejních sbírek. Vzniklo tedy jisté napětí mezi tím, co vědecky odhadli ekologové a co na druhé straně intuitivně, leč bez příslušné matematiky, cítili taxonomové. My jsme tedy přišli do situace, kdy po takovém výzkumu byla poptávka. Naše studie byla založena na velmi rozsáhlých sběrech hmyzu a na jejich základě jsme odhady vrátili zpátky na 4–6 milionů druhů. Stále jde ale o odhad a my pracujeme na jeho zpřesňování.

Říkáte, že byl odhad založen na velmi rozsáhlém materiálu. Jak dlouhá byla cesta od myšlenky výzkum podniknout po zveřejnění prvních odhadů?

Šlo o pět let terénního výzkumu patnácti lidí plus analýzy výsledků, takže celkem sedm let.

Byl v poslední době publikován nějaký jiný výzkum, který by vaše závěry potvrzoval nebo vyvracel?

My jsme první odhad publikovali v roce 2002 a dodnes naši studii nikdo nezopakoval, asi na to zrovna nemá volných sedm let času. Z vědeckého hlediska je to škoda, protože nemáme možnost porovnání s výsledky třeba odjinud než z Nové Guineje.

Vypovídá převážně kladné přijetí vaší práce něco o tom, jaké vážnosti požívá ve světě česká entomologie?

Ten projekt je mezinárodní, sice veden českou entomologií, ale podíleli se na něm i kolegové ze Spojených států. Česká entomologie je ovšem tradičně silná v porovnání s jinými vědeckými obory u nás. Další sílící tradice je v ekologii, kde běží mnoho dobrých projektů mimo hranice naší země, včetně tropů. Možná je to reakce na dřívější zákaz cestování, tak si teď moje generace užívá otevřeného světa a obzorů. Jsem zvědav, zda jsme tím nastartovali dlouhodobý trend, v němž budou pokračovat i naši studenti, pro které je možnost cestování již takovou samozřejmostí, že se jim nakonec paradoxně možná ani nebude nikam chtít.

Doktorští studenti z Jihočeské univerzity a Entomologického ústavu v Českých Budějovicích mají úžasnou možnost podílet se na vašem výzkumu přímo v tropech. Co od nich očekáváte, respektive jaké vlastnosti by obecně měl mít terénní biolog?

Doktorští studenti a mladí vědci jsou zcela zásadní pro zdraví každého výzkumného projektu, protože do něj vnášejí nové nápady a metody. Proto se je snažíme získávat. Doktorský, občas i magisterský student by měl být pro práci na Nové Guineji nejen dobrým biologem, ale zároveň by se měl cítit doma jak ve zcela jiné, totiž novoguinejské kultuře, tak i v mezinárodní komunitě vědců. Musí být otevřený i nezvyklým řešením a měl by se umět vcítit do myšlení jiné kultury. V neposlední řadě se musí vypořádat s různými psychologickými a fyzickými strázněmi od tropických nemocí, tropického klimatu a namáhavé práce v terénu až po zcela nový okruh často z našeho pohledu docela exotických spolupracovníků, přátel i oponentů.

Kolik času tam vaši studenti stráví a co pro ně většinou taková zkušenost znamená?

Typicky odjíždějí na celý rok a jde o zkušenost často zcela zásadní. Jak mohu studenty pozorovat, je to pro většinu z nich jednoznačně výjimečný rok, i když jak jsou jeho klady a zápory vyváženy se již mění případ od případu. I pro mne byl můj první rok mimořádně formativní zkušeností v neobyčejném prostředí, jenž může zásadně ovlivnit pohled i na domácí české prostředí a na život obecně. Taková zkušenost může být kladem i pro případné možnosti mezinárodního uplatnění třeba v nevládních organizacích ochrany přírody.

Zmínil jste se o fyzických strázních tropického pásma. Jak tyto nároky včetně malarických záchvatů zvládáte vy sám?

Já už jsem v těch tropech hlavně úředníkem. Důležitá je ale i psychika. Pokud se někomu v tropech líbí, je určitě méně citlivý na nejrůznější hrozby a choroby a až se dostaví, tak je i lépe snáší. Zmíněná malárie je sice zátěží pro organismus a nedoporučoval bych ji častěji než dvakrát do roka, život a stravování na novoguinejské vesnici je ale naopak výborným lékem proti civilizačním chorobám.

Dá se říct, že po letech zkušeností na Nové Guineji zvládáte všechny potenciálně krizové situace při styku s domorodci?

Nikoliv, protože jsme sice stále zkušenější, ale řešíme také stále složitější problémy, jak se náš výzkum vyvíjí a roste. Začali jsme například v pralese mapovat vegetaci na trvalé výzkumné ploše o rozloze 50 hektarů. Zde musíme zajistit dobré vztahy s domorodci na mnoho desetiletí dopředu, neboť jde o dlouhodobou investici, takže není možné v případě nějakého sporu po dvou nebo třech letech oblast opustit a prostě se přesunout jinam.

Stane se, že vás guinejští domorodci svým zcela jiným vnímáním skutečnosti ještě občas zaskočí?

Trvale musíme řešit různé zdravotní problémy našich zaměstnanců i vesničanů. Na Nové Guineji je ovšem každý zdravotní neduh primárně považován za problém způsobený kouzelníkem. Naši medicínu sice neodmítají, nicméně shodnout se na tom, jak rychlá by měla být první pomoc je obtížné. Jednou málem vykrvácela jedna žena ve vesnici, kde pracujeme, protože si přesekla při polních pracích žílu na ruce mačetou a teprve po dvou dnech krvácení se vesničané rozhodli zavolat rádiem náš terénní automobil, aby ji odvezl do nemocnice.

Při takto rozdílných pohledech na svět se člověk může leccos naučit. Jak častá setkání s lidmi z druhého konce světa obohatila vás?

Uvědomil jsem si, jak přeceňujeme vliv materiálních statků na naši spokojenost. Když u nás poklesne ekonomika o pět procent, je to důvodem k hysterii, nicméně obyvatelé na Nové Guineji, na naše poměry velmi chudé, jsou se svými životy spokojeni zhruba stejně, jako jsme my. To ovšem také znamená, že pokud v následujících letech zbohatneme ještě více, spokojenější o mnoho nebudeme.

Máte pocit, že jsou tamní lidé stále mnohem více sepjatí s přírodou?

Určitě. My například o lese uvažujeme jako o předmětu výzkumu. Oni v něm žijí v plném slova smyslu. Zvířata a rostliny jsou pro ně významným prvkem života, předmětem různých zvyklostí a tabu, nositeli znamení od lesních duchů a podobně. Proto je také dobře znají a zajímají se o ně. I při návštěvě u nás patří zoologická zahrada k nejoblíbenějším atrakcím, rozhodně zajímavějším, než třeba muzeum.

Nová Guinea je vnímána jako jeden z nejzachovalejších regionů světa. Jak podle vás bude vypadat jeho budoucnost například s ohledem na tlaky těžebních společností?

Na Papui-Nové Guineji je na rozdíl od indonéské části ostrova nebo například většiny afrických zemí ke kácení lesa třeba souhlas jeho obyvatel, neboť ti jsou zde nejen tradičními, ale i legálními vlastníky půdy. To ale bohužel neznamená, že je ochrana lesů bez problémů, protože kmenové obyvatelstvo není, na rozdíl od našich romantických představ, vždy zásadně proti těžbě lesa. Záleží na konkrétní nabídce těžebních společností. Optimistickým scénářem tedy je, že ze stávajících nekonečných lesů zbydou rozdrobené ostrůvky přirozených porostů v rámci lidmi osídlené a přeměněné krajiny, jak ji známe i z většiny Evropy. Snad nedojde k tomu, že se oblast změní v nekonečné plantáže palmy olejné, jako je tomu v Malajsii nebo na Borneu, to by byl ten pesimistický scénář.

Je těžba nerostů srovnatelnou hrozbou?

Těžba minerálů může mít pro přírodu menší následky než těžba lesů. Jde totiž o poškození sice totální, ale velmi lokalizované a také velmi ziskové. Určitě je lepší, když se zničí sto čtverečních kilometrů velkým dolem a vydělají se na tom stovky milionů, než když jsou pokáceny tisíce a tisíce čtverečních kilometrů lesa za pakatel. Rozvoj těžby nerostů je v současnosti na Nové Guineji velký neboť ložiska surovin jsou tam tak obrovská, až si člověk uvědomí, jak je Evropa za uplynulá staletí už důkladně vytěžená.

Hrají v těžebních aktivitách obecně významnou roli čínské společnosti?

Vliv Číny na tropické země je nesmírný. Čína zkrátka funguje jako obrovský vysavač, který vytváří poptávku po dřevě, nerostných surovinách, palmovém oleji … Vše, co ohrožuje tropické lesy je bohužel najednou poptávanější a tím i lukrativnější právě kvůli obrovskému čínskému trhu.

Pojďme od globálních témat k drobnému předmětu vašeho výzkumu, tedy hmyzu. Na co se v rámci výzkumu v poslední době zaměřujete?

Jak postupně poznáváme různé skupiny hmyzu, rozšiřuje se zorné pole našeho výzkumu i na rostliny a obratlovce. Zajímají nás hlavně vztahy mezi jednotlivými druhy, tedy co v tropickém lese dělají. Zjednodušeně řečeno, kdo koho žere a kdo si s kým konkuruje o potravu, prostor a další životní nezbytnosti.

Mluvili jsme o tom, velká část hmyzu ještě není popsána. Podaří se to někdy?

Na katalogizování druhů byla zoologie zaměřena v 19. století a dá se říct, že tento směr výzkumu vyšel z módy dříve, než byl úkol popsat všechny druhy hmyzu dokončen. Konec není v dohledu, nicméně lze doufat v technologickou revoluci. Teprve v posledních letech se taxonomie pomocí molekulárních metod, elektronických klíčů, databází a jednoduché makrofotografie začíná k takové revoluci blížit. V dohledné době by se popisy a identifikace druhů mohly nesmírně zrychlit. Já věřím, že se ještě dočkám toho, že pro jakéhokoli neznámého broučka nám jednoduchá genetická analýza, třeba svaloviny z jeho nohy, ukáže jeho jméno, taxonomické zařazení a veškeré známé informace o jeho ekologii.

TIP: Etnolog, cestovatel a spisovatel Miloslav Stingl: S „divochy“ jsme si rovni

Vidíte vytvoření takové kompletní entomologické databáze jako hlavní úkol do budoucnosti této vědy?

Ne, taková databáze je potřebná, ale sama o sobě není dostatečně zajímavá. Ten úkol vidím jinde. My studujeme tropické lesy, což jsou nesmírně složité systémy. Pro představu mohu uvést závěry naší práce v panamském pralese, které ukázaly, že na 6 000 hektarech tropického lesa žije zhruba 25 000 druhů členovců. Výzkum na Nové Guineji pak vedl k závěru, že v jediném lese tam společně roste zhruba 200 druhů stromů, na nich asi 9 600 druhů býložravého hmyzu a mezi sebou mají zhruba 50 000 potravních vztahů mezi konkrétním druhem rostliny a hmyzu. Výzvou biologie do dalších let je porozumět dynamice těchto potravních vztahů a být schopen předpovědět, co se stane, pokud například nějaký druh z toho systému zmizí, nebo do něj přibude. Nebo co se stane, když takto odstraníme celou skupinu druhů, třeba všechny mravence. Inventarizace je důležitá, ale musíme pochopit, jak na sebe jednotlivé druhy vzájemně působí.

Ve vesmíru k přímým srážkám hvězd dochází, ovšem velmi zřídka. Člověk by snadno mohl nabýt dojmu, že ideální příležitost představují kolize galaxií, kdy se celé hvězdné ostrovy navzájem prostoupí. Stálice jsou však malé – tedy ve srovnání s obřími vzdálenostmi, které je dělí. Jejich přímé fyzické srážky jsou proto i při kolizích galaxií velmi výjimečné, až vyloučené. 

Pokud se hvězdy těsně potkávají, mohou si obvykle vyměňovat energii gravitačním působením; ale mají-li dostatek energie k sobě přiletět, mají jí dost i k tomu, aby se opět vzdálily. Musel by existovat nějaký agens, který by přebytečnou energii systému dvou stálic rozptýlil. 

TIP: Kdyby se Jupiter a Saturn srazily, vznikla by nová planeta?

Srážky jsou častější v případě těsných dvojhvězd, pokud se například jedna z nich v důsledku vývoje rozepne a druhá se pohybuje v její obálce. V důsledku tření v obálce se pak mohou stálice po nějaké době opravdu srazit. Energie se může vyzářit i gravitačními vlnami. Snad jen dvojice bílých trpaslíků by měla dostatek času, aby se splynutí dočkala. Je přitom možné, že popsaným způsobem vzniká podstatná část supernov typu Ia. 

V době českého stavovského povstání (1618–1620) nevypadala situace ještě tak zle. Plenění a další válečné hrůzy zažívala jen menší část země (jih), navíc krátkodobě. Pochopitelně, obyvatelé měst a vesnic museli i stavovské a poté falcké vládě poskytovat finanční a vojenskou pomoc. Zvláště když se s postupujícím časem konflikt mezi stavy a Ferdinandem II. rozhořel do rozměrů regulérní války, vystrojovala česká města a panství do pole určitý počet pěších, případně i jízdních vojáků. A požadavky s kritickou situací v Čechách nadále narůstaly. 

Císařští „okupanti“ ve městech

Byly ale ničím ve srovnání s tím, co mělo přijít po bělohorské bitvě (8. listopadu 1620), kdy města a venkov zaplavily nejrůznější císařské jednotky, a to natrvalo. Pokud tedy nebyly později vystřídány saskými nebo švédskými vetřelci. Pro města se staly pobyty tu větších, tu menších armádních těles každodenní realitou, naopak spíše výjimečné byly momenty, kdy vojáky nehostila. V době třicetileté války totiž dosud neexistovala kasárna, kde by bylo možné jednotky přes zimu bezpečně ubytovat. Nešlo jen o zdraví vojáků, ale také o možné poškození drahé výstroje a výzbroje, stejně jako si velitelé přáli zmenšit nebezpečí dezerce svých mužů. K tomu se hrazená města hodila velmi dobře.

Vojsko ve městě se nadto stávalo nátlakovým prostředkem, díky němuž bylo možné dosáhnout politických, náboženských a ekonomických cílů. Umístění vojáků do domů nekatolických hospodářů se záměrem donutit je ke změně víry je dostatečně známou skutečností, stejně jako to, že pohrůžka ubytováním vojska byla účinným prostředkem, jak z měst dostat požadované finance a naturálie. Císařský žoldák se stal za války stálým obyvatelem měst a pro měšťana největším zdrojem potíží. Byť některé vojenské pobyty trvaly třeba jen několik dní a u nejkratších se jednalo o pouhé přenocování, jiné se protáhly i na několik měsíců a nebylo jich málo. 

Nevítaní nenasytní nájemníci

Císařští vojáci ubytovaní v městských domech i venkovských usedlostech kladli všude obdobné požadavky na své „hostitele“, přičemž nebrali vůbec ohled na to, jakými prostředky hostitelé disponovali. Většina sousedů je mohla plnit jen obtížně nebo vůbec ne. Situace zacházela již od počátků tak daleko, že někteří z obyvatel rychle opustili své domácnosti kvůli obavě o holé životy. Toto řešení se mělo v brzké budoucnosti mnohokrát opakovat a často dokonce převážilo. Pro městské rady a příslušné vrchnosti se pak stalo hlavním argumentem při žádostech o odvelení císařských vojáků na jiné místo.

Lidé si naříkali, že pokud se vojákům hned nedá vše, co žádají, perou se s nimi a ničí jim jejich obydlí. Nadto většinou chtěli mnohem více, než na co měli podle vládního nařízení nárok (chleba, maso, pivo). Ve městech se pekl pro vojáky komisní chleba, takzvaný komisárek, pro jejich koně se opatřovalo krmivo a sláma, i po venkově se sháněly vozy a tažná zvířata pro dopravu vojenských věcí. Důstojníci měli mít maso na talíři každý den, k pivu často chtěli také víno. 

Když se vojáci posilnili alkoholem, stávali se vůbec nejagresivnějšími a nejnáchylnějšími k urážkám a poškozování majetku hospodáře, u něhož byli ubytováni. Kdo si během dlouhé války neprožil fyzické napadení od některého z nich, mohl mluvit o štěstí. Nechyběly ani případy s těmi nejfatálnějšími důsledky, které mnoho měšťanů a venkovanů stály život. Podobné to bylo s krádežemi.

TIP: Když je otcem neznámý vojín: Znásilnění ženy vojákem bylo v minulosti běžné

I pokud vojáci vše a včas dostali, neměli lidé jistotu, že se ozbrojení návštěvníci nezmocní svévolně dalších částí jejich majetku. Nejčastěji a s největší oblibou byli loupeni koně, jedna z nejcennějších movitostí venkovských i městských domácností, poměrně snadno zpeněžitelná. Následovalo další domácí zvířectvo i předměty denní potřeby. Existovali pochopitelně lidé, kteří si z této skutečnosti udělali výnosné řemeslo a ukradené zboží od vojáků překupovali.

Modří veleobři jsou extrémně horké, jasné a velké hvězdy, jejichž teplota na povrchu dosahuje pětinásobku až desetinásobku teploty Slunce. Jejich hmota obvykle odpovídá 10 až 50 Sluncím, zatímco jejich průměr může být oproti Slunci až tisícinásobný. Jde o velmi vzácné hvězdy, které náležejí k těm nejžhavějším a nejjasnějším v celém vesmíru. Mezi nejznámější příslušníky třídy modrých veleobrů patří například Rigel - nejjasnější hvězda souhvězdí Orion.

Modří veleobři v mnohém připomínají rockové hvězdy. Jejich život bývá mimořádně dramatický a také mimořádně krátký. Vzhledem k jejich vzácnosti je těžké tyto hvězdy zkoumat. Před zprovozněním kosmických teleskopů jsme toho o nich věděli jen velmi málo. Díky teleskopům, které pozorují vesmír z kosmického prostoru, se to teď ale změní.

Vlnění modrých veleobrů

Dominic Bowman z belgické Katholieke Universiteit Leuven a jeho spolupracovníci využili ke studiu rockových modrých veleobrů data amerických vesmírných teleskopů Kepler a TESS, jejichž pozorování se specializují právě na hvězdy. Tyto teleskopy přinášejí zajímavé informace nejen o planetách pozorovaných hvězd, ale i o hvězdách samotných, jako právě v případě modrých veleobrů.

TIP: Antares: Jaké je počasí v atmosféře červeného veleobra?

Bowman s kolegy zjistili, že prakticky všichni modří veleobři, které sledovali, nepatrně blikají. Toto blikání mají přitom na svědomí monumentální vlny, které vznikají hluboko v nitru hvězd. Díky tomuto objevu teď bude možné studovat vnitřky těchto extrémních hvězd, pomocí asteroseismologie. Ta postupuje podobně jako pozemská seismologie a z vlnění hmoty hvězdy odvozuje její vlastnosti a strukturu vnitřních vrstev hvězdy.

Bohatá naleziště druhohorních dinosaurů v Číně vydala další poklad. Nově objevený dinosaurus se jmenuje Ambopteryx longibrachium a paleontologové si od něj slibují, že jim pomůže odhalit, jak dinosauři začínali létat. Ambopteryx byl malý opeřený letec, který na první pohled zaujme svými křídly. Připomínají totiž křídla dnešních netopýrů.

Byl to zřejmě všežravec, který plachtil mezi stromy v období jury, asi před 163 miliony let. Náleží do skupiny scansoriopterygidů, kteří byli velmi blízce příbuzní dnešním ptákům. Odborníci si nejsou jistí, jestli ambopteryx kromě plachtění zvládal i klasický let, není to prý ale vyloučeno.

TIP: Opeření dinosauři druhohor byli nelítostní, hladoví a plyšoví

Objev ambopteryxe podle paleontologů napovídá, že dinosauři v době vzniku ptáků „experimentovali“ s rozmanitými typy křídel. Ambopteryx měl křídla uspořádaná velmi podobně jako netopýr. Prsty jeho předních končetin vyztužovaly křídlo i v ploše, tak jako u netopýrů – nejen na jednom okraji křídel, jako je tomu u ptáků. 

Zatímco stříbrný prsten s umrlčí lebkou mohl po roce 1939 získat prakticky každý vyšší příslušník SS, s menší velkorysostí Himmler uděloval další insignii v podobě legendární čestné dýky. Ucházet se o ni mohli pouze muži, kteří dosáhli alespoň hodnosti Untersturmführera, a o jejím přidělení rozhodoval Reichsführer osobně. Čím vyšší šarži esesman měl a čím blíže se dostal k Himmlerovi, tím větší měl šanci dýku obdržet.

Sepjetí vlastnictví tohoto artefaktu s hodností ilustruje stav z roku 1945, kdy se dýkou mohlo pochlubit 362 Standartenführerů z 621 sloužících, 230 Oberführerů z 276, 88 Gruppenführerů z 96, 91 Obergruppenführerů z 92 a všichni čtyři Oberst-Gruppenführeři. Pouze nejvýlučnější z výlučných pak měli nárok na nejvyšší insignii SS – osobní erb vytvořený na míru vrchním Himmlerovým designérem Karlem Diebitschem. Tuto výsadu šéf Schutzstaffel udělil jen tuctu esesmanů, kteří se těšili jeho zvláštní přízni.

Král Artuš i středověké řády 

Oněch dvanáct vyvolených Obergruppenführerů mělo působit v roli jakési rady starších SS a Himmler se při jejím vzniku inspiroval pověstmi o keltském králi Artušovi. Dočetl se, že legendární panovník řešil všechny klíčové otázky u kulatého stolu s dvanáctkou nejvěrnějších rytířů, a tak se rozhodl soustředit kolem sebe podobnou skupinu v černých uniformách. Nyní již zbývalo pro nejužší vedení SS jen najít důstojné sídlo – novodobý Kamelot.

Při hledání Himmlerovi posloužily mýty z germánských dějin. Schutzstaffel se v jeho očích měla stát dědičkou odkazu řádu německých rytířů, jenž sídlil na hradě Malbork. Himmler se opět ponořil do knih a zjistil, že právě zde se rytíři setkávali při plánování bitev se Slovany. Silně na něj zapůsobilo proroctví, že příštímu útoku z východu odolá jediný hrad ve Vestfálsku. Nechal prozkoumat všechny hrady v regionu a zjistil, že nejpevnějšími zdmi disponuje Wewelsburg poblíž Paderbornu. Stavba se majestátně tyčila na horském hřebenu a její romantická silueta Himmlera doslova uhranula.

Řádové sídlo

V létě 1934 začal usilovat o převedení hradu do správy SS a překvapivě snadno uspěl – Wewelsburg se nenacházel v nejlepším stavu a radní ho Schutzstaffel rádi za symbolický poplatek pronajali. Nadšený Reichsführer shromáždil peníze, nechal nacistického architekta Hermanna Bartelse vypracovat plány a pustil se do přestavby.

Centrem řádového sídla se stala síň o délce 35 a šířce 15 metrů, v jejímž středu stál kulatý dubový stůl pro třináct vyvolených. Na kožených křeslech se skvěly stříbrné jmenovky s erby. Z pokojů nad jídelnou vznikly Himmlerovy komnaty se zbrojnicí i knihovnou, nechyběla zasedací místnost soudu SS nebo apartmá pro Hitlera, který však Wewelsburg nikdy nenavštívil. Pod jídelnou našla své místo hrobka padlých velitelů, jejíž mramorové stěny dosahovaly až metrové tloušťky. Na vyvýšeném místě stál oltář pro plamen věčného ohně, v němž měly být obřadně páleny erby zemřelých.

Úpravy Wewelsburgu přišly státní kasu na 13 milionů marek, ovšem Himmler je považoval za výhodnou investici. Domníval se, že historie – byť zkreslená jeho představami – by se mohla stát oním ideologickým pojítkem členské základny SS. A tak se rozhodl Němcům dokázat, že germánské etnikum vždy stálo na vrcholu evropského vývoje. 

Po stopách předků 

V rámci SS vznikl výzkumný ústav Ahnenerbe (Odkaz předků), který se měl zaměřit na studium germánského starověku, pohanské epochy raného středověku a kolonizačních misí rytířských řádů. Vědci měli dodat důkazy, že předkové Němců odjakživa otáčeli kormidlem dějin. Archeologové ve službách SS se na Himmlerův popud vypravili do všech koutů světa s úkolem dodat k těmto teoriím důkazy.

A pokud by chyběly, neváhal je Reichsführer uměle vytvořit. Kupříkladu když vědci u Aurichu ve východním Frísku nalezli pluh, jehož stáří odhadli na 6 000 let, Himmler zveřejnil informaci, že germánští zemědělci používali vyspělou techniku už 4 000 let před příchodem křesťanství… Dodejme, že přes úpornou snahu svého šéfa si Schutzstaffel vlastní ideologii nikdy zcela nevytvořila. Mnozí vysocí funkcionáři SS hleděli na Reichsführerovy počiny s despektem i posměchem. Coby technokrati moci považovali mytologické výstřednosti za Himmlerovu zábavu, kterou tolerovali jen do doby, než v jejich očích překročila meze racionality.

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

Ani řadoví členové SS těmto záležitostem příliš pozornosti nevěnovali a raději se zabývali každodenními úkoly. Dle dochovaných dokumentů si Hlavní úřad SS dlouhodobě stěžoval na ideologický nezájem Waffen-SS a také školicí centra Allgemeine-SS zela prázdnotou. Nepodařilo se vymýtit ani pozitivní vztah mnoha esesmanů ke křesťanství, byť za to zčásti nesl vinu sám Himmler – jeho rituály se odkazy na Boží náklonnost a pomoc jen hemžily. Černý řád tak sice tragicky ovlivnil osudy milionů lidí, vybojoval řadu bitev a budil hrůzu u spojeneckých vojáků i obyvatel okupovaných zemí, avšak svou identitu až do zániku v roce 1945 nenašel.

Poslední dobou přicházejí zprávy o tom, že ve vyspělých zemích světa dochází k poklesu zájmu o sex. Nejnověji to potvrzuje i výzkum vědců a lékařů z Velké Británie. Badatelé k tomu použili průzkumy sexuálního chování Britů, které proběhly v rámci výzkumného programu Natsal (National Survey of Sexual Attitudes and Lifestyles), v letech 1991, 2001 a 2012.

Tyto průzkumy přitom zahrnovaly asi 34 tisíc mužů a žen ve věku 16 až 44 let. V rámci průzkumu byli lidé dotazováni, zda měli sex v průběhu minulého měsíce, jak často měli sex, a jaká by pro ně byla ideální frekvence sexu. Z výsledků srovnání jednotlivých let jednoznačně vyplývá, že sexuální apetit Britů v posledních letech poklesl.

TIP: Velká sexuální recese: Rekordní počet Američanů dnes žije v celibátu

A jak na tom Britové jsou? Mezi lety 2001 a 2012 vzrostl počet lidí, kteří v uplynulém měsíci neměli sex ze 23 na 29 procent u žen a ze 28 na 29 procent u mužů. Počet Britů, kteří měli v uplynulé měsíci sex více jak desetkrát, naopak poklesl, u žen ze 20 na 13 procent a u mužů ze 20 na 14 procent. Pokles se týká především Britů ve středním věku.

Podobné výzkumy mají svá omezení, spočívající například v tom, že jsou založené na tvrzení samotných účastníků, které není možné ověřit. Přesto se ale zdá, že zájem o sex v Británii skutečně poklesl. Možných příčin je zřejmě hned několik, včetně moderního životního stylu nebo náročnější péče o rodinu. 

Po sedmnácti hodinách v letadlech nechápavě mžouráme na varování před nebezpečnými vlnami. Tabule je umístěna v kalifornské zátoce Monterey, kde jsme začali naši cestu za přírodním bohatstvím této části amerického pobřeží. Zdá se nám, že od hlučného příboje Tichého oceánu jsme dost vzdáleni, ale nad smysluplností nápisu moc dlouho nepřemýšlíme. Brzy totiž naši pozornost upoutá hlasité halekání lachtanů kalifornských, kteří se tísní na molu v přístavu.

S Vševědem na jedné lodi

Tak co, jdeme? Je devět hodin a z nedalekého mola v Moss Landingu má právě vyrazit „safari loď“, která návštěvníkům umožňuje poznat zdejší mokřadní rezervaci Elkhorn Slought. V reklamním letáčku jsme si sice všimli poznámky o nutnosti rezervovat místa dopředu, ale přesto s důvěrou vyrážíme na nedaleké molo, odkud má startovat pontonové plavidlo přizpůsobené plavbě po bažině.

Oslovujeme muže za kormidlem, který je téměř dokonalým zosobněním pohádkového děda Vševěda s námořnickou čepicí. Můžeme se přidat k právě odplouvající výpravě? Kapitánovi se při pohledu na naši fotografickou výbavu rozzáří oči a hned nás organizuje: „Támhle si běžte vzít lístek na parkování, tohle si dejte do auta, že máte zaplaceno parkování, běžte za dcerou k autu a podepište revers pro pojišťovnu. A honem si vezměte záchranné vesty, odplouváme!“

Na lodi se kapitán nadále chová jako poručík velící jednotce nezkušených nováčků: „Stativ si přivažte takhle k zábradlí, tady máte vydry, teď honem pojďte na druhou stranu lodě na lachtany, tady máte kormorány, pelikány, rybáky…“ Podobné rázné pokyny provázejí celou plavbu. Každopádně je ale za vším sekýrováním a povely nepopiratelná snaha zprostředkovat nám vše, co bohatá fauna a flóra v mokřadní rezervaci Elkhorn Slough nabízí.

Ráj milovníků přírody

Od kapitánovy ženy se později dozvídáme, že její muž fotografy divoké přírody přímo miluje a udělá cokoli, aby měli ideální podmínky pro práci. Když nám bylo umožněno prohlédnout si hostinec a ubytování této manželské dvojice, pochopili jsme, že nešlo o přehnané prohlášení. Ubytování je vybudováno speciálně s ohledy na potřeby pozorovatelů mořských ptáků a savců – s prosklenou stěnou, takže výhled do širého okolí na zátoku Monterey umožní „birdwatching“ přímo z postele nebo z vany. Každý pokoj postupně přistavovaných domečků hostince je vybaven dalekohledy a seznamy pro určování druhů žijících v okolí. Kapitán s manželkou si navíc vedou podrobné statistiky pozorovaných druhů a hrdě se jimi pyšní na internetových stránkách. Jenom jsme zírali.

„A co rypouši sloní?“ Kapitán nerad připouští, že ti se v jeho milované bažině nenachází: „Jsou jižněji, v Big Sur.“ Tak se jmenuje nejen malé městečko pár desítek mil jižně od naší současné polohy, ale zároveň se tak říká asi stovce mil dlouhého neobydleného pobřeží. Benzinové stanice nebo ubytování tam nenajdete.

Mapa pokladů

Přemýšlíme, jak budeme uprostřed téhle pustiny hledat zvířata. Naštěstí se ukáže, že kapitánova žena je snad ještě hlubší studnicí místních přírodopisných znalostí než její muž. Ihned se pouští do nákresu mapy míst, která bychom neměli minout. Na náčrtu se postupně ocitají orientační body s radami jako: za poštovními schránkami bude prudká zatáčka doprava a za ní je jedno z posledních hnízdišť kondorů kalifornských, nebo – za stanicí rangerů zahnete nenápadnou stezkou prudce doprava a najdete skrytou silnici na nejkrásnější pláž s názvem Pfeifer Beach a podobně.

Tahle „mapa pokladů“ je naším spolehlivým průvodcem po mnoha krásných místech. Jedno z prvních bylo Point Lobos – jedna z pobřežních lokalit, odkud místní lidé v tuto roční dobu s oblibou sledují migrující velryby.

Velryby kam se podíváš

Každým rokem od září do ledna až začátku února migrují kolem kalifornského pobřeží tisíce velryb. Plejtvákovec šedý (Eschrichtius robustus) směruje na jih do teplých vod Baja California u Mexika, kde se velryby páří a rodí mláďata. Od února až do brzkého jara se plejtvákovci i s mláďaty vracejí do bohatých lovišť na Aljašce. Populace plejtvákovce šedého se kolem roku 1800 blížila bodu vyhynutí. Dramatický pokles počtu těchto velryb naštěstí způsobil, že se jejich lov stal neekonomickým. Zřejmě jen díky tomu dnes mezi Aljaškou a Baja California putuje kolem 20 000–22 000 jedinců plejtvákovce šedého.

Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus) je dalším mořským savcem z řádu kytovců. Jde o největšího v současnosti žijícího živočicha a zřejmě i největšího tvora, který se kdy na Zemi vyskytoval. Poblíž kalifornského pobřeží je tyto giganty možné pozorovat převážně v létě. Populace pohybující se mezi Aljaškou a Kostarikou má kolem 2 800 jedinců.

V létě byste mohli kolem zálivu Monterey spatřit i další druhy velryby – keporkaky (Megaptera novaeangliae) a plejtváky myšoky (Balaenoptera physalus). Za potravou se sem stahují i delfíni a kosatky.

Nedostupná zotavovna Big Sur

Oblast Big Sur, kam dále směřuje naše cesta, je historicky jedním z nejméně osídlených míst v Kalifornii. Silnice podél pobřeží – známá Highway 1 – byla vybudována teprve začátkem 20. století a dnes je považována za jednu z nejkrásnějších scénických cest v USA. Nádherné pobřeží se však nedoporučuje obdivovat za jízdy kolem strmých skalnatých srázů nad příbojem divokého Pacifiku. Pro ten účel jsou zde vybudována odpočívadla.

Nedostupnost pobřeží, nízký počet obyvatel a velká vzdálenost od obydlených lokalit přispěly k zachování několika druhů téměř vyhynulých zvířat, která zde našla útočiště. Vydra mořská (Enhydra lutris), pelikán hnědý kalifornský (Pelecanus occidentalis californicus), lachtan kalifornský (Zalophus californianus) a rypouš sloní (Mirounga leonina) se odtud po zintenzívnění ochrany přírody znovu rozšířili do dalších oblastí kalifornského pobřeží poté, co byli na jiných místech Kalifornie téměř vyhubeni.

Africké zjevení

Cesta podél pobřeží Big Sur je sice dlouhá jen něco přes málo přes 150 kilometrů, ale jízda po ní zabere mnohem víc času, než by si člověk po přečtení tohoto údaje myslel. Nejde jen o množství serpentin podél strmého srázu, především nelze odolat zastavení na každé vyhlídce a obdivování překrásných scenérií. Bouřící vlny Tichého oceánu jsou dramatickým prvkem před kulisami nádherných zálivů se skalnatými útesy. Nedaleko pobřeží si hrají delfíni, proplouvají velryby, nebo přelétají tisíce ptáků. Do už tak skvělého výhledu svítí zvláštní slunce mírně rozptýlené občasnou mlhou, která na pobřeží Pacifiku vzniká z tříštících se vln. Prostě pohádkový svět. Člověk se nemůže divit, že tady hollywoodští filmaři našli inspiraci pro nejednu filmovou scénu.

Jakoby všechny ty mimořádné výjevy nestačily, najednou se nám oči zastaví na zvířatech, která sem patří asi tak stejně jako tibetští jaci. Na pobřeží Pacifiku se pase stádo afrických zeber. Nějakou dobu přemýšlíme, jestli s tím nemá něco společného zmíněný Hollywood. Později se z místního informačního letáku dozvídáme, že jde o uprchlíky ze soukromé zoo. Adaptovali se na zdejší prostředí a zjevné se jim ve volné přírodě daří.

Intenzivní život pod hladinou

Pestrost fauny a flóry na pobřeží Pacifiku vyráží dech. Největší paleta přírodních divů je ale lidským očím ukryta pod mořskou hladinou. Částečně tento lidský handicap pomáhá vyrovnat Monterey Bay National Marine Sanctuary (MBNMS) – rezervace podmořské zvěře založená za účelem ochrany, výzkumu, vzdělávání a veřejného prospěchu v roce 1992. Rozkládá se v délce více než 400 kilometrů podél pobřeží střední části Kalifornie od San Francisca po Saint Luis Obispo. Několik návštěvnických center, z nichž je to v zálivu Monterey největší, propagují potřebu ochrany podmořského života velkolepou formou názorných příkladů ekosystémů v obrovských akváriích.

TIP: Národní park Redwood: Říše rudých obrů

Expozice jsou mimo jiné věnovány názorným ukázkám využívání alternativních zdrojů energie využitím mořských vln, solárních panelů a větru. Hravou formou zvou především dětské návštěvníky k vyzkoušení modelů různých přístrojů. V prvé řadě však názornost prezentací a ohromující rozměry akvárií umožní návštěvníkům zažít pocity podmořských potápěčů.

Opalovací krémy nás chrání před nebezpečným ultrafialovým zářením. Opalování je díky nim méně bolestivé a také méně často končí obávanou rakovinou kůže. Podle nového výzkumu amerických odborníků ale opalovací krémy mohou představovat (zatím nespecifikovaná) zdravotní rizika.

Na to, jak široce jsou opalovací krémy používány, existuje jen překvapivě malý počet studií zabývajících je jejich dopadem na lidské zdraví. Na krémy a opalovací oleje se proto zaměřili vědci z Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA).

V rámci experimentu vědci aplikovali 24 dobrovolníkům čtyřikrát denně 4 různé druhy opalovacích prostředků. Celý experiment trval týden a dobrovolníci během něj nebyli vystaveni působení slunečního záření. Následně vědci analyzovali vzorky odebrané krve dobrovolníků a zkoumali hladinu čtyř běžných složek používaných na ochranu proti slunečnímu záření: avobenzonu, oxybenzonu, oktocrylenu a ecamsule.

Výsledky mimo jiné ukázaly, že účinné látky z opalovacích krémů pronikají do těla opravdu velmi rychle. Již po prvním dnu vědci zaznamenali zvýšenou hladinu u všech čtyř zkoumaných látek, a to v míře překračující bezpečné limity stanovené FDA. Při překročení těchto limitů přitom úřad vždy doporučuje výzkum dopadů na lidské zdraví. S dalším používáním se navíc tyto hodnoty zvyšovaly, což znamená, že zmněné látky se mohou v krvi hromadit.

TIP: Tichomořské Palau se stalo první zemí, kde zakázali toxické opalovací krémy

Podle Dr. Kanade Shinkai z University of California, která se na nové studii spolupodílela, neznamená překročení doporučujících limitů FDA automaticky, že jsou opalovací krémy zdraví nebezpečné. Ukazuje se ale, že je třeba se na jejich účinky více zaměřit a prověřit, jakým způsobem látky z opalovacích krémů lidské zdraví ovlivňují. Pro seriózní závěry bude také zapotřebí širší studie - aktuální výzkum se totiž týkal příliš malého vzorku.