Jak kočky, tak i psi jsou sice šelmy, které mohou strávit celý život s lidmi, přesto se ale v mnoha věcech liší. Jednou z nich je i to, jak kočky a psi reagují na svá jména. Když zavoláte na psa jménem, obvykle celý nadšený přiběhne. Když to zkusíte s kočkou, v nejlepším případě se dočkáte poněkud přezíravé reakce.

Kočičí individualisté

Japonští vědci se rozhodli zjistit, zda kočky vůbec rozumí lidskému hlasu. V podobných výzkumech u jiných zvířat již dříve vyšlo najevo, že lidoopi, delfíni, papoušci, a také psi lidskému hlasu rozumí a chápou význam některých lidských slov. A ke stejnému závěru došel i japonský tým.

Navzdory častému podezření, že kočky lidem vůbec nerozumí, se ukázalo, že kočky lidskému hlasu rozumí velmi dobře. Jen se z nějakého důvodu rozhodly, že prostě budou lidský hlas a svá jména ignorovat.

TIP: Chlupatí manipulátoři: Proč kočky někdy napodobují pláč dítěte?

Proč to tak je? Vědci se domnívají, že příčina tkví v sociálním chováním jednotlivých druhů zvířat. Lidoopi, psi nebo třeba delfíni mají sociální náturu a žijí ve společnosti jiných jedinců svého druhu. Proto prý jsou vcelku ochotní přijmout člověka jako svého známého a komunikovat s ním. V porovnání s jinými inteligentními druhy jsou kočky spíše méně sociální. Jako bytostní individualisté si kočky komunikují, kdy chtějí a s kým chtějí. A zrovna moc často se jim podle všeho nechce.

Americká soukromá společnost SpaceX Elona Muska nedávno poprvé vyzkoušela motor Raptor přímo na prototypu nové kosmické lodi Starship, označované jako „Starhopper“. Ve středu 3. dubna (2019) Starhopper poprvé zažehl nainstalovaný motor a vznesl se do výšky. Prototyp byl během testu připojený na záchytném kabelu. Skok Starhopperu nebyl moc velký a celý test trval jen necelou minutu. Důležité ale je, že vše proběhlo přesně podle plánu, což na Twitteru potvrdil i Elon Musk.

Prototyp Starhopper

Úkolem prototypu Starhopper je otestovat technologie, které pak budou využívat pokročilejší verze kosmické lodi Starship. Ve finální verzi má jít o kosmickou loď pro 100 lidí, která zamíří do hlubin vesmíru. V takovém případě bude loď Starship vynášet do vesmíru mohutný a opakovaně použitelný raketový stupeň Super Heavy. Ten by měl poprvé letět s některou z verzí lodi Starship již v roce 2020, i když odborníci považují tento termín ze nepříliš realistický.

TIP: Možná už tento týden! SpaceX připravuje první let prototypu Starship Hopper

Při prvním skoku měl prototyp Starhopper ke svému pohonu jediný motor. Ještě během dubna je ale v plánu další test, při kterém bude osazený dalšími dvěma motory Raptor. Podle dřívějších vyjádření Elona Muska to naznačuje, že už se blíží suborbitální lety. Obyvatelé texaské osady Boca Chicca Village se tak zjevně mají na co těšit, a celý svět s nimi.

Lidé milují příběhy o milionáři z chatrče, který se narodil v chudobě a stal se zázračně úspěšným. Podle nového výzkumu se ale lidé chudoby vlastně nikdy nezbaví. Nejde přitom jen o to, že se chudoba projevuje trvalými následky na zdraví, jak fyzickém, tak i duševním, ale i změnami, které chudoba vtiskne lidem do genomu.

Doživotní stigma

Vědci z USA a Kanady k tomuto výzkumu použili data a analýzy genomů asi pěti set účastníků výzkumu Cebu Longitudinal Health and Nutrition Survey, který proběhl na Filipínách. Zpracovali údaje o ženách, které porodily své děti počátkem osmdesátých let a hledali v nich spojení mezi sociální a ekonomickými poměry na jedné straně a změnami v genomu, které se odehrály na epigenetické úrovni. Nešlo tedy přímo o genu v sekvenci písmen DNA, ale o změny v chemických značkách, které jsou umístěné na různých místech DNA a říkají buňce, jak má se kterou částí DNA zacházet.

TIP: Nový výzkum: Nedostatek spánku přímo poškozuje DNA

Výzkumný tým prozkoumal vzorky krve studovaných dětí, odebrané zhruba v době jejich 21. narozenin. Ukázalo se, že lidé vyrůstající v chudobě, mají ve svém genomu více než 2 500 epigenetických změn, které ovlivňují funkce 1 537 genů. Vzhledem k odhadům počtu lidských genů to znamená, že chudoba zasahuje fungování asi 8 procent genů člověka. A toto číslo prý ještě nemusí být konečné. Genomy lidí, kteří zchudnou až v průběhu života se přitom od lidí vyrůstajících po celou dobu v relativním dostatku nijak zvlášť neliší.

Dva metry vysoký model stojí v atriu ČVUT od pátku, kdy byl slavnostně odhalen. Jeho kulovitý tvar tvoří seskládané panely, které jsou utkané z přírodních vláken. Konopné je silné 4 milimetry, jutové lanko má průměr 2 milimetry. Vlákna byla napuštěna roztokem z klíhu, který zajistil jejich vytvrzení. 

Mladí architekti nejdříve vytvořili šablonu, do které měl zapůjčený robot vyplétat pavučinový vzor. Bylo však zapotřebí vyrobit jeho koncové řešení. Studenti proto navrhli nádobku z vlastního recyklovaného PETu, která byla připevněna na rameni robota a kterou procházela při tkaní vlákna, která byla současně namáčena lepidlem. 

„Studenti museli robota požadovaný úkol naučit, tedy ukázat mu, jaké pohyby má vykonat, aby každý panel správně utkal. Podařilo se jim to na jedničku a to během několika dní,“ uvedla Kateřina Slánská, marketingová manažerka společnosti Universal Robots, která kolaborativního robota k tomuto projektu zdarma zapůjčila. Jednalo se o typ robota UR5, který unese zátěž až do 5 kilogramů. 

Česko-nizozemská spolupráce

Výrobu obydlí na Mars měli studenti zadanou jako ročníkové cvičení na Fakultě architektury. Během semestru vzniklo 11 návrhů, páteční realizace se dočkal pouze ten vítězný. Pracovalo na něm 41 studentů, z toho 33 bylo studentů z nizozemského Delftu. Tamní technická univerzita na projektu spolupracovala od samého začátku.

Vzniklý pavilon se do vesmíru pravděpodobně nepodívá, ale svůj hlavní účel splnil. Díky tomuto projektu si studenti vyzkoušeli práci od počátečních návrhů až po konečnou realizaci, a to za využití nových technologií a mezinárodní spolupráce. „Naši roboti běžně pracují v bezprostřední blízkosti lidí a dobře víme, že je lze použít k mnoha různým účelům. I pro nás však byla vesmírná stavba premiérou,“ dodala Kateřina Slánská. 

Leden je v italských Alpách považovaný za nejchladnější měsíc vůbec. Přesto je venku k vidění jeden člověk. A to už třetí den v kuse. Jeho vysoká postava se chvěje zimou. Není divu, ten blázen má na sobě pouze tenkou lněnou košili a kalhoty. Boty nemá žádné. Prokřehlými pažemi si objímá ztuhlé tělo a toužebně vzhlíží k oknům hradu Canossa, kde v krbech tuší konejšivé teplo ohně.

Navzdory mukám zimy však císař Jindřich IV. neodchází. Musí se kát a ví to. V sázce je příliš mnoho, jeho císařský titul a osud nejmocnější země světa. Svou pýchou a zpupností si poštval proti sobě papeže. Nyní musí mrznout před branami hradu Canossa, kde svou se snaží svou pokorou a utrpením obměkčit srdce papeže Řehoře VII. a jeho nejbližší spojenkyni, nejmocnější ženu v Itálii a paní Canossy, Matyldu Toskánskou. Pouze její přání a přímluva mohou vysvobodit císaře z mrazivého pokání a obnovit jeho vazby s katolickou církví.

Malá Matylda

Matylda Toskánská se narodila v Itálii kolem roku 1046 vlivnému lombardskému vládci. Od malé Matyldy se toho jako od nejmladšího dítěte, a navíc ještě dcery příliš neočekávalo. Osud či náhoda však chtěly, že v řádu několika let přišla dívka o otce, bratra i sestru a v područenství matky se musela správy velkého lombardského panství ujmout sama. 

Dostalo se jí na tu dobu velmi kvalitního vzdělání, uměla latinsky, italsky, francouzsky a německy. Kromě jehly a přeslice se dokázala stejně dobře ohánět i kopím a mečem. Tyto schopnosti jí později usnadnily vydobýt si ve světě mužů výsostné postavení. Byla přezdívaná „Velká hraběnka“ a mohla jmenovat či sesazovat 120 biskupů. Měla také velmi úzké vazby na papeže Řehoře VII., pomáhala mu vyřizovat jeho duchovní i světskou agendu a byla považována za jeho nejbližší rádkyni.

Poslední slovo u biskupů

Koncem 11. století Evropou otřásal spor mezi nejvyššími zástupci duchovní a světské moci. Císaři Jindřichu VI. se nelíbilo, že papež zneužívá své monopolní pravomoci jmenování biskupů k prosazování vlastních zájmů. Chtěl proto právo investitury převzít sám na sebe. Že se ovšem císař míchá do záležitostí církve, se zase nelíbilo Jeho svatosti a světskou investituru zakázala. Na to se Jindřich naštval a prohlásil papeže za sesazeného, a papež jeho na oplátku zase za exkomunikovaného. Celý spor, tak už to tak ve středověku bývá, se nakonec vyřešil na bitevním poli. Papež za hojné Matyldiny pomoci vyhrál a Jindřich musel do sněhu před Canossou prosit o milost.

TIP: Nejkrásnější panovnice středověku: Kdo získal za ženu Eleonoru Akvitánskou?

Smír mezi nimi však vydržel jen tři roky, kdy Jindřich sbíral nové síly, aby znovu zaútočil a tentokrát vyhrál na celé čáře. Dobyl Řím, sesadil Řehoře a na jeho místo jmenoval Klementa III., nechal se opětovně jmenovat císařem, a zabavil Matyldě velkou část majetků. Naštvaná Matylda však následně zvítězila v bitvě u Sobary v roce 1084 a díky tomu získala svoji pevnou pozici v Itálii nazpět.

Nezdolná až do konce

Císař Matyldě její vzdor nikdy neodpustil. Vedl proti ní dlouhé roky války. Markraběnka císařská vojska s větším, či menším úspěchem odrážela. V roce 1092 však definitivně císaře porazila a to opět před hradem Canossa. Na Jindřicha bylo takové ponížení příliš a raději se stáhl zpět do Německa a nechal Matyldu, papeže i celou Itálii raději na pokoji. Matylda si tím získala celoživotní respekt a přátelství papeže Urbana i většiny italské šlechty.

Kvůli postupujícímu globálnímu oteplování a vzestupu hladiny oceánu spustila Organizace spojených národů program UN-Habitat. Ten sdružuje inženýry, vědce, průzkumníky i vynálezce, kteří se snaží vymyslet řešení pro velký počet lidí, jejichž dnešní obydlí v budoucnu nejspíš ohrozí mořské vlny. V současnosti totiž žijí asi dvě pětiny lidstva do vzdálenosti 100 kilometrů od mořského pobřeží. 

Tým UN-Habitat vytvořil koncept pozoruhodného města pro 10 tisíc obyvatel, které by bylo prvním ekologicky udržitelným městem na světě. Autory návrhu jsou nezisková společnost OCEANIX, architektonická firm BIG a inženýři centra amerického institutu MIT pro mořské inženýrství (Center for Ocean Engineering).

TIP: Jak vyřešit stoupající hladinu oceánu? Nizozemci testují plovoucí města

Plovoucí město podle modelu nazvaného Oceanix City by měly tvořit společně zakotvené a navzájem propojené plovoucí platformy. Na nich budou umístěné jak obytné domy, tak i prostory spojené s obchodem a výrobou, zemědělstvím i trávením volného času. O dopravu mezi pevninou a městem se budou starat futuristická elektrická plavidla. Platformy města Oceanix jsou údajně navržené tak, aby vydržely hurikán 5. kategorie, čili ty nejhorší tropické bouře, jaké teď na Zemi známe.

Závodů v extrémním překážkovém běhu se u nás konají téměř dvě desítky. Některé z nich, jako Beskydská sedmička, se odehrávají v náročném horském terénu. Jiné, třeba Army run, představují skutečné vojenské klání pod záštitou Ministerstva obrany. A například Gladiator race nabízí vskutku unikátní zážitek – jeho trasa totiž vede podél slavných dostihů Velké pardubické.

Populární extrém extrémů

Stále větší oblibě se těší i Predator race, jenž má už šestiletou tradici a podle mnohých se jedná o „extrém extrémů“. Za rok jeho organizátoři připraví kolem patnácti akcí, každá se běží jinde a má jinou úroveň. Poměřit síly na trati tak mohou nejen „namakaní“ borci, ale i široká veřejnost. 

„Nejjednodušší variantou je Predator run. Jedná se o sedm kilometrů běhu a minimálně sedm překážek,“ vysvětluje zakladatel závodu Michal Dlouhý. V dalších kategoriích se soutěží na pěti a deseti kilometrech s dvaceti, respektive pětadvaceti překážkami, a nechybí ani ultra náročný Predator masakr, kde se běžci musejí poprat s patnáctikilometrovou tratí a třicítkou překážek. Opravdovou specialitu pak tvoří pouze stometrová trať, která však doslova přetéká náročnými překážkami. 

Běh v závějích 

Před každým závodem si účastníci mohou prohlédnout trasu na mapě a také si ji projít, ale převýšení a místní podmínky zažijí až při běhu – a ten je vždy postavený tak, aby cítili nohy ještě několik dní. 

„Dnes to podle mě bude mimořádně náročné. Sněží a napadlo tolik sněhu, že je ho na trati po kolena. Půjde opravdu o běh spojený s chůzí, kdy se budeme celou dobu brodit závějemi,“ spekuloval před startem Michal Rajniak, účastník extrémního klání Winter Predator race. Uskutečnilo se na sklonku ledna v jáchymovském sportovním areálu Eduard, v nadmořské výšce 752 metrů.

Na trati vždy závodníky čeká hodně ručkování, nošení těžkých pytlů nebo běh vodou – to vše i v zimě. „Když nasněží, překážky jsou mokré a úchop nedrží, jak by měl. Je třeba taktizovat, jaké rukavice si vzít, co si obout a tak dále,“ vysvětlil Rajniak. 

Dědictví římských legionářů 

Překážkové závody představují velký fenomén dneška, i když je třeba dodat, že v historii rozhodně nejde o novinku. Překonávání překážek trénovali při výcviku už římští legionáři. Rozdíl tkví snad jen v tom, že tehdy se jednalo o přírodní bariéry, zatímco dnes jsou zejména umělé.

TIP: Start v -52 °C: Na Dálném východě se uskutečnil supermrazivý maraton

„Specializujeme se na technické překážky, kde opravdu rozhoduje obratnost a zručnost,“ objasňuje Michal Dlouhý. Postavit lednový Predator race podle něj trvalo asi čtrnáct dnů a pracovalo na něm deset lidí od rána do večera. Podmínky přitom byly skutečně náročné, jelikož se všechny překážky budovaly ručně. 

Také německé obrněné jednotky sázely na vysoce zkušený kádr tankistů, kteří se do této výběrové složky většinou dostali ještě před propuknutím války a pak sbírali zkušenosti v Polsku, západní Evropě, Africe a Sovětském svazu. Výcvik tankistů byl u Wehrmachtu velmi propracovaný a odpovídal vysoké důležitosti této zbraně v rámci německých ozbrojených sil. Jeho fungování usnadňovala militarizace společnosti ve třetí říši, protože i úplný nováček již disponoval základními návyky a disciplínou z Hitlerjugend a Říšské pracovní služby. Přesto ale musel nejprve prodělat počáteční vojenský výcvik, jenž byl stejný pro všechny zbraně.

Důkladný výcvik u Panzerwaffe 

Teprve pak voják nastoupil do jedné z takzvaných Panzerschule, jak se nazývala střediska, kde probíhala hlavní fáze strukturovaného tréninku německých tankistů. Z nováčků se tedy stávali vyškolení řidiči, střelci či nabíječi, kromě toho získávali poddůstojnické hodnosti a někteří zamířili mezi kandidáty na důstojníky. Velitelé tanků byli zpravidla vybíráni z nejlepších střelců, občas také z řidičů, kdežto pouze málo velitelů začínalo na pozici nabíječů (mezi takové výjimky patřil jeden z nejúspěšnějších německých tankistů Otto Carius).

Předchozí část: Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944 (1)

Při výcviku se však vždy dbalo i na to, aby každý muž zběžně znal úkoly ostatních funkcí, neboť to hodně zvyšovalo efektivitu bojové činnosti a navíc to umožňovalo, aby v případě nouze nahradil zabitého nebo zraněného kolegu. Velký význam se přikládal též taktické přípravě, tedy spolupráci tanků v jednotce a působení s dalšími složkami vojsk, zejména s tankovými granátníky, respektive motorizovanou pěchotou. Průběh války ale postupně vedl k velkým změnám ve výcviku. Nové tanky Panther, Tiger I a Tiger II byly složitější a vyžadovaly náročnější školení osádek, zcela odlišně však působila zhoršující se pozice Německa, kvůli které se musel důkladný výcvik zjednodušovat a zkracovat, aby dokázal uspokojovat požadavky z fronty. 

Příliš málo sil 

V německých tankových divizích, které v prosinci 1944 vyrazily do překvapivého útoku, se tedy nacházeli jak muži s původním propracovaným výcvikem a bohatými bojovými zkušenostmi, tak vojáci vyškolení ve zkrácené době na nezbytné minimum a někdy bez jediné minuty v reálném boji. Šlo ostatně i o důsledek krutých bojů ve Francii, kde německá Panzerwaffe utrpěla těžké ztráty, které musely být za každou cenu nahrazeny. Z tohoto důvodu byli k tankovým silám přesouváni i vojáci od letectva a námořnictva, kteří měli stále méně šancí se u své původní zbraně uplatnit v boji. Disponovali ale základním vojenským výcvikem, takže se přeškolovali na tankisty.

Údajně nejlépe to šlo bývalým členům posádek ponorek, neboť již byli zvyklí na činnost v uzavřeném stísněném prostoru. Přesto však žádná ze standardních divizí Panzerwaffe v Ardenách nedisponovala ani zdaleka tabulkovým stavem mužů ani techniky. Předpisy říkaly, že takovou formaci má tvořit především tankový pluk, dva pluky tankových granátníků a průzkumný prapor. Tankový pluk měl mít po jednom praporu tanků PzKpfw IV a PzKpfw V Panther, každý se 76 vozidly ve čtyřech četách, dalšími osmi obrněnci disponovaly velitelské složky. Wehrmacht ale ve skutečnosti neměl dostatek vozidel na naplnění těchto stavů a už vůbec ne na to, aby další obrněnce přiděloval jako podporu jiným jednotkám, takže se pěšáci zpravidla museli spokojit s útočnými děly StuG III.

Tigery vytvářely speciální těžké prapory mimo systém divizí. Všechny typy měly ale standardní osádky pěti vojáků, tedy řidiče, radistu, velitele, střelce a nabíječe. Rozdíl oproti americké armádě ale spočíval mimo jiné v tom, že v každém obrněnci se nacházela obousměrná radiostanice; velitel ji navíc neobsluhoval sám, nýbrž k tomu dával povely radistovi. Navzdory zkracování výcviku také trval důraz na přesnost palby, jelikož Panzerwaffe na obou frontách čelila ohromné početní přesile. Německý tankista byl tudíž veden k tomu, že nemusí být nezbytně první, kdo v bitvě vypálí, ale musí být prvním, kdo vystřelí účinně a vyřadí protivníka. 

Dva systémy nahrazování ztrát

Skutečnost, že se německá Panzerwaffe na konci roku 1944 potýkala s kritickým nedostatkem mužstva i techniky, je známá. Poněkud méně se však ví, že také Američané měli v té době nedostatek tankistů. Na obou stranách se jednalo o důsledky bitev ve Francii, kde obě armády pozbyly obrovské množství obrněnců i jejich osádek. Pro Němce však šlo vzhledem k jejich strategické situaci o ztráty daleko fatálnější. Každá z armád se ale s takovou situací vyrovnávala zcela odlišným způsobem.

Velení US Army nechávalo své jednotky na frontové linii permanentně, kdežto z týlu směřoval proud nových vojáků a zbraní, který dle potřeby doplňoval ztráty, a útvary tak měly (přinejmenším na papíře) stále stejnou sílu. Němci naopak posílali náhrady omezeně, a proto se divize zmenšovala, až se zpravidla změnila na Kampfgruppe neboli bojovou skupinu. Takto zdecimované torzo se pak stáhlo do týlu, kde proběhlo doplnění sil a obnovovací výcvik, tedy integrace nováčků mezi ostřílené veterány, kteří jim mohli předat své zkušenosti.

TIP: Válka matkou plastového pokroku: Nové materiály a technologie zrozené válkou

Americký systém se nakonec projevil jako dlouhodobě efektivnější, protože zpočátku nezkušená jednotka sice na začátku bojového nasazení utrpěla vysoké ztráty, poté si ale vedla stále lépe a lépe a její výkony až na výjimky nekolísaly. US Army však zároveň významně těžila také z logistické převahy, protože si takové ztráty prostě mohla dovolit, kdežto Wehrmacht ne. Němci však až do konce věřili v kvalitativní převahu a snažili se cvičit tankové osádky tak, aby fungovaly jako sehraný tým, což platilo i v Ardenách. Německá ofenziva představovala vysoce riskantní podnik, který měl jen malé šance uspět (a také nakonec neuspěl), avšak němečtí tankisté při ní znovu prokázali, že i v tak nevýhodné situaci pořád patřili na absolutní špičku.

Ve středu 10. dubna (2019) čeká odbornou i laickou veřejnost velká událost. Vědci v tento den mají představit výsledky pozorování naší domácí supermasivní černé díry, nacházející se v centru Mléčné dráhy.

Vše je zatím velmi utajované, očekává se ale, že vědci vyrukují se snímky zachycující bezprostředního okolí supermasivní černé díry, tedy tzv. horizont událostí černé díry.

Organizace očekávaného oznámení naznačuje, že tentokrát nepůjde o „běžný objev“. Některá média spekulují, že bychom se mohli dočkat jednoho z největších vědeckých milníků za posledních sto let. V každém případě se má v 15 hodin našeho času současně konat šest tiskových konferencí - v Bruselu, Santiagu, Šanghaji, Tokiju, Taipei, Taiwanu a Washingtonu.

Virtuální teleskop velikosti planety

Oznámení se má týkat pozorování učiněná prostřednictvím Teleskopu Horizontu událostí (Event Horizon Telescope, EHT), který tvoří síť celkem devíti radioteleskopů, rozesetých po celé Zemi. Společným pozorováním a důmyslným zpracováním dat z nich vědci vytvořili virtuální radioteleskop o velikosti planety, který nabízí unikátní možnosti pozorování s nevídaným rozlišením.

Supermasivní černá díra Mléčné dráhy je velice hmotná a její váha odpovídá více než čtyřem milionům Sluncí, jako objekt ve vesmíru je ale poměrně malá. Podle odhadů by mohla mít průměr cca 60 milionů kilometrů, což je zhruba jako vzdálenost Merkuru od Slunce.

TIP: Detailní pohled na černou díru? Díky dalekohledu o velikosti Země již za rok

Černé díry jsou gravitačně zhroucené objekty, jejichž přitažlivost je tak nesmírná, že z nich neunikne vůbec nic, ani elektromagnetické záření. Proto není možné černou díru pozorovat přímo. Teleskop Horizontu událostí tudíž pozoroval bezprostřední okolí supermasivní černé díry, v němž by měla být patrná „silueta“ tohoto objektu. Pozorování se přitom odehrála již v dubnu 2017 a vědci je od té doby intenzivně zpracovávali a analyzovali. Již brzy se dozvíme, k čemu došli.

Bakterie, rezistentní vůči antibiotikům, představují vážný problém. Mezi ty nejhorší a nejvíce obávané patří zlatý stafylokok z kmene MRSA. Tyto superbakterie jsou odolné proti velkému množství antibiotik a možnosti léčby jejich někdy i život ohrožujících infekcí se rychle omezují. 

Jedním z možných řešení je vývoj nových antibiotik. Jde ale jen o dočasné řešení, protože bakterie si časem vyvinou rezistenci a vývoj nových léků je pomalý a velmi nákladný. Vědci a lékaři se proto snaží hledat další možnosti, které by zajistily pokud možno dlouhodobější ochranu pacientů před superbakteriemi. Dvojnásob o pak platí u pacientů s narušenou imunitou.

TIP: Mateřské mléko ďáblů medvědovitých se možná stane novým zdrojem antibiotik

Tým amerických odborníků nyní přichází se zajímavým návrhem. Zjistili totiž, že když na zlatého stafylokoka MRSA posvítí modrým světlem, změní tím pigmenty uvnitř jeho bakteriální buňky a ze superbakterie se rázem stane bakterie zranitelná. Modré světlo sice superbakterie nezabije, naruší ale jejich obranu natolik, že je pak snadno vyřídí běžné užívané léky a další prostředky, jako třeba obyčejné dezinfekce.