Na konci křídy se stalo něco velmi ošklivého. Většina tehdejších druhů pozemské přírody vymřela. Detailní mechanismus tohoto nejmladšího masového vymírání stále není jasný, není ale pochyb o tom, že významnou roli sehrál dopad gigantického meteoritu, který zasáhl Zemi u Chicxulubu, na dnešním pobřeží Mexika. Jak to ale tehdy vlastně vypadalo?

Odpověď nabízí mezinárodní tým paleontologů a geologů, který zaznamenal mimořádný objev. V Severní Dakotě našli lokalitu přezdívanou Tanis s úplně prvními známými oběťmi dopadu zmíněného meteoritu na konci křídy. Jde o velký počet promísených fosilií ryb, savců, hmyzu a samozřejmě také dinosaurů, které očividně zabila seismická vlna a déšť kuliček roztavené hmoty v důsledku pádu meteoritu, za méně než hodinu po samotném dopadu. Tanis se nachází na místě, kde dávná řeka ústila do rozsáhlého vnitrozemského moře.

TIP: Nepředstavitelný náraz: Meteorit na konci křídy zřejmě prorazil zemskou kůru

Meteorit dopadl asi 3 tisíce kilometrů od místa nálezu. Obyčejná vlna tsunami by tam dorazila asi za 12 hodin. Vražedné záplavy a sesuvy v Tanis ale vyvolala seismická vlna s mimořádnou silou, která překonala známá pozemská zemětřesení a dorazila asi 10 minut po dopadu. Asi 45 minut po dopadu meteoritu na Tanis dopadla záplava tektitů, tak půlcentimetrových kuliček žhavé hmoty, které se řítily rychlostí přes 300 km/h. Na fosilních vrstvách z Tanis je to všechno dodnes patrné.

Vše nasvědčuje tomu, že Mars byl kdysi planetou s dostatkem vody. Pak ale vyschl a vědci si stále nejsou jistí, proč k tomu došlo. Stále totiž nevědí, jaké vlastně v dávné minulosti panovalo na Marsu klima. Podle nové studie amerických vědců byl Mars pokrytý proudícími vodními toky ve větší míře a také déle, než jsme si doposud mysleli.

Kde se vzaly řeky na Marsu?

Edwin Kite z University of Chicago a jeho spolupracovníci zpracovali dostupné informace o řekách na Marsu a došli k řadě zajímavých závěrů. Na rudé planetě podle nich v minulosti proudilo velké množství vody. Koryta marťanských řek jsou širší, než koryta dnešních řek na Zemi a pozorujeme je na stovkách míst povrchu Marsu.

Podle vědců je přitom stále záhadou, proč vlastně na Marsu bylo tolik kapalné vody. Dnešní Mars má velice řídkou atmosféru a také ho v porovnání se Zemí mnohem méně ozařuje Slunce. Podle některých údajů byl Mars velice chladný a suchý, dokonce i většinu doby v dávné minulosti. Kite s kolegy se domnívají, že se tehdejší klima na Marsu mohlo rychle přepínat mezi suchými a vlhkými obdobími. 

Je metan známkou života?

Nejde ale o jedinou novinku týkající se rudé planety. Vědci z římského Národního astrofyzikálního ústavu poprvé z nezávislého zdroje potvrdili, že na povrchu Marsu se vyskytuje metan, tedy plyn, který je považován za možnou známku existence živých organismů. Výskyt metanu podle vědců dokládají měření z evropské družice Mars Express. Už předtím tento plyn detekovaly přístroje z amerického vozítka Curiosity.

Vědci se zatím neshodnou v tom, jaké je nejpravděpodobnější vysvětlení výskytu metanu na Marsu. Kromě možnosti, že je plyn výsledkem existence živých organismů, a to třeba i v dávné minulosti, totiž může metan vznikat i geologickými procesy. Jedním z nich je například přeměna minerálu olivín, při níž vzniká metan i na Zemi. Dřívější studie například vysvětlovaly přítomnost metanu zeolity – porézními minerály vulkanického původu, které vznikají reakcí takzvaných vulkanických skel, tedy amorfních vulkanických hornin, s vodou.

Metan vědci odhalili pomocí spektrometru, jímž disponuje sonda Mars Express Evropské vesmírné agentury. Ověřit se tak podařilo údaje roveru Curiosity z června 2013, protože Mars Express zaznamenal zvýšené množství metanu jen den poté, co jej odhalily přístroje na povrchu planety.

TIP: Nová pozorování odhalila dávný systém podzemních vod na Marsu

Nyní bude podle autorů studie zásadní odhalit, z jakého zdroje metan pochází. Vysvětlení přitom může už brzy přinést družice Trace Gas Orbiter (TGO) rusko-evropské mise ExoMars. Právě ta totiž může v případě detekování metanu díky svým přístrojům rozlišit, zda plyn pochází z mikrobiálních nebo geologických zdrojů.

V první řadě šlo o geopolitický střet zájmů na Balkáně a na Jadranu. Hlavním reprezentantem vídeňských „jestřábů“ byl náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády generál Franz Conrad von Hötzendorf. Proti úsilí této mocné kliky ze všech svých sil vystupoval následník trůnu František Ferdinand d´Este, který si dobře uvědomoval, že říše, jejíž osud měl po smrti Františka Josefa I. řídit, není na takové střetnutí připravena. Paradoxně to však byl právě on, kdo Conrada von Hötzendorf přivedl do nejvyšší funkce v habsburské armádě. 

Neblahá volba

František Ferdinand poznal Hötzendorfa v roce 1900 u 1. pěšího pluku v Opavě, kterému Conrad tehdy velel. Rozdíl mezi úrovní pořádku a bojové připravenosti této jednotky a všech ostatních, které dosud viděl, byl markantní. Arcivévodovi mimo jiné imponovalo, jak byl sebevědomý, průbojný a jak dával jasně najevo, že podlézavost je mu naprosto cizí. Okamžitě si uvědomil, že právě v Conradovi von Hötzendorf našel toho nejlepšího pomocníka pro modernizaci rakouských ozbrojených sil. 

Ještě v roce 1908 napsal následník Hötzendorfovi obdivný dopis: „Muži jako Vy, kteří svoji armádu milují duší i tělem a v nejušlechtilejším smyslu slova drží starou rakouskou žlutočernou korouhev, jsou – Bohu budiž žalováno – tak vzácní, že člověk hledí se znepokojením na tu stále se zmenšující gardu těch, na něž se může spolehnout.“

Na druhou stranu si František Ferdinand už tehdy uvědomoval, že von Hötzendorf žene monarchii do války. „Prosím, kroťte jen Conrada,“ napsal v témže roce 1908 šéfovi své vojenské kanceláře. „Měl by se přece toho podněcování války vzdát. Bylo by to velmi lákavé tyhle Srby a Černohorce rozsekat na pekáč, ale co prospívají tyhle laciné vavříny, když se tím dostaneme do všeobecného evropského zmatku (…). Nakonec nás ještě napadne Itálie a Anglie nám začne dělat potíže, a my se můžeme dostat do boje na dvou frontách. To by byl konec písně!“

Trestná expedice

Ještě v roce 1913 František Ferdinand důrazně odmítal myšlenku na preventivní válku proti Itálii a Srbsku: „Conradova idea je šílenstvím. Válka s Ruskem je náš konec. Když nastoupíme proti Srbsku, pak Rusko stojí za ním a my máme válku s Ruskem. Mají se rakouský císař a ruský car vzájemně svrhávat z trůnu a uvolňovat dráhu revoluci?“ Avšak oficiální místa rakousko-uherské politiky využila k rozpoutání války právě atentátu na Františka Ferdinanda d´Este, jenž byl spáchán 28. června 1914 v Sarajevu. Ač je to paradoxní, stal se právě František Ferdinand záminkou k útoku na Srbsko. 

Po jeho smrti tu již nebyl nikdo, kdo by dokázal vzdorovat válkychtivým kruhům, stojícím v čele monarchie. Podle názoru těch, kdož o válku usilovali, bylo nezbytné vyslat proti Srbsku „trestnou expedici“ a s nimi se ztotožnil i císař František Josef I. Přitom bylo zřejmé, že takové vojenské tažení v Evropě nemůže zůstat izolováno. Dokonce i brněnské Lidové noviny 19. července 1914 napsaly: „Jen nejvyšší optimismus může se domnívati, že dnes je v Evropě někde možné branné zakročení, které by se jmenovalo jinak, než válka (…) Tato expedice by se ničím nelišila od války a dala by stejně podnět k evropskému konfliktu.“ 

Smutný konec písně

A přesně to se také stalo. Měsíc po sarajevském atentátu vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku. O den později vyhlásilo Rusko částečnou a 30. července 1914 úplnou mobilizaci svých vojsk. Dne 1. srpna mobilizovala Francie a ve stejný den prohlásilo Německo, že se cítí být ve válce s Ruskem. Ve dnech 2. a 3. srpna provedla mobilizaci svých vojsk Velká Británie a ve stejný den vyhlásilo Německo válku Francii. Následujícího dne porušilo neutralitu Belgie a německá vojska vstoupila na její půdu… 

Rakousko-Uhersko ohlásilo 6. srpna vypovězení války Rusku a 12. srpna naopak vyhlásily Francie a Velká Británie válku Rakousko-Uhersku. Malá „trestná expedice“ proti neposlušným Srbům, kterou sliboval generál Hötzendorf, se změnila v celoevropský a později světový konflikt.

TIP: Břídilové v akci: Největší omyly Velké války

Velká válka trvala čtyři roky a svět po jejím skončení vypadal úplně jinak. Z mapy světa zmizely tři velké říše – císařské Německo, carské Rusko a Rakousko-Uhersko. Tento obrovský konflikt pro habsburskou monarchii skutečně znamenal „konec písně“, který arcivévoda František Ferdinand d'Este poměrně přesně předpověděl. Ovšem v roce 1914 ještě panoval starý císař František Josef I. a ten spolu s generálním štábem coby náměsíčník volal své národy do zbraně.  

Touha navštívit Konžskou demokratickou republiku (D. R. Kongo) ve mně dlouhou dobu zrála. Divoká příroda, neprobádané pralesy, endemické živočišné druhy. Poznat tak alespoň kousek toho bohatství a mít možnost pozorovat některé unikátní živočichy ve volné přírodě! A tak se mi nakonec sen splnil a já mířila do národního parku Kahuzi-Biega ve východním Kongu (provincie Jižní Kivu). Můj cíl byl jasný – gorily východní.

Poslední útočiště goril východních

Národní park Kahuzi-Biega zaujímá rozlohu 6 000 km². Od Bukavu, hlavního města provincie Jižní Kivu, je autem vzdálený přibližně hodinu a půl. Jméno mu daly dva nejvyšší vrcholy (vyhaslých sopek), které se tady nacházejí: Kahuzi (3 308 m) a Biega (2 790 m). Byl vytvořen v roce 1970, a to z jediného důvodu – aby chránil populaci největšího poddruhu gorily – gorilu východní neboli Grauerovu (Gorilla beringei graueri). Lesy parku Kahuzi-Biega jsou totiž jejím jediným útočištěm.

Park rozdělený do dvou sektorů spojených jen úzkým koridorem, je jednou z největších chráněných oblastí ve střední Africe. Pásmo horského lesa se nachází v nadmořské výšce od 1 800 do 3 300 metrů a má rozlohu kolem 600 km², tedy asi desetinu plochy parku. Většinu plochy však tvoří nížinný tropický prales, který roste ve výškách od 600 do 1 200 metrů. Gorily východní obývají oba typy prostředí.

Populace, která mizí před očima

Se zvykáním východních goril na lidskou přítomnost (habituace) se začalo v roce 1972 a první turisté měli možnost spatřit tato majestátní zvířata již o rok později. V parku je však v současné době habituovaná jen jedna gorilí rodina, která obývá horský sektor a po vůdčím samci je pojmenovaná Cimanuka. Co do počtu členů však překoná jakoukoli jinou habituovanou rodinu známějších goril horských. V této rodině je totiž celkem 36 východních goril. Dvacet sedm let starý stříbrohřbetý samec vede skupinu 17 samic a 18 mláďat ve věku od 4 měsíců do 9 let. Jedinou další gorilou v oblasti zvyklou na lidi je Mugaruka – někdejší jednoruký vládce rodiny, kterou mu Cimanuka před pár lety vlastně ukradnul. Od té doby žije Mugaruka sám.

Kromě této rodiny a osamělého samce sledují stopaři každý den v horském sektoru ještě dalších 8 nehabituovaných gorilích rodin. V nich je aktuálně potvrzeno 131 goril východních. V celém horském sektoru pak odhadem žije 280 jedinců. Počet východních goril žijících v nížinném sektoru je nejasný. Vzhledem k špatné bezpečnostní situaci v nížinných oblastech zde nelze gorily spočítat ani je stopovat. Je však jisté, že jejich populace prudce klesá – především kvůli tlaku různých ozbrojených skupin operujících v nížinných lesích a rostoucímu počtu obyvatel. Podle informací od vedení parku tu ještě v roce 1990 žilo 17 000 goril! Dnešní odhad hovoří o necelých 3 000!

Za pár minut na místě

O půl jedenácté vyjíždíme džípem z Tchivangy, centrály národního parku. Cesta vede lesem, je hrbolatá, samý výmol a kámen. Hopsání naštěstí trvá jen deset minut, poté vystupujeme z auta. Nás turistů je tu celkem sedm a všichni dostáváme krátké instrukce, jak se máme v přítomnosti goril chovat. Pravidla se v ničem neliší od těch, která musíte dodržovat během návštěvy u goril horských – minimální vzdálenost 7 metrů, focení bez blesku, žádné prudké pohyby, nemluvit nahlas… Navíc ale musíme mít přes obličej roušku. Naše návštěva bude trvat jednu hodinu. Vše je jasné, můžeme vyrazit.

Hustým lesem nevede žádná stezka a průvodce před námi prosekává porost mačetou. Překvapení nastává po necelých deseti minutách chůze, když dostaneme pokyn, abychom zastavili. Gorily jsou prý již velmi blízko. (To je velký rozdíl oproti výpravě za horskými gorilami v sousední Rwandě. K těm to totiž pěšky trvá minimálně hodinu, ale někdy taky pět hodin – to podle skupiny, kterou vám na centrále parku přidělí. A snadný pochod to rozhodně není – jsou to přece gorily horské...) Na místě už je několik stopařů. Odkládáme batohy, máme poslední šanci na kontrolu baterií a paměťových karet ve fotoaparátech.

Hodina jako sen

Navzdory jeho významnosti co do biologické diverzity jen málo lidí o národním parku Kahuzi-Biega vůbec slyšelo. To je ale platí teprve v posledních dvou desítkách let. Do roku 1993 jej navštěvovalo ročně až 7 000 turistů. Genocida v sousední Rwandě v roce 1994 a další mnohaleté konžské války a konflikty uvedly park do tíživé situace. Mnoho goril, stejně jako jiných zvířat obývajících park (šimpanzi, lesní sloni, leopardi, guerézy aj.) bylo zabito pro maso. Dnes je turismus klíčovým faktorem pro záchranu goril východních a celého parku vůbec.

TIP: Ugandský park Bwindi: Na návštěvě u horských goril

Posouváme se kupředu za průvodcem a po pár metrech prožíváme první setkání: Cimanuka leží uprostřed nízkého porostu a láskyplně se naklání nad jednou ze svých družek. Naše přítomnost ho vůbec neznervózňuje. Naopak. Mám pocit, jako by rozuměl, že pro něj a jeho rodinu je důležité, že jsme se na ně přišli podívat. Po pár minutách se z lesa vynořuje několik samic s mláďaty na zádech a usazují se mimo náš dohled. Průvodce a stopaři však překážející vegetaci opatrně odstraňují mačetami, takže máme možnost sledovat hrající si mláďata. Nádherný zážitek relativizuje čas a hodina je až příliš rychle pryč. V každém případě však můžu říct, že dlouhá cesta stála za to.

Ostrov Floreana v Galapážském souostroví má rozlohu pouhých 170 kilometrů čtverečních. Přesto hostí neuvěřitelně rozmanitou a pestrou přírodu. V současnosti ale původní živočichy a rostliny Floreany ohrožují invazní vetřelci, především divoce žijící kočky, a také krysy.

V minulosti se již v řadě případů ukázalo, že v případě ochrany kriticky ohrožených druhů není na místě slitování s vetřelci. Odstranění invazních krys, koček, koz nebo prasat ohroženým druhům významně prospělo. Na ostrovech to platí dvojnásob. Právě ostrovní druhy totiž patří k těm nejvíce ohroženým, protože jejich populace bývají málo početné. 

TIP: Totální likvidace: Nový Zéland chce do roku 2050 pobít všechny cizí dravce

Pokud by na ostrově Floreana skutečně došlo k likvidaci koček a krys, tak by to podle vědců pomohlo celé řadě druhů živočichů. Navíc by se otevřela možnost pro opětovný návrat, čili reintrodukci celé řady vzácných druhů, které na tomto ostrově v nedávné době vymřely. Vybíjení invazních vetřelců, zvláště pokud jde o kočky, jistě není nic příjemného. Přírodě to ale prospěje.

Pro většinu lidí je bolest neoddělitelnou součástí života. Pro Skotku Jo Cameron to ale neplatí. V její DNA došlo k mutaci, kvůli které necítí téměř žádnou bolest. Její život ovšem není procházkou růžovým sadem. Bolest nám totiž slouží jako varování. Dnes 71letá Cameronová kvůli své mutaci utržila nespočet modřin, zlomenin a popálenin. Zároveň je ale také velmi optimistická a pozitivní.

Super Jo

Součástí superschopnosti Jo Cameronové je i to, že se jí velmi rychle hojí veškerá poranění, a že po nich nezůstávají prakticky žádné jizvy. Rovněž může sníst velice pálivé papričky a téměř si toho ani nevšimne, kromě chvilkového příjemného pocitu v ústech.

Podivuhodná seniorka zaujala britské vědce, kteří důkladně prozkoumali její DNA. Zjistili, že má v genomu dvě mutace, které bezprostředně souvisejí s enzymem FAAH. To je hydroláza, která odbourává anandamid, což je náš lidský kanabionid, tedy látka podobná THC a dalším molekulám známým z marihuany. Anandamidu se přezdívá molekula štěstí a hraje roli v mechanismech bolesti, deprese, chuti k jídlu nebo také paměti.

TIP: Malířka s genetickou mutací vidí 100× víc barev než ostatní

Mutace paní Cameronové způsobují, že se v jejím těle tvoří méně enzymu FAAH, takže má k dispozici více anandamidu než běžný člověk. Odborníci doufají, že objevy v genomu paní Cameronové poslouží ve výzkumu bolesti, depresí a dalších významných fenoménů.

Celé území Rotorua se vyznačuje velkým výstupem podzemního tepla, přičemž od jihovýchodu oblast uzavírá věnec hor, zatímco na teplém severu se do Tichého oceánu otevírá záliv Plenty (Hojnosti). První, čeho si tu návštěvník všimne, je všudypřítomný a neodbytný puch zkažených vajec. Stoupá v pramíncích páry z přívalových jímek, trhlin v silnicích, příkopů a dokonce i z květinových záhonů na zahradě. Místní už nebaví donekonečna vysvětlovat, že jde o zápach sirovodíku související se zdejší vulkanickou činností. Raději tedy návštěvníky ujistí, že nelibý puch přestanou za pár dní vnímat. Naštěstí mají pravdu. 

Severní ostrov Nového Zélandu se rozkládá na ploše 114 724 km², a je tedy jen o málo větší než Bulharsko. Překvapuje však řadou přírodních pozoruhodností. Nabízí například dvě zcela odlišné tváře: starou a klidnou východní a mladou a sopečnou západní. Mezi nimi pak vede nápadná dělicí linie – hluboký zlom, který vyznačuje okraje dvou míjejících se litosférických desek a zároveň je příčinou častých zemětřesení. Maorové, kteří sem přišli ve 14. století, nazvali místo Te ika a Maui (Ryba Mauiho). 

Zahalen v mlze 

Kraj Rotorua jako by pocházel z jiného světa. V okolí spousty jezer bohatých na ryby vyvěrají ze země teplé až vroucí prameny, které Maorové a první evropští osadníci využívali k vaření, praní i koupání. Méně příjemné jsou jejich jezerní sestry – tiše bublající bahenní sopky. Ve skutečnosti jde totiž o jámy horkého zapáchajícího bahna, přičemž syčivé vývěry plynů zahalují v chladných dnech kraj do bílého oparu. 

Nádhernou podívanou naopak nabízí gejzírová pláň v okolí osady Whakarewarewa, což maorsky znamená „Místo vznášející se páry“. Nachází se tu kolem pěti set horkých zřídel a sedm gejzírů, z nichž nejznámější jsou Pohutu (Stříkající voda), Mahanga a Péra prince z Walesu. Pohutu je nejvyšším gejzírem na Novém Zélandu: průměrně čtrnáctkrát za den chrlí vroucí vodu zhruba do osmnácti metrů, někdy však až třicet metrů vysoko. Světový rekord ovšem patří zdejšímu gejzíru Waimang, který bohužel v roce 1917 zcela zanikl. V letech 1900–1904 nicméně vyvrhoval ze země vodu smíšenou s tmavým jílovitým nánosem do neuvěřitelné výšky až pěti set metrů.

Ve Whakarewarevě patří mezi velké atrakce také bahenní vulkány – vroucí rybníčky s bahnem zvané „hrnce s ovesnou kaší“. Z pukajících bublin sirného plynu tu stříkají do stran kousky horkého bahna. 

Termální wonderland 

O 24 kilometrů dále na jih leží rozsáhlé geotermické pole Wai-O-Tapu, nejbarevnější novozélandská geotermální oblast. Velké bohatství barev způsobuje zdejší výskyt různých chemických sloučenin. Hlavní turistickou atrakci pak rozhodně představuje největší novozélandské bahnité jezero s výrony plynů a gejzír Lady Knox. Tento přírodní zázrak byl ovšem velmi necitlivě upraven tak, aby tryskal každý den pravidelně v 10:15. Do výšky mu pomáhá železné potrubí a dávka mýdla – a vodotrysk mydlinek pak létá až nad koruny stromů. Dále je tu k vidění jezírko s názvem Artist’s Palette (tedy umělcova paleta), které takřka neustále mění barvy. 

Při západním úbočí zrádné sopky Tarawera se rozkládá několik vodních ploch. Jezero Rotomahana proslulo terasami z bílého a růžového křemene, které připomínají svatební dort. Šlo prý o nejkrásnější přírodní kaskády na světě, zmizely však za úsvitu 10. června 1886, kdy Tarawera vybuchla tak dunivě, že to bylo slyšet v okruhu 160 kilometrů, a jezero Rotomahana zakrylo bahno a pára. K erupci došlo bez nejmenšího varování a zničila nejen slavné terasy, ale zasypala také tři vesnice a zabila 155 lidí. 

Maorské války

Až do poloviny 17. století Evropané Nový Zéland neznali. V roce 1642 jej ale objevil holandský mořeplavec Abel Tasman, který také jako první obeplul Austrálii. Poté, co Maoři některé z jeho mužů zabili (a pravděpodobně snědli), však Tasman se zbylou posádkou urychleně odplul. Ačkoliv to byli právě Holanďané, kdo dal ostrovu jméno Nieuw Zeeland, v roce 1769 jej kapitán Cook nárokoval pro Anglii. Od té doby začalo do země proudit stále více dobrodruhů. 

Ostrov se brzy stal útočištěm pronásledovaných a lidí stojících mimo zákon. Nově příchozí prodávali Maorům alkohol a střelné zbraně, které začali domorodci používat v hojných potyčkách. Tím odstartoval postupný a nezadržitelný zánik jejich éry: umírali nejen v bojích, ale kosily je také evropské nemoci, proti nimž neměli protilátky. Původní obyvatelé, kteří přežili, postupně konvertovali pod vlivem misionářů ke křesťanství. 

Země patřící všem

Osídlování země mělo být legalizováno v roce 1840, kdy Angličané podepsali ve Waitangi se 45 maorskými náčelníky smlouvu, jež stanovila práva domorodců. Postupné zabírání půdy Evropany ovšem zvyšovalo napětí, které přerůstalo v boje a povstání. Některé maorské kmeny ze severu si v roce 1857 zvolily za krále Potatatua I. a roku 1867 zosnovaly povstání. Toto hnutí odporu Hauhau (pojmenované podle válečného pokřiku Maorů) bojovalo mimořádně fanaticky. V roce 1868 se pak zformovala další povstalecká skupina Ringatu, která spojovala do nového světonázoru maorské tradice a křesťanskou víru.

Samotná maorská odvaha však nemohla proti technické převaze Evropanů vydržet dlouho. Válka skončila roku 1872 a Maoři ztratili většinu země. Původně ostrovy nepovažovali za osobní vlastnictví, ale za území, které patří všem a musí být zachováno pro příští generace. Evropané však starý společenský řád Maorů rozbili. 

Přežívající tradice

I tak se ale Maorové integrují do evropské společnosti mnohem lépe než například původní obyvatelé Austrálie. Snaží se stále uchovávat tradice, což je patrné právě v oblasti Rotorua ve vesnicích Ohinemutu a Whakarewarewa, kde můžete obdivovat například neobyčejně propracované řezbářské výrobky. Řemeslo však bylo pouze výsadou mužů a ženy nesměly jejich práci ani přihlížet.

Dnes se k maorskému odkazu hlásí i mnozí Novozélanďané s evropskými kořeny. Například válečný tanec Haka přijali za svůj ragbisté národního týmu už v roce 1888 a při četných příležitostech ho předvádí také novozélandská armáda. 

Naučit se rodný jazyk je jedním z nejdůležitějších úkolů každého dítěte. Stojí to jisté úsilí a také určitou kapacitu mozku. Vědci nedávno odhadli, jak velkou paměť mozku zvládnutí rodné řeči vyžaduje. Podle nich se musí průměrný člověk, jehož rodnou řečí je angličtina, naučit asi 12,5 milionů bitů informace souvisejících s angličtinou.

Autoři výzkumu se pozastavili nad tím, že kapacita paměti potřebná k naučení jazyka, přibližně odpovídá kapacitě 3,5" diskety, na které si starší čtenáři jistě pamatují. Pro ty mladší je to zhruba jako jedna minuta hudby ve formátu mp3. Badatelé tvrdí, že v nejlepším případě se člověk za jeden den naučí asi 1 až 2 tisíce bitů informací ze svého rodného jazyka. Naopak v nejhorším případě si zapamatujeme asi 120 bitů informace denně.

TIP: Tajemství jazyka: Která řeč je nejsložitější a jakou mluví nejvíce lidí?

A k čemu mozek potřebuje paměťovou kapacitu při zvládání rodného jazyka? Většina z oněch 12,5 milionů bitů informace uložených v mozku nesouvisí s gramatikou nebo syntaxí. Převážně jde o významy slov. Jak se zdá, při učení se jazyku je nejvíce náročné zapamatovat si významy velkého množství slov. Když se ale člověk učí druhý jazyk, nepotřebuje už stejně velké místo v paměti. Řada slov totiž bývá podobných, což v mozku ušetří hodně místa.

Výzkum vědců by mohl najít uplatnění ve vývoji příští generace hlasových asistentů typu Alexa, Siri a Google Assistant. Ukazuje totiž, že učení lidí je odlišné od učení robotů - zatímco lidé pracují spíše s významem slov, roboti a AI se zaměřují hlavně na správné tvoření větných konstrukcí a slovosled.

Hubbleův vesmírný dalekohled se opět předvedl. Na unikátním snímku se mu podařilo zachytit pozvolný rozpad asteroidu 6478 Gault. Snímek zachycuje, jak z asteroidu tryskají dva ohony plynu a prachu, které mu dodávají exotické vzezření. 

Delší z těchto ohonů se táhne do vzdálenosti více než 800 tisíc kilometrů a je asi 4 800 kilometrů široký. Kratší ohon asteroidu je asi čtvrtinové délky. První ohon vědci objevili 5. ledna letošního roku, druhý ohon asi v polovině ledna. Podle analýz tyto ohony vytryskly z asteroidu někdy na konci prosince 2018.

Pozvolný rozpad asteroidu

Asteroid Gault se nachází ve vnitřní části Hlavního pásu planetek. Neobvyklé ohony jsou podle vědců známkou toho, že se asteroid Gault rozpadá. Tento asteroid má průměr asi 3,7 kilometru a jeho destrukce začala nejspíš už před 100 miliony let. 

TIP: Drama ve Sluneční soustavě: Hubble pozoroval spektakulární rozpad komety

Za destrukci asteroidu může dlouhodobé působení slunečního záření, které postupně zrychluje jeho rotaci. V určité chvíli se asteroid stal nestabilním a došlo k výtryskům materiálu, které vytvořily ohony, zachycené na Hubbleho snímku. Odborníci odhadují, že se rotace asteroidu Gault působením slunečního záření zrychluje asi o 1 sekundu za každých 10 tisíc let.

Když se Marie Terezie chopila otěží vlády, měla k dispozici státnický aparát, který zdědila po svém zesnulém otci. Postupně se však začala obklopovat osobami, které dokázaly lépe naplňovat její reformní představy, či ji k takovým myšlenkám dokonce samy inspirovaly. Bez těchto výrazných individualit by vláda Marie Terezie nebyla tak úspěšná.

Pravá ruka císařovny

Kníže Václav Antonín z Kounic a Rietbergu pocházel z váženého šlechtického rodu, který vlastnil rozsáhlé pozemky především na Moravě. Již jeho dědeček a otec se vyznamenali jako diplomaté. Václavova matka pocházela z východofríského knížecího rodu spřízněného s mnoha říšskými suverény. Vystudoval práva v Lipsku se skvělými výsledky, procestoval německé a italské země, Francii a Nizozemí a roku 1742 vstoupil do rakouských diplomatických služeb.

Marie Terezie si záhy povšimla jeho velkého nadání a tolerovala mu i ryze barokní vystupování, naopak jí vadila jeho panovačnost a sklony k hypochondrii. Scestovalý a vzdělaný aristokrat proslul četnými zálety, extravagantními parukami, skvělými kabátci a drahými šperky. Během války o rakouské dědictví ho panovnice vysílala do Turína, Bruselu a nakonec i do Cách. 

Jako velvyslanec ve Francii udržoval kontakty s mnoha osvícenci. Od roku 1751 řídil 41 let rakouskou zahraniční politiku, od roku 1753 s titulem domácího, dvorského a státního kancléře. Byl povýšen do říšského i českého knížecího stavu a panoval v říšském „samostatném“ hrabství Rietberg.

Prosadil uzavření spojenectví s Francií a podpořil Josefa II. při prvním dělení Polska. Prosadil mnoho osvícenských reforem, zasazoval se o centralizaci správy a byl tvůrcem státní rady. V duchu osvícenství ostře vystupoval proti zlořádům v katolické církvi a v mnohém předjímal takzvaný josefinismus. Proslul coby významný sběratel umění a mecenáš skladatele Christopha Willibalda Glucka. Po smrti byl mumifikován a pohřben v hrobce ve Slavkově u Brna.

Osvícený lékař

Gerard van Swieten působil na univerzitě v Leidenu, kde se však nemohl stát profesorem kvůli svému katolickému vyznání, proto přijal v roce 1745 jmenování osobním lékařem Marie Terezie. V této pozici prosadil reorganizaci rakouského zdravotnictví a vysokoškolského vzdělávání budoucích lékařů. Z jeho iniciativy vznikla botanická zahrada, vzdělávací „Anatomické divadlo“ (theatrum anatomicum), chemická laboratoř a byla zavedena klinická výuka.

Mimořádně důležitá byla i jeho role v boji osvícenců s pověrami. Legendy o upírech označil za „barbarství nevědomosti“, kterou chtěl vymýtit všemi prostředky. Také zásadně změnil pravidla cenzury, čímž potlačil vliv jezuitů, kteří kontrolu tiskovin dosud prováděli. Stal se mimo jiné i členem olomoucké učené společnosti Societas incognitorum a byl povýšen na barona.

Rakouský váhavec

Leopold Joseph hrabě von Daun se odmítl vydat na dráhu duchovního, namísto toho se chopil kordu a stal se rakouským důstojníkem. Bojoval proti Španělům, Turkům a ve válce o rakouské dědictví. Jeho průměrnou kariéru zásadně ovlivnil sňatek s dcerou vychovatelky Marie Terezie, hraběnky Fuchsové. Panovnice ho totiž poté začala preferovat před jinými generály, po roce 1748 mu svěřila úkol reorganizace armády a za její realizaci jej odměnila hodností polního maršála. V sedmileté válce si Daun vydobyl nehynoucí slávu vítězstvím nad Fridrichem II. v bitvě u Kolína a stal se vrchním velitelem rakouské armády.

TIP: Z neohrožené panovnice zasmušilou ženou: Jak vypadala poslední léta Marie Terezie

Později dával přednost defenzivnímu postupu, neriskoval novou bitvu, pouze znepokojoval pruský tábor drobnými útoky. Dostalo se mu proto přezdívky rakouský „Fabius Cunctator“ (Váhavec) podle římského vojevůdce, jenž se vyhýbal rozhodující bitvě, a dokázal tak izolovat kartaginského vojevůdce Hannibala v Itálii. Se stoupajícím vlivem si Daun zvykl psát císařovně minimálně jednou denně – činil tak přímo ale jen tehdy, když jí mohl oznámit něco pozitivního. Pokud chtěl kritizovat, psal vždy jejímu tajemníkovi, který jí poté zprávu předal.