Impossible Foods je kalifornská společnost, která se zabývá vývojem sofistikovaných náhražek masných a mléčných produktů z rostlinných materiálů. Jejich cílem je nabídnout lidem chuť a výživnou hodnotu masa, ovšem bez nepříznivých zdravotních důsledků a zátěže životního prostředí nezbytným chovem dobytka.

Nejnovějším úspěchem Impossible Foods je spolupráce s globálním fastfoodovým gigantem Burger King, který zavádí jejich hamburger „Impossible Whopper“ do restaurací. Novinka se má prozatím objevit v 59 vybraných podnicích v okolí St Louis.

Impossible Whopper je bezmasou variantu ikonického hamburgeru z nabídky restaurací Burger King. Při výrobě těchto hamburgerů se přitom spotřebuje o 75 procent méně vody, o 95 procent méně rozlohy půdy a vznikne o 87 procent méně skleníkových plynů. Klíčové je prý použití molekuly hemu, která se ve velkém množství vyskytuje v mase, ale Impossible Foods ji získávají z kořenových hlízek sóji.

TIP: Hamburger ze zkumavky: Budoucnost stravování?

Podle deníku New York Times jsou první ohlasy příznivé. Zaměstnanci restaurací Burger King a hlavně jejich zákazníci podle všeho téměř nepoznají rozdíl mezi klasickým Whopperem a jeho „Impossible“ variantou. Vše nasvědčuje tomu, že by se Impossible Whopper mohl rozšířit do všech restaurací Burger King, přinejmenším ve Spojených státech.

Řada lidí si ráda okoření sex různými látkami, ať už legálními či ilegálními. Britští vědci uspořádali výzkum, v němž zjišťovali, kterým látkám lidé dávají při sexu přednost. Jejich studie je součástí projektu Global Drug Survey, kterého se zúčastnilo zhruba 22 tisíc lidí z různých zemí světa.

Výzkum ukázal, že kombinování sexu s různými prostředky je mezi lidmi běžné, bez ohledu na pohlaví nebo sexuální orientaci. Mezi obyvateli studovaných zemí to dělají nejčastěji Britové, kteří v tomto ohledu předčí Američany, Evropany z dalších zemí, Australany i Kanaďany.

Pokud jde o oblíbenost drog při sexu, na prvním místě se nepřekvapivě umístil alkohol. Asi 60 procent lidí mělo sex pod vlivem alkoholu. Na druhé příčce se umístila marihuana, kterou při sexu využilo 37 procent mužů a 26 procent žen, následovaná extází a kokainem. V oblíbenosti jednotlivých látek jsou rozdíly mezi pohlavími i lidmi s různou sexuální orientací. Například GHB, jednu z hlavních drog, označovaných jako „chems“, při sexu použilo asi 10 procent gayů, zatímco mezi heterosexuálními muži je to pouhých 0,7 procenta.

TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Podle odpovědí účastníků výzkumu je právě GHB nejvíce efektivním prostředkem k nabuzení sexuálního vzrušení, i když se s touto látkou pojí značná zdravotní rizika, včetně možnosti úmrtí. Pocity intimity a souznění emocí zase nejvíce zvyšuje extáze, o kterou se kvůli tomu zajímají psychoterapeuti zaměření na párové terapie. Marihuana má zase podle vědců z lékařské fakulty v St. Louis pozitivní vliv na kvalitu ženského orgasmu.

Povinná vojenská služba žen má v Izraeli dlouholetou tradici, v současnosti ale není jedinou zemí, kde ženy rukují na vojnu – dochází k tomu například i v Norsku, Švédsku, v Malajsii, Eritreji či v Severní Koreji. 

Ochrana domoviny

Židovské ženy byly vojensky činné dlouho před založením státu Izrael. Nejprve se podílely na chodu ha-Šomer (Spolek hlídačů), dobrovolnické, maximálně stočlenné organizace židovských imigrantů, kteří za roční poplatek chránili v tehdejší turecké Palestině židovské osady před Araby. V tomto spolku založeném roku 1909 byly ženy oficiálně rovnoprávné s muži. Obdobně byla rovnost pohlaví hlásána v Haganě, podzemní židovské vojenské organizaci, která roku 1920 nahradila ha-Šomer.

Hagana měla ve svých stanovách, že je otevřena pro každého židovského muže nebo ženu, kteří jsou připraveni podílet se na obraně národa. V reálu ale ženy v Haganě i jejích speciálních jednotkách Palmach (kde tvořily 30 % stavu) sloužily především jako zdravotnice, spojařky a zbrojířky, do bojové akce se dostala jen hrstka z nich. 

Proti Hitlerovi

Za druhé světové války vystupovaly proti nacismu a fašismu nejen Židovky, které uprchly do Palestiny, ale také židovské ženy a dívky v okupovaných zemích. Mezi čtyřmi tisíci Židovek, které vstoupily do britských pomocných sborů ATS (Auxiliary Territorial Service) a WAAF (Women's Auxiliary Air Force), nalezneme i dívky z Československa. V této souvislosti nelze nepřipomenout Chavivu Reikovou, kterou vycvičila britská SOE a roku 1944 ji s dalšími židovskými vojáky vysadila na Slovensku, kde byla zajata a popravena.

České Židovky působily i v Sovětském svazu; jedná se například o Malvínu Fantovou-Friedmannovou, která coby sanitářka Rudé armády a čs. jednotky v SSSR odešla v roce 1948 do Izraele a stala se zdravotní důstojnicí. Nejde o ojedinělý případ, množství přeživších veteránek emigrovalo po válce do Palestiny, kde vstupovaly do Hagany a své zkušenosti předávaly dál jako instruktorky.

Povinně na vojnu

Dne 28. května 1948, necelé dva týdny po vyhlášení samostatnosti Izraele, premiér David Ben Gurion oficiálně zřídil Izraelské obranné síly (IOS), které se staly následovníkem Hagany. Nedlouho poté, 18. srpna téhož roku, byla zavedena povinná vojenská služba pro svobodné a vdané bezdětné ženy narozené mezi lety 1920–1930. Ministerský předseda k tomu řekl: „Armáda je nejvyšším symbolem povinnosti, a pokud ženy nebudou rovny mužům v umožnění plnění této povinnosti, pak nebudou mít ještě úplnou rovnoprávnost.“

Hlavním důvodem pro zavedení branné povinnosti pro ženy ale nebyla otázka rovnoprávnosti, nýbrž krizová situace IOS i samostatného státu Izrael, který hned od svého založení bojoval o svou existenci. Ohrožení ze strany okolních nepřátelsky naladěných arabských států přetrvalo dodnes stejně jako povinná vojenská služba izraelských žen.

Na první pohled se zdá, že zázemí v rodině Smetanů bylo naprosto nemuzikantské. Bedřichův otec František měl pronajatý zámecký pivovar v Litomyšli, ze tří manželství měl asi 18 dětí a musel se dost otáčet, aby je všechny uživil. Přesto si nežili špatně. Sládkovství totiž vynášelo a šeptalo se, že pan Smetana má našetřeno z dřívějška asi 300 000 zlatých, což bylo asi přehnané. Nicméně pan sládek svým nóbl způsobem života těmto pověstem nahrával. Ani děti nestrádaly. Malý Fricek (tak zněla zkratka německého jména Fridrich, česky Bedřich) se narodil roku 1824. Byl po pansku oblékán, nikdy ho netrápil hlad, zima, ani opuštěnost. A ani s tou muzikou to nebylo tak špatné.

Nudné lekce klavíru

Tenkrát platilo rčení „Co Čech, to muzikant“. I u Smetanů se hrálo, ačkoliv pan sládek nebyl obdařen zvláštním talentem („jenom jsem na ty housle škrábal“). Ostatně hrál jen pro vlastní požitek. Napřed secvičil dueta s místním panem učitelem, pak přibrali další nadšence, pustili se do kvartetu, hráli taneční kousky i úpravy lidových písní a operních árií a troufli si také na Haydna a Mozarta.

K pultu s notami se přišoural malý Fricínek. Zaujatě koukal na hráče a naslouchal bez hnutí a na pokyn obracel listy a posléze si prstem kýval do taktu. U žádného ze sládkových předků, ani u jeho potomků se neprojevilo hudební nadání, neměli to v rodě. Otec opatřil klukovi housličky, zkusil ho sám učit, ale žáčkovi to zřejmě bylo málo a po hodině se zpravidla uchýlil do zadní komory, kde vytrvale šmidlal až do tmy.

Otci tohle zaujetí nemohlo uniknout, a tak povolal místního kantora Jana Chmelíka. Ten posadil Fricka k piánu a naordinoval mu obvyklý dril úhozových cvičení a stupnic. Chlapec byl šikovný, všechno mu šlo podivuhodně snadno, ale jeho roztěkanost varovala. Chtěl, co nemusel, zato nechtěl, co musel. Pokud mu něco připadalo nezáživné, mozek malého Smetany se prostě vypínal. A Chmelíkův výcvik nezáživný byl.

Zázračné dítě

Když došlo na sládkovy narozeniny, jen tak z legrace a pro překvapení posadili chlapi pětiletého gratulanta k notovému partu, aby přednesl pod okny vinš. A Fricek předvedl z listu první housle kteréhosi Haydnova smyčcového kvartetu – s takovým přehledem, že zírali posluchači i účinkující. Nějakou záhadnou genetickou šarádou sice mladý Smetana zdědil po seniorovi hudební sluch, namísto relativního však absolutní. A hlavně měl namísto průměrného hudebního nadání talent přímo geniální, navíc ještě provázený fenomenální hudební pamětí. 

Lidi byli odjakživa paf nad zázračnými dětmi a v této době přišly přímo do módy. Šestiletý Fricínek by se měl tedy představit litomyšlské společnosti.

První Bedřichův koncert se konal na svátek císaře Františka I., 4. října 1830, kdy piaristé uspořádali velkou hudební akademii. Malý Smetana na ní vystoupil jako klavírista a zahrál virtuózně dost obtížnou předehru k Auberově opeře Němá z Portici. Malý umělec se za klavírem jaksi ztrácel, a proto přistoupil hraběcí tajemník a za frenetického potlesku ho zvedl, aby malého mistra spatřili i posluchači vzadu. Pozvánky do zámku na sebe nenechaly dlouho čekat – všude ho radostně vítali a zahrnovali pozornostmi. Stará hraběnka mu prý zázračné prstíky líbávala.

První školní propadáky

V roce 1829 začal pětiletý klučina chodit do kašičky. Vypadalo to zprvu, že nebudou potíže a v pololetí byl dokonce označen za premianta třídy. Tím se ovšem školní úspěchy neklidného žáka vyčerpaly. V pololetí druhé třídy přinesl první dostatečnou z mluvnice a sníženou známku z píle. Závěrečné vysvědčení by bylo ještě horší, ale Fricek nebyl klasifikován, protože na jaře roku 1831 se Smetanovi odstěhovali za lepším živobytím do Jindřichova Hradce a on nastoupil znovu do školy až po prázdninách. 

A tam to šlo z kopce ještě výrazněji než v Litomyšli. Škola ho nudila svou nevlídností, biflováním a všudypřítomnou němčinou. Nejslabší známky měl z počtů a náboženství. Naproti tomu dějepis a zeměpis měl rád, v těchto předmětech patřil k nejlepším žákům. Ale stejně musel druhou gymnaziální třídu opakovat. Protože mu hrozilo, že propadne, dojednali mu kvintána Františka Dederu, aby ho doučoval. Dedera byl věčně hladový syn místního zámečníka, který se po letech stal policejním úředníkem. Coby kvintán se snažil, jak mohl, aby z toho kluka Smetanů něco dostal, ale jeho kondice nezabraly. Žák Smetana, duchem věčně nepřítomný, v principii (neboli sekundě) totálně selhal. Bylo to nevysvětlitelné a rodiče Bedřicha raději „stáhli z bojiště“.

Ráj v Růžkových Lhoticích

Rodina se v roce 1835 zase stěhovala. Tentokrát až na Vlašimsko k patě Blaníku. Otec tam zakoupil svobodnický statek Růžkovy Lhotice. Bedřich se značně zdokonalil ve hře na housle i na klavír a napsal v Růžkových Lhoticích pár skladbiček, například kvapík D dur.

V Růžkových Lhoticích se pořádaly tancovačky a honitby, hrálo se ochotnické divadlo. Dorůstající Bedřich sem jezdil jako do rajské oázy. Shlédl se v divadle a spolu se sourozenci udělal jeviště i hlediště v čeledníku. Se sestrou Žofií hrával hlavní role, mamince svěřoval úlohu nápovědy. Trošku míň měl v oblibě jízdu na koni, kterou zas přímo vášnivě pěstovaly jeho sestry. Zato rád kočíroval na kozlíku, když se někam jelo povozem.

TIP: Kantor Jakub Jan Ryba: Víc než učení ho proslavila koleda

Všem bylo jasné, že Bedřich je nadprůměrně inteligentní. To jenom jeho podivně utvářená mysl se toulala vlastním světem a odmítala být školometsky sekýrována. Kdykoliv Fricek zapnul a přiměli ho soustředit se na učení, pokroky byly zjevné. Otec v něm viděl příštího právníka a správce rodinných statků. Trval na tom, že gymnázium si musí dodělat. Když však jednou navštívil koncert famózního uherského skladatele a klavíristy Ference Liszta, rozhodl se věnovat plně hudbě a ze školy úplně odejít.

Mlhovina Westerhout 40 (W40) prolétá jako přízračný rudý motýl souhvězdím Hada, konkrétně jeho částí Ocas hada (Serpens Cauda). Had je totiž jako jediné souhvězdí na obloze rozdělený na dvě části. W40 je difúzní mlhovina a zároveň hvězdná porodnice, ve které se rodí hvězdy z ohromného množství kosmického plynu a prachu.

Dvě „křídla“ tohoto rudého motýla jsou vlastně gigantické bubliny horkého plynu, který do okolního vesmíru vyfoukly ty nejvíce horké a masivní hvězdy v této oblasti. Tyto hvězdy se nacházejí v místech, kde by měl skutečný motýl tělo, tedy uprostřed mezi rudými „křídly“.

Blízké hvězdné porodnice

Tomuto shluku masivních hvězd v jeho centru vévodí nejvíce horká a nejmasivnější z nich, hvězda jménem W40 IRS 1a. Mlhovina W40 je od nás vzdálená asi 1 400 světelných let, tedy zhruba stejně jako Mlhovina v Orionu, která se ovšem nalézá téměř na protilehlé straně oblohy. Tyto dvě mlhoviny náležejí k nejbližším hvězdným porodnicím, kde v dnešní době vznikají masivní hvězdy.

TIP: Mlhovina Tarantule: Nejdetailnější snímek supervýkonné hvězdné porodnice

Snímek pořídil americký vesmírný infrateleskop Spitzer se svým zařízením Infrared Array Camera (IRAC). Je složený ze 4 samostatných snímků, pořízených v oblastech infračerveného záření o různých vlnových délkách. Rudé zbarvení dávají kosmickému motýlu W40 organické látky, v tomto případě polycyklické aromatické uhlovodíky, na které působí záření okolních hvězd.

První květnový den vystřídá na japonském trůnu současného císaře Akihita jeho nejstarší syn Naruhito. U této příležitosti se rozhodl šéfkuchař Patrick Shimada pro vytvoření speciálního císařského burgeru, který kromě luxusních ingrediencí vyniká i svojí obří velikostí.

Burger, který nese jméno Golden Giant Burger (Obří zlatý burger), měří 25 centimetrů v průměru, na výšku má 15 centimetrů a váží úctyhodné tři kilogramy. Kromě velikosti se může pochlubit i prvotřídními ingrediencemi. Mezi houskou, která má sama o sobě punc výjimečnosti díky pozlacení, se ukrývají lahůdky jako foie gras, plátky japonského hovězího či čerstvé černé lanýže.

TIP: Třpytivé kuře: Newyorská restaurace nabízí pozlacená kuřecí křídla

Pokud byste rádi ochutnali čtvrtmetrový burger, budete muset sáhnout hlouběji do kapsy a rovněž si pospíšit. The Golden Giant Burger vyjde na 100 tisíc jenů, tedy více než 20 tisíc korun. Pozitivní je, že v ceně je zahrnuta i láhev vína. V nabídce tokijské restaurace Oak Door zůstane burger do konce června.

Tým potápěčů archeologů objevil pozoruhodnou sbírku artefaktů v hlubinách slavného jezera Titicaca. Jde o největší vysokohorské jezero na světě a zároveň největší jezero Jižní Ameriky, které se nalézá v Centrálních Andách, na pomezí Peru a Bolívie, v nadmořské výšce 3 812 metrů. Mezi nalezenými předměty jsou pěkné kamenné figurky zvířat nebo zlaté medailony.

Podle odborníků jde o možné obětiny nadpřirozeným božstvům, které vysoce postavení příslušníci kultury Tiwanaku obětovali na malém ostrově, dnes zatopeném vodami jezera. Tito lidé založili první velký státní útvar v Andách, který existoval zhruba mezi lety 500 a 1100 našeho letopočtu.

TIP: Místo příšery vědci objevili pod hladinou jezera 3 000 let starou pevnost

Není to poprvé, kdy potápěči v tomto jezeře objevili něco zajímavého pro archeology. Někteří místní lidé tvrdí, že jezero Titicaca je bezedné. Ve skutečnosti je hluboké průměrně 107 metrů a na dně jezera se nachází množství artefaktů z různých období historie. První nálezy si zde připsal amatérský potápěč z Japonska v roce 1977 a od té doby jich známe celou řadu, včetně rozličné keramiky, kamenných předmětů i cenností ze zlata a stříbra.

Myšlenku na oživení ohromné stavby známé jako Velká čínská zeď přinesla po dlouhých staletích dynastie Ming. Jejich říši totiž ze severu ohrožovali Mongolové, které čínská armáda nedokázala porazit. Zároveň však s nájezdníky nechtěli obchodovat, což byl požadavek Mongolů k nastolení míru. Památka se tedy zrodila nikoli jako výsledek dlouhodobého strategického plánování, ale spíše proto, že nikdo nedokázal vymyslet nic lepšího.

Předchozí část: Kdy a jak vznikala Velká čínská zeď?

Velká zeď podruhé 

Přesto právě úseky mingského opevnění – masivní cihlové zdi s cimbuřím prokládané hranatými věžemi tak patří k těm nejznámějším z podob čínské zdi. Vůbec nejfotografovanější jsou její části z okolí Pekingu, z oblasti zvané Badaling, o nichž si Číňané i turisté často mylně myslí, že pocházejí ze druhého století před začátkem letopočtu. 

Mingská zeď však byla dokončena až někdy na sklonku 16. století. Její vybudování mělo paradoxně ušetřit peníze – záměrem bylo nahradit osm velkých vojenských základen na okraji Mongolska, jejichž posádky aktivně vyhledávaly a zabíjely nájezdníky. Vydržování těchto velkých posádek bylo ovšem natolik drahé a pro císařskou ekonomiku tak zničující, že se Mingové rozhodli stáhnout dovnitř svého území a nájezdům se bránili raději gigantickou zdí. 

Silná zeď osiřela

Co začalo jako stavba věží ve strategických horských průsmycích, to se v průběhu staletí vyvinulo v promyšlený – a opět stále dražší – a opět stále dražší systém opevnění. Číňané pro něj využili nové stavební materiály, především speciálně vypalované cihly (viz Budování mingského zázraku).  

Výstavba a opravování zdi pokračovaly i později, až do roku 1644. Tehdy do země vtrhli ze severu Mandžuové, kteří záhy v Číně vyhlásili dynastii Čching a její rozlehlé území ovládali až do roku 1912. Dobytí země okamžitě zdvojnásobilo velikost celé říše, což se pochopitelně přímo dotklo nedávno dokončené stavby. Nová dynastie se musela rozhodnout, co s opevněním, které neoznačovalo fyzickou hranici země a nemohlo ji tedy bránit, jelikož se nové hranice nacházely až stovky kilometrů daleko na sever. 

Když poradci doporučili císaři Kchang-simu v roce 1677, aby zeď opravil, jejich žádost zamítl. Nicméně vydal příkaz, že kamení z mohutné stavby nesmí nikdo rozebrat, čímž památku zachránil pro další generace. Staletí budování Velké čínské zdi se však od té doby začala uzavírat. Nemilovaná a rozpadající se stavba se nyní vinula přes hory jako raněný drak. Několik desetiletí po svém dokončení začala chátrat, dokud ji na sklonku 18. století neobjevili Evropané v čele s Macartneyem. 

Opium otevírá hranice

Ani pár desetiletí po Macartneyho neslavné diplomatické výpravě se čínské mínění o obchodování s Brity příliš nezměnilo. Byli ochotni vyvážet pouze čaj, za což požadovali stále větší dodávky stříbra. Britské zásoby vzácného kovu se ovšem povážlivě tenčily a bylo třeba hledat jiné cesty. V letech 1840–1842 tak tamní diplomaté přišli s „elegantním“ řešením: Místo stříbra nabídli Číňanům indické opium. Číňané to odmítli, což vedlo ke vzplanutí takzvaných opiových válek. V první (1839–1842) i ve druhé (1856–1860) byla Čína poražena a jako reparace musela Britům vyplatit 27 milionů stříbrných dolarů. 

Právě opiové války otevřely v průběhu 19. století cestu k dalším útokům na Čínu, které měly pro zemi neblahé následky: Ať již šlo o vydrancování Pekingu francouzskými a britskými vojsky, anexi severní Číny Rusy, anebo zabavení území Hongkongu. Číně se nedařilo. Země se zastaralou armádou a nepružným politickým systémem neměla proti dravým mocnostem šanci. 

Někdejší Říši středu ovládli imperiální mocnosti a přinutily ji otevřít trh, což mělo i další dopady – do země začali proudit první evropští turisté. A právě ti pak doma informovali o čínském zázraku – ohromné zdi, která nemá ve světě obdoby.   

Zrození „osmého divu“ 

Netrvalo dlouho a čínská zeď se zabydlela mezi světovými architektonickými unikáty hned vedle římského Kolosea či egyptských pyramid. Už na přelomu 19. a 20. století se pro ni vžil (byť nepřesný) název „Velká čínská zeď“ (viz Dlouhá, nikoli velká) a mnozí ji neváhali označovat za „nejúžasnější div“, nebo alespoň „osmý div světa“.  Tehdy se bez výhrad ujalo Macartneyho tvrzení, že jde o symbol čínské civilizace a jednotné moci a že opevnění z malty a cihel vytváří souvislou, mnoho tisíc kilometrů dlouhou zeď podél severní hranice země. 

Mýty ovšem kvetly i v dalších desetiletích. V roce 1932 se díky sinologovi a amatérskému antropologovi Robertu Ripleymu rozšířilo i tvrzení, že jde o jedinou stavbu planety, která by měla být vidět i z Měsíce. Kosmonaut Neil Armstrong sice tuto domněnku potvrdil, ale později ji badatelé vyvrátili s tím, že astronaut viděl pouze seskupení mraků. Zmíněný mýtus nicméně přetrval dodnes. A ještě relativně nedávno jej přiživil britský historik a sinolog Joseph Needham. Velká čínská zeď je podle něho „považována za jediné dílo člověka, kterého by si mohli všimnout marťanští astronomové“. Koho přesně tím myslel a s jakými zařízeními by to badatelé z rudé planety provedli, ovšem dále nevysvětlil. 

Poutě ke zdi

Ještě na konci 18. století se ovšem Číňané o svou nejslavnější památku naprosto nezajímali. Už Macartney popsal, že zatímco počítal cihly úchvatného zdiva, mandaríni, kteří je doprovázeli, „projevovali netrpělivost, že se s tím zdržuje tak dlouho“. Až když se sláva Velké čínské zdi rozlétla do celého světa, objevili její hodnotu. 

Jako monumentální nástroj propagandy si ji vybral například komunistický vůdce Mao Ce-Tung: „Nejste opravdoví soudruzi, pokud se vám nepodaří dostat se alespoň jednou k velké zdi!“ hřímal na své stranické kolegy a nutil je, aby památku alespoň jednou za život navštívili. Završení slávy tradičního čínského symbolu pak obstarala globální éra. Její vyobrazení dnes najdeme na tričkách, slamácích a dalších suvenýrech prodávaných nejen v okolí této památky, ale po celé Číně. 

Vznikl novodobý mýtus o výstavbě zdi coby symbolu úspěchu a moci Číny, který jí umožnil porážet nepřátele bez prolévání krve. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak – byla často posledním zoufalým řešením v situaci, kdy země strategicky ztrácela a nebyla schopna své nepřátele zadržet aktivní politikou a diplomacií, případně tvrdou silou svých armád. 

Nic z toho však samozřejmě nesnižuje fakt, že jde o jedno z největších děl v historii lidstva. Díky komplexnímu archeologickému průzkumu, který provedli odborníci v roce 2009, například víme, že zeď měřila mnohem více než 5 000 km, což se běžně uvádělo ještě před dvaceti lety. Výzkum uveřejněný v roce 2012 přinesl senzační závěr: Se všemi odbočkami a větvemi vybudovanými v průběhu dějin činila délka její stavby 21 196 km!

Pacientku, které je 40 let, přijala nemocnice v Ramat Ganu ležícím u východního okraje Tel Avivu. Žena trpí závažnou podvýživou a podle lékařů má zřejmě nezvratně poškozený mozek.

Tekutou potravu přijímala tři týdny, jak jí poradil vyznavač alternativní medicíny, který nemá pro terapeutickou práci oprávnění. Alternativní terapie a poradenství totiž nepodléhá v Izraeli žádné regulaci. Kdokoli se může za terapeuta prohlásit a poskytovat v soukromí za peníze konzultace.

TIP: Chorobná touha zhubnout: Proč se raději vyhnout módním dietám?

Žena při převozu do nemocnice vážila pouhých 40 kilogramů a její organismus je ve špatném stavu vzhledem k porušení rovnováhy soli, již dieta pravděpodobně způsobila. Nedostatek soli může v některých případech vést k hyponatremii – stavu, kdy je nízká hladina sodíku v krevní plazmě, což ve svém důsledku znamená zvýšení jejího objemu a otok tkání včetně možného edému mozku a plic.