Nedlouho po ustanovení IOS došlo k založení ženských pomocných sborů, známých pod hebrejským akronymem Chen (cheil nashim znamená v hebrejštině půvab). Ženy zde absolvovaly pětitýdenní vojenský výcvik a potom měly na starosti pomocné činnosti – působily jako řidičky, zdravotní sestry, úřednice, kuchařky, pracovnice leteckého provozu a podobně. Úkolem ženských sborů bylo také pečovat o specifické potřeby žen v armádě a integrovat vojákyně do různých jednotek IOS.

Předchozí část: Ženy bránící Izrael: Příslušnice něžného pohlaví v armádě židovského státu (1)

Branný zákon z roku 1948 nijak neřešil otázku působení žen v bojových akcích; protože však nově vzniklá armáda trpěla nedostatkem mužů, část žen se do nich dostala. V návaznosti na to byl roku 1951 vydán dodatek zákona, který ženám tuto službu zapovídal. Vojákyně zajaté nepřítelem v boji totiž podstupovaly neúměrně vysoké riziko – na rozdíl od mužů jim ve zvýšené míře hrozilo sexuální násilí; navíc izraelská armáda bojovala téměř výhradně s okolními muslimskými státy, kde byla společenská pozice ženy výrazně horší než v Izraeli.

Do boje ano, či ne?

Oficiálně zákaz bojových akcí pro ženy trval až do roku 2000, během desetiletí se ale postupně ženám otevíraly další armádní specializace, dokonce i ty bojové. Dělo se tak v důsledku rostoucí emancipace izraelských žen i zvyšování nároků na množství vojenského personálu při válečných konfliktech (obecně lze říci, že nejvíce pozic se pro ženy v izraelských obranných silách otevřelo na přelomu 70. a 80. let). Ze statistik vyplývá následující: V roce 1976 bylo pouze 30 % vojenských pozic přístupno ženám, v roce 1997 už šlo o 78 %. V současnosti se jedná o 88–92 % všech volných armádních postů, reálně se ženy nacházejí v 69 % pozic.

Postupně se zvyšovalo i procentuální zastoupení žen v armádě (roku 1948 tvořily přes 20 % příslušníků IOS, v roce 2011 to bylo 33 %) a ženy se dostávaly i na významnější posty. Kupříkladu už v roce 1969 byla Hava Inbar jmenována první soudkyní vojenského soudu v Haifě, o 17 let později se Amira Dotan, velitelka ženských sborů, stala první brigádní generálkou. Zároveň je ale potřeba říci, že šlo do značné míry o výjimky (svědčí o tom mimo jiné i to, že dalšího generálského postu dosáhla až Orna Barbivai v roce 2011).

Štupování ponožek

Nejlépe je tento vývojový trend vidět na roli žen v letectvu – i zde pro ně bylo náročné se prosadit. V roce 1951 se Yael Rom stala první pilotkou v izraelských vzdušných silách, v 70. letech potom bylo několik žen zařazeno do leteckého výcviku, který ale nedokončily. Nástup žen k vzdušným silám v 90. letech výrazně urychlila civilní pilotka a letecká inženýrka Alice Millerová, která si soudně vyžádala zařazení do pilotního výcviku izraelských leteckých sil poté, co byla odmítnuta na základě pohlaví.

Tehdejší izraelský prezident Ezer Weizman, bývalý velitel IOS, sice prohlásil, že Millerová by udělala lépe, kdyby seděla doma a štupovala ponožky, soud ale v roce 1996 dospěl k závěru, že armáda nemůže vylučovat kvalifikované ženy z výcviku. Millerová nakonec u leteckých zkoušek neuspěla, přesto šlo o přelomové rozhodnutí, které otevřelo ženám v IOS nové pozice a v letectvu jim zajistilo, že mohly být oficiálně cvičeny jako pilotky a navigátorky.

Nové pořádky 

Na této proměně se podílely i izraelské zákonodárkyně, které vypracovaly návrh zákona umožňujícího ženám v armádě sloužit v jakékoli specializaci, pokud pro ni mají kvalifikaci. Tato novela zákona o vojenské službě byla schválena roku 2000. Armáda od té chvíle musela garantovat shodné příležitosti pro ženy, které byly fyzicky a psychicky způsobilé pro danou pozici, přičemž posouzení způsobilosti u jednotlivých kandidátek bylo ponecháno na rozhodnutí velitelů případ od případu.

Ženy se následně začaly objevovat u pěchoty, dělostřelectva a tankových jednotek, především ovšem na podpůrných pozicích (jednalo se často o pozice instruktorek či lékařek – kupříkladu dr. Shani získala roku 2014 post lékaře v elitní protiteroristické jednotce Duvdevan). S cílem umožnit ženám službu v bojové jednotce byl hned v roce 2000 založen pěchotní prapor Karakal, už od svého začátku koncipovaný jako smíšený (a z tohoto důvodu byl často terčem vtipů).

V současnosti 70 % jeho stavu tvoří ženy. Nese jméno po pouštní šelmě známé tím, že mezi samcem a samicí jsou vnějškově jen minimální rozdíly. Prapor je pověřen strážní službou na hranicích s Jordánskem a Egyptem; dlouho bylo toto území klidné, především díky mírovým smlouvám uzavřeným s oběma státy, takže hlavní úkol jednotky představoval boj proti pašování drog a zbraní. V důsledku arabského jara se zde bezpečnostní situace výrazně zhoršila a příslušníci a příslušnice praporu se tak opakovaně dostali do bojových akcí, v nichž obstáli. Následně vznikly ještě další dva smíšené prapory – Lvi z údolí Jordánu (založen 2014) a Gepard (2015). 

Paleontologové oslavují pozoruhodný nález v Peru. Na místě zvaném Playa Media Luna, v pobřežní poušti na jihu Peru, vůbec poprvé na jižní polokouli objevili pravěkou velrybu, která se byla schopna pohybovat ve vodě i po souši.

Čtyřmetrové stvoření s dlouhým ocasem připomínalo velkou vydru či obřího bobra. Vědci dávného tvora pojmenovali Peregocetus pacificus. Peregocetus zřejmě představuje přechodný typ mezi suchozemským zvířetem a velrybou s podvodním stylem života. Podle paleontologů objev zásadním způsobem přispěje k objasnění raného vývoje kytovců. Savec s krátkýma nohama a dlouhým ocasem žil podle vědců před zhruba 43 miliony let, tedy přibližně 20 milionů let po vyhynutí dinosaurů. 

TIP: Dávný předek dnešních keporkaků a plejtváků byl velkým a zuřivým predátorem

Podle toho, co víme, tak evoluce velryb odstartovala v jižní Asii, asi před 50 miliony let. Na jejím počátku byla zvířata podobná psům z příbuzenstva hrochů. Pravěké velryby postupně pronikaly do vodního prostředí a šířily se po světě. Objev peregoceta ukazuje, že tyhle pravelryby, které zřejmě ještě nebyly dokonalými plavci, nějak dokázaly přeplavat do jižní Ameriky.

Při pozorném čtení většiny legionářských pamětí a deníků se nelze ubránit dojmu, že hlavním zájmem jejich pisatelů bylo jídlo. Záznamy týkající se jídla, hladu, vaření a stravování jsou rozhodně častější než poznámky o prodělaných bojích. Je pochopitelné, že jídlo patřilo k zásadnímu zájmu legionářů, vždyť už v zajateckých táborech, na frontě nebo ve zmatku ruské revoluce si užili hladu více než dost. Muži si o jídle povídali, snili o něm a trumfovali se ve vzpomínkách na nejlepší recepty, i když vlastně v tu chvíli neměli co do úst.

Kritické období nastalo například během cesty na východ na jaře 1918, kdy transporty nebyly zásobovány a vojákům nezbývalo než ustanovit takzvané žebrací komandy, tedy vysílat vojáky do širokého okolí trati, kde tito skutečně žebrali. Někdy jejich činnost nebyla příliš úspěšná, často se jim povedlo vyžebrat jen pár brambor či krajíčků chleba. 

Toužení po knedlících

Zpočátku byla Česká družina zcela závislá na ruském zásobování i úpravě potravin. Právě tam někde (a v zajateckých lágrech) se poprvé objevuje zoufalé volání po knedlících, které zastupovaly celou typickou českou domácí kuchyni, a které také symbolizovaly touhu vojáků po návratu do vlasti. K typickým jídlům patřily kašovité pokrmy – nejčastěji pohanková kaše, maštěná i nemaštěná. Nezapomínalo se na polévky. Často se objevovala, bohužel pro legionáře, též jídla z „rybích odpadů“ (tedy ploutví, vnitřností, hlav apod.), jejichž zařazování na jídelníček vyvolávalo skutečné kuchyňské vzpoury. Maso se nejčastěji podávalo hovězí, vařené.

V autobiografickém románu Josefa Kopty Třetí rota se objevuje přesný popis jídla, na které si dobrovolci nemohli (ani nechtěli) zvyknout: „…ošklivá polévka z poloshnilých slanečků, černá kaše z pohanky, která má přichuť krému na boty, tyto každodenní pokrmy dovedou již vyvolati silné vzpomínky na hojný měšťanský stůl, na maminku v bílé zástěrce…“

Podávaly se mléčné výrobky, například nechvalně proslulý, nenáviděný a vyhazovaný měkký sýr, a součástí každodenní dávky stravy byl samozřejmě chléb. V mnoha případech se nevydávalo hotové jídlo, ale pouze suroviny v určených množstvích.

TIP: V ešusu našich pradědů: Jak vypadalo armádní stravování za Velké války

Druhou stránkou legionářského stravování bylo samozásobitelství. Legie se v některých oblastech stávaly soběstačné nákupem potravin přímo od zemědělců či jejich výrobních družstev. Dobrovolci dokázali mnohdy sehnat nemožné – od vajíček přes mléko, mouku, ovoce, zeleninu až po maso. V roce 1919 dokonce armádní zásobovací služba nechávala přihnat celá stáda skotu z Mongolska a legionáři se tehdy proměnili ve svérázné kovboje. Chodilo se na lov, na houby, kradlo se, i když krádeže byly pochopitelně trestány. Existují vzpomínky na konzumaci psích pečínek, na některé roty proslavené pečením psů se tak štěkalo a posměšně vylo.

Legionáři se během svého cestování seznámili také s mnohými exotickými či místními pokrmy. Zřejmě nejzásadnější kulinářský zážitek představoval multikulturní Vladivostok či čínský Charbin, nemluvě o cestách po mořích během návratu do vlasti. 

Na naší nejbližší hvězdě – Slunci – existují silná magnetická pole, která tvoří podstatu jevů tzv. sluneční aktivity: skvrn, protuberancí, erupcí. Postupem času se ukázalo, že i u jiných stálic lze pozorovat indicie podobných úkazů, zejména skvrn či erupcí. Vědci z toho usoudili, že u některých hvězd můžeme očekávat přítomnost tzv. hvězdné aktivity. Odborníci samozřejmě očekávali, že půjde o aktivitu tzv. slunečního typu, tedy související s magnetickým polem. Nicméně na observační důkaz nějakou dobu čekali.

TIP: Záhady astrochemie: Jak měřit magnetická pole ve vesmíru pomocí metanolu?

Dnes již přesvědčivě víme, že i jiné stálice mají magnetická pole; nepozorujeme je však u všech těchto objektů: Například velká část horkých hvězd spektrálních typů O a B důkazy o organizovaném magnetismu neposkytuje.

Naproti tomu u chladnějších stálic jsou magnetická pole spíš běžná než výjimečná. Zřejmě to souvisí se současnou představou, že přítomnost zmíněného pole vyžaduje konvektivní promíchávání – a to je v dostatečné míře k dispozici právě jen u chladnějších hvězd.  

Střetnutí v Ardenách představovalo zoufalý pokus nacistického Německa zvrátit situaci na západní frontě a přineslo také poslední velkou bitvu amerických a německých tanků. US Army v té době stále sázela na M4 Sherman, zatímco v řadách Wehrmachtu a Waffen-SS bojovaly jak stárnoucí PzKpfw IV, tak novější Panthery a těžké obrněnce Tiger I a Tiger II. Nešlo ale jen o střetnutí techniky, neboť zuřivé obranné i útočné boje kladly obrovskou zátěž i na osádky. Jak si tedy tankisté obou stran vedli?

Krvavé lekce

Američtí tankisté, kteří v prosinci 1944 čelili překvapivému německému útoku, reprezentovali s trochou nadsázky relativně pestrou směs. Ve vyšších velitelských funkcích se vesměs nacházeli muži, kteří vstoupili do armády hlavně ve 30. letech, tedy v době hospodářské krize, kdy uniforma znamenala šanci na slušnou profesionální kariéru. Po zapojení Spojených států do druhé světové války začaly odvody, které do armády přivedly tisíce nováčků a znamenaly tak značnou zátěž pro výcvikový program.

Ten proto zpočátku neprodukoval zcela ideálně připravený personál. Američané dosti zaostávali v taktice, což se projevilo těžkými ztrátami v řadě prvních bitev v severní Africe. Ze svých chyb se ale dokázali rychle poučit a poznatky implementovali do výcvikového procesu, který pak více odpovídal válečné realitě. Mezi americkými tankisty v Ardenách tedy bylo zkušené jádro mužů, kteří prošli tvrdými boji v Normandii a dalších oblastech Francie, doplňovali je ale i vojáci s minimálními nebo žádnými zkušenostmi, byť s poměrně dlouhým výcvikem.

Výcvik ve Fort Knox

Ten obvykle pro budoucího tankistu začal na známé základně Fort Knox. Armáda preferovala mladíky, kteří již měli nějaké znalosti o strojní technice, tedy ponejvíce dělníky z měst či farmáře. Na základě prvních testů se pak nový voják dočkal svého zařazení k příslušné výcvikové jednotce jako řidič, střelec, mechanik a podobně.

Po dokončení této fáze směřoval buďto už přímo k cílové bojové jednotce, nebo si mohl (pokud tomu jeho výsledky odpovídaly) vybrat ještě pokračovací výcvik v takzvané Armored Forces School. Tam se zdokonalovali například střelci, radisté a zejména velitelé, jelikož tam probíhal též kurs pro důstojnické čekatele. I tak ale stále panoval nedostatek kvalitních velitelů, což často vedlo i k přesunům důstojníků z jiných armádních složek, které to většinou nesly s nelibostí. Tito muži navíc mnohdy postrádali způsob myšlení, jenž byl pro tankové vojsko, respektive pro efektivní řízení jeho operací, třeba. 

Reorganizace obrněných divizí 

Vycvičený tankista zpravidla zamířil k vybranému tankovému praporu, který představoval hlavní taktickou jednotku. Existovaly dva druhy praporů, a sice samostatné, jež byly přičleňovány jako podpora k pěším divizím, a prapory tvořící základní kameny obrněných divizí. Ty přitom v roce 1943 prošly zásadní reorganizaci, která z většiny z nich odstranila stupeň pluku. Původně totiž měla divize dva pluky po třech praporech, toto uspořádání však po roce 1944 zůstalo už pouze u 2. a 3. obrněné divize, jimž se poté říkalo „těžké“. Většina divizí naopak získala novou strukturu, ve které fungovalo devět praporů, a sice tři obrněné, tři mechanizované a tři dělostřelecké.

Každý obrněný prapor čítal čtyři roty, z nichž tři používaly střední vozidla M4 Sherman, zatímco v té čtvrté se nacházely lehké tanky M5 Stuart, případně novější M24 Chaffee. Každá rota měla 17 tanků, což spolu se dvěma vozidly na úrovni velení praporu znamenalo celkem 70 obrněnců. Dále měl prapor ještě šest vozidel M4 (105mm), tedy tanků Sherman nesoucích houfnice, užívané pro palebnou podporu. Bez ohledu na typ měly americké tanky pětičlenné osádky v tehdy standardním složení řidiče a jeho pomocníka v korbě a střelce, nabíječe a velitele ve věži. Klíčovou úlohu hrál poslední zmíněný, který mohl být současně také velitelem roty či čety.

Dokočení: Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944 (2)

V takovém případě seděl ve velitelském tanku, jehož radiostanice fungovala jako vysílač i přijímač, zatímco obrněnce „řadových“ vozidel měly jenom přijímače. Velitel dával rozkazy střelci, avšak mohl také sám otáčet věží a obsluhoval 12,7mm, primárně protiletadlový kulomet. Střelec disponoval díky periskopu velmi dobrým rozhledem na okolí tanku. Pomocník řidiče se v praxi staral zejména o čelní kulomet a také pomáhal nabíječi podávat munici ze schránek v korbě. Jednalo se o nejméně potřebnou funkce, a tak v případě nedostatku mužstva nebylo výjimkou, že toto místo v tanku zůstalo neobsazené. 

Kvazary jsou extrémně zářivá aktivní galaktická jádra, která na nás svítí z velmi vzdáleného vesmíru. Jejich výkony jsou zcela udivující. Dokládají to i nedávná zjištění astronomů, kteří namířili soustavu radioteleskopů ALMA v chilské poušti na relativně blízký kvazar PDS 456.

Ukázalo se, že tenhle kvazar vyvrhnul tak gigantické množství hmoty, že je z toho výtrysk široký jako celá galaxie. Vlastně to není až tak překvapující. Z většiny kvazarů tryskají velká množství hmoty. Kvazar PDS 456, který je od nás vzdálený téměř 2,5 miliard světelných let, a náleží spíše k těm bližším kvazarů, je ale opravdu extrémně energetický.

Výkonný kvazar

Pozorovaný výtrysk hmoty tohoto kvazaru je fenomenální. Tvoří ho hmota odpovídající asi 250 milionům Sluncí. Výkonná supermasivní černá díra kvazaru vyvrhne ročně hmotu, ze které by bylo možné udělat asi 290 Sluncí. Pro tak zářivý kvazar jde paradoxně o relativně slabý výtrysk hmoty.

TIP: Astronomové našli kvazar s teplotou tak vysokou, že se vymyká všem předpokladům

Vedoucí výzkumu Manuela Bischetti z italské Římské observatoře a její kolegové si pochvalují, že vzhledem ke své relativní blízkosti a extrémní zářivosti je kvazar PDS 456 ideálním kandidátem pro výzkumu výtrysků hmoty kvazarů, a také vlivu aktivity kvazarů na hostitelskou galaxii.

V Demokratické republice Kongo (DRC) stále řádí epidemie eboly. Od května 2018 zde lékaři evidují téměř 800 nových případů a bezmála 500 úmrtí. Třetina potvrzených případů onemocnění je hlášena u osob mladších 18 let a z toho polovina z nich byla mladší 5 let. Většina případů byla hlášena v městských oblastech, ale vyskytla se onemocnění také ve venkovských oblastech, která obklopují městská centra. Současná epidemie eboly je největší epidemií zaznamenanou v DRC a druhou největší ve světě.

Navzdory všem snahám se nedaří epidemii eboly zastavit. Země je poznamenána dlouhodobou humanitární krizí a nestabilní bezpečnostní situací. Podle WHO existuje riziko dalšího geografického rozšíření nákazy.

Blýskání na lepší časy?

S mírným optimismem proto lékaři přijali zprávu britských vědců, kteří dokázali vyléčit šest pokusných morčat nakažených ebolou, když na ně použili koktejl čtyř lidských protilátek. Tyto protilátky přitom získali od lidí, kteří byli očkováni nedávno vyvinutou experimentální vakcínou proti ebole. 

TIP: Úspěch v boji s ebolou. Experimentální vakcína skvěle chrání proti infekci

Objevení účinné léčby eboly by znamenalo ohromující úspěch. Použití lidských protilátek proti ebole je sice na samotném počátku výzkumu a bylo testováno zatím jenom na pár pokusných zvířatech, první výsledky podle vědců ale vypadají zatím slibně. 

V ulici Montmorency číslo 51 pařížské historické čtvrti Marais stojí budova z roku 1407, která je považována za nejstarší zachovaný měšťanský dům francouzského hlavního města. Jeho majitelem a prvním obyvatelem byl jistý Nicolas Flamel, osoba ve své době vážená a také dosti tajemná. Flamel působil sice jako písař a obchodník s knihami, ale kromě toho se intenzivně zabýval alchymií a jinými hermetickými naukami. Dnes se v přízemí jeho domu nachází luxusní restaurace.

Podivný sen

Flamel se narodil někdy okolo roku 1330 ve městě Pontoise, ležícím severně od Paříže. Přestože pocházel z chudé rodiny, naučil se brzy číst a psát ve francouzštině a také trochu v latině. Stal se veřejným písařem a pak i přísežným písařem a iluminátorem rukopisů při pařížské univerzitě. Navíc si zřídil v Latinské čtvrti krám a vydělával prodejem knih a rukopisů, což bylo v té době lukrativní povolání.

Podle legendy se Flamelovi jedné noci zjevil ve snu anděl a ukázal mu knihu popsanou jakýmisi hieroglyfy. Sdělil mu, že ničemu v knize neporozumí, ale jednoho dne prý prohlédne a najde v ní to, co nikdo jiný. Až po letech, v roce 1357, mu nabídl neznámý muž ke koupi knihu vázanou v kůži, jež se navlas podobala té, kterou viděl kdysi ve snu. Flamel ji bez váhání koupil, aniž v ní dokázal číst.

Po dvacet let si spolu se svou ženou Perenellou lámal nad textem hlavu, než přišel na to, že kniha je židovského původu. Rozhodl se tedy vyhledat některého židovského učence, který mu pomůže text vyložit. Ale židé, pronásledovaní ve Francii od dob Filipa IV. Sličného, buď uprchli, nebo konvertovali ke katolicismu. Proto se Flamel roku 1378 vypravil z Paříže spolu s dalšími poutníky svatojakubskou cestou do Santiaga de Compostella, aby navštívil španělské židovské synagogy. 

Náhoda ho přivedla k učenému lékaři Mistru Canchesovi, židovskému konvertitovi. Podle kopie, kterou s sebou Flamel přinesl, Canches poznal, že se jedná o text kabaly, staré židovské esoterické nauky založené na mystickém výkladu Starého zákona. V autorovi knihy odhalil jistého žida Abraháma, alchymistu a filozofa. Španělský učenec se rozhodl následovat Flamela zpět do Paříže, aby na místě prostudoval originál Abrahámova rukopisu. Cestou však onemocněl a zemřel ještě před koncem putování v Orléansu.

Zrození legendy

Flamel, nyní již zčásti poučen, pokračoval ve studiu záhadné knihy a 17. ledna 1382 dospěl k prvním výsledkům. Podle návodu obsaženého v Abrahámově knize ohříval v peci předepsanou substanci, která měnila barvy, až skončila jako bílá látka. Bílý elixír pak spolu s roztaveným olovem transmutoval v čisté zlato. Podobným postupem dokázal prý Flamel proměňovat ve zlato i rtuť. Soudí se, že objevil také kámen mudrců, který umožňoval nejen transmutaci kovů, ale svému majiteli zajišťoval dokonce nesmrtelnost.

TIP: Tajemná alchymie: Obor lákající seriózní vědce i naprosté šarlatány

Ať už o jeho experimentech soudíme cokoli, faktem je, že od roku 1382 byl Nicolas Flamel velmi bohatým mužem. Svého bohatství nezneužíval a naopak se stal štědrým dárcem a podporovatelem chudých a nemocných. Založil 14 špitálů a dal postavit tři kaple. Dosáhl vysokého věku a zemřel v Paříži 22. března 1417.

Zanechal po sobě rukopis knihy, která poodhalovala část jeho tajemství. Pod titulem Kniha hieroglyfických obrazů vyšla dvě stě let po Flamelově smrti tiskem. Sama Abrahámova kniha se na dlouho ztratila, ale objevila se údajně v první polovině 17. století v majetku kardinála de Richelieu. Pak ovšem zmizela definitivně.