Završení výběrového řízení mělo nováčkům přinést nezapomenutelný zážitek. Obzvláště přísaha příslušníků Verfügungstruppe se vyznačovala mystickou atmosférou. Na rozdíl od přísahy Allgemeine-SS se konala opět 9. listopadu a za Hitlerovy přítomnosti, navíc ve večerních hodinách a na „posvátných“ nacistických místech v Mnichově. Ceremoniál osvětlovaly pochodně symbolizující mučedníky pivního puče. Rituál umocňoval pocit spojení mezi zbožšťovaným vůdcem a jeho služebníkem. Jeden ze svědků vzpomínal: „Nádherní vážní mladíci s dokonalým vystupováním. Elita. Slzy se mi draly do očí, když tisíce mužů sborově odříkávaly za svitu pochodně přísahu věrnosti. Znělo to jako modlitba…“ 

Stát ve státě 

Po složení přísahy esesman splynul s bratrstvem, které v sobě mísilo středověké mýty, germánské tradice a romantické kulty, feudální zvyklosti, sektářství i požadavek podřízení vůči Hitlerovi a třetí říši. Tuto podřazenost vyjadřoval též povinný závazek řídit se Himmlerovým sňatkovým rozkazem z prosince 1931. Reichsführer zde příslušníkům Schutzstaffel nařizoval, že se smějí oženit pouze při dodržení přísných zdravotních a rasových kritérií SS.

Předchozí část: Hledání identity Himmlerova černého řádu: Německé jednotky SS (1)

Aby podtrhl výlučnost černého řádu, vybavil Himmler jeho členy řadou privilegií. Esesmani kupříkladu přestávali podléhat civilním i vojenským soudům a spadali výhradně pod jurisdikci SS. V jejím čele stál Obergruppenführer Paul Scharfe, který výmluvně popsal důvody této výlučnosti: „Příslušník SS zaujímá vůči obyčejnému členu strany zvláštní postavení už proto, že se zavázal hájit hnutí a jeho vůdce v případě potřeby i obětováním života.“ S esesáky nesmělo být dokonce vedeno ani stranické disciplinární řízení. Těmito opatřeními činil Himmler Schutzstaffel stále méně závislou na berlínské vládě – SS se stávaly státem ve státě s vlastním výkonným aparátem i vojskem.

S nádechem romantismu 

S pragmatickými opatřeními ostře kontrastovala některá absurdní ustanovení, která Reichsführer zaváděl ve snaze přiblížit Schutzstaffel rytířským řádům či aristokracii. Na Himmlerův popud měl každý esesman mimo jiné právo hájit svou čest v souboji. S pedanterií sobě vlastní sepsal šéf SS pro tyto příležitosti obsáhlé instrukce. Pokud jeden člen bratrstva urazil jiného, měl poškozený ve lhůtě od tří do 24 hodin požádat protivníka o zadostiučinění či vysvětlení. Když tak nactiutrhač neučinil, měla za ním protistrana vyslat prostředníka – ideálně osobu stejné hodnosti jako viník.

Úkolem prostředníka bylo dohodnout pravidla souboje a volbu zbraně. Pouze ve výjimečných a přesně definovaných případech umožňoval předpis výzvu k souboji doručit písemně formou doporučeného dopisu. Himmlerova slabost pro romantická gesta vedla též k povolení sebevraždy coby čestného řešení obtížné životní situace. Můžeme dokonce hovořit o rituálním trestu smrti sebevraždou podobně jako v kultuře japonských samurajů. I tentokrát Himmler proces ošetřil obšírnými pravidly.

Byrokratičnost „asistované sebevraždy“ dokládá případ jistého Obersturmführera Johannese Bucholda, jehož SS odsoudila k smrti za zneužívání podřízených (přesný důvod obvinění se nedochoval). Pověřený úředník o události v červnu 1943 napsal: „Oznámil jsem Bucholdovi Himmlerův rozkaz a dal mu do cely na šest hodin pistoli s jedním nábojem. Zmínil jsem, že má možnost se sám vypořádat se svými zločiny. Pak jsem celu opustil.“ Po chvíli skutečně třeskl výstřel a Reichsführer následně stanovil, jak s ostatky naložit: „Buchold odčinil své činy smrtí a tělo bude vydáno rodině. Náležitosti pohřbu musejí být obstarány tak, jako by padl v boji.“ 

Insignie moci 

Podobná pravidla však nečekaným způsobem podrývala Himmlerovu snahu o výlučnost důstojníků SS. Čestná smrt či vlastní soudnictví byly náhle dostupné kterémukoliv příslušníku, což přinášelo až přílišné rovnostářství. I řadovým esesákům se totiž dostávalo výsad, jimž se kdysi těšili jen důstojníci šlechtického původu. Himmler pocítil potřebu oddělit vrstvu velitelů od zbytku řádu a inspiroval se přitom zvyklostmi svobodných zednářů. Elita v elitě – nejvyšší činitelé Schutzstaffel – měla obdržet čestné hodnosti i působivé insignie.

Dokončení: Německé jednotky SS: Hledání identity Himmlerova černého řádu (3)

Tu nejnižší představoval stříbrný prsten s umrlčí lebkou, jenž původně příslušel výhradně staré gardě z dob pivního puče. Jenže počet členů SS lavinovitě rostl, a tak Himmler rozšířil okruh možných držitelů prstenu na esesmany s číslem legitimace do 10 000. Ani to nestačilo a roku 1939 se jeho majitelem stal už prakticky každý výše postavený velitel, jenž působil ve funkci minimálně tři roky. Význam původních veteránů totiž upadal a moc přecházela do rukou mladších a racionálněji smýšlejících mužů.

Malá, ale cílevědomá společnost s novozélandskými kořeny Rocket Lab zaznamenala další významný úspěch, tentokrát brzy po předešlém startu. Po pěti týdnech se jim opět podařilo úspěšně vypustit nosnou raketu s nákladem tří experimentálních satelitů US Air Force na misi, kterou si u nich objednalo americké ministerstvo obrany. Šlo o v pořadí pátý start rakety Electron s nákladem na oběžnou dráhu.

Jejich malá a relativně levná nosná raketa Electron odstartovala 2. května 2019 v šest hodin odpoledne místního času z kosmodromu Rocket Lab Launch Complex 1 na novozélandském poloostrovu Mahia. O méně než hodinu později již byly dva cubesaty a jeden větší satelit na požadovaných oběžných drahách. Tuto misi Rocket Lab uvádějí, jak je jejich zvykem, pod poetickým označením. Tentokrát se jmenuje „That's a Funny Looking Cactus“ (česky „To je legrační kaktus“), což prý souvisí s testy kosmických technologií na základně Kirtland Air Force Base, v pouštní krajině Nového Mexika.

Rekordní náklad rakety Electron

Všechny tři satelity, tedy cubesaty SPARC-1 a Falcon ODE a větší satelit Harbinger dohromady vážily 180 kilogramů. Jde tedy zatím o nejtěžší náklad, jaký 17-metrová nosná raketa Electron zatím dopravila do vesmíru. Maximální možný náklad pro let na nízkou oběžnou dráhu by přitom pro tuto malou nosnou raketu měl být asi 225 kilogramů.

TIP: Rocket Lab úspěšně vypustili raketu Electron s nákladem cubesatů

Úkolem cubesatu SPARC-1 (Space Plug-and-Play Architecture Research Cubesat-1) je testovat extrémně malou avioniku pro satelity a další podobná zařízení. Cubesat Falcon ODE (Falcon Orbital Debris Experiment) poslouží odborníkům k testování pozemních systémů pro sledování vesmírného odpadu. Větší satelit Harbinger postavila společnost York Space Systems a představuje experimentální komerční systém. 

Nápad postavit impozantní ocelový monument v hlavním francouzském městě se zrodil při plánování Světové výstavy v roce 1889, která měla důstojně připomenout sté výročí Francouzské revoluce. Ve světě se tehdy už delší dobu uvažovalo o stavbě věže, která by převýšila všechno, co do té doby bylo postaveno. Architektonická soutěž byla vyhlášena v roce 1886 a zadání obsahovalo návrh kovové věže vysoké tři sta metrů. Po všech peripetiích zvítězil návrh Gustava Eiffela a inženýrů jeho projekční kanceláře Maurice Koechlina a Emila Nouguiera.

Věž měla v Paříži původně stát jen 20 let a zpočátku nebyla Pařížanům vůbec po chuti. Díky svému praktickému využití - používala se jako meteorologická stanice a později i jako rozhlasový a televizní vysílač - byla ale zachována.

TIP: Petřínská rozhledna: Železná věž vyšší než Eiffelovka

Až do roku 1930, kdy byl dostavěn Chrysler Building, byla Eiffelovka s výškou 300,65 metru nejvyšší stavbou světa. Dnes měří včetně antény na vrcholu 324 metry. Na její stavbě pracovalo 50 inženýrů a plány na její výstavbu zahrnovaly 5 300 výkresů. Ocelová konstrukce složená z 18 038 dílů váží přibližně 7 300 tun a celková hmotnost věže je 10 100 tun. Ke spojení všech ocelových dílů bylo spotřebováno okolo dvou a půl milionů nýtů a na natření celé věže bylo spotřebováno přibližně 60 tun barvy. Dokončena byla 31. března roku 1889, slavnostního otevření pro veřejnost se ale dočkala až 6. května u příležitosti konání Světové výstavy v Paříži. Její otevření bylo uvítáno 21 salvami z děla.

Soukromá společnost SpaceX v těchto dnech konečně potvrdila, že její kosmická loď pro pilotované lety Crew Dragon, která za sebou měla úspěšný bezpilotní let na Mezinárodní vesmírnou stanici a zase zpět, byla kompletně zničena explozí během rutinního pozemního testu motorů.

Dne 20. dubna odborníci SpaceX prováděli s kosmickou lodí Crew Dragon sérii testů na přistávací plošině Landing Zone 1 na základně Cape Canaveral Air Force Station, Florida. Nejprve testovali malé manévrovací motory Draco, ve dvou sériích zážehů po 5 sekundách. Tyto testy proběhly bez potíží.

Zkáza lodi při testování motorů

Pak inženýři chtěli spustit motory SuperDraco, které jsou součástí únikového systému pro případ nehody během letu lodi Crew Dragon na oběžnou dráhu. Podle SpaceX těsně před spuštěním motorů SuperDraco došlo k „anomálii“, která záhy přivodila zkázu celé lodi. SpaceX tím potvrzují četné spekulace a uniklá videa, která dokumentují explozi lodi Crew Dragon.

TIP: Incident SpaceX: Kosmická loď Crew Dragon měla nehodu při zkušebním testu

Zatím je prý brzy na odhalení konkrétní příčiny dramatického selhání. Podle prvních poznatků ale ke zmíněné „anomálii“ došlo během aktivace systému SuperDraco. Samotné motory SuperDraco jsou v tom ale údajně nevinně. Měly za sebou více než 600 testů, včetně ostrého testu při simulaci přerušení startu v roce 2015. Další testy a přípravy na historický první pilotovaný let SpaceX už budou muset probíhat s jinou kosmickou lodí Crew Dragon.

U pobřeží afrického Somálska, jižně od Sokotry, vzniká ohromný mořský vír, kterému se říká Velký vír (anglicky Great Whirl). Objevuje se vždy během jara, otáčí se po směru hodinových ručiček a jeho průměr bývá 400 až 600 kilometrů. Vznik Velkého víru je ale stále obestřen nejasnostmi. Vzhledem ke své velikosti se chová jinak, než většina menších vírů. Odborníci by proto Velký vír podrobně prozkoumali, věc má ale háček...

Velký vír leží v oblasti, kde ze somálského pobřeží operuje množství pirátů. Jakýkoliv vědecký výzkum je proto v těchto vodách za současné situace nemožný. Naštěstí je ale tak velký, že ho lze vcelku pohodlně pozorovat z vesmíru. 

TIP: Zkoumání hlubin: Satelity pomáhají hledat vraky z vesmíru

Satelitní snímky například odhalily, že Velký vír je vlastně větší, než jsme si mysleli, a že během roku trvá delší dobu. Vše nasvědčuje tomu, že Velký vír u pobřeží Somálska existuje asi 198 dní v roce. Točí se tam až do prosince a v některých případech dokonce až do ledna následujícího roku. Vědci jsou přesvědčeni, že pochopení procesů, které souvisejí s Velkým vírem, by mohlo vést k lepším předpovědím monzunů, životně důležitých pro mnoho lidí v této části světa.

Třídenní přechod Velké Fatry patří ke klasickým dálkovým túrám v zemi našich východních sousedů. Spát se dá v horských chatách a hotelích, většina tuláků však dává přednost volné přírodě nebo noclehům v salaších. Správa národního parku určila několik míst, kde se jednodenní bivakování a táboření toleruje. To se ale člověk nesmí bát medvědů, kterých se po Velké Fatře potuluje opravdu hodně. Na výskyt hnědých huňáčů dokonce upozorňují výstražné tabule s informacemi, jak se chovat při setkání s touto šelmou.

Lesem k Harmanecké jeskyni

Z jižní strany je obvyklým nástupním místem do hor Harmanecká dolina. Prochází tudy silnice první třídy i železnice, která spojuje Banskou Bystrici s Žilinou. Trať vede vysoko ve skalnatých srázech nad dolinou a v tunelech vytváří velkolepé oblouky, díky nimž nabírá potřebnou výšku. Převýšení na trati činí 350 metrů a celková délka tunelů je úctyhodných 12 kilometrů. Už úvodní jízda vlakem je tedy nevšedním zážitkem. Ten lze dále umocnit návštěvou nepříliš známé Harmanecké jeskyně.

Harmanecká jeskyně patří krásou krápníkové výzdoby i mohutností podzemních prostor k nejvelkolepějším na Slovensku, ale moc lidí sem nechodí. Hlavní příčinou je 240 výškových metrů, které dělí vchod do jeskyně od parkoviště. Náročný výstup lesem trvá téměř 45 minut, což velkou část netrénovaných mototuristů rychle odradí.

Zima i v parném létě

Harmenecká jeskyně, známá taky pod názvem Izbica, je veřejnosti zpřístupněná déle než půl století. Někdy se jí kvůli sněhově bílé sintrové výzdobě říká Bílá jeskyně. Zdejší největší zpřístupněnou prostorou je Dóm pagod specifický mohutnými pagodovitými útvary. Symbolem jeskyně je oslnivě bílá kamenná váza, která údajně splní přání každému, kdo se do ní trefí mincí.

Prohlídka trvá přibližně hodinu, přičemž teplota pod zemí se i v největších letních vedrech pohybuje okolo 6 °C. Bundu si tedy rozhodně vezměte s sebou, i když vám při výstupu od parkoviště bude spíš na obtíž. Součástí vstupu do jeskyně jsou i dvě upravené skalní vyhlídky na hlubiny Harmanecké doliny, ale taky na travnaté hřebeny nejvyšších vrcholů Velké Fatry, kam směřují naše další kroky.

Kolem tunelů ke Kráľovej studni

Nejkratší cesta k hřebenům Velké Fatry vede z Harmanecké doliny po zelené značce. Dolinou Túfna pod sedlem Malý Šturec projdete kolem portálu nejdelšího železničního tunelu na Slovensku (délka 4 698 m). Tunelovité portály mají také jeskyně Horná a Dolná Túfna, kolem nichž zeleně značená trasa zpovzdálí prochází. Nutné je rovněž zmínit přírodní rezervaci Harmanecká tisina, která ochraňuje největší a nejzachovalejší porost tisu ve střední Evropě.

V úvodu zajímavý, postupem času však spíše nudný a zdlouhavý pochod po šotolinové lesní cestě navečer končí u horského hotelu Kráľova studňa. Budova pojmenovaná podle vydatného pramene vody se krčí těsně pod travnatou linií hlavního hřebene. Hotel je nově zrekonstruovaný, cenově vstřícný, avšak pro tuláka s batohem použitelný asi jen v situaci opravdové nouze. Skromnější, ale autentičtější alternativou hotelového pokoje je zhruba 20 minut vzdálená koliba nad Kráľovou studňou s povoleným bivakovacím místem a ohništěm. Kousek níže po zelené značce směrem do Blatnické doliny stojí další vhodný objekt k noclehu – salaš Smrekovica.

Za doprovodu zvonců

Druhá etapa přechodu Velké Fatry z jihu na sever začíná asi hodinovým výstupem po holé pláni na vrchol Krížna (1 574 m n.m.). Tento bod je nejenom důležitou křižovatkou turistických tras, ale také jedním z nejhezčích výhledových bodů Slovenska. Liptov s Tatrami, Turiec s Malou Fatrou i Podpolanie s Poľanou jsou odtud vidět jako na dlani. Za dobré viditelnosti se ukazuje i beskydská Lysá hora. K neodmyslitelné siluetě Krížné patří vojenský radar uvnitř nepřístupného oploceného areálu.

Na Krížné se směr pochodu láme a hřebenovka pokračuje přímo na sever. Mohutné kopce s oblými travnatými vrcholy dosahují nadmořských výšek přes 1 500 metrů, takže i v době velkých letních veder je tady příjemně. Cesta ubíhá rychle bez velkých ztrát výšky a brzy se dostáváme na nejvyšší velkofatranský vrch pojmenovaný Ostredok (1 592 m n. m.). Výhledy z něj na záplavu kopců a lesů všude kolem dokola jsou stejně úžasné jako z kteréhokoli jiného místa na této hřebenovce.

Zvuky cinkajících zvonců vás upozorní, že na hřebenech Velké Fatry se navzdory existenci národního parku a na rozdíl od mnoha jiných slovenských hor stále pase dobytek. V okolí Ostredku a Borišova se k zelené pastvině sklání krávy, jinde však narazíte i na ovce. Lidé tady zřejmě správně pochopili, že bez pastevectví nelze typickou podobu karpatské krajiny udržet a uchránit před zarůstáním a postupným znehodnocováním. Právě velké plochy luk a pastvin v nejvyšších hřebenových polohách ke krajinnému koloritu Velké Fatry neodmyslitelně patří.

Turčianský a Liptovský hřeben

Místem, které na Velké Fatře rozhodně nesmíte minout, je Chata pod Borišovem. Krčí se na úbočí překrásné hory, chybí jí veškeré moderní civilizační vymoženosti a vše potřebné k jejímu provozu je třeba vynést na zádech, podobně jako na chaty ve Vysokých Tatrách. Sousední majestátní hora Ploská (1 532 m n. m.) se strmými lavinovými kotly a malebná mozaika lesů a pastvin v bezprostředním okolí vytváří doslova idylickou scenérii, kvůli níž se vyplatí na chatě pobýt, něco si dát a chvilku relaxovat.

Zde se také musíte rozhodnout, jakou další cestu zvolíte, neboť hřeben Velké Fatry tu na dvě rovnoběžné větve rozděluje dlouhá Ľubochnianská dolina. Tzv. Turčianský hřeben je převážně zalesněný, velmi členitý, náročný a představuje v podstatě divočinu s minimálním turistickým provozem. Naopak Liptovský hřeben je více odlesněný, civilizovanější, pro pochod pohodlnější a pro většinu návštěvníků zřejmě i hezčí. Obě volby jsou správné, pokud jste však na Velké Fatře poprvé a je hezké počasí, volte spíše druhou variantu.

Náročná Rakytovská idyla

Při postupu přes Liptovský hřeben budete hned po překonání hory Ploská odměněni roztodivně tvarovaným skalním masívem Čierny kameň (1 479 m n. m.) s pralesovými porosty na úbočích. Krásné zpětné pohledy na pokřivený a díky lesnímu pokryvu skutečně „tmavý“ kopec se otevírají především z následujícího Minčolu, který turistický chodník obchází přes lavinovou strž.

No a snad úplně nejhezčí pohled na koncentraci krás Velké Fatry nabízí pyramida osamocené hory Rakytov (1 567 m n. m.), jejíž zdolání patří – zvláště po celodenním putování horami – k velmi hodnotným sportovním výkonům. Litry ztracených tekutin lze potom doplnit na Močidle v hotelu Smrekovica, kam se z Rakytova dostanete už více méně setrvačností. Na loukách v okolí hotelu jsou vhodná a povolená místa ke stanování nebo bivakování.

Divočina na závěr

Poslední etapa přechodu Velké Fatry má – alespoň dle zběžného pohledu do mapy – ráz pozvolného sestupu z hor do civilizace. Tak tomu ovšem není, pokud v Nižném Šiprúnském sedle zaměníte obvyklý směr sestupu do Ružomberoku za červeně a následně modře značenou hřebenovou cestu do Ľubochně. Jestliže vrcholky kopců Velké Fatry až doposud nabízely spíše horskou kulturní krajinu a luxus dobře udržovaných a pohodlných, v terénu promyšleně a úsporně vedených chodníků, od tohoto okamžiku se jejich charakter dramaticky mění. Stezka mizí v trávě a křoví, tempo pochodu klesá na polovinu, výdej energie stoupá na dvojnásobek a okolní přírodní prostředí se mění na východoevropskou divočinu. Přestože značky se objevují a trasa existuje, téměř nikdo po ní nechodí. Kdo absolvoval některé méně frekventované „značené stezky“ v rumunských nebo ukrajinských horách, dobře ví, o čem je řeč.

TIP: Příběh výjimečné fotografie: Teplo medvědího dechu v Tatrách

Avšak i tato zdánlivě méně zdařilá etapa má svá pozitiva. Milovníky drsné přírody jistě potěší nejenom naprostá absence turistů, ale i nedotčené horské pralesy, kde zjitřelá fantazie stále více ztrhaného poutníka očekává za každým dalším vývratem čelní srážku s vyhladovělým medvědem. Pokud zrovna nepotřebujete stihnout poslední vlak směrem domů, pak ani tato etapa hřebenového putování Velkou Fatrou nemá chybu!

Energetika Spojených států zaznamenala v měsíci dubnu 2019 historický okamžik. Podle dostupných dat vůbec poprvé překonala energie vytvořená ze všech obnovitelných zdrojů v USA energii, kterou produkují klasické uhelné elektrárny. 

TIP: Zkrocení větru: V New Yorku vyroste největší větrná farma USA

Podle odborníků to ale ještě neznamená, že by obnovitelné zdroje energie již v USA definitivně převládly. Zatím jde spíše jenom o výkyv, který je daný především načasováním. Je jaro, takže vodní elektrárny jedou na nejvyšší výkon v roce kvůli jarnímu tání sněhu. Zároveň je období, kdy uhelné elektrárny procházejí odstávkami kvůli údržbě a úpravám. Ve zbytku roku bude v USA opět dominovat produkce elektřiny ze zemního plynu, ropy a uhlí.

Produkce elektrické energie v USA:

Jakub I. sám sebe pasoval do role mírotvorce, kterému je protizákonné stavovské povstání zcela cizí. Navíc se mnoho let snažil o dobré vztahy s katolickým Španělskem a nezapomínejme na finanční rozměr případné vojenské podpory.

Sliby ze všech stran

Také Fridrichem očekávaná pomoc z Nizozemí byla spíše symbolická. Přesto situace vypadala na začátku krátkého panování poměrně nadějně. Ačkoliv nový český král nemohl přes veškerá naléhání příliš počítat s pomocí zbylých německých protestantů, připojili se k němu i rakouští stavové a samozvaný uherský král (původně sedmihradský kníže) Gábor Bethlen, který stál v čele protihabsburského povstání. Naproti tomu se císařské síly opíraly především o vzdálené španělské jednotky a říšské katolíky, v prvé řadě o bavorského vévodu.

Problém nastal, až když došlo na lámání chleba. Gábor Bethlen sice disponoval velikým vojskem, přes veškeré sliby si však vždy hleděl, aby válečné operace přinesly prospěch hlavně jemu. Neváhal ujišťovat Fridricha o své bezmezné podpoře, zatímco vyjednával s Habsburky podmínky separátního míru.

Váhaví Češi

Také čeští stavové se zavázali poskytnout na vedení války veškerou možnou podporu, ovšem mnohdy zůstalo jen u slibů a bezcenných úpisů. Ani pražští měšťané se nechtěli finančně podílet na riskantním podniku a přes velice pokořující žádost krále i královny odmítli poskytnout peníze na vyplácení žoldu stavovským vojákům. Naopak slezské stavy přispěly neobvykle štědrou částkou, obzvláště ve srovnání s lakotným panstvem v Čechách.

TIP: Sázka na „krále seladona“: Mohl Fridrich Falcký zachránit české království?

Když pak Fridrich osobně vytáhl do pole, čeští velmožové sami váhali, zda ho mají následovat. Není proto náhodou, že v řadách bělohorských bojovníků vidíme pouhé dva představitele české vysoké šlechty.