Již více než tři desítky let je Černobyl synonymem pro nebezpečí jaderné energetiky. Přestože měla tato nejhorší jaderná havárie v lidských dějinách zničující dopad na okolní prostředí, příroda se novým podmínkám dokázala překvapivě dobře přizpůsobit.

Události z 26. dubna 1986 jsou navzdory počátečním snahám tehdejšího Sovětského svazu poměrně přesně zdokumentovány – nevydařený bezpečnostní test vedl k výbuchu části čtvrtého reaktoru, masivnímu úniku radiace a požáru, který hořel dalších 10 dnů.

Mrak z Černobylu

Mrak radioaktivních částic zasáhl část dnešní Ukrajiny, Běloruska a velkou část Evropy. Odhaduje se, že množství uniklého radioaktivního materiálu bylo 400× větší, než kolik ho vyprodukovala atomová bomba, která dopadla na Hirošimu. Těsně po havárii zemřelo 31 osob (zaměstnanců elektrárny nebo hasičů), přes 140 lidí bylo zraněno a více než 100 000 evakuováno. Celkové počty obětí jsou ale mnohem vyšší – vědci odhadují, že na následky ozáření po výbuchu reaktoru zemřelo až čtyři tisíce lidí. 

Přesto má dnešní krajina v okolí Černobylu daleko k očekávané nukleární pustině. Poškozený reaktor zpočátku překryl obrovský železobetonový sarkofág, který měl bránit úniku radioaktivního materiálu. Samotná elektrárna poté v omezeném režimu fungovala ještě dalších 14 let. Na konci roku 2000 byl ale poslední z jaderných reaktorů odstaven na nátlak západoevropských zemí, a to především z psychologických důvodů. Mnoho lidí tak přišlo o práci. Někteří zaměstnanci elektrárny však zůstávají a pracují na likvidaci, zajištění a pozorování elektrárny. V roce 2016 pak přibyl i nový ochranný obal – jeho výstavba trvala čtyři roky a stavba vyšla na jeden a půl miliardy eur. Před únikem radiace má nový obal chránit příštích 100 let.

Návrat přírody

Nejmarkantnější proměnou ale prošla zdejší příroda. Zvířata uvnitř vyloučené zóny sice stále vykazují určité účinky záření, složitým podmínkám se dokázala přizpůsobit. Například žáby žijící uvnitř vyloučené zóny jsou tmavší než stejné druhy mimo zónu, což jim zřejmě poskytuje částečnou ochranu před zářením. Žáby ale nejsou jedinými obyvateli černobylské krajiny – vědci zde zaznamenali výskyt medvědů hnědých, rysů, zubrů evropských, kanců a koní převalského. V některých případech jde navíc o rozvíjející se populace.

Podle studií biologů se nyní v oblasti nachází až sedmkrát více vlků než v běžných chráněných parcích, kam se můžou vydat turisté. Vlci jsou totiž velmi plaší a nemají rádi stálé vyrušování. Klid uzavřené zóny jim ale evidentně svědčí. Části vyloučené zóny se tak staly nečekaným útočištěm biologické rozmanitosti.

Turisté a dobrodruzi

Zvířecí idyla možná nebude trvat dlouho. Z černobylské zóny se začíná stávat turistické lákadlo, jež ročně přitahuje na deset tisíc návštěvníků. Největším magnetem je samozřejmě pochmurná vizáž města Pripjať, která jako by vypadla z post-apokalyptického hororu. Kdysi padesátitisícové sídlo, vzdálené pouhé tři kilometry od zničeného reaktoru, můžete navštívit během několikahodinového výletu. Ačkoli úroveň radiace nyní výrazně klesla a návštěva města váš život neohrozí, průvodci turistům důsledně radí, aby se ničeho nedotýkali a raději si ani nikam nesedali. 

TIP: Od černobylské havárie uplynulo 35 let: Jak katastrofa minutu po minutě probíhala

Turisté a zvěř ale nejsou jedinými zdejšími obyvateli. Ve vnější zóně trvale žije okolo 600 především starších lidí, z nichž se někteří vrátili pouhý rok po havárii. Na život si nestěžují, dostávají totiž finanční dávky od vlády. Dvakrát týdně jim vozí autobus základní potraviny z území mimo zóny.

Lachtaní ostrov v jihoafrické zátoce False Bay dělá svému jménu čest. Od května do června na něm žije až 60 000 lachtanů jihoafrických (Arctocephalus pusillus). Za nimi sem připlouvá i jeden z nejobávanějších mořských predátorů – žralok lidožravý (Carcharodon carcharias), kterému se někdy přezdívá „velký bílý“.

Tým zoologů vedený Neilem Hammerschlagem z University of Miami však hned několikrát pozoroval, že žraloci ztratili o lachtany zájem a vydali se za podstatně odleželejším soustem – velrybí mršinou. 

Pozvánka na hostinu

V okolí False Bay se vyskytuje celkem hojně plejtvák Brydeův (Balaenoptera edeni) a velryba jižní (Eubalaena australis). Tito kytovci připlouvají především v zimních měsících blízko k pobřeží, kde na ně číhá řada smrtelných nebezpečí. Nejednou uvíznou v rybářských sítích a utopí se, jindy jsou fatálně zraněni při srážce s lodí. Citlivý čich žralokům brzy prozradí, že se někde v okolí nachází uhynulá velryba, jejímuž pachu nejsou schopni odolat.

Dvacetitunový plejtvák či ještě dvakrát těžší velryba jižní jsou pro žraloka dorůstajícího délky až šesti metrů a hmotnosti dvou tun opravdu kapitálním soustem. Ve srovnání s mrtvým kolosem je třistakilový lachtan nejen malý, ale také nepříjemně hbitý. Po zapáchající pochoutce proto nedočkavě pátrají především ti největší žraloci. Nejsou už tak pohybliví a velrybí mršina jim nabízí podstatně větší porce, které lze konzumovat bez námahy. Takové hody se žralokům nenabízejí často, ale mají pro tyto mořské predátory zcela zásadní význam.

Přecpaní k prasknutí

Kolem mršiny ve False Bay se rychle shromáždí početná skupina žraloků lidožravých. Často jich je mnohem víc, než kolik původně patrolovalo u Lachtaního ostrova, protože mnozí připlavou i z hodně vzdálených míst. To platí především ve dnech, kdy nad mořem vane čerstvý vítr a žraloky přiláká pach šířený vzduchem. Naopak za bezvětří zůstává mršina často několik dní skoro nepovšimnuta.

Jako první se krmí mohutné exempláře z nejvyšších příček žraločího společenského žebříčku. Mladší a menší žraloci uctivě vyčkávají opodál a jen tu a tam se dostanou k nějakému „drobku“, který upadl od tlamy krmící se žraločí generalitě. Velcí žraloci s přednostním právem přístupu k mršině si vybírají nejchutnější a nejvydatnější sousta. Přednostně trhají velké kusy podkožního velrybího tuku.

Čtyři a půl metru dlouhý žralok polkne na jedno ukousnutí asi třicetikilovou porci tuku. Toto jediné sousto by mu zajistilo dostatek energie pro základní životní pochody na dobu 1,5 měsíce. Přesto žralok spolknuté sousto nejednou vyvrhne a nechá je být. Vzápětí se znovu vrhá na mršinu a rve z ní další kusy. Zřejmě dokáže posoudit kvalitu spolknuté potravy, a pokud s ní není spokojen, zbaví se jí, aby měl v útrobách místo na lepší porci.

Žraloci se ale nikdy nespokojí s jediným soustem. Krmí se, dokud nemají žaludek úplně plný. Nakonec už nedokážou ani zvednout hlavu nad hladinu, aby se zahryzli do mršiny. Pak – beznadějně přecpaní – upadnou do zvláštního stavu strnulosti a bezvládně klesají do mořských hlubin.

Dostaveníčko u mršiny

Vědci byli překvapeni, když viděli jinak samotářské velké žraloky lidožravé, kteří se bez nejmenších projevů zášti či agrese krmí bok po boku na velrybí mršině. Predátorům nevadí, ani když do sebe narazí těly. Vášně nevzplály dokonce ani v případě, kdy se jeden žralok v zápalu velrybích hodů zakousl nejen do břicha mršiny, ale dvěma zuby se zasekl do hlavy svého souseda. Ani napadený žralok ani nechtěný agresor nevěnovali této nehodě pozornost a pokračovali v krmení.

TIP: Jak loví žraloci: Vyrovnané šance nerovných protivníků

Celkem běžně hoduje ve stejný okamžik na jednom velrybím trupu sedm či osm žraloků, z nichž každý měří na délku přes pět metrů. Hammeschlag je přesvědčen, že velkým pohlavně dospělým žralokům slouží velrybí mršiny i jako seznamka pro navázání kontaktů mezi samicemi a samci. Vědci dokonce spekulují, že vzrušení z hodů na mršině může vyústit v následné páření. Důkazy, které by tuto hypotézu potvrdily, však zatím chybějí.

Autoři knihy Historie v barvě vybrali ikonické snímky z minulosti a realisticky a se smyslem pro detail je uvedli v nový život. Jak viděli první let Louise Blériota přes kanál La Manche lidé, kteří se ráno 25. července 1909 shromáždili zvědavě na pobřeží? V Calais a Doveru jich bylo dohromady na 20 000... 

Blériot odstartoval s letadlem Blériot XI při východu slunce ve 4:41. Neměl kompas, jeho plánem bylo následovat loď. Během své zhruba půlhodinové cesty ji ale předhonil a ztratil z dohledu, stejně tak pevninu. Po spatření anglických útesů se Blériot držel podél pobřeží, až uviděl novináře od Le Matin, jak mává velkou trikolorou. Byť s obtížemi, podařilo se mu přistát a britské noviny Daily Mail ho za jeho počin obdarovaly tisícovkou liber.

Santa podle Charlese Dickense

Může se nám zdát neuvěřitelné, že Santa Claus vůbec nemusel mít červený kabát, jak jej známe dnes. Předky Santa Clause jde najít ve svatém Mikulášovi, biskupu ze 4. století, nizozemském Sinterklaasovi, německém Ježíškovi, který se podobá tomu našemu, a dokonce i v norském bohu Wodanovi. Ale vzhled Santy se proměňoval.

Podobu srdečného muže s velkým bílým vousem v kabátu z kožešin mu vtisknula báseň „Návštěva svatého Mikuláše“  z roku 1823 – nedozvíme se z ní však barvu onoho kabátu! Ve viktoriánské době proto měli podle ilustrací Thomase Nashe někteří Santové kabát červený, jiní měli kabát zelený jako Duch současných Vánoc z knihy Charlese Dickense, a další dokonce i modrý.

Protože v té době byly fotografie jen černobílé, bylo jedno, jaký kabát na sobě Santa měl, když ho zrovna v ateliéru fotili. Na pohlednice se barva stejně ručně dodělávala, nejčastěji červená nebo zelená.

Česká stopa za polárním kruhem

Mnoho kluků i děvčat prožilo své dětství s dobrodružným románem českého fyzika a spisovatele Františka Běhounka „Trosečníci polárního moře“ (za první republiky vyšel jako „Trosečníci na kře ledové“). Popisuje skutečné události, které nastaly po havárii vzducholodě Italia při návratu ze severního pólu. V roce 1928 sledoval záchranu trosečníků s napětím celý svět. Na kolorovaném snímku jsou zepředu dozadu švédský pilot Einar Lundborg, Čech František Běhounek a italští mechanici Felice Trojani a zraněný Natale Cecioni. Jak se vůbec na ledové kře severně od Špicberk ocitli? 

Italský letec a inženýr Umberto Nobile byl spolu s Roaldem Amundsenem první, kdo v roce 1926 ve vzducholodi Norge přeletěl nad severním pólem. O dva roky později se vrátil ve vzducholodi Italia a na palubě se nacházel také český fyzik František Běhounek. Nad pólem sice přeletěli, ale výsadek se nezdařil, výprava na cestě zpět ztroskotala a několik polárníků zahynulo.

Na pomoc jim kromě Italů vyrazili i Finové, Norové, Švédové a Rusové. Bílý stan (na fotografii v pozadí) obarvili trosečníci na červeno, aby byl ze vzduchu viditelný, což nakonec navedlo švédské piloty na jejich pozici. Einaru Lundborgovi se s dvouplošníkem Fokker C.VE podařilo přistát a jako prvního zachránil zraněného Nobileho. Při následujícím přistání se však letoun převrátil, a do výpravy tak přibyl další trosečník. Při jednom z pokusů o záchranu zmizel ve svém hydroplánu beze stopy i Amundsen… Až po 48 dnech si v červenci k trosečníkům prorazil cestu sovětský ledoborec Krasin.

Hospodářská krize na vlastní kůži

Zatímco na druhé straně oceánu se v létě 1939 pomalu schylovalo k válce, na americkém Jihu vládnul jednoho nedělního dopoledne ospalý klid. Snímek pořídila známá fotografka Dorothea Langeová, když pro americkou vládu dokumentovala důsledky Velké hospodářské krize. Ve svých poznámkách fotografka upozorňuje na benzinovou pumpu napravo od dveří a na petrolejovou pumpu nalevo od nich. Dále píše: „Muž stojící ve dveřích je bratr majitele obchodu.“ 

Zajímavost? Zatímco pumpy a cedule už jsou ty tam, obchod dodnes stojí. Ale právě barva reklamních cedulí byla pro kolorizátory největším oříškem, protože v různých místech USA je dělali odlišné.

Fotografka Dorothea Langeová se asi nejvíc proslavila sérií ikonických snímků nazývaných „Kočující matka“. Ukazují bídu ještě probíhající hospodářské krize – v březnu 1936 potkala Langeová v Kalifornii rodinu, která právě cestovala autem a hledala práci jako sběrači na farmě. Auto se jim porouchalo, manžel se syny vyrazili pěšky do města pro náhradní díly a část osádky si vytvořila provizorní tábořiště. 

Po letech Langeová vzpomínala, že žena na fotografii „právě prodala pneumatiky z porouchaného auta, aby mohla koupit jídlo.“ Žena byla dlouho neznámou, až na sklonku života se její identita vyjevila: šlo o Florence Thompsonovou. Tvrdila, že historka o prodeji pneumatik je holý nesmysl. Každá z aktérek zkrátka vzpomínala na krátký, ale určující moment kdesi z minulosti úplně jinak.

Bizarní i neznámá minulost

Muž na egyptské ulici v roce 1875 vypadá lhostejně – stejně tak dobře by mohl nabízet ovoce nebo zeleninu – on ale prodává mumie a další záhrobní předměty, vykradené ze starověkých hrobek.

Autorem snímku je francouzský fotograf Félix Bonfils (jeho strýcem nebyl nikdo jiný než Joseph Nicéphore Niépce, jenž je uznáván jako vynálezce fotografie). Počínající turistický ruch kolem Středozemního moře umožnil Bonfilsovi slušné živobytí. V roce 1867 si otevřel studio v Bejrútu a především turistům prodával fotografie místních scenérií a postav, jako byl například tento pouliční prodavač. Jeho podnik vynášel, a tak otevřel další pobočky ve Francii, Alexandrii a Káhiře.

Eiffelova věž vyrostla v Paříži roku 1889 při příležitosti Světové výstavy, a se svými 300 metry se okamžitě stala nejvyšší budovou tehdejšího světa. Celá konstrukce sestávala z více než 18 000 kovových částí, které na místo dopravily koňské povozy a které nahoru vynesly jeřáby – jak si jde všimnout na fotografii z výstavby věže v červenci 1888.

Ještě než se jednotlivé kovové součásti podařilo sestavit a spojit, dostaly v dílně ochranný nátěr v barvě „benátská červeň“. To už nikdo ze současníků nepozná, protože věž byla od té doby natřena nespočetněkrát, ve spektru odstínů od rudohnědé po bronzovou.

Historie v barvě

Kolorované fotografie jsme vybrali z knihy Historie v barvě. Spatříte v ní přes 120 ikonických momentů dějin nikoliv černobíle, ale tak, jak je viděli jejich přímí účastníci – v barvě. Díky zasvěceným komentářům a citátům ze vzpomínek účastníků, dopisů i článkům z dobových novin prožijete příběhy od vynálezu fotografie přes postavení Eiffelovky, potopení Titaniku, významné objevy až k událostem obou světových válek. Cestu časem máte možnost podniknout díky spolupráci autora Wolfganga Wilda a výtvarníka Jordana Lloyda, který české vydání knihy speciálně rozšířil o další kolorované snímky.

Z obrněných formací měla základnu poblíž vyloďovacích pláží výhradně 21. tanková divize rozložená mezi Caen a Falaise. Ostatní obrněné svazky už se nacházely dále ve vnitrozemí – 12. tanková divize SS „Hitlerjugend“ stála u Bernay a Évreux a tanková instrukční divize (Panzer-Lehr) jižněji poblíž Chartres. Velitelství 1. tankové divize SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“ sídlilo v Rouenu (od místa vylodění vzdušnou čarou asi 150 km) a Rommel si zřídil štáb na zámku La Roche-Guyon dále po proudu Seiny.

Předchozí část: Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii (1)

Proti úderu ze vzduchu 

Jako první se do kontaktu s nepřítelem dostaly německé jednotky na Cotentinu, kam Spojenci v noci na 6. června vyslali americké výsadkáře. Ti měli otevřít cesty z pláží pěchotě, která by se v 6.30 začala vyloďovat na východě poloostrova a bránit Němcům v přísunu posil. Rommel v těch místech spoléhal hlavně na 91. divizi se specializovaným protiinvazním výcvikem.

Jakmile se letouny objevily nad pobřežím, spustili Němci protiletadlovou palbu. Nezpůsobila příliš škod, zato přispěla k chaosu. Velitel 101. výsadkové divize generálmajor Maxwell Taylor prohlásil: „Intenzivní palba značně zapůsobila na piloty, kteří se poprvé ocitli v boji. Jejich zbytečné manévrování způsobilo mým mužům potíže a zvýšilo riziko zranění.“ Američané se pak po seskoku ocitli rozptýleni na mnohem větším prostoru, než předpokládal plán.

Všude jsou výsadkáři

Část 82. divize navíc přistála přímo v oblasti držené 91. divizí a výsadkářům se jen shodou okolností podařilo zaskočit jejího velitele, který se právě vracel z Rennes, kde OKW uspořádalo válečné hry. Vůz generálporučíka Wilhelma Falleyho se octil v dešti střel a jeho smrt způsobila zmatky v německém řetězci velení. Ačkoliv ani jedna z výsadkových divizí nesplnila všechny zadané úkoly (ve východní části invazní oblasti seskočila ještě britská 6. výsadková), jejich rozhodná činnost způsobila Němcům značné potíže a především chaos v jejich rozhodování.

Wehrmacht též hned zpočátku propásl šanci na rychlé odražení invaze – první nepřátelé seskočili v 0.15 a například velitelství 352. pěší divize dostalo první hlášení o amerických výsadkářích již kolem 1.00, nicméně nebylo zřejmé, zda nejde třeba o diverzní akci. I tak byl ale vyhlášen poplach a již o hodinu později hlásili vojáci granátnického pluku 914 střety s nepřítelem. Ke kritickému zdržení došlo na velitelství LXXXIV. sboru generála Ericha Marckse, kde důstojníci debatovali, zda výsadky znamenají skutečnou invazi, nebo jen akci na podporu odbojářů. 

Bezvýznamná operace 

K prostojům docházelo i jinde – třeba na pařížském velitelství námořní skupiny Západ dostali informace o výsadcích v 1.50 a na Rommelově velitelství se telefon rozdrnčel až ve 2.15. Zatímco náčelník štábu 7. armády generálporučík Max-Josef Pemsel nepochyboval, že invaze začala, von Rundstedt nesouhlasil a ještě ve 2.40 Pemsel obdržel informaci: „Vrchní velitel nepovažuje za pravděpodobné, že jde o významnou operaci.“

TIP: Nastal Den D: Spojenci se vylodili v Normandii

Ke zdržením přispěly i poruchy radarové sítě podél pobřeží. Dokázala sice zachytit plavidla i letouny na desítky kilometrů, avšak v minulých dnech část radarů poškodily bombardéry. Lodě invazní flotily tak Němci poprvé zpozorovali až poté, co plavidla zajišťující výsadky na pláži Utah dosáhla ve 2.00 cílového prostoru. A trvalo další hodinu, než Kriegsmarine podnikla první protiopatření. Německý šok dokládá i vzpomínka majora Wernera Pluskata, velitele I. praporu dělostřeleckého pluku 352. Ten okolo páté hodiny ranní spatřil dalekohledem invazní flotilu a ihned o tom telefonicky informoval divizní velitelství:

„Na moři musí být na 10 000 lodí. Je to neuvěřitelné, to musí být invaze!“ Od zpravodajského důstojníka se mu však dostalo skeptické odpovědi: „Jste si jistý? Vždyť Američané a Britové ani dohromady tolik plavidel nemají!“ Také Luftwaffe zatím nijak nezasáhla, neboť své noční stíhače vyslala proti bombardérům nad Amiensem – přičemž ty tam operovaly právě proto, aby odlákaly pozornost od prostoru hlavního útoku. Další chybné rozhodnutí padlo na štábu LXXXIV. sboru, kde ve 3.00 aktivovali bojovou skupinu Meyer, která sloužila jako záloha nedaleko pláže Omaha, a poslali ji dál do vnitrozemí k Saint-Jean-de-Daye, aby tam pátrala po výsadkářích. Toto relativně silné uskupení pak citelně chybělo při snaze odrazit americké invazní jednotky.

Ve Sluneční soustavě mají plynní obři, především Jupiter a Saturn, pěkná hejna měsíců rozmanitých velikostí a vlastností. V okolním vesmíru jsme ale zatím žádné exoměsíce spolehlivě neobjevili. Dva nezávislé týmy astronomů teď hlásí pozoruhodný úspěch, který nás k objevu exoměsíců hodně přibližuje. Objevili prstence kolem dvou exoplanet, takzvané cirkumplanetární prstence, v nichž pravděpodobně vznikají měsíce.

Oba dva týmy pracovali na soustavě teleskopů Very Large Telescope Evropské jižní observatoře v Chile. Valentin Christiaens z australské Monash University a jeho kolegové při svým pozorování využili infračervený spektrograf SINFONI, zatímco Sebastiaan Haffert z belgické Leiden Observatory využili spektrograf MUSE, který pracuje ve viditelné oblasti spektra.

Prstence kolem plynných obrů

Obě dvě planety se nalézají v systému hvězdy PDS 70, ve vzdálenosti asi 370 světelných let od nás. Tento planetární systém je extrémně mladý, vznikl teprve před 6 miliony lety. Planety v něm byly objeveny teprve nedávno. Exoplaneta PDS 70b je podle všeho plynný obr o velikosti mezi 4 až 17 Jupitery. Exoplaneta PDS 70c je o něco menší a její hmotnost odpovídá 1 až 10 Jupiterům.

Vědci se domnívají, že takové cirkumplanetární prstence představují významnou fázi vývoje plynných obrů. Právě v této fázi by kolem těchto planet mohly vznikat měsíce, alespoň pokud jde o ty velké. Badatelům se také podařilo planety PDS 70 přímo zachytit na snímku. Je to teprve druhý planetární systém s více planetami, u kterého se nám něco podobného povedlo.

Šavlozubé šelmy, jako byl například americký smilodon, budí hrůzu už na první pohled. Paleontologové teď přišli na to, že tito zabijáci byli nejspíš ještě mnohem drsnější, než jsme si představovali. Podařilo se jim totiž odhalit devastující zranění na lebce jednoho smilodona, které bylo způsobené gigantickým špičákem jiného smilodona.

Zatím není úplně jasné, jak se vlastně smilodoni živili. Podle starších představ smilodoni útočili svými špičáky na měkké části krku kořisti a usmrcovali ji hlubokými bodnými ranami. Podle novějších nálezů to ale byli spíše mrchožrouti, protože zřejmě nebyli vybaveni pro rychlý běh a s vražedně vyhlížejícími špičáky asi spíše párali či rozřezávali, než propichovali.

TIP: Vědci objevili 50 tisíc let starý otisk největší kočkovité šelmy všech dob

Ať ale smilodoni lovili nebo požírali mršiny, ukazuje se, že dokázali být velmi brutální vůči sobě navzájem. Nalezené poranění totiž přesně odpovídá útoku jednoho smilodon na druhého. Podle vědců mohlo jít o spor, například při obraně teritoria před vetřelcem anebo v boji o sexuálního partnera.

Poslední dobou to vypadá, že se téměř všechny odpovědi na otázky o lidském zdraví ukrývají ve střevech. Střevní mikroflóra totiž hraje velice významnou roli v celé řadě procesů v lidském těle, které se často velmi silně dotýkají našeho zdraví. Podle nového výzkumu se to týká i imunitního systému.

Zjistili to britští odborníci, kteří dokázali zvrátit postupné stárnutí a slábnutí imunitního systému, v tomto případě u myší, tak, že u nich provedli fekální transplantaci. Do starších myších přenesli část obsahu střev mladých myší a tím ji doplnili a občerstvili jejich stárnoucí střevní mikroflóru. U starších myší poté došlo k výraznému zlepšení výkonu imunitního systému ve střevech.

TIP: Nečekaná pomoc: Transplantace stolice vedla k masivnímu zlepšení symptomů autismu

Střevní mikroflóru každého z nás tvoří stovky a možná i tisíce různých typů bakterií a dalších mikroorganismů. Vědci postupně zjišťují, že bakterie ve střevech nám pomáhají nejen s trávením potravy a výrobou nezbytně důležitých látek a vitamínů, ale také s činností mozku nebo právě s fungováním imunitního systému. Během života dochází ke změnám střevní mikroflóry a k jejímu celkovému stárnutí. Teď se ukazuje, že odborníci na stárnutí budou muset věnovat bakteriím ve střevech velkou pozornost.

Chov ohromných stád dobytka pořádně zatěžuje planetu. Mnozí lidé mají ale maso rádi a dobrovolně se ho nevzdají. Vědci proto usilovně hledají náhradní řešení, které by zajistilo maso bez kritických dopadů na životní prostředí. Mluví se o geneticky vylepšeném dobytku, co vypouští méně metanu anebo o masu vypěstovaném v laboratoři, které neprochází fází krávy na pastvě.

Američtí badatelé ale tvrdí, že úplně nejlepší variantou, která zajistí velké množství výživné potravy, a přitom bude nejvíce šetrná k životnímu prostředí, bude laboratorní maso hmyzu. Takové maso by se pěstovalo z geneticky vylepšených buněk, u nichž bude co nejlépe vyladěná rychlost růstu, výživnost i chuť s vůní.

TIP: Laskominy s nožičkami: Stane se Česko hmyzí velmocí?

Pěstování masa v laboratoři je samo o sobě výhodné a šetrné vůči prostředí. Šetří vodu i prostor, o které je ve dnešním světě nouze. Jednotlivé druhy masa se ale liší ve svých nárocích při takové laboratorní či tovární produkci. Právě buňky masa hmyzu potřebují k růstu v buněčné kultuře, v porovnání s buňkami masa savců, ptáků či dalších obratlovců, méně glukózy jako živiny, a také jim stačí méně stabilní prostředí.

Vzestup přemyslovského státu za Boleslavů by nebyl možný bez dobře vycvičených a vyzbrojených bojovníků. Vojenská moc Čechů budila respekt, tvrdost českých zbraní okusili Němci, Maďaři či pohanští Slované.

Ze všech koutů Evropy

Jakou vojenskou mocí česká knížata v 10. století disponovala? Již Boleslav I. musel velet poměrně velké úderné síle (odhadují se tři tisícovky jezdců), která mu zajistila pověst mocného vládce a váženého spojence. Ve stejnou dobu například dokázal válčit proti Maďarům na dvou frontách, přičemž prameny uvádějí, že pouze do bitvy na řece Lechu roku 955 vypravil tisíc jezdců. Sám pak s Maďary úspěšně bojoval na Moravě. Jenže Čechy v polovině 10. století nemohly vyprodukovat tolik kvalitních bojovníků, aby kníže mohl bojovat účinně na více bojištích. Odkud se tedy „čeští“ bojovníci vzali? Vlastně můžeme říci, že ze všech koutů Evropy. 

Žádaní Seveřané

Český kníže měl dostatek prostředků, aby si najal profesionální válečníky z jiných zemí a „národů“. Kromě Čechů, etnika slovanského, o němž Ibráhím ibn Jakúb píše, že „Slované jsou vcelku odvážní a stateční a kdyby nebyli roztříštění na množství kmenů a oddělených skupin, žádný národ by je nezdolal silou,“ tvořili knížecí družinu válečníci ze skandinávských, franckých, pobaltských či anglosaských zemí. 

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví?

Zejména Seveřané se v té době objevovali velmi hojně prakticky ve všech armádách křesťanských i pohanských vládců a často tvořili elitu vojska, jako například anglosaští elitní huskarlové. Jako královská stráž byli panovníkovi vždy k dispozici, chránili ho a zemřít pro něj se pro ně stalo otázkou cti. Měli vlastní vnitřní pravidla kázně, skvělý výcvik, dobrou disciplínu a bohaté bojové zkušenosti.

Mezinárodní síť pro varování před planetkami IAWN (International Asteroid Warning Network) uspořádala na konci května mezinárodně koordinovanou kampaň pozorování planetky s provizorním označením 1999 KW4 při jejím průletu kolem Země.

Objekt o průměru asi 1,3 kilometru se k naší planetě přiblížil 25. května 2019 na minimální vzdálenost 5,2 milionu kilometrů. Jde o vzdálenost asi 14× převyšující vzdálenost Země – Měsíc, objekt se tedy nacházel dost blízko pro detailní studium, ale zároveň daleko na to, aby pro planetu představoval jakékoliv riziko.

Ke kampani se připojila také vlajková loď ESO, konkrétně jeden z dalekohledů systému VLT (Very Large Telescope) na Observatoři Paranal v Chile. Využitý teleskop je osazen přístrojem SPHERE, zařízením, které je jako jedno z mála na světě schopno pořídit dostatečně ostré snímky na to, aby na nich bylo možné rozlišit obě složky podvojné planetky vzdálené od sebe jen 2,6 kilometru.

„Tato podvojná planetka prolétala kolem Země rychlostí téměř 20 kilometrů za sekundu, asi 70 tisíc kilometrů v hodině, proto bylo pozorování pomocí VLT skutečně obtížné,“ říká Diego Parraguez, který teleskop při pozorování ovládal.

I když srážka s planetkou 1999 KW4 nehrozí, tento objekt se nápadně podobá jinému binárnímu blízkozemnímu asteroidu Didymos, který by v budoucnosti riziko pro planetu Zemi představovat mohl.

Dydimos a jeho měsíc přezdívaný „Didymoon“ jsou cílem budoucí pionýrské kosmické mise NASA, která má testovat možnosti planetární obrany. Sonda DART má dopadnout na povrch měsíce asteroidu Didymos a pokusit se změnit jeho oběžnou dráhu kolem hlavní složky. Otestuje tak proveditelnost odklonění reálné planety z kolizního kurzu. Po tomto experimentálním impaktu se v roce 2026 k asteroidu Dydimos vypraví další kosmická mise Hera, tentokrát realizovaná Evropskou kosmickou agenturou ESA, která bude zkoumat vlastnosti povrchu tělesa a tvar kráteru vytvořeného při misi DART.