V posledních letech se roztrhl pytel s úspěchy letů do vesmíru. Vděčíme za to hlavně soukromým společnostem, jako je SpaceX Elona Muska. Druhý dech chytila i NASA, která se chce v dohledné době vrátit na Měsíc a už tam i zůstat. Podle ekonomů vlastně žijeme ve zlaté éře dobývání vesmíru, která konečně začala po dlouhém období stagnace. Odborníci odhadují, že do roku 2040 by se měla hodnota vesmírného průmyslu a technologií oproti dnešku ztrojnásobit.

Vesmírný průmysl stále roste. Soukromé společnosti poskytují technologie, přístroje i materiály. Některé z nich staví satelity rozmanitých velikostí, jiné, jako třeba právě SpaceX nebo Blue Origin Jeffa Bezose už mají i nosné rakety, s nimiž chtějí podstatně snížit cenu za dopravu nákladu na oběžnou dráhu. 

Rozvoj vesmírné turistiky

Revoluce probíhá i ve vesmírné turistice. Už brzy se první lidé podívají do vesmíru a zřejmě tam zamíří i hromadná doprava. Na cesty delší než 10 hodin se každoročně vydá asi 150 milionů pasažérů. Kdyby si 5 procent z nich zaplatilo lístek za suborbitální let, který by se měl vejít do částky 2 500 dolarů (téměř 57 tisíc Kč), znamenalo by to zisk více než 20 miliard dolarů (455 miliard Kč) ročně. 

TIP: Společnost Blue Origin chce vzít první turisty do vesmíru již v dubnu 2019

Analytici jsou přesvědčeni, že pokud se technologie pro suborbitální lety a vesmírnou turistiku osvědčí, brzy se z cest do vesmíru stane relativně běžná záležitost přístupná velkému množství lidí. Rozvoj vesmírné turistiky povede ke snižování cen a není tím pádem vyloučeno, že se řada z nás za svého života do vesmíru skutečně podívá.

Krtek dokáže každou nosní dírkou vnímat jiný pach, přičemž jeho mozek získané informace vyhodnocuje. Není známo, že by jakýkoli jiný živočich měl tuto schopnost. „Byl jsem zpočátku skeptický,“ vysvětluje Kenneth Catania z Vanderbilt University, který práci vedl výzkumnou práci zaměřenou na krtky. „Myslel jsem si, že nosní dírky krtka jsou příliš blízko u sebe na to, aby dokázaly efektivně rozlišit jemné pachové odstíny.“

Hypercitlivý stereo-čich

Catania při svém pokusu vytvořil hvězdicovitou arénu s mnoha šachtami. Uprostřed byl vchod. V sérii experimentů byly do namátkou vybraných šachet umísťovány žížaly a vědci průběžně sledovali, jak rychle krtci svoji oblíbenou pochoutku objeví. „Bylo to úžasné,“ říká Catania. „Našli potravu rychleji než za pět vteřin a téměř vždycky zamířili hned ke správné šachtě. Mají hypercitlivý čich.“

Když krtek vlezl dovnitř pokusné arény, začal pohybovat čumákem sem a tam, bleskurychle se zorientoval a zamířil přímo ke zdroji potravy. Když mu ale ucpali levou nosní dírku, stáčely se jeho dráhy doprava, když mu ucpali pravou nozdru, orientovaly se jeho cesty napravo. Ale i takto omezení krtci byli schopni žížaly najít. Jen doba hledání byla o mnoho delší.

TIP: Tajemství komunikace zvířat: Řeč vůní a arzenál pachů

Při druhém experimentu vložili vědci krtkovi do obou nosních dírek trubičky, které byly zkřížené, takže krtek cítil pravou dírkou pachy po své levici a opačně. V tomto případě krtci často nedokázali potravu najít vůbec. Oba experimenty prokázaly krtkovu schopnost stereo-čichu.

Catania výsledky své práce uzavírá slovy: „Fakt, že krtci dokážou za účelem identifikace potravy rozeznávat každou nosní dírkou jiný pachový podnět naznačuje, že tuto schopnost mohou mít i jiní savci, kteří se musí spoléhat na svůj čich – například psi či prasata.“

Podle kanadských paleontologů je to král králů. Tyrannosaurus rex Scotty, pojmenovaný podle láhve skotské whisky, kterou vědci v roce 1991 vypili na oslavu svého objevu, žil na území dnešní kanadské provincie Saskatchewan, před 66 miliony let, tedy krátce před dramatickým koncem období křídy a celých druhohor.

Třicetiletý obr

Jeho kostra je dlouhá 13 metrů a vědci odhadují, že její majitel vážil více než 8,8 tuny. Vzhledem k tomu je Scotty největší známý zástupce druhu Tyrannosaurus rex, a také je to největší dinosaurus, kterého paleontologové kdy vykopali v Kanadě.

TIP: Hrozivý rekord: Tyrannosaurus rex měl doopravdy drtivý stisk čelistí

Přestože jde o objev téměř 30 let starý, teprve nyní se ukázala skutečná velikost nálezu. Scottyho kostra byla totiž uvězněná v tvrdém pískovci a paleontologové ho řadu let pozvolna dostávali ven. Kromě toho, že byl Scotty velký, je také nejstarším T. rexem, jakého jsme objevili. Bylo mu přes 30 let, což je na T. rexe opravdu hodně. Příslušníci jeho druhu totiž rychle rostli a brzy umírali.

Vztah Adolfa Hitlera k různým stimulačním látkám se pojil s osobou berlínského lékaře Theodora Morella. Ten se původně specializoval na pohlavní choroby a s Hitlerem se seznámil v roce 1936, kdy léčil jeho osobního fotografa Heinricha Hoffmanna nakaženého kapavkou. Když pak vůdci podal zvláštní tablety s živými kulturami, které zázračně zmírnily jeho zažívací problémy, byl jmenován diktátorovým osobním lékařem. Od té chvíle Hitlera doprovázel prakticky na každém kroku, a to až do dubna 1945.

Závislost na lékaři

Morell měl v berlínské společnosti rovněž pověst odborníka na povzbuzující prostředky. Jeho specialitou byly zejména vitaminové injekce a také neortodoxní terapie pomocí hormonálních výtažků. Tento typ léčby praktikoval i u Hitlera, kterého v záznamech označoval důsledně pouze jako „pacienta A“ (Evu Braunovou pak coby „pacientku B“). Příznačné však pro něj bylo, že většinou neléčil příčiny diktátorových neduhů, nýbrž jen symptomy. 

Hitler nicméně velmi oceňoval okamžitý účinek jeho preparátů a postupně se stal na lékařově péči zcela závislým. Přesto se jeho potíže časem prohlubovaly. Původně vůdci stačily občasné injekce vitaminových roztoků a glukózy, ale v roce 1939 už je musel podle Morellových záznamů dostávat často i několikrát za den. 

Zhoršení nastalo se zahájením operace Barbarossa. Hitler byl silně přepracovaný a jeho tělo snášelo permanentní vypětí jen s obtížemi. Morell mu proto podával stále vyšší dávky amfetaminů společně s hormonálními injekcemi, jež sám připravoval z orgánů hospodářských zvířat. Brzy musel připojit některé opiáty v čele s eukodalem – syntetickým oxykodonem, který měl na rozdíl od morfia povzbuzující účinky. Zároveň pomáhal tlumit Hitlerův svalový třas: Podle některých šlo o známku nastupující Parkinsonovy choroby, podle jiných o následek Morellových metod.

Osm až deset injekcí 

Se zhoršující se situací na frontách se zhoršoval také Hitlerův zdravotní stav a množství prostředků, jež chřadnoucí diktátor užíval, se povážlivě rozšiřovalo. Podle Morellových záznamů bral vůdce 74 různých léků a substancí, včetně heroinu, kokainu a injekcí testosteronu. V roce 1944 už dostával týdně 100–150 různých tablet a mezi osmi a deseti injekcemi.

TIP: Třetí říše na drogách: Když Pervitin poháněl německý Wehrmacht 

Morell za své léčebné metody čelil silné kritice lékařských špiček i nacistických pohlavárů, Hitler mu však bezvýhradně důvěřoval. Jeho stav se přitom stále horšil, a to i vinou neustálého užívání metamfetaminů a opiátů, které mu postupně nahlodávaly mysl. Jeho chování v posledních měsících války bylo ostatně typické pro silné narkomany trpící různými psychózami.

V roce 1503 se u dnešního pobřeží Ománu potopila loď. Archeologové tam prováděli podmořské vykopávky a během nich objevili unikátní astroláb. To je astronomický přístroj, který se kdysi používal k určování a předpovídání poloh hvězd a Slunce, určování místního času podle místní zeměpisné délky a také k navigaci.

Do dneška jsme objevili pouhých 104 historických astrolábů. Nově objevený přístroj z ománského vraku, který je vyrobený ze slitiny mědi, se ale hned dostal do Guinnessovy knihy rekordů. Odborníci totiž určili, že vznikl mezi lety 1496 a 1501, což z něj dělá nejstarší známý astroláb na světě.

TIP: Vrak obchodní lodi ze 17. století vydal archeologům své poklady

Zmíněný astroláb měla na palubě portugalská loď, které velel Vicente Sodré, strýc slavného objevitele Vasca de Gamy. Sodré se svým bratrem veleli malé flotile, která měla za úkol patrolovat v oblasti jihozápadní Indie a hlídat tam obchodní stanice. Bratři se ale vzbouřili a dali se na pirátství. V květnu 1503 vyrazili k pobřeží Ománu kvůli nezbytným opravách. Jejich lodi ale potopila bouře a oba bratři nakonec zahynuli.

Přípravy na misi nového amerického roveru Mars 2020 jsou v plném proudu. Pokud se něco nepokazí, nový rover by měl přistát na povrchu Marsu v únoru 2021. A spolu s ním i pozoruhodná autonomní minihelikoptéra Mars Helicopter.

Od této helikoptéry se nečekají žádné zázraky. Jde vlasně o malý demonstrační model, který by měl uskutečnit několik krátkých letů nebo možná spíše jen skoků v řídké atmosféře Marsu, při nichž by minihelikoptéra měla dosáhnout výšky maximálně 16,5 metru.

Stroj neponese žádné složité vědecké přístroje, přesto je úspěch či neúspěch projektu velmi důležitý. Pokud Mars Helicopter uspěje, podstatně se tím rozšíří pole působnosti pro budoucí průzkumné mise na cizí světy.

Průzkumné helikoptéry pro cizí světy

Náš průzkum Mars a dalších těles Sluneční soustavy je totiž doposud omezený na povrch těchto světů a obvykle jenom na velmi malé oblasti. Průzkumné helikoptéry a jim podobné autonomní stroje by přitom mohly udělat pro vesmírný průzkum spoustu užitečné práce.

TIP: Zrak jako ostříž: Příští rover NASA bude mít skoro dva tucty kamer

Mars Helicopter váží asi 1,8 kilogramu a velikostí zhruba odpovídá míči na softball. Let v náročném prostředí mu mají zajistit 2 rotory o délce 1,2 metru, které budou svištět rychlostí 2 400 otáček za minutu, tedy asi desetkrát rychleji, než rotory helikoptér na Zemi. Minihelikoptéra je vybavená avionikou, komunikačními systémy, malým solárním panelem, nabíjitelnými lithium-iontovými bateriemi, ohřívači pro elektroniku a navigační kamerou. Na palubě nemá žádné vědecké přístroje, jen barevnou kameru s vysokým rozlišením. 

V únoru 1621 bylo na císařův pokyn zatčeno 61 povstalců pro velezradu a 29 bylo internováno v domácím vězení. Předsedou mimořádného soudního dvora byl jmenován jediný královský místodržící v Čechách vybavený mimořádnými pravomocemi, kníže Karel z Lichtenštejna.  

Staroměstská exekuce

Již v březnu proběhlo na Pražském hradě soudní jednání, během něhož každý z obžalovaných odpovídal na 236 otázek. V dubnu pak soud předložil návrhy rozsudků. U všech obžalovaných navrhl konfiskace majetku, u 43 z nich i trest smrti. Císař schválil změny, které mu navrhla jím ustavená mimořádná komise, a 21. června 1621 bylo na tribuně postavené před Staroměstskou radnicí popraveno 27 odsouzených, konkrétně tři páni, sedm rytířů a sedmnáct měšťanů. Z hlavních organizátorů defenestrace a povstání byli popraveni Václav Budovec z Budova, hrabě Jáchym Ondřej Šlik a nejvyšší písař Kašpar Kaplíř ze Sulevic.  

Krušný exil

A jak dopadli ostatní vůdcové povstání? Jan Albrecht Smiřický, Oldřich Vchynský, Linhart Colona z Felsu zemřeli již před Bílou horou. Hrabě Jindřich Matyáš Thurn a Pavel Kaplíř ze Sulevic odešli se „zimním králem“ do exilu a až do konce svých životů pokračovali v boji proti Habsburkům. Zemi opustil i Václav Vilém z Roupova, který se do vlasti vrátil až se saskými vojsky v roce 1631, opět musel odjet a pak se znovu navrátil se švédskými jednotkami v roce 1641. Uvězněni byli Pavel z Říčan a Vilém starší z Lobkovic. Pouze o majetek přišel Jan Litvín Kavka z Říčan, který využil generálního pardonu z roku 1622. 

Předáci stavovského povstání a protestanti, kteří prchali ze země, se nejdříve usazovali velmi blízko hranic v naději, že se po válce budou moci vrátit. Členové jednoty bratrské odcházeli do Polska, Braniborska a Uher, zatímco luteráni a novokališníci zpravidla do Saska. Saská vláda uložila každému příchozímu povinnost požádat o povolení k pobytu. Poté, co povolení obdrželi, nesměli bez opětného dovolení zemi opustit ani vyvézt majetek.

Milionové konfiskace

Konfiskační soud vynesl v Praze do roku 1627 rozsudky nad celkem 680 osobami, 166 z nich odsoudil ke ztrátě veškerého majetku. Další byli potrestáni částečnou konfiskací majetku, odsouzením k lennímu poměru a peněžitým trestům. Podle soudobých odhadů činila hodnota konfiskovaného majetku na 30 až 45 milionů zlatých. Pozemky a nemovitosti si mohl panovník ponechat ve vlastní správě, což mu příliš nevyhovovalo, jelikož spíše potřeboval co nejvíce peněz na vedení války a ani neměl dostatek schopných administrátorů. Proto dal v roce 1621 část zabavených statků za poskytnuté půjčky do zástavy bohatým aristokratům. 

Ze zástavy vyplývalo též předkupní právo, a vzhledem k tomu, že císař nebyl schopen dluhy splácet, přecházel majetek často do vlastnictví jeho věřitelům. Této příležitosti využil k výhodnému zisku například vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Půjčky však panovníkovi nestačily na financování jeho potřeb, proto v roce 1622 nabídl větší část konfiskovaných statků k přímému prodeji. 

Nekalé praktiky

V letech 1622–1623 působilo mincovní konsorcium, které mělo pro císaře získat v poražené zemi dostatek finančních prostředků na vedení války, vyrovnání s oprávněnými věřiteli nebo nepominutelnými dědici rebelů, jimž byl zkonfiskován majetek. Konsorcium uvedlo do oběhu více než 42 milionů zlatých, přičemž konečný zisk spočíval v rozdílu mezi nákupní cenou stříbrného pagamentu a hodnotou vyražených mincí.

TIP: Diviš Černín: Jediný popravený katolík na Staroměstském náměstí v roce 1621

Členové konsorcia, především Valdštejn a Lichtenštejn, se díky šikovnému propojení finančních měnových operací s výhodným nákupem zkonfiskovaných majetků neobyčejně obohatili. Nekontrolované zhoršování mince mělo za následek enormní zdražování a inflaci, která skončila v roce 1623 mincovní kaladou.

Novozélandský National Institute of Water and Atmospheric Research má program na zkoumání života vzácných tuleňů leopardích, jejichž zdraví i stravovací návyky se nejlépe určují na základě trusu. Dobrovolníci z celé země proto organizaci posílají vzorky výkalů, přičemž v jednom vědci objevili nečekaný poklad: USB disk plný fotek a videí.

TIP: Štěstí německého zahradníka: Při sklizni našel svůj dávno ztracený prsten

Některé záznamy zveřejnili, aby nalezli majitele paměti – a nakonec se ukázalo, že patřila Amandě Nallyové, ženě, jež trus do institutu poslala. Zařízení však zjevně prošlo trávicím traktem zvířete, takže badatelé vyloučili, že by do „hromádky“ pouze spadlo. Kolem se navíc nacházely zbytky peří a ptačích kostí, takže se odborníci domnívají, že paměť sezobl pták a toho posléze ulovil tuleň… 

Rozdílné pojetí přístupu ke vzdušnému boji si můžeme přiblížit nejlépe na příkladu dvou letců – nejmilovanějším letcem Francie se stal Georges Guynemer, jenž však v počtu sestřelů skončil až za René Fonckem. Komise jej původně pro vojenskou službu neuznala vhodným kvůli chatrnému zdraví, ale on trval na svém – vždyť v letadle se přece sedí!

Předchozí část: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války (1)

Nakonec úředníky přesvědčil, začal jako mechanik a svou tvrdohlavostí se do pilotní kabiny nakonec doslova vnutil. Nezačal ale nijak šťastně – rozbil několik letadel, než v roce 1915 dosáhl prvního sestřelu. O Gyunemerovu stylu boje vypovídá například fakt, že po střetu s deseti nepřáteli se jeho téměř stovkou zásahů poničený stroj doslova rozpadl poté, co přistál. V kokpitu jej provázelo téměř neuvěřitelné štěstí – po návratu z letu mu dokonce z rukavice vypadl nepřátelský projektil! Miláček Francie bojoval s nepřáteli stejně urputně jako s vlastním zdravím. 

Velký lovčí a opatrný Fonck 

Brzy si vysloužil přezdívku „Velký lovčí“ a obdržel snad všechna dosažitelná vyznamenání. Když se 11. září 1917 nevrátil z jednoho letu, truchlila celá Francie. Němce Kurta Wissemanna, který si cenný skalp nárokoval, pár dní nato sestřelil René Fonck. Ani sto let od jeho zmizení se s jistotou neví, jak Guynemer vlastně skončil, a tak vznikla legenda, že létá dodnes. 

Protikladem skromného Guynemera se stal jeho mstitel René Fonck. Zatímco „Velký lovčí“ se bil vždy i na hranici vlastního vyčerpání a neváhal se vrhnout do boje s jakoukoli přesilou, Fonck ztělesňoval pragmatického lovce. Osobně nebyl mezi svými spolubojovníky pro svou sebestřednost příliš oblíbený, ale jeho skvělé výsledky mu upírat nelze. Odvahu spojoval s precizním odhadem situace a dosahoval pravidelně i několika vítězství během jednoho letu.

Jeho „koníčkem“ se stalo šetření municí – snažil se vystřílet co nejméně ran na zničení kořisti. Navíc se pragmaticky vyhýbal nepřehledným soubojům v zatáčkách, v nichž i ti nejlepší riskují, že ve všeobecném zmatku někoho přehlédnou. I proto média milovala víc Guynemera či Charlese Nungessera. Jiná esa to však s odvahou až přeháněla, což dokládá vcelku zbytečná smrt mladého rodáka z Arizony Franka Luka – specialisty na pozorovací balony. Poté, co jeho stroj sestřelili nad územím nepřítele, postavil se německé pěchotě se svým coltem a padl.

Kanaďan William Barker obdržel jako jeden z devatenácti letců Viktoriin kříž a jeho odvaha se stala příslovečnou. Nad hlavami vlastních pěšáků svedl heroický souboj ve svém Sopwithu Snipe s drtivou přesilou 15 Fokkerů D.VII, jejichž počet v legendách narostl až na 60! Než jeho rozstřílený stroj řízeně(!) přistál, zraněný Barker dokázal sestřelit pět nepřátel. I rakouské eso Josef Kiss vzalo s sebou při posledním letu tři stroje protivníka. 

Symboly i nápisy

Někteří letci se rádi zviditelňovali různými symboly, které si kreslili na své stroje. Střídmí Britové si obecně na zmalovaná letadla nepotrpěli, což překvapivě neplatí u jinak pragmatických Němců. Ne nadarmo se císařským letkám říkalo létající cirkusy (byť existovaly i jiné důvody). Pestré odlišení jednotek doplňoval i osobní marking jednotlivých stíhačů. Richthofenův rudý Fokker Dr. I nebyl žádnou výjimkou – Ernst Udet „sedlal“ bílo-červený stroj, na bílém létal zase pozdější maršál Luftwaffe Hermann Göring.

Pokračování: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války (3)

Černému albatrosu Eduarda von Schleicha měly podle Francouzů pomáhat duše padlých německých letců. Nechyběly ani provokující nápisy. Friedrich Kemf provokoval nepřítele textem „Už si mě pamatuješ?“ vyvedeným přes celé spodní křídlo svého trojplošníku, což trošku zavání rytířským hecováním. Německá osádka napsala na kořistní Bristol F2b přes celé rozpětí křídel německy „Nestřílejte, dobří lidé“. Příliš to ale nepomohlo, protože byla okamžitě sestřelena. O něco střídmější Francouzi se spokojili (s výjimkami) se symboly na trupu, stejně jako Rusové, Rakušané či Američané.

Singapurské vědce inspirovaly medůzy k vytvoření nového typu elektronické kůže. Novinka je průhledná, elastická, natahovatelná, citlivá na dotyk a dokáže se sama regenerovat – to vše navíc zvládne ve vodním prostředí.

Materiály schopné regenerovat v dnešní době vyvíjí celá řada vědeckých týmů. Obvykle ale nejsou průhledné a nefungují ve vlhkém prostředí, což je do značné míry omezuje v jejich využití. Nemohou z nich například být dotykové displeje, které musejí být průhledné a zároveň se často ocitnou ve vlhku.

TIP: Novou elektronickou kůži je možné opravit a po použití recyklovat

Singapurský tým se proto pokusil napodobit medúzy, které jsou jak průhledné, tak i voděvzdorné. Vědci nakonec uspěli s gelovitým materiálem, který tvoří polymer založený na fluorocarbonu a iontová kapalina bohatá na fluor. Díky svému složení nová elektronická kůže funguje jak na suchu, tak i ve vodě, dokonce i v mořské vodě nebo kyselém či zásaditém prostředí. Tento materiál by se mohl uplatnit ve vývoji měkkých robotů a řadě dalších aplikací.