Štěstí či nesoulad v manželství nepochybně ovlivňuje mnoho různých faktorů. Zázemí rodiny, povahy všech zúčastněných, i třeba to, jak si partneři umí rozdělit domácí práce. Podle nového výzkumu se potvrzuje, že v dlouhodobě úspěšném či naopak nevydařeném manželství hraje velkou roli i genetika.

Američtí specialisté prostudovali celkem 178 manželských párů ve věku 37 až 90 let. Účastníci výzkumu vyplňovali dotazník, který se týkal jejich spokojenosti v manželském svazku, kromě toho ale výzkumníkům poskytli vzorek slin se svou DNA. Vědci pak detailně zpracovali jak jejich dotazníky, tak i genetický profil.

TIP: Manželský benefit: Sezdané páry jsou mnohem méně náchylné k demenci

Výsledky výzkumu ukázaly, že spokojenost v manželství významně ovlivňuje to, jaké mají manželé varianty genu pro receptor oxytocinu, takzvaného hormonu štěstí, který nese označení OXTR rs53576. Z dřívějších studií vyplývá, že tento gen těsně souvisí s emoční stabilitou, empatií a sociální inteligencí. Není divu, že právě tento gen ovlivňuje kvalitu manželského vztahu. Pokud má alespoň jeden z manželů „GG“ verzi zmíněného genu, je manželství spokojenější, než většina ostatních.

Hájení vlastní cti s pistolí v ruce že by bylo výlučně mužskou záležitostí? Za ranního rozbřesku se často utkávaly v souboji i ženy! Byť se jejich důvody mohly často zdát malicherné, neváhaly odhodit společenské postavení a vrhnout se na sebe doslova holýma rukama.

Souboj o květinovou výzdobu

Vídeň, to překrásné město valčíků, se má v létě roku 1892 zhostit pořádání velké události. Divadlo i hudba se tu setkají v reji tance, světel a barev. Čestnou předsedkyní Vídeňské hudební a divadelní výstavy je pro své „dosavadní zásluhy o kulturu ve městě“ jmenována Pauline Metternichová (1836-1921), manželka rakouského velvyslance v Paříži a syna mocného kancléře. Je to problém? Pro hraběnku Anastázii Kielmannseggovou (1860-1912) rozhodně! Ta je totiž už léta předsedkyní vídeňského Dámského výboru pro pořádání výstav. A jmenování své sokyně bere za osobní urážku. Připravovaná událost musí být přece plně v kompetenci jejího spolku...

Narážky, výtky a posměšky, které si obě urozené dámy přes své důvěrnice vyměňují, pak neberou konce celé týdny. Pauline koluje v žilách ohnivá maďarská krev. Anastasia je původem z neméně emotivního carského Ruska. Pro smír tedy není prostor.

TIP: Krvavé debaty na poli cti: Jak probíhaly souboje muže proti muži

Když se jedna dozví, jak nevalně se druhá vyjádřila o návrhu květinové výzdoby, pohár trpělivosti přetekl. Ženy se utkají v souboji! Byla to senzace, kterou „Vídeň ještě nezažila“. Byť se obě ženy setkaly ve Vaduzu, hlavním městě Lichtenštejnska, díky přítomnosti dalších šlechtičen, princezny Schwarzenberské, hraběnky Kinské a baronky Lubinské, se nic neutajilo. Třeba fakt, že se znesvářené ženy utkaly do půli těla obnažené. Prý proto, aby si neponičily šaty. Tuto skutečnost ostatně potvrzují i zvědavě přihlížející muži, které musela Lubinská okřiknout: „Odvraťte své chtivé oči!“

I když bylo Metternichové šestapadesát let a její sokyně jí mohla být dcerou, rozhodně prý bylo na co koukat. Souboj skončil nerozhodně: Pauline byla šavlí zraněna na nose, Anastasia Kielmanseggová schytala ránu do ramene. Kdo tedy nakonec rozhodl o koncepci květinové výzdoby? O tom už historie mlčí...

Ambiciózní soukromá společnost vesmírných technologií SpaceX opět bouřlivě slaví. A plným právem. Teď už je jasné, že se první let kosmické lodi Crew Dragon na oběžnou dráhu povedl na jedničku. Po úspěšném startu loď před nedělním obědem našeho času zakotvila u modulu Harmony, ve chvíli kdy se Mezinárodní vesmírná stanice nacházela 402 kilometrů nad Pacifikem, severně od Nového Zélandu.

Ke svému prvnímu letu na oběžnou Crew Dragon odstartovala v noci 2. března našeho času na špici nosné rakety Falcon 9 Block 5, ze startovacího komplexu 39 Vesmírného střediska Johna F. Kennedyho na floridském mysu Canaveral. Na misi, která nese označení SpX-DM1 (SpaceX Demonstration Mission 1) loď nejprve strávila asi 27 hodin samostatně na oběžné dráze kolem Země.

Nová éra pilotovaných letů do vesmíru

Po autonomním připojení lodi Crew Dragon k ISS propukl v řídícím středisku SpaceX jásot, který ohlašuje úsvit nové éry pilotovaných letů do vesmíru, ve které budou hrát zásadní roli soukromé společnosti, jako právě SpaceX. Západní astronauté už konečně nebudou zcela závislí na ruských dopravních prostředcích na oběžnou dráhu.

TIP: Kosmická loď Dragon pro lidskou posádku už trénuje na startovací rampě

Loď Crew Dragon napoprvé letěla bez lidské posádky. Na palubě je figurína ve skafandru jménem Ripleyová, čímž SpaceX vzdávají hold sérii fascinujících temných sci-fi o Vetřelcích. Crew Dragon stráví u ISS 5 dní, během kterých Ripleyovou navštíví lidská posádka Mezinárodní vesmírné stanice. Poté nová kosmická loď SpaceX zakončí svoji první vesmírnou výpravu padákovým přistáním do vln Atlantiku, doufejme, že úspěšným. Letos v červenci by měl následovat další start Crew Dragon, tentokrát již se živými astronauty.

Rád trávím chvíle odpočinku pozorováním úchvatných rybáků obecných (Sterna hirundo). Nenechám si ujít ani obyčejný průjezd autem po mostě, abych se alespoň na zlomek sekundy nepokochal štíhlými tvary a elegantním letem tohoto bělostně čistého letce a lovce v jednom.

Sám proti přesile

Začátkem dubna netrpělivě očekávám, kdy se na splavu objeví první rybák. Zpravidla nebývá sám. Malé hejnko se ale nezdrží. Jarní tah na hnízdiště má rychlejší průběh, než pozdně letní tah na zimoviště. Tehdy jsou u nás i s mladými podstatně déle. Těším se na jejich půvabný let, který se bleskovou vývrtkou mění ve střemhlavý útok. V záři podvečerního slunce se rozstřikuje voda a šťastný lovec se vynořuje i s kořistí. Spojení divoké dynamiky a měkkého světla mě vždy fascinuje. U lovce s úlovkem jsou však okamžitě útočící racci, kteří se mrštnějšího rybáka snaží oloupit.

Rybák nabírá výšku a prchá, jenže v patách má hned tři racky. Ti dotírají tak dlouho, dokud unavený obránce větší rybku neupustí. Mezi racky se ihned rozpoutává divoká honička, která končí v letu a ve spěchu polknutou rybou. Okradený rybák se mezitím spouští z výšky dolů s prázdným žaludkem. Musí ulovit něco menšího – aby stačil prchat před dotěrnými zloději, nebo mohl úlovek polknout i při prudkých úhybných manévrech. Na usednutí s větším úlovkem není ani pomyšlení.

Úlovky od zubaté tlamy

Racci zůstávají stále ve střehu. Rybák si ale musí dát pozor i na další nebezpečí, které číhá pod hladinou. Velké štiky, boleni, parmy a sumci podnikají neustálé útoky na bohatá hejnka rybek a v divokých nájezdech je tlačí k hladině. Rybáci toho mistrně využívají. Dokonce i racci mají tu a tam štěstí, ale rybáci jsou v tomto ohledu nedostižní. Jenže si musí dát velký pozor, aby sami neskončili v tlamě některého z rybích dravců.

Když se doma probírám nafoceným materiálem, mohu konstatovat, že občas jde zřejmě o čiré štěstí. Na jednom ze záběrů rozeznávám rozevřenou tlamu dravce, před nímž se na široce roztažených křídlech vznáší rybák a v hlubokém předklonu drží něco pod hladinou! Vypadá to, že rybka už musí být částečně v zubaté tlamě dravce! Snímek není kvůli špatnému světlu a pohledu zezadu stoprocentní, ale jeho dokumentární hodnota přesto obstojí.

Hledání vhodného hnízdiště

Zajistit pokračování rodu je nejdůležitějším, ale v našich podmínkách i stále těžším posláním rybáků obecných. Pro svá hnízda rádi volí nízké ostrůvky uprostřed vodních nádrží, řek a rybníků. Předpokladem je ovšem nízká vegetace na ostrůvku, čímž je velké množství z potenciální nabídky vyřazeno. Regulované řeky již neposkytují příliš mnoho vzniklých náplavů, a pokud někde přece jen vhodný vznikne a je obsazen, s prvními teplými dny a hordami vodáků na něm mají rybáci pramalou šanci dotáhnout dlouhou dobu hnízdění do zdárného konce. Od zásnub do vzletu mláďat na to potřebují přibližně téměř dva měsíce.

Záplavy i kolísání vodní hladiny uměle vyvolané člověkem jsou dalšími činiteli, které často zničí první hnízdění. Ptáci jsou pak nuceni hnízdit i na tak nemožných místech, jako jsou rovná a hladká mola, dřevěné plošiny na vodě bez podsypu, nebo dokonce těžební technika ve štěrkovnách. Protože výstelce nevěnují příliš velkou péči, jsou při jejich vzletu vajíčka rozkutálena po okolí a hnízdění opět zničeno. Vajíčko, které opustí hnízdní kotlinku, zpět už nevrátí. A do třetice už nezahnízdí, protože je pozdě. Koncem srpna a v září se stěhují na zimoviště. Výčet jejich spolehlivých hnízdních lokalit se tak v naší vlasti smrskl na minimum.

Nebojácní ochránci a příchozy k hnízdu

Jeden z „mých“ párů si vybral pro hnízdo ani ne metrový ostrůvek uprostřed mělké vodní plochy, z části bažinaté. Již v době, kdy se pro místo rozhodl a ještě ani nehloubil jamku, odehnal od něj svými divokými nálety mnohem větší volavku bílou. Později tak rybáci naložili s každým vetřelcem, ať už šlo o lisku černou, čejku, nebo obyčejnou kachnu. Přes tuto péči a ochranu je ovšem například liska schopna jim snůšku vyplenit.

Mohl jsem sledovat zásnubní let – předávání rybičky ve vzduchu i na ostrůvku, spuštěná křídla až na zem, samcovo naparování i vzájemné uklánění za doprovodu jejich hrdelních zvuků plných vzájemné náklonnosti. Po zásnubách samička zůstávala na ostrůvku a čekala, až se sameček vrátí s dalším úlovkem. Mezitím nelenila. Hluboce se vmáčkla do připravované kotlinky a s ocáskem i s křídly kolmo vytrčenými k nebi, hrabala a kroužila hlubší důleček, co jí síly stačily. Jindy zase sešla až k vodě a tahala z ní stará stébla trav, klacíky a různý rostlinný odpad. Vše odhazovala za sebe – blíž k hnízdu. Ani jednou nevzala přímo nějaký kus, aby s ním odběhla ke kotlince. Stále jen přihazovala blíž a blíže. Teprve předměty v těsné blízkosti kladla do důlku.

Přehlíživý milovník

Vstával jsem už kolem druhé ráno, abych se ještě za tmy jako maskovaný přízrak pomalu a nenápadně plížil k ostrůvku. Než jsem tímto hlemýždím tempem překonal vzdálenost kolem 200 metrů v bažinatém terénu, uplynula asi hodina. Byla to dřina hlavně na ruce, na nichž spočívala veškerá moje váha „každým krokem“. V bahně s deseti centimetry vody byl totiž jediný možný pohyb po-ma-louč-ké šoupání po zadku s nohama vepředu. Nevzbudil jsem tak ale nejmenší povyk a nevyrušoval žádné ptáky. Odchod z lokality byl stejně nenápadný.

Odměnou mi byli nejen rybáci pářící se v okouzlujícím ranním světle. Pózovali mi téměř dvě minuty. Určitě netušili, že se dívám. Sameček byl v závěru tak neomalený, že zatímco odpočíval – stoje přitom stále na zádech samičky – začal si přebírat peří. Samička po něm sekla zobákem a za vzájemného plácání křídly jej nakonec setřásla. Spustil křídla až na zem, pyšně povytáhl hlavu co nejvýš vzhůru a současně přitom pozvedl do výše svůj vidlicovitý ocas. Vypadal v tu chvíli téměř dvojnásob velký než jeho ušlápnutá družka. Vydal pár hrdelních zvuků a s úklonou největšího borce hrdě odlétl. Bylo pět hodin ráno a já se mohl s radostí v srdci odploužit.

Ostrůvky z dobré vůle

Jak jsem se již zmínil, pokračování rodu je v životě rybáků nejdůležitější a nejobtížnější věc. Člověk mění krajinu k obrazu svému a teprve s odstupem desetiletí začíná chápat vlastní chyby. To, že je alespoň připustí, je první dobrý krok k nápravě. Mnoho tvorů, kteří nás stále ještě obklopují, to s lidským pokolením nemá vůbec jednoduché. Naštěstí se mezi námi najdou nadšenci, kteří třeba právě pro rybáky budují umělé plovoucí ostrůvky. Potom čekají na svůj vytoužený páreček a s radostným očekáváním uvítají každého jejich ochmýřeného drobečka. Tito lidé jsou mnohdy skryti za rouškou anonymity. Klobouk dolů před nimi.

TIP: Odlety tažných ptáků aneb Koloběh ptačí migrace

Co do počtu hnízdících párů ovšem této aktivitě vévodí těžařská společnost Českomoravský štěrk za odborné garance Moravského ornitologického spolku. Kde dříve byla jednolitá vodní hladina, vznáší se dnes patentované betonové ostrůvky, které poskytnou možnost pro zahnízdění desítkám párům rybáků! Přirozený ostrůvek to sice není, postrádá přirozený půvab, ale pokud jde o ochranu druhu, kterou rybák bezesporu potřebuje, je více než vítán.

Cestování ve velkých městech je problematické všude na světě a platí to i pro čínský Čchung-čching, ve kterém žije bezmála 30 milionů obyvatel. Své o tom ví i devětadvacetiletý pojišťovací agent Liu Fucao, který trávil každý pracovní den více než hodinu cestováním do kanceláře. Pohár trpělivosti přetekl zhruba před půl rokem, kdy mu oprava jednoho z mostů prodloužila již tak dlouhé ranní cestování.

TIP: Dopravní zácpy vyměnil za řeku a do práce vyráží v plavkách

Namísto dřívějšího vstávání vsadil na paddleboard a do kanceláře vyrazil po vlnách řeky Jang-c’-ťiang. Do speciálního nepromokavého vaku si Liu uložil pracovní notebook a suché boty a cestu, která by mu jinak trvala déle než hodinu, zvládl za pouhých šest minut. Na netradiční dopravní prostředek nedá Liu dopustit. Nejenže je v práci výrazně rychleji, zhruba kilometr dlouhá trasa přes Modrou řeku mu navíc prospívá i po fyzické stránce.

V ochraně vzácných a ohrožených druhů se stále častěji prosazují drony. Nikdy se neunaví a zastanou spoustu práce při vyhledávání organismů, jejich sčítání či mapování jejich výskytu. Doposud se ale drony využívaly především pro sledování organismů, které žijí na otevřených prostranstvích, kde jsou pro přístroje dronů dobře patrné.

Australští vědci a ochránci přírody sestrojili dron, který exceluje v pátrání po koalech. Koalové přitom žijí poměrně skrytě v korunách blahovičníků. Nový dron je ale vybavený infračervenou kamerou, díky níž obvykle dokáže rozeznat teplo koaly, který se ukrývá ve stromoví.

TIP: Rafinované lišky v Austrálii šplhají v noci po stromech a loví koaly

Dron s infrakamerou má nejlepší výsledky za chladnějšího počasí, kdy je teplota koalů nejvíce rozdílná od teplot v okolním prostředí. Testy ukazují, že takto vybavený dron objeví na daném území průměrně 86 procent všech koalů. Při obvyklém sčítají lidmi je tato úspěšnost jen asi sedmdesátiprocentní.

Tým amerických vědců z Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) se plaví po úzké křivolaké řece do nitra konžského deštného pralesa. Jejich cílem je totiž vesnice obklopená tak hustou vegetací, že je přístupná pouze po vodě. Na cestu se vydali s vidinou, že se jim podaří dosáhnout průlomu ve výzkumu viru tzv. opičích neštovic: „Příbuzného“ pravých neštovic přenášejí divoká zvířata, ale šíří se také z člověka na člověka. Nemocný trpí horečkami a jeho kůži pokryje vyrážka, jež přechází v bolestivé léze připomínající popáleniny od cigaret. Virus zabije zhruba každého desátého pacienta – podobně jako například plicní mor – a obzvlášť nebezpečný je dětem. Navíc nemoc zatím neumíme léčit.  

Poznej svého nepřítele

Počet nakažených Afričanů v posledních letech vzrostl a potenciální riziko epidemie opičích neštovic si uvědomuje celý svět. Vláda Konžské republiky proto pozvala výzkumníky z CDC, aby virus zkoumali a proškolili africké lékaře: Jedině rozšíření znalostí o miniaturním nepříteli a pochopení metod jeho přenosu totiž v budoucnu umožní navrhnout účinná preventivní opatření.  

Nejvíc nakažených v Kongu pochází z vesnice Manfoueté, která leží v srdci pralesa a od nejbližšího letiště ji dělí šestihodinová plavba proti proudu řeky. Vědci proto cestují v motorovém člunu, připomínajícím školní autobus bez střechy. Veškeré jejich vybavení se však na palubu nevešlo, proto za nimi později vyrazí ještě dlouhá dřevěná kánoe a poveze pasti, zkumavky, přenosnou centrifugu, kanystry s benzinem, 25 kilogramů rýže a spoustu balené pitné vody.  

Tma a marné čekání

Na řece vědci míjejí lodě domorodců, které převážejí potraviny a dřevo. Břehy lemují příbytky se zdmi z bahna a střechami z palmových listů, na nichž se suší pestrobarevné oblečení. „Mbote! Mbote!“, tedy „Dobrý den!“ – volají za výpravou děti a biologové Jeff Doty a Jošinori Nakazawa jim mávají. Řeka Ubangi ústí do toku Motaba, který je mírný a tmavý jako černý čaj. Posledních pár kilometrů však mají problémy, protože slunce zapadá za horizont, a roste tak riziko, že loď narazí na hrochy – nejnebezpečnější zvířata Afriky. 

Tma je čím dál hustší, ale najednou se džungle rozestupuje a odhaluje plochu orámovanou vysokou trávou, v níž se ukrývá Manfoueté. Z vesnice je zatím vidět jen budova školy, jež se v následujících dnech stane hlavním táborem vědců: Jakmile zakotví, stěhují spolu s vesničany a dalšími odborníky, kteří už jsou na místě, ve dvou třídách lavice a stavějí tam stany na ochranu před dotěrným hmyzem. Třetí třídě je potřeba se obloukem vyhnout, protože v ní vyrostlo 60centimetrové termitiště. Když mají hotovo, čekají na dřevěnou kánoi s jídlem a vybavením. Loď však v noci nedorazí, a tak jdou vědci nakonec spát hladoví. 

V zemi lepry a eboly

Manfoueté leží ve střední Africe, v zapomenutém koutě světa kousek od rovníku, kde lidem stále hrozí nákaza leprou či dalšími infekčními chorobami, jež už se jinde podařilo vymýtit. V nedaleké Demokratické republice Kongo se navíc zřejmě zrodila ebola, jeden z nejnebezpečnějších známých patogenů, a za posledních 40 let rozpoutala osm epidemií. Od konce roku 2016 pak v oblasti přibývá nakažených opičími neštovicemi, které se objevily také v Kamerunu, Libérii, Sieře Leone, Středoafrické republice a Nigérii. 

Rovněž Spojené státy zažily v roce 2003 epidemii opičích neštovic: Tehdy si nejmenovaný prodejce nechal z Afriky přivézt 800 exotických živočichů, mezi nimiž nechyběly nemocné krysy velké, drobní hlodavci plchové či veverky čtyřpásé. Zatímco zvířata čekala na kupce ve skladu, nakazili se od nich opičími neštovicemi psouni, jež obchodník později prodal coby domácí mazlíčky. Africký virus nakonec napadl 47 lidí, včetně tříleté holčičky, naštěstí si však nevyžádal žádné životy. 

Pachatel neznámý

Když v lednu 2017 propukla epidemie opičích neštovic v Konžské republice, už během podzimu měla na účtu šest mrtvých a 88 nakažených. Někteří onemocněli při péči o příbuzné, jiní při lovu divokých zvířat či po následné konzumaci kořisti. Vědci však nevědí, kteří živočichové virus přenášejí, což je značně znepokojuje: Lokální epidemie v odloučené vesnici, jako je Manfoueté, se totiž může do velkých měst rozšířit za méně než 36 hodin a přerůst v globální krizi.   

Ačkoliv se neštovicím říká „opičí“, nejsou zřejmě opice jejich primárními přenašeči – virus dostal jméno podle toho, že byl poprvé objeven u makaků. Za hlavní „podezřelé“ se dnes považují zmiňované krysy, plchové a veverky, jistotu však nemáme. Pokud by se riziková zvířata podařilo odhalit, domorodci by se jim mohli vyhýbat, a zabránili by tak nákazám. CDC proto do oblasti vypravilo odborníky z Atlanty s úkolem vypátrat zdroje nebezpečí: Vedle Dotyho a Nakazawy se mise účastí ještě třetí biolog Clint Morgan a ředitelka oddělení pro nebezpečné patogeny Jennifer McQuistonová. 

Co se mohlo stát?

Z Atlanty letěl tým do hlavního města Konžské republiky Brazzaville spolu s patnácti bednami zásob, v nichž nechybělo ani půl druhého litru burákového másla na přípravu nástrah do pastí. V nedaleké Kinshase si vědci opatřili také tekutý dusík, díky němuž budou moct uchovávat vzorky při teplotě −210 °C, takže materiál přežije i zpáteční cestu do Atlanty.   

Začátek prvního dne ve vesnici se nese v duchu rozmrzelého čekání: Celý tým je vzhůru dávno před úsvitem a vyhlíží loď se zásobami, která stále nedorazila. Jindy klidný Doty nervózně sleduje řeku a přemýšlí, jestli se kánoi třeba nepokazil motor nebo ji nepřepadli lupiči. Na posádku nemají vědci žádný kontakt, a tak jim nezbývá než čekat a doufat. Situaci jim neulehčují ani vzpomínky na předešlou výpravu, při níž vybavení dorazilo k týmu až předposlední den. Nebo na misi, během které se nákladní automobil s věcmi srazil s motorkářem a skončil v řece. 

Těžká práce a hlad 

Po dvou hodinách čekání se však kánoe objevuje a tým se vzápětí s úlevou pouští do práce: Vědci vykládají zásoby a najímají vesničany na pomoc se stavbou provizorní laboratoře z bambusu i lovce pro práci v terénu a pokládání pastí. Manželka starosty má za úplatu vařit obědy sestávající z rýže, fazolí, rybí polévky a pečeného skopového. Vyjednávání o penězích probíhá směsicí angličtiny, francouzštiny a ngalštiny. Starosta všechny dohody zaznamenává do černého deníku – za služby se bude platit každý den ráno. 

Když je vše vyřízeno, začínají vědci chystat pasti. Do některých dávají burákové máslo se semínky a ovesnými vločkami, do jiných krájený kokos osmažený na oleji a obalený burákovým máslem. Vůně pochutin Američanům připomíná, že mají hlad – ani jeden člen týmu už víc než den pořádně nejedl. McQuistonová proto nenápadně trochu másla ujídá…

Složitější než rakety

Pod vedením lovců poté vědci odnášejí pasti do temných zákoutí deštného pralesa: Jedná se o kovové bedny a drátěné klece, které se zavřou, jakmile do nich zvíře vleze. Nejjednodušší jsou pak vykopané jámy, do nichž se vkládají kbelíky zakryté zelení – k lovu drobných hlodavců se však hodí nejlépe. Doty a McQuistonová kopou díry a bioložka si povzdechne: „Je to dost náročné.“ „Pravda, taky tyhle pasti nemám moc rád,“ souhlasí kolega. Na doporučení lovců umisťují klece nedaleko stromů a hromad zeminy, v nichž by mohli hnízdit hlavní šiřitelé neštovic – africké krysy, kterým ve vesnici říkají „motomba“.

Aby co nejlépe odhadli rychlost případného šíření viru, musejí vědci zjistit, zda rizikoví živočichové žijí na zemi, či ve větvích a jestli jsou aktivní ve dne, nebo v noci. „Jde nám o hledání zákonitostí přenášení viru a jeho cirkulace v návaznosti na chování zvířat,“ vysvětluje Doty. „Je to komplikovanější než raketová věda.“

Dobrý začátek

Dalšího dne všichni nedočkavě vyrážejí prozkoumat pasti: Za svítání se tým dělí na dvě skupiny a prohledává jednotlivá stanoviště. Doty vybavený čelovou svítilnou nahlíží do kbelíků, které se přes noc naplnily dešťovou vodou. V prvním je žába. Vytahuje ji a pouští, protože virus napadá pouze savce. Kbelíky číslo dvě a tři jsou prázdné. Do čtvrtého se však lapil drobný tmavě šedý živočich a skrývá se pod listy a větvičkami – Doty ho vyndává a přemisťuje do malého látkového pytle. 

Některé z kovových pastí jsou také prázdné, jiné přes noc zaplnili mravenci. V jedné, nastražené u vyvráceného stromu, však Doty něco objevuje: Velice opatrně nahlíží dovnitř a vykřikne v ngalštině „Esimbi!“, tedy „Povedlo se!“. Nakonec se vědci asi po dvou hodinách v terénu znovu setkávají v táboře. Během noci se podařilo ulovit třináct hlodavců, ale ani jednu krysu. Neměli však zdaleka rozmístěny všechny pasti, takže se jedná o dobrý začátek. 

Pomozte mým dětem!

Po návratu do tábora se vědci chtějí vrhnout na zkoumání úlovků, jenže se rozkřiklo, že ve vesnici bydlí zdravotníci. Jeden z domorodců proto přichází biology poprosit, zda by se nemohli podívat na jeho nemocné syny, jimž se na těle objevily léze. Vesničan dál vypráví, že mu před dvěma týdny zemřel 75letý dědeček, který měl rovněž horečku a boláky. Doty ani Nakazawa však nejsou lékaři, a tak zasahují členové týmu napojení na Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). 

Odebírají chlapcům vzorky lézí, pro následnou analýzu v Brazzaville. Než se však dočkají výsledků, ordinují bratrům léky na snížení horečky a antibiotika k prevenci dalších infekcí. Před chatrčí sedí na nízké židličce Delphine Bouteneová, matka nakažených sourozenců, která se ještě před dvěma týdny starala o svého nemocného otce. Ve 43 letech má deset potomků a ty nejsmutnější oči na světě. „Bojím se, že zemřou i mé děti,“ dodává velmi slabým hlasem.  

V podkolenkách do dusíku

Biologové se mezitím v laboratoři pustili do průzkumu úlovků: Všichni mají očkování proti pravým neštovicím, které je z 85 % účinné také proti těm opičím. Před infekcí je dál chrání speciální obleky, rukavice a respirátory, zakrývající celou tvář i krk. Po několika hodinách práce jsou však v oblecích zcela zpocení. 

Každé zvíře prochází stejnou procedurou: Nejprve se zaznamená číslo pasti, která ho lapila, a její GPS souřadnice, podle nichž odhadnou vědci lokalitu hnízd nemocných jedinců. Zvířatům pod anestezií odebírají krev, poté zapisují jejich pohlaví, věk a tělesné proporce. Zohledňují i poranění a případné léze. Nakonec získané vzorky balí do nylonových podkolenek a vkládají je do tekutého dusíku.  

Poklad z džungle

Za posledních čtyřicet let získali odborníci vzorky živého viru opičích neštovic pouze dvakrát. Právě proto by se polapená divoká zvířata mohla stát zdrojem nových „aktivních“ vzorků, nebo alespoň DNA, jež by o aktivitě viru svědčila. A dva dny před odjezdem tým skutečně chytil potenciální „poklad“ – dvě africké krysy, obě dlouhé bezmála metr a vážící půl druhého kilogramu: Jejich ocasy pokrývají léze, z nichž biologové posléze odebírají vzorky. „Nic podobného jsme předtím neviděli,“ vysvětluje Doty. Je sice možné, že se jedná o pozůstatky zranění či dílo parazitů, nicméně „by bylo fajn, kdyby za léze mohly opičí neštovice“, dodává Nakazawa.

TIP: Ebola a ti druzí: 9 nejnebezpečnějších virů světa

Během deseti dnů strávených ve vesnici získali vědci z CDC vzorky ze 105 zvířat, včetně 28 plchů, devíti krys, dvou netopýrů a jednoho osináka afrického. Až se za několik týdnů dostane nádrž s tekutým dusíkem do atlantských laboratoří, léze z ocasů krys se začnou testovat jako první. Pokud v nich odborníci objeví stopy po opičích neštovicích, pokusí se v následujících měsících vypěstovat virus v laboratorních podmínkách. Následně zkusí pomocí genetického sekvencování určit, ze kterých zvířat se nejsnáz přenáší na člověka. 

Nádrž plná odpovědí

Momentálně je však pro tým nejdůležitější příprava k odjezdu. Laboratoř je potřeba rozložit a zbylé zásoby rozdat mezi vesničany. Generátor, pasti, ochranné obleky a nepoužité zkumavky se odvezou zpět do města Impfondo, kde je uloží a využijí v případě, že by se nemoc opět začala šířit. 

Biologové pořádají slavnostní večeři na rozloučenou, pod obrovským mangovníkem vysokým jako pětipatrová budova. Druhý den ráno je zataženo a voda v řece se zdá velmi temná. Vesničané se shromažďují, aby návštěvníky vyprovodili. Mávají jim a přejí šťastnou cestu. „Merci! À la prochaine! Na viděnou!“ volají vědci. A pak jsou pryč. Deštný prales sice nechali za sebou, ale jeho poklady si odvážejí v dusíkové nádrži, v níž se snad ukrývá odpověď na jejich otázky. 

Zní to možná překvapivě, ale i když zůstaneme zcela v klidu a budeme hýbat pouze očními bulvami, nepůjde o jedinou část hlavy, která vykoná pohyb. Souběžně změní automaticky polohu také uši, lépe řečeno ušní bubínky. Tyto tenké membrány uvnitř sluchového ústrojí se totiž při každém pohnutí okem rozkmitají: Pokud tedy upřeme zrak vpravo, oba ušní bubínky se vyklenou doleva – jeden dovnitř a druhý ven – a následně se několikrát pohnou vpřed a vzad, načež se vrátí do výchozí pozice. Zrcadlově totéž platí pro pohled vlevo.

TIP: Oko, nebo ucho? Kterým ze svých smyslů vnímáme rychleji

Vědci pod vedením Jennifer Grohové z Duke University objevili popsanou souvislost teprve nedávno. Při výzkumu použili drobné mikrofony umístěné do uší dobrovolníků, kteří se měli pohledem zaměřovat na různě vzdálené cíle. S pohybem očí se ušní bubínky rozechvívaly mírnými vibracemi, jež bylo možné detekovat. Badatelé se přitom dlouho domnívali, že se naše vidění a slyšení odehrávají nezávisle. Zatím zůstává otázkou, proč k propojení obou pohybů dochází. Jisté je, že ušní bubínek hraje klíčovou roli při vnímání toho, co slyšíme. Pokud se tedy rozkmitá s každým pohnutím oka, mohlo by to znamenat, že vidění může ovlivňovat i náš sluch. 

V polovině května 1940 německá vojska ovládala jižní a střední Norsko, zatímco na severu válečné štěstí přecházelo z jedné strany na druhou. Proto už 16. května Adolf Hitler schválil akci těžkých válečných lodí, které měly z dobytého Trondheimu napadnout sousední přístav Bodø, kde se ještě bojovalo. Bodø ale padlo dřív, než k akci došlo, takže plán získal definitivní podobu až o dva týdny později.

Jeho cílem se stala jak pomoc horským jednotkám generála Eduarda Dietla u Narviku, tak ohrožování spojenecké námořní dopravy mezi Norskem a britskými ostrovy. Kromě toho měla výprava svými děly napadnout Harstad a zničit tam co největší množství kotvících lodí. Operace dostala název podle římské královny bohů Juno a zúčastnily se jí bitevní lodě Scharnhorst a Gneisenau, těžký křižník Admiral Hipper a čtyři torpédoborce.

Spolehlivá rozvědka

Seskupení velel z můstku Gneisenau admirál Wilhelm Marschall, který krátce předtím nahradil kontradmirála Otta Ciliaxe odvolaného pro nedostatek agresivity. V té době se nicméně situace nejen na severní frontě výrazně změnila. Německé tanky se prohnaly Francií, také Norsko už bylo víceméně v rukou okupantů a malá enkláva spojeneckých vojsk nemohla u Narviku vydržet věčně. Operace Juno tak získala takřka politický charakter, když se měla stát výkladní skříní německého vítězství.

Spojenci se ale rozhodli armádu ze severního Norska evakuovat – což nikdo na frontě, natožpak ve velitelství Kriegsmarine, nemohl vědět. Do 6. června Marschallův svaz pronikl až za polární kruh a doplnil palivo ze zásobovací lodi Dithmarschen. Druhý den přišla zpráva z rozvědky, která tvrdila, že v oblasti se pohybuje britská bitevní loď Valiant, letadlové nosiče Ark Royal a Glorious, tři těžké křižníky a asi patnáct torpédoborců. Německá špionáž pracovala takřka na jedničku, protože britské síly odhadla velmi přesně – na severu chyběl pouze obrněnec Valiant.

Příliš snadné cíle 

O několik hodin později dostal Marschall zprávu od pilota průzkumného letadla, který našel několik lodí bez ochrany. Jednalo se o tučnou kořist, protože seskupení evakuovalo z Narviku 15 000 vojáků. Marschallův štáb ale usoudil, že jde o nedůležitý cíl v podobě prázdných lodí vracejících se do Anglie po vyložení posil a zásob v Norsku. Proto se admirál po poradě s veliteli jednotlivých lodí rozhodl „prázdné“ nákladní lodě nechat být a držel se původního plánu zaútočit na Harstad. Brzy svého rozhodnutí litoval, protože se na základě dalších hlášení zdálo, že Britové se začali z Norska stahovat.

Marschall proto informoval velení, že od útoku na Harstad upouští a zamýšlí skoncovat s nepřátelskými konvoji. Krátce poté se na obzoru objevil tanker Oil pioneer doprovázený sice ozbrojeným, avšak původně rybářským traulerem Juniper. Souboj se rovnal fakticky popravě, kdy se Juniper statečně pokusil zakrýt sebe i tanker v kouřové cloně, avšak jediný zásah zcela stačil na zničení malého plavidla. Potopení Oil pioneeru se zase podobalo dělostřeleckému cvičení a finální rána zbyla na torpédo z torpédoborce Herrmann Schoemann. Krátkou bitvu přežilo jen 24 britských námořníků.

O hledání další kořisti se postaraly průzkumné hydroplány, které našly pasažérský parník Orama s nemocniční lodí Atlantis. Velitel Gneisenau kapitán Harald Netzbandt chtěl potopit obě lodě, ale Marschall se zachoval jako džentlmen a střelbu na červený kříž nepřipustil. Jen nechal na Atlantis odvysílat světelnou signalizací zákaz vysílání a britský kapitán poslechl, čímž zachránil život nejen sobě, ale i personálu a stovkám zraněných mužů. Orama podobné štěstí neměla a rychle podlehla palbě křižníku Admiral Hipper. Také tentokrát Němci zachránili trosečníky, celkem v počtu 274 osob, a dobře udělali, protože řadu z nich tvořili zajatí němečtí horští myslivci.

Osudové rozhodnutí 

V té době – 8. června v poledne – už Berlín věděl o stahování spojeneckých vojsk z Norska díky telefonátu generála Dietla přes neutrální Švédsko. Marschall reálný stav věcí sice pouze (a zcela správně) předpokládal, ale obával se, že Britové se postarají o letecké krytí své evakuace. V takové situaci by bylo šílenství, pokud by torpédoborce a Admiral Hipper zastavily a tankovaly na moři palivo, a tak toto seskupení odplulo do Trondheimu.

Pokračování: Mohutný úder královny bohů: Německá operace Juno (2)

Marschall pak pokračoval v hledání cílů jen s těžkými obrněnci a měl štěstí. Krátce před pátou hodinou odpoledne zahlédl praporčík Siegfried Goss tenký proužek dýmu ve vzdálenosti asi 46 km. Obě německé bitevní lodi k němu zamířily, a když se dým změnil v siluety lodí, dělostřelecký důstojník ze Scharnhorstu kapitán Wolf Löwisch je identifikoval jako letadlovou loď Ark Royal se dvěma torpédoborci. Marschall si s rozkazy nelámal hlavu a rozdělil palbu tak, aby si těžké dělostřelectvo Scharnhorstu vzalo na starost letadlovou loď, pomocná výzbroj měla zúčtovat s torpédoborcem po jejím levoboku.

Vše nasvědčuje tomu, že se lidé brzy přestanou podílet na doručování zásilek. Amazon zavádí své poštovní drony i pozemní roboty a v řadě měst už jsou k vidění šestikoloví roboti Starshipu. Teď se k nim přidává i známá zásilková služba FedEx, která vyvinula svého autonomního doručovatele SameDay Bota.

Jak jméno nového robota FedExu napovídá, je určený pro doručování rychlých zásilek v den podání. FedEx ho vyvinul ve spolupráci se společností DEKA Development & Research Corp. Bot má elektrický pohon na baterii. Dokáže se pohybovat ve městě, vyhýbá se různým překážkám a má také displej, s jehož pomocí může v případě potřeby komunikovat.

TIP: Nový rekord: Dron doručil zásilku na vzdálenost 156 kilometrů

SameDay Bot je vybavený technologií, která zajišťuje bezpečnost chodců, stejně jako vícero kamerami a LiDARem. Projetí vytyčené trasy, navigaci a vyhýbání se překážkám má na starost umělá inteligence. Když se bot dostane na místo určení, tak zákazník může odblokovat kryt, který ukrývá jemu určenou zásilku. Nikdy jiný se k zásilce nedostane. FedEx hodlá své boty důkladně otestovat během léta v domovském Memphisu.