Majetnější majitelé vinic ve světě využívají k postřikování svých cenných rostlin pesticidy helikoptéry. Podle lotyšského podnikatele Elvisse Straupeniekse to stojí v průměru 65 tisíc dolarů (asi 1,47 minionu Kč) ročně. Se svojí společností AirBoard proto pěstitelům vína nabízí alternativní řešení.

Jejich autonomní postřikovací dron Argo zvládne stejnou práci s polovičními náklady a ještě prý nabízí další výhody. Oproti předešlým dronům podobného ražení nabízí elektricky poháněný Argo na jedno nabití mnohem větší postřikovanou plochu. Díky sofistikované baterii a úsporným ovládacím systémům na jedno nabití uletí 15 minut či postříká plochu asi 0,8 hektaru.

TIP: BrambleBee: Autonomní robot specialista na opylování ostružin

Výhodou dronu Argo je i to, že uveze velké množství pesticidu. Vejde se do něj až 60 litrů postřiku, což je asi 4 až 6 násobek obvyklého množství u srovnatelných strojů. Argo létá nad vinicemi autonomně a pomocí radaru udržuje stálou výšku nad postřikovanými rostlinami. Podle výrobce je taková aplikace pesticidu přesnější, úspornější a také šetrnější vůči životnímu prostředí.

Velká čínská zeď nikdy nebyla zcela jednolitá. Za vlády Prvního císaře z dynastie Čchin, který dal kolem roku 210 př. n. l. pokyn k její stavbě, šlo hlavně o to propojit už existující opevněné úseky z časů velkých válek v 5. až 3. století př. n. l. Tyto valy se navíc táhly mnohem severněji a dnes z nich mnoho nezbylo. 

V budování probíhalo i v dynastii Chan v 1. století př. n. a poté až za říše Ťin ve 12. století. Ani tato novější linie nekopíruje dnešní umístění hradeb. Komplex, jak jej známe, vytvořili až vládcové dynastie Ming mezi roky 1473 až 1620. Dohromady však šlo až o 16 různých linií a celý systém měl na délku 21 tisíc kilometrů – kdybyste jej vyrovnali a postavili po celé délce rovníku, obepnul by celou planetu a ještě by kus zbylo.

Kameny, hlína i vařená rýže

Jak zeď vznikala? V jejích počátcích se vytvořilo pevné jádro – hlína se po tenkých vrstvách udusávala do připraveného bednění. Výsledek se poté obezdil kamennými kvádry z vápence či žuly. Později se začalo pracovat s pálenými cihlami. Legendy tvrdí, že do malty se přidávaly rozemleté lidské kosti a proto je tak pevná. Reálnější je, že se pro zpevnění malty užívala vařená rýže – ideálně prý měla tvořit 3 % hmoty. 

Uvnitř valů se nacházely i spojovací chodby a skrytá skladiště. U paty mívají hradby kolem sedmi až osmi metrů, na hřebeni ve výšce šesti až deseti metrů je rozpětí zhruba pěti metrů - vedle sebe tak mohlo pochodovat až šest mužů. Pozorovací a signální věže jsou zbudovány vždy po několika stovkách metrů – na dostřel dvou šípů – a po celé rozloze je jich kolem dvaceti pěti tisíc. A samozřejmě - jako všude existují i výjimky a v hůře dostupných oblastech mohly být věže od sebe položeny i několik kilometrů daleko. O něco větší vzdálenosti jsou i mezi pevnostmi s kasárnami pro vojáky a skladišti zbraní a munice.

Promyšlená obrana

Impulsem k opevňování země a stavbě pevností byly nájezdy kočovných kmenů Siungnuů. Tehdy šlo jen o šestimetrové valy z udusané hlíny prokládané rákosem a zaštítěné zábranami z naostřených dřevěných kůlů.

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Dva tisíce let staré záznamy uvádějí, že v případě, když obránci zdi spatřili skupinu nájezdníků, měli praporky či kouřovými znameními signalizovat jejich množství. Například tři praporky znamenaly dvě stovky jezdců, zapálená hranice dvě tisícovky. Na zdi mělo sloužit na 750 tisíc vojáků - tedy zhruba 101 mužů na jeden kilometr. Za dynastie Ming bojovali hlavně s Mongoly a válečníky z Mandžuska. 

Již 1. února 1933 prohlásil Adolf Hitler ve svém prvním rozhlasovém projevu, že hlavním cílem jeho vlády je „spása dělníků v obrovském a všezahrnujícím útoku na nezaměstnanost“. Situace na německém trhu práce byla tristní. V roce 1929 v zemi pracovalo dvacet milionů lidí, v lednu 1933 už jen jedenáct. Mnoho z nich navíc mělo zkrácený úvazek, případně museli souhlasit s omezením pracovní doby či pozastavením výplat.

Původní nacistický program počítal se sérií radikálních změn, včetně znárodnění továren. Od 30. let však strana úzce spolupracovala s průmyslníky a programově zcela otočila. Jako hlavní ekonomické sliby zaznívaly státní úvěry pro průmysl, budování kanálů i silnic a dotace pro zemědělství. Tvrdému jádru nacistické organizace Sturmabteilung (SA) se to sice nelíbilo, ale s těmi, kdo otevřeně mluvili o „zradě nacistických ideálů“, se Hitler rychle a tvrdě vypořádal: Špičky SA byly zatčeny a popraveny v červnu 1934 během tzv. noci dlouhých nožů. 

Nejslavnější bod programu, výstavba silnic, byl propagandisticky působivý, ale na snížení nezaměstnanosti neměl přímý vliv. Oproti plánovanému počtu 600 tisíc míst na stavbě a v dodavatelských odvětvích pracovalo v červnu 1935 v dané oblasti jen 125 tisíc lidí.

Ženy z práce ven!

Pro snížení nezaměstnanosti byl ve skutečnosti rozhodující krok skupiny úředníků půl roku před Hitlerovým nástupem k moci. Jejich plán daňových úlev pro stavebnictví a zemědělství, veřejných investic a státních úvěrů firmám vhodně doplnil oživení světové ekonomiky. V dubnu 1933 tak mohl ministr práce Franz Seldte oznámit, že počet nezaměstnaných klesl o půl milionu.

Nacistický režim se rovněž pokoušel rychle dostat z trhu práce řadu osob. Zavedl například manželskou půjčku, kterou pár získal pod podmínkou, že žena odejde ze zaměstnání a bude pečovat o domácnost: Pokud by začala pracovat, rodina by nejen musela peníze okamžitě vrátit, ale dostala by i pokutu. Atraktivita půjček se ještě zvýšila, když se z nich podle rodinného zákona odpouštěla čtvrtina za každé narozené dítě. Finance se navíc neposkytovaly jako hotovost, nýbrž formou poukázek na vybavení domácnosti. Do roku 1936 uzavíralo půjčku každé třetí manželství a odchod žen z práce nezaměstnanost opticky snížil.

TIP: Nýtovačka Rosie: Dívčí tvář vládní propagandy

Kombinací popsaných opatření klesla nezaměstnanost v Německu do roku 1935 na polovinu. Nacisté díky tomu získali řadu loajálních stoupenců, ačkoliv pokles představoval výsledek kroků předchozích vlád. Navíc si zavázali průmyslníky, kteří se do té doby obávali konfiskace majetku. Společnost se stabilizovala a byla připravena uposlechnout rozkaz k válce… 

Před strašlivým T. rexem, jedním z největších dravců všech dob, se třásl celý svět na sklonku období křídy. Jenomže i takový dravec musel nějak vzniknout. Paleontologové nedávno v centrálním Utahu objevili pozůstatky relativně malého dravého dinosaura, který žil asi před 96 miliony let v období křídy a byl raným evolučním předchůdcem T. rexe.

Nový dinosaurus dostal jméno Moros intrepidus. Byl útlým dravcem, který v bocích nebyl vyšší než 1 metr. Velikostí se zhruba vyrovnal dnešním menším jelenům. Z objevených fosilií vyplývá, že moros byl lehce stavěný a zároveň výjimečně rychlý. Takové zvíře mohlo lehce uštvat téměř jakoukoliv kořist a zároveň se vyhnout vrcholovým predátorům své doby.

TIP: Gualicho: Tunový dravý dinosaurus s ručkami jako lidské děcko

Kdyby morose znal Steven Spielberg, jistě by jim nabídl roli v některém Jurském parku. Objev morose ukazuje, že dravci ve vývojové linii, která končí monumentálním T. rexem, dlouho zůstávali poměrně malí. K jejich dramatickému zvětšení došlo až během závěrečných milionů let jejich vývoje.

Vědci zkoumající blízké okolí naší planety uskutečnili pozoruhodný objev. Podle nich se pozemská atmosféra ve skutečnosti rozprostírá mnohem dále, než jsme si doposud mysleli. Měla by dosahovat až do vzdálenosti 630 tisíc kilometrů, což je zhruba padesátinásobek průměru planety.

Nová zjištění přinesla analýza dat, který během celých desetiletí pozorování přinesla společná vesmírná solární observatoř ESA a NASA jménem SOHO (Solar and Heliospheric Observatory). Ve velké vzdálenosti od Země je sice pozemská atmosféra pochopitelně velice řídká, i tak má ale objev závažné důsledky, například pro vesmírné lety nebo pozorování okolního vesmíru.

Řídká vodíková atmosféra 

Data observatoře SOHO ukazují, že vnější vrstvy pozemské atmosféry, které jsou o něco málo hustší než okolní vesmírný prostor, dosahují skutečně daleko. Ukazuje se, že Měsíc na své oběžné dráze, vzdálené zhruba 384 tisíc kilometrů od Země, vlastně prochází atmosférou Země. V této vzdálenosti tvoří atmosféru především atomy vodíku, které zde jsou v hustotě pouhé 0,2 atomy na centimetr krychlový prostoru.

TIP: V atmosféře Země jsou zrnka z dob vzniku Sluneční soustavy

Navzdory velice nízké hustotě interaguje vodík v této části atmosféry se slunečním zářením, především s jeho ultrafialovou složkou. Rozptylem tohoto záření se projevuje takzvaná geokorona, jak se označuje zářící část vnější vrstvy pozemské atmosféry, čili exosféry. Jak se zdá, tak geokorona sahá do velké vzdálenosti od Země.

Rozebírání a zneškodňování prošlé munice je problematické a pochopitelně také velmi nebezpečné. Americká armáda si proto na tuhle práci pořídila šikovné roboty. Od té chvíle, co se devítka nových robotů pustila do práce, se robotům již podařilo úspěšně rozebrat více než 700 tisíc kusu submunice, tedy jednotlivých granátů z bojových hlavic raket pro samohybný obrněný raketomet MLRS (Multiple Launch Rocket System).

Tento velmi sofistikovaný a plně automatizovaný systém pro rozebírání munice, jehož vývoj řídil a financoval americký Pentagon, úspěšně vyřadil člověka z celého procesu. V tomto případě je to však velmi žádoucí. V tomto zaměstnání by byl lidský život neustále v sázce.

TIP: Geneticky modifikované trávy dokáží likvidovat nebezpečné výbušniny

Zavedení bezpečného robotického systému pro rozebírání munice umožňuje americké armádě recyklovat jinak obtížně dostupné materiály. Rozebíráním hlavic střel raketometu MLRS získávají hliník z obalu raket, kvalitní ocel z obalu jednotlivých granátů, a také měď. Nezanedbatelným přínosem je i to, že robotický systém pracuje rychle a rovněž levně. Během osmihodinové směny zvládne rozebrat až 21 bojových hlavic raket do raketometu MLRS.

Obliba cizokrajných dřevin však došla tak daleko, že v současnosti jsou vzácností spíše původní, domácí druhy. „Ať jede člověk do kteréhokoliv města Evropy, všude vidí v parcích a stromořadích stejné druhy – platany, duby červené, akáty, pajasany žláznaté, túje, sakury… Podobně, jako volnou krajinu, postihla i městskou zeleň homogenizace, takže v parcích téměř nepoznáte, jestli jste v Helsinkách nebo v Barceloně,“ upozorňuje Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina.

Prostřený stůl původních dřevin

Obliba exotických druhů nejen vytlačila původní dřeviny z městské zeleně, ale má i další negativní vlivy. Právě z parků a zahrad se totiž začaly šířit některé nebezpečné, invazní druhy dřevin. Týká se to například akátů nebo pajasanů, které v současnosti patří k velkým hrozbám pro biologickou rozmanitost nejen v rámci měst, ale také ve volné krajině, kde se masivně šíří a vytlačují místní druhy.

Dalším nebezpečím je, že kvůli sázení nepůvodních dřevin přicházejí o zdroje potravy místní druhy živočichů. Přestože to lidé často netuší, dokážou domácí druhy keřů poskytnout svými plody potravu v průměru šestkrát většímu množství ptačích druhů, než dovezené nepůvodní dřeviny. U některých dřevin jsou rozdíly ještě větší. Například původní hloh obecný poskytuje potravu 32 druhům ptáků, nepůvodní hloh lavalův jen 3 druhům. Dřišťál obecný dává plody pro obživu 19 druhům ptáků, nepůvodní dřišťál Thunbergerův jen 7 druhům. A například původní svída krvavá uživí 24 druhů ptáků, zatímco nepůvodní svída výběžkatá jen 2 ptačí druhy. Plody z keřů slouží ptákům jako důležitý zdroj potravy hlavně na podzim a v zimě.

Čím „lokálnější“, tím lepší

Sázení nepůvodních druhů přispívá k celkovému ochuzování biologické rozmanitosti. „V současné době dostupného a levného cestování odpadá hlavní motiv sázení exotických druhů, tedy přiblížit lidem druhy, které před staletími nebo desítkami let neměli možnost jinak poznat. Navíc již máme k dispozici množství informací, které dokládají negativní dopady výsadby nepůvodních dřevin. Proto by se odpovědní architekti, projektanti a zahradníci měli v městské zeleni zaměřovat výhradně na výsadbu původních druhů. Rovněž komunální politici, kteří mají na starosti městskou zeleň, stejně jako pracovníci městských úřadů zodpovědní za veřejné prostory by tomuto tématu měli věnovat pozornost,“ konstatoval Dalibor Dostál.

Podle odborníků by přitom nemělo jít pouze o druhy původní v rámci Evropy a dané země, ale pokud možno také regionálně. „Současným trendem v zahradnictví je dovážení kultivarů přes celou Evropu. I u druhů, které u nás běžně rostou, se dovážejí například sazenice z velkopěstíren v Nizozemí. Tím dochází k zanášení genetických variant dřevin z míst vzdálených stovky kilometrů. Přednost by přitom měly dostávat sazenice pocházející nejen z České republiky, ale navíc i z lokality co možná nejbližší místu výsadby. Takové dřeviny jsou totiž maximálně adaptované na místní podmínky,“ zdůrazňuje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.

Ubývá hmyzu i ptáků

Kromě městských parků jsou zdrojem nepůvodních dřevin často příměstské lesy. Stromy z jiných kontinentů nejdříve obsazovaly opuštěné pastviny a úhory či jiná neudržovaná místa na okrajích měst. Někdy se tak dělo s přispěním lidí ve snaze vytvořit co nejrychleji kousek lesa. Takto vznikaly, a stále vznikají, příměstské porosty, mnohdy doslova lesy invazních dřevin, sloužící jako odrazový můstek pro jejich invazi do volné krajiny. „Typický příklad je vidět při příjezdu do Prahy od Příbrami. Mezi Branickým mostem a Zlíchovským tunelem porůstá úpatí Barrandovských skal hustý les. Kousek naší přírody v městském betonu? Nikoliv, bujný porost extrémně problematických invazních dřevin, akátu, pajasanu žláznatého a javoru jasanolistého. Podobných příkladů najdeme v našich městech a nejrůznějších opuštěných plochách řadu,“ dodává Miloslav Jirků. 

Biologická rozmanitost v posledních letech velmi silně klesá. Podle odborníků by proto člověk měl ke zpomalení tohoto trendu využít všechny možnosti, včetně návratu původních druhů dřevin do městské a příměstské zeleně.

TIP: Vědci varují: Svět hmyzu je na pokraji katastrofálního zhroucení

S úbytkem zdrojů potravy se totiž ptáci setkávají i na venkově. Podle vědeckých studií v posledních letech ubylo v zemědělské krajině kvůli používání chemických postřiků zhruba 75 procent hmyzu. V některých částech Evropy v důsledku toho ubyly polní druhy ptáků, pro které představuje hmyz důležitý zdroj potravy, o třetinu, některé dokonce až o dvě třetiny.

V samém západním cípu Antarktidy stojí ruská výzkumná stanice Bellingshausen, pojmenovaná po důstojníkovi carského námořnictva a kartografovi, jenž se považuje za objevitele mrazivého kontinentu. Uvedená lokalita je díky blízkosti mořských proudů klimaticky příznivější než okolní oblasti: Průměrná teplota v červenci, tedy na vrcholu antarktické zimy, se tam pohybuje okolo 6 °C pod nulou, a v létě dokonce mírně stoupá nad bod mrazu. Ani takové podmínky však nezabrání, aby vědci pobývající dlouhodobě mezi čtyřmi stěnami nepodlehli nástrahám psychické zátěže. Loni v říjnu například svět oblétla zpráva o konfliktu dvou místních techniků, 52letého svářeče Olega Beloguzova a o tři roky staršího elektroinženýra Sergeje Savického. 

Žerty stranou

Na základně se tehdy nacházelo jen čtrnáct lidí a za sebou měli už šest měsíců tuhé zimy, kdy prakticky nevychází slunce nad obzor. Devátého října si Beloguzov, značně posilněný alkoholem, krátil dlouhou chvíli popichováním kolegy, který toho také nevypil zrovna málo. Ačkoliv se znali už čtyři roky, k dobrým vztahům nepřispíval svářečův zvyk prozrazovat rozuzlení zápletek v knihách ze staniční knihovny. Další odhalení pointy už prý bylo na Savického moc, neudržel nervy na uzdě a v náhlém afektu se na Beloguzova vrhl s nožem. 

Napadeného s několika bodnými ranami v hrudníku museli ihned převézt do chilské nemocnice, kde tři týdny bojoval o život. Přežil a vrátil se do vlasti. Pobyt na základně ovšem nedobrovolně skončil i pro útočníka: V Rusku strávil dva měsíce v domácím vězení a nyní ho čeká soud za pokus o vraždu. Sám ale tvrdí, že neměl v úmyslu Beloguzova zabít.

Tragická partie

Zpráva sice vyvolala poměrně velký rozruch, ale zdaleka nešlo o jediný násilný incident v ledové pustině u jižního pólu. Oleg Beloguzov měl štěstí v neštěstí, totéž bohužel nemůže říct řada dalších polárníků. Antarktida v minulosti zažila i případy s daleko tragičtějším koncem, a za posledního půl století se tam odehrálo dokonce několik vražd. K první a patrně nejznámější došlo roku 1959 na sovětské základně Vostok. Šachová partie dvou vědců se tehdy zvrtla v hádku, jeden z hráčů se neovládl a napadl protivníka sekerou. Dotyčný vážnému zranění podlehl a ruská vláda na všech svých základnách na nějaký čas zcela zakázala šachy…

Nechybělo málo, a podobné vyústění mohla mít vyhrocená situace na australské Mawsonově základně. V roce 1950 se jeden z členů tamního personálu začal z neznámých důvodů chovat natolik agresivně, že kolegům ze strachu o život nezbylo než ho zamknout v izolované místnosti. Násilník tam pobyl několik měsíců a po celou dobu se k němu mohl bezpečně přiblížit pouze lékař. Dodnes se neví, co náhlé „pomatení smyslů“ zapříčinilo. Jistě však není náhoda, že k němu došlo právě na Antarktidě, a navíc během zimních měsíců. 

Když není úniku

Antarktická zima neznamená „jen“ půl roku tmy, kdy slunce vyjde nad obzor sotva na pár desítek minut denně. Její reálný dopad je mnohem drsnější: Nejméně sedm měsíců se k tamním břehům nedostane žádná loď a nemohou přistávat letadla, takže jsou posádky výzkumných stanic v případě nenadálých událostí odkázány samy na sebe a na vlastní omezené vybavení. Už jen toto vědomí představuje dostatečný důvod, aby se u nich dřív či později projevily příznaky silného stresu. 

Odborníci takovou situaci označují „winter-over syndrom“, tedy „syndrom přezimování“. Ten má dopad nejen na psychiku, kdy jsou dotyční náladoví, trpí nespavostí a úzkostmi, ale projevuje se i dalšími změnami chování. Někteří osadníci začnou být agresivní, jiní se naopak stáhnou do sebe. Kromě psychických výkyvů však musejí vědci čelit také tělesným nástrahám – řadu z nich trápí přinejmenším potíže se zažíváním. 

Vyhrocená atmosféra

Už na konci 80. let se některé výzkumy na americké základně McMurdo zaměřily právě na otázku, jak na člověka dlouhodobá izolace v mrazivém prostředí působí. Ukázalo se, že největší problém spočívá ve vzájemných vztazích mezi členy týmu: Ve stísněném interiéru stroze zařízených stanic totiž není kam utéct. Jak uváděli účastníci studie, nedostatek soukromí vytváří živnou půdu pro pomluvy a na základně nezřídka vládne doslova vyhrocená atmosféra. Čím víc času spolu vědci v omezeném prostoru tráví, tím pravděpodobněji mezi nimi propuknou příznaky tzv. ponorkové nemoci. 

Členové týmu proto po pracovní době volí raději samotu svých pokojů, než aby se družili. Tím ovšem jen podporují nepříjemný pocit extrémní izolace směřující k depresím a dostávají se do začarovaného kruhu. Ani třicet let po zveřejnění výsledků výzkumu se přitom nepodařilo najít řešení. I v době, kdy lze být díky internetu takřka všude na planetě v kontaktu se zbytkem světa, zůstává připojení v oblasti kolem jižního pólu špatně dostupné, a pro posádky tak platí striktní omezení jej využívat k soukromým účelům. Pravidelné spojení s rodinou a přáteli tudíž téměř není možné.

Zoufalé vyhlídky, zoufalé činy

Z pochopitelných důvodů se tedy počty vědeckých týmů na Antarktidě během zimy omezují na minimum, nezbytná část badatelů však musí zůstat kvůli výzkumu. A taková vyhlídka se obvykle nesetkává právě s nadšením. Již několikrát se dotyčný nedokázal s představou měsíců nuceně strávených v temnotě vyrovnat a na poslední chvíli se rozhodl situaci řešit zoufalým činem. Například v roce 1983 se lékař z argentinského týmu pokusil docílit svého „vyhoštění“ tím, že základnu zapálil. O tři roky dřív řešili žhářství i na americké stanici McMurdo: Opilý člen posádky založil požár v tamní kapli, oheň se však podařilo včas uhasit a incident se naštěstí obešel bez vážnějších následků. 

Právě na základnu McMurdo, která je s kapacitou přes 1 500 osob na Antarktidě největší, zavítali v říjnu 1996 dokonce vyšetřovatelé FBI, a to kvůli náhlému nevysvětlitelnému násilí. V roztržce dvou kuchařů nakonec jeden zaútočil na druhého kladivem a ke zranění přišel i jejich třetí kolega, když se rvačce pokusil zabránit. FBI pak agresora převezla do vazby na Havaj. Z řady závažnějších incidentů, jež se na antarktických základnách odehrály, tento sice nijak zásadně nevyčnívá – bylo to však poprvé, a zatím naposled, kdy se do věci vložily i federální úřady.

Alkohol, nuda a testosteron  

Uvedené případy mají jedno společné: Takřka ve všech hrál významnou roli alkohol. V minulosti se několik studií zaměřilo na to, do jaké míry drsné podmínky mrazivého jihu ovlivňují právě sklon podlehnout návykové látce. Podařilo se prokázat, že v chladném prostředí pociťují lidé větší chuť na skleničku něčeho ostřejšího, neboť rychle dodává pocit tepla. Další důvod tkví zpravidla v čistě mužské společnosti. Týmy na antarktických základnách tvoří převážně pánové, a je-li mezi nimi přece jen nějaká vědkyně, obvykle zcela neodpovídá klasickému prototypu příslušnice něžného pohlaví. Výbušná a testosteronem nabitá atmosféra pak rychle odbourává zábrany, takže mají členové týmu sklon se v pití předhánět. 

Nezanedbatelnou roli však hrají zejména již uvedené psychické faktory – pocit nesmírné odlehlosti, samoty a izolace vytváří na psychiku obrovský tlak. K nejvýznamnějším aspektům pak podle všeho patří nuda. Třebaže vědci míří na Antarktidu s jasnými výzkumnými cíli, během pobytu na základně často nastávají období, kdy z různých důvodů práce není. Tehdy se chuť na alkohol dostaví téměř s jistotou – lidé pijí zkrátka proto, že nemají co dělat.

Prohibice? Právě naopak 

Přesto zatím na žádné stanici prohibici nevyhlásili. Návrh na úplný zákaz konzumace alkoholu na vědeckých základnách by s největší pravděpodobností neuspěl: Pro řadu polárníků jde o jednu z mála berliček umožňujících se s nepříjemnými dopady půlroční tmy a zimy poprat. Během pracovní doby se sice popíjet nesmí, stejně jako je zakázáno destilovat vlastní nápoje, ale v době osobního volna si mohou osadníci dopřát bez omezení. 

Například na základně McMurdo fungují během letní sezony hned tři bary. Zní to možná zvláštně, ale ve skutečnosti jde o preventivní opatření proti nadužívání lihovin: Speciální prostory určené k pití mají odradit od toho, aby se vědci oddávali alkoholu o samotě ve svých kajutách. Právě při osamělém popíjení totiž člověk – zejména je-li pod vlivem stresu – často neodhadne míru.