V dnešní době jsou na pozici nejlepšího přítele člověka pevně usazeni psi, tedy  zdomácnělí a umělým výběrem změnění vlci. Archeologové ale na základě nových objevů tvrdí, že u našich předků doby bronzové vlci zřejmě měli konkurenci v podobě svých příbuzných, mazaných a uličnických lišek.

Na Iberském poloostrově archeologové nedávno odkryli pohřebiště z doby bronzové, kde bylo uloženo 64 lidí, 32 psů, několik vlků, kopytníků a také pozůstatky 4 lišek. Vědci v objevených kostech analyzovali obsahy izotopů uhlíku a dusíku, z nichž mohli odvodit, jakou se kdo živil stravou.

TIP: Všudypřítomná a nepostradatelná liška: Predátor, který je všude doma

Výsledky analýz ukázaly, že přinejmenším část nalezených lišek se živila stravou, která byla velmi blízká lidské stravě. U jedné starší lišky bylo rovněž zjištěno, že měla zlomenou nohu, která byla částečně zahojená. Z toho je možné odvodit, že takové zvíře žilo po dlouhou dobu v lidské péči. Někteří psi a lišky měli na kostře stopy, které ukazují na zapřažení do postrojů s těžkými náklady, které zřejmě pomáhali svým majitelům převážet.

Na samém počátku historie německých těžkých tankových oddílů (schwere Panzer-Abteilung, sPzAbt) stály tři útvary zformované v květnu 1942: 501., 502. a 503. oddíl. Jejich hlavní zbraň (a také důvod vzniku) představoval těžký obrněnec PzKpfw VI Tiger – 54 tun vážící kolos vyzbrojený 88mm kanonem a chráněný až 100 mm silným pancéřováním. Vzhledem k náročné, pomalé a drahé výrobě měly tigery do budoucna představovat vzácný bojový prostředek a těžké oddíly (velikostí zhruba odpovídající praporu) tak měly působit samostatně a podléhat přímo velení sboru či armády. Na základě aktuální potřeby pak mohly být přidělovány konkrétním divizím. 

První zkušenosti 

Organizace těžkých tankových oddílů na bojišti se během války postupně vyvíjela. Prvotní schéma, označené jako „organizace D“, bylo charakteristické kombinací tanků Tiger I se středními tanky PzKpfw III. Bojovou četu tvořily dva tigery a dva PzKpfw III, velitelská četa měla o tiger méně. Čtyři bojové a jedna velitelská četa tvořily rotu, které měl každý oddíl k dispozici tři. Podporu jim zajišťovala jedna velitelská a zásobovací rota a jedna rota opravárenská; první jmenovaná slučovala po jedné četě signální, protiletecké, ženijní, motocyklové, transportní a zdravotnické, zatímco opravárenská rota měla ve svém stavu kromě nákladních i vyprošťovací vozidla.

Velitelskou rotu pak doplňovala i četa pěti PzKpfw III, která mohla v případě potřeby posílit některou z bojových jednotek. Hlavní úkol těchto středních obrněnců v rámci těžkých tankových oddílů přitom spočíval v ochraně cenných tigerů před nepřátelskou pěchotou a v ničení protitankových zbraní nepřítele. Podle organizace D vzniklo od poloviny roku 1942 do prvních měsíců roku 1943 pět oddílů (501.–505.) Zatímco 502., 503. a 505. oddíl čekalo nasazení na východní frontě, 501. a 504. měly zažít svůj křest ohněm v severní Africe.

Více šelem do smečky

Pod vlivem zkušeností ze zmíněných bojišť přistoupil německý generální štáb během roku 1943 k organizačním změnám. Nejviditelnější úpravu představovalo vyřazení stárnoucích PzKpfw III ze struktury praporů, neboť svou výzbrojí a pancéřování nedokázaly s tigery držet krok. Na jejich místa nastoupily další „šelmy“, takže všechny tři bojové roty těžkých tankových oddílů tak nově sestávaly pouze z tigerů.

Změny se udály i ve zbytku praporu; z velitelské a pancéřováním roty kromě čety středních tanků zmizela i motocyklová četa, nahrazená dvojicí čet vybavených polopásovými vozidly. První z nich měla provádět klasický průzkum a ochranu křídel postupujícího oddílu, ve druhé pak působili i ženisté, jejichž úkol spočíval ve vyhledávání vhodných mostů a komunikací pro přesun a jejich čištění od min či jiných nástrah. Nový řád dostal označení „organizace E“ a první jednotkou zformovanou podle tohoto schématu se stal 506. oddíl založený v květnu 1943. Následoval jej prapor určený pro elitní divizi tankových granátníků Grossdeutschland a v září 1943 pak rostoucí produkce tigerů dovolila zformovat i 507., 508. a 509. oddíl.

Zkáza v Africe

Na organizaci E postupně přecházely i formace utvořené dle předchozího „déčka“. Zatímco 501. a 504. oddíl, které Němci museli kompletně odepsat po kapitulaci sil Osy v severní Africe, se dočkaly opětovného zformování již podle nového řádu, 503. a 505. oddíl přecházely na novou organizaci postupně. Ještě během bitvy u Kurska tak v jejich řadách působily tanky PzKpfw III. Posledním těžkým tankovým praporem Wehrmachtu se stal 510. oddíl, jehož historie se píše od června 1944.

TIP: Pancéřová pěst třetí říše: Těžké tanky na východní frontě (2)

Již během roku 1942 ale vznikly i tři těžké prapory pro potřeby oddílů Waffen-SS. Konkrétně se jednalo o 101.–103. těžký tankový oddíl SS. Tyto útvary z organizačního hlediska odpovídaly řádu E, od praporů Wehrmachtu se ale lišily především svým navázáním na konkrétní formaci. Každý totiž spadal pod jeden z tankových sborů Zbraní SS a permanentně setrával v jeho organizační struktuře. Jeden prapor tigerů tak mohl shodně nasadit I., II. i III. tankový sbor SS.

Pokud právě plánujete výlet na vulkanickou planinu Elysium Planitia, která se rozkládá kousek od rovníku Marsu, kolem sopky Elysium Mons, určitě si přibalte pořádný svetr. Laboratoř tryskového pohonu (JPL) NASA před pár dny spustila denní předpověď počasí pro tuto oblast rudé planety, kde právě panuje nefalšovaná marsovská zima.

Novinku JPL spustila s využitím dat robotické sondy InSight, která 26. listopadu 2018 úspěšně přistála na povrchu Marsu, právě v oblasti Elysium Planitia. InSight je sice povoláním robotický geolog, jehož hlavním cílem je výzkum nitra této pozoruhodné planety, má ale ve své výbavě i soubor meteorologických senzorů v systému APSS (Auxiliary Payload Subsystem).

Šikovně využité meteorologické senzory

Operátoři JPL teď pro data meteorologických senzorů našli geniální a mediálně chytlavé využití, za což si zaslouží uznání. I tyto senzory vlastně pomáhají při geologickém průzkumu, protože sonda díky nim rozliší seismické vlny od projevů počasí. Ale proč je nevyužít k předpovědím počasí na Marsu?

TIP: Robotický geolog jde do akce: Americká sonda InSight hladce přistála na Marsu

Předpovědi počasí v Elysium Planitia samozřejmě nebudou sloužit výhradně zábavě. Vědci a operátoři mise InSight doufají, že jim pravidelné údaje senzorů sondy poskytnou velmi detailní pohled na každodenní počasí rudé planety, kvalitnější než v případě většiny ostatních misí na Mars, jejichž přístroje obvykle sbíraly či stále sbírají podobná data jen jednou za čas.

Dosavadní výzkumy ukazují, že teenageři potřebují více kvalitního spánku než dospělí. Také mají oproti dospělým posunuté vnitřní hodiny, podle nichž jsou déle vzhůru a později vstávají. Proto jsou pro teenagery tak zničující brzké začátky vyučování, které vedly doslova k epidemii ospalosti mezi středoškoláky.

TIP: Práce před desátou dopoledne? Tortura, tvrdí vědec z Oxfordu

Vědci ze Singapuru zjistili, že pro náladu, paměť i mentální schopnosti teenagerů je lepší, když o něco méně spí v noci a dopřejí si po obědě šlofíka, než když souvisle spí v noci. Podle vědců je pro teenagera nejpřínosnější, když spí pět hodin v noci a po obědě pak další 1,5 hodiny, než kdyby v noci spal nepřetržitě 6,5 hodiny.

Mohlo by se zdát, že se podmořské bádání podařilo rozvinout až v posledních desetiletích, se zavedením podvodních sonarů, skenerů či robotických potápěčů. O tom, že stavby, města, a možná celé civilizace mizely ve vlnách kvůli zemětřesením, tsunami a dalším živlům, však lidé věděli od nepaměti. Již antický historik Herodotos v 5. století př. n. l. ve svém díle tvrdil, že některé pevniny v průběhu věků vystoupaly nad hladinu a jiné pod ni naopak klesly. Xenofon z Malé Asie zas upozorňoval na otisky vavřínových listů v kamenech nalezených nedaleko břehů Středozemního moře: Považoval je za důkaz, že v místě dřív rostl les a časem byl zaplaven. 

Podmořské Pompeje

Řekové i Římané obývali četné přímořské oblasti a měli povědomí o tom, že některá města doslova „spolklo“ zemětřesení. Jedno z nich – Heliké v Korintském zálivu – bylo možné ještě v klasických dobách pozorovat přímo z hladiny. Pod vodu kleslo zřejmě v roce 373 př. n. l., kdy jej zalila masivní vlna tsunami a vytvořila v místě lagunu. Ještě celá dlouhá staletí přijížděli na místo zvědavci v člunech, aby na vlastní oči spatřili téměř nepoškozené ulice i domy. Potápěči se přitom spouštěli do vln, aby jim jako „suvenýr“ vylovili mořskou houbu či starožitnost. 

Zkázu města vylíčili mnozí historikové v dramatických obrazech – zemi zachvátily mohutné otřesy, načež se Heliké téměř okamžitě sesulo do moře. Všichni obyvatelé prý tehdy zahynuli a selhal i následný pokus dvou tisíc nasazených mužů, kteří měli vylovit jejich těla. Katastrofě údajně předcházelo několik varování: O pár dnů dřív prý město houfně opouštěla zvířata a objevily se i „obří plamenné sloupy“. Sídlo pak na dlouhá staletí upadlo v zapomnění spolu s tím, jak z laguny mizela voda a zanášely jej sedimenty. 

Rozvoj podmořské archeologie ovšem přinesl velké překvapení. V roce 2000 se podařilo starověké město úspěšně lokalizovat a vrstvy jílu a bahna odhalily, že skutečně podlehlo zničujícímu zemětřesení. Překvapivě se tak ale ve 4. století nestalo poprvé – pod zaniklým Heliké totiž badatelé odkryli ještě starší vrstvu osídlení, už z doby okolo roku 2400 př. n. l. Naleziště dnes vědci dál studují. A jak dodal významný řecký archeolog Spyridon Marinatos: „Půjde o celé starobylé město mnohem cennější a zajímavější než Pompeje.“

Tisíciletá konzerva

Zatímco potopení Heliké bylo zdokumentováno velmi dobře, o dalším antickém skvostu nalezeném pod hladinou nevíme téměř nic – jak se původně jmenoval, jak zanikl ani kdo jej založil. K objevu došlo náhodou, když se badatel Nicholas Flemming v roce 1967 potápěl u pobřeží řecké Lakónie na jižním cípu Peloponésu a zhruba v hloubce čtyř metrů spatřil zvláštní pravidelné útvary. O rok později se na místo vypravil znovu, tentokrát již v doprovodu vědců z University of Cambridge. A senzační odhalení na sebe nenechalo dlouho čekat: Pod mořem se ukrývaly starobylé domy, celé ulice i desítky hrobů. Našla se také řada předmětů vypovídajících o značném stáří, vše dochované prakticky v nepoškozeném stavu. 

Ačkoliv se jednalo o opravdový archeologický trhák, výzkum na sklonku 70. let minulého století narazil na nedostatečné možnosti tehdejší podvodní archeologie, a na dlouhé desítky let tak „zamrzl“. Vědci se do lokality opět vrátili teprve v roce 2009: Tou dobou už bylo možné využít akustický skener, jehož pomocí lze vytvořit trojrozměrnou mapu mořského dna, nebo robotické potápěče, s nimiž se badatelé dostanou i na ta nejméně přístupná místa. 

Chlouba minojské kultury? 

Výsledky výzkumného týmu, který vedl Chryssanthi Frenchman z University of Nottingham, předčily veškerá očekávání. Pod hladinou se ukrývaly ruiny antického města, jež vzniklo okolo roku 3000 př. n. l., a řadí se tudíž mezi nejstarší sídla světa. Pod hladinu kleslo zhruba v roce 1000 př. n. l. a nerušeně tam spočívalo bezmála tři tisíciletí. Víc než pět milénií staré zdivo tedy muselo pamatovat třeba i Homérem popsanou trojskou válku, k níž podle pramenů došlo asi 1 200 let před přelomem letopočtu. Město dostalo nový název Pavlopetri: Jeho původní jméno ani zakladatele neznáme, zrodilo se však v éře minojské civilizace, jež tehdy dominovala Krétě a Egejským ostrovům.

Díky expertům na počítačovou animaci se podařilo vytvořit dokonalou 3D rekonstrukci sídla před tím, než se nad ním zavřela voda. Jak se ukázalo, nešlo o žádnou primitivní vesničku, nýbrž o vyspělé přístavní město s chrámy, zahradami, obytnými domy, hřbitovem a rozvinutým systémem kanalizace. Dnes už nedokážeme s jistotou říct, proč ho nakonec pohltilo moře. Pravděpodobně se však stalo obětí série zemětřesení. Podvodní výzkum každopádně pokračuje, a můžeme se tak těšit na rozplétání tajemného příběhu zapomenutého sídla, stejně jako na nové informace o záhadné minojské kultuře, o níž dosud mnoho nevíme.  

Brána do Egypta 

O tom, že náhle potopená města představují pro podmořské archeology doslova požehnání, svědčí i objev Heraklionu nedaleko egyptských břehů. Jeho význam totiž mnozí badatelé přirovnávají k nalezení dávné Troje. 

Zmíněné přístavní sídlo starověký svět rozhodně znal. Ve svých dílech jej zmiňovala řada slavných historiků včetně Herodota a svého času tam měla najít útočiště i Helena Trojská se svým milencem Paridem. Ruiny se ovšem nikdy nenašly, a badatelé tak postupně usoudili, že šlo o město z říše mýtů. Šokující obrat nastal v roce 2001, kdy do zátoky Abúkir asi 30 km od Alexandrie zavítala francouzská expedice pod vedením archeologa Francka Goddieho. Cíl výpravy byl přitom zpočátku naprosto jiný: Vědci původně v nilské deltě pátrali po zbytcích francouzských válečných lodí z 18. století. 

Plavidla se asi 2,5 km od pobřeží skutečně našla – ovšem o řadu staletí starší. Celkem 64 lodí pohřbených v hustém jílu a písku pocházelo z éry starověkého Egypta. Tím však senzace nekončila. Pod hladinou se totiž ukrývaly i perfektně zachované zbytky dávného města, ohromné sochy a další cenné artefakty. Později se ukázalo, že jde o ztracený Heraklion, v Egyptě lépe známý jako Thonis. Nálezy daly za pravdu Homérovi, jenž sídlo vykreslil coby přístav oplývající bohatstvím. Mimo lodě vyzvedli badatelé rovněž množství předmětů, včetně zlatých mincí a kamenných desek s egyptskými i řeckými nápisy. Snad nejvíc je však uchvátily obří sochy bohů, z nichž největší dosahuje úctyhodné výšky 3,6 m. 

Živé mrtvé město 

Sídlo se zrodilo v 7. století př. n. l. a největší rozkvět zažilo v 6.–4. století. 3D rekonstrukce napovídá, že se rozkládalo na několika ostrůvcích. V centru se tyčil ohromný chrám zasvěcený bohu Amonovi, obklopený sítí průplavů a kanálů. Svého času šlo o nejvýznamnější přístav Středomoří – kontroloval obchod mezi Egyptem a řeckými ostrovy a vybíraly se tam cla a daně. Jeho význam postupně upadal po roce 331 př. n. l., kdy roli nejdůležitějšího přístavního města Egypta převzala Alexandrie. 

V 8. století se pak stal Heraklion obětí nestabilního podloží: Ostrůvky, na nichž vyrostl, se snad vlivem zemětřesení rozdrolily a daly se do pohybu. Popsaný proces se nazývá zkapalnění a i v moderní době má na svědomí poškození řady budov a silnic. Město se tak doslova přes noc ocitlo čtyři metry pod hladinou, postupně se na něj zapomnělo a na znovuobjevení si počkalo bezmála dvanáct století. 

Nezměrný význam nálezu spočívá i v tom, že ačkoliv se přístav zhroutil, jeho obsah se dokonale zakonzervoval. Badatelé se tedy mohou, podobně jako v případě Pompejí, dozvědět mnohé o každodenním životě ve starověkém Egyptě. Téměř všechna významná staroegyptská města byla totiž beze zbytku zničena nebo je překryly nové vrstvy, tudíž většinu informací o tehdejší společnosti čerpáme z pohřebišť. Heraklion tak zůstává svým způsobem živý a představuje podmořskou bránu do dávného Egypta. Informací přicházejících ze zmíněné éry je přitom tolik, že je budou vědci zpracovávat desetiletí. Jak dodává Franck Goddie: „Tady je pro nás práce na dvě stě let.“ 

Sodoma Nového světa 

Na rozdíl od předchozích sídel, v případě přístavu potopeného u jamajských břehů víme velice přesně, kdy a jak k události došlo. Port Royal kdysi nesl přízvisko nejbohatšího, ale také „nejzkaženějšího a nejprokletějšího města na světě“. V anglické državě našli útočiště „privateers“, piráti přepadající se souhlasem panovníka španělské lodě. Královský zákon se tam mísil s pirátskou anarchií a místo proslulo chlípnými večírky, nezřízeným pitím i bezpočtem nevěstinců a hospod. 

Avšak podobně jako starověkou Sodomu čekal i její jamajský protějšek tragický konec: 7. června 1692 zasáhlo „město hříchu“ zemětřesení o síle 7,5 Richterovy škály a masivní otřesy půdy vystřídalo běsnění moře provázené vlnou tsunami. Ta vmžiku potopila dvě třetiny přístavu a s ním dva tisíce obyvatel. Zkáza někdejšího sídla rozkoše pak pokračovala i po přírodním neštěstí. Na zbylém kusu pevniny lidé nestačili pohřbívat mrtvé, ve městě se šířila epidemie a vyžádala si další tři tisíce životů. Z původních obyvatel tak nepřežil téměř nikdo. 

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Podle mnohých šlo o trest boží, ale ve skutečnosti vyvolaly kolaps přírodní zákonitosti: Angličané při rychlé výstavbě bohatnoucího sídla vůbec nerespektovali tamní podmínky a na písčitém povrchu postavili nejen pevnost, ale i dvě stovky zděných domů. Při zemětřesení pak došlo ke zmíněnému zkapalnění půdy – částečky podmáčeného písku se změnily v kal, do nějž se těžké zdivo okamžitě propadlo. Většina z Port Royal tudíž klesla asi 12 m pod hladinu tak rychle, že se budovy ani nestačily rozpadnout. Podmořské ruiny dnes figurují i na seznamu UNESCO a archeologové je krok za krokem odkrývají, spolu s tajemstvím každodenního života karibských pirátů.

Jistý nejmenovaný americký multimilionář poptává volné skalisko nebo útes ke koupi ve Velké Británii. V seznamu požadavků je velikost skály a další podrobnosti. Na tom by asi nebylo nic až tak divného. Poněkud zvláštní je ale plánovaný účel nákupu.

Milionář by rád nechal po vzoru slavného amerického monumentu Mount Rushmore zvěčnit do skály svou tvář, tvář své ženy, čtyř dětí a psa. Za vhodnou skálu nebo útes je připraven vyplatit až 12 milionů liber (v přepočtu zhruba 350 milionů korun).

TIP: Vydělal miliony na zlatě: Teď žije 20 let v chatrči na opuštěném ostrově

Podle zakladatele a generálního ředitele tržiště Aarona Harpina jde o zcela seriózní poptávku. Nejmenovaného milionáře velmi dobře zná a v minulosti s ním již několikrát obchodoval. Sám Harpin podle svých slov žádné vhodné skalisko v nabídce nemá a doufá, že zveřejnění poptávky by mohlo případného majitele skály oslovit. Dost možná tak k Big Benu, Londýnskému kolu a Stonehenge přibude další zajímavá pamětihodnost. Tu americkou ročně navštíví okolo 2 milionů turistů.

Pokud během letošní zimy v mnoha amerických městech něco opravdu potřebují, pak je to odklízení sněhu. Společnost Left Hand Robotics z Colorada kvůli tomu již pro letošní sezónu vyprodala všechny své autonomní uklízeče sněhu SnowBot Pro. Tyto stroje dovedou šikovně uklízet sníh na ulicích a vyhýbají se přitom chodcům a dalším překážkám.

Ovládání autonomního uklízeče je relativně snadné — uživatel SnowBota zadá sérii GPS bodů, které se nahrají do cloudu Robot Operations Center. Tam z bodů vytvoří program, který pošlou do navigace SnowBota. Autonomní uklízeč sněhu se poté naviguje pomocí zařízení s akcelerometrem, gyroskopem a magnetometrem. S pomocí dvou LiDARových senzorů a šesti kamer se vyhýbá překážkám, jejichž parametry konzultuje s cloudem.

TIP: Robotické zemědělství: Na plantáže míří autonomní sázeči rýže

Uživatel může v reálném čase sledovat, jak si SnowBot vede. Autonomní uklízeč také automaticky pořizuje fotografie okolí, na nichž je vidět situace před uklízením sněhu, a po něm. Kdo by si chtěl SnowBota pořídit pro příští sezónu, bude muset sáhnout pořádně hluboko do peněženky — jeden SnowBot totiž vyjde na 35 995 dolarů, čili něco přes 815 tisíc korun.

Japonská vesmírná agentura JAXA v prosinci 2014 vyslala meziplanetární sondu Hajabusa 2 k blízkozemní planetce 162173 Ryugu. Ke svému cíli sonda dorazila na konci června 2018 a od té doby plní u planetky různé vědecké úkoly. V říjnu 2018 měla Hajabusa 2 z povrchu planetky odebrat první vzorky. Kvůli nevhodnému složení substrátu ve zvolené oblasti ale museli operátoři sondy změnit plány a první odběr vzorků odložit.

Na odběr vzorků tedy došlo až nyní, na sklonku února 2019. Hajabusa 2 se těsně přiblížila k povrchu planetky a zařízením SMP pro odběr vzorků, které připomíná chobot, se dotkla povrchu a vypálila do Ryugu tantalový projektil o váze 5 gramů rychlostí asi 1 000 kilometrů za hodinu. Zásah zvedl oblak prachu materiálu z planetky, který sonda nadvakrát odebrala.

Vzorky z Ryugu

Za méně než dvě hodiny po odběru vzorků dostala Hajabusa 2 povel od pozemního střediska a vrátila se na svoji oběžnou dráhu kolem planetky Ryugu. V dubnu by sonda měla odebrat vzorek ještě potřetí, tentokrát z větší hloubky. Použije k tomu pořádně veliký projektil z mědi, který váží 2,5 kilogramu. Vypálí ho ze vzdálenosti 500 metrů, aby vyhloubil kráter o průměru asi 2 metry.

TIP: Japonské rovery sondy Hayabusa-2 poslaly první snímky z povrchu asteroidu

Na konci letošního roku by Hajabusa 2 měla zažehnout své iontové motory a vyrazit zpátky k Zemi. Domů by měla dorazit v prosinci 2020, přičemž celková vzdálenost, kterou sonda urazí na své cestě vesmírem, překoná hranici 5 miliard kilometrů. Pak vysadí svůj drahocenný náklad vzorků z Ryugu, který by měl přistát v Austrálii. Pro Hajabusu 2 to ale nejspíš ještě nebude konec. Vědci plánují, že pokud sondě zůstane dost paliva, mohla by zamířit k dalšímu blízkozemnímu planetce.

Ve středomořské vegetaci Kalifornie roste spousta zajímavých rostlin. Jednou z nich je i pěkně fialově kvetoucí keř z příbuzenstva plicníku a pomněnky, kterému se anglicky říká podle jejího španělského označení „Yerba Santa“, tedy „svatá bylina“, odborně Eriodictyon californicum. Keř poněkud zapáchá a na chuť je dost hořký, nicméně blahodárné účinky této rostliny nejsou úplnou neznámou. Existují například doklady, že původní domorodí Američané využívali účinky „svaté byliny“ při problémech s trávením, pro léčbu kašle a při dalších respiračních potížích. 

Američtí vědci nedávno zjistili, že jedna z již dříve známých látek, kterou rostlina obsahuje, flavonoid sterubin, má velice silné neuroprotektivní a protizánětlivé účinky. Sterubin velmi výrazně ovlivňuje poškozené nervové buňky a omezuje důsledky stárnutí i projevy neurodegenerativních chorob.

TIP: Nová naděje: DNA vakcína úspěšně léčí Alzheimera. Zatím funguje u myší

Vědci se domnívají, že by se sterubin, případně z něj odvozené látky, mohly stát lékem proti příznakům stárnutí i lékem na Alzheimerovu chorobu a podobná onemocnění. Vědce nyní čeká dlouhý a vzrušující proces zkoumání účinků sterubinu, přičemž budou muset ověřit například to, zda není toxický nebo jinak nebezpečný pro lidské zdraví. K tomu jim poslouží experimenty na pokusných zvířatech i buněčných kulturách.

Na Karlštejně opravdu došlo k několikanásobné vraždě, kdy byli odstraněni milci krále Václava IV. Položme si otázku, jak a proč mohlo k takovému krveprolití na téměř posvátném hradě dojít, a vydejme se po stopách tohoto dávného násilí. 

Znepřátelená aristokracie

U jeho kořene stála mocná česká šlechta, s níž se v podstatě každý český panovník musel dělit o moc. A způsob, jakým to dokázal, velmi ovlivňoval roli, kterou hrál ve společnosti. Rovněž Lucemburkové, kteří vstoupili na uprázdněný český trůn roku 1310, se museli s touto základní politickou konstelací setkat a akceptovat ji. A řekněme hned, že každý po svém.

Mladičký Jan zanedlouho rezignoval, zatímco jeho syn Karel dokázal po desetiletí vybalancovat vztah tak, že se relativně od českého panstva vzdálil. Nejtěžší situaci měl bezesporu Karlův nejstarší syn Václav IV. Jeho postavení bylo nemálo ztíženo tlakem šlechty, která se na něm snažila vydobýt si pozice, o něž ji zčásti připravil Otec vlasti. Přirozeně v této souvislosti padají na váhu i osobní vlastnosti uvedených panovníků, zejména ty, které jsou spojeny s Václavem IV. Ten si totiž oblíbil řadu mužů z nižší šlechty, takzvané milce, kteří měli velký vliv na jeho rozhodování a jednání.

Z naznačených důvodů se proti panovníkovi začala aktivizovat vysoká česká šlechta – panstvo. Nebyla spokojena s rolí, kterou jí Václav IV. přisoudil, chtěla mít ve státě větší moc. A tak se aristokraté sešli v roce 1394 v Praze a založili panskou jednotu. Výkvět českých pánů se spojil s cílem vytvořit aktivní protiváhu k politice českého krále. Záměrem aristokratické skupiny zpočátku nebyla revolta proti panovníkovi, ale výslovně proti jeho milcům, kteří jí byli bezesporu trnem v oku.

Události však zanedlouho získaly až nečekaný spád. Ještě téhož roku poprvé v českých královských dějinách (tedy od roku 1197) skončil panovník „pod zámkem“, a to na dobu 84 dnů. Přestože král přijal požadavky šlechty, nezabránilo to tomu, aby zásahem panské jednoty neskončil ještě jednou ve vězení, a to v letech 1402–1403.

V mezičase, který uplynul mezi oběma zajetími, došlo roku 1397 ke spiknutí, jež bylo namířeno proti některým klíčovým osobnostem na dvoře Václava IV. a vyvrcholilo jejich fyzickým odstraněním. Jednalo se o docela výjimečnou akci, neboť smrtících nástrojů se chopily osobně špičky šlechty, aby odstranily ty, kteří jim stáli v cestě. Navíc okamžitě poté zahalili krvavou událost vlastním výkladem, proč k činu došlo, a s tou neváhali předstoupit před hlavu státu. Tento nemálo riskantní tah jim vyšel a jejich verze se zanedlouho stala verzí oficiální. 

Krvavý plán

Jak vlastně ke karlštejnským vraždám došlo a kdo se stal jejich obětí? Začátkem června roku 1397 se sešla na hradě královská rada (dnes bychom řekli vláda). Předsedal jí kníže Jan (Hanuš) Opavský a Ratibořský. K jednání byli přizvání čtyři blízcí rádci Václava IV.: Purkart Strnad z Janovic, Štěpán z Opočna, Štěpán Poduška z Martinic a velmistr johanitského řádu Markolt z Vrutice. Spiklenci si ovšem netroufli provést svůj krvavý čin v době, kdy by byl současně s královskou radou na Karlštejně přítomen i Václav IV. Ideální situace nastala 11. června, když se po zasedání královské rady za účasti Václava tento rozhodl, že si pojede odpočinout na nedaleký lovecký hrádek Křivoklát. 

Král, jako by jej ani netížila traumata prvého zajetí, tedy vyrazil do Berouna a ubytoval se nejspíše v tamním dominikánském klášteře. Spiklenci měli cestu k provedení svého záměru otevřenou.

Na Karlštejně se ráno podávala opulentní snídaně a potom za předsednictví Jana Opavského a Ratibořského bylo zahájeno vlastní zasedání královské rady. Konalo se pravděpodobně ve velké slavnostní síni ve druhém patře císařského paláce. Zpočátku probíhalo vše vcelku normálně. Zkušený diplomat Bořivoj ze Svinař podal zprávu o jednání frankfurtského sněmu. Byl to profesionál, a tak neměl důvod vylíčit situaci na sněmu jinak než realisticky. Po jeho odchodu nastalo nečekaně dlouhé ticho, neboť královská rada nevěděla, jak má na vážné zprávy z říše reagovat. Spiklenci se nicméně zanedlouho vzpamatovali a odebrali se do vedlejšího sálu se záminkou konání důvěrné porady.

Urození vrahové 

Radili se však velmi krátce, bezpochyby jen o detailech zamýšleného činu. Jisté je, že prostor kolem sálu dali obsadit strážemi z nejvěrnějších služebníků. Pak k sobě povolali Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána Podušku z Martinic a Markolta z Vrutice. Vzápětí se na hradě Karlštejně odehrálo vpravdě krvavé divadlo, které jeho více než šestisetleté dějiny zažily opravdu jen jednou. Agresivně vystupoval zejména Jan Opavský, potomek přemyslovských levobočků, jemuž bylo tehdy pouhých sedmadvacet let. Měl pronést tato slova: „Vy, páni, jste ve dne v noci našemu panu králi radili, aby se o německé země nestaral, a chtěli jste ho zbavit německé říše!“

Opavský kníže nezapřel svou prchlivostí alespoň částečný přemyslovský původ; lze se totiž velmi důvodně domnívat, že použil daleko ostřejších a průraznějších slov, jimiž dal průchod svým osobním emocím. A nejen to, neváhal vytasit kord a třemi ranami na místě zabil Purkarta Strnada. Napjatou chvíli nepropásli ani další významní čeští aristokraté, totiž Boreš z Rýzmburka, Bohuslav ze Švamberka a Jan z Michalovic. Ti za okamžik zabili oba Štěpány, jen Markolt z Vrutice stále žil, ač byl těžce zraněn do břicha... Ano, vrahy byli přední členové panské jednoty, výkvět českého panstva.

TIP: Známý neznámý Karlštejn: Hrad utkaný z polopravd a mýtů 

Skutečnost, že se jednalo o dobře naplánovaný akt, potvrzuje rovněž to, jak si urození vrahové dokázali zajistit beztrestnost přímo u českého krále. Jak to provedli? Docela jednoduše. Bez prodlení se vypravili za Václavem IV., který tou dobou pobýval – jak víme – v nedalekém Berouně; poklekli před něj a oznámili mu, že popravili muže, kteří zradili panovníka. A králova reakce na tuto vpravdě nečekanou zprávu? Václav IV. přijal informaci o vraždě svých předních rádců navenek zcela klidně a jakoby netečně. Snad měl v ten okamžik strach o svůj život... Uplynul sotva měsíc od krvavé události a i on prohlásil zavražděné za zrádce, protože „jednali s námi nevěrně a nevěrně nám sloužili proti své věrnosti a přísaze, jak se vůči nám zavázali a potupili naši čest a chtěli nás zrádně o život připravit“.  

Zklamané naděje

Jelikož byly kroky českého panovníka poměrně detailně sledovány, záhy se zpráva o karlštejnské vraždě roznesla po celé střední Evropě. Pošramocenou pozici Václava IV. to tak jako tak nemohlo ohrozit. Zdá se ale, že ani spiklenci nedosáhli svých cílů, které jim měly vraždy přinést: panovník doplnil královskou radu jinými spřízněnými muži. A tak se začaly znovu objevovat úvahy o uvěznění krále...