Podplukovník inženýr Vasilij Mišin v září 1945 zjistil, že stopy archivu Wernhera von Brauna vedou do Československa. Sověti sledovali cestu vagonu s technickými spisy do Rakouska, kam ovšem nedojel. Nakonec se od českých železničářů dozvěděli, že byl vagon ve stanici Vizovice tiše odpojen a vyložen – a spisy zůstaly v kůlně! Jakmile vešli dovnitř, Mišin v duchu zajásal: spatřil nápis VZBV, jímž Němci označovali věci týkající se bojové rakety V-2.

Po dvou dnech projížděl městem zvláštní vlak, který vezl dary československé vlády Stalinovi – plzeňské pivo a auto Tatra. Mišin dal k němu připojit i vagon s von Braunovými spisy – lépe střežený transport nemohl najít. Splnění úkolu sdělil berlínskému velitelství sovětských raketových inženýrů, kteří pátrali po německých vynálezech. Následně dostal depeši podepsanou neznámým podplukovníkem inženýrem Sergejem Koroljovem: „Okamžitě se vraťte!“

V Berlíně se oba muži poprvé setkali. Nový nadřízený se Mišina zeptal: „Kde chcete pracovat?“ Odpověď zněla: „Chci domů!“ Koroljov se usmál: „Všichni chtějí domů. Ale nejdřív se tady musíme pořádně porozhlédnout.“ Mišin se bránil: „My už jsme ale poslali do Moskvy von Braunovy projekty.“ Koroljov zůstal nekompromisní: „Ty papíry jedou zpátky. A vy taky pojedete – do Bleicherode!“ Tak se Vasilij Mišin stal spolupracovníkem Sergeje Koroljova.

První rudá hvězda

Vasilij Pavlovič Mišin přišel na svět 5. ledna 1917 do rolnické rodiny ve vesnici Byvalino v Moskevské gubernii. Jeho rodiče se brzy rozešli, starší bratr a sestra zemřeli. Chlapec žil u dědečka a otec jej zpočátku navštěvoval. Pak ho ale zavřeli, protože slyšel anekdotu o Stalinovi a neohlásil to.

Vaska pracoval v kolchozu a současně chodil do vzdálené sedmileté základní školy. Poté se v Moskvě vyučil slévačem a po večerech studoval. V roce 1935 se stal posluchačem fakulty výzbroje Moskevské vysoké školy letecké, po jejímž absolvování pracoval u konstruktéra Viktora Bolchovitinova ve Filech na raketové stíhačce BI-1. Za návrh dálkového ovládání kulometného dvojčete, který použili konstruktéři jiných bojových letadel, získal Mišin své první státní ocenění – Řád rudé hvězdy. Kromě toho se zabýval vývojem motoru pro tuto stíhačku, což ho přivedlo k raketové technice. BI-1 se ovšem nakonec nevyráběla, protože při vysokých rychlostech narušovala její trup rázová vlna, s níž si inženýři nevěděli rady.

Náměstek šéfkonstruktéra

V roce 1944 se ukázalo, jak obrovský skok ve vývoji kapalinových raket Němci udělali. Když sovětská armáda dobyla německou zkušební střelnici poblíž polského městečka Blizna, odborníci tam našli zbytky V-2 včetně obrovské spalovací komory. Všichni raketoví inženýři se na ni chodili dívat a žasli – komora byla tak velká, že se do ní pohodlně vešel člověk.

Den před oslavou vítězství na Rudém náměstí v Moskvě, 8. srpna 1945, si lidový komisař leteckého průmyslu Aleksej Ivanovič Šachurin pozval Mišina a několik dalších inženýrů z výzkumného raketového ústavu NII-1 a řekl jim: „Soudruzi, musíte odletět do Německa, abyste prozkoumali ukořistěnou raketovou techniku.“ Druhý den ráno dostali důstojnické uniformy a doklady a večer už odlétali.

Hlavním centrem sovětského výzkumu V-2 se stal Nordhausen a tamním vedením pověřili začátkem roku 1946 inženýra Koroljova. Nový šéf nabídl Mišinovi post svého zástupce. Koncem léta pak Koroljova jmenovali hlavním konstruktérem „výrobku číslo jedna“ – tedy kopie německé V-2, která vznikala ve výzkumném ústavu NII-88 v objektu staré dělostřelecké továrny v Kaliningradu, u železniční stanice Podlipky, jižně od hlavního města. A s Koroljovem se vrátil do Moskvy i Mišin.

Hrdina socialistické práce

Bezútěšnost staré fabriky mladého inženýra vyděsila: „Překvapilo mě, že továrna není na výrobu raket připravená. Museli jsme začínat doslova z ničeho.“ Když zvládli výrobu německých raket pod označením R-1, vyvinuli ještě lepší střelu R-2. Všichni přitom zdolávali neuvěřitelné obtíže vyplývající z nízké úrovně techniky, neznalosti a liknavosti dělníků a montérů.

V dubnu 1947 dostal Koroljov za úkol postavit R-3 o doletu 3 000 km, přičemž výpočty a teoretické předpoklady mělo dodat Mišinovo oddělení. Na podzim roku 1949 se však ukázalo, že motoráři zřejmě včas nezkonstruují pohonné jednotky. Mišin proto navrhl: „Co kdybychom místo R-3 přešli rovnou na mezikontinentální R-7 a vojáky dočasně uspokojili strategickou balistickou R-5, kterou stavějí kolegové?“ Koroljov souhlasil.

Konstrukci rakety R-7 vedl od počátku – tedy od roku 1950 – Mišin. Rovněž šéfoval projektantům a konstruktérům střely R-11, jež měla mít dolet 270 km. V dubnu 1956 dostala skupina atomových fyziků a raketových odborníků včetně Mišina za dokončení R-11 zlatou hvězdu Hrdiny socialistické práce. Náměstek hlavního konstruktéra překypoval nápady a energií, pracoval ve dne v noci. 

Eso v sovětském rukávu

Nová R-7 – 105 m vysoké monstrum o hmotnosti 300 t – měla dopravovat atomovou bombu vážící 5,5 t na cíl vzdálený 12 000 km. Na podzim roku 1957 vynesla první družici a další kosmická tělesa a její tvůrci se stali v tajném raketovém a kremelském společenství slavnými. Ohromení se neubránili ani zaoceánští rivalové. V květnu 1961, po triumfu Jurije Gagarina, vyhlásil americký prezident John Kennedy ambiciózní cíl: do konce desetiletí vyslat člověka na Měsíc.

Koroljov stavěl superraketu N-1, která měla dopravovat na nízkou dráhu okolo Země až 80 t nákladu. I její vývoj řídil Mišin. Nakonec se kapacita nosiče zvýšila na 98 t, což by umožnilo dostat k Měsíci kabinu se dvěma muži, z nichž jeden by mohl v lunárním modulu přistát na povrchu. Vysazení jediného člověka představovalo ohromné riziko, ale jiná možnost neexistovala. „Vojenští velitelé však neměli o let na Měsíc prakticky žádný zájem,“ přiznal později Mišin. „Požadovali vypouštění kosmických strojů do blízkého vesmíru. Cíle vojáků na jedné straně a civilních a vědeckých institucí na straně druhé se naprosto lišily.“ Proto se nakonec zpozdil jak vývoj superrakety, tak výstavba startovacího komplexu na Bajkonuru.

Nástupce s výhradou

V pátek 14. ledna 1966 odpoledne zazvonil Mišinovi na stole telefon. Ze sluchátka se ozval náměstek ministra zdravotnictví Avetik Burnazjan a oznámil mu: „Sergej Pavlovič Koroljov zemřel během operace.“ První náměstek hlavního konstruktéra, velký statný osmačtyřicetiletý chlap, se rozbrečel jako malé dítě.

TIP: Utajený sovětský hrdina: Raketový konstruktér Sergej Koroljov

Po pohřbu zakladatele sovětské praktické kosmonautiky se jeho náměstci shodli, že nástupcem by se měl stát Mišin. Jenom Sergej Krjukov namítl: „Hlavní konstruktér by měl mít trpělivost s lidmi, vyslyšet všechny návrhy. To Mišin neumí. Poslouchá jenom toho, kdo se mu líbí, a potom si stejně dělá, co sám chce.“ Nakonec hlasovali – pro Mišina byli všichni až na Krjukova. Po zdlouhavém schvalovacím procesu stranického ústředního výboru jmenovali oficiálně druhého hlavního konstruktéra v květnu 1966.

Pokračování příště

Nový český král Matyáš onoho dne s pohnutím vyslechl biblický žalm: „Hospodine, král se raduje z tvé moci… splnil jsi mu touhu jeho srdce, prosbě jeho rtů jsi neodepřel. Vyšels mu vstříc štědrým požehnáním…“

Nejspíše by se tolik neradoval, kdyby věděl, že stejní muži, kteří mu nyní provolávali slávu a přísahali věrnost, přesně na den za sedm let vyhodí jeho místodržící z okna a vyvolají proti němu povstání. 

Co s Čechami?

V Českém království nalezl Matyáš rozvrácené hospodářství, neboť královské statky byly zanedbané, zemští úředníci nedostávali služné, a proto se úřadování příliš nevěnovali a snažili se zbohatnout třeba i vydíráním a krádežemi. V nejvyšších úřadech převládali katolíci, což protestanté nelibě nesli. Neoblíbený Matyáš se při svém zvolení králem zavázal dodržovat všechny zemské svobody i náboženskou svobodu dle Majestátu. Čeští stavového navíc požádali o přiznání práva konat krajské sjezdy bez zvláštního královského povolení, kdykoliv shromažďovat vojsko k obraně a též stvrdit konfederaci mezi stavy zemí koruny české a stavy dalších zemí podunajské monarchie. Císař reagoval na tyto požadavky pouze neurčitými sliby. 

V politice vůči stavům se Matyáš na doporučení hlavního rádce biskupa Klesla vydal nejjednodušší cestou a nesvolával je, tudíž jim ani nemusel odpovídat na stížnosti a odmítat jejich žádosti. Ale tento postoj měl i své stinné stránky. Bez stavů nemohl císař vypisovat zemské daně, ani vybudovat vojsko proti Turkům. Tři roky po korunovaci tedy musel ustoupit a svolat zemský sněm. Ten se sešel v katolickém královském městě Českých Budějovicích, neboť v Praze zuřila černá smrt.

Zbytečný sněm v Linci 

Matyášovi spolupracovníci nepatřili ke zkušeným politikům ani skvělým vyjednavačům. Českým stavům sice dopředu nic neslíbili a o jejich žádostech z roku 1611 se nezmiňovali, nicméně nedokázali využít nevraživosti mezi představiteli měst a šlechty. Od Klesla a dalších představitelů katolické strany samozřejmě nikdo neočekával, že by za ústupky protestantských stavů nabídli prohloubení náboženské svobody. Stavové navíc pojali podezření, že pokud by povolili daně a císař shromáždil velké vojsko, mohlo by místo proti Turkům táhnout proti českým stavům. Proto nikoho nepřekvapilo, že stavové na počátku roku 1614 císařovy požadavky odmítli. Teprve za slib, že bude svolán generální sněm ze zástupců všech zemí koruny české, na němž se bude jednat o jejich žádosti, povolili císaři vybrat daně na tažení proti Turkům. 

Jenže biskup Klesl se generálního sněmu bál jako čert kříže, proto se mu pokusil vyhnout tak, že svolal představitele jednotlivých zemí do hornorakouské metropole Lince. Hodlal shromáždit loajální poddané, kteří nebudou ve svém domovském prostředí, proto ochotně schválí vypsání daní. V této věci se však přepočítal. Vůdce umírněné opozice Žerotín na sněmu jménem moravských představitelů prohlásil, že se dostavili pouze s omezeným mandátem, mohou tedy pouze vyslechnout panovníkovy návrhy. A ostatní delegace učinily totéž, čímž jednání sněmu zkrachovalo.  

Zmar opozice

Po neúspěchu v Linci byl tedy vídeňský dvůr nucen svolat generální sněm českých zemí, který se sešel se v Praze v roce 1615. Biskup Klesl na něm jménem panovníka odmítl požadavky stavů z roku 1611 a požádal o schválení pravidelné roční berně ve výši 800 000 zlatých na dalších pět let dopředu. Navíc chtěl další prostředky na uhrazení panovníkových dluhů. Katolické panstvo se postavilo za panovníka, naopak jednotlivé země se v mnoha otázkách nedokázaly shodnout na jednom řešení. Jednotní nebyli ani protestanti. Například luteráni těžce nesli, že Majestát prospěl především jednotě bratrské. Z těchto důvodů opozice selhala a Matyáš triumfoval. Stavům se dostalo jen neurčitých slibů, zato přišli na pět let o jediný nástroj, který jim umožňoval skutečně ovlivňovat politiku.

V roce 1617 se navíc Matyášovi podařilo zajistit korunu pro arcivévodu Ferdinanda Štýrského, ačkoliv čeští stavové předtím sázeli na možnost volby jiného kandidáta. Klesl ovšem tentokrát neselhal, když počítal s podporou katolického panstva. Protestantským představitelům neváhal vyhrožovat, že ti, co budou bránit Ferdinandovu přijetí, si mají opatřit dvě hlavy, aby jim alespoň jedna zůstala. Dále se zmínil, že by takové vzpurné šlechtice mohly postihnout konfiskace majetku nebo dokonce prohlášení za rebely, což by je vystavilo ještě tvrdším postihům.

Noví místodržící

I proto se žádný odpor nekonal. Čeští stavové přijali v červnu 1617 za českého krále agilního katolíka Ferdinanda Štýrského téměř jednomyslně, proti byli pouze dva šlechtici. Na nového následníka trůnu začali spoléhat katoličtí radikálové a těšili se, až protestantům „zatopí“.

TIP: Zase se házelo z oken: Proběhla Třetí pražská defenestrace

Na přelomu let 1617 a 1618 předal unavený Matyáš správu Českého království jedenácti vybraným nejvyšším úředníkům, královským radům a zemským soudcům, z nichž byl ustaven sbor místodržících. Protestantská opozice pochopila, že si již nemůže dovolit další ústupky. Začalo se schylovat k velkému konfliktu. 

Z ryze biologického hlediska je sice člověk živočich jako každý jiný, evoluce nás však v mnoha ohledech dovedla mnohem dál než zvířata. Vynikáme například v užívání nástrojů, jimiž si nejen pomáháme při různých činnostech, ale také jejich prostřednictvím opravujeme či vylepšujeme vlastní těla: První protézy a náhrady končetin vznikaly už před přelomem letopočtu, brýle se objevily ve 13. století, a dnes již dovedeme pohodlně nahrazovat dokonce i orgány v těle.

Jednou z mála oblastí, kde ve vylepšování stále tápeme, zůstává lidský mozek. Jeho fungování totiž v mnoha směrech nadále nerozumíme, a podporovat jej v činnosti je pro nás tudíž velmi obtížné. I zde ovšem probíhá řada výzkumů, díky nimž nás zřejmě čeká minimálně umělé vylepšování paměti či přenos vzpomínek. 

Do hlubin lebky

Klíčem ke zlepšování paměti se nejspíš stane relativně běžná metoda hluboké mozkové stimulace známá jako DBS, z anglického „deep brain stimulation“. V současnosti se užívá hlavně při zmírňování příznaků Parkinsonovy choroby či epilepsie. Probíhající studie však zkoumají její uplatnění také v léčbě deprese nebo bipolární poruchy. 

Stimulace mozku vyžaduje operativní zavedení elektrod: Ty se pak připojí k tzv. neurostimulátoru, který skrz ně vysílá mírné elektrické výboje. Podněcuje tak okolní tkáň a pomáhá zlepšovat stav pacienta dočasným potlačením některých příznaků choroby. 

DBS se sice používá velmi často, přesto lékaři nedokážou přesně popsat princip, na jehož základě nemocným ulevuje. Ačkoliv se jedná o poměrně bezpečnou metodu, může způsobit i nežádoucí účinky, třeba změny nálad či halucinace. Vážnější problémy nastanou, pokud se elektrody z původní pozice posunou a začnou ovlivňovat jiné oblasti mozku. Nebezpečná je do jisté míry také operace nutná k jejich zavedení: Některé alternativy sice chirurgický zásah nevyžadují, stále však mají své nevýhody (viz Zlepšení bez operace).

Kde sídlí paměť?

V minulém roce se ovšem objevilo hned několik výzkumů, jež naznačují, že bychom mohli elektrickou stimulaci určitých částí mozku využít i k řešení problémů s pamětí. Loni v lednu se například studie publikovaná v časopise Brain zaměřila na čtyři mozkové oblasti, které se pojí s ukládáním informací: hipokampus, parahipokampální kůru, prefrontální kůru a temporální (spánkovou) kůru. Výzkumu se podrobilo 22 osob, jež měly v první části pokusu předčítat řadu slov, zatímco jim badatelé stimulovali jedno ze čtyř uvedených center. 

Po přečtení řetězce následovala dvacetivteřinová pauza, během níž museli pacienti řešit jednoduché matematické úlohy. Poté je vědci požádali, aby vyjmenovali co nejvíc ze slov, jež předtím předčítali. Zlepšení krátkodobé paměti nakonec podle výsledků nastalo pouze při stimulaci laterální spánkové kůry, kterou proto badatelé doporučili jako ideální cíl dalšího zkoumání.

Dráždění na míru

Na zmíněné centrum se zaměřili také vědci z University of Pennsylvania a své závěry zveřejnili loni v únoru v časopise Nature Communications. Průběh pokusu s 25 osobami byl obdobný: Odborníci však nahrávali mozkovou aktivitu dobrovolníků během učení a pokusili se vytvořit počítačový model, který by rozpoznal, kdy si dotyční dané slovo zapamatovali a kdy nikoliv. 

S jeho využitím pak v průběhu dalšího kola drobnými elektrickými výboji cíleně stimulovali příslušnou oblast spánkové kůry pouze ve chvílích, kdy mozková aktivita naznačovala, že by učení nebylo úspěšné. Díky takovému personalizovanému a přesně načasovanému dráždění se jim podařilo zlepšit paměť pokusných osob zhruba o 15 %, což představuje velmi povzbudivý výsledek.

O třetinu lepší!

Podobnými tématy se dlouhodobě zabývá také tým z centra Wake Forest Baptist Health v americkém Winston-Salemu. I v jeho podání dostávali dobrovolníci úkoly zaměřené na krátkodobou a dlouhodobější paměť, ovšem slova nahradily objekty či fotografie a namísto spánkové oblasti mozkové kůry studovali vědci aktivitu v hipokampu. 

Opět přitom nahrávali činnost v příslušné části orgánu a snažili se zjistit, zda se získaný obraz nějak liší v případě uložení, nebo neuložení vzpomínky. V další fázi experimentu využili počítačem vytvořené vzorce, aby cíleně stimulovali hipokampus během úlohy testující paměť. Výsledkem bylo zlepšení o více než 30 %! 

Protéza do hlavy

Zmíněné studie pomalu, ale jistě dláždí cestu k vytvoření jakési „paměťové protézy“, jež by se implantovala rovnou do mozku a podporovala naši schopnost si pamatovat. Přístroj by teoreticky připomínal kardiostimulátor, který vhodně časovanými výboji pomáhá udržovat srdeční rytmus. Jeho činnost by ovšem spočívala v analýze procesů v mozku: Pokud by zařízení vyhodnotilo, že k zapamatování informace nedojde, stimulovalo by odpovídající centrum. Technologie by nepochybně našla uplatnění u pacientů, kteří trpí poruchami paměti například v důsledku Alzheimerovy choroby či různých poškození mozku. Její výhody by však jistě přivítali také zcela zdraví lidé, jimž by umožnila se efektivněji učit.

TIP: 5 největších mýtů o lidském mozku

Nicméně už v teoretické fázi narážíme na řadu problémů a otazníků. Pomineme-li morální dilemata, jež by vylepšování mozku vyvolalo, vyvstává otázka falešných vzpomínek. Pokud bychom se totiž naučili rozpoznávat funkční procesy ukládání do paměti a dovedli bychom naprogramovat zařízení, jež by je podporovalo, existuje zároveň riziko, že by se s vjemy dalo manipulovat. Dřív či později by se proto mohla objevit technologie k implantování nepravých vzpomínek, která by dokázala otřást celou společností. Kdybychom se naučili manipulovat i s dalšími centry, v podstatě by nám nic nebránilo přivádět mozek do „komplexnějších stavů“. Nejenže bychom tak mohli získat falešné vzpomínky, ale šlo by rovněž zajistit, abychom je plnohodnotně prožívali.    

Přenos myšlenek?

Ještě o kus dál by lékařskou vědu posunula technologie umožňující přenos vzpomínek mezi lidmi. Ačkoliv to zní jako vědecko-fantastická fikce, i v uvedeném směru již probíhají experimenty. V roce 2013 například tým z durhamské Duke University pod vedením Miguela Nicolelise prokázal, že myšlenkové pochody potkanů lze sdílet přes internet. 

V pokusech vědci použili dva hlodavce a na hlavu jim umístili zařízení zkoumající a stimulující mozkovou činnost. Obě zvířata byla vycvičena, aby stlačila páku, nad kterou se předtím rozsvítilo světlo. Poté je badatelé umístili do oddělených částí laboratoře a jediné spojení mezi nimi zprostředkovala zařízení na hlavách, jež komunikovala přes internet. 

V následujících testech se ukázalo, že pokud se před jedním potkanem rozsvítilo světlo a ten vyrazil stlačit páku, jeho mozková aktivita přenesená v podobě elektrické stimulace přiměla v 70 % případů k témuž úkonu i druhého hlodavce, před nímž se světlo nerozsvítilo. Pokud vědci dál kladli před potkana překážky a stlačit páku se mu nepovedlo, jeho vysílaná mozková aktivita pomohla protějšku v učení – jako by si předávali zkušenosti. 

Na řadě jsou lidé 

Realitou se přitom pomalu stávají i podobné pokusy s lidmi. Koncem loňského září oznámili vědci z University of Washington, že úspěšně propojili tři lidské mozky v zařízení pojmenovaném BrainNet. „Sdílený okruh“ zahrnoval vždy dva „sledovače“ a jednoho „manipulátora“. Skupina měla společně hrát jakousi obdobu Tetrisu a z padajících kostiček promítaných na monitor sestavit linii.

Kostkou mohl otáčet pouze manipulátor, ten ovšem neviděl na monitor. Sledovači naopak viděli velmi dobře, ale vhodný směr rotace mohli svému protějšku v jiné místnosti sdělit jedině intenzivním sledováním blikajících LED světel, umístěných buď vlevo, či vpravo. Každé z nich přitom blikalo na jiné frekvenci, takže mozek dokázal rozlišit, kam se sledovači dívají, a tuto informaci předat skrz zařízení EEG kolegovi.

TIP: Lidský mozek pod lupou: Neurověda dnes dokáže měřit lásku i číst myšlenky

Manipulátor měl na hlavě speciální čepici s magnety, jež působí na vizuální centra zprostředkující zrakové vjemy. Jejich drážděním dokázali vědci v hlavě příjemce simulovat záblesky na požadované frekvenci, označující směr otáčení – a manipulátor tudíž kostku nastavil tak, aby vhodně zapadla do linie. Průměrná úspěšnost u pěti sledovaných týmů přesáhla 80 % a podle neurovědců mohou být budoucí aplikace tohoto poměrně jednoduchého experimentu zcela revoluční. 

Pokud se na Havaji kontroverzní zákon povede prosadit, budou si tamní kuřáci muset začít obstarávat prostředky k ukojení své nikotinové závislosti v zahraničí. Vláda se totiž pokouší prodej cigaret nejen omezit, ale takřka zcela zakázat tím, že posune minimální věkovou hranici, od které vám trafiky tabákové výrobky mohou prodat. Změna by sice byla pozvolná, ale přesto drastická: V roce 2020 byste si cigarety mohli koupit až od 30 let, o rok později ve 40… A roku 2024 by přišel skok na 100.

TIP: Dvě země, jeden cíl: Finsko a Rusko plánují úplný zákaz cigaret

Ačkoliv je návrh opravdu zvláštní a mnoha kuřákům se jistě nebude líbit, předkladatel návrhu Richard Creagon trvá na tom, že se v zemi musí s tímto zlozvykem razantně bojovat. Naděje na prosazení nesmlouvavého opatření však nejsou příliš velké.

V současné době platí na Havaji pravidla podobná těm, jak je známe z Česka. Úplný zákaz kouření zde platí pro veškerá uzavřená, nebo částečně uzavřená místa provozovaná státem. Zákaz kouření platí pro nemocnice, letiště, restaurace, bary a hotely s výjimkou těch, které jsou výslovně označené jako kuřácké. Za porušení zákazu kouření zde mohou strážci zákona provinilcům uložit pokutu až do výše 50 dolarů (přibližně 1 000 Kč).

Podle současných kosmologických představ by pohyby vzdálených objektů, zejména galaxií, měly mít dvě význačné komponenty: Především by se hvězdné ostrovy měly v důsledku rozpínání vesmíru od pozorovatele vzdalovat, a to ve všech směrech. Rychlost vzdalování závisí na vzdálenosti a popisuje ji tzv. Hubbleův zákon. Druhou komponentu tvoří náhodné pohyby vůči sobě. 

Některé studie upozorňují na dodatečný nenáhodný a nevysvětlený systematický pohyb kup galaxií rychlostí 600–1 000 km/s směrem do souhvězdí Kentaura a Hydry. Tento jev se označuje jako temný proud: Jeho projevy byly detekovány v pozorování mikrovlnné družice WMAP a nedávná práce poukazuje na jeho přítomnost i v modernějších měřeních družicí Planck. 

TIP: Temná hmota: Najdeme podstatu odvrácené strany kosmu?

Někteří odborníci jej vysvětlují jako setrvačný pohyb k hustší části vesmíru, kterou již nemůžeme pozorovat, protože mezitím došlo ke kosmické inflaci a zmíněná oblast se nachází za světelným horizontem. Další autoři předpokládají, že by se mohlo jednat o efekt působení jiného vesmíru. Mnozí astrofyzikové však považují samotný objev temného proudu za velký omyl a za důsledek chybného zpracování dat obou družic. Teprve budoucí nezávislé studie mohou přítomnost temného proudu prokázat, či vyvrátit. 

Vyhubení všech komárů by nepochybně ukončilo éru malárie a dalších nepříjemných chorob, které komáři přenášejí. Má to ale háček. Komárů je nesmírně mnoho a jsou velice odolní. Rychle se stávají rezistentními i na ty nejlepší insekticidy. Také hrají určitou roli v ekosystému, například jako potrava pro mnoho dalších živočichů, kterým by určitě scházeli.

Vědci z amerického Harvardu proto navrhují jiný postup. Namísto likvidace komárů bychom je mohli léčit. Štípali by sice dál a byli by pořád stejně nepříjemní, nepřenášeli by ale malárii nebo i další problematické choroby.

TIP: Nová zbraň proti malárii: Experimentální insekticid způsobí, že komáři vybuchnou

Badatelé použili atovakvon, chemickou látku, která je poměrně účinná proti některým prvokům, včetně zimniček, tedy původců malárie. V experimentech si ověřili, že když se komáři na chvíli dostanou do kontaktu s atovakvonem, spolehlivě u nich zlikviduje všechny původce malárie, které má dotyčný komár v těle. Látka přitom nijak neovlivní schopnost komára dál žít a množit se. Podobné látky by se mohly natírat na sítě proti komárům, okna, nábytek či další povrchy a lidé v oblastech s výskytem malárie by se tak mohli chránit před touto vražednou nemocí.

T. G. Masaryk (1850–1937) chápal Čechy a Slováky jako jeden nedělitelný celek a česká otázka pro něj byla vždy také otázkou slovenskou. Nepochybně k tomu přispěla skutečnost, že sám pocházel z oblasti moravsko-slovenského pomezí a na rozdíl od většiny českých politiků nevnímal Slovensko jako neznámou, exotickou zemi. Později na toto téma řekl: „Já jsem byl vlastně napůl Slovačiskem od malička; můj otec byl Slovák z Kopčan, mluvil slovensky do smrti, a i já jsem mluvil spíš slovensky.“ 

Komplikovaný vztah 

Stejně jako Masaryk, i ministr zahraničí a od roku 1935 prezident Edvard Beneš (1884–1948) zastával myšlenku jednotného československého národa, který má dvě větve – starší českou a mladší slovenskou. Beneš takto věc chápal i z etnického hlediska. Jenže právě tento názor narážel na stále větší odpor zejména u národně orientovaných politiků Hlinkovy slovenské ľudové strany. Z Benešova pohledu však šlo především o zabezpečení územní celistvosti republiky mající na svém území početné národnostní menšiny.

V co nejužším sepětí Čechů se Slováky spatřoval jedinou možnost, jak mít silný stát a udržet si převahu vůči separatistickým tendencím Němců a Maďarů. Proto vytrvale odmítal jakékoliv projevy slovenského nacionalismu, jelikož je považoval za pokusy o oslabení republiky. Na druhé straně nebyl zastáncem násilných metod, jak ze Slováků vyrábět Čechoslováky a sám k tomu uvedl: „Já se necítím být jen Čechem, já se cítím být Čechoslovákem a své češství přiřazuji k Československu.“ Slovensky přitom uměl velmi dobře a ve slovenštině například pronesl projev u příležitosti otevření bratislavského studentského internátu Lafranconi, což na přítomné zapůsobilo pozitivním dojmem. 

Kdo rozbil republiku

Když se koncem roku 1935 diskutovalo o Benešově volbě prezidentem, sliboval slovenským politikům provedení decentralizačních opatření, aby je získal na svou stranu. Jenže k tomu nedošlo a myšlenky na slovenskou autonomii Beneš vždy odmítal. Často také hovořil o tom, že by Slováci měli spíš víc působit v českých zemích, snažit se prosazovat do ústředních úřadů a takto potom budou moci ovlivňovat politiku a chod celé republiky. V průběhu roku 1937 jej začal slovenský tisk otevřeně kritizovat a nejednou přitom zasahovala cenzura.

Například v deníku Slovák měl být 31. srpna 1937 zveřejněn tento komentář: „Nemůžeme strpět, aby byl z prezidenta republiky učiněn bojovník proti svébytným slovenským snahám a proti přirozenému a historickému právu slovenského národa na vlastní národní život.“ Zásah cenzora publikování textu znemožnil, ale podobné záležitosti jen přilévaly příslovečný olej do ohně. Teprve v krizovém roce 1938 byl Beneš pod tlakem okolností ochoten Slovákům v jejich požadavcích ustoupit. Souhlasil například se zřízením ministerstva pro správu Slovenska, což ještě nedlouho předtím odmítal. Jenže už bylo pozdě a mnichovská dohoda zasadila první republice smrtelnou ránu. 

Když Beneš po abdikaci v říjnu 1938 odletěl do exilu, slovenský tisk reagoval konstatováním, že to byl právě exprezident se svými spolupracovníky, kdo zavinil současnou situaci. Vyhlášení slovenské samostatnosti 14. března 1939 pokládal Beneš za zradu a nejednou se později vyslovil v tom smyslu, že Jozef Tiso, Vojtěch Tuka a politikové kolem nich mají větší vinu na rozbití Československa v letech 1938–1939 než sudetští Němci.

TIP: Hořký podzim 1938: Jak se ve společnosti projevilo mnichovské trauma?

Při vypracovávání koncepcí exilové politiky se často střetával zejména s čs. vyslancem v Paříži Štefanem Osuským a bývalým premiérem Milanem Hodžou. Ti sice byli zastánci poválečného obnovení Československa v předmnichovských hranicích, ale zdůrazňovali, že Slovensko musí mít zcela odlišné postavení, než jaké mělo za první republiky. Beneš však své názory neměnil a ještě koncem roku 1943 prohlásil: „Nikomu nebráním, aby o sobě prohlašoval, že je Slovák, avšak nedopustím, aby se říkalo, že existuje slovenský národ.“ Košický vládní program z dubna 1945 sice vycházel z „uznání Slováků jako nacionálně svébytného národa“ a sliboval, že „Slováci mají býti pány ve své slovenské zemi“, ale poválečná republika se nakonec stejně vydala cestou centralismu.     

Kozáci se zapsali do historie jako zběsilí a divocí válečníci, kteří masakrovali nepřátele se stejnou vervou, s jakou páchali pogromy na židech. Jejich svobodný život však zároveň představoval silné lákadlo, a tak se k nim přidávali lidé prakticky odevšad a ze všech společenských vrstev. 

Byla to Chruščovova láska k tradicím, která v 60. letech minulého století podnítila myšlenku na vznik Muzea záporožských kozáků na Ukrajině. Tehdy se však jednalo spíš o ideu, na jejíž uskutečnění si milovníci historie museli počkat až do 14. října 1983. První expozice muzea, jež vyrostlo na ostrově Chortycja uprostřed Dněpru, pak kladla důraz především na boj komunistické strany o moc. Reálné vyobrazení kozáckých dějin se dostalo ke slovu až po rozpadu SSSR a získání nezávislosti země. 

Skanzen uprostřed Dněpru 

Čekání se však vyplatilo: Nádherně zrekonstruovaná kozácká pevnost Sič na ostrově ve vlnách Dněpru představuje unikátní stavební projekt. Vchod střeží mohutná brána a celý prostor obklopuje velkolepé dřevěné opevnění, doplněné děly i různými druhy houfnic. 

Středobod vojenského ležení tvoří dřevěný pravoslavný kostel s nádhernou vnitřní výzdobou, kolem nějž se tyčí budovy typické pro dané období, zaplněné rozmanitými expozicemi. Nechybějí dílny, zbrojnice, ale ani výstava dýmek a fajfek, rekonstrukce kozáckého oblečení a zbroje či obytných místností hejtmana – atamana. Místní si při renovacích dali záležet, a vytvořený obraz tak zůstává velice realistický. Celému prostoru dodávají až snový nádech „skuteční“ kozáci ověšení zbraněmi, kteří se potulují po nádvoří. Zčásti vyholené hlavy jim zdobí dlouhý cop, do půl pasu jsou nazí, jejich široké kalhoty končí ve vysokých botách a z úst jim visí kouřící dýmka.

Trvale ve válce

Existují hned tři teorie, jak kozáci přišli ke svému svéráznému jménu. Podle první z nich za něj vděčí způsobu života: Turkické „kazak“ totiž znamená „svobodný člověk“ nebo také „dobrodruh“. Dle jiných názorů se jejich pojmenování odvozuje od turkických kočovných Chazarů, žijících původně v oblasti mezi Volhou a Dněprem. Třetí možnost nabízí složenina mongolských slov „ko“ neboli „ochrana“ a „zach“, tedy „hranice“. S největší pravděpodobností ovšem kozáci získali své jméno až časem, na základě vlastních činů – nikdy totiž netvořili jedno etnikum. 

Na Ukrajině se jejich unikátní společenství formovalo přibližně od 14. století jakožto uskupení svobodných lidí, kteří mezi sebe přijímali prakticky kohokoliv křesťanského vyznání. Muži se verbovali z mnoha zdrojů, nejčastěji se však jednalo o uprchlé ruské a ukrajinské nevolníky. V kozáckých řadách bojovali také Tataři a příslušníci různých kočovných kmenů turkického původu, k nimž patřili například Pečengové, Baškirové či Oghuzové. V pozdějších letech lákala sláva kozáků na Ukrajinu dobrodruhy, volnomyšlenkáře a vojáky z celé Evropy.

Působení v kozáckých jednotkách bylo náročné a nebezpečné. Prakticky všechny siče se trvale nacházely ve válečném stavu, a potřeba nových rekrutů tak zůstávala nekonečná. Podle dochovaných dat z konce 19. století začínal výcvik v osmnácti letech a adept s sebou musel mít koně, zbroj a střelnou i sečnou zbraň. První tři léta se zaučoval, poté strávil čtyři roky plnou vojenskou službou, následovalo osm let služby zlehčené a nakonec pět roků v záloze. Za výcvik svých vojáků zodpovídaly jednotlivé občiny čili stanice a jejich velitelé.  

Kořeny „kozácké republiky“

Slavnou záporožskou sič budovali kozáci od 16. století na ostrově Chortycja, v oblasti Záporoží na jihu dnešní Ukrajiny. Silně opevněný vojenský tábor se pak stal na několik dlouhých století významnou základnou, chráněnou vodami veletoku. Tehdy však nebyla pověst kozáků zdaleka tak „pozitivní“ jako dnes. 

Ukrajinci jim přezdívali „holota“, která se živí „kozáckým chlebem“, tedy pleněním a lupem. Jejich nájezdy – kdy napadali ležení a brali, na co přišli, včetně jídla, zlata a otroků – ovšem směřovaly hlavně proti Tatarům. Kozáci tak obyvatelstvo chránili právě od tatarských útoků a stali se nepsanými strážci hranic. V průběhu desetiletí se díky bohatým bojovým zkušenostem proměnili ve vojenskou sílu, jíž se báli mocnáři Polsko-litevské unie, Moskevské Rusi i Krymského chanátu. 

Hlavou „koše“, tedy bratrstva, byl volený ataman, jenž měl k ruce zástupce, soudce a písaře. Tato správa siče tvořila určitou elitu, avšak během shromáždění ji kozáci mohli kdykoliv odvolat, nebo i „posadit do vody“, jinými slovy utopit. Zmíněné „demokratické“ zřízení bylo na tehdejší dobu opravdu unikátní a každému křesťanskému muži dávalo možnost se prosadit. Právě díky popsanému uspořádání hovoří někteří historici dokonce o „kozácké republice“.   

Příliš děsivá síla 

Síla záporožských kozáků byla děsivá. A přestože patřili k nejlépe organizovaným, byli zároveň nejhůř ovladatelní, což nakonec vedlo k jejich pádu. Polským šlechticům se nelíbil jejich až příliš svobodný styl, plenění a nájezdy, mířící nejen na nepřátele. Snažili se je proto několika nařízeními zkrotit, ovšem bez úspěchu. Situace vyústila v mnoho povstání, a tím největším se stala rebelie Bohdana Chmelnického v letech 1648–1657. Přes prvotní úspěchy kozáckých vojsk pro ně válka nedopadla příliš dobře: Svobodomyslní bojovníci prohráli několik bitev, ztratili část moci a společně se svým velitelem se změnili v poddané Moskevské Rusi. 

Ze Záporoží oficiálně odešli až v roce 1775, po několika dalších vzpourách a řadě bojů. Tím však jejich osudy neskončily: S Ukrajinou a hlavně s Ruskem byli spojováni ještě ve 20. století, kdy bojovali na straně jak rudých bolševiků, tak bílých monarchistů. Inspirace historií přitom trvá dodnes: Kvůli probíhajícímu konfliktu na východě země se ke kozáckému odkazu vrací řada Ukrajinců toužících po svobodě a demokracii, stejně jako těch, kteří chtějí pravý opak. I tak vypadají důsledky rozporuplné role „svobodných válečníků“ v dějinách světa.  

Osudy císařových příbuzných z rozvětvené habsbursko-lotrinské dynastie byly velmi pestré a na všechny se zde nedostane. Na úvod tedy alespoň zmiňme, že nejmladší a nejméně vlivný ze tří mocnářových bratrů Ludvík Viktor (1842–1919) proslul jako mecenáš umění a homosexuál, který odmítal plány dosadit ho na trůn v Brazílii. 

Císařův bratr 

Vedle svých starších bratrů Františka Josefa a Ferdinanda Maxmiliána zaujímal Karel Ludvík (1833–1896) spíše podřízené postavení a projevoval se jako méně inteligentní a méně organizačně schopný, na rozdíl od jiných arcivévodů jej ani nezajímala vojenská služba. Vystupoval spíše jako reprezentant Arcidomu císařského při různých oficiálních příležitostech; například při vídeňské světové výstavě v roce 1873, při zahájení Zemské jubilejní výstavy v Praze roku 1891, jako protektor vídeňského Domu umělců (Künstlerhaus), což mu vyneslo přezdívku „výstavní arcivévoda“.

Po smrti bratra Maxmiliána i korunního prince Rudolfa se stal následníkem trůnu a v této pozici byl až do své smrti 19. května 1896. Jako hluboce věřící katolík podnikl pouť do Svaté země, kde se napil vody z řeky Jordánu, nakazil se tyfem a zemřel. Jeho význam tkví v tom, že jako jediný ze čtyř bratrů se stal pokračovatelem hlavní větve habsbursko-lotrinského rodu.

Krasavec Otto

Otto František Josef (1865–1906) - mladší bratr arcivévody Františka Ferdinanda d´Este, se zapsal do rakouských dějin dvojím způsobem. Jednak jako otec posledního rakouského císaře a uherského krále Karla I., jednak jako nemrava a zvrhlík, který proslul četnými skandály.

Narodil se ve Štýrském Hradci a absolvoval běžnou vojenskou kariéru rakouských arcivévodů: roku 1899 byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka. Ve své době byl považován za mimořádně pohledného muže, získal přezdívku „der schöne Otto“ a těšil se pověsti neodolatelného svůdce a lamače ženských srdcí. Neblaze jej proslavil skandál, kdy zcela nahý (ozdoben pouze řádem Zlatého rouna a opaskem se šavlí) sestoupil z pokoje hotelu Sacher do hotelové jídelny a zcela opilý se zhroutil k nohám zde přítomné manželky britského konzula. 

V roce 1886 se v Drážďanech oženil s mimořádně zbožnou saskou princeznou Marií Josefou, s níž měl dva syny – zmiňovaného Karla a Maxmiliána. Své manželce však věrný nebyl, proslul četnými milostnými dobrodružstvími a aférami. Není se co divit, že zhruba v roce 1900 onemocněl. Oficiálně trpěl zánětem hrtanu, ve Vídni se však otevřeně mluvilo o tom, že jde o těžkou syfilis. V roce 1906 byl zproštěn služby v armádě a 1. listopadu téhož roku za mimořádně bolestivých okolností zemřel.

Hokynář Leopold 

Nejstarší syn arcivévody Ferdinanda IV. Toskánského - Leopold Ferdinand Salvátor (1868–1935), se narodil v Salcburku, ale jeho osudy byly do značné míry spojeny s českými zeměmi, protože rodina vlastnila zámek a panství Ostrov v Čechách, v roce 1894 byl jako důstojník přeložen do Brna, kde se neblaze proslavil nevázaným způsobem života, následně sloužil také v Jihlavě. Arcivévoda Leopold trpěl slabostí pro prostitutky a s jednou z nich se dokonce oženil. Za to jej císař František Josef I. vyloučil z řad členů Arcidomu habsburského a zastavil mu vyplácení apanáže.

TIP: Byl tatíček Masaryk synem kočího, nebo potomkem císaře?

Leopold, který pak vystupoval pod občanským jménem Wölfling, se živil různými pomocnými pracemi, otevřel si dokonce malý obchod s potravinami, ale zkrachoval. Zemřel ve velké bídě 4. července 1935 v Berlíně. Své životní osudy zachytil v pamětech Z arcivévody hokynářem, které vyšly také v češtině.