Shutdown přichází tehdy, když se americký kongres nedohodne na schválení rozpočtu pro státní instituce – jedná se o nejlepší čas k politickému „handlování“ (někteří říkají vydírání), opakuje se stále častěji. A protože vláda opět nebyla schopna platit státním zaměstnancům, postihla zemi celá řada problémů: Zpožďovaly se lety, na mnoha místech nefungovala hromadná doprava a mimo jiné některé vědecké instituce pozastavily svou činnost. Rovněž správci pláží neměli důvod chodit do práce, takže asi 50 km od San Franciska si část pobřeží obsadili rypoušové.

Na Drakes Beach se vyplavilo asi sto samic s mláďaty a několika samci, které zabírají veškerá sociální zařízení a odmítají se z oblíbené turistické destinace odporoučet. Strážcům této plážové oblasti proto nezbylo nic jiného než celou kolonii oplotit a čekat, až mláďata dospějí natolik, aby se s nimi matky vydaly zpět na moře. Podle odborníků to nastane až během dubna. 

Dnešní roboti jsou stále šikovnější a obratnější. Vědci a inženýři prestižního Massachusettského technologického institutu MIT vyvíjejí mimo jiné i menšího a zároveň velmi obratného robotího geparda Mini Cheetah. Ten má ve své výbavě řadu zajímavých kousků.

Jak dokládá nové video z MIT, Mini Cheetah se naučil i perfektní salto vzad. Robot je neuvěřitelně pohyblivý a dokáže pohotově reagovat na vnější podněty, například na kopnutí od zvědavého operátora. Salta vzad jsme si již viděli u humanoidního robota Atlas od společnosti Boston Dynamics, podle svých tvůrců je ale Mini Cheetah prvním čtyřnohým robotem, který něco takového dovede.

TIP: Humanoidní robot Atlas od Boston Dynamics se dal na parkour

Mini Cheetah je nejnovější verzí robota z díly MIT - váží 9 kilogramů a velikostí odpovídá střednímu psu. Dokáže pelášit rychlostí 2,45 metrů za sekundu (8,82 km/h), oproti svému předchůdci je ale mrštnější. Jak se zdá, obratní a rychlí robotičtí psi, kteří by mohli střežit majetek nebo pronásledovat zločince, jsou už na dohled.

Asi každý by souhlasil s tím, že v pravěké Evropě žilo méně lidí, než dnes. Pro člověka z dnešního hustě osídleného světa je ale téměř nepředstavitelné, jak málo lidí to ve skutečnosti bylo. Zarážející počty obyvatel Evropy doby kamenné přinesl nedávný výzkum německých vědců.

Podle nich žilo během dlouhých úseků doby kamenné, například před 42 až 33 tisíci let, ve střední a západní Evropě, od Španělska až po Polsko na východě, Dánsko na severu a Itálii na jihu, ve stejnou dobu vždy méně než 1500 lidí. To je zhruba tolik, jako počet obyvatel dnešních Kladrub v západních Čechách anebo jihočeského Bavorova.

TIP: Neandertálci kompletně zmizeli jen pár tisíc let poté, co osídlili celou Evropu

K tomuto překvapujícímu počtu badatelé dospěli důkladnou analýzou více než 400 známých lokalit, odkud víme o osídlení z doby kamenné. Z pohledu České republiky je jistě potěšující, že více než desetina všech Evropanů doby kamenné žila na našem území, především na jižní a východní Moravě. Na druhou stranu to zase není až takový šok. Evropa té doby byla v sevření vrcholící doby ledové a o teplém světě globálního oteplování si zatím mohla jen nechat zdát.

Tatínkem malé Zdeničky, která se narodila 18. února 1920 v Českých Budějovicích, byl úspěšný operní tenorista Adolf Hruška. V roce 1932 jeho dcera poprvé v životě vyjela do zahraničí – na tábor v Jugoslávii. Bohužel, právě v té době na pobřeží panoval stav ohrožení – plavce děsili žraloci. Děti se nesměly koupat, a proto se bavily všemožnými způsoby. Zdenička kamarádům zpívala. A zpívala tak krásně, že se to rozneslo po celém hotelu a talentovaná dívenka pak svým hláskem bavila i ostatní hosty. Když se to po jejím návratu domů dozvěděl tatínek, přivedl dcerku k učitelce zpěvu Bohumile Rosenkrancové. A později ani neprotestoval, když se přihlásila na konzervatoř. 

Odzbrojující drzost

Dívka dosud studující gymnázium si podala přihlášku na uměleckou školu a prožívala bezstarostné prázdniny. Až u samotných zkoušek zjistila, že si měla připravit nějaký výstup. „Prosím vás, nezlobte se,“ pokrčila rameny před přijímací komisí, „já jsem myslela, že sem přijdu a vy mi dáte nějaký úkol. Kdyby mi nějaký herec něco nalil do hlavy a já vám tady tu jeho představu řekla, jak vy byste potom poznali, jestli jsem nadaná nebo ne?“ Odzbrojující drzost, stejně jako Zdenčina recitace Bezručovy básně Bernard Žár komisi nakonec přesvědčila.

Už ve druhém ročníku si půvabné holčičky všimli filmaři. V Děvčeti za výkladem hrála hlavní roli Hana Vítova a Zdenka dostala jen malinkatou úlohu jedné z dělnic ve výrobně umělých květin. Za pár záběrů inkasovala svůj první filmový honorář – osmdesát korun. Jak s ním naložila? Koupila velkého barevného čokoládového kohouta, kterého darovala mamince. 

Tehdy si také Zdenka Hrušková změnila příjmení, aby nedráždila pedagogy, kteří si nepřáli, aby studenti filmovali. Mladá herečka si vybrala příjmení své babičky a stala se z ní Zdenka Sulanová. Jenže toho roku se mělo změnit nejen její příjmení, ale doslova celý život.

Mezi filmové hvězdy

Režisér Václav Binovec totiž přišel na konzervatoř hledat představitelku titulní role pro chystaný film Lízin let do nebe. Zdenka zkoušku nebrala vážně. Mezi svými spolužačkami si připadala drobná. To v době, kdy nejzářivějšími hvězdami byly Greta Garbo nebo Marlene Dietrich považovala za hendikep. Jenže Binovec hledal představitelku dvanáctiletého děvčátka. Pro takovou roli byla Zdenka perfektní. 

Tvůrcům i producentům se líbila tolik, že kvůli ní dokonce změnili scénář filmu. Původně měla být malá Líza dcerou slavné tanečnice a sama měla mít taneční nadání. Zdenka kdysi do baletu chodila, ale vytančila si kýlu. Režiséru Binovcovi proto navrhla, že by bylo lepší, kdyby ve filmu mohla zpívat. Když si ji poslechl, rád souhlasil. Romantické drama o osiřelé holčičce, která se díky své dobrácké povaze a krásnému hlasu stane miláčkem nejen vesnice, si diváci okamžitě zamilovali. 

Dávala rozhovory, objevovala se na titulkách časopisů, dostávala stovky dopisů. Nechyběly mezi nimi ani nabídky sňatku. Jenže do sedmnáctileté herečky se bláznivě zamiloval i její parter z Lízina letu do nebe, okouzlující Rolf Wanka. Nic mu nevadilo, že má doma manželku. Zdenku sváděl a dokonce přemlouval režiséra Binovce, aby mohl hrát i ve druhém díle Lízina příběhu… Když mu ale mladá herečka naznačila, že jí jeho přízeň není vhod, slavný Rolf Wanka se zachoval jako pravý džentlmen. Ač tato platonická láska nikdy nedošla naplnění a ti dva se už nepotkali ani před kamerou, rádi se měli stále…

Zpěv a dobré srdce

Zdenčiným partnerem v pokračování Lízina příběhu se místo Wanky stal Ladislav Boháč. Ani ten jí však do oka nepadl. Během natáčení se ovšem Zdenka zamilovala do Rudolfa Hrušínského. Začali spolu chodit, když jim bylo kolem dvaceti, a pak spolu pár let dokonce žili. Vztah  ovšem nedopadl dobře. Nadějný herec toužil po submisivní ženě bez vlastní kariéry. A tou Zdenka zkrátka nebyla. Navíc ji publikum v té době zbožňovalo, platila za tu slavnější, což nedělalo dobrotu. Žárlivé scény a dramatické výstupy se v jejich domácnosti vyskytovaly na denním pořádku…

Mezitím Zdenka Sulanová natočila s režisérem Binovcem svůj snad nejslavnější film Madla zpívá Evropě. Romantický hudební snímek o prosté dívce, která zpěvem a dobrým srdcem dobude svět a získá velkou lásku, diváky dojímá dodnes.

„Madla“ šla do biografů v roce 1940 a milá holčička v kroji, která zpívá lidové písničky, byly pro obyvatele protektorátu pohlazením po duši. Sulanová ústřední píseň Ty lesovské stráně od té doby zpívala prakticky denně. Publikum ji od ní vyžadovalo na všech besedách, premiérách, v rozhlase. A když byly o dva roky později vypáleny Lidice, obraz shořelého Lesova se s nimi propojil. Z filmového šlágru se stala bezmála vlastenecká hymna. 

Útěk na Slovensko

Po „Madle“ začal Binovec točit další film s názvem Bludná pouť, ve kterém měla hrát Zdenka po boku Karla Högera nebo Marie Glázrové. Jenže s koncem války skončila i kariéra Václava Binovce. Šuškalo se o něm, že udal Karla Hašlera, že kolaboroval s nacisty… Režiséra vyšetřovali, soudili a odsoudili. Za kameru se už nikdy nevrátil, v padesátých letech se živil jako závozník. Z Bludné pouti zbylo jen pár záběrů a scénická hudba. 

Nejen filmová dráha Václava Binovce však vzala za své. Zdenička nebyla nijak spojována s nacistickým režimem, bohužel si ale neporozuměla ani s gardou nastupující. Do socialismu se tato „kapitalistická hvězda“ prostě nehodila. Později s trpkostí vzpomínala na své krátké hostování v Divadle 5. května. Zkusila hrát v sovětské budovatelské hře o ženách-údernicích, které razily metro. Role ani komunistické prostředí jí neseděly.

V té době se také seznámila se slovenským vojákem Jankem Babničem, který útrapy války v armádě prožil s její fotografií, kterou celou dobu nosil v kapse. Provdala se za něj a odešla do Prešova. Chvíli ještě hrála a zpívala v košickém rozhlase. Jenže po necelých dvou letech manželství skončilo. 

Dítě místo zpívání

Po návratu do Prahy se Zdenka rychle podruhé provdala. Z někdejší Zdenky Sulanové, rozené Hruškové a provdané Babničové se stala nenápadná Zdenka Nováková. Manželovi porodila syna Aleše a na kariéru úplně rezignovala. Všechny své filmové fotografie, scénáře, výstřižky z časopisů, zkrátka veškeré památky na svou hvězdnou kariéru spálila. „Cítila jsem jako povinnosti se zpíváním kvůli dítěti skončit,“ komentovala toto své rozhodnutí. 

K filmu by se stejně vrátit v žádném případě nemohla. Mluvíme totiž o padesátých letech. Režim si krutě došlápl i na její rodinu. Stačilo, aby Zdenčin tatínek ve vlaku komentoval jeden z velkých komunistických soudních procesů – a protože ve vagóně seděl i vzorný svazácký pár, hned na konečné jej zatkli. I když nakonec od soudu odešel bez trestu, stigma nepřátel režimu na rodině zůstalo. 

TIP: Láska za časů nacismu: Proč Lída Baarová podlehla Goebbelsovi?

Nebylo to dobré období. I Zdenčino druhé manželství skončilo nezdarem. Mladá maminka si na živobytí musela vydělávat nejprve opisováním not a šitím v malém krámku podniku Moděva v pasáži Alfa. Později se stala programovou referentkou v pražském Filmovém podniku. Když se zapracovala, sestavovala filmovou dramaturgii všech kin v okolí Václavského náměstí. Taková tedy byla její poslední práce pro film. Také se potřetí vdala – zase za Nováka. Ani toto manželství ale nepatřilo k nejšťastnějším. Muž Zdenku bil, ona se však s ním rozhodla setrvat. 

Ke konci života žila v malé vesničce Cerhonice, obklopená hodnými sousedy a několika kamarádkami. Návštěvám vyprávěla o svém životě u filmu. Čím to podle ní bylo, že tři z jejích pěti filmů jsou hity prakticky do dneška? Proč nás její Líza či Madla pořád dojímají? „Tenkrát jsem tu práci dělala opravdu poctivě a diváci cítili, že jsem ´jejich holka´, ´jejich Madla´.“ 

Naše modely vzniku a vývoji Sluneční soustavy předpovídají, kolik by asi kde mělo být ve Sluneční soustavě těles, a jak by tato tělesa měla být velká. Jak se ale ukazuje, realita může být poněkud jiná. Potvrzují to i pozorování povrchu trpasličí planety Pluto a jejího velkého měsíce Charona.

Kelsi Singer z amerického institutu Southwest Research Institute (SwRI) v Boulderu, stát Colorado, a její kolegové prostudovali fotky, které pořídila americká sonda New Horizons při svém slavném průletu kolem Pluta a Charonu v červenci 2015. Badatelé na snímcích počítali krátery po dopadu vesmírných těles. Soustředili se hlavně na rovnou a přehlednou planinu Vulcan Planitia, která se rozkládá na měsíci Charon.

Nedostatek malých těles

Když si Singerová a spol. zmapovali výskyt kráterů, s překvapením zjistili, že na Charonu a také na Plutu nápadně scházejí krátery s průměrem menším než 13 kilometrů. To podle nich ukazuje na nečekaně malý počet těles v Kuiperově pásu, tedy za oběžnou drahou Neptunu, která by vyhloubila takové krátery. Jde o tělesa o velikosti cca 1 až 2 kilometry.

TIP: New Horizons má možná svůj největší objev: Dvě kryovulkanické sopky

Očividný „nedostatek“ takových těles potvrzují i nová pozorování objektu Ultima Thule, kolem něhož sonda New Horizons proletěla letos v lednu. Počet malých těles v Kuiperově pásu je tím pádem v rozporu s modely vzniku Sluneční soustavy, které jich očekávaly mnohem více. Na druhou stranu, těch pár objektů malé velikosti, které se v Kuiperově pásu vyskytují, podle odborníků představují cenné „časové schránky“ s materiálem z dob vzniku Slunce a planet.

Těžké tankové oddíly sehrály významnou roli také v rámci operace Citadela v létě 1943 – účastnil se jí 503. i 505. prapor. První jmenovaná jednotka se po doplnění stavů připojila k III. tankovému sboru armádního oddílu Kempf na jižní straně kurského výběžku, na severní stranu pak dorazil čerstvý druhý zmíněný prapor, přidělený pod velení XLVII. tankového sboru 9. armády. Oba oddíly se pak účastnily intenzivních bojů od samého začátku operace.

Masakr u Kurska 

Tankisté 503. praporu se zpočátku potýkali s vážnými problémy, když 2. rota narazila na minové pole a exploze dočasně znehybnily 13 ze 14 strojů. I tak ale během následujících tří dní dokázal III. tankový sbor za vydatné asistence tigerů prolomit tři sovětské obranné linie. Sedmého července 503. oddíl podporoval úspěšný výpad 6. tankové divize směrem na Ržavec a až do svého odvelení z podřízenosti III. tankového sboru si připsal nejméně 72 zničených sovětských tanků při vlastních bojových ztrátách čtyř tigerů.

Zároveň se ale projevila poruchovost PzKpfw VI a po deseti dnech střetů zbývalo praporu jen zhruba 57 % bojeschopných strojů. Na severním úseku mezitím 505. oddíl 14. července prolomil obranu sovětské 15. střelecké divize a v dalších dnech se snažil tlačit směrem k Olchovatce. Později sloužil jako záloha XLVII. sboru v bojích o Toploje a po konci útočné fáze operace přešel útvar do defenzivy. Celkem si tigery v této oblasti připsaly nejméně 164 zničených sovětských tanků za cenu pěti vlastních odepsaných těžkých obrněnců. I tento útvar ale trápily problémy technického rázu a v průměru měl po většinu doby trvání bitvy u Kurska bojeschopných pouze 46 % strojů. 

V defenzivě 

Po selhání operace Citadela Wehrmacht definitivně ztratil iniciativu a pomalu ustupoval před drtivou materiální a početní přesilou Rudé armády. Německé velení ale i přes zvrat ve válce nijak výrazněji neupravilo taktické instrukce pro těžké tanky a nadále s nimi počítalo především pro ofenzivní operace a protiútoky. Bojeschopnost všech těžkých tankových praporů na východní frontě nicméně vytrvale podlamovaly poruchy a problémy se zásobováním. Jedním z extrémních případů se stalo nasazení 506. těžkého tankového oddílu, který v září 1943 pomáhal hájit předmostí u Záporoží.

Boje tam dosahovaly takové intenzity, že osádky často neměly mezi jednotlivými střetnutími dostatek času ani na doplnění munice a paliva, natožpak na provedení alespoň základní údržby. Během pouhých sedmi dní tak z původních 45 tigerů, navíc prakticky nových, nezůstal bojeschopný ani jediný stroj, přičemž 39 z nich znehybnily poruchy. Situaci neprospěl ani nástup nových sovětských obrněných vozidel a stroje jako T-34/85, SU-85 či ISU-152 připravily tigery o jejich aureolu nezranitelnosti. 

I přes všechny nesnáze ale těžké tankové oddíly stále představovaly silný ofenzivní prostředek. Pětatřicet tigerů ze stavu 503. praporu se například v únoru 1944 účastnilo pokusu o záchranu desetitisíců německých vojáků obklíčených v kotli u Čerkas. PzKpfw VI tam působily po boku tanků Panther v rámci narychlo zformovaného těžkého tankového pluku Bäke. Pod vynikajícím velením podplukovníka Franze Bäkeho se útvar probil do hloubky téměř 45 km a připsal si úctyhodný počet zničených sovětských tanků. Počet bojeschopných tigerů ale povážlivě klesal a 17. února, tedy v den, kdy se kotel zhroutil, již prapor mohl nasadit pouze osm těžkých tanků. Bäkeho osádky si ale připsaly několik stovek zničených sovětských obrněnců a velmi významě přispěly k záchraně zhruba 30 000 německých vojáků. 

Proti rudému přívalu 

Dvaadvacátého června 1944 zahájila Rudá armáda operaci Bagration, masivní ofenzivu mířenou proti německé skupině armád Střed. Němci měli v oblasti mimo jiné i celých pět těžkých tankových oddílů, čtyři z nich ale byly odveleny ke skupině armád Severní Ukrajina poté, co se vrchní velení Wehrmachtu nechalo ošálit sovětskými klamnými manévry. Proti hlavnímu úderu směrem na Minsk tak mohli Němci nasadit pouze těžký tankový oddíl 501. Zdrcující sovětská početní převaha ale tento útvar doslova převálcovala a poslední bojeschopné stroje byly ztraceny 5. července 1944 – během méně než dvou týdnů tak prapor přišel o 20 tigerů a na frontě prakticky zanikl.

Krátce po začátku útoku byly do oblasti urychleně přesunuty také 505. a 507. oddíl. Těm už se vedlo o poznání lépe; jen prvně zmíněný útvar zlikvidoval mezi 27. červnem a 7. červencem přes 120 sovětských tanků. Obě formace se ale nakonec musely stáhnout a na bojišti zanechaly 31 zničených či opuštěných tigerů. Na jiném úseku fronty se vyznamenal i 502. prapor, který hájil břehy řeky Daugavy u Dünaburgu (dnešní Daugavpils).

Tam se tankistům povedlo několik úspěšných protiútoků, při nichž dokázaly i relativně malé jednotky tigerů způsobit postupujícím rudoarmějcům vážné ztráty. Například 25. července zničilo pouhých pět PzKpfw VI ze stavu 3. roty bez vlastních ztrát 16 nejnovějších sovětských těžkých tanků IS-2 během pouhých deseti minut. Na severním břehu řeky si pak tigery připsaly dalších více než 70 sovětských obrněnců a 24 vyřazených protitankových děl, než rostoucí ztráty a sovětská přesila donutily oddíl k ústupu na západ.

Mnoho druhů mořských ptáků, jako jsou třeba albatrosi a jejich příbuzní, náleží k nejohroženějším ptákům na světě. Nešťastnou shodou okolností právě albatrosi patří k těm, kteří pozřou největší množství plastového odpadu. Bohužel jejich apetit má své neblahé následky.

Australští vědci uskutečnili pitvy více než 1 700 mrtvých mořských ptáků 51 různých druhů. Závěry jejich výzkumu jsou velmi zajímavé a do značné míry i překvapivé. Nejčastější příčinou smrti ptáků je zablokování gastrointestinálního traktu, následované infekcí a dalšími souvisejícími komplikacemi. Nepřekvapivým zjištěním je skutečnost, že čím více plastu pták pozře, tím vyšší je pravděpodobnost jeho úmrtí. 

Pokud pták pozře jediný kus plastu, šance na přežití je zhruba 80%. V případě devíti kousků se šance na přežití snižuje na 50 % a 93 kousků plastu je pak smrtelná dávka ve 100 % případů.

TIP: Smrtící posedlost: Proč mají mořští ptáci tak rádi plasty?

Mnohem překvapivějším zjištěním ale je, že tvrdé plasty jsou pro ptáky méně nebezpečné než ty měkké. Typickým zástupcem nebezpečného měkkého odpadu jsou podle vědců nafukovací balónky. Nebezpečnost měkkých plastů potvrzuje i další zjištění – přestože měkké plasty tvořily jen 5 % požitých předmětů, byly „odpovědné“ za více než 40 % úmrtí ptáků.

Podle vedoucí studie Lauren Romanové je to dáno tím, že tvrdé plasty snáze projdou trávicím ústrojím ptáků, kdežto ty měkké se v něm zachytí a vytvoří smrtící překážku. Ke stejným závěrům došli i vědci zkoumající dopady plastového odpadu na život mořských želv.