Odborníci NASA loni v listopadu na satelitních snímcích vystopovali pravděpodobný impaktní kráter pod ledem v Grónsku, kterému přezdívají Hiawatha. Teď se k němu přidal druhý možný impaktní kráter.

Nové podezřelé místo pod ledem by mohlo představovat kráter o průměru asi 36 kilometrů. Zatím ale není definitivně potvrzeno, že jde skutečně o kráter vesmírného původu. Podobných struktur je na zemském povrchu mnoho, ale zdaleka ne každá z nich vznikla po dopadu nebeského posla.

Krátery pod ledem

Vedoucí výzkumu glaciolog Joe MacGregor z Goddardova kosmického střediska NASA v americkém Greenbeltu, Maryland, a jeho spolupracovníci k tomuto objevu využili data z celkem 11 programů dálkového průzkumu Země, na nichž se podílí více satelitů NASA. 

TIP: Ismenia Patera na Marsu: Jde o impaktní kráter nebo dávný supervulkán?

Kráter Hiawatha a nově objevný kráter jsou od sebe vzdálené jen asi 183 kilometrů. Navzdory jejich blízkosti se vědci domnívají, že vznikly při dvou oddělených nárazech různých těles. Buď mohlo jít o dva kusy jednoho asteroidu anebo krátery vznikly při dvou různých událostech. Podle dostupný údajů a jejich struktury jsou oba dva krátery staré minimálně 78 tisíc let, mohou ale být i mnohem starší.

Další rutinu pěšákova života ve Vietnamu představovalo vyslání přepadové hlídky s úkolem zřídit léčku na možných přístupových trasách, po nichž se mohl v noci přesouvat nepřítel. Tyto léčky připravovali Američané každou noc tak, aby protivníkovi znemožnili přístup ke svým pozicím a celkově mu zamezili využívat jeho komunikační trasy pro potřeby zásobování a přesunů. Právě toto zřizování léček tvořilo po celou válku důležitou náplň akcí malých jednotek americké pěchoty.

Šílená minuta

Operující pěší roty vysílaly ze svého perimetru každého dne v podvečer jednu přepadovou hlídku (zesílené pěší družstvo), která vyrazila za soumraku na předem vybranou pozici většinou poblíž frekventované stezky. Často se sice přepadové hlídky protivníka vůbec nedočkaly, ale pokud došlo ke kontaktu, mohlo dojít k dramatické přestřelce, v níž si žádná ze stran nemohla být předem jista vítězstvím a ve které rozhodovala palebná síla, zkušenost jednotlivých vojáků a samozřejmě i štěstí.

Pokud noc proběhla klidně, opakoval se ráno znovu celý koloběh. První denní činností byl průzkum palbou v podobě takzvané šílené minuty, kdy každý pěšák vypálil do předpolí jeden zásobník k prověření, zda nepřítel nepronikl v noci nepozorovaně k obrannému postavení. Po snídani, sbalení se a zlikvidování NDP vyrazila pěší jednotka k plnění dalšího denního úkolu.

Den plný adrenalinu 

Běžný pěšák nevěděl, co jej v průběhu dne bude čekat, zda hlídkování skončí bez výsledku či dojde k letmému střetu s jednotlivci, anebo se malá přestřelka vyvine do rozsáhlého střetu za účasti několika amerických rot či praporů s nasazením celého systému palebné podpory. Pobyt v džungli znamenal pro „blátošlapy“ nekončící sled rutiny, únavy, stresu, strachu, adrenalinu a bolesti, jejichž míra se proměňovala podle intenzity bojových akcí.

Zpestřením každodenní rutiny byly vrtulníkové výsadky, lehčí služba na obranném perimetru palebné základny (zhruba jednou za dva týdny či měsíc), přílet zásobovacích vrtulníků s toužebně očekávanou poštou a zvláštními příděly (sladkosti, cigarety, limonády, pivo), jednou za čtvrt roku pak několikadenní odpočinek v zázemí a v druhé polovině turnusu dokonce týdenní dovolená mimo Vietnam. 

Pešky, vrtulníkem či transportérem 

Bojové nasazení americké pěchoty však nepředstavovalo jen rutinní model pátrání po protivníkovi. Každý bojový kontakt mohl být jiný a jeho průběh odvisel od terénních podmínek a síly protivníka – od krátké přestřelky s osamělým místním partyzánem přes rušivou palbu skrytého odstřelovače až po několikadenní dobývání opevněného postavení. Proměnlivý charakter prostředí či činnosti protivníka v různých oblastech dávaly vzniknout široké škále taktických a operačních konceptů, které se v průběhu války s větším či menším úspěchem postupně uplatňovaly.

Pěšáci tak nemuseli spoléhat jen na své nohy, ale vedle vrtulníků byly ve vhodném terénu nasazeny i síly mechanizované pěchoty na obrněných transportérech M113 a účinnou podporu dokázaly poskytnout obrněné útvary s tanky M48 nebo M551. Kombinované síly pěchoty a obrněnců se podílely například na zajištění silničních komunikací, které byly tolik důležité pro plynulé zásobování, nebo se nasazovaly k úderům na opevněné týlové základny nepřítele.

Pešky, vrtulníkem či transportérem

Některé jednotky pronikaly na území kontrolované protivníkem pomocí výsadkových plavidel či rychlých vznášedel, přičemž palebnou podporu přímo na místě zajišťovaly těžce ozbrojené říční monitory nebo obratné hlídkové čluny. Změna strategie koncem 60. let pak proměnila i činnost obyčejných pěšáků. Mohutné údery do nehostinných oblastí nahradily operace směřující k izolování protivníka od podpory místního obyvatelstva a zásob potravin, zvýšení péče o civilní obyvatelstvo a jeho ochranu před vykořisťováním ze strany NFO a zablokování pohybu nepřítele pomocí intenzivního hlídkování a zřizování léček.

V podmínkách decentralizované války pak veškeré zmíněné akce záležely na kvalitě malých jednotek pěchoty (rota–četa–družstvo) a jejich velitelích. Nicméně v tomto ohledu Američany oproti jejich protivníkům z NFO hendikepoval systém individuální rotace, kdy vojáci sloužili v poli roční a důstojníci u bojových jednotek pak pouze půlroční turnusy, což bránilo nejen efektivnímu využívání nabytých zkušeností, ale i stmelování jednotek.

Vlci obecní (Canis lupus) se před pár lety vrátili do přírody Toskánska. Britské a italské vědce zajímalo, jakou kořist tyto šelmy loví. V mnoha evropských oblastech totiž drží lovem pod kontrolou populaci jelena lesního (Cervus elaphus), ale v přírodě Toskánska jsou hojnější srnci obecní (Capreolus capreolus). Přírodovědci proto vsázeli, že právě srnci budou hlavní složkou vlčího jídelníčku. Skutečnost ale ukázala, že dávají přednost ještě úplně jinému masu.

Bezpečné toskánské chlívky

Rozbor více než dvou tisíců vzorků vlčího trusu nasbíraného v Toskánsku vypovídá o překvapivé slabosti tamějších vlků pro vepřové. Převážnou část vlčího jídelníčku tvoří prase divoké (Sus scrofa) a k lovu srnců se vlci ve větší míře uchylovali jen v letech, kdy stavy divočáků prudce poklesly.

Pozoruhodné je, že ve většině evropských oblastí se vlci praseti divokému jako kořisti vyhýbají. Obliba vepřového u toskánských vlků zřejmě souvisí s tím, že středomořští divočáci jsou ve srovnání s příslušníky vnitrozemské populace prasat divokých poměrně malí. Jejich lov tedy není pro vlky tak nebezpečný.

V Toskánsku se volně pasou početná stáda ovcí, koz a skotu. Přesto tam tvoří prase divoké a srnec 95 % vlčího jídelníčku. Zbytek kořisti představují jeleni lesní, zajíci, malí hlodavci. Příležitostně uloví vlci i ovci, kozu nebo skot. To jsou ale vzácné případy. Vědci proto hodnotí reintrodukci vlků do Toskánska jako úspěšnou.

„Naše výzkumy prokázaly, že když jsou vlci vypuštěni do přírody, kde je zdravá populace kopytníků, pak je jejich dopad na chov domácích zvířat minimální,“ říká jeden z autorů studie Stephen Willis z Durham University.

Záchrana ze „sedmi statečných“

Jinde reintrodukce vlka do volné přírody tak úspěšně neprobíhá. Hlavní problém představuje slabost vysazených vlků pro maso domácích zvířat. Plně to platí i o mexickém poddruhu vlka obecného (Canis lupus baileyi).

Šelma označovaná Mexičany jako „el lobo“ je nejmenším poddruhem vlka na americkém kontinentu. Původně obývala rozsáhlý areál sahající na jihu až do mexických pouští Sonora a Chihuahua. Severní hranice výskytu vlka mexického probíhala americkými státy Texas, Arizona a Nové Mexiko. Rozvoj chovu dobytka v druhé polovině 19. století vytlačil z krajiny zvěř, kterou se vlci živili. Šelmy si proto hledaly kořist na pastvinách mezi ovcemi a skotem. Rančeři nesli změnu vlčího jídelníčku velmi nelibě a vyhlásili vlkům válku.

Po desetiletích vybíjení zbylo z kdysi početné populace mexického vlka posledních „sedm statečných“. Podařil se s nimi stejný zázrak jako s bizonem americkým (Bison bison) nebo kondorem kalifornským (Gymnogyps californianus). Poslední volně žijící jedince ochránci přírody odchytili a pokusili se je rozmnožit v zajetí. Dnes čítá populace mexického vlka asi tři stovky zvířat chovaných v zajetí. Od roku 1998 k nim přibývají i zvířata vypuštěná do volné přírody.

Vlci na odvykací léčbě

Na pomezí amerických států Arizona a Nové Mexiko žije několik desítek vlků mexických. Šelmy zůstávají pod stálým dohledem pracovníků státní ochrany přírody, takže každý vlk, který byl usvědčen ze zabití domácích zvířat, je strážci odchycen a vrácen do zoologické zahrady. Každý vlk, který zmizí z přírody, pak ale v nepočetné volně žijící populaci citelně chybí. To bohužel zdaleka není to nejhorší, co se může mexickým vlkům přihodit. Chovatelé dobytka jim neodpustí jedinou zadávenou ovci. Na arizonsko-novomexické pomezí se vrací „vlčí válka“. Od roku 1998 bylo ilegálně uloveno hodně přes padesát mexických vlků.

Američtí vědci proto odzkoušeli na mexických vlcích trik, který jim má zahnat chutě na skopové. Postup nápadně připomíná odvykací kúru alkoholiků. Zoologové Lowell Nicolaus a Dan Moriarty pomazali kusy skopového masa chemikálií, která nemá žádnou chuť ani pach, ale u psovitých šelem vyvolává těžkou nevolnost. Maso zabalili do ovčí kůže a nabídli je vlkům. Když vlci maso snědli, bylo jim po něm zle. Nepříjemný zážitek si spojili s pachem ovcí a skopového masa. Když pak vědci nabídli těmto zvířatům další skopové, vlci o něj nejevili nejmenší zájem a odpor jim vydržel hodně dlouho.

TIP: Výzva vlčího návratu: Jak probíhá vlčí comeback na Lužicko

Ochranáři nyní vyhodnocují další testy na zvířatech chovaných v zajetí. Pokud dojdou k závěru, že kúra je účinná a zároveň i bezpečná, podstoupí protiskopovou odvykací léčbu všichni volně žijící mexičtí vlci. Ti by se pak měli soustředit především na lov divokých zvířat a pastviny s dobytkem nechat na pokoji.

Marie Terezie prožila své dětství na vídeňském dvoře. Narodila se ve čtvrtek 13. května 1717 ve Vídni dvaatřicetiletému panujícímu císaři a králi Karlu VI. a jeho pětadvacetileté manželce Alžbětě Kristině. Rodiče oslavili její narození tím, že kostelu v poutním místě Mariazell věnovali sošku děťátka z ryzího zlata. Poněkud zvláštní byla skutečnost, že váha sošky odpovídala váze prvorozeného dítěte císařského páru, maličkého prince Leopolda Jana, který zemřel rok předtím ve věku několika měsíců.

Křtiny hodné císařského rodu

Pro dceřiny křtiny odehrávající se v Rytířském sálu vídeňského Hofburgu nechali přivézt vodu až z Jordánu, u jehož břehu Jan Křtitel pokřtil Ježíše Krista. Okolo drahocenné a drahokamy posázené křtitelnice stály nejvzácnější vídeňské relikviáře s Ježíšovou krví, trnem z jeho koruny, jeho nehtem a dalšími relikviemi. Maličká princezna Marie Terezie projevila odhodlání již během tohoto slavnostního okamžiku, neboť po polití studenou vodou se vzteky rozeřvala z plných plic. Přestala až poté, co ji uložili do skvostné kolébky. Dostala jména Marie Terezie, která nosila například otcova neprovdaná a zapomenutá sestra či otcova sestřenice, španělská infantka, provdaná za krále Slunce – Ludvíka XIV. 

Dcera místo syna

Rodiče chovali k malé princezničce něžné city, nicméně zcela v duchu 18. století. Osobně se o ni nestarali, ale zahrnuli ji blahobytem, který zajišťovalo dostatečné množství služebnictva. Rodiče se občas zjevili jako andělé a radovali se, jak holčička roste a jaké činí pokroky. S matkou hovořila Marie Terezie zásadně francouzsky, zatímco otec zase preferoval němčinu.

Základním problémem ve vztahu mezi Marií Terezií a jejími rodiči nebyla strohá španělská etiketa, ale zklamání, že se jim narodila dcera. Po smrti prvorozeného syna se rodiče upnuli na sen zplodit mužského dědice. Karel VI. proto nechal vymalovat ložnici, kde manželku co nejčastěji navštěvoval, odvážnými milostnými výjevy. Spíše než o projev vášně se však jednalo o vytvoření vhodných podmínek pro splnění „povinnosti“.

Císařovna Alžběta Kristina neúnavně podstupovala jednu zaručeně účinnou léčbu či lázeňskou kúru za druhou, nechala se vodit za nos různými jasnovidci, mastičkáři a jinými šarlatány a pochopitelně utratila spoustu peněz za dary kostelům, klášterům a kaplím v zoufalé snaze vymodlit si od nebes syna.

Také často pobývala v Karlových Varech, proslavených již tehdy blahodárnými účinky tamějších minerálních vod. Poslední dítě Karlovi porodila v roce 1724, poté již přestala doufat, že se jí poštěstí mít syna. Své zklamání, že selhala jako matka i naděje celé dynastie, utápěla v alkoholu. Poté císař svou „bílou Lízu“, jak spanilé manželce pro její bledost v mládí přezdíval, již tolik nevyhledával. O státních záležitostech se s ní sice neradil, ale staral se o ni láskyplně. To mu nicméně nebránilo najít si mezi dvorními dámami několik milenek. 

Vzdělání hodné arcivévodkyně

Marie Terezie vyrůstala obklopena pompézním barokním dvorem sešněrovaným španělskou etiketou, přesto se jí dařilo projevovat se jako normální malé dítě. Říkalo se, že když šestiletá arcivévodkyně sledovala z balkonu procesí, které vedl její otec oblečený v honosném dvorském španělském hávu, s kloboukem plnou pavích per, jakmile ho poznala, s nadšením začala křičet: „Tati, tati, jak ti to sluší!“

Ve Vídni se i proto stala velmi oblíbenou a obyvatelstvo ji dojemně nazývalo „Resl“ (Rézi). Zdravé, živé a veselé Marii Terezii se jako habsburské princezně dostalo tradiční výchovy. Ta se soustředila primárně na náboženství, které hrálo po celý její život důležitou roli.

Jako pobožná a přesvědčená katolička denně navštěvovala mši svatou, v neděli a o svátcích dokonce dvakrát denně. Přísně dodržovala všechna náboženská pravidla a byla vedena k vroucně oddané a dobročinné zbožnosti. Také ráda navštěvovala poutní místa – k jejím nejoblíbenějším patřilo štýrské Mariazell, kde uchovávali sošku Panny Marie nazývanou „Velká matka Rakouska“. Pro pražské Jezulátko (původně španělskou sošku, kterou do Prahy přivezla roku 1603 Polyxena z Lobkovic, provázela od jejího veřejného vystavení roku 1628 pověst zázračné moci) sama vyšila obleček a štědře obdarovala mnoho kostelů.

Princeznu vzdělávali soukromí učitelé. Kromě základních předmětů jako psaní, čtení či počty se ještě učila zeměpis a dějiny. Výuku církevních a světových dějin zajišťoval člen jezuitského řádu. Dále se učila latinsky, francouzsky, italsky, ovládala i základy maďarštiny a španělštiny. Naštěstí měla podobně jako většina Habsburků velké nadání na jazyky. U vídeňského dvora se mluvilo hlavně italsky a později francouzsky, ale pokud bychom měli jeden jazyk označit za její rodný, rozhodli bychom se pro němčinu, respektive vídeňský dialekt. Její písemný projev byl však plný gramatických chyb. Německy hovořilo nejvíce jejích poddaných v českých, rakouských a německých zemích.

Marie Terezie měla také výtvarné nadání a ráda malovala. Velký důraz se kladl i na výuku hry na klavír, tance, zpěvu, hudby a jízdy na koni. Marie Terezie se nestyděla zpívat a hrát divadlo před publikem a ráda až do úmoru tančila. Měla pěkný sopránový hlas a zvládala i obtížné operní árie. Její radost ze života ji nutila nevynechat v mládí ani jeden maškarní bál, ples či jinou slavnost. Naopak si neoblíbila lov, ale vždy se těšila na projížďky na koni a na pobyty v přírodě. Po celý život stejně jako Ludvík XIV. (bratranec jejího dědečka) trvala na tom, aby byla v místnostech, kde přebývala, otevřená okna.

Krása a šarm bez zkušeností?

Otec se ji kupodivu nepokusil zasvětit do tajů politiky, státní správy či vedení válek. Ačkoliv bylo jasné, že po něm nastoupí na trůn, neúčastnila se zasedání tajné rady ani dalších grémií, neobjížděla země rakouského soustátí ani nestudovala právní dokumenty. Byla to otcova vina, že ji nepřipravil na zvládnutí enormně těžké role, která na ni čekala.

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Nedostatečnou přípravu na vládu později popsala: „Zkušeností a znalostí tolik potřebných pro vládnutí tak různorodým a geograficky rozdílným zemím jsem měla velmi málo, protože si to můj pan otec nepřál, ani mě nikdy neseznámil s fungováním zahraničních nebo domácích záležitostí.“

Nutno dodat, že její otec by asi nebyl ideálním učitelem státovědy. Sám zůstával po celý život v zajetí zastaralých představ o poslání svého rodu, výlučnosti katolické církve a pedanticky lpěl na dvorské etiketě. Přitom mu chyběl potřebný přehled a jasná politická linie. 

Psal se rok 1999 a NASA žila „marsovskou horečkou“. Po dvojici úspěšných sond Pathfinder a Global Surveyor mířil k rudé planetě další pár výzkumných automatů. Oba však byly zničeny – kvůli banálním chybám.

Mars Climate Orbiter (MCO) měl představovat jakousi meteorologickou stanici na oběžné dráze Marsu: Na 23. září 1999 se plánoval jeho vstup na orbitu planety. O 15 dní dřív přitom sonda provedla finální korekční manévr, který měl zaručit, že poletí po stanovené trajektorii a mine marsovský povrch o 140 km.

Parametry manévru nachystala a za jeho provedení odpovídala firma Lockheed Martin. Když však poslala data do střediska NASA, pasadenské Jet Propulsion Laboratory (JPL), tamní pracovníci spočítali, že automat proletí kolem Marsu ve vzdálenosti pouhých 57 km – a shoří tak v hustých vrstvách jeho atmosféry. JPL proto požádala Lockheed Martin o přepočítání, nicméně společnost trvala na správnosti údajů.

Sonda pak podle plánu zažehla hlavní motor s tím, že manévr dokončí nad odvrácenou stranou planety, tedy mimo dosah komunikace se Zemí. Jenže zpoza Marsu už se nikdy nevynořila… Matematici v Pasadeně měli bohužel pravdu a satelit byl zničen. Mohla za to chyba, kterou každý z nás udělal ve škole mnohokrát – použití špatných jednotek. Zatímco v Lockheed Martin počítali tah hlavního motoru v librách, lidé v NASA použili newtony. Sonda byla přitom nastavena na druhou zmíněnou jednotku.

Osud neznámý

Veškerá pozornost se proto upřela k přistávací misi Mars Polar Lander (MPL). Vše prošlo opakovanou kontrolou, protože NASA nechtěla riskovat další blamáž: 3. prosince 1999 pak sonda podle plánu odhodila přeletový stupeň, vstoupila do atmosféry rudé planety a odmlčela se – v rámci úspor totiž neměla vysílací zařízení, jehož pomocí by informovala o průběhu přistání. S kontaktem se počítalo až po dosažení povrchu.

Ani tentokrát jsme se však signálu nedočkali a NASA musela přiznat ztrátu dalšího automatu. Vyšetřovací komise měla v daném případě mnohem těžší práci, protože neexistoval sebemenší náznak problémů a nebyla k dispozici data z přistání. Pokazit se zkrátka mohlo „tisíc věcí“. Nakonec vzniklo několik možných scénářů, přičemž za nejpravděpodobnější se považuje ten následující.

Sonda měla ve výšce 9 km a při rychlosti 496 m/s vypustit padák. Po sedmi sekundách by odhodila již nepotřebný tepelný štít a o dalších 33 sekund později by uvolnila přistávací podvozek. Po 20 sekundách měla zažehnout motory a s jejich využitím se během další minuty dostat na povrch.

Testy provedené na záložním hardwaru na Zemi však odhalily chybu v přistávací logice: Software mohl uvolnění podvozku vnímat jako dosednutí. Přebíral přitom řízení letu ve výšce 40 m a při rychlosti 13 m/s, když se vypínal radar – ten by totiž tak nízko nad povrchem mohl dodávat zmatené informace, například kvůli prachu zvířenému motory. Jenže palubní počítač vzal po vypnutí radaru v potaz informace, které měl k dispozici: A na jejich základě se domníval, že už sonda dosedla. Vydal tedy příkaz k vypnutí motorů. Automat dopadl na povrch rychlostí 22 m/s. Počítalo se přitom s 2,4 m/s.

Nový a bezpečný program

Pod vlivem těchto dvou nezdarů NASA průzkum rudé planety přehodnotila. V dubnu 2000 pak založila Mars Program Office, kancelář, která měla budoucí studium Marsu koordinovat. Nejprve se počítalo se dvěma sondami – vždy jednou orbitální a jednou přistávací – v každém ze startovacích oken v letech 2001, 2003 a 2005.

Nicméně odborníci se rychle shodli, že orbiter v roce 2001 letět může, výsadkový modul však nikoliv: Zatímco u prvního zmíněného bylo totiž možné závadu snadno sledovat a odstranit, u modulu to vyžadovalo mnohem komplexnější testování. Navíc nebylo stoprocentně jisté, zda se skutečně podaří odhalit pravou příčinu. Přistávací sonda měla tudíž odstartovat nejdřív v roce 2003.

Zůstávalo přitom otázkou, zda se NASA k přistávacím misím vrátí. Špičky vesmírné agentury vyvíjely silný politický tlak na bezpečný program průzkumu Marsu. Byl představen projekt Mars Science Orbiter (MSO), orbitální sonda vybavená výkonnými kamerami, jež měla znamenat sázku na jistotu. Zároveň se několik manažerů NASA nezávisle na sobě snažilo prosadit, aby na rudou planetu zamířila mobilní laboratoř: Jedny přitom vedl vědecký zájem, jiné motivovala technická stránka věci; další nadchly výkony malého roveru Sojourner, který v červenci 1997 dosedl na marsovský povrch společně se sondou Pathfinder.

Už od ledna 1996 se přitom vyvíjelo robotické vozidlo Athena, jež mělo podle původních plánů přistát na rudé planetě v roce 2001. Nyní se nabízela možnost zvětšit jej na 75 kg a využít osvědčenou techniku z mise Pathfinder – dosednutí do nafukovacích vaků. Výpočty však ukázaly, že bude nutné použít brzdicí motory, protože přistání do airbagů by bylo příliš tvrdé. Počítalo se totiž s podobnou koncepcí jako u Pathfinderu: Mateřská stanice měla nést autonomní rover.

Dvojčata pro rudou planetu

Teprve později zaznělo, že mateřská stanice je vlastně zbytečná. Rover tak mohl vážit přes 130 kg a bylo možné se vrátit k osvědčené přistávací technologii ve stylu Pathfinderu. V dubnu 2000 dostala sonda název Mars Geologist Pathfinder (MGP) a otevřeně konkurovala misi MSO v boji o peníze na start v roce 2003. Přesněji řečeno, kandidáti byli dokonce tři, protože se zvažovala „resuscitace“ programu Mars Polar Lander a vyslání druhého exempláře. Nakonec však nikdo nechtěl zmíněnou kapitolu znovu otevírat, a navíc stále nebylo jasné, proč sonda havarovala.

Projekty MGP a MSO obdržely po čtyřech milionech dolarů. Vědci a technici měli tři měsíce, aby je detailně rozpracovali. V polovině července 2000 pořádala NASA dvoudenní slyšení: První den se řešily vědecké aspekty misí, druhý den technické. Je zajímavé, že robotické vozidlo tam bylo prezentováno pod novým označením Mars Geological Rover (MGR). A odborná komise nakonec doporučila k realizaci právě rover. Rozhodnutí musel ještě posvětit nejvyšší muž NASA, Daniel Goldin. Když se s projektem podrobně seznámil, souhlasil – s jednou podmínkou: Chtěl vyslat dvě identická zařízení, aby se zvýšila šance, že alespoň jedno dosáhne bezpečně povrchu. Teprve po letech přiznal, že ho projekt nadchl a tajně doufal v úspěch obou přistání.

TIP: Takhle vypadá maraton na Marsu: 4 077 dnů roveru Opportunity

Tým měl každopádně rozpočet 440 milionů dolarů; trvalo však jen hodinu, než náklady přepočítal a informoval ředitele, že dvojice totožných roverů vyjde na 665 milionů. Goldin dal projektu zelenou. Do startu zbývaly necelé tři roky. Mimochodem, když o několik dní později oznámila NASA zahájení programu, nesl už opět jiné označení: Mars Exploration Rover (MER). Nakonec však vstoupil do dějin jako Spirit a Opportunity. 

Konec po 15 letech

Poslední spojení roveru Opportunity se Zemí se uskutečnilo loni 10. června, kdy hustá prachová bouře zakryla západní okraj oblasti Perseverance Valley, kde se rover nacházel, a postupně pak celý Mars. Množství prachu v ovzduší způsobilo nedostatek slunečního svitu potřebného pro dobíjení baterií.

Spojení z 10. června ukázalo, že kapacita baterie je na historicky nejnižší úrovni. O dva dny později se již NASA se sondou nedokázal spojit, což vesmírná agentura vysvětlila tím, že vozítko se uvedlo do spánkového režimu.

Všechny další pokusy o navázání komunikace nebyly úspěšné, takže NASA vychází z toho, že Opportunity kvůli vrstvě prachu na solárních panelech není schopné získat energii na svůj provoz. Vyloučeno podle dřívějších názorů odborníků není ani selhání systémů sondy. Mise roveru Opportunity tak po 15 letech definitivně končí.

Přibližně před měsícem podnikly úřady v Londýně razii na tajnou „továrnu“, kde se vyráběly falešné kosmetické výrobky známých značek. Při razii bylo zabaveno více než 500 falešných parfémů a dalších produktů v ceně více než 40 tisíc liber, tj. téměř 1 milion 180 tisíc Kč.

TIP: Umělá inteligence není všemocná: V rozpoznávání dětské pornografie zatím selhává

Odborníci ve falešných parfémech objevili kromě jiného i stopy lidské moči, krysích bobků a dokonce i jedu na krysy. Důrazně proto varují veřejnost a obzvláště partnery žen, aby dali ruce pryč od falešných a podezřele levných parfémů. Týká se to ale i dalších produktů, jako je kosmetika, líčení, oblečení nebo elektrické spotřebiče. Nejde jen o to, že koupí falešných výrobků podporují kriminální činnost, ale také ohrožují zdraví svých drahých poloviček.

Netrvalo dlouho a výkonná vozidla se v rámci zahraničních misí NATO zapojila do bojových operací. Vůbec poprvé je nasadil 2. prapor norských ozbrojených sil roku 2007 při operaci Harekate Yolo v Afghánistánu. Obrněnce zde podporovaly speciální oddíly při odvetném úderu na bojovníky Talibánu, kteří předtím napadli Afghánskou národní gardu v provincii Ghormach. Již následujícího roku norský mechanizovaný prapor Telemark nasadil CV90 při operaci Karez v provincii Bádghís. Zahanbit se nenechali ani další uživatelé „devadesátek“ – také Stockholm v roce 2009 vyslal CV90 do Afghánistánu a dánský Pluk královské gardy nasadil deset strojů v provincii Hilmand.

Nezbytná modernizace

Roku 2012 se Norové rozhodli sestavu BVP modernizovat, přičemž se do programu měla zapojit starší i nově vyrobená vozidla. V červnu zdejší Agentura pro obrannou logistiku a společnost BAE Systems podepsaly kontrakt na dodávku 41 strojů a omlazení 103 exemplářů. Modernizace zahrnovala zlepšenou ochranu, rozsáhlejší situační přehled, rychlejší zpracování informací ze senzorů a vyšší stupeň interoperability. Norsko tak dnes disponuje 74 stroji ve verzi BVP, 21 průzkumnými, 15 velitelskými, 16 ženijními, 16 víceúčelovými a dvěma vozidly pro výcvik řidičů.

Předchozí části:

Skandinávský válečník: Švédské bojové vozidlo pěchoty CV90 (1)

Skandinávský válečník: Švédské bojové vozidlo pěchoty CV90 (2)

Čas nejde zastavit, a tak se o čtyři roky později k podobnému kroku „rozhoupala“ i armáda Švédska. Smlouva zahrnovala jednak renovaci 262 strojů, jednak instalaci dvouhlavňového minometu Mjölner ráže 120 mm na čtyřicítku obrněnců. Zatím posledním uživatelem CV90 se stalo Estonsko, které v roce 2014 odkoupilo 44 strojů od Nizozemska. Pobaltská země první kusy obdržela v roce 2016 a ještě téhož roku podepsala smlouvu s Norskem o odkupu dalších 35. Celkem se ve službě v sedmi zemích nachází 1 280 „devadesátek“, které již stihly najezdit 3 miliony km a absolvovat 70 000 bojových hodin. Ne všude nicméně švédská bévépéčka uspěla – bez uzavřené smlouvy skončily testy v USA, Kanadě, Británii a Polsku. 

Do Česka i Chorvatska?

Vedle omlazovacích programů se nezastavila ani evoluce, a tak BAE Systems nabízí zbrusu novou variantu Mk IV. Přináší výrazné vylepšení bojových schopností, výkon motoru dosahuje až 735 kW a modernizovaná vysokozátěžová převodovka snese pohyb v nejtvrdším terénu. Hmotnost narostla na 37 tun, takže uživatelé získávají navíc 2 000 kg užitečného zatížení při zachování manévrovacích schopností a stejného stupně ochrany. Čtvrtá generace umožňuje implementaci systému iFighting, který BAE Systems vyvíjí coby komplexní podporu osádky ohledně situačního vidění a rozhodování.

Je možné, že nejnovější obrněnce zanedlouho zařadí do výzbroje Armáda České republiky – konkrétně 7. mechanizovaná brigáda v Hranicích. Vláda totiž plánuje vypsat výběrové řízení na bojové vozidlo pěchoty, které by nahradilo letité BVP-2. Celkem si AČR hodlá pořídit 210 kusů v hodnotě 50 miliard korun, přičemž první stroje by měla obdržet v roce 2020. Vybírat vojáci budou minimálně z pětice strojů: ASCOD od španělsko-rakouského konsorcia spadajícího pod General Dynamics, Lynx KF31 (Rheinmetall), Puma (konsorcium PSM zahrnující Krauss-Maffei Wegmann a Rheinmetall Landsysteme) a právě CV90 ve verzích s osádkovou či bezosádkovou věží.

Testování v tuzemsku

Zmíněné typy AČR loni v létě otestovala ve vojenském prostoru Libavá, přičemž všechny splnily základní požadované parametry. Každý ze strojů má svá pro a proti. Německá puma patří technologicky k absolutní špičce, avšak tomu odpovídá i cena 250 milionů korun za kus. Pro porovnání, CV90 stojí asi o 100 milionů méně. PSM nevýhodě čelí nabídkou, že v případě vítězství pumy přinese spolupráce českým firmám během tří let zakázky v hodnotě 35 miliard.

Tuzemské zbrojovky by se mohly přímo podílet na produkci a osvojit si nejpokročilejší technologie. Druhé německé želízko v ohni lynx je levnější, ovšem dosud si ho nepořídily žádné ozbrojené síly – a AČR preferuje konstrukci prověřenou reálným provozem. Tento požadavek splňuje jak CV90, tak ASCOD zavedený ve Španělsku i Rakousku.

O pořízení skandinávských BVP uvažuje také chorvatská generalita, která potřebuje náhradu za dosluhujících 128 kusů M-80A. Předpokládá se, že nejtvrdší komerční souboj svede CV90 na Balkáně s pumou. Záhřeb poptává 88 BVP, čtyři stroje pro výcvik řidičů, osm obrněných ambulancí a stejný počet velitelských strojů. Nová BVP, vyzbrojená kromě kanonu i protitankovými střelami, by zákazník měl začít odebírat v roce 2021. Ještě urgentněji potřebuje moderní vozidla Austrálie, která provozuje beznadějně zastaralé M113. Plány hovoří o zahájení odběru obrněnců v roce 2025 a CV90 představuje jednoho z horkých kandidátů. 

Období finanční krize a recese si obvykle spojujeme s negativními trendy. Studie vědců z Barcelony ale ukazuje, že to nemusí platit vždy. Rozsáhlý výzkum v 15 evropských zemích v době před, během a po finanční krizi z roku 2008 ukázal, že i když krize zhoršila ekonomiku prakticky ve všech studovaných zemích, došlo v těchto zemích k nápadnému poklesu úmrtnosti. Příčiny tohoto jevu zůstávají nejasné.

TIP: Sebevraždy nejčastěji páchají lidé tvůrčích profesí. Nejméně učitelé a knihovníci

Badatelé zkoumali vývoj úmrtnosti ve vybraných zemích v období mezi lety 2000 a 2014. Úmrtnost v té době kolísala, jednoznačně největší pokles úmrtnosti obyvatel ale nastal bezprostředně po krizi v roce 2008, tedy v době, kdy raketově vylétla nezaměstnanost a mzdy stagnovaly. Data navíc naznačují, že v regionech, které byly krizí zasažené více, klesala úmrtnost více než v regionech, které finanční krizí tolik netrpěly. Možným vysvětlením by mohlo být omezení znečištění ovzduší, omezení spotřeby alkoholu a tabáku, a také omezení pracovního vypětí, díky čemuž se lidé mohli více věnovat relaxaci a pohybu.