V883 Orionis je mladičká hvězda, nebo spíše protohvězda, v souhvězdí Orionu. Vznikla asi před půl milionem let a je součástí slavné Mlhoviny v Orionu, přičemž je od nás vzdálená asi 1350 světelných let. Jako každá správná protohvězda je i V883 Orionis obklopena protoplanetárním diskem z prachu, plynu, a také ledu.

Astronomům se nedávno podařilo zachytit náhlý výtrysk záření, který je podle všeho způsobený přívalem materiálu z protoplanetárního disku do hvězdy. Odborníci odhadují, že takové výtrysky obvykle trvají stovky let, takže jsou relativně vzácné. Mohou ale nabídnout unikátní příležitosti k pozorování.

Sublimace v protoplanetárním disku

Jeong-Eun Lee z jihokorejské Kyung Hee University a její spolupracovníci využili toho, že náhlý výtrysk záření V883 Orionis zahřál protoplanetární disk, v němž pak došlo k sublimaci ledových zrnek mikrometrové velikosti. A při této sublimaci se uvolnily rozmanité látky, doposud uvězněné v ledu.

TIP: ALMA objevila probiotickou atmosféru v akrečním disku hvězdného mláděte

Badatelé následně pozorovali disk protohvězdy se soustavou radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) a podařilo se jim detekovat komplexní organické molekuly, jako je metanol, aceton, acetaldehyd, metylformiát a acetonitril. Je to vůbec poprvé, kdy jsme přesvědčivě detekovali aceton v oblasti kolem mladé hvězdy.

Pokud se potýkáte s neschopností usnout, nočním buzením či dalšími problémy souvisejícími se spánkem, rozhodně nejste sami. Poslední průzkumy odhalily, že alespoň občas trpí poruchami spánku víc než třetina evropské populace. Podle mezinárodní společnosti pro výzkum trhu GfK představuje nespavost v Česku druhý nejběžnější zdravotní problém, hned po nachlazení. Její závažnější forma, která se řadí do škatulky „chronická“, trápí asi deset procent dospělých. 

Osm hodin jako norma 

Na potřebu spánku poukazuje stále víc odborníků a center. Světová zdravotnická organizace (WHO) už dokonce vyhlásila epidemii spánku napříč průmyslovými zeměmi. A někteří lékaři jej začínají „předepisovat“ – nikoliv ve formě pilulek, ale jako opravdový zdravý noční odpočinek. 

K propagátorům zdravého spaní patří i britský neurovědec Matthew Walker, který své poznatky shrnul v knize „Proč spíme: Odhalte sílu spánku a snění“. Mimo jiné se v ní dočteme, že dvě třetiny dospělých ve všech rozvinutých zemích nespí doporučených osm hodin, nýbrž pouze šest nebo sedm, což badatel považuje za nedostatečné. Méně než osm hodin nočního odpočinku totiž podle něj vede k dvojnásobně vyššímu riziku vzniku rakoviny a cukrovky, či dokonce k propuknutí Alzheimerovy choroby. Tím ovšem výčet neduhů zdaleka nekončí. „Pokud spíte málo, víc vás ohrožuje ucpání a kornatění cév a s tím spojená kardiovaskulární onemocnění. Špatný spánek také přispívá ke vzniku nejrozšířenějších psychiatrických poruch – depresí, úzkostí a sebevražedných tendencí,“ dodává autor. 

Podle dalších badatelů ovlivňuje nedostatek nočního odpočinku negativně i tvorbu hormonů, které zvyšují chuť k jídlu – po probdělé či špatně prospané noci lidé víc jedí, nebo dokonce pociťují návaly hladu. Jak shrnuje Robert Oexman, ředitel institutu Sleep to Live v Joplinu v Missouri: „Většina výzkumů došla k závěru, že existuje spojitost mezi délkou spánku a kvalitou zdraví.“ Spánek obnovuje arzenál našeho imunitního systému, a tedy obranyschopnost vůči nemocem. Zároveň upravuje tělesný metabolismus, protože jemně vylaďuje rovnováhu inzulinu a cukru v krevním oběhu. A samozřejmě posiluje schopnost se učit, pamatovat si a logicky se rozhodovat. 

Záhada cirkadiánního rytmu 

Položme si však otázku: Jak by se náš spánek a bdění střídaly, kdybychom se zcela odřízli od denního světla? Odpověď se už v roce 1938 pokusili nalézt profesor Nathaniel Kleitman a jeho asistent Bruce Richardson z University of Chicago. Vydali se do Mamutí jeskyně v Kentucky, aby se ukryli před slunečními paprsky a „ošálili“ svůj biorytmus. S sebou si vzali mimo jiné řadu přístrojů na měření tělesné teploty, bdělosti a spánkové činnosti. V úplné temnotě nakonec vydrželi 32 dnů a dospěli k závěru, že i když na člověka sluneční světlo nepůsobí, rytmus střídání dne a noci u něj přetrvá. I ve tmě si totiž badatelé vytvořili předvídatelné a pravidelné schéma bdělosti. Mimochodem – spali zhruba devět hodin. 

Na Kleitmana a Richardsona navázali další vědci a stanovili, že cyklus tzv. endogenních cirkadiánních hodin – tedy našich vnitřních biologických hodin, které běží nezávisle na okolním slunečním světle – má zhruba 24 hodin a 15 minut. Blíží se tak 24hodinové rotaci Země. „Přirozené světlo každý den pravidelně nuluje náš nepřesný vnitřní hodinový strojek a ‚natáčí‘ nás zpátky na přesných dvacet čtyři hodin. Není proto náhoda, že mozek k takovému vynulování využívá denní světlo,“ vysvětluje Walker. Podle něj tvoří zároveň denní světlo ten nejspolehlivější signál v našem životním prostředí. Vedle člověka tak i většina organismů zřejmě přijala cirkadiánní rytmus proto, „aby seřídily samy sebe a své životní aktivity“. 

Sovy versus skřivani 

Biologické hodiny každého z nás jsou seřízeny trochu jinak, a to nejen vlivem genetiky, nýbrž také evoluce. Ještě za dob lovců a sběračů existovalo u člověka oproti dnešku jiné naprogramování spánku, jež mělo své výhody. Noční sovy chodívaly spát až v jednu či ve dvě hodiny v noci a vstávaly nejdříve v devět nebo v deset. Skřivani uléhali kolem deváté večer a vstávali v pět ráno. Spící, a tudíž i zranitelná tlupa tak zůstávala bez „hlídky“ zhruba jen tři hodiny denně místo osmi, pokud by byli všichni sladěni stejným časem spánku. 

Současný styl života je ovšem nakloněn spíš skřivanům. Pracuje se od osmi či od devíti, kdy by sovy nejraději ještě dospávaly. Skřivani jsou bdělí hned po ránu, ale ospalost na ně doléhá se soumrakem. V populaci tvoří asi 40 %, zatímco k sovám, které bývají aktivnější odpoledne a do postele chodí později, se řadí zhruba 30 % lidí. Zbytek obyvatel planety se pohybuje někde mezi oběma typy. 

Jak vysvětluje Matthew Walker, standardní pracovní doba nutí sovy do nepřirozeného rytmu spánku a bdělosti. Jejich pracovní výkon je přitom po ránu celkově mnohem nižší a svůj skutečný potenciál pozdního odpoledne a brzkého večera nestihnou projevit, protože v té době už jejich pracovní doba končí. „Největší neštěstí spočívá v tom, že jsou sovy častěji chronicky spánkově deprivované, protože vstávají se skřivany, ale dokážou usnout až pozdě v noci,“ dodává badatel. A spolu s nedostatkem spánku přichází i častější výskyt depresí, úzkostí, infarktů či cukrovky. 

Hrozba jménem modré světlo 

Spánek by měl – alespoň pro skřivany – správně začít mezi osmou a desátou večerní. Zvlášť v posledním století však lidé nespí, jak příroda zamýšlela. Od Edisonova vynálezu žárovky můžeme v noci pracovat a ve dne spát. Jenže nestačí jen zhasnout a jako na povel usnout. Není například žádoucí sledovat před spaním televizi nebo používat tablet. Umělé večerní osvětlení je sice skromné, přesto náš organismus mate: Mozek si myslí, že se ještě nesetmělo. 

Každé záření – ať už ze Slunce, žárovky, či displeje – totiž obsahuje tzv. modré světlo. „Modrá složka slunečního světla se v průběhu dne mění. Když sluneční kotouč zapadá, vidíme ho jako červenooranžový, protože modrá se v hustší atmosféře nad obzorem rozptýlí a odfiltruje,“ vysvětluje Hynek Medřický, který se dlouhodobě zabývá vlivem modrého světla na člověka.

Škodlivé podle něj začíná být ve chvíli, kdy se chystáme jít spát. Tehdy by měla stoupat hladina melatoninu, jemuž se přezdívá „hormon tmy“ a zjednodušeně řečeno nás připravuje na spánek. Jak vysvětluje Walker: „Melatonin funguje jako obří hlásná trouba, z níž vychází jasná zpráva pro mozek a tělo: ‚Je tma! Je tma!‘ V té chvíli se oficiálně dozvíme o večerce a dostaneme biologický příkaz ke spánku.“

Půlnoční poledne 

Pokud se ještě v posteli díváme na televizi nebo hledíme do počítače či mobilu, dostává tělo kvůli vyzařovanému modrému světlu signál, že je poledne. „Lidé by měli přestat sledovat monitory devadesát minut před tím, než si jdou lehnout,“ doporučuje Medřický. 

Vliv má přitom i menší noční lampička. Pouhý náznak tlumeného světla o intenzitě 8–10 luxů prokazatelně brzdí příliv melatoninu. „Mírně osvětlený obývací pokoj, kde většina lidí tráví před spaním několik hodin, se pohybuje kolem dvou set luxů. Zmíněná úroveň odpovídá pouhému jednomu až dvěma procentům intenzity denního světla, zachovává si však padesát procent jeho schopnosti potlačovat tvorbu melatoninu v mozku,“ vysvětluje badatel. 

TIP: Osvědčené tipy pro zdravý spánek: Jak přes noc opravdu dobít baterky

Ještě horší jsou podle něj LED svítidla: Oproti běžným žárovkám přinášejí mnohé výhody, zahrnující nižší energetickou náročnost nebo delší životnost. Bohužel však dost možná také zkracují naše životy. LED osvětlení – ať už v teplém, nebo studeném tónu – totiž vyzařuje oproti klasickým žárovkám mnohem víc modrého světla. Snížit kvalitu spánku nebo nás o něj přímo okrást umějí i další vymoženosti moderní doby, například přetopené místnosti, kofein či budíky, kvůli nimž vstáváme dřív, než je pro nás přirozené.

Spát tak akorát 

V oblasti zdravého spánku se nabízí otázka: Spali jste dnes moc, nebo málo? „Když ráno snadno vstáváte a přes den vám nedělá potíže zůstat bdělí, spíte tak akorát,“ uvádí Robert Oexman. Také podle Matthewa Walkera si kvalitu a délku svého spánku můžete snadno ověřit. Položte si dvě otázky: Když se ráno vzbudíte, dokázali byste v deset nebo v jedenáct hodin dopoledne opět usnout? Pokud ano, nejspíš nespíte dost kvalitně nebo dlouho. Druhá otázka zní: Zvládáte před polednem fungovat bez dávky kofeinu? Zní-li vaše odpověď ne, zřejmě máte nakročeno ke spánkové deprivaci. A jako každý dluh, i ten spánkový budete muset jednou splatit – například fyzickými či psychickými problémy. 

Počátky československé kriminalistiky spadají do přelomu 19. a 20. století. Tehdy na naše území společně s technickým pokrokem začaly pronikat nejen mnohé vymoženosti, jež využívali zločinci k páchání trestné činnosti, ale také nové metody a technické prostředky, které k boji se zločinem zaváděly bezpečnostní orgány. Kriminální technika měla vyšetřovatelům poskytnout jednak pomůcky k vyhledání a zajištění stop a jednak stopy odborně zpracovat jako důkaz pro potřeby soudu. 

Daktyloskopie

Jedním z prvních, kdo upozornil na určité rýhy na prstech rukou z vědeckého hlediska, byl český fyziolog Jan Evangelista Purkyně. Dalším z významných průkopníků byl sir William James Herschel, který žil v 19. století v Indii. Vyplácel zde důchody velkému počtu penzionovaných indických vojáků, které těžko rozeznával. V roce 1858 je proto všechny vyzval, aby otiskli ukazovák a prostředník pravé ruky na seznam důchodců a na potvrzení o příjmu. Zabránil tak podvodům a zároveň nasbíral materiál ke zkoumání obrazců na konečcích prstů. Prokázal také, že věkem se otisk nemění, dokonce ani po smrti.

Avšak vědecké základy moderní klasifikace obrazců papilárních linií pro kriminalistické účely dal Francis Galton. Svým dílem Finger Prints přivedl daktyloskopii k praktickému uplatnění u anglické policie.

TIP: Je pravda, že někteří lidé nemají žádné otisky prstů?

V roce 1931 ve věku 80 let v Londýně zemřel sir Edward Richard Henry, který zavedl daktyloskopii ve Scotland Yardu. Tento fakt připomnělo mimo jiné odpolední vydání Národní politiky z 31. března článkem Mistr daktyloskopie zemřel.

Henry byl v čele policejní studijní komise, která se zabývala otázkou vědeckého zjišťování totožnosti zločinců. Již jako inspektor ve službách kalkatské policie převáděl do praxe výsledky práce Galtona. Shromažďoval a evidoval otisky prstů a antropometrická měření (soubor technik měření lidského těla). V roce 1897, kdy sbírka obsahovala 200 000 karet, vypracoval vlastní daktyloskopickou soustavu, kterou předložil nezávislé komisi.

Ta došla k závěru, že jeho zjišťovací metoda pomocí otisků prstů a jím stanovené rozdělení je lepší než antropometrická metoda. Jelikož se osvědčila, byla v roce 1899 studijní komisí v Londýně definitivně zavedena pro kriminální službu. Vedle rychlosti vynikala i bezpečností, pravděpodobnost chyby byla jen 1:64 000 000 000.

V Čechách se otisky prstů snímaly vybraným vězňům pokusně od července 1891, kdy je tehdejší koncipista František Protivenský shromažďoval pro studijní potřeby. Teprve od roku 1903 začal se soustavným daktyloskopováním a zakládáním otisků do zatím soukromé sbírky, již pořizoval na vlastní náklady.

Zlom nastal v září 1908, kdy namísto antropometrických karet se začaly vystavovat pouze daktyloskopické. Byl tak položen základ desetiprsté sbírky otisků prstů na podkladě klasifikace určitých znaků. V průběhu dvacátých let padlo rozhodnutí, že daktyloskopické karty ze všech četnických stanic a policejních úřadů budou zasílány do zjišťovacího oddělení u policejního ředitelství v Praze. V roce 1929 se v evidenci nacházelo na 250 000 karet.

Mechanoskopie

Za vznikem mechanoskopie stojí nárůst vloupání do pokladen. Lupiči pokladen či kasaři byli „profesionálové“, kteří na místě činu zanechávali velice málo stop. Po případech, kdy je usvědčily otisky prstů, začali používat rukavice, a proto se tento důkaz na místě činu našel jen výjimečně. Jediné, co po nich zbylo, byla vyloupená pokladna se stopami po použitých nástrojích.

Ty hrály nezastupitelnou roli, protože kasaři používali kromě běžně sériově vyráběných nástrojů (kleště, nůžky na plech, pilníky, vrtačky, šroubováky) i nástroje zhotovované osobně nebo na zakázku přizpůsobené vlastním potřebám (paklíče, hasáky, páčidla). Jelikož se daktyloskopie stala neúčelnou, začala se na místě činu věnovat zvýšená pozornost způsobu jeho provedení, stopám po nástrojích na pancíři pokladen, ale i úlomkům kasařského náčiní. Občas se lupičské nástroje našly na místě, jindy je vyšetřovatelé zabavovali při domovních prohlídkách.

Za účelem vyhodnocování stop na vyloupených pokladnách byla v roce 1931 u Ústředního četnického pátracího oddělení v Praze zřízena „skupina lupičů pokladen“. Zaměřila se na systematický boj proti kasařům prostřednictvím nové metody, která se zabývala stopami nástrojů na pancířích vyloupených pokladen. Skupinu řídil vrchní strážmistr Ladislav Havlíček, který je zakladatelem a průkopníkem nové kriminalistické disciplíny v Československu – mechanoskopie.

Balistika

Podobně jako nástroje a jejich stopy, byly zkoumány i střely a nábojnice z místa činu a střelné zbraně. Odborná literatura uvádí jako počátek kriminalistické balistiky rok 1794, kdy byl v Anglii usvědčen z vraždy John Toms. Hlavním důkazem byl kousek papíru nalezený v ráně oběti, který sloužil jako ucpávka prachu za střelou v hlavni. Odpovídal vytržené části stránky z balady, nalezené v kapse obviněného Tomse.

TIP: Co odkrývá černá kronika z první republiky? Krvavé mordy i vraždy z vášně

První doložitelný znalecký posudek na území Čech vypracovali soudní znalci zbraní Matěj Hušer a Josef Prokop již v roce 1907 v případě obviněného Václava Karkulíka. Strážník Karkulík tehdy vypálil na strážnici ze služebního revolveru na svého nadřízeného c. k. velitele stráže Václava Reicherta, který na následky zranění zemřel. Pachatel byl zadržen na místě i s vražednou zbraní. Avšak za počátek vzniku vědecké kriminalistické balistiky se považuje teprve rok 1925, kdy se výsledky kriminalistického zkoumání prosadily v líčení před soudem jako nezpochybnitelný důkaz.

S každým dalším dnem obklíčení musela německá 6. armáda stále naléhavěji řešit celou řadu existenčních problémů. Ukázalo se, že daleko větší nebezpečí než od nepřítele hrozí německým vojákům kvůli nedostatku potravin a zimní výstroje.

Předchozí část: Zima, hlad a smrt v kotli: Obklíčení Němci ve Stalingradu (1)

Rady, které přicházely z oficiálních míst, často působily jako výsměch. V případě, že voják nemohl ohřát promrzlou nohu u kamen, doporučovalo se: „Omrzlá noha se položí zdravému muži na břicho, buď na holou kůži, nebo na košili, která ji přikryje, dobře se přikryje částmi uniformy, dekami a podobně a trvale se tře. (…) Ještě jednodušší je to v případě, když je právě v blízkosti zabité zvíře (kůň, kráva). Omrzlá noha se vloží do teplého masa a krve zvířete, a tím roztaje. Ve velkém těle zvířete je nashromážděno mnoho tepla, které lze využít.“ Dodejme však, že tou dobou se ale už ve městě na Volze nenacházela jediná zdechlina, natož živé zvíře. 

Stávkující motory

Mráz nezpůsoboval problémy pouze mužům, ale také technice. Když rtuť teploměru klesla k −30 °C, měnil se olej na hmotu podobnou dehtu a ve Stalingradu přestávaly startovat motory. Velení původně plánovalo vybudovat zateplené kryty pro tanky a bojová vozidla, z nichž by mohla technika vyjíždět proti nepříteli, takováto opatření však zůstala zpravidla jen na papíře. Tanky se zamrzlými motory tak často padly bez boje do rukou nepřítele, nebo je zničily vlastní osádky.

Piloti letadel přivážejících zásoby do kotle raději nechávali motory běžet, čímž spotřebovávali cenné palivo. V opačném případě museli mechanici letouny jeden po druhém rozehřívat, k čemuž sloužily speciální automobily, jež hadicemi foukaly na motory horký vzduch. Němci jich ale nikdy neměli dostatek – pro plynulý provoz potřebovali jeden vůz na každá dvě letadla, zpravidla však byl jediný pro celou letku. Nejednalo se zdaleka o poslední problém, který ruská zima způsobila. Vlivem mrazu ztvrdla půda na kámen. Mrtvoly padlých a zemřelých se tak hromadily v řadách nad sebou všem na očích. 

Výkřiky bolesti 

Jeden z Němců později popisoval neúnosnou situaci v kotli: „Bylo velice chladno, takže lidé rychle umírali. Viděl jsem ráno lidi, jak chroptí a mají u nosu rampouch třeba i pět či deset centimetrů dlouhý.“

Mrtvých každý den přibývalo, zima, nedostatek spánku a minimální výživa si vybíraly krutou daň. U poloviny zemřelých diagnostikoval lékař smrt hladem, takoví muži měli všichni podobné symptomy – chybějící tukovou tkáň, úbytek svalové hmoty a zmenšené srdce. Při pitvě se ukázalo, že někteří je měli tenké jako papír.

Za velkou část úmrtí nesly vinu také omrzliny, až poté přicházela na řadu bojová činnost. Německé noviny ale pochopitelně o prvních dvou příčinách nepsaly. Pokud německý voják utrpěl zranění v boji a neměl to štěstí, že jej z kotle evakuovalo některé z letadel, jeho naděje na přežití se rovnala nule. Lékařská péče totiž zcela odpovídala zdejším podmínkám. Lékaři a zdravotníci v praxi pouze poskytovali nezbytnou první pomoc a pak ponechali nešťastníka jeho osudu, protože se zoufale nedostávalo zdravotnického materiálu.

Jako obvazy sloužily košile zemřelých mužů, pro nedostatek sádry fixovali doktoři zlomené kosti třeba jen kartonem. Kvůli minimu léků probíhaly nezbytné amputace končetin takřka při plném vědomí, takže se z provizorních operačních sálů ozýval nesnesitelný křik pacientů. Apatie obklíčené armády dosáhla takové míry, že to už skoro nikomu nevadilo. Jeden ze zdravotníků si do deníku zapsal: „Nikdo se nestaral, jestli někdo křičí nebo sténá. Všechno otupělo.“ 

Umíráme jako dobytek 

Vojáky určené k evakuaci z kotle Němci nevybírali na základě závažnosti zranění – spíše naopak, neboť přepravní kapacity se zoufale nedostávalo. Naději na záchranu měli pouze ti, kteří se dokázali pohybovat vlastními silami. Zatímco do trupu He 111 se vešla pouze čtyři nosítka, chodících raněných sem dokázali dostat i dvacet. Vážné případy tak byly předem odsouzeny k smrti. Vzhledem ke stále beznadějnější zásobovací situaci se mezi evakuované snažili dostat též četní simulanti, takže museli přístupové cesty k letadlům hlídat polní četníci se samopaly, kteří pečlivě zkoumali dokumenty mužů nastupujících na palubu.

Jako provizorní nemocnice a lazarety zpravidla sloužily ty nejméně poškozené budovy, ale i tak leželi ranění a nemocní v ledovém průvanu, kde navíc ještě dostali zápal plic. Všude panovala absolutní beznaděj, bolest, hlad, všudypřítomný pach smrti. Nekonečné čekání na neodvratný konec představovalo obrovský nápor na psychiku každého muže a často se stávalo, že si ranění vojáci pod dekou podřezali žíly. Jiní se zase v mrazivém počasí schoulili v koutě a doufali, že se už neprobudí.

TIP: Málo známá fakta z bitvy o Stalingrad

Na smrt umrznutím se hledělo jako na jednu z nejvlídnějších. A přestože německá propaganda ve vlasti tvrdila, jak muži ve Stalingradu svádějí boj s přesilou bolševických hord, skutečnou situaci popsal jeden z obklíčených: „Jak to tady vypadá doopravdy? Chcípáme, hladovíme, mrzneme, nanejvýš biologicky přežíváme. Umíráme jako dobytek.“ 

Na přelomu let 2014 a 2015 se nad jižním Pacifikem v oblasti souostroví Tonga vztyčil více než 9 kilometrů vysoký sloup kouře. Šlo o podmořskou sopečnou erupci. Během následujících týdnů satelity zaznamenaly, že se v místě erupce, mezi dvěma ostrovy Království Tonga vynořil zbrusu nový ostrov. Místní mu začali přezdívat Hunga Tonga-Hunga Ha'apai.

Nově vzniklé ostrovy vždy přitahují vědce. Na ostrov vyrazili geologové, které zajímalo, jak dlouho ostrov vydrží nad vodou. S překvapením zjistili, že tenhle nováček má velmi slibné vyhlídky. Za posledních 150 let jen tři nové vulkanické ostrovy vydržely déle než pár měsíců. Hunga Tonga-Hunga Ha'apai je očividně jedním z nich.

TIP: Aljašský ostrov Bogoslof za poslední měsíc zdvojnásobil svoji rozlohu

Na ostrově Hunga Tonga-Hunga Ha'apai byli překvapeni i biologové, v tom nejlepším smyslu slova. Původně žhavá vulkanická hornina se za pár let změnila ve vzkvétající ekosystém, který je plný barevně kvetoucích rostlin i hnízdících ptáků. Vědci budou nový ostrov zkoumat i v budoucnu a sledovat přitom jeho osud.

Egyptské ministerstvo památek v těchto dnech oznámilo první letošní objev. Na archeologickém nalezišti Tuna el-Gebel, které leží na západním břehu Nilu, ve středním Egyptě v guvernorátu Minjá, archeologové objevili celkem 50 starověkých mumií, které byly pohřbené na nekropoli ve faraonské hrobce.

Mumie pocházejí z období Ptolemaiovského Egypta, který trval od roku 305 před naším letopočtem, až do roku 30 př. n. l., kdy Egypt dobyli Římané a připojili ho k Římské říši. Archeologové to odvodili na základě kousků keramiky a papyru, které tam nalezli.

TIP: Archeologové objevili v Egyptě desítky kočičích mumií a přes stovku jejich soch

Nalezené mumie jsou v dobrém stavu. Byly objeveny uvnitř čtyř pohřebních komor, v hloubce asi 9 metrů pod povrchem terénu. Mumie obsahují těla mužů, žen i 12 dětí, kteří byli pohřbeni rozmanitými způsoby. Některé mumie byly umístěny v kamenných nebo dřevěných rakvích, jiné zase ležely volně, obalené pouze plátnem. Totožnost pohřbených zatím není známá, podle odborníků šlo pravděpodobně o vysoce postavené Egypťany.

Když loni 22. prosince ve Spojených státech začalo Trumpovo odstavení vlády, většinu zaměstnanců NASA čekala nucená dovolená, problémy s výplatami a do jisté míry i zastavení vesmírné vědy a vývoje technologií. To ale ještě nebylo všechno, s čím se vesmírná agentura musela vyrovnávat.

Během rekordní 35denní přestávky ve fungování americké vlády byla ohrožena kybernetická bezpečnost NASA. Jak prohlásil šéf NASA Jim Bridenstine, právě NASA je jednou z vládních agentur, které jsou nejvíce napadány hackery a kyberzločinci. Má to samozřejmě své důvody.

Neustálé ohrožení na síti

Podle Bridenstineho jsou ve světě vlády i organizace, které se skutečně velice zajímají o to, co NASA dělá. V dnešní době rozhodují technologie a NASA vzhledem ke svému zaměření vyvíjí unikátní a velmi pokročilé technologie, které mohou mít velmi překvapivé využití i v každodenním životě.

TIP: Vesmírná mise u vás doma: 15 vynálezů NASA, které používáme každý den

95 procent zaměstnanců NASA bylo během odstavení vlády na „dovolené“. Lidé z centra NASA pro bezpečnostní operace SOC (Security Operations Center) ale zůstali v práci a dál bojovali s kyberútoky. SOC je součástí kalifornského výzkumného střediska NASA Ames Research Center a funguje 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Během odstavení vlády se bránili zhruba jednomu útoku nebo ohrožení bezpečnosti denně.

Dubaj neustále buduje svou pověst města budoucnosti a vedle policejních robotů či autonomní hromadné dopravy hodlá do roku 2020 nasadit do akce také zásahové jednotky na vznášedlových motorkách – tzv. hoverbicích. Dopravní prostředky připomínají kvadrokoptéru spojenou s motocyklem a pro arabskou metropoli je vyrábí kalifornský startup Hoversurf, s nímž město uzavřelo smlouvu v roce 2017.

Prototyp hoverbiku představil Hoversurf loni v únoru. Teprve letos se však policejní složky dočkaly prvního modelu, který je provozuschopný i mimo experimentální prostředí. Jmenuje se poněkud nepoeticky S3 2019 a podle Chalida Nasira Alrazúkiho, šéfa oddělení pokročilých technologií dubajské policie, jej budou využívat hlavně strážníci zasahující na těžko přístupných místech. „V řízení stroje se už cvičí dvě jednotky a neustále zaškolujeme nové policisty,“ dodává Alrazúki. 

Je příliš brzy? 

Podle ředitele společnosti Hoversurf Josepha Segura-Conna představuje ideálního pilota hoverbiku člověk, který umí precizně manévrovat s drony a zároveň má řidičský průkaz na motorku. „Během prosince by nám dubajská policie měla dát vědět, zda jsou její příslušníci se strojem spokojeni a zda chtějí víc kusů. Kdyby si objednali dalších třicet či čtyřicet hoverbiků, budeme je schopni dodat,“ upřesňuje Segura-Conn. Nicméně podle expertů by bylo lepší s nasazováním hoverbiků počkat: Vadí jim hlavně nízká výdrž stroje, který se spolu s pilotem udrží ve vzduchu v lepším případě 25 minut. Limitující je také maximální rychlost pod 100 km/h a bezpečná letová výška dosahující necelých 5 m.

TIP: Roboti hlásí příchod: Dubaj chce mít do roku 2030 policejní stanici bez lidí

Hoversurf i Dubaj si omezení uvědomují a Segura-Conn mimo jiné potvrdil, že u dalších modelů počítají se silnější baterií a s vylepšenými vrtulovými motory: Prototypy se již testují a podle naměřených hodnot nejsou jen menší a tišší, nýbrž také výkonnější. Pokud však nemáte hluboko do kapsy a S3 2019 se vám líbí, můžete si ho objednat za přepočtenou částku 3,4 milionu korun. 

Tetování s sebou nese jistá zdravotní rizika – ať už jde o infekce či možnou alergickou reakci. Existuje ale i jedno méně známé riziko – pokud máte na těle tetování, může vám (ve vzácných případech) vyšetření na magnetické rezonanci způsobit popáleniny.

Problém je v tom, že se k tetování používají inkousty s různým složením. Některé z nich obsahují sloučeniny železa nebo niklu a ty pak reagují na magnetické pole. Normálně to lidé vůbec nepociťují, ale v opravdu silném poli magnetické rezonance je to už znát. Lidem se pak v přístroji v okolí tetování může napínat kůže.

Kromě toho, že inkousty reagují na magnetické pole, mohou být i elektricky vodivé. Silné magnetické pole dokáže generovat elektrický proud a ten zase teplo. Známý je případ z roku 2011, kdy vyšetření pomocí magnetické rezonance vedlo ke vzniku popálenin v oblasti pacientova tetování. Na druhou stranu, lidí s tetováním, kteří podstoupili vyšetření pomocí MR, je spousta a zprávy lékařů neukazují, že by šlo o významný problém. Jak velké je riziko komplikací při vyšetření MR se proto pokusili zjistit badatelé z institutu Maxe Plancka.

TIP: Skrytá hrozba tetování? Nanočástice inkoustu se hromadí v uzlinách

Němečtí vědci prostudovali výsledky vyšetření pomocí magnetické rezonance u 330 dobrovolníků, kteří měli celkem 932 tetování. Ukázalo se, že vznik popálenin a dalších komplikací sice nelze vyloučit, zároveň jsou ale poměrně vzácné. Nějakou formu komplikací vědci zaznamenali jen u 2 až 3 lidí z tisíce (0,17 % - 0,3 %). Zvláštní opatrnost badatelé doporučují hlavně lidem s tetováním v okolí očí, například u permanentního makeupu.

Jindřich VIII. Tudor ani jeho slavná dcera Alžběta I. by nikdy neusedli na trůn, kdyby se jejich předkovi Jindřichu VII. nepovedlo ukončit dlouholetý konflikt mezi Yorky a Lancastery.

Příležitost se mu naskytla, když se trůnu po odstranění dvou nezletilých synovců zmocnil Richard III. Jindřich se roku 1485 vrátil z exilu v Bretani a spolu se svými stoupenci Richarda III. porazil v bitvě u Bosworthu. Poté byl slavnostně korunován králem Jindřichem VII. Jeho nárok na trůn však stál na velmi chatrných základech – Jindřich ho odvozoval od své matky Markéty Beaufortové, která byla pravnučkou Jana z Gentu, třetího syna krále Eduarda III. Tak vzdálenému příbuzenství s královskou rodinou ale nešlo přikládat velkou váhu. Jak Jindřich VII. přesvědčí znesvářenou šlechtu, aby ho uznala za nezpochybnitelného vládce Anglie?

Vhodná manželka

Dvořané se uklánějí před novým králem. Za jeho zády však nespokojeně reptají: „Viděli jste jeho šaty? Obléká se jako Francouz. A ten přízvuk!“ Druzí dodávají: „Nesnesitelně skrblí. Copak takhle se chová král?“

Jindřich VII. dobře tuší, jak rychle může o svou korunu zase přijít. Naštěstí ví, jak si svou nejistou pozici upevnit. Synové krále Eduarda IV. sice pravděpodobně zemřeli v Toweru, avšak jejich sestra, překrásná Alžběta z Yorku zůstala naživu. Její královský původ by šlo jen těžko zpochybnit. Proč by však Yorkové měli králi vydat svou růži? O to se postarala Jindřichova matka! Již v roce 1483 uzavřela s vdovou po Eduardovi IV. Alžbětou Woodvillovou tichou dohodu, že pokud se Jindřich stane králem, získá princezninu ruku. Tudorovec podmínku splnil a svatbě už nic nebrání.

Jindřich a Alžběta uzavřeli sňatek 18. ledna roku 1486. O osm měsíců později přišel na svět princ Artur. Zda se narodil předčasně, nebo Jindřich nečekal až do svatební noci, se nejspíš nikdy nedozvíme. Bezpochyby si však král po narození následníka oddechl. Ještě však zdaleka neměl vyhráno!

Já jsem dědic trůnu!

Roku 1487 se vynoří zprávy, že Eduard Plantagenet, synovec předešlých anglických králů, uprchl z vězení v Toweru. Podle mnoha lidí má na trůn mnohem větší nárok než Jindřich VII. Údajný Eduard Plantagenet je korunován v Dublinu. V čele svých stoupenců táhne na Londýn, jenže Jindřich VII. jeho vojsko porazí. Mladíka, který se ve skutečnosti jmenuje Lambert Simnel ale ušetří a udělá z něj pomocníka v kuchyni. 

Teprve po zažehnání tohoto nebezpečí se královně podaří znovu počít a roku 1489 přivede na svět princeznu Markétu. Po ní následují syn Jindřich a později dcera Alžběta, která však zemře v pouhých třech letech. Žal královského páru nad princezninou smrtí naštěstí utiší narození další dcery Marie. 

Intriky proti Jindřichu VII. ovšem stále bují. Roku 1491 v Anglii vystoupí jistý Perkin Warbeck s tvrzením, že se jmenuje Richard z Yorku a je synem Eduarda IV. Nahrává mu skutečnost, že poté co Richard III. nechal nezletilé syny svého bratra uvěznit v Toweru, jejich osud zůstal nejasný. Proti Jindřichovi VII. se opět formuje opozice, která chce na trůn dosadit údajného potomka z rodu Yorků. Roku 1497 dokonce dojde ke korunovaci Warbecka jako krále Richarda IV. I tyto povstalce však Tudorovec porazí – o dva roky později falešný Richard skončí na popravišti!

Tato vítězství svědčí o Jindřichových nesmírných schopnostech. Přesto první panovník z rodu Tudorovců nevládl tak suverénně, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jak to? 

Kdo ovládá krále?

Španělský vyslanec se setkává s Alžbětou z Yorku. Nemůže pochybovat o jejím půvabu a důstojném vystupování, přesto má daleko ke spokojenosti. „Mohl bych si s královnou mnohem lépe popovídat, kdyby nebylo oné mocné ženštiny, královy matky,“ stěžuje si. Markéta Beaufortová prý svou snachu drží v podřízenosti a neskrývá svou nevoli nad tím, že Alžběta při dvorských ceremoniích kráčí před ní. Proto prý jde Jindřichova matka pouhého půl kroku za svou snachou. Cítí se totiž nesmírně důležitá. Proč?

Markéta má na svého syna značný vliv. Na cestách ji většinou ubytovávají v blízkosti jeho pokojů. Večer s ním probírá události minulého dne či s ním hraje karty, což patří vedle tenisu a rytířských turnajů k Jindřichovým oblíbeným kratochvílím. Markéta do domácnosti svého syna navíc dosadí Reynolda Braye, který jí referuje o každém králově kroku. Přísnému dohledu podrobuje také svou snachu, jíž kvůli její yorské krvi vůbec nedůvěřuje. Dělá jí společnost i u porodu! A přestože Jindřich svou ženu hluboce miluje, jeho matka se v jeho přízni nachází přece jenom o stupínek výš. Právě jí si vylévá srdce, když po necelém roce a půl života umírá jeho třetí syn princ Edmund. Král netuší, že ho čekají další těžké rány!

Krutý osud

Angličané jásají. V polovině listopadu roku 1501 si korunní princ Artur bere španělskou princeznu Kateřinu Aragonskou. Radost však brzy vystřídá žal. Už čtyři a půl měsíce po svém sňatku dědic trůnu umírá na „potivou nemoc“, zřejmě nějakou formu chřipky. Král hořekuje. Proč mu Bůh vzal prvorozeného syna? „Nezoufejte, Vaše veličenstvo, máme ještě jednoho milého prince a princezny,“ utěšuje ho jeho žena. Sama však v soukromí svých komnat hořce naříká. Pláče tak usedavě, že její dámy nakonec přivedou krále, aby ji utěšil. Jindřich teď pro změnu konejší Alžbětu. Toto chování svědčí o vzájemné lásce královského páru.

Titul korunního prince přechází na Jindřicha. Královna čeká dalšího potomka. Roku 1503 porodí holčičku, která dostane jméno Kateřina. Brzy je ale jasné, že nový přírůstek do rodiny nebude žít dlouho. Princezna umírá několik dní po porodu. Vzápětí ji do hrobu následuje její matka. Žalem šílený král se zamyká ve svých komnatách. Strašlivý smutek padá i na královské děti, zejména na matčina oblíbence prince Jindřicha. Sklíčený panovník onemocní. Co jestli bude následovat svou ženu na věčnost?

Opora monarchie

Král se nakonec z krize dostane. Za nějaký čas se začne poohlížet po nové manželce. Zrak mu padne na mladou vdovu po jeho synovi Arturovi. Nemohl by si vzít právě ji? Kateřina se zděsí. Král jí připadá tak starý! V obavách píše svojí matce Izabele Kastilské, která zasáhne a doporučí Jindřichovi jinou partii. Jeho vyvolenou se má stát pohledná šestadvacetiletá neapolská královna Johana. Z tohoto sňatku však nakonec sejde a ztroskotá i vyjednávání o manželství se saskou vévodkyní Markétou. Král se tedy smíří se životem vdovce.

TIP: Vše pro mého dědice: Co obětoval Jindřich VIII. touze po synovi?

Jeho zdravotní stav se postupem času stále zhoršuje. Roku 1508 se u vladaře projeví tuberkulóza, na niž následující rok umírá. Co na tuto tragédii řekne jeho matka? Ta se neutápí v zármutku, ale neúnavně pracuje na přípravě korunovace svého vnuka Jindřicha VIII. Na tuto událost zřejmě vypotřebuje všechny své zbývající síly. Pouhých pět dní po slavné události také ona tento svět opustí. Pro monarchii a Tudorovce zkrátka vypustila duši…