Mohlo by se zdát, že se podmořské bádání podařilo rozvinout až v posledních desetiletích, se zavedením podvodních sonarů, skenerů či robotických potápěčů. O tom, že stavby, města, a možná celé civilizace mizely ve vlnách kvůli zemětřesením, tsunami a dalším živlům, však lidé věděli od nepaměti. Již antický historik Herodotos v 5. století př. n. l. ve svém díle tvrdil, že některé pevniny v průběhu věků vystoupaly nad hladinu a jiné pod ni naopak klesly. Xenofon z Malé Asie zas upozorňoval na otisky vavřínových listů v kamenech nalezených nedaleko břehů Středozemního moře: Považoval je za důkaz, že v místě dřív rostl les a časem byl zaplaven. 

Podmořské Pompeje

Řekové i Římané obývali četné přímořské oblasti a měli povědomí o tom, že některá města doslova „spolklo“ zemětřesení. Jedno z nich – Heliké v Korintském zálivu – bylo možné ještě v klasických dobách pozorovat přímo z hladiny. Pod vodu kleslo zřejmě v roce 373 př. n. l., kdy jej zalila masivní vlna tsunami a vytvořila v místě lagunu. Ještě celá dlouhá staletí přijížděli na místo zvědavci v člunech, aby na vlastní oči spatřili téměř nepoškozené ulice i domy. Potápěči se přitom spouštěli do vln, aby jim jako „suvenýr“ vylovili mořskou houbu či starožitnost. 

Zkázu města vylíčili mnozí historikové v dramatických obrazech – zemi zachvátily mohutné otřesy, načež se Heliké téměř okamžitě sesulo do moře. Všichni obyvatelé prý tehdy zahynuli a selhal i následný pokus dvou tisíc nasazených mužů, kteří měli vylovit jejich těla. Katastrofě údajně předcházelo několik varování: O pár dnů dřív prý město houfně opouštěla zvířata a objevily se i „obří plamenné sloupy“. Sídlo pak na dlouhá staletí upadlo v zapomnění spolu s tím, jak z laguny mizela voda a zanášely jej sedimenty. 

Rozvoj podmořské archeologie ovšem přinesl velké překvapení. V roce 2000 se podařilo starověké město úspěšně lokalizovat a vrstvy jílu a bahna odhalily, že skutečně podlehlo zničujícímu zemětřesení. Překvapivě se tak ale ve 4. století nestalo poprvé – pod zaniklým Heliké totiž badatelé odkryli ještě starší vrstvu osídlení, už z doby okolo roku 2400 př. n. l. Naleziště dnes vědci dál studují. A jak dodal významný řecký archeolog Spyridon Marinatos: „Půjde o celé starobylé město mnohem cennější a zajímavější než Pompeje.“

Tisíciletá konzerva

Zatímco potopení Heliké bylo zdokumentováno velmi dobře, o dalším antickém skvostu nalezeném pod hladinou nevíme téměř nic – jak se původně jmenoval, jak zanikl ani kdo jej založil. K objevu došlo náhodou, když se badatel Nicholas Flemming v roce 1967 potápěl u pobřeží řecké Lakónie na jižním cípu Peloponésu a zhruba v hloubce čtyř metrů spatřil zvláštní pravidelné útvary. O rok později se na místo vypravil znovu, tentokrát již v doprovodu vědců z University of Cambridge. A senzační odhalení na sebe nenechalo dlouho čekat: Pod mořem se ukrývaly starobylé domy, celé ulice i desítky hrobů. Našla se také řada předmětů vypovídajících o značném stáří, vše dochované prakticky v nepoškozeném stavu. 

Ačkoliv se jednalo o opravdový archeologický trhák, výzkum na sklonku 70. let minulého století narazil na nedostatečné možnosti tehdejší podvodní archeologie, a na dlouhé desítky let tak „zamrzl“. Vědci se do lokality opět vrátili teprve v roce 2009: Tou dobou už bylo možné využít akustický skener, jehož pomocí lze vytvořit trojrozměrnou mapu mořského dna, nebo robotické potápěče, s nimiž se badatelé dostanou i na ta nejméně přístupná místa. 

Chlouba minojské kultury? 

Výsledky výzkumného týmu, který vedl Chryssanthi Frenchman z University of Nottingham, předčily veškerá očekávání. Pod hladinou se ukrývaly ruiny antického města, jež vzniklo okolo roku 3000 př. n. l., a řadí se tudíž mezi nejstarší sídla světa. Pod hladinu kleslo zhruba v roce 1000 př. n. l. a nerušeně tam spočívalo bezmála tři tisíciletí. Víc než pět milénií staré zdivo tedy muselo pamatovat třeba i Homérem popsanou trojskou válku, k níž podle pramenů došlo asi 1 200 let před přelomem letopočtu. Město dostalo nový název Pavlopetri: Jeho původní jméno ani zakladatele neznáme, zrodilo se však v éře minojské civilizace, jež tehdy dominovala Krétě a Egejským ostrovům.

Díky expertům na počítačovou animaci se podařilo vytvořit dokonalou 3D rekonstrukci sídla před tím, než se nad ním zavřela voda. Jak se ukázalo, nešlo o žádnou primitivní vesničku, nýbrž o vyspělé přístavní město s chrámy, zahradami, obytnými domy, hřbitovem a rozvinutým systémem kanalizace. Dnes už nedokážeme s jistotou říct, proč ho nakonec pohltilo moře. Pravděpodobně se však stalo obětí série zemětřesení. Podvodní výzkum každopádně pokračuje, a můžeme se tak těšit na rozplétání tajemného příběhu zapomenutého sídla, stejně jako na nové informace o záhadné minojské kultuře, o níž dosud mnoho nevíme.  

Brána do Egypta 

O tom, že náhle potopená města představují pro podmořské archeology doslova požehnání, svědčí i objev Heraklionu nedaleko egyptských břehů. Jeho význam totiž mnozí badatelé přirovnávají k nalezení dávné Troje. 

Zmíněné přístavní sídlo starověký svět rozhodně znal. Ve svých dílech jej zmiňovala řada slavných historiků včetně Herodota a svého času tam měla najít útočiště i Helena Trojská se svým milencem Paridem. Ruiny se ovšem nikdy nenašly, a badatelé tak postupně usoudili, že šlo o město z říše mýtů. Šokující obrat nastal v roce 2001, kdy do zátoky Abúkir asi 30 km od Alexandrie zavítala francouzská expedice pod vedením archeologa Francka Goddieho. Cíl výpravy byl přitom zpočátku naprosto jiný: Vědci původně v nilské deltě pátrali po zbytcích francouzských válečných lodí z 18. století. 

Plavidla se asi 2,5 km od pobřeží skutečně našla – ovšem o řadu staletí starší. Celkem 64 lodí pohřbených v hustém jílu a písku pocházelo z éry starověkého Egypta. Tím však senzace nekončila. Pod hladinou se totiž ukrývaly i perfektně zachované zbytky dávného města, ohromné sochy a další cenné artefakty. Později se ukázalo, že jde o ztracený Heraklion, v Egyptě lépe známý jako Thonis. Nálezy daly za pravdu Homérovi, jenž sídlo vykreslil coby přístav oplývající bohatstvím. Mimo lodě vyzvedli badatelé rovněž množství předmětů, včetně zlatých mincí a kamenných desek s egyptskými i řeckými nápisy. Snad nejvíc je však uchvátily obří sochy bohů, z nichž největší dosahuje úctyhodné výšky 3,6 m. 

Živé mrtvé město 

Sídlo se zrodilo v 7. století př. n. l. a největší rozkvět zažilo v 6.–4. století. 3D rekonstrukce napovídá, že se rozkládalo na několika ostrůvcích. V centru se tyčil ohromný chrám zasvěcený bohu Amonovi, obklopený sítí průplavů a kanálů. Svého času šlo o nejvýznamnější přístav Středomoří – kontroloval obchod mezi Egyptem a řeckými ostrovy a vybíraly se tam cla a daně. Jeho význam postupně upadal po roce 331 př. n. l., kdy roli nejdůležitějšího přístavního města Egypta převzala Alexandrie. 

V 8. století se pak stal Heraklion obětí nestabilního podloží: Ostrůvky, na nichž vyrostl, se snad vlivem zemětřesení rozdrolily a daly se do pohybu. Popsaný proces se nazývá zkapalnění a i v moderní době má na svědomí poškození řady budov a silnic. Město se tak doslova přes noc ocitlo čtyři metry pod hladinou, postupně se na něj zapomnělo a na znovuobjevení si počkalo bezmála dvanáct století. 

Nezměrný význam nálezu spočívá i v tom, že ačkoliv se přístav zhroutil, jeho obsah se dokonale zakonzervoval. Badatelé se tedy mohou, podobně jako v případě Pompejí, dozvědět mnohé o každodenním životě ve starověkém Egyptě. Téměř všechna významná staroegyptská města byla totiž beze zbytku zničena nebo je překryly nové vrstvy, tudíž většinu informací o tehdejší společnosti čerpáme z pohřebišť. Heraklion tak zůstává svým způsobem živý a představuje podmořskou bránu do dávného Egypta. Informací přicházejících ze zmíněné éry je přitom tolik, že je budou vědci zpracovávat desetiletí. Jak dodává Franck Goddie: „Tady je pro nás práce na dvě stě let.“ 

Sodoma Nového světa 

Na rozdíl od předchozích sídel, v případě přístavu potopeného u jamajských břehů víme velice přesně, kdy a jak k události došlo. Port Royal kdysi nesl přízvisko nejbohatšího, ale také „nejzkaženějšího a nejprokletějšího města na světě“. V anglické državě našli útočiště „privateers“, piráti přepadající se souhlasem panovníka španělské lodě. Královský zákon se tam mísil s pirátskou anarchií a místo proslulo chlípnými večírky, nezřízeným pitím i bezpočtem nevěstinců a hospod. 

Avšak podobně jako starověkou Sodomu čekal i její jamajský protějšek tragický konec: 7. června 1692 zasáhlo „město hříchu“ zemětřesení o síle 7,5 Richterovy škály a masivní otřesy půdy vystřídalo běsnění moře provázené vlnou tsunami. Ta vmžiku potopila dvě třetiny přístavu a s ním dva tisíce obyvatel. Zkáza někdejšího sídla rozkoše pak pokračovala i po přírodním neštěstí. Na zbylém kusu pevniny lidé nestačili pohřbívat mrtvé, ve městě se šířila epidemie a vyžádala si další tři tisíce životů. Z původních obyvatel tak nepřežil téměř nikdo. 

TIP: Avalon, Lemurie, Atlantida: Bájné ostrovy, které lidé nepřestali hledat

Podle mnohých šlo o trest boží, ale ve skutečnosti vyvolaly kolaps přírodní zákonitosti: Angličané při rychlé výstavbě bohatnoucího sídla vůbec nerespektovali tamní podmínky a na písčitém povrchu postavili nejen pevnost, ale i dvě stovky zděných domů. Při zemětřesení pak došlo ke zmíněnému zkapalnění půdy – částečky podmáčeného písku se změnily v kal, do nějž se těžké zdivo okamžitě propadlo. Většina z Port Royal tudíž klesla asi 12 m pod hladinu tak rychle, že se budovy ani nestačily rozpadnout. Podmořské ruiny dnes figurují i na seznamu UNESCO a archeologové je krok za krokem odkrývají, spolu s tajemstvím každodenního života karibských pirátů.

Jistý nejmenovaný americký multimilionář poptává volné skalisko nebo útes ke koupi ve Velké Británii. V seznamu požadavků je velikost skály a další podrobnosti. Na tom by asi nebylo nic až tak divného. Poněkud zvláštní je ale plánovaný účel nákupu.

Milionář by rád nechal po vzoru slavného amerického monumentu Mount Rushmore zvěčnit do skály svou tvář, tvář své ženy, čtyř dětí a psa. Za vhodnou skálu nebo útes je připraven vyplatit až 12 milionů liber (v přepočtu zhruba 350 milionů korun).

TIP: Vydělal miliony na zlatě: Teď žije 20 let v chatrči na opuštěném ostrově

Podle zakladatele a generálního ředitele tržiště Aarona Harpina jde o zcela seriózní poptávku. Nejmenovaného milionáře velmi dobře zná a v minulosti s ním již několikrát obchodoval. Sám Harpin podle svých slov žádné vhodné skalisko v nabídce nemá a doufá, že zveřejnění poptávky by mohlo případného majitele skály oslovit. Dost možná tak k Big Benu, Londýnskému kolu a Stonehenge přibude další zajímavá pamětihodnost. Tu americkou ročně navštíví okolo 2 milionů turistů.

Pokud během letošní zimy v mnoha amerických městech něco opravdu potřebují, pak je to odklízení sněhu. Společnost Left Hand Robotics z Colorada kvůli tomu již pro letošní sezónu vyprodala všechny své autonomní uklízeče sněhu SnowBot Pro. Tyto stroje dovedou šikovně uklízet sníh na ulicích a vyhýbají se přitom chodcům a dalším překážkám.

Ovládání autonomního uklízeče je relativně snadné — uživatel SnowBota zadá sérii GPS bodů, které se nahrají do cloudu Robot Operations Center. Tam z bodů vytvoří program, který pošlou do navigace SnowBota. Autonomní uklízeč sněhu se poté naviguje pomocí zařízení s akcelerometrem, gyroskopem a magnetometrem. S pomocí dvou LiDARových senzorů a šesti kamer se vyhýbá překážkám, jejichž parametry konzultuje s cloudem.

TIP: Robotické zemědělství: Na plantáže míří autonomní sázeči rýže

Uživatel může v reálném čase sledovat, jak si SnowBot vede. Autonomní uklízeč také automaticky pořizuje fotografie okolí, na nichž je vidět situace před uklízením sněhu, a po něm. Kdo by si chtěl SnowBota pořídit pro příští sezónu, bude muset sáhnout pořádně hluboko do peněženky — jeden SnowBot totiž vyjde na 35 995 dolarů, čili něco přes 815 tisíc korun.

Japonská vesmírná agentura JAXA v prosinci 2014 vyslala meziplanetární sondu Hajabusa 2 k blízkozemní planetce 162173 Ryugu. Ke svému cíli sonda dorazila na konci června 2018 a od té doby plní u planetky různé vědecké úkoly. V říjnu 2018 měla Hajabusa 2 z povrchu planetky odebrat první vzorky. Kvůli nevhodnému složení substrátu ve zvolené oblasti ale museli operátoři sondy změnit plány a první odběr vzorků odložit.

Na odběr vzorků tedy došlo až nyní, na sklonku února 2019. Hajabusa 2 se těsně přiblížila k povrchu planetky a zařízením SMP pro odběr vzorků, které připomíná chobot, se dotkla povrchu a vypálila do Ryugu tantalový projektil o váze 5 gramů rychlostí asi 1 000 kilometrů za hodinu. Zásah zvedl oblak prachu materiálu z planetky, který sonda nadvakrát odebrala.

Vzorky z Ryugu

Za méně než dvě hodiny po odběru vzorků dostala Hajabusa 2 povel od pozemního střediska a vrátila se na svoji oběžnou dráhu kolem planetky Ryugu. V dubnu by sonda měla odebrat vzorek ještě potřetí, tentokrát z větší hloubky. Použije k tomu pořádně veliký projektil z mědi, který váží 2,5 kilogramu. Vypálí ho ze vzdálenosti 500 metrů, aby vyhloubil kráter o průměru asi 2 metry.

TIP: Japonské rovery sondy Hayabusa-2 poslaly první snímky z povrchu asteroidu

Na konci letošního roku by Hajabusa 2 měla zažehnout své iontové motory a vyrazit zpátky k Zemi. Domů by měla dorazit v prosinci 2020, přičemž celková vzdálenost, kterou sonda urazí na své cestě vesmírem, překoná hranici 5 miliard kilometrů. Pak vysadí svůj drahocenný náklad vzorků z Ryugu, který by měl přistát v Austrálii. Pro Hajabusu 2 to ale nejspíš ještě nebude konec. Vědci plánují, že pokud sondě zůstane dost paliva, mohla by zamířit k dalšímu blízkozemnímu planetce.

Ve středomořské vegetaci Kalifornie roste spousta zajímavých rostlin. Jednou z nich je i pěkně fialově kvetoucí keř z příbuzenstva plicníku a pomněnky, kterému se anglicky říká podle jejího španělského označení „Yerba Santa“, tedy „svatá bylina“, odborně Eriodictyon californicum. Keř poněkud zapáchá a na chuť je dost hořký, nicméně blahodárné účinky této rostliny nejsou úplnou neznámou. Existují například doklady, že původní domorodí Američané využívali účinky „svaté byliny“ při problémech s trávením, pro léčbu kašle a při dalších respiračních potížích. 

Američtí vědci nedávno zjistili, že jedna z již dříve známých látek, kterou rostlina obsahuje, flavonoid sterubin, má velice silné neuroprotektivní a protizánětlivé účinky. Sterubin velmi výrazně ovlivňuje poškozené nervové buňky a omezuje důsledky stárnutí i projevy neurodegenerativních chorob.

TIP: Nová naděje: DNA vakcína úspěšně léčí Alzheimera. Zatím funguje u myší

Vědci se domnívají, že by se sterubin, případně z něj odvozené látky, mohly stát lékem proti příznakům stárnutí i lékem na Alzheimerovu chorobu a podobná onemocnění. Vědce nyní čeká dlouhý a vzrušující proces zkoumání účinků sterubinu, přičemž budou muset ověřit například to, zda není toxický nebo jinak nebezpečný pro lidské zdraví. K tomu jim poslouží experimenty na pokusných zvířatech i buněčných kulturách.

Na Karlštejně opravdu došlo k několikanásobné vraždě, kdy byli odstraněni milci krále Václava IV. Položme si otázku, jak a proč mohlo k takovému krveprolití na téměř posvátném hradě dojít, a vydejme se po stopách tohoto dávného násilí. 

Znepřátelená aristokracie

U jeho kořene stála mocná česká šlechta, s níž se v podstatě každý český panovník musel dělit o moc. A způsob, jakým to dokázal, velmi ovlivňoval roli, kterou hrál ve společnosti. Rovněž Lucemburkové, kteří vstoupili na uprázdněný český trůn roku 1310, se museli s touto základní politickou konstelací setkat a akceptovat ji. A řekněme hned, že každý po svém.

Mladičký Jan zanedlouho rezignoval, zatímco jeho syn Karel dokázal po desetiletí vybalancovat vztah tak, že se relativně od českého panstva vzdálil. Nejtěžší situaci měl bezesporu Karlův nejstarší syn Václav IV. Jeho postavení bylo nemálo ztíženo tlakem šlechty, která se na něm snažila vydobýt si pozice, o něž ji zčásti připravil Otec vlasti. Přirozeně v této souvislosti padají na váhu i osobní vlastnosti uvedených panovníků, zejména ty, které jsou spojeny s Václavem IV. Ten si totiž oblíbil řadu mužů z nižší šlechty, takzvané milce, kteří měli velký vliv na jeho rozhodování a jednání.

Z naznačených důvodů se proti panovníkovi začala aktivizovat vysoká česká šlechta – panstvo. Nebyla spokojena s rolí, kterou jí Václav IV. přisoudil, chtěla mít ve státě větší moc. A tak se aristokraté sešli v roce 1394 v Praze a založili panskou jednotu. Výkvět českých pánů se spojil s cílem vytvořit aktivní protiváhu k politice českého krále. Záměrem aristokratické skupiny zpočátku nebyla revolta proti panovníkovi, ale výslovně proti jeho milcům, kteří jí byli bezesporu trnem v oku.

Události však zanedlouho získaly až nečekaný spád. Ještě téhož roku poprvé v českých královských dějinách (tedy od roku 1197) skončil panovník „pod zámkem“, a to na dobu 84 dnů. Přestože král přijal požadavky šlechty, nezabránilo to tomu, aby zásahem panské jednoty neskončil ještě jednou ve vězení, a to v letech 1402–1403.

V mezičase, který uplynul mezi oběma zajetími, došlo roku 1397 ke spiknutí, jež bylo namířeno proti některým klíčovým osobnostem na dvoře Václava IV. a vyvrcholilo jejich fyzickým odstraněním. Jednalo se o docela výjimečnou akci, neboť smrtících nástrojů se chopily osobně špičky šlechty, aby odstranily ty, kteří jim stáli v cestě. Navíc okamžitě poté zahalili krvavou událost vlastním výkladem, proč k činu došlo, a s tou neváhali předstoupit před hlavu státu. Tento nemálo riskantní tah jim vyšel a jejich verze se zanedlouho stala verzí oficiální. 

Krvavý plán

Jak vlastně ke karlštejnským vraždám došlo a kdo se stal jejich obětí? Začátkem června roku 1397 se sešla na hradě královská rada (dnes bychom řekli vláda). Předsedal jí kníže Jan (Hanuš) Opavský a Ratibořský. K jednání byli přizvání čtyři blízcí rádci Václava IV.: Purkart Strnad z Janovic, Štěpán z Opočna, Štěpán Poduška z Martinic a velmistr johanitského řádu Markolt z Vrutice. Spiklenci si ovšem netroufli provést svůj krvavý čin v době, kdy by byl současně s královskou radou na Karlštejně přítomen i Václav IV. Ideální situace nastala 11. června, když se po zasedání královské rady za účasti Václava tento rozhodl, že si pojede odpočinout na nedaleký lovecký hrádek Křivoklát. 

Král, jako by jej ani netížila traumata prvého zajetí, tedy vyrazil do Berouna a ubytoval se nejspíše v tamním dominikánském klášteře. Spiklenci měli cestu k provedení svého záměru otevřenou.

Na Karlštejně se ráno podávala opulentní snídaně a potom za předsednictví Jana Opavského a Ratibořského bylo zahájeno vlastní zasedání královské rady. Konalo se pravděpodobně ve velké slavnostní síni ve druhém patře císařského paláce. Zpočátku probíhalo vše vcelku normálně. Zkušený diplomat Bořivoj ze Svinař podal zprávu o jednání frankfurtského sněmu. Byl to profesionál, a tak neměl důvod vylíčit situaci na sněmu jinak než realisticky. Po jeho odchodu nastalo nečekaně dlouhé ticho, neboť královská rada nevěděla, jak má na vážné zprávy z říše reagovat. Spiklenci se nicméně zanedlouho vzpamatovali a odebrali se do vedlejšího sálu se záminkou konání důvěrné porady.

Urození vrahové 

Radili se však velmi krátce, bezpochyby jen o detailech zamýšleného činu. Jisté je, že prostor kolem sálu dali obsadit strážemi z nejvěrnějších služebníků. Pak k sobě povolali Purkarta Strnada z Janovic, Štěpána z Opočna, Štěpána Podušku z Martinic a Markolta z Vrutice. Vzápětí se na hradě Karlštejně odehrálo vpravdě krvavé divadlo, které jeho více než šestisetleté dějiny zažily opravdu jen jednou. Agresivně vystupoval zejména Jan Opavský, potomek přemyslovských levobočků, jemuž bylo tehdy pouhých sedmadvacet let. Měl pronést tato slova: „Vy, páni, jste ve dne v noci našemu panu králi radili, aby se o německé země nestaral, a chtěli jste ho zbavit německé říše!“

Opavský kníže nezapřel svou prchlivostí alespoň částečný přemyslovský původ; lze se totiž velmi důvodně domnívat, že použil daleko ostřejších a průraznějších slov, jimiž dal průchod svým osobním emocím. A nejen to, neváhal vytasit kord a třemi ranami na místě zabil Purkarta Strnada. Napjatou chvíli nepropásli ani další významní čeští aristokraté, totiž Boreš z Rýzmburka, Bohuslav ze Švamberka a Jan z Michalovic. Ti za okamžik zabili oba Štěpány, jen Markolt z Vrutice stále žil, ač byl těžce zraněn do břicha... Ano, vrahy byli přední členové panské jednoty, výkvět českého panstva.

TIP: Známý neznámý Karlštejn: Hrad utkaný z polopravd a mýtů 

Skutečnost, že se jednalo o dobře naplánovaný akt, potvrzuje rovněž to, jak si urození vrahové dokázali zajistit beztrestnost přímo u českého krále. Jak to provedli? Docela jednoduše. Bez prodlení se vypravili za Václavem IV., který tou dobou pobýval – jak víme – v nedalekém Berouně; poklekli před něj a oznámili mu, že popravili muže, kteří zradili panovníka. A králova reakce na tuto vpravdě nečekanou zprávu? Václav IV. přijal informaci o vraždě svých předních rádců navenek zcela klidně a jakoby netečně. Snad měl v ten okamžik strach o svůj život... Uplynul sotva měsíc od krvavé události a i on prohlásil zavražděné za zrádce, protože „jednali s námi nevěrně a nevěrně nám sloužili proti své věrnosti a přísaze, jak se vůči nám zavázali a potupili naši čest a chtěli nás zrádně o život připravit“.  

Zklamané naděje

Jelikož byly kroky českého panovníka poměrně detailně sledovány, záhy se zpráva o karlštejnské vraždě roznesla po celé střední Evropě. Pošramocenou pozici Václava IV. to tak jako tak nemohlo ohrozit. Zdá se ale, že ani spiklenci nedosáhli svých cílů, které jim měly vraždy přinést: panovník doplnil královskou radu jinými spřízněnými muži. A tak se začaly znovu objevovat úvahy o uvěznění krále... 

Escobarovo dětství a mládí ani v nejmenším nenasvědčovaly, že na něj čeká závratná „kariéra“. Přišel na svět 1. prosince 1949 v kolumbijském městě Rionegro na úpatí And jako třetí ze sedmi dětí farmáře a učitelky. Rodina se přestěhovala do blízkého Medellínu, kde Pablo vyrůstal, a od útlého věku se zapojil do kriminální činnosti. S partou kamarádů kradl náhrobky, které dále prodával. Nato přesedlal na automobily, cigarety, falešné loterijní tikety a další zboží, na němž se dalo rychle zbohatnout.

Na začátku sedmdesátých let se pokoušel studovat, ale když zjistil, že únosy a vydíráním si vydělá pořádný balík peněz, bylo rozhodnuto. Začal pracovat pro místní pašerácké bosse a po dosažení šestadvacátého roku věku údajně měl na bankovním kontě okolo tří milionů dolarů, sumu, o níž se ostatním v chudinských čtvrtích, kde se pohyboval, ani nesnilo. V témže období pochopil, jak neomezené možnosti skýtá byznys s kokainem, a jal se budovat mamutí zločinecké impérium. 

Požehnaný bílý prášek

Odvětví tohoto typu v Kolumbii bylo zrovna na vzestupu a Escobar naskočil na vlnu v nejvhodnější chvíli. Zásilky kokainu cílil primárně na trh ve Spojených státech amerických, kde rychle ustavil perfektně fungující prodejní síť. S přepravou nejprve nebyl žádný problém. Americký turista v Kolumbii napěchoval několik desítek kilogramů drog do zavazadel a automobilem nebo obyčejnou leteckou linkou je přepravil domů, aniž by ho někdo příliš kontroloval. Jakmile pravidla na amerických celnicích přitvrdila, Escobar již měl dostatek prostředků k nákupu vlastních letadel, která několikrát do týdne přivážela zásilky na stále hladovější severoamerický trh.

Potřeboval-li více peněz na provozní náklady, pomocnou ruku nabídli ochotní investoři. Prodával totiž „akcie“, podíly na příští letadlo. Pokud stroj doletěl a kokain se rozprodal, výdělek dosahující někdy až půl milionu dolarů se rozdělil mezi investory. Pokud se něco pokazilo a náklad byl zabaven, Escobar ostatním vyplatil ušlý zisk z vlastní kapsy. Pro akcionáře, mezi něž se řadili politici, policejní a armádní velitelé, vysocí státní úředníci, soudci a další zkorumpované elity, tedy bylo riziko minimální. 

Všechny obchody Escobar řídil z Medellínu, kde koncem sedmdesátých let získal pevné struktury kartel, spojený ze skupin několika narkobaronů. V čele stál triumvirát Escobar, Carlos Lehder Rivas a Jorge Luis Ochoa Vásquez. Zanedlouho se ukázala potřeba vybudovat překladiště blízko amerických břehů. Medellínský kartel proto koupil ostrůvek Norman´s Cay náležící k Bahamám, jen asi hodinu letu od Floridy. Vzniklo zde letiště, přístav, hotel, obytné domy, sklady a samozřejmě rafinerie pro zpracování drogy. Členové kartelu se nezdráhali nemilosrdně likvidovat konkurenci (především z mocného kartelu z Cali na západě) i představitele kolumbijského státu. 

Pablo dobrodinec

Dolary z Escobarova zlatého dolu se nesypaly jen do kapes mafiánů, ale profitoval z nich doslova celý Medellín. Stovky a možná tisíce lidí se zapojily do obřího řetězce, kde každá součástka plnila důležitou úlohu. Od náctiletých kurýrů po stařenky, které vysedávaly na zápraží a vysílačkou hlásily, pokud se blížila policie. 

Don Pablo oficiálně vystupoval jako obchodník s realitami a plnými hrstmi rozdával na všechny strany. Nechal postavit přes pět set bytů pro nejchudší, hřiště a sportovní kluby, kanalizaci, školy, kostely, kvalitní silnice, zavedl osvětlení. Aby na veřejnosti udržoval neposkvrněnou pověst, zakoupil noviny Medellín Civico, které psaly, co dobrého pro komunitu vykonal. Jako vášnivý fanoušek fotbalu vložil mnoho peněz do medellínského klubu Atlético Nacional a zařadil se také mezi nejštědřejší sponzory kolumbijské reprezentace. 

V dobách největšího rozmachu, počátkem osmdesátých let, Escobarovo impérium prodávalo až patnáct tun kokainu s výdělkem přes sedmdesát milionů dolarů denně. Velký šéf nemusel nijak šetřit a necelých sto mil od Medellínu si postavil luxusní sídlo zvané Hacienda Nápoles. Sestávalo z řady rezidencí ve španělském koloniálním stylu, zoologické zahrady, ranče, býčí arény, letiště s hangáry, závodiště motokár, muzea historických automobilů, rozlehlých sadů a dalších vymožeností. Zároveň u karibského pobřeží Kolumbie vlastnil dvacet sedm korálových ostrůvků, kde vyrostly další nemovitosti. 

Escobarova popularita stoupala ke hvězdám. Domníval se, že může dosáhnout ještě výš a zatoužil po úspěších na politickém kolbišti. Vstoupil do strany Nuevo Liberalismo (Nový liberalismus) a roku 1982 byl zvolen poslancem dolní komory parlamentu. Strana skončila třetí se ziskem 580 000 hlasů a jedenácti poslaneckých křesel. V Bogotě ovšem platila jiná pravidla než v Medellínu. Na nejbližším zasedání se dostal pod všeobecný tlak, dokonce od kolegů z vlastního tábora, že jeho kampaň byla vykoupena krví a narkopenězi. Parlamentní komise přinesla pádné důkazy a Escobar byl potupně zbaven mandátu. Štědré nabídky úplatků tentokrát kýžený efekt nepřinesly.

Nepřítel státu

Úplatné kolumbijské úřady do té doby nečinily obchodní expanzi žádné potíže, nicméně do rozbíjení Escobarových sítí se nyní naplno zapojila americká protidrogová centrála DEA. Reaganova administrativa ve Washingtonu stanovila drogovou problematiku za svou prioritu a požadovala po kolumbijské vládě souhlas k extradici jejích občanů zapojených do obchodu s drogami do USA. Roku 1984 kolumbijský prezident příslušný zákon podepsal. 

Medellínský kartel dostal strach a pokusil se domluvit s vládou na imunitě v trestním řízení výměnou za úhradu národního dluhu ve výši deseti miliard amerických dolarů. Nejvyšší představitelé státu se tentokrát nenechali koupit, dohodu odmítli a pro začátek zkonfiskovali tisíc kilometrů čtverečních plantáží s kokou. Escobar zuřil a vyhlásil politikům válku. Zemi zachvátila vlna vražd a teroru.

Narkobaron údajně nařídil likvidaci až tří tisíc lidí, včetně ministra spravedlnosti a dvou prezidentských kandidátů, a nechal nastražit několik set bomb a náloží. Při krvavých přestřelkách s armádami Medellínského kartelu a nájemnými vrahy (sicarios) zemřelo až dva tisíce vojáků a policistů. 

Escobar se spojil s levicovým guerillovým Hnutím 19. dubna, jehož bojovníci 6. listopadu 1985 zaútočili na justiční palác v Bogotě, zabili polovinu soudců Nejvyššího soudu a spálili množství spisů a důkazních materiálů. Žhavý kandidát na prezidenta Kolumbie v roce 1989 Cesar Gavirio Trujillo avizoval nelítostný boj s drogovými bossy. Escobar nechal 27. listopadu explodovat civilní letoun společnosti Avianca se sto sedmi cestujícími, kterým měl nepohodlný politik letět. Trujillo však na poslední chvíli změnil plány a zachránil si život. 

Pablo Escobar na jednu stranu dosáhl svého, protože došlo ke změnám v kolumbijské ústavě, jež vydávání občanů do jiných zemí zakazovaly. Zároveň ale terorem obrátil veřejné mínění proti sobě, a to dokonce v samotném Medellínu. Stahovala se kolem něj smyčka, kromě bezpečnostních složek a Američanů se ocitl rovněž v hledáčku znepřátelených gangů a kartelů.

TIP: Charles Manson: Šílený příběh šíleného zločince

V roce 1991 došel k závěru, že je třeba vydat se za určitých podmínek k dispozici úřadům. Právníci vyjednali, že bude na pět let umístěn do vězení dle vlastního výběru. Nedaleko Medellínu tak pro sebe a své nejvěrnější vybudoval La Catedral, luxusní privátní kriminál, kde nechybělo fotbalové hřiště, bazén, umělý vodopád, jazzový klub, vířivka, bar, celý arzenál zbraní a další vymoženosti. Ale mnoho se nezměnilo, Pablo odtud dál řídil obchody. Vydržel zde rok, do června 1992. Úřady tehdy připravily zátah, který měl Escobara lapit a převézt do normální věznice. O plánu se ovšem dozvěděl a proklouzl z obklíčení. 

Štvanec

Od útěku z La Catedral si Escobar připadal jako štvaná zvěř. Matku, ženu a dvě děti poslal do bezpečí, ale i rodina se musela neustále přesouvat a ukrývat. Samotný boss v obklopení nohsledy často měnil místa pobytu a neustále se musel ohlížet přes rameno. Byla ustavena speciální americko-kolumbijská armádní jednotka, která měla jediný cíl. Chytit Escobara živého či mrtvého. Americké satelity a odposlouchávací technika přinesly své ovoce. Pátrací jednotky nalezly Escobara v domě uprostřed Medellínu.

Při divoké přestřelce 2. prosince 1993 se snažil opět uniknout přes střechy okolních budov, ale byl několikrát zasažen a na místě zemřel. Pohřbu se zúčastnilo 25 000 lidí, ale většina země si oddychla. 

Ve světě, který je velký asi jako tisícina lidského vlasu, vás může rozdrtit pouhé zrnko prachu. Ledabyle odhozené smítko představuje smrtelné nebezpečí a láhev piva vám vydrží klidně až do důchodu.

Nanomateriály se vyskytují prakticky všude kolem již od vzniku Země před miliardami let, teprve v poslední době však začínáme rozumět jejich podstatě. „Kdybyste se podívali elektronovým mikroskopem na to, co dělá příroda, zjistili byste, že takové materiály využívá už velmi dlouho. Například strukturovaný povrch motýlích křídel generuje barvu, není tam žádný pigment. Jinými slovy krásný odstín vidíme jen díky zmíněné struktuře,“ vysvětluje Tomáš Těthal, ředitel společnosti IQ Structures, jež mimo jiné vynalezla technologii 3D nanotisku. Zároveň dodává, že podobně je to s lotosovým květem, který se udrží na hladině, s tlapkami gekona nebo s antireflexním povrchem očí můry.

Membrány a minidiamanty

Nepromokavý materiál Gore-Tex či stříbro jako antibakteriální složka textilu – to jsou příklady nanotechnologie v praxi. V současnosti se jimi zabývá na padesát českých firem. Jan Buk, ředitel společnosti Pardam, pronikal spolu se svým týmem do světa nanovláken jako jeden z prvních a hledal jejich praktické využití. Jeho firma dnes vyrábí speciální membránu pro filtraci kapalin a farmaceutických produktů, kterou lze využít třeba při výrobě ovocných nápojů, vína a destilátů: Na bázi nanotechnologií je možné tekutiny filtrovat až čtyřikrát rychleji a mnohem efektivněji.

Nové materiály fascinují i Jana Havlíka z Ústavu organické chemie Akademie věd ČR. Denně mu rukama projdou miliardy drobounkých diamantů, ale i kdyby mu některé zůstaly za nehty, moc si za ně nekoupí. Zmíněné drahokamy jsou totiž velké asi jako viry, přesto – nebo právě proto – mají úctyhodnou škálu využití.

„Především jsou relativně netoxické, navíc je umíme udělat fluorescenční. Pokud si tedy na ně posvítíme laserem, uvidíme stopu každého jednotlivého nanodiamantíku,“ vysvětluje Havlík. Díky tomu mohou badatelé pomocí drobných nanokrystalů s extrémní citlivostí detekovat řadu procesů v živých systémech, což jinak vůbec není možné. K největším přínosům patří, že lze speciálně upravené nanodiamanty využít pro odhalování různých chorob, včetně nádorových onemocnění.

Česko, velmoc nano

Středočeská firma IQ Structures dokáže modifikovat nanoarchitekturu řady materiálů, a proměňovat tak funkční vlastnosti mnoha typů povrchů. O její produkty je zájem ve více než padesáti zemích a v oboru sbírá jedno prestižní ocenění za druhým. Za přísných bezpečnostních opatření tam už v roce 2013 vyvinuli například špičkové technologie, jež našly uplatnění v boji proti padělání bankovek či dokladů. Do jejich portfolia patří i neviditelné značkovače, které dokážou on-line sledovat pohyb výrobků po celém světě.

TIP: Jaký bude svět v roce 2022: Nanotechnologie včas odhalí hrozící nemoci

„Na úrovni řekněme pod sto nanometrů dokážeme hmotu organizovat řízeně, to znamená, že umíme vypočíst, jak má struktura vypadat, a potom ji vyrobit. Například vybrousit čočku tak, aby zobrazila váš obličej při průchodu světla z obyčejného světelného zdroje, je téměř nemožné, u nás jde ovšem jen o matematickou hříčku,“ dodává Tomáš Těthal.

V blízké budoucnosti najdou nanotechnologie využití v řadě oblastí, počínaje nejrůznějšími chytrými materiály přes baterie a fotovoltaiku až po medicínu a potravinářství. Již brzy má například spatřit světlo světa sýr v obalu z nanovláken, který bude indikovat datum spotřeby. 

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá a tma byla nad propastí a Duch Boží vznášel se nad vodami.“ Takto zní první slova biblické knihy Genesis, popisující stvoření světa. Podobné konstrukce najdeme i v jiných náboženských textech napříč civilizacemi. Celý vesmír se v nich dělí na dvě části: zemi – neboli domov lidí, zvířat a rostlin – a nebe, sídlo bohů. Krása noční oblohy je přitom pouze drobným odleskem slávy, který bohové ukazují pozemšťanům, aby pochopili, že jejich místo je tam dole. 

Velikost celého vesmíru byla dřív „dána“ tím, jak velká byla podle tehdejších představ známá Země a nebesa. Slunce, Měsíc a hvězdy představovaly jen božské ozdoby či přímo samotné bohy. Střídání dne a noci, pohyb těles, jež dnes označujeme jako planety, tvary souhvězdí – o tom všem rozhodovala božstva. Vesmír sestával z naší Země a z nebes obývaných bohy.

První miliony kilometrů

Takový pohled však pochopitelně nepřetrval dlouho. Mnohé vyspělé civilizace postupně rozvíjely astronomii, ačkoliv velká část pozorování měla za cíl poskytnout údaje potřebné pro astrologii. Lidé tak ovšem objevili zákonitosti v pohybech nebeských těles a v původním zdánlivém chaosu začali rozeznávat pravidelnost. V této oblasti výrazně pokročili zejména starořečtí učenci. Eratosthenes dokázal poměrně přelomovým – byť v té době technicky náročným – postupem změřit se značnou přesností velikost Země. Ukázalo se také, že Měsíc, Slunce a planety představují namísto nebeských světel samostatné objekty, které od nás musejí dělit konkrétní vzdálenosti. 

Aristarchos pak provedl první měření, jež měla určit vzdálenost našich vesmírných sousedů. Nejdřív se věnoval blízkému Měsíci, jehož vzdálenost tak vypočítal poměrně přesně – jako necelých 400 000 km. V případě Slunce pak řecký učenec postupoval věcně správně, ale drobná nepřesnost měření znamenala ve výsledku velkou chybu: Aristarchovi vyšlo, že Zemi dělí od naší hvězdy přibližně 19× větší vzdálenost než od Měsíce, zatímco ve skutečnosti jde asi o 390násobek. Vzdálenosti planet prozatím lidé neznali, bylo však jasné, že vesmír měří miliony kilometrů. 

Rozlehlá prázdnota

Poté se vlivem dějinného vývoje pokrok na nějakou dobu zastavil. Zkoumání na daném poli se znovu rozběhlo až v 16. a 17. století – a vesmír se opět „zvětšoval“. Lidé zjistili, že Zemi a Slunce nedělí „jen několik málo“ milionů kilometrů, ale přibližně sto. Dnes víme, že jde zhruba o 150 milionů, což ovšem na řádové představě mnoho nemění. 

Na základě Keplerových zákonů pak astronomové odvodili vzdálenosti tehdy známých planet (poslední byl Saturn), a i tentokrát se ukázalo, že zmíněné objekty leží mnohem dál než miliony kilometrů – přibližně tisíckrát. Velikost vesmíru tedy „vzrostla“ na miliardy kilometrů a zároveň se jednoznačně ukázala jeho neuvěřitelná prázdnota. Vzdálenost hvězd, vnímaných už jako samostatná tělesa, ještě lidé určit nedokázali, což mohlo znamenat jediné – nacházely se nejspíš velmi daleko. 

Nedostižné stálice

Pro měření relativně blízkých objektů lze použít jev zvaný paralaxa. Jednoduše řečeno: Natáhněte ruku, zvedněte palec a zavřete jedno oko. Svůj prst uvidíte v určitém postavení vůči pozadí. Nyní oči vystřídejte – a váš palec se na pozadí posune. Každým okem totiž daný objekt vidíme pod různým úhlem. Známe-li pak vzdálenost mezi dvěma pozorovacími místy (očima) a dokážeme-li změřit příslušný úhel, můžeme vypočítat vzdálenost objektu (palce). Ovšem zatímco například u planet jsou odpovídající úhly vzhledem ke vzdálenostem velmi malé, ale stále měřitelné, ani sebedelší základna neboli vzdálenost mezi dvěma pozorovacími místy neumožňovala změřit příslušné úhly u hvězd. 

I když se podařilo „rozumně“ určit vzdálenost mezi Sluncem a Zemí, a bylo tedy možné využívat základnu dlouhou 300 milionů kilometrů (ve dvou protilehlých polohách naší planety na oběžné dráze), příslušné úhly u stálic velmi dlouho změřit nešlo. Bylo tedy zřejmé, že se hvězdy nacházejí mnohem dál, než si lidé do té doby mysleli. 

Nadpozemské počty

Po změření prvních paralax se ukázalo, že nejbližší – a tedy nejjasnější – hvězdy s největší, a tudíž vůbec měřitelnou paralaxou leží tak neuvěřitelně daleko, že žádné stávající jednotky nejsou dostatečně názorné. Proto se v polovině 19. století začala používat pozoruhodná jednotka – světelný rok. Jeden světelný rok je vzdálenost, kterou světlo ve vakuu urazí za jeden juliánský rok. Pokud dnes řekneme, že od nás druhou nejbližší hvězdu po Slunci, Proximu Centauri, dělí asi čtyři světelné roky, zní to, jako by šlo o blízkého souseda. Jenže jeden světelný rok odpovídá 9 460 730 472 580 800 m, tedy přibližně deseti bilionům kilometrů. 

S příchodem dalších nástrojů, jako je tzv. cefeidový metr, vyšlo najevo, že ani počítání ve světelných letech se neobejde bez velkých čísel. Stálice byly totiž vzdáleny stovky, tisíce, a dokonce desetitisíce světelných let. Když se pak podařilo novými dalekohledy rozlišit hvězdy v Mléčné dráze, považovali lidé naši galaxii za celý vesmír, s velikostí do sta tisíc světelných let.

Jeden vesmír?

Ani zde se však poznání nezastavilo. Naši předci už v dávných dobách pozorovali na obloze různé mlhavé skvrnky. A někteří myslitelé, například Immanuel Kant, začínali tušit, že jde o velmi vzdálené světy plné hvězd. Bez mohutných dalekohledů schopných detekovat jednotlivé stálice však nebylo možné získat důkaz. Až s velkými moderními teleskopy, jež se začaly stavět koncem 19. století a zejména začátkem století dvacátého, rozeznali astronomové v některých mlhovinách alespoň nejjasnější hvězdy.

Jejich vzdálenost však ještě nikdo určit neuměl. První měření dokonce ukazovala, že tyto shluky stálic tvoří součást Mléčné dráhy, a naše galaxie tedy v představách zůstávala zdánlivě celým vesmírem. Pozdější pozorování – zejména ta, jež uskutečnil Edwin Hubble – upřesnila vzdálenosti některých „obláčků“, především Velkého a Malého Magellanova mračna. A najednou neexistovaly žádné pochybnosti: Zmíněné objekty leží tak daleko, že nemohou patřit do Mléčné dráhy. Jde o samostatné galaxie, které od nás dělí stovky tisíc světelných let. 

TIP: Falešný vesmír: Žijeme v počítačové simulaci jako ve filmu Matrix?

Odborníci také zjistili, že vesmír rozhodně není statický a neměnný, jak jsme se domnívali. Naopak – rozpíná se ohromnou rychlostí, jež navíc stále roste, přičemž se tedy zvětšují i vzdálenosti. Jelikož se světlo šíří konečnou rychlostí, vidíme všechny objekty tak, jak vypadaly před mnoha lety. A díky expanzi se nyní ve skutečnosti nacházejí ještě dál – velikost známého a pozorovatelného vesmíru dnes odhadujeme asi na 94 miliard světelných let.

Největší včela světa, která byla po desetiletí považovaná za vyhynulou, byla znovuobjevena na jednom z málo probádaných ostrovů Indonésie. Megachile pluto měří až 3,8 centimetrů a rozpětí křídel má 6,4 centimetrů. Velikostí je tak přibližně čtyřikrát větší než naše včela medonosná a díky svým obrovským kusadlům vypadá jako kříženec včely s broukem roháčem.

Návrat obřích včel

Tyto obří včely, pro které se v Česku používá souhrnné označení čalounice, žijí v pralesích na Moluckých ostrovech v Indonésii, kde je v roce 1859 pro vědu objevil Alfred Russel Wallace. V angličtině proto bývá tato včela nazývána Wallace's giant bee (Wallaceova obří včela). V roce 1981 nalezl americký entomolog Adam Messer několik exemplářů na třech indonéských ostrovech. Od té doby ale nebyl spatřen žádný živý zástupce tohoto druhu.

Teď ale přinesla dobré zprávy australská vědecká expedice, která se letos v lednu vydala po Wallaceových stopách. Badatelům se povedlo včely vypátrat a zdokumentovat. Stále tedy nevymřely a žijí v moluckých pralesích. Entomolog z americké Princetonské univerzity Eli Wyman, který byl členem výpravy, vyjádřil naději, že znovuobjevení unikátní včely přispěje k lepšímu pochopení vývojových etap tohoto druhu a k jeho ochraně před vyhynutím.

TIP: Obří ostrovní strašilky, považované za vyhynulé, stále žijí

Mezinárodní svaz pro ochranu přírody (IUCN) řadí Wallaceovu obří včelu k zranitelným druhům, kterým hrozí vyhynutí. Obchodování s tímto druhem ale není mezinárodní dohodou o obchodu s volně žijícími živočichy CITES v současné době nijak omezeno. Kromě velkého zájmu sběratelů hmyzu ohrožuje Wallaceovu obří včelu také rozsáhlé odlesňování, které zmenšuje její přirozené životní prostředí v Indonésii.