Tak jako třeba druhy rostlin i živočichů, i planety mají svou evoluci. Postupně vzniknou, existují, často velmi dlouhou dobu, a pak zase zanikají. A ve Sluneční soustavě nám z jednotlivých fází evoluce planet zůstaly stopy. Vědci již před 70 lety předpověděli, že by na periferii Sluneční soustavy měly obíhat kolem Slunce asi kilometrová tělesa, která právě takové stopy představují.

Japonský astronom Ko Arimatsu z Národní astronomické observatoře Japonska a jeho tým teď konečně takové tělo objevili. Je to objekt o průměru přibližně 1,3 kilometru, který obíhá Slunce mezi tělesy Kuiperova pásu - v široké oblasti za oběžnou dráhou Neptunu. Objevené těleso představuje pozůstatek z počátečních fází tvorby planet, kdy se taková tělesa postupně formovala do podoby planet.

Pozorování zákrytů hvězd

Badatelé využili pozorování metodou zákrytu. Ta spočívá v pozorování velkého množství hvězd po určitou dobu a sledování, zda tyto hvězdy nezakryje stínem nějaké těleso, které by přecházelo ve vesmíru mezi hvězdou a pozorovatelem. A takový stín může vrhnout i objekt z Kuiperova pásu.

TIP: Na okraji Sluneční soustavy byla objevena nová trpasličí planeta

Arimatsu a spol. objevili nové těleso v rámci programu OASES (Organized Autotelescopes for Serendipitous Event Survey). Použili dva malé teleskopy o průměru 28 centimetrů, které umístili na střeše budovy na ostrově Mijako, v japonské prefektuře Okinawa. S těmito teleskopy sledovali asi 2 tisíce hvězd po dobu celkem 60 hodin.

Pouště jsou na jedné straně výsledkem určitých klimatických podmínek, na druhé straně samy ovlivňují globální klima a biosféru. Proto OSN upozorňuje na nebezpečí rozšiřování pouští a zároveň poukazuje na jedinečnost těchto ekosystémů. Když pomineme oceány a věčný led, je třetina zbylé pevniny pokryta pískem, prachem a kameny. Obdělávaná půda, která tvoří pouhou desetinu plochy, je dnes postupem pouští nejvíce ohrožována.

Pouště vytvořené lidmi

Příčin vzniku pouští je několik. Klesající vzduch se postupně ohřívá a absorbuje vlhko. Větry pak vláhu odnášejí pryč a vysoký tlak vzduchu brání vlhkým větrům od oceánu proniknout až nad poušť. Tak vznikají suché oblasti, jako je Sahara.

Další typ pouští se rodí v oblastech srážkového stínu za horskými hřebeny. Třetí pouštní typ vděčí za svůj vznik poloze podél mořského pobřeží. Větry jsou zde ochlazovány studeným oceánským vzduchem a většina vláhy končí nad mořem. Nad pevninou se pak vzduch ohřívá a opět odebírá vlhkost.

V posledních staletích se vedle přírodních důvodů vynořil nový faktor – člověk. Lidé vykáceli lesy pro svá pole a větry následně půdu vysušily. V některých oblastech byla postupu pouště uvolněna cesta velkými stády domácích zvířat, která nadměrně spásala rostlinný koberec. V období velkého sucha se pak narušené pastviny mění v poušť.

Bouře zvířeného písku

Mám rád kontrasty a miluji jak deštné lesy, tak pouště. Říká se, že kdo poušť navštíví, nikdy na ni nezapomene. Písek pouště je úžasný fenomén, dá se v něm číst jako v knize. Po ránu je živou učebnicí, v níž vše zanechává zřetelné stopy. V Kalahari jsem například nechápavě kroutil hlavou nad písečnými kružnicemi. Domorodci mi později ukázali, že je malují větrem zmítané traviny. V pouštích jsem viděl mnoho druhů stop, některé jsem určil, jiné pro mne dodnes zůstávají hádankou.

Všechny stopy ovšem mizí, když přijde písečná bouře. Je to něco jako sněhová vánice, jen zrnka písku jsou mnohem tvrdší než sněhové vločky a bohužel také neroztají.

Když jsem se blížil k bráně Sahary, do Marockého M´hamidu, vítr posílal na asfaltku jazyky písku. O pár týdnů později jsem měl na jihovýchodě Maroka větší štěstí. Merzouga, údajně největší duna na světě, nás přivítala vstřícně. Sahara je tady opravdu nádherná. Pokud vám síly a voda stačí, můžete se toulat donekonečna. Tak jsem tři dny ráno a podvečer šlapal po horách písku nahoru a dolů. Dva kroky dopředu, jeden dozadu.

Je nutné chodit po hřebenech dun, zásadně po návětrné straně. Závětrná strana je sypká a okamžitě vás sveze dolů, někdy je to z výšky pěkný sešup. Musel jsem taky pečlivě vážit svoji trasu, abych si nejkrásnější duny sám nepošlapal. Čtvrtý den ráno jsme měli za stěrači závěje písku a bylo po vycházkách a po focení.

Stále rychleji vpřed

Na mnoha místech, kde je dnes jen písek a kamení, byla před několika tisíci lety bujná zeleň. Svědčí o tom například skalní kresby uprostřed Sahary, které znázorňují hrochy a žirafy. Změna klimatu postupně vytlačila rostliny a zvířata. Dříve však šlo pouze o dílo přírodních sil.

Na rozdíl od jiných ekologických problémů jsou vědci v otázce šíření pouští (desertifikace) zajedno. Desertifikace ohrožuje dvě miliardy lidí, většinou v nejchudších zemích světa. Postup pouští je zřetelný a jeho rychlost se zvyšuje. Důvodem jsou nejen klimatické změny a období sucha, ale především nešetrné zacházení s přírodními zdroji. V minulosti se člověk většinou dokázal pouštním podmínkám přizpůsobit a žít v souladu s nimi. Nejznámějšími příklady jsou arabští beduíni, severoafričtí Tuaregové a jihoafričtí Křováci. Kočovné národy si během staletí vytvořily mechanismy, jak přírodní zdroje využívat a zároveň chránit.

Křehkou rovnováhu v posledních desetiletích narušily místní vlády, například snahou o usazování kočovných pastevců a pěstitelů dobytka. Lidé se soustřeďovali do malých ploch a začali intenzivně využívat místní zdroje vody a pastviny. Dobytek spásl veškerou vegetaci a zadupal výhonky a kořeny. Uvolněnou půdu odnášel vítr a déšť. Intenzivní využívání přírodních zdrojů rostoucí světovou populací se sčítá s klimatickými změnami a výsledkem jsou pustnoucí zemědělské oblasti v Číně, Indii, na severovýchodě Brazílie a v Severní Americe. Také odlesňování a neuvážená exploatace přírodních zdrojů způsobují stále rychlejší postup pouští.

Písečný mrak mezi kontinenty

Desertifikace postihuje především africké země, kde následkem sucha a nevhodných zemědělských metod dochází k rychlému postupu pouští. Důsledky jsou spojené s ústupem rostlinných a živočišných druhů i celých ekosystémů. Šíření pouští má i závažné sociálně ekonomické aspekty, přispívá k prohlubování chudoby místního obyvatelstva, často ji doprovází hladovění. V mnoha afrických zemích díky tomuto provázání sociálních a ekonomických aspektů dnes boj proti desertifikaci a chudobě splývá v jedno.

Desertifikace se tak řadí spolu se změnou klimatu a ztrátou biodiverzity k největším současným celosvětovým problémům. V posledních desetiletích nabrala hrozivé tempo. Od roku 1960 zmizelo v celosvětovém měřítku čtyřicet procent úrodné půdy. V Súdánu postoupila poušť během sedmnácti let o sto kilometrů na jih a znepokojivá situace není jen v Africe. Indická poušť Thár si každoročně ukrajuje jeden kilometr úrodných oblastí. Poušť Atacama na tichomořském pobřeží Peru a Chile se šíří rychlostí tří kilometrů ročně.

Ve střední Asii se z pouště Gobi zvedají na jaře hustá oblaka prachu a písku a snášejí se na rozsáhlé oblasti Číny, Koreje a Japonska. Jen ze Sahary odvane vítr každoročně 300 milionů tun písku nad Atlantský oceán. Zhruba padesát milionů tun se dostane až na americký kontinent. Tam ovšem poskytuje důležité minerální živiny některým rostlinám jihoamerických deštných lesů.

Sucho se týká i nás

Odborníci odhadují, že třicet milionů čtverečních kilometrů je ve světě akutně ohroženo šířením pouští. V oblasti Sahelu (suchý pás mezi Saharou a africkými savanami) se od velkého sucha v letech 1972/73 mění ročně 1,5 milionu hektarů zemědělské půdy na suchou step.

Bolívie se údajně musí připravit na to, že poušť pokryje polovinu země. Do roku 2080 ztratí chudé africké země v důsledku postupujících pouští 90 milionů hektarů orné půdy. Produkce obilí se tím sníží o 280 milionů tun. OSN se proto obává hladu a zbídačení obyvatel a nevylučuje ani konflikty o mizející přírodní zdroje. Problém desertifikace se tak ve svých důsledcích týká i vyspělých průmyslových zemí bohatého severu.

Až se Země změní v poušť

Ani lidé na jihu Afriky před sebou nemají dobrou perspektivu. Britští vědci předpovídají stále méně dešťových srážek, což společně s vyšší teplotou a změnou vzdušného proudění zničí vegetaci a podnítí erozi písečných dun. Zasažena bude nejenom současná polopoušť Kalahari, ale také přilehlé pastviny. Písečné duny se rozprostírají od severu Jihoafrické republiky, přes Angolu, Botswanu, Namibii až na západ Zambie a Zimbabwe. Právě na dynamice Kalaharské pánve jsou založeny všechny počítačové simulace, které shodně ukazují, že poušť se do roku 2040 rozšíří v Botswaně a Namibii a do roku 2070 v Angole, Zimbabwe a Zambii.

TIP: Pustiny Severní Ameriky: Čtyři druhy pouště

Pokud se tyto prognózy naplní, budou sociální důsledky změn drastické. Ekosystém bude rozvrácen, statisíce lidí ztratí možnost obživy. V Botswaně se velmi rychle rozvíjí chov skotu, což stejně rychle vyčerpává pozemní zdroje vody a ovlivňuje vzhled krajiny. Jestliže se dají písky do pohybu, programy, které nyní v Africe sponzorují západní státy, budou neúčinné.

Tým britských ekologických a charitativních organizací vydal společné prohlášení, ve kterém oznámili, že jakákoli snaha o řešení chudoby Afričanů se mine účinkem, pokud se nepodaří zastavit klimatické změny.

Ve Spojených státech vypukla zvláštní epidemie. Lidé se v několika státech nakazili salmonelou. Šlo minimálně o 11 případů v 8 státech USA. Když infekce vyšetřovali odborníci Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), s překvapením zjistili, že tyto infekce mají poněkud bizarní příčinu.

CDC proto vydalo následující doporučení: Pokud máte doma jako mazlíčky roztomilé ježky, nelíbejte je. Ukázalo se, že všichni nakažení byli v „intimním“ kontaktu se svými domácími ježky. Šlo přitom o ježky od různých chovatelů, kteří byli pořízeni z kamenných obchodů, přímo od chovatelů anebo z online obchodů.

TIP: V USA se šíří záhadná choroba, která paralyzuje děti a teenagery

Vysvětlení je prosté. Ježci, podobně jako někteří hlodavci, ještěři a řada dalších zvířat chovaných jako domácí mazlíčci, mohou být nositeli salmonel. Infekce u nich probíhá mírně a taková zvířata často ani na první pohled nevypadají nemocně. Stačí ale jeden polibek a majitel mazlíčka si odnese neviditelnou dávku bakterií salmonely.

Údolí králů na západní břehu Nilu patří k nejslavnějším královským pohřebištím Nové říše. Nachází se zde více než šedesát hrobek členů egyptské panovnické rodiny z 18. až 20. dynastie. Když do nich koncem 18. století začali pronikat první Evropané, většinou je čekalo velké zklamání. Místo pohádkového bohatství našli jenom střípky cenností po vykradačích hrobů. Kromě výbavy často chyběly i samotné mumie. Kam se všechny poděly? K rozluštění této záhady přispěla ve druhé polovině 19. století jedna zvědavá koza…

Pohádková jeskyně

Ahmad Abd ar-Rasúl jako obvykle pase kozy v údolí známém jako Dér el Bahrí nedaleko města Luxoru na západním břehu Nilu. V tom zjistí, že mu jedno zvíře chybí. Mekot zaznívá odkudsi z pásu skal, které lemují údolí. Arab zjistí, že koza spadla do jakési hluboké šachty. Nedá se nic dělat, bude za ní muset slézt dolů. Námaha se Ahmadovi mnohonásobně vyplatí. V útrobách jeskyně spatří ve světle pochodní desítky rakví. Vedle nich se vyjímají drobné sošky, starobylé vázy, vzácné látky, ozdoby a prastaré papyry. Našel jsem poklad, uvědomí si pasák koz. Už si představuje, kolik za umělecké předměty, rakve i mumie dostane na trhu se starožitnostmi! A rodinný klan Rasúlových na Ahmadově objevu skutečně vydělá. Bezmála deset let nenápadně prodává drobnosti ze skrýše mumií. V roce 1881 ale vzbudí pozornost Egyptské památkové správy. 

Lupičovo doznání

Ředitel úřadu pro ochranu egyptských památek Francouz Gaston Maspero se mračí. „Co to má znamenat? Na trhu se starožitnostmi v Luxoru se nejprve objevily dosud neznámé předměty z dob vlády faraonů 18. až 20. dynastie a teď dokonce mumie! Někdo musel objevit hrobku. Brugschi, prošetřete to,“ nařídí svému zástupci. Německý archeolog Emile Brugsch s pomocí egyptských spolupracovníků brzy odhalí, že stopa vede k Rasúlovým. Dokonce docílí zatčení jednoho z bratrů. Jenže ten odmítá promluvit. Nakonec policistům nezbude než ho pro nedostatek důkazů propustit. Odnesou si snad novodobí vykradači hrobů své tajemství na věčnost?

Na dveře Egyptské památkové správy ale propuštěný muž brzy zaklepe znovu. „Můžu vás dovést k objevu, o jakém se vám ani nesnilo, pane inspektore. Jenom mi slibte, že se postaráte o to, abych nešel do vězení,“ nakloní se důvěrně k Brugschovi. Egyptologovi zasvítí oči. Konečně se dozví to tajemství! Rád slíbí Rasúlovi, co si přeje, a on ho vzápětí odvede ke skrýši v Dér el Bahrí.

Proč se rozhodl jít s pravdou ven? Po návratu z vazby prý chtěl větší podíl na kořisti. Jeho bratr Ahmad mu ho však odmítl dát. Proto se rozhodl zbytku rodiny pomstít. Jen díky tomu mohl Emile Brugsch na vlastní oči spatřit rakve s mumiemi asi čtyřiceti faraonů či jejich rodinných příslušníků z období Nové říše. Nechybí mezi nimi Amen­hotep I., Thutmose II. či Sethi I. Největší senzací se ovšem stane objevení mumie Ramesse II., který je považován za nejslavnějšího egyptského faraona. Kdo ostatky králů do Dér el Bahrí přenesl?

Přísně tajný přesun

Vraťme se do minulosti. K přísně tajné operaci došlo kolem roku 1000 př. n. l. Navzdory velkému počtu stráží, které hlídají posvátné pohřebiště králů, vykradači hrobů stále drancují příbytky faraonů. V bezpečí nejsou ani mumie samotných vládců, neboť lupiči je neváhají zbavit obinadel, aby se dostali ke šperkům mezi ně vloženým. Thébští kněží se na to už nemohou dívat. Proto jednoho dne pod rouškou noci pověří své sluhy, aby mumie faraonů spolu se skrovným zbytkem jejich pokladů přenesli.

Ostatky panovníků několikrát přemístí, až nakonec skončí ve skrýši Dér el Bahrí. Jedná se o další hrobku, která snad původně sloužila jako poslední místo odpočinku královny Inhapi ze 17. dynastie. Později ji využila rodina thébského velekněze Pinodžema II., jenž svou funkci zastával v 10. století př. n. l. Archeologové se dodnes přou o to, kolik pokladů si ponechali samotní kněží. Egyptologové nicméně konečně stanuli tváří v tvář mnoha slavným faraonům. Přesto někteří stále chyběli. 

Hrobka s překvapením

Roku 1897 se ředitelem Egyptské památkové správy stává francouzský orientalista Victor Loret. Ten o rok později nalezne v Údolí králů hrobku Thutmose II., v níž objeví prázdný sarkofág z načerveno nabarveného pískovce. Mnohem větší překvapení ho čeká v další hrobce, která patřila Amenhotepovi II. V nitru podzemní stavby se mu naskytne pohled jako z hororu. Podle svých slov spatřil v dřevěné bárce ležet „tělo celé zčernalé a odpudivé na pohled. Lebku mrtvého muže lemovaly v řídkých chomáčích dlouhé hnědé vlasy a jeho děsivě stažená tvář byla natočená ke mně, takže to vypadalo, jako by si mě prohlížel.“ Jednalo se o mumii zbavenou obinadel, která snad patřila faraonovi Setnachtovi nebo princi Vebensenuovi. Sotva se Francouz vzpamatuje z děsivého výjevu, pustí se do dalšího průzkumu hrobky.

TIP: Tutanchamonova dýka objevená Carterem má původ ve vesmíru

Ve sloupové síni spatří otevřený sarkofág s mumií. Jedná se o ostatky samotného majitele pohřebního komplexu faraona Amenhotepa II. Ve své době se jedná o jediného egyptského panovníka, jehož mumie se nacházela ve vlastní hrobce! Senzační nálezy však ještě neberou konce. V boční komoře hrobky spatří Loret tři těla zbavená obinadel uložená bok po boku. Ve vedlejší místnosti pak na orientalistu čeká celkem devět zaprášených rakví. Kdo v nich asi odpočívá?

Loret zjistí, že pohřební schrány obsahují ostatky egyptských králů Thutmose IV., Amenhotepa III., Merenptaha, Sethiho II., Siptaha, Ramesse IV., Ramesse V., Ramesse VI. a neznámé ženy. Pochopí, že objevil další skrýš královských mumií!

Zase ti vykradači!

Loret chce objevené ostatky převézt do muzea v Káhiře, avšak Egypťané ho donutí ponechat těla v místě jejich nálezu a hrobku zapečetit. Tento krok ovšem způsobí nenahraditelné škody. Do pohřebního komplexu totiž proniknou novodobí vykradači hrobů. Odtud si odnesou dřevěnou bárku i se zčernalou mumií, ostatky Amenhotepa II. pak zbaví obinadel zřejmě ve snaze dostat se k pokladům. Po stopách vykradačů se roku 1901 vydá tehdejší památkový inspektor a pozdější objevitel slavné Tutanchamonovy hrobky Howard Carter. Z loupeže obviní dva bratry, kteří jsou však nakonec zproštěni obžaloby. Co se stalo s mumií a pohřební loďkou, se zřejmě už nikdo nedozví. 

Neandertálci bývají zobrazováni jako naši nešikovní a neotesaní bratranci. Podle nové studie britských experimentálních archeologů, to ale s nimi určitě nebylo tak zlé. Vše nasvědčuje tomu, že dokázali vyrábět natolik pokročilé zbraně, že s nimi bez větších problémů mohli zabíjet na dálku.

Badatelé si pro účely tohoto experimentu vyrobili repliky takzvaných kopí ze Schöningenu. Originály těchto dřevěných kopí jsou přitom staré asi 300 tisíc let. Pocházejí z povrchového hnědouhelného dolu v německém Schöningenu, kde byla odkryta v letech 1994 až 1999, společně s asi 16 tisíci zvířecími kostmi.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Zároveň jde o nejstarší kompletně zachovalé lovecké zbraně na území Evropy, které byly doposud nalezeny. Archeologové si s replikami zaházeli a zjistili, že s nimi neandertálci nepochybně mohli trefit vzdálený cíl a případně ho i zabít. Podle nich jde o další důkaz, že neandertálci nebyli neohrabaní troubové. Nejspíš mohli lovit nebo bojovat na dálku, což jim umožňovalo používat různé lovecké strategie.

Polární záře patří mezi zajímavé úkazy v zemské atmosféře, byť je v našich zeměpisných šířkách pozorujeme jen velmi zřídka. Jedná se o projevy srážek těch nejmenších částic vyvržených ze Slunce s vysokými vrstvami zemské atmosféry. Vzhledem k rychlosti a množství těchto částic jde mnohdy o úchvatnou podívanou.

Polární záře jsou sice koncentrovány do oblastí poblíž zemských magnetických pólů, na samotných geomagnetických pólech se ale vyskytují poměrně vzácně. Na severní polokouli se rozprostírají od západu na východ napříč Kanadou přes Grónsko, Skandinávii a Rusko. 

Mechanismus jejich vzniku je ale stejný ať už se jedná o severní polární záři, nebo tu jižní. Přesto se obě svým tvarem liší, což potvrdil i výzkum z roku 2009. Ukázalo se, že se polární záře na jednotlivých polokoulích planety mají poněkud odlišné tvary, a rovněž se vyskytují na různých místech. Dlouho ale nebylo jasné, co rozdíly způsobuje.

Sluneční vítr a magnetický ohon

Záhadu podle všeho nedávno vyřešil norský výzkumný tým, který zjistil, že odpověď ukrývá magnetický ohon (anglicky magnetotail) magnetického pole Země. Rozdíl mezi severními a jižními polárními zářemi zřejmě způsobuje stlačování tohoto magnetického ohonu působením solárního větru a magnetického pole Země.

Sluneční vítr vanoucí k Zemi působí odlišně na zemské magnetické pole v oblasti severního pólu a v oblasti jižního pólu. To vede k nesouměrnému „tlaku“ na zemské magnetické pole a k jeho deformacím. Tyto deformace pak vysvětlují, proč se polární záře mohou na pólech lišit svým tvarem a výskytem.

Image

Čtěte také

Přes překážky k aurorám: Jak se loví polární záře?

V indickém státě Madhjapradéš se během prvního dne státního svátku Diwali sešli mladí hinduisté ke speciálnímu obřadu, během kterého po sobě nechají šlapat krávy.

TIP: Skrze bolest blíž k bohu: K čemu slouží krvavé sebepoškozující rituály?

Sudokopytníci se při této příležitosti zdobí girlandami a henou, což podtrhuje jejich posvátný status. Mladíci si pak lehnou na zem a stádo se nažene tak, aby jim proběhlo po zádech. Průměrný indický tur domácí váží necelých 140 kg, takže není divu, že spousta účastníků utrpěla zranění. Bolest se však považuje za pomíjivou a odměnou má být požehnání v podobě štěstí i peněz.

Nesmrtelnou slávu si jednotka vydobyla v Mosulu. Metropole severní části Iráku nechtěně proslavila Islámský stát po celém světě, neboť ovládnutí dvoumilionového sídla v červnu 2014 přeměnilo ISIS z dosud málo známé teroristické skupiny v ikonu extremistů. Ne náhodou právě odsud vyhlásil Abú Bakr al-Bagdádí zrození chalífátu, jehož území pokrývalo značnou část Iráku i Sýrie. Šlo o to větší šok, že město dobyli džihádisté navzdory tomu, že čelili asi patnáctinásobné přesile.

Předchozí část: Smrtonoši proti džihádistům: Elitní zlatá divize irácké armády (1)

Přípravy k boji

Čas znovudobytí Mosulu nadešel v říjnu 2016, kdy se pozice islamistů ve městě staly cílem bombardérů koalice vedené USA. Irácké jednotky se začaly přesouvat do výchozích pozic a vojáci loajální Bagdádu obsadili devadesát měst a vesnic v okolí. Teroristé si v této fázi chytře přisvojili roli lehké pěchoty, v improvizovaně vyzbrojených pick-upech objížděli hlavní uskupení protivníka a útočili na ně z týlu. Džihádisté se rozhodně nehodlali vzdát bez boje a obehnali Mosul zákopy, do nichž plánovali nalít hořící naftu za účelem zpomalení protivníka. Do města též dorazily posily a počet ozbrojenců zřejmě dosáhl až 9 000.

Jádro sil, které měly Mosul osvobodit, tvořilo 54 000 iráckých vojáků, 16 000 příslušníků polovojenských skupin a 40 000 pešmergů (kurdské milice hájící celistvost Iráckého Kurdistánu). Mezinárodní koalice se do pozemních bojů alespoň oficiálně přímo nezapojila a poskytla Iráčanům „jen“ leteckou, logistickou a zpravodajskou podporu – například posledních 72 hodin před zahájením ofenzivy si nepřítele vzalo do parády Royal Air Force. Na přání premiéra Hajdara Abádího však měly do samotného města vstoupit výhradně irácké oddíly. 

Krvavý Mosul 

Když se 16. října 2016 bitva o Mosul rozhořela, dokázala Zlatá divize proniknout do tvrdě hájeného sídla jako první – 1. listopadu 2016 se její čelní oddíly probily až do čtvrti Gogdžali a postupovaly i do dalších oblastí na východě města. Speciálové otevírali cestu čtyřem skupinám hlavních sil útočícím směrem od východu na západ.

Pěchota zápasila o každý dům, ale ne vždy postupovala koncepčně a některé oddíly ztratily až 40 % mužstva. Jak boje pokračovaly, stále bolestněji se ukazovalo, že řadové irácké jednotky postrádají vybavení i výcvik pro boj v městské zástavbě, a tak se Bagdád rozhodl použít současně dvě metody boje – letecké a dělostřelecké údery, které však zdemolovaly značnou část historických budov, a právě Zlatou divizi, jež si jako jediná uměla v takovém prostředí poradit.

Řez skalpelem

Zatímco pěchota si za dunění kanonů počínala jako příslovečný slon v porcelánu, elitní vojáci ISOF se přizpůsobili guerillové taktice nepřítele a opláceli mu stejnou mincí. Obsadit východní část Mosulu se Iráčanům povedlo až koncem ledna 2017, poté následovala třítýdenní přestávka nutná k reorganizaci sil. Obrněné složky irácké armády mezitím dokončily obklíčení města a odřízly nepříteli zásobovací trasy. Vláda usilovala o dobytí Mosulu před začátkem ramadánu, tedy do 27. května 2017, ale tuhý odpor přeživších islamistů tento cíl zmařil.

V polovině května sice ISIS ovládal už jen 9 % Mosulu a v troskách zůstalo naživu pouhých 300–400 nepřátel, ovšem jejich usmrcení, zajetí či vypuzení představovalo tvrdý oříšek. Naučili se pohybovat v malých a vysoce mobilních skupinkách po 10–15 mužích a k přesunům využívali tunely pod obytnými domy. Neváhali se uchylovat k sebevražedným útokům a přepadům ze zálohy nebo masovým popravám civilistů, které považovali za nepřátele. Jiné – včetně žen a dětí – používali jako živé štíty. Přinutit fanatické ozbrojence ke kapitulaci se dařilo velmi zřídka. 

Celebrity z fronty 

Finále nastalo v červnu, kdy se bojovalo o historické centrum o rozloze asi 2×2 km. Definitivní vyčištění zbytku severoirácké metropole opět dostala na starost Zlatá divize a 10. července 2017 mohl irácký premiér prohlásit Mosul za osvobozený. Dle nejstřízlivějších odhadů od října padlo 6 000 teroristů a 1 000 iráckých vojáků, zemřelo však též 7 000 civilistů. Na 800 000 obyvatel muselo opustit své domovy, neboť boj zničil či poškodil 10 000 budov.

Ačkoliv irácká armáda jako celek během operace spíše selhala, Zlatá divize prokázala, že speciálně vycvičené oddíly i přes malý počet příslušníků dokážou porazit sebeurputnějšího nepřítele. Střet s islamisty nicméně výrazně proměnil charakter jejích akcí. Zatímco původně se divize zaměřovala na mise menšího rozsahu proti strategicky významným cílům, nárůst počtu džihádistů ji přinutil stále častěji působit přímo na frontě – byť stále jako elitní pěchota.

TIP: Odkaz dávných samurajů: Japonské speciální jednotky CRF

Jeden z velitelů plukovník Arkan Fadhil v roce 2017 vzpomínal: „Dříve jsme operovali v malých týmech a vůbec nás nenapadlo, že někdy budeme provádět operace, do nichž se zapojí tři nebo čtyři prapory zároveň.“ Dodejme, že úspěchy na bojišti udělaly z vojáků Zlaté divize doslova celebrity. Útvar má dokonce vlastní stránku na Facebooku, kterou sleduje už více než dva miliony fanoušků. 

Právě díky zmíněnému dramatu směřují kroky většiny turistů nejprve tam, odkud se podle anglického spisovatele Williama Shakespeara ozývalo: „Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?“ Juliin kamenný balkon nechalo město vybudovat kvůli turistům zhruba před sto lety; vystupuje však z více než sedm set let starého paláce, který dlouhá léta vlastnila rodina dell Capello. Někteří proto poukazují na podobnost jmen Capello a Kapulet, tedy Juliina příjmení, a říkají, že příběh musel být skutečný. 

Starou fasádu domu pomaličku pohlcuje zeleň, ale nejznámějšímu balkonu světa se zatím vyhýbá. Průvodci vyprávějí skupinkám úryvky příběhu a každého se snaží přesvědčit, že tu kdysi Julie skutečně stála. Uvnitř paláce najdete muzeum s nádhernými freskami, dobovým nábytkem, obrazy, keramikou a vrchol návštěvy představuje samotný balkon. Náměstíčko pod ním je celý den přeplněné, ale vpodvečer se jakoby zázrakem vyprázdní, a Juliina socha tak vynikne v plné kráse. Její prsa jsou vyleštěná tisícovkou doteků a místní rádi vtipkují, že přinášejí štěstí. 

Po stopách dramatu lásky

Ve Veroně můžete natrefit i na „Juliinu hrobku“, kamenný sarkofág spočívající v kapucínském klášteře, jehož počátky se datují do 13. století. Je otázkou, komu hrobka skutečně patří, ale podle tradice se jí neřekne jinak než Tomba dei Giulietta, tedy Juliin hrob. Ve skutečnosti však toto místo upravili až v roce 1937, protože ředitel veronského muzea nechtěl zklamat romantické představy turistů.   

Dalším zastavením na „romeojuliovské“ pouti je bazilika San Zeno Maggiore. V sakrální stavbě pojmenované podle místního světce Zena se totiž měla konat svatba slavných milenců. Obřad měl proběhnout v kryptě, avšak žádné „prokazatelné“ stopy tu dnes nenajdete. Přesto bazilika zůstává součástí takzvaného shakespearovského itineráře, jejž některé místní cestovní kanceláře pro milovníky legend nabízejí. Existují příběhy, které zkrátka dokážou změnit realitu. 

Koloseum nejen v Římě

Verona však nežije pouze z milostné legendy. Zhruba čtvrtmilionové město se pyšní také starobylou historií. V roce 89 př. n. l. se Verona stala římskou kolonií a o čtyřicet let později získala titul municipium, tedy město, jehož obyvatelé dostali římské občanství. Římská orlice zde „hlídala“ dlouhých 450 let a stopy Římanů jsou dodnes patrné. 

Nejkrásnější příklad jejich nepřekonatelné architektury představuje koloseum dokončené v roce 30 za císaře Augusta. Najdete ho na náměstí Piazza Bra lemovaném desítky barevných domků, které vypadají jako papírové modely. V koloseu se římským občanům dostávalo „panem et circenses“, tedy chleba a her, a v čase největší slávy pojal amfiteátr až třicet tisíc návštěvníků. Se svými rozměry – 140 m na délku a 110 m na výšku – představoval totiž třetí největší stavbu v celém římském světě. Před ním už bylo jen římské Koloseum a amfiteátr v kampánském městě Capua. 

Přestože se z veronského oválu už neozývá řev divokých zvířat či výkřiky gladiátorů, lidé k němu proudí i dnes. Bohužel kvůli zemětřesení v roce 1117 už koloseum nemá svoji původní starověkou podobu – za své tehdy vzalo několik kamenných oblouků. I tak je ale veronský amfiteátr v moderní době místem čilého setkávání: každoročně vítá slavné hudební festivaly a do posledního místa vyprodaná divadelní představení. 

Z ptačí perspektivy

Od kolosea vybíhající ulice, které se setkávají v samotném srdci města na náměstí Piazza delle Erbe. Stánky tu praskají pod náporem suvenýrů a fotoaparáty turistů se nezastaví. Každé ráno zde ožívá trh, kde lze koupit téměř cokoliv – od obrazů přes porcelán až po oblečení či občerstvení. Nejznámější veronské náměstí si zachovalo svou starobylou tvář: obklopují ho staré budovy, banka, Dům obchodníků a nad ním se zvedají vysoké věže. Nejstarší zdejší monument představuje fontána se sochou madony, římský originál z roku 380. 

Na domy vyzdobené středověkými freskami a rodovými erby vrhá stín 84 metrů vysoká věž Torre dei Lamberti. Pochází z 15. století a určitě se vyplatí vyjet výtahem až nahoru – hezčí výhled byste totiž ve Veroně hledali marně. Nad střechami se vypínají menší i větší kostelní věže, kopule a v dálce objevíte také elipsovitý tvar římského amfiteátru. Okolo města se pak tyčí pahorky Veneta, jež končí až na horizontu.

Pár set metrů od centra města najdete katedrálu Santa Maria Matricolare, přezdívanou Dóm. Na trojlodní stavbě upoutá na první pohled její strohost a jednoduchost, ale při bližším prozkoumání zjistíte, že je vstupní brána precizně ozdobena kamennými sloupy, sochami světců, nejrůznějšími geometrickými tvary, ale i velkými sochami mytických bytostí z narůžovělého mramoru. Románský portál z 12. století patří mezi nejkrásnější svého druhu v severní Itálii. Hlavní scénu nad ním vyplňuje obrázek tří mudrců z východu nesoucích do Betléma zlato, myrhu a kadidlo, a také anděl, jenž se zjevil pastýřům. Perlu interiéru představuje Tizianův obraz Nanebevzetí nacházející se v první kapli. 

Staronový most

Veronu obtéká ze tří stran řeka Adiže a kousek od nábřeží se tyčí dominikánský kostel svaté Anastázie. Cihlová stavba se pyšní velkolepým vnitřním prostorem s dvanácti sloupy a mimořádně pestrou dlažbou z barevného mramoru. Od kostela je to pak jen pár ulic ke gotickým hrobkám aristokratické rodiny Scaligerů, která Veroně vládla na přelomu 13. a 14. století. Hrobky jsou postaveny ve stylu malého chrámu s baldachýnem a podle francouzského historika George Dubyho představují jeden z nejkrásnějších příkladů gotického umění.

TIP: Zázrak zrozený z bažin: Kde se vzaly slavné Benátky?

Slavný veronský rod vybudoval také hrad Vecchio, jehož největší chloubou je sto dvacet metrů dlouhý cihlový most. Na jaře 1945 ho vyhodil do povětří ustupující wehrmacht, ale po válce byl ze součástí vyzdvižených z řeky znovu postaven. Na hradě dnes sídlí jedna z nejlepších veronských galerií, jež se zaměřuje především na románskou dobu.   

Oblast Kongsfjorden na arktickém norském souostroví Špicberky je jedním z nejodlehlejších míst planety. Vliv člověka sem dlouho sahal jen velmi okrajově. I sem ale dnes míří turistické výpravy i jiné lidské aktivity. A jak se ukazuje, má to svoje důsledky. Zjistili to britští vědci, kteří se věnují šíření bakteriálních rezistencí v životním prostředí.

V půdních vzorcích z Kongsfjorden objevili celkem 131 genů pro bakteriální rezistenci vůči antibiotikům, včetně obávaného genu blaNDM-1. Tento gen a některé další patří k těm, díky nimž bakterie mohou čelit více antibiotikům zároveň, včetně antibiotik poslední linie obrany.

TIP: Bakterie rezistentní na antibiotika mají v sobě vodní ptáci po celém světě

Podle vědců se tyto geny k půdním bakteriím dostaly z trusu mořských ptáků či jiných živočichů, kteří překonají velké vzdálenosti, nebo prostřednictvím lidských návštěvníků této oblasti. Geny bakteriálních rezistencí nalezené na Špicberkách byly poprvé objeveny velmi daleko odtud, v povrchové odpadní vodě měst v Indii. Jak se zdá, rezistence vůči antibiotikům se může šířit velice rychle a na překvapivě značné vzdálenosti.