Relativistické výtrysky hmoty jsou velice energetické fenomény, v nichž se řítí hmota v podobě plazmatu rychlostmi blízkými rychlosti světla. V případě aktivních jader galaxií s výkonnou supermasivní černou dírou mohou takové výtrysky sahat až do vzdáleností milionů světelných let.

Podobné výtrysky ale doprovázejí také aktivitu černých děr hvězdné velikosti i umírání velkých hvězd. Početný mezinárodní tým vědců prostudoval umírání hvězdy, která se stala supernovou SN2017iuk, a objevil doklady existence „horkého kokonu“, čili horkého materiálu, který obaluje relativistický výtrysk hmoty ze zanikající hvězdy.

SN2017iuk náleží k extrémním supernovám, které se někdy označují jako hypernovy. Jejich vesmírná exploze je skutečně ohromující. Pozorovaná SN2017iuk se nachází zhruba 500 miliónů světelných let od Země

Supernova v horkém kokonu

Pozorování supernovy SN2017iuk ukázala, že se materiál v této monumentální explozi rozpíná rychlostí, která odpovídá přibližně jedné třetině rychlosti světla. To je doposud nejrychlejší zaznamenaná rychlost rozpínání exploze supernovy. Sledování rozpínajícího se materiálu supernovy také ukázalo, že se v průběhu exploze změnilo jeho chemické složení.

TIP: Nejzářivější známá supernova: 20× zářivější než celá Mléčná dráha

Astrofyzička Rhaana Starling z britské University of Leicester a její kolegové si obě události spojili dohromady a tvrdí, že jak rychlost rozpínání materiálu, tak i změna jeho složení svědčí o přítomnosti „horkého kokonu“ hmoty kolem supernovy. Přestože teoretické modely existenci „horkých kokonů“ předpokládaly, jde o první pozorování tohoto fenoménu.

Před mnoha miliony let porůstal Antarktidu hustý les a bujela tam fauna i flóra. Dnes panuje na sedmém kontinentu extrémně chladné, větrné a suché podnebí, které umožňuje přežít pouze několika druhům rostlin a zvířat. I přes svoji nehostinnou tvář však Antarktida představuje pro vědce doslova zemi zaslíbenou. Ze vzduchu uvězněného v hlubokých vrstvách ledu lze například rekonstruovat vývoj zemského klimatu miliony let zpátky, sledovat, jaký vliv měly změny podnebí na tamní život, a popisovat dosud nepoznané druhy bakterií. A právě v nehostinné zamrzající poušti na severu kontinentu vyrostla před deseti lety česká polární stanice, kde současně probíhá několik unikátních výzkumů. 

Na ledoborci z Chile 

Myšlenka na samostatnou českou stanici v Antarktidě začala klíčit v hlavách badatelů z Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity již v posledních letech 20. století. Realizace však probíhala pozvolna a teprve v únoru roku 2004 přistál u břehů ostrova Jamese Rosse, kde měla základna vyrůst, chilský ledoborec s nákladem stavebního materiálu. Již v následujícím roce se díky nadšení vědců a členů montážní čety podařilo stavbu v náročných podmínkách dokončit. Celý komplex vznikl asi 100 metrů od pobřeží, v nadmořské výšce 8 m. Hlavní budova z tepelně izolovaných panelů zabírá plochu 26,5 × 11,5 m a zahrnuje sedm jednolůžkových a čtyři dvojlůžkové ubytovací buňky, přičemž ubytovací kapacitu lze rozšířit až na 19 osob. 

V roce 2007 pak mohli vědci stanici při slavnostním otevření pojmenovat po proslulém českém genetikovi Johannu Gregoru Mendelovi a oficiálně tam zahájit výzkumnou činnost. Česká republika se tak stala 26. zemí světa s vlastní vědeckou základnou v Antarktidě. 

Expedice v místě probíhají každoročně, ovšem pouze během antarktického léta, které trvá od konce prosince do začátku března. V té době se tamní teploty pohybují okolo nuly, ale dosahují i maxim kolem 10 °C. V zimě naopak panují teploty okolo −10 °C, ovšem rtuť klesá i pod −30 °C.

Poušť, ledovce i oceán 

Polární stanice Johanna Gregora Mendela se rozkládá na východě ostrova Jamese Rosse, v nejsevernější části Antarktického poloostrova. Zmíněný ostrov měří na šířku asi 70 km a z 80 % jej pokrývá led, základna se však nachází ve zbylé, odledněné části. V tamní polární poušti se přitom vyskytuje život, i když poměrně omezeně: Kamenité svahy porůstají mechy a lišejníky a lze narazit i na větší savce, například na lachtany či tuleně. Extrémní teploty snášejí také někteří ptáci – kromě nelétavých tučňáků třeba rybák antarktický nebo chaluha antarktická. 

Základna nevyrostla v daném místě náhodou. V bezprostřední blízkosti se nachází odledněná část s živými organismy, ale nadosah jsou i menší ledovce a oceán. Mezi významné projekty patří výzkum ubývání ledu v oblasti ostrova a popis dopadů změn klimatu na tamní život. Geologům stanice umožňuje zkoumat nejstarší fáze existence této části kontinentu a sledovat procesy v místech, kde po ústupu ledovců vzniká porost řas a mechů. Každoročně však v rámci expedice přijíždějí vědci se zcela novými projekty také z technických disciplín: Před časem se tam například testovala odolnost plastů a jejich stárnutí v náročných klimatických podmínkách. 

Úsporně a ekologicky 

K plnému provozu potřebuje stanice 20 kW elektrické energie a zajišťují ji především větrné turbíny. Jako záloha pak stále slouží dieselagregáty. Významný zdroj tepla pro celou budovu představuje také sluneční záření. Kolektory pokrývají 36 m² stěn a vytápějí interiér stanice na příjemných 17–19 °C. Pro ohřev užitkové vody v kuchyni a koupelně se používají fotovoltaické články. 

Díky zmíněným technologiím patří Mendelova polární stanice podle odborníků mezi technicky nejvyspělejší a nejekologičtější na ledovém kontinentu. A čeští badatelé již díky ní přišli s řadou unikátních objevů: Například paleontologové nalezli v blízkosti základny část kostry druhohorního mořského ještěra žijícího asi před 75 miliony let i dosud nejstarší antarktickou fosilii krytosemenné rostliny. Mikrobiologové zase popsali předtím neznámé chladnomilné druhy bakterií. 

Článek vznikl s využitím informací z knihy Antarktida od polárníka a vědce Pavla Proška. 

Američtí inženýři nedávno vyvinuli robota, který se cítí dobře na zemi i ve vzduchu. Chodí po dvou končetinách, může na nich i skákat, a když se potřebuje dostat přes nějakou překážku, je schopný i krátkého letu.

Nový robotický všeuměl dostal jméno „LEONARDO“, nemá ho ale po slavném renesančním vynálezci a umělci. Název je akronymem z anglických slov „LEg ON Aerial Robotic DrOne“. Robot měří asi 0,8 metru a díky konstrukci z uhlíkových vláken váží jen 2,7 kilogramu.

TIP: Vylepšený robot Atlas od Boston Dynamics je rozeným běžcem

Pro let je LEONARDO vybavený dvojicí trysek. Ve vzduchu to sice není žádný oslnivý letec, to ale ani není jeho primárním účelem. Jeho trysky mu vlastně hlavně prodlužují skoky, takže může strávit ve vzduchu delší dobu, dostat se přes překážku a bezpečně přistát na druhé straně. V budoucnu by podobní roboti mohli prozkoumávat obtížný terén, třeba i na jiných planetách a tělesech Sluneční soustavy.

Saturn je plynný obr. Nevidíme na něm žádný povrch s výraznými rysy, které by bylo možné sledovat během rotace planety. Rovněž má neobvyklé magnetické pole, které skrývá rychlost rotace planety. Letitou hádanku se podařilo rozluštit díky údajům meziplanetární sondy Cassini. Jak dlouho tedy trvá jeden den na Saturnu?

Christopher Mankovich z Kalifornské univerzity v Santa Cruz zjistil, že odpověď na otázku délky dne Saturnu ukrývají Saturnovy prstence. Ukázalo se, že prstence reagují na vibrace plynného obra, podobným způsobem, jako když seismometry měří zemětřesné vlny.

Den na Saturnu

Funguje to tak, že se vibrace vnitřku Saturnu projevují na jeho gravitačním poli. A elegantní prstence Saturnu zase „detekují“ změny gravitačního pole Saturnu. Mankovich vyvinul model, z něhož je patrné, jak souvisí vnitřní struktura Saturnu s prstenci. Nakonec dospěl k závěru, že den na Saturnu trvá 10 hodin, 33 minut a 38 sekund.

TIP: Jak dlouho trvá jeden den na různých planetách Sluneční soustavy?

Nový údaj o délce dne Saturnu je o několik minut rychlejší, než dosavadní odhady z roku 1981. Ty získala NASA analýzou rádiových signálů sondy Voyager. Vědci v podobných případech obvykle spoléhají na magnetické pole planety. V případě Saturnu je ale magnetické pole perfektně uspořádáno podle jeho rotační osy, což znemožňuje jeho využití ke změření délky dne.

Definice známého historika středověké dvorské kultury Joachima Bumkeho zní takto: „Pasování je slavnostní akt, skrze nějž je mladý šlechtic prohlášen rytířem.“ K slavnostnímu přijímání jinochů do světa dospělých však docházelo už u starověkých kmenů. 

Symbol dospělosti

Jak to probíhalo? Většinou předáváním zbraní. Nejčastěji šlo o meč - coby hlavní zbraň a taktéž znak bojovníka. Stát se mužem znamená stát se válečníkem! Takový obřad máme doložen římským historikem Tacitem, který na počátku 2. století při popisu germánských zvyků mimo jiné uvádí, že „na společném shromáždění jeden z vůdců nebo otec či blízký příbuzný ozdobí mladého muže štítem a oštěpem: toto je jejich tóga, toto jsou první pocty jejich mládí.“ 

Obřadné předání zbraně bylo obvyklé také při vstupu mladého či nového bojovníka do družiny. Symbolizovalo tak jeho adopci náčelníkem družiny, při které se vytvářel bližší vztah mezi nováčkem a náčelníkem družiny. Opásaného obřad zavazoval k věrnosti. Rituál předání zbraně byl rovněž součástí korunovačních ceremoniálů panovníků. Nový král dostával církví posvěcený meč, který symbolizoval válečnickou moc a sílu. Tak v roce 791 Karel Veliký opásal mečem svého syna Ludvíka Zbožného při příležitosti jeho zvolení králem Akvitánie. Tentýž Ludvík Zbožný pak v roce 838 učinil svého syna Karla Holého králem a opásal ho „mužskou zbraní, tj. mečem“.   

V církevní režii

Při obřadném pasování dospívajících jinochů nebyla přítomnost kleriků vyžadována. Někdy se stávalo, že otce či panovníka, jenž měl pasovat, zastoupil místní biskup, ale především ze staršího období máme doloženy případy, kde se celý akt prováděl světsky. Duchovní však byli přítomni při výše zmíněných korunovačních rituálech.

Biskupové či arcibiskupové žehnali novým panovníkům a posvěcovali nejen je samé, ale také jejich hlavní předměty denní potřeby, mezi něž patřil především meč. Při těchto okolnostech se používaly liturgické texty obsahující světící formule. Nejstarší z nich máme doloženou už v 10. století. Není to náhoda. Právě v té době byla Evropa ohrožována kočovnými Maďary z východu, islámskými Araby z jihu a loupeživými Vikingy ze severu. Zvláště ti poslední měli zvláštní zálibu v zesměšňování a vraždění Bohu oddaných kleriků, kteří se je trpělivě snažili přesvědčit o správnosti křesťanské víry. Tito duchovní hledali poslední naději u Boha a nemůžeme se divit, že i zbraně králů, knížat a posléze i řadových bojovníků, které sloužili k ochraně křesťanské obce, bývaly žehnány a svěceny.   

Pasování vládců i bojovníků

Až do poloviny 11. století nás prameny informují výhradně o pasování synů králů či knížat, případně zástupců nejvýše postavené šlechty. Počátkem 12. století se objevuje fenomén tzv. masových promocí, což znamená, že vedle kraleviců a princů začínají být pasováni i jiní, mnohdy řadoví bojovníci. S masovou promocí přichází další proměna. Dosáhnutí dospělosti už není podmínkou, byť stále zůstává jedním z časových faktorů předávání zbraně. Nešlo totiž už o to dospět a stát se mužem, šlo o vstup do nové elitní skupiny válečníků, kteří si začali říkat rytíři. 

Kristův rytíř 

Objevení třmene proměnilo bojovou taktiku nově se tvořícího jezdectva. Zrození rytířstva jako určité sociální skupiny ve středověku ovšem souvisí nejen s technickými, ale také společenskými změnami, s rozvojem feudálního systému a šířením církevních myšlenek. Odkdy se tedy klasický bojovník temných období stává uvědomělým rytířem, který se kromě světa války vyzná i v takových delikátnostech jako jsou pojmy milost, milosrdenství a láska?

Latinské prameny, kroniky, legendy a listiny používají pro bojovníka i rytíře stejného výrazu - miles. Ale miles raného středověku se v mnohém liší od miles 13. a 14. století. Válečník raného středověku, jakým byl např. bojovník z družiny Boleslava I. Ukrutného, nebyl ještě tím, koho bychom nazývali rytířem. Uznával určité hodnoty důležité i pro pozdějšího rytíře: odvahu v boji a věrnou služba svému pánovi. Ale také prahnul po kořisti, protivníky nemilosrdně zabíjel a o nějakém dvoření ženám nemohla být řeč. Raději je unesl.

To vše se začalo měnit v průběhu 11., a především ve 12. století, kdy se církev snažila zavilé válečníky krotit například vyhlašováním božích mírů. Pod církevním vlivem se bojovník pomalu měnil v rytíře. A co je lepší, než být rytíř? Být Kristův rytíř! Tedy bojovník nejen válčící, ale chovající se podle křesťanských ideálů. Nešlo o nic nového. Bojovníci už teď obvykle sloužili nějakému pánovi, nyní se měl stát jejich pánem mimo jiné také Ježíš. S Kristem však přišla rovněž zodpovědnost. Správný rytíř měl nejen bojovat a sloužit, ale též ochraňovat církev, chudé, sirotky a vdovy. To ostatně také přísahal, když mu byl předáván meč. 

Vlivem rychle se rozrůstající dvorské epiky přibyly ještě zásady správného dvorského chování (nejen) k ženám. A tak se z brutálního neotesance raného středověku vyklubal ideální rytíř středověku vrcholného, jenž dává milost i nepřátelům, neznásilňuje ženy a vůbec upřednostňuje mírnější způsoby chování. Tento obraz je samozřejmě pouhým ideálem, který nelze přeceňovat. I tak ale oblíbené dvorské romány o statečných a šlechetných rytířích jako byli Parzifal, Lancelot, Erec a další zasáhly své posluchače i předčítače, mezi něž skuteční rytíři té doby patřili. Tyto hrdiny pak považovali za své vzory. 

Panoš si počká  

Na rytíře byli pasováni mladíci ze šlechtických rodin, ojediněle se této cti dostalo i statečným neurozencům. Obvykle byl šlechtický synek svým otcem poslán na vychování ke dvoru cizího pána, nejlépe výše postaveného. Tam se připravoval na rytířský život. Necvičil se jen v umění zacházet se zbraněmi a jízdě na koni. Rozšiřoval i své dovednosti na poli dvorského chování, které zahrnovalo správný postoj k dámě, umění hrát šachy či skládat básně. Zároveň mladík, jehož v té době označujeme výrazy panoš či páže, pomáhal svému pánovi. 

Staral se o koně a pánovy zbraně, doprovázel ho do bitev a na turnaje, posluhoval při hostinách. Když dospěl, jeho pán ho při příležitosti nějakého církevního svátku - o Velikonocích, Vánocích, Letnicích, či při konání svatby nebo při složení lenního slibu pasoval na rytíře. 

Jak pasování probíhalo  

Pokud nám dvorské romány nelžou, podstoupil mladík v předvečer aktu očistnou koupel. Poté musel celou noc bdít na stráži, nejčastěji v kostele. Tím očišťoval svou mysl. Ráno se účastnil slavnostní mše, oblékl se do šatů a zbroje. Nakonec poklekl a pasující mu uštědřil lehký pohlavek, který staročeština nazývala zašijkem.

Pro nové rytíře, jak jsou čerstvě opasovaní označováni, bývaly připraveny nejrůznější turnaje, kde mohli předvést nabyté rytířské dovednosti. Účastnili se jich také šlechtičny, z nichž mnohá se pak stala dámou jejich srdce. Setkali se s nimi totiž ještě tentýž den při hostinách, jež celý obřad uzavíraly.

Image

Čtěte také

Od bitevního pole ke dvoru: Jak se ve středověku zrodil šlechtic?

Vědci z maďarské akademie věd se zaměřili na spánkovou aktivitu chlupáčů po kladných a záporných emocionálních zážitcích. V prvním případě sestával test z hlazení a hry s míčem, ve druhém znamenal oddělení od majitele a vyhrožování. Obdobně jako by tomu bylo u člověka, trpěli psi po dni spojeném s nepříjemným zážitkem neklidným spánkem, házeli sebou a otáčeli se. Pozitivní zkušenost jim naopak zajistila klidnější noční odpočinek. 

TIP: Zdají se nám sny celou noc? Kolik snů za noc máme? A kde se berou „noční můry“?

Výsledky testu potvrzuje i harvardská psycholožka Deirdre Barrettová, která uvádí, že se psům zdá o jejich páníčcích. Podle ní mají – stejně jako další savci – podobný spánkový cyklus, a tudíž i analogickou vazbu snů na realitu. „Psi jsou obecně velmi závislí na svých majitelích. Váš mazlíček proto nejspíš sní o vaší tváři, vůni či o dovádění s vámi,“ vysvětlila Barrettová.

Polským archeologům se v Guatemale povedl pozoruhodný objev. Během vykopávek v dávném městě mayské civilizace Nakum odkryli stavbu, která kdysi sloužila rituálním účelům. Nejprve se domnívali, že jde o hrob nebo možná o obětiště. Pak se ale ukázalo, že jde zřejmě o něco mnohem méně děsivého.

Podle všeho nejde o hrob, ale o dávné parní lázně, které fungovaly před 2 500 lety. Archeologové se domnívají, že Mayové používali parní lázeň jak k praktickým, tak i k rituálním účelům. Používají je ostatně dodnes, kdy do parní lázně chodí jejich těhotné ženy, kvůli zmírnění porodních bolestí.

TIP: V guatemalské džungli objevili 1500 let starý mayský oltář „Hadích králů“

Parní lázeň ve městě Nakum byla v provozu asi mezi lety 700 a 300 před naším letopočtem. Další osud lázní není známý, ví se jen, že byly kompletně vyplněné maltou a sutí. Podle archeologů to může souviset se změnou dynastie v Nakumu nebo s nějakou jinou významnou změnou sociálního nebo náboženského života zdejších Mayů.

Nejmenovaný třiatřicetiletý Ir si svému lékaři stěžoval na silnou bolest v zádech. Ta údajně vznikla při zvedání těžkého břemene. Lékař, který pacienta vyšetřil si kromě jiného povšiml i otoků ve svalech a zanícených míst na kůži. Během následného rozhovoru vyšlo najevo, že nejméně rok a půl si tento muž do svalů injekčně vpravoval vlastní sperma. Bizarní způsob sebeléčby mu měl ulevit od chronických bolestí zad.

TIP: Alarmující zjištění: Lidské sperma může obsahovat nejméně 27 různých virů

Léčebná kůra údajně zahrnovala jednu dávku měsíčně. Sperma si muž aplikoval pomocí injekční stříkačky do svalů ale i do žil. Po úrazu se ale rozhodl zbavit bolesti trojnásobnou dávkou.

Svérázný sebeléčitel následně putoval do rukou specialistů, kteří ho pomocí antimikrobiální léčby zbavili otoků a i akutní bolesti zad. Zda léčba zahrnovala i psychologické a psychiatrické vyšetření není známo.

Blížíme se k Morondavě a před námi se objevují první baobaby. Kousek před tímto správním městem regionu Menabe odbočujeme z hlavní cesty. V okolních mokřadech právě kvetou fialové vodní hyacinty a vodní kanály jsou plné čtyřlístků. Možná proto se nám lidé na Madagaskaru zdají být tak veselí a vstřícní – že se tady na čtyřlístky dá „chodit s kosou“. Tak jednoduché to ale asi nebude, vždyť sušší místa pokrývají netýkavky. Přestáváme přemýšlet nad příčinou malgašské radosti a jako malé děti zkoušíme, jak netýkavky při doteku složí své jemné lístky.

Posvátný strom na rozebrání

Po přibližně dvaceti kilometrech jízdy se dostáváme ke známé Aleji baobabů. Ačkoli vypadá jako obrovské dokonale naaranžované sousoší, jedná se o přirozenou alej, která v této podobě existuje již stovky let. Zde rostoucí baobaby Grandidiérovy (Adansonia grandidieri) se vypínají až do výšky dvaceti pěti metrů a kmeny mají průměr okolo tří metrů. Někde vidíme místa s chybějící kůrou. Příčinou je v okolí žijící nomádský kmen, jehož příslušníci používají tuto část stromu jako střešní krytinu. Naříznutá kůra se dá totiž krásně sloupnout a rovněž spodní dřevo lze odmotat jako gigantický toaletní papír.

Baobaby se dožívají velmi vysokého věku – 1 000 až 2 000 let. Dřevo nemá žádné letokruhy a je schopné nasát obrovské množství vody. Velké květy se rozvíjejí na jedinou noc a jejich pomíjivé kalichy opylují lišajové, kaloni, ale i malí noční lemuři. Plody baobabů jsou kulaté nebo vejčité, jedná se o tvrdou nepukavou tobolku s hnědým sametovým povrchem. Z jedlých semen lisují domorodci olej a dokonce se občas nerozpakují napít mízy. Mladé listy a kořínky používají jako zeleninu, vlákna z kůry jim slouží k výrobě tašek, klobouků nebo provazů. Ze dřeva vyrábí papír. Baobaby jsou také surovinou pro přírodní léčiva. Není divu, že při své mohutnosti a všech zmíněných vlastnostech je baobab pro domorodce posvátným stromem, který prý má plnit jejich přání.

Legenda o božím hněvu

Alejí baobabů se po celý den vesele prohání káry tažené dobytkem zebu. Přestože se jedná o chráněnou alej, asi tak v její polovině stojí skromné malgašské chatrče. Malgaši, kteří žijí na místě, jenž je tak často navštěvované turisty, ze své výhodné polohy náležitě těží. Vyřezávají pro turisty dřevěné sošky – samozřejmě v podobě baobabů – prodávají i sametově hnědé plody plné jedlých olejnatých semen. Každému, kdo se zastaví, nabízejí také trsy banánů. Ty ale ve chvíli, kdy kmeny nádherných stromů barví zapadající slunce do krvavé červeně, zajímají jen málokoho.

V období sucha baobab shazuje listy a zejména během této doby vypadá, jako by rostl kořeny nahoru. Jeho podivný vzhled inspiroval vznik staré legendy: Malgaši věří, že svět stvořil bůh Zanahary. Díval se na zem a byl spokojený. Těšil se ze všech rostlin a zvířat. Jednoho dne si ale všiml, že jedna rostlina je velmi arogantní a namyšlená vůči ostatním. Baobab o sobě tvrdil, že je nejkrásnější a nejmocnější. Zanaharymu se to vůbec nelíbilo a řekl baobabu, že každá rostlina je důležitá a každá má na Zemi své místo. Je jedno, jestli je velká nebo malá, má málo nebo hodně květů. Baobab pro to však neměl pochopení a nadále se povyšoval nad ostatní rostliny. Jednoho dne ale došla Zanaharymu trpělivost. Rozhněval se tak, že baobab vytrhl a zasadil ho korunou do země – od té doby roste strom naopak.

Kmeny v modré tmě

Ať už baobaby rostou kořeny nahoru nebo ne, na jejich impozantním vzezření to nic nemění. Jsme nad jejich krásou jako u vytržení. Ze snění nás ovšem vyrušuje neustálé tahání za rukáv. Madagaskarské děti, hlavně tedy dívky, se chtějí nechat s baobaby taky zvěčnit, samosebou za nějaký „dárek“. Nevíme si s nimi rady a nakonec je chtě nechtě stavíme taky před objektiv. Koneckonců i všudypřítomní Malgaši k baobabům patří.

TIP: Baobaby: Pozapomenutí králové sucha

Začíná se smrákat. U chatrčí z bláta se rozsvěcují malé ohýnky, začíná se vařit večeře – co jiného než rýže. Byla na snídani, na oběd a na večeři je zase. Děti ale večeře moc nezajímá. My jsme pro ně v tuto chvíli mnohem zajímavější objekt.

Jsme u baobabů do úplné tmy, kdy je obloha víc černá než modrá. Kmeny baobabů trošku přisvětlíme – „Jenom nám do toho děcka pořád nekecejte!“ snažíme se caparty nějak uklidnit. Trošku klidu nastává, až poté, co koupíme aspoň tři sošky baobabů a velký trs banánů.

Pokud se do budoucna nic nezmění, budou mít potomci dnešních podnikavých malgašských dětí o příležitost k výdělku míň. Za daných podmínek jsou totiž baobaby okolo Morondavy určeny k zániku. Rostou tady jen staré stromy. Baobabům vyhovuje sušší půda, kdežto okolo Morondavy je v současnosti uměle zamokřená zem, která živí rýžová pole. Staré stromy převlhčení naštěstí vydrží, ale mladé baobaby nikdy nevzejdou. A Madagaskar bez baobabů ztratí velkou část své unikátnosti.

Stále více se ukazuje, že medicína blízké budoucnosti by mohla podstatně spoléhat na miniaturní roboty. Lékaři je budou vpouštět do lidského těla, kde se mikroboti budou muset dopravit na místo určení. Tam mohou vyložit potřebný lék anebo třeba zprůchodnit ucpanou cévu.

Problém je ale v tom, že lidské tělo není všude stejné. Ve skutečnosti představuje svět plný dramaticky odlišných prostředí. A taková prostředí pochopitelně kladou velmi různé nároky na mikroboty, kteří se v lidském těle pohybují. Zajímavé řešení tohoto problému nedávno nabídli švýcarští vědci.

TIP: Miniaturní roboti s antibiotiky léčili žaludeční vředy u myší

Vyvinuli mikroboty, kteří automaticky morfují podle prostředí, ve kterém octnou. Tyto miniaturní roboty tvoří vrstvy biologicky nezávadného hydrogelu, které jsou poskládané jako origami. V hydrogelu jsou malé magnetické částice, díky nimž je možné mikroboty řídit vnějším elektromagnetickým polem. Největší výhoda těchto mikrobotů je ale v tom, že mohou změnit tvar podle okolního prostředí. Když jsou v řídké kapalině, mají protáhlý tvar, zatímco v husté kapalině zaujmou tvar spirály.