Schopnost zvládnout pár desítek kliků není podle nového výzkumu jen známkou síly a častých návštěv posilovny. Podle čerstvého výzkumu amerických vědců, zaměřeného na zdravotní stav a kondici amerických hasičů, je také efektivní prevencí vzniku srdečních chorob

Badatelé se ve svém výzkumu zaměřili na čtyřicátníky mužského pohlaví, kteří pracují v hasičském sboru. Výsledky ukázaly, že hasiči, kteří udělají více než 40 kliků po sobě, mají ve srovnání s muži, kteří udělají najednou méně než 10 kliků, o 96 procent nižší riziko, že u nich během příštích 10 let bude diagnostikována srdeční choroba, případně že je postihnou zdravotní problémy se srdcem.

Optimistické závěry mají pochopitelně i své slabiny. Výzkum pracoval pouze s úzkou skupinou osob, navíc se skupinou, u které je celková dobrá kondice očekávatelná a více než žádoucí. Je tedy otázkou, zda jsou výsledky studie použitelné i pro většinovou populaci. Podle vedoucího studie Justina Yanga z Harvard T. H. Chan School of Public Health v Bostonu se cvičení obecně (a kliky konkrétně) jeví jako jednoduchý a bezplatný způsob efektivní prevence kardiovaskulárních onemocnění.

TIP: Pravidelné cvičení snižuje riziko úmrtí na rakovinu prsu o 40 procent

Vědci jedním dechem dodávají, že počet zvládnutých kliků rozhodně není nezávislým prediktorem rizika vzniku srdečních onemocnění. Existuje mnoho dalších faktorů spojených s rizikem vzniku srdečních onemocnění. Ty mohou zahrnovat věk, index tělesné hmotnosti (BMI), ale i například úroveň aerobní kondice.

Ferdinandovo narození rozhodně neproběhlo pod šťastnou hvězdou, ale spíš pod půlměsícem – pro Habsburky rozhodně nešťastným. V okamžiku, kdy 14. června roku 1529 malý Ferdinand spatřil v rakouském Linci světlo světa, směřovala do střední Evropy obrovská turecká armáda pod vedením samotného sultána Sulejmána Nádherného, která jen pár měsíců po chlapcově narození sevřela ve smrtícím obklíčení Vídeň, sídelní město jeho otce, krále (později císaře) Ferdinanda I. Habsburského. To byl také důvod, proč se malý Ferdinand narodil v Linci, kam král odeslal svoji manželku Annu Jagellonskou v obavě před tureckým útokem.

I když byl sultánův útok na Vídeň téměř zázrakem odražen, nebezpečí stále trvalo, vždyť Turci se na dalších více než 150 let pevně usadili v sousedních Uhrách. Proto královská rodina pobývala většinou v bezpečném Innsbrucku v Tyrolsku, kde vyrůstal i malý Ferdinand. Tehdy ještě netušil, že s tímto městem bude spjata nejdelší a nejslavnější část jeho života.  Ale stejně tak byl jeho život spjat i s další z dědičných habsburských zemí – s Českým královstvím.

Mladý místodržitel

Roku 1547 vyvrcholil v německé části Svaté říše římské konflikt mezi katolíky a protestanty takzvanou šmalkaldskou válkou. V čele katolíků stanuli dva Habsburkové: římský císař a španělský král v jedné osobě Karel V. a jeho bratr, český a uherský král Ferdinand. Válka vyvrcholila 24. dubna 1547 bitvou u Mühlberka, v níž byli protestanté na hlavu poraženi. V řadách vítězného vojska si vydobyl rytířské ostruhy i mladý, ani ne devatenáctiletý arcivévoda Ferdinand. Bitva však měla pro jeho život ještě závažnější důsledky.

Šmalkaldské války totiž využili k odboji proti králi Ferdinandovi i nespokojení čeští stavové. Nicméně po porážce německých protestantů panovníkovi již nic nebránilo, aby zjednal i v české zemi pořádek. Stavovskou rebelii potlačil, ale navíc potřeboval jmenovat spolehlivého člověka, který by jej v Čechách zastupoval. V minulých letech působila v této funkci jeho manželka, všeobecně oblíbená Anna Jagellonská, ta však v lednu 1547 zemřela krátce po porodu dcery Johany. Ferdinand zvolil za jejího nástupce svého stejnojmenného mladého syna. Roku 1547 se tedy Ferdinand později zvaný Tyrolský ujal úřadu místodržitele Českého království, aby v něm strávil téměř dvě desetiletí a prožil v této zemi nejšťastnější období svého života.

Represe a renesanční styl

Jeho působení se nám dnes může zdát rozporuplné. Na jednu stranu v Čechách zahájil tvrdou rekatolizaci. Represe namířil především proti Jednotě bratrské, na niž se nevztahovala náboženská tolerance, zajištěná basilejskými kompaktáty na konci husitských válek. Pouhý rok po svém nástupu do úřadu nechal uvěznit na Křivoklátě bratrského biskupa Jana Augustu spolu s knězem Jakubem Bílkem. Ze zdejšího krutého žaláře se dostali po dlouhých 13 letech. Je však třeba připomenout, že Ferdinand byl v tomto směru vykonavatel ostře protireformační politiky svého královského otce Ferdinanda I., jenž se stal roku 1556 i římským císařem. Právě za jeho místodržitelství byli do Čech roku 1555 uvedeni jezuité a roku 1561 nechal obnovit katolické pražské arcibiskupství.

Na druhou stranu to byl on, kdo naplno otevřel české země novému životnímu a uměleckému stylu – renesanci. Právě za něj začal přerod Prahy, která se jen zvolna vzpamatovával ze zhoubného požáru roku 1541, v evropskou renesanční metropoli. A nešlo jen o architekturu. Důležitá byla přítomnost Ferdinandova dvora v hlavním městě.

Mladý Habsburk byl ve vlastním slova smyslu renesančním člověkem se zálibou v umění, vědách i zábavách. Jeho dvůr odrážel arcivévodovu osobnost a ovlivňoval tak českou šlechtu, která byla až dosud v zajetí přísného životního stylu určovaného českou reformací. Lze téměř bez nadsázky říci, že Ferdinand v Praze položil základy pozdější slavné rudolfínské epochy.

Přátelé z Čech

Roku 1564 zemřel císař Ferdinand I. Habsburský. Svou říši rozdělil mezi tři syny tak, že prvorozený Maxmilián získal Rakousko, české země, Uhry a císařskou korunu, druhorozený Ferdinand Tyrolsko a třetímu Karlovi připadlo Štýrsko. Ferdinand, který díky nově nabyté zemi vstoupil do dějin jako Ferdinand Tyrolský, však na žádost svého bratra Maxmiliána ještě dva roky zůstal jako místodržící v Čechách. Království opustil až roku 1566.

Do konce života udržoval úzké styky s českými šlechtici, mezi nimiž si našel i přátele, jako byl Ladislav ze Šternberka. O častých návštěvách jeho českých přátel svědčí i zápisy v pijáckých pokutních registrech, které byly vedeny na jeho novém sídle v tyrolském Ambrasu. Podle tohoto pramene jej zde postupně navštívilo na 150 českých šlechticů! Když roku 1566 odjížděl z Čech, nechával arcivévoda Ferdinand za zády nejen zemi, kde strávil téměř dvacet let, ale i zemi, kde našel svou životní lásku.

Pánem Tyrolska

Do země, kterou obdržel jako část otcovského dědictví, přijel Ferdinand slavnostně v lednu 1567 i se svou rodinou. Jeho sídelním městem byl Innsbruck, kde prožil před lety šťastné dětství. Pokračoval tu ve stejně tvrdé protireformaci, jakou prováděl už v Čechách, zcela v intencích právě skončivšího tridentského koncilu. Počínal si však ještě krutěji – tyrolské novokřtěnce nechal nejen věznit, ale dokonce i popravovat.

TIP: Filipína a arciknížete Ferdinand: Vztah, který otřásl habsburským domem

Zároveň ovšem s sebou opět přinesl také ducha renesance. Nechal v novém slohu přestavět starý hrad Ambras, tyčící se nad Innsbruckem, a vybudoval si zde svou rezidenci. Shromáždil tu světoznámou sbírku, která se směle může měřit s pozdějšími sbírkami jeho synovce Rudolfa II. – a snad byla i jejich inspirací. Ambras byl také místem rytířských slavností a lovů, bujarých hostin i veselých pijáckých zábav, které zde arcivévoda pořádal. Takový nákladný životní styl však přesahoval jeho finanční možnosti, takže zadlužil Tyrolsko na několik dalších generací.

Dřevo je skvělý stavební materiál, bohužel ale také dobře hoří. Vědci proto vyvíjejí různé zpomalovače hoření a látky, které ochrání dřevo před požáry a tím i životy a majetek lidí. Američtí vědci ve spolupráci se svými švédskými kolegy nedávno přišli s jednou takovou látkou, která brání hoření dřeva i materiálů, které dřevo obsahují.

Jde o bezbarvou kapalinu, které se říká AFA (z anglického Anti-Flame Additive). Je účinná již v 10% koncentraci, může být přimíchána do barev nebo do ochranných směsí, které jsou odolné vůči UV záření, a pak použita k nátěru na dřevu. Anebo může být AFA přimíchána přímo do materiálů, které obsahují dřevo. 

Nový zpomalovač hoření funguje na bázi tenkého filmu, který svou strukturou připomíná cihlovou zeď. Vrstva poté slouží jako nehořlavá a kyslík nepropouštějící bariéra, minimalizující přenos tepla do chráněné vrstvy.

TIP: Létající pyromani? Vědci otestovali v praxi drony, které mají zakládat požáry

Aktivní složkou látky AFA je organofosfát, tedy organická látka obsahující fosfor a také dusík. Tvůrci látky AFA tvrdí, že při hoření nevytváří toxické výpary, a že AFA neobsahuje žádné toxické složky, které jsou jinak pro zpomalovače hoření typické. V laboratorních testech se nová látka osvědčila a úspěšně bránila vzplanutí dřeva. Po schválení úřady by se z látky AFA mohl brzy stát komerčně dostupný produkt.

Oslava narozenin se může pořádně prodražit a důvodem nemusí být drahé dárky nebo cena oslavy samotné. Alespoň tedy, pokud hodláte oslavovat v Tádžikistánu. Zdejší zákony totiž pod hrozbou pokuty zakazují slavit narozeniny mimo oslavencův dům.

Oslavy pod peřinou

Bizarní nařízení je aktivně uplatňováno a kreativní policisté k usvědčení pachatelů neváhají pročesávat sociální sítě a pátrat po náznacích soukromých oslav. Dokládá to například případ tádžické popové hvězdičky Firuzy Khafizové, kterou usvědčily videa z oslavy umístěná na sociální síti Instagram. Firuze nedávno úřady za porušení narozeninového nařízení vyměřily pokutu ve výši 5 000 somonů (v přepočtu asi 12 tisíc korun).

Že nejde o ojedinělý exces dokládá i případ muže z roku 2015, kterému byla uložena desetitisícová pokuta, za snímek s narozeninovým dortem v kavárně, který oslavenec sdílel na Facebooku. Podle dostupných statistik uložily úřady jen v loňském roce pokuty 648 lidem v celkové výši přes 7 milionů korun.

TIP: Zakroucené paragrafy: 5 nejpodivnějších výmyslů práva

Regulace, která byla do tádžického právního systému zavedena v roce 2007 a rozšířena o deset let později, umožňuje státu regulovat počty hostů na svatbách, narozeninových oslavách a křtech. Mezi pravomoci úřadů patří možnost určit maximální dobu po kterou se oslava může konat či jak velké může být pohoštění. Cílem bizarního nařízení je eliminovat opulentní oslavy a přinutit obyvatele Tádžikistánu k utrácení peněz „rozumnějším“ způsobem.

Na Měsíc se chystají i Evropané, budou ale potřebovat vhodné skafandry. Evropská vesmírná agentura ESA proto nedávno uzavřela kontrakt se společností Comex, výrobcem barev a odolných materiálů, a zahájila tím dvouletý projekt Pextex. Jeho cílem je vyhledat a otestovat nejvhodnější materiály a textilie pro budoucí evropské mise na Měsíc.

Projekt Pextex má navazovat na již existující kosmické skafandry, očekává se ale, že dojde i k vývoji nových typů textilií. Odborníky budou zajímat chytré textilie anebo materiály, které jsou schopné se samy opravovat, či takové, které dovedou odpuzovat všudypřítomný a velmi nepříjemný měsíční prach.

Nové skafandry pro dobývání Měsíce

Vše nasvědčuje tomu, že po dlouhých 50 letech konečně začíná nové dějství objevování a dobývání Měsíce a Evropa chce být u toho. Budoucí mise na Měsíc mají zahrnovat budování trvalých základen. Týmy astronautů budou potřebovat vhodné skafandry, které bude možné používat častěji a po delší dobu, než tomu bylo u skafandrů dávných misí Apollo.

TIP: Boeing vyvinul nové stylové skafandry pro své vesmírné mise

A co všechna by měl nový evropský skafandr zvládnout? Především musí být schopen ochránit astronauty před extrémními teplotními výkyvy od plus 120 °C do mínus 170 °C minimálně po dobu 2 500 hodin. Musí také astronautům zajistit stabilní vnitřní teplotu a odolat radiaci slunečního záření, před kterou povrch Měsíce nechrání atmosféra. Musí také vydržet mechanické narušování ostrými horninami, zajistit ochranu proti statické elektřině a elektromagnetickým polím. Skafandr rovněž musí být netoxický, nehořlavý a nepropustný pro vodu a další kapaliny.

Šestatřicetiletý císařův místodržící Jaroslav Bořita z Martinic byl 23. května 1618 spolu s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a písařem Filipem Fabriciem vyhozen představiteli stavovské opozice z okna Pražského hradu. Vstoupil tím do dějin, neboť třetí pražská defenestrace zahájila nejen české stavovské povstání, ale i třicetiletou válku.

Poskočil před manželkou

Vyhození „rušitelé obecného blaha“ přežili pád z šestnáctimetrové výšky údajně díky pomoci Panny Marie. Protože zůstali ležet na místě, obelstili střelce, kteří na ně několikrát vystřelili. Martinicovi se poté podařilo odvést Slavatu k nedalekému vchodu do Lobkovického paláce, kde je přijala Polyxena z Lobkovic, poskytla jim azyl a nechala je ošetřit. Vůdcům povstání namluvili, že Martinic je vážně zraněn a nechal si povolat kněze, aby obdržel poslední pomazání. 

Martinic se proto mohl druhý den po defenestraci přestrojit za prostého dělníka a v doprovodu barvíře italského původu v klidu opustit Lobkovický palác. Odebral se do své rezidence na Hradčanech, kde se rozloučil s manželkou. Na důkaz toho, že je až na škrábnutí na levé ruce v pořádku, dokonce před svou chotí třikrát vyskočil a zakopal nohama. Na rozloučení s jeho osmi dětmi mu čas nezbyl. Vydal se pěšky na Bílou horu, kde na něj čekal malý, prostý a opotřebovaný kočár s dvěma koňmi, který mu zapůjčil jeho přítel, svatovítský kanovník. 

Přes kláštery do Řezna

Martinic, barvíř a jeden sluha v něm pak co nejrychleji vyrazili směrem k bavorským hranicím, neboť oprávněně předpokládali, že pokud by se do císařské metropole vydali nejrychlejší trasou, tedy přes pražská města a poté „vídeňskou“ silnicí, záhy by je dostihli, zadrželi a třeba i popravili.

Večer 24. května dorazili do kláštera v Plasích. Opat věrného syna katolické církve Martinice i s doprovodem bez „mnohého hluku“ ubytoval a pohostil. Uprchlík strávil zbytek večera psaním dopisů císaři a vysokým zemským úředníkům. Ráno 25. května si utajený host od opata půjčil malý krytý vůz. Po několika hodinách dorazil před bránu kláštera v Teplé.

TIP: Byla pražská defenestrace z roku 1419 plánovaná, nebo šlo o spontánní akci?

Další den se uprchlíci vydali k hranicím, které tehdy tvořily husté a místy neprostupné lesy. Zabloudili, zapadli s vozem do bláta a již se obávali, že je rozsápe divá zvěř. Do Řezna se dostali v neděli 27. května. S tamějším biskupem si Martinic musel připít nedobrým rýnským vínem, což paradoxně ve svých pamětech považoval za nejhorší věc, která ho během útěku postihla. Později v pořádku dorazil do Mnichova. Domů se vrátil až v roce 1621 po porážce povstání. Coby hrdinu ho císař zahrnul tituly a bohatstvím.

Toxický sníh napadal ve městě Kiseljovsk v Kuzněcké pánvi, která je známá svými ložisky černého uhlí. Podle odborníků je ale tento sníh velmi nebezpečný. Je totiž smíchaný s jedovatým černouhelným prachem, který se dostal do ovzduší kvůli naprostému zanedbávání ochrany životního prostředí i bezpečnosti provozu v otevřených důlních jámách v této oblasti.

Podle všeho nejde o žádnou výjimku a odporný toxický sníh je v Kuzněcké pánvi spíše pravidlem. Podle místních je v zimě těžší najít bílý sníh, než tento černý. Ve vzduchu je prý neustále ohromné množství jemného uhelného prachu, který tam všichni dýchají. Uhelný prach přitom obsahuje těžké kovy včetně arsenu a rtuti. Špinavý vzduch je patrný zejména v zimě, kdy nebezpečný prach obarví sníh. Na Sibiři jsou podobné katastrofální události v životním prostředí poměrně běžné.

TIP: Nejen zdraví: Znečištěné ovzduší škodí i naší inteligenci

Kuzněcká pánev je jedním z největších nalezišť černého uhlí na světě, o rozloze přes 26 tisíc čtverečních kilometrů. Podle nedávných statistik je zde průměrná doba dožití ještě o 3 až 4 roky nižší, než ve zbytku Ruska. A to je co říct - střední délka života je v Rusku jen 71,59 let, v České republice je to 78,33 let. V regionu se také vyskytuje nadprůměrný počet onemocnění rakovinou, tuberkulózou nebo dětskou mozkovou obrnou.

Když je mírná zima, můžete už koncem února a především v březnu sledovat na hladinách rybníků nádherné rituální tance potápek roháčů (Podiceps cristatus).

Náruživí tanečníci

Tance potápek jsou kromě rybníků k vidění i na jiných větších vodních plochách, které oplývají rákosinami a bujnými břehovými porosty. V každém případě je tok těchto vodních ptáků, kteří milostnými tanci ohlašují časné jaro, skutečně vzrušující podívanou. Baletní představení zahajuje tzv. „panenská póza“, při níž potápky daleko slyšitelným křikem ohlašují světu, že toužebně hledají milostného partnera. Balet pokračuje potopením těsně pod hladinu, kdy si protějšky plavou vstříc. Vrcholem taneční produkce je póza, kterou někteří ornitologové nazývají „tanec tučňáků“ – partneři se vztyčí do výšky a přitisknou se hrudí k sobě, roztahují límcová pera, potřásají rytmicky hlavami a hlasitě tlučou křídly.

Překrásnou pasáží baletu bývá proplétání elegantních dlouhých krků. Součástí námluvních tanců je i společné potápění ke dnu rybníka pro symbolickou potravu, nebo pro materiál na budoucí hnízdo, který si partneři vzájemně obřadně ukazují. Roháči svůj baletní part často opakují i v době hnízdění, což patrně upevňuje semknutost rodičovského páru.

Vášnivá letecká akrobacie

Při putování mokřinami a podmáčenými loukami za potápkami roháči můžete narazit na zamilované čejky chocholaté (Vanellus vanellus). Bohužel těchto sympatických ptáků velikosti holuba (29–32 cm) z naší krajiny vinou necitlivých meliorací a devastací a zastavováním vhodných biotopů rapidně ubylo. Za poslední čtyři desítky let až o 90 %! V současné době u nás hnízdí 7 000–10 000 párů; čejka z mnoha oblastí úplně vymizela a její početnost silně poklesla i v tradičních hnízdištích v jižních a východních Čechách a na jižní Moravě. Přestože čejek chocholatých fatálně ubylo takřka v celé Evropě, jsou někde stále ještě lovnými ptáky – např. ve Francii, Belgii, Holandsku a Dánsku. Navíc jsou jejich vejce sbírána a jako laskomina vyvážena pro bohaté gurmány.

Tok samečků čejek je obdobně fascinující jako tance potápek: vzrušení samečkové vyletují za hlasitých výkřiků [kiuchíí vi vi] a předvádějí ze země přihlížejícím samičkám úžasné letecké manévry. V jejich akrobatickém rejstříku nechybí let střemhlav, vývrtky a lopingy, nebo prudké obraty, při kterých se čejky obracejí i na záda a přitom i svými křídly vydávají dobře slyšitelné zvuky. Přestože čejky žijí často v monogamních párech, nic to neubírá na vášnivosti jejich pravidelných předjarních a časně jarních milostných tancích.

Červenočerné srazy

Sotva sluníčko na přelomu února a března nesměle nabere sílu, na místech, kam se paprsky nejvíce opírají, objevíte hromadné srazy ruměnic pospolných (Pyrrhocoris apterus). U nás hojným plošticím se říká také ruměnice bezkřídlé a variabilita lidových názvů je ještě širší – muzikant, maruška, kněžíček… Asi centimetr dlouhá ploštice má nápadnou černočervenou kresbu. Odborníci tvrdí, že kresba ruměnic je velmi proměnlivá, a že neexistují dva zcela totožné exempláře. Nápadné kontrastní zbarvení chrání ruměnice před jejich nepřáteli – ptáky. Na dálku hlásá: „Jsem nejedlý!“ Navíc dokážou ruměnice pospolné při ohrožení vylučovat i nepříjemný pach.

TIP: Břehule říční - Míst, kde lze tyto okřídlené kopáče spatřit, kvapem ubývá

První teplejší počasí vyláká ruměnice pospolné z úkrytů ve skulinách na místa prohřátých sluncem, kde pořádají hromadné „dýchánky“, často za účasti stovek ploštic. Setkání jsou svolávána pomocí agregačních feromonů – látek, jimiž samičky lákají samečky k milostným hrátkám. Ruměnice pospolné jsou vytrvalými milovníky – jejich spojení vydrží často až plných čtyřiadvacet hodin.

Zajímavá je schopnost ruměnic vycítit příchod silných lijáků. Sám jsem je před počátkem přívalových dešťů mnohokrát viděl, jak vylézají na kmeny stromů a shlukují se v půvabné červenočerné ostrůvky.

Paleontologové nedávno objevili pěknou sérii stop celé řady dinosaurů v centrálním Queenslandu na severu Austrálie. Jedná se o stopy zástupců všech tří hlavních skupin dinosaurů, tedy velkých a býložravých sauropodů, o něco menších a rovněž býložravých ornitopodů, i dravých teropodů. Dinosauři je tam zanechali v období křídy, asi před 100 miliony let. Podle odborníků jde nejspíš o nejlepší nález dinosauřích stop v Austrálii.

TIP: Dinosauří diskotéka na ostrově Skye odhaluje život jurských dinosaurů

Unikátní nález se ocitl v ohrožení poté, co oblast zasáhly povodně. Odborníkům se ale cenné historické záznamy podařilo včas vyzvednout a přemístit je do bezpečí. Veřejnost je bude mít možnost spatřit v příštím roce. Gavin Baskett, starosta města, poblíž kterého vědci stopy objevili, doufá, že by nález mohl oživit turistický ruch v oblasti.

Výzkum objevených stop ještě není hotový, už teď je ale možné říci, že je zanechali malí dvounozí teropodi, zhruba velikosti kuřete, kteří se živili hmyzem a běhali po druhohorní krajině rychlostí asi 10 kilometrů za hodinu. Další stopy pocházejí od rovněž dvounohých ornitopodů, ale i od velkých čtyřnohých sauropodů.